Mám dojem, že ta exploze článků o vlastenectví je způsobena aktuálně
probíhající hokejovou událostí, což je fatální chyba úsudku. Hokejové mistrovství
nemá s vlastenectvím nic společného, to je parareligiozní fenomén.
V případě hokejového mistrovství se utkávají pravidelně různé týmy s
různě zkorumpovanými trenéry a hráči, aby se pod patronátem velkých korporací
a mediálních gigantů dopustili poměřování sil ve formě hokejových zápasů.
Výsledek je rámcově znám veřejnosti již před započetím celé události. Opakuje
se to pořád dokola a přesto (nebo proto) si to najde dost diváků. Kultem
je kolektivní božstvo zvané "naši". Jedná se o hokejové hráče, které se
podařilo schrastit z různých zdrojů a jejich zahraničních angažmá za dočasným
účelem, "reprezentovat Českou republiku" na onom turnaji. Je to však naprosto
jedno, ať vyhrají nebo prohrají, Česká republika bude existovat dále a
na nic to nemá vliv. Nikdo nepřestane pít naše pivo nebo okukovat naše
holky jen proto, že "Češi" prohráli s "Kanadou", protože v podstatě je
to každému jedno. Jak se říká, chleba levnější nebude.
Nevíme většinou, kdo jsou přesně "naši", známe sice jejich jména a části
životopisů, ale nevíme, jaké postoje v reálném nehokejovém životě zaujímají
nebo jaké hodnoty mají, co tedy z nich dělá "naše". Dá se předpokládat,
že přinejmenším část z nich má zemi českou úplně na banánu a přinejmenším
část z nich hraje od jedenácti jen hokej, takže je příliš blbá na to, aby
si uvědomovala nějaký ideologický nebo vlastenecký přesah. Představme si
třeba, že všichni etnicky čeští použitelní hráči odmítnou opustit svá zahraniční
angažmá, se kterými jsou mnohdy už dávno srostlí natolik, že i českým médiím
dávají rozhovory v angličtině, a tak nebude národní tým kým naplnit. A
představme si, že tváří v tvář takové krizi najme příslušný kapitán například
hokejisty ze Zimbabwe. Jasně, fanouškové by nějakou dobu brblali u piva
nad takovým řešením, ale nakonec by to byli stejně dobře použitelní "naši"
jako ti "naši", co mají být naši teď, a budou je podporovat stejně intenzivně
jako jiné naše. Z tohoto příkladu je doufám opět zcela jasné, že o nějakou
vlast tady rozhodně neběží.
Jednou to dospěje do stavu, kdy nebudou hokejisté zapotřebí vůbec. Například
taková formule 1. Počet různých asistenčních systémů v monopostech roste,
rozdíly mezi jednotlivými vozy i stájemi jsou skutečně minimální, předjíždět
se beztak nedá a metrosexuální ikony za volanty brzy nebudou zapotřebí
anebo se budou jen vozit a hlídat, zda počítač pracuje správně. Někdy uvažuji
nad tím, co by se asi stalo, kdyby je někdo posadil do aut z 80. let, kolik
minut by vydrželi naživu. To samé se může stát s hokejisty, takový pěkný
turnaj družstev hologramů v holomajzně, ve kterém se utká Google, Apple,
Agrofert, Rosnefť a protipěchotní čokoládovny premiéra Porošenka bude taky
prima podívaná. Naprosto bez vlasteneckých motivů a nikdo si toho nevšimne.
Kromě božstva je znakem církve rituál. Rituál není racionální a účelem
rituálu je především upevňování sociálních vztahů v církvi. Jinak řečeno,
všichni dělají nějaký nesmysl a ten nesmysl je spojuje. Rituál budiž třeba
fandění. Fandění nemá naprosto žádný rozumný základ, protože pro hráče,
který zrovna mlátí klackem do ledu, je naproto bezvýznamné, že pan Koudelka
navlékl na zrcátko od jeho Fabie kondom s českou vlajkou. Stejně tak nemůže
slyšet taktická moudra, který pokřikuje nějaký vohnout u televize. Nakonec
i přesvědčení, že prostě je třeba, aby vyhráli naši, je kontraproduktivní
a iracionální. Účelem každé soutěže přece je, aby nevyhrál někdo konkrétní,
ale aby vyhrál ten nejlepší. Jinak by se na to mohli klidně všichni vysrat
a vítěze si například vylosovat.
Jen shodou okolností se přílušnost k této náhradní dočasné církvi vyjadřuje
za pomoci různých artefaktů, o kterých nějaký úředník kdysi prohlásil,
že se jedná o státní nebo národní symboly. Tohle s vlastenectvím nemá nic
společného, je to jen náhoda. Například včera kolem půlnoci jsem spatřil
muže středního věku, který měl na sobě horní část dresu a kolem pasu omotanou
českou vlajku, takže to vypadalo jako sukně. Nezkoumal jsem, zda měl něco
pod tím, neměl jsem na to čas, protože se potácel přes silnici ve stavu
silné opilosti. Zažíval jsem přitom všechno možné, jen ne pocit sounáležitosti
na národní bázi. Jestli tohle někdo vyhodnocuje jako vlastenectví... OK...
já ne.
Nasvědčuje tomu i to, že se v poslední době objevily plnohodnotné sakrální
objekty, které nejsou národního charakteru. Zejména se jedná o pivo. Nebude
to asi náhodou, že se zrovna objevilo asi milion reklam na pivo. Zvířata
nebo dokonce i člověk obyčejně pijí, když mají žízeň, ale když je hokejové
mistrovství, jde tento racionální přístup stranou. Zde dochází k rituálnímu
pití. Že by něco jako svaté přijímání?
Před pár dny například Český rozhlas někde v Praze rozdával hokejové
puky. V rádiu jsem slyšel, že se je podařilo všechny rozdat extrémně rychle.
Na co může běžný občan potřebovat puk? Vzhledem k počasí s ním hokej někde
doma hrát nelze. Podložit kratší nohu u stolu? Nebo jako dekorační předmět?
Puk? Opět svaté přijímání.
Například Sigmund Freud, se kterým asi mnoho čtenářů nemá problém,
kdysi formuloval, že náboženství je kolektivní neuróza. Do podobného bodu
dospěl i Karl Marx, který si při obšťastňování manželky svého sponzora
Engelse stihl udělat čas a konstatovat, že nábožentsví je opium pro lid.
Současný sportovní svátek splňuje dobře obě definice. A nic jiného bych
v tom nehledal, protože to tam není. Je to jen hra, která má rozptýlit
pozornost lidu v duchu přísloví "chléb a hry", aby pak vopice neviděly
přes strom les a přes les pak to, že jim jejich vlast ukradli a prodávají
po kusech v second handu.
07.05.2015 D-FENS