Řeknu to na rovinu: na naší rodině cestovní kanceláře moc nevydělají.
Je to především proto, že manželka v minulosti v několika CK pracovala.
Protentokrát jsme však museli udělat výjimku.
Obvykle když plánujeme dovolenou, kontaktujeme přímo poskytovatele ubytování.
Nejen že to kolikrát vyjde levněji, ale dává to i větší volnost co se organizace
dovolené týče. Takhle jsme jednou získali za ubytování cenu o celých 200
euro nižší, než kdybychom jeli přes cestovku. A také manželka, která dříve
v několika CK pracovala, má dokonalý přehled o běžných praktikách CK: sama
by služeb CK nevyužila, není-li to nezbytně nutné.
Letos jsme však museli udělat výjimku. Inu, krize zapracovala a ze zaměstnavatele
se stal zaměstnavatel bývalý. Situaci se zaměstnáním jsem nakonec vyřešil
po svém a k maximální spokojenosti, ale celé se to semlelo v tu nejnevhodnější
dobu: těsně před prázdninami. Poněkud blbé vzhledem k děckám. Dovolenou
jsem si mohl vzít nejdříve koncem srpna, ale manželka začátkem července
dělala státnice a chtěla si po nich pořádně odpočinout. Dovolená hold pro
tyto prázdniny musela být separé. A protože manželka neměla odvahu jet
s děckama několik hodin do ciziny autem, padlo rozhodnutí: pojedou autobusem.
Objednali jsme klasický autobusový zájezd do Itálie do kempu pod stan.
Jak mi manželka potom řekla, udělala cestovka několik zásadních chyb, které
by CK udělat neměla. Ale přivezli je tam i zpátky, takže o tom psát nebudu.
Zajímavější bylo, jaké lidi bylo možno na takovém zájezdě potkat. Ano,
správně, jsou to především vohnouti!
Takový vohnout jede na low-end dovolenou (na víc prostě nemá), ale chová
se tam jako ten největší machr pod sluncem. Což je vcelku logické, největšího
machra dělal vždy ten, kdo byl jinak absolutně k ničemu. Kupříkladu jeden
z vohnoutů, podle všeho zasloužilý to otec rodiny, se po jedenácté hodině
večer rozhodl, že si pustí svou oblíbenou hudbu. Už nevím, co to bylo,
asi Vondráčkovic Helénka, každopádně se to nedalo poslouchat a bylo to
hoooodně nahlas. Nejen že to budilo usínající děcka, ale v Itálii je v
tuto hodinu už noční klid. Když ho šla manželka upozornit, že je moc hlučný,
ještě se tomu divil a házel kyselé ksichty.
Pro srovnání: v nedalekém stanu dovolenkovali jacísi mládežníci. Ti
sice měli přes den puštěnou hudbu (nějaké domečky či jak se tomu říká),
ale bylo to jenom přiměřeně nahlas, ale hlavně večer odešli někam kalit
a nebylo po nich ani slechu. Optimální stav.
V jiném stanu poblíž bydlela jakási vohnoutí rodinka. Když mi o nich
manželka vyprávěla, byl jsem docela udiven, že v Praze, kde bych očekával
spíše zmrdy, žijí také vohnouti. Jejich projevy se daly rozdělit do dvou
základních skupin. Za prvé to byly nekonečné diskuse nad výší sociálních
dávek, samozřejmě s výsledkem čím víc, tím líp. A za druhé to byly levné
nákupy. Jejich den vypadal takto: napřed pečlivě prostudovali letáky místních
supermarketů, přičemž se zaměřili na zboží ve slevách. Pak vyrazili na
lov, ze kterého se vraceli obtěžkáni k prasknutí nacpanými taškami plnými
potravin. Ne že by to tak moc chtěli, prostě to viděli zlevněné, tak si
to museli koupit. To velké nakoupené množství potravin samozřejmě ještě
týž den stihli sežrat. A další den se kolečko opakovalo.
V lunaparku nedaleko kempu potkala manželka vohnoutího kolotočaře. Čech
pracující v Itálii, který u kolotočů dělal jakéhosi poskoka. Věkem okolo
třiceti, ale zarytý antikapitalista a fanda časů hluboké totality. A jak
už to u těchto lidí bývá, pracoval s krajním odporem. Když jednou zase
pěl ódy na komunisty, manželka mu odpověděla: „buďte rád, že u nás nejsou,
jinak byste nemohl pracovat tady.“ A co na to vohnout? „Kdyby byli
u nás komunisté, tak bych tady pracovat nemusel!“
Co s tím? Asi nic. Na vyšší level asi vohnouty nepředěláme. Ale můžeme
se trochu pobavit na jejich účet. A příští rok si vše vynahradíme. Pojedeme
tentokrát všichni na high-end dovolenou. Jaké lidi tam asi budeme potkávat?
Že by pro změnu zmrdy?
07.03.2010 Cat