S více než půlstoletým zpožděním u nás vyšel román Ayn Randové Atlas
Shrugged nazvaný v českém překladu Atlasova
vzpoura.
Zatímco první polovinu prodlevy mezi vydáním originálu a jeho
českým překladem lze jednoznačně přičíst komunistickým cenzorům, ta druhá
patří pochybám nakladatelů, zda tisícistránková obhajoba kapitalismu získá
na našem malém trhu tržby alespoň ospravedlňující náklady. Jak se ovšem
zdá, nakonec nad těmito pochybami převážily silné
prodeje v zahraničí.
Tím klíčovým faktorem, proč čtenáři románu Ayn Randové už po desetiletí
promíjejí černobílé postavy, nadměrně filozofující dialogy a značný rozsah
textu je skutečnost, že Randová nám ukazuje, jací jsme to pokrytci. Konkrétně
ukazuje na širokou propast mezi morálními hodnotami, kterých si skutečně
cením ve svých soukromých životech, a mezi hodnotami, kterým předstíráme
oddanost na veřejnosti.
V osobní rovině si vážíme píle, inteligence a vytrvalosti. Obdivujeme
takového člověka, který projevuje tyto vlastnosti, zatímco pohrdáme tím,
kdo se ukazuje být hloupým, líným, neochotným plánovat své jednání v delším
časovém horizontu a neschopným usilovat o dosažení dlouhodobých cílů. Ze
své zkušenosti totiž dobře víme – a životní příběhy úspěšných podnikatelů,
vědců a sportovců to jednoznačně dotvrzují – že právě skrze píli, odvahu
a vytrvalost vede cesta k úspěchu. Stejně tak víme, kam vede lenost a hloupost.
Není to jen neúspěch, ale často také pokřivený charakter. Muž, který je
hloupý a který neumí plánovat, pravděpodobněji zradí své obchodní partnery
a přátele pro okamžitou výhodu, jelikož nespatřuje výhody z dlouhodobé
spolupráce a důvěryhodnosti, které se mu dostane, bude-li dodržovat své
slovo i tehdy, jestliže to nepřináší okamžitý výnos. A není nijak těžké
uhádnout, jakou cestu zvolí žena s touhou po zisku bez velkého úsilí a
bez nutnosti čekat.
Nicméně to, co perfektně chápeme ve svém soukromém životě, ve sféře
společenské stavíme na hlavu. Když například některá z bank poskytne příliš
mnoho špatných úvěrů, slýcháme, že musí být zachráněna, neboť je příliš
důležitá pro národní hospodářství a protože „nevinní“ vkladatelé přeci
nemohou trpět. Odměňována je tedy neschopnost na straně managementu a na
straně věřitelů banky, odměňováno je selhání. Platit mají ti, kdo takové
chyby neudělali, kdo se špatným bankám vyhnuli a kdo neposkytovali úvěry
nebonitním klientům. Když některé z odvětví upadá, jelikož tamějším výrobcům
konkurují jiné produkty, případně zahraniční zboží, prý si taková neschopnost
zaslouží podpory ze strany centrální banky formou manipulace s kurzem měny,
ze strany vlády formou všemožných pro-exportních úvěrů a garancí, ze strany
parlamentu formou cel a kvót a dalších regulací. Namísto abychom oslavovali
ty, kdo dokáží zboží vyrábět levněji a lépe, podporujeme z jejich daní
výrobce neschopné a líné, kteří stojí před krachem. Stejně tak podporujeme
producenty elektrické energie, kteří ji nedokáží zaručeně dodat v okamžiku
vrcholící spotřeby, zatímco jsou kvůli pokřiveným cenám uzavírány moderní
paroplynové elektrárny. Nebo podporujeme vědce, kteří namísto praktických
problémů, jejichž řešení by nám přineslo okamžitý a veliký prospěch, hledají
odpovědi na „fundamentální“ otázky, které přinesou prospěch zanedbatelný,
a/nebo prospěch v čase velmi vzdálený.
Společným jmenovatelem těchto situací je pohrdání ziskovým motivem.
To, co vydělává, jelikož kdosi se nad tím důkladně zamyslel a dělá svou
práci dobře, je označeno za méně ušlechtilé než to, co nevydělává, jelikož
někdo je líný, hloupý, anebo rovnou spotřebovává vzácné zdroje, aniž by
vůbec zamýšlel poskytnout odpovídající protihodnotu. Manifestované dobro
je tak nadřazeno dobru faktickému. Kdokoliv dokáže alespoň předstírat,
že jeho věc je ušlechtilá, si vymůže podporu na úkor skutečně
přínosných činností. Jeho destruktivní aktivita je financována zdaněním
aktivit produktivních, případně znehodnocováním peněz.
Žijeme proto ve zvláštním dvojakém světě, kde na straně jedné obdivujeme
píli, inteligenci a pracovitost v osobní rovině, abychom v rovině společenské
stejně lehce obdivovali lenost, hloupost a hedonismus. Snad i proto si
v posledních letech získala takové popularity kritika osobní nepoctivosti
jednotlivých politiků a úředníků za úplatu a proti slibu poctivosti poskytujících
všemožné výhody platícím zákazníků, aniž by kdokoliv uronil byť jedinou
slzu za všechny ty podnikatelské projekty, které se nikdy nezrodily, anebo
předčasně zahynuly, jelikož v naší zemi složené zdanění přesahuje polovinu
HDP a regulace jsou rok od roku tíživější. V osobní rovině totiž dokážeme
rozeznat syčáky a nemorální chování, zatímco v rovině společenské jsme
perfektně slepí. Dokonce nám jeden ze syčáků dokázal před časem prodat
myšlenku, že bezmála ráj na zemi nastane tehdy, budeme-li důsledněji vybírat
daně, tedy pokud zničíme ještě více ziskových aktivit a podpoříme činnosti
jen málo užitečné, až škodlivé.
Ayn Randová ve svém románu jmenuje jednu z příčin nesouladu mezi osobní
a společenskou etikou, a sice obyčejnou lidskou závist. Každý z nás má
před očima někoho, kdo dokázal více, kdo má o něco lepší domov, o něco
hezčí ženu, o něco chytřejší děti, o něco výkonnější automobil, o něco
barvitější dovolenou a tak dále. A až příliš mnoho z nás podléhá sladkým
hlasům, které šeptají, že něco z toho bychom mohli mít i my, kdyby byl
přijat ten či onen zákon, kdyby jen distribuce společenského (!) bohatství
byla poněkud „spravedlivější“. „Spravedlností“ se zde rozumí odměňování
těch, kdo si odměnu nezaslouží, na úkor produktivní populace. Naše prazvláštní
veřejná morálka je pak intelektuálním závojem, do kterého tuto pravdu zakrýváme,
abychom nemuseli hledět na její ohyzdnou nahotu.
Zároveň Randová jmenuje i důvod, proč to nikdy nemůže fungovat, a sice
že zatímco téměř každý z nás závidí druhému, někdo jiný závidí nám. Jakmile
se pokusíme někoho vyvlastnit, dříve či později někdo jiný zbaví majetku
nás samé, a z poklidné a prospěšné spolupráce svobodných lidí se stane
nelítostný souboj kdo s koho, ze kterého profituje pouze úzká elita predátorů.
Nebo snad jste si jisti, že máte „všechno v pořádku“, že vám osobně nemůže
přijít domů obálka s pruhem obsahující obvinění z nedodržení té či oné
zákonné povinnosti trestaném částečnou konfiskací vašeho bohatství? Netajíte
čas od času dech v obavách z toho, co zas páni poslanci schválili za karikaturu
zákona a co vás to bude tentokrát stát? Anebo jste tentokráte unikli beze
škod, jelikož byl okraden někdo jiný?
Randová bohužel pomíjí druhý důvod, proč na veřejnosti předstíráme úctu
k morálním zásadám, podle kterých se osobně řídit (naštěstí) nechceme a
nedokážeme, a sice lenost našich elit. Na rozdíl od jejích kladných postav
totiž většina českých podnikatelů nedokáže pro sebe vydobýt zisk bez toho,
aby si alespoň čas od času nevypomohla politickými prostředky. Příkladem
nám může být Radim Jančura, muž, který výrazně přispěl ke zkvalitnění hromadné
dopravy v naší zemi. Jakožto občasný cestující z Plzně do Prahy na přelomu
tisíciletí jsem na vlastní kůži mohl ocenit komfort a pohodlí, které přinesl
svým cestujícím, když po letech jízdy s nejmenovaným konkurentem v jeho
stařičkých, špinavých a pomalých troskách, mnohdy z části přidušeni zplodinami,
jsme náhle přesedli do žlutých autobusů. Později jsem našel čas, abych
vyrazil jeho prvním vlakem z Prahy do Ostravy a zpět. Byl jsem tehdy svědkem
toho, jak sám majitel peskoval bezradný personál za jejich začátečnické
chyby a za drobné technické obtíže, které se v průběhu cesty projevily.
Nijak to nás pár náhodných přihlížejících nemrzelo, neboť šlo očividně
o to, abychom jako zákazníci dostali lepší službu. Byl jsem také svědkem
debaty nad výběrovým řízením na provozovatele spojení mezi Plzní a Domažlicemi
kdysi v roce 2009. Díky tomu vím, že na Kraji tehdy obálky neoficiálně
otevřeli a zjistili, že Radim Jančura nabízí lepší podmínky než České dráhy,
a právě proto byla soutěž rychle zrušena, aby ji nemusel vyhrát.
Nicméně toto výběrové řízení samo je důkazem toho, že pan Jančura, byť
velmi schopný podnikatel, nedokáže nebo nechce si odříci možnost vsunout
svou ruku do našich kapes. Ostatně když se peníze nabízejí, když kdosi
chce z daní platit dopravcům za jejich služby, proč by se soutěže zúčastnit
neměl! Většině jeho projevů a tiskových prohlášení z posledních let pak
musíme rozumět jako pokusům vetřít se do přízně veřejnosti a získat dostatečnou
páku, aby narušil monopol Českých drah a dostal se k alespoň části veřejných
peněz. Bylo by to jistě přínosné pro cestující, ale je to počínání, které
nelze sledovat bez pocitů přinejlepším smíšených. Vskutku velikým počinem
by bylo postavit svůj podnik bez subvencí, čistě na tržbách získaných od
zákazníků, nikoliv z daní.
Neochota podnikatelů obejít se bez peněz získaných zdaněním se v rovině
intelektuální projevuje tak, že sami na veřejnosti vzývají zpotvořenou
morálku a zastávají se práva státu intervenovat prakticky ve všech oblastech
lidské činnosti. Nicméně ani ti z nich, kteří v cizích kapsách přímo nešátrají,
nejsou zcela bez viny. Randová se ústy jedné z postav ptá Hanka Reardena,
významného oceláře, kdo z místnosti naplněné úředníky, politiky, podnikateli
napojenými na stát a státem podporovanými intelektuály nese největší vinu.
Rearden až později zjišťuje, že je to on sám, jelikož všechny ty parazity
nechává přežívat z výsledků své práce.
A právě to bychom mohli nejspíše vytknout Atlasově vzpouře, že autorka
poněkud přeceňuje morální integritu našich elit. Samozřejmě máme spoustu
podnikatelů formátu Orrena Boylea, Jamese Taggarta a Paula Larkina, pročež
máme také intelektuály formátu Roberta Stadlera, Balpha Eubanka a Bertrama
Scuddera. Kde však jsou kladné postavy? Kdo má dost odvahy a vůle k tomu,
aby odmítl přijmout perverzní morální principy, kterým obětujeme polovinu
HDP a tím také polovinu svého života? Kdo je John Galt?!? Odpovědí je,
že nikdo takový tu není. Přesto ale Atlasova vzpoura stojí za přečtení.
Totiž román, který tolik lidí dokáže z celého svého srdce milovat a stejně
tolik lidí jej dokáže s nemenší vervou nenávidět, musí ukazovat důležitý
kus skutečnosti, i kdyby jeho premisa byla nakrásně nerealistická.
01.12.2014 Kilmore