Tento článek je vulgární, extrémní a nabádá k občanské neposlušnosti.
Zvažte, zda ho skutečně chcete číst.
Hledím právě na dokument nazvaný „vyúčtování mzdy za měsíc únor“ a mám
potřebu se s vámi podělit o informaci, co jsem dělal o své dovolené.
Na vyúčtování stojí: Záloha daně z příjmu = - 8.607.00 CZK, sociální
pojištění – 3.683,00 CZK, zdravotní pojištění: -2.072,00 CZK. Celkem jsem
tedy minulý měsíc zaplatil formou přímou České Republice 14.362,00 CZK.
Další částku zaplatil můj zaměstnavatel a další zaplatím v podobě nepřímých
daní v okamžiku, kdy se zbytek částky, kterou jsem si vydělal a které stát
již jednou provedl liposukci, rozhodnu utratit. Střízlivým odhadem si tedy
za svoji mzdu budu moci koupit zboží v hodnotě odpovídající necelým 50%
její nominální hodnoty.
Vzal jsem si den dovolené.
1. 8:30 – 9:30 Magistrát města České Budějovice, vyžádání nového
občanského průkazu
Přicházím na místo. V čekárně velké asi jako můj obývák sedí kolem dvaceti
lidí. Kyslík je výrazně nedostatkovým zbožím. Sundávám si mikinu a hledám
formulář pro vyplnění žádosti, píšu. Mezitím přicházejí další lidé, přičemž
nikdo není volán dovnitř k přepážkám. Ti, kteří přicházejí, smutně přehlídnou
situaci a mlčky čekají, na vzniklé situaci jim nepřipadá nic divného. Po
půl hodině je laskavě povolán jeden daňový poplatník, aby si požádal o
občanský průkaz (víte, že existují země, kde žádné občanky nemají? Můžete
přijít do hotelu, říct na recepci, že se jmenujete Adolf Hitler a je to
v pořádku..). Úřední agenda se rozbíhá (co dělala doteď? Úřední hodiny
jsou přece od osmi??). Fungují dvě přepážky ze tří a kancelář funguje teď
asi s minutovým cyklem, takže počet odbavených lehce převažuje nad počtem
příchozích. Čekám. Přibližně v devět deset výrazně stoupne počet zájemců
na vstupu, protože zřejmě dorazil autobus z nějakého Prdelákova. Občankychtiví
drni zaplaví už takhle přecpanou čekárnu a vyvolají všeobecný chaos otázkami
typu „táto, v jakým okrese jsem se narodila“ a „-Co je číslo popisný? To
je to, co máme na baráku? –Ne, to je to druhý. –Jaký druhý? –No to, co
není popisný. –Aha. Takže popisný teda ne, jo?“
Pomalu se na mně blíží řada a já se rozhoduji k jednomu reality show
testu. Z občanů trpících v pořadí za mnou vybírám nějaký párek důchodců,
babka má francouzské hole. Obrátím se na ně a nabízím jim, že je pustím
před sebe, aby nemuseli tak dlouho čekat. Podle očekávání to funguje –
ono tohle funguje vždycky. Nějaký chlápek vylítne a napomíná mne, že bych
se měl dovolit i ostatních, když někoho pouštím před sebe. Nějaký mladší
pán ve fleecové bundě mu obratem oznámí, že je pěknej debil. Chlápek působí
upoceným dojmem, na sobě má fialovozelenou bundu, jejíž barevnou kombinaci
asi navrhoval nějaký barvoslepý psychotik, a na zádech nějaký americký
hustonápis. V konkurzu na tvář značky New Yorker by asi neuspěl. Usměju
se na něj a říkám, aby se nevztekal, že ani on nebude věčně tak mladej,
chytrej, fit a krásnej, jako je teď. Lidi se řehtaj. To ho popudí ještě
víc a něco šeptá své staré, přičemž na nás vrhá nenávistné pohledy,
Konečně přicházím na řadu. Úřednice mě upomíná, že jsem se nepodepsal
celým jménem. Oponuji, že žádný zákon nestanoví, jak se mám podepisovat,
ale očividně štěkám na špatný měsíc. Rezignovaně dopisuji na formulář své
jméno a hurá, mám to za sebou.
2. 9:30 – 10:30 Magistrát města České Budějovice, vyžádání nového
řidičského průkazu
Kdo má řidičák z roku 1992 a chtěl by nový, protože si na fotce není
podobný, a ještě k té vší smůle bydlí v ČB, musí se připravit na jednu
hustou vychytávku. Nejdřív vystojíte frontu, pak dostanete čistý formulář,
ten vyplníte, vystojíte zase tu samou frontu, kde stojí ti samí lidé a
formulář můžete zase odevzdat. Správně namítáte, proč tedy formuláře neleží
volně v čekárně. Proč? Protože tam neleží a co vám je po tom.
Samotné údaje, které musíte úvest na formuláři, úřad už dávno k dispozici
má, stačí jen, aby se podívali na vaši kartu řidiče, takže i vyplňování
formuláře je zhola zbytečné. Stačilo by jen zaslat třeba poštou žádost
o nový řidičák (staženou z internetu) s jménem a rodným číslem + aktuální
fotografii, zbylé údaje si mohou dohledat sami a vydat vám řidičák na počkání.
Jenže to, co jsem teď popsal, je sci-fi výrazně přesahující myšlenkový
rámec úřadu, který hned vedle dveří na nástěnce vítá občana větou, že veškeré
úkony občan vyřizuje na úřadě osobně.
Jde to o něco rychleji než na občankách, takže zvládnu obě fronty za
hodinu.
3. 11:00 – 12:00 obvodní lékařka
Naši obvodní lékařku potřebuji vidět přesně jednou za rok. Už dávno
mi došlo, že pokud mám nějaký zdravotní problém, obvodní lékař mi od něj
nepomůže, leda v čekárně chytnu ještě další nemoci a tím se můj stav ještě
zhorší. Ne všichni v naší rodině měli tolik rozumu.
Například otec v roce 1998 si přišel k paní doktorce postěžovat na bolest
v levém rameni vystřelující do zad. U člověka s cukrovkou, zvýšenou hladinou
cholesterolu a vysokým tlakem by takové problémy musely být automaticky
důvodem k natočení EKG, ale paní doktorka bez jakýchkoli dalších vyšetření
určila diagnózu, která zněla „záda“. Ibuprofen, domu. Nějak se to ale nelepšilo,
tak jsem otce odvezl na nemocniční pohotovost, následoval převoz na koronární
jednotku s diagnózou infarkt.
Daleko smutnější story se odehrála v posledních letech života mojí matky.
Opakované bolesti břicha, nadýmání, obtíže při shýbání. Paní doktorka diagnostikovala
tentokrát žlučník – přijďte se ukázat za tři neděle, další prosím. Kouzelné
kapičky, které paní doktorka matce předepsala, nějak nefungovaly a ani
nemohly. Po postupném zhoršování stavu ca po měsíci návštěva pohotovosti
v nemocnici, diagnóza: karcinom vaječníku, během tří dnů operace. Moje
matka zemřela po dvou a půl letech po šesti cyklech chemoterapie a dvou
radioterapie na generalizaci onemocnění. Těžko říci, zda mohla obvodní
lékařka průběh choroby nějak ovlivnit. Kdyby ovšem pracovala zodpovědně,
nepřišel by vniveč měsíc času, který mohl být pro průběh choroby klíčový.
Sám se někdy divím, že jsem ještě nesebral svoji dokumentaci a neregistroval
se jinde. Stojí za tím nátlak mých rodičů. Otec si doposud myslí, že paní
doktorka naší rodině velmi pomohla a nepřeje si, abych dával jakýkoli průchod
svým názorům na tu krávu neschopnou. Ne vždy se mi daří jeho přání plnit.
Jednou ročně potřebuji sto tabletek léku zvaného Apo Famotidin 20mg,
bych předcházel problémům plynoucím z vrozené deformace žaludku. Když rezignuji
na tabletky v zimě nebo na jaře, zpravidla po čase bolestí lezu po zdi
– dost to bolí. Co se týče odborných vyšetření, ty mám zařízená jinde a
paní doktorka o nich neví, jen jí posílám poštou zprávy, by je založila
do dokumentace. Trvám však na tom, aby mi léky předepisovala obvodní lékařka,
protože ta na to na rozdíl od gastroenterologa má rozpočet. Už loni byl
problém z ní Famotidin vyrazit, musel jsem být na ni celkem hustý a požádat
ji, aby se nepokoušela mě léčit a věnovala se pouze administrativě, protože
viděno optikou naší rodiny jí léčení moc nejde. Po této větě se vědma už
nevzpouzela.
Do čekárny jsem dorazil v jedenáct a byla tam pouze jediná pacientka.
Chápal jsem to jako výhru v loterii. Posadil jsem se a registroval prostředí
čekárny, odpovídající první polovině osmdesátých let. Snad jen plakáty
farmaceutických firem, které paní doktorku krmí a pasou, mě vrátily do
quasikapitalistické reality Kocourkova. Čekám a čekám, mezitím přicházejí
další pacienti. Tři čtvrtě hodiny se neděje vůbec nic. Začínáme si spontánně
sdělovat názory na kvality paní doktorky. Zejména nějaký stařík v obscénnosti
vede, vypadá to, že byl také léčen. Zrovna když říká něco o píče z křoví,
vstoupí do ordinace sestra. Přehlédne pacienty a zahuláká do čekárny: „-Je
jich tu asi sedm! –Tolik? –Dokonce osum. –To už nestihnem.“
Poznatek: Zdaleka nejhorší pro soukromého lékaře v socialistické zemi
je, když mu do čekárny naleze pacientskej ksindl chrchlavej.
Je mi to tak nějak jedno. Po dalších deseti minutách přicházím na řadu.
Za další dvě minuty jdu ven s receptem. Představa, že se jednou ročně dostavím
k této nedojené krávě a budu se dožadovat preventivní prohlídky, mi připadá
zcela tristní a nepátrám po tom, že na mně měsíčně tato karikatura lékaře
dostává paušální platbu.
Tak jsem strávil půl dne své dovolené. Vlastně tři čtvrtě. Přišel jsem
domů, ohřál si v mikrovlnce oběd a usnul, protože mě to totálně vyčerpalo.
Proč o tom všem píšu?
Výkony, které mi toho památného dne předvedl český stát, nejsou v
relaci s částkou, kterou mi minulý měsíc sebral. A to ani z daleka.
A není to jen problém můj, tyto pocity možná se mnou budou sdílet mnozí
z vás. Přinejmenším ti z vás, kteří jsou nuceni být v roli sponzora sociálního
státu a nežijí ze sociálních dávek.
Já toho mám dost. Mám dost života v této zemi, v zemi, kde stát sere
na své občany a staví je do role nesvéprávné dojné krávy. Jako každý mám
dvě volby: opustit tuto zemi nebo se pokusit něco změnit. Je to skoro nutné
až nezbytné. Naše životy nejsou tak dlouhé, abychom je mohli trávit fatalistickým
postáváním před úředními dveřmi a naše životy jsou příliš cenným zbožím,
aby nám je zkracoval indolentní zdravotnický systém. Drobné útoky státu
na jedince nabývají podoby vytrvalého zákopového boje způsobující demotivaci
a „blbou náladu“ na celé délce fronty, v hře s Českou socialistickou republikou
se tedy hraje o naše fyzické a psychické zdraví, což není tak málo, abychom
řekli „sereme na to“ a strčili nos do půllitru.
Musíme s tím něco dělat, ať se nás to osobně týká nebo ne.
Všimli jste si možná, že jsem přestal psát o politice, ačkoli současná
situace je nekonečným zdrojem témat. Nepíšu o politice proto, že bych sám
nechtěl, ale protože je to ztráta času. Čtenáři tohoto weblogu mají ve
věci dávno sami jasno a těch cirka 40% celonárodního odpadu, kteří se chystají
volit KSČM nebo její podobočku ČSSD, sem stejně neleze. Spíš mě napadlo
v souvislosti s tím něco jiného.
Sám nevím, jak této zemi pomoci a zbavit ji ducha vohnoutismu, projevujícího
se dennodenní tichou normalizací a socializací. Nevím, jak znemožnit molocha
neefektivní státní správy, který žije a dýchá sám sebou za mé peníze. Jak
rozehnat ty partičky lobistů a jiné mafiánské verbeže kolem magoostrátu,
které spotřebovávají podstatnou část peněz z mých daní na vlastní potřeby
nebo na pořizování zcela zbytných investic, jako třeba zimního stadionu.
Ale možná to víte vy. To na co se tady ptám, se jmenuje občanská neposlušnost
a lidé, kterých se na to ptám, jste vy.
Ano, nyní konečně využijeme diskuse smysluplně. Hledím s hlubokým respektem
k tisícům čtenářů tohoto webu. Rád bych věřil tomu – a to jediné mne motivuje
– že tento weblog čte skutečná elita této země. Nikoli lidé, jejichž elitní
postavení plyne nikoli z toho, že si jejich dědeček baron někdy před sto
lety hodil hrbem s nějakou nositelkou modré krve, ale lidé, kteří si umí
vytvořit a obhájit vlastní názor.
A těch se ptám, jak skoncovat s Českou socialistickou republikou,
vyhnat ducha vohnoutismu z hlav malověrných a jak vrátit rudého psa zpátky
na řetěz.
Nápověda: Je jasné, že bychom mohli všech nás dvěstě, kdož bychom se
k tomu nakonec odhodlali, probít baseballovými holemi až do sídla vlády
a dát někomu pěkně přes držku, ale v tom to není. Reálnou moc mají široké
mlčící masy, ti lidé, kterým nepřijde divné čekat dvě hodiny na úřadě nebo
hodinu u doktorky, lidé s osudem smíření, kteří mnohdy ani neví, že mají
právo na něco víc, než být státu za sponzora a za blbce současně. Moje
otázka tedy směřuje k tomu, jak a) tuto šedivou mlčící masu nadchnout pro
správnou věc b) této mlčící šedivé mase tu moc sebrat, když by nezafungovalo
a).
Amen.
31.03.2005 D-FENS