Proč já si radši nevzal tu modrou pilulku, říkal jsem si, když
jsem četl Českobudějovické listy z 26.7. t.r.
Uvedené periodikum pravidelně
nečtu a snad proto byl šok tak bezprostřední. Říkám předem, dojem, který
jsem si odnesl, byl ten nejhorší. I McPapery, jako třeba Spy, jsem ochoten
spíše tolerovat, než tuhle regionální snůšku blábolů.
(Krátce před tím, než jsem noviny otevřel, odehrála se malicherná událost,
o kterou se s vámi musím podělit, chtěje slyšet váš názor, protože sám
nevím, co to mělo znamenat. Přijel jsem z práce a zastavil před vjezdem,
abych si odemkl, když z opodál zaparkované fabie s pražským číslem vystoupil
jakýsi pán zhruba mého věku v košili s kravatou a nabídl mi, že mi večestě
keberec. Řekl jsem mu, že vyčistit koberec nepotřebuji a zajel dovnitř.
Nebyla to docela pravda, vyčistit koberec potřebuji fest, ale neměl jsem
zájem. Zajel jsem tedy autem dovnitř a šel zase zamknout, přičemž jsem
zjistil, že zmrd stojí s nějakou kabelou asi v polovině cesty mezi vjezdem
a garáží. Odehrál se zhruba následující dialog:
- Tak že besme na te šle?
- Já povídal, že nic čistit nebudem.
- Vaše paně už je se mnou domlevena.
- To těžko. Já jsem svobodnej. (Že by Mišule objednala kreténa
na koberce? Blbost).
- Aha, tak to asi bela vaše matka. (To mě vážně nasralo. Matka
je rok a půl po smrti).
- Vypadni.
- No já…
- Vepadně.
A zmrd vepadl.
1. Kolik mají zmrdi na tom čistícím stroji kurva vejvar, že jim stojí
za to jezdit do Vidlákova z Prahe? 2. Proč šel zrovna za mnou a poté co
vepadl, hned odjel a nehledal si další oběť v prostředí naší tiché ulice?
Nebyl on náhodou od BISky?)
Jako úvodník najdeme v tomto čísle objevný článek s názvem „Mobilní
policejní radar čistí silnici“. Je to jistě objevné téma, radar se
k měření rychlosti používá teprve asi pětatřicet let. Kdo by si myslel,
že PČR použila jejich hardware k úklidu, ten se mýlí. Článek vypodobňuje
úspěchy policie v pokutování řidičů za rychlou jízdu a silnice tudíž čistí
od těch neřádů, co jezdí více než devadesát, tedy v podstatě od všech.
K zachování potřebné míry objektivity si autor pan Radek Šíma přizval dva
nezávislé odborníky, totiž vedoucího dopravky Kukrála a vedoucího jakési
„skupiny silničního dohledu“ Šestáka. Dále je dotazován legendární záchranář
Mraček,
který odpovídá, že rychlá jízda má tragické následky, což by mě nebýt Mračka
nikdy nenapadlo. Opravdu. U článku je malá statistika. Letos zahynulo v
kraji při nehodách 52 osob, loni za stejnou dobu 44, zatímco pokut bylo
uděleno asi o 20% více. Takže ten radar asi tu silnici zas tak moc nečistí
a pan Mraček musel letos přiobjednat přesně 8 pytlů. Kdo má zájem uvést
zveřejněná fakta do souvislostí, objeví skryté poselství – policejní
radarová buzerace nemá žádný efekt na počet smrtelných nehod. Kdo přijímá
informace podobně jako slepé housátko potravu a čeká, co mu pan Šíma vyvrhne
natráveného z volete, ten bude nadšen z té erupce pořádku, kterou
Šesták a jeho buzerparta nastoluje. Článek je završen podivnou pointou,
totiž vyjádřením p.Mračka, že by že by zakázal zveřejňování polohy radaru
v rádiích, protože je to vlastně maření úředního výkonu. Tolik sonda
do právního vědomí záchranáře a městského zastupitele Mračka. Poprvé se
ptám, proč pan Šíma neměl potřebu kritizovat policejní práci za chybějící
efekt a pana Mračka za svévolný výklad zákona, zato musím pana Šímu pochválit
za vytvoření nového pojmu v žurnalistice – tzv. autodestrukčního úvodníku,
tzn. článku, který popírá vlastní hlavní myšlenku.
Pan Šíma byl na titulní straně plodný ještě jednou, a to v článku o
českých obětech teroru v Turecku. Paní Lucii Dvořákové vymlátil výbuch
balkonové dveře v hotelovém pokoji a tím se z ní stal expert na mezinárodní
terorismus. Rozrušená paní Dvořáková po tomto incidentu volala na hot-line
cestovní kanceláře Sunny days, kde jí záznamník popřál prožití atraktivní
dovolené a to pro ní asi bylo skutečně very hot. Já bych v případě takového
článku asi pokračoval líčením dramatu klientky cestovní kanceláře uvězněné
v absurdním dramatu žvatlajícího telefonního automatu a netečných ignorantských
delegátů cestovky, ale autor Šíma přihrávku nechytil. U katastrofických
zpráv zůstaneme i na straně dvě, kde se dozvídáme, že vláda si u lidí polepšila
a nyní jí důvěřuje celých 38% tázaných, což by podle mě měl spíš být signál
k vypsání nových voleb. I zde se deník zdržel komentáře, prostě to tak
je a basta fidli.
Neochotu redaktorů sáhnout po jakémkoli náznaku kritiky zříme na straně
tři, kde si v článku „Bývalé politiky táhnou hlavně peníze“ můžeme
přečíst něco o tom, jak se recyklují vyhořelí politikové na lobbisty. Autorky
Frantová a Vašíčková o tom všem zase píšou tak hrozně nezaujatě, jako „lobbista“
bylo stejné povolání co kominík neb švadlena a krást bylo vlastně legální.
Přemýšlím, zda mám pana Sokola, Čalfu, Kočárníka a jiné podobné entity
zatratit nebo naopak obdivovat. Jdeme dál. Na straně 4 nás nepřekvapí,
že „Vitamíny musí schválit unie“. Kdo neví, jaká unie, tak evropská.
Unie laskavě posoudí naše vitamínky a když se jí nebudou líbit, tak zakáže
jejich prodej. Opět ani náznak jakéhokoli komentáře k takové bruselské
laskavosti.
Pak se podíváme do zahraničí. „Zakážou Němci kouření na plážích?“,
ptá se titulek. To je určitě důležitá věc - also, Trudi, kein blasen
mehr am Strand. „Výrostek z Košic si dal vytetovat hákový kříž!“,
hlásá další zásadní zpráva z mezinárodní scény. V městě Braunau, führerově
rodišti, vystoupil český řidič z kamionu a křepčil po silnici. Policisté
u něho zjistili v krvi nespecifikovanou drogu a dotyčný prý řídil 23 hodin
v kuse. Redakce opět neměla potřebu zjišťovat, proč tak činil – jistě není
životním cílem nikoho z nás prožít 23 hodin za volantem, takže ho k tomu
muselo něco přinutit, třeba zmrd majitel spediční firmy.
Ještě že se ve světě neděje nic důležitějšího.
Na titulní straně přílohy Jižní Čechy zabírá čtvrt plochy fotografie
pracovníka vodárenské firmy 1.JVS, který pózuje u staré pneumatiky a indukční
cívky, kterou firma vylovila z kašny. Popisek nazývá cívku termínem dynamo.
Vlastně ano. Cívka je dynamo s pevným rotorem. Tady by se chtělo dodat,
že lidi jsou neskutečný prasata, jaký hovado asi jen může napadnout hodit
do kašny gumu, ale politicky korektní ruka se opět zastavila včas. Určitě
by nebyl problém najít někde na kameře obrázek prasete, jak si to štráduje
ke kašně s pneu 165/70 R13 a zveřejnit to s celou parádou, ale nechme to
soudruzi takhle, guma tam prostě ležela.
Jako tečku za celým čtením vnímal jsem sloupek, snad fejeton od jistého
pana Štiftera. Pojednává o malíři panu Louženském, který prý disponoval
plánky na otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Jednoho dne si od pana Louženského
plánky kdosi půjčil a ideu mu ukradl. Zajímavé, hlavně v souvislosti s
panem Louženským, o kterém autor píše, že byl zdatným krajinářem a nejraději
maloval západ slunce nad Lipnem. Štifterův článek jako jediný není tak
nechutně povrchní, jako všechno, Štifter ho napsal dobře, ale zaujal mě
z jiného hlediska.
Také vám povím jednu story. Existoval jistý pan Kalma, civilním povoláním
strojvedoucí, ale v té době již v důchodu, hlídač v podniku OSP. Pana Kalmu
kdysi v hloubi sedmdesátých let minulého století vyhledal pan Louženský,
aby spolu probrali aspekty jisté spolupráce. Pan Kalma maloval velmi pěkné
krajinky a pan Louženský chtěl umět totéž. Slovo dalo slovo (...padla první
rána, bitva jako v kině, co končí neprohraná). Pan Louženský disponoval
zelenobílým vozem Wartburg 1000 a pan Kalma skicovacím blokem a pozorovacím
talentem, který hodlal panu Louženskému předat. Společně vyjížděli do přírody
a pan Kalma radil panu Louženskému, jak si vybírat motivy. Společně pak
u pana Kalmy transformovali skicy do podoby olejomaleb, přičemž byl pan
Louženský oplodňován panem Kalmou, co se výtvarného úmění týče.
Pan Kalma by to jistě býval dotáhl s malováním daleko, protože měl talent
a smysl pro barevné odstíny. Bohužel, nebyl členem svazu výtvarníků nebo
jakýho ksindla a tak mu nezbylo, než zůstat samoukem a vytvořené obrazy
vystavovat na vlastní půdě. V tom na scénu vstupuje jistý pan Brušák, který
do snažení pana Kalmy a Louženského vnesl komerční hledisko a určité množství
obrazů od pana Kalmy a Louženského odkoupil, víceméně za cenu materiálu,
která nebyla velká (něco papendeklu, rám a barvy). Pan Brušák obrazy obratem
prodal, vypadaly nakonec pěkně, jenže o čemsi jako živnostenský list nemohlo
býti tehdy řeči a tak se pan Brušák záhy stal předmětem zájmu kriminální
policie. Namočil do toho i pány Louženského a Kalmu. Pan Louženský celé
vyšetřování velmi usnadnil tím, že si pečlivě psal, co komu kdy prodal.
Zeť pana Kalmy zkorumpoval kriminalistu několika obrazy a tím aspoň pan
Kalma z celé záležitosti vyvázl, ale jeho ochota spolupracovat s pány Louženským
a Brušákem ochladla.
Oblíbeným motivem pana Kalmy bylo Lipenské jezero, a to zejména západ
slunce tamtéž v různých ročních obdobích, takže je otázka, co to vlastně
pan Štifter doma má. Každopádně, mám něco podobného, anžto pan Kalma byl
můj dědeček. Kruh dějin se tedy přes osobu pana Štiftera uzavřel a noviny
jsem odložil.
Na celém plátku zaujala mě naprostá bezzubost a neochota zaujmout nějaké
stanovisko. Buď zaměstnávají low-cost pisálky n+1 kategorie, nebo to celé
skrývá úmysl – vytvářet nekonfliktní bezzubé potištěné papíry. Tenhle pes
nejen že nekouše, ale ani neštěká, ale zato o to více slintá. Deník tak
plní funkci celospolečenského lobotomizačního prostředku a ocení jej především
čtenáři, kteří nechtějí nebo neumějí o věcech přemýšlet. Myšlenky někdy
bolí, kurvy, ale u těchto novin vás nic bolet nebude, byly vytvořeny jako
bezbolestné. A tak místo aby člověk čtením novin procitl a začal se zamýšlet,
odnese si po přečtění tohoto šajsblatu dilema, co je vlastně dobře a co
je špatně. Když si vezmu některá periodika, která dosud vycházejí a která
občas čtu, třeba Týden nebo Revue politika, musím konstatovat, že tohle
je ztělesněné politicky korektní peklo na zemi.
31.07.2005 D-FENS