Když dovolíte, začnu tentokrát trochu jinak. Začnu několika citáty.
„Veřejná verze výroční zprávy Bezpečnostní informační služby vykresluje
obraz rozvalujícího se českého státu se zkorumpovanou mocenskou elitou,
a justicí i policií s kontakty na organizované podsvětí. Nikdo neuroní
slzu. Nikdo nezapálí svíčku, novináři nešílí a „národ“ se neshromažďuje
na náměstích.....“
„... Kvalita veřejného a politického prostoru demokratického státu
v českých občanech emoce sounáležitosti prostě nevzbuzuje. Proč taky. V
absolutním kontrastu k této prokázané nepřítomnosti pocitu občanské spoluzodpovědnosti
za národní demokratický stát ale stojí bizarnost a morbidnost reakce, zdá
se, že většinové části české veřejnosti na smrt...“
„.... Zoufalá neprofesionalita a neuměřenost umělého a cynicky kalkulovaného
bičování emocí novináři a editory českých médií je pak už jenom otevřeně
trapná....“
„...Neschopnost identifikovat se se státem a národním společenstvím
natolik, aby občan aktivně vyžadoval bezpečné ulice, fungující justici,
slušnou vládu, nebo prezidenta, který nechrání extrémisty, je nahrazována
umělou a kdykoliv vypínatelnou pseudoidentitou „národa“....“.
„...Ve vyspělých kulturách, neměřených spotřebou statků a nahraditelných
prožitků jediného okamžiku, je smrt součástí života, a je vítána pokorným
tichem, nebo rituálem veselí. Předstíraná dnešní česká „národní“ identita
vybuchuje jenom stejně vypínatelným krátkodobým žalem nad ztrátou momentálního
symbolu vlastní představy o úspěchu a tragédii....“.
A dál:
„...Nemusím nic dělat, jenom se nechat dojímat. České vojáky, kteří
zahynou v konfliktech daleko od domova, kde reprezentují zájem vlasti a
státu na udržení spojeneckých dohod a tím i zatraceně levné bezpečnosti
země, oplakává jen pár desítek nejbližších. Policisty a hasiče, kteří zahynou
ve službě, stejně tak...“
„... Ve smrti je rovnost. Není důležitějších mrtvých. Jsou jenom
důležitější rituály....“.
Tak a teď se přiznejte! Že jste si celou dobu mysleli, že se výše uvedené
citáty týkají smrti bývalého prezidenta, následné pompy jeho pohřbu a sdělovacími
prostředky uměle vyvolávaných laciných emocí, ve kterých si tak libujeme?
Ani náhodou, jak se o tom můžete přesvědčit zde.
Článek páně Urbanův se týkal smrti českých hokejistů u Jaroslavli, ale
zdá se, že některé myšlenky platí všeobecně.
Chcete znát můj názor? Všichni, kdo případně četli moje předchozí vstupy
vědí, že můj osobní přístup k panu Havlovi byl krajně kritický a od mnoha
čtenářů jsem to řádně schytal. Na tomto kritickém přístupu se faktem jeho
smrti absolutně nic nemění. Neodvolávám ani řádku a podepíšu každé slovo
napsané na téma „Václav Havel“ na těchto stránkách, nebo třeba tady.
Další velmi kritický vstup jsem zaslal provozovateli těchto stránek
právě ten den, kdy Havel zemřel a následně jsem požádal o pozastavení jeho
publikace. Ne proto, že bych snad změnil názor, nebo se snad stal (nedej
Bože!) politicky korektním, ale proto, že mi nepřipadá „košer“ trefovat
se do mrtvého bezprostředně po jeho smrti. Když ne kvůli němu samému, kterému
už je to dnes zcela určitě jedno, ale s ohledem na emoce lidí okolo něj,
kteří ho třeba měli upřímně rádi. Asi bych byl taky nerad četl hanlivé
články na adresu svého právě zemřelého otce, a to bez ohledu na to, zda
by byly pravdivé, nebo ne.
Bude ještě spousta času na kritickou analýzu slov a činů pana Havla
a jistě se najdou i kritičtí historici, kteří tak bez emocí učiní. Do té
doby jim snad můžeme přispět k tomu, aby jednou mohli říci:
„Statistickým rozborem vstupů na Internetu je prokázáno, že zdaleka
ne všichni občané tehdejší České republiky byli nekritickými obdivovateli
této historické osobnosti. Tím považujeme za prokázané, že racionalita
a kritické myšlení nebyly v té době ještě zcela mrtvé“.
21.12.2011 Katoda