V devadesátých letech jsem si přečetl
v novinách zmínku o ruském vojákovi, který se vloupal do
kuchyně, dosyta se najedl a poté se zastřelil. Bylo tam zmíněno,
že to rozhodně nebyl ojedinělý případ a že se to dělo na více
místech. Jako důvod takovéhoto jednání bylo označeno zoufalství
z hladu.
Divíte se, že člověk, zoufalý z
hladu, spáchá něco takového? Měli jste někdy takový hlad, že
by vás tohle napadlo? Jaké prostředí vede k takovýmto činům? A
proč volil raději smrt poté, co vyřešil svůj akutní a největší
problém?
Pokud nejste totálně mimo, snadno si
na tyto otázky odpovíte. Zřejmě dojdete k pojmu „čiré
zoufalství“.
A teď si místo hladu dosaďte šikanu
a místo vloupaní se do kuchyně pomstu šikanujícím. Pokud vám to dosazení přijde
nesmyslné, prosím, čtěte dál.
V popisu šikany, chování učitelů
vůči kolektivu žáků i vůči jednotlivým žákům přímo, v
přístupu rodiny k potomstvu, ve vnímání, co je normální, co je
divné, co je fér a nefér chování a jak se věci mají řešit, v
tom všem jsem si téměř vždy rozuměl s lidmi mého věku, to
znamená s narozenými v osmdesátých letech, s o něco mladšími
(devadesátá léta) a paradoxně s generací dnešních šedesátníků.
Naopak, lidé, kterým je dnes přibližně 35 -55 let, mají na tyto
věci náhled, který mi mnohdy přijde, jako z jiného světa. Často
se stává, že si pod některými pojmy představují úplně jiné
věci, než já. Že řeší jak jednoduché, tak složité problémy
úplně jiným způsobem.
Jako zdánlivě nesouvisející příklad
uvedu bludiště. Máte cesty A,B,C,D a víte, že jen jedna vede do
cíle. Z lidí mého věku i ze šedesátníků to většina řešila
tak, že šla od cíle. Dokonce nám to ve škole předkládali, jako
správné řešení. Naopak generace 35 – 55 toto mnohdy považovala
za podvod, či za nečestné řešení. Mnohé historky například
ze sportu, které od lidí středního věku slýchám, připomínají
epizody z Rychlých Šípů. Tam, kde bych čekal desetkrát zradu,
nebo podvod oni se sladkou naivitou nekontrolují vůbec nic, ani
činnost rozhodčího. Nebo například v diskuzi, což je na mnohých
školách součást osnov, nebo dokonce soutěžní disciplína.
Musíte si dávat sakra pozor na to, jestli protivník nepoužívá
jako argument lež. Některým lidem totiž lež projde, jiným ne,
záleží na rozhodčím. Vzhledem k tomu, že tohle dříve na
školách téměř nebylo, pokoušel jsem se, právě v době, kdy
jsem byl na škole, vysvětlit princip takovéto diskuze dospělým z
mého okolí. Generace mých rodičů naprosto nechápala, jak by se
dalo podvádět, případně jak by bylo možné, aby rozhodčí byl
nespravedlivý, když jsou daná pravidla, o něco starší lidé
ihned zareagovali s tím, že „Tam se ale musí strašně podvádět
a lhát, ne?“.
Stejně tak vnímání toho, co je
šikana. Nebudu sem teď tahat šikanu na vojně. ZVS jsem
neabsolvoval, zrušili ji dřív, než jsem dokončil střední
školu, znám ji pouze z vyprávění. A jsem za to nesmírně rád!
Určitě by to vydalo na mnoho a mnoho knihoven, ne na jeden článek.
Třeba někdo jiný... Chtěl bych se zaměřit jen na šikanu, co
člověka provází do jeho přibližně osmnácti let, zejména ve
školství. A to fyzickou, iniciovanou spolužáky.
Také jsem se rozhodl ignorovat věčné
řeči o tom, jaké je to „teď“ s mladými strašné, jak smilní
a páchají násilí, jak to dřív takto nebývalo a jak dřív měli
všichni úctu ke starším. Dovolím si jen diskutující upozornit,
že „dřív“ tyhle řeči většinou vedli staří dědkové a
staré báby, nikoli třicátníci v plné životní síle.
V diskuzi se opakovaně objevoval popis
toho, co někteří lidé zřejmě za šikanu považují.
Rozhodně nechci podceňovat problémy,
které lidé středního věku v mládí řešili. Vím, že se
potýkali se vším možným, svinským státem počínaje a
soukromými záležitostmi konče. Mnozí dokázali strašně moc,
určitě by si z toho měly další generace brát příklad a
neskuhrat, ale v některých oblastech, zdá se, mnozí na skutečné
problémy nenarazili. Bohužel (bohudík pro ně) je šikana jednou z
těchto oblastí.
Když poslouchám historky o „šikaně“
z doby jejich mládí, čekám, že na mě vyskočí Mirek Dušín,
nebo růžový poník. Do těch historek by se tyto postavičky přece
jen hodily víc, než reální lidé. Mladší, nebo starší, by to
většinou označili za škádlení, či za otravnosti, nebo dokonce
za běžné chování. Šikana je někde docela jinde.
Pokusím se nastínit nějaký ten
rozdíl mezi 1) „šikanou“ a 2) šikanou.
1) Jeden člověk, nebo parta lidí sem
tam někomu sebere a sní část svačiny, nebo celou svačinu. Někdy
tužku, pero... V případě, že se dotyčný brání, bude mít pár
modřin, nebo si budou chvíli házet s jeho pouzdrem.
2) Skupina čtyř a více lidí
pravidelně každý den obchází své oběti a sebere jim peníze
(mobil, hodinky...). Kdo se vzepře, nebo s sebou nemá dost peněz,
skončí s modřinami a varováním, příští den s nějakou
zlomenou kostí, nebo bude viset za nohy z okna. To nejmenší, co se
stane jeho věcem, je, že mu vysypou tašku z okna.
1) „Šikanující“ je většinou ve
fyzické převaze a má něco, jako hrdost. Ztratil by před mnohými
tvář, kdyby se ponížil.
2) Šikanující je cyklista. Nahoru se
hrbí, dolů šlape. Pravidelně bude brečet před dospělými, aby
vzbudil zdání oběti, aby zvýšil dojem pravdivosti svých slov a
aby se vyhnul trestu. Je to ideální obranný mechanismus a díky
feminizaci školství funguje téměř dokonale.
1) Silnější žák pravidelně bije
slabšího. Případně několik lidí bije jednoho, na kterého by
jeden nestačil Všichni ostatní, co se nachází kolem, přihlíží.
2) Nikdy na jednoho člověka nezaútočí
míň, než 3 lidi zároveň. 3 jdou většinou po velmi slabých
jedincích, obvyklý počet je více, než 5. Bití a kopání
probíhá tak, že dotyčný je držen dostatečným počtem na to,
aby se nemohl ani hnout a útok je veden na břicho, rozkrok, krk a
oči. Často se používají nástroje, například kružítko,
špendlíky (ty se sypou do úst) a další.
1) Kdo se postaví „šikanujícím“
a skutečně jim dá na budku, třeba opakovaně – a dokáže tím
převahu – má ve většině případů do budoucna klid a nikdo
nic neřeší, případně se udělí nějaká ta zhoršená známka
z chování oběma stranám.
2) Kdokoli se postaví šikanujícím a
uspěje, bude čelit těmto následkům:
- Parta šikanujících se okamžitě
rozběhne nahlásit svoji verzi události autoritám. Téměř vždy
s pláčem a nesmírně ublíženě. Autorita z toho vyvodí patřičné
důsledky a šikanovaný bude potrestán, parta šikanujících
naopak získá postavení těch, kterým je ubližováno. Budou
chráněni, asi tak, jako je chráněna libovolná „diskriminovaná
menšina“ v zemích západního světa.
- Bude skupinou exemplárně potrestán
ihned, jakmile se mu od autority dostane nálepky problematické
osoby. Potrestání většinou končí zlomenými kostmi, zničením
osobního majetku, v případě některých osob se k tomu připojuje
ještě jiná forma ponížení – sexuální. Slavný případ
Patrika, kterého několik hodin mučili a znásilňovali starší
kluci, je sice poměrně drsný, on to taky nemusel přežít, ale v
menším se tohle děje těm, kteří se postaví šikanujícím.
(nevím, jestli v jeho případě šlo o šikanu, nebo o něco
jiného)
- Bude čelit následkům, které z
toho vyvodí autorita. Přinejmenším je to směšné udělaní
důtky, bohužel často je to vyloučení, či přeřazení na horší
školu.
1) Rodiče se buď svého potomka
zastanou, poradí mu, jak se má bránit, přihlásí ho na karate,
nebo mu přinejhorším řeknou, že „šikana“ je jeho problém a
že si to má vyřešit sám a ať s tím neotravuje a dál se tím
budou zabývat, leda že by mu někdo zlomil ruku. A pokud dostane
nakládačku, že mu ještě přidají, že se neumí prát.
2) Kdyby měl někdo rodiče z bodu 1),
o šikaně by nemohlo být ani řeči, protože vlastně má něco
jako zastání, zázemí a může se bránit. O šikaně jde mluvit v
případě, že rodiče potomkovi zakážou jakkoli se bránit, aby
nebyl průšvih. Jejich názor je jednoduchý: Všechno se dá snést,
šikana přestane, když si šikanujících člověk „nebude
všímat“, k násilí se nemá sahat, v případě, že dojde ke
konfliktu, zásadně se věří stanovisku učitele, které vychází
z toho, co tvrdí protistrana. V případě, že přijde parta
šikanujících až k domovním dveřím šikanovaného, rodiče
raději vystrčí vlastní dítě před dveře, než aby jim někdo
do dveří kopal. Šikana je důvodem, proč dítě do bojového
sportu nepřihlásit. Když se nechá zmlátit, bude to bolet jen je,
ale když se bude bránit, bude průšvih, který bude rodič muset
řešit.
1) „Šikana“ se sexuálním
nádechem spočívá v tom, že někdo holce desetkrát v jednom
týdnu strhne sukni, případně když parta děcek opakovaně
svlékne spolužáka a zavře ho do holčičí šatny.
2) Skupina dětí svlékne donaha
nějakou oběť a té pak zarazí do relativně intimní části
anatomie nějaký vhodný předmět. Když se drží při zemi, je to
pastelka, ale mnohdy se jedná třeba o větev, nebo o nohu židle.
Autority se tohle snaží držet pod pokličkou víc, než cokoli
jiného, protože by z toho byl průser, jako vrata. Nicméně ani já
nebudu jmenovat !ŠKOLKU!, kde k tomu loni došlo, protože ty dvě
dívenky tam doteď chodí.
1) Žalobníček byl ten, kdo běžel
za učitelkou s tím, že se ve třídě někdo pere. Žalobníček
nebyl ten, kdo běžel hledat pomoc, když někoho drželi za nohy z
okna ve třetím poschodí.
2) Pokud si kdokoli dovolí upozornit
na šikanu jakéhokoli druhu, dostane se mu stejného potrestání,
jako tomu, kdo se šikaně vzepře.
Mohl bych pokračovat dál, ale nemělo
by to smysl. To, co je „šikana“ a co je šikana je snad už o
něco jasnější. Oběť šikany skutečně nemá jinou možnost,
než vzít právo do svých rukou a razantně se postavit svým
protivníkům. V tomto případě platí, že čím mladší děti
jsou a čím dřív se šikana začne řešit, tím je menší
pravděpodobnost, že dojde k těžším újmám na zdraví, či
dokonce úmrtí.
Chápu, že se asi nedovedete vžít do
mysli oběti pravé šikany od dětství, ale nezaškodilo by to.
Nemáte zastání. Kamkoli se obrátíte o radu, jste nejen
odmítnuti, ale nejspíš někdo veřejně upozorní (vaši rodiče
učiteli, učitel spolužákům...) na to, že jste obviňovali
ostatní. Cokoli je vám pácháno, nesmíte pod pohrůžkou velkých
trestů vrátit. Cokoli je vám zničeno, jako by jste to zničili
sami.
V každém člověku je něco, jako
pohár trpělivosti. Každý ho má jinak hluboký a každému ho
plní jiné věci. Nicméně čím víc je někdo šikanován, tím
větší je pravděpodobnost, že jednou mu tento pohár přeteče a
on se stane „vraždícím monstrem“. Prostě se půjde do
kasárenské kuchyně najíst, bez ohledu na následky a s vědomím,
že smrt je pořád lepší, než život ve sračkách. Pokud jste to
nezažili, nikdy to nepochopíte, ani kdybyste měli deset diplomů z
psychologie. Pokud jste to zažili, nemá smysl vám to popisovat.
Ale přesto...
Já to zažil ve čtrnácti letech.
Mlátili mě a najednou mi v hlavě něco secvaklo. Všechno před
očima na chvíli zčernalo, bolest pominula a nevím čím, asi
adrenalinem, jsem smetl v jedné sekundě 4 kluky, asi tak silné,
jako jsem byl sám a pátého si podal za límec k zubům, abych mu
prokousl krční tepnu. Vyrval se mi za cenu obětování vlastní
košile a zdrhl za ostatními, všichni se patrně poschovávali
někdo po škole, spolužáci se mi vyklidili z cesty a pak si už
moc nepamatuju. Asi jsem chodil po chodbách a hledal je. Nevím. Ale
od té doby jsem ztratil zábrany, které někteří lidé mají.
Například když se snaží někoho zmlátit, ale příliš mu
neublížit. Ale má to své výhody. Například když chcete,
okamžitě si dovedete silou vůle nahnat tolik adrenalinu do krve,
že nebudete cítit prakticky žádnou bolest. Bez ohledu na situaci.
Ale je to nebezpečné, ztrácíte nad sebou kontrolu, zjistíte, že
mnohdy není dobré to dělat. Kdokoli, po kom jsem v tomto stavu
šel, okamžitě vycítil, že má zdrhat. Přitom já nejsem žádný
rváč, nevyhledávám konflikty a kdokoli se na mě podívá,
zjistí, že by mi valná většina chlapů a spousta ženských v
normální situaci s přehledem nakopala prdel, lidově řečeno.
A to jsem se osobně setkal s mírnější
verzí šikany, nikdo mi třeba nezlomil ruku a jediný předmět,
který mi někdo někam vrazil, bylo kružítko do ruky. Nesetkal
jsem se s žádnou sofistikovanější verzí „cyberšikany“, či
jak se tomu nadává. Jen neustálé každonoční prozvánění
ještě dva roky poté, co se třída rozešla, ale to je normálka.
Navíc dotyčného potrestal bůh, utekl od nich jeho otec i děda a
on zůstal s matkou a babičkou v jedné domácnosti.
Náhodné zabíjení.
Zdálo by se, že když už
šikanovanému „přeskočí“ a jde zabíjet, že jedná nelogicky
a proti přírodě. Naopak, jeho chování dává perfektní smysl a
je přirozené. Perfektní smysl dává proto, že:
Jednak: Dotyčný nemá co ztratit.
Neexistuje nic, co by pro něj bylo horší, než snášet dál
šikanu. Ani smrt.
Druhak: Své síly směřuje na
všechny, na které narazí. I to dává smysl, uvědomíme-li si, že
tito všichni buď jeho šikanování tolerovali, nebo se jej přímo
účastnili. Před lety v Německu šel kluk vystřílet svou školu.
Zastavil ho jeden z učitelů, vůči němuž necítil ten kluk
nenávist. Zastavil ho tím, že mu řekl, aby zastřelil jeho. Kluk
šel po všech s vyjímkou těch, kteří mu neublížili. Svědčí
to o tom, že tyto stavy nejsou pominutím smyslů, ale plně
racionálním chováním.
Že je to přirozené chování,
dosvědčují slepice. Tyto, chované na malém dvorku bez kohouta,
si mezi sebou vytvoří hierarchii. Dominantní slepice klove všechny
pod sebou, druhá na žebříčku pak všechny s vyjímkou té
dominantní, třetí pak všechny s vyjímkou těch dvou nad ní...
Tak to jde po jednotlivých slepicích, či skupinkách, až k té
poslední. Položte si otázku, koho klove ta poslední. Chvíli si
popřemýšlejte... Ta slepice, která je na žebříčku nejníž,
totiž většinou neklove nikoho, ale když už klovat začne, pak
klove úplně každou, včetně té dominantní. A ne zrovna málo.
Druhá možnost řešení problému
šikany, ke které se uchylují většinou uzavřené povahy, je
sebevražda. Ano, mnozí se jistě domnívají, že dítě nemá
důvod páchat sebevraždu. Každopádně děje se to a dělo se to i
dřív
„Také vznik chorob duševních, ba i
sebevražd, které se u školní mládeže vyskytují...“
(Zdravověda, D. Pantýrek, Praha, 1896)
Sebevraždy mohou mít spoustu příčin,
či souborů příčin, ale rozhodně existují i ti, které k
sebevraždě dohnala šikana. Nicméně málokterá takováto
sebevražda se dočká alespoň nějakého zájmu, většinou se to
přejde jako událost smutná, ale nevyhnutelná (on byl takovej
tichej, ani nepromluvil, snažil se všem vyhýbat a pak nešel do
jídelny, ale skočil z okna...).
U kluků jsem se o to nikdy nezajímal,
ale bohužel jsem viděl už dost dívčích předloktí na to, abych
věděl, že něco není v pořádku. Pokud se holka řeže žiletkou
s takovou intenzitou, že se jizvy nestačí hojit a už se přes ně
objevují další, nikdo mi nenamluví, že je to vinou internetu,
emo módy a kamarádek. Hlavně, když ani jedna z nich nevyznává
emo módu, její kamarádky to nedělají a na internetu tohle téma
nevyhledává. A zase, její rodiče se pídí po tom, kde na
takovéhle nápady přišla, zatímco prarodiče se většinou
zeptají „Kvůli komu si takhle vybíjíš bolest?“. Pár
šedesátníků přiznalo, že v jejich době bylo sebepoškozování
(ubližování si) ne úplně neznámé. Stejně tak byly běžné
jiné věci, jako například mstiví a úskoční kantoři (oblíbená
forma napadení žáka byl úder zezadu – nečekaně - do hlavy,
ideálně svazkem klíčů) a podobně, ale to by bylo za rozsah
tohoto článku. Už takhle je to dlouhý a srozumitelný, jak řecký
příjmení.
Než to zmíníte:
- Ano, vím, že ke statistickým
závěrům bych musel mít data z tisíců případů a pečlivě vše
zpracovat, včetně kontrolních skupin. Tohle ale není vědecká
práce, ani se to tak nesnaží tvářit.
- Ano, vím, že jsem mnohé urazil
tím, že jsem je zařadil do skupiny středního věku. Nejsem
politicky korektní. Na druhou stranu podle nich jsou zase lidé mého
věku mladí, takže proč ne?
- Ano, vím, že za všechno zlo můžou
ve skutečnosti počítačové hry, kapitalismus, podnikatelé, židi,
Mašíni a Chuck Norris, zde uvedené příčiny jsou jen ty, co jsou
po vyloučení všech jmenovaných nejblíž na ráně.
06.11.2012 PM