Vloni v červenci tady vyšel můj článek
o navrhované ústavní stížnosti proti povinné podpoře obnovitelných
zdrojů energie (OZE) placené občany a podniky. Stížnost byla nakonec
Ústavním soudem ČR (usoud) projednána a dnes podávám čtenářům
DFENSe zprávu o výsledku.
Začneme stručnou rekapitulací ústavní stížnosti. Zákonem 180/2005
vyplodil český parlament na rozkaz EUSSR lokální verzi zákona o povinnosti
občanů a podniků platit výpalné majitelům OZE. Proti platbě výpalného
směřovala navrhovaná ústavní stížnost, protože podle stěžovatelů
tato privilegovaná podpora porušuje vlastnická práva nedobrovolných
plátců, je založena na ideologii člověkem způsobeného globálního
oteplování a tedy v rozporu s ústavním pořádkem, a je v rozporu s
materiální podstatou právního státu.
Stížnost měla několik cílů: Nejprve zjistit, jaký je současný
vztah české ústavy a unijních nařízení. Teoreticky by česká ústava
měla být v českém státě normou nejvyšší právní síly. Ovšem
soudruzi komisaři v Bruseli a místní eurohujeři usilují o podřazení
národní ústavy Lisabonskému diktátu a možná už se jim to podařilo.
Stížnost byla míněna jako příležitost pro usoud se k tomu na konkrétním
příkladu jednoznačně vyjádřit. Ústavní soud je na politice a státu
formálně nezávislý, ale málokdo tomu věří. Stížnost byla pro
něj příležitostí ukázat, do jaké míry je nezávislý a do jaké
míry plní politické požadavky, tedy jestli přijme unijní ideologii
boje proti globálnímu oteplování. Pro občany byla stížnost příležitostí
zjistit, jaký mají skutečný obsah jejich majetková práva a jestli
do nich zapadá povinnost platit majitelům privilegií. Je dost možné,
že naštvaní občané v budoucnu přinutí politiky drahou podporu OZE
úplně zrušit. Pokud by to udělal usoud, odpadlo by riziko arbitráží
se zahraničními majiteli OZE. A dokonce i pro zbabělé vohnouty by byl
nějaký prospěch. Šetřili by svou část z 45+ miliard ročně po dobu
následujících 20 let. Za to by mohli pořídit víc moučných párků
z Lídlu a projevit občanskou odvahu hustší palbou hovadských SMSek
Kraďouskovi a ostatním politickým hvězdám.
Zájem připojit se ke stížnosti projevilo několik lidí a dva z
nich dokonce poslali plnou moc advokátovi a podíleli se na nákladech
povinného zastoupení. Advokát stížnost doručil usoudu na začátku
září 2011. Pak se věc lehce zadrhla, protože původní zákon 180/2005
byl před rozhodnutím usoudu zrušen a nahrazen zákonem 165/2012. Tato
akce byla politiky a jejich mainstream médii prezentována i jako reakce
na nesouhlas ovčanů s ekovýpalným pro majitele fotovoltaiky. Kdo však
nelitoval času na přečtení nového výplodu snadno seznal, že skutečným
důvodem byla nutnost zákonem rozšířit výpalné i na podporu bioplynu.
Stížnost jsme tedy stáhli, počkali až prezident prohraje svůj marný,
leč mediálně dobře prodejný boj a zákon vejde v platnost. To se stalo
a stížnost jsme podali znovu v červnu 2012. Věc byla opět přidělena
třetímu senátu. Usoud má čtyři senáty. Protože jsme chtěli výsledek
co nejrychleji, neprudili jsme na téma pravděpodobnosti přidělení
věci témuž senátu. Třetí senát, tedy přesněji některý z asistentů,
tentokrát věc promyslel fofrem a v už v srpnu stížnost odmítl
(III.ÚS 2475/12).
Už od začátku jsem věděl, že nejslabším místem stížnosti
je žalobní legitimace, neb zákon o usoudu stanovuje a dosavadní nálezy
dále upřesňují, kdo a za jakých okolností je oprávněn ústavní
stížnost a návrh na zrušení zákona podat. Sprostý daňový otrok
může ústavní stížnost podat pouze pokud nějaký akt orgánu veřejné
moci směřoval přímo proti němu a on vyčerpal všechny procesní prostředky
obrany, které nabízí náš kultivovaný, nezkorumpovaný, přehledný
a efektivní právní systém. Proto například usoud odmítl stížnost
a návrh na zrušení
šmírování lidu (IV.ÚS 798/11). Zde stěžovatelka zbytečně zaplatila
věhlasné a brutálně ambiciozní advokátce, protože nebyla obětí
aktu orgána veřejné moci. Tou by se kupříkladu stala, pokud by převzaté
sčítací archy také uložila do poštovní schránky, která je červená
i zevnitř a zásilky rozložené na molekuly doručuje vzduchem, a orgán
veřejné moci by jí následně pravomocně uložil pokutu za nepovolené
zachování své důstojnosti a soukromí. V případě výpalného za
obnovitelné zdroje je situace poněkud nejasná. Vybírat výpalné uložili
ekobaroni prostřednictvím vylobovaného nařízení EUSSR a z něj odvozeného
českého zákona soukromým prodejcům energie. Prodejce se může svobodně
rozhodnout, jestli výpalné vybírat, občas se stát cílem nenávisti
plátců výpalného ale nepřijít přitom zkrátka, nebo zavřít krám.
Zatím se to nejvíc týká prodejců elektřiny, ovšem prodejci plynu
a tepla si v blízké budoucnosti také přijdou na své. A zde se dostáváme
k vysvětlení podivného názvu článku. Výběr ekovýplaného soukromníkem
nemůže být aktem orgána veřejné moci. A akt být musí, někde se
skrývá, ví o něm třetí senát usoudu, podle kterého stěžovatelé
nemohou stížnost legitimovat odst. (5) § 72 zákona o usoudu (Jestliže
zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje,
lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel
o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních
práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne,
kdy k takovému zásahu došlo). Akt kterého veřejného orgána je tedy
tím individuálním aktem, který je vposledku možné napadnout ústavní
stížností? Třetí senát usoudu implicitně usoudil, že orgánem není
poslanecká sněmovna parlamentu, která zákon schválila a je na seznamu
orgánů veřejné moci Ústavu státu a práva AV ČR. V textu rozhodnutí
ovšem není ani náznak, kdo by tedy mohl oním orgánem být. Jsou ovšem
u nás experti, kteří by to vědět mohli. I obrátil jsem se na ně,
profesory ústavního práva právnických fakult (mimo Plzně) se žádostí
o pomoc při hledání orgána. Nikdo z nich neví, neboť neodepsali,
tedy až na jednoho, který má bohužel konflikt. Samozřejmě konflikt
přes třetí senát usoudu; kdo by byl tak hloupý aby myslel, že i kdyby
zdatný právník byl u fotovoltaiky v roce 2010, byl by u ní i na konci
2012?
Zapeklitý problém s nalezením aktu orgána neumím uspokojivě vyřešit
a státem placení odborníci mi nechtějí pomoct. Kdo z čtenářů ví,
kdo je orgán a co je jeho aktem? Práskněte mi to na mail. Pokud znáte
někoho, kdo by mohl orgána vypátrat, přepošlete mu laskavě tento
článek.
Namístě je douška pro hledače aktu orgána. Akt musí splňovat
jisté požadavky. Za prvé, nesmí zlikvidovat svůj cíl, tedy budoucího
ústavního stěžovatele. Zkrátit fakturu za nějakou energii o částku
odpovídající ekovýpalnému a použít jako akt pravomocný rozsudek
z občanského řízení je nepřijatelná strategie, protože exekutorská
mafie udělá z potenciálního stěžovatele desperáta a bezdomovce dlouho
před projednáním ústavní stížnosti. To platí i pro alternativu
zamítnutí stížnosti. Důstojnost ani materiální standard stěžovatele
nesmí být ohrožen. Na dočasná zastavovací opatření soudů není
radno se spoléhat. Za druhé, je třeba si uvědomit, že soudce v souvislosti
s případem u něj souzeným podat ústavní stížnost může, ale nemusí.
Za třetí, v občanském řízení je jistý limit ve výši 10000 Kč.
Při výpočtu škody z ekovýpalného je třeba mít argumentaci, proč
zahrnout nebo nezahrnout i budoucí platby do celkové škody, když podpora
je na dvacet let. Za čtvrté, možná jsou požadavky, které mě napadnou
později.
A ještě malá poznámka, a pak už fakt bude konec. Vynechal jsem
mnoho podstatných detailů, takže pro slušného právníka bude text
povrchní. Některé jsem vynechal schválně a jiné protože je neznám.
Článek je určen výhradně čtenářům DFENSe. Ty snad nepohorší
použitý styl ani projev nelásky k EUSSR a k českému fašisticko-korporativistickému
státu. Pro pohoršené nemohu udělat víc, než poukázat na „Důležitá
upozornění pro čtenáře!“, a zejména jim doporučit bod 6.
07.12.2012 Drzý Stěžovatel, daňový otrok, DrzyStezovatel(zavinac)seznam.cz