Nechal jsem se inspirovat nedávným D-Fensovým
článkem a chtěl bych se také podělit o své zkušenosti. Ačkoliv jsem
se vždy o R/C modely zajímal, tak k létání jsem přišel jak slepý k houslím.
Táta si pořídil letadlo, ale bylo na něj moc neposlušné, tak jsem dostal
za úkol pilotáž. Obdařen dobrou prostorovou představivostí a „zkušenostmi“
s létáním z různých počítačových simulátorů mi to nedělalo větší problémy.
Samozřejmě chvíli trvalo, než jsem se naučil různá specifika pro modelové
létání. Například to, že za slunečného odpoledne na kraji obilného pole
jsou klesající proudy. V současnosti už se u nás schyluje k třetímu letadlu,
ale vezmeme to popořadě.
Začínal jsem na EPP éru Bendy
Sport od Telinku, které létalo docela obstojně, ale ač jsme použili
relativně silný 3-fázový outrunner AXi (2212/26) a kvalitní napájení NiMH
packem, horno-plošná konstrukce ne nepodobající se hydroplánu mu nedovolovala
nějaké extrémní manévry ani rychlosti. Na druhou stranu letadlo lítalo
celkem stabilně, poslouchalo a např. dřevěná výztuha křídla zaručovala
stabilitu i při ostřejším letu. Model disponoval ovládatelnými křidélky,
směrovkou a výškovkou. Tehdy jsem používal nějakou postarší AM soupravu
Futaba, kterou brácha koupil za 1000 Kč včetně 3 serv.
Na tomto modelu jsem zrušil cca 10 vrtulí v průběhu 2 let, ačkoli se
jedná o EPP, tak se mi podařilo několikrát model nechtěně rozdělit na více
částí, ale dobrá vteřinovka a páska se skelnými vlákny vždy pomohla – minimálně
jednou jsem utrhl celý předek s motorem a jednou cca v půlce ocasu, ale
opravy dělaly model víc a víc bytelnější. Za nejhorší zážitek považuji,
když se mi za letu kouslo servo ovládající křidélka, samozřejmě ne ve středové
poloze. Než jsem stihl zareagovat kontra směrovkou a nějak letadlo ukočírovat,
bylo na zemi. Naštěstí sebou praštilo do vysoké trávy dolů ze svahu. Vzhledem
k velikosti křidélek jsme osadili silnější servo a pak již nikdy problém
nebyl. Také jsme přešli z NiMH článků na trojúhelníkový Li-Ion 3-článek
JETI model
Power Ion 3S1P.
V této konfiguraci se dalo létat na relativně malém prostoru. Pokud
bylo možné v blízkosti zaparkovat autem, bylo možné létat cca 15 minut
a po cca 10 minutové přestávce pokračovat dále s druhým akumulátorem mezitím
nabitým v autě (a první dát nabíjet). Takto to šlo teoreticky do nekonečna,
prakticky jsem se unavil po cca hodině a půl létání a už se bál letět.
S Bendíkem jsem si troufnul i na nějakou tu akrobacii. Nebyl problém
přemet, výkrut, překrut, souvrat, pád nebo let na zádech. Ovšem takový
manévr jako obrácený přemet už chtěl hodně velkou počáteční výšku. Motor
byl dostatečně silný na rychlý let, ale už to nezvládal drak letadla, díky
svým aerodynamickým, nebo lépe neaerodynamickým vlastnostem. Pro další
srovnání bych také rád uvedl, že model nebyl schopný trvale stoupat kolmo
vzhůru. Vydržel relativně dlouho, ale znatelně zpomaloval. Díky těmto nedostatkům,
které mi znemožňovaly provádět s letadlem to, co bych si přál jsme provedli
upgrade letového parku.
Nový kandidát musel mít reálnou předlohu, líbivý vzhled, ovladatelná
minimálně křidélka, směrovku a výškovku a předpoklady pro provádění 3D
akrobacie. Vyhrál EPS model Pilatus
PC-9 vyráběný firmou Ultrafly. EPS sice není tak pevný jako EPP,
ale je lehčí a lépe se lepí. Změna pevnosti je bohužel kritická a nepřipadá
tak v úvahu nějaká velká havárie – ta by znamenala vyndat přeživší elektroniku
a pohon z hromádky polystyrénu a dát do nového modelu.
K novému aeroplánu jsme opatřili také nové rádio – Spektrum DX6 (DSM
– 2,4 GHz), které je podstatně méně náchylné na rušení (využívá dvě nosné
frekvence a digitální kódovaný přenos), 6 kanálů a disponuje už pokročilými
funkcemi jako jsou mixy, dvojí výchylky nebo exponenciály. Vše velice detailně
konfigurovatelné (také jsem nad nastavením a učením se ovládání samotné
soupravy strávil celé odpoledne – a to se považuji za technický typ).
Aparatura má přednastaveno několik víceméně užitečných mixů a pak zcela
custom režim, kdy je možné namixovat cokoliv s čímkoliv. Nakonec jsem si
v poklidu základny nastavil 2 přepínatelné režimy – akrobatický – se všemi
možnými i nemožnými mixy a – běžný – pro normální létání. Plus globální
přepínání dvojích výchylek a klapky (ty je možné simulovat křidélky, protože
křidélka jsou ovládána nezávisle na sobě – každé jedním servem). S nastavením
exponenciálů jsem se ještě nedostal do finále. Nevím, jestli je přepínat
zvlášť nebo je přepínat v návaznosti na zvolený režim, či dvojí výchylky,
a jestli jsou vlastně u takového modelu potřeba.
Pro pohon byl použit nový „axík“ (2217/16), původní Li-Ion články a
nový regulátor JETI model RAY 25. Původní regulátor z Bendyho je sice lepší
(JETI Advance Plus nebo něco takového), ale na menší zatížení. Nový regulátor
sice neumí regulovat jinak než po lineární křivce, ale toto je kompenzováno
v rádiu, kde se také na throttle dá nastavit exponenciál. Zajímavostí je,
že protože model je konstruován na použití klasického DC motorku s převodovkou,
což je těžší než samostatný outrunner, museli jsme vpředu vytvořit balast
pro dovážení. Výkon vychází na docela neuvěřitelných cca 150W. Motor je
určen pro akrobatické modely do 750 gramů a „pécé devítka“ v naší konfiguraci
váží něco málo přes půl kilogramu. Na modelu je to přemotorování opravdu
znát.
Řeknu vám na rovinu, že fofr to byl takový, že při prvním letu mi ulítl
kryt akumulátorů s kabinou do řepkového pole. Buďto soudruzi nepočítali
s takovou motorizací, nebo „kterejkreténtozkonstruovalnamagnet?“ Šel jsem
ho samozřejmě hledat, ale řepka je horší než ta kukuřice. Nakonec mi byl
vyroben překryt nový, sice bez průhledné kabiny, ale zajišťovací kolíkem
zboku, takže další eject už naštěstí není možný.
Pilatus je potřeba ještě trochu vylepšit a vyztužit, protože asi opravdu
nebylo počítáno s takovým výkonem. Uhlíková táhla ke kormidlům, nahrazující
těžké dráty dodávané ve stavebnici, odvádí svojí práci perfektně. To se
ale už nedá říct o laminátové výztuze křídla. Po několika pokusných letech
jsem ani radši nepřepínal na velké výchylky, neboť už na malé jsem se bál,
že letadlo při některých mých krkolomných manévrech vzpaží, laminát nelaminát.
Také proběhlo laborování se stoupáním a průměrem vrtule. Nyní je tam APC
10 x 4,7. Jako dobrý zlepšovák považuji nabarvit horní a dolní plochy křídla
odlišnou barvou – je pak možné na dálku lépe určit polohu (rotaci) letadla
v prostoru.
Letadlo je teď na odpočinku a čeká ho výztuha křídla uhlíkovým páskem,
abychom konečně mohli objevit jeho skutečný potenciál a doladit nastavení
aparatury. A abych nezapomněl – tak stoupá kolmo vzhůru. Pořád. Člověk
ho už skoro nevidí a ono si letí dál. Ono aby ne, tabulkový tah je někde
kolem 10 N. Docela by mě zajímala nějaká technická data z průběhu letu.
Vmax odhaduji tak na 70 – 80 km/h.
Nakonec si svůj model našel i táta – Telink
Stinson. Osadíme ho původním motorem, regulátorem a novými akumulátory.
Věřím, že Stinson bude poslušnější než původní Bendy.
Nakonec malé doporučení: V mezičase si tatík pořídil začátečnický interiérový
vrtulník – E-flite
Blade mCX, což je takový malý zázrak techniky. Cca 20 cm dlouhý, dvourotorový
vrtulník obsahuje 4-kanálový DSM (2,4 GHz) přijímač, 2 regulátory otáček,
2 serva, gyro a 1-cell 110 mAh Li-Pol článek. Na rádiu se dá zapnout menší
výchylky, což je ideální volba pro začátečníky. Lítá perfektně a naučí
se s ním snad každý.
2.11.2009 HonzaCZ