Zvolil jsem výše uvedený titulek, protože o tom „Jak jsem se zas jednou
zdravě nasral“ jsem už kdysi psal. Nicméně skutečnost je taková, že přesně
toto rozpoložení u mne opět nastalo.
Brouzdal jsem bez nějakého konkrétního cíle po Internetu a úplnou náhodou
jsem narazil na stránku http://milovice.narod.ru/index.html
. Zaujalo mne to, protože zcela zjevně se jednalo o stránku ruských veteránů,
kteří nám z Milovic i z dalších míst přes dvacet let „pomogáli“.
Zmobilizoval jsem svou už z více jak poloviny zapomenou ruštinu a pustil
jsem se do louskání bukvic. Chtěl bych předeslat, že jsem, alespoň zpočátku,
ke čtenému přistupoval bez předsudků. To, že se lidé, kteří spolu z těch,
či oněch důvodů žili, po nějakém čase hledají, na tom bych neshledával
nic až tak špatného. Setkávají se bývalí političtí vězňové právě tak, jako
příslušníci wehrmachtu. To co je na dané stránce děsivé je fakt, že tito
lidé si vůbec neuvědomují, v jaké roli v téhle zemi vystupovali.
Článek o třech částech, „Výlet
do Milovic“, je psán s takovou dávkou nostalgie a patosu, že máte pomalu
výčitky svědomí a stále si musíte připomínat, že jsme to nebyli my, kdo
někam vtrhl se záplavou tanků, nezlikvidoval (alespoň částečně) zákonnou
vládu, nedosadili kliku vlastizrádců a nedonutil dva národy (a při jiných
příležitostech mnohé další) žít způsobem, kterým žít nechtěly.
Ze všech tří částí dotyčného článku vyplývá jediné, dotyčná autorka
do dneška vnitřně považuje Milovice a potažmo tuto zem za svou a od nás
považuje téměř za zločin, že jsme je nakonec šupem poslali tam, kam patří
– do jejich komunistického ráje. Samozřejmost, s jakou oficírská dcerka
hovoří o Milovicích a dalších místech naší vlasti jako o „své“, popřípadě
„jejich“ je naprosto urážlivá. „Jejich“ domy, „jejich“ kasárna, „jejich“
to, čemu říkali „Memorial. Takhle krásné to bylo za jejich časů,
a do takovéhoto stavu to ti zlotřilí Češi přivedli.
"memoriál" dnes
Další vývoj by byl nad slunce jasnější. V další generaci by celou tuto
zemi považovali za „svou“, tak jak „své“ považovali a dosud považují Litvu,
Lotyšsko, Estonsko a další a další země, které vojensky okupovali a pohltili.
Postoje, které se v řadě (ne-li ve všech) článcích neustále opakují, jsou
naprosto totožné s postoji sudetoněmeckého landsmanšaftu. Zločinní Češi
je v podstatě vyhnali z domova. Na rozdíl od sudeťáků nemají ovšem naši
slovanští „bratři“ ani tu omluvu, že by s námi toto území historicky sdíleli.
Tento postoj se jako červená nit táhne celo řadou dalších článků, nebo
lépe řečeno tou lepší částí uveřejněných textů. Ano, čtete dobře, tou lepší
částí, protože ta horší část se číst téměř nedá a padá na mne hrůza. Příkladem
může být článek soudruha generála Eduarda Michajlova (publikováno v roce
2002 /!/, tedy jedenáct či dvanáct let po neslavném exodu slavné Rudé armády
a po změnách v Rusku samém), příznačně nazvaný „Jak sovětská vojska „okupovala“
ČSSR“. Včetně těch uvozovek prosím. Článek najdete tamtéž. Z těch uvozovek
i dalšího textu jasně vyplývá, že soudruh generál ještě v roce 2002 považoval
za svaté právo Sovětského Ruska vtrhnout kamkoliv a nutit kohokoliv k čemukoliv.
Úplné skvosty se dozvíte na samotném konci článku. Nic z toho, do čeho
slavná Rudá armáda investovala peníze a práci se nepoužívá, aniž se slavné
Rudé armádě dostalo jakékoliv (finanční) kompenzace za onu nesobeckou internacionální
pomoc, kterou nám tak obětavě poskytla.
O tom, že na bývalém ruském letišti Hradčany ještě po patnácti letech
po odchodu okupačních vojsk dnem i nocí hučí čerpadla pumpující naftovými
produkty zaneřáděné spodní vody ani slovo o tunách zahrabané munice vůbec
nemluvě.
Co z toho všeho vyplývá? Ruská oficírská kasta se dodnes považuje za
oprávněnou k tomu, aby nutili jiné k tomu, co nechtějí a běžný ruský člověk
na tom zjevně neshledává nic divného. A to je ta největší hrůza, protože
může nastat situace, že národ má vládu se kterou se neztotožňuje, ale které
není schopen se zbavit. Známe to z vlastní zkušenosti.
Jestliže si ovšem národ vůbec neuvědomuje, pod jakou vládou žije a považuje
za samozřejmé, že vyschnou-li stepi, prostě se nastěhujeme k vám, pak už
nemám, co bych dodal.
Váš Katoda
22.04.2008