Dámy a pánové, dovolte, abych se vám představila. Mé jméno je Suzanka
Banditová, ale ještě dříve než jméno jsem dostala jakési typové označení
– GSF 600, to mi dali do vínku moji duchovní rodiče, kterými jsou inženýři
ze země vycházejícího slunce.
Fyzicky jsem se narodila se pod rukama japonských
dělníků v roce 2002 přibližně stejným způsobem jako tato má
předchůdkyně. Má porodní váha byla celých 204kg, od narození jsem přibrala
jen pár kilo různých náplní – olej, brzdovou kapalinu a samozřejmě mou
oblíbenou potravu – benzín, toho pojmu do své nádrže (dá se tak trochu
přirovnat k žaludku u vás lidí) 20 litrů, takto řádně nakrmená a natěšená
na jízdu vážím 226kg. Já vím, nejsem zrovna twiggy, ale lenochod také ne,
z nuly na sto se dokážu rozeběhnout za 4 vteřiny a pokud můj pilot podrží
plyn v otevřené poloze, ručička rychloměru se zastaví až za číslem 200.
O tyto parametry se stará mé srdce, kterým je jednoduchá, léty a bezpočtem
jezdců prověřená řadová čtyřkomora (lidskou řečí čtyřválec), chlazená vzduchem
a olejem s objemem komor 599ccm, patřím tedy mezi „šestky“. Srdce vydrží
při pravidelné údržbě spočívající především ve výměnách oleje (což je něco
jako krev) po šesti tis. km a kontrole, případně seřízení vůlí srdečních
chlopní alias ventilů po 12tkm bez závažnějších problémů přes 100tkm, servismen,
ke kterému jezdím, zná i kousek se 160tkm, kde je prý jen lehce slyšet
klika, jinak vše ok. Mě je 67tkm, mám za sebou výměnu spojkových lamel
asi ve 40tkm a čistě preventivní výměnu rozvodového řetězu (předchozí majitel
jej sehnal za pár peněz a nechal jej vyměnit). Chlopně jsou ovládány rozvodem
DOHC, dvě vačkové hřídele pohání ozubený řetěz mezi prostředními válci,
vačky pak přes vahadla se seřizovacími šroubky (pokud umíte seřídit ventilové
vůle na škodivce řady 742 či Ferraritu, dáte i tohle) ovládají celkem 16
ventilů. Z toho plyne, že srdce je sice trochu hlučnější (za studena chrastí
a cvaká celkem dost), ale to je bohatě vyváženo jeho jednoduchostí a spolehlivostí.
Odběr krouticího momentu z kliky se děje ozubeným kolem mezi 3. a 4. válcem
na hnací část vícelamelové spojky, na níž navazuje šestistupňová převodovka,
vše mazané spolu s motorem jednou olejovou náplní, která prostřednictvím
malého chladiče podporuje i jinak vzduchové chlazení. Každý válec je krmen
svým vlastním karburátorem Keihin, škrticí klapky jsou pochopitelně spřaženy
a šoupátka ovládána podtlakem motoru prostřednictvím membrán, z čehož plyne,
že uživatelem může být i lama neumějící zacházet s plynem.
A jak mé srdce funguje? Z klidového stavu je nutno jej probudit startérem,
což je zařízení, které bych u člověka přirovnala k defibrilátoru. Za studena
je třeba startér podpořit sytičem, za tepla stačí mírně vrknout plynem,
při teplotě mezi to chce znát správný startovací rituál – zapomeňte na
moderní bezduché stříkačky, kde jen stačí cvrnknout do tlačítka a už to
běží, zkrátka musíte vědět, jak na mě, to víte, jsem ženská. Pak se ozve
(jen za studena) rachot, chrastění, cvakání i jiné pazvuky a tep vyskočí
na 1200-1300 úderů za minutu (dále rpm), což je volnoběh. Za chladnějšího
počasí se po studeném startu musí srdce pomocí sytiče na místě alespoň
trochu prohřát, je vývojově z konce osmdesátých let, jinak nemá lautr žádnou
sílu a zátěž mu už vůbec nedělá dobře, něco jako Škoda 120 blahé paměti.
Po rozjezdu, kterému předchází zařazení jedničky za studena doprovázené
výraznou ránou (za tepla je slyšet jen cvaknutí), bych své srdce charakterizovala
takto: 3,5tis rpm – minimální provozní tep, odpovídá 50km/h a zařazené
4; vhodné pro průjezd obcí, srdce je v tomto režimu krásně tiché a nikoho
neprudí; pro razantnější odpich je nutno podřadit; pásmo 4-6t rpm – jako
silnější koloběžka, motor jde krásně plynule, jen přesně v 5 tis se objeví
mírné vibrace; 6-8t rpm – tady už dávám tušit, co ve mně je, ale ta pravá
zábava nastává pro mě i pilota teprve od 8 do 11, pak to jde velmi mírně
z kopce až k začátku červeného pásma začínajícího na číslu 12. Maximum
kroutícího momentu vytvářím při 9.5t rpm, vrcholný výkon 57kW pak při 10.5t
rpm. Zde malá vsuvka – výrobci motorek rádi udávají výkon v koních německých
(PS), kteří byli zřejmě hůře krmeni než ti angloameričtí (HP), neboť platí
přepočet 1kW = 1,34HP = 1,36PS; zde je prostor k marketingu – ono vypadá
lépe, že motor má třeba 101PS než 99HP, něco na způsob baťových cen, jenže
obráceně. Ale vy se tím jistě nenecháte ošálit. A ještě jedna věc k mému
srdci – je skutečně velké, tvoří vlastně mou dominantu a díky němu vypadám
jako dospělá motorka.
Celkově vyhlížím jako klasická nahatá mašina, jen zadní vidlice je
odpružena centrální jednotkou, dvě postranní by mi slušely více (tvrdí
můj pilot).
Lidská kostra je tvořena kostmi, moje pak tzv. rámem, jež je dvojitý
kolébkový z ocelových trubek, ocelová je i zadní vidlice, jsem holt kus
japonského železa. Kostra se mi trochu kroutí při hodně razantním průjezdu
zatáčkou nebo při jízdě s těžším spolujezdcem, ale celkově je vzhledem
k výkonu a předpokládanému způsobu použití její tuhost dostatečná. Holt
nejsem supersport, což ale neznamená, že mě nelze pořádně prohnat po okruhu.
Nohy mám kulatého tvaru, říká se jim kola, ta jsou obuta do tzv. pneumatik,
což jsou věci obdobnou funkci jako podrážky a mají rozměry 120/70-ZR17
vpředu a 160/60-ZR17 vzadu. Přenos síly z motoru na zadní kolo zabezpečuje
O- nebo X-kroužky těsněný řetěz. O mé zkrocení, když se příliš rozvášním,
se starají brzdy – vpředu dvoukotoučová s plovoucími dvoupístkovými třmeny,
zadní si vystačí s jedním kotoučem a pevným dvoupístkovým třmenem. Na vymoženosti
typu ABS či vzájemné propojení okruhů brzd (Honda) zapomeňte, i když prvně
jmenované mají některé mé mladší sestry, já ne. Dimenzování brzd i dávkování
brzdného účinku je dobré, nicméně příští rok mě čeká výměna předních kotoučů,
které již pějí píseň labutí a přitom i výměna hadic za pancéřové, ty méně
pruží a brzda tak bude drobet ostřejší. Odpružena jsem vpředu teleskopickou
vidlicí klasické konstrukce, která je ovšem z výroby dost měkká a tak při
prudším brzdění či projetí větší nerovnosti se snadno dostane až na doraz;
částečně lze řešit hustším olejem, úplně pak záměnou pružin za tvrdší či
vypodložením stávajících. Odpružení zadní vidlice obstarává centrální jednotka,
která má tuhost stavitelnou v sedmi stupních, útlum pak lze nastavit ve
stupních čtyřech. Nastavení je individuální, leč obecně doporučuji přitvrzení
oproti továrnímu nastavení, chovám se pak klidněji. Ale i s původním nastavením
nejsem nějaká splašená jankovitá koza. Co se vzhledu týče, vpředu mi dominuje
velké kulaté světlo a dvojice budíků, obé sic v provedení švindlchrom,
leč vypadá to dosti dobře. Pracoviště pilota obsahuje rychloměr, otáčkoměr,
spínací skříňku a pár kontrolek (mazání, dálkové světlo, neutrál a blinkry),
víc netřeba. Původní úzká řidítka mám zaměněna za širší předchozím pilotem,
prý jsem pak ovladatelnější, což můj současný pilot nemůže posoudit, bo
se na stroji s originál „větvemi“ nikdy nesvezl. Originál komín odvádějící
spaliny z mého srdce na zadopravobok evokuje svým vzhledem nerezovou rouru
od kamen (k dostání v každém dobrém železářství). Léčba: zakoupit a namontovat
výfuk laděný dle pilotova vkusu, výběr je více než široký. Ani ne kvůli
zvukovému projevu (originál sice připomíná rozzuřený vysavač, ale jde to)
jako především kvůli vzhledu. Jo a buďte od té dobroty a nevyndávejte z
komínu tlumicí vložku (dusítko či dB killer), bo kromě kraválu, za nějž
vám můj pilot i mnozí další urazí ruce, docílíte totiž v řadě případů (bez
dalších úprav) naopak snížení výkonu, ač si podle zvukového projevu budete
myslet pravý opak.
A jaká jsem? Řekla bych všestranná. Umím ladně proplouvat ucpaným městem.
S lehkostí vykružuji zatáčky na okresní silničce. Na jedničkách jsem jako
doma. Rychlostní silnice a dálnice nemám moc ráda, ale to jen kvůli tomu,
že jsou nudné, na čemž se s mým pilotem dokonale shodujeme. Navíc v rychlostech
160+ už to celkem slušně fouká, což není divu, vždyť jsem nahá. Ale ne
necudná, prostě jen vystavuji na odiv syrovou krásu svého těla, pokud se
vám to nelíbí, mám i napůl oblečenou sestru, jejíž označení doplňuje písmenko
„S“, ta je sice na cestování praktičtější, ale zdaleka ne tak sexy jako
já ;-)
Nemám místo sedla prezidentské křeslo, přesto jsem prý pohodlná i na
delší cesty, není problém vyjet plnou nádrž do sucha (rozuměj do rezervy)
na jeden zátah, dokonce i pilotův živý batůžek si v takovém případě nestěžuje
na bolest sedací neb jiné části těla.
Ačkoli nemám velké sportovní ambice, vyblbnout se mnou se můžete třeba
i na okruhu v Sosnové či Brně stylem „za dvě plnej“, ale pak se rozlučte
se spotřebou mezi 5-6 litry, které si žádám v běžném provozu. Jsem nenáročná,
pokud mi dopřejete správnou údržbu, odvděčím se vám spolehlivostí a dlouhým
životem. Mou výhodou je i fakt, že je nás v kocourkově hodně a pokud si
přece jen postavím hlavu a onemocním, ostatní piloti rádi pomohou.
Těsně po narození na mě visela cenovka 215 kiloczechos, dnes jsem k
mání za tašku hrušek a mé fungl nové soudobé sestry za tašku hrušek a pár
grošů k tomu. Ty jsou o něco výkonnější, mají lepší geometrii, hydraulicky
ovládanou spojku, úplně nový vodou chlazený motor se vstřikováním a nižší
spotřebu..ale nezávidím jim, právě díky karburátorům a rachotícímu motoru
staré osvědčené koncepce mám totiž pořád něco jako duši. Což si, mimo jiné,
můj pilot dobře uvědomuje a nehodlá mě v současné době měnit za mladší..jen
trochu žárlím na mou spolubydlící,
které věnuje na můj vkus hodně pozornosti, ač poměr najetých km mezi ČZ
a mnou je naštěstí v můj prospěch, byť ne o zas tolik, jak by mnozí čekali.
Pokud jste na základě tohoto popisu dospěli k tomu, že bych pro vás
mohla být tou pravou společnicí na krátkých i delších cestách, je to dobře.
Pokud jste zjistili, že od motorky chcete něco úplně jiného, je to taky
dobře. A pokud jste o motorkách nic nevěděli a tento článek vám jejich
svět alespoň trochu přiblížil, pak je to úplně nejlepší.
Hezký den vám přeje Suzanka.
PS chcete se o mně dozvědět více? Pak navštivte následující odkazy:
Můj
rodokmen
Srovnání
s mými sourozenci
Onemocněla
jsem a nevíte si rady?
26.08.2011 z477