Poslyšte malou story k příležitosti svátku práce. Bude to příběh o Pepíčkovi,
který se v zemi za devatero horami pokrytými obaly od Tatranek a devatero řekami,
po kterých plavou prezervativy a PET flašky, stal agitátorem.
Malý Pepíček není moc chytrej, ale taky ne úplně blbej. Především je
zcela bez ambicí a ty zbývající indolentní rodiče zabijí větami typu „podívej
se, nejsi moc chytrej, ani moc šikovnej, jdi radši dělat někam do fabriky“.
Pepíček nechápe, co je dobře a co špatně, největší cenu má pro něj hotová
pravda – osudovou informaci vezme tudíž za svou, aniž by o ní nějak zvlášť
přemýšlel.
Pepíček chodí do školy a do učení, protlouká se jak umí, skutečně není
nejchytřejší ani nejšikovnější a maje v povědomí hrozné proroctví rodičů,
nijak se nesnaží na sobě pracovat a najít něco, v čem by byl nadprůměrnej.
Roste z něj čím dál větší křupan. Hezký holky na něj kašlou, protože je
tupej jak pařez, kamarádi se s ním nebaví, protože se od něj nic nového
nedozví. Kompenzace v podobě votuněné stodvacítky nebo značkového oblečení
fungují jen částečně. Za chvíli má mindrák a připadá si jak outsider.
Pepíček je i potom naprostý nýmand. Ženský o něj dál nejeví zájem, protože
tuší, že toto blbé těžkopádné individuum by asi rodinný krb neochránilo.
Jedinou spásou jsou mu kamarádi z hospody, se kterými probere obvyklá témata
- auto (francouzský, španělský, italský, východní, severní, západní
a jižní jsou na hovno, škodovka je nejlepší) ženský (jsou na hovno,
kromě Mařeny, ta má kozy, že by mohla kojit medvědy z mostu), Baníček
(je nejlepší), politika (je na hovno, na to se my můžem vysrat)
a pak společně mlčky sedí u piva, dokud nepadnou držkama do sklenic. Těch
osm hodin, co je Pepíček v práci, bude pro něj spásou, protože se zaměstná
něčím, z čeho nebude dál ještě více blbnout.
V tomto rozpoložení mysli dostane se Pepíček do prostředí výrobní firmy.
Víme, jak výrobní firmy fungují. Je to prostředí orientované na výkon,
detaily nikoho moc nezajímají, důležité je, aby to nějak fungovalo a to
„nějak“ není na 100%. Krátkodobá řešení mají přednost před dokonalými,
všichni žijou v takové každodenní hektice a nikoho nevrušuje, když se jedno
kolečko v soukolí zadře. Zpočátku Pepíček zařezává, aby si ho mistr nenašel,
ale pak mu najednou něco dojde. Všichni na výrobní lince pracují s hlavami
skloněnými nad transportními vozíky s převodovkami, když Pepíček dostane
kolosální nápad. Sám je konsternovaný tím pocitem, že něco vymyslel sám.
Nechá si od údržbáře svařit trubkový klíč a držátko. Trochu to teď ojebe,
matky M6 místo momentovým klíčem utáhne ručním – to je dobrý, to bude držet
– a protože to je rychlejší, ušetří čtyři minuty a na záchodě vykouří jednu
startku. Ty vole, říká si potom, vono mi to prošlo!
Za týden již Pepíček utahuje matky rukou skoro pořád. Jen když někdo
jde, sejme momentový šroubovák z balancéru a klíček strčí do kapsy montérek.
Ten chudák na repasním pracovišti, co opravuje netěsné převodovky, má teď
nějak víc práce, ale to Pepíčka moc nezajímá, protože to není jeho věc.
A koncem směny se pochlubí Vaškovi, hele, vole, já přišel na to, jak
to vole vojebat. Když ty dvě matky utáhneš vole rukou a na klíči zmáčkneš
dvakrát tlačítko, tak to ta mašina vole nepozná a můžeš si jednu rauchnout!
Slabomyslný Venca, kterému kvůli nepoměru mezi IQ a fyzickou silou momentový
klíč do ruky nedali, sice z této informace nic věcného nemá, ale Pepíček
narostl před ním do velikosti poloboha, protože přišel na to, jak ojebat
systém. Ten samý systém, co s nimi tak necitelně zachází a nutí je pracovat,
a navíc jim za to dává jen 1/4 německé mzdy.
Venca, který jinak nasazuje pomocí přípravku simerinky, záhy přijde
na to, že nastrkovat je rukou je o hodně rychlejší a může se tudíž z pásu
na dvě tři minuty ztratit, než přijedou další vozíky. Z Vencova obdivu
profituje i Pepíček.
Poprvé v životě se mu stalo, že ho někdo respektuje. Pepíček se stává
sólistou v kolektivní hře. Od teď přemýšlí už jen nad tím, jak to ještě
více zdokonalit a posílit svůj vliv. Samozřejmě že i přes určitý vrozený
handicap Pepíček pochopí, že jeho publikum je úplně stejné, jako je on
a pokud chce u nich uspět, není třeba předkládat žádné komplikované úvahy.
Za pár měsíců kromě Pepy a Vaška také Karel a Honza optimalizovali pracovní
postupy. Karel předtím kompletoval táhlo řazení a teď přišel na to, že
když zablokuje senzor alobalem od čokolády, tak si může předmontovat několik
podsestav mimo linku. Honza na konečné kontrole hned za Pepou zase přestal
stíhat svoji práci operační kontroly, protože Pepa nepracuje v taktu linky,
ale posílá mu tam tři převodovky najednou, pak nic, pak zase tři… a tak
to ojebává a nekontroluje.
Pepíček je svědkem dalšího zajímavého paradoxu. Ačkoli už několik měsíců
ojebává svoji práci, ještě mu nikdo neřekl půl slova. Sice přišel tuhle
nějaký pán v kravatě, říkal, že mají spoustu reklamací na netěsné převodovky,
že prý netěsní kolem simerinků a mají špatně namontovaná řadící táhla,
přestože je jejich pozice hlídaná senzorem a mají v lince operační kontrolu,
která by to měla zjistit, prostě že kvalita klesla a bla bla. Klasický
kancelářský tlachy, protože voni vo tom hovno ví, sou úplně blbý.
Kdysi odstrkovaný Pepíček nyní zcela chápe pravidla systému a připadá
si jako guru nového náboženství. Serte na to, promlouvá Pepíček
ke svým kolegům. Voni na to ty kancelářský stejně nepřídou. Někteří
přihlížejí s obdivem, jiní s krajní nedůvěrou. Myšlenka, že budou šidit
práci, která je živí a kterou dosud vykonávali poctivě v souladu s nejlepším
svědomím, není pro ně přijatelná. Virus je však v systému a podsunul mu
informaci, že nepoctivost se vyplácí.
Pepíček sice chápe svoji pozici guru vohnoutismu, ale ne zcela pochopil,
co je to podvod. Když nastoupil, dostal plat za to, že bude pracovat podle
instrukcí, které říkají, že během směny utáhne pět set matek na předepsaný
moment. Když tak nečiní, podvádí zaměstnavatele.
I přesto je čím dál slavnější. Už na i okolních linkách si šuškají,
Pepa, to je hlava, a nebojí se jich! Tuhle za nim přišel
mistr, sebral mu nějaký svařovaný klíč, tak ho poslal do prdele a druhej
den už měl novej! Pepova image se neustále zlepšuje a soudruh Kovář, předseda
odborové buňky, naváže s tímto mladým perspektivním soudruhem spolupráci.
Pepíček už nyní nepotřebuje svůj svařovaný superklíč, protože je profesionální
odborář.
Nyní může story pokračovat více cestami. Popíšeme si jen ty dvě extrémní.
První z mnoha možných konců
Pepíček se stává specialistou na ojebávání práce. Už kdekomu ukázal
správnou cestu a ti ji zase ukázali dalším. Těch pár nešťastníků, kterým
je proti mysli ojebávat svoji práci, je raději zticha a i tak je má okolí
za idioty. Všeobecně vzniklo přesvědčení, že porušovat pravidla je správné
a využívání slabin systému je správnější než jejich odstraňování.
Náklady plynoucí z nekvality dříve nebo později dosáhnou hranice, kdy
je není možné ničím zdůvodnit. Vedení firmy se jako první pokusí reagovat
zvýšením dozoru nad pracovní disciplínou, čímž se ojebávání stane ještě
zábavnějším. Represívní politika se stane záminkou, aby Pepíček obratnou
argumentací zarazil klín mezi dělníky a firmu samotnou. Kancelářský
tady lezou, v jednom kuse buzerujou, ať si to dou dělat sami, dyž sou tak
chytrý!
Problémy se vrší. Kvůli mizerné kvalitě dosavadních dodávek firma neuspěje
v tendru na novou převodovku. Od teďka vyrábí jen náhradní díly. Potřebuje
na to asi pětinu pracovníků, zbytek dostává dva platy a walk home. Pepíček
je ve svém živlu, tohle je ideální prostředí pro odborovou agitaci, ale
kde nic není, ani levičácká smrt nebere. Kromě těch, co svou práci ojebávali
a přivodili tento stav, ztrácí svoji práci i řada lidí pracovitých a poctivých,
kteří se neprovinili vůbec ničím kromě toho, že zavčas nepozvedli svůj
hlas.
Druhý z mnoha možných konců
Vedení firmy pochopí rozsah tragédie krátce potom, co pochopilo technickou
podstatu kvalitativních problémů.
Všichni, kdo pracovali v rozporu s pracovními instrukcemi, dostávají
výpověď kvůli nedodržování pracovních povinností. Pepíček tomu začíná říkat
„masové propouštění“ (slyšel to tuhle v Praze na školení) a svolává
stávku. Špatně však odhaduje situaci: V podniku zůstali buď původní pracovníci,
ti slušnější z nich, kteří pracovali pořádně, a nebo jsou tam pracovníci
noví, které Pepíčkova demagogie nezajímá. Pár flinků, kteří se dostavili
na dvůr a poslouchali Pepíčkův projev plný demagogických formulací, co
nevidět stejně podnik opustí a Pepíčkova hvězda pohasne.
Zakrátko dojde i na něho samotného. Vzhledem k Pepíčkově neschopnosti
vést normální komunikaci s inteligentními lidmi vyhledá ředitel firmy soudruha
Kováře a mezi čtyřma očima a na tvrdku mu sdělí, že pokud se toho imbecila
nezbaví, vykydá odborovou verbež z podniku stejným mechanismem jako vyházel
ty flákače z linky pro montáž převodovek a soudruh Kovář, ve své podstatě
sráč, volí cestu nejmenšího odporu. Pepíček je zase na začátku a snad byl
Bůh k němu milostiv natolik, že mu mezi těmi sračkami nechal aspoň tolik
mozkové hmoty, aby pochopil, co udělal špatně.
Kdo v popsané situaci udělal chybu? Nebyl to Pepíček. Ten celou dobu
jen volil cestu nejmenšího odporu, jak to občas děláme vědomě i nevědomě
každý. První cenu za dělání chyb dostává vedení podniku, které s Pepíčkem
neskoncovalo včas. Jejich chyba je o to větší, že systém, který vytvořili,
nebyl od začátku vohnoutotěsný. Druhou cenu pak slušní lidé v Pepíčkově
okolí, třeba na lince pro výrobu převodovek, kteří sice věděli, že záměrně
porušuje pravidla, ale neklepli ho přes prsty. Třetí pak strana@vláda,
která usilovně a dlouhodobě sabotuje všechny principy směřující k motivaci
a stimulaci na individuální rovině (například zavedení pracovních knížek
je krásný příklad).
Uvedený příklad je do jisté míry zjednodušeným řezem realitou a je inspirován
událostmi, které se skutečně staly. Jeho cílem je ukázat na pravidla hry
v systému Henryho Forda. Mezi podprůměrným IQ, vohnoutskou agitací a tím,
co jsem popisoval v úvodním článku o Štrajchpudlíkách, je jistá souvislost
a na tu jsem se hodlal zaměřit.
Tento článek má jednu slabinu, kterou se mi nepodařilo odstranit jinak,
než tímto závěrečným hotfixem. Povšimněte si prosím, že na mentalitě, kterou
Pepíček nastolil, nejvíce prodělali slušní lidé, kteří pracovali až do
konce poctivě, ale přesto přišli o svá místa. Je produktem dnešní zmrdispolečnosti,
že porušování pravidel (i mimo zaměstnání) se v principu VYPLÁCÍ.
1.5.2005 D-FENS
B-534 a co mě přitom napadlo
Koukal jsem se na fotografii odstrojené stíhačky Avia B-534 (pro mě
tak trochu srdeční záležitost). Stao se tak díky publikaci z vydavatelství
MBI a fotka byla hodně kvalitní. Nyní, sedmdesát let po zrození legendární
české stíhačky jsem obdivoval zpracování draku. Nýty zapuštěné do potahu,
naprosto dokonale napnutá výztužná lanka mezi trubkami tvořícími kostru
trupu, všechny tyhle detaily, a říkal si, že něco takového by bylo nyní
v podstatě nevyrobitelné metodami hromadné výroby.
Někdy v roce 1942 nebyl vohnoutismus v Čechách ještě pravidlem. Většina
Čechů pracovala spolehlivě pro potřeby Říše a nebyl problém. Levicové odbojové
hnutí získávalo však čím dál více příznivců a do jisté míry bylo i nacisty
trpěno (proč myslíte, že se bolševický exponent Fučík vydržel tak dlouho
pohybovat na svobodě?). K.H. Frank nebyl idiot a o Heydrichově vysoké inteligenci
se nepochybuje ani na ČT2, s vědomím neobyčejného výrobního potenciálu
v Protektorátu aplikovali důsledně metodu cukru a biče, jejíž součástí
byla krotká bolševická opozice. Postupně ale situace přerostla K.H. Frankovi
přes hlavu a nastala vlna tzv. zpomalení práce. Jednalo se o sérii předstíraných
nebo uměle navozených výpadků v jednotlivých částech výrobního řetězce,
které v celkové sumě způsobily velký pokles produktivity. Flákat se najednou
nebylo opovrženíhodné, ale byla to odbojová činnost. Právě zde bych viděl
kořeny českého vohnoutismu a také kořeny popularity komunistických stran.