I vrabci na střeše si už cvrlikají, že náš systém důchodového zabezpečení
za nic nestojí. V politickém žargonu se tomu říká potřeba hluboké strukturální
reformy. Naneštěstí ale všechny návrhy reforem i reformiček vypadají jako
zvýšení daní, jako snížení penzí, anebo nejlépe jako obojí dochuceno výtažkem
z pořádně proregulovaných penzijních fondů.
Nelze se proto příliš divit
kritice ze strany bijců za zachování prosperity a jistoty průběžného systému,
avšak tyto ejakulace vycházejí z vadných premis. Průběžný systém, i kdyby
nakrásně se komise Bezděkova a další mýlily, je v krizi již nyní,
bohužel ale krizi natolik normální pro jeho fungování, že si její přetrvávající
existence nikdo příliš nevšímáme, třebaže fakta jsou na dosah ruky. Anebo
se někomu zdá, že důchody dnešních penzistů jsou dostatečné?
Ještě přesvědčivěji než tyto poměrné ukazatele hovoří absolutní výše
vyplácených penzí, jak ji zachycuje tabulka 1. Z té je zřejmé, že polovina
Čechů pobírá důchod nižší než deset tisíc Kč. Dalších čtyřicet procent
tuto hranici nepřekračuje nijak překotně. Jediný z deseti může doufat,
se mu dostane tak opulentní penze, jako je třeba měsíčních třináct tisíc
Kč.
Poznat však neznamená nutně pochopit, zvláště když tato fakta jsou
známa všeobecně a již velice dlouho, takže jsou zařazena pod kategorii
všední a bez zajímavosti. Když se nad tím ale zamyslíme, právě starší lidé
by měli být těmi, kterým dlouhý život dovolil nahromadit majetky, tedy
jejich roční důchody by měly výrazně překračovat důchody nastupující generace.
Tak tomu také po značně dlouhá historická období bylo u všech těch vrstev
obyvatel, které mohly akumulovat kapitál. Odsud pak vliv starších, který
nevyplýval jen ze zkušenosti, ale především z naprosté materiální převahy.
Dnešní neúcta ke stáří není projevem dynamismu a demokratického charakteru
této společnosti, ale spíše důsledkem tak bídné ekonomické situace starších
lidí, že přirozené generační role se zcela převrátily.
Abychom se však drželi spíše pevných skutečností současného světa, podívejme
se na situaci člověka, který by od svých osmnácti do šedesáti let pracoval
za minimální mzdu 8000 Kč hrubého měsíčně a který by z nějakého blíže neurčeného
důvodu nebyl zapojen do průběžného důchodového systému. Tento model je
zvláště příhodný, jelikož na jeho základě bude možné zhodnotit, jaké dodatečné
výhody průběžný systém svým plátcům přináší nad rámec toho, co by si dokázali
zajistit sami i v případě, že jejich mzda nebude nijak opulentní.
Nejdříve uvažujme, že dotyčný modelový člověk spoří takovým způsobem,
že získává pouze nulový reálný výnos, neboli inflace mu sežere celý úrok.
K tomu doplňme předpoklad, že 8000 je nejen minimální mzdou, ale i přesnou
výší měsíční penze dotyčného. To nám to velice usnadní výpočet, zbývá už
jen zjistit, jaký podíl ze svého příjmu odkládá stranou. Dejme tomu, že
to například 28 procent. Potom je jasné, že když pracoval 42 let a po tuto
dobu spořil necelou třetinu minimální mzdy, bude schopen plnou minimální
mzdu čerpat z akumulovaných prostředků po necelou třetinu této doby, přibližně
12 let.
Situace se ukáže být mnohem příznivější, pokud začneme kalkulovat s
nenulovým výnosem. Pro ten účel si označíme objem úspor v nějakém roce
jako s_k, reálný výnos jako i, roční příjem jako Y
a poměr ročních odvodů a ročního příjmu (0.28) jako r. Potom dostaneme
za určitých neškodných zjednodušení následující posloupnost pro výši úspor
v letech před a po odchodu do penze.
Obrázek 1 ukazuje, jak věc dopadne pro různé reálné výnosy úspor, které
si náš modelový střádal odložil stranou. Je vidět, že i relativně malý
růst výnosu i představuje podstatný vzestup doby, po kterou lze čerpat
penzi. Nad 3.76 \% je dotyčný již zabezpečen naprosto, protože roční úrokový
výnos z jeho úspor převyšuje odčerpávanou sumu, takže se zásoba peněz neztenčuje
a vyjma spořitele budou jednoho dne mít důvod k radosti i jeho dědicové.
K tomu lze vznést námitku. Zvládne si skutečně příjemce minimální mzdy
odkládat stranou celou její čtvrtinu? Odpověď je určitě kladná,
ať už hodláte zastávat poučky ortodoxní ekonomické teorie, anebo vás spíše
oslovují barvitá vyprávění o střetu pracující třídy s kapitalisty z pera
marxistických nebo postkeynesiánských autorů. V prvém případě budete tvrdit,
že skutečný produkt práce je v těsném vztahu, třebaže ne nutně vždy roven,
jejím nákladům, a to nákladům celkovým. Jinak řečeno, budete za pravou
mzdu pracovníka považovat to, co se u nás hloupě označuje jako mzda superhrubá.
Pan Nečas snad může tento pojem „zrušit“, jeho obsah je ale perfektně smysluplný.
Ve druhém případě se necháte zlákat k omylu, že mzdy obecně jsou stanoveny
procesem vyjednávání, do kterého může vláda svou silou zasáhnout, například
ve prospěch pracující třídy. Za důkaz tohoto zásahu pak považujete domnělý
příspěvek zaměstnavatele na sociální pojištění.
Které z obou možností dáte přednost, na tom nezáleží nijak zvlášť,
jelikož je nakonec z hlediska penzijního systému jedno, zda do něj odvádíte
svých circa 28 procent, anebo odvedete ze svého procent 6.5 a k
tomu vám zaměstnavatel přidá 21.5 procent hrubé mzdy navrch. Tyto
peníze do sociálního systému již dnes tečou, proto náš příjemce minimální
mzdy je schopen stejnou sumu odvádět bez snížení své životní úrovně s apodiktickou
jistotou.
Ještě zajímavějším modelem je následující, kde nebudeme již předpokládat
minimální mzdu, ale mzdu na úrovni mediánu v roce 2009, to jest 22 229
Kč. Důchod zvolíme takové výše, na kterou devět z deseti Čechů v tomto
roce nedosáhlo, viz tabulka 2. K tomu doplníme předpoklad, že dotyčný vystudoval
vysokou školu, tedy zkrátíme o pět let trvání jeho pracovní kariéry. Výsledek
je pak vidět na obrázku 2, z něhož je patrné, že pro většinu z nás by za
takovýchto okolností postačil již výnos na úrovni jednoho procenta.
Porovnáním obou modelů, a sice toho pro minimální příjem a toho pro
příjem na úrovni mediánu a značně nadprůměrnou výši vyplácené penze, dojdeme
hned k několika zajímavým zjištěním. Prvním z nich je skutečnost, že v
protikladu k obecnému přesvědčení, vysoký plat sám o sobě neskýtá lepší
poměrné zajištění stáří. Pokud příjemce mediánu nedokázal své úspory nijak
zhodnotit (srovnej modré křivky), nemohl čerpat svůj důchod o moc déle
než příjemce minimální mzdy. Z toho plyne, že relativně bohatí lidé nemohou
přispívat na penze relativně chudým, vzhledem k tomu že v průměru nemají
kratší životy, jinak než za cenu podstatného snížení životní úrovně oproti
době, kdy byli ekonomicky aktivní. Kupříkladu mohou z příjmu ve výši circa
68 tisíc získat důchod jen málo převyšující tisíc 13, takže pak právem
protestují u Ústavního soudu.
Jakkoliv se některé doktríny pokoušely takovéto transfery od bohatých
k chudým ospravedlnit s pomocí tvrzení, že mezní užitečnost peněz je klesající
veličinou, důchod ve výši pětiny předchozí mzdy je nade vší pochybnost
katastrofálním propadem životní úrovně, který by mohlo omluvit snad jen
výrazné zlepšení podmínek na straně příjemců tohoto redistribučního schématu.
Jak ale ukazuje případ s minimální mzdou, takové zlepšení je naprostou
fikcí, protože i relativně chudý člověk si své stáří dokáže zabezpečit
sám více méně tak, jak jej zajišťuje průběžný systém, anebo i podstatně
lépe.
Má-li dnes našinec dojem opačný, není to důsledkem ničeho jiného, než
že z tzv. čisté mzdy již dostatečné úspory akumulovat opravdu nelze. To
je třetí zajímavé zjištění, a sice že průběžný systém sociální nerovnost
prohlubuje. Ze mzdy na úrovni mediánu totiž již je možné nějaké dodatečné
úspory nashromáždit, kupříkladu pořídit si dům, anebo mít v zemi hroudu
zlata pro případ, kdy je třeba zmizet za kopečky, jak se to v české kotlině
čas od času děje. Tím zůstává relativně bohatým svoboda konání, které je
relativně chudý dokonale zbaven. Nedá se říci, že by z hlediska operátorů
systému byla tato vlastnost zásadně nežádoucí.
Pochopitelně lze z výše uvedených modelových situací vypozorovat leccos
dalšího, kupříkladu si nelze nepovšimnout mocného kouzla složeného úročení,
o tom však až příště. Nyní se spokojme s konstatováním, že prosté počítání
na prstech odporuje obecně panujícímu přesvědčení o výhodnosti průběžného
systému. Kdo tomu nevěří, nechť si za domácí úkol vyčíslí, kolik sám odvede
v průběhu svého aktivního ekonomického života do kasy ČSSZ a jak dobře
by si z těchto peněz mohl sám žít. Prostá fakta, která můžete najít na
svých výplatních páskách, hovoří mnohem výmluvnějším jazykem než cokoliv
dalšího, co bych mohl ještě dodat.
12.03.2011 Kilmore