Začátek této story se datuje asi tak do loňského března.
Napsal mi kamarád spolužák z vysoké školy, že má novou mailovou adresu,
anžto nastupuje jako vedoucí výroby k nějaké firmě. Je to docela nářez,
v necelých třiceti vedoucí výroby, ale proč ne? Nebyl to přece žádný zmrd.
Slovo dalo slovo a rozeběhla se mezi námi čilá mailová korespondence. Dozvěděl
jsem se, že firma, ve které ten člověk, říkejme mu třeba Jindra, pracuje,
dělá cosi podobného jako můj zaměstnavatel, totiž různé součástky do aut,
trochu od plastařiny, montáží, povrchových úprav, prostě standardní džob
pro automobilový průmysl. Co do složitosti výroby, představte si vyrobit
od nuly třeba propisku. Jinak to byla středně velká firma, nějakých dvěstě
zaměstnanců, prodej a vývoj ovšem v Německu a strategická rozhodnutí také
tam. Stupeň zazmrdování nula až jedna, podnik hospodářsky stabilně v černých
číslech, zvenku image úspěšné firmy.
Firma vznikla někdy v polovině devadesátých let, kdy se rozpadl jakýsi
socialistický moloch ve dví. Ta zdravější polovina se paktovala s Němci,
odkoupila prostory a pozemky od původního socialistického podniku, přestěhovala
z Německa výrobní technologii a profituje jednoduše z toho, že je zde levná
manuální práce. Nenabyl jsem dojmu, že jde o práci ve mzdě, protože se
tam vyskytovaly některé technologicky náročnější procesy a vůbec podnikání
jevilo dojem určité progrese.
O pár měsíců později jsme opět s Jindrou dali hlavy dohromady nad nějakým
technickým problémem, který se shodně vyskytoval u nás i u nich a my s
tím měli více zkušeností. Zkoušeli jsme o tom různě komunikovat po mailech,
ale pak jsme usoudili, že by bylo lepší problém probrat na místě činu.
I přijel jsem do firmy, řádně se zapsal, dostal jmenovku a byl uveden.
První, co mne fascinovalo, bylo, že lidi jaksi nemakali. Dělníci se různě
shlukovali, debatovali, pokud se nacházeli náhodou u výrobních zařízení,
laxně postávali nebo posedávali a pracovali s nepatrným zaujetím. Jestli
jste někdy v ZOO sledovali vrozenou agilitu lenochoda, tak máte názorný
příklad. Mistr hrál na počítači Solitaire. Sem tam se provozem tempem revmatického
hlemýždě proplížil manipulační dělník mající na vozíku stále tutéž přepravku
Jindra a jeho kolega technolog zdáli se být tím vším nevzrušeni. Chvíli
jsme se pokoušeli najít seřizovače, člověka, který má na starosti nastavení
strojů. Mistr byl dokonce natolik ochotný, že vstal od svých karet a vydal
se ho hledat. Asi po čtvrt hodině byl dotyčný nalezen, přičemž měl na pravé
tváři typické otlačeniny, které vznikají, když dlouho nehnutě spíte. Prostě
vohnout zde, vohnout tam, všude kam se podívám.
Pokusili jsme se uchopit náš technický problém, ale ukázalo se, že pan
seřizovač ani technolog nemají příliš představu, co lze na stroji za bratru
milión korun nastavit a jak celý proces řídit. Informace, které jsem za
takových okolností mohl předat, byly tedy jen velmi obecné. Bylo mi jasné,
že zabíhat do nějakých podrobností jednoho nicotného technického problému
je zbytečné, dokud nebude vyřešen problém hlavní. Ten se jmenoval pokročilá
nákaza vohnouty.
O hodinu později jsem na neutrální půdě (v zahradní restauraci) upozornil
Jindru, že má co dělat s pokročilým stádiem zavohnoutování a za takových
okolností nelze vidět budoucnost v jasných barvách. Povzdechl si, že to
všechno ví, ale že s tím nemůže nic dělat, a začal mi líčit jednu hrůzostrašnou
story.
V době, kdy se socialistický podnik nacházel ve stádiu přerodu a všichni
jeho zaměstnanci dostali výpovědi, dopustil se personalista nově se rodící
Jindrovy firmy, původně kádrovák podniku původního, fatální chyby. Došel
jednoduše za vohnouty ze socialistické fabriky a řekl, tak kdo z vás chce
dělat pro Němce a mít o třetinu vyšší plat, ať se hlásí. Vůbec mu nedošlo,
že má co dělat s vohnouty, takže nebylo ku podivu, že mu na jeho výzvu
reagoval jen asi každý druhý. Z těch, kteří přikývli, se mnozí tázali,
zdali je pravda, že se u německých firem musí hodně makat a upsali se až
tehdy, když jim bylo řečeno, že se "nic nejí tak horký, jak se to uvaří".
Zde se stala kardinální chyba, personální politika byla nahrazena náborem.
Horký se to fakt nejedlo. Poté, co si Jindrova firma obstarala zaměstnance
a technologii, začala vyrábět, ale hned od samého začátku běželo cosi šejdrem.
Dosáhnout plánované produktivity a tím i nákladů se nějak nedařilo. Kvalita
byla také mizerná. Jindrův předchůdce, pravděpodobně také vohnout, si nechal
od vohnoutů vnutit ideu, že v tak málo lidech se tak složitá a komplexní
výroba nedá provádět a začal přijímat další vohnouty, aby "úzká místa"
kapacitně posílil. Výsledek byl, že místo pěti vohnoutů se jich flákalo
deset. Neexistence fungujícího normování práce a pravidel hry měla za důsledek,
že se vohnouti chodili do práce vyspat, zatímco přes den pracovali třeba
na stavbě rodinného domku. Je jasné, že vohnout Jindrův předchůdce podepsal
tímto přístupem ortel smrti sám nad sebou, přesto stačil držet tuto zašívárnu
při životě celých pět let a vohnouti by se mu měli složit na pomník.
Metoda vedení stylem "laissez faire" byla pro Jindrovi nepochopitelná.
Záhy zjistil, že mechanismy k efektivnímu řízení k dispozici sice jsou,
ale jaksi se nevyužívají, což mu připadalo divný. Ptal se na to všechno
svého jediného nadřízeného generálního ředitele a ten se jen usmíval, že
prý se s tím nedá nic dělat a že Jindra sám bude vidět proč. Ten si zase
řekl, že vezme vohnouty u držky, malej dvůr a dlouhej bič. Začal vohnoutům
normovat práci - prostě jim řekl, vyrobíte třeba pět set kusů toho a toho,
dostanete celý plat, když ale jen 450, dostanete o 10% méně. Stanovil jakýsi
nezávislý dozor nad výrobou. Definoval sankce za porušení pravidel pořádku,
technologické kázně, kvality nebo bezpečnostních předpisů. Prostě zavedl
věci, které jsou naprosto normální.
Jenže to byl začátek války.
Vohnouti se ocitli pod tlakem a začali hledat cesty, jak udržet status
quo. Například zjistili, že když se jim rozbije výrobní zařízení, dostanou
100% plat a budou moci jít domů. Zorganizovat rozbití čehokoli byla pro
ně hračka, například povytáhli konektor nějakého elektrického kabelu. Pokles
mzdy způsobený prací Jindrových normovačů se snažili vykompenzovat krádežemi
podle hesla "kdo nekrade, okrádá rodinu". Tak zmizely například
tři počítače v provedení minidesktop. Vrchol všeho byl, když zmizela celá
vrtačka i se stojanem.
Podotýkám, že při tom všem byli vohnouti královsky placeni, průměrný
plat ve firmě činil skoro 20 T měsíčně, a v tom městě na Vysočině byla
11% nezaměstnanost...
Jindra vracel údery. Pár hardcorových vohnoutů dostalo padáka poté,
co byli nachytáni při banálnách levárnách. Když se vohnoutům "rozbil stroj",
vyfásli do ruky košťata a museli do konce směny zametat. Jindra začal obměňovat
směnové mistry, přičemž nové vybíral podle kritérií "co nejtvrdší svině
a hajzl", taky kvůli tomu přemluvil dva důstojníky, aby odešli z armády.
Začalo to vypadat, že ve válce vede, navíc se lepšila produktivita, mizely
problémy s kvalitou a počet "výpadků" výroby rovněž citelně klesl.
Jenže pak zasáhl deus ex machina. Jmenoval se odbory. Pátá kolona každého
podnikání? Jindra si totiž v tom zmatku neuvědomil, že spolu s transferem
vohnoutů instaloval pan personalista do podnikového kožichu veš v podobě
téměř kompletního hard core komunistického ROH. Když dosáhl Jindrův tlak
určité meze, ROH začalo jednat. Je přitom pravda, že Jindra někdy přitlačil
vohnouty ke zdi fakt tvrdě, takže jeho metody nebyly vždy stoprocentně
zákonné, ale byly zákonné z 99% procent, což je v dnešní době slušné skóre.
Zeptejte se lidí, kteří dělají u malého soukromníka, majitele hotelu třeba,
jak moc se cítí být pod ochranou zákoníku práce. ROH současně vědělo, že
nemůže jít proti Jindrovi přímo, protože to, co dělal, bylo v souladu s
kolektivní smlouvou, platnou legislativou a taky se zdravým rozumem. Takže
si pomohlo jinak. Popadlo telefon a vytočilo +49...
Přijeli Helmuti z rajchu. Řekli Herr Jindra, jsme s Vaší prací v zásadě
spokojeni. Aber. Doneslo se nám, že jste k spolupracovníkům příliš tvrdý.
Prý se práce zde před rokem a nyní nedá srovnávat. Mluví se o tom
po celém městě. Ženy prý nemají čas vyměnit si během práce hygienickou
vložku, když mají své dny. Prý jste instaloval na dveře od kuřárny
zámek na magnetickou kartu, který umožňuje jen tři otevření za osm hodin.
Prý když někdo dlouho marodí, sednete do auta a jedete za ním domu,
přivezete lacinou bonboniéru, ptáte se jak se mu vede a nenápadně koukáte,
zda nemá na sobě třeba montérky. Prý..., prý..., prý... . Pane Jindra,
podivte se, to takhle nejde dál. My rozhodně nepotřebujeme, aby někdo uchopil
tenhle problém jako národnostní konflikt. Jistě víte, jak jsou ty vztahy
napjaté. Nechceme prostě, aby se řeklo, Němci dřou Čechy z kůže! Takže
musíte ubrat a myslete na ten kontext ...
Na první pohled si teď myslíte, že jim muselo křupnout v kouli. Vždyť
šlo o jejich peníze. Ono je to ale jedno. Německá matka byla hodně velká
a bylo jim jedno, jestli český podniček vydělává o deset procent víc nebo
míň. Výrobky, které tady v Čechách nechali vyrábět, byly nutné zlo a firma
je někde vyrobit musela, aby dostála závazkům vůči konečnému zákazníkovi.
Výroba v Čechách byla pořád ještě levnější než výroba v Německu, kde se
turečtí gastarbeiteři taky nepřetrhnou. Než riskovat nějaký pomluvy v těchhle
blbě gemütlich poměrech, to radši to ještě pár let vydržet, než skončí
daňové prázdniny od české vlády, a pak tradá přeskladnit zase všechno někam
dál na východ.
Jindra to vzdal a začal se zajímat jen o nástěnkové ukazatele a o techniku.
Ocitl se v podstatě v pozici svého předchůdce a pokud bude na výsledky
jeho práce pohlédnuto objektivním metrem, tak taky stejně dopadne. Helmuti
informovali ROH, že to zařídili, a ROH informovalo vohnouty, že useklo
drakovi všechny hlavy. Všechno velmi rychle vklouzlo do starých kolejí
a dospělo do stavu, který jsem uviděl při své návštěvě. A pan ředitel se
stále jen usmíval...
Pročpak o tom píšu? Tenhle článek je o tom, že problémy s vohnouty se
neodvíjejí od zaběhaných klišé a že někdy rozhodují faktory, které bych
ani s největší fantazií nedovedl pojmenovat. V regionu, kde se odehrál
děj této hrůzostrašné historky, je nezaměstnanost minimálně přes deset
procent a podprůměrné platy, dalo by se tedy čekat, že na dobře placených
místech budou jen svědomitě pracující lidé. Scény jako rozbíjení strojů
bych hledal spíše v 19. století nebo v Maryčce Magdónově, ale ne v roce
2002, být válka, byla by za to kulka u zdi. Je zřejmé, že tu něco selhalo
a to něco se nacházelo mimo onen podnik.
Pojmenování toho, co se v tomto konkrétním případě stalo špatně, nechám
na vás. Napíšu jen jednu věc. Doufat, že nám EU nebo někdo jiný dá cokoli
zadarmo, je liché. Pokud chceme my Češi ukousnout větší díl z koláče, musíme
posílit naši ekonomiku exportem produktů obsahujících české know-how a
českou práci. Nic jiného nám nezbude, než tvrdě pracovat. A to znamená
se vypořádat s vohnoutismem. Ten se ale spíš upevňuje ... ještě nikdy jsem
neslyšel od socdemáků, že musíme vytvářet hodnoty nebo že odměna přísluší
jen za poctivou práci. Slyším pořád jen o různém přerozdělování, ten dostane
tohle, ten má nárok na tohle, EU nám poskytne, ze strukturálních
fondů přidělí... pro vohnouta rajská hudba. Sociálně demokratická
vláda se snaží vohnoutům nadělit modré z nebe a tím nám všem řeže větev.
Docela by mne zajímalo, z čeho bude žít vohoutoland, až nebude co přerozdělovat.