Napsání tohoto článku mě inspiroval článek „Demokracie je stará a unavená
kára...“ a komentáře k němu, z článku vyplynul názor že demokracie není
schopna zajistit efektivní fungování tržního hospodářství a z komentářů
k němu hlavně opačný názor, že naopak tržní hospodářství omezuje možnost
existence demokratické společnosti.
Dovoluji si nesouhlasit s obojím a
naopak tvrdím, že se vzájemně podmiňují.
Peníze hýbou světem a zdá se, že peníze jsou motorem a hybatelem tržního
hospodářství, ale to je hluboký omyl. Peníze tím nejsou, nebyly a nikdy
nebudou. Peníze jsou pouze (další metafora) mazadlem. Tržní hospodářství
může fungovat bez peněz a jednotlivé věci služby se budou mezi sebou směňovat.
Ovšem s výměnou Boeingu 747 za dálnici budete mít dost problém. Ani u ostatních
věcí to není jednoduché a proto se začali k výměně používat mezistupně,
věci , které byly malé a bylo jich hodně , nebo se daly dělit. Nejvíce
se osvědčily drahé kovy. Pro tržního hospodářství je důležitá ochrana soukromého
vlastnictví a jeho volná směnitelnost. Skutečnost, že peníze mají hodnotu
jen proto, že všichni věříme že ji mají podle mě trochu zamlžuje skutečnou
podstatu fungování trhu a peněz.
Zásadní rozdíl mezi fungováním prvobytně pospolné společnosti a fungováním
společnosti ve které žijeme je institut vlastnictví. Nedejte se mýlit tím
, že ve škole jste se učili vývojové stupně prvobytně pospolná společnost,
otrokářská, feudální, kapitalistická, socialistická a komunismus. Ve skutečnosti
tak jak jsou za sebou napsané nejde o vývojovou řadu. A možná se budete
divit, ale socialistická společnost má mnohem blíže ke kapitalistické než
ke komunismu. Základem starověkých otrokářských států, středověkých feudálních
i novověkých industriálních bylo a je institut vlastnictví. Základem socialistického
státu je ale také vlastnictví, sice ne soukromé, ale to není až tak důležité,
rozdíly mezi jednotlivými formami jsou jen v mechanismu, kterým se určuje
konkrétní vlastník, tedy ten kdo určuje jakým způsobem se s danou věcí
bude nakládat. Naopak v prvobytně pospolné společnosti vlastnictví neexistovalo,
rozhodovala držba (s věcí nakládá ten kdo ji má zrovna u sebe) a v utopickém
komunismu by taky existovat nemělo, tzn. není určen žádný mechanismus,
který by určoval konkrétního vlastníka – každý si bude moct vzít co bude
chtít, tj bude ji užívat ten kdo ji bude mít zrovna u sebe.
Stále ještě existují společenství organizovaná formou prvobytně pospolné
společnosti, v amazonských pralesích a na jiných nepřístupných místech,
což není náhoda, ani to že jejich členové bez rozdílu musí vyžít s absolutním
minimem. Mimo rezervaci taková společenství podlehla konkurenci těch, které
institut vlastnictví poznala.
Není pravda, že dělba práce a rozvoj hospodářství si vyžádaly institut
vlastnictví – jinými slovy vymyslely to chytré hlavy. Naopak vznik institutu
vlastnictví umožnil dělbu práce a rozvoj hospodářství.
Ovšem konkurenční boj probíhal i mezi společenstvími ,které uznávaly
institut majetku a dokázaly tedy lépe využít okolní zdroje. A ne každý
mechanismus, kterým se určuje vlastník, vede ke stejné efektivitě. Nejvyšší
efektivitu vykazuje zřejmě mechanismus, kterým se zajistí, že o majetku
a jeho využití rozhoduje ten, kdo je schopen ho nejlépe využít. V průběhu
staletí se empiricky prokázalo, že nejefektivnější způsob jak to zajistit
je, zákaz násilného jednání mezi členy společnosti a navázání dobrovolných
vztahů na základě oboustranné výhodnosti ( v malém společenství donutí
porušitele pravidel ostatní členové, ve velkém je potřeba do jisté míry
centrální autorita).
To že je tento mechanismus nejefektivnější je mimo jiné způsobeno i
tím že využívá přirozeného pudu k maximalizaci vlastního prospěchu. Ze
stejného důvodu je však tento systém zranitelný a to tím, že jeden člověk,
nebo malá skupina lidí může dosáhnout ještě většího prospěchu za předpokladu
že porušují pravidla , která všichni ostatní zároveň dodržují. Zejména
tak, že násilným jednáním přinutí ostatní vydat majetek v jejich prospěch,
čímž právě porušují základní předpoklad dobrovolnosti a značně snižují
efektivitu fungování takového systému. Tento mechanismus tedy funguje nejefektivněji,
tedy v případě, že žádný jednotlivec ani skupina lidí nemá dostatečnou
sílu, aby násilným způsobem mohla zasahovat do fungování takového mechanismu,
nebo aby mohla zasahovat co nejméně.
Podmínka nezasahování bude dlouhodobě splněna jen tehdy, pokud existuje
mechanismus obrany proti jednání takové skupiny lidí. V početném společenství
s rozsáhlou dělbou práce je pochopitelné, že tuto funkci zaujme určitá
skupina lidí, kteří se na tuto činnost specializují (vláda?) , ale zároveň
je potřeba zajistit, aby sama tato skupina nezačala kvůli svému vlastnímu
prospěchu do výše zmíněného mechanismu sama zasahovat. Tomu se dá zabránit
tím, že tato skupina má omezenou pravomoc a vykonává svoji činnost na základě
dobrovolné dohody mezi členy společenství a ve chvíli kdy přestane vykonávat
pouze dozorčí funkci a začne sama do mechanismu zasahovat , je ona dobrovolná
dohoda zrušena a následně uzavřena s jinou skupinou lidí. Zároveň ovšem
musí dojít prakticky k celospolečenskému konsensu (musí jít o dobrovolnou
dohodu), v čem ona dozorčí funkce bude spočívat, tedy dodržování jakých
pravidel bude dozorovat.
Jak jste jistě pochopili popsal jsem tu principy fungování tržního hospodářství
a demokratické formy vlády. Zkuste se zamyslet a doufám že budete se mnou
souhlasit, že pro zachování těchto principů nemluví „jen“ abstraktní ideál
svobody a rovnosti, ale veskrze pragmatické důvody. Organizace společnosti
na principu volného trhu vede k nejvyšší efektivitě (a tím prosperitě všech
jejích členů) a zároveň organizace na principu demokracie zajišťuje, že
principy volného trhu budou dodržovány.
V předchozím popisu jsou vlastně implicitně zachyceny pragmatické důvody
pro solidaritu v rámci společnosti (ale mám na mysli skutečně solidaritu,
nikoliv to co se za ní vydává pod označením sociální systém). Solidarita
v rámci společnosti (mezi silnými a slabými, mezi zdravými a nemocnými
i mezi bohatými a chudými) přispívá velmi silně k soudržnosti takové společnosti,
která zajistí společenský konsenzus potřebný k dobrovolné dohodě na demokracii
a fungování volného trhu.
Jelikož všichni maximalizujeme svůj prospěch ti co na solidaritu nejvíce
přispívají snaží se ji snížit, a ti co na ní nejvíce profitují snaží se
ji zvýšit. Onu rovnováhu právě zajišťuje všeobecné a rovné volební právo.
Ve chvíli, kdy se volební právo omezí na základě schopnosti získávat prospěch
v rámci podmínek tržního hospodářství, skupina bohatých maximalizuje svůj
prospěch a omezí solidaritu (v zásadě násilným způsobem jelikož část populace
zbavená volebního práva nebude souhlasit a k uznání vlády bude donucena
násilím, nikoliv si ji dobrovolně zvolí). Pokud tato solidarita klesne
pod určitou mez, soudržnost společnosti se oslabí a projeví se tendence
určité skupiny obyvatel k násilnému zvýšení vlastního prospěchu, zbytek
obyvatel ve snaze ochránit efektivní mechanismus fungování společnosti
(institut vlastnictví a nenásilné jednání) musí posílit pravomoci té skupiny
lidí která tyto mechanismy chrání (vláda?), čímž se zvyšuje riziko, že
se tato skupina sama pokusí násilím zvýšit svůj prospěch (má větší možnosti
a větší toleranci).
Skupina lidí, která je schopna v podmínkách tržního hospodářství si
zajistit dostatečný prospěch není zárukou fungování a ochrany tržních a
demokratických mechanismů. Naopak ve chvíli, kdy mají nějaký majetek a
dostanou se do situace, ve které efektivní mechanismus volného trhu často
způsobuje přesun jejich majetku k těm, co s ním dokáží lépe nakládat (konkurence),
má tato skupina lidí tendenci násilným způsobem zasáhnout do efektivního
fungování mechanismu ve snaze maximalizovat zase svůj osobní prospěch (výsledkem
jsou různá ochranářská opatření, dotace , státní pomoc apod.). Možná paradoxně
myšlenka neviditelné ruky trhu a idea laizess-fair vznikla právě jako reakce
na ochranářská opatření státu ve prospěch bohatých kapitalistů.
Volání po omezení volebního práva je zásahem do fungování efektivního
mechanismu společenského řádu za účelem maximalizace vlastního prospěchu,
a tento zásah se projeví negativně stejně jako všechny ostatní. Jsem přesvědčený,
že každé omezování tržního hospodářství vede k omezení demokracie a naopak
každé omezení demokracie povede k omezení hospodářství volné soutěže. Solidarita
mezi členy společnosti je nezbytná, i když mechanismus jejího fungování
musí být oddělený od fungování volného trhu, tak aby ho co nejméně ovlivňoval.
Ať žije laissez-faire
09.06.2006 Notaras