Bylo, nebylo,
jednoho krásného, teplého červencového rána jsem vzal svého
čtyřletého syna za ruku a vydali jsme se na cestu do školky.
Vyšli jsme zadním vchodem z domu na zahradu a nějak jsem za
dveřmi nemohl najít své sandály.
Přitom jsem si byl jistý, že
jsem je tam večer nechal. No nic, pomyslel jsem si, asi mi je
manželka přemístila na nějaké vhodnější místo. Vzal jsem si
tedy tenisky a šli jsme do garáže. Po otevření vrat jsem ale
zůstal v šoku, ze dveří mého auta koukali cizí nohy v mých
sandálech.
Naštěstí jsem na
podobné situace patnáctiletou praxí v uniformě určitým
způsobem připravený a tak během asi vteřiny přišla reakce na
situaci. Syna jsem velmi důrazně poslal za maminkou a na maminku
jsem zařval, aby mi rychle podala teleskopický obušek. Naštěstí
v rozporu se zažitou praxí oba bez reptání uposlechly
pokyny, patrně vycítili, že něco není v pořádku a měly
by poslouchat. Než jsem sevřel rukojeť obušku, tak se z auta
vysoukal chlap v mých botách a tupě na mě zíral. Vzal jsem
od manželky obušek a vyzval jsem ho slovy „ sedni si na prdel ty
zmr… a ani se nehni, nebo se z toho po…!“ Našeho hosta to
očividně nevyvedlo z rovnováhy a s klidem pokerového
hráče mi řekl, že se chce vymočit. Na to se těžko odpovídá,
nicméně jsem mu řekl něco v tom smyslu, že na mé zahradě
určitě ne. Znovu jsem ho vyzval, aby se posadil a počkal na
policii, ale opět nereagoval. Pošťouchl jsem ho tedy obuškem do
prsou, a když ani to nepomohlo, tak jsem mu zasadil jeden době
mířený úder do levého stehna. Zařval, sedl si a už
neodmlouval. Dokonce mi i vrátil moje boty. Přijela hlídka policie
z mého domovského Obvodního oddělení, která si převzala
mého hosta, provedli jsme nezbytné úkony a život se v podstatě
vrátil do starých kolejí. Alespoň jsem si to myslel.
Poté, kdy ustoupil
adrenalin, tak se mě zmocnil nepopsatelný pocit nejistoty a obavy o
sebe a rodinu. Kdybych byl jako standardně v roli policisty,
tak si řeknu, že se vlastně nic strašného nestalo, nevznikla
žádná škoda a povedlo se chytit zase jednoho drbana. Nikdo kdo to
nezažil, si ale nedokáže představit, co se člověku honí
hlavou, navíc když zjistí, že ten drban má žloutenku C a je
uživatelem drog. Znovu a znovu si přehráváte každý okamžik
prožité situace a ujišťujete se, že jste udělali to nejlepší,
co v dané situaci šlo. Měl jsem ho seřezat, aby si
pamatoval, že ke mně už nemá chodit? A co můj syn, který by to
patrně viděl? Nebo by to měl vidět, aby se poučil? A co auto? Co
moje boty? Mám je vyhodit? Jak zajistit svoje bezpečí? Apod.
Ve finále pocit po
čtrnácti dnech odeznívá, ale jak se říká, každá sranda něco
stojí. Úklidem a důkladnou dezinfekcí auta jsem strávil asi tři
hodiny, koupil jsem si psa a každý večer chodím kontrolovat
zahradu.
Důležitou informací je také to, že zde nemohu uvést, kdo byl
oním nezvaným hostem, protože naše zákony samozřejmě myslí
především na práva lumpů a zlodějů a tak jsem byl řádně
poučen o tom, že nesmím poskytovat žádné informace o trestním
řízení a osobách. To znamená, že i když jednoznačně jde o
člověka, který porušil zákon, tak ho musíme chránit, aby
v souvislosti se svou trestnou činností neutrpěl nějakou
újmu. Ano, je to trošku na palici.
Co z toho
plyne? Kdo nezažil, ten nepochopí, jak se cítí oběti podobných
činů a to se opravdu nejednalo o nic tragického. Kolegové ze mě
mají srandu a na jednu stranu se nedivím. Každopádně je mi
jasné, že do budoucna se při jednání s poškozenými budu
chovat asi trochu jinak. Profesionálně se sice chovám vždycky,
ale ani trocha empatie neuškodí.
27.8.2012 Hynek Svoboda