Často z médií libovolného druhu slyšíme jedno slovo případně jeho odvozeniny.
Zákonodárce. Trápí mě jedna věc. Toto slovo totiž v současné
době odporuje zvyklostem českého jazyka a przní naši mateřštinu.
Provedeme-li rozbor daného pojmu, zjistíme, že se skládá ze slova „zákon“
a „dárce“. Ponechme stranou slovo „zákon“, které ač znamená
„nepřestupitelné pravidlo“ slouží začasté jen k tomu, aby chytré
hlavy věděly, co mají obcházet.
Soustřeďme se v tomto krátkém skřeku, který nehodlá sám sebe označovati
článkem, na druhou část pojmu. Necítím se dokonale povolán vysvětlovati
slovo „darování“, od kterého je „dárce“ odvozen. Vezmu si
tedy na pomoc Ottův slovník naučný, který praví: „Darování (donatio)
jest v užším smyslu dobrovolné a bezplatné právní jednání, kterým jedna
strana (dárce) zmenšením svého jmění druhou stranu (obdařeného) obohacuje,
poskytujíc jí za tím účelem zisk.“
Vraťme se teď k našim zákonodárcům. Aby se tedy tyto osoby mohly bez
uzardění označit zákonodárci, musely by zákony občanům darovat, tedy umenšením
svého zisku občany obohatit. Což se zajisté neděje. Dnešní „ti-co-se-označují-za-zákonodárce“
jsou dobře ba přímo skvěle placení úředníci, kteří nejenže svůj zisk neumenšují,
ale mnohdy jej metodami čestnými či pochybnými v přímé souvislosti s tvorbou
zákonů maximalizují.
Navrhuji tedy následující. Každý tvůrce zákonů, který chce slouti zákonodárcem,
měl by se vzdát veškerých odměn a náhrad, které s touto činností souvisí.
Takový občan, jsa pro své kvality demokraticky zvolen ku snování nových
právních předpisů, měl by tuto činnost dotovat z příjmů svého občanského
povolání neboť člověk do takové míry kvalitní jistě bez většího úsilí vytváří
nezanedbatelné hospodářské přebytky. Přičemž sám zapoví si předpisem prvním
podílet se na zákonech bezprostředně se jeho výdělečného počínání dotýkajících.
Tím se také zajistí pluralita povolání v zákonodárném sboru.
A jedině takový sbor, skládající se z výše uvedených osob, může být
potom nazýván sborem zákonodárným. Připouští se samozřejmě standardně placená
administrativa. Milionové, snad i miliardové prostředky ušetřené tímto
způsobem mohou se rozpustit na účely humanitární, zdravotní či kulturní
nebo i jiné, prospěšnější. Výsledkem takového opatření bude zajisté hluboká
úcta širokého občanstva, každý totiž sezná, že nezištná elita národa věnující
se kromě svého zaměstnání ještě zušlechťování právního řádu naší země převyšuje
každého z nás morálně i mravně.
Pakliže se současní „zákonodárci“ netouží řídit tímto pravidlem,
měli by se zachovat čestně alespoň v pravdivém označení své činnosti a
pojem „zákonodárce“ oficiálně zamítnout. Nabízí se tak názvy jiné,
přiléhavější, kupříkladu „zákonoprodejce“, „zákonošmelinář“.
Oč upřímnější by byla zpráva z tisku: „Náš zákonoprodejný sbor dnes
přehlasoval veto prezidenta o dani z přidané hodnoty. Zákonošmelinář, prodanec
(dříve poslanec) XY k tomu uvádí: ‘Zájmová skupina YZ si získala v parlamentu
širokou podporu a protože naším cílem je blaho vlastních portmonek, hlasovali
jsme tak, jak nám velel nečistší prospěch’“. Takový svět by nebyl lepší,
ale byl by jistě oproštěn od lži a upřímnost by vládla českou politickou
scénou.
Pokud bychom chtěli ušetřit i za současné situace, nebylo by možná od
věci zavést do našeho zákonotvorného procesu jisté prvky ze soukromého
sektoru. Účelem existence zákonotvorných institucí je produkovat kvalitní,
dotažené výrobky, takto zákony. V každé úspěšné fabrice, která produkuje
výrobky je vždy výstupní kontrola. Ta musí odchytit zmetky a pakliže se
tak nestane, trpí sankcí ze svého platu, stejně jako dělník, který zmetek
vyrobil. Proč tento princip nefunguje i v parlamentu ČR? Jak je možné,
že ti, co tam zasedají, dostanou stejnou odměnu za kvalitní zákon i za
bastarda, který do právního řádu vnáší pouze zmetky? Ale to už je asi otázka
do dalšího skřeku...
02.05.2004 Tomáš Němec