D-FENS použil zajímavý bonmot: Česká republika má potenciál Norska a
vládu Konga. Hrozně rád bych znal autora toho obratu, neboť by bylo příliš
krásné, aby to byla pravda. Není totiž v Evropě asi rozdílnější země, než
je Norsko a ČR. Na druhou stranu, asi by se někteří přispívatelé a diskutéři
na tomto webu s prominutím potentočkovali, kdyby si měli užít norského
„socialismu“. Já osobně bych ale proti některým opatřením nic neměl. Posuďte
sami.
Co je norské, to je dobré
Ještě v polovině minulého století patřilo Norsko mezi ty chudší evropské
země. Mělo vlastně jen nerostné suroviny, vodní zdroje a rozvinutý loďařský
průmysl, ale přesto hledělo do budoucnosti s optimismem. Pak přišly první
nálezy ropy a země se záhy stala jedním z největších světových producentů.
Všechen zisk z ropného bohatství se prostřednictvím Státního důchodového
fondu stal veřejným pokladem, který má přispívat na blahobyt současným
i budoucím generacím. Fondem spravované prostředky v současnosti již přesahují
výši 3.000 miliard norských korun, takže Norové investují doslova po celém
světě, od Jižní Ameriky po Tichomoří. V nakládání s tímto obrovským majetkem
existuje v celé společnosti shoda. Není například představitelné, že by
se investovalo například do firem, které poškozují přírodu nebo omezují
lidská práva. Nicméně jde o velmi opatrné hospodaření. Norské ekonomické
statistiky zásadně uvádějí hospodářské výsledky „pevninského“ Norska a
ropného průmyslu zvlášť. Norská ropa neteče z písku sama od sebe, je třeba
ji složitě dobývat a vykonat mnoho práce za využití špičkových technologií,
těžařských dovedností a technického umu. A právě nutnost získávat nové
technologie, dovednost objevovat nová řešení a umění těžit ze svých nalezišť
bývá v Norsku pokládáno za větší přínos pro zemi než finanční zisky. I
v jiných otázkách (než je spravování ropného fondu) prochází celým politickým
spektrem shoda. Mezi vládnoucími politiky, svazy zaměstnavatelů a odbory
panuje důvěra, umožňující jim překonat i časy krize. Všeobecně přijímaným
společenským principem je rovnost a zahlazování (sociálních) rozdílů, což
nemá mnoho společného s leninským socialismem, natožpak s reálným socialismem,
jaký jsme poznali u nás. Existují sice i velmi bohatí Norové, ale důležitější
je to, že v celé společnosti se za posledních dvacet let norským občanům
výrazně zlepšily životní podmínky. Stát na tom má velký podíl, neboť zhruba
polovina obyvatel bere nějaké dávky. Velké majetkové rozdíly jsou přijímány
s odporem a různé nemravné manažerské benefity jsou tu nemyslitelné (zvláště
u státních firem). Každý Nor si navíc velmi lehce, několika kliky myší,
zjistí informace o daních, příjmech a majetku kteréhokoliv jiného občana.
Nejlepší lék proti korupci! Není však třeba krást druhým, neboť za normální
tu lze považovat dobře situovanou „obyčejnou rodinu“, s novým autem, luxusní
chatou či víkendovým sídlem v horách nebo u moře (tam bývá zakotven nějaký
rychlý člun nebo jachta), jezdící na dovolenou na exotická místa a poskytující
vzrostlým dítkům nevýchovně velké kapesné na jejich zájmy. Avšak nic nepřesáhne
obecně respektovanou míru udržitelného rozvoje a dobrého vkusu. Bankéř
nebo ministr mají jen tak velký dům, jaký dokáží sami uklidit. Blahobyt
však nepoznáte, když navštívíte nějaké obchodní centrum nebo nakouknete
Norům do nákupních košíků. Ceny jsou opravdu vysoké a navíc se může stát
(jako v loňském roce), že úplně chybí důležitý výrobek, jako je například
máslo. Přísná ochrana vlastních zemědělských produktů může způsobit i to,
že se zboží vyprodá, ovšem trh je pro zahraniční výrobky jen těžce dostupný.
Zato Norové dobře vědí, co kupují a nějaké „polské“ jedy nejsou v obchodech
myslitelné. V době vánoc tedy například paradoxně mířily do Norska nouzové
dodávky másla z Evropy a přitom z Norska do Evropy zase na pomoc evropským
ekonomikám 55 miliard norských korun (což je 182 miliard českých korun!).
Peníze tedy nejsou problém, a i když jsou zakonzervovány ve fondu, existují
a zbavují Nory z obav o budoucnost. Jejich přísun do ekonomiky je však
omezován, ze strachu před jejím „přehřátím“. Norsko nyní udržují polští
a jiní zahraniční dělníci, v rybích závodech a restauracích pracují Švédové
a taxíky řídí Pákistánci. Nor už dávno není ten chlapík v overalu s olejovými
skvrnami, sedí za počítačem a chodí na porady. Podle jednoho případného
bonmotu víc Norů tráví vymýšlením trefným sloganů, než prací na stavbách.
Do lékařských a inženýrských oborů se hlásí děti přistěhovalců – nejčastější
činností norské mládeže je studium žurnalistiky nebo médií a snění o dráze
celebrity. Přestože do Norska teče zlatavá řeka ropných peněz, překvapí
doslova neuvěřitelná dovednost státních úřadů vymámit z obyvatel i cizinců
vysoké daně a poplatky. Posedlost vybírat daně a vynalézavost jejich výběrčích
je pověstná. Může se stát, že úřady svému občanu nebo zde působícímu cizinci
prostě zkonfiskují bankovní konto, pokud mají pocit, že nedostaly to, co
dostat měly. Na druhou stranu, norští občané tvrdě brání proti byrokratům
svou osobní svobodu, takže po několika neúspěšných pokusech bylo zrušeno
sčítání lidu.
Nelze hovořit o Norsku a zároveň si nevšimnout, jak tato země pomáhá
a pracuje pro mír v mnoha krizových oblastech všech kontinentů. Norští
diplomaté se snaží po celém světě vyjednat lepší zítřek a norská společnost
na to přispívá svými bezednými prostředky. Jen v roce 2008 byly na humanitární
pomoc vyčleněny 4 miliardy dolarů, což tuto zemi staví na třetí místo na
světě (v poměru HDP a pomoci) a pokud budou splněny již naplánované předpoklady
v tomto i budoucích rozpočtech, vrátí se Norsko na první pozici, která
mu dlouhodobě náležela. V roce 2010 byla plánovaná částka 4,64 mld. USD,
což je zhruba 1.09% HDP. Navíc když se podíváme na seznam podporovaných
zemí, vidíme (na rozdíl od jiných států) opravdovou pomoc proti chudobě
a ne posilování vlivu v návaznosti na budoucí ekonomický prospěch. Tato
politika pomoci má u obyvatel Norska přímo neuvěřitelnou 90% podporu.
Krásná norská příroda a kulturní zvláštnosti
Norský lid celé věky zápasil s těžkými životními podmínkami, drsné podhoubí
vypěstovalo kruté a větrem ošlehané nájezdníky – Vikingy. Země plná kamenů
a ledu byla později nejprve v dánském područí a následně v královské unii
se Švédskem, ale vždy byla tou méně významnou a přehlíženou částí. Právě
tyto okolnosti vedou k současné rivalitě se sousedy a občas tvrdošíjným
až sobeckým postojům v různých otázkách. Severní moře, díky teplému Golfskému
proudu bohaté na ryby, je Nory považované za vlastní a doslova pirátsky
drancováno. To, že Norové nejsou členy EU, je také dáno nechutí dělit se
o své vody s ostatními evropskými rybáři. Velmi šikovní norští rybáři dnes
sice rozvíjejí chov ryb především v mořských sádkách, ale tu a tam ukážou
i starý kořistnický pud při sporech o rybářské oblasti mimo jejich vody.
Norské mořské teritorium je sedmkrát větší než pevninské, Norové nyní spravují
přes 2 miliony čtverečních kilometrů oceánu a rybami zásobují 150 zemí
světa. Ne každý však norskou hegemonii uznává, a tak norská pobřežní stráž
tu a tam zajme islandské nebo ruské rybářské lodi a odvleče je do svého
přístavu pro „nedovolené rybářské praktiky“. Norové se nezalekli ani tehdy,
když Rusové vyslali do sporné oblasti bitevní křižník Severomorsk. Neohrožení
norští inspektoři vnikají na rybářské lodě cizáků a po vzoru svých statečných
předků hájí nároky své domoviny.
I když se při vyslovení jména „Norsko“ každému vybaví na prvním místě
příroda, samotní domorodci nijak zvlášť své okolí nechrání. Není tak dávno
doba, kdy bylo dosluhující auto nebo traktor prostě přivezeny ke skále
a svrženy do moře. Norů je však tak málo, že své přírodě prostě nemohou
vážněji uškodit. Všichni rádi chodí do přírody a ne nadarmo se říká, že
se narodili s lyžemi u nohou a batohem na zádech. Neděle je tradiční „turdagen“,
kdy se vyrazí ven, ať již pěšky, na lyžích, na kole nebo třeba ve člunu.
Norové jsou přímo posedlí debatami o počasí, kterému rozumějí do všech
detailů. Tomu se nelze divit, když se počasí běžně změní několikrát i během
jednoho jediného dne. Další norské úsloví praví: „neexistuje špatné počasí,
pouze jste se špatně oblékli.“ Do Norska se jezdí hlavně kvůli přírodním
krásám, nicméně zejména metalový fanoušek by si přišel na své prohlídkou
četných vikinských muzeí. I typické dřevěné kostelíky, bohatě zdobené řezbami,
stojí za návštěvu.
Jak již bylo řečeno, Norsko nemá nouzi o prostředky a velmi štědře se
stará o svou kulturu. Například podle zákona je každá kniha zakoupena v
počtu jeden tisíc výtisků pro knihovny (jakákoliv, například i moderní
poezie, kniha pro děti nebo divadelní hra). Ve čtyřmilionovém státě tedy
počet výtisků začíná tam, kde u nás končí jen málokteré bestsellery. Každý
překladatel z norštiny v zahraničí může požádat o dotaci na překlad – aniž
by přeložený text pak musel knižně vyjít. Norsko má dvě verze norštiny
a je skoro jisté, že i ta poslední brožurka obsahuje obě jazykové verze
(byť jsou si podobné jako vejce vejci). Jejich používání není dáno ani
územně, ani národnostně – je to zkrátka věc osobní volby. Třeba ve školách
se učí tou variantou jazyka, kterou jednou za čas odhlasují rodiče žáků.
Norové a Češi
Norové, kteří přijíždějí do Prahy, se příliš nezajímají o historii (zejména
ti mladí). Praha je prostě jen zajímavé místo, kde mohou za své peníze
užít všeho, na co mají chuť. Obecně řečeno – historie nebývá obvykle koníčkem
Nora, neboť mu až příliš živě připomíná dánskou a švédskou nadvládu, která
trvala čtyři století. Teprve, když nalezne paralely s českou historií (zejména
švédský vpád za třicetileté války), je mu sympatické, že objevil zemi s
podobným osudem. Norská neochota vstoupit do Evropské unie jistě souvisí
s všeobecným názorem, že by si v současnosti raději o všem rozhodovali
sami, tím jsou Čechům podobní. Jenomže tam si politici nedělají z občanů
dobrý den a jejich názor respektují. Podobné znaky s námi najdeme také
ve zdravotnictví, norské nemocnice někdy působí i mnohem hůře: plné čekárny,
lůžka na chodbách, dlouhé čekací doby na operace a vysoké platby za zákroky
jsou u tak bohaté země udivující. Na přibližně stejné úrovni je také nepříliš
kvalitní školství, plné apatických učitelů a memorování – norští žáci jsou
při mezinárodních srovnávacích testech opakovaně nejhorší ze všech skandinávských
zemích, podobně jako Česká republika má nejhorší výsledky ze všech našich
sousedů. Ale vzájemné srovnání Norsko – ČR přece jen dopadá (samozřejmě)
v náš neprospěch. Můžete narazit na mnoho mladých Norů, kteří studují v
zahraničí, někteří také u nás. Zemi studia si vybírají nikoliv podle kvality,
ale často podle klimatu (nejvíce Austrálii). Ale zpět ke srovnávání, někteří
Norové jezdí do Prahy také proto, že romantické místo oživí stereotypy
ženského a mužského chování, v jejich zemi již zapomenuté (respektive zapovězené).
Co také můžete čekat od země, kde bylo postupně v osmi vládách (složeném
střídavě z různých stran) od roku 1986 do současnosti vždy přes 40% ministryň?
Stejné zastoupení mají i v parlamentu. V Norsku si i společně žijící páry
perou a žehlí každý sám, avšak v Praze se žena může stát opět bezbrannou
a slabou dívkou a muž gentlemanem – ochráncem. Zatímco v Oslu muž ženě
klidně pustí lítačky do obličeje, u nás nachází přirozenou a vrozenou část
sebe sama, která mu umožní být tím silnějším a zároveň dvorným partnerem.
A že mají Norové na to, aby romantiku oživovali v těch nejlepších restauracích
a hotelech, napovídá další srovnání: roční domácí hrubý produkt (který
je v Norsku přerozdělován rovněji než u nás) činí v této severské zemi
79.000 dolarů a v Čechách 19.000 dolarů. V průměrném ročním platu vypadá
rozdíl takto: Norsko 4840 eur (1. místo na světě), Česká republika 900
eur.
Ale nemusíme podléhat komplexu méněcennosti, v Norsku jsme také zanechali
své stopy: norská veřejnost vyžaduje na Štědrý den dopoledne televizní
vysílání naší „Popelky“. Politikou jsme začali, politikou skončíme. Jednoho
krásného dne v roce 2008, kdy se ve světě stala poměrně závažná politická
událost a Evropa stála na nohou, deník Dagsaviden ležérně informoval: „Premiér
Jens Stoltenberg a ministr Lars Sponheim jsou na lovu. Ministryně rybolovu
odjela do lesa na borůvky“. Bývalá norská předsedkyně vlády Gro Harlem
Brundtlandová zase jindy řekla: „dobré je typicky norské“. I současní norští
ministři a ministryně, při všech příležitostech vesměs oblečení v červených
bundách a neformálních svetrech, se stále usmívají a slibují vyšší mzdy,
ještě kratší pracovní dobu a ještě delší dovolenou. Průzkum, který oslovil
40.000 Norů, zjistil široké zastoupení „pocitu štěstí i spokojenosti a
absenci starostí“. No řekněte, nechtěli byste žít v takové zemi? Samozřejmě
vím, že někteří nechtěli: je to stát, má hranice a daně a politiky apod.
Ukazuje se, že žádný stát – jako ostatně nic v reálném světě - není ideální.
Ovšem za sebe si říkám, že za pokus by to možná stálo, jsou tam totiž i
dlouhovlasé bloňdaté Norky a skvělý heavy metal…
25.10.2013 James Bit 007