aneb v čem je může být liberál stejný jako socialista.
Význačným rysem socialistického pohledu na společnost je tvrzení že
člověk má „přirozená“ práva daná tím, že je člověkem a za taková „přirozená“
práva (podle míry socialističnosti) považuje právo na život, právo na zdraví,
právo na potravu, právo na bydlení, právo na vzdělání až k právu na štěstí
a blahobyt a ostatní mu v tom nesmí bránit, ale naopak jsou povinni mu
to zajistit. To liberál popírá s poukazem na svobodu člověka, a tudíž nemožnost
ho k čemukoliv donutit a naopak vše zajistit pouze svobodnou dohodou, na
tomto základě mnohdy odmítá daně a vůbec údajný monopol státu a stejně
tak i demokracii jako tyranii (socialistické) většiny. Zamysleme se však
nad tím, co to znamená. Takový liberál vlastně tvrdí, že člověk má „přirozené“
právo na vlastnictví majetku, který drží a „přirozené“ právo na to, aby
ostatní v nakládání s jeho majetkem nebránili, ale naopak jeho vlastnictví
chránili před ostatními. Takový socialista , nebo liberál tvrdí prakticky
to samé – člověk má „přirozená“ práva- jenom se neshodují v tom jaká práva
to jsou. Obvykle z toho důvodu, že pro každého jsou výhodnější jiná práva.
Chce-li liberál dostát svému proklamovanému přesvědčení, že společnost
by měla fungovat na dobrovolné dohodě, musí začít od jednotlivých lidí,
tedy neexistence společnosti a neexistence jakýchkoliv zákonů (včetně vlastnictví),
nebrat v úvahu skutečný historický vývoj.
Jsou pouze svobodní lidé, kteří za účelem zvýšení vlastního prospěchu
se rozhodli spolupracovat na základě určitých pravidel, a jedno z nich
je institut osobního vlastnictví. Přijetím pravidla však může dojít k tomu,
že některý člen společnosti dosáhne za nových pravidel horšího výsledku,
než když tato pravidla neexistovala. Takový člověk (či lidé) pochopitelně
nepřistoupí dobrovolně na dohodu o takovýchto pravidlech a nebude je dodržovat.
Ti členové společnosti pro něž jsou pravidla výhodná mají několik možností.
Buď sami konfliktem přinutí ostatní, aby tyto pravidla respektovali, nebo
se dobrovolně každý vzdá části svých zdrojů a zaplatí někomu, aby je ochraňoval,
a nebo může tyto zdroje nabídnout těm, co novými pravidly ztratili a tuto
ztrátu jim tak kompenzovat. Tato možnost může být méně nákladná, než řešení
pomocí konfliktu. Zejména pro to, že čím více členů společnost má, tím
je bezpečnější proti „vnějšímu nepříteli“ tedy lidem, kteří neuznávají
žádná pravidla této společnosti (obzvláště práva majetková).
Čím má společnost více členů, tím větší je efekt ze vzájemné spolupráce
a zároveň je společnost méně zranitelná „vnějším nepřítelem“, zároveň je
ale společnost více ohrožená „vnitřními nepřáteli“ tedy lidmi, kteří se
tváří, jako že pravidla uznávají, ale ve skutečnosti je nedodržují, což
je ve velké společnosti hůře rozpoznatelné. Tito lidé profitují z toho,
že jejich práva, včetně vlastnických, jsou chráněna, ale sami získávají
práva a majetek násilím a podvodem snadněji, než by toho mohli dosáhnout
vlastní prací a dobrovolnou dohodou s ostatními. Z toho vyplyne poptávka
členů společnosti po službě spočívající v dohledu nad dodržováním pravidel
jednotlivými členy společnosti (dodržování dohod je také pravidlo). Ano
v liberální společnosti by tato služba měla být zabezpečována na základě
dobrovolné dohody: já si přeji, aby byla dodržována pravidla, a tudíž někomu
zaplatím za to, že tato pravidla kontroluje a vymáhá. Nikde však není psáno,
jak má taková platba vypadat, a že všichni musí zaplatit stejnou cenu.
Na dodržování pravidel mají pochopitelně největší zájem ti co z těch pravidel
mají největší přínos. Je tedy pochopitelné, že ten kdo bude poskytovat
službu dohledu nad dodržování pravidel bude vybírat vyšší poplatky od těch,
co mají vyšší příjmy a oni je budou dobrovolně platit do té doby, dokud
platba nepřesáhne přínos z takové služby.
Obdobně obranu proti vnějšímu nepříteli mohou obstarávat všichni členové
společnosti, nebo si mohou tuto službu od někoho objednat. Zase ten kdo
může nejvíce ztratit, zvítězí-li vnější nepřítel (neuznává zejména majetková
pravidla), bude mít největší zájem na existenci takové služby a bude ochoten
za ní nejvíce zaplatit. Zároveň je dost nepraktické poskytovat takovou
službu jinak než na celistvém území. Není však ale nutné, aby službu obrany
proti vnějšímu nepříteli i službu ochrany pravidel poskytovali stejní lidé
(v dnešním pohledu není nutné, aby tyto služby byly zajišťovány centrálně
státem), naopak budou-li ji poskytovat různí lidé mohou působit jako vzájemná
protiváha a konkurence.
Co z tohoto pohledu znamená odmítnutí platit poplatek za používání takové
služby (odmítnutí zaplatit daň)? Je to zásah do svobody? Dejme tomu, že
nějaký subjekt poskytuje službu ochrany pravidel, a vyhlásí, že bude ochraňovat
každého, kdo mu zaplatí 5% svých příjmů (jde o dobrovolnou dohodu a tento
subjekt maximalizuje svůj příjem), po nějaké době tento subjekt získá jako
zákazníky 90% obyvatelstva na určitém území a zbývajících 10 % neplatí
nic, jelikož se jim zdá cena příliš velká a chtějí si zabezpečit svoji
ochranu sami. Poskytovat ochranu před vnějším nepřítelem jinak, než na
celistvém území je značně obtížné, takže ti co mají svůj majetek uprostřed
území jsou chráněni, i když si žádnou službu neobjednají, což by vedlo
k tomu, že poplatek se bude zdát výhodný jen pro ty, co žijí na hranicích,
subjekt poskytující ochranu by měl nízké příjmy a mohl by zajistit jen
slabou ochranu, takže takoví lidé buď budou ochotni platit i když žijí
uprostřed území, nebo taková společnost zanikne (bude poražena jinou společností).
Jak se však ta většina, co platí dívá na ty, co neplatí za společnou obranu?
Získá oprávněný (alespoň podle mě) pocit, že poskytují těm, co neplatí
zadarmo službu obrany, a dají jim na výběr, buďto se podílet na úhradě
nákladů, nebo zruší dosavadní dohody o vzájemném dodržování pravidel. To
obvykle znamená, že subjekt, který zajišťuje takové služby, dotyčnému prostě
násilím vezme požadovaný poplatek, včetně sankce za zvýšené náklady a to
pokud se dá očekávat, že si to dotyčný rozmyslí a bude nadále dodržovat
pravidla, v opačném případě je dotyčný ze společnosti vyloučen a je mu
zabaven veškerý majetek. Odmítnout zaplatit může jen ten kdo je schopen
si sám ochranu zajistit (třeba dostatečně velká skupina, která je schopna
se sama bránit nebo si sama zaplatí někoho jiného).
Tvrdit, že každý je povinen přistoupit na nějaká pravidla, protože jsou
„spravedlivá“, i když je to pro něj nevýhodné je nesmysl. Pravidla o soukromém
vlastnictví, dodržování dohod neplatí pro to, že jsou spravedlivá, ale
pro to že jsou pro většinu! (ne všechny!) výhodná. Tedy většina lidí se
má lépe, když tato pravidla platí, než kdyby neplatila. Takovým způsobem
má fungovat demokracie, pravidlo platí, je –li pro většinu lidí výhodnější,
když platí, než kdyby neplatilo.
Jiná věc je praktické fungování demokracie. Není pravda, že platí jen
takové zákony, které si přeje více jak polovina lidí. V zastupitelské demokracii
platí zákony, které si přeje více jak polovina zvolených poslanců, což
je velký rozdíl. Pokud by mohly platit jen takové zákony, které prohlásí
za prospěšné více jak polovina obyvatel, platilo by jich jenom velmi málo
a ty co jsou prospěšné jen úzké skupině obyvatel by musely být zrušeny.
Ve skutečnosti však člověk zvolí poslance, který bude hlasovat pro nejvýhodnější
kombinaci zákonů (některé výhodné, jiné nevýhodné).
Problémem zastupitelské demokracie není tyranie většiny, ale tak jako
u ostatních zřízení tyranie menšiny, která získává výhody na úkor ostatních.
Tím ale nemíním zdanění jako takové (se zdaněním do určité výše bude většina
souhlasit), ale výdaje ve prospěch jednotlivých zájmových skupin, pro které
je jednak jednoduší lobovat za svůj prospěch u 200 poslanců, než u 10 000
000 lidí, a jednak mají snazší dohodu s jinými zájmovými skupinami na kooperaci
při prosazování zákonů.
Většina přijatých zákonů také neupravuje vztahy mezi lidmi, ale vztahy
mezi vládou a lidmi (obvykle větší pravomoci vládě a menší lidem). Kdyby
každý připravovaný zákon musel projít všeobecným referendem a byl by přijat,
jen v případě, že pro něj bude hlasovat nadpoloviční většina všech oprávněných
voličů prošly by skutečně jen zákony o které by měli lidé zájem, a ne ty,
které jsou ve prospěch momentálního vítěze voleb, nebo úzké zájmové skupiny.
Pro reálné fungování přímé demokracie bych navrhoval následující systém.
Lidé volí své zástupce do parlamentu (nikoli nutně podle územních obvodů,
ale spíše podle zájmových obvodů – liberálové, socialisti, ekologové…).
V parlamentu tito zvolení zástupci předběžně projednají záměr zákona a
v případě, že ho podpoří určitá část zástupců (lepší by bylo méně než polovina,
aby snadněji rušily platné zákony), bude tento záměr rozpracován právníky
a odborníky apod. (v žádném případě ale ne vládou). Závěrečná podoba zákona
je schválena parlamentem, schválením však nevstupuje zákon v platnost,
ale musí ještě podstoupit test referendem. Dejme tomu, že jednou ročně
bude konáno referendum, ve kterém každý kdo přijde (nemyslím, že by měl
být každý nucen se vyjadřovat) zaškrtne, zda se zákonem souhlasí nebo ne
(domnívám se že účast by byla mnohem vyšší než při volbách zastupitelů).
V platnost pak vstoupí pouze zákony, které dostanou nadpoloviční podporu.
To bude mít dva pozitivní dopady, za prvé neprojdou zákony, ze kterých
má evidentně prospěch jen úzká menšina a za druhé se stabilizuje právní
systém.
Dále lidé volí své zástupce do vlády a do soudnictví. Úlohou vlády
je vykonávat činnosti uložené jí zákonem, zejména zabezpečit obranu státu,
a úlohou soudnictví je dohlížet nad dodržováním zákonů (i ze strany vlády),
zejména jmenováním soudců a policistů.
Existence státu je zcela v souladu s liberální doktrínou, ani výše
zdanění nemůže být s ní v rozporu (některé věci prostě mít musíte, a není
li na výběr musíte koupit za jakoukoliv cenu). Politický systém, kdy o
platnosti zákona rozhoduje nadpoloviční většina členů společnosti, je opravdu
nejlepší způsob, mají li si pravidla určovat sami členové společnosti.
Já nevěřím, že tuto podmínku splňuje alespoň polovina zákonů platných v
ČR, ale jestli je tomu skutečně tak, by se mělo ověřit všeobecným hlasováním.
Ať žije laissez-faire
writen by Notaras
03.08.2006