Udělám vám radost jedním také hluboce lidským příběhem z dnešního dopoledne.
Vydal jsem se navštívit místa, kde spočívají ostatky mých předků, abych
si tak mohl připomenout doby, kdy i oni mohli slavit vánoce a vidět po
padesáté Princeznu se zlatou hvězdou na čele. Letos byla výprava o to smutnější,
že se seznam nepřítomných a pozůstalých rozrostl o mou matku, která zemřela
v lednu tohoto roku.
Nevnímaje příliš dopravní chaos, našel jsem si volné místo poblíž hřbitova
v českobudějovické čtvrti Mladé a zasunul do ní podélně pozadu svoji sociální
imitaci Alfy 156. Odebral jsem se do prostor hřbitova a vrátil se asi za
dvacet minut.
Až tehdy mi došlo, jaký hrozný chaos v těch místech je. Jedni řidiči
se snažili zaparkovat, jiní bránili těm již parkujícím ve výjezdu, překáželi
si navzájem, houkali a blikali na sebe, dělali blbé posunky a vrhali jeden
na druhého nenávistné pohledy. Přitom stačilo tak málo, trochu koordinace
a myšlení dopředu. Je tak těžké pochopit, že pokud se chce n aut postavit
na n parkovacích míst, že nejprve z nich musí předtím zaparkovaných n aut
vyjet? Prostá logika, dávající například přednost osobám vycházejícím z
místnosti ven před těmi, kteří do ní vstupují, se snad mohla stát u inteligentních
bytostí podmíněným reflexem, ale u blbého stáda zdivočelých a Santou Clausem
frustrovaných šimpanzů, které se v tu chvíli v tom místě vyskytlo, nikoli.
Do toho všeho sestoupil deus ex machina. V tomto případě spíše Gott
aus der Maschine. Sledoval jsem tlusté velké BMW s protekčním číslem BVněco
XX YY, jak si razí cestu zácpou dopředu a houkačkou jako sonickým dělem
zahání na chodník podlidi v podautech v protisměru. Řidiče árijského vágnu
omlouvalo jen to, že je z Brna, u těchle lidí člověk tak nějak genialitu
nepředpokládá, jak jsme se na tomto webu už mohli jednou přesvědčit. Za
ním využíval výhod silnějšího bratra zmrd jihočeské provenience v oktávii
a k tomuto vánočnímu konvoji se přidávala další auta, kterým pojem slušnost
neříkal nic ani na Štedrý den. Jenže jejich cesta vpřed, k stoprocentně
asertivním kapitalistickým zítřkům, byla zastavena náhle vzniklou překážkou
– další auta z protisměru jim nemohla uhýbat na chodník, protože tam už
žádný chodník nebyl. Dále byla pouze stoka.
Kombinace agresivity, hlouposti a neumětelství pár svátečních řidičů
patřících ke koloritu každých svátků vyvolala lokální kolaps. Major Huml
by řekl, že dneska je to v Mladým u hřbitova na pětce a vůbec se to nehejbe.
Záhy jsem seznal, že se celý prostor absolutně zablokoval a není z něj
cesta ani ven, ani dovnitř. Bylo mi to dokonale jedno. Hleděl jsem na celou
situaci jako na unikátní zjevení, kdy nikoli Santa, ale nějaký pohanský
bůh blbosti, říkejme mu třeba Petr Novotný, sestoupil na zem, aby svou
berlou namočenou do hoven posvětil celé toto místo.
Býval bych to mohl sledovat celé hodiny – až bych se pokochal, býval
bych cordobu zamkl a šel domů pěšky, mám to odtud asi dva kilometry. Jenže
události spěly k dějinnému zvratu. Ne že by snad vliv boha Novotného pominul,
ale nějak samo od sebe pominulo úzké hrdlo láhve, které bránilo v provozu
a celé se to dalo do pohybu.
Poučení?
Všichni se rozešli svými cestami. Někteří tam strávili kvůli blbosti
jiných mnohem více času, než museli. Dva lidé ze tří se chovali na Štedrý
den jako sobecká hovada a se zvířecí urputností prosazovali pouze svoje
zájmy. Za pár hodin se títíž lidé, ne, vlastně zvířata nažerou k prasknutí
a v podroušeném stavu vyrazí na půlnoční, kde budou stát v kostele s cigaretou
v hubě a značkovým kulichem na hlavě. Budou vzývat ducha vánoc a sugerovat
si, jak byli nejen celý den, ale celý rok milí, příjemní, nesobečtí a ohleduplní.
Nakonec milostivě přispějí dvacet korun na nějakou obskurní nadaci specializující
se na pomoc lučním kobylkám postiženým kulhavkou a tím vypilují vizi sebe
samotných jako homo sapiens k lživé dokonalosti.
Osobně si myslím, že Vánoce jsou hodně pokrytecké svátky.
Přežijte je ve zdraví.
24.12.2004 D-FENS