D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * PACH: Mikset Fýlinks
    Vydáno 14. 07. 2013 (15637 přečtení)

    První prázdninový den jsme z Brna vyrazili v obsazení 2 dospělí a dvě děti na dovolenou do Beskyd, za Rousínovem na D1 jsme za vedlejších zvukových efektů, trhání pneumatiky a mechanického tváření litého disku, jakožto i přilehlých oblastí pravého předního podběhu, potkali kus pozinkovaného železa, který trávil tu svoji dovolenou opalováním se v pravém pruhu dálnice.

    Tomu kusu železa se tahle náhodná setkání nejspíše líbila, protože si pak ještě zahrál na ťukanou s několika dalšími auty a náklaďáky, až se mu zalíbilo jedno BMW (jeden dospělý a dvě děti onboard), kterému urval pravou přední poloosu (re-design okolních oblastí included) a skončil zapíchnutý někde v jeho podvozku asi 250 metrů před naším autem. Ven z auta, reflexní vesty pro děti, co nejdál od dálnice nahoru na mez, reflexní vesty pro dospělé, trojúhelník (byl jsem trochu v šoku a tak jsem jeden trojúhelník místo ztopoření rozlomil, ale úplně po haluzi jsem měl v autě díky nedávné koupi nového “bezpečnostního balíčku” ještě jeden), zavolat 158, nahlásit nehodu (vysvětlit 2x jedno auto na jednom kousku dálnice), zjistit, že původně zamýšlený akční plán typu “hever nahoru, kolo dolů, rezerva nahoru, hever dolů & pryč” nebude asi to pravé ořechové, uklidnit se, zavolat tátu, aby odvezl manželku s dětmi a náklad, počkat příjezdu PACH, sepsat to, zjistit, že odtah si musím zajistit sám, zavolat pojišťovnu, počkat na odtah, naložit, odjet odtahovkou do servisu.

    Takhle nějak by mohl ve zkratce znít celý příběh a takhle nějak zrychleně jsem ho také vnímal. Přece jenom, byla to od roku 1993, co mám řidičák na auto a co téměř denně řídím, moje první nehoda (dá-li se tak tento případ vůbec nazvat). Nedá mi to ale nepozastavit se nad několika zajímavými detaily, které chci dále popsat. Jak již název napovídá, mám s odstupem několika dnů, co se tato událost stala, dosti smíšený pocit z účasti jednotek PACH (přijely nakonec dvě).

    Dějství první: Defekt (?)

    Tempomatových 130 km/h. Motor, 3.6 V6, si líně přede na šestku. Předjedu kamion a zařadím se poslušně do pravého pruhu. Přede mnou volná dálnice. Z reproduktorů se linou zpěvy ruských Tatu. Ne, že bych tuhletu muziku miloval, ale kdysi to byl hit a před měsícem, kdy jsem auto kupoval coby tříletou ojetinu, byla tahle muzika nechaná původním majitelem nahraná na HDD v sound systému. Jsem sice na tvrdší rock, ale tohle beru trochu jako nostalgii. Dcerky na zadních sedadlech mají sluchátka a čumí na nějakou pohádku, která jim jede v obrazovkách v opěrkách předních sedadel. “Hele”, ukazuju manželce na první dešťové kapky sporadicky se rozpleskávající o přední sklo. Prázdniny právě začaly. Dovolená právě začala. Před námi prázdná dálnice. Nás nedogoňat! PRÁÁÁÁSK!  Auto nadskočí, volant mi to rve doprava, randál jako v ocelárnách. Mobilní telefon, co ležel uprostřed palubky na neklouzavé podložce se houpe oběšený na nabíjecím kabelu vlevo od volantu. Manželka ječí. Auto samo začalo nouzově blikat, takže akce mojí pravé ruky vedoucí k zapnutí výstražných světel byla jenom pro formu. S odstupem času jsem rád, že nebouchly airbagy. Defekt! To je první, co mě napadne - nic jsem totiž na vozovce neviděl. Brzdit a riskovat, že půjdu do hodin nebo ne? Automat motorem zase moc nebrzdí... Opatrně přibržďuju. Vím, že za sebou mám docela dost místa - pro jistotu ale rychle (spíš reflexivně) kontroluju zrcátka - kamion už je dost za mnou a pokud nespí, tak musí vidět, že mám problémy. Opatrně kormidluju na pravou krajnici. Zrovna moc mě to teda neposlouchá a volant chce, abych zatočil doprava. Brzdy naštěstí manévrovatelnost nezhoršují. Zastavuju u krajnice odhadem 250 až 300 metrů od kolize. Je cítit spálená guma. Zhasínám motor. “Píchli jsme?”, ptá se devítiletá dcera. “Ne, to bude horší!”, odpovídám jí ve zlé předtuše. Auto stojí u kraje D1, z pravé přední gumy jsou cáry, že je disk na šrot ještě nevím. Pakuju ženu a děti z auta na mez, rozdávám reflexní vesty, chystám se dát za auto výstražný trojúhelník a potom plánuju výměnu kola. Hele, “to jsme trefili”, říkám ženě a ukazuju na kus plechu, který (jak v další pár vteřinách zjišťuji úplně náhodou) ležel kousek od chromého kola. PRÁÁÁÁSK. Kousek od nás se něco podobného stane jinému autu. Průběh podobný. Řidička s dvěma dětmi na palubě (jak později zjišťuji) kormidluje za netradičních zvukových a kouřových efektů z levého pruhu dálnice k pravé krajnici. Má to složitější i kvůli tomu, že je zrovna větší provoz. Nakonec to se štěstím zvládne a zakotví asi 250 metrů přede mnou. To nebude náhodný defekt, to nebude tím plechem, co nám leží u kola...

    Dějství druhé: PACH na scénu!

    Volám tedy 158. Trvá to na můj vkus trochu dlouho, než to někdo zvedne, ale to je můj subjektivní pocit. Nahlásím jméno, co se stalo, polohu. Kilometr jsem přesně nevěděl, žlutá tabulka nebyla v dohledu, ale vím, že už jsme minuli sjezd na Rousínov a Vyškov je ještě před námi. Hlásím, že jsou tu dvě auta a musím vysvětlovat, že nedošlo ke kolizi, a že jde jenom o plechy. Ještě mi radí vyhnat všechny z auta (což už jsem udělal) a ujistí, že je tam za pár minut hlídka. Profi jednání, spokojenost. Zaběhl jsem ještě k druhému postiženému autu, paní řidičce jsem řekl, že jsem již policii zavolal a vyměnil si s ní telefonní čísla. Než jsem stačil dojít zpět ke svému autu, přijel policejní VW Transportér, za ním silničářská blikající “šipka” a pak ještě druhý Transportér, který se jal věnovat druhému autu. Jak moc rychle po sobě přijeli a jestli Ti druzí přijeli na základě mého telefonátu nebo je až zavolali kolegové z prvního Transportéru nevím, připadalo mi to jako ráz na ráz.

    Spolu s pozdravem  mi jeden policista strčil před čumák alkotest. Zpětně jsme se se ženou shodli na tom, že ne já, ale on by byl vážným kandidátem na dechovou zkoušku. Takové vodnaté oči a divné pohyby. No ale to jsou věci, které si v tom okamžiku člověk neuvědomí, a které jsou teď jen takovým tím “divným pocitem”.

    Pak už je to rutina (pro policajty, pro mě je všechno poprvé :-) - z posádky “mého” transportéru jde jeden po krajnici zpátky a zkontrolovat, jestli nejsou na vozovce nějaké hřebíky nebo něco takového. Nedokázal jsem jim totiž říct, co se stalo - nic jsem neviděl. Až po chvíli se od jejich kolegů dovídáme o co šlo, a že peška má v sobě pořád ono BMW.

    Další policajt obhlídl lidi a auto. Vyptával se mě na spoustu věcí ohledně toho jak a co se stalo. Moc si se mnou ale nepopovídal. Ne, že bych nebyl sdílný, ale prostě jsem taky nevěděl. Vím jen, že mi nechtěl věřit, že jsem jel 130 a v pravým. Ono to ale bylo vidět i podle stopy, co na dálnici pravý přední disk zanechal, že jsem nejel v levým. Zeptal jsem se ho, jestli volali odtahovku nebo jestli si to mám zařídit sám. Kouknul na mě jak čerstvě propuštěnýho debila a povídá, že odstranění vozidla je moje starost. Přidá radu, že “nejlacinější bejvá to ze zelený karty, někdy i zadarmo”. Trochu jsem čekal, že mi budou nutit nějakou “svoji” odtahovku, se kterou se pak šábnou (asi moc čtu negativní články o policii), ale nestalo se tak. Veškerá komunikace byla minimálně “nadvakrát”, protože krajnice dálnice fakt není zrovna nejklidnější místo pro společenskou diskusi a museli jsme to na sebe křičet vícekrát, abychom si porozuměli.

    Poodcházím tedy nahoru na mez a volám zelenou linku České Pojišťovny. Vypípám, že chci mluvit česky a že se jedná o hlášení pojistné události, a že jde o vozidlo a už mě to spojuje s operátorem. Vysvětluji co a jak, zodpovím ještě pár dalších dotazů a dostane se mi ujištění, že posílají asistenci. Mimochodem, tohle se mi líbilo, borec se zeptal na všechno důležitý včetně toho, jestli potřebuju odvoz pro další lidi a bagáž. No, asi to bude tím, že se mu to na rozdíl ode mne nestalo poprvé :-).

    V průběhu hovoru sleduji, že se jeden policajt baví s manželkou a laškuje s dětma - půjčuje jim čepici a tak. Borec, říkám si. Než jsem hovor s ČP dokončil, zase zmizel v Transporéru. Jdu k manželce a ta mi říká, že mám jít do Transportéru za ním, a že dostanu nějakou pokutu. Vykulím oči a mimoděk se ptám: “Za co???”. Žena mi říká, že jí vysvětlil, že mi pokutu dát musí, ale že to bude málo a bez bodů. Rozdejchávám rudou mlhu před očima...

    Vydám se tedy k Transportéru:

    “Manželka říkala, že mám jít za váma...”

    “Jo, jo... Dejte mi, prosím, doklady od vozidla a řidičský a občanský průkaz”.

    ...Lovím v peněžence a policajt pokračuje:

    “Dostanete pokutu” a preventivně dodává: “Ale chápu, že je to smůla, tak to uděláme nějak za málo a bez bodů”.

    Koukám přímo na něj a ptám se: “Pokutu? A za co?”.

    Policajt za mumlání něčeho ve smyslu “zákon mluví jasně, hned Vám to najdu” vytahuje jakési notně používané salátové vydání vyhlášky, ve kterém jsou dvěma nebo třemi různými zvýrazňovači podtrhané snad všechny paragrafy i odstavce. Chvíli v tom hledá, pak vítězoslavně na jeden ten barevný odstavec zapíchne prst, otočí se ke mě a dí: “Nepřizpůsobení rychlosti”. “Jel jsem 130”, kontruji. “No to bych chtěl vidět!”, odpovídá příslušník. “No to i můžete, mám to natočené na kameře”, vzpomněl jsem si na on-board kameru, se kterou jsem to auto už koupil, a o které jsem si nemyslel, že se bude tak brzo hodit. To panáčka trochu rozhodilo, ale neohroženě pokračoval dál: “Nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky....” a cituje mi celý odstavec. Když skončí, podívá se na mě a asi čeká, že kejvnu. Já ale odpovídám otázkou: “A co z toho, co jste četl, jsem teda porušil?”. To nečekal a evidentně na to neměl připravenou odpověď. Začal blekotat něco ve smyslu, že zákon mluví jasně, a že chápe, že mám dnes smůlu, takže to uděláme za stovku bez bodů. Klidně jsem mu zopakoval, že se necítím vinen, že stav ani povaha vozovky nenasvědčovaly tomu, že se tam bude povalovat kus železa, a že trvám na správním řízení, a že z principu nebudu platit ani korunu pokuty za něco, co jsem nezpůsobil. Evidentně nešťastnej mi povídá: “Ale to si přeje náš pan velitel - aby každý výjezd byl za pokutu...”. Tady jsem vykulil oči zase já a nasucho jsem polknul. Jenom jsem mu zopakoval, že se nikterak necítím být vinný tím, co se stalo, a že trvám na správním řízení. Panáček, celej zkroušenej, vytáhl jakousi zažloutlou hlášenku velikosti A5 a chystal se ji vyplnit.

    Přijel táta a začal překládat bagáž připravenou na dovolenou, autosedačky, … Omluvil jsem se policajtovi a šel jsem se s tátou domluvit, co dál. Pak táta naložil manželku a děti a odvezl je pryč.

    Vrátil jsem se k Transportéru. Už tam na mě čekala posila - starší kolega policista. Vzal si mě otcovsky bokem, prohodil pár slov o tom, jak je to smůla a pech, že zrovna na dovolenou, a že zrovna nový auto. A pak mezi řečí dobrácky povídá: “Kolega tam na Vás píše nějakou hlášenku, v čem je problém?!”. Vylíčil jsem mu to, co už velmi dobře věděl od “kolegy”, i s tím, že nesouhlasím s jakoukoli pokutou a chci, aby případ šel do správního řízení. Začal mě přemlouvat, že to bude stovečka a bez bodů, a že zákon mluví jasně, a že sám si taky myslí, že jsem to nezavinil, ale že pokutu mi dát musí. Nevěřil jsem vlastním uším, jenom jsem mu zopakoval, že nic platit nebudu, a že z principu trvám na správním řízení. Odvětil, že tedy kolegovi domluví.

    Dějství třetí: Asistence

    V průběhu výše popsaných debat (které určitě neproběhly přesně doslova tak, jak jsem je popsal, ale které jsou v textu výše zachyceny tak, aby zůstal zachován smysl a časová evoluce diskuse) jsem dostal SMS potvrzující zaregistrování mého případu asistenční službou a měl jsem i dva nepřijaté hovory (jak jsem později zjistil) od asistenční služby. U dálnice je fakt rachot - mobil jsem vůbec neslyšel. Až třetí hovor jsem zaregistroval, ale to už byl chlápek s odtahovkou skoro na dohled.

    Přijel, obhlídl, vyžádal si tažné oko, naložil na plošinu (no, moc se supíkovi nechtělo, přece jenom geometrie přední nápravy doznala značných tuningových úprav a pravé kolo chtělo jet úplně jinam, než to levé). Borec fajn týpek. Zašel jsem ještě k Transportéru, že bych to teda jako rád ukončil a jestli teda ode mě ještě něco potřebují. A čekalo mě překvapení: Policista mi vrátil doklady, řekl, že “pro tentokrát to vyřešíme domluvou” (fakt jsem neměl sílu, elán ani náladu tam ještě začít pičovat “domluvou komu-čemu-co?”) a vrazil mi do ruky vyplněný a policií oražený euroformulář o nehodě.

    Shrábl jsem doklady a nasednul do asistenčního Transitu. Popojeli jsme k Bavoráku před náma, protože si borec z asistenční služby chtěl ještě vyfotit onen kus železa. Bohužel jsem tam nemohl vystoupit, protože v místě, kde Bávo stálo, byly (na rozdíl od místa, kde jsem zastavil já) svodidla a Transit zastavil těsně vedle nich, takže jsem nemohl otevřít dveře. Asistenťák si to vyfotil, vrátil se do kabiny a pobavil mě zprávou o tom, že ho přítomní policajti sprdli, že neodtáhne i to BMW. To už ale přijížděla konkurenční Global Assistance a my se vydali na cestu do servisu...

    Závěr a konečné zúčtování

    Závěr je zatím otevřený. Podle předběžného vyjádření servisu bude škoda pravděpodobně mezi 80 až 100 tis. Se štěstím jsem sehnal stejný disk, který měli v BT jako poslední kus toho typu (!). Na autě se mění pravý práh, který je prasklý, komplet podběh, blatník, přední nárazník. Pak to bude minimálně táhlo řízení. Jestli ještě něco na přední nápravě se uvidí až po karosářské na geometrii. Dveře se budou asi jen kytovat. Na předku auta je fólie, která výměnou blatníku taky vezme za své.

    O vývoji vás budu v případě zájmu informovat.

    Kdo by si myslel, že se taková 8,8 kg vážící pozinkovaná traverza (za zvážení a fotku děkuji paní řidičce BMW) nedá na dálnici přehlédnout, ať se koukne na on-board video v HD kvalitě.

    Neříkám, že není vidět - je vidět (když se soustředíte a čekáte to). Když jedete 130 km/h, před váma je prázdná dálnice a vy čumíte před sebe (ne 30, ale 150 metrů), pak si takovou šedou traverzičku lehce spletete s další záplatou na silnici. Já dlouho vůbec nevěděl, co se vlastně stalo....

    No a proč “mixet fylinks”? Řeknu to asi tak: Policie mi na místě dost pomohla. To je fér přiznat - přijeli rychle, poradili, uklidnili. Přece jenom jsem byl dost “vyjukanej” - tohle se mi nestává (zaplať pán Bůh) nijak často a veškeré znalosti o tom, jak se zachovat v takové situaci, jsem měl do té doby jen teoretické. Taky teda doufám, že další praktická cvičení už nebudou! Sám vím, že jsem nebyl v pohodě - a příhoda s rozlámáním výstražného trojúhelníku namísto jeho poskládání jenom dokresluje můj stav. Klobouk dolů, tohle páni policisté zvládli dokonale. Ale ta epizoda s pokutou, kterou si přeje pan velitel? To mi zrovna košer teda nepřipadá...
     


    07.07.2013 Vilda
     
     
     


    [Akt. známka: 1,34] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: [Neregistrovaný autor] | Komentářů: 137 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.