V každodenním životě potkáváme mnoho různých skupin lidí. Jednou
z nich jsou i vohnouti a zmrdi a já, jako amatérský zmrdolog a vohnoutolog
bych se s Vámi rád podělil o pár příhod posledních dní.
Poslední dny mám
občas, vlastně skoro pořád, chuť všeho nechat, popadnout nejbližší možný
těžký, tupý, či jinak k okamžitému útoku, doprovázenému neartikulovaným
řvaním a očima podlitýma krví, vhodný předmět a začít jím okolo sebe máchat
ve snaze někoho zmrzačit.
Je až s podivem, kolik se v poslední době vohnoutů vyrojilo… Můžete
je potkat všude… Za katedrou, za stolem v kanceláři (arogance někoho, kdo
dostal funkci je nekonečná), za pultem v obchodě, v autobuse, v restauraci,
proste všude…
Za pultem v obchodě
(P – prodavačka, J – já)
J: Dobré odpoledne
P: (ani nevzhlédne od rozečteného periodika typu ŠÍP) Co je?
J: Mohu Vás poprosit o jednu neperlivou vodu prosím?
P: (zvedne se, beze slova odchází o dva metry do útrob novinového
stánku a vrátí se se
zaprášenou lahví Mattonky) za deset
J: Promiňte, já chtěl neperlivou
P: Ta je neperlivá, jinou mi nedodávaj…
J: Dobře… Děkuju, nashle…
P: Hm…
Nečekaje žádnou zradu (snad ta prodavačka ví co prodává, ne? ) otevřu
láhev a zjistím, že voda je perlivá… Tak se tedy vrátím ke stánku
J: Promiňte, mladá paní, ta minerálka je perlivá a já chtěl neperlivou
P: Ta minerálka JE neperlivá
J: Ne, není…
P: JE NEPERLIVÁ, jinou mi nedodávaj
J: Vždyť je to na té lahvi i napsané… Tady, vidíte? Minerální voda
– sycená
P: No a? Vám říkám že je neperlivá…
J: Vždyť je tu napsáno že není, že je sycená…
P: No a co že je sycená… Ale je neperlivá…
J: Ne, není…Tak ochutnejte
P: Proč, já vím, že je neperlivá
J: JE PERLIVÁ!!! To že je sycená znamená totéž co perlivá.
V obou případech jde o vodu ve které jsou bublinky oxidu uhličitého…
P: (vyškubne mi láhev z ruky a hodí po mě desetikorunu) Jestli
se ti nezamlouvá, tak tady máš svý prachy a běž…
No řekněte, nenaštvalo by Vás to? A navíc to není jediný podobný případ
s touto prodavačkou..
J: Dobrý den, červený Lucky-Strikes
P: Tady, je to 57,-
J: Promiňte, tohle sou stříbrný
P: Jo promiňte, tady…
J: To jsou taky stříbrný… Vidíte? Tady mají nápis silver a tohle
kolečko ohraničující logo je stříbrné. Já chci červené, na těch je napsáno
red a to kolečko je červené.
P: Omlouvám se, hned to bude…
J: (vytahuji peníze z peněženky, takže moc nesleduji které mi
podává a navíc jsem po tomto předpokládal, že mi podá ty správné) Díky
P: Nashle
Bezmyšlenkovitě zastrčím krabičku do vnitřní kapsy saka a jedu spokojeně
domů. Druhý den ráno, cestou do školy si chci zapálit, zjišťuji že mi došly
cigarety, vytáhnu tedy novou krabičku, podívám se na ní a co byste řekli?
TY CIGARETY BYLY STŘIBRNÝ!!!!
Po těchto zkušenostech k tomu stánku chodím raději už pouze za doprovodu
statného ošetřovatele, který mě stihne chytit dříve, než tu paní prodavačku
v afektu zavraždím…
V autobuse
Znáte taková ta rána, kdy jedete do práce, či do školy autobusem okolo
sedmé a v tom autobuse je místo školáků a pracujících nejvíce důchodců
na cestách za doktorem a za slevami do Kauflandu a Tesca? Tato situace
má dva extrémy… Autobus je buď úplně prázdný (jezdím většinou z konečné
stanice) nebo úplně narvaný (jedu autobusem ze zastávky odkud odjíždí 25
linek)…
V prvním případě to bylo takto:
(D – důchodce, J – Já)
D: haló, mladej!!! Sedíš na mým místě!!! (autobus byl kromě mě
a jeho úplně prázdný a na místě pro invalidy a důchodce jsem neseděl)
J: (vytržen z klimbání) Prosím?
D: Sedíš na mým místě
J: Vždyť jsme tu sami dva
D: Ty parchante jeden… Vy mladý ste všichni stejný
Korunu tomu dodal tím, že mě začal švihat hůlkou přes lýtka se slovy
„Já tě tak přetáhnu, až se z toho pokadíš!“
A v druhém případě to bylo takto:
J: (v zatáčce se odstředivou silou mírně dotknu kolenem nohy
sedícího důchodce, opravdu velmi mírně..) Omlouvám se, nechtěl jsem
D: To je moje koleno, mladý muži
J: Promiňte, to byla moje chyba
D: No to tedy byla…
J: Ještě jednou se omlouvám
D: Omlouváš jo? Vždyť jsi mě málem zmrzačil…
V této fázi jsem toho pána začal ignorovat... Ale on zjevně neignoroval
mě, protože po pěti minutách koukání se z okna jsem dostal štulec do zad
D: Uhni smrade
J: Prosím? Kdybyste řekl s dovolením, tak bych vám uhnul… Nevím
proč jste mě musel dloubnout loktem
D: Protože jsi nechtěl uhnout
J: Neviděl jsem vás a stačilo říct s dovolením
D: Mlč, mladej...
A vystoupil…Tak jsem dospěl k závěru, že i běžná, každodenní cesta autobusem
může být o infarkt….
A podobných zkušeností je více… A stále přibývají další… Jsme takoví
všichni? Nebo jen nějaká část populace? Nebo máme každý zakódován gen vohnoutství
a ten se čas od času projeví? Nevím… Ale nadále mě to fascinuje…
08.02.2006 John