Na úvod si dovolím odcitovat z výroční analýzy publikované před rokem.
Rok 2011 bude rokem nemilosrdným, rokem rozjezdu druhé vlny krize, kdy
vypuknou měnové a obchodní války. Budeme svědky série šoků, které zboří
stávající pilíře globálního ekonomického uspořádání.
Půjde o již beztak
podminovaný dolar, o poptávku po amerických vládních bondech, o opětovné
problémy bank s aktivy a o rostoucí problémy eurozóny, včetně problémů
některých členských zemí s financováním. Investoři si naplno uvědomí, že
nemohou čekat plné splacení závazků ani USA, ani evropských zemí.
Co do budoucna? Rok 2012 bude rokem, kdy rizika nabydou na síle. Bude
dále rokem náběhu globálních systémových změn. Někteří prognostici (tím
nemyslím Maye a jejich proslulý kalendář) mluví o roku 2012 jako o roku
válek. Věřím, že tak katastrofický rok 2012 nebude.
Uvědomme si, že čas mezi krizovými událostmi se zkracuje. Událostí,
které by před 5 lety byly vnímány jako mimořádná krizová „událost minimálně
desetiletí“, jsme nyní svědky každou chvíli. Právě zvyšující se frekvence
těchto událostí spolu s jejich narůstající intenzitou, by měla být tím
nejsilnějším varovným signálem. Systémový
kolaps není nemožný. Možnosti zvládat tyto události se komplikují,
munice byla prakticky vystřílena.
Která konkrétní firma by mohla být kandidátem na eskalaci nového kola
krize? Prakticky jakákoliv významnější banka, počínaje např. Bank of America
přes UniCredit Bank až po SocGen. Komerční banky si mezi sebou přestávají
věřit, podobně se začínají chovat i velké nadnárodní korporace. Výsledkem
této nedůvěry je rekordní objem jednodenních vkladů evropských bank u Evropské
centrální banky. Podobného vývoje jsme byli svědky ve dnech kolem pádu
Lehman Brothers. Ač se to může zdát podivné, mezi kandidáty na problémy
ční Evropská centrální banka. Podle ní několikanásobně vzrostla poptávka
po krátkodobých (většinou tříměsíčních) půjčkách. ECB se tak dostává do
problému s durací aktiv a pasiv. Ta má jen jediného možného zachránce,
a to americký Fed. Ale ani ten není všemocný a nemusí na vše stačit.
Konkrétním spouštěčem by mohly být problémy s deriváty. Deriváty totiž
v poslední době plnily funkci balíčku poslední pomoci. Bez jejich explozivního
růstu v letošním roce by se celý globální bankovní systém již sesypal jako
domeček z karet – podle dat Bank for Internationall Settlements jen za
1. pololetí roku 2011 stoupl celosvětový objem derivátů o 107 bil. USD.
Deriváty byly centrálními bankami využívány, aby udržely úrokové sazby
při dně.
Kam to celé směřuje? K dlouho nevídanému globálnímu boji o moc.
Na globální geopolitické scéně probíhá dlouho nevídaný boj
o moc. Boj to je tuhý, chování USA bude bezpochyby ovlivněno letošními
prezidentskými volbami. Země BRIC jsou v nevýhodě, že mají velkou část
rezerv uloženu v dolarech. To je asi jejich největší nevýhoda. Klíčové
bude, kolik jsou tyto země ochotny zaplatit za dosažení svých cílů. Pokud
se odhodlají k razantním krokům, řeknou vyspělým zemím něco ve stylu „trhněte
si nohou, přestaňte se vměšovat do volného kapitalismu. Finanční krize
je vaše dílo, teď se bude hrát podle našich pravidel“.
Výsledkem takového chování zejména Číny a Ruska by mohl být vznik osy
Berlín-Moskva-Peking. Náznaky tohoto scénáře jsou čím dál častější, i když
prozatím leží mimo jakoukoliv pozornost mainstreamových médií. V případě
vzniku bude tato osa založena na nové tvrdé měně, ať už jí budeme říkat
marka, severní euro nebo tolar. Pravděpodobně by takováto měna v sobě obsahovala
zlatou složku.
Čína již jednotlivé kroky směrem k získání převahy podniká. Jako vzor
může působit její dohoda s rakouskou centrální bankou. Navíc před nedávnem
uzavřela dohodu s Japonskem o používání vlastních měn při vzájemném obchodu.
Je to již její několikátá dohoda tohoto typu, od podzimu 2010 má podobnou
dohodu uzavřenu i s Ruskem, s Brazílií ji má ještě o něco déle. Čína tak
bude jednou ze zemí s hlavním slovem. Nesmíme však zapomínat, že její chování
může významným způsobem ovlivnit vývoj domácí ekonomiky a následně pak
na stav domácího bankovního systému.
Další zemí s hlavním slovem bude Německo, které je hlavním rozhodčím
ve hře nazvané „Přežije
euro nebo ne?“ V této hře se Německo řídí primárně svými vlastními
zájmy. Pokud by se odhodlalo k zásadní změně, nemůže podniknout takové
kroky jen tak. Politické krytí jakékoliv zásadní změny musí mít perfektně
připravené, včetně načasování (ideálně jako reakce na „průser“ nevídaných
rozměrů).
Pozadu nezůstává ani Rusko, skupuje prakticky veškerou domácí produkci
zlata, rozvíjí zahraničně politické aktivity za účelem posílení vlastní
pozice. Zapomínat bychom neměli ani na Putinův projev
z konce ledna 2009 u příležitosti otevřené ekonomického fóra ve švýcarském
Davosu. Mluvil tam o nezbytnosti zcela reformovat globální finanční systém.
Aniž bych se chtěl zastávat Putina a jeho praktik, zahraniční tlak na zrušení
nedávných voleb může klidně souviset se snahami USA oslabit Rusko a tedy
i vznikající osu.
Tato osa bude totiž schopna v zásadní míře ovlivňovat geopolitický vývoj
na světě, nemluvě o situaci, pokud by přibraly do party i země Perského
zálivu. Za takovéto konstelace by nová měna měla potenciál prosadit se
velice rychle včetně získání statutu rezervní měny, a to i přes očekávaný
odpor stávajících finančních center, tedy Spojených států a Velké Británie
(americké letadlové lodě v Perském zálivu nejsou náhodou).
K tomu se Hongkong a Dubaj začínají profilovat jako centra obchodu se
zlatem. Role amerického COMEXu bude postupně k nelibosti velkých finančních
institucí upadat. A to nejen kvůli zmiňovaným novým centrům. Vždyť např.
Sprott nakupoval zlato pro své fondy ne přes burzu, ale oslovil přímo těžařské
společnosti. To je to poslední, co si mohou finanční kruhy přát.
Podle některých komentátorů je v záloze vznik globálního barterového
systému. Ten by mohl nastoupit v okamžiku krachu stávajícího měnového uspořádání
a zároveň by se nevynořila nová široce akceptovaná rezervní měna (ať už
stávající SDR nebo nově vzniklá měna). Tato „barterová jednotka“ by nahradila
dolar, který je dnes používán ve velkém množství mezinárodních transakcí.
Země s obchodním deficitem by pak například musela svůj deficit uhradit
ve formě zlata nebo jiným, zejména pro věřitele akceptovatelným způsobem.
Co čeká finanční sektor?
Dalším krokem v boji o moc by se mohlo stát rozsáhlé vyšetřování špiček
globálního finančního systému. O tomto vyšetřování jsem před rokem psal
jako o jedné z potenciálních černých labutí. Podle určitých signálů pravděpodobnost
takovéhoto vyšetřování o něco vzrostla. Pokud by k něčemu takovému skutečně
došlo, nebude to souboj v rukavičkách a stávající finanční systém se otřese
v základech. Doslova.
Bankovnictví se dočká zásadní transformace, podobně jako po krizi před
80 lety se opět striktně oddělí na komerční a investiční. Nedivil bych
se, kdybychom za pár let na komerční bankovnictví pohlíželi jako na „utilities“,
tedy podobnou optikou, jakou se dnes pohlíží na elektrárny, vodárny apod.,
a to včetně aplikovaných regulací. Rok 2012 by pak byl prvním krokem na
této cestě. Protože banky jsou dnes větší než před 3-4 lety, je pravděpodobné,
že i problémy jimi způsobené budou násobně, ne-li řádově větší. Pokud by
tomu skutečně tak bylo, vyřešení problémů takovýchto rozměrů se může dostat
mimo možnosti vlád či centrálních bank, včetně Fedu.
Globální ekonomika se přiblíží recesi, ne-li depresi. Žádná ekonomika
nebude negativních dopadů ušetřena, největší dopady na finanční sektor
by měly problémy Itálie, Francie, Španělska, ale i Německa, o Spojených
státech nemluvě. Po celém světě hrozí nárůst isolacionismu a protekcionismu.
Doprovodným jevem bude řada devalvací ve snaze získat konkurenční výhodu.
Tyto devalvace však budou mít pouze krátkodobý efekt, protože budou následovány
devalvacemi dalších zemí. Finálním výsledkem tohoto kolotoče bude znehodnocení
prakticky všech stávajících měn vůči fyzickým aktivům.
Které země na tom budou nakonec relativně nejlépe?
Ty země, které jako první seberou odvahu opustit stávající měnové uspořádání
a nezůstanou součástí padajícího domina. Nemám na mysli např. pouhé opuštění
eurozóny například Řeckem, ale realizaci skutečné strukturální reformy
měnového systému, včetně zavedení nové měny alespoň částečně kryté zlatem.
Investorů se týká totéž. Dle Credit Suisse
už moc času nezbývá.
Vlna se blíží, kdo uteče, vyhraje.
Jan Dvořák
článek byl převzat z webu ProInvestory.cz
se souhlasem autora.