Tento příběh vychází ze skutečné události, která se stala v malém
podhorském okresním městě. Přestože jsou všechna jména smyšlená a mnohé
vztahy jsou úmyslně zkreslené či zpřeházené, případná podobnost s žijícími
postavami a motivy jejich jednání nemusí být vůbec náhodná...
24. listopad 1995
Marie měla sto chutí tomu chlapovi hodit ten dort na hlavu. "V objednávce
jasně stojí, že jste si objednal kakaový dort, tak je logické, že má světlý
krém. Máme 2 druhy tohoto dortu - piškot světlý s kakaovým krémem a kakaový
piškot s vanilkovým krémem. Když si objednáte kakaový dort, tak má automaticky
vanilkový krém." "Já ale objednával piškotový dort s kakovým krémem!" zvyšoval
chlápek hlas, evidentně byl taky už dost rozčilený. "Máte blbě napsanou
objednávku a já chci to, co jsem si objednal!". Marie podle písma hned
poznala, že objednávku psala Lenka a bylo jí naprosto jasný, že chlap je
zřejmě v právu. Ostatně nebylo by to poprvé. Jenže bylo už víc jak čtvrt
na šest a ten dort dneska už neprodá, ani když ho rozkrájí. Zasranej život!
Měla vztek na tohohle vyhublýho chlapa, na Lenku, na sebe, na celej svět.
Všechno stojí poslední dobou za houby.
Honza s ní už dva dny skoro nemluví, protože si ona občas dovolí být
utahaná a nehraje doma divadlo na téma nezkrotné nymfomanky. Honzík zase
dostal poznámku od tý přiblblý nový úči, která na Marii vždycky koukala
jako tele na nový vrata, přitom všichni vědí, že to táhne s ředitelem –
a ten náš blbec si ani nezkontroluje tašku, než jde do školy, čímž dává
tý náně s trčícíma bradavkama příležitost se po nich vozit. A Karolína
předevčírem zase nebyla na španělštině a ještě lhala, že na to zapomněla,
přitom je jasný, že zase byla s holkama v tom děsným kafáči pod strání.
Mlátí s ní puberta, oblíká se jak Viktorka od splavu a kašle úplně na všechno.
A Honza místo toho, aby jí domluvil, ji pořád jenom omlouvá. Socka prudí,
že zaplatila už druhý měsíc pozdě výpalný, práce je, že neví, kam dřív
skočit, ale přitom prachy jen tak tak a venku jsou sračky místo romantickýho
předvánočního počasí. Dárky aby si vymyslela a sehnala sama, a teď z ní
udělá ještě totální krávu Lenka. Jako by toho bylo málo. Proč já? Proč
právě já?
"Pokud bych Vám dala na ten dort slevu, vzal byste si ho? Kdybychom
ho přeobjednali, byl by nejdřív zítra po poledni" zkusila to po dobrým
a jakože s logikou. To na chlapy zabírá vždycky nejvíc.
Evidentně tentokrát taky, zítra už by asi bylo pozdě, navíc by zmoknul
dvakrát kvůli jednomu dortu, a tak hubeňour s fouskama jak pochcaná sláma
začal měknout. "No, to je teda dobrý. No, já... kdyyyž... Slevu? Hmmm...
Jakou?" "Momentík vydržte", šla se dozadu jako podívat, ale věděla, že
má vyhráno. Dá mu kilo slevu a Lence to páďo, který na tom provaří, strhne
z gáže. Hlavně, že se ho zbaví. "Dvěstě... osmdesát" nakonec přihodila,
aby měla pocit vítězství a menší problém s Lenkou. Nejradši by jí vyhodila,
ale kam by ta holka s tím svým polodebilním bráchou asi tak šla? Zase bere
ohledy na všechny kolem, ale na ni nebere ohledy nikdo... nejradši by byla
někým úplně jiným někde úplně jinde. Ale kdo by byl tak řáchlej, aby s
ní měnil?
"Tak teda - co mám s vámi dělat" kapituloval pískovej hubeňour. Aby
taky ne... nakonec vypadal docela mile, když se přestal vztekat. Jsou všichni
stejný, jak malý děti. A kdyby ukojila ještě jeho ješitnost třeba údivem
nad velikostí jeho pinďoura, vykoupil by tu její cukrárnu celou a měla
by aspoň chvíli pokoj! Alespoň chvíli klid! Škoda, že to nejde... nebo?
"Marie, telefon!" No bezva... to právě potřebovala!
"Můžeš tady pánovi zabalit ten dort? To asi bude Honza..."
"Jasně."
"Bláhová?"
"Policie České republiky, u telefonu kapitán Chámal. Hovořím s paní
Marií Bláhovou?"
Marii vyschlo v krku... "a-a-ano" vyblekotala, "co..."
"Paní Bláhová, mám pro Vás velmi nepříjemnou zprávu. Váš manžel byl
právě zadržen a nejspíš bude ještě dnes obviněn ze spáchání nedbalostního
trestného činu. Mohla byste se u nás zastavit?"
Marie ohluchla, oslepla a v hlavě měla prázdno. Děti jsou v pořádku!
Ale srdce jí dál běželo olympijský sprint.
"a-a-ano... co... co se stalo?"
"Váš manžel pravděpodobně zavinil dopravní nehodu a my bychom si s
Vámi potřebovali promluvit. Mohla byste se dostavit zítra v osm hodin k
nám, na obvodní oddělení policie do druhého patra? Víte, kde to je?"
"a-a-ano." Marie padla na židli. "v osm ráno. Tam. Budu v... osm..."
Ježíšikriste, tak to mi ještě scházelo!
15. červen 1996
Marie seděla jako opařená. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Honza vyfasoval
28 měsíců natvrdo a nedá se s tím už nic dělat, krom nestandardních postupů
bez valné naděje na úspěch. Naštěstí mu do výkonu trestu započítají ten
víc jak půlrok, který trvalo vyšetřování a soudy. Advokát Martin Krása,
nažehlený frajírek s fialovou kravatou v olivovém obleku a s rukama po
čerstvé manikůře byl sice překvapený, ale evidentně to šlo mimo něj. Krom
toho, že se vůbec nevyplnily jeho sliby, což mu na pověsti asi nepřidá,
mu šlo vlastně o houby. Zato Marii šlo o všechno. O Honzu, o budoucnost
a hlavně – o děti.
Honza se ve vyšetřovací vazbě dost změnil. Ze začátku ho smrt kluka,
kterou zavinil, hodně vzala. Pořád chtěl něco někomu vynahradit, nějak
svoji vinu odčinit, něco udělat. Ale neměl nejmenší příležitost. Honza
byl sice typickej chlap ze starý školy, ale Marie věděla, že v podstatě
je měkota a cíťa. Často jí připadal jakoby sám byl velký dítě. Měl děti
moc rád a Marie dobře věděla, jak strašně ho žralo, že je zodpovědný za
smrt dítěte. Byl psychicky úplně na dně. Přitom to na začátku tak zoufale
nevypadalo, kluk se z toho celkem vylízával, ale embolka, konec... Policajti,
stejně jako tenhle fialověolivový nažehlenec Krása, ověšenej kilama zlata,
byli přesvědčení, že víc než podmínka z toho koukat nemůže, protože to
místo bylo sakra nepřehledný a provoz na tý hlavní, na kterou vyjížděl,
tak hustý, že bylo jen otázkou času, kdy se tam něco takovýho stane. Asi
před měsícem tam dali semafory... tedy skoro hned potom, co Hamřík slavnostně
otevřel golfovej klub pro 6 místních zazobanců za bůhvíkolik milionů z
obecního rozpočtu. Hamřík... starosta, co nevyhrál volby. Po zkušenostech
z minula ho nikdo nevolil. Nedostal ani jeden hlas. Jenže po volbách se
všichni kandidáti záhadně vzdali všech svých hlasů v jeho prospěch a on
opět usedl na radnici, aby dál pil krev snad úplně všem. Skutečně ukázková
demokracie! Na gymplu jí chtěl jazykem amputovat krční mandle a ukroutit
obě kozy. Ale když za ním pak byla jako za starostou ohledně bytu, tak
se tvářil, jako že jí skoro nezná a nemůže pro ni chudáček nic udělat.
Stejně, jako s tím semaforem. Policajti říkali, že tam měl být už aspoň
deset let, ale místo toho tam viselo jen věčně rozbitý zrcadlo, co pamatovalo
ještě Šemíka hříbětem... Honza toho kluka prostě neviděl a ani vidět nemohl.
Dokonce i ten vyšetřovatel vypovídal v Honzův prospěch... Jenže božský
pan soudce nadčlověk potřeboval ukázat přísnost, aby se mohl stát předsedou
soudu a vylovit z průserů svýho ještě neschopnějšího synáčka, který co
soudil, to skončilo na odvolačce průserem. Teď si ho vezme pod ochranný
křídla a místo vyhazovu dostane mladej nějakou funkci, aby se nepoznalo,
že je budižkničemu. Sebranka k pohledání... lepí tresty jak za vraždu každýmu,
kdo se jim dostane do spárů, aby zamaskovali vlastní zbytečnost a neschopnost.
Všichni tři ať jdou k čertu! A odskákal to Honza! Nebo spíš děcka!
Marii stékaly slzy po tvářích. Nikdy by si nepomyslela, že bude řvát
někomu v kanceláři, zvlášť tomuhle metrosexuálnímu panákovi, ale teď jí
to bylo jedno. Jakoby nestačilo, že umřel ten kluk. Jeho máma, chudák,
byla nejdřív na prášky, ale pak se změnila v krvelačnou bestii, která se
chce za každou cenu mstít. Přišla o smysl života, tak si našla jinej...
Manžel ji opustil, když byl malýmu rok, a všichni chlapi pro ni byli zločinci.
A ta její feministická advokátka posedlá testosteronem – ty dvě se hledaly,
až se našly! Ze začátku bylo Marii tý holky příšerně líto; sama s klukem
– byl to jediný, co v životě měla. To umí každá ženská pochopit, co to
je za život. Nespala kvůli tomu dobrý 2 měsíce, pak si zvykla na prášky...
Chtěla jí to nějak vynahradit, něco pro ní udělat, ale netušila co a jak...
Sama věděla, že nic takovýho se udělat nedá. Kdyby Honzíka přejel autobus,
snad by sama skočila z okna. Nic horšího, než koukat do hrobu vlastnímu
dítěti, se člověku nemůže stát. Ale když ty dvě začaly systematicky a pomstychtivě
Honzu likvidovat... A Honza? Nejdřív byl z toho vyřízenej, ale po prvním
rozsudku, kdy dostal 3 roky natvrdo se začal měnit. Jakoby mu to začalo
být všechno jedno, jakoby se život změnil v boj "oni nebo já", jako by
ztrácel pojem o čase, o světě... Marie jen mohla sledovat, jak se z Honzy,
který byl tak srdečný, pozorný, ohleduplný... stává někdo úplně jiný. Chce
mít od všech pokoj, kašle na všechno a na všechny. I na děti. Nejdřív byl
nepřítelem soudce, pak obhájce a nakonec pro něho jsou nepřátelé všichni.
I Marie. Dokonce jí jednou řekl, že za to může ona, protože byl nasranej,
že mu už pět dní nedala. Marie tušila, že to neříkal jen tak... Honza,
kterej se o ní tenkrát porval, i když neměl rád násilí. Kterej ji v Jizerkách
na rukou nosil, až spadli do močálu... Kterej ji tak držel, když skoro
potratila s Honzíkem, trouba, kterej pouštěl všechny před sebe, kterej
si ani nesedl v čekárně u doktora, aby náhodou nemusel někdo jinej stát...
byl to nejohleduplnější chlap, jakýho kdy znala, a to jí na něm vždycky
přitahovalo. A zároveň samozřejmě štvalo – pořád mu vyčítala, že je neprůbojnej
a neschopnej trouba... poslední dobou hodně často, vlastně skoro pořád,
když jim chyběly peníze, když potřebovala zaplatit Karolíně španělštinu,
prachy žraly splátky na tu zbytečnou televizi s domácím kinem a Honzík
přitom potřeboval nový kolo, na jarní prázdniny ho chtěla poslat na soustředění
za šest tisíc a na jazykovej tábor si musela tajně půjčit od mámy, aby
to Honza nevěděl... možná za to můžu já, kdybych ho pořád někam nestrkala,
netlačila, pořád něco nechtěla... vždyť Honza dělal, co mohl, bral si šichty
navíc, aby nějaký peníze vydělal... po večerech v bytě sekal elektriku,
obkládal zdi palubkama... kdybych byla bývala dělala všechno jinak, kdyby
Honza... jenomže co jinak? Žili jako normální lidi – teda skoro normální
lidi – až do tý doby. Měli normální problémy... ten kluk je mrtvej, byl
o rok mladší než Honzík... Panebože, co bude s dětma? Karolína je v tom
nejhorším věku; tahá se s bůhvíjakou partou, pořád se někde courá, třídní
říkala, že ji několikrát přistihla jak kouří na záchodě a kolem školy,
má absence a jestli jí nechá rupnout na konci roku... a jí to je samozřejmě
jedno! Prej je sovbodná a skoro dospělá! Já bych jí dala svobodu. Komunisty
na ni! Protože... chybí jí táta, aby jí pořádně domluvil, jenže Honza už
se přestává chovat jako táta a Karolína ho jako tátu přestává brát...
16. květen 1999
"Už je to dobrý, pane doktore, nemusíte se bát. Jsem schopná žít zase
mimo tyhle zdi."
"Myslím si, že už byste to mohla zvládnout, paní Bláhová, ale připravte
se na to, že to nebude jednoduché. Cesta nahoru je podstatně těžší než
pád dolů."
"Já vím, ale už mám zase smysl života a pokud opravdu klapne ta práce,
tak bude všechno dobrý. Snad... už to bude dobrý".
Marie konečně začínala věřit frázím, které jí tu nutili stále opakovat
jako zaseklej kolovrátek. Snad už to bude vážně dobrý. Musí, vždyť horší
to už snad být ani nemůže. I když to si vlastně tenkrát, před TÍM, říkala
taky.
"Snad ve výchově cizích dětí už neselžu tak, jako u svých vlastních".
"Ale vždyť vy jste vůbec neselhala, naopak, dcera vám zachránila život,
to znamená, že jí na vás záleželo vždycky, jenom to neuměla určitou dobu
vnímat a dávat najevo!"
"Ale doktore, oba přeci víme, že se vrátila jen proto, že jí ten hulvát
vyhodil na ulici, když mu řekla, že je těhotná a neměla kam jít. Kdyby
měla, šla by tam a ne domů. Ale to už je naštěstí pryč. Za 2 měsíce budeme
rodit a teď mě potřebuje. I když vlastně sama bude mámou, je to zase moje
holčička. Je zase normální, dostala strašně za uši, ale už je to zase moje
Karolínka. A když má život nějaký smysl, tak se dá zvládnout". Tohle jsi
chtěl doktůrku slyšet? Máš to ve zprávě, tak vo co zase go? Pozitivistický,
dojemný kecy. Budu pozitivní a dojemná, abych mohla v pondělí vypadnout!
"Nejdůležitější je, že teď už víte, že v případě nouze se máte kam
obrátit.."
"Ale pane doktore, největší problémy způsobily finance. A s těmi –
a neberte to ve zlým – mi nikdo nepomůže, ani pomoci nemůže. Exekutoři
jsou jak hyeny, nebo vlastně spíš jak zbabělí supi, co krouží a čekají
až budete úplně grogy, aby vás mohli obrat i to poslední, co vám ještě
zbylo. A slepí, hluší úředníci, kteří přeci jen dělají tu svoji posranou
práci, jako by o to někdo stál – aby ničili jiným lidem život – s ničím
z toho mi nemůžete pomoci ani Vy, ani žádný úřad. Ale když boj s tímhle
vším má smysl, tak budu bojovat. Když máte pro koho a pro co žít, když
vás někdo potřebuje, tak to není marnej boj. A v něm mi pomoci nemůžete.
Kdyby se Karolína bývala nevrátila... doufám, že to neovlivní mojí propoštěcí
zprávu?"
"Ne, samozřejmě, že ne, nebojte se. Kvůli pravdě jsme tady. Kdybyste
měla říkat jen to, co chceme slyšet, byli bychom zbyteční."
"Už se chovám jako bývalý manžel, když ho pustili z basy. Taky pro
něj byli všichni nepřátelé..."
"Ale motivace jeho jednání byla rozdílná. Pokud chráníte sebe a svojí
rodinu, je to něco jiného."
"On taky jen chránil sebe. Bohužel, nakonec už jenom sebe. A přitom
nikdy nebyl sobec. To ne, to určitě nebyl, spíš naopak. Ale můžu se mu
divit? Celej život se snažil chovat zodpovědně, poctivě, vstával v pět
ráno, celý dny makal a večer ho čekala druhá směna doma. Kdybyste ten byt
viděl, když jsme se tam stěhovali... to byla pastouška... plíseˇn, kam
se člověk podíval, tuny bordelu… ale to zž jsem říkala nejmíň stokrát.
A co z toho? Basa! Dostal dva a půl roku za to, že v šeru, hnusným počasí
na óbrhnusným místě přes sloupek autobusu přehlídnul dítě, protože mu do
očí svítil poutač na novej golfovej klub. Setina sekundy, drobná nepozornost.
Stane se to každýmu tisíckrát, ale nikdo si toho nikdy nevšimne. Pokud
právě neřídí autobus, před kterým přebíhá dítě. Je to strašný, já vím,
ale on jen taky dělal svoji práci... ale to už najednou nikoho nezajímalo...
jasně, možná blbě, způsobil smrt malýho nevinnýho kluka, ale ne proto,
že by chtěl – kdyby byl býval jen tušil, že tam ten kluk je nebo třeba
jen bejt může, tak by určitě bylo všechno jinak... dokud nebyl zavřenej,
byl to poctivej, spořádanej a hodnej chlap. Opravdu to nešlo řešit jinak?
Dokud ho nezačali ti správní, moudří a spravedliví napravovat... a všichni
se tvářili, že jim se něco takovýho nikdy nemůže stát, protože oni jsou
přece univerzálně slušní a poctiví, zatímco on je mizernej pirát silnic,
který nemá snad ani nárok na nějaký práva... a přitom byl poctivější a
mravnější než oni všichni dohromady! Nikdy neukrad ani tureckej med, nezpronevěřil
ani korunu, neřešil svý zájmy… jen se snažil zajistit rodinu, dětem vzdělání,
aby byli někomu v životě něco platný… to pořád opakoval, aby byli někomu
potřební a užiteční… a pak sám… "
"Jedna z nejdůležitějších věcí je, abyste právě tohle vzala jako fakt,
s nímž se nedá nic dělat. Váš bývalý manžel už je prostě někdo úplně jiný.
To se občas stává a pokud se senzitivní osobnost dostane do takového prostředí,
jakým je věznice, působí to samozřejmě na rozvoj osobnosti velmi výrazně;
často pak neguje mnohé zažité prvky výchovy a dá průchod potlačovaným vzorcům
chování a jednání. Ale dneska je to jiný člověk a Vy musíte pochopit a
přijmout, že už ho nelze převychovat zpátky, že už to nikdy nebude stejně
dobrý táta a ohleduplný manžel. Je to pryč. A pokud tohle pochopíte, máte
napůl vyhráno."
"Ale já to přece chápu... vlatně ne, moc toho nechápu. Možná vlastně
vůbec nic nechápu. Nejde o to, že se změnil, už bych ho nechtěla zpátky
ani kdyby se zase změnil třeba tisíckrát, ale nechápu, proč to tak muselo
dopadnout? Proč kvůli nehodě museli udělat ze slušnýho a poctivýho člověka
hajzla, proč z celý naší rodiny museli udělat nejspodnější lůzu, proč nám
museli sebrat všechno i přes to, že to byly jeho dluhy, který si nasekal
po návratu z toho poctivostně-nápravnýho zařízení a já o nich nevěděla,
proč museli zničit život mně i dětem... jen proto, aby pan soudce dostal
vyšší flek s větší nedotknutelností a mohl poskytnout azyl pro svého průserářského
synáčka a posbíral při tom ještě body za svůj spavedlivý rudý boj proti
pirátům silnic? To přeci není trest za neúmyslnou smrt dítěte, to je studená,
odporná a hnusně promyšlená systematická pomsta! Ale za co vlastně? Víte,
často jsem Honzu nenáviděla za to, jak se choval po tom, co se vrátil z
basy; že začal chlastat, dělal dluhy, místo do práce chodil do hospody,
za děvkama a Bůh ví co vlastně celý dny vyváděl. Lepší nevědět. Jenže když
se na to podívám jeho pohledem, tak co měl jako dělat? Svoji práci dělat
nesmí a do jiný ho s tím flastrem nikdo nevezme. Měl větší ostudu než šanci
začít znovu. Byli jsme finančně na dně, protože mezi tím, kdy byl v lochu,
jsem všechno musela zvládnout z jednoho platu sama a už prostě nebylo z
čeho brát! Jediný, co měl z poctivosti, byly problémy a basa. Tak proč
by měl bejt hodnej a poctivej, když to je tak strašně těžký? Nemělo by
to být obráceně, nemělo by to po dobrým jít snáz? Vždycky jsem si myslela,
že když je někdo hajzl, tak je hajzl odjakživa, hajzlem se už narodil,
ale dneska už si tím zdaleka tak jistá nejsem. Prostě nevím. Nic už nevím.
Ale hlavně mě to už nezajímá. Teď mi záleží jen na dětech, rozumíte, jen
na nich, aby ještě měly šanci žít jinak. A děsím se toho, že taky budou
hodný, poctivý a budou normálně pracovat a pak něco zaskřípe, něco praskne,
nějaká chybička, chvilka nepozornosti... a pojedou jako Honza. Ale dneska
už vím, že to nedopadne dobře, pokud člověk nebojuje těmi správnými – nebo
spíš stejně podlými – zbraněmi, jako oni. Že soud nemá nic společnýho se
spravedlností, a na úřadech nesedí ti hodní a morální lidé, kteří jsou
tu pro vás coby služba veřejnosti. Dneska už se jich nebojím, nemám k nim
žádný respekt a budu svoje děti bránit nejvíc a hlavně proti nim. A klidně
to tam napiště, to z nás udělali oni!"
"Ale kdo oni? Kdo jsou to oni? Koho tím konkrétně myslíte? To je přeci
zásadní otázka!"
"Všechny, kteří se na té pomstě podíleli nebo jí jen nedokázali zabránit.
Je mi fuk, že dělali jen svoji práci. My jsme taky jen dělali svoji práci!
A na rozdíl od nich práci, která byla k něčemu. Jsme si minimálně kvit.
Nic jim nedlužíme, krom hypotetický hromady prachů. Maximálně tý mámě,
ano, tý mi bude navěky líto, ale bohužel, s tím nic udělat nemůžu, i když
bych tisíckrát chtěla. Chtít nestačí. Ale oni nejsou lepší, přestože se
tak tváří. Jsou to supi, pasoucí se na lidským neštěstí. Zničený život
jedný rodiny vlivem šílený tragédie jim ale nestačil. To bylo málo. Museli
zničit i tu naši! Ale já na ně kašlu, teď je hlavní, aby Karolína měla
zdravý dítě, aby Honzík udělal alespoň učňák a třeba se pak dostane i na
nějakou školu. Ty dluhy mi už sice nikdo neodpáře, ale mám čistý svědomí
a snad to nějak zvládnem postupně splácet, třeba do dlchodu. Je mi to jedno.
Teprve teď vidím, jak jsem byla pitomá, co jsem všechno měla a myslela
si, že nemám o co přijít: o príma chlapa, normální děti, normální život...
a kdybych nespadla až na dno, asi bych nevěděla, jak obrovskou to všechno
má cenu. Ale teď to vím, a už to nedám tak lacino. Je zvláštní, že většina
nejdůležitějších věcí v životě zní jako prázdný fráze z ubohý politický
kampaně starosty, kterýho nikdo nevolí. I za to můžou oni. Ze všeho udělají
akorát dojivý kecy."
"Nejsem si jistý, jestli byste ještě neměla svůj návrat trochu odložit,
ale pokud budete absolvovat ještě ambulantní léčbu – nepodceňujte to, je
to důležité."
"Nebojte, vím, že jsem blázen a budu se podle toho chovat."
"Ale vy přeci nejste žádný blázen..."
"Pane doktore, kdybych se z toho všeho nezbláznila, byla bych už dávno
mrtvá! I když jasně, v blázinci se slovo blázen zásadně neužívá..."
"To už máte přeci za sebou, nebo ne?"
"Ale samozřejmě, že ano. Nebojte se, už netoužím umřít. Děti mě potřebují,
a to je pro mě nejdůležitější. Všechno ostatní jsou jen vzpomínky. Drahý
a hnusný vzpomínky!"
"Mimochodem, ptal se na Vás ten vyšetřovatel od policie."
"Já vím, dost se ho to tenkrát asi dotklo. Byl docela milej. Když jsem
čekala na pracáku, potkali jsme se tam a říkal, že opravdu nečekal takovou
tvrdost. Že mu to je líto. Tenkrát jsem si myslela, že to říká jen jako
zdvořilostní frázi, takový to "nashledanou", co říkáte i těm, který nechcete
už nikdy vidět. Ale možná to myslel vážně, těžko říct."
"No, a vidíte, on přeci taky jen dělá svoji práci a evidentně není
proti Vám!"
"To je výjimka. Asi jediná. I když vlastně ne, i ta rozvodová soudkyně
byla dost rozumná. Docela mi, alespoň myslím... asi mi pomohla, protože
ty dluhy, kde to bylo jen trochu možný, přiklepla Honzovi celý. Bohužel
slavný zákon neumožňuje hodit mu na hlavu všechno. Zákon! Vždycky, když
někomu vysvětlujete, že můžete jen to, co zvládnete a víc prostě udělat
nejde, vytasí nějaký zákon, řád nebo nařízení, který to zaručeně ví mnohem
líp! Že z dvaceti litrů měsíčně zaplatíte šedesát na splátkách, k tomu
nájem, elektriku a další – a rozhodně díky tomu nezanedbáte povinnou péči
o děti, aby vám fousatý baby se sociálky mohly dělat kázání, jak s mínus
sedmdesáti litrama měsíčně zajistit oprávněné zájmy dítěte... Ty dementy,
co tohle píšou a ty, který to po nich papouškujou, ty byste tady měli léčit!"
"Ale vidíte, přesto nejsou všichni stejní. Vyšetřovtel, soudkyně...
nejsou všichni oni."
"Nejsou, ale nikdy nevíte, kdo z nich je. Kdo z nich zase bude jen
dělat svoji práci A to je ten problém. Proto je potřeba být ostražitá.
Každá banální a běžná životní situace se v jejich chorých mozcích může
změnit v existenciální problém. Od toho mají zákon, soudní řád nebo usnesení.
Aby se jim to mohlo povýst, aby šlo ze všeho udělat neřešitelnej problém.
A čím víc se ohánějí spravedlností, právem nebo nějakými společenskými
zájmy, tím hůř. Ti jsou úplně ze všech nejhorší. Já vím, že to je o lidech
a ne o úřadech, ale už budu navěky ostražitá. Už jim prostě nevěřím ani
slovo."
"Máte pravdu, v tom vám, bohužel, pomoci nemohu. A věřte mi nebo ne,
takových případů tu máme posledních pár let asi nejvíc. Hlavně doufám,
že už nebudete nikdy muset podobné věci řešit, a už vůbec ne způsobem,
kterým jste se je pokusila řešit, to řešit myslím v uvozovkách, dříve.
Upřímně Vám přeji hodně štěstí a ještě si zajděte do kartotéky kvůli formalitám.
Držím Vám pěsti. Nashledanou."
"Sbohem, pane doktore." Sbohem cvokárno, sbohem Honzo, sbohem zasranej
živote!
Marie se najednou cítila silná a kupodivu docela i věřila tomu, co říkala,
i když to stále opakovala jen z povinnosti, aby mohla pryč. Zvládne to.
Ví už, na co a hlavně na koho si má dát bacha. Už pochopila, kdo je tu
vlastně blázen a kdo je skutečně společensky nebezečný. Naštěstí hned po
tom, co ji odvezli do špitálu, se o všem dověděl bratránek černá ovce,
jak někdy Davida škádlila, protože hned po revoluci nechal vejšky a šel
makat do Německa, což mu teta a hlavně babička nikdy neodpustily, když
jim zatrhnul divadlo s názvem Promoce. Pak se v devadesátým druhým pokusil
založit firmu, půjčili si nějaký prachy, ale jeho společník s nima zdrhnul,
takže jemu zůstaly jen obrovský dluhy a oči pro pláč. Vždycky se smál,
že za sedm mega cizích prachů si koupil sedm tun životních zkušeností a
sedmdesát tun deziluzí. Tenkrát to nechápala. Tenkrát ještě ne… Jenže on
je to takovej nezmar, jak to vzal do ruky on, tak to šlo ráz na ráz. Prodal
dekret k jejich bývalýmu bytu, začal vydírat exekutory – prej jsou to taky
jen lidi, ale musí se jim to často připomínat – takže se s nima domluvil
na celkem rozumných splátkách a dokonce nějak skřípnul i bejvalý Honzovy
kámoše z basy, co ho do těch sraček navezli, a vydojil z nich nějaký peníze.
Lepší nevědět jak. Jeho žena, zamlklá Kakamila Marii dokonce našla možná
i práci pro firmu nějakýho podikatele, kterýmu spravuje účetnictví. Marie
o nějaký firemní školce slyšela naposledy ještě za komančů a podezřívala
Davida s Kamilou, že to vymysleli oni, aby jí sehnali flek. Přitom s Kamilou
nikdy zrovna kámošky nebyly, přestože s Davidem vyrůstala jako ségra s
bráchou, jen s tím rozdílem, že do něj ve třinácti byla až po uši zamilovaná.
Kamila jí připadala dost zamlklá a taková divná, ale když Marie skončila
v tom špitále, vzali si David s Kamilou Honzíka k sobě a Honzík se alespoň
začal zlepšovat ve škole a vůbec ve všem proti době, kdy byl u máti, protože
Marie ho u sebe mít nemohla – to by už neutáhla, když jim exekutoři vybílili
byt a rozprodali jí cukrárnu. Za tu cukrárnu pak dostali pokárání exekutorský
komory, pche! Neměla práci, neměla z čeho živit sebe, natož Honzíka, tak
si ho vzala máti, všude jen závěje dluhů a Karolína byla Bůh ví kde s tou
svojí partou a potom s tím neřádem... Navíc Honzíka táhne i Davidův syn
Martin, který je premiantem třídy, a to je pro Honzíka děsnej stimul. Oba
pomáhají Davidovi v dílně a evidentně to Honzíkovi svědčí. A Kakamila,
teda Kamča, mu ještě vyjednala nějaký jazykový kurz zadarmo, prej v nějaký
škole pro budoucí lektory... Bez nich by to nezvládla. Je zvláštní, že
právě ti, kdo prošli takovými životními situacemi, jsou nakonec jediní,
kdo jí zbyli a dokázali pomoci. Možná, že právě proto... Vždyť i ta Kamila
to neměla s Davidem jednoduchý, když byla v jináči na rizikovým a vyslýchala
ji policie kvůli Davidovým dluhům. Skončila z toho ve špitále. Naštěstí.
Později se dověděla, že jako těhotnou a práce neschopnou ji nesměli vyslýchat
vůbec, ale co je to zajímalo? Dyť jim šlo o frčky... Možná proto je Kamča
taková zamlklá... možná je vždycky všechno nakonec jinak, než to vypadá...
Marie se přistihla, že se na nový život upřímně těší. Že to nejsou jen
pozitivistický a dojemný kecy. Vždycky chtěla dělat s dětma, teď je to
přímo její povinnost po tom, co Honza srazil toho kluka...
Honza! Honza manžel, Honza táta nebo Honza hajzl? Kterej je vlastně
Honza? Honza před tím, než ho začali napravovat, nebo ten Honza napravenej?
Co se napravováním naučil přesně to, co nikdy neměl umět? Ten Honza, co
se s ním před tím dokázala milovat i několik hodin? Milovat... jen matně
si vzpomíná, co to slovo vlastně znamená... Ještěže se jí nakonec podařilo
to před všema ukrýt. Hluboko zakopat, nikdo, NIKDO na to nepřišel. A už
nikdy nepřijde! Nikdy se už nikdo nedoví, že půl roku před Honzovým propuštěním
s Petrem... byla sama, tak zoufale sama, a bylo toho na ní moc, Karolína
utíkala z domu a Honzík se ve škole pořád zhoršoval... NIKDY a NIKDO! Bude
daleko a s Petrem už se nikdy nepotká. Máma jí vytvoří stejnou bariéru,
jako ona vytvoří Karolíně, až na ní budou všichni koukat skrz prsty, s
kým si to vlastně to dítě uhnala. Na malým městě to nebude jednoduchý.
Ale nějak to zvládnou. Zase budou žít jako normální lidi. A žádný chlapi!
Kromě Honzíka samý ženský...
"Ježíšmarjá, co když to bude holka?"
"Říkala jste něco?"
"Ale ne, nic, promiňte. Chtěla bych tu vyřídit nějaké administrativní
náležitosti v souvislosti s ukončením léčby."
"Vy už nás opouštíte?"
"A ani nevíte, jak ráda... jak strašně ráda..."
04.01.2013 Integrale