První prázdninový den jsme z Brna vyrazili v obsazení 2 dospělí a dvě
děti na dovolenou do Beskyd, za Rousínovem na D1 jsme za vedlejších zvukových
efektů, trhání pneumatiky a mechanického tváření litého disku, jakožto
i přilehlých oblastí pravého předního podběhu, potkali kus pozinkovaného
železa, který trávil tu svoji dovolenou opalováním se v pravém pruhu dálnice.
Tomu kusu železa se tahle náhodná setkání nejspíše líbila, protože si pak
ještě zahrál na ťukanou s několika dalšími auty a náklaďáky, až se mu zalíbilo
jedno BMW (jeden dospělý a dvě děti onboard), kterému urval pravou přední
poloosu (re-design okolních oblastí included) a skončil zapíchnutý někde
v jeho podvozku asi 250 metrů před naším autem. Ven z auta, reflexní vesty
pro děti, co nejdál od dálnice nahoru na mez, reflexní vesty pro dospělé,
trojúhelník (byl jsem trochu v šoku a tak jsem jeden trojúhelník místo
ztopoření rozlomil, ale úplně po haluzi jsem měl v autě díky nedávné koupi
nového “bezpečnostního balíčku” ještě jeden), zavolat 158, nahlásit nehodu
(vysvětlit 2x jedno auto na jednom kousku dálnice), zjistit, že původně
zamýšlený akční plán typu “hever nahoru, kolo dolů, rezerva nahoru, hever
dolů & pryč” nebude asi to pravé ořechové, uklidnit se, zavolat tátu,
aby odvezl manželku s dětmi a náklad, počkat příjezdu PACH, sepsat to,
zjistit, že odtah si musím zajistit sám, zavolat pojišťovnu, počkat na
odtah, naložit, odjet odtahovkou do servisu.
Takhle nějak by mohl ve zkratce znít celý příběh a takhle nějak zrychleně
jsem ho také vnímal. Přece jenom, byla to od roku 1993, co mám řidičák
na auto a co téměř denně řídím, moje první nehoda (dá-li se tak tento případ
vůbec nazvat). Nedá mi to ale nepozastavit se nad několika zajímavými detaily,
které chci dále popsat. Jak již název napovídá, mám s odstupem několika
dnů, co se tato událost stala, dosti smíšený pocit z účasti jednotek PACH
(přijely nakonec dvě).
Dějství první: Defekt (?)
Tempomatových 130 km/h. Motor, 3.6 V6, si líně přede na šestku. Předjedu
kamion a zařadím se poslušně do pravého pruhu. Přede mnou volná dálnice.
Z reproduktorů se linou zpěvy ruských Tatu. Ne, že bych tuhletu muziku
miloval, ale kdysi to byl hit a před měsícem, kdy jsem auto kupoval coby
tříletou ojetinu, byla tahle muzika nechaná původním majitelem nahraná
na HDD v sound systému. Jsem sice na tvrdší rock, ale tohle beru trochu
jako nostalgii. Dcerky na zadních sedadlech mají sluchátka a čumí na nějakou
pohádku, která jim jede v obrazovkách v opěrkách předních sedadel. “Hele”,
ukazuju manželce na první dešťové kapky sporadicky se rozpleskávající o
přední sklo. Prázdniny právě začaly. Dovolená právě začala. Před námi prázdná
dálnice. Nás nedogoňat! PRÁÁÁÁSK! Auto nadskočí, volant mi to rve doprava,
randál jako v ocelárnách. Mobilní telefon, co ležel uprostřed palubky na
neklouzavé podložce se houpe oběšený na nabíjecím kabelu vlevo od volantu.
Manželka ječí. Auto samo začalo nouzově blikat, takže akce mojí pravé ruky
vedoucí k zapnutí výstražných světel byla jenom pro formu. S odstupem času
jsem rád, že nebouchly airbagy. Defekt! To je první, co mě napadne - nic
jsem totiž na vozovce neviděl. Brzdit a riskovat, že půjdu do hodin nebo
ne? Automat motorem zase moc nebrzdí... Opatrně přibržďuju. Vím, že za
sebou mám docela dost místa - pro jistotu ale rychle (spíš reflexivně)
kontroluju zrcátka - kamion už je dost za mnou a pokud nespí, tak musí
vidět, že mám problémy. Opatrně kormidluju na pravou krajnici. Zrovna moc
mě to teda neposlouchá a volant chce, abych zatočil doprava. Brzdy naštěstí
manévrovatelnost nezhoršují. Zastavuju u krajnice odhadem 250 až 300 metrů
od kolize. Je cítit spálená guma. Zhasínám motor. “Píchli jsme?”, ptá se
devítiletá dcera. “Ne, to bude horší!”, odpovídám jí ve zlé předtuše. Auto
stojí u kraje D1, z pravé přední gumy jsou cáry, že je disk na šrot ještě
nevím. Pakuju ženu a děti z auta na mez, rozdávám reflexní vesty, chystám
se dát za auto výstražný trojúhelník a potom plánuju výměnu kola. Hele,
“to jsme trefili”, říkám ženě a ukazuju na kus plechu, který (jak v další
pár vteřinách zjišťuji úplně náhodou) ležel kousek od chromého kola. PRÁÁÁÁSK.
Kousek od nás se něco podobného stane jinému autu. Průběh podobný. Řidička
s dvěma dětmi na palubě (jak později zjišťuji) kormidluje za netradičních
zvukových a kouřových efektů z levého pruhu dálnice k pravé krajnici. Má
to složitější i kvůli tomu, že je zrovna větší provoz. Nakonec to se štěstím
zvládne a zakotví asi 250 metrů přede mnou. To nebude náhodný defekt, to
nebude tím plechem, co nám leží u kola...
Dějství druhé: PACH na scénu!
Volám tedy 158. Trvá to na můj vkus trochu dlouho, než to někdo zvedne,
ale to je můj subjektivní pocit. Nahlásím jméno, co se stalo, polohu. Kilometr
jsem přesně nevěděl, žlutá tabulka nebyla v dohledu, ale vím, že už jsme
minuli sjezd na Rousínov a Vyškov je ještě před námi. Hlásím, že jsou tu
dvě auta a musím vysvětlovat, že nedošlo ke kolizi, a že jde jenom o plechy.
Ještě mi radí vyhnat všechny z auta (což už jsem udělal) a ujistí, že je
tam za pár minut hlídka. Profi jednání, spokojenost. Zaběhl jsem ještě
k druhému postiženému autu, paní řidičce jsem řekl, že jsem již policii
zavolal a vyměnil si s ní telefonní čísla. Než jsem stačil dojít zpět ke
svému autu, přijel policejní VW Transportér, za ním silničářská blikající
“šipka” a pak ještě druhý Transportér, který se jal věnovat druhému autu.
Jak moc rychle po sobě přijeli a jestli Ti druzí přijeli na základě mého
telefonátu nebo je až zavolali kolegové z prvního Transportéru nevím, připadalo
mi to jako ráz na ráz.
Spolu s pozdravem mi jeden policista strčil před čumák alkotest. Zpětně
jsme se se ženou shodli na tom, že ne já, ale on by byl vážným kandidátem
na dechovou zkoušku. Takové vodnaté oči a divné pohyby. No ale to jsou
věci, které si v tom okamžiku člověk neuvědomí, a které jsou teď jen takovým
tím “divným pocitem”.
Pak už je to rutina (pro policajty, pro mě je všechno poprvé :-) - z
posádky “mého” transportéru jde jeden po krajnici zpátky a zkontrolovat,
jestli nejsou na vozovce nějaké hřebíky nebo něco takového. Nedokázal jsem
jim totiž říct, co se stalo - nic jsem neviděl. Až po chvíli se od jejich
kolegů dovídáme o co šlo, a že peška
má v sobě pořád ono BMW.
Další policajt obhlídl lidi a auto. Vyptával se mě na spoustu věcí ohledně
toho jak a co se stalo. Moc si se mnou ale nepopovídal. Ne, že bych nebyl
sdílný, ale prostě jsem taky nevěděl. Vím jen, že mi nechtěl věřit, že
jsem jel 130 a v pravým. Ono to ale bylo vidět i podle stopy, co na dálnici
pravý přední disk zanechal, že jsem nejel v levým. Zeptal jsem se ho, jestli
volali odtahovku nebo jestli si to mám zařídit sám. Kouknul na mě jak čerstvě
propuštěnýho debila a povídá, že odstranění vozidla je moje starost. Přidá
radu, že “nejlacinější bejvá to ze zelený karty, někdy i zadarmo”. Trochu
jsem čekal, že mi budou nutit nějakou “svoji” odtahovku, se kterou se pak
šábnou (asi moc čtu negativní články o policii), ale nestalo se tak. Veškerá
komunikace byla minimálně “nadvakrát”, protože krajnice dálnice fakt není
zrovna nejklidnější místo pro společenskou diskusi a museli jsme to na
sebe křičet vícekrát, abychom si porozuměli.
Poodcházím tedy nahoru na mez a volám zelenou linku České Pojišťovny.
Vypípám, že chci mluvit česky a že se jedná o hlášení pojistné události,
a že jde o vozidlo a už mě to spojuje s operátorem. Vysvětluji co a jak,
zodpovím ještě pár dalších dotazů a dostane se mi ujištění, že posílají
asistenci. Mimochodem, tohle se mi líbilo, borec se zeptal na všechno důležitý
včetně toho, jestli potřebuju odvoz pro další lidi a bagáž. No, asi to
bude tím, že se mu to na rozdíl ode mne nestalo poprvé :-).
V průběhu hovoru sleduji, že se jeden policajt baví s manželkou a laškuje
s dětma - půjčuje jim čepici a tak. Borec, říkám si. Než jsem hovor s ČP
dokončil, zase zmizel v Transporéru. Jdu k manželce a ta mi říká, že mám
jít do Transportéru za ním, a že dostanu nějakou pokutu. Vykulím oči a
mimoděk se ptám: “Za co???”. Žena mi říká, že jí vysvětlil, že mi pokutu
dát musí, ale že to bude málo a bez bodů. Rozdejchávám rudou mlhu před
očima...
Vydám se tedy k Transportéru:
“Manželka říkala, že mám jít za váma...”
“Jo, jo... Dejte mi, prosím, doklady od vozidla a řidičský a občanský
průkaz”.
...Lovím v peněžence a policajt pokračuje:
“Dostanete pokutu” a preventivně dodává: “Ale chápu, že je
to smůla, tak to uděláme nějak za málo a bez bodů”.
Koukám přímo na něj a ptám se: “Pokutu? A za co?”.
Policajt za mumlání něčeho ve smyslu “zákon mluví jasně, hned Vám to
najdu” vytahuje jakési notně používané salátové vydání vyhlášky, ve kterém
jsou dvěma nebo třemi různými zvýrazňovači podtrhané snad všechny paragrafy
i odstavce. Chvíli v tom hledá, pak vítězoslavně na jeden ten barevný odstavec
zapíchne prst, otočí se ke mě a dí: “Nepřizpůsobení rychlosti”. “Jel jsem
130”, kontruji. “No to bych chtěl vidět!”, odpovídá příslušník. “No to
i můžete, mám to natočené na kameře”, vzpomněl jsem si na on-board kameru,
se kterou jsem to auto už koupil, a o které jsem si nemyslel, že se bude
tak brzo hodit. To panáčka trochu rozhodilo, ale neohroženě pokračoval
dál: “Nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky....” a cituje mi
celý odstavec. Když skončí, podívá se na mě a asi čeká, že kejvnu. Já ale
odpovídám otázkou: “A co z toho, co jste četl, jsem teda porušil?”. To
nečekal a evidentně na to neměl připravenou odpověď. Začal blekotat něco
ve smyslu, že zákon mluví jasně, a že chápe, že mám dnes smůlu, takže to
uděláme za stovku bez bodů. Klidně jsem mu zopakoval, že se necítím vinen,
že stav ani povaha vozovky nenasvědčovaly tomu, že se tam bude povalovat
kus železa, a že trvám na správním řízení, a že z principu nebudu platit
ani korunu pokuty za něco, co jsem nezpůsobil. Evidentně nešťastnej mi
povídá: “Ale to si přeje náš pan velitel - aby každý výjezd byl za pokutu...”.
Tady jsem vykulil oči zase já a nasucho jsem polknul. Jenom jsem mu zopakoval,
že se nikterak necítím být vinný tím, co se stalo, a že trvám na správním
řízení. Panáček, celej zkroušenej, vytáhl jakousi zažloutlou hlášenku velikosti
A5 a chystal se ji vyplnit.
Přijel táta a začal překládat bagáž připravenou na dovolenou, autosedačky,
… Omluvil jsem se policajtovi a šel jsem se s tátou domluvit, co dál. Pak
táta naložil manželku a děti a odvezl je pryč.
Vrátil jsem se k Transportéru. Už tam na mě čekala posila - starší kolega
policista. Vzal si mě otcovsky bokem, prohodil pár slov o tom, jak je to
smůla a pech, že zrovna na dovolenou, a že zrovna nový auto. A pak mezi
řečí dobrácky povídá: “Kolega tam na Vás píše nějakou hlášenku, v čem je
problém?!”. Vylíčil jsem mu to, co už velmi dobře věděl od “kolegy”, i
s tím, že nesouhlasím s jakoukoli pokutou a chci, aby případ šel do správního
řízení. Začal mě přemlouvat, že to bude stovečka a bez bodů, a že zákon
mluví jasně, a že sám si taky myslí, že jsem to nezavinil, ale že pokutu
mi dát musí. Nevěřil jsem vlastním uším, jenom jsem mu zopakoval, že nic
platit nebudu, a že z principu trvám na správním řízení. Odvětil, že tedy
kolegovi domluví.
Dějství třetí: Asistence
V průběhu výše popsaných debat (které určitě neproběhly přesně doslova
tak, jak jsem je popsal, ale které jsou v textu výše zachyceny tak, aby
zůstal zachován smysl a časová evoluce diskuse) jsem dostal SMS potvrzující
zaregistrování mého případu asistenční službou a měl jsem i dva nepřijaté
hovory (jak jsem později zjistil) od asistenční služby. U dálnice je fakt
rachot - mobil jsem vůbec neslyšel. Až třetí hovor jsem zaregistroval,
ale to už byl chlápek s odtahovkou skoro na dohled.
Přijel, obhlídl, vyžádal si tažné oko, naložil na plošinu (no, moc se
supíkovi nechtělo, přece jenom geometrie přední nápravy doznala značných
tuningových úprav a pravé kolo chtělo jet úplně jinam, než to levé). Borec
fajn týpek. Zašel jsem ještě k Transportéru, že bych to teda jako rád ukončil
a jestli teda ode mě ještě něco potřebují. A čekalo mě překvapení: Policista
mi vrátil doklady, řekl, že “pro tentokrát to vyřešíme domluvou” (fakt
jsem neměl sílu, elán ani náladu tam ještě začít pičovat “domluvou komu-čemu-co?”)
a vrazil mi do ruky vyplněný a policií
oražený euroformulář o nehodě.
Shrábl jsem doklady a nasednul do asistenčního Transitu. Popojeli jsme
k Bavoráku před náma, protože si borec z asistenční služby chtěl ještě
vyfotit onen kus železa. Bohužel jsem tam nemohl vystoupit, protože v místě,
kde Bávo stálo, byly (na rozdíl od místa, kde jsem zastavil já) svodidla
a Transit zastavil těsně vedle nich, takže jsem nemohl otevřít dveře. Asistenťák
si to vyfotil, vrátil se do kabiny a pobavil mě zprávou o tom, že ho přítomní
policajti sprdli, že neodtáhne i to BMW. To už ale přijížděla konkurenční
Global Assistance a my se vydali na cestu do servisu...
Závěr a konečné zúčtování
Závěr je zatím otevřený. Podle předběžného vyjádření servisu bude škoda
pravděpodobně mezi 80 až 100 tis. Se štěstím jsem sehnal stejný
disk, který měli v BT jako poslední kus toho typu (!). Na autě se mění
pravý práh, který je prasklý, komplet podběh, blatník, přední nárazník.
Pak to bude minimálně táhlo řízení. Jestli ještě něco na přední nápravě
se uvidí až po karosářské na geometrii. Dveře se budou asi jen kytovat.
Na předku auta je fólie, která výměnou blatníku taky vezme za své.
O vývoji vás budu v případě zájmu informovat.
Kdo by si myslel, že se taková 8,8 kg vážící pozinkovaná traverza (za
zvážení a fotku děkuji paní řidičce BMW) nedá na dálnici přehlédnout, ať
se koukne na on-board video v HD
kvalitě.
Neříkám, že není vidět - je vidět (když se soustředíte a čekáte to).
Když jedete 130 km/h, před váma je prázdná dálnice a vy čumíte před sebe
(ne 30, ale 150 metrů), pak si takovou šedou traverzičku lehce spletete
s další záplatou na silnici. Já dlouho vůbec nevěděl, co se vlastně stalo....
No a proč “mixet fylinks”? Řeknu to asi tak: Policie mi na místě dost
pomohla. To je fér přiznat - přijeli rychle, poradili, uklidnili. Přece
jenom jsem byl dost “vyjukanej” - tohle se mi nestává (zaplať pán Bůh)
nijak často a veškeré znalosti o tom, jak se zachovat v takové situaci,
jsem měl do té doby jen teoretické. Taky teda doufám, že další praktická
cvičení už nebudou! Sám vím, že jsem nebyl v pohodě - a příhoda s rozlámáním
výstražného trojúhelníku namísto jeho poskládání jenom dokresluje můj stav.
Klobouk dolů, tohle páni policisté zvládli dokonale. Ale ta epizoda s pokutou,
kterou si přeje pan velitel? To mi zrovna košer teda nepřipadá...
07.07.2013 Vilda