Uplynulý týden jsme si připomínali jeden podivný významný den.
17. listopad 1989. Od změny režimu, převratu, sametové revoluce, jak
je komu libo, uplynulo již patnáct let.
Televize nás vydatně zásobila záznamy z té doby zřejmě ve vyvolat to,
co je vohnoutům tak drahé. Totiž nostalgii. Já se na ty záběry díval spíše
jako na entuziasmu plný začátek tragédie, ve které je celý národ za hlupáka.
Každý můžeme věřit, čemu věřit chceme. Můžeme například věřit tomu,
že studenti vyšli do ulic a nechali si naklepat budku od URNy, díky čemuž
nyní žijeme svobodně. Naivita nemá žádné meze a tak si můžeme myslet, že
komunistický režim roku 1989 byl už natolik prohnilý, že stačilo jen trochu
kopnout do jedné z hliněných nohou, na kterých prý stál. Můžeme se domnívat,
že upachtěný dramatik ve svetru velikostí své alkoholické osobnosti zcela
zastínil při politických jednáních oponenty z řad vypráskaných komunistických
aparátčíků do té míry, že jej o tři měsíce později jednoznačně zvolili
prezidentem, navíc ho na téže pozici ještě dalších jedenáct let strpěli,
přestože on o tu funkci vůbec nestál. Můžeme brát za věrohodné, že frontman
skupiny Pražský výběr hnal sovětskou armádu, až jí úplně vyhnal.
Můžeme tomu věřit, pokud jsme úplní blbci.
A tak zatím co studenti vedeni agentem StB Zifčákem směřovali před patnácti
lety na Václavák, připravovala se komunistická klika na realizaci scénáře,
který teprve nyní začíná přinášet sladké levicové plody. Až nyní můžeme
vidět, že celý listopad 1989 a hlavně dění po něm nebylo tak docela náhodné,
ale vlastně představovalo proces, kterým si komunisté zachovali moc s minimem
ztrát na své straně.
Zatímco nacionální socialismus se dočkal odsouzení na politické, morální
i trestní rovině, s komunismem jako ideologií ve většině parametrů srovnatelným
nikdy zúčtováno nebylo. Potrestání několika dědečků, u kterých kupodivu
nebyla příroda rychlejší než vyšetřovatel a soudy, působí jako komedie
pro zcela nenáročné diváky z řad tvrdého jádra vohnoutů, kteří potřebují
víc jak deset kousků denně a mozek se jim už úplně proměnil na rezatou
kaši.
Komunistická strana je nyní druhou největší stranou. Filiálka ÚV sedí
v Lidovém domě a řídí krajně levicovou stranu zvanou Česká strana sociálně
demokratická. Obě strany jsou personálně propojeny, v ČSSD je skryt výběr
předlistopadových komunistů, mají stejné cíle a metody. Komunisté neztratili
ekonomickou moc a tak zatímco se pan Havel se soudruhy z Občanského hnutí
opájel křehkou demokracií, učili se soudruzi a svazáci tržní ekonomice.
Vzhledem k zahraničním stážím absolvovaným za komunistické peníze jim to
šlo o něco snáze a díky absenci použitelných zákonů, táhnoucí se prakticky
doposud, pak ještě snáze. Z pohledu těch uplynulých patnácti let skutečně
nemohu tvrdit, že sedmnáctý listopad vznikl náhodou. Ve vojenské terminologii
by se to celé nazývalo „ústup do předem připravených pozic“.
Shodou okolností jsem ve středu kvečeru zaslechl zprávu, že ještě před
kombinací happeningu a tryzny, která se toho dne na Václaváku držela, proběhla
demonstrace, které se účastnilo celkem třicet osob a jejíž organizátoři
požadovali zlepšení právního prostředí a zánik neoprávněných výhod politických
činitelů. Vznesli tedy požadavky, které se od požadavků starých patnáct
let nijak zásadně neliší. Problém byl jen ten, že demonstrantů bylo třicet
a ne třicet tisíc. Nikdo kromě těchto třiceti blouznivců se asi k uvedeným
tématům vyjádřit nechtěl a když nikdo neprotestuje, pak je asi všechno
správně.
Vracíme se zpátky před rok 1989, o tom není sporu. Kdyby vám někdo v
prosinci 1989 řekl, že v Čechách budou zavedeny paušální daně pro podnikatele,
že se budou připravovat zákony umožnující vyvlastňování majetku, stát bude
připravovat plány populační politiky srovnatelné s plány Adolfa Hitlera
v třicátých letech, policie bude masově aplikovat odposlech telefonů a
zmínil další konstanty myšlení sociálních demokratů, asi byste mu poradili,
aby si nabral sníh do dlaní a přiložil jej na čelo, neb musí blouznit z
horečky. Stejně tak by vám tehdy nikdo nevěřil, že se po patnácti letech
od velké sametové bude reprízovat seriál Třicet případů majora Zemana nebo
velezábavné pořady se soudruhem národním umělcem Menšíkem. Prostě to bylo
tehdy absolutně nepředstavitelné.
Bohužel, nyní je tohle realita, které jsme se dočkali. Je sice možné
jednorázově vyměnit politické vedení, strany, vládu a prezidenta, ale není
možné vyměnit vohnouty za myslící lidi. Reálně jsou to i nadále vohnouti,
kdo posunuje naši zemi nazpátek na slepou socialistickou kolej, přičemž
rozhodujícím faktorem už není budoucí rozkvět a prosperita, ale momentální
pohodlí, život na dluh a nostalgie po dobách, které minuly.
Z mého pohledu se tedy v principu nezměnilo téměř nic. Je tu pár změn,
které umožnily vytvořit projekt Apollo-Sputnik, totiž tuzemskou verzi volného
trhu zboží, kapitálu a práce. Už nemáme jednu stranu, ale máme tři velké,
levicovou, eurolevicovější a marxistickou, přičemž aspoň dvě se vždy nějak
dohodnou, přehlasují tu třetí - chovají se tudíž jako strana jedna. Můžeme
sice svobodně říkat, co chceme, ale pšt, aby to nebylo politicky nekorektní.
Když řeknete něco nevhodného, tak vás sice nezavřou, na druhé straně se
znemožníte a vyřadíte ze společnosti. Můžeme také cestovat, ale většina
národa tak neční vůbec nebo činí jen s povrchním zájmem o nákupy a grilování
se na pláži, aby jejich myšlení nedoznalo úhony. Šance, kterou nám převrat
nabídl, jsme definitivně nevyužili a naopak dali kolektivně přednost socialismu
a normalizaci.
Nebyl jsem to a nejspíš ani vy, kdo se takto rozhodl!
Nyní, patnáct let po převratu, který se nekonal, jsem krajně skeptický
k tomu, co se tady děje. Už dlouho se zabývám úvahami, zda je možné tento
vývoj nějak zlomit, ale zatím jsou mé úvahy bezvýsledné. Poraďte.
21.10.2004 D-FENS