O tom, jak se chovají vši na silnicích, a to, jak ve městě tak mimo
město, asi všichni víme. V rámci trávení dovolené se mi podařilo zmonitorovat
chovaní vší i mimo silnice, konkrétně na cestách lesních, zpevněných, i
nezpevněných. Byl to docela hustej materiál, retrospektivně si říkám,
že vlastně na těch silnicích je to ještě docela cajk.
Pozadím celého prodlouženého víkendu byla akce, jejíž detaily nejsou
až tak podstatné, vystačíme si s tím, že se jednalo o “pseudostředověkou”
bitvu, tudíž bylo potřeba vozit objemné náklady jako historickou výbavu,
technické zázemí a zejména obrovské množství pitné vody v barelech. Vzhledem
k situování celé akce do Rakoveckého údolí poblíž Křtin u Brna (tedy oblasti
odlehlé a biologicky cenné) bylo vydáno jen pár povolení k vjezdu, přičemž
hlavní břímě veškeré dopravy po cestách i v terénu padlo na moje Pajero.
Od čtvrtka do neděle jsme se v řízení průběžně střídali s kamarády a posléze
dali dohromady nastřádané zkušenosti s zacyklenými spoluobčany, kterým
se tu pokusím dát nějakou formu.
1. Cyklistika je ekologická a ohleduplná k přírodě
Převelice. Několik dní před akcí nám bylo oznámeno, že námi doposud
nejvíce používanou cestou projede v sobotu nějaký cyklozávod, tudíž je
pro nás zapovězena a musíme jezdit celou dobu oklikou. Potud OK. Pln zvědavosti
jsem se šel v neděli ráno podívat, jak cesta vypadá. Představme si klasickou
lesní cestu, povrch je udusaná hlína, prach, písek a drobné kamenivo. Na
několika místech je cesta přerušena příčnými rýhami, které odvádí případnou
dešťovou vodu mimo cestu a zabraňují erozi. Alespoň takto jsem si cestu
pamatoval a takto vypadala i minulý rok po projetí několika desítek vraždících
ocelových oblud. Po průjezdu kytičkových a milých zackylenců cesta vypadala
jako koryto řeky po povodni nebo možná po průjezdu tankového praporu. Rozoraná,
vydřená až na kamenitý podklad a odvodňovací rýhy zasypaný vydřeným materiálem
do rovna. Závodící píčista na Tour de Horní Dolní se totiž rozjede jako
dement, vzápětí uvidí strouhu, hamtne na brzdu, vydře rýhu jako od prasete
(a proč jenom jako, že), vydřený písek nahrne do strouhy… a opět se rozjede,
aby se situace po dvaceti metrech opakovala. Demence. Navíc, protože pumpičky
si nejsou s to zapamatovat trasu, nějaký vohrndíra posprejoval stromy a
větší kameny kolem tratě šipkami a nějakou šifrou mistra Cyklonarda. Na
objezdné cestě se zase celý víkend motaly vši výletní, takže se příkopy
kolem cesty hemžily obaly od čokolád, energiťáků, petlahvemi a cyklističata
vřískala jak divá. Jen podotknu, že z mého offroadu (pro některé ekodementy
etalonu zla na silnicích a mimo ně) za celý víkend neodpadlo ani nevypadlo
vůbec nic a cestu nechal ve stejném stavu, jako předtím. Ale cyklistika
je k přírodě ohleduplnější, protože to říkali ftelce.
2. Cyklisté jezdí jako dobytek
Automobilisté jsou zvyklí očekávat cokoliv. Ostatně, stát to od nich
požaduje. Cyklisté jsou zvyklí jet a nekoukat vlevo vpravo. A to se na
silnicích ještě krotí, protože někde vzadu v hlavě jim zůstal přirozený
strach z rozjeté Tatry s pískem. Moje teorie je, že tlakem na šourek, ánus
a stydkou kost celkově, dochází u některých jedinců k vymizení veškerých
vyšších mozkových funkcí, vidění se omezí na uzoučký tunel ohraničený krvavě
rudou barvou a zůstává pouze zcela animální pud zuřivě cyklovat. Nějaké
myšlení, ne-li předvídání – to se u zacyklenců nenosí, to ať si nechají
tlusťoši v zlých neekologických plechovkách.
Zkrátka na lesní cestě si to cyklouši pálili jak diví, z kopce se jim
jelo drsně, takže to klopili a řezali zatáčky jak mašiny někde na okruhu
a vůbec celkově se chovali, jak kdyby byli na cestě jen a jen oni. Pravda,
pokud by množství cyklistů přesáhlo jisté kritické meze, pak by s takovou
byl možný i friendly fire, nicméně z mého hlediska se jednalo o dost stresující
situaci a loterii “vylítne mi nějakej kokot ze zatáčky v protisměru nebo
ne”, protože z mé strany byly nějaké evasive maneuvers zcela vyloučeny.
Naštěstí tato situace nastala jen dvakrát. Poprvé píčista vyděšeně zabral
za brzdy, strhl řízení na druhou stranu a chvíli to vypadalo, že se nemůžou
dohodnout, jestli dale pojede cyklouš na kole nebo kolo na cykloušovi.
K mému velkému zklamání se tanec svatého Víta nakonec uklidnil a pumpičkář
nebyl vyslán v kotrmelcích do ostružin. Jakožto ukázkový agresivní jezdec,
silniční pirát a vrah malých dětí jsem byl obdařen po právu jadrnou mluvou,
označen za “jedničku” a celkově nejspíše proklet do pátého kolena. Podruhé
se píčista zmohl opět na vytřešťený pohled a zahamtnuté brzdy, změnu trajektorie
už do repertoáru zařadit nedokázal, protože to řezal protisměrem vnitřní
stranou zatáčky. Pocit tedy nic moc, představa, že se mi do auta čelním
sklem probourává nějaký póvl, kterýmu bych za normální situace ani ruku
nepodal, mě opravdu neláká. Na soukromí jsem trochu prevít. Naštěstí se
vši povedlo nějakou záhadou zastavit ještě před čumákem a tak jediná škoda
byly pravděpobně zahnědlé spandexky.
Když pominu tyto dvě kamikaze akce, ostatní cyklouši se chovali tak
nějak klasicky. Roztažení po celé cestě jak rus po evropě, malá cyklističata
se motala sem a tam a řvala doslova jako na lesy. To, že by se na JEJICH
cestě kde teď zrovna ONI cyklují objevilo auto, to je vůbec nenapadlo.
Prostě bordel a chaos nejhrubšího zrna, chovat se takhle byť jen 10% řidičů
aut v běžném provozu, tak se skutečně dočkáme oněch hekatomb mrtvol, kterými
nás každý den krmí novinářské onuce. Chasa veselá pumpičkářská navíc posléze
navštěvovala místní hospůdku a o tom, že se zde občerstvovali nealkem,
si dovolím silně pochybovat. Však klasika, vždyť je ta cyglystyka hlavně
vo pohodě voe né.
3. Cyklisté se chovají jako dobytek
No vo té pohodě ta cyklistika moc nebyla. Nevím, jestli tu bandu nějak
hromadně v lese pobodali sršni, ve vedru se jim oprudilo moudí nebo byl
blbej tlak. Ale téměř do jednoho se cyklisti chovali jako hulváti a hovada,
až se i někteří známí, jinak velice tolerantní, podivovali co se to proboha
s lidma děje. Když pominu to jejich rozhazování bordelu všude okolo (což
jen samo o sobě je na nakopání do prdele a exemplární řádné naškrobení
spandexek), byli cyklisté neuvěřitelně hysteričtí, vulgární a agresivní.
Nějakou dobu jsem se snažil jim vycházet vstříc, při setkání s kolečkujícím
se ubožákem jsem zpomalil, sjel na krajnici a celkově se snažil vyjít s
tou verbeží v poklidu. Napruzenost pumpiček však byla extrémní a po pár
cestách jsem zjistil, že v zásadě je naprosto jedno JAK kolem nich projedu.
K agresivním projevům je vytáčel už ten holý fakt, že vůbec existuji a
dovolil jsem si na JEJICH cestu vyjet s něčím tak strašným, jako je auto.
Částečně se jim nedivím, protože oni se horko těžko sápali do kopce s výrazem
schvácené kobyly a my se vezli v autě v poklidu, bez námahy a ještě jsme
si k tomu pouštěli muziku, někteří fajnšmekři si sedli i do střešního okna.
Tudíž jsme se s tím posléze přestali mazlit a prostě si jezdili, jak to
vyhovovalo nám. Na hrubý pytel, hrubá záplata. A začaly se dít věci nevídané,
neslýchané.
Pumpičky jsou totiž velice auf, když kolem nich někdo projede rychleji
než se jim líbí (pro auto je tato kritická rychlost rovna nule) a my jsme
si na pěkné a relativně široké cestě jezdili padesátkou, plus mínus kopec
a náklad. Nebylo to až tak ze zlomyslnosti, prostě by se to všechno pomaleji
vozit nestíhalo.
Některé vši se začaly při spatření auta rozcvičovat. Za halasného křiku
rozhazovaly rukama a klepaly si na čelo. Byl jsem zvědav jestli by se do
choreografie dal nuceně zařadit i parakotoul do škarpy, ale bylo mi organizátory
akce zakázáno v tomto směru provádět jakékoliv pokusy.
Díky staženým okénkům se k nám linuly i upřímné pozdravy od píčistů.
Co do četnosti vede “Debile” a “Hovado”, což bude asi nějaký jejich všeobecný
pozdrav. Já osobně nemám potřebu s člověkem, co kolem mě projíždí autem,
nějak zbůhdarma komunikovat a kdybych ji snad měl, rozhovor bych začal
nejspíše spojením “Dobrý den přeji”, ale já jsem ten agresivní řidič, že.
Závist je svině a pokud má jeden otlačenej šourek, je to o to horší.
Píčistovi, který na kolegu pořvával “Ty hajzle, ty si myslíš, že když si
koupíš drahý auto tak si můžeš jezdit kde se ti zachce?” jakožto majitel
auta, obdařený navíc i povolením k vjezdu od majitele lesa, touto formou
odpovídám “Ano” s dodatekm “Pracuj, šetři a můžeš mít taky, sociále”
Vši jsou taky hysterický, dojde-li na jejich potěr. Kolega byl seřván
partou rodičů, jak si dovoluje jezdit po cestě když tam mají děti a co
kdyby mu nějaké spadlo pod kola nebo ho zasáhl odlétávající štěrk. Typický
afektovaný produkt moderní doby. Namísto, aby otec vpálil synátorovi jednu
výchovnou a odnaučil ho tak motat se po silnici jak špína v kýblu, otevře
si raději fekál na řidiče auta, který má přece povinnost se dostatečně
postarat o to, aby se ťutínkovi a budoucímu ajnštajnovi nic nestalo.
Nad nejtáhlejším kopcem se pravidelně vytvářelo shluknutí pumpiček,
které se zde občerstvovaly, rozhazovaly bordel okolo sebe, sdělovaly si
zážitky ze sportovního výkonu a nejspíše i sestavovaly seznamy víkendových
armstrongů, kteří to nedali a po cestě nahoru je jeblo. V houfu je síla
a vši se zde cítily poměrně silné v kramflecích, proto taky jejich verbální
útoky bývaly nejsilnější právě tady. Podobnost s občany trvale opálenými
v primitivních vzorcích chování asi bude taky jen náhoda.
Posádce auta bylo celkem dvakrát vyhorožováno inzultací. Poprvé kolegovi,
který se provinil projetím kolem cyklistických podkurevčat. Ničím jiným.
Prostě jenom kolem nich projel – vražda smrt zabití hadr. Kolega, jsa flegmatik,
na výhrůžky nereflektoval a píčisté se do nich pustili poněkud netakticky
na parkovišti, kde se pohybovalo větší množství zacyklením nepostižených
lidí, takže poměrně rychle vykilidili bitevní pole. Podruhé chtěla dát
opruzená hustilka po ústech přímo mě, a to sice již jednou zmíněný blbeček,
který se mi málem proboural čelním sklem. Zatímco jsem seděl v autě a snažil
se vydýchat předchozí situaci, cyklouš vyskočil, začal zuřivě mávat pěstičkou
a vyřvávat klasickou cykloepiku na téma silničních pirátů, vrahů v plechovkách
a arogantních autoprasatech. Čekal jsem co bude dál, pro případ, že by
si snad veš dovolila dotknout se mi auta, byl jsem připraven povolat do
akce Zdeňka Bambase schovaného za sedadlem a provést polní výchovu dle
hesla “na člověka lidsky, na prase sviňsky”, jinak se mi ale kvůli takovýmu
nýmandovi nechtělo do ničeho pouštět. Pak se ale ozvala věta “Abych ti
taky nedal přes hubu, debile.” Jsa slušně vychován jsem došel k závěru,
že takto mile a přívětivě předhozenou výzvu nelze jinak než přijmout. Bambas
nebude, tak aspoň Šteinerovy nosní kapky by šly, pumpička měla klasickou
tělesnou stavbu model “kuřecí hrudník a ruce jak hůlky na dráždění vopic”
a i v případě konfrontace s užovkou bych si vsadil spíše na plaza. Jaké
mě však čekalo překvapení, po cvaknutí dveří se pumpička bleskurychle vyhoupla
do sedla, zamávala mi prdelkou a fofrem se rozjela z kopce. Morální profil
tak nízký, že i ten had by se musel ohnout aby na něj mohl plivnout.
Odjezd hrdinné pumpičky mi připomíná ještě jednu věc. Chápu, že jakožto
bílý pracující ateista, motorista a zejména heterosexuál jsem antievropan
a ostuda společnosti... nicméně i přesto si za tím stojím a je mi opravdu
žinantní, když na mě banda hormonálně nevyrovnaných cyklobuzen rozverně
mává obtáhlými hýžděmi. Co si dělají po výletě je mi glancprdel, jestli
si pak někde hromadně leští kulíšky po vzoru toho pumpičkofilního retarda
z auto*matu – jejich věc. Ale zkrátka, na pánské prdeli neshledávám nic
zajímavýho, tudíž když s ní bude cyklogay mávat jak svazák praporem na
prvního mája, maximálně mě s tím znechutí. Je nutno podotknout, že v každém
větším kopci to opravdu vypadalo jako v průvodu, neboť téměř žádný cyklouš
neopomenul mávat řití...
Závěrem též uvedu, že jsem za celý víkend na cestě potkal i několik
aut.
Lada Niva s lesákem – “Dobrý den, máte povolení tady na tu cestu? Ukažte...
všechno v pořádku. Děkuji, přeju hezký den.”
Traktor s přívěsem – bez nejmenších problémů jsme se vyhnuli
Místní obyvatel s jiným dvojkovým pajerem – jakožto kolegové offáci
se stejným autem jsme si zamávali.
Počet kurev, hovad, debilů, čuráků, vrahů a vyhrožování – nula. Jsme
holt agresivní a hlavně nezklidnění řidiči.
01.09.2012 Lyssor Anupev