Jak je v případě mojí maličkosti běžné, opět mne nadzvedl jeden intelektuál.
Jmenovitě to byl pan politolog Bohumil Doležal. Ve svém článku
pojednávajícím o eventuální „půjčce“ Mezinárodnímu měnovému fondu, klade
totiž pateticky řečnickou otázku: „...proč se např. v zápalu diskuse
nikdo nepokoušel vyčíslit, kolik peněz jsme od vzniku EU z Bruselu vyždímali?“
Jedná se opětovně o klasický intelektuálsko-novinářský trik. Položí
se řečnická otázka a na základě použité slovní zásoby (sloveso „ždímati“)
se čtenářům podsouvá dojem, že Čechům slouží Evropská unie jako něco, co
silně připomíná dojnou krávu. Současně se (oprávněně) předpokládá, že lehkověrný
čtenář nepůjde a podsouvaný názor si neověří. O tom, že by to udělal pan
autor, o tom nemůže být řeč a učinil-li tak, pak svá zjištění čtenářům
z pochopitelných důvodů nepředkládá. V tomto konkrétním případě by se totiž
stal mistrem světa v řezání větve na které sedí.
Pan politolog Doležal mne inspiroval k tomu, abych si zjistil, jak se
věci mají.
Hrubý domácí produkt v roce 2010 činil 3 775 miliard korun v běžných
cenách, jak se o tom můžete přesvědčit zde.
Z této
stránky se dozvíte, že od našeho vstupu do EU, do roku 2011 ( tedy
za sedm let) získala Česká republika 401 miliard korun na dotacích
ze strany EU. Tyto úhrnné dotace za sedm let tedy činily 10,6% hrubého
domácího produktu v jediném roce 2010.
Ale pozor, ze stejné stránky se dozvíte, že současně zaplatila Česká
republika na platbách do rozpočtu Evropské unie celkem 239 miliard
korun, čímž čistý profit za dotyčných sedm let klesl na 162 miliard
a tedy na 4,3% HDP za jediný rok 2010.
Po „půjčce“ shora uvedených devadesáti miliard by následně profit plynoucí
z našeho členství klesl na sedmdesát dvě miliardy a tedy na 1,9% HDP v
jediném roce 2010.
Takhle tedy v reálu vypadá ono páně Doležalově „ždímání“ EU ze strany
České republiky. Jestliže vás tedy argumenty pana Doležala ovlivnily a
shledáváte je logickými, stáváte se pro změnu mistry světa ve skoku na
špek.
Možná , že se divíte (ale spíše ne), proč v tomto kontextu tak zarputile
uvádím výrazy „půjčit“ a „půjčka“ do uvozovek. Je tomu tak proto, že jen
absolutní naivka by se snad domníval, že z této „půjčky“ uvidíme někdy
zpět byť jediný halíř, o nějakých úrocích vůbec nemluvě.
Věci se totiž mají tak, že Mezinárodní měnový fond si dělá dluhy na
to, aby bylo na zaplacení alespoň úroků z dluhů Řecka (a dalších států),
aniž by byla učiněna jakákoliv opatření k tomu, aby dotyčné státy byly
schopny dostát svým závazkům vlastními silami. Kde MMF hodlá splašit peníze
na splacení dotyčné zaťaté sekery, o tom jsem dosud nikde neslyšel ani
tu nejmenší zmínku.
Že ta opatření ke splácení vlastními silami nikdy učiněna nebudou, na
to můžete vzít jed. Dotyčné vlády totiž nikdy nebudou schopny pod tlakem
svého eurosocáčem rozmazleného občanstva dostatečně důrazná opatření přijmout.
Přesvědčila mne o tom jedna až tragikomická televizní reportáž z odborářské
demonstrace v Athénách. Zpovídali páni redaktoři jednu soudružku odborářku
proč demonstruje, při čemž dotyčná věděla kdo ji zpovídá. Její odpověď
dostala do kolen nejen mne, ale celou naši rodinu. Ona totiž demonstrovala
proto, aby jednou nedopadla tak, jako chudí důchodci v České republice!!!!
Stačí? Obávám se, že podobné názory budou v Řecku, ale i jinde dosti převládající.
Půjčit nebo nepůjčit? Co myslíte?
Dotyčné státy, ale i dotyčné finanční instituce se chovají naprosto
shodně, jako někteří naši vzdělaní a racionální spoluobčané. Naberou si
půjčky na dovolenou, vánoční dárky a další nezbytnosti, aniž se starají
o to, jak je jednou splatí. Nejsou-li schopni splácet, vezmou si jinou
půjčku na splácení té první a tak stále dokola, až konečně nejen, že nejsou
schopni splácet, ale není už ani kde a z čeho si půjčovat a celý systém
se zhroutí. Evropská unie dopadne stejně.
Na úrovni občana uznávám za nezbytný pouze jediný druh půjček – hypotéky
na bydlení mladých lidí. Někde totiž žít musí a málo kdo z nich má dost
peněz na to, aby si bydlení pořídili za hotové. Jakékoliv půjčování na
spotřebu naprosto vylučuji i kdybych měl zrušit vánoce a dovolenou strávit
u rybníčku Brčálníku za městem. Státy by se měly chovat stejně.
Cože? Že bych slyšel skandování „kdo-za to-může-kdo- za to- může“? Viníků
je celá hromada. První na ráně je „eurozóna“ sama. Jen málo lidí si totiž
uvědomuje, že členové eurozóny byli zbaveni možnosti provádět vlastní monetární
(peněžní) politiku. Co by udělal stát, který by tuto možnost měl a začal
se dostávat do podobné, jak to říci slušně, no dejme tomu do podobné špatné
situace. No přece devalvoval by vlastní měnu! Následkem toho se zdraží
a následně omezí dovozy. Zvýhodní se export, což zvýší výrobu, zaměstnanost
a daňové výnosy a v konkrétním případě Řecka by to ještě zvýšilo jeho již
tak dost vysokou turistickou atraktivitu.
Jenže právě tuhle možnost provádět vlastní monetární politiku Řecko,
jako člen eurozóny, nemá. Tu za něj dělají moudří pánové v Bruselu a Frankfurtu
a to jednotně pro všechny státy platící eurem a co je vhodné pro Německo,
nemusí být nutně vhodné pro Řecko.
Dalším viníkem jsou ti, kdo jsou ochotni již tak beznadějně zadluženému
dlužníkovi půjčovat i dál. Opakuji otázku. Co myslíte? Půjčit nebo nepůjčit?
Dalším v řadě viníků jsou neodpovědné vlády dotyčných států. Jenže,
neodpovědné vlády jsou nutným důsledkem neodpovědné volby neodpovědného
voliče, slyšícího na neodpovědné sliby chimérických buřtů bez práce.
No, co budeme chodit tak daleko! Jen si vzpomeňte na: „Prostředky budou“
( jistý Vladimír Špidla, druhdy předseda vlády a jisté levicové strany).
Nebo: „Státní dluhy se neplatí“ (jistý prostorově výrazný emeritní komunistický
velkohospodský a později rovněž předseda vlády a téže levicové strany).
Co je praktickým důsledkem takovýchto názorů a postojů? Například takovýto
vývoj státního dluhu.
Upozorňuji, že se nejedná o graf objemu státního dluhu, ale graf rychlosti
jeho růstu. Barvičky jsou doufám srozumitelné a vše bylo čerpáno z blogu
pana Marka Bojanovského, kde se dozvíte i další podrobnosti.
Pokud vás ale zajímá skutečný objem peněz, které nám a našim dětem bude
jest uhraditi, jak rychle tento dluh v absolutních hodnotách narůstá a
další údaje, obraťte se sem. Jste-li
však odpovědným člověkem slabší povahy, doporučuji pro jistotu před spuštěním
panáka něčeho silnějšího.
„Půjčit, půjčit“ skanduje současný víkendový předseda téže levicové
strany, za jehož ministrování na dotyčném ministerstvu financí rostl státní
dluh nejrychleji (státní dluhy se přece neplatí a prostředky budou), ale
zato se odpouštěly daně v řádu desítek milionů komunistickým zbohatlíkům
a emeritním estébákům (viz zde
nebo zde),
při čemž následně dotyčný emeritní estébák z vděčnosti uspořádá jeho velkoobjemovému
šéfovi gratis slavnou svatbu, atd.
Panebože, jak krátkou máme paměť! Naivní voliče této „sociální“ strany
neodradí ani to, že současný soudruh předseda vlastně nestrávil v občanském
povolání ani jediný den, jak se můžete přesvědčit zde,
to jest na stránkách strany jeho rodné. Podle těchto promoval v roce 1995
a v roce 1996 již seděl v parlamentu. Zlí jazykové sice v jakési internetové
debatě tvrdili, že v době mezi promocí a usednutím v parlamentu sepisoval
psy na jakémsi místním úřadě v jakési moravské vísce, ale já to považuji
za pomluvu. Tak hluboko by soudruh Nedělka, pardon, Sobotka nikdy neklesl.
Takže tento pán nevyprodukoval pro tento stát a tuto společnost ani
jedinou korunu. Naopak, svými daněmi jsme zaplatili jeho právnická studia,
svými daněmi platíme jeho plat politika a jejich daněmi budou jednou naše
děti platit jeho politickou penzičku, která bude zaručeně vyšší, než ta
jejich vlastní. Na oplátku nás ale tento právník bez praxe a finančník
leda z leknutí dokázal zadlužit až po uši nejvyšší dosud zaznamenanou rychlostí.
I přes všechno výše uvedené vůbec nepochybuji o tom, že jeho strana
zvítězí v příštích volbách a to s velkou převahou. Slíbili nám přece „jistoty“
a jestli je to na dluh, to nás přece vůbec nezajímá.
Po nás potopa!
Takže bych nad nějakými Řeky neohrnoval nos!
Co bude následovat? Další o čem nepochybuji je, že se vláda nakonec
rozhodne dotyčných devadesát miliard odevzdat. Zdůrazňuji, odevzdat, nikoliv
půjčit. To může nastat dvojím způsobem. Dotyčný obnos bude odepsán z devizových
rezerv centrální banky. Nevím sice, jak velký rozdíl panuje mezi objemem
devizových rezerv a objemem naší vlastní měny v zahraničí, ale minimálně
při opakování tohoto triku se může stát, že koruna ztratí jednoho dne svou
konvertibilitu. Měna je totiž konvertibilní pouze tehdy, disponuje-li národní
banka dostatečnými devizovými rezervami k tomu, aby skoupila veškerou národní
měnu pohybující se mimo hranice dotyčného státu. No, jak by se vám líbil
institut devizových příslibů, pamětníci? Co vy na to?
Řešení druhé, centrální banka nemusí jako nezávislá entita rozhodnutí
vlády respektovat a odmítne se z devizových rezerv vydat. Dotyčných devadesát
miliard si tedy vypůjčí vláda, plánovaný deficit sto čtyři miliardy na
příští rok naroste na jedno sto devadesát čtyři miliardy a tohle občane
zaplatíš na daních. Tak co? Líbí, líbí?
Ono kolem té „půjčky“ existuje více otázek. Proč má na příklad v přepočtu
na hlavu zaplatit český občan dvakrát víc, než občan polský? Domnívám se,
že znám odpověď.
Otevřete si tohle
a trochu si s tím pohrajte! Zjistíte několik zajímavých věcí.
Především to, že zcela vyjímečně mají soudruh Nedělka and his Red Revival
Band pravdu. Při vší té hrůze je skutečně náš státní dluh v poměru k HDP
jedním z nejnižších v Evropě. Naprosto scestný je však závěr, který z tohoto
faktu rudí bratři vyvodí. Náš dluh je jedním z nejnižších v Evropě, neexistuje
tedy důvod, proč se nezadlužit ještě víc. To jsem prosím slyšel (trochu
zaobaleněji vyjádřeno) od dotyčného v nějaké televizní debatě na vlastní
uši.
Dále zjistíte, že státní dluh Polska je zhruba dvakrát vyšší (opět v
poměru k HDP), než ten náš. Že by tohle byl důvod našeho dvojnásobného
příspěvku při přepočtu na hlavu? Zcela by to odpovídalo myšlení činovníků
SESR, tedy Svazu evropských socialistických republik! Ten, kdo hospodaří
(alespoň relativně) trochu lépe, zaplatí více než ten, co hospodaří hůře
a ten co hospodaří nejhůře, ten od těch ostatních dostane. Pan politolog
Doležal tenhle super-socáč skrývá za otřepaný výraz „solidarita“.
Vždyť daňová politika vůči jednotlivým občanům je úplně stejná!
Leč dosti již hudrování, blíží se Silvestr, tak něco veselejšího! Vyprávěl
se za komunistů následující vtip. Jaké že jsou dvě fáze budování socialismu?
V té první se zápolí s potížemi růstu, kdežto v té druhé se bojuje s růstem
potíží.
Já vím, že vám to nepřipadá nic moc, ale „potíže růstu“ byla oblíbená
fráze novinářských šmoků, kterou se omlouvalo vše. Nedostatek, mizerná
kvalita popřípadě úplná absence celé řady zboží v civilizovaném světě zcela
běžného. Nedostatek, mizerná kvalita popřípadě úplná absence celé řady
služeb a tak dále a tak dál.
No a teď si přečtěte tenhle
úvodník jiného retardora. Dozvíte se mimo jiné následující:
„...Uplynulých dvacet let, která přinesla nebývalý rozmach, totiž
stálo výhradně na úspěchu Unie. ... většina zdejších pozitivních kroků
přišla pod tlakem či inspirací z Unie... tentokrát už pravděpodobně nebude
udržitelná dosavadní politika, že Unie za nás vše vyřeší a my se s tím
bez nákladů svezeme... Věřme, že názor přehodnotí, (názor předsedy vlády
na poskytnutí půjčky – poznámka autora) protože pokud by se k ostatním
zemím přidal, bude to ta nejlepší investice do budoucnosti, kterou jsme
tady za dlouhá léta udělali ...“
Tedy, oněch dvacet let „úspěchů“ je výhradní zásluhou Unie, vše za nás
vyřešila, vše za nás zařídila a vy i já jsme se pouze „vezli“. A po těch
dvaceti letech „úspěchů“?
„...Evropská unie bojuje o přežití, což znamená, že o přežití bojujeme
i my...“ , a dál: “....Ony miliardy totiž nebudou dány Řekům či Španělům,
ale pomohou přežít Evropě, jejíž jsme součástí....“
Sakra, po dvaceti letech úspěchů bojuje o přežití jak Evropa, tak my?
Že by ten shora uvedený prastarý fousatý vtip byl stále aktuální? Logické
by to bylo, podobný systém, podobné výsledky.
Takže přeju šťastné a veselé a nezapomeňte: Levičácký intelektuál do
domu, hůl do ruky!
22-12-2011 Katoda