Dnes nepotřebujete vědět, co je v pořádku a co ne, ani nepotřebujete
řešit, co je dobré a co špatné. Nepotřebujete znát pojmy jako morálka či
odpovědnost. Potřebujete jen dvě věci. Mít všechno papírově v pořádku podle
požadavků úředníka a mít dost známých, kteří vás vytáhnou z průseru.
Před pár lety jsem dělal kolaudaci stavebních úprav v bytě. Stavební
povolení zahrnovala rekonstrukce jádra, avšak práce byly o něco obsáhlejší.
Mimo jiné jsem předělával podlahy – místo starého linolea jsem dával plovoucí.
Na stavebním úřadu Praha 12 jsem se při vyřizování stavebního povolení
ptal, zda nepotřebuji povolení i na výměnu podlah. Prý ne. Tak jsem všechno
udělal, zařídil, oběhal, sehnal a pak pozval úředníky na kolaudaci jádra.
Paní úřednice přišla, prohlédla si jádro, řekla hm hm hm a pak začala šťourat
do podlah.
„Koukám, že máte také nové podlahy," dí úřednice konverzačním tónem.
„To mám," odpovídám bezelstně.
„A máte to od nás povolený?"
„Neřekli jste mi, že to mám mít povolený," utrousil jsem sklesle, očekávajíc
průser.
Úřednice vítězně píchla ukazovákem mým směrem: „No jasně, když jste
to neoznámil!"
„Oznámil," kontroval jsem nakvašeně. „Oznámil jsem celý rozsah prací,
ale řekli jste, že potřebuji povolení jen na jádro."
Úřední matadorka vytasila ULTIMÁTNÍ argument: „A KDO konkrétně vám
to řekl?"
„Jak to mám vědět? Myslíte, že si pamatuji každého úředníka i po tolika
měsících? Prostě mi to řekl někdo na vašem úřadu."
„To vám také nemusím věřit," čpí ta svině pod nos i dál.
„Heleďte a proč to vlastně řešíme?" Ptám se smířlivě.
„Potřebuju prohlášení dodavatele stavby o shodě materiálů v rámci zvukové
izolace," nesmířlivě kontruje.
„Dodavatel stavby? No to jsem já a doklad o shodě materiálů jsem dodal.
Je to mezi těma papírama. Je tam použitý materiál Mirelon a potvrzení o
shodě je přímo z Hornbachu, kde jsem to kupoval."
Úřednice předvedla obličej č. 132 – Překvapený makak: „To mi ani
neříkejte, že jste si to dělal sám. To mi RADĚJI a PRO VAŠE OSOBNÍ
DOBRO neříkejte."
„A to jako proč." Začínal jsem se vnitřně vařit. „Co je na tom, kurva,
divnýho? Vždyť to je skládačka, kterou zvládne i retardované dítě, anebo
libovolný státní úředník. Proč bych na takovou blbost měl vyhodit dvacet
tisíc jenom za práci, když si to můžu udělat sám. Si myslíte, že ty prachy
seru? Mirelon tam je, klidně se podívejte, třeba támhle v rohu nemám ještě
lištu, je vidět pod. Klidně vám ukážu i další místa."
Úřednice se začala tvářit nesmírně komisně, ale ponechala invektivy
bez reakce. Asi byla zvyklá.
„Pane Lokute, mě nezajímá, zda tam ten Mirelon máte nebo ne. Já
to potřebuji mít na papíře."
Odešla a dala mi 14 dní na to, ty papíry si od dodavatele stavby sehnat.
Stálo mě to tenkrát flanděru skotský, kterou jsem dal známému se stavební
firmou. Za to se mi podepsal pod papír, že mi podlahy dělal on, a že tam
ten Mirelon fakt je. Úřednice byla spokojená, měla svoje papíry a přestala
opruzovat. Kolaudaci jsem dostal.
Ano, úřední šiml řehtá a tahá z nás papíry. Kdysi jsem si zařizoval modrou
knížku, tak jsem si od různých doktorů sehnal horu papírů, tlustou jak
můj palec. Bylo mi to na hovno. Vzali mě a oznámili mi to s úsměvem. Posléze
se jeden kamarád chytil za hlavu a prohlásil, že za flanděru by mi to zařídil,
kdybych řekl. Ale už bylo pozdě. Zabil jsem rok a půl svého života na civilce.
Ovšem papíry potřebuju dodnes. Papíry a znalosti z oboru úředních potřeb
a požadavků. Když jsem letos převáděl byt do osobního vlastnictví, bylo
potřeba vyplnit přiznání k dani z nemovitosti. K tomu bylo potřeba sehnat
potřebné koeficienty pro výpočet daně, ty aplikovat na nesložitý vzorec,
vypočítat, vyplnit a mít to všechno v cajku. Koeficienty byly v mém případě
tři, což je prý ještě docela dobré. Ovšem nebýt paní správcové v našem domě,
asi bych byl v prdeli. Udělalo se mi mdlo, jenom co mi to vysvětlovala.
To mi připomíná, že jí musím donést ještě nějakou flanděru za pomoc.
Stejně tak se mi dělalo mdlo před nedávnem, když jsem měl poprvé řešit
své daňové přiznání. Musel jsem si sehnat účetní, protože sám bych to prostě
nedal. Je to známá známé, dělá mi to za flanděru.
Přemýšlím, že kdyby tito
chudáci dali někomu kompetentnímu flanděru, mohli být naživu. Třeba
by se na ně pak policajti nevykašlali, i když měli psychologický profil
toho šmejda, kde se psalo, že je neškodný. Měli to papírově v cajku, ale
za flanděru by třeba pracovali i trochu nad rámec svých povinností.
Dnes je důležité mít papírově v cajku lékárničku v autě. Je úplně jedno,
že nůžky neustřihnou ani pěnu od piva, gáza se trhá a většina věcí je v praxi
nepoužitelná bez patřičných znalostí. Hlavně to mít v cajku, kdyby nás zastavili
policajti, co se blbě vyspali. Ovšem flanděra tady dnes už nepomůže. I
když, se správnými známými. Asi jako když mi kdysi jeden známý nabízel,
že za flanděru si můžu přes jeho známého nechat zmizet libovolný přestupek
proti pravidlům silničního provozu. Fajn myšlenka. Ani nevím, proč jsem
to odmítl.
Dnes je důležité mít v cajku ve firmě papíry. Pak třeba dostanete ISO.
To sice neříká, o jak zdatnou firmu se jedná z hlediska skutečné práce a
schopností, dokonce ani neříká, zda ty papíry vede opravdu správně, protože
auditor zpravidla věcem jako je projektové řízení ani nerozumí, zato říká,
že z úředního hlediska je to dobrá firma, a proto může dostat státní zakázku.
Stačilo dát flanděru. A ta státní zakázka? Stačí vzít ředitele IT oddělení
na příslušném úřadu někam na výlet. Exotikou nepohrdne nikdo. Prostě flanděra.
Papírově je všechno v cajku, máme krytá záda.
Jsou situace, kdy člověk jen valí oči, kam až potřeba krytých zad může
zajít. Jako u ředitele školy, který chtěl řešit rvačku dvou kluků přes
psychiatra (http://www.letinka.cz/658603-smodrchana.php), aby měl krytá
záda. Bylo mu úplně jedno, že taková blbost by kluka mohla poznamenat na
celý život, kdy by se případný posudek s ním mohl táhnout, hlavně že by
měl krytá záda. Možná za flanděru by zalezl do ředitelny a dělal, že nevidí.
Spousta věcí, které normálně nejdou, za správný motivační příplatek
jdou jako po másle. Jako když si jistý hoteliér v centru Prahy stavěl druhý
hotel v historické zástavbě v památkově chráněném domě. Chtěl to mít vyšší
a na střeše chtěl mít terasu. Památkáři řekli rezolutní NE, on řekl rezolutní
ANO. Dneska si občas na tu střešní terasu na zvýšené střeše zajdeme s přítelkyní
na výborný steak z lososa. Jestli tomu chlapíkovi fandím? Jasně. Domy jsou
od toho, aby sloužily nám, a ne my jim. Pan majitel jen zařídil, co normálně
zařídit nešlo. Stejně jako si zařídil ochranu před ruskou mafií, když mu
ji policie zařídit nedokázala. Stejně jako si zařídil výjimku z nočního
klidu, i natruc všem místním dědkům a bábám, žijících v regulovaném nájmu
za šest tisíc v bytech o sto padesáti metrech.
Dneska už není řešení problémů tak jednoduché jako dříve. Lidé se nedokážou
dohodnout, vlastník nemůže rozhodovat o svém vlastnictví. Stále více regulací
nás svírá a stále více buzerace potkáváme. A máme stále méně legitimních
možností, jak ze situace vybruslit. Ve spoustě věcí se nemůžeme bránit,
musíme si tedy vypomoci, jak to jen jde. Když můj otec v osmdesátých letech
chtěl přidělit byt, zašel na úřad se třiceti tisíci v obálce. Předběhl tak
všechny poctivé pitomce, kteří na byt čekali třeba patnáct let. Když jsme
potřebovali telefon, zařídil to obdobně. Stejně tak, když potřeboval povolení
pro přívod vodovodu do bytu a odvod odpadu. Ale byl lidumil a nabídl to
tehdy v činžáku všem ostatním. Že zařídí všechno potřebné na úřadech, že
zařídí dělníky, a že to zařídí okamžitě, což při tehdejších čekacích lhůtách
rovnalo se zázraku. Chtěl jen, aby si každý zaplatil svůj podíl. Všichni
ho poslali do prdele. Že prý takových už bylo, že z nich akorát chce vytáhnout
prachy, a vůbec… pche.
Tak to zaplatil sám, ale nechal přivést vodu a odpad jen do našeho bytu
a ostatní si myli zadnici studenou vodou na chodbě i nadále a i nadále
chodili na společný hajzl. To bylo najednou keců. Jak prej jsme si my elitáři
zařídili luxusní byt a na ostatní chudáky se vykašlali.
Taťka zařídil kde co. K řezníkovi jsme zásadně chodili zadem a dostávali
to nejlepší, co tam chlapík měl, zatímco před krámem stála kilometr dlouhá
fronta na hnusnou kližku. Když někdo potřeboval bony, sehnal mu je za dobrou
cenu. Spoustě lidem pomohl v prekérní situaci, kdy si nedokázali pomoci
sami. A přesto byl vždy ten špatný. Všichni ho pomlouvali, nenechali na
něm nit suchou, špinili ho. Pokrytecká chamraď, která dolezla, jen když
potřebovala pomoci. Jako za krysařem. Ale jinak se ho báli. Jako krysaře.
A táta se v té době cítil jako ryba ve vodě.
Dnešní doba se zjevně tomuto modelu blíží. Státy EU stále více utahují
šrouby, lidé ztrácejí stále více svobod a stále častěji se objevují „třísky",
které při tomto kácení lesa odlétly. Dnes už v podstatě máme všechny socialistické
výdobytky, které pamětníci důvěrně znají. Přísné regulace, státní dozor
nad vším možným, vzájemné udávání, strach z trestu za libovolný přestupek,
který může být likvidační, zvůli nesestřelitelných státních úředníků a
policajtů, trpících božským komplexem. Prozatím si z toho můžeme dělat srandu
veřejně. Je jen otázka času, kdy to půjde dělat jen potají.
29.7.2010 Lokutus
(Článek je zveřejněn na osobním blogu autora zde.
Na D-F byl převzat s jeho laskavým svolením).