Povím Vám příběh z jednoho malebného městečka (Brno), odehrávající se
na půdě nejsvětější (akademické). Svým dějem krásně zapadá do zmrdí teorie,
ovšem neodehrává se v práci, nýbrž ve škole.
Jinými slovy poukazuje na
fakt, že zmrdem se slušný člověk nestane ze dne na den, ale musí na sobě
dlouho a tvrdě pracovat, aby, když se konečně dostane na výslunní, mohl
všem podlidem ukázat, že on na to prostě má. Dle zmrdologie začíná tento
vývoj již od kolébky, kde snad zmrda dělají přes ponožku nebo čepici s
bambulí. V našem příběhu však vykreslíme zmrda pěstěného systémem vysokých
škol, a to sice studenta jednoho nejmenovaného Brněnského ústavu.
Po dvou letech nemalé dřiny, kdy se člověk musel probít mnoha a mnoha
útrapami a těžkostmi, přejít přes hromadu předmětů, před jejichž garanty
mám dodnes hluboký respekt, se pár chytrých hlav z jedné nejmenované firmy
dalo dohromady a usoudilo, že by bylo dobré zakořenit co nejhlouběji. A
proto se rozhodly (ty hlavy), že by bylo dobré nabízet své nedocenitelné
kursy všude, kde to jen bude možné, a najde se pračurák, který jim tyto
kursy bude navštěvovat. Což by sama o sobě ještě nebyla taková apokalypsa,
kdyby ke kursům poskytovaly (ty hlavy) také školené lidi. Ale to kurva
přece ne, my to uděláme americky, protože jedině americky je to dobře,
ok. Zřejmě některou z předních hlav atakovala myšlenka, kterou si uchoval,
a co více, filtroval ji dále. Hlavy tedy vymyslely systém, který byl založen
na tom, že kdo absolvuje jejich kurs, může po zaplacení příspěvku začít
také školit. Tedy každý bez výjimky (kuchař, automechanik, ninja nebo moje
máma) po absolvování daného kursu může školit třeba na vysoké škole.
Sebeméně vnímavý člověk zdaleka nemusí být zdatným zmrdobijcem aby pochopil,
že tím bylo založeno teplé a útulné hnízdečko pro zmrdy, kde jim vyvinutý
systém přeje. Jak jsme rychle pochopili, náš zmrd (pracovně mu říkejme
třeba zmrd Jarmil Prdel) nám dal najevo svoji osobitost už při prvním setkání.
Byl to jeden ze studentů a navíc o ročník níže, než my všichni školou povinní.
Bylo nepsané pravidlo, že v případě že přednášky vedl student, bylo tykání
automatické. Náš zmrd, tedy Jarmil, požadoval vykání, čímž už se od počátku
odlišoval a především tím ihned určil svoji roli v debilním filmu. Má přece
maturitu a tak vyučovat na vysoké škole není nic, co by ho limitovalo ve
zmrdím rozletu. Po čem by taky mohl student 3.ročníku toužit více, než
aby mu práci zpříjemňoval atmosféru zmrd první kategorie.
Celý jeho zmrdismus spočíval v tom, že si myslel, že nebude dělat nic
a my budeme tajně a mlčky dělat, že to nevíme. Jenže se zmrd přestřelil
a po tom, co nebyl měsíc schopen zveřejnit studijní materiály, začaly chodit
stížnosti a dotazy na diskuze, na které (jak se dalo očekávat) Jarmil stejně
nereagoval. Nastal čas upozornit garanta předmětu, že Jarmil nestojí za
nic, zda to hodlá nějak řešit. Byl to na rozdíl od Jarmila vstřícný a slušný
člověk. Za opožděné materiály se omluvil (což po něm nikdo nechtěl, protože
to byla chyba zmrda Jarmila) a slíbil, že učiní nápravu. Věc jsem bral
jako vyřízenou, protože do dvou dnů bylo vše v naprostém pořádku. To by
se ovšem nesměla zrodit ve zmrdově půlmozku myšlenka, která měla konečně
oddělit zrno od plevele. Asi po dvou dnech mi přišel email od Jarmila,
kde se mi snažil vysvětlit, že není pravda, že by mi na diskuzi neodpověděl
a že pokud něco chci, tak mám psát jemu (i přesto, že mi na mail ani na
diskuzi neodepíše, protože on je přece někdo). Celý mail se nesl s podtónem
lehké výhružky. Volně přeloženo napsal: „...já jsem zmrd, kdo je víc?“.
Moc jsem nechápal o čem mluví, protože na diskuzi odpověď stále nebyla.
Odepsal jsem mu tedy, že stále neodpověděl a že mi připadá, že za měsíc
mohl stihnout celkem bez problému materiály zveřejnit. Na což zmrd kontroval
a vypadlo z něj, že si neumí stáhnout nové příspěvky. I Poučil jsem pana
Prdeleho o alchymiích skrývajících se v putty klientu a vysvětlil mu, co
a jak. Opět jsem narazil, protože pan Prdel z toho nic nepochopil a jal
se domáhat své pravdy hlava nehlava. Poslal jsem mu tedy obrazovku (ne
celý monitor, jen screen), ve které byla vypsána řada nezodpovězených dotazů,
na které skutečně nebyla odpověď. Zde se dostáváme do velmi důležité části,
protože nastává chvíle, kdy Jarmil zjistil, že jeho pravda nemá až tak
neotřesitelné pilíře, jak se původně xindl domníval. V normálních situacích
by se normální slušný člověk zachoval tak, že by se omluvil, že se stala
chyba. Oba bychom považovali věc za vyřízenou a pokojně se rozešli do svých
útočišť. Ovšem zmrd Jarmil zareagoval naprosto nevypočitatelně. Poslal
mi poslední mail, ve kterém mi slíbil, že si na mě došlápne, čímž definitivně
ukončil naši plodnou korespondenci. Vzhledem ke své idiocii si však nejspíš
neuvědomil, že nemá pravomoce neomezené.
Již jsem se zmínil, že jsem toho času měl práce až nad hlavu a ani v
nejmenším jsem neměl chuť si nechat ještě házet klacky pod nohy od sopla,
co si léčí komplexy méněcennosti na nepříliš vhodném místě. Po pravdě řečeno
jsem ještě nezažil situaci, kdy bych na to chuť měl. Jakožto zmrdobijec
jsem naprostá lama a s podobným odpadem společnosti jsem neměl tu čest.
Bylo však jasné, že je potřeba jednat místo čekat. Pan Prdel mi vyhrožoval
a snažil se mě zastrašit svým postavením (pracovním, ne erekcí). Na chvíli
se mu to i povedlo, ale jen do té doby, než jsem si doplnil barvu do tiskárny
a naše mailové emoce si vytiskl. Druhý den, ještě než jsem se s maily stavil
za garantem, jsem se zastavil u známého (pracovně mu říkejme třeba Quido),
který měl možnost si o studentech zjistit, co si jen zamanul. Quido přišel
na to, že Jarmil je beznadějný lempl a je v první řadě adeptů na nesplnění
studijních podmínek. Přiznám se, že se mi ulevilo, protože se mi nejednou
stalo, že jsem si o dotyčném nemyslel hezké věci a nakonec jsem se velmi
zmýlil. V tomto případě byl však Jarmil píííčus celou svojí existencí a
Quidův test to jen potvrdil. Co však tomu debilovi chybělo na IQ, toho
měl přebytek v aroganci a drzosti.
Z obav o mojí budoucnost, kterou měl jistým způsobem stále v rukou
pan Prdel, jsem přece jen s vytisknutými maily navštívil garanta kursu.
Jak jsem říkal od pohledu slušný a příjemný člověk mě vyslyšel, korespondenci
si pročetl a konstatoval, že vše považoval za vyřízenou věc a že nechápe,
proč k této korespondenci vůbec došlo. Nebyl ostatně sám. Slíbil, že v
případě jakékoliv persekuce mojí osoby šlápne zmrdovi na krk. Doslova to
tak neřekl, ale myslel to tak. Pokud čekáte happy end, kdy zmrd odchází
s poraněným egem (a nejen egem) a jde si hledat jiné zmrdí hnízdo, tak
čekáte marně. Nevím, kde je panu Prdelovi konec, ale vím, že je to někde,
kde nemá na moji osobu sebemenší vliv.
Svým způsobem jsem však za kontakt s tím xindlem rád, neboť jsem pochopil
základní principy zmrdologie a zjistil, že co se budoucího života týká,
je lepší se zmrdům vyhnout velkým obloukem. Pokud by se snad pan Prdel
v článku našel (je možné, že se podobných zmrdů najde v článku víc), rád
bych mu s veškerým despektem vzkázal: „Nasrat a rozmazat, zmrde!“.
09.08.2006 Aleš