Challengerův článek o politické orientaci lvů mne přesvědčil, že té teorie ještě nebylo dost a musím v osvětě pokračovat.
Tedy, podrobně zde bude rozebráno, proč nemá Challenger pravdu.
Musím samozřejmě nejprve Challengera pochválit. Předně proto, že byl ochoten věnovat svůj, jistě cenný, čas tomuto tématu a dále
za styl jeho článku, který je čtivý a dobře napsaný. To však neznamená, že v něm nechybí některé věcné a logické nesmysly.
Lví paralely
Nejprve tedy k vnitrodruhové konkurenci - vnitrodruhová konkurence je významným prvkem, který chrání dotyčný druh proti degeneraci,
neboť eliminuje mutace, které dotyčný druh ohrožují a naopak podporuje mutace, které onen druh nějakým způsobem posilují. Tento mechanismus
umožnil i lidstvu přežít nepochybně těžká tisíciletí před vznikem civilizace a nelze zcela vyloučit, že má výrazný podíl na vzniku
samotného živočišného druhu Homo sapiens. K tomu patří i velmi pravděpodobné procesy očišťování prvobytně-pospolných společenství
od neproduktivních jedinců. Každé společenství, které operuje na území schopném uživit jen omezené množství jedinců daného druhu, má
možnost volby - může podporovat své staré, nemohoucí a případně též dobrovolně neproduktivní jedince na úkor dalších generací, avšak toto
jednání pro něj může mít fatální následky v budoucnu (u toho prvobytně-pospolného společenství například porážka původně stejně silným
společenstvím, které se však takto nechová).
Další dva výrazné problémy společenství, které nadměrně podporuje své neproduktivní jedince na úkor jedinců produktivních, jsou obrana proti
zatajování kořisti před zbytkem společenství pro sebe a odchod jedinců, pro které je takové chování společenství morálně neakceptovatelné a
proto jej opouštějí. Aparát, který chrání společenství před zatajováním kořisti, dále zatěžuje produktivní jedince společenství, a to jak
materiálně (bába z finančáku taky bohužel musí něco jíst), tak i morálně (už mne zase obtěžovali, už mi to fakt leze krkem). To přispívá k
blbé náladě ve společenství a dále zvyšuje motivaci produktivních jedinců k jeho opuštění. Tyto procesy v určité míře pochopitelně probíhají
v jakémkoli společenství, ale společenství, kde tento mechanický úbytek nestačí s rezervou pokrývat přírůstek, je opět logicky odsouzeno k zániku.
Výše uvedené dva odstavce tak dokreslují další jevy, k nimž by docházelo v hypotetickém Challengerově lvím společenství s vysokou mírou
přerozdělování. Nicméně lví společenství je často společenství založené na rodinných vztazích, kde je míra dobrovolné solidarity
pochopitelně výrazně jiná, než je míra dobrovolné solidarity mezi lvími společenstvími. Pro lva, podobně jako pro člověka, je na důležitém
místě nejen jeho vlastní přežití, tak také přežití jeho genů, tedy jeho vlastní rodiny. Je proto doufám jasné, proč jsou Challengerovy vývody
o vzájemném požírání lvů a vlivu tohoto fenoménu na zastavení vývoje druhů, mylné a jaké mechanismy (jež nejsou v rozporu s mechanismy tržními,
ani s principy dobrovolnosti) tomu brání. Pokud to jasné není, tak už mne nenapadá, jak tuto záležitost vyjádřit pro P.T. čtenáře uchopitelněji.
Sociálnědarwinistické intermezzo
Challenger velmi pikantně demonstruje sociální darwinismus na příkladu, který staví na faktu, že se sociální darwinismus vyskytuje pouze v
mezinárodních vztazích, avšak uvnitř dotyčného státu již nikoli. Pokud povedou sociálně darwinistické vztahy mezi několika socialisticky řízenými
státy k excesům, není to chyba liberalismu (a sociální darwinismus je jen jeden z mnoha myšlenkových směrů, si nimiž se v liberalismu můžeme
setkat), neboť tento se nedostává ke slovu na mnohem důležitějším místě a sice ve vzájemných vztazích občanů a ve vztahu občan - stát. Je snadné
se vysmívat kybernetickým teoretikům, že hlásají utopii, není-li k dispozici technologie výroby polovodičových komponent.
Obecně existence státu usnadňuje a slevňuje přístup jedinců k moci. Je snazší pomocí lobby přesvědčit několik ústavních činitelů, aby vyhlásili
jinému státu válku a financovali ji z prostředků daňových poplatníků, než tuto válku vést za své vlastní prostředky. Dokonce naopak, tento postup
může vést k obohacení příslušníků této lobby a to i v případě neúspěchu této války (například pokud vyrábím zbraně, vojenské boty nebo ešusy, ale
existují i sofistikovanější způsoby, jako je třeba úvěrování vlády).
Se zbytkem uvedeného článku lze souhlasit, nenalézám v něm mnoho věcí, s nimiž bych nesouhlasil, snad kromě řazení Slovenska a Rumunska mezi
pravicově orientované země. Slovensko se o to sice snaží, ale jako člen Evropské Unie se všemi jejími Evropskými sociálními chartami a deklaracemi
lidských práv a dalším balastem, který pod záminkou práv jedné skupiny lidí omezuje práva skupiny jiné, příliš svobodné být nemůže. No a Rumunsko,
byl jsem tam služebně před třemi lety a musím uznat, že české přerozdělování je proti tomu rumunskému ještě slabým odvarem. Dovozní přirážku
a povinné príspěvky zaměstnanců do fondu studentů, fondu kultury apod. nemáme ani u nás... A se směřováním Rumunska do EU jej čeká i ten eurobalast,
o němž jsem hovořil v případě Slovenska.
Je známým faktem, že umělci nad věcmi nepřemýšlejí, ale že je prožívají a toto prožívání světu ukazují. Proto velmi snadno najdete i v produkci
Disneylandu nějakou pěknou agitku. Liberálové nemasírují mozky malým dětem, ale píší svá díla pro přemýšlející minoritu dospělé populace. Nemyslím,
že má Challenger zapotřebí se snižovat k takové formě argumentace.
Poměr průměrné mzdy k HDP
Na další bezesporu zajímavý Challengerův materiál jsem narazil
v diskusi k mému předchozímu článku. Challenger mi předhazuje, že propaguji nízké mzdy a vysokou technologickou úroveň ekonomiky a předhazuje
mi, že to není možné. Ze dvou důvodů tomu tak není. Předně to netvrdím, avšak vyjadřuji obavy, že nás ekonomiky, pro které jsou tyto dva parametry
typické, mohou vážně ohrozit. Čína dnes, přes nízké mzdy, vyrábí i vyvíjí produkty s vysokou přidanou hodnotou, jmenujme třeba produkty čínské
státní společnosti HuaWei. Když Čína něco sama vyvinout nedokáže, prostě to okopíruje, to je, obdobně jako
před půl stoletím v případě Japonska, další aspekt, který zvyšuje její konkurenceschopnost. Dále, nemáme tolik kvalifikovaných lidí, aby mohli
pouze vyvíjet nové produkty a patrně není k dispozici ani trh na takové množství produktů, aby se jejich vývojem uživilo půl miliardy lidí v
Evropě a dalších půl miliardy v Severní Americe.
Musím však konstatovat, že je zde jedna věc, která Challengera zcela odkopala i z hlediska selského rozumu a to je poměr průměrné mzdy k HDP per capita.
Je z hlediska zaměstance moc fajn, když limituje k jedné (ovšem to by v daném systému museli produkovat všichni včetně nemluvňat a starců), naopak z
hlediska zaměstnavatele je velmi sympatické, když limituje k nule. Ovšem pokud tento poměr číslo 1 dosáhne nebo dokonce překročí, jak je v onom
příspěvku uvedeno, pak je něco špatně, dokonce laicky řečeno to znamená, že zaměstnanec dostane za svoji práci zaplaceno více peněz, než je hodnota
jím odvedené práce. Asi jako kdybyste během své práce v pekárně upekl dva bochníky chleba a jako odměnu za práci dostal kromě těchto dvou ještě další
dva. Každý kromě ajznboňáckého odboráře Duška snad chápe, že takový stav je neudržitelný a dotyčná ekonomika, pokud už vážný problém nemá, jej velmi brzy
bude mít.
Pochopitelně uznávám, že jak výpočet průměrné mzdy, tak hlavně výpočet HDP může díky použité metodice být značně nepřesný. A tak doufám, že si Challenger
pouze spletl HDP a HDP přepočtené na kupní sílu obyvatelstva, což je často poněkud jiné číslo.
Další štěky
Co sleduje pan Ševčík tím, že protestuje proti zvyšování mezd ve státní sféře? No, jsem hluboce přesvědčen o tom, že výše mzdy je výsledkem negociací
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (ač se mnou ta méně úspěšná část čtenářů nebude souhlasit). V soukromé sféře se výše mzdy stanovuje snadno, ve státní sféře to je mnohem obtížnější a podle toho, s čím se tam setkávám, je i minimální mzda příliš velkou odměnou za úroveň odvedené práce. Je to prostý pohled daňového poplatníka, který se o své peníze musí opravdu zasloužit a rád by ovlivňoval i výši mezd ve státním sféře. Mně by se také líbilo, kdyby tento stát vyplácel svým zaměstnancům maximálně 2000 Kč měsíčně hrubého, pak bych mohl platit nižší daně, milému paternalistickému státu by utekli již opravdu všichni zaměstnanci a pak by měl alespoň důvod se nad sebou hluboce zamyslet, například jestli opravdu dělají smysluplnou práci a jestli jich opravdu potřebuje tolik. Na druhou stranu pana Ševčíka znám jen ze sdělovacích prostředků a v textech LI jsem objevil i lidi, jejichž projevy jsou mi výrazně sympatičtější.
Co přináší Liberální institut společnosti? A co je vám do toho? Financujete ho snad vy? Ne, financují jej soukromí sponzoři a tedy slouží šíření a
propagování myšlenek sympatických těmto sponzorů. Vydává knihy, časopisy, pořádá semináře apod. Prostě v zemi, kde má každý právo projevovat svůj
názor, slouží některým lidem k projevování jejich názorů. A LI se nebrání šíření jakýchkoli myšlenek s klasickým liberalismem souvisejích.
Vohnout, který mi vyváží odpadky (což jste řekl vy, manuální nekvalifikovaná pracovní síla nemusí hned být vohnout) za to dostává pochopitelně
zaplaceno. Pokud se Challengerovi nelíbí jeho plat lékaře ve státním zdravotnickém zařízení, může jít pracovat do soukromého. Pokud tak neučiní, patrně
mu výše jeho platu zase tolik nevadí.
Uznávám, nechal jsem se vyprovokovat. Nechtěl jsem rozvíjet další přestřelku v diskusních fórech a tohle je opravdu na dlouhou dobu poslední můj teoretický
výplod ohledně politické ekonomie, více už na to téma nemám co dodat, snad jen Sandstormovi vzkážu, že liberalismus našel i odpověd na téma životní prostředí,
ano, bude samozřejmě následovat odkaz na nějaké nehorázné manipulativní lži na tom strašlivém Liberálním ínstitutu.