Sociálním inženýrstvím se většinou myslí aplikace postupů z techniky
nebo ekonomie na jedince nebo celou společnost. Je to už z principu špatná
životní filozofie a berlička pro zadrhávající myšlení hloupých lidí, například
příznivců Strany zelených. Tito lidé mají jeden zásadní problém. Přes strom
nevidí les (někteří dokonce ani skrz křoví nevidí strom). Napadlo mě to v souvislosti s "ekologickými" žárovkami, o kterých
jsem psal posledně.
Poslední dobou jsem narazil na pár příkladů, proč to nemůže fungovat.
1. Hrabák
Přítelkyně jednoho kamaráda pracuje jako prodavačka ve velké drogerii.
Jedná se o dobře vedený obchod s důvtipnou paní majitelkou. Paní majitelka
umístila v prostoru obchodu pult zvaný hrabák. Je to bedna o půdorysu asi
80x80cm, asi 20cm hluboká, do které pravidelně odkládá zboží, které brzo
projde, má poškozený obal a tak dále. Prodává se za sníženou cenu. Protože
do tohoto zboží nechce vkládat další lidskou práci v podobě jeho urovnávání
do regálu (z jejího pohledu je to vlastně odpad), řekla prodavačkám, aby
takové zboží prostě opatřily sníženou cenou a hodily do hrabáku. Zákazníci
přicházejí k hrabáku, hrabají se v něm jako slepice a nacházejí tam, co
potřebují i co nepotřebují, ale je to výhodné koupit. Zejména u důchodců
je tento postup populární, vydží se tam přehrabovat dlouhé minuty, než
naleznou něco, co zaručeně nepotřebují. K hrabáku se vešli čtyři důchodci.
Případ jako z teorie her.
Vzhledem k rostoucí popularitě hrabáku nastal problém. Počet hrabivých
důchodců někdy překročil limitní počet a u hrabáku se zákazníci začali
postrkovat. Docházelo k určité nevraživosti a to paní majitelka nechtěla
na půdě svého obchodu trpět. Chtěla spokojené zákazníky. Přikoupila tedy
ještě jeden hrabák. Myšlenka byla logická. Hrabák se zvětší a kolem něj
bude moci stát více lidí, takže se nebudou muset postrkovat. Inženýrský
přístup říká, že je to tak správně. Pokud na určitou plochu hrabáku připadá
x zákazníků, pak na dvojnásobnou plochu připadne 2*x zákazníků.
Jenže co se nestalo. Problémy u hrabáků zůstaly úplně stejné. Proč?
Zákazník zaregistroval, že k hrabáku se nyní vejde více lidí a vyvodil
z toho, že se může nyní o to déle přehrabovat a déle zkoumat jednotlivé
zboží. Když byl hrabák malý, prostě popadl kořist a bežel, protože mu za
zády funěl další nedočkavý důchodce. Velikost hrabáku sama o sobě nehrála
v rozhodování důchodců roli. Základní problém je rovnováha mezi potřebou
jedince přehrabovat a společenská akceptace jeho setrvání u hrabáku. Pokud
společenská přijatelnost klesla (přišel jiný hrabáníchtivý důchodce), jedinec
u hrabáku reguloval svoji potřebu a hrabák opustil (nebo reguloval potřebu
jiných zájemců a tvářil se, že o nich neví, takže to po čase sami vzdali).
Jak prosté.
2. Univerzální hnědá omáčka
Asi se shodneme na tom, že stav, kdy si například osm domácností bydlících
ve stejném domě vaří oběd každý zvlášť, není zrovna efektivní. Spotřebují
mnoho energie na nahřátí sporáků a mytí hrnců, takže se jim zvětšuje kcharbon
fútprint a bohyně Gay-a pláče, že by její slzy naplnily Al Gorův plynem
vyhřívaný bazén. Ne každý je dobrý kuchař, takže se občas nějaké jídlo
nepovede, nebo se neodhadne jeho množství a spotřeba, takže a putuje do
odpadu, zatímco děti v Africe hladoví, protože si jejich rodiče šli do
džungle zastřílet. Domácnosti kupují suroviny v malém a jednotlivě, takže
nemohou uplatnit slevu.
Co kdyby se shodli, že si uvaří jídlo společně? Krásný velký hrnec Univerzální
hnědé omáčky (UHO) na celý týden dopředu. Výhod je celá řada. Menší spotřeba
energie, protože se plotna a hrnec nahřeje pouze jednou. Protože bude možné
z celé komunity vybrat ty nejlepší kuchaře, pravděpodobně se UHO povede.
Suroviny bude možné nakoupit v Makru se slevou. Ušetří se spoustu práce
a času, místo přípravy jídla se někteří členové komunity budou moci věnovat
něčemu jinému, například biozemědělství, kompostování, organizované cyklistice
nebo práci pro neziskový sektor. Zní to ohromně.
Jak by to vypadalo v praxi? První den by si partaje pochutnaly na UHO.
Byli by nadšení ze svého komunistického objevu a nadšeně by velebili svůj
nápad, který zachrání jejich rozpočet, státní rozpočet a dokonce bohyni
Gay-u a děti v Africe, co si jejich rodiče šli zastřílet v rámci tribal
war entertainmentu. UHO by se mělo uzákonit, budou si notovat, vzdyť je
to tak správné. Druhý den by prostě jedli. Třetí den by to do sebe bez
zájmu soukali a v soukromí by to šli něčím zajíst. Čtvrtý den by se na
UHO nemohli ani podívat, našli by ve svém středu autoritativního jedince,
který by ostatním snědení UHO nařídil, v soukromí by jí pak každý vydávil
(včetně autoritativního jedince). Pátý den by vylili zbytek UHO do kanálu
k velké smůle dětí z Afriky a jejich rodičů, z nichž někteří se mezitím
vrátili z džungle domů, aby se mohli připravit na další kolo kmenových
válek. Příčiny neúspěchu jsou tyto:
- ne všem chutná UHO
- ne všem chutná stejná UHO
- ne všem chutná stejná UHO po celý týden
Svobodná a zdánlivě neefektivní individuální volba pokrmu v tom okamžiku
zvítězila nad nesvobodnou a na první pohled efektivní kolektivní přípravou
jídla, která viděno inženýrským pohledem přináši pouze výhody. I zde nastala
rovnováha mezi cenou jídla a jeho hodnotou pro jeho konzumenty. Chyba prvotní
úvahy byla, že při kalkulaci výhodnosti UHO byl uvažován stav pouze prvního
dne, kdy UHO všem chutná. Pak ovšem poměr cena-výkon UHO pozvolna klesal,
až konečně v pátek definitivně upadl a UHO bylo na obtíž. V případě indiviudální
přípravy jídla sice byla cena vyšší, ale požitek postupně neklesal, takže
vyhrál přístup "sami rozhodněte, co je pro vás nejlepší".
3. Další příklady
Úsporné žárovky jsou jako jednotlivé výrobky měřeno jejich technickými
parametry skutečně úsporné, protože na produkci stejného světelného toku
potřebují méně energie. V souhrnu jsou ale neefektivní, protože svítí sice
úsporně, ale zase o to déle, protože relativně vysoká cena svícení klasickou
žárovkou nutila spotřebitele žárovku včas vypínat, případně dokonce neinstaloval
osvětlení tam, kde si nebyl jistý, že za cenu osvětlení dostane adekvátní
prospěch. Nyní, když cena svícení klesla, je ekonomicky přijatelné svítit
i tam, kde by předtím osvětlení nebylo. Opět zde pracujeme s určitou rovnováhou,
kterou určil trh se světlem.
Člověk se povědomě riziku nevyhýbá, jak se všeobecně myslí, ale udržuje
jej konstatní na nějaké pro něj přijatelné úrovni. Emeritní profesor Rochester
Institute of Technology Dr. Jasper Shealy musel na základě svých rozborů
konstatovat, že lyžařské helmy sice redukují počet úrazů hlavy asi na polovinu,
ale na celkový počet úmrtí při lyžování nemají
vůbec vliv. Zdůvodnil to tím, že lyžaři získají nasazením helmy větší
pocit jistoty a přizpůsobí tomu své chování, aby celkové riziko bylo stejné,
tedy jezdí rychleji nebo například v lese. Asi se shodneme, že bezpečnostní
pásy snižují výrazně pravděpodobnost úrazu při nehodě, protože se řidič
neporaní o různé části interiéru vozidla, když je vystaven odstředivým
silám při nehodě. Ale jaký vliv mají bezpečnostní pásy ještě před nehodou?
V roce 1981 zvažovala administrativa Spojeného království přikázat používání
bezpečnostních pásů zákonem. Do tisku unikl dokument,
v němž stálo toto: "Data shromážděná v osmi západoevropských zemích,
ve kterých je používání bezpečnostního pásu uzákoněno, ukazují, že to nevedlo
k zjistitelnému poklesu úmrtnosti. Jednoduchý model ukazuje, že to vedlo
k nárůstu úmrtnosti o 11%". To byly časy před třiceti lety. Vydat v
dnešní době takový dokument by se patrně rovnalo veřejnému pálení státní
vlajky, protože o tom, co je pravda a co ne, rozhodují už jen "dopravní
experti". O tom čísle se vedly spory, protože vyhodnocení bylo až příliš
zjednodušeno a bralo v úvahu pouze prosté srovnání "povinné-nepovinné",
aniž by se nějak dál zaobíralo podmínkami provozu v té které zemi. Později,
v roce 1994 bylo
doloženo, že použití bezpečnostních pásů mírně ovlivňuje chování řidiče
podobně jako výše zmíněného lyžaře a ten je pak ochoten přijímat větší
riziko. Nicméně nezapnuté bezpečnostní pásy jsou v ČR jedním z hlavních
prohřešků v bodovém systému.
Problémy prostě nejsou tak jednoduché, jak se někdy zdají, protože některé
skutečnosti jsou vidět, ale jiné vidět nejsou. Jen málokdy se povede vyřešit
nějaký problém pouhou změnou nějakého nastavení nebo postupu. To se mnohdy
nedaří ani v technice, kde jsou problémy dobře vymezené a pochopitelné.
Základní chyba myšlení sociálních inženýrů je, že mění pouze jednu stranu
rovnice, aniž by se zajímali, jakou novou rovnovážnou situaci mohou přivodit.
Najdou si nějaký z kontextu vytržený parametr, který až o 118,88% procenta
vylepší a postaví na něm svoji zmrdí bláznivou demagogii. Selže to, nemůže
to být jinak. Pak se všichni diví, jak je to možné a hledají chybu všude
možně, jen ne ve svém polovičatém myšlení.
9.1.2011 D-FENS