Před časem jsem se stal účastníkem dopravní nehody. Na pohled bouračky,
jakých se denně přihodí desítky.
Snad tomu tak není. Srazil jsem se totiž
s agresivním primitivem a s naprostou nekompetentností, tupostí a leností
vyšetřujícího policajta a pracovníka správního orgánu.
Sjížděl jsem se služební felicií mírným klesáním ke světelné křižovatce.
Plán mé cesty, jejíž cíl původně měl být v kanceláři, a ne v servisu, počítal
s jejím využitím k odbočení vlevo. Už dost dlouho svítící zelená dávala
tušit, že se barevný projev semaforu brzo změní, a já se rozhodl, že to
ještě stihnu. Kolem přechodu se nikdo neometal, v protisměru taky prázdno,
takže jsem místo brždění jen zařadil trojku a asi čtyřicítkou zatáčku projel.
Vybral jsem si levý pruh, v pravém neustále někdo stojí, a jal se zrychlovat.
Přede mnou 200 m ani noha, a tak jsem mrknul ze zvyku do zrcátka, jelikož
to kdekdo dělá a je to in. To si ovšem nemyslel řidič scorpia, jenž vypálil
z pruhu, jímž jsem prve pohrdl, s úmyslem otočit svůj pekáč do protisměru.
Kvůli koukání do zrcátka jsem ho uviděl pozdě. I bez toho bych sice
asi včas nezabrzdil, protože zrovna přestalo pršet, a silnice byla mokrá,
ale stihl bych ho protroubit – on to ubrzdit mohl – nebo uhnout. Takhle
jsem ho zaregistroval deset metrů před sebou, já mazal téměř padesát, jeho
fordstvo tak deset, takže jsem dupl na brzdu až ve chvíli čelního nárazu
na jeho levý zadní roh. Felda, která konečně začala mlhovkama drhnout asfalt,
zajela pod scorpio, čímž mu odlehčila záď, a otočila ho o 120 stupňů, takže
ford zůstal stát v přímém směru napůl v obou pruzích protisměrného jízdního
pásu. Škodovka zároveň získala velmi neotřelý design, jemuž dominoval klín,
vražený trochu nalevo od podélné osy, a pravý světlomet rozmáznutý po zvlněné
kapotě vlivem otáčejícího se fordu. Atmosféru karambolu dokreslovaly po
okolí náhodně rozmístěné střepy rozličných barev. Automobil přesně odpovídal
pojmu vrak, zatímco scorpio utrpělo pouze nakřápnutí levého panelu zadních
světel, malé prohnutí karoserie za levým zadním kolem, uražený výfuk a
vysypané řidičovo boční okénko.
Dojem z bouračky byl dost nepříjemný. První, co jsem si uvědomil ještě
před nárazem, jakmile jsem zahlédl auto téměř napříč silnicí, bylo, že
průšvih je na světě, a že s tím nejde nic dělat. Potom jsem viděl jak se
krabatí kryt motoru a plameny pod ním. Jelikož tohle tedy rozhodně nemusím,
urychleně jsem zahájil katapultáž. Až na duševní otřes jsem byl v pohodě,
protože jsem trouba, co používá bezpečnostní pás, i když jde jenom přeparkovat,
a jelikož služební předmět doličný naštěstí nedisponoval airbagem, nedostal
jsem ani po tlamě jeho víkem. Dvě vteřiny před tím, než by dobublal sám,
jsem vypnul motor, zatáhl ruční brzdu a vystoupil.
Řidič scorpia minimálně poslední úkon učinil také a hned se ke mně měl.
Ukázalo se, že se jedná o pána silného jako býk a stejně tak i chytrého.
Řvavým hlasem nastínil, prskaje mi při tom do obličeje, za co mě považuje,
totiž že nápadně připomínám oba pohlavní orgány, a aniž mi tím chtěl zalichotit,
zdůraznil, že ty největší, a do puntíku jsem splnil jeho představu prostitutky
(myšlenku ovšem vyjádřil svými slovy). Nedostatek fantazie ho donutil toto
duševní zvracení několikrát zopakovat, přičemž alespoň dramaticky měnil
pořadí mých domnělých specifik. Přesto jsem asi nevypadal dost přesvědčeně,
takže jsem dostal po držce. Ačkoli jsem shlédl větší množství filmů s kung-fu,
a měl bych tudíž být náramně nebezpečný, nezmohl jsem se než na soustředěné
hledání brýlí, které mě následkem jeho počínání opustily.
Agresivní primitiv se mezitím trochu uklidnil a zpovzdálí na mě pokřikoval,
jak to, že jsem neviděl jeho kurva blinkr. Dobrá otázka. Nemohl vědět,
že jsem čučel jinam, ale jelikož měl všechna zadní světla pečlivě zatuněná
nějakým černým svinstvem, sám učinil vše pro utajení jakýchkoliv svých
manévrů, v noci pak i své existence. Jeho nově nabytá psychická rovnováha
nicméně nezměnila nic na tom, že jsem přišel o jednu ze svých iluzí – dosud
jsem se domníval, že agresivita na silnicích obnáší „pouze“ bezohlednou
jízdu a nadávky adresované zbytku světa.
Mezitím přijeli hasiči, sanitka a švestky. Kdo je zavolal, nevím, já
ne, nechal jsem totiž aparát v autě, a vůbec se mi pro něj nechtělo. Hasiči
zjistili, že felda už nehoří, jenom doutná, pro jistotu ale rozšmikli kapotu
a odpojili baterku. Saniťáci se věnovali předškolnímu dítku, které vezlo
scorpio black shadow. Toho jediného je mně líto, naštěstí mu akorát tekla
krev z nosu a bylo trochu poškrábané, a jak jsem druhý den telefonicky
zjistil, z dětské nemocnice ho hned po ošetření poslali domů. Kromě něj
v autě seděla taky primitivova kočena, která uměla lhát mnohem šikovněji
než sám primitiv. Ten měl zdařile potlučenou palici, kterou, jak jsem se
k mé neskonalé blaženosti dozvěděl, roztřískl při nárazu výše uvedené okno.
Švestek dorazily dva kusy a byla radost pozorovat, kterak profesionálně
fotí, měří a protokolují. K vylíčení průběhu nehody jsem byl přizván jako
první, předvedl jsem lihuprostý dech a podepsal potvrzení o účasti na dopravní
katastrofě, protokol o podání vysvětlení a nákres konečného postavení vraků.
Totéž absolvoval řidič scorpia se svou kočenou. Uvažoval jsem o naprášení
napadení, ale nakonec jsem tuto myšlenku opustil, jelikož ze švestky dopraváka,
jehož jsem se svým nápadem v hypotetické rovině seznámil, vypadlo, že by
musel zavolat švestku okrskáře nebo koho, případně by s největším odporem
sepsal ještě jeden protokol. Usoudil jsem, že nejlepším řešením by bývalo
bylo zuřícímu blbečkovi tu tečku bezodkladně vrátit, což byl vzhledem k
mé postavě reklamy na hlad, a jeho tělesným proporcím spíše blba než blbečka,
plán dost pochybný, takže jsem to pustil z hlavy.
Před odchodem z místa katastrofy jsem se švestky podpraporčíka zeptal,
koho určil za viníka. Blahosklonně mě informoval, že takovou věc neposuzuje
on, nýbrž švestka expert specialista. Odmítl mně dát k dispozici protokol,
který sepsal s primitivem, prý nesmí. Možná ne. Uklidněn jsem se odebral
domů očekávat předvolání k projednání přestupku.
Nehoda se stala v úterý. Ve čtvrtečních novinách jsem náhodou narazil
na článek jenž humorně začínal v duchu „na silnicích hráli řidiči jakousi
rozvernou hru neubrzdil, narazil“ V posledním odstavci jsem se dočetl,
že třiadvacetiletý řidič s feldou nezabránil z důvodu nedodržení bezpečné
vzdálenosti srážce se scorpiem které brzdilo před odbočením vlevo.
Tohle mně nakrklo. Takže švestky mně nemůžou vytisknout kopii keců,
nablábolené druhým účastníkem bouračky do protokolu, ale zato je můžou
promptně nakutálet novinám. Taky je zajímavé, že noviny v těch třech větách
vyšetřily místo, aby zmínily, že jsem třiadvacetiletý. Proč tam není, že
scorpioman má devětadvacet? Článek naznačuje, že piškot s dosud teplým
řidičákem za dupačkama to děsně kotlil, až to napálil do něžně jedoucího
fordu. Vztekle jsem se vypravil navštívit sídlo MF Dnes, která ten žvást
otiskla. Byli na mně velice slušní a dozvěděl jsem se, že ho získali od
švestkového mluvčího. Hurá za mluvčím, respektive k telefonu. Mluvčí chybí,
ale nezoufejme, sekretářka je přítomna. Vysvětlí, že šťouravým novinářům
předhazují verzi pouze jednoho z účastníků nehody. Ano, i tehdy, když jsou
dvě různé, Ne, nebojte, nemá to žádný vliv na průběh vyšetřování. Proč
jsem já nedostal vyjádření druhé strany, když jsem o něj žádal? Čert ví.
Zavolal jsem do své (firemní) pojišťovny, abych nehodu nahlásil pro
případ, že budu uznán vinným. Pro jistotou, žijeme v ČR. Borec ze scorpia
tam prý už uplatňoval svůj případný nárok. Fajn, brnkl jsem, tentokrát
ze zištných důvodů, ještě do jeho pojišťovny a domluvil omrknutí zbytků
feldy. Tady o té novině zatím samozřejmě neslyšeli.
V sobotu večer, když jsem zrovna nebyl doma, kdo nevolá – náš primitivní
blbeček. Bez úvodu, který často bývá tvořen pozdravem, informoval tatínka,
že je hajzl (nová nadávka!) a já že jsem po něm. Tatínek se zajímal, kdo
volá. Blbeček pravil, že on, můj otec, to dobře ví. Ten konstatoval, že
to sice ví, ale rád by to slyšel. Blbeček ještě chvilku nechutně hovořil,
načež se celkem ve shodě s tatínkem rozloučil. V pozdější korespondenci
s úřady jsem tomuto výstupu věnoval něco místa pro zpestření jinak nudné
rutiny vyšetřování.
Policie ČR a správní orgán (v mém případě odbor dopravy magistrátu)
má na vyšetření a rozhodnutí zákonem stanovenou lhůtu. Je buřt, jakou,
stejně ji nedodrží, v mém případě se to povedlo pouze jednou. V komplikovaných
případech si ji můžou prodloužit, ovšem musí to sdělit účastníkům správního
řízení. Na to taky kašlou. Předvolání k projednání přestupku nicméně došlo
včas. Mám právo na právního zástupce a protože jsem maminčin mazánek, poprosil
jsem ji, aby se jím stala (je právnička). Mimochodem, právním zástupcem
může být v této fázi vyšetřování kdokoliv, i bez právnického vzdělání,
třeba zkušený pirát silnic:) Právnímu zástupci chodí v průběhu řízení předvolání
a rozhodnutí týkající se Vás. Je to bráno, jako byste tu korespondenci
převzali Vy, takže bacha na termíny odvolání a tak, nemůžete tvrdit, že
Vám nic nedošlo, když to převzala Vámi zmocněná osoba. To jenom na okraj.
Týden před oficiálním projednáním přestupku jsem se po telefonické domluvě
s příslušným refošem zaskočil podívat na magistrát do spisu vedeného k
nehodě. Jako účastník správního řízení jsem k tomu oprávněn. Na zaklepání
otevřel borec nekonvenčního vzhledu, vzděláním doktor práv. Měl přes sebe
přehozenou košili spíše křiklavou než pestrou, přičemž horních přibližně
šest knoflíků opomněl zapnout. Díky tomu jsem mohl spatřit zlatý kotevní
řetěz, jenž si razil cestu chlupatou hrudí. Ze složky, kterou mně Nick
Slaughter předložil k prostudování, jsem se na papíru nadepsaném Oznámení
přestupku dozvěděl, že jsem byl povýšen na podezřelého. Prý jsem zezadu
narazil do odbočujícího bla bla, známe to z novin. Pln elánu, pramenícího
z čerstvého jmenování do nové funkce, jsem se začal zajímat, na základě
jakých důkazů se o mě povídají takové věci. Mojí výpovědí se švestka vyšetřovatel
nezabýval. Koneckonců, felda měla namletý rypák, viník je tudíž jasný,
a kecama jejího řidiče se přece nebudeme zabývat. Naproti tomu primitivovo
vysvětlení zní rozumně. Tvrdí, že jede, brzdí, poněvadž chce odbočit, a
následně zaparkovat. V potvrzení, které jsem dostal od švestek, to není,
ale ve spisu se píše, že osádka scorpia bydlí v rohovém domě naproti místu
srážky.
Tady dlužím vysvětlení. Blbečkovo otáčení se konalo asi deset patnáct
metrů před hranicí křižovatky se silnicí, jejíž profil odpovídá polňačce
polité asfaltem. Křižovatka to nicméně je. Měl dvě možnosti, jak to zapíchnout
přímo u baráku, když už nechtěl přecházet silnici (vyletěl přece z „parkovacího“
pravého pruhu, kde je vždycky hromada aut, podle mě tam už stál, když si
usmyslel, že se ještě o pár metrů přiblíží k domovu, to ale nevím jistě,
před bouračkou jsem o něm neměl páru), buď zaparkovat za křižovatkou, nebo
to otočit. Silnička bývá obvykle jednosměrná, v době nehody na ní však
probíhala oprava, takže byla slepá, tedy obousměrná, a proto před ní přibyla
ještě jedna značka – zákaz stání. K parkování krajně nevhodný flek. Kdyby
řidič scorpia skutečně chtěl odbočit vlevo, tak by s tím sotva začal v
pravém pruhu, a i kdyby, měl mně dát přednost. Kromě toho, s ohledem na
místo kolize by tu zatáčku strašným způsobem řezal, přičemž do ní ale nemohl
vidět, jelikož na rohu roste rozlezlé keřisko (u projednávání přestupku
pak tvrdil, že ano, že to řezal, ano, chtěl zaparkovat, protože si slepé
cedule ani zákazu stání není vědom – pozoruhodné, bydlí tam). Tyhle značky
ovšem nebyly švestkou poskokem podpraporčíka zakresleny, takže jsme oba
mohli debatou na toto téma strávit půl dne.
Švestky i Nick zcela drbali na postavení aut po nehodě, z něhož byl
průběh nehody schopen správně posoudit i plyšový medvídek. Bylo jim buřt,
že se blbeček otáčel (a ještě na plné čáře), aniž by při tom dal přednost,
což měl učinit, i kdyby přejížděl z pruhu do pruhu při odbočování, jak
zatím úspěšně lhal. K tomu se ještě přiznal k úmyslu páchat parkování na
zákazu (za což ho nelze potrestat). Před projednáváním přestupku jsem sepsal
stížnost na jednostranné vedení vyšetřování a navrhl přizvání soudního
znalce. Elaborát, okořeněný maminčinými paragrafy, jsem odnesl na úřad
a nechal si potvrdit kopii.
Na jednání se primitiv, který došel v pyžamu a bez občanky, uvedl prohlášením,
že v řízení auta má už jedenáctiletou praxi, a jeho otec řídí dokonce již
čtyřicet let. Zejména druhá skutečnost naprosto vyloučila možnost jeho
viny. Když jsem se ho pro formu optal, proč mě vlastně praštil, tak se,
světe, zboř se, omluvil, že prý byl vyveden z míry. Když to ze sebe soukal,
výraz jeho tváře jasně říkal, že jestli se ještě potkáme, na příklad tady
v budově u výtahu, bude se opět chovat nepřiměřeně. Na můj dotaz, jak se
daří synkovi, odpověděl, že fajn, akorát se bojí jezdit autem. To se nedivím,
jízda s jeho otcem vyžaduje značnou dávku osobní statečnosti. Možná jsem
to neměl říkat nahlas, primitiva to rozladilo. Trval na tom, že odbočoval,
že v době nárazu byl najetý do křižovatky a že jsem do něj namlel přímo
zezadu. S faktem, že moje auto po nárazu zastavilo z rychlosti téměř padesát
km/h přesně deset metrů před hranicí křižovatky, se skvěle vyrovnal přesvědčivým
projevem, z něhož vyplynulo, že dle jeho jedenáctiletého názoru křižovatka
žádnou hranici nemá. Poté, co jsem ho v této věci ochotně poučil, uznal,
že prý je to vlastně to místo, kde se nesmí parkovat, i když tam nejsou
zákazové značky. Blbečka jsem tedy ještě dodatečně obeznámil, jak daleko
od této hranice se to smí. Každopádně, on do křižovatky nedoletěl ani po
nárazu. Přesvědčoval jsem Nicka, že by se scorpio neotočilo do protivky,
kdybych do něj narazil přímo zezadu, a že by taky primitiv nevyklovl zobákem
okno. Blb na to dost tupě a od věci, jak prý vím o tom okně. Maminka se
ho optala, jestli to snad není pravda. On, že je. Ona, tak co teda mele.
Ticho.
Maminka za mě podala návrh na zproštění obvinění, buď proto, že jsem
přestupek nespáchal, nebo že mně ho nedokázali. Dále za mě podala oznámení
primitovova přestupku – nedání přednosti. Jeho přejetí plné čáry bylo i
v policejním protokolu, ale švestky spolu s Nickem na to kašlali.
Blbečkovo ztrapnění a vyvrácení jeho kydů nepřineslo žádaný efekt. Navzdory
tomu, že on i jeho spolujezdkyně změnili výpověď v tom smyslu, že teda
při nárazu nebyli v křižovatce, a ačkoliv si mohl vybrat z maminkou nahozených
možností, Nick rozhodl (ne na místě, nýbrž dalším dopisem), že gauner jsem
já. Za hlavní důkaz proti mně použil tu část mojí výpovědi, v níž jsem
se podíval do špíglu (?). Pokutu mně uložil na dolní hranici sazby ve výši
2500 Kč plus 500 Kč poplatek za správní řízení, to prý s ohledem na povahu
činu. Je to nelogické – kdybych nehodu opravdu způsobil, tak jsem od začátku
lhal a mařil průběh vyšetřování, měl bych proto platit naopak velkou pokutu.
V rozhodnutí o přestupku odkazoval na neexistující paragrafy, případně
rovnou na neexistující právní předpisy. Zřejmě se někde vloudila chybka,
i když jinak byl Nick velmi zručný v používání ctrl+c a ctrl+v. Celý dokument
tím ostatně byl poznamenán. Nick byl povinen vypořádat se se všemi mými
připomínkami (a že jich bylo – protokol o podání vysvětlení, dopis po nahlédnutí
do spisu, projednání přestupku). Nezlikvidoval jedinou, všechny jeho žvásty
byly opsány z policejních protokolů. Na konci také uvedl, že obvinil primitiva
z přejetí plné čáry (nenapsal to takhle jasně, nýbrž paragrafy, fakt existujícími).
Obvinění, maminkou oficiálně vznesené, ignoroval (později jsem se dozvěděl,
že primitiv byl potrestán za přejetí plné čáry napomenutím, proti němuž
se neodvolal). Od Nicka to bylo celkem chytré – kdyby totiž nedokázal nedodržení
bezpečné vzdálenosti z mojí strany ani primitivovo nedání přednosti v jízdě,
a já bych řekl, fajn, tak to zavinil primitiv přejetím plné čáry, Nick
by s úsměvem oznámil, že už ho za to potrestal.
I sepsal jsem dvě lejstra. V prvním jsem zopakoval obvinění scorpiomana
z nedání přednosti. Druhým jsem se odvolal ke krajskému úřadu. Vyjádřil
jsem potěšení, že jsem dostal nízkou pokutu, ale i nechuť z principu ji
zaplatit, neb vina netíží mé svědomí. Kraj prohlásil odvolání za opodstatněné,
zřejmě si tam někdo konečně uvědomil, že moje výpověď dává smysl a že ji
v jednom kuse neměním. Zrušil Nickovo rozhodnutí, nařídil mu zajištění
znaleckého posudku (nenavrhoval to už někdy někdo?), seřval ho za kopírování
nesmyslů z policejních protokolů a úvodu rozhodnutí o přestupku do jeho
zdůvodnění a vůbec to bylo bezva čtení. Znalec se pak vyjádřil šalamounsky:
nepotvrdil, že se nehoda stala tak, jak tvrdím já, či jak blekotá primitiv.
Konstatoval však, že zatímco moje verze možná je, ta primitivní představuje
totální kec.
Pak mně od Nicka chodily už jen přátelské dopisy, jako že proti mně
zastavuje řízení na základě prokázané neviny, že obviňuje blbečka (to se
mu teda nedivím, když se jím nechal tak pěkně oblbinkat) a podobně. Měl
ovšem těžkou práci a tlačil ho čas – z roční promlčecí lhůty deset měsíců
naháněl mě a blbeček si mezitím taky pořídil právníka, kterému stačilo
dokola se odvolávat. Taky musel zrušit pravomocné napomenutí za přejetí
plné čáry, což mu musí požehnat nadřízená instituce (taky se proti tomu
dá odvolat). Samozřejmě to nestihl, což mě ovšem nemrzí, jestli blbeček
platí nebo neplatí pokutu je mně jedno, a o papíry by stejně nepřišel.
Pro zajímavost – promlčením přestupku (v praxi tehdy, jestliže do jednoho
roku od spáchání není pravomocně projednán) nedochází k promlčení nároku
na náhradu škody při něm vzniklé. Zde je promlčecí lhůta obvykle tříletá.
Pokud by znalecký posudek nevyšel v můj prospěch, mohl jsem nechat zpracovat
revizní znalecký posudek. Jejich případné rozpory by pak posuzoval další
znalec nebo instituce (třeba vědecký ústav) jmenovaný správním orgánem.
Jestliže by neuspělo moje odvolání ke krajskému úřadu, stalo by se rozhodnutí
o přestupku pravomocným. Měl bych však možnost podat správní žalobu s další
možností případného odvolání, a posléze i ústavní stížnost k Ústavnímu
soudu. Tam je však už potřeba advokát, právník nestačí, a to dokonce i
v případě, že bych sám byl advokátem:) Náklady účastníků i soudní hradí
strana, která pukne. Kdyby mě pracovní postup švestek žral přímo nesnesitelně,
mohl jsem se obrátit na Inspekci ministra vnitra. Tento popis zdaleka není
vyčerpávající, jeho cílem je pouze poskytnout rámcový pohled, jak se lze
bránit v případě jednostranného vyšetřování.
Chlebodárce mezitím prodal zbytky felicie, takže u primitivovy pojišťovny
uplatňoval nárok na odhadnutou škodu, a to výši 70000 Kč. Dostal o sedmnáct
táců míň, ale i to považuju za úspěch.
Setkal jsem se v rámci obyčejné bouračky se šílencem, jakého nikomu
nepřeju potkat, i když jistě se najde i horší grázl (třeba ozbrojený, na
příklad inteligencí). Byl jsem konfrontován s refošem JUDr. Nickem Slaughterem,
který akorát nadepsal podklady od švestek slovy Rozhodnutí o přestupku,
a nízkou pokutou kompenzoval neexistenci důkazů. Schopnost objektivního
posouzení získaných údajů, vcelku podstatná to vlastnost u člověka na jeho
místě, byla mu naprosto cizí. A konečně, seznámil jsem se taky se stoicky
klidným zaměstnancem primitivovy pojišťovny, jenž neprojevil ani minimální
snahu zjišťovat, zda jsem s ním oprávněn jednat za svého zaměstnavatele.
Nejsem.
Hned po agresivním primitivovi na mě nejhůř zapůsobil švestka podpraporčík.
Nekompetentní chlap, který ignoroval (podobně jako Nick) zjevná fakta,
lhář, který mně po nehodě řekl, že ji vyšetří expert, a zatím byl pod oznámením
mého přestupku, k němuž nepřiložil žádný znalecký posudek, podepsán jako
zhotovitel (rovněž podepsaný ředitel DI to sotva přešetřuje), přičemž už
když vyplňoval protokoly o nehodě, primitiva v něm upozornil na jeho právo
mámit po mně náhradu škody, zatímco u mě to považoval za zbytečné. Diletant,
snažící se mít všechnu práci co nejdřív z krku, jakkoliv mizerně odvedenou,
ubožák, který se nechal ovlivnit vzhledem účastníků nehody. Když se totiž
s kolegou přihrnul k místu bouračky, naskytl s jim pohled na jedné straně
na chlápka s kočenou, jak utěšují řvoucí bejby, a na straně druhé na borečka,
co nevypadá ani na svých třiadvacet, nervózně se motajícího kolem feldy
s rozmláceným předkem, v neuvěřitelně rychlém červeném triku ferrari. Švestka
podpraporčík případ vyřešil dřív, než vylezl z káry. To triko mně přivezl
brácha z tábora v Itálii a mně se líbí. Dovedu se však poučit. Pro případ
další nehody usilovně sháním respekt budící kšiltovku USS CVN-65 Enterprise,
podpraporčík bude čumět.
28.07.2004 Jerré