Pojďme se chvíli věnovat zářným ekologickým zítřkům. Komedii
už jsme tu měli, Orwellovský
thriller taky, takže si dáme horor. Co říkáte?
Toho dne se Generální tajemník světové ekologické strany a Předseda
výboru pro boj s klimatickými změnami profesor Richard Bauer vzbudil nezvykle
brzy. Vždy byl workoholik a svůj pracovní den, končící dlouho po půlnoci,
zahajoval v šest ráno, ale tentokráte byl již v půl páté na nohou. Posnídal
dva suché rohlíky, které zbyly od večeře v důstojnické jídelně, a zapil
je zeleným čajem. Ten byl jediným přepychem, který si profesor Bauer dopřával
– jinak, ačkoliv patřil k nejmocnějším světový státníkům, žil příkladně
a naprosto asketicky.
Tomu odpovídalo i jeho nesmírně kuriózní obydlí – malý domek z hlíny,
starých pneumatik a dalšího odpadu, umístěný ovšem v obrovském protiatomovém
krytu, původně sloužícím coby sklad jaderných hlavic pro rakety SS – 23.
Nad objektem byla kasárna pro 800 vojáků a 200 civilních zaměstnanců, pečujících
například o celou paletu protileteckých zařízení a rozsáhlý autopark. Provoz
celého zařízení umožňovala malá atomová elektrárna, která pracovala pouhých
tři sta metrů vzdušnou čarou od profesorova obydlí.
Profesor Bauer tohle všechno z hloubi srdce nenáviděl. Byl humanista,
vegan, ekolog a zapřisáhlý pacifista. Nedávno se mu dostal do ruky mail,
kolující mezi členy hnutí odporu, jehož autor srovnával profesorovu spotřebu
energie se superboháči z předekologického věku. Profesor musel se skřípěním
zubů dát anonymnímu autorovi za pravdu. Ale co mohl dělat?
Vždyť během své třicetileté politické kariéry přežil nejméně deset pokusů
o atentát. Nedávno se tajné službě podařilo odhalit skupinu, která někde
v Africe zakoupila stíhačku F16, měla v plánu naložit ji bombami a ve stylu
japonských kamikadze zaútočit na profesorovu kolonu.
Nejstrašnější následky však pro něj měl první atentát, ke kterému došlo
již před více než čtvrt stoletím a který všechna bezpečnostní opatření
vlastně odstartoval. Tehdy se vracel coby nově jmenovaný Předseda výboru
pro boj s klimatickými změnami na kole ze své kanceláře domů, a neznámý
atentátník jej srazil terénním automobilem. Bezmála tři čtvrtě roku pak
lékaři bojovali o jeho život a profesor si odnesl řadu trvalých následků.
Tím nejhorším byla brutální deformace obličeje, kterou nespravila ani řada
plastických operací, takže pan profesor poněkud připomínal křížence mistra
Yody a senátora Palpatina.
Po snídani si pan profesor prošel poštu a zavolal svého tajemníka.
Ten mu však nemusel dlouze líčit jeho dnešní program. Vždyť na dnešek čekal
skoro deset let!
Netrpělivě dal pokyn k odjezdu. Profesor zásadně nelétal, neboť se snažil
svoji uhlíkovou stopu alespoň zbytečně nezvyšovat. Jeho kolonu však tvořily
tři navlas stejné vozy Dingo
a čtyři Humvee. Velitel profesorovy „Zelené gardy“ byl v tomto naprosto
neústupný. Jedno Dingo bylo prázdné, v jednom cestovali čtyři tělesní strážci
a v posledním profesor. Během cesty vozy, které neměly jakékoliv označení
a nelišily se ani v detailech, neustále měnily pořadí v koloně. Dva kilometry
před kolonou a za kolonou jeli po zuby ozbrojení průzkumníci na terénních
motocyklech, kteří byli neustále ve spojení s velitelem kolony.
Výzbroj všech vozů byla v pravdě impozantní – jedno z Humvee neslo například
dvě malé, teplem naváděné rakety země-vzduch.
Profesorovo sídlo se nacházelo v samém srdci Nového světa, v místě,
které se dříve nazývalo Středočeský kraj. Před 15 lety, v roce 2030, bylo
odtamtud vysídleno veškeré obyvatelstvo a všechna města i vesnice byly
– až na historická centra několika okresních měst – srovnány se zemí a
vráceny Přírodě.
Původní obyvatele nahradili Noví lidé, příslušníci různých národů,
kteří již patnáct let žili v souladu s Matkou Gaiou v malých zemědělských
komunitách a věnovali se fyzicky nenáročnému zahradničení. Kraj protkávaly
makadamové cesty, po kterých jezdily koňské a hovězí potahy, mezi kterými
kličkovala jízdní kola. Tu a tam se objevilo několik ekologických
domků, větrník nebo panely solární elektrárny.
Lidé pracující na polích profesorovu kolonu nadšeně zdravili. Jak rád
by se profesor Bauer zastavil a dal se s nimi do řeči. Vždyť ho ti skvělí
lidé viděli již pět let jenom v kině (televize byly zakázány) a na internetu
(který ovšem často nefungoval). Bohužel, před pěti lety, když profesor
kynul z okna svého Hummeru H1 jásajícím davům, vystřílel atentátník do
okénka zásobník ze škorpiona a zabil dva příslušníky ochranky. Bauer zůstal
tentokrát nezraněn.
Vozy pádily po prašné cestě bezmála stokilometrovou rychlostí, velkým
obloukem minuly Prahu (kterou vězňové ručně bourali a podle plánu architektů
ji redukovali na historické jádro, aby z ní mohla vzniknout Ekopolis, hlavní
město Nového světa) a zakrátko dorazily k hraničnímu přechodu. Nový svět
byl obehnán zdí s ostnatými dráty a signální stěnou, kterou hlídalo deset
tisíc pohraničníků se samopaly a cvičenými psy.
Teréňáky předjely čtyři autobusy na bioplyn, čekající u hraničního přechodu
(vezly Nové lidi, kteří dostali povolení k návštěvě příbuzných), prosvištěly
okolo celnice a pokračovaly v cestě. Okolí se prudce změnilo. U brány stála
obrovská fronta, v níž se mísili pěší s dvoukoláky, elektromobily i kamiony
na bio či dřevoplyn. Navzdory vší snaze zůstával Nový svět hluboce nesoběstačný,
a to i v mléce a dalších potravinách, které produkoval. Jeho půl milionu
obyvatel tak bylo závislých na dodávkách ze Starého světa. Za tím účelem
nechal profesor vybudovat v místě bývalé obce Žebrák obrovský železniční
terminál s překladištěm, ale jeho provoz byl zoufale neefektivní. To poslední,
co si přitom profesor přál, byla právě nespokojenost obyvatel Nového světa.
A tak nezbývalo než improvizovat.
Řidiči elektromobilů, autobusů, osobáků i chodci se dekovali z cesty
hned, jak uviděli ozbrojence na terénní motorce, ti méně pozorní pak poté,
co zaslechli houkačky. Po chvíli se éterem roznesla zpráva, že z Nového
světa vyjel nějaký potentát, snad dokonce profesor Bauer. Kdo mohl, nechal
auto doma, a jelikož všechny vozy byly vybaveny autorádiem nebo alespoň
malým tranzistorákem, řidiči je odstavovali, kde to jen šlo.
Ti, co neměli to štěstí (parkování bylo nesmírně striktně omezeno),
se modlili, aby kolonu obrněnců nepotkali. Řidič prvního Humvee, bývalý
zloděj aut Serjoža, mohl v neoblíbenosti u obyvatel Starého světa směle
soutěžit se svým šéfem. Na kontě už měl minimálně čtyři mrtvé a hnutí odporu
vypsalo na jeho hlavu odměnu. Kolona minula domek důchodce Vorlíčka a vjela
na silnici E55, označenou značkou
B11 s dodatkovou tabulkou „Mimo vozidel s výjimkou VPBKZ, SES“. Důchodce
Vorlíček si odplivl a vzal do ruky zařízení podobné telefonu.
„Pozor, pozor, pozor. Všichni, kdo se procházíte s kočárkem po E55.
Právě tam vjelo sedm ošklivých teréňáků a dva motorkáři. Zachraňte se,
je-li vám život milý,“ pravil Vorlíček do mikrofonu a jeho hlas se v zápětí
nesl po radiových vlnách. Řidiči i chodci, ba i cyklisté opět v panice
opouštěli dálnici, a tak mohl profesor Bauer nerušeně pokračovat až do
Jo-Leinen Stadtu (dříve Drážďan).
Na chvíli si zdřímnul. Opět se mu zdál sen, který ho pronásledoval již
celá desetiletí. Planeta, ozářená prudkým sluncem, v něm hynula pod nápory
vln tsunami a zbytky lidstva vedly mezi sebou bratrovražednou válku na
posledních náhorních plošinách. Profesor se v tom snu s pláčem omlouval
Matce Gaie, že nebyl ve svých krocích dostatečně důkladný a katastrofě
nezabránil. Gaia však zůstala neoblomná…
Ozvalo se zatroubení klaksonu, které profesora vytrhlo ze spánku. Dojeli
právě do Jo-Leinen Stadtu a uvízli v dopravní zácpě. Serjoža projel křižovatku
na červenou a právě se troubením a gesty snažil přimět řidiče trolejbusu,
aby kousek zacouval. Ten by mu rád vyhověl, ale dopravní situace to příliš
neumožňovala. A tak Serjoža zacouval a svým Humvee do trolejbusu lehce
narazil a silou tisíce koní svého vozu jej kousek odtlačil.
Jo-Leinen Stadt připomínal ruiny. Domy již nikdo neopravoval nejméně
dvacet let, některé byly vybydlené. Většina ulic byla omezena navezenými
panely tak, aby jimi mohla projet pouze vládní kolona. Byly však plné aut,
převážně s dřevoplynovým kotlem na zádi. Některá byla i více než padesát
let stará a všude vládl nepopsatelný chaos, který nyní profesorova kolona
zdatně korunovala. Profesor se rozhlédl okolo a začal jím cloumat vztek.
Sáhl po digitálním telefonu a uprostřed vozu se objevil 3D hologram
vojenského velitele oblasti plukovníka Malcuse.
„Ano, excelence?“ zeptal se plukovník úslužně.
„Plukovníku, můžete mi prosím vysvětlit, kde se tu vzala všechna ta
auta?“ zařval profesor. „Neklame-li mne paměť, nechal jsem všechna auta
již před dvěma lety sešrotovat!“
Profesor přitom nevěděl, že jakýsi spontánní systém okamžitého varování,
jehož součástí byl i starý pan Vorlíček, zafungoval sice špatně, ale přeci
jenom alespoň část Leinenských motoristů díky němu stačila profesorovi
vyklidit pole.
„Ano, to jste nechal, všechna soukromá auta byla sešrotována. Ale tahle
jsou nová,“ vysvětlil plukovník.
„A kde se sakra vzala?“ zařval profesor. „Vždyť to tu vypadá jak před
třiceti lety.“
„Část prodává soukromníkům Toppenerův koncern, část se pašuje po dílech
a montuje – loni jsme odhalili jednu takovou bandu. Nicméně všechny vozy
jsou konformní s legislativou a mají všechny potřebné výjimky. To moji
muži hlídají,“ vysvětloval plukovník. „Pokud se vám zdá, že je těch výjimek
moc, obraťte se na toho, kdo je vydává. To je magistrát a místní vedení
strany. My je akorát kontrolujeme,“ dodal plukovník, protože tušil, kam
se ubírá tok profesorových myšlenek.
„Na stranický výbor se obrátím, hned jak budu hotov s vámi,“ zařval
profesor. „Povím vám, co teď uděláte. Okamžitě vyhlásíte silniční kontrolu,
všechna auta zabavíte, Toppener netoppener, strana nestrana, a všechny
nestraníky, co je řídí – vlastně ne, nefuncionáře, na místě zastřelíte
a hodíte do kultivátoru. Funkcionáře mi nahlásíte a já už si to s nimi
vyřídím. Jasné?!“
Plukovník si povzdechl. „Excelence, to neudělám. Jakmile bych se o
to pokusil, mám na krku vzpouru. Moji muži jsou unavení, začínají nadávat.
Ti chlapi nebyli dva roky na dovolené a nic nestíhají. Jeho excelence prezident
Toppener nařídil, abychom zavírali nelegální diskotéky, bojujeme s hnutím
odporu, zabezpečujeme veřejný pořádek. Město má dva miliony obyvatel, žije
tu spoustu uprchlíků. Já mám k dispozici pět a půl tisíce mužů, z toho
stovka hlídá centrální evidenci obyvatel. Ty slavné mikročipy pod kůži
stojí za houby, nejsme schopni lokalizovat ani těch pár rebelů, kteří je
mají. Nezvládáme. Je to sud prachu. Pokud bych se měl excelence pokusit
o to, co navrhujete, vybuchne a následky budou nedozírné.“
„Máte moji plnou moc, zavolejte si posily z Karl-Marx Stadtu, z Mannstadtu
a odkud chcete. A začněte to tu čistit,“ nevzdal se profesor.
„Excelence, v Mannstadtu je tyfus a zákaz vycházení. Po nocích se tam
střílí. Musel jsem tam odsud převelet osmdesát mužů jako posilu. Pokud
odtamtud stáhneme posádku, vypukne tam vzpoura. Chcete-li slyšet můj názor,
tak zavádíte v posledních řekněme třech letech ta restriktivní opatření
moc rychle. Dovoluji si vám navrhnout, abyste tak rok dva přestal a lehce
povolil šrouby. My zatím spolu s tajnou službou zlikvidujeme hnutí odporu
a konečně rozběhneme ten systém evidence obyvatel pomocí čipů,“ řekl smířlivě
plukovník.
„Chápete, že je pozdě, plukovníku?“ zařval profesor. „Matka Gaia nemůže
čekat na vaši neschopnost. Co nejdříve vás odvolám a nahradím někým schopnějším.“
„Odvolejte, excelence,“ řekl klidně plukovník, „ale kterýkoliv ze zkušených
velitelů vám řekne totéž. Je možné, že vám některý z mladších důstojníků
slíbí modré z nebe a ujme se velení, ale v takovém případě to skončí naprostou
katastrofou. Leda kdybychom dokázali naverbovat více mužů, to by možná
šlo. Kdybyste ráčil vyhovět návrhům maršála Conorse o obnovení vojenské
služby…“
Profesor nečekal a znechuceně přerušil spojení. Vzápětí vytočil číslo
předsedy místní organisace SES doktora Nowaka.
Obtloustlý, pečlivě upravený Nowak se rozzářil: „Buď vítán, nejvyšší
bratře. Svůj život jsem zasvětil smíření s Matkou Gaiou a jsem ochoten
jej proto i obětovat.“
„Já též, bratře,“ dokončil profesor stranický pozdrav a začal lamentovat:
„Projíždím teď Leinen-Stadtem a ulice jsou zaflákané autama. A nejen to
– podle toho kouře, co je všude okolo, polovina lidí evidentně topí v kamnech.
A přitom jsem zakázal jak auta, tak topení. A já se ptám, co dělají mimo
toho? Co tu krucinál bratře celou dobu děláte? To si říkáte stranická organizace?
Copak jste nepřísahali na Usnesení 12. sjezdu?“
„Chápu tvé rozčilení, nejvyšší bratře,“ nenechal se Nowak vyvést z
míry, „leč děláme vše, co je v našich silách, abychom i v Leinen-Stadtu
dosáhli co nejdříve harmonie s Matkou Gaiou.“
„Tomu bordelu říkáš harmonie?“ zařval profesor. „Co ta auta, co ta
kamna, co ty odpadky?“
„Nejvyšší bratře, co se aut týká, musím tě ujistit, že provoz v ulicích
zdaleka převyšuje počet výjimek, které naše strana udělila…“ začal Nowak.
„Ale vojáci tvrdí opak…“ přerušil ho profesor.
„Přirozeně,“ usmál se Nowak, „přece ti neřeknou, že hlídky berou úplatky
za to, že při kontrole přivřou oko. Zadruhé – dobře víš, že jsem to byl
já, kdo na 21. sjezdu nejprve plně podpořil tvůj návrh, aby byla soukromá
auta zakázána, a pak alespoň chtěl prosadit, aby je neměl nikdo jiný než
straníci. A dobře víš, že to bylo Toppenerovo křídlo, kdo oba mé návrhy
zamítlo. Mám-li mluvit za sebe, já s výjimkami opravdu neplýtvám a je více
než těžké tady v Leinenu něco takového získat.“
„A odkud se tady ta auta berou?“ nepřestal dotírat profesor.
„Toppenerův koncern otevřel před rokem velký autosalón. Vozí je hlavně
z Číny a Brazílie. Strana mu na to dala povolení – nejlépe víš, bratře,
že v případě prezidenta Toppenera je to spíše taková formalita,“ vysvětloval
Nowak.
„A proč jsi mi to nehlásil, bratře?“ zavrčel vztekle profesor.
„Stranické stanovy mi nic podobného nenařizují, nejvyšší bratře. A
navíc,“ usmál se Nowak široce, „kdo jsem já, abych rozdmýchával spor mezi
tebou a panem prezidentem Toppenerem – dvěma největšími osobnostmi Ekologického
věku?“
Profesor podruhé odhodil ovládací zařízení videokomunikátoru. Udělalo
se mu špatně. Opět, neustále stejné problémy – oportunismus, neochota,
švejkování, korupce. Bauer nebyl tak naivní, aby mu nedošlo, že Nowak a
jeho straničtí bratři kasírují za přihlašování aut tučné úplatky. A nejen
za to – jsou jedna ruka s veksláky, zavírají oči před pašováním kamen a
uhlí či nelegálními diskotékami a nechávají si za to řádně platit.
A jelikož státní úředníci ani šmelináři nehodlají chodit pěšky, potřebují
auta. Když je poptávka, je i nabídka. Pan prezident Toppener jim je – samozřejmě
s pořádnou přirážkou – prodá. A do toho skuhrají vojáci, že nic nestíhají
a nezvládají a celý ten chaos kráčí mílovými kroky ke klimatické apokalypse.
Profesor se v duchu omlouval Matce Gaie. Bylo to už více než čtyřicet
let, co k němu Matka poprvé promluvila. Plakala, jak se lidstvo přemnožilo,
jak rve z jejího těla stále více neobnovitelných zdrojů a chce ji zničit.
Profesor slíbil Matce Gaie, že vše uvede do stavu harmonie.
Ze začátku se snažil postupovat demokraticky a humánně – trvalo mu dlouho,
než pochopil, že tohle je válka, ve které jsou povoleny všechny prostředky.
A Matka Gaia to chápala a uznávala, že není zbytí. Zásadní odpůrce trestu
smrti profesor Bauer tak spolu s výjimečným stavem vyhlášeným roku 2032
dočasně obnovil i trest smrti. Za těch třináct let skončilo s kulkou v
hlavě v kultivátorech zhruba dva miliony Evropanů a obyvatel Severní Afriky.
Dalších přibližně 20 milionů otročilo v pracovních táborech.
Profesorovi z toho bylo do pláče. Ale co měl dělat, když ti lidé nedokázali
nic pochopit???
Vozy se konečně probojovaly Leineskými ulicemi a najely zpět na dálnici.
Bauer mohl dál v klidu přemýšlet a rekapitulovat svoji politickou kariéru.
Nejvíce mu na ní vadilo, s jakými lidmi se musel spřáhnout. O prezidentu
Gerhardu Toppenerovi se mu už mnohokrát i zdálo. A nebyly to hezké sny.
Profesor chtě nechtě respektoval vůdčí osobnosti hnutí odporu. Ti lidé
měli názor (byť z profesorova pohledu zcela zvrácený) a odvahu. Ale Toppener?
To je oportunista nejhrubšího zrna s jediným názorem – totiž že peněz není
nikdy dost. Toppenerův koncern se rozlézá po Starém světě jako rakovina
a postupně „znárodňuje“ všechny segmenty průmyslu i služeb. Budovy, továrny,
zbraně, i ta šílená auta – to všechno Toppener prodává či pronajímá. Nedávno
ho hnutí odporu označilo za největšího boháče, který kdy na Zemi žil. A
ten luxus, kterým se obklopuje! Profesorovi bylo špatně i z pouhého pomyšlení.
Rád by se Toppenera zbavil a poslal ho do kultivátoru, ale věděl, že
na to nemá sílu, neboť Toppenerova pozice ve státním aparátu byla navlas
stejně silná jako profesorova. Navíc Matka Gaia nemá tolik času. A tak
profesor chtě nechtě úzce spolupracoval s člověkem, kterého z hloubi duše
nenáviděl. Pak se Bauer ovšem trochu uklidnil. Vždyť dnešek přinese řešení.
Řešení, na které Matka Gaia čeká už desítky let.
Cesta po prázdné dálnici rychle ubíhala. Řidiči své vysokovýkonné motory
opravdu nešetřili. Profesor Bauer zahnal všechny negativní myšlenky, zapnul
notebook a dal se do práce.
„Systém výchovy mládeže je, navzdory všem dětským a mládežnickým organisacím,
stále velice nevyhovující,“ objevilo se v textu mailu, který Bauer psal,
„na mladé lidi neustále negativně působí vliv rodičů a kamarádů, kteří
dosud nepochopili smysl naší Nové ekologické politiky. Velká část mladých
– podle posledních průzkumů mezi dětmi straníků (!) dokonce 70 % – se nehodlá
v budoucnu transformovat v Nového člověka.
Vypracuj, bratře, prosím detailní metodiku, podle které budou v horizontu
nejpozději dvou let děti odebírány rodičům z řad Starých lidí v druhém
roce věku a podrobeny intenzivní ekologické výchově v internátních zařízeních…“
Ano, vzdělávací politika potřebuje důkladně reformovat. A nejen to.
Pan profesor stihl během cesty ještě vyřídit řadu mailů, které se tentokrát
věnovaly zakázaným textům a hnutí odporu.
Konečně byli na místě – v přísně tajném lodním doku kdesi na břehu Baltského
moře. Na blízkém letišti již stálo několik Gulfstreamů
a jeden vrtulník typu Chinook.
Ostatní účastníci schůzky tedy již byli na místě. Na mořské hladině se
houpala tři obrovská plavidla vzdáleně připomínající tankery z předekologického
věku.
Profesor vystoupil z vozu. V ústrety mu kráčela skupinka mužů a v jejím
čele profesor poznal nepřehlédnutelnou figuru prezidenta Toppenera.
„Buď zdráv, bratře,“ hlaholil Toppener, vysoký, hřmotný muž s vlasy
do copu, oděný v luxusním, na míru šitém obleku, „ani nevíš, jak rád tě
vidím. Budeš mít radost,“ zamrkal na něj spiklenecky.
„V to doufám,“ pokusil se profesor o úsměv.
Toppener královsky pokynul rukou ověšenou zlatem. „Dovol, bratře, abych
ti představil realizační tým projektu Harmonie. Zde je jeho vedoucí, profesor
Fukuda,“ ukázal na drobného usmívajícího se Japonce v bílém plášti.
„Toto je inženýr Robert Smith, renomovaný lodní stavitel,“ pokračoval
Toppener a dokonalý gentleman v obleku se mírně uklonil.
„A tohle je třetí do party, profesor Jerzy Bukowski, vedoucí katedry
teorie her na Universitě Alberta Arnolda Gora,“ ukázal prezident na nepřítomně
se tvářícího chlapíka v umaštěném obleku.
„Tihle pánové jsou hlavní stratégové projektu. Dále na něm pracuje
více než 200 renomovaných odborníků, to vše samozřejmě v nejdůslednějším
utajení. Ale co já ti mám co vyprávět,“ usmál se Toppener, který byl evidentně
ve svém živlu, „dejme slovo povolaným. Prosím, profesore Fukudo. Neostýchejte
se,“ pokynul Toppener rukou a blýskly se zlaté hodinky Patek Philippe.
Profesor Fukuda si odkašlal a spustil: „Vaše průlomová myšlenka, excelence,
totiž skokově snížit počet obyvatel Nové Evropy o 150 milionů, je zcela
unikátní a nemá v historii srovnání. Architekti holocaustu pracovali s
více než desetkrát menšími počty, a navíc preferovali průmyslové zpracování
těchto jednotek. Vzhledem k tomu, že váš požadavek jednoznačně vylučoval
jakékoliv emise CO2, nemohli jsme ani pomyslet na neefektivní zplynování
a spalování. Nicméně jsme našli cestu, jak dosáhnout vašeho cíle během
jednoho dne, efektivně a v harmonii s přírodou. Příslušný počet jednotek
bude jednoduše dopraven na speciální plavidla, vyvezen na širé moře a tam
zpracován pomocí slané vody.“
Profesor Bauer se nadechoval, aby vyřkl své námitky. Fukuda však byl
rychlejší.
„Technické aspekty vám popíše inženýr Smith,“ usmál se a uklonil se.
Inženýr šel přímo k věci. „Při konstrukci vhodného plavidla jsem se
– po dlouhých letech experimentů – nakonec inspiroval projektem Habakkuk
ze čtyřicátých let dvacátého století. Eliminační plavidla, jejichž první
tři exempláře byly nyní dokončeny,“ inženýr poněkud zbytečně ukázal na
kolosy kotvící pouhých pár metrů od nich, „jsou vyrobena z ledu obohaceného
bavlnou a celulózou. Nemají žádný pohon a o jejich chlazení se starají
výkonné baterie dobíjené fotovoltaickými články. Každé z plavidel je 600
metrů dlouhé a má kapacitu 500 tisíc jednotek. Jakmile budou jednotky naloženy,“
pokračoval inženýr ve výkladu, „remorkéry vytáhnou plavidla na širé moře.
Tam se na povel dálkového ovládání otevřou speciální ventily a komory,
které během 25 minut zaplaví prostor pro eliminaci jednotek mořskou vodou.
Eliminační plavidla budou i nadále schopna vlečení a remorkéry je dopraví
k rovníku. Tam lodě zakotví a vypne se systém chlazení. Během dvou až tří
let roztají, díky čemuž se o definitivní zkultivování jednotek postarají
mořští živočichové…“
„Zajímavé, pane inženýre,“ přerušil jej profesor Bauer, „jenže co se
stane s fotovoltaickými články a bateriemi? Víte, k jakému znečištění oceánu
dojde?“
„Bez obav, excelence,“ usmál se inženýr, „bateriový systém má podobu
malé lodi a články jsou umístěny na plovácích. Obojí se udrží na hladině
a bude je tedy možné plně recyklovat.“
„A to není všechno,“ řekl profesor Fukuda, „podle výpočtů klimatologa
doktora Ibáňeze projekt Harmonie ochladí globální klima o 0,00002 stupně
Celsia.“
„Geniální, pánové, geniální,“ zajásal profesor, „jenže jak ty lidi
chcete nalodit?“
„V našem týmu používáme slovo jednotky, excelence,“ usmál se omluvně
Fukuda.
„Promiňte, profesore.“
Slova se ujal profesor Bukowski. „Celá akce musí být provedena v několika
hodinách. Za tím účelem je potřeba vytvořit speciální evakuační vlaky.
Naší výhodou je, excelence, že jaksi tento, nemusíme ty jednotky to, nijak
vybírat. Tedy stačí, když jich dostaneme do vlaků 150 milionů. Vymyslel
jsem to tak, že bude těch 300 plavidel a tři tisíce vlaků. Veškeré odbavení
bude připomínat evakuaci, a jakmile budou jednotky naloděny, není pro ně
cesta zpátky.“
„To chápu,“ přikývl profesor, „ale jak dostanete jednotky do těch vlaků?“
„Jednoduše, excelence,“ usmál se Bukowski. „Prostě budeme předstírat,
že hnutí odporu odpálilo ty, atomové bomby. A vlaky že evakuují jednotky
z dosahu radiace.“
Profesor Bauer byl poprvé za svoji politickou kariéru šťastný. Věděl,
že to dokáže. Že dokončí své dílo a zachrání Matku Gaiu. Odkašlal si a
poněkud pateticky spustil:
„Pánové, vy nejlépe víte, že jsem nikdy nebyl přítelem exaktních věd.
Dovolte mi, abych se vám nyní omluvil. Je vidět, že moderní věda dokáže
dělat velké věci, pokud dostane smysluplné úkoly. Kdybych takto postupoval
od začátku své politické kariéry, kdybych se nesmyslně neodvracel od vás
vědců, harmonie lidstva s Matkou Gaiou by bylo možná již dosaženo. Profesore
Fukudo…“ obrátil se Bauer na vedoucího týmu, „dovolte, abych váš tým ihned
po dokončení projektu navrhl na Nobelovu cenu míru, a musím vás ubezpečit,
že udělám vše, co je v mých silách, abyste ji získali.“
„Děkuji, excelence,“ uklonil se Fukuda s pyšnými záblesky v očích.
„Pánové, myslím, že je nejvyšší čas na malé občerstvení,“ usmál se
široce Toppener. Všichni se vypravili do blízké jídelny.
„Richarde, ještě maličkost,“ přitočil se Toppener k Bauerovi, „vypracoval
jsem plán znárodnění majetku tamtěch, však víš, jednotek. Musím neskromně
říci, že to moje firma zvládne nejlépe. Samozřejmě klasika, všechno půjde
na boj proti klimatickým změnám, stačí mi 15% marže. Kdybys to tady ještě
podepsal, ať nám zbytečně neskřípou vztahy.“
Profesor Bauer rychle podepsal a snažil se na to nemyslet.
Cestou zpátky se mu zdály poprvé v životě krásné sny o míru, lásce
a harmonii. Matce Gaie se konečně uleví…
Inspirační zdroje:
http://petrzilek.blog.idnes.cz/c/20696/Svetu-treba-drasticka-reseni-Jsou-zatim-politicky-nepruchodna.html
http://eldar.cz/zelenyklid/gaia.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pol_Pot
http://kremlik.blog.idnes.cz/c/175981/Vedci-varuji-Lidstvo-ceka-hladomor.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1s_de_Torquemada
http://www.arara.cz/product/114437
http://ec.europa.eu/commission_2010-2014/kallas/headlines/news/2011/03/2011_03_28_white_paper_en.htm
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2009031501
http://www.databazeknih.cz/knihy/jak-chutna-moc-15743
08.04.2011 Shackall