Začátek mého článku, by měl pro čtenáře vytvořit obraz o pojetí slov
a myšlení jednotlivce.
Já sama jsem už četla hodně knih, které učily jak myslet jak žít, ale
hlavně jak se vyvíjet. Osud si každý píše sám, to je základ. Nikdo není
dokonalý.
Když se ráno probudíte, co vás první napadne. Na co myslíte, zároveň
tvoříte svůj den. Každý na světě je, aby přispěl něčím velkým. Nemusí to
být vynález ani nijak dokonalé přístroje, stačí žít život naplno, tak jak
si ho tvoříme. Kdokoli každou vteřinou svého bytí může změnit svůj osud.
Každý si svůj příběh píše sám. S tím, že okolí mu přispívá.
Nemohla jsem pochopit, co mám udělat, aby byla šťastná. Říkala jsem
si stále a stále dokola, něco děláš špatně, tak to nesmí být. Během roku,
když jsem studovala střední školu, se mi život naprosto změnil. Do života
mi vstoupil muž, který se do mě optiskl. Sama jsem se odvážila o něm psát
do maturitní práce a modlila jsem se, abych prošla maturitní zkouškou.
Ale to byla jen další zkouška, kterou jsem podstoupila sama se sebou. Práce
naznačovala, že jsem v jistý den udělala chybu, kterou jsem si naprosto
vyčítala a cítila jsme se, jako když podvádím sama sebe. Byl to pocit,
který prožívají milióny lidí na celém světě. Hned po události jsem utíkala
do místního kostela a prosila Boha o pomoc a o odpuštění. Hřích to nebyl,
ale zasáhla mě bolest. Podvedla jsem sama sebe v utvrzení, že jsem silná,
ale sama jsem si ve skutečnosti ani trochu nevěřila.
Do základní školy jsem se cítila jako nejhorší člověk, který si ani
nezaslouží dýchat, nenáviděla jsem se, bála jsem se sama sebe. Pro lidi
z okolí jsem byla divná a přála jsem si zemřít. Rodiče moji výchovy nikdy
nevěnovaly. Po celých devět let jsem hledala sama sebe, hledala jsem to,
v čem jsem dobrá. Pomalu jsem se naučila, jak dát a dostat ten největší
dar a tím je štěstí.
Můj život byl o něco lepší a radostnější. Učila jsem se každým dnem
jak sebe realizovat a mít se ráda. To bylo prvotním cílem a k tomu mi pomohlo
nespočet lidí, kterým jsem vděčná. Jinak bych byla stále tam, kde jsem
byla dříve. Je mi tolik kolik mi je a stále si tvořím svoji cestu, která
se tvoří každým dnem.
Když se podívám letmo v mysli na celý ten rok, který jsem prožila s
čtyřmi muži a jednoho jsem skutečně milovala a chtěla od něj na oplátku
lásku, dostávala se mi jen v tělesném kontaktu. Věděla jsme, že to nejsem
já, ale pak jsem pochopila, jak po něm můžu chtít, když sebe věčně kritizuji,
když si stěžuji na své tělo na svůj úsměv a na to jak velká či malá je
moje osobnost a charakter. Stále dokola jsme slyšela, jak jsem divná a
jiná, ale už jen ve své hlavě.
Jsme jen obrazem sami sebe. Nechtějte po ostatních, aby vás měli rádi,
protože nejdříve musíte poznat, pochopit sami sebe. Svoji vlastní podstatu
bytí a její součástí na Zemi. Potom můžete být opravdu šťastni.
06.09.2011 Monika