Před pár dny jsem se vrátil z cca dvoutýdenního pobytu v USA, kam jsem
jel čistě jen vypnout, čumět a fotit.
Okruh, který jsem se švagrem absolvoval
nebyl nikterak velký, pohybovali jsme se od Philadelphie napříč Pennsylvánií
kolem jezera Erie směrem k Niagárským vodopádům a pak pomaličku přes stát
New York zpět k Philadelphii. Ujeli jsme lehce pod 2000km po snad všech
typech cest, které lze v této oblasti najít. Uvádím to jen pro pořádek,
aby moje názory nebyly brány jako dogmata ostříleného veterána na amerických
cestách, ale spíš jako dojmy a postřehy člověka, co se poprvé podíval za
louži a vyplesklej jak jelito začal ve vypůjčeném (a tedy raději draze
plně pojištěném) "compact" autě ukusovat první míle na "jůesej hájvejích".
Prvně bylo potřeba vůbec nějaké auto půjčit. Pokud budete něco podobného
podstupovat, radím naléhavě: Vždy rezervovat přes internet minimálně jeden
den dopředu. Je větší šance, že seženete nejakého chcípáka než fullsize
nebo SUV. Čím větší auto chcete, tím víc dopředu plánujte a rezervujte.
Jakožto fanoušek US motors jsem si ještě v ČR říkal, že si půjčíme fulsajzku,
ať je to stylovka, ale vzhledem k tomu, že fullsize vlastním a tedy by
mě žádné erotické mrazení zřejmě neoblažilo a navíc cenový rozdíl v půjčovně
je více než znatelný, jsme se ve finále rozhodli pro kategorii compact,
tedy druhou nejmenší možnost (velikostně něco mezi oktávkou a superbem),
konkrétně jsme dostali temně rudý (vmetlepyčo) Pontiac G6 GT, 3,2 V6, 2009.
Auto jsme si pronajali na téměř 5 dní a s veškerým pojištěním (a připojištěním
druhého řidiče) to vyšlo přesně na $500. To, že si musíte v ČR nechat vystavit
mezinárodní řidičák, jen zmíním, je to všeobecně známo.
Černoušek nám hodil klíče a ztratil se a my po chvíli nalezli auto na
parkovišti. Výbavu popisovat nebudu, Amíci na auta prostě koukají uplně
jinak a víc než slícování a ušlechtilost interiérových plastů v dementní
pixle se švihadlama a fofrklackem bez klimy, je zajímá držák na kelímky,
dobíjení iPhonu a dost místa pro všechny a všude. Věci, které jsou u nás
stále ještě kolikrát brány jako luxusní výbava jsou tam prostě samozřejmostí,
protože jak se v oněch končinách zcela správně říká: "je-li něco dobré,
musí to být dostupné pro všechny". Oproti evropským poměrům americká auta
obecně hůře brzdí (resp. nemají tak razantní nástup) a nahovno svítí. Naproti
tomu požívají luxusu automatických převodovek snad ve všech myslitelných
i sebemenších kýblech, co se tam pohybují, a ve sféře obyvatel, která je
srovnatelná s kupci tříválcových haťapek tady u nás též požívají zrychlení
hodné civilizovaného 21. století. To se později ukáže jako velmi důležitý
faktor.
Ladně jsme se vyhoupli z podzemních garáží a zařadili se do provozu.
Jako největší problém se ukázalo umístění semaforů nad nebo až za křižovatkou.
Ačkoli je tento systém bezpochyby logičtější, přirozenější a hlavně levnější
(pro celou křižovatku stačí jediný semafor zavěšený uprostřed), dost dlouho
jsem si na to zvykal, a tak mi pomáhalo, že přede mnou vždycky někdo byl,
takže jsem se svezl s davem. Další problémy jsem sice očekával, leč nedostavily
se. Napojili jsme se na highway směrem na západ z Philadelphie a vydali
se vstříc světlým zítřkům. No a teď se konečně dostávám k tomu, o čem chci
především psát.
Snad každý Čech vrtí hlavou nad rychlostními limity v USA, které ostře
kontrastují s možnostmi aut, která se tam pohybují. I já, jakožto tradiční
jezdec po českých luzích a nezřídkavý pokořitel 180ti kilometrové rychlosti
(moralističtí jebaři, hnidopiši a zelení mamrdi, právě tak jako Pražské
matky tuto poznámku nebudou komentovat) jsem se obával, že se při takovém
tempu asi vyvrátím z kořenů nudou. Nu tedy vězte, že state speed limit
55 MPH, který je občas upraven na 65MPH, je sice na papíře děsivý, ale
v reálu velmi dobře akceptovatelný. A proč? Nu protože tak jedou naprosto
všichni. Všichni mají tempomat přibližně na stejné hodnotě a nechají se
unášet šuměním 1500 otáček/min. Odchylka +/- 5MPH se tam samozřejmě vyskytuje,
ale protože mezi sebou nechávají velké rozestupy a navíc si nehrají na
rychlý a pomalý pruh, prostě uhnou do vedlejšího právě volného levého nebo
pravého pruhu a pak se zas vrátí zpět. Většinou však raději zpomalí o těch
pár mil a jedou za vámi. Zřejmě zmáčknutí tlačítka "mínus" na volantu dá
míň práce, než se dívat do zrcátek a šlapat na plyn. Obecně jsem nabyl
dojmu, že Amíci celkem neradi předjíždějí. Nejrychlejšími vozy na dálnicích
jsou s přehledem kamiony. Nezřídka jsem se "rozdráždil" až k 70mph a vedle
mě profičel naložený Peterbilt se slušným nákladem smrků. Kupodivu žádnou
matku s kočárkem ani cyklistu na čumáku neměl. Vlastně jsem za celou dobu,
co jsem byl v USA, nevidel jedinou dopravní nehodu.
Zatím to zní velice stádovitě, že? Ale on ten rozdíl oproti jízdě tady
je úplně cítit. Žádná připosranost z toho, abych nahodou nejel o 1 kilák
navíc, žádné sráčství a školitelské choutky důchodců ve slabých litrových
sviních v levém pruhu. Teď se dostávám k tomu, co jsem psal dříve. Amíci
si totiž navzájem nemají potřebu nic dokazovat. Každý ví, že ten jeho minimálně
šestiválec, když je potřeba, tak zabere a jede. Jenom debil by se svou
prorezlou Zastavou problikávalí líně se kutálející Escalade. V tom spatřuji
zásadní výhodu oproti zvyklostem zde. Ať jsou Amíci ve spoustě věcech pro
nás nepochopitelní, tomuhle přemýšlení alespoň já říkám civilizovanost.
Jednoduchá poučka "nepřekážet" tu funguje s železnou spolehlivostí. I díky
tomu tomu se průměrná rychlost cestování pohybuje někde kolem 50 mph (tedy
cca 80km/h), zatímco u nás je to stěží 70. O plynulosti a tedy komfortu
takového cestování nemluvě.
Je to také samozřejmě dáno typem a šíří silnic. Být u nás dálnice alespoň
tříproudové, dalo by se s tím něco dělat. K mé nevoli však v Mladé Boleslavi
očividně prodali více než 3 kusy Fabie Senior a tak by se i tři pruhy brzy
zaplnily školiteli z řad voličů oranžovočerveného spektra. Pokud je někde
rychlostní omezení, vždy má svůj důvod a opodstatění. Nestane se, aby se
na silnici po ukončení nebo při přerušení stavebních prací ještě měsíc
válely třicítky bez ukončení a za nimi uvědomělý PaCh. Vše má svůj řád
a důvod, když jsou stavební práce přerušeny, někdo vezme černej pytel a
přes všechny značky je přetáhne, aby to lidi neblblo a hlavě nezdržovalo.
Čas jsou peníze a i když si to u nás pořád spousta lidí nepřipouští a investuje
půl dne jízdě za levnějšími kuřaty v Hitlernově, je to pravda pravdoucí.
Většinou máte paradoxně s rychlostí problém opačný. 55 MPH v daném úseku
stále platí a vy kolikrat brzdíte v zatáčce, kde by u nás už osazovali
50ku (a PaCha). Jestli mě to někdy nesralo nemoct přišlápnout tu velice
agilní 3.2ku? Inu samořejmě - a párkrát jsem jí dal za uši. Ale i mě samotného
překvapilo, že to bylo méně často než bych čekal.
Naprostá drtivá většina v Americe jezdících aut jsou benzíny. Nafťáka
jako osobní auto jsem tam nepotkal (resp. si ho nevšiml). Ono taky na velmi
málo pumpách byl diesel k dostání (resp. avizovaný - možná tam mají nějakou
tajnou "hall of shame", kde po vyslovení hesla "kadle, kadle" můžete natankovat).
A zatímco nejlevnější regular 87 (náš 91) je v průměru za 2,89/gal, nafta
nespadne pod 3. I pro mě bylo milým překvapením, že všechna auta mohou
tankovat od 87 - 95 (náš 98) a navíc E85 zcela samozřejmě. V tomhle tápu,
jestli by to u nás šlo taky nebo jestli by s tím byly nějaké technické
potíže. Každopádně už vím, že svému macíkovi dám brzy ochutnat E85 ať si
smlsne. Velká města (v našem případě navštívené New York a Philadelphie)
jsou tedy překvapivě tichá. 15 let staré Crown Victorie aka NYC taxi v
různém stádiu optického rozkladu se se svými 4.6 V8 rozjíždějí takřka neslyšne.
Přišlo mi, že všechna tamní auta jen šumí (zde platí výjimky pro různé
pickupy RAMky, F150-F350, které krásně bublají). Navíc jedna z prvních
věcí, když vylezete z letadla, je zvláštní vůně ve městě. Záměrně říkám
vůně. New York vyloženě voněl, i v dopravních zácpách (kde jsme se již
pohybovali pěšky) jsem jakožto chodec nepocítil nic, co by připomínalo
nastartovanou avii pod okny v 6 ráno.
Obávám se však, že obecný trend "dýzlifikace" se Státům nevyhne a že
taky začnou pomalu chrochtat (viz připravované turbodiesely pro policii).
Inu účinnost (a tudíž spotřeba) dieselu je nezpochybnitelná, ceny benzínu
jsou sice pro nás okrádané Čechy stále z oblasti snů, ale pro Američany,
kteří ještě celkem nedávno zaplatili za galon necelý dolar, to musela být
rána. Z tohoto úhlu pohledu doufám, že dřív začnou elektricky bzučet. Už
teď jsou tam hybridy nesmírně populární. A zhruba čtvrtina taxíků jsou
Fordy Escape Hybrid.
Jak je to tam s americkými křižníky, tolik populárními u nás, fanoušků
té správné hedonistické doby, kdy Bursík tahal kachnu na provázku a osmiválec
měla i zahradní sekačka? Celkem nahovno, paní Müllerová. Já, jakožto obdivovatel
hranatých nesmyslů 70. a 80.let jsem tu tvrdě pohořel. Pokud potkáte v
provozu staré auto, dost zřídka je vyrobeno před rokem 1990. Je to tedy
přehlídka těch nejošklivějších zakulacených zhovadilostí, jaké tenhle kontinent
může nabídnout. 90. léta považuju za tragédii automobilového designu obecně.
Ale ve spojení s pětimetrovou délkou je to tragédie nesmírná. Když vypadnete
z velkých měst, tu a tam narazíte na nějaky ten hranatý Thunderbird nebo
Caprice, ale je jich tak poskrovnu, že s podobnou frekvecí výskytu se setkáte
i u nás. Je to smutné, ale Američani, jakkoli svoje auta milují, nemají
potřebu s žádným znich ztrácet čas déle než cca 4 roky. Pak jde všechno
do bazaru nebo do šmelcu a jede se dál. Možná je to na západě nebo jihu
USA jiné, ale východ jako výstavka detroitských bestií vysloveně zklamal.
Globalizace je v tomto ohledu velice zřetelná. A pokud pominu fakt, že
nejmenším fordem je tam snad Focus, Fusion vypadá, že sežral dvě evropská
mondea a přihodil Káčko jako dezert, že Nissan pro Ameriku ušil Armadu
a Titana, Toyota Tundru, není mezi našimi a jejich auty podobně propastný
rozdíl jako mezi stodvacítkou a buickem Park Avenue ve své době.
Abych to celé nějak moralisticky uzavřel a dal tak popud plodné diskusi
na téma "kokote, tři válce stačí", musím říct, že v USA se jezdí krásně.
Necítíte se být ohrožován na prdel se lepícími mlamoji ani jinými podobnými
elementy. Občas se někdo nepodívá do zrcátka a vjede vám z parkovacího
místa do pruhu, ale na dálnici se to nestává. Nebýt jednoho pilota v Mercury
Marauder (který na rychlou jízdu měl alespoň vhodnou motorizaci), nepotkal
bych asi nikoho, koho bych mohl nazvat prasetem. A ani ten v Mercury se
nechoval jako prase, jen jel rychle. Po návratu do matičky stosmradlavé,
naší překrásné Prahy s kočičími hlavami v centru, vepřovými hlavami v parlamentu
a padesatkou na jediné tříproudové silnici v republice musím konstatovat,
že se dá žít bez ospalého amerického tempa, že se dá žít bez osmiválců
(ale je to hovno zábava), že se dá žít bez čtyřproudových dálnic a benzínu
za dvacku. Dokonce se snad dá žít s těma nafťákama (taky jednoho mám, abych
se přiznal). Bez čeho se žít nedá, je slušné a civilizované chovaní. Když
de tohle naše (sorry, musím to napsat) buranství zkombinuje s přebujelou
snahou vše regulovat a trestat, obávám se, že nás v tomto ohledu změna
k lepšímu jen tak nečeká.
Snad to bylo k přečtení až ke konci. Mám další postřehy v oblasti mezilidských
vztahů, amerického bydlení a škálách béžových barev, ale to zas jindy,
kdyby byl eventuelně zájem. Teď jdu zase zavřít slohového šotka do krabice
a jdu se podívat na pražské taxíky, jestli se mi třeba nezačnou líbit.
8.5.2010 Lhotas