Poznámka: Nic z uvedeného v článku se nemohlo stát, protože řidiči kamionů
jsou od přírody tolerantní, mírumilovní a především ohleduplní k ostatním
účastníkům silničního provozu.
Jedná se o naprostou fikci (fikci už jenom
protože nesnáším šusťákové oblečení), která reaguje na jeden z článků uveřejněných
na D-F z pohledu někoho, kdo v osobním automobilu najezdí ročně nejen po
Evropě cca dvakrát tolik, než autor původního článku.
Nedávno jsem na D-F četl článek Šusťáky
vs. Loprajsové Připomnělo mi to zážitek, který mi minulý měsíc patřičně
zpestřil odpolední cestu domů po dálnici D5. Vracel jsem se z Německa,
v pátek odpoledne jsem přejel hraniční přechod Rozvadov a vedl svůj PKW
po D5 směrem na Prahu s úmyslem pokračovat po mezipřistání v Plzni a zaparkování
v Praze do vany a do postele.
Problémy nenastaly mezi Berounem a Prahou, jak by pravidelný čtenář
D-F mohl předpokládat, ale už mezi Rozvadovem a Plzní. Taktická situace:
Stoupací pruh a dva další. Ve stoupacím pruhu se nacházel aviatik generující
lepší (a barevnější) oblaka smradu než
Mk. 7769. Tím pádem se všichni řidiči nákladních vozidel nad 3.5t přestěhovali
do prostředního pruhu a vytvořili vláček s rozestupy asi 3 metry. Já jsem
se s tempomatem nastaveným na 140 km/h nacházel v levém pruhu. Až potud
žádný problém, pokud nebudeme lpět na dodržování předpisů (nechat místo
na zařazení, pokud nehodláte předjíždět). Náhle se ovšem jeden z Loprajzlíků
se Scanií a nápisem například Novák Transporte rozhodl, že je třeba
hodit pod kotel, a bez blinkru vyjel do levého pruhu. Došlo tak k efektivnímu
zablokování dálnice na rychlost cca 75 km/h. To by rozhodně nestálo za
zmínku, protože my méněcenní šusťáci vod pékávéček jsme na toto chování
od ohleduplných Loprajzlíků zvyklí. Za zmínku stojí to, že se tak stalo
20 metrů před mým samohybem pohybujícím se dvojnásobnou rychlostí. Dobrzdil
jsem a nezmohl se ani na troubení nebo nějaké verbální projevy. U nejbližší
pumpy jsem sjel z dálnice, dal jsem si kafe, sodovku, cigáro a deset minut
jsem vydýchával poslední LKW edvenčr.
Po poklesu krevního tlaku na 30 procent nad nominál a srdečního pulsu
pod 120 jsem opět nastoupil do svého samohybu a vyjel od benzínové pumpy.
Po cca pěti stech metrech jízdy nikoliv připojovacím, ale již dávno odstavným
pruhem s blinkrem vlevo se jeden z Loprajzlíků rozhodl, že mne milostivě
pustí do pravého pruhu. Po chvíli jsem se přestěhoval do levého pruhu a
opět nastavil tempomat na 140 km/h a pokračoval v jízdě.
Kousek před plánovaným sestupem z D5 na finální přiblížení k Plzni jsem
po minutí zákazové značky oznamující LKW prohibited v levém pruhu opět
šlapal na brzdu. Tentokrát bez adrenalinu, vzdálenost byla dostatečná.
Pouze jsem blikáním upozorňoval Loprajzlíka jedoucího v levém pruhu upozorňoval,
že porušuje místní dopravní omezení dané zákazovou značkou. Odpovědí mi
byla brzdová světla a srovnání rychlosti obou Loprajzlíků. Měl jsem v následujících
několika minutách čas si přečíst nápis na malamutovi v levém pruhu: Novák
Transporte. Odbočil jsem z dálnice a po vyřízení potřebného v Plzni jsem
pokračoval dle původního letového plánu na Prahu.
Mezi Berounem a Prahou se však objevil zádrhel. Z mých představ horké
vany a poklidného večera stráveného u knihy (pro řidiče LKW: kniha je něco
jiného než televize, je papírová a jsou v ní písmenka, těm knihám ve kterých
jsou písmenka velká skoro jako ta na Vašem nákladním autě se říká slabikáře,
možná jste o nich už slyšeli) mě vytrhla blikající výstražná světla aut
jedoucích přede mnou v obou pruzích dálnice. Ach jo. Pomalu jsme popojížděli
(proč já vůl nekoupil svůj turbochrocht v automatu).
Mícháme naftu šaltpákama a popojíždíme, když tu je najednou levý pruh
nějaký těsný - Loprajzlík ve žlutém s nápisem na Š. se rozhodl, že zablokuje
levý pruh, až na to, že si nevšiml, že na úrovni zadní nápravy jeho tahače
se nachází můj drobeček a opravdu není kam uhnout, takže jsem začal troubit
a blikat. Uvědomil si svoji chybu a uhnul. Několik aut před ním byl další
pomocník VB, tentokrát náš známý Novák Transporte se Scanií. Když viděl
moji zoufalou snahu dostat se z lisu mezi žluťákem a svodidlem - a hlavně
to, že se mi to podařilo, okamžitě vyjel do levého pruhu. Toho využila
ostatní vozidla v pravém pruhu a popojela dopředu, načež se Loprajzlík
nasral a natlačil je k pravému svodidlu, kudy chtěla projet sanitka, naštěstí
vše dobře dopadlo.
V tu chvíli mě přepadla neodolatelná touha zjistit, proč ten člověk
jezdí jako prase a jediným způsobem jak to zjistit, bylo zeptat se. To
byla ovšem osudová chyba, zařadil jsem se před něj, zastavil a vystoupil.
Z náklaďáku vylezl asi pětadvacetiletý mlíčňák, kterému by za komoušů nepůjčili
ani multikáru, s montpákou v ruce a patřičným verbálním projevem (některá
slova jsem ani neznal – asi byla francouzsky) na mně vystartoval. Když
si první ranou, před kterou se mi zázrakem podařilo uhnout, rozbil nádherné
zenónové světlo na své votuzené Scanii, zůstal stát jako tvrdé ypsilon.
Vytrhl jsem mu tyč z ruky a hodil ji do pole, bohužel zavadila o pravé
zrcátko jeho cargo machine. Pak solidárně vyběhli Loprajzlíci ze žluťase
a všichni tři mi dali přes držku.
Tak to je asi tak všechno. Vlastně to není fikce, až na to, že jsem
zatím nedostal přes držku, zabít mě za jízdy zkusili už několikrát. Výše
popsané se dá za jednu cestu z Rozvadova do Prahy zažít a to i několikanásobně.
Všem, kteří to dočetli až sem doporučuji prostudovat následující návody
k jednání s Loprajzlíky a jejich elkávéčky:
Drsný
návod
Návod
pro represivní složky
Optimální
výchovná procedura
27.11.2006 px30