D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Kosa nostra
    Vydáno 30. 06. 2013 (19191 přečtení)

    V řadě zbraní prezentovaných na D-FENS mi poněkud chybí klasika českých střelnic a mladých let strávených "na pakárně". Čím je pro Rusy a chudší půlku světa AK-47 (Kalašnikov), pro Američany AR-15 (M-16) tím je pro Čechy/Slováky Sa vz 58 (familiérně nazývaná Kosa).

    Pro "odborníky" z novin je to samopal a v tomto bludu je udržuje i chybné, resp. historické označení této zbraně - Samopal vz. 58. Bohužel v češtině to není tak pregnantně řečeno jako v němčině, kde je samopal Maschinenpistole, což jasně evokuje příbuznost samopalu a pistole. Samopal je zbraň na pistolové střelivo s možností střílet dávkou. To pistolové střelivo je tam skutečně důležité, protože se od něj odvíjí použití zbraně, její výkon a konstrukce. Samopal je CZ 61  Škorpion. Samopal je UZI, Heckler Koch MP5 i PPS-43 Sudajev či PPŠ-41 Špagin (Pepeška). Nicméně kromě schopnosti střílet dávkou (ve vojenských verzích)  je Sa 58 (AK-47…) něco jiného. Něco, čehož počátek musíme hledat na východě, v šíré Rusi. Vladimír G. Fedorov, tváří v tvář jatkám zákopové války, přišel s myšlenkou, že vojáci nepotřebují střílet na kilometrovou dálku, ale zato potřebuje střílet rychle a unést hodně střeliva.  To v té době už uměly první samopaly, ovšem jejich výkon stačil pro boj přímo v zákopech, v lesích či městech, ale na vzdálenost mezi zákopy byly přecijenom slabé. Fedorov přišel s myšlenkou malého kulometu, se kterým lze úspěšně střílet bez opory. Účinný dostřel kolem 300-400 m, kapacita, malé rozměry, přiměřený zpětný ráz. Ideálně stejná ráže jako další zbraně pěchoty (stejná hlavňovina). Standardní náboj 7.62x54R byl příliš silný, těžký a s velkým zpětným rázem a tak Feodorov hledal něco slabšího. Jeho vlastní varianta náboje 6.5mm neměla z logistických důvodů šanci na přijetí. Ani převzatý náboj z japonské pušky Arisaka (kupodivu v Rusku používané) 6.5x51R se nestal platformou, na které by došlo k masivní produkci standardní pěchotní zbraně. Žádná z verzí Feodorovovy útočné pušky nebyla masově zavedena do výzbroje. Nicméně byl to Fedorov, kdo definoval tuto kategorii. Jeho význam je nutno vidět na úrovni Schmeissera či Kalašnikova. Ke znovuzrození a zavedení do výzbroje této kategorie zbraní opět došlo na východní frontě, tentokrát v letech Druhé světové války.  Nejprve začaly být armádní opakovačky (Mosin, Mauser…) s větším či menším úspěchem nahrazovány silnými samočinými puškami na shodné střelivo. Zmiňme pro Čechoslováky významného teoretického nástupce nesmrtelného Mosina na "plnotučný" náboj 7.62x54R - Tokarevou samonabíjecí  SVT-40. Jejími protějšky byly německé Gewehr 41/43 či americký M-1 Garand. Na ruské frontové poměry složitá a velká puška. Proto se přednostně dostává k elitním útvarům, mj. československému. Tím má pro nás lehce ikonický význam: byla oporou u Sokolova i Dukly, nácky s ní lovila odstřelovačka Marie Ljalková-Lastovecká. A velmi vysoko jí hodnotili i vojáci SS a Wehrmacht. Nicméně pro ideální pěchotní zbraň  bylo třeba nejprve nalézt vhodný náboj, jak po stránce balistiky, tak výroby.  Němci zkracují svůj 7.92x57 (klasický Mauser) na 7.92x33 (7.92 Kurz).  A  na ruské straně dochází ke zkrácení slavného náboje 7.62x54R (Mosin, SVT-40 Tokarev, SVD Dragunov, kulomety…) na náboj 7.62x39, neboli náboj Vz. 43. V Německu, u firmy Haenel talentovaný konstruktér Hugo Schmeisser chce koncepci pěchotní zbraně posunout o fous dál. Pistolová pažbička, střelba dávkami (samočinná zbraň) kompaktní design a hlavně vysokokapacitní vyjímatelný zásobník. Po několika evolučních verzích (MKb-42(W a H)…)se zrodila StG 44. A už jsme blízko Obamovy noční můry. Když tuto vpravdě revoluční zbraň předvedli Hitlerovi, velký Vůdce s genialitou sobě vlastní vymyslel název - když Reich dostává na všech frontách na prdel, nechť se zbraň jmenuje pěkně herojsky: Sturm Gewehr - zrodila se Utočná puška, Assault rifle. První spolehlivou konstrukcí Rusů na střední ráži se stává SKS 45 (Samozarjadnyj Karabin Simonova - Simonov). Jak název napovídá, jde o samonabíjecí (neschopná střelby dávkou, jedno stisknutí spouště=jeden výstřel) karabinu. Puška má celkem konvenční tvary, nemá vyjímatelný zásobník, ale jen horem plněnou nábojovou schránku na deset nábojů. Vyznačuje se značnou spolehlivostí a odolností, příjemným chováním při střelbě, ale revoluci na bojiště nepřináší. Koncepcí byla StG 44 oproti všem sovětským i americkým zbraním dál - byla to skutečná moderní útočná puška…

    Démon byl vypuštěn. Co na tom, že tahle zbraň je výborná na obranu - slovo "utočná"  bude motivovat pěchotu a za pár desítek let novináře a antigun lobby. "Považte paní, útočná puška, to si přeci na obranu nikdo nepořídí! ". Útočná puška je v podstatě samočinná karabina na střelivo střední balistické výkonnosti s velkokapacitním odjímatelným zásobníkem. No nezní "Útočná puška" lépe? Minimálně tak dobře jako bojový pes (býkohryzný jamník zní nepochybně méně strašidelně, nežli pitbulteriér).

    Po válce se tato třída zbraní velmi rozšířila a v podstatě předělala pěchotní boj. Ještě než vrhneme na "útočné pušky", zmiňme jakýsi hybrid v podobě samočinných pušek na "plnotučné" střelivo, které jsou někdy také řazeny k útočným puškám. V ráži 7.62x51 NATO jde např. o poválečný FN-FAL či M-14. Tyto pušky byly pak zhusta (pro velké rozměry, těžké střelivo a velký zpětný ráz) vytlačeny středněvýkonnými puškami třídy AK-47 či M-16. Mezitím se v SSSR s plnotučným nábojem 7.62x54R zrodila SVD Dragunov. Puška, která není sniperkou, ale je určena pro nejlepší střelce družstva na vedení palby na větší vzdálenost, než klasický "kalašnikov". Tato zbraň v podstatě předešla kategorii zbraní DMR (Designated Marksman Rifle) - tedy zbraň nikoliv pro snipera, ale pro, řekněme, ostrostřelce. Pro tuto roli se na západě v poslední době reinkarnovaly evoluční verze M-14, později i specializované konstrukce, často vniklé přerážováním M-16 kategorie na 7.62x51 NATO, či pouze vybavené těžkou hlavní.

    V podstatě bychom mohli genezi zbraní pěšáka ve 20. století zhrnout, jako zvyšování palebné hustoty za cenu snižování účinného dostřelu. Z klasických silných opakovaček (Mosin-Nagant, všelijaké klony Mauseru 98) se stanou nejprve samonabíjecí pušky klasické geometrie (SVT-40 Tokarev, Gewehr 41/43, M-1 Garand) a později samočinné (s již modernější geometrií) jako FN-FAL, M-14, SVD Dragunov. Během války se oddělí vývojová větev pušek na slabší náboj, která opanuje bojiště po válce ať již s přechodným, samonabíjecím mezistupněm (SKS-45, Baby Garand M-1 Carbine) nebo rovnou samočinné (StG-44).

    Mezitím se v SSSR na konci války epizodně do bojů zapojí SKS 45 a je vojáky přijata velmi kladně. Nicméně velení je jasné, že SKS jednak nestačí, a za druhé je svým frézovaným pouzdrem závěru i zamykáním do pouzdra závěru výrobně náročná. A tak se v Iževsku, po bedlivém studiu StG44 (ostatně i H. Schmeisser dostal po válce neodolatelnou nabídku pracovat v Iževsku), rodí Avtomat Kalašnikova: AK-47. Zbraň výrobně jednoduší než SKS. Píst je spojen s nosičem závorníku, ten se rotačně zamyká k hlavni. Je to spolehlivé, je to odolné a levné, vyrobí to každý blbec a každý blbec to udrží v poli funkční. Zpočátku frézované pouzdro je nahrazeno lisovaným a nýtovaným  - vždyť na jeho pevnosti a přesnosti nezáleží - závorník se zamyká přímo do hlavně. Nijak přesvědčivá přesnost je dána několika faktory. Jednak samotný náboj 7.62x39 není balisticky žádný zázrak, k tomu připočtěme poměrně krátkou a tenkou hlaveň, značné vůle zbraně (o nějakém vymezování headspace si nechme zdát) a relativně velký zpětný ráz, který zejména ve spojení s geometrií zbraně při střelbě dávkou má svůj vliv. Negativně působí i píst spojený se závorníkem. Ovšem výhody mohutně převažují a AK-47 (Avtomat Kalašnikova) se šíří do celé Varšavské smlouvy i do více či méně spřátelených satelitů. Obrovská spolehlivost, cena a tolerance k nekvalitnímu střelivu i obsluze přebíjí všechny nevýhody. V USA začíná vývoj srovnatelné zbraně o něco později. Zatím stále používají své druhoválečné Garandy (či jejich menší a slabší verze M-1 Carbine), popř. podstatně modernější M-14. Jenže ve Vietnamu se ukazuje, že M-14 je sice v řadě pohledů impozantní puška, ale má své značné nevýhody. Dřevěné pažbení v tropech zlobí, střelba dávkou z této silné pušky je obtížně zvládnutelná. K tomu nepřispívá ani geometrie zbraně, kdy plynový násadec s pístem je POD hlavní, čímž vzniká nemalý klopný moment a při střelbě z krytu vojáci musí vystrkovat hlavu víc, než by se jim líbilo. Značný účinný dostřel i balistický výkon (kmen palmy není před touto puškou ideálním krytem) tyto nevýhody většinou nenahradí. Ve firmě Armalite další slavný kontruktér Eugene Stoner, přes řadu mezitypů a velké diskuze o střelivu, přichází se svojí revoluční puškou AR-15, která byla pod označením M-16 nakonec zavedena do armády. V čem je puška revoluční? Především střelivem. Pokud Němci i Rusové šli cestou zkrácení klasických puškových nábojů, AR-15 používá střelivo .223 NATO. Jde v podstatě o malorážové střelivo 5.56x45. Střely jsou (hlavně zpočátku výroby) velmi lehké, zastavovací účinek není valný, velmi je ovlivňuje vítr i jakékoliv překážky v dráze střely (větvičky, údajně i stébla). Na druhou stranu jde o velmi rychlou střelu se slušnými balistickými vlastnostmi. To přináší dvě výhody. Navzdory nijak impozantní úsťové kinetické energii ji střela ztrácí poměrně pomalu, za druhé má značný ranivý potenciál. Velká rychlost střely vede často ke vzniku hydrodynamického šoku (člověk je v podstatě z vody) a lehká střela má v tkáních tendenci se převracet, sjíždět po kostech atd. čímž poškození tkání roste. A z hlediska armády je těžce raněný nepřítel lepší, než mrtvý. Zatěžuje logistiku víc než klasická, poctivá mrtvola a na rozdíl od mrtvoly při tom také často pěkně řve, což jeho spolubojovníkům většinou kuráž nedodá. Horší zastavovací účinek se obětuje… Stonerova zbraň měla ještě další revoluční prvky. Jednak in-line koncepce, kdy hlaveň, závěr a pažba jsou v jedné ose. Puška tedy nemá tendenci se při střelbě zvedat, pouze vyžaduje vysoká mířidla. K tomu vynikající ergonomie. Vratná pružina závěrového mechanismu se přemístila z pouzdra závěru do pažby (proto nejde dělat sklopka) a hlavně Stoner vynechal píst. Kanálek od hlavně přináší spalné plyny přímo na čelo závorníku. Toto řešení je celkem chytré a logické, ale ze začátku přineslo velké problémy. Stoner vynechal poměrně těžkou součástku čímž se snížily náklady na výrobu a také se zlepšila kultivovanost a přesnost zbraně při střelbě zejm. dávkou. Dále předpokládal, že spaliny budou závěrový mechanismus do jisté míry mazat. To se tak úplně nepotvrdilo, takže když došlo k bojovému nasazení, kombinace zprvu nevhodného složení prachu (který nemazal, ale prasil) a fámy, že puška je samomazná a nemusí se moc čistit, vedly k fatálním problémům se spolehlivostí. Časem se však tyto problémy podařilo významně omezit. Na bázi AR-15 pak vnikla řada klonů, jež do její konstrukce vrátily píst. Ať již jde o profesionální řešení od Heckler-Koch, či různé, spíše sportovní přestavby, včetně těch českých (V-AR, P-AR…). Celá rodina AR-15 se vyznačuje (oproti AK-47) podstatně vyšší přesností, mnohem kultivovanějším chování při střelbě dávkou i jednotlivými ranami a voják může nést hodně střeliva. Na druhou stranu spolehlivost vyžaduje pečlivou údržbu, v terénu pokrytém vegetací rychle vystupují do popředí limity lehkých střel a správně motivovaný (sjetý) Talibanec často zastaví svůj útok až po několika zásazích. Ostatně při svém příchodu do Vietnamu si tyto pušky vysloužily od vojáků, zvyklých na "pořádné" M-1 či M-14, přezdívku "poodle shooter".

    Sa 58

    A zatímco Západ ladí a piluje svojí AR-15, rudá polovina planety je ve znamení AK-47. Až na ČSSR. Jakýmsi zázrakem se Československo stalo jedinou zemí VS, jež nezavedla výrobu AK-47, ale bylo jí dopřáno vyvinout vlastní zbraň. Bez zásadních problémů a kontroverzí vniká během pouhých dvou let (1956-1958) v brněnské Konstruktě návrh samočinné karabiny ráže 7.62x39. I vzhledem k výsledku nezbývá než konstatovat, že Pan Konstruktér Jiří Čermák (a Ing. Bohuslav Novotný) svojí práci zatraceně dobře uměli. Po testech byla zbraň zavedena do výzbroje ČSLA jako Samopal vzor 58. Srovnání s AK-47 dala nová česká karabinka s prstem v nose (později legendami ještě zveličeno).

    Puška používá stejný náboj, jako AK-47 a zvenku je na první pohled poměrně podobná. To vede k tomu, že je často různými "odborníky" označována jako československý klon AK-47. Zbraně jsou však zcela odlišné. Vzhledem k tomu, že přecijenom úroveň československého strojírenství byla někde jinde, než sovětského, i vzhledem k faktu, že při zadání zbraně nebyl požadavek výroby pologramotným vývojovým mezistupněm mezi člověkem a opicí kdesi v džungli, mohli si konstruktéři dovolit poměrně náročná řešení.

    Hlavní "uživatelské" rozdíly: Celá zbraň je o dost menší a pevnější než AK-47. Navzdory použití výrobně náročného frézovaného pouzdra závěru je puška nezanedbatelně lehčí. Výrazně lehčí jsou i zásobníky (ačkoliv jsou odolné a spolehlivé). Puška je bezpečnější. Nemá klasické výhozné okénko, ale při výstřelu (natažení, kontrole zbraně) se dozadu odsouvá celý nosič závorníku. Výhozný otvor je tedy mimořádně velký a zároveň umožňuje dokonalou kontrolu nábojové komory. Místo obří traktorové páky AK (kterou nelze silnou rukou smysluplně obsluhovat) má relativně ergonomický přeřaďovač režimů střelby/pojistku. Zbraň má střeleckou pohotovost, tj. po vystřílení zásobníku zůstává nosič závorníku a celá sestava závorníku (dále poněkud nepřesně závěr) vzadu a po přebití je potřeba jej "shodit". Principielně podobné jako u pistolí. Standardně se (kvůli vyšší brancoodolnosti) "shazuje" potažením páky nosiče dozadu. Zbraň je o něco přesnější než AK, rozdíl ale není podstatný a při střelbě dávkou pravděpodobně žádný. Oproti AK je výhodou, že píst není součástí závorníku a tak lze hlaveň považovat za (se značnou mírou nadsázky) plovoucí. Sice je na hlavni kanálek a plynový násadec, ve kterém si poskakuje píst, ten ale není pevně spojen se zbytkem těla. V pevném rámu se nachází závorník, což je chromovaný frézovaný odlitek, v jehož ose je plovoucí zápalník a na jeho pravém čelním okraji je vytahovač. Závorník je dutý, středovou dutinou prochází úderník, který při výstřelu bije do zápalníku. Po sranách závorníku je vyfrézováno uložení závory. Závora je odlitek ve U při pohledu zeshora, resp. ležatého T, při pohledu ze strany. Oba konce U volně zapadají do závorníku a mohou se kolem tohoto uložení kývat. Dolní krátká nožička ležatého T jsou uzamykací ozuby, které (při vykývnutí dolů) zamknou závorník k pouzdru. Závorník se závorou se vkládají do nosiče závorníku, kde jsou fixovány úderníkem, který prochází otvorem v nosiči závorníku i závorníkem a ozubem je uzamčen v této sestavě. Všechny části zbraně, které přicházejí do styku se spalnými plyny jsou tvrdě chromovány (zejm. jde o vývrt hlavně, plynový násadec, píst). To vede k radikálnímu zvýšení životnosti zbraně. Důležité je to obzvláště při používání levného, surplusového, vojenského střeliva, které používá korozivní zápalky na bázi třaskavé rtuti.

    Rozborka

    Po vybití, kontrole zbraně a vypuštění úderníku se stlačí čep na zadním konci krytu vratných pružin. Čep se povytáhne a palcem tlakem dopředu a nahoru vyskočí celý kryt pružin, ve kterém jsou fixovány vratná a bicí pružina (ve správné terminologii vratná a úderná vzpruha). Kryt s pružinami se vytáhne dozadu vzhůru. Sestava nosiče závorníku, závorníku, závory a úderníku, se posune zcela vzad do míst, kde byl předtím kryt pružin a kolmo vzhůru se vyjme. Pootočením úderníku lze tento vyjmout a oddělit nosič zvorníku, závorník a závoru. Pod hledím se následně vycvakne čep nadpažbí a nadpažbí, fixované zaháknutím na plynovém násadci, se vyklopí vzhůru. Píst se stlačí směrem dozadu a vyjme z plynového násadce. Vše. Sborka v opačném gardu.

    Jak to funguje?

    V okamžiku výstřelu samozřejmě potřebujeme, aby nábojnice byla festovně držena v komoře. Proto je třeba, aby na nepatrný zlomek vteřiny byl závorník pevně zamčen a držel náboj v komoře. Zároveň potřebujeme, aby o malý kousek později, tlakem na jiné místo, než kde je dno nábojnice, byl závorník odemčen a vydal se na cestu vzad. V okamžiku, kdy zápalník udeří na zápalku střeliva je celý závorník prostřednictvím výkyvné závory (jistá podobnost s např. SKS či SVT) uzamčen k pouzdru závěru ("rámu zbraně"). Proto potřebuje Sa58 pevné a přesné pouzdro. U AK je závorník zamčen k hlavni a pouzdro závěru v podstatě slouží k tomu, aby do zbraně nelezl bordel, aby si Ivan či Ahmed neskřípli prsty a aby spoušťový mechanismus měl v čem držet. Proto stačí lisovaný materiál na úrovni lepší konzervy. U Sa58 pouzdro závěru dostává neskonale více zabrat, proto je vyrobeno frézováním z odlitku. Pěkná, i když výrobně náročná, ukázka kvalitní strojařiny. V hlavni je, v přesně definované vzdálenosti, kanálek, který po průletu střely odvede část spalin do prostoru nad hlavní (plynový násadec), kde zatlačí na píst. Ten je tlačen vzad do momentu, kdy mine otvory v násadci, kterými spaliny uniknou a tlak pomine. Při své cestě vzad píst vykoná spoustu práce. Stlačuje svojí vlastní pružinu, která ho vrací zpět. Dále udeří do čela nosiče závorníku. Na rozdíl od samotného závorníku, který dozadu nemůže (je zamknut), nosič závorníku odemkne závoru a spolu s již odemčeným závorníkem se vydá vzad. Přitom se začne dít několik věcí současně. Nosič závorníku stlačuje vratnou pružinu (která ho pak vrátí zpět a zamkne zbraň). Nese s sebou úderník, který stlačuje bicí pružinu. Na čele závorníku umístěný vytahovač, což je v podstatě kovový drápek s pružinou, vytáhne prázdnou nábojnici z komory (proto mají nábojnice u dna drážku). Nese ji až k vyhazovači. To je  kovový trn, pevně umístěný v pouzdru závěru. Nábojnice zaháklá drápkem vytahovače je vyhazovačem shozena a protože se na ní zespodu tlačí ze zásobníku další náboj (ev. dno zásobníku, jde-li o poslední výstřel), je tlačena z prostoru mezi nábojovou komorou a závorníkem. V tuto chvíli je ovšem závorník i se svým nosičem vzadu a tento prostor je otevřený. A tak má nábojnice dost místa, kterým ze zbraně vyletí. Ve chvíli, kdy je nosič závorníku zcela vzad, začne ho stlačená vratná pružina tlačit zase hezky zpět. Při pohybu dopředu sestava nosiče a závorníku zatlačí nový náboj do komory. V tu chvíli se zamkne závora umístěná na spodní části závorníku k rámu zbraně. Na rozdíl od vratné pružiny zůstává bicí pružina stlačená vzadu, protože jí tam drží úderník, zachycený spoušťovým ozubem o záchyt úderníku. U vojenských verzí Sa58 (samočinných) jsou záchyty úderníku dva. Pravý vypouští úderník ve chvíli, kdy je závěr zcela vpředu a uzamčen a puška je v režimu střelby dávkou. Levý záchyt je aktivní při střelbě jednotlivými ranami a poklesne v momentě, kdy je zmáčknuta spoušť. Po snížení záchytu úderníku dosud stlačená bicí pružina tlačí úderník vpřed. Ten předá svojí energii zápalníku, umístěnému v ose závorníku a dojde v dalšímu výstřelu. Zní to možná trochu složitě, ve skutečnosti je to celé velmi jednoduché a spolehlivé.

    Civilní verze neumožňují střelbu dávkou a kromě dalších úprav mají amputovaný pravý záchyt úderníku. Místo něj bývá navařena kostička, aby jej nebylo možno dodělat. Chybějící záchyt bývá ale jedním ze zdrojů problému zvaného Hermex efekt (HE), kdy jen levý záchyt nestačí (sejdou-li se vůle a tlaky pružin) zachytit úderník a ten jede s celou sestavou dopředu. Náboj je pak jen lehce "naďoblý" zápalníkem, který do něj ťukne sertvačností, ale nemá dost sil jej odpálit. Celé se to řeší laděním, leštěním záchytů, úpravami pružin, event. výměnou celého záchytu za nový, upravený, z prudukce puškařství Zendl. Někdy pomáhá i králičí pacička či kus provazu oběšencova. Je třeba poznamenat, že "hermexení" je pro komunitu uživatelů civilních klonů Sa58 zdrojem věčných diskuzí, kladných a záporných emocí, zaručených triků i vášní. Čím je pro vochcávkáře spotřeba TDI, pro levičáky dotace a regulace, tím je "hermexení" pro komunitu kolem Sa 58.

    Jako první začala s výrobou civilních verzí Sa 58 společnost CZ Hermex. Nezachycování úderníku se tedy projevilo u jejich zbraní jako první a tímto se tato (bývalá) firma stala nesmrtelnou a pojmenovala tak tento problém. Je ovšem vlastní všem civilním verzím Sa 58. Civilní klony dále vyrábí i mateřská CZ Uherský Brod pod názvem CZ 858 Tactical a puškař Novohradský, pod označením FSN-01. Ze Slovenska se dováží klon Sa58 pod názvem Gazela. Je potřeba poznamenat, že ve všech těchto případech se jedná o zbraně více či méně použité a více či méně kvalitně zrepasované. Pokud je v pořádku vývrt hlavně, tak to v zásadě ničemu nevadí. Životnost Sa58 je značná a díly celkem levné. Sa 58 dále vyrábí z nových či nepoužitých (alespoň dle jejich údajů) dílů firma Czech Small Arms (CSA). Zakázkovou výrobu zbraně zvládne i ladičská firma GunExpert.

    Používání

    Z této pušky je zábava střílet. Díky své váze i rozměrům se hodí na akční střelecké disciplíny, zvláště pro zdatnější střelce, kteří za všech okolností zvládají její zpětný ráz. Chod spouště bych označil jako "rozumný". Sa 58 je primárně pěchotní kladivo a nikoliv odstřelovačský nebo lovecký speciál. Vedle např. SKS-45 je chod spouště o dost vstřícnější. Po instalaci Zendlovy "antihermexí" spouště se značně zlepší i její chod, a přesnost mířené střelby jde nahoru. V základní konfiguraci je potřeba popasovat se s několika dílčími nevýhodami. Při konstrukci zbraně byl kladen velký důraz na její blbuvzdornost a kompaktnost (levá strana zbraně je hladká pro snadné nošení), což s sebou ale nese jisté nevýhody. Při vystřílení zásobníku zůstává závěr vzadu. To je plusem pro bezpečnost. Nicméně díky páce nosiče závorníku, umístěné vpravo, je nutné, po výměně zásobníku, přehmátnou levou rukou na pravou stranu zbraně a nosič shodit. Toto lze obejít dvěma způsoby. Instalací vypouštění zachyceného závěru před spoušť zbraně tak, že je v dosahu ukazováku pravé ruky, nebo novým nosičem závorníku s pákou na levé straně. Vadí i pomalá výměna zásobníků. Nejprve je třeba levou rukou uvolnit pojistku zásobníku a prázdný zásobník vypáčit. Poté lze vzít nový zásobník, a naklopit ho do zbraně. Pak nadhmatem shodit závěr. Při troše tréningu lze, v ideální situaci, mít v levé ruce plný zásobník a prázdný odjistit a vytlačit plným zásobníkem. Nejde to ale ve všech polohách. Řešení - oboustranné vypouštění zásobníku. Zatímco levá ruka sahá pro plný zásobník, pravý ukazovák shazuje prázdný. Další nevýhodou jsou pažby. Jednak nejsou in-line, za druhé jsou krátké (zejm. sklopka) a nepříliš ergonomické. Na trhu je ovšem obrovská nabídka pevných i sklopých pažeb s klasickou i in-line geometrií. Standardní pistolová pažbička je celkem malá a klouže. Existují samozřejmě kvanta aftermarketových pažbiček. Sa vz 58 lze spolehlivě krmit starým vojenským surplusovým střelivem. Většinou mívá korozivní berdanové zápalky na bázi třaskavé rtuti (což Sa 58 nijak zvlášť nedojímá) a slušnou laboraci. Zcela spolehlivě (hovořme o mnoha set kusechbez selhače) mi chodí maďarské střelivo z roku 1973 i čínské  z roku 1971 (balené v pixle, kde náboje u dna doslova plavaly v oleji).

    Montáž příslušenství

    V době navrhování Sa 58 nikdo neřešil montáž kolimátoru, LED svítilen, laserových značkovačů, taktických rukojetí… a tak kromě bodáku (mimochodem mizerného) nelze na zbraň nic rozumně připevnit. Naštěstí lze dnes dokoupit velké množství railových systémů. Pokud chceme na předpažbí připevňovat jenom taktickou ručku a svítilnu, bohatě postačí plastové komponenty, např. izraelský FAB. Chceme-li na nadpažbí dát kolimátor, je velmi pravděpodobné, že na plastu nebude držet nástřel. V tom případě je nutné zvolit kovové. Nabídka je značná (QNX, KingGun, Brüger-Thomet, Zendl). Další příslušenství lze namontovat po nahrazení plechového krytu pružin masivním krytem s railem. Je třeba říci, že cena kvalitních kovových railových systému značně a násobně převyšuje cenu zbraně samotné. Pokud chcete mít svojí Kosu (za cca 6 000,-) převlečenou "fduralu", vyjde to na cca 19 000,- pokud použijete Zendlovy výrobky. Na jejich návrhu, provedení a kvalitě bude ovšem těžké hledat chyby.

    Použitelnost zbraně lze radikálně zvýšit montáží optických zaměřovačů. Primárně se nabízí montáž kolimátoru. Buď na nadpažbí, nebo na kryt pružin - dle chuti a vkusu každého soudruha. Vzhledem k efektivnímu mířenému dostřelu zbraně nemá motnáž výkonných puškohledů smysl. Zvětšení 4x bohatě stačí, cokoliv nad 6x je v podstatě nesmysl. Zde je třeba upozornit na jeden zásadní problém. Vzhledem k poměrně výkonnému střelivu a malé váze zbraně, jejíž nemalou část tvoří pohyblivé díly, má Kosa oprávněnou pověst rozbíječe optik. Nepočítejte s použitím levného puškohledu či kolimátoru. To, co drží na "poodle-shooteru" M-16 v ráži .223 neznamená, že přežije kopance Sa-58. Kosa si často "poradí" i s optickými zaměřovači, dimenzovanými pro výkonnější lovecké střelivo. Pokud nehledíte na krásu a vychytávky, představují extrémně zajímavou variantu běloruské puškohledy POSP a kolimátory PK-A. Nepotřebujete drahé railové systémy, protože tyto zaměřovače se přidělávají boční montáží. Zleva se do pouzdra zbraně přivrtá montážní lišta - kámen, do které se nasouvá a fixuje puškohled či kolimátor, který je na "nožičkách" umístěn nad zbraní. Optiky jsou to velmi kvalitní, v podstatě nerozbitné. Při montáži puškohledu je třeba zohlednit fakt, že Sa 58 nemá malé boční výhozné okénko, jako drtivá většina pušek. Po výstřelu se otevře v podstatě celá vrchní střední část zbraně. Kromě výhody obrovského výhozného otvoru, kdy nehrozí skřípnutí nábojnice a který umožňuje dokonalou kontrolu stavu zbraně, to má i svůj zápor. Nábojnice létají zpravidla mírně vpravo vzhůru a mohou narážet do tubusu optiky. Může to poškodit optiku a může to vést k odražení nábojnice zpět dolů ve chvíli, kdy se závěr začně zavírat. Některé Kosy vyhazují tak, že se s konkrétní optikou nepotkají. Pozor ale při střídání různých druhů střeliva. Další možností je ubroušení vytahovače tak, aby vyhazoval více doprava. Třetí možností je instalace jakéhosi "blatníku" pod optiku, který bezpečně odráží nábojnice doprava.

    Výhody Sa58

    -velmi spolehlivá a odolná zbraň
    -kvalitní materiály a provedení
    -značná palebná kapacita (30 relativně výkonných nábojů) ve velmi lehkém a kompaktním balení
    -etrémně nízká cena zbraně
    -velká nabídka náhradních dílů za příznivé ceny
    -nekonečné možnosti ladění a úprav zbraně
    -jednoduchá rozborka a sborka
    -exponované díly z tvrdochromu
    -vzhledem ke kategorii a střelivu relativně přesná zbraň
    -vysoký fun factor
    -ta věc, i po 55ti letech, parádně funguje a umí splnit většinu požadavků na moderní pěchotní zbraň
    -extrémně levné střelivo (poměr J/Kč je nepřekonatelný)
    -česká národní zbraň (buďme trochu patrioty)
    -je hezká :-)
     

    Nevýhody Sa 58

    -horší ovládání zbraně zejm. při střelbě dávkou (jde o lehkou zbraň na poměrně výkonné střelivo, pažba není in-line)
    -páka nosiče závorníku vlevo
    -absence vypouštění závěru
    -zásobníky nelze vypustit pravou rukou
    -relativně tenká a krátká hlaveň
    -pevná a zejm. sklopná pažba jsou poměrně krátké a nemají příliš dobrou ergonomii
     

    "Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala."
     
    G. Orwell
     
    "Otázka nezní, zda mít či nemít doma Kosu, ale kolik jich mít"
    řeči ze střelnice i www.rozpad.cz


    30.6.2013
    -štaflík-
     
     
     


    Související články:
    Zbraň: Právo, výsada, nebo… (08.11.2015)
    Zbraně jsou špatné áááno Israel style (16.10.2015)
    Politická objednávka (12.07.2015)
    Koho všechno je možné potkat na střelnici (21.06.2015)
    Zbraně a společnost (12.04.2015)
    Malá ráže, velká zábava (22.02.2015)
    Revolver Smith & Wesson model 27 z pohledu střelce (15.02.2015)
    Jaké to je být Charlie? (10.01.2015)
    A co zakázat tentokrát? (03.01.2015)
    "You wouldn't download a car," they say. But I would if I could. And what about a gun? (16.12.2014)
    A lot more people wouldn’t be here if he hadn’t done that (14.06.2014)
    Kovbojové, mírněte se. Aneb jak nepsat do Bruselu ohledně zákazu zbraní (30.10.2013)
    CGC aka Cecilia Gun Control (27.10.2013)
    Kosa nostra 2: Gunporno (27.10.2013)
    Ozbrojený vedoucí na dětském táboře (07.07.2013)
    Állni a földön! (05.07.2013)
    Volba prostředku sebeobrany jednotlivce (21.04.2013)
    ...A vašeho psa sejmeme také! (28.02.2013)
    Nabíjení předovek (27.01.2013)
    Filosofie ozbrojené společnosti, dodatek: to by byla teorie. Co právní praxe? (25.12.2012)
    Filosofie ozbrojené společnosti, část 5/5: Kdopak usiluje o monopol na moc nad druhými? (25.12.2012)
    Filosofie ozbrojené společnosti, část 4/5: ozbrojená společnost a předsudky (25.12.2012)
    Filosofie ozbrojené společnosti, část 3/5: Ochrání vás policie? (23.12.2012)
    Filosofie ozbrojené společnosti, část 2/5: Psychologie zákazů zbraní (21.12.2012)
    Zbraně do škol! (15.12.2012)
    Lití kulí (18.11.2012)
    Článek o zbraních v komunistických novinách (08.11.2012)
    Opatrná osvěta ohledně ostrostřelby (22.10.2012)
    Chodí pešek okolo (05.08.2012)
    Do whatever you can do to protect yourself (05.01.2012)
    Odpovědnost člověka ozbrojeného a neozbrojeného (06.11.2011)
    LEX a LOS (23.10.2011)
    Jen žádný strach! (18.08.2011)
    Zdvojnásobí unie ozbrojenou kriminalitu? (03.08.2011)
    Leif, gi meg en pistol! (24.07.2011)
    Gun safety… (15.05.2011)
    Zbraň zasebevraždila medvídka (20.02.2011)
    Dva příběhy (13.02.2011)
    Zkušenosti: Glock 26 (gen 4) (19.12.2010)
    Zbraně zabíjejí. Zakažme je! (19.12.2010)
    Případ olomoucké "vraždy" (29.11.2009)
    Stát chce pravidelně přezkušovat zbraně (29.11.2009)
    Střelba ve Fort Hood (08.11.2009)
    Můj víkend se zbraní (18.10.2009)
    Čest památce Dominika Brunnera (20.09.2009)
    Palná zbraň - praktické zkušenosti (26.07.2009)
    K poctě „zbraň“ ! (26.07.2009)
    Zemřít v dokonalém světě (11.03.2009)
    Zkušenosti: Glock 17 (14.12.2008)
    Kolikrát ještě? (19.10.2008)
    Pákistánské 9/11 (+update Mariott) (01.10.2008)
    Kdo ví, jak to bylo (?) (23.09.2008)
    Mýty a fakta o zbraních III. (15.06.2008)
    Mýty a fakta o zbraních II. (08.06.2008)
    Mýty a fakta o zbraních I. (01.06.2008)
    IED & EFP: Zabiják vojáků v Iráku a Afghánistánu (11.05.2008)
    Já jsem malý mysliveček (11.05.2008)
    Last line of defense: Neprůstřelné vesty (27.04.2008)
    Si vis pacem, para bellum (22.07.2007)
    Zbraně jsou špatné, áááno! (II) (20.04.2007)
    Volk ans Gewehr! (01.02.2007)
    Waiting for 44 minutes. (27.01.2007)
    Zbraně jsou špatné, ááááno??!! (23.10.2005)

    [Akt. známka: 1,19] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: Štaflík | Komentářů: 61 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.