Od prvního dubna tohoto roku platí novela, kterou se mění zákon č. 141/1961
Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Jde o takzvaný náhubkový
zákon, proti kterému brojili nejvíce novináři.
Těch se ale paradoxně dotkne
nejméně. Zveřejňování odposlechů, soudničky či konkrétní informace o obětech
v novele určených trestných činů tvoří co do rozsahu málo významnou část
zveřejňovaných informací. Noviny vás zkrátka nakrmí něčím jiným a ani to
nepocítí. Podívejme se ale, co od teď vy nesmíte říkat, a co nesmíte vědět.
Novelu připravil Marek Benda (ODS) a před tím, než šla do Senátu, odhlasovalo
ji 149 z 155 poslanců (proti byli tuším především komunisté). Je to vzácná
shoda, které u většiny dalších zákonů nebývá dosaženo. Osobně si myslím,
že si poslanci-kapříci především ucpali díru v hrázi rybníčka, a nasypali
si dalších pár metrů obranného valu, aby jim nikdo nemohl šlapat na paty.
Ale nešť, co si lid zvolil ...
Změny obsažené v novele naleznete zde,
vřele doporučuji přečíst. Já se pozastavím pouze nad některými paragrafy.
Připomínám, že nejsem právník, a pevně doufám, že moje vývody někdo poupraví,
nebo dále rozvede.
Do zákona byly především vloženy § 8b a 8c, které většině národa pevně
zavazují hubu, pokud se ve svém okolí setkají s vážným zločinem.
Máme tu především odst. 2. § 8b, který uvádí: „Nikdo nesmí v souvislosti
s trestným činem spáchaným na poškozeném jakýmkoli způsobem zveřejnit informace
umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let
nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie
nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti
nebo proti rodině a mládeži.“
Vezměme v úvahu, že váš soused je hajzl a zmrd. Rve se po hospodách,
občas zmlátí ženu a tuhle ji zmlátil tak, že utrpěla vážnou újmu na zdraví,
a tedy spáchal trestný čin. Zatímco do tohoto okamžiku jste se mohli nechat
slyšet: „Franta Vonásek zase mlátil svoji starou,“ protože jste ten rambajz
slyšeli přes stěnu a Manka měla modřinu přes půlku hlavy, tak teď se raději
kousněte do jazyka. Jestliže se to dotyčný Vonásek dozví a zažaluje vás
(trestný čin proti zdraví), soudce vaši špatně pochopenou svobodu slova
může ocenit až milionovou pokutou, či dokonce až pětimilionovou, pokud
to neprozřetelně napíšete někam na web (třeba na web, který se zbývá násilím
v rodinách).
To že Lájoš Déži pase svoji starou a obě dcery budiž také zamlčováno.
Stejně tak vám dole v konzumu obsousedka na dotaz „Co se děje s Karlem?“
nebude moci odpovědět: „Vožralej Franta mu ženu sejmul na přechodu; znásilnil
v podchodu; unesl do Taráraringapatámu“. A to jsem si ještě nenastudoval,
co jsou trestné činy proti lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži.
Zkrátka, budete žít šťastný život, protože se kolem vás najednou přestanou
vašim známým dít trestné činy. Néjni to nádhera?
Možná, že je toto pojetí přehnané, nicméně, pokud je mi známo, neexistuje
právní definice významu slova „zveřejnění“ (stejně tak jako není
definováno, kdo je novinář). Takže otázka je, zda je zveřejnění když něco
vyjde v novinách, nebo je to slyšet v rozhlase či televizi, na internetovém
fóru, v komentářích? Když se to dozví jeden člověk, dva, deset, tisíc?
Zřejmě bude záviset také na síle příslušné advokátní kanceláře. Zdejší
právníci mě jistě poopraví.
Dále tu máme odstavec 3: „Zveřejnění obrazových snímků, obrazových
a zvukových záznamů nebo jiných informací o průběhu hlavního líčení nebo
veřejného zasedání, které by umožnily zjištění totožnosti poškozeného uvedeného
v odstavci 2, je zakázáno.“
Well, říkal jsem si, že veřejné líčení je veřejné, a je tedy jedno,
jestli se o jednání dozví deset lidí, nebo deset tisíc (kterým je osud
konkrétního člověka vcelku fuk a do pěti vteřin ho zapomenou, jen je zajímá,
zda spravedlnost funguje). No, tak halt ne.
Perlou je pak odst. (4) Pravomocný rozsudek nesmí být zveřejněn ve
veřejných sdělovacích prostředcích s uvedením jména, popřípadě jmen, příjmení
a bydliště poškozeného uvedeného v odstavci 2. Předseda senátu může s přihlédnutím
k osobě poškozeného a povaze a charakteru spáchaného trestného činu rozhodnout
o dalších omezeních spojených se zveřejněním pravomocného odsuzujícího
rozsudku za účelem přiměřené ochrany zájmů takového poškozeného.
Až doteď jsem si myslel, že se rozsudek vyhlašuje veřejně a jménem republiky
proto, aby se každý mohl přesvědčit, že spravedlnost koná, pachatel došel
zaslouženého trestu a oběť zadostiučinění. Že se tedy dotyčná Manka odvedle
domohla spravedlnosti a už nebude dostávat přes tlamu, když se na Frantu
blbě podívá. Dežo už nebude navádět svoje potomstvo, aby kradlo v tramvajích
... atd. A že třeba Sahula už hrát v kapele nebude a proč. No, tak taky
ne. Bude to zajímavý svět. Lidi začnou mizet, a nikdo nebude vědět proč.
Je evidentně čas naučit se číst, psát, mluvit a poslouchat mezi řádky.
A dávat si pozor, komu co říkáte, a kdo poslouchá. Starší generaci pak
stačí oprášit si svoje zkušenosti z dob Československé socialistické republiky.
Výše uvedené zákazy neplatí, pokud dotyčný poškozený (jeho zákonný zástupce)
dá ke zveřejnění souhlas (a samozřejmě když všemocný stát rozhodně, na
toho jeho vlastní omezení pochopitelně neplatí). Očekával bych spíše ustanovení
opačné, tedy přímé vyjádření dotyčného, že si nepřeje, aby tyto věci o
něm byly libovolným způsobem zveřejňovány.
Osobně tyto zákazy zcela nechápu. Tyto informace patří do okruhu znalostí,
kterými si člověk definuje stav okolního prostoru a vlastnosti a chování
lidí, se kterými se dostává do styku, nebo kteří nějak ovlivňují jeho život.
Je v jeho zájmu vědět, jak se kdo ke komu chová, ev. co se děje.
Z novely zákona cítím zápach demokratismu, přepjaté politické korektnosti
a obecné předposranosti. Dalším krokem by například mohl být zákaz zveřejňování
adekvátních informací o pachatelích trestné činnosti, protože by to mohlo,
až vylezou po patnácti letech z lochu, ohrozit jejich plnohodnotné začlení
do radostné a tolerantní společnosti.
Už vcelku marginální je § 8c, tedy zákaz zveřejňování odposlechů: "Pokud
tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak, nikdo nesmí bez
souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o
nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle
§ 88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné
na základě příkazu podle § 88a, nebo informace získané sledováním osob
a věcí podle § 158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby
a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem."
Osobně si myslím, že zveřejňování odposlechů ve státě s fungující demokracií
příliš využití nenajde. Zato tam, kde si mafiáni podávají ruku s politiky
a sypou jim prachy za to, aby jim nechávali díry v zákonech, dohazovali
státní zakázky a úspěšně se starali o to, aby obsah odposlechů nevedl k
trestnímu stíhání, tam je zveřejnění takových informací často jedinou možností,
jak ukázat na příslušný šlendrián. A vůbec se nedivím dotyčným policistům
(předpokládám), že informace předali novinám, když na to jejich nařízení
hodili deku.
Zbytek novely pak určuje, kdy a kdo dostane za porušení onu pokutu až
do 5 mil. Kč, ev. půjde do lochu až na pět let.
S pozdravem Nechte zmrdy bít (ale držte o tom hubu)
-ma-
02.04.2009