Jednoho krásného dne jsem se tak nějak vřítil do obce poněkud rychleji,
než káže litera zákona. To se asi občas stalo každému z nás a nemá cenu
polemizovat o tom, zda je předepsaná rychlost na území obcí adekvátní,
či ne.
Obzvlášť v případě, jako byl ten můj, kdy se jednalo o překročení
daného rychlostního limitu o cca 100%. Samozřejmě bych to mohl svádět na
opravdu špatně viditelnou ceduli, označující začátek zmiňované vesnice,
která byla navíc umístěna v neuvěřitelné vzdálenosti od civilizace, tudíž
se snad ani o jízdu obcí nejednalo. A aby tam ceduli nebylo tak smutno,
dal jí tam jakýsi chorý mozek jako kamaráda automatický radar. Brzdil jsem,
brzdil, ale málo. Jelikož jsem už několik nesrovnalostí s úředním šimlem
ohledně dopravních předpisů zažil, rozhodl jsem se pro jednu z největších
píčovin, co mě kdy napadly. Stanu se slušným řidičem!
„A jak řekli, tak i udělali.“ Tak se to aspoň říká v pohádkách. A jako
v pohádce jsem si opravdu připadal. Dokud člověk jezdí „normálně“, nevnímá
tu spoustu radostí, které silniční provoz běžnému účastníkovi skýtá. Toto
je tedy pohled do světa dopravní infrastruktury očima jednoho šílence,
který se rozhodl jeden den dodržovat předpisy bez výjimky.
Matka všech měst, Praha naše nejdražší, si vyžádala moji přítomnost
a mně nezbylo, než její žádosti vyhovět. V důsledku nedávných událostí
jsem se rozhodl, že striktně dodržím, co vládce všech dálnic, silnic, stezek
a pěšin, ministr dopravy, nařídí. První zkouška v podobě zácpy čekala po
absolvování asi deseti kilometrů světově unikátního dopravního skvostu,
nesoucího hrdý název D1. Ale jelikož studie Ředitelství silnic a dálnic
z roku 2008 jednoznačně prokázala, že naše dálnice jsou stejně kvalitní
jako zahraniční a jejich cena není v žádném případě přemrštěná, čemuž všichni
přirozeně věříme, zůstal jsem klidný. Nemyslel jsem ani na nikdy nekončící
revolvingový systém oprav, ani na zácpy, které tento systém způsobuje.
Poslušně jsem týral svůj vůz nekonečným poskakováním a závistivě sledoval
spěchající spoluobčany, míjející nás poctivé odstavným pruhem. Po dvaceti
minutách jsem zjistil, že celý problém spočíval jako tradičně v tom, že
je nad možnosti našich řidičů, plynule „zipovým“ způsobem sloučit provoz
ve dvou jízdních pruzích do jednoho. Ale co, hlavní je, že už zase jedeme.
Užil jsem si asi dvacet klidných kilometrů při rychlosti 130 km/hod, kdy
mě nepředjížděly jen kamiony a pár hodobóžových řidičů. Pak se objevila
tabule, nařizující 80 km/hod s vysvětlující tabulkou, že je to kvůli vyjetým
kolejím. Napadlo mě, že by tedy mohla být osmdesátka rovnou po celé délce
D1, ale polkl jsem jedovaté sarkasmy a poslušně přibrzdil. Jako jediný.
Předjížděly mě i ty kamiony, kterým jsem předtím tak „dával na frak“ a
někteří řidiči mě obdařili i pohrdavým pohledem. Ale vytrval jsem. Pár
podobných situací jsem si ještě zažil a slavnostně se vřítil na městský
okruh. Moje drahá osmdesátka se rozhodla mě v tom nenechat samotného a
byla tam taky. Jen občas ji vystřídala sestra sedmdesátka. Tímto bych rád
pozdravil tu paní, očividně vyděšenou provozem, která se za mnou s povděkem
vlekla v předepsané rychlosti, zatím co nás všichni ostatní míjeli a to
jak zleva, tak i zprava. Dalším masivním atakem na moje rozhodnutí byla
cedule, přikazující 30 km/hod. Navíc asi půl kilometru před tou jedinou
dírou, kvůli níž brzdila provoz. Tedy brzdila provoz... tou brzdou jsem
byl vlastně já. Pravda, někteří jeli rychleji, než je zdrávo, ale třicítka?
Zkusil si ten tvor, který rozhoduje o umístění těch značek, jet někdy tímhle
tempem? To je snad rychlost do obytných zón! Pardon, tam je dvacet. Zůstal
jsem nekompromisně tvrdý a zabrzdil celou kolonu vzteklých řidičů.
Tady jsem začal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí, stát se Mirkem
Dušínem naší dopravy.
Čím dál víc jsem si v průběhu dne připadal méněcenný. S hledáním poctivého
místa k zaparkování jsem rovněž nebyl několikrát úspěšný, což mému odhodlání
rozhodně nijak nepřidalo. Vysloužil jsem si i několik sprostých posunků,
jež jsem přirozeně opětoval, za to, že jsem znovu zabrzdil provoz ve snaze
získat titul „Pražský pouštěč“, za poskytnutí prostoru k přecházení chodců
po vyhrazených přechodech a pak jsem se vydal domů. Pod rouškou tmy jsem
dorazil do místa bydliště, kde mě očekávala poslední zákeřná rána mému
utopickému ideálu. Silniční uzávěra. Měl jsem dvě možnosti. Objíždět, objíždět,
objíždět, nebo projet čtvrtí podstatně movitějších spoluobčanů, kteří si
zaplatili na všech komunikacích, vedoucích do zmiňované lokality dopravní
značku, zakazující průjezd. „NASRAT!“, zakřičel jsem si z plných plic za
současného sešlápnutí plynového pedálu a prosvištěl jsem mezi vilkami.
Slušné ježdění je sice hezká věc, ale já svou štafetu nesl celý den.
Teď by se jí měl ujmout zase někdo jiný. Třeba někdo z těch, co podobné
nesmysly vymýšlejí pod lživými záminkami ochrany naší bezpečnosti. Samozřejmě,
že někdy jsou omezení oprávněná, ale tak už to bývá. Nic není ani jen černé,
ani jen bílé. Každopádně by stálo za zvážení, kolik omezení, vyskytujících
se na našich komunikacích, má opravdu smysl.
28.09.2010 Hector