Bylo – nebylo. Za devatero řekami a devatero horami (tak dobře, Pepíčku,
bylo to za jedním pásmem hraničních hor) rozkládalo se království (tak
teda republika, ale už, Mařenko, nezlob, nebo vám nebudu nic vypravovat).
A v tom království za časů panování krále Václava pomáhala králi družina
rádců, co se jí říká politická strana. Družinu vedl moudrý čaroděj, taky
Václav. Ten jednou mávl hůlkou a pronesl mocné zaříkávadlo - laissez faire.
A daně rázem spadly na polovinu, královi úředníci přestali škodit, slušní
poddaní mohli svobodně konat, co sami za dobré považovali a král je nechával
být. Zpěv radosti rozlehl se po celé zemi.
To trvalo deset let.
Ale jásavá píseň šťastného lidu probudila zlé kmotry (víš, co to je
kmotr, viď, Karličko. Cože? Ale kdepak, nemá kopyto ani na hlavě rohy.
Má zlatý audikočár, v temné jeskyni kuje lobbypikle, a když zrovna nekuje,
nic jiného na práci nemá, než jako pirát jezdit po královské cestě tam
a zpátky). Ti kmotři nejdřív stranu a pak celou zemi ovládli. Jak to udělali?
Představte si - vypustili devítihlavou saň, co se jmenuje korupce a co
hlavně požírá obyčejného člověka. Tady se ale kmotři vypečení pěkně přepočítali.
Hloupý Honza totiž s pece slezl, statečně šel k volbám a volil a volil,
až přivedl k trůnu nové rádce - Bohouše s Andrejem. Ti potom nebojácně
proti tý korupci mluvili. A mluvili tak dlouho, až se korupce lekla a z
království odtáhla neznámo kam. Bohouš s Andrejem pak sociální spravedlnost
zavedli (sociální spravedlnost, je, Jiříčku, když pečení holubi hloupému
Honzovi do otevřené huby sami létají). A naše pravicová strana? Ta čeká
na nového kouzelníka. A jestli se nedočkala, čeká na něj dodnes.
Prosím za prominutí (hlavně děti), ale ten úvod je reakci na něco, co
mi už dlouho leze na nervy. Rád bych se totiž poučil o příčinách (neo)marxistického
pádu ODS, chtěl bych, aby někdo chytřejší než já tuhle kapitolu racionálně
analyzoval, aby popsal celý proces s jeho klíčovými příčinami a ovlivňujícími
faktory. Ale sociologové, politologové, historikové a ekonomové si dávají
na čas (vlastně není divu, je jich málo a jsou špatně placeni), a tak nastupují
pábitelé, lidoví vypravěči a pohádkáři. Namísto analýzy pak mýtotvorba
a bájení. Ale jednu věc si přitom člověk aspoň uvědomí – žijeme v pekelně
zrychlené době. Ke zrození mýtu (třeba toho o echt pravicové straně) už
není třeba staletí, stačí necelých třicet let. Ano, ano, na začátku bylo
fajn, ODS měla ty správné pravicové zásady, dělala v devadesátých letech
tu správnou pravicovou politiku, byla to pravice nejpravicovatější. A mýtus
jednou takto stvořený se rituálně upevňuje na každém sjezdu a konferenci,
jeho horlivými šiřiteli se stávají sami aktéři oné doby, spříznění novináři,
analytikové a samozřejmě média. Královskou korunu mezi mýtostrůjci ODS
si pak vysloužil náš milý Petr Hájek, který staví V. Klause na čelné místo
v boji za svobodu nejen v Evropě, nejen v celém světě, ale který vidí jeho
bohatýrské potýkání s V. Havlem v perspektivě přímo eschatologické. Nevěříš
mi? Vezmiž si tedy, čtenář, k ruce knihu Smrt v sametu a přesvědč se sám:
Václav Klaus a jeho apoštolové přibrzdili nástup socialismu a centralismu
v celém našem civilizačním okruhu. Pozdrželi planetární tažení Nového světového
řádu. Ale hlavně – sám Belzebub musel se skřípějícími zuby složit své zbraně
a jeho nastrčená loutka kapitulovat tváří v tvář českému Václavu. Kapitulovat
arciť jen dočasně, protože i Hájek zatím ještě rozlišuje mezi Hospodinem,
pánem zástupů, a V. Klausem, předsedou české vlády.
Už z té písničky opakované do zblbnutí bolí hlava: začalo se prý správně,
ale pak ty ideály vymizely, nějak, někam, samy od sebe asi. Naštěstí je
to ale celé jen vo lidech, takže řešení je prý snadné - dobří hoši musí
do vedení, nový charismatický předseda budiž nalezen, kmotry třeba zapudit,
na korupci pak pomůže větší transparentnost. A sláva, zase bude dobře...
No, nevím, snad ano, ale každopádně mi tu pár věcí hapruje. Pár skutečností
se mi zdá ukazovat někam mnohem hlouběji, k něčemu, co přehlížíme a co
naznačuje, že metamorfóza ODS v tuctovou eurosocialistickou stranu neproběhla
náhodně, ale že šlo o proces zákonitý a nevyhnutelný, že zárodky pozdějšího
rychlého pádu do bezvýznamnosti už byly přítomny v samotných základech,
že tu vůbec nešlo o jednotlivá selhání jednotlivých lidí, ale o zásadní
systémové a koncepční nedomyšlenosti, které jen s postupujícím časem zákonitě
a nevyhnutelně vypluly na povrch.
Jedna taková haprující věc musí bít do očí snad úplně každého – že totiž
ODS v tom nelítá sama, stejným procesem přece prošly (s místními odchylkami
a variacemi) i jiné liberálně – konzervativní strany. Američtí Republikáni
se brodí v marxisticko – trockistické (neokonzervativní) stoce asi tak
po pás, britští konzervativci se euro – eko – politkorekt - multikulti
fekáliemi začínají už zalykat. O německé CDU – CSU snad škoda slov a „pravice“
v ostatních zemích – vidím jen tlupy národních socialistů v různém stupni
radikalizace (z toho - zatím - vyjímám UKIP a Svobodné). Jaké síly zde
asi musely působit, když jim nedokázalo odolat ani zocelené a zkušené thatcherovské
křídlo, které v Konzervativní straně zůstalo i po odchodu samotné Thatcherové?
Vážně věříte, že za vše zlé v ODS mohou jen Topolánek s Dalíkem? Anebo
se dáte přesvědčit, že to, co se stalo, se stát prostě muselo, topolánek
– netopolánek? Z příčin, které mají nikoli personální, ale systémovou povahu?
Z učebnic se můžeme dovědět, že politickou pravici máme dvojího druhu:
liberální a konzervativní. Liberálové jsou ti, co rádi vedou řeč o osobní
svobodě, tématem konzervativců je tradice, náboženství, zděděné hodnoty,
rodina. Že ty akcentované priority vypadají dost neslučitelně je očividné
a na vysvětlení, v čem je ona spojující pravicovost potřebuje zasvěcenec
zhruba půlhodinový historicko – politický výklad (ze kterého je nezasvěcenec
většinou jelen už po pěti minutách). Vysvětlit se to samozřejmě dá, je
jeden moment, který oba jinak opravdu dost mimoběžné proudy sbližuje. A
je to kritérium zásadní (podle mne dokonce nejzásadnější). Tím kritériem
je poměr, zaujímaný k teritoriálnímu monopolistovi na konečná rozhodování
a výběr daní – ke státu.
Jak klasičtí liberálové, tak konzervativci monopol - stát uznávají.
V tom si ovšem mohou podat ruku i se svými oponenty socialisty, takže musíme
dál. Liberálně – konzervativní pravice věří ve stát tzv. minimální. Pořád
monopol (tj. výlučný poskytovatel daného statku), ale takový nějaký jiný,
odlišný od jiných monopolů. Miniarchisté (zastánci principu minimálního
státu) jsou přesvědčeni, že všeobecně známé negativní projevy a efekty
monopolů nevyplývají z jejich samotné podstaty (a jsou tedy nezměnitelné
a neodstranitelné), ale monopolní zlo je pouze následkem špatné konstrukce.
Podle nich stačí vhodný inženýrský zásah a monopol místo zla začne produkovat
dobro. Věří, že vhodnou VNITŘNÍ strukturací monopolu (oddělení a vzájemná
kontrola jednotlivých složek, uplatnění demokratických mechanismů) mohou
zamezit negativním VNĚJŠÍM projevům monopolistického chování. To, co má
vzniknout, je monopol zcela nového druhu. Monopol – nemonopol. Nahá – oblečená.
Už je to tak a neříká se mi to jako ex klasickému liberálovi snadno,
říct to ale musím – centrální postulát liberálně – konzervativní ideologie,
sám úhelný kámen, držící ji jako politický program pohromadě je utopický.
Sám sebe omezující monopol, monopol, udržující se vlastní silou v stanovených
mezích – něco takového prostě nejde udělat, je to v rozporu s poznanými
společenskými zákony podobně, jako je perpetuum mobile v rozporu se zákony
přírodními. A přesně tato utopičnost a nerealizovatelnost jejího programu
je hlavní příčinou tristního stavu současné politické pravice. Samozřejmě
příčinou nikoli jedinou, ale hlavní, kořenovou, nacházející se na samém
vrcholu pyramidy příčin ostatních.
Tvrdím-li, že minimální stát je utopie, musím jedním dechem něco dodat.
Ze všech velkých projektů společenského blaha, kterými nás tak štědře obdařilo
evropské osvícenství se jedná o projekt nejméně odtržený od společenské
reality. „Koeficient utopičnosti“ je rozhodně nesrovnatelný s oborovými
klasiky Morem či Fourierem. Miniarchie je tak málo utopická, že ji dokonce
lze za určité (poměrně vzácně se vyskytující) společenské konstelace i
nastolit. Nastolit – a pak jen bezmocně přihlížet. Ať totiž uděláte, co
uděláte, po různých cestách a za různou dobu, neodvratně a zákonitě dojdete
od státu minimálního k fašismu, komunismu či k nějaké jiné, historicky
dosud nepodchycené formě diktatury. A to ne kvůli chybám či špatnému charakteru
vůdců pravicových stran, jak se domníváte, ale kvůli podcenění expanzívní
dynamiky monopolu, kterou nechcete vidět. Dynamiky, proti které můžete
postavit jedinou hráz – konkurenci.
Problematická udržitelnost minimálního státu není ostatně výmyslem libertariánů.
Dobře si ji uvědomoval už Mises, sám přesvědčený miniarchista (mikroarchista?).
Jasně chápal tendence intervencionistického státu gravitovat k diktatuře,
věřil však, že je možné jej vždy zase zatlačit zpátky. Což by, jak jsem
si i já dříve myslel, dávalo pravicovým stranám nepochybný raison d' etre.
Sice to nikdy definitivně nevyhrajeme, říkal jsem si, ale kdykoli se Leviathan
moc rozežere, vstanou noví Thatcherová a skopou ho zase zpátky do jeho
minimální podoby. Perspektiva pro pravici sice ne zrovna povznášející,
ale smysl by to rozhodně dávalo. Jenomže.
Jenomže Robert Higgs. Tento snad nejvíc nedoceněný společenský myslitel
současnosti na jasných příkladech dokazuje, že stát jednou rozežraný nelze
žádným způsobem vrátit na jakoukoli předchozí úroveň. Sílu perfektně zorganizovaných
a vzájemně se podporujících zájmových skupin nelze prostředky demokratické
politiky přetlačit, příběh o Ronaldu Udatném a neohrožené Margaretě je
bohužel jenom další pohádka. Ratchet Effect, západka, šmytec. Poslední
hřebík do rakve miniarchismu. Minimální stát nemůžete udržet (ukazuje Mises),
nemůžete ho ani zpětně rekonstruovat (poučuje vás Higgs). Takže co vlastně
mohou vykonat naši mírní liberálové v mezích zákona, tito rytíři smutné
postavy? Ne mnoho. Snad jen zkoušet vrhat překážky do cesty rozjetého parního
válce v zoufalé naději, že alespoň trochu přibrzdí jeho nezastavitelný
postup ke konečnému cíli – zničení lidské společnosti. A za svou pošetilost
budou ještě muset draze zaplatit, jako každý, kdo tvrdohlavě odmítá přijmout
realitu. Cenou bude jejich osobnostní integrita, jejich charakter.
Jak přesně to probíhá, kde přesně leží příčinná souvislost mezi utopickým
programovým cílem a erozí morálky, jak může marné sledování utopického
politického cíle změnit nadšeného idealistu ve všeho schopného cynika a
jak se z úctyhodného, plus mínus slušného jedince stane bezpáteřní plus
mínus kurva – to si ukážeme příště.
11.10.2014 Evropan Jirka