Nyní volně navážeme na stať o lahůdkách z koncernu Meinl a povíme
si, kam králičí nora vede.
Řekněme rovnou a bez ostýchání, že celý systém super-, mega-, hyper- a ultramarketů je nebetyčnou demonstrací
zmrdismu a okrádání prostých lidí postavených do situace, kdy si potraviny
prostě jinde opatřovat nemohou, a tak musejí chodit jako osli pořád dál
do chrámů konzumu typu Meinl XXL.
Potraviny už vlastně nejsou potravinami, ale low-cost umělými produkty
mající optickou podobu nám dobře známých potravin. Jsou vyrobené z toho,
čemu se ještě před deseti lety říkalo odpad. Lahůdkové párečky z kostní
moučky a rozemleté kůže, kečup, ve kterém nejsou vůbec žádná rajská jablíčka,
šunka, která chutná jak mokré noviny, otřesné pomeranče, vyschlé jako
mumie, full-syn zelenina, která nemá vůbec žádnou chuť (jak to jen dokážou vypěstovat?). Sušenky Opavia
vyrobené podle n plus první vylepšené receptury, které jsou čím dál menší
a čím dál nechutnější. Zkusili jste někdy položit vedle sebe nynější tatranku
a tatranku, kterou jste znali, když jste byl malý harant? To, že je ta
současná o třetinu menší, není tím, že zákazník vyrostl a změnila se mu
měřítka. A to není zdaleka všechno.
Pak jsou tady otřepané nasty tricks. Pro rohlíky musíme do severozápadního
rohu hangáru, rohlíky jsou o kilometr dál v jihozápadním, my se pěkně projdeme
a několikrát přitom neodoláme té báječné kvalitě za absolutně minimální
ceny. Všechen klumprt, co potřebují prodat, je umístěn v výšce očí, takže
se stačí nátáhnout a už jste satisfied consumer. Proč se shýbat.
Na salámek se posvítí zářivkou, takže dostane vesele růžovou barvu, až
po návratu domů zjistíme, že jeho barevné spektrum leží úplně jinde. A
jsou tu i jiné specialitky, které platíme v ceně všech těch dobrot.
Ty obchody jsou hrozně veliké na svůj účel. Žádná výrobní organizace
by si nemohla dovolit takhle plýtvat místem. Jsou to haly naplněné vzduchem
a zbožím. Zkoušeli jste se někdy zeptat, proč jsou ty obchody tak velké?
Částky za ořízení pozemku, stavby, vytápění celého toho prostoru, to
jsou všechno náklady, které někdo nese. Aby pozemky byly dostatečně levné
a investment manger dostal svoje bonusy k platu, je hangár někde na periférii,
kam dojedeme za naše peníze autem, obchod tedy nenápadně přenesl svoje
náklady na dopravu na zákazníka, tudíž na nás. Krychle z železobetonu je
plná zboží, které tam leží a čeká, náklady z umrtveného kapitálu nese opět
zákazník.
Jistě jste si všimli, že v marketech leží hromady zboží, u kterého lze
úspěšně pochybovat, že se v rozumném čase prodá. Nafukovací kruhy v zimě,
brusle v létě. To je důsledek zmrdího obchodu, kdy dodavatelé a centrální
nákup řetězce handlují se svými neopakovatelně výhodnými produktovými balíčky.
Kdesi v cizině na centrále sedí nějaký zmrd, který stanovil, že průměrný
supermarket bude mít v sortimentu tři druhy snowboardů, tak je prostě má,
i když nejbližší kopec je padesát kilometrů vzdálen. Lokální dodavatelé
musejí akceptovat raketýrské podmínky při cenových jednáních a dodávají
pak do nějakých obskurních logistických centrál, jogurt ujede dvěstě kilometrů,
než přistane na mém stole. Muselo se přizpůsobit jeho balení a obsah konzervantů,
aby ten transport přežil – za naše peníze. Všechny ty prodejny vypadají
stejně – ptal se vás někdo jako zákazníka, zda chce platit za corporate
design, který také něco stál? Dokonce i to nekonečné omílání z rozhlasu
o nízkých cenách a vysoké kvalitě někdo zaplatil.
Někde za devatero horama sedí marketingoví specialisté, kteří analyzují
naše spotřebitelské chování a hledají další cesty, jak nám vpravit do košíků
a do chřtánů ten jejich džank. Fakt jim za to chceme platit? V prostorách
(hobby)marketů postávají na všelijakých informačních střediscích zaměstnanci,
kteří vám mají jako umět poradit, ve skutečnosti vůbec nic neví, chceme
si vydržovat tuto hru na zákaznickou podporu?
Mohl bych takto pokračovat velmi, velmi dlouho. Výsledek toho všeho
je, že celý tenhle ultra hyper mega matrix vlastně vůbec nechceme.
Hnacím motorem celého systému je pasívní pohodlnost na straně vohnoutího
spotřebitele, konfontovaná s hyperaktivitou marketingového zmrda. Je prostě
pohodlnější bloudit celé nedělní odpoledne po supermarketu a hledět s hubou
dokořán na všechno to zboží, které spotřebitel už z principu nebude nikdy
vlastnit, než se jít projít do přírody, jít do kina, číst si knížku nebo
si hrát s dětmi. Spotřebitelský idiot nemá žádnou šanci pochopit, jakého
stroje na odírání je účasten, dokonce si někdy myslí, že je prostorách
prodejny pánem. Také se dá říct, že systém existuje ve jménu státu, protože
se podstatnou měrou podílí na debilizaci populace. Dokud budou chrámy konzumu plné zboží, nelze očekávat nějaké projevy občanské neposlušnosti, protože se v nich voliči/veřejnost zabaví sami.
Asi nebude sporu o tom, že supermarketová kultura došla v našem geografickém prostoru v Kocourkově
asi nejdál. Například v Rakousku je zatěžko
najít velkoprodejnu v městě menším, něž nějakých 10.000 obyvatel. Ve Slovinsku
jsem je viděl jen v Ljublaně. Srovnatelné by zhruba bylo jen Německo. Vzhledem
k nepoměrné kupní síle árijce a tuzemce (t.č. asi 3.5:1) je zřejmé, že tuzemskou
síť akceleroval právě faktor pohodlnosti. Vypadá to totiž, že pohodlnost
je česká národní specialita. Myslí si průměrný tuzemec, že když koupil
nějaký šmejd v supermarketu o deset korun levněji než u lokálního prodejce,
že s nějakým imaginárním systémem krutě vyjebal, opak je pravdou, jen se o tom neví.
Přijde teď jistě nějaký liberál a řekne, D-FENSi, neser se do toho,
funguje to, vydělává a tak to má právo na vzduch, stejně jako jakékoli
jiné podnikání. Nic proti ruce trhu. Já jen ukazuji na to, díky jakým pravidlům
a předpokladům moštárna na cash prachy funguje. Liberalismus ani v této
oblastni není nic jiného než prostředek na instalaci vůle většiny, protože
nakonec bude zase ta většina spokojená, když si u Meinla nebo Lidla nakoupí.
Z hlediska liberála je tedy vzniklá situace naprosto v pořádku, pro jednoho
každého zákazníka je to ovšem průser.
Docela by mně zajímalo, s jakými komickými chorobami se budou lékaři
setkávat za nějakých dvacet, třicet let, kdy se konzumace všech těch polosyntetických
potravinových replik začne projevovat na lidském zdraví. Zřejmě vznikne
kvalitativně úplně nová situace, kdy profese gastroenterologa nebo pohřebáka
bude zárukou doživotní prosperity, podobně jako dnes profese poslance nebo politika všobecně.
Z pozice izolovaného spotřebitele není možnost tento systém prolomit,
protože je vytvořen tak, aby většině vyhovoval a menšina, která se o jeho
shutdown bude pokoušet, nemá šanci uspět, nehledě na to, že taky potřebuje
občas jíst. Možná až za čas si vrchol Gaussovy křivky uvědomí některá pravidla,
která snad kdysi byla samozřejmostí – třeba že šunka za dob jeho babičky
byla z masa – a začne podle toho jednat.
Do té doby přeju dobrou chuť a ještě lepší trávení.
02.10.2005 D-FENS