Tak. Válka za nový multikulti svět se přenesla zase o něco blíže našim
obývákům. Tentokrát padla za oběť mezikulturnímu porozumění redakce satirického
časopisu, který se prý ve své činnosti nezastavil před ničím. Vlastně před
něčím ano.
Pro obyvatele Čtvrté říše je pohled na smrt v přímém přenosu silně znepokojivý.
Smrt je neuchopitelná ve společnosti, kde se má za morální strčit babičku
umírat do nějakého bábyboxu, abychom se na ni doma nemuseli dívat. Jak jen naložit s někým, kdo je tak nesluníčkový a někoho zabije? Dezorientovaní
občané léta zpracovávaní multikulti masáží zapomněli na své prvotní instinkty
a místo aby se snažili od hrozby (která navíc už není jen potenciální)
izolovat a zahnat ji, vycházejí do ulic s papíry, na nichž je napsáno,
že jsou taky Charlie a vyjadřují solidaritu někomu, kdo nežije. Rád bych
někdy pochopil, jakou má tohle logiku.
Já jsem Charlie. Lepší to snad ani nešlo pojmenovat.
Vybavil se mi jeden druhoválečný pojem. Poslední letoun ve formaci řídil
pilot, kterému se říkalo tail-end Charlie, Charlie na chvostu. V případě,
že by na formaci zaútočil nepřítel, vybíral si zpravidla jako první cíl
tohoto posledního člena formace, protože ten se nemohl bránit. Jeho zbraně
mířily dopředu a tak jediné, co mohl dělat, bylo rozhlížet se kolem sebe
a případnému útoku se vyhnout. Pro úlohu end-tail Charlieho byli vybíráni
buď nováčci nebo letci, kteří se přihlásili dobrovolně. Byla to taková
osoba na odstřel.
V socialistické Francii je jedna z nejtvrdších regulací soukromého držení
zbraní vůbec. Soukromá osoba nesmí vůbec nabývat palnou zbraň za účelem
sebeobrany. Soukromá osoba nesmí v žádném případě držet plně automatickou
nebo "vojenskou" zbraň. Držení
a nošení krátké palné zbraně je podmíněno povolením ministra nebo vydáním
povolenky, která platí jeden rok a je podmíněna mmj. absolvováním psychologického
vyšetření. V případě nerespektování hrozí likvidační peněžitý trest a sedm
let vězení.
Jak vidno, útočníci si s tím hlavu nelámali.
Šéfredaktor Charbonnier tedy jako správný
šéf měl mít pro ochranu svých zaměstnanců pistoli v šuplíku, ale neměl
ji tam, protože mu ji politici jeho země, tradiční kolébky socialismu,
zakázali tam mít. Předtím cosi prohlásil, že raději zemře vstoje než na
kolenou, a díky jeho vládě a zbraňovým regulacím mu to také bylo dopřáno,
jako bonus navíc ještě s holýma rukama.
Příznivci striktní regulace zbraní si mohou alespoň říci, že nedostatek
vhodných prostředků na straně slušných lidí bude kompenzován silnou policií.
Ve Francii je také mraky policajtů (356 na 100 tis. obyvatel, což se blíží
ČR - četníci ani městapo nejsou započteni). Na místo incidentu se dostavili
po deseti minutách tři policisté beze zbraní na jízdních kolech. Byla to
taková sluníčková patrola pravdy a lásky a také
to podle toho dopadlo. Asi se ani nepředpokládalo, že by měli chránit
občany před lumpy, protože měli nějaké jiné poslání, například kasírovat
řidiče.
Doteď jsme mysleli, že policie není s to člověka ochránit, protože přijede
vždy pozdě. Ukázalo se, že ani to není docela pravda, protože ho neochrání,
ani když je místě včas. Šéfredaktor Charbonnier měl přiděleny dva policisty
pro vlastní ostrahu, což je opatření, ve které běžný občan věru doufat
nemůže. I tito policisté fatálně selhali. Jeden se nechal zabít. O druhém
nejsou zprávy, možná měl něco jiného neodkladného na práci. V médiích se
objevilo, že dveře redakce otevřela útočníkům redaktorka poté, co zazvonili
a za pomoci zbraně se dožadovali vstupu, a vstup do objektu zajišťoval
postarší hlídač, samozřejmě také neozbrojený. Policejní profesionálové
střežící redakci se ani neobtěžovali zajistit vstupní body do objektu,
natož aby efektivně ochránili svého svěřence.
Policejní zásahová jednotka, tentokráte už méně sluníčková a se zbraněmi,
dorazila na asi půl hodiny začátku střelby. Bohužel ale útočníci nebyli
ochotni tak dlouho čekat. Poprava vybraných jedinců na místě a způsobení
nějakých dalších kolaterálních škod zabralo útočníkům asi 15 minut, přičemž
se během této doby nenašel nikdo, kdo by je zastavil, a ani se najít nemohl,
protože vláda sebrala slušným lidem možnost takovým situacím efektivně
čelit. Said a Chérif se tedy mohli věnovat praktickému šíření islámu zcela
nerušeně, narozdíl od již odkazovaného bratra
Jah’Kemm Yisreala, kterého v procesu multikulturního dekapitačního
rozjímání vyrušil majitel firmy se zbraní.
Myslím, že výhody restriktivní zbraňové politiky nešlo demonstrovat
lépe. Ve skutečnosti kvete ve Francii trh s ilegálními zbraněmi a automatickou
pušku AK-47 lze sehnat za nějakých 1000 až 1500 EUR.
Takže lidé ve Francii mohou spokojeně vyjít do ulic a prohlašovat,
že jsou Charlie. Tail end Charlie.
10.1.2015 D-FENS