Byl jsem požádán o travel report z letu Iljušinem Il-96, tak tady
je. Mezi lidmi kolují různé historky o sporném technickém vybavení Aeroflotu,
například letadlech z války s demontovanými kulomety a ovcích na palubě,
tak to prosím pěkně není tak úplně pravda.
Letadlo je OK. Ti, co co něj
nastupují, však OK nejsou, protože to bývá velmi často pakáž ruská.
Aby bylo jasno. Říkejte tomu třeba rasismus nebo xenofobie, ale já Rusy
nemám rád. Je zcela legitimní nemít Rusy rád, protože okupovali naši zemi
a to dokonce dvakrát. Nyní se o to pokoušejí potřetí. Žádná země neměla
tolik pokusů jako oni. Aniž by je tu někdo chtěl, tak sem lezou a zatahují
sem ty jejich neandertálský zvyky. Rusáci si podmanili násilím část Evropy
i světa. Jejich základní strategií je přivlastňování si cizího hmotného
i nehmotného majetku, neexistuje žádný jiný národ, který by byl tak rozpínavý
a ještě stavěl svoji nenažranost tak bezostyšně najevo. Jejich dlouhodobá
strategie je postavena na okrádání okolních zemí a exportu jejich národní
mentality obalené do rudého hadru. Kdo má pořád námitky proti Bushovi a
Americe, nechť se hluboce zadívá do vodových prasečích oček soudruha Putina
a identifikuje v něm svého vůdce. Amerika je totiž jediná síla, která dlouhodobě
dovede udržet rusáka na uzdě, tím spíš na našem teritoriu, kam je z Moskvy
dvě a půl hodiny letu.
Jistě tedy chápete, že jsem z letu Aeroflotem neměl zrovna orgáč.
Il-96 (fotka)(fotka)
je čtyřmotorový dopravní letoun pro 235-300 cestujících. Maximální rychlost
je 900km/h, dostup 13.000m a dolet 11.000 km. Maximální vzletová hmotnost
je 240 tun, letoun nese maximálně 122 tun paliva. Tyto technické parametry
jej činí srovnatelnými s letouny stejné kategorie výrobců Airbus a Boeing.
Letoun byl vyvinut v druhé polovině osmdesátých let a vyráběn v letech
devadesátých. Ačkoli mnozí předpovídali letounu komerční úspěch a technické
a ekonomické parametry činily tento předpoklad reálným, nebyl stroj nikdy
vyráběn a dodáván ve velkém. Hlavním uživatelem je Aeroflot, který jich
šest kusů provozuje na dálkových tratích. Kritickým pro Il-96 byl rok
2005, kdy byly všechny stroje nakrátko staženy z provozu kvůli problémům
z brzdami. Zdá se, že projekt Il-96 ještě čeká nějaká budoucnost, nechme
se překvapit.
Il-96 RA-96015
v novém cool outfitu Aeroflotu startoval z letiště v Incheonu. Zhruba dvě
hodiny před odletem se začali shlukovat rusáci u patřičných okének chtějíc
provést check-in. V rusku byly totiž právě májskije prázdniky, tedy období
volna, kdy rusáci slaví úspěšný export jejich komunismu do našeho světa.
Desperate army dislokovaná v Koreji se tudíž vydala na cestu do svých domovů.
O vysoké kulturní úrovni ruských cestujících hovořil fakt, že se na cestu
vyšňořili do slušivých teplákových kombinéz a nablýskaných mokasín. Nakoupili
svým rodinám hodnotné dárky, jako například pokojíčky pro Barbie, toastery
a varné konvice. Někteří měli docela slušně upito a jiní měli už úplně
vylito. Prázdnými pohledy koukali kolem sebe a bylo vidět, že maj z tý
jejich vódky už úplně vyjebáno. Rus neuvažuje normálně, třeba že by se
někde posadil a počkal, až otevřou okénko. Rus totiž neustále vytváří fronty,
aby mu něco neuniklo, třeba vstupenka do mauzolea, jódový tablety nebo
vódka.
Zakrátko se vytvořila fronta i u check-inu pro business třídu. Vida,
jak se rusák adaptoval z beztřídní společnosti. Zejména mě fascinovala
Ruska s řetězy kolem krku a ve fešáckých kozačkách, které pravděpodobně
sundala u Stalingradu nějakému německému vojákovi. Táhla tři obrovské kufry,
každý velký jako lednička Minsk. Dostavila se právě v okamžiku, kdy se
u okénka pro business udělalo volno a tak jsem se tam přesunul. Nabrala
mě trailerem se zavazadly přes prdel. Nějaké izvníte nebo jako se říká
sorry v tom jejich speaku ani omylem. Odehrál se dialog mezi ruskou a korejskou
pracovnicí u přepážky. Korejka se pokoušela sundat její megazavazadla z
pásu a snažila se jí vysvětlit, že tak velké zavazadlo je třeba poslat
nějakou zásilkovou službou. Báryšna zase trvala na odeslání zavazadel a
cpala zavazadla zpátky na pás, přičemž neustále něco haťmatila rusky. Žádný
pokus o komunikaci anglicky, nas mnogo a my jsme přece velmoc! Diskuse
ukončil až příchod neobvykle vzrostlého Korejce v tmavém obleku a brýlích
ala agent Smith, zřejmě bezpečnostní služby a delegáta Aeroflotu. Ruska
naložila svoje rance a odfrčela pryč. No prostě sebranka.
Korejci rusáky taky nemusí. Jak mi vysvětlili domorodci, solidní základy
pro vzájemné nepřátelství byly položeny v roce 1983, kdy ruská stíhačka
sestřelila letoun korejských aerolinek plný cestujících. Korejci Aeroflotem
nelétají. Někdy to ženou do extrému. Když například přijde rusák do restaurace,
kde obsluhuje ortodoxní rusofil, dostane sklenici vody a pak ho Korejec
vykáže. Asijská pohostinnost je tím ideálně skloubena s projevem odporu
k vlezlému národu.
Přesuňme se do letadla. Vnitřek stroje na první pohled vypadá jako kterékoli
jiné moderní letadlo. V economy sektoru je kolem sedadla zhruba stejně
místa jako v A-320 v business třídě, což je jistě výhoda. Předpokládám,
že kapacita stroje, kterým jsem letěl já, byla o něco snížena. V business
class může cestující vychutnat široká měkká sedadla dimenzovaná na prdel
Naděždy Krupské. Plasty tvořící vnitřní výplně jsou špatně spasované do
sebe, asi v zavodu imeni Lenina nebo kde ten bastl vyrobili neznají pravítko.
Všechno je jaksi nakřivo, tím se ale vyznačují všechny ruské výrobky. Je
třeba mít na paměti, že i bublina ve vodováze zpravidla plave v lihu. Všechny
předměty vykazují značný stupeň opotřebování a ohmatanosti, na okénku jsou
mastné otisky prstů. Asi nějaký rusák baštil k vodce špek. Na nějaké vymoženosti,
jako displeje s údaji o průběhu letu a různé panely s tlačítky zapomeňte.
Je mi to jedno, zvenčí napulírovaný čtyřmotorový stroj ve mně budí důvěru
a tak usedám do modrého křesílka v očekávání věcí příštích.
Ihned po nalodění posádky a cestujících se začala rozlévat vodka. Jedna
z letušek v business class se dostala do cyklu, chodí od sedadla k sedadlu
a dolévá vodku. V podstatě se stala obětí své vlastní ochoty. Rusák vedle
mě patří k zdrženlivějším, protože při pojíždění vychlastá jen dva panáky.
Začínám cvičit letecký personál v používání světové řeči a odmítám komunikovat
rusky. Snažím se jí vysvětlit, že nechci vodku, nakonec se dohodneme na
džusu, což mě v očích mých spolucestujících - zřejmě ruských managerů nebo
mafiánů - diskvalifikuje. Jestli nějaký alkohol skutečně nemusím, tak je
to becherovka a vodka.
Start proběhl v pořádku, i když poněkud vlažně. Zasunutí podvozku provázela
dost brutální rána, ale pak se ukázalo, že Il-96 letí pozoruhodně potichu.
Mašina imeni Gromova se pohybovala modrým nebem bez vrčení typického pro
A-330. Nad Čínou nastane poměrně kuriózní manévr - prudká stoupavá zatáčka
- a továřišče, kteří se stihli odpoutat a vytvořit diskusní klub, to poněkud
destabilizuje, přičemž je zjevné, že se konzumace vodky negativně podepsala
na jejich gyroskopech. Zhruba za dvě minuty křižuje náš kurz Boeing 737-300
letící o nějakých 1000m níže. Manévr proto přičítám antikoliznímu systému
a ne molodcovi v kabině.
Pilot občas něco vykládá to palubního rozhlasu, ale aparatura jeho hlas
tak silně zkresluje, že mu není rozumět. Neumím rusky, znám jen slova sobáka
a kanikuly, přičemž u toho druhého nevím, co by to mohlo znamenat, buď
jsou to prázdniny nebo brusle, taky by to mohly být ledviny. Rus vedle
mi něco povídá, tak mu říkám že english nebo german, jinak že sorry. Takže
sorry. Letuška roznáší ruské noviny, které nikdo nechce. Hlavní externalitu
pořád ještě představuje vodka a rusáci ji usilovně internalizují, ale někteří
už usínají. Tlustý vousatý Rusák padne držkou na displej DVD přehrávače,
na kterém běží nějaký film z dob carismu, kdy byla ještě jejich radína
slavná, a slintá do přístroje na obraz ctihodných rusáků s kníry a v cylindrech.
Dále se servíruje blevajz. Dostávám hovězí s kusy hub a nějakou omáčkou,
která vypadá, jak kdyby se na to vysmrkal Ilja Muromec. Přesto to nechutná
špatně. Odmítám opět (již potřetí) vodku a zaznamenávám, že vodka po jídle
spadá do jiné kategorie alkoholismu než vodka před jídlem, vnímá se jako
součást jídla. Jako zákusek následuje položka nazvaná v menu "cake with
black current", což překládám jako "buchta upečená na elektrickém
proudu odebíraném načerno". Rusáci se dál mezi sebou hlasitě baví, pijou
vodku a já usínám. Budím se za tři hodiny zrovna v okamžiku, kdy zhruba
dvoumetrákový rusák, který předtím poslintal Puškina, z neznámého důvodu
třepe opěradlem rusákovi sedícímu před ním. Nevím, co to mělo znamenat,
možná nácvik na nouzové přistání nebo simulace jízdy moskvičem po moskevských
ulicích.
Přistávací manévr na Šeremeťevu spojený se sestupem v jakési spirále
dává poněkud zabrat mému žaludku. Obdivuji rusáky, jak mohou po konzumaci
vodky udržet při tomhle vnitřnosti v klidu, nicméně nakonec se podvozek
dotkne přistávací dráhy bez toho, aniž bych se já musel dotknout oranžového
pytlíčku na blitky.
Letiště na Šeremetěvu je kapitola sama pro sebe. Vydýchaný vzduch, hodně
lidí (májskije prázdniki), málo místa, duty-free shopy s vódkou, kaviárem
a další odpadní produkcí ruské ekonomiky, noviny s Putinovým xichtem na
hlavní straně. Chci si koupit něco k pití (láhev coly za dvě eura), ale
je mi řečeno něco v tom smyslu, že pokladna not go a že mám platit
v rublech. I don´t have any of your sucking currency. Je to sranda nadávat
někomu, když vám nerozumí, spravily to dvě sklenice džusu v letadle. Titulky
informují, jak se ruským firmám dobře daří na světových trzích a Klaus
že nepochodil. Následně se bavím s nějakou Němkou, která říká, že je jí
z toho prostředí nevolno. Nemám sílu ji říci, že kdyby se ten jejich wehrmacht
nezastavil před Moskvou a pokračoval dále, že bychom tenhle problém nemuseli
řešit.
Let autobusem A320 na lince ze Šeremetěva do Prahy proběhl v mezích
normy až na přistání, kdy sabáka v kabině zřejmě nacvičovala přistání na
letadlové lodi. Možná měl také pilotní průkaz "flight only", každopádně
kombinace podvozkových brzd a reverzace tahu dala cestujícím pocítit, že
ty pásy tam nejsou jen tak na hovno.
Až příště poletím nad Moskvou letadlem, tak to bude bombardér.
02.05.2007 D-FENS