... tentokrát z druhé strany barikády
Nedávno se tady objevil článek popisující ne zrovna slušné jednání přepravce
společnosti PPL. To mě konečně donutilo k tomu, abych po delším rozhodování
sepsal svoje zážitky s touto firmou. Nikoliv ale z pohledu běžného zákazníka,
nýbrž brigádníka (rozumějte pucfleka pro všechno), který se tam marně snažil
v průběhu času zbohatnout.
Co tahle práce obnáší? Žádnou inteligenční námahu nečekejte, jedná se
čistě o manuální záležitosti. Vykládání, nebo nakládání balíků do kamiónu,
ruční převážení zásilek, které nemohou z nějakého důvodu přijít na pás
(jsou buď neforemné, moc těžké, nebo třeba ostré, takže by mohly pás poškodit,
popř. všechno předcházející dohromady) a po konci směny úklid haly. Největší
námahu na mozek představuje těch pár okamžiků, kdy musíte podle trojmístného
kódu nalepeného na zásilce rozhodnout, jestli ji poslat do jednoho, nebo
do druhého rohu, to podle toho, kam směřuje. Asi posledním vaším úkolem
je poslouchání těch, kteří vám na těch pár hodin šéfují. To ovšem vyžaduje
občas silnější nervy a trochu cviku k tomu.
Řekněme si to na rovinu. Byl bych velmi naivní, kdybych v takové provozovně
čekal odborníky na kvantovou fyziku, kteří o přestávce nad šálkem kávy
a doutníčkem Café Créme debatují s makroekonomy z vedlejší provozovny nad
Felliniho Amarcordem. Tak to prostě není a je třeba to tak brát. Přesto
jsem byl občas překvapen, jací lidé na světě také existují a jsou v našich
končinách svéprávní (jinak by snad nemohli být zaměstnáni).
S kým se tedy můžete v takovém skladišti setkat? Začněme těmi, se kterými
přichází do styku běžný zákazník nejčastěji, tedy se šoféry. Převahu zde
mají mladí kluci, většinou absolventi nějakého učebního oboru majícího
co dočinění s autama (mechanici, autoelektrikáři atp.), kteří se prostě
neuchytili u svého řemesla a tak šli točit volantem. Nejvíc pilotují stroje
jako Ducato, Boxer, Jumper nebo TurboDaily, které měly již dávno projít
přes vysokou pec. Brzy po ránu přijde takový maník do práce, koupí si kafe
a za neustálého obvolávání zákazníků si začne sám skládat do přiděleného
vraku zásilky, které musí přes den rozvézt. Brigádníci s nimi téměř nepřijdou
do kontaktu. Občas sice některý z nich přijde s žádostí o pomoc (např.
při nakládání velkého, nebo těžkého balíku), většinou ale bývají aspoň
trochu slušní a semtam za pomoc dokonce poděkují. Několik z nich znám i
osobně a musím říct, že jsou to vcelku fajn lidi.
Další skupinu představují haloví pomocníci, nebo jak je nazvat. Ti jsou
u firmy sice zaměstnaní natrvalo, zřejmě ale představují něco jako „nejnižší
kastu.“ Za občasného sakrování stojí u pásu, rovnají balíky a váží je.
K sobě mají někoho z brigádníků jako pomocníka. Sice jim seno většinou
kouká až z uší, nutno ale podotknout, že se až na výjimky chovají rozumně
a když něco zvrzáte, nezačnou na vás hned hulákat. Jako v každém moři se
samozřejmě ale i zde najdou ostrůvky.
Jeden takový si budu pamatovat ještě velmi dlouho. Honosil se přezdívkou
Hugo (nevím proč, prostě se mu tak říkalo), nosil montérky, které vypadaly,
jako by čerstvě vypadly krávě z huby a neuměl promluvit normálně. Koho
potkal, toho seřval jak psa. Že k tomu téměř nikdy neměl důvod, nemusím
připomínat. Pokaždé, když měl se mnou stejnou směnu, jsem se snažil uklidit
co nejdál od něj a zaplaťpámbu vždycky se mi to povedlo. Litoval jsem ale
ty, co s ním museli pracovat - ten jekot byl slyšet až na druhý konec haly.
S kamarádem jsme si říkali, že ten snad řve i doma na sprchu, když mu neteče
teplá. Představoval klasický případ pazdráta, se kterým si každý normálně
vytře prdel a když náhodou dostane na několik hodin moc nad brigádníky,
hodlá si ji užít až do konce.
Poslední (a asi i nejdůležitější) skupinou jsou haloví mistři, tedy
ti, co vám bezprostředně šéfují. Při příchodu na směnu si vás zapíšou,
zadají vám práci a po skončení roboty vám vypíšou pracovní výkaz. Setkal
jsem se s několika z nich a každý byl jiný. Jeden byl vyloženě fajn chlap.
Neprudil, občas se dokonce zastavil a poptal se, jak to šlape, zkrátka
pohoda. Další byl sice místy nepříjemný jak osina v řiti, nicméně se ním
dalo rozumně domluvit a vždycky vám připsal nějakou hodinku navíc. Když
byl moc nával, tak si sám stoupl k pásu a trochu nám pomáhal. Nejhorší
byl ale ten, který mi šéfoval jako úplně první. Nevím, jak se jmenoval
(ono je to vlastně i jedno), s kamarádem jsme ho ale podle podpisu na výkazu
překřtili na „Sockinga.“ Umolousané maskáčové kalhoty z tržnice, zlatý
kroužek v uchu, sestřih Ramba přejetého starou sekačkou, průvan v hlavě
a slovní zásoba Kromaňonce. Naprosto nejslušnější oslovení, co jste od
něj jako brigádníci mohli očekávat, bylo „vole.“ Během pracovní doby chodil
kolem kamiónů, pozoroval potící se nakládací čety a buzeroval. Dodneška
si vzpomínám na scénu, kdy přidusal k našemu návěsu a slovy „Kurvadopiče
se s tim mrdáte jak čuráci, tady sou eště kurva kamióny na naložení, mě
serete chlapi, začněte něco dělat piče, ste tady úplně na hovno!“ se
nás snažil popohnat. Po takto vyčerpávajícím výkonu se uklidil na chvíli
před halu za účelem oblažení svých plic Viceroykou, aby totéž zopakoval
o deset minut později u vedlejšího návěsu. Každá směna byla zakončena oblíbeným
cirkusovým číslem „Napiš výkaz bez chyby.“ Funění a nadávání bylo
pokaždé korunováno brilantním podpisem, za který by se nemusel stydět ani
gorilí samec Richard (to zmršené rádoby krasopisné S mě rozesmívá ještě
teď - podle písma bylo vidět, že pán toho v životě asi moc nenapsal). Uznejte
sami, že v takových podmínkách se dá dělat opravdu blbě.
Samostatnou (a vcelku okrajovou) kapitolou jsou hustomanageři (čti:
hošíček ve žluté košili s kravatou, podle smradu politý odhadem třemi litry
nějaké sexy voňavečky a špatně zaparkovanou služební Ochcávkou před halou).
Ti téměř pořád sedí v kanclu a není je vidět. Občas ale chytnou záchvat
aktivity a jsou se podívat, jestli se plebs nefláká. Pak to končívá situacemi,
kdy takové individuum zastavuje brigádníka tlačícího rozšmajdaný vozík
se zásilkami a donekonečna kontroluje, co je to za balíky. Naštěstí jejich
výskyt přímo v hale je velmi sporadický.
Co napsat na závěr? Snad to, že tahle práce mě opravdu naučila vážit
si toho, že můžu studovat. Pokaždé, když se mi nechce učit, vzpomenu si
na Sockinga a rázem to jde lehce. Tady konkrétně lze vypozorovat docela
pestrou směsku lidí – od rozumně uvažujících jedinců až po totální pitomce.
Úplně na konec bych chtěl ještě připojit omluvu těm několika neznámým,
kterým jsem svou neopatrností při vykládání, nebo nakládání nejspíš něco
zničil. Je mi to vážně líto, ale uznejte sami, že pokud na vás osm hodin
v kuse někdo řve a makáte jak šroub, tak ke konci směny už je vám vcelku
jedno, jestli ten monitor, co právě spadnul, je nebo není v pořádku. Snad
vám to pojišťovna proplatila.:-)
17.02.2010 Velkej Mara