Čtenáři technického týdeníku, tedy ti nadšenci, kteří jej ještě čtou
a neodhlásili ho kvůli plytkému obsahu s výtažkem z environmentálního mindfuckingu,
možná narazili na dost kuriózní
článek.
Titulek hlásal: Solární automobil se vrátil z cesty kolem
světa. Ve světovém rekordu. Upřímně řečeno, zajímalo mě velmi
silně, jaký solární automobil objel zeměkouli, protože solární automobily
dneška vypadají, jako by se měly každou chvíli rozpadnout. Vetché konstrukce
z drátů a fólií na vratkých podvozcích a tenkých kolečkách jsou schopné
jezdit jen po naprosté rovině a to ještě jen někde v zemích kolem obratníků,
hrdí piloti většinou z řad studentů se soukají dovnitř s výrazem japonských
kamikaze. O praktické použitelnosti tohoto druhu dopravy lze s úpěchem
pochybovat, natož o cestě kolem světa. Začetl jsem se do toho a vyskočil
na mne další
global swindle.
Zatímco představitelé automobilek straší zákazníky, že budou moci nabídnout
elektromobil s vlastnostmi současných automobilů teprve za nějakých deset
patnáct let, švýcarský pedagog Palmer se rozhodl prokázat opak. Sestrojil svůj vlastní
automobil. Auto vypadá, jako by ho někdo smontoval doma v
garáži. Je poháněný na baterie, ujede
celých 400km maximální rychlostí 90km/h, tedy výkonově něco jako natuněný
Velorex. Aby to bylo extra environmentálně příznivé, tahá za sebou ekovelorex
vozíček, na kterém jsou umístěny solární panely a které pomáhají pohánět
automobil. S Velorexem ekožihadlo spojuje také podobná konstrukce. Kdyby
něco takového uvedla na trh kterákoli automobilka včetně Taty, Mahindry
a Iran Khodro Works, tak by se tomu krámu všichni vysmáli. Taková je vize
technického pokroku podle environmentalistů.
Abychom zmínili ještě onu příslovečnou kvalitu života, prototyp vozítka
vyšel zhruba na cenu dvou trvale neudržitelných Ferrari. Baterie jsou prý
plně recyklovatelné a vydrží 1.000 nabíjecích cyklů (co to asi znamená
"plně recyklovatelné?"). Kdyby se vozítko začalo vyrábět sériově, pak by
přišlo na pouhých 10.000 EUR a k tomu 4.000 éček za solární kárku. Nebuďte
smutní - vlády časem najdou mechanismus, jak zdanit vozy se spalovacím
motorem a subvencovat automobily poháněné bateriemi.
Když měl pan učitel takový nástroj, snadno pojal myšlenku, že objede
svět na solární energii. Jenže víme jak to je. Ještě že tu máme americké
úsloví "when you cannot make it, then fake it". Auto jelo na baterky, které
se dobíjely z sítě tak, jak bylo právě potřeba, přičemž panel na vozíčku
poněkud prodlužoval dojezd (nedělejme si iluze, jak moc prodlužoval dojezd,
protože například pokrytí celé střechy
osobního vozu solárními články by zajistilo energii přibližně na pohon
elektropříslušenství a klimatizace, tedy asi 7% celkové potřeby energie).
Elektřinu do sítě doplňovala solární elektrárna ve Švýcarsku, jejíž cena
ovšem není do ceny samohybu uvedené výše započtena.
Cesta byla zajímavá a hustě trvale udržitelná. Část cesty proběhla s
policejním doprovodem (patrně také solárním), na Nový Zéland dopravila
pana učitele legendární loď Rainbow Warrior (2x diesel Deutz o výkonu 500kW
jeden), mezi Soulem a Vancouverem přepravilo "solární" "automobil" letadlo.
Pan učitel zavítal do atraktivních destinací. Zavítal například na Bali
(zrovna tam probíhala konference o světovém klimatu, to je ale náhoda)
a v jeho vozíku se usadilo několik významných celebrit. Výprava poněkud
připomínala okružní lety Ernsta Udeta, o kterých točila poutavé filmy Leni
Riefenstahl, kteří ovšem pracovali v jiné době pro jinou odnož socialistického
hnutí.
Mám vůbec problém pochopit, jaký význam mají takovéto výpravy. Asi není
problém v dnešní době postavit libovolný prototyp auta. Zvládla by to většina
z nás. Problém je vyrobit a prodat jich milion za přijatelnou cenu a ještě
navíc po sobě zanechat spokojené zákazníky. Pokud měla výprava pana učitele
prokázat, že automobil na elektřinu funguje, pak sláva!, tenhle jeden
možná funguje, právě ujel asi pětinu toho, co se očekává, že moderní
auto vydrží.
Budiž to inspirací i pro vás. Pokud máte zájem o dlouhou dovolenou zpestřenou
nevšedními zážitky a zcela zadarmo, následujte příkladu pana učitele. Mise
se může jmenovat "objet svět na biopalivo". Nakupte švestky, z těch nechte
vypálit slivovici, tu rozprodejte (samozřejmě bez daně, jde přece o záchranu
zeměkoule!), cestujte po světě v nějakém americkém osmiválcovém SUV a běžné
palivo plaťte penězmi získanými ze švestek. Pár flašek slivovice si ponechte
pro ovlivnění obzvlášť otrlých kritiků, z prázdných lahví si Greenpeace
udělají Molotovovy koktejly. K úplné dokonalosti a trvalé udržitelnosti
(náplně vaší peněženky) musíte opatřit nějaké ty granty, zmatené sponzory
a povozit pár celebrit, což při jejich prodejnosti nebude problém. Uvidíte,
že svět profesionálního environmentalismu skýtá zážitky, kterých běžný
člověk vůbec nemá šanci dosáhnout: Konference na Bali, koncerty v Antarktidě,
přednášky mladým zeleným levičákům na Harvardu, program Frequent flyer,
šampaňské v letištní lobby.
Je třeba nazírat s krajní opatrností na všechno, co tyhle námezdný lháři
pouštějí do světa. Například minulý týden se objevilo v novinách, že Financial
Times přirovnal
Klause ke Švejkovi. Pak se ale ukázalo, že to napsal nějaký novinář
na svém blogu, a tento novinář také náhodou píše mimojiné pro Financial
Times. Kromě toho podobnost se Švejkem byla nalezena v tvaru prófovy hlavy,
což trochu zavání eugenikou ve stylu Ústavu pro rasovou hygienu. Všechno,
co euroeko pravdoláskomilové řeknou nebo napíšou, aby člověk zkoumal s
pověstnou lucerničkou pod lampou, protože jen v tom vždy skryta nějaká
lež, pololež, polopravda nebo totální blbost.
10.1.2009 D-FENS