Ladislav Keller je bývalý pilot
dopravního letadla a autor série knih pojednávajících o nehodách
dopravních letadel na našem území, a to v podstatě od okamžiku,
kdy se začalo dopravní letectví praktikovat dodnes. Po dovršení
této série nasměroval svoji činnost poněkud jiným směrem,
totiž k únosům dopravních letadel.
Knihy o nehodách letadel byly dobré.
Zejména jsem oceňoval strukturu, kterou L. Keller vytvořil a která
je vystavěna na popisu celé události, dále citaci vyšetřovací
zprávy a následuje rozbor samotným autorem, kde se vyjadřuje k
závěrům vyšetřování. Někdy se přitom ukáže, že zpráva
vyšetřovací komise je účelová a minimálně zčásti
nevěrohodná, které měly zamaskovat nějaký systémový
nedostatek nebo vytvořit „správný“ závěr vyšetřování.
Nicméně, jak se série knih o nehodách letadel blížila k
soudobému datu, tak se začalo projevovat, že letadla i související
technologie jsou velmi komplexní a nehody jsou také komplexními
selhánimi, takže se z knih stávalo poněkud těžší čtení.
Knihami L. Kellera je také vydatně inspirována nečekaně dobrá série článků autorky Šírové na technetu.
Kniha o únosech je trochu jiného
pojetí. Pojednává o případech, kdy se letadla zmocnil únosce,
někdy dokonce se souhlasem nebo za podpory posádky, a zdrhal touto
cestou na Západ, protože neviděl žádnou jinou možnost, jak se
tam dostat. Kniha také pojednává o protiopatřeních, která
systém činil a pravděpodobně nejhodnotnějši částí jsou kopie
dobových materiálů, které se k případům vztahují, a to včetně
kádrových materiálů a zpráv vypracovávaných StB.
Nejzajímavější kapitolou je
nepochybně tzv. Úlet tří Dakot z roku 1950, kdy se koordinovanou
činností tří posádek podařilo přepravit na západ piloty
předtím aktivní v západním odboji, a to včetně rodin. Vzhledem
k probíhajícím protiakcím komunistů, SNB a StB (zdravíme
poslance Humla) nebylo možné, aby na palubě jednoho letadla byl
pilot a jeho rodinní příslušníci, proto se rodiny usadily do
letadel „křížem“. Na palubě byli současně příslušníci
StB se zbraněmi, se kterými se posádky musely vypořádat. Na
palubě jedné z Dakot se estébák opil a že je něco v nepořádku,
zjistil až na letišti v bavoském Erdingu. Když zjistil tuto
nepříjemnou skutečnost, začal se ohánět pistolí a křičet
„soudruzi, držte se statečně“, což někteří cestující
vyhodnotili tak, že se mají připoutat.
Další pozoruhodnou událostí je
„zapůjčení si“ Dakoty při zkušebním letu, se kterou veterán RAF
pilot Kaucký přistál na louce poblíž Mělníka, naložil dalších
8 osob a odletěl do Manstonu v Anglii. Skoro neuvěřitelná
záležitost.
V knize jsou také popsány oba únosy,
které pak inspirovaly tvůrce komunistické detektivní série Major
Zeman k epizodě Mimikry. Domníval jsem se, že Mimkry vznikly na
základě skutečné události, ale jak kniha ukazuje, je to tak jen
zčásti (ve skutečnosti se jedná o kompilát dvojice únosů).
Místy knihou prosakuje téměř dubová
blbost příslušníků SNB, kteří kreativně přícházeli s
bizarními nápady, jak únosce zneškodňovat, ale sami byli velmi
nedbalí v plnění svých základních povinností. Tak se
například stalo, že k letounu Il-18 stojícímu na letištní ploše, do něhož nastoupili
cestující a jehož osádka se chystala nahodit motory, dorazil
únosce recidivista Bečvář. Prošel kolem esenbáka, použil
schody, které byly dosud u letadla přistaveny a za pomoci
mechanika, kterému hrozil zbraní, se dostal do letadla, jehož
posádku později úspěšně přiměl k odletu do Mnichova. Přítomný
esenbák poté, co viděl muže dobývat se do letadla, bežel za
svým nadřízeným se zeptat, co má dělat a dostalo se mu rozkazu,
že má vzít samopal a zneškodnit ho. Následná vyšetřovací
zpráva nejen že konstatuje, že esenbák nepochybil, ale klade za
vinu mechanikovi, že nezasáhl proti únosci, jehož samopal nebyl
nabitý. Jako postup pro podobné budoucí situace doporučovala SNB
použít speciálně cvičeného esenbáka jménem Jelen, který by
byl pomocí pojízdných schodů dopraven do zadní části letadla,
pronikl by dovnitř stroje a díky svému speciálnímu výcviku
zneškodnil útočníka.Těžko říci, k jakému masakru by takový postup namířený proti člověku s rozsáhlou kriminální minulostí a vybavenému plně automatickou zbraní vedl.
Cennou devizou knihy jsou nepochybně
citace dobové dokumentace a dokonce její kopie, z čehož si
mimojiné uděláme představu, jak se tehdy vesele fízlovalo a
donášelo. Poslední dobou mám dojem, že tyto činnosti mnoha
lidem chybějí a tak dělají vše pro jejich obnovení; doporučuji
jim tedy knihu si přečíst a zamyslet se nad tím, jaké to asi je,
když donašeč StB hodnotí vybavení vašeho bytu nebo rodinné
vztahy.
Ke knize mám jednu výhradu, a to sice
nezvládnutou problematiku zbraní, které při únosech hrály roli.
Zbraň v ráži .38 tak nemá průměr hlavně 38 mm a příznivce
terminologické puristiky by zaměstnal pojem „brokovnicová
střela“. Současně ale myslím, že zbraně tvoří zajímavou
podkapitolu knihy, například vyjde najevo, že ochranná služba
SNB v sedmdesátých a osmdesátých letech používala revolvery
Astra s neletálním nábojem. Projektil opustil hlaveň jako
jednotná střela a pak se pouzdro mělo rozpadnout a v letu měly
pokračovat jednotlivé broky. (Tento druh náboje také figuruje v jedné velkoměstské legendě z nedávné doby, které se účastní dále hospoda, kabát zvaný vaťák, pistole ráže 9mm, chirurgie a odebrání ZP). Zásažený jedinec měl být
paralyzován, ale nikoli usmrcen, a to se právě nestalo. Esenbák
vystřelil na únosce a ten na následky zásahu téměř okamžitě
zemřel, protože pouzdro zůstalo kompaktní. Co přimělo SNB pro
účely doprovodů letadel nakupovat nepříliš obvyklé zbraně
jako revolvery Astra, v knize není uvedeno. Patrně si tak
bezpečnostní složky chtěly zajistit, že za všech okolností
vyjde rána, což u nespolehlivých pistolí vz. 82 nemuselo nastat.
Kniha stála za to a doufám, že autor
ve své badatelské činnosti na poli dopravního letectví nepoleví.
Mohl by třeba umístit do svého hledáčku některé nehody
zahraniční, například katastrofu polského vládního speciálu
ve Smolensku, jejíž dosavadní vysvětlení poskytnuté veřejnosti
neshledávám zcela plauzibilním.
Knihu můžete zakoupit například zde.
15.11.2012 D-FENS