Pět set let před naším letopočtem měli Řekové již dost zkušeností k
tomu, aby odsoudili demokratickou vládu jako politováníhodný omyl. Asi
nejznámější oponent byl Sokrates, Athéňan odsouzený k smrti nadpoloviční
většinou, poměrem 280 ku 220.
Prakticky vše co o Sokratovi víme, pochází z knih jeho žáka Platóna.
Slavná věštírna v Delfách kdysi označila Sokrata za nejmoudřejšího člověka
na světě. Sokrates se rozhodl zjistit, co chtěl bůh Apolón skrze delfské
orákulum vlastně říct, a tak začal obcházet všechny významné i nevýznamné
muže své doby ve snaze najít někoho moudřejšího než byl on sám, a prokázat
tak, že se věštkyně v jeho případě zmýlily. To se mu prý do smrti nepodařilo.
Výsledkem snahy zjistit co je moudrost a kdo je moudrý člověk bylo, že
začal usvědčovat jednotlivé obyvatele starověkých Athén z blbosti. Sokrates
prý usvědčil z blbosti prakticky každého na potkání – politiky, umělce,
řemeslníky... ale jak sám tvrdil – nebylo to protože by on sám byl nějak
zvlášť moudrý a o jednotlivých problémech toho mnoho věděl. Sokratova činnost
se skládala pouze z kritického zkoumání jednotlivých tvrzení jednotlivých
lidí. Jakmile si někdo začal protiřečit, anebo jakmile někdo při argumentaci
zanedbal prokazatelné objektivní informace, anebo naopak pokud někdo začal
prohlašovat neprokázané za jistojistou pravdu – Sokrates takového člověka
na místě usvědčil z blbosti a zesměšnil. Alespoň takovou pověst si během
svého života dokázal vybudovat.
Konec konců, Sokrates zřejmě nebyl odsouzen k smrti pouze za zločiny
proti mravní výchově mládeže a znevažování olympských bohů, jak se často
dočteme v současných učebnicích. Podle toho co se o jeho posledním soudu
můžeme dočíst ze starověkých zdrojů, ukecaný Sokrates prostě začal lézt
bohatým a mocným Athéňanům na nervy, a tak ho tito občané nakonec odsoudili
k smrti a popravili. Je prý dokonce pravděpodobné, že kdyby se Sokrates
u soudu, jak bylo v tehdejších Athénách zvykem, za svou velkohubost pokorně
omluvil s tím „že už bude zticha“, pětisethlavá porota by ho osvobodila
a nechala odejít bez jakéhokoliv trestu. Ale Sokrates se Athéňanům za svá
slova neomluvil. Omlouvat se aniž by mu někdo prokázal omyl by prý bylo:
„Pod jeho úroveň.“ A tak byl nejmoudřejší muž Athén, Sokrates, po zásluze
popraven za to, že „do všeho moc kecal“.
Po Sokratovi nám zde zbyly, kromě jiného, také teoretické základy státního
útvaru zvaného „republika“. Republiky obvykle charakterizuje především
odmítnutí a vymezení se vůči jakýmkoliv formám monarchie, protože většina
republik vznikla jako „náhrada za monarchii“. Jako příklad uveďme Řím,
Francii, USA, Českolsovensko, atd. Slovo „Republika“ vzniklo spojením latinských
slov „Res Publica“, což znamená „Věc Veřejná“. Narozdíl od všech ostatních
forem vládnutí se republiky liší tím, že vyžadují psaný zákon, a k dodržování
zákona aktivní účast všech svých svéprávných občanů. Anarchie je vláda
nikoho, monarchie je vláda jednoho vládce, aristokracie je vláda těch nejlepších,
oligarchie je vláda úzké oddělené skupiny lidí. Demokracie je vláda majoritní
většiny, plutokracie je vláda bohatých, a theokracie je vláda boží. Republika
je uskupení rovnoprávných občanů, ve kterém se všichni dohromady účastní
vládnoucího procesu podle zakladního zákona = ústavy republiky. Nutno podotknout,
že v každé republice žijí také „ne-občané“ = otroci, cizinci, zločinci,
atp.
Republiky garantují svobodu zpravidla pouze v mezích zákona. Obrazně
řečeno, republika může být fašistická jako Sparta, demokratická jako Athény,
anebo aristokratická jako Řím. Je celkem jedno jaká práva republika svým
občanům garantuje, pokud jsou právo a spravedlnost v republice vymáhány
podle stejného metru všem občanům stejně. Rozpad republiky nastává, když
její občané nejsou schopni splnit ani základní právní, správní a morální
požadavky sepsané v ústavě republiky. Podle Sokrata je tomu tak protože
cílem republiky je spravedlnost, a spravelnost ve státě je prý možná pouze
za předpokladu, že se všichni nejdříve shodnou na společných neměnných
pravidlech.
Intermezzo: „I pledge allegiance to the flag of the United States
of America, and to the republic for which it stands, one nation under God,
indivisible, with liberty and justice for all.“
Mnoho lidí si myslí, že státní zřízení ve Spojených Státech je demokracie.
To je ale hrubý omyl, protože Spojené Státy jsou ústavní republika. To
znamená, že každý občan americké republiky má svá ústavou garantovaná práva,
jenž mu nemůže vzít žádná majoritní většina. Občan spojených států má právo
vlastnit zbraně, a je jedno jestli se jedná o nůž nebo gatling. Občan spojených
států má právo myslet si a říkat si co chce, a nikdo nemá právo dát ho
za blbé kecy do vězení, neřkuli popravit. Práva občanů Spojených Států
jsou sepsaná v ústavě Spojených Států, a tak i kdyby 99% Američanů včetně
prezidenta chtělo zakázat svobodu slova a střelné zbraně – podle ústavy
na to nemají právo. Toto právo nemají, protože USA nejsou demokracie. USA
jsou ústavní republika.
Časy se ale mění. Striktně řečeno, americká republika skončila už válkou
severu proti jihu, protože Lincoln neměl žádné ústavní právo držet jižany
v unii vojenskou silou. Dalším takovým mezníkem americké historie bylo
pravděpodobně založení americké centrální banky – federální rezervy, čímž
americká veřejnost ztratila právo mluvit do věcí týkajících se tiskárny
na dolary. Vrcholem všeho bylo nejspíš zastřelení prezidenta Kennedyho
puškou zepředu, a oficiální tvrzení že to udělal Oswald ze zadu. O WTC,
WMD a válce v Iráku raději ani nemluvit. Díky těmto a mnohým jiným zločinům
dnes v mnoha oblastech veřejného života v USA selhává ústavní právo – právo
na svobodu podle americké ústavy. Když se dneska na nejvyššího amerického
úředníka – tj. na prezidenta, špatně podíváte, může vás označit za teroristu
a bez soudu poslat třeba na Guantánamo – do americké věznice kde neplatí
americká ústava, protože neleží na území spojených států. V Guantánamu
se může, co se v USA nesmí – držet vězně bez soudu, mučit, a vraždit.
Amerika kdysi bývala jedinou zemí na světě, kde žádný soused, ani šerif,
ani král, ani agent FBI nebo CIA, ani žádní jiní sociální pracovníci neměli
právo vstoupit do vašeho domu bez vašeho svolení. A nikdo nesměl být ve
vězení bez soudu déle než bylo nezbytně nutné k sestavení obžaloby. Absolutní
respekt k osobním právům občana USA rezonuje celou americkou ústavou. Podle
ústavy spojených států je dokonce i vybírání daní z příjmů protiústavní,
protože žádný člověk nemá právo přijít za jiným člověkem, a vymáhat na
něm peníze. Základní příjem americké vlády měl plynout z cel na amerických
hranicích, města divokého západu živilo zpravidla DPH. Daně z příjmu v
USA začaly jako dobrovolné příspěvky – na důchody, na silnice, na mosty,
na B-17tky do Evropy... Američané začali platit daně dobrovolně, ale dneska
se v USA za neplacení daní, navzdory ústavě spojených států která nic takového
neschvaluje, zavírají lidé do vězení. Tuto americkou protiústavní absurditu
zdokumentoval Aaron Russo ve filmu „America
– Freedom to Fascism“.
Tyto excesy znamenají jediné: Původní svobodná americká republika –
ve své nejčistší formě známá pod pojmem „divoký západ“ – již de fakto neexistuje.
Můžeme pouze konstatovat, že smrt byla navozena demokratickou cestou. Američané
jako celek zapomněli, že o jejich občanských právech nerozhodují ani majoritní
většina ani státní zaměstnanci, nýbrž jen a pouze ústava Spojených Států,
a tak o svá ústavou garantovaná práva postupně přišli a přicházejí.
„Demokratické zřízení“, tvrdil Sokrates, „doplatí na to že bude chtít
vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim
to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a
cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou
chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci
demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích
moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“
Když se to vezme kolem a kolem, mocichtivým zločincům je celkem jedno
jak se dostanou do vlády. V demokracii se tam dostanou demokraticky, v
monarchii třeba zabijí krále a všechny jeho syny. Ať tak nebo tak, v každém
státě hrozí že se na vysokou úřední funkci dostane zločinec. A právě proto
byla vynalezena „republika“ - měl to být systém schopný obrany před zločinci
na vysokých úředních funkcích. Základní premisy moderních republik leží
v rovnoprávnosti občanů, ve vládě zákona a v rozdělení moci na soudní,
zákonodárnou a výkonnou, jenž každá vznikají různě a mají se navzájem kontrolovat.
Další podstatnou součástí moderních republik je také teze o veřejné kontrole
nad úředníky a o odvolatelnosti úředníků a politiků. Lidstvo zná problémy
s úplatky a zneužíváním úřední pravomoci již tisíce a tisíce let, proto
byly tyto praktiky ve všech opravdových republikách definovány a pod hrozbou
vysokých trestů zakázány.
Zdravá republika musí disponovat skupinou občanů, jenž Sokrates nazýval
„ochránci“. Ochránci jsou občané, kteří aktivně vyšetřují a potírají jakékoliv
protiústavní chování ve státě. Na základě dlouhodobých zkušeností se stádním
chováním lidí je jasné, že bez dostatečného počtu „ochránců“ je každá republika
odsouzena k rychlé smrti. Vlků v rouše beránčím je totiž všude dost. Jinými
slovy, pokud republika nedisponuje aktivními, kvalitními a charakterními
lidmi kteří se nebojí osobních soubojů, před mocichtivými zločinci ji nezachrání
ani ta nejlepší ústava na světě. Proto první akcí tyranů zpravidla bývá
zavírání, mučení, a vraždění „nepohodlných“ osob. Tyrani ví že charakterní
lidé jim půjdou po krku. Aby se tyrani k moci nedostali, občané republiky
nesmí ostatním občanům republiky – a to prosím včetně státních zaměstnanců
– dovolit porušovat práva a povinnosti sepsané v ústavě republiky. Stát
je totiž, stejně jako oheň, dobrý sluha ale hrozný pán.
Celé naše právo se točí kolem slovíček, a tak pokud lidé překroutí význam
slov, překroutí i význam zákona. Proto si neodpustím jedno poslední moudro
na závěr: Podle starověké definice je demokracie proces, při kterém rozhoduje
majoritní většina při hlasování. V republice rozhoduje ústava. Republika
není demokracie. Demokracie je pouze v republikách užívaný způsob rozhodování.
Z toho vyplývá že volby nejsou řešením korupce v republice. Korupce v republice
musí být potírána podle zákona skrze vyšetřování a soudy. Ale takové vyšetřování
je činnost zdlouhavá a náročná, a k tomu často společensky nebezpečná,
takže se do toho nikomu zpravidla nechce.
Na konec se musím trochu vymluvit. Nejsem žádný expert a pro mě za mě
bych dokázal žít třeba i v království dobrého krále Miroslava, kde se při
práci zpívá. Toto tematické slohové cvičení jsem vymyslel po přečtení dvou
kousků antické filosofie (Trial
and Death od Socrates ; The
Republic). To je veškerá moje kvalifikace. Chtěl jsem asi upozornit
na to, že i republika má své ideologické základy, což je možná dobré vědět,
když už v jedné takové republice sami bydlíme.
12.11.2010 8-P