Je to jen náhoda. Před pár dny jsem tady
snil o novém utopickém školství, a pár dní na to jsem měl to štěstí
nahlédnout pod pokličku soutěže z nejsoutěžovatějších - Zlatý Ámos.
Nepřicházím z kritikou soutěže, jelikož mi nevadí. Myslím, že je to
vlastně malinkatý kousíček něčeho, o čem jsem prve psal - jakási evaluace.
Považte jen princip, jak se učitel může do soutěže dostat. Pro stručnost
jsem nahradil všechna synonyma posluchače – žák, student, studující a podobně,
jedním všezahrnujícím "žák". A vězte, že tím mám na mysli člověka, který
sedává v lavici školského zařízení libovolného stupně:
1) Jelikož nominace soutěžícího učitele pochází od žáků, některý žák
se o soutěži musí dozvědět.
2) Pokud se o soutěži nějaký žák dozví, a dozví se, že je to soutěž
o oblíbeného učitele, musí ho napadnout, že třeba v jeho okolí takový existuje.
3) Když už se v hlavě žáka zrodí konkrétní jméno učitele, kterého tento
nejenže snese, ale dokonce k němu cítí něco jako úctu, respekt a v extrémním
případě i jistou náklonnost, napadne ho, jestli by jej (rozuměj učitele)
nemohl třeba do soutěže přihlásit.
4) Následuje boj s vlastní vůlí a chutí něco udělat, navíc pro toho
druhého. V tuto chvíli totiž musí dojít ke konjunkci odhodlání, entuziasmu
a schopnosti najít všechny potřebné informace k aktu nominace.
5) Žák zjistí, že pro nominaci je potřeba vypracovat celkem kvalitní
materiál, který obsahuje charakterizaci nominovaného učitele, nějaký příběh
o něm, jeho fotografii. A to prosím ještě stále bez vědomí potenciálního
kandidáta.
6) Je-li jedním, či více příznivci, zpracován učitelův profil, zbývá
nasbírat 100 podpisů dalších žáků školy. Volba "100 podpisů" mi připadá
logická a celkem objektivní. Přirozeně z nominovaných vypadávají oblíbenci
jedné třídy či jednoho ročníku. 100 žáků jsou dneska 4 třídy, možná více.
Takže na daném hodnocení učitele se s velkou pravděpodobností podílejí
žáci, které nominovaný učitel učí v různých třídách a často i předmětech.
7) Je-li 100 podpisů nasbíráno, musí být daná nominace předána učiteli,
který svým podpisem potvrdí, že je s nominací obeznámen a že s ní souhlasí.
8) Pak už zbývá jen drobnost – vše úhledně zabalit do obálky a odeslat
do uzávěrky na správnou adresu.
Možná někomu může celý akt připadnout jako něco jednoduchého, či dokonce
primitivního a není na něm nic zvláštního. Ale zamyslíme-li se nad každým
jednotlivým bodem celého procesu nominace, jistě nás napadne, kolikrát
se nám v životě poštěstilo vyjádřit svůj názor či hodnocení práce druhého
podobným způsobem. A kolikrát jsme to dotáhli do konce?
Jsem přesvědčen, že akt nominace je něco, čím "ten materiál", který
nacházejí učitelé ve svých třídách, mírně překračuje svůj stín. Anebo alespoň
obraz, který si mnoho lidí o žácích jako takových maluje. Ve mně osobně
to vzbuzuje naději, je že v nich pořád kus něčeho zdravého, co stojí za
to hýčkat a čeho se dá vážit si.
Pak se před nominované postavila minimistryně a minimistrným způsobem
jim blahosklonně řekla pár slov. Například to, že hodnocení žáky je opravdové,
jelikož je spontánní. A že žáci jsou svým způsobem čistí a těžko někdo
může nějakého žáka donutit, aby vyjádřil respekt vůči učiteli, pokud ho
tak necítí. Že to je prostě fajn, že se najdou učitelé, kteří se dočkají
této poklony od svých žáků. Jsou to opravdová a objevná slova typu "věci
padaj dolů" a "kdo se namočí, je mokrý". Jsou to slova mnohem pravdivější,
než třeba "za dobrou práci dobrou odměnu". Tento projev se tak stává interfacem,
rozhraním mezi tím, co má smysl, a tím, co je naprosto beze smyslu. Pak
totiž dochází ke zvratu.
Sesedne porota, přinutí nominované absolvovat vědomostní testy, psychologický
rozbor a několikaminutový pohovor. Na základě těchto informacích vybere
liga vyvolených (rozuměj porota) těch šest (letos sedm) do finálového večera.
Ti se účastní finále, které obsahuje představení školy učitelem, vystoupení
učitele s vybranými žáky a tak.
Nádhera. Po ničem jiném, jako učitel, netoužím, než vymýšlet vtipné
a inteligentní pásmo pro pár lidí, kteří hodnotí všechno možné, jen ne
to podstatné. Nedokážou ohodnotit, že ta dívenka, která váží sotva padesát
kilo v mokrém hubertusu, dokáže postavit do latě tlupu o dvě hlavy větších
deváťáků, kteří na rozdíl od ní ví, jaké je to opít se či zfetovat. Že
ta paní, která je tichá a neprůbojná, dokáže žákům vyprávět věci, kvůli
kterým se nekoukají na hodinky a přetáhnou přes přestávku. Nepoznají, že
tenhle ráčkující srandovní človíček umí mnohem lépe vysvětlit, jak je to
s těmi kružnicemi a jejich vzájemnou polohou. A už vůbec nemohou vědět,
že tahle holka je často v situaci, kdy chytá hlavu svého žáka do dlaní
a snaží se ho přesvědčit, že život fakt není tak děsivý, jak se mu doma,
mezi rodiči, jeví...
A tak jsem v sobě uchovával naději, že alespoň někteří z poroty jsou
si třeba tohohle vědomi. Alespoň trochu vědomi si vlastní nedostatečnosti.
Ale podle toho, co jsem si uvědomil pak, to byla planá naděje. Nikdo, kdo
má upřímný zájem někoho ocenit, by nedopustil, aby se vlastně toho ocenění
nedostalo. Pokud někomu totiž chci dát najevo, že si vážím jeho práce,
důkladně si rozmyslím, jak to udělám. Když nepoužiji fantazii na to, abych
obdařil svou přítelkyni, koupím jí něco, co jí ulehčí práci v kuchyni.
Nebo třeba parfém. Nějaký takový, který si vyberu podle barvy, balení a
způsobu naaranžování v drogerii mezi padesáti dalšími. Ovšem mám-li fantazii,
pak se asi budu snažit jí sdělit "vážím si tě" nějak jinak.
Ale pozor – nechci ani omylem žehrat na finanční nedostatečnost darů
či úroveň platů. To by bylo hodně levné a okoukané. Skutečnost je totiž
dalekosáhle tristnější. Třicet šest nominovaných učitelů i učitelek, tedy
mužů a žen, lidí, kteří mají podle všeho srdce i hlavu a vlastně i to,
co v nich budí vášeň pro povolání, těchto třicet šest lidí dostalo tašku
s dárky. Všichni do jednoho. Hezké, že?
V dárkové tašce byl lak na vlasy, bezpohlavní deodorant Stará Špice,
dvoulitrová láhev JARu na nádobí, kalendář na rok 2005 a považte – balíček
vložek s křidélky značky VŽDY....
Zůstanu věrný svému nicku a spolknu svůj vzkaz v té formě a jak mě napadl.
Přetlumočený vzkaz porotě i celému ministerstvu pak zní:
Jste malí. Malí a zbyteční.
27.02.2005 Laskavec