Internetová komunikace dosáhla takového rozvoje, že začíná nahrazovat
jiné formy nepřímé i přímé komunikace a rodí se nové fenomény, které jsme
předtím neznali. Jedním z nich je tzv. e-násilí.
Každý z nás měl občas chuť se sebrat a dát někomu přes držku. Toto nutkání
může vznikat postupně (příklad: Můj ekologicky zaměřený soused sice neudělal
nic, pro co by musel dostat přes tlamu akutně, ale uskutečňuje nepřetržitou
řadu různých drobných útoků na moji svobodu a tak se jednou nepochybně
stane, že zase s něčím přijde a odejde bez toho a s monoklem) anebo vzniká
náhle. Neznám nikoho, kdo by na brachiální násilí nikdy nepomyslel, to
by musel být skutečně svatý muž. Zato znám hodně lidí, kteří na brachiální
násilí pomýšlí často, ale různé zábrany jim nedovolí jej konat.
Všechno, co je mezi tím, považuji za normální. Všichni, kdo čteme tyto řádky,
jsme patrně po násilí sáhl a liší se jen míra, kdy se tak stalo. Počínaje
hospodskými rvačkami s primitivy, kterým se nelíbilo, že fandíte nevhodnému
fotbalovému klubu (nebo dokonce nefandíte žádnému klubu, jako já) nebo
různých utkání s kradlavými menšinami a jinou sebrankou včetně té sebranky,
která hají zlodějskou sebranku, konče pouličním provokováním typu "co čumíš
pyčo", které aplikují pro ukrácení dlouhé chvíle jedinci s dvouciferným
IQ. Ten fenomén tu prostě je a existuje nezávisle na tom, kdo je v právu.
Jistě se nad touto množinou shodneme, že každý, kdo násilí okusil z
obou stran, je obezřetnější v jeho aplikaci, neboť se přitom velmi drasticky
ukazuje, že nepředstavuje užitečné východisko pro většinu životních situací. Platí
to v mikro- i makroměřítku. Soused, kterému jste přelomili sanici, si stejně
nedá pokoj. Středověké říše se neubránily úpadku, revolucím, defenestracím
a podobným násilným aktům i přesto, že jejich představitelé pořádali nebývalé
represálie mezi obyvatelstvem. Tuto systémovou nevýhodu násilí však logicky
nerozpoznali lidé, kteří jej buď nezakusili nebo mají sníženou rozpoznávací
schopnost. A proto málokdy najdeme inteligentního násilníka, který by vyzýval
ostatní k násilí, to je práce pro debily nebo pro zakomplexované rachitické
studentíky. Je to velmi podobné jako jiný fenomén - největšími verbální
sexuální náruživost projevují osoby, kterým je z různých důvodů kvalitní
sexuální vyžití upřeno.
Mít silný sklon k násilí a nemoci jej realizovat na živých lidech je
jistě frustrující. Někteří frustráti se snaží aspoň umenšit riziko tím,
že napadají prokazatelně slabší cíle a když to Samuel Colt nedorovná, pak
je to velmi hanebné. Není ovšem třeba nad takovými lidmi ani přes takové
lidi lámat hool. Existuje celá řada pomůcek, na kterých se frustrát může
vybít: Namátkou boxovací pytle, různí gumoví panáci, BDSM salóny, kluby
a internetové stránky. Nejnověji ovšem - internetová publicistika.
Zastydlý e-násilník se uspokojuje tím, že píše články do novin, články
na internet nebo aspoň komentáře do diskusí, kde vyhrožuje různým lidem
a jejich skupinám násilím na jejich osobách. Samozřejmě že e-násilí dává
narozdíl od násilí fyzického mnohem širší možnosti, protože není svázáno
omezenými možnostmi mnohdy neduživé tělesné schránky prolezlé různými nemocemi.
Je tedy možné vyhrožovat násilnými kampaněmi celým skupinám obyvatel, kteří
jsou navíc v evidentní fyzické převaze. Například ztřísk@t celou squadronu
skinheadů. Lze vyvolávat různé násilné vize a sdílet je s dalšími frustráty,
kteří také potlačují nerealizovanou touhu po fyzickém napadání. Příkladem
takového chování jsou vize vyhrožující rozdupáním, kamenováním, použitím
kladiva na lidi a jinými praktikami, které novověk nezná a předkládat
návrhy na nevídané represálie mezi obyvatelstvem.
V podstatě existují dvě sorty e-násilníků. Přímý e-násilník e-páchá
e-násilí tím, obvykle větou "já bych ho zmydlil, že by tři neděle
žral mletý hadičkou". Z formulace plyne, že mluvčí by to rád udělal, ale
něco mu brání, například to, že objekt jeho zájmu není nablízku. Jenže
e-násilí v kondicionálu a první osobě má významnou nevýhodu. V naší malé
zemi se lze potkat s kýmkoli kdekoli a v okamžiku, kdy e-násilník predikovaný
objekt svého zdrcujícího punishmentu potká a nezmydlí ho, tak prohrál.
Tento nedostatek odstraňuje tzv. zobecněné e-násilí, které se zpravidla
projevuje potřebou vyhlašovat lynčovací kampaně prostřednictvím třetí osoby.
Takový postup se zpravidla vyznačuje hitlerovskými formulacemi jako "mělo
by se rázně zakročit", "policie by měla mlátit" a podobně. I
tento postup však má nedostatek v té podobě, že toto volání po represáliích
je často přijato zejména státními orgány jako hlas veřejnosti, je uvedeno
v život a džin vypuštěný z lahve má tendenci se vracet k tomu, kdo jej
vyvolal. A tak například smažky tak intenzivně volaly proti tomu, aby policie
zakročila proti nepovoleným shromážděním, až policie zmlátila při Czechteku
je.
Nevěříte, že to takhle funguje?
V Mladé Frontě publikuje frustrát jménem Jan
Jandourek. Spisovatel, absolvent teologické fakulty, autor knihy Pohanskokřesťanské
meditace, žena, děti. Jeho články jsou zaplněny vizemi násilí, například
tuto sobotu v článku "Pranýř, to nebyl hloupý vynález", kde velebí středověký
rituál kamenování (tehdejší obdoba internetových diskusí) a navrhuje promyšlený
systém elektronického punishmentu, kdy by se média chopila role soudů a
ze zákona dělala lidem ostudu. Minulý článek pana Jadourka, na který si
vzpomínám, se dotýkal drcení neukázněných řidičů. Předpokládám, že v dalších
statích otec Jandourek poukáže na přednosti upálení nebo nabodení na kool,
od s obojího má jeho mateřská organizace významné know-how.
Co bych e-násilníkům poradil? Prostě to zkusit. Postoupit do vyššího
levelu, když se jim někdo znelíbí, tak na něj hupnout. Například v rámci
prioritního programu židovského násilí svolává
Židovská liberální unie na příští týden do Prahy fyzicky zdatné jedince
k vyvolání potyčky s nějakými holými lebkami, může tam stát taková malá
armáda z e-násilníků, kteří nyní mohou okusit reálné násilí na reálných
lidech. Riziko postihu i úrazu bude v tomto případě skutečně minimální,
protože židovská násilná akce s jistotou proběhne mimo český právní řád
a je to tudíž ideální příležitost pro frustráta, aby si pod policejní ochranou
taky bouchnul. Přitom pochopí, jaké jsou reálné limity násilí jako prostředku
komunikace a dopředu garantuji, že z něj potom nebude lepší člověk, nýbrž
stejný kripl, jako předtím.
Někdy přemýšlím, kde se tolik násilí v těch lidech bere a zda je možno
je z tohoto údolí stínů vyvést, aniž by dostali nakládačku. Praktiky, které
někdy popisují, hraničí až s patologickým kultem násilí, inspirací středověkem
v podobě drcení lidí nebo jejich částí. I zde na D-F jsme se několikráte
setkali se sebevědomými prohlášeními diskutujících, že by "takový nejradši
stříleli", ale když jsem se otázal, zda dotyčný má nějakou zkušenost se
zbraněmi a střelnými poraněními, odpovědí mi bylo jen nechápavé ne. Dokonce
ani nemá tyhle žvásty nikdo za negativní, ačkoli třeba takový Adolf Hitler
také sám nic špatného nespáchal a vždy jen hovořil o tom, že by se mělo
zajistit si životní prostor nebo že by se Německo mělo zbavit židovského
jha, a výsledek je nám všem znám.
03.11.2007 D-FENS