Možná jste již slyšeli o Velké Výzvě, kterou pro nás připravují milovníci
přírody z Hnutí Duha. Je to ambiciózní kampaň za zavedení zákona, který
podle svých autorů „stanoví konkrétní tempo, jakým země bude v příštích
čtyřiceti letech omezovat exhalace oxidu uhličitého: o 2 % ročně. Krok
po kroku, rok po roku..“
Kromě této budovatelské minibásničky vytvořila
Duha i přehledný web http://www.velkavyzva.cz/,
kde stručně a jednoduše vysvětluje plány, které pro nás připravuje v příští
čtyřicetiletce. Rád bych věřil, že jde jen o idealistický výkřik se stejným
efektem jako přivazování se k elektrárnám nebo ke stromům. Tentokrát to
ale vypadá závažněji. Ani mě neznervózňuje, že podporu vyjádřila obvyklá
skupinka celebrit v čele s Václavem Havlem. Horší je, že celá akce je koordinována
celoevropsky(http://www.thebigask.eu/)
a navíc Hnutí Duha projevilo dostatek politické prozíravosti a neprosazuje
zelený zákon jen přes Stranu Zelených, která již pomalu tlí na kompostu
dějin, nýbrž získala
oficiální podporu ČSSD, která je už celá natěšená, až bude moci začít
budovat lepší zítřky - krok po kroku, rok po roku.
Nový zákon
První věc, která mě zarazila, je samotná formulace navrhovaného zákona.
Narozdíl od většiny ostatních zákonů nestanoví pravidla a opatření, ale
pouze cíl celého snažení. Hnutí sice navrhuje strategie, kterými by se
mělo snižování exhalací dosáhnout, ty ale nejsou součástí zákona. Celé
by to mělo fungovat asi tak, že se všechny vlády v příštích 40 letech budou
podle plánu snažit snižovat exhalace o 2% ročně a to pomocí dotací a daňových
úlev některým odvětvím. Podle Duhy „Rozhýbe tak investice do moderních,
zelených řešení: zateplování domů nebo čisté energie, pohodlné veřejné
dopravy, místních potravin či snadné recyklace“. S tímto souhlasím,
jen bych to nazval trochu jinak ... vytvoří tak obrovskou investiční bublinu
a rozdělí miliardy veřejných peněz mezi dobře napojené kamarády. Ale nemáme
rozdělování peněz mezi kamarády už nyní? Proč potřebujeme nový zákon? Rozdíl
je v délce plánu. „Průmyslové společnosti často rozhodují na desetiletí
dopředu. Potřebují vědět, jaké podmínky budou mít. Legislativa, jež narýsuje
mantinely na desítky let tak otevře cestu pro investice do moderních odvětví.“
Teď už to chápu, jistota do budoucna. To se bude kamarádům
líbit. Opravdová perla je pak toto tvrzení „Elegantně zajistí, že rozhodování
o exhalacích už nebude podléhat aktuálním lobbistickým tlakům. Bude stanoveno
na léta dopředu. Odpadnou tak soustavné politické tahanice, zda v dalším
kole dovolit větší či menší znečištění.“ Tak to zní jako lobbistův
sen – vylobbovat zákon, který nemůže být odlobbován. Vskutku elegantní.
Mám ovšem jednu námitku. Zákony přece přicházejí a odcházejí. Nechápu,
kde hnutí bere jistotu, že zrovna tento vydrží 40 let. Umím si představit
spoustu důvodů, proč by mohl být zrušen. Nabízím tři příklady v pořadí
klesající pravděpodobnosti a) dojdou peníze na granty b) globální oteplování
přestane být populární c) do vlády se dostane někdo s mozkem. A pokud má
Duha něco proti lobbingu obecně, pak bych chtěl podotknout, že právě existence
tohoto zákona bude umožňovat každoroční lobbistické žně. Nějak se přece
bude muset rozhodnout, jak se granty rozdělí mezi zateplování, čistou energii
a snadnou recyklaci.
Další přirozená otázka je, co se stane, když se nepodaří cíle dosáhnout.
Nabízí se standardní postup, který je obvyklý v případech kdy státní správa
okrade daňové poplatníky například na veřejných zakázkách. Stát si najme
dva týmy elitních právníků, ty se budou pár týdnů dohadovat na použité
metodice měření emisí a započítávání offsetových programů, až se nakonec
domluví na výši pokuty, kterou potom stát zaplatí sám sobě. Na českých
stránkách hnutí jsem nenašel potvrzení ani vyvrácení této teorie, tak jsem
se vydal na průzkum stránek evropské pobočky s názvem The
Big Ask. Tam jsem sice nenašel přímou odpověď na svoji otázku, ale
přesto se mi podařilo lépe pochopit jak to všechno zapadá. Aktivisté se
totiž snaží prosadit zákony o dlouhodobém snižování emisí nejen na úrovni
jednotlivých států, ale také na úrovni celé EU. Zde ukázka z FAQ ...
Q:Why are you calling on both national governments and the European
Union to take action? How do the two systems fit together?
A: A two-pronged approach is the most effective way to achieve legally
binding annual cuts: the most progressive countries will lead the way and
introduce Climate Change laws, then the EU will pressure less progressive
countries to catch up
Zákony na úrovni států tedy slouží pouze jako jakási hujerská iniciativa.
Až se najde dostatek progresivních, budou moci začít nutit neprogresivní
odpadlíky silou. BigAsk se tím nijak netají
Q: What happens if countries don’t make annual cuts?
A: Under the Big Ask model, the European Commission would apply
heavy fines to Member States that did not meet their annual targets for
reducing their emissions.
Takže vlastně ani není příliš důležité, jestli se zákon v Česku podaří
prosadit nebo ne, snižovat emise stejně budeme po dobrém nebo po zlém.
V tomto světle nabývá na významu zdánlivě nevinná věta na českém webu,
kde se jako jeden z přínosů zákona objevuje toto: „Pomůže průmyslovým
podnikům, aby dobře rozplánovaly snižování exhalací, ke kterému beztak
dojde". Kromě této poznámky a odkazu se české stránky o evropské větvi
nijak nezmiňují, pouze vychvalují Británii, která již svůj zákon přijala
a další země, které jej projednávají v parlamentech.
Tento plán je dalším z řady příkladů toho, jak různé nátlakové skupiny
mají EU jako jedinečný nástroj pro prosazování svých agend na globální
úrovni. Pokud chcete někoho k něčemu donutit, použijte ruku, která mu dává
kapesné.
Proč snižovat o 2% ročně?
Nemáte pocit, že snižování exhalací skleníkových plynů o 2% ročně po
dobu 40 let je poněkud ... jak bych to řekl ... “Číslo jsme si
nevycucali z prstu.“ ... jasně, vycucané z prstu, už jsem to měl na
jazyku! Tak jak jste k němu tedy došli? „Je to férový český podíl na
snížení exhalací, kterého podle vědců musíme dosáhnout, abychom udrželi
růst globální teploty na únosné míře.“ Jinými slovy si ho vycucali
z prstu vědci. A ti vědci musí mít už úplně rozmočené prsty, protože podle
výše uvedené věty museli toho vycucávání provést opravdu spoustu. 1) O
vztahu obsahu CO2 v atmosféře a globální teploty se stále vedou diskuze
2) Vztah mezi lidskými exhalacemi skleníkových plynů a jejich celkovým
obsahem v atmosféře v příštích 40 letech zřejmě nebude úplně triviální
vzoreček 3) Zajímavé by bylo vědět, jak se určuje únosná míra růstu globální
teploty. Je to definováno tím, o kolik se zvedou hladiny oceánů? Nebo kolik
lidí umře na následky sucha? Kolik lidí pak musí umřít, aby to již bylo
neúnosné? (to už nehledím na to, že získat vztah mezi teplotou->suchem(hladinou)->úmrtími
také nebude nejjednodušší) 4) A jak proboha přišli na to, jaký je na tom
všem férový český podíl? Bylo by férové, aby každá země vypouštěla stejné
množství co2 na obyvatele? Nebo by každá země měla snižovat o 2% ročně?
Počítá tento podíl s tím, že všechny země na světě budou stejně férové
jako ČR? Pokud nás některá země podrazí, pak se můžeme těšit na neúnosné
vedro. Neměli bychom se raději zavázat k 2,1% snižování, abychom tyto zrádce
vykompenzovali?
Bylo by upřímnější, kdyby prostě řekli, že čím větší snížení emisí,
tím budou šťastnější, a 2% je maximální číslo, které je politicky prosaditelné.
Mimochodem, snižování o 2% ročně po dobu 40 let dá něco přes 55% a na evropské
pobočce se dokonce do roku 2050 plánuje redukce
o 100% (zřejmě po započítání offsetů?). Pro srovnání v Kjótském protokolu
se země EU zavázaly ke snížení o 8% a zatím to
vypadá takto.
Určení velikosti snižování bude zároveň problémem celoevropského zákona.
Spravedlivý podíl snižování exhalací totiž záleží na mnoha faktorech, například
na počasí, růstu a restrukturalizaci průmyslu, celkovém ekonomickém vývoji
země, růstu a poklesu populace, a na úrovni emisí na začátku. Pro určení
spravedlivého rozdělení emisí mezi země EU by tedy bylo potřeba znát všechna
tato data na 40 let dopředu. To samozřejmě nehrozí, a proto budou limity
jednotlivých zemí závislé hlavně na ostrosti jejich loktů. Také bych se
divil, pokud by se i později během existence zákona nelobbovalo za změny
v cílech na základě aktuálních událostí. Třeba když přijde tuhá zima a
bude se muset víc topit.
Zelená řešení
Jak jsem již zmínil, navrhovaný zákon pouze stanoví o kolik se budou
snižovat emise, nezabývá se způsoby, jak tohoto snížení dosáhnout. Naštěstí
Hnutí Duha připravilo pro budoucí vlády seznam odvětví a technologií, pomocí
jejichž dotování se budou exhalace snižovat. Tento krok přidává ještě další
řád složitosti do celé rovnice, protože nebude zcela jednoduché určit kolika
penězi se musí dotovat jednotlivé technologie, aby se dosáhlo 2% snížení
každý rok.
Navrhovaná řešení jsou stálice v ekologických kampaních „…zateplování
domů, zelené energie, recyklace odpadu, nebo třeba pohodlné a rychlé železnice“.
Upřímně si myslím, že to jsou všechno výborné věci a mají své místo v ekonomice
- a právě proto nepotřebují, aby byly dotovány. Například na webu najdeme,
že díky zateplování může mít každý „teplý, pohodlný a zdravý domov –
a přitom většina domácností ušetří tisíce korun ročně“. To zní jako
docela dobrá reklama a dostatečný důvod pro investici. Je potřeba, aby
se do toho montoval stát s dotacemi?
Dále se zelenými řešeními nebudu zabývat, přináším pouze dvě zajímavosti,
na které jsem narazil v této sekci webu. Nejprve fun fact o veřejné dopravě:
„Víte, že? Asi 40 procent české společnosti je v každodenním životě odkázáno
na veřejnou dopravu: děti, staří lidé, mnoho žen a další.“ No jo, odjakživa
jsem měl podezření, že veřejná doprava je spiknutí mužů středního věku.
Toto kreativní spojení problému utiskování žen a globálního oteplování
se na stránkách objevilo nejspíš v souvislosti s partnerstvím s organizací
Gender Studies.
Ačkoliv tato dvě témata nijak nesouvisí, partnerství dává smysl, protože
obě organizace potřebují k prosazení svých cílů stejný nástroj. Silnou
ruku státu v osobním životě občanů a vnitřním chodu firem.
O ekonomickém povědomí Hnutí Duha pak vypovídá jedna z uvedených výhod
větrné energie. „větrná energetika dokáže na jednu vyrobenou terawatthodinu
elektřiny vytvořit asi 450 pracovních míst. To je až čtyřikrát více než
u výroby elektřiny z jádra nebo uhlí“. Podle této logiky bychom měli
vyrábět elektřinu pomocí šlapadel*.
Závěrem
Hnutí Duha vidí zeměkouli jako systém, kde jako vstup je výše dotací
do solárních panelů nebo veřejné dopravy a výstupem je globální teplota.
A snaží se nás přesvědčit, že společně s vědci a politiky dokáží tento
systém ovládat tak, aby udrželi teplotu na únosné míře. Jsem přehnaně skeptický,
když mi to připadá absurdní? Měl bych pro ně jedno vylepšení. Řídit průmysl
pomocí dotací a selektivního zdaňování sice lze, ale je to nepohodlné,
protože kapitalisti jsou někdy nepředvídatelní a nemusí reagovat úplně
pružně - například stále používají automobily i přes vysoké zdanění PHM.
Co kdyby stát vyráběl a dodával elektřinu? Co kdyby stát poskytoval veřejnou
dopravu a vyráběl a přiděloval auta? Co kdyby stát stavěl a spravoval všechny
domy? To by potom Hutí Duha s pomocí politiků mělo možnost namíchat opravdu
optimální mix zelených technologií a šance na záchranu planety by se o
stupínek zvýšila*.
*Pokud jste z Hnutí Duha, prosím neberte tato doporučení vážně. Jsou
míněna jako nadsázka.
22.05.2009 HUTR