V naší sérii článků se dostáváme k dalšímu dílu, a to sice správnímu
řízení o přestupku. Tento dílu bude více informativní, protože, jak jsem
již uvedl, nelze poskytnout jednoznačný návod, jak ve správním řízení uspět.
V minulém dílu jsem konstatoval, že k úspěchu je třeba:
- trénovat
- sdílet zkušenosti
- neváhat se nechat zastupovat někým, kdo má se správním řízením zkušenost
Úvodem této stati budiž následující dlouhý, ale zajímavý text:
Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo
vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům
o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat
návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou
dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich
uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové
omezení není možno dovodit ani z povahy věci. Podle druhé věty citovaného
ustanovení nesmí být obviněný donucován k výpovědi ani k doznání; tím
se ale nechce říci, že by obviněný měl jen dvě možnosti – totiž buď od
počátku vypovídat a navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení, nebo až
do skončení řízení mlčet a ke své věci se nijak nevyjádřit. Naopak je na
obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počátku do
konce svůj čin popírat; přiznat se k němu a s orgánem vedoucím řízení spolupracovat
při objasňování okolností činu; nebo se přiznat, poté (například v odvolání)
ale svůj čin popřít a navrhovat důkazy svědčící pro tuto novou verzi. Obviněný
v přestupkovém řízení není totiž povinen poskytovat správnímu orgánu při
opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost,
jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního
řádu (...).
Z toho nutno dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní,
tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout i v pozdější fázi řízení,
a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových
tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat. Protichůdné postoje obviněného
v různých fázích řízení jistě nijak neusnadňují správnímu orgánu jeho činnost;
to ale nemůže být důvodem pro omezení práv obviněného v odvolacím řízení.
S ohledem na nutnost poměřovat práva obviněného z přestupku s právy obviněného
z trestného činu lze konečně poukázat i na § 249 odst. 3 trestního řádu,
který zajišťuje nepravomocně odsouzenému možnost uplatňovat v odvolání
nové skutečnosti a důkazy.
U obviněného z přestupku však nelze hovořit o povinnosti poskytovat
součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen
zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví.
To jistě znamená zabývat se jeho důkazními návrhy a rozhodovat o nich,
pokud obviněný takové návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost
správního orgánu neupínat se jen k tvrzením obviněného, která nemusejí
být pravdivá, a nezříci se vlastní důkazní aktivity v případě, že obviněný
nemá vlastní návrhy na dokazování. V sankčním řízení se ve své krystalicky
čisté podobě uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu velí
činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu
na míru procesní aktivity či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení.
Máte dojem, že je to citace z nějakého undergroundového webu, který
se zaměřuje na obstrukce ve správním řízení. Omyl. Je to část rozsudku
Nejvyššího správního soudu z 22.09.2012, který naleznete pod číslem 1
As 96/2008 - 121 na stránkách této instituce. Myslím, že dostatečně
osvětluje vztahy mezi obviněným a správním orgánem. Kdyby to nebylo tak
dlouhé, dalo by se to do kamene vytesat, ale takhle si to musíme otisknout
do našich hlav.
Prvním úkonem správního řízení z pohledu řidiče - fyzické osoby, domnělého
pachatele přestupku nejčastěji bude
Ústní projednání přestupku
Je nejdůležitějším aktem celého procesu (zejména
pro úřad). Nezaměňovat s podáním vysvětlení. Ústní jednání je zcela odlišný
úkon, protože:
- jej účastník může využít k aktivnímu uplatnění
svých práv: navrhovat důkazy, uplatnit námitky k důkazům, které má správní
orgán a vyjadřovat se k různým věcem. Z hlediska výsledku řízení je ústní
jednání obvykle stěžejní
- narozdíl od podání vysvětlení, ústního
jednání se může účastnit zástupce.
- může být na žádost účastníka veřejné
Účastníka řízení si úřad předvolává s nejméně
pětidenním předstihem. Zpravidla probíhá v kanceláři pověřeného úředníka.
Mnoho z úředníků projednávajících přestupky jsou bývalí fízlové, esenbáci,
policajti nebo i něco horšího a jejich povědomí o právu není valné. To
se projevuje za nepochopení smyslu celého řízení, jehož cílem už pak není
nestranně zjistit, zda se stal přestupek a navrhnout spravedlivý trest,
ale prokázat za každou cenu vinu prvnímu, kdo vleze do dveří a napálit
mu maximální možnou pokutu. Starýho psa novým kouskům nenaučíš.
Obvyklý průběh:
- úředník si nechá předložit občanku (na
jiné doklady nemá nárok a tak mu je neukážeme)
- úředník je povinen účastníka řízení poučit
ve smyslu § 55.
- pokud účastník poučení rozuměl, seznámí
ho úředník s tím, co je mu kladeno za vinu a dá mu prostor se k tomu vyjádřit.
Zde často dochází k tomu, že líný nebo neznalý ouřada obrací princip presumpce
neviny a staví to do polohy „tak mi dokažte, že jste to neudělal“. Pořád
máme na paměti, že správní orgán nese důkazní břemeno, a jen v případech,
kdy se nám to hodí, mu k tomu břemenu něco přihodíme. Když se nám to nehodí,
necháme úřad, aby konal sám.
- proto je třeba, aby účastník označil
důkazy na podporu svých tvrzení, což ale nic nemění na povinnosti správního
orgánu zjistit i bez návrhu všechny skutečnosti rozhodující ve prospěch
i neprospěch obviněného
- dále je v zájmu obviněného, aby vhodně
okomentoval důkazy, kterými správní orgán již disponuje a vyslovil různé
námitky k těmto důkazům
Protokol o ústním jednání (§ 18 spr.ř.) obsahuje vylíčení předmětného úkonu.
Trváme na tom, aby záznam probíhal doslovně, ve formě otázka-odpověď. Někde
si to dělají jednoduché a protokol obsahuje například jen větu „ústní jednání
proběhlo“. Tak na to se jim vysereme.
V případě, že dojde ke zkreslování protokolu
nebo jiným nepřístojnostem, požádáme o přerušení ústního projednávání a
podáme okamžitě a na místě stížnost podle §175 správního řádu přímo do
protokolu. Dále úředníkovi správního orgánu oznámíme, že až do vyřešení
stížnosti nebudeme projednávání přestupku pokračovat. Pokud by se úředník
cukal, trváme na přivolání jeho disciplinárního nadřízeného. To zpravidla
ochladí úředníkovy ambice.
Silně doporučuji, aby si řidič v pozici účastníka
řízení pořídil vlastní audiozáznam celého aktu, protože správní orgány
velmi často pozměňují obsah protokolu tak, aby jim to vyhovovalo a dochází
pak ke sporům, co kdo řekl a neřekl. Není to zakázané.
Dokazování
Postup při dokazování je popsán v § 51 správního
řádu.
Zásady:
- k provedení důkazů lze použít všechny prostředky,
které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a nejsou získány v rozporu se
zákonem a jinými předpisy. Zajímavou položkou jsou také důkazy, které jsou
získány nesprávným postupem, například v rozporu s návodem výrobce detektoru
či radaru. To samozřejmě neznamená, že by tento důkaz byl sám o sobě k
ničemu, ale dopadá to na jeho vypovídací schopnost. Především to není správní
orgán, kdo by měl dostatečné znalosti a možnosti to posoudit.
- důkazy lze provádět pouze za přítomnosti
účastníka v ústním jednání nebo musí účastník s provedením důkazu za své
nepřítomnosti souhlasit. Například nepřichází v úvahu, aby správní orgán
bez vědomí účastníka vyslechl svědka.
- v rámci srovnosti stran, při výslechu
svědka může účastník pokládat svědkovi nebo znalci otázky, při ohledání
může navrhovat různé analytické kroky.
Zcela konkrétním problémem je, že správní
orgány berou často jako zcela věrohodnou výpověď policistů, přičemž policajti
a hlavně strážníci při řízení lžou, až se jim od hub práší. Pokud není
obviněný u výslechu, posedí svědek-policajt a úředník- bejvalej policajt
nad spisem a dají hlavy dohromady, policajt pak učiní účelovou výpověď
mířící ke kořenům vaší obhajoby. Je to způsobeno tím, že vrána vráně oči
nevyklove. Hodně pracovníků správních odborů jsou bývalí policisté, kteří
se museli nebo chtěli od policie vzdálit.
Jiným problémem je, že správní orgány naduživají
svoje právo hodnotit důkazy podle vlastní úvahy a důkazy, které se jim
nehodí do krámu neprovedou, protože jsou podle nich nadbytečné nebo neúčelné,
a hledají nejrůznější právní konstrukce, aby je provést nemuseli.
5
As 80/2010 - 97 - Jak správní orgán vytrvale odmítal provést navrhovaný
důkaz, až na to dojel. Uplatňování důkazů až v odvolání.
Jindy se zase správní orgány zmocňují expertní
role a posuzují věci, které jim posuzovat nepatří, protože jinak by museli
přizvat znalce a případně nést náklady na posudek, kdyby to nedopadlo podle
očekávání.
Navrhovat důkazy a konat podle § 73 zákona
o přestupcích může obviněný kdykoli. Může tak tedy učinit až v odvolání
a napadnout tak už hotové odůvodnění správního orgánu I. instance. Pokud
tedy v ústním jednání něco zanedbáte nebo si na to rozpomenete až později,
nevadí to zásadně. Jestliže jsou takové dodatečně navržené důkazy pro posouzení
věci podstatné, musí je odvolací správní orgán provést.
Osobně používám tento postup: Po úvodních
formalitách (doklady, poučení) si vyžádám si spis a podívám se, co mají.
Pokud spis vidíte poprvé, můžete klidně úředníkovi navrhnout, že si jej
potřebujete v klidu prostudovat a že proto navrhujete, že ústní jednání
nyní ukončí, vy si pořídíte kopie a úředník vás předvolá vás znovu v termínu,
na kterém se dohodnete, protože jak bylo řečeno, úkony mají své lhůty a
skutečnost, že úřad má k dispozici spis celou dobu, zatímco účastník pouze
několik minut, zakládá určitou nerovnost. Úředník tomu může a nemusí vyhovět,
v tom druhém případě následuje studium spisu, které trvá řádově desítky
minut. Jsou tady kvůli nám, ne my kvůli nim. Soustředíme se na:
- formální náležitosti: datum, místo, popis
skutku, osobní údaje řidiče apod. na papíru od policajtů se shodují s daty
na příkazu nebo předvolání.
- co bylo podle úřadu spácháno, zda je
to v příkazu nebo předvolání vůbec nějak srozumitelně popsáno
- s jakým popisem skutkového děje úřad
pracuje a jak moc to odpovídá realitě
- jaký právní statek tím byl dotčen, jaký
paragraf kterého zákona byl podle správního orgánu porušen. Často se stává,
že pod tlakem na výběr co nejvíce pokut je výroková část připravována metodou
CTRL+C, CTRL+V, což se projevuje na její kvalitě
- kdo to spáchal, čím je prokázáno, že
to spáchal právě on, případně čím to správní orgán dokládá,
- proč to podle úřadu spáchal, zda v tom
úřad vidí úmysl nebo nedbalost
7
As 105/2010 - 96: Správní orgán si vylámal zuby na pojmu vědomé nedbalosti.
- jak moc je to, co bylo dosud prokázáno,
přestupek. Zda to vůbec má oporu v zákonech, kde správní orgán spatřuje
zavinění apod.
- jaké důkazní prostředky byly použity
a zda se tak stalo v souladu se zákonem a jejich provozními předpisy
1
As 12/2008: Nemožnost použít nezákonně provedené meření rychlosti
2
As 45/2010 - 68: Použití záznamu ze soukromé kamery k dokazování při
dopravní nehodě
- jaká je navrhována sankce, zda má oporu v zákoně, k čemu orgán při stanovení
sankce přihlížel
- zda s ohledem na minulou zkušenost a
judikaturu už někdo řešil podobný problém, jak moc to na danou kauzu dopadá,
v čem udělali tehdy soudruzi chybu a jak se tomu vyhnout.
Příklady z praxe:
Uřad zahájil řízení s řidičem, který se provinil nepřestupkem. Vjel
do odbočovacího pruhu a pak z něj zase po čase vyjel, aniž by se provinil
čímkoli dalším. Správní orgán nebyl s to pojmenovat paragraf, který řidič
porušil.
Řidič byl přistižen s marginálním množstvím alkoholu v krvi. V řízení
zastupován zmocněncem. Správní orgán se nedovedl vypořádat s otázkou zavinění
poté, kdy řidič uvedl přiměřené důvody, pro které se domníval, že pod vlivem
alkoholu nebude. Odloženo po ústním jednání aplikací zásady "in dubio pro
reo". Dlužno dodat, že jsem se chtěl proti rozhodnutí odvolat, protože
tento závěr je špatný. Tady nevzniká pochybnost, ale úplně chybí zavinění.
Nezastavení na značku STOP: Řidič tvrdil, že zastavil a požadoval výslech
svědků - policistů. Ti poskytli svoji výpověď, přičemž ani jeden nedokázal
věrohodně odpovědět na otázku, jaký detail vozidla a okolí sledoval tak,
aby mohli říci, že se automobil pohybuje. Jeden tvrdil, že se díval na
kolo, což se ukázalo nesmyslné, protože na kola nemohl vidět. Druhý tvrdil,
že sledoval pohyby řidiče v kabině a z jeho pohybů s ovládacími prvky vozidla
neplynulo, že jej uvedl do klidu a opět rozjel. To také nemohlo obstát.
Kromě toho, policisté jako svědci nevypovídali o tom, co sami viděli, ale
pouštěli se do různých konstrukcí typu "kdyby zastavil, nemohl by se tak
rychle rozjet", což mělo za následek, že zmocněnec vyžadoval, aby správní
orgán nebral část jejich výpovědi na zřetel. Správní orgán tak nemohl dostát
své povinnosti zjistit stav věci a odloženo.
Měření rychlosti městskou policií: Řidič si nejprve na bázi zákona o
poskytování informací opatřil seznam úseků, které byly určeny MP pro měření
rychlosti podle § 79 zákona 361/2000. V tomto dokumentu bylo místo měření
popsáno pomocí čísel sloupů veřejného osvětlení. MP nebyla s to doložit,
u jakého sloupu své měření prováděla a řidič namítl, že MP činí svoje úkony
tak, aby nebylo možné přezkoumat jejich zákonnost. Odloženo.
Vlastník vozidla byl popotahován pro to, že na čelní sklo svého vozidla
umístil navigaci. Tím měl způsobit, že vozidlo bylo technicky nezpůsobilé
k provozu, protože v zorném poli řidiče byla překážka. Bylo to velmi komické,
protože údajně vyvíjela policie nátlak na úřad, aby byl viník potrestán,
protože to byl tzv. potížista a nic lepšího na něj policie nenašla. Správnímu
orgánu se však nepodařilo prokázat, že navigace byla umístěna právě v jeho
zorném poli, přičemž řidič k tomu, jak během jízdy navigaci vnímal a zda
mu v něčem bránila, vytrvale mlčel.
Zde vidíme pět odlišných strategií (napadnout domnělou nezákonnost skutku,
napadnout zavinění, napadnout důkaz (v tomto případě věrohodnost svědeckých
výpovědí), napadnout zákonnost důkazu, vyvolat důkazní nouzi).
A jako bonus, stání na chodníku. Nikde není definováno, co je to chodník
(podobně je to s pojmem "vozovka"). Úřad celkem správně argumentoval zmocněnci,
že existence chodníků je skutečností obecně známou, ale nedokázal strávit
argument, zda právě v místě, kde k údajnému přestupku došlo, bylo skutečně
obecně známou skutečností, že ten "chodník" je chodník a kde končí. Zejména
zatvrzelost správního orgánu byla pozoruhodná; z úředníka nakonec vypadlo,
že má stanovené stritkní cíle na počet pozitivně uzavřených řízení (tedy
s výběrem pokuty) i úspěšných odvolání. S navrženým řešením v podobě prekluze
se spokojil, protože na to žádný cíl stanovený neměl.
Seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí
Poněkud opomíjený a na první pohled zbytečný akt. Pojem "podklady pro
vydání rozhodnutí" je zakotven v § 50 správního řádu a jedná se o všechno,
co v průběhu řízení správní orgán shromáždil a lze to použít v řízení.
Možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí je popsána v § 36
odst. (3) spr. ř. Z hlediska provedení se tento akt podobá nahlédnutí do
spisu, je to možnost a obviněný na to má právo, ale ne povinnost. O seznámení
s podklady pro vydání rozhodnutí vyhotoví úřad záznam do spisu, je také
součástí rozhodnutí, takže pokud by se správní orgán ohledně poskytnutí
přiměřené lhůty na seznámení s podklady cukal, prostě mu to nepodepíšeme.
Praktický přínos má tato záležitost dvojí. Hovořili jsme o lhůtách,
a pokud se chceme seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, musí nám na
to být poskytnuta přiměřená lhůta. To je užitečné k prodlužování řízení.
Dále se tím seznámíme se stavem spisu takovým, jaký bude použit pro vydání
rozhodnutí a pokud si pořídíme kopie spisu, zajistíme si startovní bod
pro koncepci odvolání. Někdy dokonce touto cestou vznikne i materiál do
odvolání, protože správní úřad při horko-těžko-vypoceném odůvodnění rozhodnutí
může sáhnout k nějakému důkazu, který ve spisu nebyl. Například se stalo,
že správní orgán vypořádal požadavek na provedení místního šetření, které
se mu pochopitelně dělat nechtělo tím, že jeden z úředníků jezdí inkriminovaným
místem pravidelně z úřadu domů a tudíž to tam dobře zná (!!!). Byl z toho
prima bod v odvolání, jehož součástí mmj. bylo, že výslech úředníka nebo
nějaké záznamy z pravidelných úředníkových cest nebyly ve spisu.
Chybný je postup, kdy úřad například na 9:00 nařídí ústní jednání a
současně už v předvolání sděluje, že možnost seznámit se s podklady pro
vydání rozhodnutí bude obviněný mít ve 12:30. Z toho je přesně vidět, jak
uvažují. Už dopředu předpokládají, že veškeré důkazy navržené obviněným
zamítnou jako nadbytečné, nepotřebné, námitky jako nedůvodné a prostě mu
napaří pokutu, protože my jsme úřad a ty občane drž hubu a moč a hlavně
koukej platit pokuty do obecní kasy.
Rozhodnutí
I naprosto ignorantský účastník správního řízení by měl maximálně zpozornět,
pokud spatří papír s nápisem "rozhodnutí". Rozhodnutí je to, čím se ukládá
povinnost, omezují práva a podobně. Stává se občas, že si dement stěžuje,
že "rozhodli o přestupku bez něho a před měsícem mu přišel nějakej papír".
To je přímo už na odeslání do bohnické ambulace. Žijeme ve státě, který
přijal doktrínu silničního fašismu. To vyžaduje od všech maximální pozornost
a připravenost.
Úřad by měl do 60 dnů vydat rozhodnutí, lhůta je pouze pořádková a nemá
právní účinek. Rozhodnutí v přestupkových věcích je vždy písemné. Rozhodnutí
obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení. V odůvodnění se uvedou důvody
výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými
se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů,
a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami
účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Pokud se úřad s
námitkami účastníků nevypořádal vůbec nebo je prostě zamítl bez důvodu,
zakládá to východisko pro odvolání (nedostatek důvodů). Dále viz § 68 správního
řádu.
§ 69 obsahuje formální náležitosti rozhodnutí. Úřady se často nevypořádají
s § 69 odst. (3) přesně podle zákona, ale posílají scan dokumentu v podobě,
v jakém by šel poštou. Rovněž bod do odvolání, byť takový slabší.
V právní moci je rozhodnutí, které bylo oznámeno (viz § 72 spr. ř.,
typicky doručeno poštou nebo do datové schránky) a proti kterému nelze
podat odvolání.
Odvolání
Odvolání v přestupkových věcech upravuje § 81 zákona o přestupcích a
dále spr.ř. §§ 81 až 88. Skutečnosti
Podobně jako při správním řízení, neexistuje kuchařka, jak napsat správné
odvolání. Většinu východisek pro odvolání jsem již výše zmínil. Pokud někdo
až do tohoto okamžiku váhal involvovat zmocněnce, doba mezi rozhodnutím
a odvoláním je poslední příležitostí.
Postup podání odvolání je takový:
- odvoláváme se k orgánu, který je uveden v poučení (místně příslušný
krajský úřad, v Praze Ministerstvo dopravy).
- odvolání adresujeme orgánu, proti jehož rozhodnutí se odvoláváme
(magistrát, úřad města)
- správní orgán I. stupně předá spis spolu se svým stanoviskem do 30
dnů odvolacímu správnímu orgánu
- správní orgán I. stupně může využít postupu podle § 87 (tzv, autoremedura),
napadené rozhodnutí sám zrušit. Proti tomuto kroku se nelze odvolat.
Postup odvolacího orgánu:
- může zrušit napadenou část rozhodnutí nebo celé rozhodnutí a řízení
buď zastavit, nebo vrátit věc k novému projednání správnímu orgánu I. stupně
s tím, že vysloveným právním názorem je správní orgán I. stupně vázán.
Proti novému rozhodnutí se lze odvolat.
- může část rozhodnutí změnit, ovšem pouze za podmínek podle § 90 odst.
(1) pís. c), přičemž nemůže rozhodnutí změnit v neprospěch odvolatele
- proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu se nelze dále odvolat,
lze jej pouze soudně přezkoumat
Dodatek: Pakliže budete odvolání psát sami, napište to prostě tak, jak
vám zobák narost. Jsme laikové, nevystudovali jsme práva, a to ani v Plzni.
Zastupování
Podle § 33 správního řádu si může účastník
zvolit zástupce. Zastoupení probíhá na základě plné moci, která je písemná
nebo může být nadiktována do protokolu. Musí obsahovat sdělení, že zmocněnec
je operávněn za účastníka v řízení jednat. V téže věci může mít účastník
současně pouze jednoho zmocněnce, počet "sériově" řazených zmocněnců omezen
není.
1
As 32/2009 – 58 - problematika vypovězení plné moci.
Jinou formou zastupování je ustanovení
opatrovníka podle § 32. Toto právo využije správní orgán v případě, že
se mu nedaří doručovat a uplatnění fikce nevede k cíli.
27.12.2012 D-FENS
FSM (Field Survival Manual) je souhrn poznatků získaných
v praxi a publikovasých za účelem zvýšit šanci na přežití občana v konfliktu
se státem.
Uvedené informace se vztahují k legislativnímu stavu v
době vzniku tohoto článku. V případě aplikace se uživatel sám musí ve vlastním
zájmu přesvědčit, zda jsou uvedené právní normy, případně na ně navazující
výsledky rozhodovací činnosti státních orgánů ještě platné, protože není
v našich silách zajišťovat aktualizaci FSM stejně rychle, jako zákonodárci
novelizují zákony.
Veškeré následky ze nesprávné, ale i správné aplikace
postupů FSM nese sám jejich uživatel. Každý si musí ve vlastním zájmu rozmyslet,
zda obhajobu své osoby svěří profesionálům, nebo zda ji bude provádět sám
na základě informačních zdrojů, jako je tento, a to se všemi možnými důsledky.
Připomínky a náměty k textu uvítáme, ale odpovědnost za důsledky aplikace
popsaných postupů nepřebíráme.