K tomuto článku mě vyprovokoval článek Urzy, kterému mírně řečeno vadí
současné „vlastenecké“ šílenství. Je to tedy jistá reakce na jeho článek,
tedy pokud D-FENS dovolí a vydá jej (opravdu bych mu nerad kazil „rating“
stránek).
V úvodu chci nadnést, že nechci, aby někdo trávil svůj cenný čas
zbytečnostmi, takže pokud mu svým způsobem obhajoba vlastenectví, vlasti
a následně tedy v podstatě i Urzy nebude sedět, nechtěl bych, aby jej ztratil
čtením. Ještě jedna věc. V článku je vlast mnohokrát psána s velkým „V“.
Je to čistě záměr, stejně jako rodina s velkým „R“. Jsou to pojmy. Ve své
nejkrajnější podobě – ideály, chceme-li.
Co je vlastně „Vlast“ a co je „Vlastenec“
Měli bychom si definovat pojmy. Zde zjistíme jednu zajímavou věc. Pojem
vlast ani vlastenectví nelze definovat zcela exaktně. Každý na to má svůj
osobní názor, každý k tomu přistupuje z trošku jiné strany. Vlast nemá atomovou
hmotnost, nelze ji změřit ani zvážit. Jistě, mohli bychom se pohybovat
v intencích – řekněme – státní hranice, jenže tím ji zase zdeformujeme na
pouhou „plochu“ k životu. Navíc, opomeneme spoustu lidí žijících dnes úplně
jinde, kteří se stále cítí vlastenci a naši zemi považují za svou vlast.
Co je to tedy vlast? Území lidí se společným jazykem, kulturou, víceméně
historickým územím? To je zhruba stejné hodnocení jako čistě na základě
území.
Jak definuje vlast Wikipeddie: „Vlast (starším označením
otčina) je země narození, ke které cítíme sympatie a chováme ji
v jisté úctě. Latinské slovo patria (otčina) dalo vzniknout slovu patriot
a patriotismus, které zdůrazňuje lásku ke své zemi až po její vynášení
nad jiné, což je znakem nacionalistických radikálů.“
Je to zajímavé, protože před pár lety si pamatuji, že tam vlast byla
definována mnohem obšírněji, se spoustou definic. Dnes tam zbyl tento „frcek“,
který v sobě již zároveň velmi pěkně a relativně nenápadně spojuje vlast
s nebezpečím extrémních nacionalistů. Tudíž pro jednodušší osobnost jako
něco, před čím by se měla mít přinejmenším na pozoru, aby ji někdo nespojoval
kupříkladu s nějakými vyholenými idioty, pořvávajícími v ulicích, s pravicemi
vztyčenými ve známém pozdravu.
Vlast je tedy něco, co se dnes příliš nenosí. Možná, že také proto,
že dnes se děje spoustu věcí, kvůli kterým by již naši předkové dávno vzali
vidle a začali vyhazovat „konšely z okna“. Již jen pojem „vlast“, sám o
sobě představuje nebezpečí. Je to totiž silně sjednocující prvek. Prvek,
který z hromady zcela různorodých a názorově často protichůdných lidí, dělá
výraznou údernou sílu.
Co mne osobně formovalo
V definici pojmu „Vlast“ bych nerad zabředával do osobní roviny. Jenže
se obávám, že právě tohle nejde. Vlast totiž není o území, o jazyku, o
kultuře, ani o náboženství. Jistě, každý z těchto pojmů je v ní v určité
míře obsažen a dává jí určitý obsah. To, co jí ovšem dává konečnou formu
je „Cit“ a „Láska“ – pojmy, které lze definovat jistě ještě mnohem hůře
než pojem „Vlast“. Rád bych se tedy alespoň z vlastní osobní roviny zkusil
shrnout, co nejvíce formovalo mou lásku k vlasti. V prvé řadě je to rodina.
Pocházím z rodiny, která byla a je velmi patriotická, velmi nacionalistická.
Kupodivu si střeží svůj vlastenecký pohled na svět o to více, o co více
je vlastně určitou směsicí. Jen v nejbližší pokrevní linii tu je Moravan,
Moravský Slovák, Valach, Slezan, Ukrajinec, Volyňský Čech.
Zajímavě hodnotí „Čechy“ jako národ třeba jistý pan Reinhard Heydrich
ve svém projevu při nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora.
Kdo z Vás jej četl, všiml si určitého podtónu, který nevyjadřoval nic než
obavy, protože definoval Čechy jako dýku vraženou do srdce Říše: „Zamyslíte-li
se pozorněji nad těmito okolnostmi, bude vám bezesporu jasné, jaký osudový
význam má tento prostor pro Německo a pro německé dějiny. Přehlédneme-li
je, shledáme, že rány dýkou do zad, jež sledovaly porážku říše, vycházely
ve většině případů právě z tohoto prostoru“.
Je tam toho mnohem více, což sem, kvůli alespoň minimální stručnosti
vynechávám. Nicméně obavy, které tehdy Heydrich měl, byly opodstatněné
a byly podloženy chápáním pojmů Vlast i Vlastenectví v jejich ryzí podobě.
Byly to obavy podložené činy.
Dalším zajímavým čtením je krátká stať Franze Werfela s názvem: „Co Češi
dali Evropě“, kde se výrazně přimlouvá za to, aby evropské mocnosti nedopustily,
aby byly Čechy v předvečer druhé světové války odevzdány nacistickému Německu.
Kdo bude chtít, ať si ji najde na internetu. Za sebe dodám, že je to opravdu
velice pěkná obhajoba a chvála Čechům a českému národu v historických souvislostech
zahrnujících přes 1300 let evropského vývoje. Ostatně nad historickými
okolnostmi se zamýšlí i výše uvedený Heydrich.
Na závěr je velice pěkným čtením kniha Chrám i tvrz Pavla Eisnera, který
ovšem zcela opomíjí pojmy vlast a vlastenectví a věnuje se čistě jen a
pouze českému jazyku. Tyto pojmy ovšem prostupují celým dílem jako určitá,
mezi řádky skrytý, idea. Pan Eisner se ovšem také netají tím, že vše je
posunuto právě do citové a láskyplné roviny.
Vlast – něco o co jsme se nezasloužili
Mnozí namítají, že vlast je něco, o co jsme se nezasloužili. Nemáme
tedy právo si osobovat příslušnost k ní. Ano i ne. O Vlast se zasloužili
zejména naši předkové. Oni dosáhli toho, že Franz Werfel mohl napsat svou
stať, že Pavel Eisner měl jazyk, který nadevše miloval a obdivoval a že
samotný Obergruppenführer SS mohl vyjádřit své obavy z Čechů a kladl důraz
na to, že český dělnický dobytek musí dostat alespoň nažrat, aby nevymýšlel
rebelie. Vlast je něco, co vybudovali naši předkové a snažili se to vždy
a za všech okolností uhájit. Od Sámovy říše, přes Velkou Moravu a Český
stát až po Československo zde stále byli lidé, kteří v sobě nosili lásku
k vlasti. Za stovky let byli pronásledování, zavíráni do žalářů a popravováni.
Nikdy se nevzdali a vždy poznali a pochopili, kdy je vlast v nebezpečí.
A tady se dostávám k tomu, co je určitou obhajobou Urzy. Já se mu totiž
nedivím. Je hanba, že vše, co z vlasteneckého cítění a z chápání pojmů jako
Vlast zbylo, je krátké týdenní šílenství nad partou sportovců, kteří „hájí
vlast“ na sportovních kolbištích. Jinak se pojmy „Vlast“ a „Vlastenectví“
z našich životů nějak vytratily. Již si nevšímáme zrůdností multikulturalismu,
stupidity oslavování homosexuality a snah o eliminaci tradiční rodiny.
Necháváme si vytrhávat kořeny, které nás k něčemu poutají. Zůstávají z nás
vykořenění, neukotvení a leckdy často velmi manipulovatelní jedinci žijící
ve zcela atomizované společnosti.
Někdo může namítnout, že o „Vlast“ jsme se nezasloužili. Vskutku musím
připustit, že já jsem se o Vlast nezasloužil. Zdědil jsem ji. Zdědil jsem
ji po pradědečkovi – Československém legionáři, po dědečkovi – vojákovi
Rudé armády a mnoha dalších obyčejných lidech, kteří třeba jen pracovali
na polích a v továrnách, aby ta malá zemička uprostřed Evropy prosperovala.
Je na mně, abych alespoň v sobě ideu vlasti udržel. Nikdo jiný to za mne
neudělá. Svou Vlast miluji. Stejně jako miluji svou rodinu, přátele a předky,
kteří prolévali svou krev kvůli tomu, abych věděl, kam patřím a co to stálo.
Oni s chápáním toho, co znamenají pojmy Vlast, Vlastenectví, Rodina apod.
potíže neměli. Dnes, mnohem více než kdykoli před tím, stojí tato Vlast
před svým zničením. Možná jsem dinosaurus, anachronismus, překonaný koncept
v době, která již podobným ideálům nepřeje. Budiž tedy. Co budu živ, udělám
vše proto, aby má Vlast nezahynula.
Při vší úctě L.C.
P.S. neurážejte prosím pojem Vlast tím, že jej budete stavět
na roveň, či byť jen srovnávat s pojmem stát. Stát ve své současné
podobě je jedno ze současných největších zel a leží na zcela opačné straně
fronty.
10.5.2015 L.C.