Popisovanou
problematikou se teprve začínám zabývat a možná že rychle
skončím, s takovým druhem vydírání jsem se totiž dříve
nesetkal, i když jsem o tom samozřejmě slyšel. Nenabídnu tedy
zatím řešení všech problémů pro občany a podnikatelé, ale
hned několik jich pojmenuji a budu se hrozně divit, proč vůbec
nastaly.
Pro
ty z vás, koho zajímá do kolekce jen další případ
buzerace svobodných subjektů ze strany státu a jakýchsi
„sdružení“, můžete si přečíst jen prvních pár odstavců
a pak ten poslední. Ty, co se chtějí do problematiky ponořit
hlouběji, budou si to muset přečíst celé, jinak neucítí celé
spektrum debility, jež celý tento problém do mého života
přinesl.
Máte
kavárnu. Nebo jiný veřejný podnik, kde se lidé chvilku zdrží.
A hraje vám tam hudba. Už jste to uhodli, co? Několik týdnu po
zahájení vašeho skromného provozu se vám na prahu ukáže mladík
s brožurkou a nabídne... ne, to je špatné slovo... bude vás
nutit podepsat smlouvu s jeho právnickou osobou. A to jen
proto, že vám v kavárně hraje hudba. Když mu řeknete, že
si to pak prostudujete a ozvete se v případě zájmu, on jenom
krátce vyhrožuje, že vám může napálit pokutu hned teď a to
velikou! Leknete se, ale stejně mu naznačíte, že materiály
potřebujete prostudovat a probrat to např. s právníkem nebo
účetním. On to sice nechápe, protože mu každý hned platí, ale
odejde, protože má dneska ještě minimálně 20 takových jako vy,
kterým musí začít brát vydělané zisky. Zatím co se snažíte
dat dohromady to, co se teď stalo, netrvá dlouho a ve dveřích vám
stíní další odborník, který vám také dá brožurku další
právnické osoby a rovnou vypráví, jak pošle smlouvu k podpisu
a první fakturu, a to během pár dnů. Teď jste z toho úplně
zmatení, protože dva odborníky na jednu věc během hodiny je moc.
Ten druhý vám navíc jako smrtelnou ránu vyplivne informace, že
je ještě třetí organizace, které musíte platit. Proč sakra
nechodíte všichni společně za ruce nebo se rovnou nespojíte do
jedné megalomanské zločinecké skupiny?
Samozřejmě
se jako člověk rozumný obracíte na legislativu, což je v daném
případě Autorský
zákon (http://www.mkcr.cz/assets/autorske-pravo/01-3982006.pdf).
Snažíte se mezi tím položit několik otřesných otázek... Proč
po vás chce peníze, když vám hraje hudba, zveřejněná na
Internetu a zbavená nároků na odměnu za další užití? Co když
vám hraje Bach nebo Mozart? Proč ty poplatky vybírá nějaké
sdružení a ne státní organ, např. finanční úřad? Proč je
těch vyděračů více a všem musíte platit? Jaký mají vztah ty
peníze co po vás chtějí s těmi, kdo napsal hudbu jež hraje
ve vašem podniku? Kolik dohromady musím platit a jestli pak to
nebude rozhodující pro ziskovost podniku? A tak dále... Ona celá
ta problematika vznikla na tak měkkém základě, že další
zkoumání jen přidává otázek do hrnce, nikoli na ně odpovídá.
Pak
se to ve vás trochu zklidní, bude to přece rychlovka, přečtu si
zákon, tam to všechno bude ne, a pak uvidím co se dá dělat.
Jenže rychlovka to nebude. Buď totiž autorský zákon psal někdo,
kdo potřeboval těch 40 stránek jen něčím naplnit, a tak je tam
spousta textu s malým podílem informací, nebo to psal někdo
z řád těch, kdo chodí po kavárnách a „vybírá“, tedy
samotné problematice nerozumí o nic více, než své funkci ve
společnosti. Tak se v tom zákoně začínám potápět. Ano,
jsem laik, ale několik serioznějších právních norem jsem už
odolal, tak tohle snad zkousnu. No, chce to asi více pokusů, už ho
mám i vytištěný...
Zatím
se seznámíme s mafií, co nevede pašování, drogy ani
prostituci, vybrala si totiž autorská práva. A mají podporu mafie
světové, jinak by mohli vybírat jen za pouštění Gotta, Bílé a
Kabátů.
-
OSA
- Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním
(www.osa.cz)
-
INTERGRAM
- Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových
a zvukově obrazových záznamů, o.s.(www.intergram.cz)
-
OAZA
- Ochranná asociace zvukařů - autorů (www.oaza.eu)
To
jsou jen ty, co jim musíte platit, když pouštíte hudbu nebo
audiovizuální obraz. Pak jsou tady gangy, co kontrolují jiné
umění:
-
OOA-S,
Ochranná organizace autorská -- Sdružení autorů děl výtvarného
umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl
(www.ooas.cz)
-
DILIA,
divadelní, literární, audiovizuální agentura (www.dilia.cz)
-
Občanské
sdružení Gestor -- ochranný svaz autorský (www.gestor.cz)
Proč
tedy musíme platit poplatky za „autorská práva“? No to je
přece jasné. Mám podnik, kde si lidí něco kupují. Když jim
pustím nějaký to Fajnradio, tak si toho koupí mnohem víc,
protože hned cítí tu pohodu co z toho září a jsou omámeni
tou krásnou hudbou z reproduktorů. A kdo mi to tak pomohl? No přece
všichni ti umělci, co v tom radiu hrají. A jelikož jim všem
nemůžu napsat email jestli pak mi povolí je pouštět v mé
kavárně, tak se spojili do spolků, které pak pro ně vybírají
poplatky za mé zázračné zbohatnutí. Na první pohled logické,
ano. Ale jen na první. Ignoruje se totiž spousta skutečností,
které zohledňují následující odstavce.
Nejsem
proti autorským právům a odměnám za umělecká díla. Ale je to
tak technicky náročný proces, ty odměny vybírat, že se s tím
ani světoví ani čeští zákonodárci nelámali hlavu a napsali
jakési zákony, které to jaksi zajistily. Mělo by to znamenat, že
ať si v kavárně cokoli pustím, šmejdové s výše
uvedených sdružení zajistí, že se můj poplatek dostane také
právě k tomu umělci, co ho teďka pouštím. A jak? No oni
např. v OSA zastupují přímým a nepřímým způsobem „více
než 7.000 domácích a více než 1.000.000 zahraničních nositelů
autorských práv“. A na to, jak ty odměny co vyberou rozdělí,
mají prý nějaký „vzorek“. Ten pracuje s daty od
uživatelů děl a rádio/TV stanic, takže toho každý dostane
tolik, nakolik je populární na radiích a TV. Takže např. ten můj
neznámý génius, co ho pořád pouštím, nedostane nic, protože
ho nikdo nikde jinde nepouští. A když ho nahlásím jako 100%
náplň mého kavárenského éteru, tak z toho stejně bude mít
hovno, protože to je 0,00...001% celkového vysílání hudby ve
státě. I kdyby nás takových bylo víc, co toho génia
poslouchají, a dostaneme ho na 0,1% éteru, nebude z toho
nejspíš nic, protože tento umělec nemá uzavřené smlouvy
s žádnými „ochránci“ autorských práv na světě. Komu
tedy ty peníze tečou? Podle mé jednoduché dedukce těm, co
zabírají většinu vysílacích časů v telce a rádiu a mají
všude možně podepsané smlouvy o zastupování na poli autorských
práv. Takže já pouštím např. J.S.Bacha, platím X tis. Kč
ročně „ochráncům“ a oni to pošlou Michalu Davidovi, protože
ho všechny ty dementní stanice hodně pouštějí a jejich zázračný
„vzorek“ jim to pěkně spočítal. Také část pošlou dalším
zprostředkovatelům „ochrany“ ve světě, kteří to postupně
předají nějaké 14leté západní hvězdě, co je „in“ na
Evropě 2. Já ale přitom nehodlám ve svém podniku pouštět nic
ze seznamu dementních stanic co mají vkus na úrovni 11leté holky,
např. protože tyhle holky ke mě do kavárny vůbec nechodí.
Ono
s tím J.S.Bachem to také mají dobře promyšlené. Oni totiž
zastupují nejen samotné autory děl, ale také „výkonné umělce“
a jiné majitelé různých autorských práv, co ta díla hrají,
nahrávají nebo množí. Takže s Bachem samotným můžu
počítat, ale jeho hudbu stejně musím někde vzít a někdo ji
nahrál a vydal, takže zas musím platit.
Předtím
než se pořádně pustím do studií autorského zákona, jsem se
rozhodl zavolat do jedné ze zmíněných vyděračských společností
a zeptat se jich na stanovisko ohledně mé situace. Na všechny moje
dotazy mi celkem hodná paní propagovala §23 zákona, a že se
podle něj musí platit v každém případě, kdy něco něčím
vysílám. I když si pouštím svou vlastní hudbu, kterou jsem si
sám kompletně stvořil, musím prostě platit. §23 přitom jen
malátně definuje co je rozhlasové či televizní vysílání a
neukládá nikomu žádné povinnosti. Na můj dotaz, zda se můžu
podívat do seznamu těch co jim posílají vymožené odměny, mi
bylo řečeno, že takový seznam neexistuje, ale ujišťovala mě že
se peníze dostanou všem autorům, jejichž díla někdo z jejich
klientů pouští. No jo, to by šlo. Jenže k*rva nejde. Dále jsem
se ptal na případ kdy mám od autora pouštěné hudby písemný
souhlas ve formě smlouvy nebo prohlášení, že „tenhle Honza
v Praze moji hudbu prostě může pouštět a já ho v tom
jako autor podporuji“. Tady přišla největší rána od paní:
prý bych těžko někomu prokazoval, že během celé provozní doby
pouštím jen tuhle hudbu ke které mám svolení a ne jinou! Cožééé?
Těžko bych prokazoval? No to bych dokonce ani nedělal, protože to
dělat vůbec nemusím. Platí totiž pořád i jiné zákony kromě
veledíla autorského. Na to mi paní znovu zopakovala magické číslo
23 a já jsem pochopil, že to s ní dál nevydržím a nemá to
ani moc velký smysl.
Někam
volat už nebyla chuť a tak jsem napsal email dalšímu sdružení.
Za pár dnů jsem dostal odpověď, která byla hodně dlouhá a
podrobná, což mě vede k závěru, že se to samé ptají lidé
pořád. Tato odpověď však byla sofistikovanější než telefonát
předtím a pár ne tolik podstatných věcí objasnila.
Teď
tedy k samotné zákonně úpravě. Prošel jsem si ten zákon a
nemohl si nevšimnout několika důležitých pro tuto situaci věcí:
-
Oddíl
6, §§27-28 naznačují, že po uplynutí 70 let od smrti autora
jakékoli nároky na autorská práva zanikají. J.S. Bach je tedy
s jistotou volně k užití. Problém je jen v těch,
kdo ho nahrál.
-
§35
povoluje volné užití jakéhokoli díla během občanských a
náboženských obřadů, pokud nemají přinést hospodářský
prospěch. Úřady a církve tedy mohou použít cokoli a jakkoli,
přece na tom nemůže nikdo vydělat. Co na tom, že politik zlepší
svou image mezi voliči díky správné hudby během své propagace?
No přece nic, stejně jako v případě, kdy nějaká náboženská
organizace díky ohromující hudbě na své propagační akci získá
další ohromené věřící. Asi to bude o něco složitější,
vždyť jsou tu také umělci, kteří nemusí souhlasit s vysíláním
díla nějakými „svědky“ nebo „adventisty“. Nemluvě o
tom, že si „adventisté“ díky hudbě mohou získat dalšího
„věřícího“ a spolu s tím i desetinu jeho doživotního
příjmu. Já si ve své kavárně díky hudbě získám mnohem méně
než desetinu přijmu mých zákazníků, ale tento velkorysý § na
mě nějak nemyslí. A v tom se mi opravdu nechce hrabat.
-
Pro
mě je důležitá Hlava IV, pojednávající „o kolektivní
správě práv“, tedy pardon „o kolektivním vymáhání peněz
od podnikatelů“. Např. §96 nabízí seznam případů, kdy se
autorská práva mohou spravovat (=vymáhat) jenom „kolektivně“,
tedy organizovanými výše jmenovanými složkami. Zjednodušeně
to jsou tyto případy: 1) pouštění vysílání přes rádio a
TV, 2) zhotovení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu fyzické
nebo právnické osoby, 3) pronájem originálu díla, 4) přenos a
vysílání děl přes kabel. V těchto případech se musí
odměna řešit pouze „kolektivně“, tedy přes legalizované
zločince z OSA apod. Vidíte tu ale někde bod, který by
zahrnoval případ pana J.S. Bacha a mě, co jeho díla pouští? Já
také ne. Stejně si ale OSA myslí, že jim za Bacha musím odvést
peníze. No nic, jdeme dál.
-
Tentýž
§96 také v bodě (3) zmiňuje zajímavou věc: kolektivní
správce prý musí při rozdělování vymožených prostředků
dávat jen těm, koho na základě smlouvy zastupuje nebo těm, kdo
se ke „kolektivní správě“ u tohoto správce přihlásil.
Potom jsem zvědavý, jestli pak dál někde uvidíme větu o tom,
že i vybírat mohou jen za užití děl, se kterými mají něco
společného.
-
Existuje
zatím jen jeden §, a to č. 98 v bodě (7), který pojednává
o možnosti vybírání odměny za absolutně všechny nositele
práv, a to jen ve dvou případech: jedná-li se o množení díla
pro osobní potřebu (případ autorské odměny z prázdných
CD nebo kopírování v copy-saloně), které je popsáno v
§25, nebo v případě knihovny z §37. V ostatních
případech tedy kolektivní správci mohou zastupovat a vybírat
jen za ty, se kterými se domluvili, ať už přímo nepřímo.
-
§100
ukrývá docela zásadní zjištění, a to povinnosti kolektivního
správce. Např. jsou vést rejstřík nositelů práv jež
zastupuje a na písemnou žádost, zda zastupuje konkrétního
nositele práv nebo dílo. Hodná paní z OSA mi však sdělila,
že takový rejstřík není a už vůbec do něj já jako uživatel
nemám přístup. Může to znamenat dvě věci: buď je evidence
těch umělců zanedbávaná, protože se na to stejně nikdo neptá,
a oni vlastně vůbec nevědí, koho to tam zastupují, a nebo je
ten jejich rejstřík tak mizerný, že jakákoli méně populární
díla a jejich autoři tam nejsou a pak logicky není ani nárok na
odměnu v jejich prospěch za užití těchto děl.
-
Bod
(9) §101 bude asi hodně rozhodující pro celou studii. Ten totiž
říká, že jednoduše dostanu-li od kolektivního správce licenci
na svůj provoz hudby, tím získávám právo na pouštění všeho,
co se mi chce, i když oni většinu umělců světa stejně
nezastupují a moje peníze se tak k těmto umělcům nikdy
nedostanou. Zas dle mého úsudku tento bod neříká, že je
získání licence jediným možným způsobem jak hudbu hrát,
takže bádání může pokračovat.
-
Dle
bodu (10) §101 je též kolektivní správce povinen vyzvat
k evidenci ty umělce, za jejichž díla vybírá odměny
(pokud ještě v té evidenci nejsou). Takže když budu
pouštět svou vlastní hudbu a nahlásím to svému kolektivnímu
správci, tak se mi následně ozvou, že pro mě mají nějaké
odměny. Možná mají. Tedy když to vyjde dle jejich výpočetního
„vzorku“.
-
§105b
pojednává o správních deliktech, jichž se dopustí právnická
osoba, což je dá se říct můj případ. Samozřejmě se tam píše
o neoprávněném užití díla.
-
Dle
§105c moje případné delikty projednává v prvním stupni
obecní úřad s rozšířenou působností, a pokutu mi může
vybírat a vymáhat organ (!), který je uložil. Takže se aspoň
nemusím bát, že mi kolektivní správci zítra pošlou do
provozovny ozbrojené komando pro napálení tučné pokuty.
Tolik
tedy k samotnému zákonu. A že vás také napadlo, že i pro
pečlivém prostudování normy si člověk nemůže udělat jasný
obraz, jestli tedy má v konkrétním případě platit nějakým
správcům za nějaké sračky, které nepouští, nebo nemá? A
pokud má, tak proč a za co? To bohužel napadlo i mně. Proto
nechci spoléhat na svoje „neprávnické“ uvažování a svěřil
jsem to odborníkovi, nejmenovanému právníkovi, který se zabývá
touto problematikou již nějakou dobu. Ten odpověděl, že už tady
pokusy byly a nemá cenu se tím dále zabývat. Pak přišli na řadu
soudní znalci a jiní právníci, ale zatím nikdo v tom nemá
jasno. Takže bádání zase pokračuje.
Prozatím
bych ale udělal nějaký závěr, který podle mě vypadá
následovně: kdosi kdysi usoudil, že prodej nosičů, image a živá
vystoupení nejsou dostatečné pro spravedlivé ohodnocení práce
vážených umělců. Také jsou švábi, co na těch umělcích
umějí v restauracích vydělat, aniž by odvedli podíl
váženým umělcům, co je takhle zázračně obohatili. Také ten
dotyčný myslitel musel pochopit, že neexistuje férová forma jak
těch z-umění-zbohatlých-podnikatelů vytáhnout férové částky
a férově je rozdělit. Proto si říkal, že to budou vybírat
plošně a dělit to budou mezi těmi, co za to stojí. Takže
pustili krysy do terénu, aby tam ty prachy vybrali, a pak až budou
pohromadě, tak se podíváme na žebříček Evropy 2 a podle něj
ty prachy rozdáme těm nejpopulárnějším. Ano, možná je to ten
nejférovější způsob, jak s tím problémem uměl ten
myslitel naložit, není ale k*rva pořád dost férovej na to, abych
si svoje vydělané peníze poslal vítězi ankety „Michal David
roku na Evropě 2“. Proto budu dál pokračovat v bádání
práva autorského a seznamovat vás s výsledky svého bádání.
Ten boj mi stojí za to, i když se budu muset vzdat. Pomstu jim ale
vymyslím v každém případě.
To
be continued...
30.10.2012 sam