Vítr pokácel lesy ve Vysokých Tatrách. Malér je to velikej a Slovákům
ho skutečně nezávidím. I když opominu ztrátu přírodního bohatství a ekologické
důsledky katastrofy, znamená to současně nesmírné ztráty ekonomické a to
jak z pohledu jednotlivých občanů, tak z hlediska státu.
Nicméně, takové
věci se stávají a rozumně vedený stát by měl s podobnou eventualitou počítat.
Ostatně, není to tak dávno, co nás málem spláchla voda do Severního moře.
V této souvislosti však vypuklo v Čechách a na Moravě opětovné skloňování
hesel o „nadstandardních vztazích“, „srdečných vztazích“
a „tradičnímu přátelství mezi oběma národy“. Možná, že mne někdo
nazve šovinistou, ale pro jakékoliv „nadstandardní vztahy“ nevidím ani
ten nejmenší důvod. Nevidím důvod pro nadstandardní vztahy s někým, kdo
v průběhu poloviny století vrazil společnému státu dvakrát kudlu do zad
a kdo s větším zalíbením vzpomíná na fašistický Slovenský štát (o kterém
bych na místě Slováků raději cudně pomlčel), než na Československou republiku,
díky níž jako národ vůbec existují. Kdo nevěří, nechť si přečte alespoň
příslušné partie Budování státu. Ne toho televizního, ale Peroutkova, kterého
jen těžko obviňovat z nějakého českého šovinismu, nebo nacionalismu.
Tím nechci říci, že by vzájemné vztahy měly být chladné, napjaté, či
snad dokonce nepřátelské. Naprosto by mi ale postačovalo, kdyby byly korektní
a vzájemně výhodné.Tedy vztahy, jaké by měly panovat s kýmkoliv jiným.
Tečka, nic víc.
Ve skloňování superlativů v souvislosti se vztahy se Slovenskem se opět
projevuje absolutní nedostatek, či lépe řečeno typicky česká absence jakékoliv
hrdosti. Slováci ve společném státě nikterak nestrádali. Spíše naopak.
Mezi léty 1969 a 1989 pohlcovala slovenská část federace polovinu národního
produktu, aniž produkovala jeho alikvotní třetinu. Řekněme si tedy otevřeně,
máme morální právo zaujímat vůči Slovensku minimálně rezervovaný postoj.
Když už ne politici, tak občané České republiky tedy určitě.
Na základě vlastní zkušenosti se domnívám, že o nějakých mimořádně „srdečných
vztazích“ mezi námi a Slováky nemůže být ani řeči. Můj pocit je takový,
že srdečné vztahy očekávají Slováci žijící v Čechách, protože jsou na tento
postoj prostě tradičně zvyklí. Otázkou zůstává, zda stejná situace existuje
pro Čecha na Slovensku. Můj vlastní zážitek hovoří o opaku. Dále uvádím
bez dalšího komentáře kopii dopisu zaslaného svého času velvyslanci Slovenské
republiky v Praze. Z kopie byly odstraněny toliko mé nacionálie, jinak
byla samozřejmě ponechána bez jakýchkoliv změn vůči velvyslanci zaslanému
textu. Zajímaly by mne individuální zkušenosti (ať už kladné, nebo záporné)
eventuálních čtenářů tohoto článku. Možná, že náš zážitek byl pouhou výjimkou
potvrzující pravidlo.
Váš Katoda
Praha 7. 9. 2000 Jeho Excelence pan Jozef Stank
Velvyslanec Slovenské republiky
Velvyslanectví Slovenské republiky v Praze
Vaše Excelence,
rád bych se s Vámi podělil o bohužel značně nepříjemnou
zkušenost s přechodem česko-slovenské hranice na přechodu Lanžhot.
Dne 5.září jsem se dvěma kolegy ve věku 59 a 74 let cestoval
vozem na služební cestu do Vašeho hlavního města. Situace na rozestavěném
přechodu Lanžhot je značně zmatečná. Po průjezdu objektem pasové a celní
kontroly na české straně a dalších zhruba šesti kilometrech jízdy jsme
se domnívali, že se nacházíme na slovenské straně hranice. V objektu, který
jsme logicky považovali za kontrolní bod slovenské celní a pasové služby,
nám postava v tmavomodré uniformě zcela jednoznačně naznačovala, že máme
bez přerušení jízdy pokračovat. Jinak se v daném prostoru nenacházel vůbec
nikdo. Vědomi si pravidla, že pokyny policejního, nebo obdobného orgánu
mají přednost před dopravním značením, jsme minuli značku „Stop“ a pokračovali
podle pokynů směrem k otevřené závoře. Jaké bylo naše překvapení, když
tato dosud zvednutá závora nám spadla těsně před nosem a řadu minut se
zhola nic nedělo. Nejstarší kolega posléze vystoupil z vozu, aby zjistil
co se děje. Vzápětí se z přilehlé budovy vynořil krokem tokajícího páva
mladíček něco přes dvacet.
„Dopravná značka vám nič nevraví, však?“, byla první slova,
která jsme slyšeli namísto pozdravu. Následovala dlouhá pauza, a hluboké
zamyšlení orgána, jak s dotyčnými zločinci naložit. Po předstíraném úporném
přemýšlení jsme byli instruováni k zacouvání na vyhrazené místo, kde jsme
byli ostentativně ponecháni bez povšimnutí dalších téměř čtvrt hodiny,
ačkoliv se na přechodu v této brzké ranní hodině absolutně nic nedělo.
Posléze se jeho blahorodí rozhodlo, že bude pokračovat v zábavě.
„Viete, kto ja som?“, zněla naprosto scestná otázka. Pauza,
během které se mladíček pásl na našem zmatku. „Neviete čítať?“, pauza.
„Čítajtě!“ s hrdým gestem ruky směřujícím k ramenní nášivce celního orgánu.
„ Ja som colník Slovenskej republiky“, osvítil mladíček prosťáčky. „Nachádzate
sa na území Slovenskej republiky a ste povinný rešpektovať tunajšá nariadenia“.
Další proslov vyzníval asi v tom smyslu, že na území Slovenské republiky
vstupují tři krajně podezřelá individua, která bohužel nelze rovnou zavřít
a zastřelit, ale kterým se musí dostat důrazného ponaučení, že orgány bdí.
Pohled na cucáka s rozkoší pérujícího tři starší a staré pány musel být
k nezaplacení. Scéna jako vystřižená ze Švandrlíka nebo Škvoreckého. V
případě, že by se byl býval dotyčný celní úředník vyskytoval na svém místě
a my ho bez povšimnutí minuli, bylo by snad podobné upozornění, byť slušněji
formulované, na místě. Vzhledem k tomu, že se v dohledu nevyskytoval, musí
taková prohlášení vyznít jako nehorázná a úmyslná arogance.
Skutečně nemá smysl reprodukovat celý tento dialog, který
byl spíše stupidním monologem primitiva vychutnávajícího si svou úřední
moc. Nebylo možné nevzpomenout rázovité postavičky slobodníka Lenča z Černých
baronů a po celou dobu strávenou na celnici jsme trpěli fixní ideou, že
vzápětí ulyšíme ono pověstné: „Čo bolo, bolo, terazky som majórom“, respektive:
„Čo bolo, bolo, terazky som colníkom“.
Z dialogu, který těžko nazvat mezilidskou komunikací,
nicméně vyplynulo, že jsme se dopustili toho zločinu, že jsme nerozeznali
český orgán (dávající nám pokyn k pokračování) a ukázněně nečekali, až
se dostaví absentující orgán slovenský. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení
jak slovenská celní uniforma vypadá a jak je činnost na přechodu organizována.
Srovnávat nebylo s kým a my se řídili pokyny jediné přítomné úřední osoby.
Vzhledem k šestikilometrové vzdálenosti od české celnice, těžko předpokládat
přítomnost českých úředníků na slovenské straně.
Vzhledem ke sledu událostí (zavření závory až těsně před
naším průjezdem, dramatické vystoupení orgána na scénu až po dlouhém čekání,
ale těsně po našem následném vystoupení z vozu), mám všechny důvody se
domnívat, že tento si byl naší přítomnosti velice dobře vědom a sledoval
dění z budovy, jinými slovy, že se jedná o záměrně připravený scénář za
účelem úřední šikany.
Z hlediska zcela elementární lidské slušnosti považuji
za nehorázné, že tímto ponižujícím způsobem jedná osoba, která sotva odrostla
dorosteneckému věku s člověkem, který by bez nadsázky mohl být jejím dědečkem.
V kultivovaných společnostech nebývá zvykem, aby úředník zneužíval svého
postavení vůči komukoliv, tím méně vůči osobě o dvě generace starší. Ruština
má pro úředníka výraz „služaščyj“, tedy „sloužící“. Sloužící od sloužiti,
nikoliv od sekýrovati. Z Vašeho úředníka rozkoš z příležitosti sekýrovat
přímo odkapávala. O možnosti, že by toto chování bylo inspirováno národnostním
šovinismem, nebudu snad u státního zaměstnance ani uvažovat.
Moje pracovní povinnosti i osobní zájem mne přivedly do
téměř všech evropských zemí. Nicméně jsem se od dob nechvalně známých komunistických
„pasováků“ a „celňáků“ s takovým projevem provokativní úřední arogance
ještě nesetkal.
Nebudu opakovat otřepané fráze o tom, že tento zážitek
nic nemění na mém srdečném vztahu ke Slovensku a jeho lidu. Nebyla by to
totiž pravda. Tato zkušenost mne ovlivnila a to tím nejnegativnějším možným
způsobem. Shodou okolností moje rodina, milující hory krátce před dotyčnou
služební cestou řešila příjemný problém, zda na zimní dovolenou vyrazit
do rakouských Alp, či do Tater. Jistě chápete, že nyní máme po problému.
Slovenskou republiku jistě nepřivede na buben to, že se
jistý p._______ s rodinou rozhodne ji nenavštívit. Samozřejmě, že ne. Nicméně,
v daném autě jsme byli tři a bez rozdílu jsme došli k jednotnému závěru,
že na Slovensko – dobrovolně nikdy. Každý z nás má řadu přátel a historku
bude jistě dávat při různých příležitostech k lepšímu, což se v mém případě
již stalo. A nyní si představte, kolikrát denně bude Váš celní úředník
podobné etudy a variace na dané téma opakovat po dny, týdny, měsíce a roky
služby, které má vzhledem ke svému mládí před sebou. V zájmu samotné Slovenské
republiky skutečně doufám, že tato nedisponuje vysokým počtem úředníků
podobného kalibru. Domníváte se, že by to zůstalo bez dopadu na její pověst
a turistickou atraktivitu?
S veškerou úctou
Jméno, adresa a podpis