V buse s vohnoutkou a pseudomanažerem
Ráno jsem vstával v šest a vydal se busem z Trutnova do Prahy, je to
něco kolem 150 kilometrů. Vždycky si naivně myslím, že ráno v buse „ještě
dospím“.
První půlhodinu to bylo celkem OK. Ve stísněném prostoru jsem konečně
nějakým způsobem nalezl pohodlnou polohu a vydal se do říše snů. Bus ale
najednou zastavil, já přiotevřel oči a už mi bylo jasný, že s tím spaním
to jednoduché nebude. Do autobusu totiž nastoupila vohnoutka se zoufalým
výrazem, jak kdyby měla každou chvíli umřít. Vohnoutka se prodrala až na
konec autobusu a sedla si přímo za mě. Seděl jsem totiž v předposlední
řadě. No nic říkám si a zavřu oči. O vteřinu později mě ale vzbudil kašel,
který zněl, jako kdyby za mnou seděl šedesátiletej celoživotní kuřák s
tuberou.
Takhle to pokračovalo další půl hodinu cesty. Občas se do toho vložilo
smrkání. Ale ne ledajaké. Zvuk smrkání bylo něco jako kdybyste vzali brčko,
dali ho do vody a minutu foukali. Proč proboha ta vohnoutka v takovým stavu
vůbec vylejzá z baráku a leze do busu nakazit ostatní? No naštěstí na další
zastávce po půl hodině vystoupila.
Konečně spánek, říkal jsem si. No jo, jenže do busu vstoupil jakejsi
týpek kolem padesátky s děsně hrdým výrazem ve tváři, zmuchlaným sáčkem
a bílejma manžestrákama. Spolu s ním vstoupil zarostlý kolega v outdoorovým
oblečení, kterej vypadal, jako kdyby zrovna slezl z Mount Everestu. A zase
se museli prodrat až na konec busu a sednout si za mě místo usmrkaný vohnoutky.
Týpek kolem padesátky najednou začal s děsným jedákem na celej bus probírat
nějaké miliony, které asi vydělává. To bylo devadesát milionů támhle, padesát
milionů támhle. Outdoorovej blb mu jen nahlas přitakal. Když začal milionový
padesátník dávat do každý druhý věty třikrát slovo manažér, bylo mi jasný,
že vohnoutku vystřídal zřejmě nějaký pseudozmrd. Prostě ředitel planety
v sáčku, který manažeruje, přehazuje vidlema devadesát mega sem
a tam. No a jezdí smradlavým busem. Dostalo mě pak, když se zeptal svého
zarostlého kolegy, jak jinak než řevem na celý autobus:
„A CO TEĎ MANAŽERUJEŠ TY?“
A outdoorový blb mu odpověděl nějaký nesmysl. Připadalo mi to, jako
když si dvě děcka hrají na milionáře. Měl jsem chuť tomu zmrdímu pseudomanažerovi
říct, ať trochu ztlumí voice, že ty jeho slinty mě opravdu nezajímaj. Nakonec
jsem na to neměl koule a radší si pustil songy v mobilu, kterej byl před
vybitím, ale naštěstí vydržel do konce jízdy s wannabe manažerem.
Zajímalo by mě ale, co manažeruje. Ani bych se nedivil, kdybych ho teď
cestou z práce potkal v mekáči fritovat hranolky. Tam totiž často vidím
týpky, kteří tam kmitají kolem hranolek a mají na mekáčským úboru cedulku
MANAŽER. Oni vlastně i hajzlbáby jsou manažerky veřejných toalet. Týpek
bude asi něco podobného. Jen je škoda, že mu zrovna nejezdí jeho Lamborgini
Gallardo a musel mě jít do smradlavýho busu budit. Snad ale chytnul tuberu
od vohnoutky, když seděl na jejím místě.
Tak. Srdíčko mám vylité a hned je mi líp.
28.04.2009 JH