Soutěžení dodavatelů mezi sebou o to, kdo dodá spotřebitelům lepší a
levnější zboží, je žádoucí a uznává to i stát, jelikož parlament přijal
zákon na ochranu hospodářské soutěže (zákon 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské
soutěže - účinnost od 1. července 2001, dále jen OHS – nahradil původní
zákon z roku 1991).
Tento zákon chrání hospodářskou soutěž poměrně přísně
jak proti jejímu vyloučení, omezení, jakémukoliv jinému narušení nebo i
jen ohrožení (§ 1 OHS) dohodami nebo spojením soutěžitelů a zneužitím dominantního
postavení soutěžitelů. Jak však vypadá tato ochrana v praxi?
Stát je 100% vlastníkem státního podniku Česká pošta s.p. (zakladatelem
je ministerstvo informatiky), jehož hlavním předmětem podnikání (zisk za
rok 2005 před zdaněním 921 milionů Kč) je poskytování poštovních služeb
(zásadě doručování předmětů z jednoho místa do druhého místa). Historicky
má Česká pošta výhodu nad ostatními účastníky trhu, jelikož do roku 1989
byla jediným subjektem, který poskytoval poštovní služby a vlastní rozsáhlý
majetek potřebný k zajištění poštovních služeb. Tržní podíl České pošty
na trhu doručování předmětů rozhodně přesahuje 40% takže dle logiky § 10
OHS úřad pro ochranu hospodářské soutěže ani nemusí dominanci (schopnost
chovat se nezávisle na jiných soutěžitelích či spotřebitelích) dokazovat.
Přesto pocítil stát potřebu zajistit pro svůj podnik posílení jeho dominantního
postavení a to přijetím zákona o poštovních službách (29/2000 Sb. - účinnost
od 1 července 2000 , dále jen PS).
Ve světle tohoto opatření se zdá, že v § 1 odstavci OHS chybí ustanovení
o ochraně hospodářské soutěže proti jejímu vyloučení přijetím zákona, neboť
přijetí zákona je jedním ze způsobů jakým stát jedná. Faktem je, že pouhá
existence dominantního postavení není důkazem porušení hospodářské soutěže
(a OHS tuto skutečnost dokonce připouští), ale musí dojít k zneužití tohoto
dominantního postavení k poškození zákazníka, nebo jiného soutěžitele.
Tudíž historická výhoda České pošty ještě sama o sobě není v rozporu s
OHS, ale co zákon o poštovních službách?
Aby mohl soutěžitel poskytovat kompletní poštovní služby musí mít nejen
příslušné živnostenské oprávnění (obvyklá podmínka pro jakékoliv podnikání),
ale také získat „poštovní licenci“ od státu ! prostřednictvím Českého telekomunikačního
úřadu (§ 18 PS). A co víc na udělení takové licence nemá žadatel právní
nárok, ani když splní všechny podmínky, které jsou pro udělení licence
požadovány (§ 20 odst.2). A ještě víc, takováto licence smí být dle dikce
zákona udělena jen jedna ! (§ 20 odst. 3). Nikde není ani stanoveno, podle
jakých kritérií Český telekomunikační úřad hodnotí žádosti o licence, ani
že by kritéria musel alespoň dopředu sdělit.
Shrnutí: soutěžitel, který chce vstoupit na trh, musí požádat jiného
soutěžitele s dominantním postavením na trhu, aby mu dovolil poskytovat
stejné služby. Soutěžitel s dosavadním dominantním postavením má však ničím
neomezené právo takovou žádost odmítnout a naopak má právo nařídit svým
bezpečnostním složkám, aby žadateli zamezili v nezákonné konkurenci.
Pravda, soutěžitel musí mít v současnosti poštovní licenci jen na doručování
písemností, pokud tato písemnost váží méně než 50 g, nebo pokud si za doručení
řekne méně! než 18 Kč (nařízení vlády 512/2005 Sb.). Ale ještě v roce 2000
byly hranice nastaveny na 350g a 27 Kč. Toto omezení je postupně snižováno,
jelikož však toto snížení zjevně nemá významný dopad, jde ve skutečnosti
jen o zdánlivou liberalizaci. Stát prostě zkouší nejnižší možnou hranici
omezení, při které je vstup do odvětví ještě omezen (částečně pod tlakem
směrnic EU). V případě výskytu konkurence by mohl stát hranici zase bez
problémů zvednout. Nepodařilo se mi přesně zjistit podíl licencovaných
služeb na tržbách České pošty, protože to ve výročních zprávách není uvedeno,
ale bude to něco mezi 1,4 miliardy (tržby za známky) a 9 miliard (celkové
tržby za doručování zásilek) z celkových tržeb 16 miliard Kč. Ovšem i rozsahově
malé omezení může mít výrazný dopad. Jak by asi vypadal trh telekomunikací,
kdyby třeba Český Telecom (Telefónica) mohl udělovat licenci na poskytování
telefonních hovorů mobilních operátorů do maximální délky 60 sekund nebo
do maximální účtované částky 10 Kč a ostatní operátoři by mohli poskytovat
jen delší, nebo dražší hovory? Měl by operátor s licencí výhodu nad konkurencí?
Získal by licenci Eurotel, nebo jiný operátor?
§ 18 PS říká, že vláda stanoví minimální účtovanou částku a maximální
hmotnost zásilek listin tak, aby byly tyto hodnoty co nejnižší, ale aby
vytvořili ekonomické předpoklady pro řádné plnění poštovních služeb (požadavek
práva EU). Ustanovení tohoto odstavce lze podle mě vykládat dvěma způsoby,
cynicky: „Stanovte omezení tak, aby jste si zachovali dominantní postavení
na trhu, ale aby to ještě vypadalo, že hospodářské soutěži není bráněno“,
nebo ekonomicky: „Stanovte ceny tak, aby při poskytování těchto služeb
ještě držitel licence dosahoval zisk, ale ne příliš velký, aby byl motivován
k hospodárnosti“.
Pohled na ceník základních služeb České pošty naznačuje, že správný
je první výklad. Nařízení vlády 512/2005 stanovuje rozsah licencovaného
poštovního oprávnění na listovní zásilky do 50 gramů a minimální ceny 18
korun. Z poštovních podmínek odsouhlasených Českým telekomunikačním úřadem
a z ceníku České pošty s.p. vyplývá, že za základní služby, na něž se vztahuje
nařízení vlády 512/2005 je považováno Obyčejné standardní psaní (pohled,
klasický dopis) v ceně 7,50 za doručení a Obyčejné psaní v ceně 12,- Kč
(respektive 9,- Kč při hmotnosti do 20 gramů). Česká pošta požaduje více
jak 18,- Kč až u zásilek nad 500 gramů. Z toho je myslím jasné, že nařízení
vlády 512/2005 stanovuje limity poštovního oprávnění značně velkoryse.
České poště rozhodně nehrozí, že by jí mohl někdo konkurovat, ani není
nucena k žádným úsporám, stále má ještě nejméně 50% rezervu pro zvyšování
cen.
Ve smyslu § 18 PS by ekonomické předpoklady pro řádné plnění poštovních
služeb zajistilo stanovení ceny na 12 Kč (nejvyšší cena jakou si Česká
pošta účtuje za základní služby). Je-li však minimální cena stanovena na
18 Kč, zdá se že jediným účelem je tedy to, aby Česká pošta mohla dlouhodobě
nabízet a prodávat služby za nepřiměřeně nízké ceny (vzhledem cenám možných
konkurentů), což jistě má nebo přinejmenším může mít za následek narušení
hospodářské soutěže (viz. § 11 OHS, který toto chování označuje za zneužívání
dominantního postavení).
Z výše uvedeného podle mého názoru jednoznačně vyplývá, že zákon o poštovních
službách upevňuje dominantní postavení České pošty s.p. na trhu, a že tím
jsou poškozeni minimálně jiní soutěžitelé. Může však být poškozen i spotřebitel,
jelikož je dominantní postavení České pošty chráněno zákonem, je zde jistě
reálná možnost, že by se mohl najít jiný subjekt, který by služby poskytoval
levněji a nejevil takovou ochotu spolupracovat třeba i nad rámec zákona
s informačními službami státu (§ 16 PS – poštovní tajemství J). Že takové
nebezpečí skutečně hrozí, je zjevné i z toho, že stát pocítil potřebu takový
zákon přijmout.
Pokud by neexistoval zákon o poštovních službách, nebo kdyby alespoň
neumožňoval udělení pouze jediné licence, mohla by konkurence vstoupit
do hry poměrně snadno a rychle. Stát totiž v ostatních oblastech chrání
hospodářskou soutěž za každou cenu, včetně narušování vlastnických práv.
V § 11 OHS se totiž praví, že „zneužití dominantního postavení je i odmítnutí
poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním infrastrukturním
zařízením, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní pokud jiní
soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez spoluužívání takového
zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé“. Tedy musím–li
jako firma mít k poskytování poštovních služeb síť poboček a schránek,
požádám úřad na ochranu hospodářské soutěže, aby stanovil „přiměřenou úhradu“
(význam slova přiměřený je nejlépe vysvětlen ve filmu na motivy pohádky
sůl nad zlato s Werichem a Burianem) za kterou mě musí pošta pronajmout
část svých poboček. Jelikož je většina poboček České pošty poloprázdná,
bude Česká pošta dost těžko prokazovat, že to na ní nelze spravedlivě požadovat
(§ 11 OHS odstavec f). Potřebné investice pro vstup do odvětví by tedy
nebyly tak astronomické jak se na první pohled může zdát. Při neexistenci
a nemožnosti přijetí zákona o poštovních službách by se také značně snížilo
investiční riziko vyplývající ze skutečnosti, že firma vstoupí do odvětví
poštovních služeb, začne významně konkurovat České poště, ta prohlásí,
že nemůže řádně plnit základní poštovní službu, a stát prohlásí činnost
konkurenta za nelegální a zakáže mu poskytovat část nabízených služeb,
čímž by mohly konkurenční firmě poklesnout tržby a stala by se nerentabilní.
Nevím jestli je nutný speciální zákon upravující poskytování poštovních
služeb, spíš myslím, že jeho jediným účelem je maskování paragrafu 20,
který legalizuje zneužívání dominantního postavení Českou poštou. Je mi
záhadou, jak bylo zjištěno, že existuje veřejný zájem na tom, aby zásilky
do 50g byly posílány po celé republice za jednotnou cenu. Budiž, existuje-li
skutečně takový veřejný zájem (nemělo by ho pak potvrdit referendum?),
nechť platí zákon o poštovních službách, ale měl by být změněn paragraf
20 a to tak, že poštovní licenci udělí Český telekomunikační úřad každému,
kdo bude ochoten doručovat písemné zásilky do 50 gramů po celé republice
za stejnou cenu.
Není-li spotřebitel dominantním postavením České pošty poškozován (viz
§ 11 OHS odst. 1a) nic se nezmění (legislativní vynucování monopolu není
potřeba), je-li však spotřebitel poškozován tím, že je možno poskytovat
služby levněji nebo kvalitněji, než to dělá Česká pošta, pak se její chování
bude muset změnit, nebo zkrachuje (legislativní vynucování monopolu je
v rozporu se zájmy občanů).
Ať žije laissez-faire
By Notaras
17.08.2006