Určitě to znáte. Kolega zahuláká: „Vyhráli jsme!“, i když není
členem hokejové reprezentace a nijak se na gólu, který Švéďáci inkasovali,
nepodílel. Používá to snad každý. My rodina, my studenti, my učitelé, my
zaměstnanci, my Češi…Většinou o nic nejde a z kontextu lze pochopit, co
tím básník myslel.
Někdy ale stojí za to udělat si ten individualistický rozbor pořádně
a zjistit, kdo, co, jak a kde. Z té přehršle možných variant jsem si vybral
jednu, na které to snad půjde vidět velmi snadno – evropské dotace.
Snad každých pár týdnů čtu, že „my“ jsme z EU vyčerpali o tolik nebo
tolik víc, než jsme zaplatili. Bohatství se ale na běžném účtu nekotí.
Nějací konkrétní lidé jej museli vytvořit, jím disponovat, jej spotřebovat
atd. Takže o kom se to budeme bavit?
Máme tu jednu partičku takových otloukánků, kteří jsou dost nevybíravým
způsobem nuceni vzdát se nemalé části svých příjmů. Říká se jim „daňoví
poplatníci“. Takoví žijí po celé EU. V ČR, Německu, Británii, Finsku…A ano.
Dokonce i v Řecku je takových nešťastníků dost a dost. A právě oni financují
všechny ty projekty, dotace, granty, školení, diety, chlastačky, politiky,
úředníky, dotačníky a vůbec všechny ty sympaťáky, kteří se okolo toho vybraného
balíku peněz se záhadnou pravidelností vynořují.
Tito tvoří druhou skupinu. Známí jsou jako pijavice, paraziti, škodná
atp. Rozšířeni jsou opět po všech zemích EU. Nejsou jen řecké pijavice,
ale též české, britské, německé nebo finské. Teď už byste měli pomalu chápat,
že existují lidé, kteří platí jako mourovatí (z donucení) a existují lidé,
kteří inkasují rychlejším tempem, než dopraváci při akci Kryštof.
Když by současný český ministr financí užil královského „my“ a řekl:
„My, Babiš První, z vůle všech čertů arci-oligarcha a ministr financí Kocourkova,
jsme na dotacích vydělali.“, tak na tom nemůžu rozporovat ani zbla. Plural
maiestaticus par excellence. To je příklad jak víno.
Když by řekl: „My, obyvatelé ČR jsme na dotacích vydělali“. Byla by
to pravda jen z malé části, poněvadž z nějakých deseti milionů lidí, rýžuje
na dotacích stále jen relativně malá část obyvatelstva.
No, a pokud by nějaký produktivní jedinec (tedy tržně vydělávající,
kam jednoduše Babiše nelze zařadit) podlehl klamu a tvrdil, že: „My, produktivní
obyvatelstvo ČR, jsme na dotacích vydělali“, půjde o čirý nesmysl.
Nejprve, co to znamená, když v televizi prohlásí nějaká mluvící hlava,
že ČR čerpá z EU více, než tam platí? To znamená, že české pijavice jsou
živeny stále hlavně z kapes českých daňových poplatníků, ale též i třeba
z kapes německých daňových poplatníků. Takže nějaký chudák Helmut přispívá
na chlebíček německým a také českým, řeckým a bůhví jakým ještě, pijavicím.
Pokud nepatříte sami mezi pijavice, ale naopak jste daňovým poplatníkem,
není důvod slavit. Proděláváte, i když v televizi vám tvrdí, že „ČR vydělává“.
To, že v tom nejste sami, ale že kapsa krvácí i Helmutovi, nemůže být útěchou.
Žádné peníze vám to neušetří.
Dále někteří lidé podléhají tvrzení, že „nebýt EU, tak by se tu nic
nepostavilo“. Koneckonců modrých cedulí je v okolí dost a dost. Kromě zjevných
„úspěchů“ dotačního řádění jako např. rozhledny v údolí, byly financovány
i věci, které by samy o sobě mohly být užitečné. Školení by klidně mohlo
být poskytnuto tržně, když by jej nějaká firma dobrovolně proplatila. Lidé
by si téměř určitě platili zateplení domů i bez pokynů z EU. Je tu ale obrovský
rozdíl. Když si dobrovolně (tržně) koupíte pytel mrkve, uděláte tak proto,
že na ni máte chuť nebo třeba chcete více vitamínů. Prostě chcete nějakým
způsobem zlepšit svou situaci a uspokojit nějakou potřebu. Ekvivalent dotací
je, že vám politik vezme bez dovolení peníze, nakoupí pytel mrkve, aniž
by věděl, jestli nemáte chuť na meloun nebo na řízek, (polovinu si nechá)
a vy tu náhle stojíte s hromadou mrkve, zbaveni volby, jak se svými penězi
naložit. Politik/byrokrat rozhodl za vás. To on si přál silnici tady a
ne o dvacet metrů dál. To on si dal plán zateplit 100 000 tisíc domů do
konce desetiletí. To on chce tohle všechno za vaše peníze a je mu fuk,
že vy byste raději vyrazili na dovolenou, koupili pár knížek nebo třeba
novou pohovku. Nemám ponětí, kolik by vzniklo těchto za normálních okolností
užitečných věcí bez rozkazů z EU, ale můžu s klidným svědomím říct jedno
– tyto politické výdaje nemusí a neberou ohled na spotřebitele. Tudíž společnost
jako celek neobohacují, nýbrž ochuzují.
Toto samozřejmě neplatí jen pro evropské dotace. Platí to i pro zákony
nebo výdaje jednotlivých států či samospráv. Dělejte si takové rozbory
častěji. A jak říkal Lenin: „Hledejte toho, kdo z toho může něco mít.“
12.07.2015 Tom Paine