Zpočátku mého článku, bych chtěl pozdravit potažmo všechny čtenáře D-fens
(vč. fízlů, kteří jistě pečlivě monitorují každého zde píšícího, i registrovaného).
Již delší dobu jsem přemýšlel nad sepsáním a jakýmsi „ucelením“ mých zkušeností
s policisty. A proto, že jich není, i přes můj vcelku útlý věk poskromnu,
rozhodl jsem se je rozložit hned do několika částí.
Sám totiž ještě nevím,
kolik jich bude, a zda, než se dopracuji k poslednímu dílu tohoto naučně-populárního
seriálu, nepřibudou ještě další. Ke zveřejnění jsem si vybral tento weblog
právě proto, že se domnívám, že většina zde píšících (ať už jejich příspěvky
dávají smysl, nebo nikoli), návštěvou těchto stránek jaksi dávají prostor
jinému, než jen mainstreamovému proudu sraček, linoucímu se každodenně
z médií do mysli oveček obývajících tento stát.
Je mi jasné, že ihned po tom, co se představím, budu pro některé zde
figurující, zmrd, vohnout apod., ale přesto jsem přesvědčen, že je to podstatné
k pochopení událostí, které budu popisovat. Ty půjdou za sebou chronologicky
tak, jak se staly.
Nyní k části o mně: Vyrůstal jsem v oblasti severních Čech. Zde jsem
absolvoval i střední školu a nyní pokračuji ve studiích v Praze. K tomu
si přivydělávám prací řidiče na poloviční úvazek, avšak jen po Praze. Vždy
mě zajímaly problémy, které se děly okolo a nějak se mě dotýkaly. Ve svých
asi 13 letech, jsem poprvé slyšel kapelu Orlík. Když teď pominu to, že
hudebně i textově je to vcelku podprůměrná sračka, tak 13 letého kluka,
vyrůstajícího v poměrně „neklidné“ společnosti, to dokázalo oslovit. Na
to jsem se seznámil s dalšími, většinou staršími kluky, u kterých si však
nemyslím, že by mě nějakým silným způsobem ovlivnili, ale šlo spíše o to,
že jsem se v jejich přítomnosti cítil jako ryba ve vodě. Tehdy ještě nebyl
tolik rozšířený internet, takže jsem se pracně dostal k dalším kapelám,
jako byl Buldok, Conflict, Vlajka a jiné. Ty už na tom byly jak textově,
tak hudebně o něco lépe.
Je třeba zde zdůraznit, že už se zdaleka nepsala 90. léta, kdy tíhnutí
k těmto subkulturám bylo nějak in. Ba naopak. Teď už nebyly rebelskými
postoji vůči společnosti v kurzu Skinheads, nýbrž spíše Punks, Hip-hopeři
a jiní. Mladí měli (mají a budou mít) zkrátka pořád touhu se někam začlenit,
někam patřit a s něčím „bojovat“. Paradoxně budou mít nespoutaný pocit
svobody, byť budou poskoky a jakýmsi „hromosvodem“ systému, ať jsou vtáhnuti
jakoukoli subkulturou. Ale zpátky k věci - postupem času a narůstající
intenzitou konfrontací s názorovými odpůrci, jsem byl sám sebou přinucen,
si o nějaké „ideologii“ (dá-li se tomu tak říkat), kterou jsem zastával,
něco přečíst. Tak jsem četl, poznával a v podstatě doteď nedělám nic jiného.
Ale jak se říká, člověk se učí celý život. Četl jsem oficiální, i takovou
literaturu, která nebyla (a nevypadá, že by v nejbližší době svoboda měla
zasáhnout i tento směr) běžně dostupná. Kupříkladu knihu Mé probuzení od
Davida Duka, jsem četl někdy v roce 2006 v elektronické podobě, tedy pár
let před tím, než její vydání u nás způsobilo takový rozruch. Dále to bylo
několik knih o revizionismu a spoustu další literatury. Nechci a ani nemohu
zde rozvádět, k jakým závěrům jsem došel, jelikož věřím, že jsou zde čtenáři,
kteří si ho dokážou udělat sami, a navíc toto nemá být obsahem psaní.
Odstavce, které jsem popisoval výše, jsou pro pochopení čtenáře důležité
proto, aby si uvědomil, v jaké společnosti jsem se po několik let nadále
pohyboval a proč byly reakce policie takové a makové. Budu se snažit popsat
zásahy obrněných kosmonautů na koncertech, kterých jsem byl přítomen, možná
i demonstrací (nicméně tyto nepovažuji za příliš důležité, protože věřím,
že smysl demonstrací jakožto casting BIS, si uvědomuje většina zdejších
čtenářů), chtěl bych popsat postup průměrného idiota (chápej fízla) při
výslechu, a dokonce bych se rád dostal také k raziím a domovním prohlídkám,
do kterých jsem měl tu čest být taktéž v roce 2009 zařazen. Některé záležitosti
jsou ještě doposud nevyřešeny, proto budu doufat, že než se dostaneme na
konec této telenovely, Armando už skutečně přijede, Esmeralda už nebude
slepá, procitne a Armanda si vezme. Čtenáři pak možná ukápne slzička dojetí,
jak nám tady ta fízlolokracie krásně funguje a jak, když jsi vole zmrd
s malým ptákem v uniformě, tak můžeš fšechno výš jak.
Zároveň je také potřeba upřesnit, že za drtivou většinu patálií, jsem
si mohl sám. Toho jsem si vědom, a určitým způsobem jsem s tím i počítal,
než se staly. Dalo se jim zkrátka nejlépe vyhnout tím starým dobrým „zavři
držku a zůstaň doma“. Jenže to mě moc nelákalo.
Díl I. – Janov
Předem bych opět rád upozornil, že ať má kdokoli jakýkoli názor na demonstrace
a podobné exhibicionismy, jsem ochotný ho respektovat. Rád bych však zdůraznil,
že nechci, aby toto bylo hlavním tématem článku, ani diskuze pod ním. Domnívám
se, že by se na téma demonstrací dalo napsat mnoho názorů. Ani já dnes
nejsem jejich zastáncem, nicméně věci o pár řádek níže budu popisovat tak,
jak jsem je v tu dobu, kdy se staly, cítil.
Byla sobota. Tuším, že nějak v říjnu 2008 a nebyl to ten úplně největší
pochod, který Litvínov zažil, nýbrž ten předtím. Atmosféra ve společnosti
by se dala krájet. Alespoň tak jsem to cítil já. Byl jsem mladý a nadšený,
že se něco děje. Bylo však jasné, že to asi neproběhne úplně v poklidu,
proto jsme se chtěli nějakým způsobem připravit. Tak jsme s kamarády našli
návod k výrobě dýmovnice z KNO3 (dusičnanu draselného) a pustili se na
věc. Dýmovnice fungovala tak, jak měla a podle nás také plnila svůj účel.
Proto jsme jich udělali asi 5, vzali s sebou do batohu a tradá do Litvínova.
Okolo polední jsme přijeli na nádraží. Situace vypadala klasicky – ve
městě klid, nad hlavami nám kroužil vrtulník s ultra maksy hádé kejmr,
který „monitoroval“ situaci. Ihned po pár krocích, jsme spatřili tlupu
chráničů. Zastavili jsme se a dodnes si pamatuji, jak jsem navrhoval, abychom
je obešli. Jednak jsem se chtěl vyhnout zdržení, které pramenilo z kontroly
občanek a druhak mi bylo jasné, že obsah mého batohu a kapes kamarádů,
pro ně není dvakrát košer. Bohužel, dal jsem na ostatní a šli jsme okolo
nich.
Naše tupost tenkrát sahala do nebeských výšin. Nicméně jsem ještě neměl
žádné silně negativní zkušenosti s policií, a tak jsem nevěděl, co bude
následovat. Takže klasika: „Dobrý den, pánové, kontrola dokladů a ukažte
mi, co máte u sebe“. Je mi jasné, že typický čtenář D-fensu, by v tuto
chvíli poučil suspenzora o tom, že na toto a tamto nemá právo a dopouští
se protizákonného jednání, které není v souladu se Zákonem o policii atd,
atd… No, a my jsme jim prostě dali občanky a já se chystal otevřít batoh.
Stranou si každého z nás vzal jeden policajt. V mém případě to byl nějaký
mladší ročník, typoval bych mu okolo 25 let.
Otevírám batoh s vědomím, že tohle prostě nedopadne dobře. Zip je otevřený,
roztahuji stěny tašky, když v tom slyším z jeho úst: „Jo, nic tam nemá“.
Zůstal jsem stát jako kámen. Dělal, že to přehlédl a chtěl mě pustit. Mlčky
a pomalu tedy zapínám batoh, když k nám přišel starší, pupkatej estébák
a říká: „Proč by asi ten batoh jinak měl?! Ukaž mi ho!“ Po opětovném otevření,
už si jen vzpomínám na vášnivou líbačku s policejní fábií a pouta. To samé
čekalo mé kamarády, kterým po kapsách našli nějaký ten nůž nebo kasr. Podotýkám,
že toto se odehrálo hned na nádraží, tudíž se zde těžko uplatňuje nějaké
porušování Zákona o právu schromažďovacím, jelikož na demonstraci, jak
je známo, se zbraně nosit nesmí. Zde však byl problém, že jsme nebyli na
demonstraci a dokonce ani žádná demonstrace v ten den nahlášena nebyla.
Byli jsme tedy podezřelí z ohebného „výtržnictví“, aplikovatelného kdekoli
a na kohokoli.
Po luxusním převozu na služebnu, nám byly odebrány pásky, tkaničky,
telefony a snad všechno, na čem bychom se mohli oběsit, spolknout, nebo
zavolat posily, které by nás vysvobodily a následně převzaly vládu nad
zemí. Kluci byli ve vedlejší cele v počtu 3 kusů, já jsem byl sám. Když
za mnou fízl, alá obtloustlej strejda zavíral dveře, říkal, ať si ani nesedám,
že nás jen vyslechnou a hnedka pustí. Tak jsem stál. Dobu, delší dobu,
dlouhou dobu, až jsem si sednul. A opět jsem seděl dlouhou dobu. Kdo má
s CPZ (celami předběžného zadržení) zkušenosti, tak ví, že většinou bývají
bez oken a zavřou Vás na ně bez jakéhokoli přístroje, kterým byste si mohli
změřit tok času. Tudíž se Vám 3 hodiny zde zdají jako půl dne. A není to
jen náhoda. „Prvorodička“ v takové místnosti si pak po pár hodinách dobře
rozmyslí, zda bude vypovídat, anebo dělat cavyky s vidinou návratu zpět
na „hotel“.
Po hodně dlouhé chvíli, jsem si dokonce i lehnul na lůžko vábné jak
vzhledem, tak i vůní. Na zdi jsem si překládal a dešifroval hieroglyfy.
Cítil jsem neskutečné poznání. Tak jako Odin, který 9 nocí proklán kopím,
visel na stromě zmítaném větrem, aby dar, kterým bylo runové písmo, dostal.
„Bil sem tu zas jak fčera roman tancoš!“ a podobných kulturních prvků mi
bylo dopřáno.
Mezi tím se na náměstí sešlo něco přes 1000 lidí, načež kosmonauti reagovali
klasickou gumo a plynoléčbou. Pár z nich to taky odsralo. To jsme ale nikdo,
v bezpečí útrob bengárny, nevěděli. Po poznávání cizích řečí, jsem se opět
postavil a chodil nervózně dokola cely. V tom jsem uslyšel kroky vedoucí
přímo ke mně. Na chvíli mi v mysli bleskla myšlenka, že už nás konečně
pustí. No. Ve dveřích stál ten tlustej, brejlatej strejda s obuškem v ruce
a ptal se mě, jestli mám nějakej problém do píči. Tak mu říkám, co bych
měl asi za problém, že tu prostě chodím. V tom začal mlátit tím klackem
do otevřených dveří, což dělalo neskutečný rachot. Nechápavě jsem si sedl
a on odešel.
O několik chvil později byli nuceni přesunout mé kamarády ke mně na
celu, jelikož tato, ani ostatní služebny v okolí, nebyly schopny pojmout
nápor zadržených osob, které přivezli z terénu.
Za několik dlouhých chvil pak následoval můj první výslech. Šel jsem
jako druhý. Posadil jsem se, byl poučen o svých právech (což se mi dále
už tak pravidelně nestávalo), a začaly otázky na tělo. Při dotazu na mé
telefonní číslo, jsem odpověděl, že si ho nepamatuji. Dohodli jsme se s
kamarády ještě před zadržením, že jim prostě nic říkat nebudeme. A tak
následovala smršť inteligence a nadávek o tom, že každý si pamatuje svoje
číslo a bla bla. Pak přišla účelná otázka – zde musím použít citaci: „Ty
bomby v batohu byly na nás nebo na cikány?“ Za celý výslech jsem jim prakticky
nic neřekl, přesto, že jsem byl poučen o tom, jak mě kamarád přede mnou
napráskal, že všechno ví a dělám si to akorát těžší, atd… Jen mne mrzí,
že mě zde ještě neseznámili s praktikou „hodnej a zlej“, ale o tom až v
dalších dílech.
Po propuštění jsme se všichni sešli venku a ukázali si protokoly výpovědí,
které jsme si vyžádali. Nikdo neříkal žádné blbosti a to bylo hlavní. Odjížděl
jsem tedy domů s mým prvním zážitkem z výslechu. Jen jsem tehdy nemohl
tušit, že nebude poslední a že patří k těm méně peprným.
29.11.2013 Arminius