Socdemák, ichtyl a představitel železniční lobby Šimonovský vyrazil
minulý týden na inspekční cestu po dálnici D1, aby spočítal policisty, kteří tam dělají
pořádek.
Kolika se jich dopočítal, stejně jako o tom, jak se vyjádřil k
technickému stavu dálnice, která je podobně jako policejní dozor základní
podmínkou její bezpečnosti, jsem v tisku nenašel žádné vyjádření.
Také jsem vyrazil na inspekční cestu. Stalo se jen tak mimoděk, vezl
jsem v pátek odpoledne do Písku vyreklamovat tiskárnu. Použil jsem automobil
Škoda Favorit, což byl úmysl, jak se ukáže dále. Také jsem s sebou vzal
můj digitální foťáček made in China za ca 130 EUR. Nyní pár postřehů:
Já za fakem nepojedu!
Někteří řidiči předjíždějí Škodu Favorit programově. Jako kdyby smrděla.
Poté, co předjedou, se zařadí před favorita a jedou stejně rychle nebo
pomaleji. Ukázalo se to hned za Budějovicemi, kde mě začal předjíždět Peugeot
406 GRD. Předjížděl měl asi dva kilometry, přičemž já sám jsem nepodnikal
žádné mimořádné aktivity kromě toho, že jsem zrychlil ze 70km/h na sto,
což bych udělal stejně. Choval jsem se prostě, jako by mě nepředjížděl.
GRD vypouštělo oblaka dýmu, jako by jelo na mazut a v úseku mezi místem
zvaným „U cara“ až po odbočku na Týn n./Vlt. mi ujelo o dvě koňské délky.
Pochybuji, že moje fako je v provozu brzdou. Pokud se pohybujeme v intencích
vyhlášky (max. 90km/h), tak vůbec ne, většinou s ním jezdívám tak 110-130km/h
a no problem. Ano, správně, nyní mě chyťte za slovo. Já nedodržuji mimo
město rychlostní limity, překračuji je zcela nenuceně a na rovných přehledných
úsecích nevidím na tom nic špatného. 110km/h je pro mě akorát. Jediný rychlostní
limit, který s jistou tolerancí dodržuji, je padesátka ve městě. Jak jsme
řekli, zákony jsou nástrojem teroru zmrdů na slušných lidech a já vážně
nevím, proč bych se měl podřizovat historickému rychlostnímu limitu na
moderní silnici, jako je ta z ČB na Písek.
Jezdit za fakem asi není in a v lepší společnosti jsou za to černé puntíky,
jak se ukáže i v následující příhodě.
Uhni, socko, prasim!
Hned poté, co francouzská dehtová technika dýchavičně zvítězila nad
tuzemskou benzínovou, se objevil další úchyl. Tmavý VW Sharan ftédéíčku
jel původně za mnou. V místě pod viaduktem od Hluboké, kde se pruhy
sbíhají, jsem se přesunul do průběžného levého pruhu. Učinil jsem tak předčasně
a Sharan to chápal jako výzvu k předjetí. Mocně zadýmil, předjel mě pravým
pruhem a začal se srát do té mezery, co byla přede mnou. Jel jsem pořád
něco kolem stovky, takže jsem žádný racionální důvod k takovému činu neviděl,
navíc slušní lidé mimo město pravým pruhem nepředjíždějí, to dělají jen
zmrdi.
Zmrd samozřejmě předpokládal, že přibrzdím a pustím ho do té změnšující
se díry, protože řidič favoritu musí být vůbec rád, že smí na veřejnou
silnici a když už tam teda je, tak musí uvolnit místo dokonalým koncernovým
vozům koupeným v bazaru. Já zase předpokládal, že po případné boční kolizi
zmrd uhradí opravu nebo alespoň ekologickou likvidaci mého prorezlého a
omláceného vozu, což mě motivovalo k tomu, abych zapomněl, že nějaká brzda
vůbec existuje. Zmrd se tam pořád cpal, byl to mimořádně tupý exemplář,
který místo co by se zařadil zpátky na své místo, učinil poslední pokus
vykřesat z té jeho popelnice nějakou akceleraci. Nakonec jsem se rozhodl
udělit zmrdovi milost a neshodit ho do stoky, vědom si toho, že má v autě
rodinu, která mohla být genem zmrdismu dotčena částečně nebo vůbec a nemůže
za to, že tatínek je trotl. Také jsem nehodlal nechat se těžším Sharanem
vytlačit do protisměru, abych nezhynul pod nějakým protijedoucím kamionem
a zmrd ze Sharanu mi pak ještě nechodil močit na hrob. Takže jsem pokorně
sundal nohu z plynu a nechal ho protáhnout se po posledních centimetrech
krajnice. Myslím ovšem, že musel s ohledem na jízdní komfort posádky vyměnit
slipy Calvin Klein za neposkvrněné a odnese si z toho nějaké lessons learned.
Celá historka ještě pokračovala – zmrd se mě pokusil vybrzdit – zpomalili
jsme až na nějakých 60km/h, ale já se k zpomalení moc neměl, protože favorit
pro mě nemá zase takovou cenu, abych neváhal se s ním probourat zmrdovi
dovnitř do toho jeho bazarového zázraku. Místo brzdění jsem se tedy soustředil
na zapnutí a zamíření foťáčku.
Ožralej cyklista
Ožralej cyklista se motal v Protivíně na mostě. Měl ji jak z praku.
Musel jsem ho napřed vyhoukat, pak úplně zastavit a počkat, až se vrátil
zpět ke svodidlům. Most se pro něj evidentně stal pastí, ze které nevěděl,
jak ven. Jeho životní perspektivy jsem viděl černě. Když jsem jel zpátky,
byl tam poblíž na silnici nějaký mastný flek, snad to nebyl on. Na použití
foťáčku bohužel nezbyl čas, protože celá situace byla poměrně krizová a
byl jsem rád, že jsem toho dobytka nepřejel.
Khólin (respect the rules..!)
Kousek za Protivínem dupnul řidič nákladního vozu Iveco na brzdu a zajel
ke krajnici. Kamión s návěsem za ním to měl jen tak tak a chaos se přenesl
na celou kolonu, kterou jsem mezitím dohonil. Někteří jedinci, zejména
ti, kteří jezdí "na doraz", brzdili i očima. Také jsem chvíli snil o přistávacím
háku. Zajímalo mě, co se to kurva děje, pohledem v zrcátku jsem zjistil,
že si pan řidič Iveca potřeboval zavolat no a protože je volání za jízdy
zakázaný…
Khólin 2 (fuck the rules…!)
Během cesty tam jsem spatřil čtyři ridiče, kteří při řízení telefonovali,
nebo lépe řečeno drželi mobilní telefon u ucha. Přivedlo mě to k právnímu
dilematu, zda je zákaz používání MT za jízdy vůbec vymahatelný. Když vás
pak policie zastaví a zkouší vám přišít telefonování za jízdy, můžete s
klidem prohlásit – máte o tom nějaký důkaz? Můžete dokázat, že to, co jsem
držel u ucha, byl mobilní telefon a ne třeba ovladač od televize? Ne? Tak
si polibte prdel, pane orgán.
Co bylo bezpečnější? Těch pár řidičů, co telefonovali a pokračovali
v jízdě, nebo ten idiot s Ivecem, který to zašlápl? Bylo ode mě odpovědné,
že jsem si Protivíně koupil zmrdzlinu Cornetto a za jízdy ji snědl?
Nerozptylovalo mě to víc, než kdybych telefonoval? Myslím, že by to únije
měla v tomto ohledu dořešit a zakázat za jízdy konzumaci zmrzliny, ovšem
kromě zmrzlin francouzských a německých.
Značky
V úseku ČB – Písek jsem napočítal 120 nějakých tabulí, které sdělují
řidiči informace. Nejsou započteny ty, které jsem přehlédl. Lépe řečeno,
napočítal jsem do 120 a pak jsem toho zanechal, protože mě to nebavilo.
Započteny jsou billboardy, různé cedule a pochopitelně také dopravní značky.
Vychází to asi každých 330 metrů jedna. Otázka je, zda se skutečně po řidiči
chce, aby se soustředil na jízdu, nebo zda se má soustředit na čtení různých
message a na řízení házet pádlo.
Do Písku jsem i s přestávkou u pumpy dojel za 38 minut. Sice aktuálně
probíhala nějaká ta dopravně buzerační akce, jedna z těch, co vždy tak
romanticky jmenují, ale cestou tam ani zpátky jsem nepotkal vůbec žádné
policisty.
Cesta do Písku byla v mnohém poučná. Celkem třikrát jsem se mohl s
někým srazit, kdybych včas nereagoval. Plynulost jízdy v českých poměrech
je veškerá žádná a ještě navíc to komplikují asociální trotlové, jako zmrd
se Sharanem. Je škoda, že si dopravní policisté občas nesednou do neoznačeného
auta jako Simir s Helmutem. Rozdali by pokut jako sraček. Když se člověk
dívá kolem sebe optikou Šimonovského a soustředí se na přestupky jiných,
vidí zajímavé věci. Škoda, že se taky Šimonovský nedívá na svět optikou
normálního řidiče, aby se soustředil na ty nedostatky, co silniční síť
má.
17.07.2005 D-FENS