Je tu zas a dá se čekat, že v novinách a jinde se to bude hemžit slovy
jako „poslání“ a „výchova mladé generace“. Na druhou stranu se dočteme
o tom, jak učitelům zase zvednou platy – po kolikátý už??? A jak je to
banda, co jde v poledne domů a má asi čtyři měsíce volna celkem a eště
si stěžujou.
Té i oné skupině bych chtěla nastínit, jak to vidím já, za katedrou
přes třicet let. Za minulého režimu se předstíralo, že si učitelů vážíme
– pomáhali přece vytvářet socialistického občana. Konec konců – předstíralo
se kde co, tak proč by tohle mělo být výjimkou? Dneska se ani nepředstírá.
Není prý proč. Oboru rozumí valná většina z nich napůl a navíc przní dětskou
dušičku. To se týká těch starých bab a mladí to nespasí. Zeptejte se Hausenblase
nebo Feřteka. Taky by si kantoři měli uvědomit, že učitel je poslání a
ne honění za prachama. Za co by je taky chtěli… To je, shrnuto, obecný
názor přikrmovaný medii.
Z uvedených důvodů (a nejen z těch), je dnes učitel synonymum pro chudáka,
který by se jinde neuplatnil. Navíc my, staré kantorky před penzí, se ocitáme
ve schizofrenní situaci, kdy na jedné straně jsme brzdou pokroku, nositelkami
všeho špatného a hlavně to neumíme s novými technologiemi. Jo – ještě jsem
zapomněla, že naší jedinou metodou je dril! Na druhé straně jsme ty, které
mají mladého učitele uvádět do praxe, seznamovat se školní realitou, pomoci
mu jednat se studenty i rodiči. Naštěstí jsem už dlouho uvádějícím učitelem
nebyla, ale zato jsem měla tu čest mít na praxi studenta PF, velmi sebevědomého
do chvíle, kdy měl „zfleku“ vysvětlit „wish clauses“ a zamotal se do toho
tak, že mu jeden student řekl: “Víte, radši toho necháme, dneska asi není
váš nejlepší den.“ A ten trouba nepochopil, že to je záchranné lano.
Upřímně řečeno, shodujeme s kolegy na tom, že nestojíme o žádné oslavy
a už vůbec ne o pindy typu „učitelské poslání“ , protože to, co děláme,
je řemeslo spojené s komediantstvím (chcete – li herectvím, jelikož to
zní líp). Abyste uspěli, tj. aby vás studentstvo bralo, musíte znát svůj
obor zprava zleva a musíte i po sto padesáté „objevovat“. Je jedno, jestli
krásy třetího kondicionálu nebo 66. Shakespearova sonetu. Musíte to s nimi
prožívat a mít radost z jejich objevení toho, co sice už objevil někdo
před nimi, ale oni to nevědí. A tak si myslí, že oni sami … Oni byli první…
Nejspíš časem poznají, že to bylo jinak, ale radost z poznání už mnohé
z nich neopustí. A to je to, o co mi jde a spoustě kolegů též. Navzdory
obecnému přesvědčení neučíme co si myslet, ale jak myslet.
Proto nás irituje, že z nás novináři a různí teoretici dělají blbce
a neustále nás zavalují nějakými pseudovylepšeními. Spousta lidí, aniž
by o tom aspoň trochu přemýšlela, jim přikyvuje a vymýšlí nová pojmenování,
kterými nás častuje. Navíc teď dostali nové sousto v podobě nekvalifikovaných
učitelů. Dost rodičů dalo na webu průchod svým emocím, ale já se ptám:
to nevěděli, kdo učí jejich dítě? A když to byl někdo pochybný, proč se
neozvali? To je ale naše povaha nadávat a pomlouvat někde v závětří, ale
opravdu se snažit něco změnit??? Vždyť vlastně jde jen o to, aby se dítě
dostalo na gympl (v našem případě) a všechno ostatní nějak dopadne.
Na druhou stranu je třeba připustit, že špičkových učitelů je obecně
na školách málo, těch dobrých o něco víc, převažuje průměr a podprůměr
není určitě jevem okrajovým. Je to tak v celé společnosti a tendence je,
aby těch průměrných a podprůměrných bylo pořád víc. Ti se totiž dají líp
ovládat! Kdo by chtěl ve škole silná individua, nutící k myšlení, pilné
a poctivé práci… Vychoval by několik podobných a to my, soudruzi, přeci
nechcem.
Navzdory tomu všemu, navzdory RVP, ŠVP, kompetencím a další hoře buzerace
se daří „vyrobit“ budoucí špičkové matematiky, lingvisty či ekonomy. Troufám
si tvrdit, že je to zejména zásluhou těch učitelů, kteří dokážou pro svůj
obor nadchnout a naučí své žáky zmiňované, jak mají myslet a ne, co si
mají myslet a taky to, že svobodného ducha nespoutá žádná sebepitomější
vyhláška. A tak i já, majíc na kontě pár výborných anglistů a desítky těch,
kterým moje působení pomohlo se dostat na posty jinak hůře dostupné, si
málo dělám ze stále se měnících ministerských či eurosojuzních nařízení.
Mám štěstí na ředitele, který mě nenutí do zbytečných lejster a kterému
stačí, že nějakých 60 procent mých studentů složí každoročně FCE a že i
to přispívá k naplněnosti naší školy. Jsem ráda, že se se mnou občas vídají
mí bývalí studenti, aby se pochlubili, kam to díky angličtině dotáhli.
Je to jediné ocenění, kterého si vážím a o které stojím. Pokud mě někdo
bere jako socku, co jezdí ve fabii, je to jeho problém.
27.02.2014 Versyk13