Waldorf-Astoria Hotel
New York City, April 27, 1961
"Pane předsedo, dámy a pánové:
Velice oceňuji vaši vřelou nabídku být zde dnes večer s vámi.
Poslední dobou nesete velkou zodpovědnost, a článek který jsem si nedávno
přečetl mi připomněl, jak těžce na vaši profesi doléhají události posledních
dnů.
Možná si pamatujete jak v roce 1851, New York Herald Tribune, sponzorovaný
a publikovaný Horacem Greenleyem, najal obskurního Londýnského korespondenta
jménem Karel Marx.
Je nám řečeno, že zahraniční korespondent Marx, úplně na mizině, s podvyživenou
a nemocnou rodinou, neustále otravoval Greenleye a šéfredaktora Charlese
Dana o zvýšení jeho platu, který činil 5 dolarů za článek - platu který
Marx s Engelsem nevděčně odsoudili jako "bídnou almužnu buržoazního podvodníka".
Když vedení zamítlo všechny žádosti o zvýšení platu, Marx se porozhlédl
kolem po jiných možnostech obživy a slávy. Nakonec přestal pracovat pro
Tribune, a upsal svůj život cílům, které zanechaly světu semena leninismu
a stalinismu, revoluce a studené války.
Kdyby jen s ním kapitalistický Newyorský plátek jednal o něco lépe;
kdyby jen zůstal zahraničním reportérem, historie mohla být jiná. A já
doufám, že si všichni vydavatelé tuto lekci zapamatují pro případ, až je
nějaký divný chudý dopisovatel požádá o malé zvýšení nákladů.
Pro dnešní poznámky jsem si vybral název "Prezident a tisk." Někdo by
mohl namítnout že "Prezident versus tisk" by znělo lépe, ale to dnes večer
nejsou moje sentimenty. Ačkoliv je pravda, že když nedávno jeden známý
diplomat z cizí země požadoval po našem úřadu, aby se tisk omluvil za narážky
na jeho kolegu, ani jsme mu nemuseli odpovídat, že náš úřad není zodpovědný
za tisk, protože tisk nám už dávno dal najevo, že není zodpovědný za náš
úřad.
Nicméně mým cílem dnes večer není obvyklý útok na takzvaný Tisk Jedné
Strany. Právě naopak, v posledních měsících jsem málokdy uslyšel stížnosti
na politické předsudky v tisku, tedy až na pár republikánů. Ani zde dnes
večer nechci řešit televizní vysílání prezidentských tiskových zpráv. Já
si myslím, že je velice dobré, mít na takové tiskovce nějakých 20,000,000
Američanů, kteří pravidelně sledují, pokud to tak mohu říct, pronikavé,
inteligentní, a zdvořilé kvality vašich Washingtonských zpravodajů.
Nakonec, tyto poznámky nejsou zamýšleny jako analýza limitů soukromí,
které by veškerý tisk měl dodržovat vůči prezidentovi a jeho rodině.
Pokud během posledních měsíců vaši reportéři a fotografové z Bílého
Domu chodili pravidelně do kostela, určitě jim to nijak neuškodilo.
Na druhou stranu si uvědomuji, že vaši zaměstnanci a operátoři kabelových
sítí si možná stěžují, že ztratili zelená práva na golfových hřištích,
které si kdysi tak náramně užívali.
Je pravda, že na rozdíl ode mne můj předchůdce neměl nic proti obrázkům
golfového umění v akci. Jenže on taky nikdy nebyl v tajných službách.
Moje dnešní téma je střízlivější - je to důležité téma pro všechny vydavatele
a editory.
Chci mluvit o našich společných zodpovědnostech tváří v tvář společnému
nebezpečí. Události minulých týdnů mohly některým pomoct trochu osvětlit
tuto výzvu; ale velikost této hrozby je do budoucna obrovská. Ať máte jakékoliv
plány do budoucna - zmenšit tuto hrozbu nebo s ní žít - gravitaci a totalitě
této hrozby není úniku. Ohrožuje naše přežití, a naši bezpečnost. Je to
hrozba, která nás konfrontuje nezvyklými způsoby v každé sféře lidské aktivity.
Tato smrtelná výzva vkládá na bedra společnosti dva požadavky, o které
se tisk a prezident musí zajímat. Dva požadavky které mohou znít skoro
opačně, ovšem dva požadavky na kterých se musíme shodnout, a které musíme
vykonat, pokud budeme čelit této národní hrozbě. V první řadě mluvím o
potřebě zveřejňování informací, a v druhé řadě o potřebě zajištění státních
tajemství.
Už samotné slovo "tajemství" je ve svobodné a otevřené společnosti odporné;
a my jsme jako lidé vnitřně a historicky v opozici vůči tajným spolkům,
tajným přísahám a proti jednání za zavřenými dveřmi. Už dávno jsme se rozhodli,
že nebezpečí nadbytečného a nehlídaného utajování faktů je daleko větší,
než všechny argumenty které toto ospravedlňují. Dokonce ani dnes bychom
neměli nic z toho, kdybychom začali čelit hrozbě zavřené společnosti kopírováním
jejích základních restrikcí. Ani dnes není zapotřebí, abychom zajišťovali
přežití našeho národa zabitím našich tradic.
Existuje smrtelné nebezpečí, že bude veřejně oznámena potřeba zvýšení
bezpečnosti, a to lidmi kteří tuto výzvu nakonec protlačí až za hranice
státní cenzury a utajení. Toto já nedopustím, dokud nad tím budu mít nějakou
kontrolu. A žádný státní zaměstnanec, ať už je to voják nebo úředník, nesmí
použít moje dnešní slova jako omluvu pro cenzuru, aby hrozil nespokojeným,
aby zakryl naše chyby, anebo aby skryl před tiskem a veřejností fakta,
která potřebují vědět.
Od každého vydavatele, editora, a každého muže od tisku požaduji, aby
si znovu zhodnotil svoje standardy, a aby zhodnotil a pochopil náturu našeho
národního smrtelného nebezpečí. V časech války se stát a tisk shodli ve
snaze založené zejména na disciplíně, která zabránila nepříteli neoprávněně
odhalit důležitá fakta. V časech "jasného a blízkého nebezpečí" soudy usoudily,
že naše privilegovaná práva z prvního článku ústavy musí dát přednost národní
bezpečnosti.
Dnes, žádná válka nebyla vyhlášena - a ať bude boj sebeurputnější,
pravděpodobně ani nebude vyhlášena tradičním způsobem. Ti kdo se nazývají
naším nepřítelem dnes postupují napříč glóbem. Přežití našich kamarádů
je v ohrožení. A přitom žádná válka nebyla vyhlášena, žádné hranice nebyly
překročeny pochodujícími vojáky, žádné rakety nebyly vystřeleny.
Pokud tisk očekává vyhlášení války tradičním způsobem před tím, než
se podvolí disciplíně "válečných časů", potom mohu jen říct, že žádná jiná
válka dosud nepředstavovala větší nebezpečí naší bezpečnosti. Pokud očekáváte
že objevíte "jasné a blízké nebezpečí", potom mohu pouze říct, že žádné
jiné nebezpečí nikdy nebylo jasnější a bližší.
Toto vyžaduje změnu v pohledu na věc, změnu v taktice, a změnu v jednání
- jak vlády, tak lidu, tak každého podnikatele a pracovního mistra, a každých
novin. Protože kolem světa proti nám stojí jednolitá a bezcitná konspirace,
která se při svém růstu spoléhá především na skryté způsoby - na infiltraci
místo invaze, na dosazování místo volení, na vyhrožování místo svobodné
volby, na guerily v noci místo armády ve dne. Je to systém, který se podvodně
zmocnil obrovských lidských a nerostných zdrojů a použil to k vybudování
úzce spředené, vysoce efektivní mašiny, která k dosažení svých cílů kombinuje
vojenské, diplomatické, výzvědné, ekonomické, vědecké a politické operace.
Její přípravy jsou zamlčené, nepublikované. Její chyby jsou pohřbené,
nezveřejněné. Její protivníci jsou umlčeni, neoceněni. Žádný výdaj není
kontrolován, žádné pomluvy nejsou publikovány, žádné tajemství není zveřejněno.
Tato mašina táhne studenou válku s "válečnou disciplínou", kterou si žádná
demokracie nedovolí ani napodobit.
Nicméně, každá demokracie chápe nutná omezení národní bezpečnosti -
a proto zůstává otázka, zdali mají tato omezení být více utažena a sledována,
když musíme čelit této hrozbě stejně silně, jako kdybychom čelili otevřené
invazi.
Protože faktem zůstává že naši nepřátelé se otevřeně chlubili jak z
našich novin levně získali informace, které by jinak musela zdlouhavě vypracovávat
nějaká zpravodajská agentura skrz krádež, úplatky, a špionáž; že tajné
přípravy na útok proti tajným operacím našeho nepřítele byly k dispozici
kterémukoliv čtenáři novin - příteli i nepříteli; že velikost, síla, pozice
a nátura našich ozbrojených sil včetně jejich strategií byly popsány naším
tiskem v kvalitě, která uspokojí kteroukoliv cizí sílu; a že nejméně v
jednom případě byly zveřejněny tajné mechanismy sledování satelitů, což
nás stálo hodně času a peněz, protože jsme potom tyto metody museli změnit.
Noviny které vynesly tyto informace na povrch byly loajální, patriotické,
a mysleli to dobře. Pokud bychom se nalézali v otevřené válce, nikdy by
to nenapsali. Ale při absenci otevřené války, oni použili pouze novinářské
cti, a nezamysleli se nad národní bezpečností. A moje dnešní otázka zní,
zdali bychom neměli zavést nové testy při publikaci informací.
Odpověď je jen a jen na vás. Žádný úředník by neměl za vás odpovídat.
Žádný vládní plán by vás neměl omezovat proti vaší vůli. Já bych ale nesplnil
mou povinnost národu, promyslet všechny zodpovědnosti které dnes máme,
a všechny možnosti jak těmto zodpovědnostem dostát, pokud bych vás neupozornil
na tento problém, a nepožadoval po vás abyste se nad tím také zamysleli.
Již mnohokrát jsem řekl, a vaše noviny napsaly, že tyto časy přejí občanskému
smyslu pro oběť a disciplínu. Tyto časy volají na každého občana, aby zvážil
svoje práva a spokojenost se závazky obecnému dobru. Já teď nemohu uvěřit,
že občané pracující v novinách se cítí vyloučeni z tohoto požadavku.
Nemám v úmyslu vytvořit nový "úřad válečných informací", který by hlídal
tok informací. Nenavrhuji žádné nové formy cenzury, ani nové klasifikace
utajovaných informací. Nemám žádnou lehkou odpověď na toto dilema o kterém
teď mluvím, a i kdybych takovou odpověď měl, nepřikazoval bych jí "zhůry".
Ale požaduji od členů novinářské profese, a od šéfů průmyslu v této zemi,
aby znovu zkontrolovali jejich zodpovědnosti, aby se zamysleli nad velikostí
a náturou současného nebezpečí, a dát přednost povinnosti sebe-omezení.
Povinnosti, kterou na nás všechny tlačí toto nebezpečí.
Každý plátek se dnes ve vztahu k příběhům ptá: "je to novina?" Navrhuji,
abyste přidali ještě otázku: "Je to v zájmu národní bezpečnosti?" A doufám,
že každá skupina v Americe - odbory a businessmani a úředníci na jakékoliv
úrovni - se zeptají tu samou otázku než něco udělají. Že podřídí jejich
akce těmto testům.
A pokud americký tisk vymyslí a navrhne dobrovolné předpoklady a nové
způsoby operace, můžu vás ujistit že my budeme vřele a rádi spolupracovat.
Možná že se nic takového nestane. Možná že neexistuje odpověď na dilema
svobodné společnosti uprostřed studené a tajné války. V dobách míru, jakákoliv
diskuze na toto téma, a jakékoliv akce které z toho vzejdou, bolí a jsou
bez precedentu. Ale toto je čas míru a zároveň smrtelného nebezpečí, které
nemá precedent v historii.
Bezprecedentní nátura této výzvy vytváří ještě jednu povinnost - povinnost
o kterou se s vámi dělím: Povinnost informovat a varovat Americký lid -
zajistit, aby dostali informace které potřebují, kterým musí porozumět.
Hrozby, výhledy, důvody našeho programu, a volby které musíme učinit.
Žádný prezident by se neměl bát veřejné kontroly nad svým programem. Z
této kontroly vzejde porozumění, a z porozumění přichází podpora anebo
opozice. Obojí je potřeba. Nežádám po vašich novinách abyste podporovali
naší administrativu, ale prosím o pomoc v obrovském úkolu informovat a
varovat Americký lid. Protože já mám kompletní důvěru v Americký lid, pokud
je plně informován.
Nejen že bych nikdy nedusil kontroverzi mezi vašimi čtenáři - já kontroverzi
vítám. Tato administrativa bude upřímná ohledně svých omylů, neboť jak
kdysi řekl jeden moudrý muž: "omyl se stane chybou pokud ho odmítnete napravit."
Máme v úmyslu vzít na sebe veškerou zodpovědnost za naše omyly; a očekáváme
že nám v tomto pomůžete odhalováním toho, co my přehlédneme.
Bez debat, bez kritiky, žádná administrativa a žádná země nemohou uspět
- a žádná republika nepřežije. Proto Athénský zákonodárce Solon nařídil,
že odejít z nevyřešené kontroverze je pro občana zločin. Proto je náš tisk
chráněn prvním dodatkem - jediný business v Americe chráněný ústavou. Ne
proto, aby nás okouzlil a pobavil, nebo aby nás zasypal triviálnostmi a
sentimentem, ne proto, aby jednoduše "dal lidu co chce" - ale proto, aby
informoval, vynášel na povrch, reflektoval, oznamoval nebezpečí a možnosti,
popisoval naše krize a možné volby řešení, aby vedl, utvářel, vzdělával,
a někdy i rozhněval veřejné mínění.
To znamená větší pokrytí a analýzu zahraničních zpráv - protože smrtelné
nebezpečí už není daleké a cizí, ale blízké a lokální. Znamená to větší
pozornost a zlepšené chápání tiskových zpráv, stejně jako zlepšený přenos.
A nakonec to také znamená, že vláda na všech svých úrovních musí zajistit,
aby občané dostali všechny informace vně co nejužšího okruhu státní bezpečnosti
- my máme v úmyslu toto udělat.
Na počátku sedmnáctého století Francis Bacon popisoval tři vynálezy
které tou dobou měnily svět: kompas, střelný prach, a tiskařský lis. Dnes,
kontakt mezi národy umožněný kompasem z nás všech udělal občany celého
světa, naděje a hrozby jednoho se začaly prolínat s nadějemi a hrozbami
nás všech. V tomto pokusu o soužití na jednom světě, evoluce střelného
prachu až ke konečným limitům varuje lidstvo před hrozivými následky, pokud
zklameme.
A tak je to také s tiskařským lisem - s kronikářem lidských skutků,
držitelem jeho svědomí, nosičem jeho zpráv, na který se obracíme pro podporu
a sílu, spoléhaje se, že díky němu bude člověk takový, jaký se narodil
- svobodný a nezávislý.
přeložil Bambus