Víte kdo je revizor jízdenek? Revizor jízdenek je neurvalý člověk,
kterého si najímá (většinou městský) dopravní podnik, aby otravoval zákazníky
toho podniku vytrvalým dotazováním po jízdním dokladu.
Revizor jízdenek
je důsledkem deformace dopravního trhu a těžko si lze představit, že by
si za normálních okolností nějaký podnikatel dovolil otravovat svoje zákazníky
takovým způsobem. Těžko si dovedu představit, že by třeba Volvo vysílalo
do terénu upocené chlápky v modrých vestách a ti by křičeli na zákazníka
"Servisní prohlídku! Ukažte mi záznam o servisní prohlídce...!" Jenže tohle
je městské podnikání a děje se to často, když se to děje často, tak je
to normální a když je to normální, tak nám to nevadí.
Někdy jezdím MHD, zejména fPraze, protože je to rychlejší než autem.
Někdy. V Budějovicích jsem emhádé nejel ani nepamatuju. Ale fPraze toho
využívám hodně. Taky hodně potkávám ty kašpary revizorský, a představte
si to, oni mě dosud nikdy nezastavili. Nezastavili mě v metru ani v tramvaji,
na cestě dovnitř ani ven, v obleku ani v džínách. Nezastavili mě, když
jsem šel přímo na ně, a nezastavili mě, když jsem je nutil, aby se mi uhli.
Někdy mám dojem, že to už nejde dál, že mě musí zastavit, ale oni mě nechají
na pokoji a vyberou si někoho jdoucího hned za mnou.
Přemýšlel jsem o tom problému s revizory a došel jsem k závěru, že mě
nezastavují proto, že mám jízdenku.
Revizor je ve své podstatě predátor. Dělá to, že loví jiné, protože
ho organizace nadala mocí tak činit. Loví tedy své oběti a je dokonce placen
za počet těch, které odloví. Je tedy v jeho zájmu neztrácet čas a lovit
pouze cestující, kteří jsou pro něj bonitní, tedy nemají jízdenku. Protože
to dělá pořád už mnoho týdnů a měsíců, zkontroloval mnoho cestujících a
mnoho jich také nachytal. Kdyby kontroloval zcela nahodile, nevydělal by si na chléb svůj vezdejší, protože by příliš mnoho času strávil kontrolou cestujících, kteří jízdenky mají (někteří z nich, říkejme jim třeba tupci, takto někdy pracují). Chytřejší revizor zaznamenal společné znaky těch cestujících, kteří neměli jízdenku a společné znaky
těch, kteří ji měli. Zjistil tak například, že určité sociální skupiny
lidí jezdí častěji bez jízdenek, to je každopádně velmi hrubý filtr, protože nelze např. zkontrolovat všechny studenty. Pak
si také možná všiml rozdílů v chování těch, kteří spatří revizora a jízdenku
mají, a těch, kteří spatří revizora a jízdenku nemají. Může to být maličkost
- uhnutí pohledem, změna držení těla, zpomalení chůze, cokoli. Ačkoli se
nám to jeví jako detail, pro revizora je tento signál velmi důležitý, protože
mu umožňuje v davu cestujících rychle najít bonitní cestující, tedy kořist.
Já mu z nějakého důvodu neposkytuji signál o tom, že jsem bonitním cestujícím.
Mám jízdenku a není na mě vidět, že ji nemám. A tak na mě kašlou, protože
jim k ničemu nejsem.
Predátoři si vybírají svoje oběti, protože dají najevo nějakou slabost.
Ne kvůli tomu, ale proto. Tento vzorec se opakuje v různých podobách i
jinde.
Dopravní policisté s oblibou zastavují stará auta. Proč to asi dělají.
Neexistuje vůbec žádný důvod k tomu, aby řidič starého auta byl náchylnější
páchat přestupky než řidič nového auta (v praxi spíše naopak). Dokonce
se ani nedá spekulovat o povinné výbavě (která je na autě víceméně nezávislá),
sjetých pneumatikách (což je pravděpodobnější u nového auta, které nejspíš
více jezdí) a o technickém stavu vozidla (který policisté prakticky nekontrolují).
Důvod je jiný. Oni očekávají, že člověk, který jezdí starým autem nejspíš
nebude ani prominent, ani politik, ani vysoce postavený úředník, tedy protivník
z kategorií, které není dobré vyzývat na souboj. Co horšího. Oni také předpokládají,
že řidič starého auta nemá mnoho peněz a raději zacvaká pokutu a nekoupí
pak třeba dětem oblečení, než by riskoval nějaký právní spor s nejistým
koncem. Jsou to easy money. Na takovém si samozřejmě smlsnou, protože je
větší šance mu něco "přišít", klidně i něco, co neudělal, protože celkem
logicky předpokládají, že šedesátiletý strejda ve favoritu bude menší problém
než pětatřicátník v BMW za mego (o to více se pak například divili, když
odchytili jednoho právníka ve staré škodovce s motorem vzadu a ten je pak
šeredně vyndal. Dotyčný si půjčil auto od jeho dědečka, protože chtěl vyvézt
zbytky po stříhání živého plotu a na svém autě neměl tažné zařízení). Policista
je tu od toho, aby odhaloval přestupky, je nepřímo a někdy i přímo (i když
se o tom mlčí) motivován
je odhalovat. Kdyby žádné neodhaloval a rozdal málo pokut, tak by jeho
nadřízení ukázali dveře. Proto je pro něj nedocenitelnou informace, jak
silná je jeho oběť a nemaje jiných signálů, pomahá si analýzou auta.
Stěžoval si mi jeden známý, že ho cikáni ne a ne přepadnout, ačkoli
se cítí se být natolik trénovaný a zdatný, aby je zmydlil. Chodí tedy na riziková
místa a chce se porvat, ale oni mu nechtějí vyhovět a ignorují ho, tedy
kromě jednoho cikánského buzeranta, který mu v noci kdesi v Libni činil
sexuální nabídky. Opět ten samý problém. On cosi vysílá. Vysílá informaci,
že má pro strach uděláno.
Grázl je totiž taky predátor.
Pokud diskutujeme o zbraních a sebeobraně s nimi, pak se někdy dostáváme
ke statisticky podloženému zjištění, že v naprosté většině případů stačí
k odvrácení útoku hrozba zbraní a není třeba ji použít (což by na druhé
straně nemělo vést k tomu, aby obránce na takovou variantu spoléhal, protože
se přece jen může stát, že bude muset vystřelit). Údaje o tom, kolik potenciálních
zločinů se nestalo, protože napadený pohrozil útočníkovi zbraní, nikde
nefigurují. Žádná ze stran nemá zpravidla zájem takovou věc někde ventilovat,
protože grázl by vypadal jako amatér a posera a obránci by možná alespoň
na čas sebrali zbraň a papíry. Což vede k tomu, že je zaznamenán pouze
zlomek těch případů úspěšné obrany se zbraní, kdy nebylo nutné střílet.
To je také častým argumentem zastánců omezování zbraní, totiž že počet
případů úspěšné obrany se zbraní je tak malý, že snad ani nestojí za řeč
(dogma, že i kdyby to zachránilo jeden jediný život, tak to má hluboký
smysl, v tomto případě asi neplatí). Existuje ale ještě něco, co nastává
ještě před obranou se zbraní i před hrozbou zbraní a přitom je to velmi
časté, určitě se to děje častěji nežli pohrůžky zbraní. A také to není
nikde evidováno. Je to skutečnost, že člověk vybavený zbraní se chová jinak,
protože ví, že jeho střelná zbraň bude v případě většiny konfliktů s násilníky
rozhodujícím faktorem a může se na ni spolehnout. V důsledku toho nevysílá
signál, že se bojí a vysílá signál, že se nebojí. Například se neohlíží
ani nerozhlíží, nehrbí, nejde nezvykle rychle, protože necítí důvod. Grázlové
jako zkušení predátoři poznají, že tady něco nesedí, že by mohl mít jednu
ruku dlouhou nebo nějaké jiné překvapení a raději se na to vykašlou nebo
si najdou jiného hejla podobně jako policajti nebo revizoři. Je to něco
jako skrytý benefit, který sice nelze přesně kvantifikovat, ale který je
zde a který je všudypřítomný. Měli bychom to regulátorům připomínat.
4.11.2011 D-FENS