AAR předkládám čtenářům z pozice zkušeného účastníka-pozorovatele cyklojízd
– a tentokrát i z pozice spoluorganizátora. Ale nebojte, nic se nemění –
opravdu teď nepodporuji snahy Auto*Matu.
Po relativně hubených letech zažila Praha opravdu „Velkou“ cyklojízdu.
Pořadatelům vyšlo počasí a sázka na přitažlivost Blanky. Hrubým odhadem
bylo na náměstí v čase startu něco mezi třemi a čtyřmi tisíci lidí na kolech,
i 5.000 by se dalo uvěřit. Organizátoři opět toto číslo vylepšili, takže
se můžete dočíst o šesti, sedmi, ba i deseti tisících cyklistech. Možná
časem zazní i větší číslo. Každopádně klobouk dolů, tentokrát se cyklistů
sešlo opravdu hodně.
Na náměstí Jiřího z Poděbrad jsem dorazil v čase 16:30, nic nenasvědčovalo
chystané akci, bylo slunné odpoledne a v prostoru odpočívali a procházeli
se lidé s dětmi, pejsky… Našel jsem koutek s výhledem na celou situaci a
tiše se díval.
První výjev byl nástup tajné policie. No, když říkám tajné… Pánové by
měli zapracovat na kostýmech. Nekonala se žádná modrá Fabie, přijeli na
kole a koloběžce. Kolo zaparkovalo u volné lavičky a koloběžka dvakrát
objela prostor. Zřejmě shledali, že je vše OK, tak usedli a otevřeli si
po plechovce piva – a budeme protentokrát věřit tomu, že ve službě a před
jízdou to bylo pivo nealkoholické. Já to nijak podrobně nezjišťoval.
Dalším výjevem byl příjezd přenosového vozu ČT. Pánové přerovnali mnoho
aut patřících k farmářským trhům, složitě vmanévrovali dodávku na uvolněný
plácek – a pak se jali zjišťovat, kde se co bude dít. Přišlo mi to malinko
zmatečné, ale to celé předznamenalo další průběh akce. Zmatky.
Sjeli se cyklisti. Ze všech stran. A bylo jich hodně. Zabrali chodníky,
trávníky a čekali. Oproti minulým letům byl improvizovaný hlavní stan na
schodech kostela sv. Ludmily ozvučen, slova organizátorů letěla i k účastníkům
v nejvzdálenějších koutech náměstí. V souladu s celkovým naladěním cykloúčastníků
to bylo úplně zbytečné – celá akce se nesla v duchu hesla „Máme trasu
a MY jsme tu na kolech, tak pojedem. Ostatní počkaj.“
Po nezbytné dávce ideologie, vzpomínkách na minulé jízdy a nějaké té
reklamní akci na program sdílení kol Rekola zazněl povel a cyklojízda vyrazila.
Vzhledem k množství účastníků a k tomu, jak je kolo neohrabané, se stalo
to, co se stát muselo – všichni se otočili, stáli, hleděli ke Slavíkově
ulici a čekali, až se to hne. Po asi 15 minutách pohledu na zamrzlé náměstí
jsem vyrazil na prohlídku. Slavíkovou pozvolna odjíždělo čelo cyklojízdy
v doprovodu blikajících policejních aut a motorek a o ulici dál (Mánesova)
se zatím děly věci.
Nastupující cyklisté se pletli odbočujícím autům z Mánesovy, do toho
chumly kol projížděla auta ze Slavíkovy a celou tu situaci řídila jedna
útlá dáma se slabým hláskem a koloběžkou. Kolem zevlující účastníci cyklojízdy
nejevili nejmenší zájem o její problémy, ale velmi se zajímali o naše s přáteli
nahlas pronášené kritické poznámky a o to, abychom náhodou nepřekroutili
výjev, kdy vytočený chodec tloukl do kapoty auta (pán pracovně nazývaný
Generátor Alibi nám přišel oznámit, že agresor „není od nich“ –
jako kdyby to majitele auta snad mělo zajímat). Když jsem se ujistil, že
nikdo nepomůže, a stav v křižovatce se začal blížit krvavé katastrofě –
nedočkaví cyklisté už nepokrytě ignorovali auta a motali se všude možně
– zahodil jsem na chvíli svou averzi k celé akci a vydal se pro pomoc. Na
trávníku asi 50m od křižovatky stáli dva měšťáci a hleděli na nehybné cyklisty.
Nastínil jsem jim možnost se realizovat, naštěstí pochopili a situaci v křižovatce
srovnali poměrně rychle – nedošlo tedy k poškození žádného dalšího z projíždějících
aut a nebylo nutno vyškrabávat cyklistu ze záhybů karoserie.
¨
Když mi pak paní děkovala jako bych ji zachránil z tlamy pekelné, vzpomněl
jsem si na dva roky starou příhodu špuntaře Hraboshe a na to, jak rychle
se od něj všichni aktivisti distancovali, a začalo mi být jasné, proč je
nedostatek špuntařů. Podle fotek z cyklojízdy si hlavní postavy užívají
komfortu jízdy v první lajně za policejním doprovodem a černou práci dělají
naivní, ochotní nadšenci. Po asi 40 minutách se konečně cyklojízda vypakovala
z náměstí a já se vydal na poslední obhlídku. Pod schody kostela stál hlouček
městských strážníků. Dotazoval jsem se čísla 0107 na následný úklid, který
mu byl na můj dotaz organizátory cyklojízdy přislíben. Jen krčil rameny
a dělal, že tam vlastně ani není.
Už to vypadalo na konec akce, když se po chodníku kolem nás přehnal
jeden a pak další cyklista – běžný to jev, nepatřili k cyklojízdě – ale
nedalo mi to a hodně nahlas jsem se zajímal o způsob řešení.
Banda pěti strážníků to vyřešila po svém – otočili se a začali se vzdalovat.
Utekli. Ne daleko. Jako na potvoru se proti nim na chodníku objevila slečna.
Na kole, s telefonem u ucha… No, skončila s domluvou, tohle nemohli nechat
být. Když jsem se sháněl po informaci, zda si tam tedy mohu projet autem
i s tím telefonem, strážníci dokončili útěk a zmizeli.
Někde vzniklo a nějak funguje pravidlo, že „na kole to projde“. A ještě
ten večer se mi mělo potvrdit, že to platí plošně.
Odpískal jsem s přáteli konec akce a zapadl do nejbližší kavárny. Po
malém občerstvení už nevím koho napadlo dojet se podívat na konec trasy.
Už cestou jsme potkávali hloučky vracející se směrem k centru a komentovali
jsme počet neosvětlených kol. Nebylo jich málo. Bylo po 9. hodině večerní,
tma a v tržnici v Holešovicích končila afterparty. Odjížděly hloučky cyklistů
– svítili tak 2 ze 3. Chodník a vozovku nerozlišovali, asi ještě plní nadšení
z adrenalinového průjezdu Blankou a z množství lidí, které se to odpoledne
podařilo zdržet. Pardon, samozřejmě zdržovala auta…
Dva policejní vozy, které se neosvětlenými hloučky propletly, jsem komentoval
jen s úsměvem, ale poté, co třetí policejní auto zastavilo na semaforu
na červenou a v okamžiku ho objela a nerušeně v jízdě pokračovala čtyři kola
bez světel, ztratil jeden z kolegů trpělivost. Doslova vytáhl ze stojícího
auta policistu a dožadoval se, velmi důrazně, vysvětlení, proč je nechávají
být.
Podruhé ten večer zazněla věta: „Já bych je řešil, ale protože se tu
bavím s vámi, tak nemůžu.“ Za dobu, kdy kolega „bránil“ výkonu spravedlnosti
(asi 2 minuty), kolem nás projelo dalších mnoho neosvětlených.
Policista se jal konat, v pár minutách se objevil další na motorce a
další dva s barevnými světýlky. Následovala noční derniéra cyklojízdy. Z brány
tržnice se rojily hloučky cyklistů. Po spatření modrých majáků otáčeli
a mizeli ve tmě. Svítit se neobtěžovali – 2/3 osvětlených je hodně nadsazený
odhad.
Kdo byl policisty zastaven, dostal napomenutí a dál pokračoval pěšky.
Samozřejmě za nejbližším rohem na kolo opět nenaskočil, to by uvědomělý
cykloobčan neudělal. Stál jsem opodál, poslouchal udivené poznámky („…jako
voni kontrolujou světla, viděls to…“) a lapal jsem po dechu. Přímo přede
mnou stála dvojice a nasazovala čelovku na řídítka – světlo měli, jen se
ho ani nenamáhali použít. Nechápal jsem to co vidím – a není mi to jasné
ani teď.
Ex post mi došlo, že kdyby s policisty konal i pan Dräger, bylo by to
asi hodně zajímavé.
Průměrný cyklista, účastník cyklojízdy zřejmě našel zdraví na hnoji.
Je třeba budovat víc cyklostezek a dbát o rozvoj cyklodopravy… Pro koho?
Upřímně děkuji Auto-Matu že mi předvedl, jak vypadá městský cyklista, kterým
se zaklínají. Až mi zas bude nějaký aktivista tvrdit, že většina je slušných
a pravidla dodržujících, vzpomenu si.
Na aktivní účastníky v Mánesově.
Na pomlácené z tunelu Blanka, podle svědectví účastníků sražené rychlými
jezdci na kolech.
Na všechny koloběžkáře a skateboardisty, kteří jeli i přes zákaz a
přes prosby organizátorů.
Na chodníkové jezdce z tohoto odpoledne, i na ty, které denně potkávám.
Na neosvětlené, udivené, pochodující po chodníku. V každé pozvánce na
tuto cyklojízdu bylo uvedeno, že je třeba mít světlo (kvůli Blance) a že
návrat z akce bude za tmy.
19.04.2015 Frantisek ze sdruzeni OSBID