Co se týče vyvolávání flame, tak na Hanku asi nemám. Tento článek bude
tudíž na zcela banální téma.
Mobilní telefon.
Mobil je pro mě předmětem denní potřeby a nikoli kosmetickým doplňkem.
Nestarám se tedy příliš o to, zda můj mobil je in nebo dokonce out,
rozhodující je pro mě, abych se s ním dovolal a sem tam napsal nějakou
SMS. Do úterý tohoto týdne jsem používal pro soukromé účely telefon Sony
CMD J6. Nahradil předchozí J5 (a předchozí Nokii 5110 a ještě více předchozí
Siemens C25) a měl jsem ho už třetí rok. J5 měl chyby ve firmwaru a zamrzal.
Když jsem ho potřetí reklamoval, Sony Czech to vzdalo. J6 mi dělala radost.
Ovládání postranním scrollovacím kolečkem je zcela unikátní, menu má přehledné
a způsob organizace telefonního seznamu, kdy je možno k jednomu jménu přiřadit
více informací, byla tehdy typická pro mobily z kategorie manažerských.
Nalézt telefonní číslo v seznamu je otázkou vteřiny. Na druhé straně paměť
na 10 SMS není nic moc, anténa ještě vyčuhovala ven, baterie 640mAh stačila
tak na tři dny průměrného provozu (originál 900 mAh pak vydržela skoro
týden, což bylo o hodně lepší) a při ovládání menu chybělo cosi jako ENTER,
telefon striktně vyžadoval ovládat pomocí kolečka.
K J6 se asi před měsícem přidala nokyje. Nokia byla mrcha služební.
Dosavadní způsob, kdy jsem pro služební hovory používal soukromý mobil
a většinou za to ani nic nechtěl, shledal můj vedoucí nedostatečným. Sekretářka
Simonka mi jednoho dne položila na stůl telefon Nokia
3100 a já věděl, že idylické dny skončily. S Nokií jsme si hned od
začátku nepadli do oka.
Po zevrubném ohledání přístroje jsem shledal, že mám co do činění s
produktem kategorie „leštěný prd“. Zvenčí vypadal telefonek velmi
hezky. Byl asi o třetinu těžší a stejně velký jako obstarožní Sony, ale
zato měl barevný displej a hezky svítil. Jakmile jsem ten přístroj chtěl
začít používat jako telefon a ne jen jako dekoraci a lampičku, vznikl problém.
Stručně řečeno, měl jsem pocit, že ten zkurvenej zmrditelefon nepracuje
pro mě, ale proti mně. Unavoval. Musel jsem donekonečna něco potvrzovat
těmi dvěma anonymními tlačítky. Zejména iritující vlastností Nokie bylo
ztmavování displeje. Jakmile se vypnulo jeho podsvícení, tak byl displej
nečitelný. Korekce kontrastu displeje, ke které jsem se asi za tři hodiny
proklikal, pomohla jen minimálně. Pokud netaháte mobil všude s sebou a
pak se musíte podívat, zda vám někdo nevolal, jako třeba já, pak byste
s tímhle krámem nejraději šlehli o zem – je totiž vždy zapotřebí nejprve
odblokovat klávesnici takovým tím typickým dvojhmatem, který osobám s více
než sedmi prsty na každé ze čtyř rukou nečiní vůbec žádný problém, pak
se displej laskavě rozsvítí. Hovadsky umístěné vypínací tlačítko vás přivede
na myšlenku, že by nebylo špatné nechat si osoustružit ukazovák do špičky,
abyste tlačítko domáčkli až úplně dolů, tam, kde spíná. Je tam sice uložených
hromada obrázků a šetřičů displeje a ikonek … a co? A hovno. Co o tom dál
povídat. Zmrdiprodukt. Tento telefon navrhovali zmrdi, pomáhali jim diletanti
a u mě ve srovnání s archívním Sony zcela propadl, a to včetně pohotovostní
doby, která byla u Sony chápána jako nedostatečná. Po čtyřech dnech používání
s velmi sporadickým telefonováním byl totiž Zmrdifon mrtvej.
Aby bylo poznat, že jsem to se zmrdifonem myslel vážně, přečetl jsem
si i návod k němu. Smůla byla jen v tom, že jsem dočetl jen na stranu tři,
kde byla fotka vyobrazující dovádějící frikulíny a ta mě zhnusila natolik,
že jsem ho odložil. Některé ty úplně nejzbytečnější funkce tohoto zmrdiaparátu
mi tedy zůstaly zcela utajeny.
Naštěstí se jiná konkureční skupina zmrdů rozhodla můj problém se zmrdifonem
vyřešit a vykrást mi ve Mekce auto. Rádio vyndat nešlo, tak si vzali aspoň
mobily a asi padesát korun v drobných, obojí spočívalo v kapse u bundy.
Jsem rád, že jsem mohl nějakému nepřizpůsobivému etniku pomoci. Tak jsem
se po sedmi letech náhle ocitl bez mobilního telefonu. Pozitivním jsem
na zásahu této vyšší zmrdimoci shledal, že se zmrdfon vrátil zpátky domů
ke zmrdům, podobně jako Modrej a Zelenej odletěli zpět k moři, jako negativní
pak to, že nějakých 150 telefonních čísel uložených v paměti soukromého
Sony je nevratně ztraceno. Usínat toho dne s příjemným pocitem, že mě nikdo
v noci nevzbudí a nebude otravovat sdělením, že nějaké auto někde zase
někomu nenastartovalo a že za to určitě můžu já osobně, nebylo až tak špatný.
Během následujícího dne se mi to v hlavě srovnalo a odpoledne jsem se
přistihl, že si jdu koupit soukromý mobil. Stanovil jsem striktní požadavky:
1. Nový.
2. Ne Nokii. Ani zadarmo, ani za prase.
3. Bez polyfonního vyzvánění (v autě nebo ve výrobní hale, na kterýchžto
místech trávím tak čtyři hodiny denně, ho neslyším)
4. Bez těch připitomělých pubertálních srandiček, MMS, JAVA her a dalších
podobných úchyláren
5. Bez foťáku, protože je v naší firmě zakázaný
6. Co nejlehčí a nejmenší
7. Předplacená karta
Výsledek?
Nedostavil se.
A to jsem kvůli odešel z práce dřív, tedy v pět.
Nejlepší scénka se odehrála v prodejně Eurotelu. Dost dlouho mi trvalo,
abych přiměl přítomného zmrda přestat se věnovat brunetě s velkou dolní
i horní prdelí a laskavě mě obsloužit, co na tom, že je půl šesté. Sice
jsem mu na nadcházející večer nedovedl zorganizovat tak atraktivní program
jako bruneta, ale zato jsem ho chtěl nechat vydělat nějaké chechtáky. Mladý
pán se nakonec uráčil vyslechnout má přání, ale když jsem se dopracoval
k bodu 4., tak ho zachvátilo zhnusení. Asi pochopil, že mi tu novou fantastickou
nokyji, co vypadá jako lopatka na uhlí, váží kilo a půl, aby se do něj
vešly všechny ty nepostradatelné manažerské funkce a stojí dvanáct litrů,
neprodá. Od té doby se začal vyjadřovat zásadně podmiňovacím způsobem a
vejral na mě jako na měsíc mrtvou myš. Sako a kravata mi byly nanic, byl
jsem deklarován za sociála, který mobil s 65536 odstíny barev na displeji
a foťákem nemá a mít nikdy nebude, ba co horšího, mobilním telefonem chce
jen nudně a bez fantazie telefonovat a je tudíž naprostej chudák.
Vyšel jsem tedy z obchodu, vzal si jednu tu tabletku na žaludek a pokračoval
dále.
Zajímavý mobily dělá taky Siemens. Nicméně pohybovat se se siemensem
po naší firmě je docela provokace. To je jako pít v prostorách patřících
firmě Coca Cola pepsi. Němečtí designéři tvoří předměty, které nepůsobí
vůbec těžkopádným dojmem. Třeba nové BMW řady 7, Škoda Octavia druhé generace
nebo ze starších třeba tank Panzer IV. Jejich kreace byly taky hezky barevné,
ale nějak se mi nelíbily. S tímto závěrem jsem opouštěl prostory čes… německého
operátora T-Mobile.
Blížila se šestá a bylo třeba něco udělat.
V elektru U Havlíčků se za dva a půl tisícikoruny krčilo cosi, co vypadalo
dostatečně staře. Nechal jsem to zapnout a heuréka! Ericsson T105, o třetinu
menší a o polovinu lehčí než Nokia 3310, polyfonní zvonění nemá, barevný
displej nemá, má jen základní životní funkce! To bylo přesně to, co jsem
hledal. Okamžitě jsem ho bral. Jsem s tím krámem moc spokojený. Jen to
psaní SMS tam mohlo být řešeno lépe, ale jinak je to vůbec zázrak, že se
v této době ještě sežene něco takového.
Sekretářka Simonka už zase objednává mobil. Prý to bude zase Nokia,
že prej teda vezme jinou, když se mi tam minulá nelíbila. Ale já už vím,
jak z toho. Sháním po bazarech Sony J70. Až mi ten severskej krám přinesou,
tak si vezmu jen SIM kartu a ten dáreček jim zase hezky vrátím, aby si
s ním někdo podložil kratší nohu u stolu. Budu používat Sony. Se zmrditelefony
od Nokie jsem skončil.
03.10.2004 D-FENS