„O ministerské
křeslo zájem nemám, pane premiére, ale docela by mi vyhovovalo místo ředitele
nějaké nemocnice.“ (reakce nejmenovaného kandidáta na nabídku být v Kocourkově
ministrem zdravotnictví)
Politicky nekorektní informace o zdravotnictví pokračuje základními
informacemi o současném stavu ekonomiky. Měli byste zvážit zda následující
informace budete číst, jelikož pokud nezištně přispíváte na léčbu našich těžce
nemocných pacientů částkou odpovídající alespoň odvodům z průměrného
platu, možná Vám stoupne krevní tlak a dekompenzuje se vředová choroba a sami
budete potřebovat lékaře. Soudruhy zase upozorňuji, že tato zpráva se netýká
našeho zdravotnictví, nýbrž zdravotnictví jakéhosi bordelokratického Kocourkova
a podobnost s jevy, které možná mnozí budou podvědomě poznávat jako
součást svých každodenních praktik, je jen čistě náhodná.
Ze základních ekonomických údajů Kocourkova z roku 2004
lze vyčíst, že na zdravotnictví se spotřebuje 170 miliard kocourkokreditů a že
zdravotnické služby vykazují každoroční deficit cca 2-5 mld. Tento každoroční
deficit se kumuluje, takže máme nyní asi 12 mld. kumulativní dluh a stát čas od
času zdravotnictví „oddlužuje“ (čili zaplatí deficit zdravotnictví
z daní). Tento deficit v sobě nese pouze deficit hospodaření pojišťoven,
nikoli deficit hospodaření nemocnic, tam bychom se dostali na celkovou částku
cca 15-17 mld.. To však nejsou všechny závazky, které zdravotnictví má. Od VZP
se nakazily rovněž některé nemocnice, takže se nyní setkáváme
v hospodaření s novým hitem zvaným „odložená doba splatnosti závazků“
o němž je zmínka ještě v dalším textu.
Největším donátorem zdravotního systému jsou zaměstnanci.
Každý zaměstnanec odvede na svém zdravotním pojištění v průměru asi 2700 Kč
měsíčně (včetně odvodu zaměstnavatele), zatímco OSVČ odváděly částku asi
třetinovou, což se změnilo s novelou zákona č. 592/1992 Sb. o
pojistném na všeobecném zdravotním
pojištění, nejméně za své pojištěnce odvede stát (cca 475 Kč). Skupina tzv.
„státních pojištěnců“ je zároveň největším konzumentem prostředků na
zdravotnictví (spotřebují asi 75% všech prostředků). Obecně platí, že 80%
prostředků spotřebuje 20% pojištěnců, tedy míra solidarity v našem
zdravotnictví je velmi vysoká.
České zdravotnictví má z ekonomického hlediska některé
zvláštnosti. Nejvýznamnějším rysem je velmi nízký podíl přímé spoluúčasti,
který je pozůstatkem z dob socialismu a který snad nemá obdoby nikde na světě.
S tím logicky souvisejí další zvláštnosti – české zdravotnictví má jeden z
největších percentuelních podílů výdajů na léky na světě – okolo 25-28% všech prostředků na zdravotnictví (průměr
v EU je okolo 16%). Ti, kdo vždy velmi striktně lobovali za zachování této
výše výdajů, byli politici a úředníci ministerstva a pojišťoven s tím, že
by snižování prý poškodilo pacienty. Další zvláštností je faktická neexistence
nadstandardních zdravotních služeb. Existuje sice pár soukromých zařízení, kde
za hotové peníze provádějí kosmetické výkony, ale jejich podíl na prováděných
službách je zcela zanedbatelný a do značné míry obsluhují tato zařízení
zahraniční klientelu. Tento fenomén je způsoben tím, že téměř všechny zdravotní
služby jsou v seznamu zdravotních výkonů a co je a není nadstandard není
stanoveno, tudíž je všechno považováno za standard, která jsou zdravotnická
zařízení povinna poskytovat.
Jak se financuje systém zdravotní péče? Ač se zdá, že zákony
a zvyky se od roku 1992 nezměnily, prošlo naše zdravotnictví již několika
revizemi systému plateb. Bodový výkonový systém zavedený v roce 1992 vedl
ke značné expanzi počtu lékařských výkonů (zčásti provedených, zčásti pouze
vykázaných), což vzhledem k fixnímu množství financí vedlo k „inflaci
bodu“ – na počátku měl 1 bod hodnotu 1 Kč, pojišťovny velmi rychle jeho hodnotu
snížily na 0,52 haléřů, což vedlo k další eskalaci různých podvodů,
protože ten, kdo by v takovém systému nepodváděl, by zkrachoval. Nejvíce
byla tato situace patrná v nemocnicích, protože složitější zákroky jsou
v sazebníku hodnoceny nejméně příznivě v poměru cost-benefit. To bylo
důsledkem toho, že při konstrukci sazebníku lékařských výkonů byly protěžovány
především výkony ambulantní (což bylo dáno lobováním soukromých ambulantních
specialistů), zatímco výkonům prováděným v nemocnicích takovou péči nikdo
nevěnoval – chyběl osobní profit. Extrémní rozdíly jsou i mezi jednotlivými
odbornostmi. Tak například když Vám zubař odstraní drobný výrůstek
v dutině ústní, dostane za to 560 bodů, zatímco krčař za odstranění
krčních mandlí, což je operace náročnější jak na čas tak na prostředky a riziko
pacienta, dostane pouze 240 bodů. Reálné náklady tonzilektomie jsou přitom –
přihlédneme-li k tomu, že v civilizovaných zemích se výkon provádí na
operačním sále za sterilních kautel v celkové anestézii, což by mělo
minimalizovat komplikace – asi kolem 2000 Kč. Cena tonzilektomie například ve
Švýcarsku je 500 CHF (tj. cca 11 000 Kč), průměrný příjem ve Švýcarsku je
přitom asi 5x vyšší než v Česku. Hodnota většiny lékařských výkonů
(především náročnějších operací) byla hrubě podhodnocena. Kalkulace, které byly
provedeny v roce 1992 uvažovaly totiž fixní částku na hodinu práce lékaře
(120 Kč/hod.), nepočítaly se zákonné odvody, nepočítala se práce sestry a
nepočítala se ani odpisová hodnota zařízení operačního sálu, paušální sazba za
minutu práce na operačním sále byla ohodnocena částkou 2.05 Kč (!!), což mnohde
nestačí ani na vodu, páru a energie (operační sály mají např. vysokotlaký
rozvod páry, mají rozvod medicinálních plynů atd.). Takto prasácky kalkulovaná
cena výkonů je nejméně u 90% chirurgických výkonů. I kapitánům českého zdravotnictví nakonec došlo, že tento systém
nemá šanci na přežití, a tak uskutečnili jeho změnu. Systém výkonový zůstal jen
u ambulantních specialistů, ti jsou ovšem dále omezeni množstvím výkonů
vykázaných v minulosti (koeficienty „RegKo“ a „KorKo“, které jsou založeny
na srovnání počtu výkonů s referenčním obdobím minulého roku) a dále
časem, který je stanoven na provedení jednotlivých výkonů na papíře (např.
cílené specializované vyšetření - 120 bb, 30 minut) a to tak, že celková doba
vykázaných výkonů nesmí přesáhnout 12 hodin denně. Tím se zajistilo, že nedošlo
k vzrůstu plateb za provedenou péči. Ti, co si podvody našmelili
vysoké hodnoty koeficientů v referenčním období, ti jsou na tom dobře,
zatímco ti ostatní můžou pracovat jako blázni a je jim to houby platné. Nikdo
nezkoumal, zda ty paušály a referenční hodnoty odpovídají skutečnosti. Dobré to
měli praktičtí lékaři, kteří místo výkonového systému dostali kapitační platbu,
čímž pojišťovna zajistila dosti drastický pokles objemu péče v tomto
sektoru a k nárůstu front (zpočátku se nezřídka kdy stávalo, že se pět
praktických lékařů dohodlo a každý den ambuloval pouze jeden za všechny –
teprve později došlo ke kontrolám dodržování ordinační doby ze strany
pojišťoven). V nemocnicích se „najelo“ na systém unitárních rodných čísel
a paušálních plateb s tím, že se opět kontrolovalo, zda není omezován
objem péče.
Celý tento mechanismus plateb má jednu velkou vadu na kráse
a tou je špatná úroveň regulace cen výkonů, která má v naprosté většině
charakter okrádání. Pokud je zdravotnické zařízení smluvně vázáno se
zdravotními pojišťovnami, je povinno respektovat příslušné cenové regulace a
není oprávněno vybírat peníze navíc. To se negativně projevuje buď na kvalitě
péče nebo na ekonomické bilanci zařízení nebo na falšování dokumentace pro
pojišťovnu. Reformy neodstranily největší problém celého financování a to je
systém dvojitého podrazu, který drží financování zdravotnictví v rovnováze ale
zároveň v permanentní krizi.
Zdravotnická zařízení šidí pojišťovny a pojišťovny zase neplatí lékařům za
odvedenou práci, nikdo a nikde se nedovolá spravedlnosti. V podstatě žádná
ze stran, má-li ekonomický pud sebezáchovy, nemůže přestat. Nakonec je to tak,
že dostanete peníze nikoli za práci ale za to, co si vylobujete. Pojišťovny
tedy neplatí za provedenou práci, nýbrž pouze přidělují peníze na
základě milostivého uvážení úředního zmrda ze zdravotní pojišťovny. Pokud byste
se systému chtěli postavit, vždy bude dost pák na to, jak Vás odstřelit a jak
Vás ovládat. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti – to vyhovuje
hlavním viníkům krize systému – úřednicko-managerské lobby. Tato lobby
z toho pochopitelně profituje, drží v ruce hlavní trumfy – tj.
rozhoduje o financích a jejich alokaci. To přirozeně vytváří prostor pro
korupci. Mám dojem, že celý systém byl od počátku nastaven takto – totiž aby se
zmrdům dobře žilo.
Černé díry ve zdravotnictví – poslední bašta českých
tunelářů
Jak vlastně vznikla úřednicko-managerská lobby? Její původ
musíme hledat už za tvrdé totality. Byli to loajální komunisté, kteří měli na
starosti chod zdravotnictví a byli zaměstnáni jako úředníci OÚNZ a KÚNZ
(okresní a krajský ústav národního zdraví, pro ty později narozené). Úředníci
byli částečně lékaři a částečně prostí inkousti, ovšem ani ti lékaři nebyli
většinou dotčeni praktickou medicínou. Po plyšovém převratu došlo i na reformu
zdravotnictví: komunističtí úředníci z KÚNZ a OÚNZ se jeden den propustili
sami ze zaměstnání, vyplatili si tučné odstupné a následně se obratem ruky
zaměstnali ve zdravotní pojišťovně, což byl za vlády Klause ten správně modrý
kapitalistický nástroj, který nás konečně dovede k zářným zítřkům. A pokud
neumřeli, tak tam milí komouši přežívají dodnes, jenom rudou legitimaci
spláchli do WC a začali se opájet možnostmi tržní ekonomiky. Ale to ještě není
konec pohádky.
Oblíbeným úslovím zdravotnických úředníků a politických
zmrdů je tvrzení, že český zdravotnický systém spotřebuje jakékoli množství
prostředků, které jsou k dispozici. Zároveň dodávají, že za tento stav
jsou odpovědní výhradně lékaři a to lékaři zaměstnanci svými nadměrnými
mzdovými požadavky. Zmrdi sice otevřeně přiznávají, že za práci lékaře platí
málo, ale zároveň dodávají, že to tak musí zůstat, protože na větší mzdy nejsou
peníze. Lékaři mají podle názoru všech zainteresovaných soudruhů totiž nárok
pouze rýt držkou v zemi a obětovat svoji ekonomickou prosperitu na oltář
lékařské vědy a trpně čekat na to, až se kapitáni českého zdravotnictví dohodnou,
že nyní je možno odměny za práci lékařů zvýšit, protože teď je peněz
v systému dostatek. Taková situace ale nikdy nepřijde, protože
v ekonomickém systému zdravotnictví se najde vždy spousta děr, kudy peníze
utečou do kapes těm potřebným, kteří mají dostatečně vypracovány vazby na
mocenské a ekonomické špičky a kteří mají ty správné názory, drzé čelo a ostré
lokty. Zdravotnictví je poslední bašta českých tunelářů a má pro ně jednu
velkou výhodu: i při největším úsilí se vytunelovat prakticky nedá, protože
peníze přicházejí postupně a je jich spousta. Kam se ztrácejí peníze
v českém zdravotnictví? Začneme těmi nejméně kontroverzními cestou a tou
hlavní je nadužívání lékařské péče. Zdravotní systém v ČR je systém velmi
liberální, který umožňuje svobodnou volbu lékaře a umožňuje rovněž návštěvu
lékaře prakticky v každou denní či noční hodinu s jakýmkoli
problémem, aniž by byl pacient konfrontován s jakýmkoli regulačním
opatřením – vždy je spousta nemocnic, které mají otevřeno. V České republice
je počet návštěv na 1 obyvatele a rok více než 2x vyšší, než průměr v EU.
Průměrný Čech navštíví lékaře 15x za rok, zatímco občan starých zemí EU
průměrně pouze 7x. To s sebou nese zbytečné náklady. Setkal jsem se třeba
se situací, kdy mi na pohotovost přivezla rodina babičku s akutním
problémem. Když jsem tu babičku ošetřil, zeptala se dcera: „a víte, pane
doktore, já mám už 2 roky takový problém, nemohl byste se mi na to podívat?“
Kdybych řekl ne, koleduji si o stížnost, jednalo se samozřejmě o kravinu,
kterou mohl vyřešit praktický lékař v rámci svého paušálu. Zkusme si
spočítat, kolik taková zbytečná návštěvnost v ambulancích stojí. Dejme
tomu, že za každou zbytečnou návštěvu zaplatí pojišťovna 100 Kč a dejme tomu,
že takových zbytečných návštěv je v průměru 5 (všimněte si, že ne 8,
abychom se dostali na úroveň EU). 5 x 10 miliónů x 100 Kč ročně = 5 miliard – a
máme zde dvojnásobek ročního deficitu zdravotnických služeb.
To však nejsou všechny černé díry. Máte pocit, že nízká
úroveň spoluúčasti je v Kocourkově kvůli blahu pacientů? Omyl! Ta je zde z
úplně jiného důvodu. Například náklady na léky dělají 25-30% z celkového
objemu ročních nákladů na zdravotnické služby zatímco ve starých zemích EU je
to kolem 16-20%. V jiných systémech je těžiště přímé účasti pacienta právě
v platbách za léky – např. ve Francii se doplácí na léky v různých
kategoriích – minimálně 35% a maximálně 60% ceny léků v Itálii jsou léky
hrazeny 100% pacientem a i v takové Británii, kde je socialismus jako
řemen, zaplatíte 6 GBP za každé balení vydaného léku bez rozdílu (kdybychom
přepočítali tento poplatek podle parity kupní síly, vyšel by nám povinný
doplatek 100 Kč na každé balení léku v ČR). Když se podíváme na ceny, za
které se u nás léky v lékárnách prodávají (resp. vydávají a účtují
pojišťovně)), dojde nám, že ceny léků v některých položkách převyšují cenu
v zahraničí ačkoli kupní síla průměrného českého obyvatele je výrazně
nižší. Proč? Samozřejmě kvůli korupci. Lékovou politiku a úhrady léků řídí
lékové komise pracující pod hlavičkou ministerstva, kde sedí zmrdi jak
z ministerstva tak z pojišťoven. Ti berou úplatky za to, že schválí
plnou úhradu téměř jakéhokoli léku. Kdyby se léky nehradily v takové míře,
pak by farmaceutické firmy zdaleka nenadělaly takové kšefty. Proto jejich
motivační programy předčí všechna očekávání – dokonce i pan generální ČEZu by
čuměl na drát. Mám známého na vedoucím postu jedné renomované farmaceutické
firmy a ten tvrdil nezaručené zprávy o tom, že úplatky věnované jednotlivými
firmami jednotlivým úředníkům i politickým špičkám, kteří pro ně lobbují jdou
do miliónů korun – samozřejmě neřekl přesně kdo, ale jeho rozhled je takový, že
mu nemám důvod nevěřit. Ti, kdo nedají nic, pochopitelně plně hrazené léky
nemají a tak řvou, protože jejich konkurenceschopnost na trhu klesá. Chci-li si
tedy udržet dobrou pozici na trhu, musím dávat taky. Dokladem toho je stížnost
na ČR v rámci EU některými výrobci léků, kterou jsme mohli zaznamenat
v denním tisku v březnu tohoto roku. Ale než se soudit, to je
pohodlnější platit. Však oni to blbci daňoví poplatníci zacvakají.
Farmaceutické firmy pochopitelně nelobují jen u úředníků, ale i u zdravotníků.
A tak klíčoví lékaři – decision makers, kteří rozhodují o větší míře preskripce
nebo kteří mají pravomoc někomu zakázat, aby lék napsal, jezdí zdarma na
kongresy nebo na lyžování do alpských středisek, těm důležitějším se může
zaplatit i dovolená s celou rodinou na Maledivech. Proti úředníkům
rozhodujícím o úhradě je to ale jen malé všimné. Nedávno mezi lékaři naší
nemocnice proběhla informace o jednom rozhovoru před přednostou nejmenované
kliniky, kdy jedna lékařka povídala druhé: „představ si, že XY jela na čtrnáct
dní do peruánských And“. Na to zareagoval přednosta kliniky: „Skutečně? A která
firma jí to sponzorovala?“ Pan přednosta ani nepomyslel na to, že by ona
kolegyně – svobodná, bezdětná a bez závazků – si mohla na takovou dovolenou
ušetřit ze svého, což velmi výmluvně svědčí o tom, kdo přispívá na dovolenou
jemu. Ne každý lékař jezdí na hory a většina lékařů od farmaceutických firem
uvidí pouze reklamní tužky a letáky, maximálně nějaké to pohoštění na odborném
semináři. Kolik peněz se prošustruje na korupčním prostředí, které zde udržuje
úřednicko-managerská lobby? Vyjdeme-li z poklesu nákladů na léky cca
v rozsahu 6% - tedy z 25% na 19% - ať nejsme škrti a ty lidi zas
tolik neholíme – 6% ze 170 miliard – mě vychází velmi střízlivý odhad na 10,2
miliardy.
A další černá díra. Tentokráte jsou hlavními aktéry páni
ředitelé nemocničních zařízení a členové managementů. Řeč je o rozhodování, do
čeho se nasypou peníze přicházející na provoz zdravotnického zařízení.
V zásadě existují 3 možné cesty tunelování:
1. tunelování
investicemi. Je známo, že téměř jakákoli investice ve špitále je pořízena na
základě úplatku, veřejně a nepokrytě se hovoří o 3-5% „provizi“ pro management
za každou investiční zakázku. To je věru řádná investiční „pobídka“, zvláště
když si firma, která takto uplácí, na reálnou cenu zakázky narazí
několikanásobek té pobídky. Vadí to managerům, kteří dostávají 3-5% -
tentokráte už z ceny vyšší? Ani v nejmenším. Tak například každá
nemocnice má zařízení na vyšetření CT. Přestože jsou tato zařízení někde zcela
nevyužitá, nerentabilní a neobsluhuje je mnohdy vyškolený personál. To ale
nevadí a soudruzi ze zdravotní pojišťovny to rádi proplatí. Vše je přece
uděláno pro dobro pacienta. Tyto nové kapacity představují jednu
z nejdynamičtějších položek růstu nákladů na zdravotní péči.
2. Tunelování
outsourcingem. Kdysi měla každá nemocnice svoji prádelnu, svoje uklízečky a
svoji vývařovnu. Dnes se tyto služby „objednávají“ přes soukromé subjekty, prý
je to levnější a pohodlnější. Zatímco kdysi nemocnice zaplatila za úklid přepočteno bratru několik korun za
metr čtvereční, nyní jsou to desítky korun a cena jde stále strmě vzhůru. Jakou
přidanou hodnotu přináší soukromý majitel takové outsourcované služby? Vždyť
všichni zaměstnanci, kteří dříve pracovali pod hlavičkou nemocnice se prostě
jednoho krásného dne dozvěděli, že pracují nikoli pro nemocnici, ale pro firmu
Smeták&Hadra s.r.o.. Pan budoucí
majitel, člen rodiny někoho z managementu nemocnice prostě přišel
s geniálním nápadem, jak cvalíkovi trochu pustit žilou. A tak založil
soukromou firmu – s nulovým majetkem a nulovým počtem zaměstnanců a
jediným škrtem pera převzal část dosud fungující nemocniční infrastruktury.
Zaplatil za to příslušný pan majitel? Ale jistě, příslušníkům managementu do
kapsy. A desátek splácí každý měsíc. Však on už si ho pan ředitel ohlídá, aby
ho strejček nepodrazil, však ví, kolik mu platí a pět procent z toho je kolik?
Ostatně, kde by pan majitel sehnal takovou zakázku, kde za metr čtvereční
úklidu zákazník zaplatí až 60 Kč měsíčně a čisticí prostředky navíc mnohde
zaplatí špitál ze svého? Tunelování outsourcingem pokročilo posléze do druhé
fáze, kdy outsourcující firmy vykoupily za nepatrný bakšiš od nemocnice její
materiálové vybavení. Tak a teď už mají nemocnici pevně v rukou, už je na
nich špitál závislý – ledaže by zbudoval za drahé peníze všechno úplně znovu.
Možná to stejně bude muset udělat, protože outsourcující firma nevrazí do
bývalého špitálního majetku ani korunu a až dojde na havárii, zaplatí to
špitál, však ono se to nějak udělá, však za každou investici je přece
„provize“.
3. Tunelování
materiálovými náklady. Tržní konkurence se zde projevuje velmi blahodárně.
Firmy se předhánějí, která z nich nabídne vyšší cenu za léky a materiál,
protože tak i úplatek bude tučnější. Když se zlikvidovaly staré managementy
okresních a krajských nemocnic, měnily se i dodavatelské smlouvy na léky a
materiál – a ejhle – najednou byly léky a materiál skoro o třetinu levnější.
Myslíte si, že se něco vyšetřovalo? Úředníci drží spolu, žádný z nich
přece neví dne ani hodiny…Koneckonců až si nové ředitelství vypěstuje nové
dodavatelsko odběratelské vztahy a nové koště přestane mést, bude to stejné
jako kdysi. Řeknete si, že to není možné? Jeden příklad za všechny.
V Německu se platí za 1 koronární stent (to je takový ten bazmeg, co Vám
zavedou do koronární tepny při infarktu) asi 1000 Euro. U nás je průměr ceny
asi 3000 Euro. Čím je to způsobeno? Hádejte.
Černé díry, které jsou denně na tapetě před lékařskou
veřejností, jsou proti výše uvedeným neoficiálním informacím jenom ubohé
příštipkaření. Ale přece. Soudruh Cabrnoch a soudruh Ouzký (oba
tržně-libertariánská ODS) založili
systém informací IZIP. IZIP by měl být monstrózní internetový server, kde by si
kterýkoli lékař mohl o pacientovi zjistit potřebné informace, které by se zde
shromažďovaly od ostatních lékařů. Poněvadž soudruh Cabrnoch sedí
v dozorčí radě VZP a má tak v popisu práce odkývat a tolerovat
šolíchy představitelů pojišťovny, zaslouží si i recipročně soudruh Cabrnoch
nějaké to korýtko. A tak pojišťovna za systém IZIP utratila za celou dobu jeho
existence cca 80 milionů. Neznám žádného lékaře, který by byl na IZIP napojen a
jakkoli smysluplně z něj dostával informace. IZIP je tak monstrprojekt,
jehož výstupy jsou rovny nule a jehož náklady každoročně stoupají přesně
v duchu D-Fensovy zmrdologie. Jiným projektem VZP je například projekt „mořský koník“. Tento projekt je
naprosto vynikajícím kolaterálním benefitem tamních zmrdů. Zatímco normální
člověk si musí dovolenou v subtropických krajinách platit ze svého, existují vyvolení jedinci,
kterým to zaplatí Všeobecná zdravotní pojišťovna. Takovými vyvolenými byli
například někteří poslanci (v čele s poslancem Cabrnochem pochopitelně),
kteří si jezdí kontrolovat do Řecka alergické děti na ozdravném pobytu, jak
dobře je o ně postaráno. Tak to už je ale vážně v prdeli. VZP smrdí
korunou na každém kroku, lékařům za práci platit nehodlá, ale faktury za rekreace u moře jistě platí včas. Vůbec celý
ozdravný pobyt pro děti je výborný nápad. Jenom by mě zajímalo, proč to těm
dětem nezaplatí rodiče, zdraví přece nade vše. Kde je hranice mezi život
zachraňující léčebnou procedurou a zábavou? Nedovedu si představit, že by
podobnou akci byť jen částečně sponzoroval britský NHS nebo švédský
zdravotnický systém. Ale když potřebují děti českých zasloužilých
funkcionářů nadstandardní dovolenou,
vždy je zde cesta jak to zařídit. Za chvíli bude k mání například
nejnovější výpočetní technika nebo třeba luxusní automobil jako zdravotnická
pomůcka – pochopitelně pouze pro vyvolené.
Někteří kolegové v minulosti se rovněž u soudruhů
inspirovali a systém zdravotní péče použili ke svému obohacení. Stačilo vypsat
recept na nějaký dražší lék a v lékárně bylo k mání jakékoli zboží.
Přizdisráči, kterých byla většina, si za recepty vybírali pouze vitamíny popřípadě
zdravotnickou kosmetiku nebo léky, které zrovna systém nehradil. Většinou se
jelo na půl s lékárníkem, tj. inkriminovaný podnikavec si mohl vybrat
jenom za polovinu částky. Byli ale i tací, kteří v tom jeli ve velkém. Přes
lékárny se nakupovala domácí elektronika, ale byli i tací, kteří recepty
v lékárně splatili leasing na auto. Já osobně propíšu za recepty ročně cca
40 tisíc, ačkoli se běžně o pacienty starám. Znám ale lékaře, kteří ačkoli mají
v náplni práce laboratorní činnost a živého pacienta nikdy neviděli,
dostávali od svého zaměstnavatele recepty a propsali za půl roku třeba 200
tisíc. Tento stav věcí trval asi do roku 1998, kdy médii prošlo pár kauz
lékařů, kteří představovali špičku ledovce a kteří šli za tyto delikty do
kriminálu (pochopitelně dostali exemplární trest, zatímco zmrdi
z pojišťovny, kteří na to měli dohlížet, a lékárníci, kteří brali
procenta, se chechtali, až se za břicho popadali).
Většina nemocnic zřizovaných státem má vedení, která tam
dosadila vládnoucí ČSSD. A v souvislosti s předpokládaným odchodem
ČSSD do opozice celý proces tunelování eskaluje. Partajní ředitelé vědí, že
budou nahrazeni jinými partajními řediteli. Mají to za pár a tak si chtějí
ještě na poslední chvíli vycucnout pár bonusů navíc. A tak se prý zrodil nový
vynález: objednávky s odloženou dobou splatnosti. Managementy nechtějí,
aby to vypadalo, že se špitály moc zadlužují, a tak je základní podmínka ve
výběrových řízeních podle nejnovějších drbů postavena tak, že doba splatnosti
faktury za dodané zboží a služby musí být nejdříve 1.7.2006. Není Vám to datum
nějak povědomé? Jak relevantní jsou asi dnešní údaje o zadluženosti špitálů? To
se budou „straky“ divit – ale vlastně nebudou, protože už nyní se počítá
s tím, že část nemocnic se zruší, takže jim vlastně tunelování současných
bossů hraje do noty. Divit se budou zaměstnanci a taky pacienti. Už nyní prý
existují seznamy spřátelených firem, které se budou ucházet o budovy, zařízení,
výhodná stavební místa – vše pochopitelně koupí za babku a za úplatek novým
pánům. Až se to stane, bude se to nazývat „tržní čištění“. Mladí a zdraví
voliči ptákostrany zatleskají, bude jim vysvětleno, že jde o jejich ekonomický
profit. Chystá se noc dlouhých nožů, Viktor čistič už stojí s bednou louhu
připraven sprovodit ze světa kostlivce ze skříní ekonomicko-managerské lobby a
pánové vlastně vydělají hned dvakrát. Jako za kupónové privatizace: jednou na
privatizaci samotné a podruhé a obchodování s dluhy. Teď nejdříve přivedou
tunelováním nemocnice do krachu a potom dojde k rozprodání lukrativních
budov a pozemků – a samozřejmě i na ty dluhy převedené do ČKA dojde. Budou u
toho stejní lidé, protože jak známo – úřednicko-managerská lobby to hraje na
obě strany politického spektra. Myslíte si, že se někdo z těch nedotknutelných
tam nahoře bojí výměny politické garnitury, že se jich dotkne noc dlouhých
nožů? Ale kdeže, oni sami budou noc dlouhých nožů realizovat. Samozřejmě, na
pár malých ryb se ukáže prstem. Ale ty velké ryby? Soudruh Topolánek ví o tom
své. Kdo bude obětí noci dlouhých nožů? Budou to zaměstnanci zdravotnických
zařízení, kteří se octnou na dlažbě. Ale z cizího krev neteče. Mají být méně neskromní
v mzdových požadavcích a obětovat tak svou prosperitu na úkor špitálu? Topolánek,
Julínek a Musílková tvrdí, že ano, Challenger tvrdí, že je to jedno. Mzdové
požadavky budou to poslední, co bude řídit jejich osud.
A co pacienti? Spousta lidí jistě zatleská, hlavně těch, kdo
žádné zdravotnické služby nepoptává. Ale poptávat budou, jednoho dne, což je
jedna z mála jejich jistot. A možná to nebude ani tak za dlouho, třeba někomu
onkologicky onemocní jeho rodiče, třeba budou čekat v brzké době potomka a
bude komplikovaný porod v nějakém tom špitále, kde po noci dlouhých nožů
nezůstane kámen na kameni. Až Vám zemře někdo blízký, budete samozřejmě jako
prvního obviňovat ošetřujícího lékaře, to je přirozená a očekávaná reakce.
Možná prokážete flagrantní pochybení a možná dokonce i lékař dostane flastr. Ale co když tam
ten lékař byl 3 měsíce i s cestou a sloužil sám? Co když nemocnice téměř
jiným druhem lékaře než absolventem a pracujícím důchodcem, co polovinu
pracovní doby prospí, prostě nebude disponovat? Vychovat lékaře trvá cca 10
let. Z naší země odchází cca 500 plně kvalifikovaných lékařů ročně do
zahraničí a zdá se, že tento trend bude trvalý. V celé zemi je asi 15 000
lékařů – zaměstnanců, z čehož jen asi 1/3 je plně kvalifikovaná. Dost
velká část je před důchodem, ti neodcházejí do zahraničí ale na odpočinek. O
nekvalifikované lékaře není v zahraničí zájem. Asi 800 - 1000 absolventů ročně
opouští bránu lékařské fakulty. Část z nich do zdravotnictví nikdy
nenastoupí. Díky mizernému ohodnocení kvalita výuky na lékařských fakultách
rapidně klesá. Jsou to jednoduché počty. Žádná náhlá apokalypsa nehrozí, půjde
o pomalé odumírání, jehož důsledky si hned nikdo neuvědomí. Místní čtenáři
začnou své lékaře ve zvýšené míře potřebovat cca za 25-30 let. Jak
kvalifikovaný bude v té době Váš lékař? A jakým bude mluvit jazykem? Možná
ukrajinsky, možná čínsky. V tomto ohledu existuje ve světě spousta
analogických situací. Zeptejte se svého politika.
Zkusme si tedy spočítat, kolik takové tunelování
zdravotnictví managementy nemocnic stojí. Z celkových prostředků na
zdravotnictví připadne na provoz nemocnic asi 55% nákladů. Z těchto
nákladů tvoří zhruba 40% mzdy zaměstnanců, cca 30% provozní náklady a cca 30%
náklady na zdravotnický materiál. Podíváme-li se na strukturu výdajů nemocnice
v civilizovaném světě, kolik si myslíte, že je procentní podíl mezd na
celkových nákladech nemocnice? Asi 60-75%. Asi bych měl přemýšlet, jak se
zapojit do tržního mechanismu ve zdravotnictví. Kdybychom jako lékaři nemocnice
nabídli managementu nějaké všimné, třeba 3-5%, naše platy by asi raketově
vzrostly. Dejme tomu, že provozní náklady a náklady by se daly snížit o 5% a
náklady na materiál o třetinu (aspoň tak o tom referovali krajští hejtmanové).
Tedy (0.05 x 0,30 x 0,55 x 170) + (0.3 x 0.3 x 0.55 x 170) = 9.8 mld.
Tak si to tedy zrekapitulujme: 5 mld + 10,2 mld. + 9,8 mld =
25 miliard korun. Co by se z toho mohlo zaplatit: 2 miliardy každoročního
deficitu. 16 miliard na každoroční zvýšení platů zdravotníků podle těch
nejvyšších požadavků, které dosud vznesli. Mohlo by se přidat zdravotnickému
výzkumu. Anebo by se mohlo snížit pojistné – na jednoho člověka by to
v průměru vycházelo 2 500 Kč ročně.
Kdo je tedy hlavním viníkem všech ekonomických potíží ve
zdravotnictví? Je to úřednicko-managerská lobby. Oni mají největší finanční
profity, oni mají moc a hlavně by museli nejvíc obětovat, kdyby došlo
k nějaké smysluplné změně. Zdravotní pojišťovny s managementy špitálů
nemají žádný zájem na změně. Proto jsou nepřáteli jakékoli smysluplné změny.
Když finance nestačí, prostě poukáží na bordelistický systém, který sami
vytvořili, a do systému se znovu přisype a desátky od dodavatelů se opět
posypou. Proto budou vytrvale na veřejnosti brečet pokaždé, když si zdravotníci
s vládou vyjednají nějaký bonus k platům. Je to snad proto, že by jim
záleželo na vyrovnaném rozpočtu? Vůbec ne, jen na jejich bakšiš zbude míň,
Zdravotníci zatím neplatí desátek. Proto od nich neustále slyšíme, jak je
všechno složité a že nejsou peníze. Snad kdybych obětoval nějaké to procento ze
svého, můj plat by raketově vzrostl. Že já blbec jsem tak staromódní a nemyslím
tržně. Tak když je to pro ně tak složité, proč prostě nesbalí fidlátka a nejdou
dělat něco jiného? Proč ještě žádný zdravotnický manager není přeplacen a přetažen
do soukromé sféry? Dovolím si tvrdit, že by ty bolševické pohrobky nikdo jinde
nezaměstnal. Dovolím si tvrdit, že kdyby si zřizovatelé zdravotnických zařízení
jen trochu lépe vykovávali svoje vlastnická práva, pak by nemusel být větší
problém. Ale to bychom byli velice naivní. I tam sahají chapadla korupční
chobotnice. Podle mě je korupce prorostlá do těch nejvyšších míst. Bez
vzájemného krytí zad by udržování takového ekonomického bordelu, jakým
zdravotnictví je, nebylo možné.
Každého, kdo přečte tuto litanii, pochopitelně napadne, že
lékem na tyto neduhy by mohla být privatizace. Teoreticky vzato, byla. Ale to
by nejdřív někdo musel vytvořit nějaké standardy kvality a nezávislý systém
kontroly kvality péče – a musel by ten někdo mít know-how a nesměl by patřit
k té zmrdí mafii. A takový žádný spasitel není. Ani v podmínkách
civilizované země není soukromé zdravotnictví zcela bez problémů a nepokrývá
všechny reálné potřeby obyvatelstva. Nedovedu si dost dobře představit, jak u
nás plánovaná masová privatizace dopadne, v zemi, kde je mizivá
vynutitelnost práva a kde jsou paragrafy uspořádány v nepochopitelné
spleti tak, aby na jeden paragraf připadaly vždy nejméně dva, které platnost
předchozího paragrafu zpochybňují tak, aby zmrdi vždy dosáhli bene. Největším
privatizátorem v českých podmínkách by byli pochopitelně zase jenom ti komunistiké kádry, kteří by dělali jenom to, co dělají nyní, hlavně rychle vycucnout prachy
a jí dál. Proto ani za současných podmínek není privatizace řešením pro nikoho,
kromě zmrdů, kteří by tak současný svinčík jen zlegalizovali.
Jistě si dokážete představit, v jak motivujícím
prostředí pracují lékaři, kteří se ve zdejším Kocourkově na podobné praktiky
díky jistým emocionálním bariérám nezmůžou. Mnohdy jedinou jejich útěchou je náplň práce, totiž že je práce, kterou
dělají, navzdory zmrdům, baví. A od toho, jak je práce baví, se také odvíjejí
její výsledky. Což budiž mottem pro další pokračování seriálu.