Asi to tak úplně nezapadá do koncepce tohoto webu, ale je to myslím
nejlepší místo k ventilování nesouhlasu s čímkoliv. Tady si to aspoň někdo
přečte.
Možná se pletu, možná jsem se stal svědkem naší vlastní malosti v porovnání
s „vyšší mocí“. Každopádně výsledkem je, že se jako člověk cítím dost mizerně.
Jediný člen mé rodiny bohužel onemocněl. Zhoubný nádor jazyka a krčních
uzlin. Při zjištění tohoto faktu se mi vybavilo to, co nám ve všech reportážích
v televizi a časopisech vtloukají do hlavy. Hlavní je neztrácet čas a jednat.
Jenže jsem to asi špatně pochopil. Nějak jsem si myslel, že se to týká
obou zúčastněných stran. Jak naivní omyl. Po diagnostikování takovéhoto
nálezu jsem hloupě předpokládal, že začne ten kolotoč, který nám je servírován
médii, v němž všichni místo chůze běhají, zapomínají na vlastní soukromí
a vše ostatní s jediným cílem, pomoci nemocnému. Možná někde jinde, nebo
někdy jindy. Možná nikdy. Tenhle kolotoč má buď vybité baterky, nebo hodně
zrezivělé převody. A nebo je mu to jen jedno.
Po odebrání vzorku se čekalo. Na rozbor. To je ještě pochopitelné. Histologie
vyvrátila odhad, že se jedná o nádor nezhoubný. Je naopak zhoubný a rychle
rostoucí. Tady už pomalu přestávám mít pochopení pro to, jak naše zdravotnictví
funguje. Jistě, je potřeba myslet hlavně na šest místo deseti procent a
chránit vlastní zájmy. Ostatní je podružné. Jaká je tedy realita? Vyfasujete
papír a jste odeslání ke specialistovi. A přichází první pozoruhodnost.
K tomuto guru máte přijít za dva týdny. Ovšem ne na vyšetření, ale domluvit
si termín. Aha, vy máte bolesti? Něco vám předepíšeme a to si ty týdny
doma zobejte a věřte, že bude líp. Sbohem. Za dva týdny vás specialista
objedná. Počkáte další dva týdny na vyšetření. Závěr specialistova zkoumání
je, že se opravdu jedná o zhoubný nádor, který se nedá operovat. Šok? Nene,
milý paciente, ten teprve přijde. Tento specialista vás odešle k „onkologovi
– léčiteli“. Samozřejmě je potřeba se objednat, to dá rozum. Cože? Bolest?
Dáme vám něco ještě silnějšího a berte toho ještě víc. Jste z toho totálně
apatický milý paciente? No, co se dá dělat, čekat se musí. Po dalších dvou
týdnech nadešel ten slavný den. Skočíme do auta a vyrážíme vstříc naději.
Mám hodně pevné nervy, ale tohle už mě klidným nenechalo. Ale jediné co
zbývá je beznaděj a bezmoc. Pocity nic moc. „Léčebný“ postup byl takový,
že operace opravdu není možná, protože by byla příliš složitá. A složité,
to přece nebudeme dělat, no ne? Ještě by vás to mohlo zabít. Raději vás
necháme umřít pomalu. Chemoterapie není možná, neboť ostatní orgány v těle
nejsou ve stavu, aby ji přestály bez úhony. V úvahu připadá pouze ozařování.
Toto sice nic neřeší a jeho účelem je jen snížit bolesti pacienta, u kterého
budeme čekat, až umře, ale lepší, než nic. Další perla přichází. Víte,
máme toho moc a prostředků málo, jistě to pochopíte. Přijdete za čtyři
týdny. Ne léčit, ale na simulátor a výrobu krycí masky k ozařování. Potom
ještě asi sedm až deset dnů a přijde první ozáření. Žádná hospitalizace.
Budete dojíždět. Vy nemůžete moc chodit a máte bolesti? Potřebujete i oporu?
Nevadí, zastávka je blízko. Podotýkám, že se nejedná o zprostředkované
informace, seděl jsem v ordinaci v roli nevěřícího a lehce otřeseného přihlížejícího.
I velmi slabý matematik sečte, že se jedná řádově už o měsíce, ve kterých
se naprosto nic neděje. Tady přišla zoufalá snaha rozhýbat mechanismy,
které jsme si kdysi vyzvonili na náměstích. Kola kapitalismu, nelišící
se ani v tomhle oboru očividně od těch socialistických. Vlastně jsou to
ta stejná kola, jen natřená barvou, přivezenou ze západu. Smutné, ale fungující.
Nakonec se podařilo najít tu správnou páku, zvedající pacienta do výšin
zájmu. Okamžitá hospitalizace a během několika dní i série ozáření. Ovšem
i tady je jeden aspekt shodný. Operovat nelze. Ani zachránit. Kdo to nezažil,
asi nepochopí, byť by byl popis jakýkoliv. Po několika týdnech stejně končí
i tato etapa, poskytující alespoň jakousi zdánlivou naději. Série ozařování
ukončena, dál nic. Doporučení zní, umístit pacienta do hospicové péče,
neboť není v možnostech jednoho člověka poskytnout druhému plnou potřebnou
péči. Začne vám docházet, že je konec. Jen ještě nepřišel. Zní to paradoxně,
ale je to bohužel pravda. Každý den si chodíte povídat s někým, na kom
vám moc záleží, ale nemůžete pro něj nic udělat. Je to vysilující pocit
bezmoci. Z lékařského hlediska ukončeno. Další prosím!
Aby člověk nevyšel ze cviku, snaží se ho v pečujícím zařízení přesvědčit,
že je pacient natolik soběstačný, že by měl jít domů. Nevadí, že se o něj
nemůžete starat, musíte taky pracovat, aby bylo možné platit účty a že
pacient má lepší, ale i slabší chvilky, kdy rozhodně soběstačný není. Ale
to už jste ve fázi, kdy je člověk o hodně otrlejší a smířenější než na
začátku. Už vás to tak nerozhází. Roste ve vás cynik. Takový ten, co pak
nikomu taky už nikdy nepomůže. Berete si pacienta na jednodenní výlety
domů a ubíjí vás pohled na něj. Na člověka, kterého milujete a nemůžete
mu nijak pomoci. Na člověka, kterému jste zůstali v životě jen vy. Pro
všechny ostatní je to uzavřená kapitola. Strašně moc chcete něco udělat,
ale nic takového není. Tak se člověk snaží dělat, že se nic neděje. To
je totiž to jediné, co zbývá. Brečet před někým kvůli tomu, že brzy umře
by dotyčnému asi moc nepomohlo. Máte jen dost hrozné pocity.
Po těchto zkušenostech určitě rád podpořím chudáky doktory, kteří nemůžou
léčit, protože mají moc starostí s tím, že se mají špatně. Mám pro ně totiž
pochopení. Přesně stejně velké, jako oni pro mně. Nikomu nepřeji, aby nabyl
stejných zkušeností. Jen jsem chtěl dát vědět, s čím se člověk může setkat,
když se obrátí se zoufalou prosbou o pomoc na ty, kteří přísahali pomáhat.
10.12.2011 Hector