Definice
Termín „oikofobie“ (oikos – řecky domácnost, phobia – strach, neodpovídající
skutečné hrozbě) zavedl filosof Roger Scruton. V českém prostředí ji definoval
Rudolf Kohoutek jako „záporné životní pocity, strach, odpor až averze a
nenávist vůči vlastnímu domovu, vlasti, národní kultuře a duchovnímu dědictví
vlastní společnosti“. T
ato porucha osobnosti se velmi často vyskytuje v
kombinaci s xenofilií (chorobným přeceňováním cizího). Komplementarita
oikofobie - xenofilie je podobná např. komplementaritě bulimie – anorexie.
Druhy oikofobie
Oikofobie pravá (mentální) – vzniká z nezvládnutého přechodu mezi pubertou
a dospělostí. Odmítnutí domova je do jisté míry součástí pubertální vzpoury
proti rodičovské autoritě, mívá krátké trvání a je překonáno s nástupem
mentální dospělosti. U některých jedinců však k takovému završení puberty
nikdy nedojde a podvědomě pociťovaný nevyrovnaný vztah k rodičům může přerůst
v averzi k celé společnosti a kultuře.
Oikofobie indukovaná – postihuje celé skupiny a jedná se tedy o jev
sociálně patologický. Jeho podstatou je nepřijetí základních norem a požadavků
společností na jedince kladených, zejména pak požadavku na produktivitu.
Tedy na schopnost vytvářet hodnoty a v procesu dobrovolné směny s ostatními
získávat obživu. Neschopnost k produktivní činnosti (často zapříčiněná
chybějící kvalifikací, někdy i absencí základních sociálních dovedností)
pak vede k antisociálním modelům chování, jejichž společensky nejnebezpečnější
formou je vytváření parazitických uskupení různého druhu, která oikofobní
program užívají jako ideologické krytí svého příživnictví. Společenská
nebezpečnost spočívá zejména v napojení těchto útvarů na struktury organizované
kriminality (viz pasáž o trestných činech zdaňování a dotování v předchozí
kapitole). Parazitická společenství nejsou většinou na počátku složena
z pravých (mentálních) oikofobů, oikofobie, jak už řečeno výše, slouží
jen jako maska. Hrozí však, že vlivem silné materiální motivace začne původně
nepostižený příslušník oikofobní organizace pociťovat typicky oikofobní
nenávist a odpor - dojde k oikofobní indukci.
Nejradikálnějším nositelem oikofobních postojů je tzv. neziskový sektor,
s oikofobními postoji se lze setkat také v médiích, státním školství a
státním aparátě (důvody a parazitické motivace jsou identické).
Oikofobie ve filosofii
Negativistickými postoji k vlastní kultuře se vyznačuje filosofie postmodernismu,
tzv. New Age a především neomarxismus frankfurtské školy (Adorno, Fromm,
Habermass). Tito marxisté třetí vlny se poučili z krachu tradiční marxistické
doktríny a změnili „obraz nepřítele“. Už ne buržoazie, ale cílem útoku
je celá západní kultura, která má být zničena se svými hlavními oporami
– rodinou a náboženstvím. Už ne dělnická třída coby hnací síla, ale nespokojené
menšiny (ženy, homosexuálové, přistěhovalci). A už ne revoluce, ale „dlouhý
pochod institucemi“ (Adorno). Pomalé, trpělivé, do postupných a drobných
kroků rozložené ovládnutí masové kultury, médií a vzdělávací soustavy (podobnou
taktiku formulovali také angličtí fabiáni).
Oikofobie v ideologii
Nejvlastnějším ideologickým výrazem oikofobního myšlení je nenávistná
ideologie multikulturalismu, oikofobní akcenty se rovněž objevují v ideologii
politické korektnosti.
Multikulturalismus hlásá radikální rovnost všech kultur, z této všeobjímající
rovnosti však vyjímá kulturu evropskou, která je činěna zodpovědnou za
všechno zlo ve světě. Jejím největším proviněním je kolonialismus, imperialismus
a v moderní době pak konzumerismus, údajně ničící duchovněji založené kultury
ostatní. Multikulturalismus v praxi znamená, že cizí zvyklosti a instituce
mají být preferovány kdykoli je to možné, v případě konfliktu s jakoukoli
kulturní minoritou mají domácí instituce a konvence ustoupit. Všemi dostupnými
prostředky má být také řízeně šířen pocit provinění a dluhu vůči zbytku
světa.
Oikofobie ve vědě
Typická oikofobní sebenenávist se projevuje především ve dvou oborech
– v ekologii a klimatologii. Ekonomiku poškozující opatření mají především
postihnout západní průmysl a poškodit jeho konkurenceschopnost.
Oikofobie v politice
V politické oblasti se oikofobie projevuje ve formě sílící role mezinárodních
organizací, řízených anonymními byrokratickými aparáty. Výsledkem činnosti
těchto organizací je stupňující se množství regulací, harmonizací, směrnic
a jiných opatření, zacílených především proti místním zvyklostem a hodnotám.
Politické instituce domácí předávají čím dál tím větší část rozhodovacích
pravomocí těmto nadnárodním uskupením a samy se stávají pouhými implementátory.
Nejviditelnějším projevem oikofobních a xenofilních tendencí současné politiky
je organizovaná imigrace ze vzdálených civilizačních okruhů. Motivací je
tzv. dovoz voličů, kteří mají vládnoucím socialistickým elitám zajistit
oporu proti nespokojené části produktivního obyvatelstva.
28.06.2015 Evropan Jirka