Toho jarního rána bylo docela chladno. Karel se chystal na
cestu do práce, Jeho žena, Hana, zatím chystala svačinu dětem do školy.
Měla starosti, ale bála se svěřit svému muži, měla ho ráda, ale v tomhle
by ji nepochopil.
Navíc se bála svůj názor už jen vyslovit nahlas. Beztak
by to vedlo jen k další hádce, kterou sousedka zrovna nemusí slyšet. A
tohle by nebylo jen o ostudu, poslední měsíc šlo o život. Za protistátní
názory se zatýkalo...
Protistátní? Donedávna měl pojem stát úplně jiný význam. Stát... Byla
to svobodná a samostatná republika. Měla spoustu problémů, bylo na ní tolik
věcí špatných, ale platily v ní přinejmenším základní občanské svobody.
Ale tohle definitivně skončilo. Zanikla, pohlcená monstrózním, neustále
se rozpínajícím byrokratickým zřízením. Všechny ty řeči o zachování svobody
a suverenity, to všechno se ukázalo jen bezvýznamným žvástem. Všichni příliš
dlouho čekali a na nic se nezmohli, i když viděli, že na mnoha místech
staré dobré západní Evropy jsou základní lidská práva pošlapávána. No co,
přece je to za hranicemi, k tomu u nás nedojde... A už je to tady. Nebyla
vůle svobodu bránit, ani slovem, a už vůbec ne zbraní. Teď byl lid preventivně
odzbrojen a kdo otevře hubu, ten přes ni dostane.
Karlovi to nevadilo. Když doběhl tramvaj a nastupil, pohodlně se usadil
na jedno z mála volných míst. Byl šťastný, že si může sednout. Však si
teď připadal velmi důležitě. Cítil, že v poslední době, na kterou některí
lidé z jeho okolí nadávají, se na sociálním žebříčku posunul o pěkných
pár příček nahoru. A to mu zvedalo sebevědomí. Sice pořád dělal tu samou
práci, chodil v těch samých montérkách do té samé továrny a tam svařoval
tak, jak se to kdysi naučil, ale něco bylo jiné. Už nebyl jen obyčejný
dělník s mizerným příjmem. Ne, stát se o něj postaral. A dobře. Konečně
byla doceněna jeho dřina, konečně někdo shora pochopil, jak nezbytná je
jeho práce. Od té doby, říkal si, co si na západě všimli škodovky a zadali
jí ty obrovské zakázky, je všechno lepší. Hlavně se zvedly platy. Ale nejen
to. On sám se stal vzorem. V novinách se psalo o kvalitně odváděné práci
ve Škodovce, jak je důležitá a jak ji oceňuje celá Evropa.
"Jsem hrdina", pomyslel si, když si nasadil svařečskou masku.
U Karla doma se zozezněl zvonek. Hana otevřela a zhrozila se. "Promiň
sestřičko, ale nemám ke komu jít." řekl muž, co stál na chodbě. Z rány
na čele tekla krev a kalhoty měl spinavé a potrhané.
Jirka byl Hančin mladší bratr. Bydlel s rodiči na vesnici, kde vedl
malý obchůdek se smíšeným zbožím. Vždycky si dělal ze všeho legraci a i
ty nejhorší životní situace bral s humorem. Nejaký škrábanec při rvačce
už taky zažil. Teď ale nevtipkoval, jen se senunul na židli. Hana mu ošetřovala
ránu a on vyprávěl.
"Nejdřív bylo všechno v pořádku. V celé vesnici nebyl snad nikdo, komu
by se tohle líbilo. Ale nemohli jsme proti tomu nic dělat. Jenže asi před
dvěma dny jsme se dozvěděli, že na bývalým záměčku má být zřízený buhvíjaký
úřad a má se tam ubytovat nějaký pohlavár. Prý, že to pro nás bude čest.
Ještě ten den jsem sepsal text petice, že to nechceme. Podepsalo mi to
asi dvacet lidí, ostatní se báli. Ráno, když jsem otevřel krám, ke mě přišel
Mirek, teď dělá policajta, a řekl mi, že buď tu petici odvolám a budu mlčet,
nebo si to se mnou vyřídí. Poslal jsem ho... víš kam. Odpoledne přišel
s doprovodem a zavřeli mi krám. Prý pokud cokoli udělám tak špatně skončím.
šel jsem s peticí do hospody, ale od tam mě vyrazili. Pár lidí za mnou
vylezlo ven a radili mi, ať se na to vykašlu. říkali, ať prý nedělám bordel.
Bordel. Rozumíš tomu? Seřval jsem je, že jsou srabové a odešel domů. Asi
o půlnoci jsem konečně usnul, ale v té chvíli se ozvala rána. Cosi prasklo
a najednou jsem uviděl plameny. Hodili nám do Okna zápalnou láhev. Když
jsem utíkal ven, viděl jsem, jak dva chlapi vybíhají z auta, jdenn vyrazil
kanystrem okno u obchodu a druhý dovnitř hodil kus hořícího hadru. Vyšlehly
plameny a do rána celý dům lehl popelem. Nikdo nezavolal hasiče, ale pár
kamarádů mi pomohlo. Když jsem šel požár nahlásti policii, Mirek seděl
za stolem a usmíval. Řekl, že mi to patří a že mám táhnout pryč. Napřáhl
jsem se po něm a on mě praštil nějakou tyčí, co měl nachystanou u stolu.
Jen mě škrábl, sahal na pistoli, ale já mu ji stačil vytrhnout a zmáčkl
jsem kohoutek... Pak jsem utíkal do lesa, pronáslehovali mě, poslali na
mě psa, ale já jim utekl, dostal se na silnici, nějaký člověk mi zastavil
a vzal mě do města. Jeden kamarád tady o ulici dál měl nakladatelství.
To mu zavřeli a on se rozhodl pomstít se. Včera jsem mu volal, mám se s
ním v sedm večer setkat. U tebe bych se ale potřeboval do té doby schovat."
Karel právě dokončil svou dopolední práci a odešel do jídelny. U stolu
poslouchal, o čem se ostatní baví.
"Zase kecal, poslouchal jsem to ráno v rádiu. Byl to blbec už za Československa,
když byl u národních socialisů. A teď? Najednou je z něho velkej pán. Uřvanec,
co si hraje na velkýho muže nové Evropy."
"Ty se rozčiluješ, protože vás zakázali, co? Nadáváš na všechny."
"Ale prd, nic lepšího se jim nemohlo stát. Ten pitomec je ještě šťastnej"
"Já ti dám pitomce, socane... ale jo, nic lepšího se komunistům stát
nemohlo. těch pár nahoře má smůlu. A jen ať. Zradili nás, dokonce hlasovali
pro buržoutskýho presidenta... a my ostatní? Nikdy jsme neměli takovou
podporu mezi lidma. To víš, co je zakázaný, to se líbí."
Karlovi pořád nešlo do hlavy, co ti pitomci vlastně chtějí. Vždyť se
mají fajn, žijou v pohodě... Hlavně ta pohoda, tu nesmí nic narušit.
Slunce pomalu klesalo a stíny se prodlužovaly. V rohovém domu jedné
pražské ulice se pomalu scházeli kamarádi, které spojovala láska ke své
vlasti a společná myšlenka, aplikovat jimi vlastněné trhaviny na auta zahraničních
státníků.
"Tak, sestřičko, budu muset jít. Na mě už teď moc nezáleží, ale miluji
svou zem a nenechám jí těm sviním napospas bez boje", řekl Jirka a zvedl
se ze židle. V té chvíli v zámku zarachotil klíč a Karel vstoupil do předsíně.
"No to ani náhodou! Jen přes mou mrtvolu!" zařval poté, co mu švagr
svěřil svůj příběh a plán, na který se chystal. "Nepustím tě a kdybys šel
, tak zavolám policii!"
"Nezavoláš" prohlásil víceméně pro sebe Jirka na napřáhl se.
Hana se podívala na svého muže, přivázaného k židli, pak na Jirku
a řekla: "Raději půjdu s tebou, když tam s vámi půjdu, bude to důkaz proti
mě a on mě neudá." Odešli a zamčeli ho v bytě.
Karlovi běžela hlavou jedna myšlenka za druhou. Cítil ponížení, nenávist,
odpor, zklamání... hlavně tu nenávist. Jeho vlastní žena ho zradila a chce
provést takovou pitomost... A chce mu zničit život, vždyť se mu žilo krásně...
tak v pohodě... Musí udělat všechno pro to, aby byl v bezpečí. Na nikom
nezáleží, jen na něm...
"Tak Vláďo, pokud myslíš, že ti ten plán vyjde, stačí říct. Věřím ti."
"Vyjde. Teď se Zdeňkem a s ostatníma zajedeme pro zbraně a schováme
je tady ve sklepě. Ty tu se sestrou počkáš a budeš hlídat bednu s trhavinama.
Přijedeme zítra ráno. Nechám ti tady revover, měl jsem ho nelegálně, po
dědovi, z války."
Konečně, pomyslel si Karel, když osvobodil jednu ruku z provazů. Dosáhl
na uzel a rozvázal ho. A jsem volný. Vstal a došel k telefonu.
"Tohle tak nemůžu nechat. Já se nenechám zavřít. Naopak, hezky se jim
všem pomstím. A ještě budu za hrdinu.
Vytočil číslo na policii a ohlásil všechno, co věděl. Potom zavolal
na číslo bývalého nakladatelství, které vlastnil Vladislav, Jirkův kamarád.
Jirka zvedl sluchátko a Hanka poslouchala. Nikdy v životě by ji nenapadlo,
že tohle uslyší z úst svého manžela. On měl radost. Upřímnou radost z toho,
že je udal.
Karel zavěsil a vítězoslavně se usmál. "Teď to bude... budu si žít
skvěle, ti parchanti a ta kráva dostanou za vyučenou a já... já jsem hrdina."
Jirka a Hana se dívali z okna. Pod nimi si na dvorku hráli děti, stejně,
jako si tam oba hrávali sami - dřív, zamlada. Jenže dneska neprovazel tento
pohled pocit stěsti a příjemné nostalgie. Zapadající slunce ozařovalo střechy
domů, dávajíc jim na pár chvil krásný zlatý obrys. Věděli až moc dobře,
co se má stát, ale prostě si tu hrůzu nemohli připustit. Hana už vůbec
ne, ztratila všechny, celou rodinu. Jen se oba otočili a zahleděli se na
Vladislavův revolver.
V tu chvíli se ulicí ozval zvuk skřípějících pneumatik. Konvoj tří
aut dorazil k rohovému domu. Z předního a zadního auta vyskákali unoformovaní
muži, ozbrojení samopaly. Dverě prostředního německého auta, které zdobily
dva blesky, symbolizující písmena SS, vystoupili čtyři muži. Odjistili
i zbraně a v tu chvíli se z horního pokoje ozvaly dvě rány.
Takto končila republika, mnohými právem nenáviděná, nespravedlivá a
položená na základech cti i pokrytectví, pravdy i lži, odvahy i zbabělosti.
Ale pořád republika, ve které byla aspoň trocha svobody. A tma přicházela
nejen do usínající krajiny, ale i do srdcí všech, kteří tak dlouho seděli
a nic nedělali...
Příběh se:
a) odehrál před 70 lety
b) odehraje za 70 měsíců
c) nikdy nemohl ani nemůže stát, vše je jen smyšlenka hnusné židobolševické
lobby, podporované americkým imperialismem, s cílem narušit bratrský svazek
národů starého kontinentu a budování Nové Evropy.
26.3.2009 PM