Nebudu popírat to, že mám Německo rád. Můj osobní pohled na celou českoněmeckou
problematiku tím je zkreslený. S mým pozitivním vztahem (a obdivem) k Němcům
to tak ale nebylo vždycky, i já jsem jako spousta ostatních vyrůstal v
tom, co nás tu učili po druhé světové válce Rusové – že Němci jsou v podstatě
nepřátelský národ, který se na nás (kromě soudruhů z DDR samozřejmě) chystá
přes naší západní hranici zaútočit aby nás znovu, stejně jako za druhé
světové války, zotročil.
Postupem času jsem začal o tomhle „oficiálním“ výkladu dějin pochybovat.
Přišlo mi to divné. Celé naše vzdělání jsme masírováni informacemi o tom,
jak se český národ musel neustále bránit proti německému „živlu“. Husiti
byli přece čeští bojovníci, bojovali proti cizákům, co mluvili pod katolickým
vedením hlavně německy. Na začátku husitství musel král naší slavnou Karlovu
univerzitu zachránit tím, že z ní vyhnal cizáky, hlavně tedy Němce. Národní
obrození bylo skvělé, vzniklo samo spontánně vyvěrající z české slovanské
duše, která byla v té době zatlačena mrzkými „rakušáky“ na dno německého
temna. Pak se začali ozývat sudeťáci a přitáhli sem Hitlera, který tu chtěl
všechny Čechy povraždit. A nakonec jsme se ubránili. Já jsem se ještě ve
škole učil, že jsme se dostali pod ochranu našeho velkého slovanského bratra,
tedy Sovětského svazu, a ten nás před další agresí ze strany Němců ochrání.
Teď se asi učí něco jiného.
Člověk musí umět pochybovat a tahle historie s jednostranným znovu a
znovu působícím agresorem je už z principu věci pochybná. Když si o tom
člověk zjistí víc, dozví se například, že i po záchraně staroslavně české
Karlovy univerzity a praktickém vyhnání „cizáků“ se na Univerzitě nezačalo
mluvit česky, nadále se vyučovalo latinsky a většina lidí na univerzitě
stejně nadále mluvila německy, protože to už tehdy byl jazyk vyšších vrstev
českého národa a jako „český národ“, který dekretem kutnohorským získal
většinu hlasů se označovali všichni lidé pocházející z Čech, bez ohledu
na to, jakou řečí mluvili. Přestal jsem tolik věřit tomu, co jsem se učil
ve škole a udělal jsem si na věc vlastní názor.
Celá podstata češství a českého národního cítění tak, jak ho známe dnes,
vznikla během 19. a 20. století a je založena na vymezení se proti Němcům,
obnovení používání národní slovanské řeči a vůbec vymezení se vůči okolnímu
tehdy vznikajícímu německému národu. V reakci na to, jak ve Frankfurtu
probíhal proces utváření se Německa jako národního státu, samozřejmě za
účasti (byť malé) podobně cítících obyvatel Čech a Moravy, začala se část
české společnosti tomuto procesu bránit a upnula se k národnímu sebeurčení
Čechů jako slovanského národa. České národní cítění tedy od doby národního
obrození vyvěrá ve své podstatě z negativní sebedefinice. Otázka samozřejmě
je, do jaké míry je dobře, že jsme Češi prakticky jenom z toho důvodu,
abychom nebyli Němci. Na posledních prezidentských volbách je krásně vidět,
do jaké míry otázka „němectví“ nebo „rakušáctví“ toho jednotlivého člověka
dokáže vzbudit národní cítění i v jinak laxních obyvatelích České republiky.
Když pomineme sračkovitost obou kandidátů, není žádné pochyby o tom, že
„cizáctví“ Schwarzenberga bylo hlavním důvodem jeho prohry.
Ve svém soukromém pátrání po původu jednoho jména ve své rodině jsem
narazil na monografii Německá příjmení u Čechů autora Josefa Beneše (1902-1984).
Tato publikace vyšla u nás až v roce 1998, tedy více než 10 let po autorově
smrti. V době komunismu nebyla z „ideových důvodů“ vydána. Co byly ty ideové
důvody je zcela jasné – v knize se nemluví o státním uspořádání, o komunismu
nebo kapitalismu, většina publikace je zcela technický popis toho, jak
z německých slov vznikala příjmení používaná v Čechách a na Moravě. Autor
navíc knihu píše zásadně z českého pohledu (formulace „poněmčováním ....
jsme trpěli“ apod.). Monografie ale také obsahuje úvod, který stručně shrnuje
pronikání němčiny do čech, praxi počešťování přistěhovalců ve vnitrozemí
a poněmčování obyvatel v příhraničních oblastech, dokumentuje množství
smíšených manželství a praktickou nejednoznačnost ve věci národnostního
sebeurčení většiny obyvatel ve chvíli, kdy se je na jejich národnost začal
někdo ptát. Jako takový tento dokument samozřejmě podkopává mýtus o slovanském
původu současných čechů a jejich sounáležitost s matičkou rusí a proto
také nemohl být za minulého režimu vydán.
V průběhu historie došlo v Čechách k takové míře k promíšení původních
Čechů s Němci, že příklon k německé nebo české národnosti byl konečně jen
otázkou cítění a pocitu kulturní a jazykové sounáležitosti a nikoli otázkou
původu nebo etnicity. Beneš (správně na straně Čechů) píše: „V pohraničních
oblastech Čech a na Moravě a ve Slezsku i ve vnitrozemských městech jsme
v důsledku průmyslového rozmachu ztráceli mnohonásobně více svých příslušníků,
než jsme získali z poloněmeckých rodin... ve Vídni splynuly s Němci statisíce
našich lidí a jen menšina si udržela české národní vědomí do druhé generace.
Dokonce jsme tam ztratili i syny veřejných českých činitelů, jako byli
buditelský básník Milota Zdirad Polák, lékař Albert, filologové Šembera
a Vondrák a další.“
Kniha samozřejmě mluví nejenom o českém původu Čechů, připomíná i české
národní buditele s jednoznačně německými předky, jako byl Jungmann, Miroslav
Tyrš (nar. jako Friedrich Tiersch, syn německého lékaře) a podobní.
Téma zůstává politicky nekorektní i dnes, prakticky se o něm nemluví,
politici se mu cíleně vyhýbají protože nechtějí dráždit stále ještě protiněmecky
naladěné obyvatele, kterým já říkám rusofilní vohnouti. Jde zejména o poválečné
vyhnání „Němců“ - přiznat, že současní Češi nemají čistě slovanský původ
a že vyhnaní „Němci“ byli prostě součástí stejného národa (byť je Adolf
přesvědčoval o opaku), by znamenalo přiznat, že jsme si po válce vyhnali
pod vedením (naprosto cizích) rusů vlastní příbuzné, a nikoli „cizáky“.
31.10.2013 Áčko