Velevážené dámy, vážení pánové,
rok se s rokem sešel a náš stav je utěšující. Nebýt pilné práce mě
a mých kolegů, nebyli bychom tam, kde jsme. Naše hospodářská situace je
rok od roku lepší, ačkoliv naše tolik disproporční socioekonomickohospodářský
stav dosahuje oproti výsledkům minulého roku jisté nevýznamné rezervy.Musíme
však tvrdě bojovat proti marginálním nešvarům dnešní společnosti. Transparentní
přístup k pozitivistickému řešení smluvních rezolucí nás dovedl k bláhovému
přesvědčení, že enviromentalismus je třešničkou na dortu dnešního životního
stylu. Ať zloděj nekřičí nechytejte zloděje, když není jeho volání nesmyslné.
Toto je jen slabý odvar toho, co dnes slyšíme v televizi či čteme v
novinách. Politická mluva se stala jakýmsi zvláštním literárním stylem,
který má svá pravidla, své zákonitosti. Každý, kdo se chce věnovat alespoň
trochu politice, musí ovládat jazyk, který nic neříká ale hodně dlouho
to trvá.
Předně si musíme uvědomit, že cílem politiků je, aby měli vždy pravdu.
Jejich nepřítelem se tak stávají šťouralové, kteří se pokouší hledat v
jejich blábolech smysl. Těmito šťouraly jsou většinou novináři či opozice.
Ostatní lidé jsou tolik znuděni politikou, že vás po třech slovech stejně
přestanou poslouchat.
Hlavní zásadou každého řečníka je mluvit co nejdéle a nic neříct. Je
to důležité proto, aby mu pak nikdo nemohl vyčítat, že před týdnem říkal
něco úplně jiného. Buďto to vyřeší tím, že mnoha slovy neřekne vůbec nic.
Je to nejjednoduší řešení, ale velice účinné. Ovšem cvičený novinář to
dovede prokouknout a otluče mu to o hlavu. O něco propracovanější je přístup,
kdy v jedné větě nahromadí co nejvíce záporů, až se stane nesmírně komplikovaným
porozumět smyslu vašeho projevu.
Jakýmsi kořením je používat hodně cizích slov, kterým většina vohnoutů
nerozumí, ale budou si o vás myslet, jak jste vzdělaný. Když do každé věty
propašujete slova jako marginální, respektive či rezolutně, každého posluchače
utvrdíte o své genialitě.
Politici se často věnují mnoha problémům. Běžný člověk má své zaměření
a většině ostatních věcí nerozumí příliš hluboce. Ovšem politik musí rozumět
všemu. Musí mluvit o věcech, o kterých slyšel poprvé. K tomu mu slouží
již zmiňovaná zásada mluvit a nic neříkat, ačkoliv v odborných problémech
riskuje, že do jeho projevu začnou šťourat i odborníci v daném oboru. Proto
je velice úspěšnou strategií říci ve větě navzájem si odporující tvrzení.
Tato tvrzení se navzájem vyvrátí a vy opět docílíte toho, že budete mluvit,
nic neřeknete a budete mít pravdu.
Pokud se však politik dostane to úzkých a je přinucen něco říct, má
stále mnoho možností, jak z problému vybruslit. Jednak může tvrdit, že
byl pod tlakem a ve stresu vyřkl blábol. To by však bylo přiznáním porážky.
Proto je lepší říci něco v tom smyslu, že „toto je vytrženo z kontextu“
či že „za daných okolností jsem měl pravdu“ nebo nejlépe shodit protivníka
uzemňujícím „vy jste vůbec nepochopil náš problém“. Pokud je politik dost
velký frajer, může dotěrnému novináři říct, že je bulík.
Politický styl je oficiálně používán snad jen v diplomatickém styku.
O diplomatech se říká, že to jsou čestní lidé, kteří lžou za dobrou věc.
Diplomat nesmí svému kolegovi říkat, že lže. Musí říci něco jako „domnívám
se, že vaše argumenty nejsou ve shodě s pravdou“. Politická mluva se hemží
smrtelnými urážkami, které naštěstí většinou nejsou splněny. Pokud vám
však diplomat řekne, že „jsme připraveni použít vyhraněných prostředků
pro ochranu našich zájmů“, máte dost velký důvod začít mobilizovat.
14.02.2008 Šimon