Pražáci prominou, většina z nich jsou lidé normální, kteří jenom mají
to štěstí/smůlu, že žijí v té naší stověžaté. Ovšem po dnešním dni už to
asi nikdy nebude takové...
Ale začněme od počátku. Na počátku byla potřeba nechat seřídit pár „hracích
strojků“ z našeho ústavu, stejně jako každý rok, v odborném servisu. Ten
specializovaný servis byl příhodně umístěn na periferii našeho ocelového
srdce republiky. I popadl jsem telefon a zavolal na obvyklé číslo. Jenže
ouha, nic, číslo neexistuje. Hopnul jsem na net a zjistil nepříjemnou skutečnost:
firma nyní sídlí v Praze. I volám tam, představím jim problém a jsem ujištěn,
že ano, mají výhradní zastoupení pro daný typ minidisků, pouze je musíme
poslat přes PPL nebo dovézt osobně. Ať prý ale raději zavolám přímo dílnu.
I zavolal jsem, pán vyslechl moji žádost a že prý ano, může být. Poprvé
mě zarazilo, že když jsem se ptal po odhadní ceně, začal divně motat „a
kolik že si myslím, že by to mělo stát“. I pravil jsem, že u nás to stávalo
tak kolem 800.- Kč/ks + vyměněné díly. Pán začal zvedat hlas a trochu na
mě křičel, že to tak nejde dělat, že by prodělal kalhoty atd. Nakonec z
něj vylezlo, že jeho cena za prohlídku je 3 700.- Kč/ks + náhradní díly,
tak do15 000.-. Protože firma má výhradní zastoupení této značky pro celou
republiku, nezbylo, než souhlasit. Dohodli jsme se, že tam aparáty pošlu
firemním autem, oni je do 15. srpna prohlédnou, seřídí a případně opraví.
My zaplatíme fakturu a opět do Prahy pošleme auto a ty tři hliníkové cihličky
za cca 270 000.- si odvezeme zpátky.
A jak jsme si řekli, tak jsme i udělali. V pondělí zajel náš řidič
do matky měst, vyhledal na jejím okraji sídlo firmy a předal pánovi přístroje
i s objednávkou a popisem neduhů, kterými trpí. V úterý se nedělo nic.
Ve středu mi pán ráno volal, že jsme poslali špatnou objednávku, že tam
není cena opravy (!) a že to bude dražší(!) a že to do 15. srpna nemohou
stihnout. I zaskočil jsem do podniku a napsal mail majiteli firmy (neboť
onen pán byl sám majitel) ať specifikuje, co vše má v objednávce být a
dokdy bude zakázka hotová. Také jsem poznamenal, že až od něj obdržíme
potřebné informace, rozhodneme se, co s tím dál, neboť sezóna začíná letos
24. srpna. Asi za půl hodiny opět zabrblal mobil a byl to náš pan majitel.
A nastal zlatý hřeb dnešního dne. Pán začal tím, že se mu mail vrátil,
protože adresa neexistuje. (Stačilo dát „odpovědět“ nebo přilepit mailovou
adresu z automatického podpisu.) Pak ale u pána nastalo cosi, čemu
se u nás v ústavu říká „samonasírací jev“. Pokračoval značně popuzeně konstatováním,
že už na zjišťování závad strávil tři a půl hodiny a že asi pracoval
zadarmo, že mu to nikdo nezaplatí. (Zapoměl ovšem na to, že zaplacení zatím
nepožadoval ani nefakturoval a tudíž nemohl vědět, že mu to klidně zaplatíme.)
Pokračoval, že to do patnáctého nemůže nikdo stihnout, že vlastně
na to nemá ani náhradní díly, oprava by byla patrně nerentabilní a že máme
pro aparátky přijet a okamžitě si je vzít zpátky. Pak položil. I napsal
jsem mu nový mail, že naše původní domluva zněla jinak, že to měl říct
na začátku prázdnin když jsme věc dojednávali, ale že když zakázku nechce,
že si pro přístroje příležitostně do konce prázdnin přijedeme. Ale ať je
tak laskav a vystaví nám potvrzení, že přehrávače jsou v ČR neopravitelné
nebo že je jejich oprava nerentabilní. (Další zastoupení japonského výrobce
je totiž až v Hamburku a záležitost by se asi značně protáhla.) Za
další dvě minuty se opět ozval mobil a pán už do něj přímo řval, že co
si my Moraváci na ubohé pražáky dovolujeme, že na nás nebude doplácet,
že asi neznám obchodní zákonník, že k nim lidé chodí s prosíkem a pětistovkou
v ruce, aby se jim vůbec na přístroj podívali a zjistili, zda je vadný
nebo ne a ať si dám pozor, protože mě bude žalovat. Protože už řval opravdu
dlouho a nebyla žádná šance ho přerušit, nakonec jsem na něj taktéž zakřičel
ať už s tím přestane, že na to nejsem zvědavý a stiskl tlačítko
pro ukončení hovoru.
A to je vlasně všechno. Po několika vteřinách jsem se přistihl, že se
nezadržitelně směju, což pokračovalo až do nečekaného příchodu ulízečky,
která se divila, kdo se to v mé kanceláři o prázdninách tak šíleně „chlame“.
Nebyl jsem schopen jí to rozumně vysvětlit.
Od té doby stále přemýšlím, čím jsem si zasloužil tak excelentní zážitek
s „echt pražským blbem“. Protože blízké setkání s namyšleným zmrdem je
sice vždy silný zážitek, ale tento zážitek zastínil mnohé předešlé. Navíc
jsem tenhle bonus dostal úplně zadarmo! (Nepočítám-li ovšem ztrátu
dvou jízd do stověžaté a zase zpět – jako naschvál tam nikdo nic nepotřeboval
vyřídit a jelo se tam jen kvůli té opravě. Ale když příhodu paní inženýrce
barvitě popíšu, snad to pochopí a jízdy nějak zdůvodní. Je to veselá paní
náměskyně – tedy na to, že se pořád zabývá nějakými čísly.)
Inu, zmrd je zmrd. Ale pražský soukromý zmrd – to je teda třída!
Doufám, že jste se nad absurditou situace rovněž pobavili, protože jen
proto jsem vám tuhle příhodu popsal.
STK, 29. července 2009