Je další se série pravdivých příběhů o dvou nezbedných nezletilcích
a jednom ohromném výbuchu, který mi dlouho nedal spát a který nás málem
zahubil. Tedy mne a bratrance Jiřího.
Bylo to někdy v roce 1982, takže mi bylo deset let. Bolševici a Ká eS
Čé hlásali své skvělé ideály, Elvis v srpnu dodýchal a John Lennon byl
zastřelen fanatickým fanouškem. Gustáv Husák se na nás šklebil podivným
pohledem z televize, v Rusku hromadně umírali generální tajemníci a dva
roky zbývalo Černobylu, než vybuchne a zasype Evropu radioaktivním prachem.
Poslouchala se ABBA, Kisáci, Katapulti, letěla CC. Catch,
Sandra, Iron Maiden a Led Zeppelin. Tedy poslouchalo se toho
více, ale to není v našem příběhu až tak důležité. Bratránek byl
velmi šikovný student chemické fakulty, nadšený experimentátor s průšvihem
na dosah a kouřil startky bez filtru. Tedy v té doby je jistě neměli a
byly ve žluté krabičce.
Jiří neustále něco vytvářel. . neviditelný inkoust, bouchací kuličky,
speciální mazadla na všechno, kyselinou vyleptal stůl při pokovování a
dokázal malým výbuchem zapálit záclony. Drogy nevařil, ale výbušniny ano.
Jeho motto bylo asi to, že když na konci pokusu není výbuch, tak se pokus
nepovedl.
Jednou, když jsem byl u nich na prázdninách jsem zavítal do jeho království.
Jeho pokoj, to byl už jiný svět. Plakáty, přístroje, hudební nástroje,
křivule, baňky se zvířaty, chemikálie, zkumavky, kahany a plno trubiček
šířících zápach ze sublimace a bůhvíco ještě. Jednoho krásného dnes (asi
den Dé) Jirka pobral tátovi ze skříně Indulonu, to je ta mast na ruce co
se fasuje v práci a všechno to vymačkal do kastrolu a zahříval podivným
způsobem.
Míchal to a míchal, až získal to co chtěl. Slil horní vrstvu, obsahující
průsvitnou tekutinu, vypadalo to docela mastně.
„To je glycerín Lůďo,“ povídá a chladí ho v baňce, ještě více olejovatí
a já se neptám, proč to dělá. On vždy věděl co dělá. Potom si přichystal
kyselinu dusičnou, kterou kdesi splašil a pak řekl historickou větu:
„Ustup, mohlo by to bouchnout“ a zcela vážně se štítem a v brýlích
se dal do smíchávání glycerínu s kyselinou.
Ustoupil jsem od něj na dva kroky zpět a zíral, jak to při míchání v
baňce šumí a prská. Kdybych věděl, že ten půllitru nitroglycerínu by srovnal
dva paneláky, tak bych mu to vymlouval anebo bych utekl dva kilometry od
něj. Ale já ustoupil na dva metry od něj a pochopil, že až tohle otestujeme,
to bude pecka. Tedy pokud se to smíchá ve správném poměru, jak Jiří podotknul.
A tak jsme výsledný produkt slili do zavařovací sklenice a v síťovce
jsme šli přes městečko ven do staré pískovny a otestování tohoto koktejlu.
Prý ta směs vybuchuje nárazem a tak jsme nemuseli shánět rozbušku ani zápalnou
šňůru. Kdyby nám síťovka, tedy ta taška na brambory povolila, tak z nás
nezbudou ani boty. To nebezpečí jsme si však neuvědomovali a kráčeli jsme
rychle za město. Slunce se pomalu schylovalo k západu, když jsme stanuli
na vrcholu kopce u srázu, kde se těžil písek na beton. Dole pod námi bylo
staré zařízení na úpravu štěrku a hromady písku.
Dole pod námi byla hloubka a já i Jirka jsme byli na okraji srázu docela
kryti malým valem, který se zde vytvořil těžbou. Dokonce jsem nalezl pohozenou
šachetní přilbu, kterou jsem si důležitě nasadil, když nás čeká ten slavný
odpal.
„Tak bacha!“ řekl bratránek a vší silou hodil do dálky a dolů pod sráz
tu sklenici s tím roztokem. Já se krčil na zemi, oči zavřené, uši ucpané
čekajíc velký třesk. Nic se však nedělo, podivné ticho.
Nebouchlo to. . napadlo mě. Doufám že k tomu ten chemik nebude chtít
jít….
Pomalu se díváme dolů. Hluboko pod máma nic není a pak náš pohled upoutá
sklenice. Leží na zemi v písku, daleko od nás a lehce se z ní kouří bělavým
dýmem.
“No jo, já to věděl…“ říka Jirka. „Nic z toho nebude, asi jsem
dal blbej poměr. . “
Jeho slova přerušil záblesk, silný jako svářečka. Přikrčili jsme se
instinktivně k zemi. Následoval ohlušující výbuch.
Mohutný, neuvěřitelný a brutální. Takový jaký jsem nikdy v životě nezažil
s doufám že už nezažiji. Ohlušil nás oslepil.
Do nebe vylétl ohromný sloup prachu, písku a kamení. Zameteno v pískovně…
Házelo to s námi a pak to na nás všecko padalo. Bratránek se krčil
a s křecí v obličeji se díval na to co stvořil. Já přestal mluvit a jen
jsem hystericky ječel. Byl jsem přeci malý kluk a on skoro dospívající
hipík, experimentátor, který stvořil něco co nemělo obdoby. Asi mu to došlo.
Rychle mě tahal do lesa nad strání.
Zalapal po dechu a říká „Ty vole, to bylo nějaký moc silný…!“ Sama intenzita
s síla nitroglycerinu ho překvapila. Mohlo nás to zabít. Stále jsem brečel
a ani nevím co se dělo kolem. Šel jsem za ním jako robot. Mrak prachu
se zatím snášel nad město a pokrýval vše jemnou vrstvou. Ten nářez byl
slyšet na desítky kilometrů okolo. “Ani necekneš, jasný!!“ velel bratranec.
Začal vyhrožovat: “Jinak půjdu do pasťáku, tebe vezmou vašim do děcáku
a všechny naše rodiče zavřou!“ Už nevěděl jak by ten průšvih zkoulel.
Pod námi se zatím cosi dělo.
Přišla půlka města. Hasiči, tehdy požárníci už dorazili k mělkému kráteru
v pískovně.
Pak VeBé tehdejší policie.
Záchranka. .
Hromady lidí a vyšeřovačka.
Jiří si zapálil starku a pozoroval tem mumraj dole. Došlo mu, že tohle
je průser.
Ještě mě chvilku zpracovával a pak jsme šli domů.
V noci jsem se probouzel a celé dny jsem měl to pekelné divadlo před
očima.
Ve městečku zatím chodily fámy o nevybuchlé pumě z války v pískovně,
o explodujícím muničáku a dokonce obdobě malého tunguzského meteoritu.
Nic nezjistili.
Až po čtvrt století jsme se o tom začali bavit a zavzpomínali jsme
si.
A loni jsem o tom napsal delší pojednání a příběh. Který se ovšem kamsi
na webu zakutálel a na disku nezůstal.
Proto zde přináším zkrácenou verzi pravdivého postřehu na počtení o
tom, jak jsme z blbosti mohli přijít o ty naše živůtky.
Indulona a co to umí….
Luděk Škrip 4/2009