"Dědečku, co je to stát? Nebyl jsem tento týden ve škole,
protože jsem byl nemocný a paní učitelka chce, abych si doplnil látku,
zameškal jsem totiž několik hodin dějepisu."
Dědeček se zamyslel: "Viděl jsi starý 2D film Chobotnice? Tak to
byla právě taková chobotnice. Akorát daleko horší. Každý člověk jim musel
dávat velkou část svých těžce vydělaných peněz, jinak by ho zavřeli do
vězení. Takové neplatiče pak trestali někdy hůře, než vrahy dětí. Byla
to hodně zlá doba, která trvala stovky let."
Chlapec se vyděšeně zatvářil: "Ale jak to, když byli tak zlý, tak
s tím lidé vůbec nic neudělali, ono jim to nevadilo?"
Dědeček se usmál: "Měli to chytře vymyšlené, většina lidí si vůbec
neuvědomovala, jak hodně je stát vlastně okrádá a někteří si dokonce mysleli,
že se o ně stará."
"Stará?"
"Třeba že se stará o jejich bezpečnost, vzdělaní, lékařskou péči,
dokonce jim dává peníze když jsou nemocní, nebo nemají práci. Ono by to
bylo fajn, jenže kvalita této péče vůbec neodpovídala částkám, které si
za to stát ve formě daní a jiných poplatků vynucoval."
"Daní? Co to bylo, ty daně?"
"To byly poměrné částky, které se neustále strhávaly z téměř každého
přesunu peněz. Tvůj zaměstnavatel musel velkou část tvé mzdy dát státu.
Z toho co ti zbylo si musel i ty znova platit nemalou daň. A čím více peněz
jsi vydělal, tím více to bylo. A to ale nebylo všechno, šel jsi něco koupit
a opět část té částky tvořila daň. Měl jsi vlastní barák a musel si za
něj platit daň. Daně se platily snad úplně ze všeho a za všechno."
"Ale proč to dělali tak složitě? Proč si prostě ty peníze nevzali
rovnou?"
"V tom právě byla ta finta chlapče, tím že ty daně byly všemožně
roztroušené a skryté, tak si málokdo uvědomoval, jak velké jsou. I v tom
bych neviděl takový problém, kdyby stát dělal opravdu to, co tvrdil. Jenže
člověk šel k doktorovi a pokud chtěl alespoň trošku kvalitní zákrok, tak
si ho stejně musel zaplatit. Učitelé měli tak nízké platy, že většina schopných
odcházela dělat něco jiného a lepé placeného, nebo odcházeli učit na soukromé
školy. V druhém desetiletí tohoto století už si člověk za kvalitní vzdělaní
musel hodně zaplatit. A důchody? Nevím jestli se za důstojný život dalo
považovat to, že člověk sotva přežíval a neměl ani na to, aby šel občas
do kina."
„A co se teda s těmi penězi dělo?“
„No, velká část padla na placení neuvěřitelně neefektivní mašinérie
všemožných úředníků byrokratů. Další částky padly na platy různých ministrů
a poslanců…..“
„Ministrů? Poslanců?“ Skočil mu chlapec do řeči.
„To byli lidé z různých politických stran, kteří se neustale rvali
o moc a snažili se pro sebe nakrást co nejvíce. Věděli, že zpravidla u
moci dlouho nezůstanou, protože nic neuměli udělat pořádně, nebo ani nechtěli
a tak si to snažili vynahradit takto. Navíc kariéra herce, nádražáka, nebo
pornohvězdy není ideální průpravou na státníka,“ uchechtl se dědeček.
„Ale tenkrát byli lidé neskutečně hloupí a stačilo jim pustit pár televizních
shotů a hlasovali by pro všechno. Volby se nevyhrávaly kvalifikací, ale
planými sliby a spoustou billboardů. Nikdo už nepřemýšlel nad tím, že se
ty sliby ani uskutečnit nedají. Lidé prostě věřili tomu, co si přáli, aby
byla pravda a kdo by se nechtěl mít lépe?“
„Ale to bych odbočoval od tématu. Jiné země utápěly strašlivé peníze
v armádách a nesmyslných válkách. A vůbec většina peněz se vyhazovala za
absolutní nesmysly.“
„A co se teda se státem stalo?“ zeptal se chlapec.
„No, to se vlastně ani pořádně neví. Někdo říká, že to začalo někde
ve Francii, jiní že zase v Německu. Ale já si myslím, že to bylo tady v
Čechách“, mrknul dědeček na chlapce. “Říká, že za to mohl Internet,
lidé prý začali více komunikovat a uvědomovat si, co se děje okolo nich.
S jistotou se však ví to, že jednoho dne všem lidem došla trpělivost a
postupně na celém světe vyházeli svoje vlády z oken, případně se jich zbavili
jinak..."
„Jak dědo?“ Zeptal se dychtivě chlapec.
„Jo, hochu, to radši ani nechtěj vědět,“ odvětil děda. Chlapce
tato odpověď moc neuspokojila, ale ptal se dál: „A co se stalo pak?“
„No, v podstatě veškeré funkce státu převzaly soukromé společnosti.
Chvili byl chaos, ale pak se vše uklidnilo. Lidé měli nyní podstatně více
peněz a mohli si vše platit sami. Ze začátku bylo vše bez problémů. Tedy
skoro všechno. Nějaký čas trvalo, než pořádkové služby eliminovaly problém
všemožných povalečů a různých nepřizpůsobivých menšin, které nebyly schopné
pochopit, že žádné sociální dávky už nejsou a že je nikdo živit nebude.
Někteří si našli práci, jiní to zkusili postaru – žebráním a zlodějnou,
ale ti po čase umřeli hlady, nebo skončili v různých pracovních táborech,
kde dostávali stravu a ubytování za různé, nepříliš populární práce. Někteří
pak využili toho, co se tam naučili a když je propustili na zkušební dobu,
pokračovali v tom. Tak třeba vznikl hornický klan Lakatošů, který je na
Ostravsku hodně známý.“
„Těžké období začalo až po nějaké době. Jak lidé nevěděli co dělat
s penězi, které nyní měli a utráceli jak smyslu zbavení. Vůbec se nesnažili
nějak se zabezpečit na stáří, ačkoliv existovala velká řada různých sociálních
pojišťoven. A když už nebyli schopni pracovat, případně neměli rodiny,
které by je živily, začali umírat hlady. Jiní nevyužili služeb nějaké zdravotní
pojišťovny, peníze promrhali na hloupostech a pak když byli nemocní, tak
se hodně divili, že se s nimi nikdo nechtěl bavit. Bylo to těžké období,
spousta lidí umřela, počet obyvatel planety výrazně poklesl. Ale bylo to
jedině dobře,“ pronesl cynicky děda. „Z další generace se už o sebe
uměl postarat skoro každý.“
„A ty už bys měl jít spát, zítra ráno vstáváš do školy,“ prohlásil
dědeček.
„Tak teda dobrou, dědo“, řekl chlapec a odešel do svého pokoje.
Děda se usmál a ponořil se do hluboko do svých myšlenek. Zavzpomínal na
své věrné vidle, které v den D rozhodně nezahálely a které mu dodnes visí
nad krbem.
Utopie? Asi ano…
04.09.2005 JirkaW