Poslyšte příběh o tom, jak nebezpečná a rasistická země Česká republika
je! Taky se vám nezdá, jak mohl třiašedesátiletý
důchodce ubližovat dvěma o čtyři desítky let mladším cikánským výrostkům,
nakonec je přemoci, popravit je, a to přesto, že byli na vrcholu fyzických
sil a ještě si přitom přivodit řeznou ránu na hlavě? Zde je vysvětlení.
Mgr. Desider Žigo MBA se vracel z práce. Musel zůstat v kanceláři přesčas,
protože dokončoval účetní závěrku. Pracoval jako vedoucí ekonomického úseku
v továrně na dudlíky. Původně plánoval vrátit se ještě na Silvestra večer,
aby stihl s rodinou povečeřet a přečíst si knihu o kvantové fyzice, ale
práce mu nešla od ruky podle jeho představ. Etničtí Češi, které ve svém
oddělení zaměstnával v důsledku kvót pro zaměstnávání většin, nebyli s
to odvádět dlouhodobě kvalitní práci. Vlastně nebyli nikdy s to odvádět
kvalitní práci. Vlastně byl rád, když vůbec přišli a odváděli nějakou práci.
Vlastně byl rád, když vůbec přišli. Ne, vlastně byl úplně nejradši, když
nechodili, protože stejně dělali jen bordel. Musel to tedy dodělat za ně.
Najednou se podíval na svoje Rolexky a zjistil, že je jedna v noci a že
rok tiše přehoupl do dalšího účetního období.
Vydal se ke svému autu. Vzal za kliku, bylo odemčeno. Majoritní desperáti
asi potřebovali oslavovat a vzali si z jeho vozu CD přehrávač a cédéčka.
Desider alespoň tiše doufal, že si zloději pustí cédéčko, které bylo v
přehrávači a ve kterém Věra Bílá zpívala o čestném životě bez dluhů. Vnitřek
vozu byl víceméně zničený. Bylo mu jasné, že dnes nikam nepojede. Vůbec
ho to nevzrušovalo a ani ho nenapadlo volat policii. Nebylo to poprvné
ani naposled. Vzal mobilní telefon a zavolal svému bratrovi Ferencovi.
Ferenc Žigo studoval sociální právo a politologii současně. I přes pokročilou
noční hodinu se stále ještě učil na zkoušky, protože usiloval o dvojnásobný
červený diplom. Požádal Ference, aby mu přišel naproti, protože je noc
a venku se potlouká nejrůznější bílá chamraď s nožema, mačetama a tak. Ferenc
nebyl nadšený, ale touha pomáhat jiným byla silnější než potřeba excelentních
výsledků ve škole. Ferenc zavolal do sklepa na svou matku, že odchází.
Matka právě s otcem Kolomanem dole v dílně šila podprsenky. Touto činností
si přivydělávala ke své mzdě dělnice v hutích. Bohužel po zavedení tzv.
totální daňové progrese byly daně z příjmu, které
platila vyšší než její příjem, takže čím vyšší mzdu měla, tím vyšší měla
daňový nedoplatek. Nicméně matka přesto pracovala do úmoru, protože platit
daně bylo třeba. Sociální a začleňovací programy pro majoritu byly neuvěřitelně
drahé, zčásti proto, že si část majority udělala ze své integrace etnobyznys.
Ferenc se vydal na cestu. Snažil se jít pouze osvětlenými ulicemi, do
těch tmavých si netroufal, aby na něj nevyskočila nějaká banda gádžů s
noži. Chůzí při zdi poněkud eliminoval riziko napadení z jedné strany.
Utěšoval se tím, že není žena, takže mu snad nehrozí znásilnění, když tedy
pomineme občasnou zálibu příslušníků většiny nutit
jiné lidi polykat sperma. Místy poslouchal řvaní, zpěv a jiné animální
pazvuky, které vydávala většina oslavující každoroční zvýšení sociálních
dávek a porodného. To budou zase v září porodnice plný, pomyslel si Ferenc.
A my to musíme sponzorovat.
Pětašedesátiletý důchodce Hermann Votava si rituálně holil hlavu břitvou.
Jeho cílem bylo mít hlavu hladkou jako některý z jeho hudebních idolů,
tedy jako Karel Hála nebo Rasťo Rogel.
Hermann Votava byl totální asociál, parazit a příživník. Podobně jako
většina příslušníků jeho etnika, práce nebyla jeho koníčkem. Práce byla
v jeho hodnotovém žebříčku někde mezi výkonem trestu a rakovinou. Kromě
pobírání sociálních dávek, příspěvků, příplatků a podpor, podpor k příplatkům
a příplatků k podporám, živil se drobnými krádežemi v obchodech, také odnášel
různé kovové předměty a sem tam, ale jen ojediněle, třeba jednou do týdne,
přinejhorším dvakrát třikrát, maximálně pětkrát až sedmkrát, zbil nějakého
příslušníka menšiny, ale jen když byl slabší, což on většinou byl. Někdy
k tomu vzal i kamarády, no vlastně většinou k tomu vzal kamarády, aby to
bylo fér. Jsou menšina, tak nás musí být víc, to je logický ne? Někdy míval
problémy se zákonem, stejně jako většina jeho příbuzných a přátel. Naštěstí
policie pochopila, že s ním nic nesvede a pokud to vysloveně nepřeháněl,
nechávali ho na pokoji. Ostatně se policistům nedoporučovalo příliš horlivě
zasahovat proti lidem jako Hermann, protože by to mohlo být vykládáno jako
rasismus. I když občas došlo na nějaké vyšetřování, anonymní ale účinná
pomoc různých bratrstev pravdy a lásky, koordinátorů a kurátorů zajistila,
aby Hermann nejen že nešel sedět, ale ani nedostal podmínku nebo tak něco
potupného. Ruce Hermanna někdy skutečně bolely, ale nebylo to od práce.
Míval omlácený klouby a také měl tenisový loket od vhazování mincí do herního
automatu. Jinak se Hermann Cítil dobře. Byl vyhajaný, odpočatý, sem tam
zašel do posilovny. Stresy pronásledující bežné pracující se ho netýkaly,
jeho život byl v podstatě jedna velká relaxace, občas přerušovaná nějakou
tou čórkou, bitkou a vymýšlením vhodné komerční strategie pro obchod s
kradenými věcmi. S dvěma přepracovanými příslušníky menšiny, unavenými
celodenní prací, si dokázal hravě poradit a zřezat je tak, aby další tři
týdny jedli jen Dobrou mámu brčkem, a to bez ohledu na věk.
Břitva se Hermannovi sesmekla a vytvořila ošklivou řeznou ránu, která
se zařadila mezi několik ran tržných, které už Hermann na hlavně měl.
"Kurvadopíči!!", zaklel Hermann. "Za to můžou ty zmetci cikánský. Jdu
je zřezat!" Na sebe si vzal slipy Everlast, ponožky Fred Perry, kalhoty
Thor Steinar, boty Dr. Martens a samozřejmě bomber pošitý politicky nekorektními
nášivkami. Do pouzdra zastrčil pistoli Walther P-38 a vykročil do tmy.
Desider a Ferenc se vydali na cestu zpátky. Živě debatovali o nedávném objevu částice bosonu. Najednou jim cestu zastoupil jakýsi holohlavý chlápek s flastrem na hlavě.
Příběh je smyšlený. Tedy doufám. Při enormní fantazii cikánského aktivisty Gorola ale není příliš originální.
3.1.2011 D-FENS