Po bezmála roční kanonádě sebezpytných intelektuálských filmových
sraček a protonových projektilů vystřelovaných z futuristických zbraní
robotů do zívajících zváří publika je tu konečně zase film, o kterém má
cenu psát.
Příběh se odehrává v 70. letech v prostředí Formule 1. Tehdy byly ještě
možné různé věci, například aby závodila nezávislá stáj, jezdec byl reálně
technicky schopen podílet se na přípravě svého auta a jezdec mohl být osobnost,
nikoli pouze marketingový panák. Česká produkce přeložila vtipně název
Rush jako Rivalové a tím podsunula životnímu příběhu Niki Laudy a Jamese
Hunta trochu jiný charakter, než ve skutečnosti měl.
Příběh je jednoduchý a nestojí moc za řeč, alespoň tedy z počátku. Vše
se odehrává v intencích jiných amerických filmů o závodění (asi nejblíž
má k Days of Thunder) a jde v podstatě o to, že se utkají jezdci s odlišným
přístupem k životu i k ježdění. Spontánní Brit Hunt, který chlastá, užívá
si s holkama a přitom závodí, a racionální Rakušan Lauda, který závodí,
jen když je riziko kalkulovatelné. Mohl z toho být film o zlém chlapci
a hodném chlapci, záleželo by, na čí stranu se tvůrci postaví (viz konflikt
Mavericka a Icemana v Topgunu, přičemž víme, že Iceman by podle všech měřítek
byl lepší pilot, zatímco Maverick je kokot, ale přesto nás přinutí mu fandit),
ale oni to neudělají a začne se to vyvíjet jinak. Když se podíváte na titulky,
zjistíte, že za tím nejsou obvyklí pachatelé z Holywůdu, a asi proto nastane
ten zajímavý obrat. Scénář se z klišé vymaní. Ukáže se totiž, že oba pánové
nepředstavují protiklady, ale spíše komplementy. Dopracuje se to nakonec
do úplného protikladu. Na závěr vidíme "svobodomyslného" a "živelného"
Hunta v roli sportovní celebrity, jak dělá loutku v reklamě na olej a hraje
v televizní show na trumpetu, zatímco "konvencemi spoutaný" Lauda odstoupí
ze závodu, neposlouchá, co mu kdo povídá a obětuje titul mistra světa,
protože se momentálně rozhodl přehodnotit svoje priority a dosáhnout maxima
své svobody.
Scénář filmu celkem věrně sleduje tento
dokument, mimochodem hotový poklad.
Co je ovšem na filmu strhující, je atmosféra závodů z té doby. Není
to pojaté tak, že chlapi jsou manekýni obklopený holkama s hezkejma prdelkama
a velkýma kozama, prachy tečou proudem a problémy neexistují. Tady je to
se vším všudy. Závodní monoposty připomínající výrobky nějakého šíleného
kutila, nehody přesně v duchu Formule I z jejích počátků, mizernou trakci
a brutální výkon bez stabilizační elektroniky, týmy fungující bez zástupu
mladíků s notebooky, těla bez hlav a kosti trčící ze závodních kombinéz,
všudypřítomnou vodu, konkurenci mezi týmy a uvnitř týmů, švindlování v
rámci specifikace a nad její rámec a udávání jiných týmů, že švindlovaly.
Taky doby, kdy závodění bylo závodění a nikoli výsledek kalkulace. Sem
tam se sice objeví nějaká ta chybka v podobě příliš moderního vybavení
závodníků či v nemocnici a pro diváka, který se v prostředí F1 dobře orientuje,
to nejspíš bude katastrofa
od samotného počátku. Ale pro průměrného diváka, který není F1 insider
a sleduje to jen povrchně, tedy asi jako já, je to celkově uvěřitelné (s
vědomím faktu, že Hollywood a automobilové závody dlouhodobě nejdou dohromady).
Povedené jsou i dialogy, zejména exceluje Daniel Brühl s jeho rakouskou
angličtinou. Odkoukal dokonce Laudova gesta a výsledek je mimořádně přesvědčivý.
Nejlepší scény:
Dialog mezi Nikim Laudou a jeho otcem
Start VC Japonska v dešti
Jezdci a personál vytahující Laudu z hořícího torza monopostu
Komentář Laudy v rakouské angličtině k monopostu Ferrari a reakce týmu
na něj
Scénka v autě
- škoda, že se jednalo o starý FIAT, raději bych na tomto místě viděl starší
A-R Giulii, to by tuto scénku, jinak také obvykou přísadu všech závodnických
filmů, velmi vylepšílo
Ve skutečnosti to bylo všechno trochu jinak, tvůrci filmu si ze vztahu
Laudy a Hunta vybrali jeden určitý moment, kolem kterého postavili celou
konstrukci. Hunt byl dost divnej týpek, stejně jako většina Britů, pro
ránu nešel daleko a to jak rukama, tak autem. Jednalo se spíše o střet
generací, závodníka "srdcaře" ze staré školy Hunta a "bionického" závodníka
Laudy. Oba pánové ve skutečnosti netrpěli žádným zásadním sporem a respektovali
se navzájem. V tomto
rozhovoru s Nikim Laudou si můžete vyposlechnout jeho líčení tech událostí,
které v tom udělají jasno.
Soundtrack od Hanse Zimmera je nudná záležitost. Hned po prvních tónech
spolehlivě poznáte, kdo hudbu napsal.
No ale na kvalitách filmu to nemění nic. Každopádně jeden z nejlepších
závodních filmů, jaký kdy vznikl. Hezká podívaná na sobotní večer a pokud
film dostane nějakého Oskara, bude to právem.
12.10.2013 D-FENS