"Socialism is great until you run out of other people's money"
,
Margaret Thatcher
Taky máte pocit, že informace o tom, jak katastrofální situace kolem
eura vznikla, leze z politiků a ekonomů a bankéřů jak z chlupatý deky?
Ono se totiž není čemu divit – většina z nich jsou totiž zmrdi. A ti, jak
studiem klasické literatury víme, zásadně nikdy za nic nemůžou. No a teď
se jim tak nějak asi nepovede se z toho úplně vykroutit. Nejčastěji používanou
zmrdí metodou je v tomto případě „házení písku do očí“. Nicméně teď, po
4 letech mlžení ze všech stran, začíná prosakovat na veřejnost realita
tak jak je. Úplně náhodou jsem narazil na článek v Manager
Magazin, kde se zabývají návrhem Boston Consulting Group na řešení
eurokrize a ty nejzajímavější údaje jsou následující.
Skutečnost 1: Různé druhy dluhů se dají navzájem konvertovat!
Určitě vám už vrtalo hlavou, proč je stát jako Španělsko, jehož státní
dluh je 66% HDP tak totálně ve srabu a Německo je se svými 82% něco jako
zářná hvězda nad evropským Betlémem. Vtip je v tom, že rozhodující je pro
zasvěcené investory, kolik je celkový dluh v tom kterém státě! Tedy lehce
mírně matematicky: dluhy domácností + dluhy firem + dluhy státu.
Stát a centrální banka mají totiž instrumenty, jak převádět dluhy jedny
na dluhy ostatní. Na příklad převezme stát nesplatitelné dluhy privátních
občanů od komerčních bank nebo zprivatizuje nějakou „nepostradatelnou“
firmu a tak se státní dluh malinko nafoukne a ty zbylé se zase malinko
sníží.
No a takhle sečteno to už vypadá úplně jinak! Španělští zmrdi to dotáhli
kumulovaně na 304% HDP a jejich němečtí kolegové jsou teprve u 212% HDP.
Takže proto ten rozdíl.
Skutečnost 2: Lehkost zadlužování je ve skutečnosti nesnesitelná!
Empiricky bylo ekonomy zjištěno (a to je asi tak to jediné, co by u
těchto novodobých mágů mohlo jakž takž souhlasit), že ekonomika začne zadrhávat,
jakmile součet dluhů ve společnosti dosáhne 180% hrubého domácího produktu.
To znamená, že obsluha dluhu této velikosti odsává z reálné ekonomiky tolik
prostředků, že plno smysluplných investic nelze zrealizovat.
Průměr celé eurozóny je nyní u 260%, tedy už daleko za touto „hranicí
snesitelnosti“. Některé státy to ale už dohnaly až ke 400% (viz. grafika),
přičemž je zjevné, že mnohdy není na vině zadlužení státní, ale spíše firemní
a privátní. Státní orgány na těchto dluzích ale jistě nebudou úplně bez
viny, protože všichni vidíme extrémní míru zasahování státu a Evropské
unie do ekonomických záležitostí občanů (různé trh zkreslující mega-dotace,
selektivní odpouštění daní, manipulace úrokových sazeb, atp.), které zavádějí
mnohdy jinak racionálně fungující subjekty do dluhů. Připomeňme si solární
kolektory a pak prudké snížení výkupních cen a dodatečné zdanění, v současnosti
probíhají další obdobné mega-projekty jako např. výsadba japonských topolů
pro výrobu štěpků, které „zcela jistě odkoupí elektrárny a vyděláte na
každým hektaru melouna roučně“.
Skutečnost 3: Výdaje států se snižovat nebudou
Je úplně jedno, jaká „úsporná opatření“ budou státy provádět a hlavně
vytrubovat, jedna věc je jistá: všechny ty neskutečné dluhy zaplatí běžní
občané. Také řešení Boston Consulting Group obsahuje nějakou tu omáčku
ohledně účetnických triků se speciálním fondem, na který by státy dluhy
převedly, a tedy už dluh neměly a mohly si zase začít vesele užívat a tak
nějak ke konci se objeví v té omáčce i kus klobásy: občané budou platit
příštích 20 let až o 10% vyšší daně.
Kdo četl absolutní klasiku z 60. let „Zákony
profesora Parkinsona“ ví, že každá státní administrativa roste o 5%
naprosto nezávisle na množství práce, která pro ni existuje. A protože
Parkinsonovy zákony jsou stejně validní jako fyzikální zákony zachování
hmoty a energie, je zřejmé, že státy, které narážejí pro své financování
na hranici toho, co si dají občané sebrat, musejí sáhnout k zadlužování,
To sice také zaplatí na konci dne ti stejní občané, do té doby je to ale
tolik nebolí. Jen pro ilustraci – německý socialistický kolos dosáhl v
roce 2010 u státního podílu (Staatsquote) 49% - to je podíl výdajů státu
ku hrubému domácímu produktu. Kancléř Kohl blahé paměti k tomu řekl, že
socialistický stát začíná přesně na padesáti procentech. No – když se k
tomu ještě přičte EU a německé státní závazky, které nejsou na papíře zatím
nikde vidět, je Německo už dávno za touto hranicí.
02.06.2012 JV