V běžné tuzemské literatuře
(vyjma odborné) se disciplína lití kulí příliš nevyskytuje,
pokud ovšem jednou dojde na fantasy s využitím palných zbraní
ládovacího typu, vyplave dříve či později na povrch
problematika střeliva. Klasika praví, že ty pravé
magické kule se mají lít o půlnoci na křižovatce lesních cest,
kudy projíždí divoká honba (což platilo spíše pro myslivce),
kdo to měl do lesa daleko, musel si vystačit s popravištěm.
Materiálem mohlo být klasické olovo nebo stříbro.
Když pominu legendy a nejrůznější
pověry a shromáždím vlastní poznatky, je závěr jednoznačný.
Lití kulí je dost náročná
„alchymie“ i bez magie. Problém je už se surovinou - obyčejným
olovem (stříbro jsem z finančních důvodů zatím nezkoušel).
Nejběžnějším zdrojem tohoto léty osvědčeného materiálu jsou
staré vodovodní trubky. Jako údajně kvalitnější materiál je
uváděn stínící plech z kabelů, plomby na sudy, olovo z výstelek
kotlů, naopak není doporučováno olovo z akumulátorů a liteřina
- obojí pro přílišnou tvrdost a nežádoucí příměsi
(nezkoušel jsem).
Výchozí surovinu (trubky) je nutno
rozlít do použitelnější formy, materiál se při tom přečistí.
Na tuto činnost je záhodno použít nějaký postarší plechový
hrnek či obyčejnou plechovku vhodné velikosti a jako zdroj
potřebného tepla podle okolností buďto otevřený oheň, plynový
či výkonný elektrický vařič (případně sporák). Dalšími
potřebami jsou formička na „pruty“. Může být z plechu, kusu
úhelníku či v horším případě z alobalu a v krajní nouzi
korýtko ze dřeva nebo dobře namočené džínoviny v dřevěném
rámu, což je o hubu, protože to prská. Dále stará naběračka,
kleště a dostatečně velká ohnivzdorná podložka. Od věci není
ani ochrana zraku a tepelně odolné (nehořlavé) odění.
Olověné trubky naporcujeme na kusy
tak velké, aby se vešly do tavící nádoby, a roztavíme je.
Taveninu občas mícháme naběračkou (či kusem dřeva – ale
smrdí to a dřevo se zvolna pálí), čímž uvolníme mosazné
armatury a nečistoty, které se posléze shromáždí na hladině a
je možné je (naběračkou či kleštěmi) odstranit. Lze přidat i
tavidlo – parafín, snižuje to ztráty. Po odstranění nečistot
je možno pomocí naběračky (nebo nouzově rovnou z hrnku drženého
kleštěmi) lít olovo do formy na pruty. Pruty z formy vyklápíme
pomocí kleští, je nutno při tom dávat pozor, jestli už kov ve
formě opravdu ztuhl. Ideální rozměry prutu se pohybují: délka
10-15 cm, průřez 1,5x2 - 2x3 cm. Tímto způsobem zpracujeme
veškerou momentální zásobu olova, která tak získá na čistotě,
skladnosti a transportovatelnosti. Je samozřejmě možné lít
rovnou kule, ale tento přímý postup není většinou možno použít
v terénu, navíc při lití ze surového materiálu zůstávají v
olovu nečistoty, které se odstraňují při přečištění
přetavením do ingotů.
Vlastní lití kulí je podobné
předchozí proceduře. Potřebujeme kleště na kule, licí
naběračku, olovo, nehořlavou či postradatelnou podložku (v
terénu většinou kámen či rozštípnuté poleno) a dostatečně
intenzívní zdroj tepla. Podle konstrukce kleští se možná ještě
vyplatí libovolný dobře uchopitelný a snadno manipulovatelný
těžší předmět (v mém případě tupá strana tesáku), kterým
se bude „odklepávat“ střižný plech.
Na vysvětlenou: Dnes běžně
používané kleště na lití kulí mají klasický tvar, na jejich
čelistech jsou umístěny dvě půlky formy (kokily), kryté z vrchu
střižným plechem. Tímto plechem prochází nalévací otvor do
formy, plech sám je pohyblivě uchycen na jedné půlce formy, na
straně protilehlé úchytu má výstupek sahající přes obrys
uzavřené formy. Po odlití kule se úderem na výstupek střižný
plech posune a odstřihne nálitek, z formy pak vypadne kule, kterou
nemusíme v případě nutnosti dále opracovávat.
Ale zpět k lití – popis je
specifikován pro činnost v terénu (otevřené ohniště, malý
vařič).
Naporcujeme olověný prut či pruty na
kousky odpovídající velikosti licí naběračky, dáme je do
naběračky a roztavíme. Připravíme kleště - zkontrolujeme
čistotu formy a styčných ploch (forma se musí hladce uzavřít a
těsnit, navíc musí být suchá), překontrolujeme umístění a
pohyblivost střižného plechu (nalévací otvor v plechu musí
lícovat s otvorem formy) a kleště opatrně předehřejeme. Pokud
bychom tak neučinili, mohlo by v lepším případě olovo zatuhnout
v nalévacím kanálku a kule by se neodlila, v horším případě
by při lití v kleštích vznikla větší bublina a následný
efekt pak připomíná gejzír (příčinou bývá i vlhkost ve
formě), který žhavým, leč rychle tuhnoucím olovem pocáká
všechno okolo. Bohužel olovo občas ztuhne až poté, co se vsáklo
do oblečení (jauvajs).
Máme předehřáté kleště,
olovo se v naběračce chová jako voda (je tudíž dost teplé),
takže můžeme začít odlévat. Správná licí naběračka má
nalévací hubičku či zářez a dobré kleště mají nalévací
otvor ve střižném plechu formovaný jako nálevku, takže při
troše cviku není problém nalít do kleští přesnou dávku olova
a příliš nepřelít (mělo by to být „s kopečkem“, ale ne
víc). Olovo by na nalévacím otvoru mělo vytvořit malou
„čepičku“. Po nalití olova odložíme naběračku zpátky na
oheň, odklepneme střižný plech a vyklopíme kuli. Pokud nemělo
olovo v naběračce dostatečnou teplotu, kule se neodlije celá a je
nutno ji recyklovat, stejně jako nálitky odstraněné ze střižného
plechu. Postup opakujeme, dokud je v naběračce olovo, pak (nebo
průběžně - podle okolností) roztavíme další várku olova,
odstřižené nálitky a případné zmetky a pokračujeme v lití,
dokud nemáme dostatek střeliva, nebo nedojde materiál. Ideální
je „jet“ na dvě nádoby – naběračku, ze které lijeme a
větší plechovku, ve které se průběžně taví další olovo a
ze které doplňujeme obsah naběračky. Pokud hodláme lít olovo
doma a ve velkém, vyplatí se pořídit elektrickou pícku firmy
Lee. Má termostat a vypouštěcí hubici s pákovým ovládáním
pro přesné dávkování.
Ne všechny kleště jsou se
střižným plechem, dostatečně kvalitní a dobře seřízené.
Odlité kule je proto často nutné ještě dále opracovat. U kleští
bez střižného plechu je nutno odštípnout nálitek a stopy po
nálitku začistit, začištění nálitku se týká i kulí z
tuctových kleští, kde je v kokile příliš dlouhý nalévací
kanálek. Starší kleště občas nepřiléhají, takže je nutné
začistit i otřepy po obvodu kule. Jsou i další způsoby ošetření,
ale ty spadají do kategorie „průmyslové“ - mechanické
oválení, spojené s grafitováním či přímo válcování kulí,
ale to vyžaduje speciální vybavení.
Během lití může samozřejmě
dojít k různým nepříjemnostem - o pocákání olovem je psáno
výše, z různých příčin může dojít k vylití olova z licí
naběračky, na akcích pak působí problémy jednak obecenstvo a
druhak samotný oheň - kouř do očí, uhlíky v naběračce nebo
její nestabilní umístění a následná ztráta olova, ožehnutí
plamenem a spousta dalších nepříjemností si k tomu řeknou své.
A to je lití za světla! Kdo dokáže odlít kule o půlnoci na
křižovatce lesních cest bez moderního osvětlení a ztráty
zdraví, nářadí či surovin, zaslouží si vyznamenání za
šikovnost!
18.11.2012 Střelec