Při četbě poslední Střelecké revue jsem se značnou
úlevou konstatoval, jak je dobře, že mně rodiče nevychovali v duchu pravdy
a lásky. Došlo mi, jak strašné dilema v sobě pseudohumanisté nosí.
V článku p. Davida Karáska
je rozebírána "studie", spíš jakýsi empirický rozbor vypracovaný jedním
americkým lékařem ze záchranky, který si všiml, že počet lidí, kteří se
z nějakého důvodu postřelili vlastní zbraní, nebo byli postřeleni kvůli
tomu, že měli zbraň doma, anebo byl zbraní postřelen rodinný příslušník,
je podstatně vyšší než počet případů, kdy pomocí takové zbraně postřelili
(nebo zabili) vetřelce. Nepoměr byl děsivý. Na 43 případů zranění nebo
úmrtí v prvním případě připadal 1 případ úspěšné sebeobrany zakončené (po)střelením
vetřelce. Pan doktor z toho vyvodil, a na množině jemu dostupných dat dokonce
správně, že mít doma zbraň je vysoce kontraproduktivní. Až potud se to
může jevit jako banální případ odborné slepoty.
Pak se ale někdo další na tu jeho studii podíval, byl to opět vysoce
vzdělaný Američan, a zjistil, že způsob práce s daty, který pan doktor
zvolil, byl skutečně velmi neortodoxní. Mezi "zabitými se zbraní ve vlastním
domě" byl například i člověk, kterého zastřelila policie, když ho přijela
zatknout. Dál také sebevrazi, kteří by spáchali sebevraždu stejně, i kdyby
žádnou zbraň neměli. Hlavní slabinou práce pana doktora, který chtěl napáchat
dobro a vysvětlit nám nevědomým, že zbraně jsou špatné áááno, však bylo
něco jiného. Nejsou zahrnuty případy, kdy obránce sice držel zbraň, použil
ji při zahnání vetřelce, ale nestřílel, například mu zbraň jen ukázal a
požádal ho, aby odešel, nebo bude praktikovat castle doctrine. Tyto případy
byly pro pana doktora "neviditelné", protože takto zpacifikovaný vetřelec
pochopitelně nešel panu doktorovi událost ohlásit. Kdyby se zohlednily
i tyto případy, vyšlo by to zhruba 1:1. Ale ani to není podle mně konečné
číslo, protože k nějakému počtu útoků nedošlo, neboť se vetřelec obával,
že doma bude zbraň a svůj útok nasměroval na nechráněný cíl, například
místo domu šel vykrást opuštěné auto nebo obchod.
Ostatně doporučuji si ten článek přečíst, autor vypořádal polopravdy
používané gun control aktivisty velmi nemilosrdným způsobem.
I kdybychom věřili té výchozí studii a připustili, že na 43 případů
úmrtí nebo zranění v důsledku "friendly fire" připadá jeden případ úspěšné
sebeobrany, je to důvod pro zákaz soukromého držení zbraní? Co se stane
s tím jedním nešťastníkem, který mohl ubránit sebe, svoji rodinu nebo děti
a nesměl? Kdo si jej vezme na svědomí? Necháme ho umřít za účelem šíření
pravdy a lásky? Odepíšeme ho jako colateral damages? Jak se vypořádáme
s takovou smrtí z morálního hlediska? Ještě že nejsem humanista a nemusím
to řešit, protože je to mimořádně tíživé dilema.
Vzali byste si na zodpovědnost takové rozhodnutí, které způsobí, že
je řádově stovky lidí ročně neubrání útoku nějakého násilníka?
Centrální tiskový orgán vohnoutí komunity zvané Česká Republika nedávno
informoval,
že matka úspěšně bránila s pistolí svůj domov, aniž by střílela (což prakticky
potvrzuje uvedené výše). Je to prakticky asi první případ, kdy média informovala
o takové věci a kdy obránce nebyl nazýván útočníkem, člověk se zbraní psychopatem
a všechny tyto věci, které provázejí angažovanou žurnalistiku v Kocourkově.
Jak vidí gun ban aktivisté tohle? Zakážeme zbraně a odepíšeme maminku?
Jasně, odepíšeme. Budeme optimisté. Třeba jí nezabijou, třeba jí jen zmrzačí.
A třeba ani to ne. Třeba ji jen zmlátí, znásilní a okradou. Ono jí neubude.
Co je společensky přijatelnější - nechat zloděje krást, nebo nechat slušné
lidi držet zbraně?
Ani toto dilema řešit nemusím. Maminka byla moc šikovná. Moji radost
zkalil pouze fakt, že mu ve svém domě nemohla beztrestně dát olověnou injekci,
protože co si budeme říkat, ten pán toho asi nenechá.
Nedávno jsme se dozvěděli, že v Plzni jakýsi hejhula v
bordelu ohrožoval hosty a personál samopalem. Podle jeho slov je chtěl
všechny postřílet
jako Anders Breivik. Nedávno vyšlo také najevo, že mu to barmanka rozmlouvala
až do příjezdu policejní zásahové jednotky, což trvalo celou hodinu.
Kdyby skutečně hodlal bordel vystřílet do poslední kurvy, udělal by to
za tu hodinu několikrát. Nenoste zbraně, policie se o vás postará. A co
tento případ? Představte si, že jste pravdoláskomil a jdete do bordelu
užít si lásky (zatímco pravdu nacházíte v novinách). Po vlastním aktu si
dáte skleničku v baru a přijde tam nějaký ožralý dement se samopalem a
vyhrožuje, že vás zabije. Co budete dělat? V tom okamžiku gun control nepomáhá,
policie přijede za hodinu, možná za dvě, kvůli vám si přece játra trhat
nebude, a vy, humanista, budete muset odepsat... sám sebe.
Voliči. Nepáchejte dobro, serte na dobro. Nechte věci plynout. Nechte
ostatní být. Jinak vám hrábne. Páchání dobra zatěžuje postiženého jedince
neřešitelným dilematem, které nikdo nemůže ustát, takže se postupně proměňuje
z pravdoláskomila na obyčejnýho pokryteckýho buzeranta, který škrtá lidi
pohybem pera a posílá do vzduchu humanitární bombardéry.
(Škoda, že jsem neměl možnost se zeptat neúspěšného prezidentského kandidáta
Schwarzenberga, jak smýšlí o gun control.)
01.02.2013 D-FENS