D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Krize spravedlnosti
    Vydáno 07. 08. 2005 (7755 přečtení)

    Mnozí z nás už pár let tuší, že zatímco naše země může být jen velmi obtížně označena za daňový ráj, začíná se etablovat coby ráj trestní.

    Na jednu stranu nelze pominout někdy až dech beroucí shovívavost vůči pachatelům závažné trestné činnosti a na druhou stranu občas zarazí nekompromisní postup veřejné moci vůči jednáním, která sice jsou formálně označena za protiprávní, ovšem společensky vzato nepůsobí žádnou újmu a původy jejich protiprávnosti jsou ryze politické.

    Kromě toho náš právní (ne)řád a jeho aplikace v trestním či správním řízení stále více trpí jakousi nivelizací trestání různých protispolečenských jednání, spojenou s cestičkou nejmenšího odporu. Výsledkem pak je někdy až pedantské lpění na mnohdy nesmyslných předpisech a z nich vyplývajících sankcí vůči někomu, v jehož případě je sankce snadno vykonatelná, v koexistenci s absolutní rezignací na výkon spravedlnosti při hrubém porušování základních pravidel tam, kde lze očekávat odpor nebo kde nelze očekávat účinnost dostupných zákonných sankcí.

    K tomu se pojí vznik jakéhosi paralelního světa pro těžké zločince a recidivisty, připomínající prapodivný hybrid sociálního smíru, kdy tato individua sice často putují za mříže, ovšem podmínky pobytu ve vězení spíše připomínají školu v přírodě či zastřešenou sociální podporu s omezenými vycházkami. Zločinci a recidivisté mnohdy proti vězení ani moc neremcají, protože na rozdíl od světa na druhé straně zdi tam nemusí řešit otázky obživy a jiných běžných povinností a taky tam mají víc kámošů; vězení je pak jakýsi tábor, kde se staří známí potkávají v různých turnusech. Jediné starosti pak představují praktické otázky, čím se kde sjet a kde si zapíchat, přičemž první lze snadno vyřešit za pomoci distribučních kanálů monopolně ovládaných Vězeňskou službou a druhý buď stejným způsobem, nebo svépomocí mezi sebou. Za těchto podmínek pochopitelně trest už dávno přestal pro zločince plnit roli odstrašujícího následku.

    Mohlo by se zdát, že vše je dílem zmrdích levičáků a pseudohumanistů. To je sice do určité míry pravda, ale ti nemají takovou moc, aby sami dokázali (z)likvidovat spravedlnost v takovém rozsahu. Zmrdí levičáci a pseudohumanisté by ve své křížové válce za pohodlí kriminálních a parazitujících živlů nikdy nedosáhli svého, kdyby nedisponovali nenahraditelným a nevědomým spojencem - vohnouty. Vohnouti totiž v (nejen) politické sféře poskytují zmrdům přímo ideální podmínky pro jejich působení, neboť se vyznačují především absolutní mentální pasivitou. Této pasivitě pak veškerý šmejd vděčí za svůj profit. Mezi předvolební kampaní hlavních politických stran české demokratury a slovní eskamotáží Horsta Fuchse není totiž žádný rozdíl. Hodnocení produktů jako např. „příznivá mezinárodní situace“, „dlouhodobý ekonomický růst“ či „stabilizace veřejných rozpočtů“ připomíná Horstovy 3D nože; zatímco prezentace činnosti vlády je mnohdy totožná s ukázkou drcené dlažební kostky v kuchyňském robotu. Vohnouti ochotně přijímají již nanormované a roztříděné názory, což hraje do karet úzkých zájmových skupin vytvářejících veřejné mínění. Tím by se dal hrubě vysvětlit vznik takového jevu, jako je trend či hlavní proud, který ve skutečnosti téměř nikdo nesdílí. Vohnoutismus tak pochopitelně vytváří velké mezery v politice, do kterých se nalévají zmrdi nebo úchylní vizionáři a pachatelé dobra.

    K tomu se pojí jakýsi český stereotyp „nějak to upytlíkovat“, „nikoho moc nenasrat“, „vlk se nažere a koza zůstane celá“ spolu s typickým „co tě napálí, nehas“. Připojíme-li k tomu současný evropský relativismus, který předem ostrakizuje jakékoli dělení na dobré a zlé a nahrazuje jej diktátem politické korektnosti, a konzumně-manažerský způsob života, který nehledá řešení spravedlivé, ale z krátkodobého hlediska nejefektivnější a politicky nejprůchodnější, dostáváme zvrácený balík idejí, které odporují zdravému rozumu a přirozenému právu, tedy postupně vedoucí k zániku dané společnosti. Z prvního pohledu za trestný čin nemůže pachatel, ale společnost, počínaje rozšlápnutou bábovičkou na písku a konče maskulino-rasisticko-xenofobním okolím , které podstatně ovlivnilo psychiku pachatele. Z druhého pohledu je fokusování na spravedlnost nekonsekventní a ve střednědobém horizontu nepřináší takový profit. Mnohem optimálnější by proto bylo komunikovat novou strategii spočívající ve vydistribuování určitého množství social welfare, který podpoří pasivitu targetované skupiny, která pak nebude páchat trestnou činnost výměnou za pohodlný život na sociálních dávkách.

    Při pohledu do poslaneckých lavic, ze kterých se jednak rodí právní předpisy dávající spravedlnosti formální rámec a jednak vláda, která jakožto politické vedení správy odpovídá za stav spravedlnosti až po práh soudní síně, se pak není čemu divit. Ani překročením prahu soudní síně nevstoupíme na lepší půdu. Dlouhodobá trestní judikatura postupně dospěla k zajímavě zvrácené, avšak výslovně nevyřčené teorii nullum crimen sine hostie  (není zločin bez oběti), jinými slovy kdyby nebyla oběť, nebyl by zločin, a proto za zločin může oběť. Souzení totiž není žádná prdel; každý darebák se bude z logiky věci bránit a ti protřelejší, úspěšnější a tedy především majetnější si zaplatí třeba i tři prostituty v kravatě, kteří ho budou do posledního dechu bránit a ještě mu při tom srolovaným úzetkem foukat cukr do prdele. Proto rychle a svižně (tj. v horizontu několika let) napařená podmínka nikoho neurazí a spis putuje do sklepa, zatímco instanční boje o řádný výkon spravedlnosti chleba nezlevní, starou nezkrášlí a Chorvatsko taky blíž nebude. Když už není jiného východiska, najde se nějaká procesní chyba, která na otázku viny nemá sice žádný vliv, ale může být důvodem pro propuštění z vazby či neuznání důkazu, nebo se alespoň dodatečně vytvoří nějaká nesrovnalost či bermudský trojúhelník ve věci vazby a téhož výsledku je dosaženo jinou cestou. Nedostatečné potrestání jednoho zločince nebude znát hned druhý den, stejně jako jedno vyčůrání do bazénu vodu neotráví. (Že po delší době všichni nadávají, v jakých chcankách se musí ráchat a kdo za to může, je věc jiná a vohnouti tak daleko nevidí.)

    Z pohledu veřejného pak na trestání zločinů není politický, ekonomický ani morální zájem. Politický proto, že výsledek tvrdého uplatňování spravedlnosti se projeví až po delší době (nedejbože za vlády opozice), a proč tedy během krátkého volebního období vyhazovat peníze na boj proti kriminalitě, když můžeme prostředky, které jsme nestihli rozkrást, investovat do nějakého sociálně inženýrského projektu, který nám v krátké lhůtě přinese od vohnoutů cenné politické body. Nehledě na to, že i kriminálníci mají volební právo. Ekonomický zájem proto, že mnozí zločinci platí nějaké daně, takže jejich přesunutí do basy financované z veřejných rozpočtů by bylo čistě ztrátové. Totéž se týká nákladů na vyhošťování všech těch –istánců, -ičičů, -ovovů apod., proto vyhoštění ve Vohnoutolandu rovná se razítko do pasu na stranu dvanáct a tím veškeré vyhoštění končí. Morální zájem proto, že v období 1948 – 2005 je lidem nepřímo, avšak systematicky naznačováno, že slušnost a čest se nevyplácí. U tak dlouhého období je na místě otázka, jestli se stále jedná pouze o sociální deviaci, nebo zda už máme tu čest se začínající deviací genetickou.

    S ohledem na výše uvedené nelze totiž v dohledné době očekávat zpřísnění trestů v trestním zákoně či ukládání přísnějších trestů v trestním řízení. Ovšem často se zapomíná na jeden faktor, který je možná ještě důležitější co do odstrašujícího účinku trestu, tj. podmínky jeho výkonu. Sám jsem v base nikdy nebyl ani na exkurzi, ale lze se spolehnout na ustálený obraz českých věznic připomínajících spíš jakési internáty bez výuky a povinností. Pokud si vězni mezi sebou nerozbijí hubu nebo pokud se jim kuchař nevymočí do polívky, nelze v českých věznicích hledat jakékoli nepohodlí, které by v kriminálnímu jedinci bylo schopno vyvolat nechuť k dalšímu návratu. Strach z trestu je totiž u recidivistů jediným faktorem, který by mohl hrát jakousi roli v rozhodování o spáchání trestného činu. Proto je v současné době z hlediska odstrašující úlohy trestu opravdu jedno, zda půjde zločinec do vězení na pět nebo na deset let; naopak kratší trest vyjde levněji. Naopak u velké části pachatelů méně závažných trestných činů je trest odnětí svobody kontraproduktivní.

    S ohledem na výše uvedené tento stav považuji za dlouhodobě neudržitelný a z hlediska spravedlnosti odmítám jakékoli „trestání dohodou“, ať si kriminologické statistiky ukazují co chtějí. Se zločinci se nevede sociální dialog, zločince je třeba trestat a zvlášť nebezpečné recidivisty ze společnosti odstraňovat.


    27.7.2005 Sandstorm


    [Akt. známka: 1,42] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: Sandstorm | Komentářů: 36 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.