Stetten am Kalten Markt se nachází asi 110km jižně od Stuttgartu
směrem k Bodamskému jezeru.
Nejrychlejší cesta z Kocourkova vede přes Norimberk
a Ulm, ale zábavnější a poučnější je přes Mnichov, směrem po A96 na Memmingen
a z Memmingenu na Biberach: Uvidíte zámek v Ummendorfu, kde se na analogovém
počítači údajně simulovala aerodynamika Natteru. Jižně se bude nacházet
Bad Waldsee, kde se Natter kompletoval a poblíž letiště v Neuburgu a.D.,
kde se uskutečnily letové pokusy. Stetten a.k.M. se nachází v malém údolí
společně se satelity Frohnstetten a Messtetten. V ničem však nepřipomíná
tuzemská města, která vyrostla v padesátých letech kolem podobných základen:
je to hezké a upravené městečko s krásným okolím, včetně klikaté a částečně
ve skále vtesané komunikace mezi Sigmaringenem a Stettenem. Za parkování
na náměstí se neplatí, nocleh v penziónu stojí 30EUR, když přijdete do
obchodu, tak vám personál řekne dobrý den i nashledanou a místní když vidí
bloudit auto s cizí značkou, sami se ptají, zda něco nehledáte.
Vojenské cvičiště (Truppenübungsplatz Heuberg) existuje ve Stettenu od
roku 1910. Myslím, že armáda za ta léta stačila ovlivnit život každého
obyvatele. Posádku základny tvoří 2.280 vojáků. Právě v prostoru základny
probíhaly začátkem roku 1945 svislé starty a tamtéž proběhl první start
rakety s člověkem na palubě.
Ve Stettenu fungují dvě instituce, které se tématikou prvního letu člověka
v raketě víceméně nezávisle zaobírají.
Bundeswehr provozuje vlastní muzeum, ve kterém jsou shromážděny exponáty
vztahující se k existenci základny, tedy různá vozidla, zbraně a výstroj.
Komplikaci představuje, že muzeum je situované ve vojenském prostoru a
kromě dnů otevřených dveří je pro veřejnost přístupné pouze po předchozí
dohodě a s průvodcem. V muzeu je vystavena přesná maketa letounu v poměru
1:2, základní informace k celému projektu a především něco dílů ze Sieberova
stroje, které byly nalezeny při výkopových pracech v roce 1998. Jedná se
především o závaží z přední části, používané jako váhová kompenzace chybějící
výzbroje, různé komponenty (těleso servomotoru automatického řízení např.),
úchyt pilotova padáku a různé části potahu. Na stupni deformace dílů je
zřejmé, že síla nárazu musela být obrovská, deformované jsou dokonce i
silnostěnné hliníkové odlitky. Všechny díly po vyjmutí ze země někdo opískoval,
takže nemají původní povrch. Podle slov poručíka, který muzeum vede a současně
se velmi dobře orientuje i v problematice prvního raketového letu, je o
projekt Bachem Natter zájem, který v posledních letech sílí. Hlásí se nejen
další publicisté, historici a nadšenci jako já, ale i očití svědkové nebo
lidé, kteří se účastnili na projektu a ti přinášejí další informace a vyplňují
prázdná místa.
Druhou institucí ve Stettenu je tzv. muzejní spolek. Museumverein hodlá
vybudovat vlastní muzeum zaměřené na historii vojenského cvičiště včetně
tématiky prvního raketového letu a pokouší se už delší dobu zajistit k
tomu vhodnou budovu. Jeho předsedou byl po dlouhou dobu pan Manfred Hensel
a pan Hensel byl po dobu mé přítomnosti ve Stettenu i mým průvodcem. P.
Hensel koncentroval velké množství originálních i publikovaných materiálů.
Domnívám se, že Horst Lommel většinu podkladů pro knihu "Geheimaktion Natter"
čerpal právě od něho. Henselovi náleží zásluha o nalezení očitých svědků,
zkušebního pilota, který se podílel na letových testech, prostřednictvím
svého syna pilota vyhledal konstruktéra Williho Fiedlera v USA a přivedl
ho zpět na „místo činu“. Udržuje dodnes kontakt s žijícími "insidery" nebo
jejich příbuznými, například se Sieberovou sestrou Ulrike. Přínos pana
Hensela k tomu, že celý unikátní projekt nebyl zapomenut a že jsme schopni
dohledat počátek letů člověka do vesmíru, je významný a zcela nepopiratelný.
Jak Bundeswehr, tak spolek projevili zájem o poslední existující exemplář
Natteru. Je jím ukořistěný stroj nyní uskladněný v muzeu v Silver
Hillu v dezolátním stavu. Konec snahám učinila válka v Iráku. Poslední
stanovisko americké strany je, že tento letoun nevydají a zrestaurují jej
sami. Chystá se proto maketa Sieberovy M23 v měřítku 1:1.
Památník historického startu je vztyčen v místě zvaném Ochsenkopf,
tedy v lokalitě, kde se start skutečně odehrál. Místo je veřejně přístupné,
ale třeba si zajistit povolenku od velitele cvičiště. Jiné způsoby pronikání
do vojenského prostoru nedoporučuji, přesto že tam není žádná závora. Na
vojáka s automatickou zbraní natrefíte každou chvíli. Povolenku jsem neměl,
ale spoléhal jsem na přítomnost pana Hensela a intenzivně přemýšlel o tom,
zda mi členství ČR v NATO je něco platné. Obelisk nestojí přesně tam, kde
stála rampa, ale ca 50m na severovýchod. Tvoří jej kamenná deska s plechovou
siluetou Natteru.
Poblíž je malá skříňka se základními informacemi o projektu a osobě
pilota. Hned vedle najdeme kruhovou vybetonovanou plochu, ve které jsou
dvě obdélníkové díry a pozůstatek dřevěného sloupu. K čemu to mělo sloužit,
bylo jasné na první pohled - je to zbytek otočné dřevěné 9m odpalovací
rampy, ze které byly odpáleny pozdější exempláře, například posledně zmíněný
M25/M52. Do větší díry byl vetknut sloup a do menší botka zajišťující otočný
mechanismus lafety.
Horst Lommel uskutečnil s pomocí bundeswehru a těžké techniky na místě
archeologické práce a určil místo, kde stála první mobilní ocelová rampa
a poblíž ní jeřáb, kterým se letoun umisťoval na rampu. Rampa stála přibližně
na spojnici místa pozorovatele a žluté šipky prodloužené k okraji lesa.
Asi 100 metrů jižním směrem pak lze rozeznat zbytky zákopu, do kterého
se ukrýval pozemní personál při startu rakety.
Místo, kam se letoun zřítil, jsem mohl lokalizovat jen díky pomoci pana
Hensela. Leží v lese asi jeden kilometr od obce Nusplingen. Dodnes jsou
zřetelné chybějící vršky stromů, které shořely po explozi paliva, a časem
povyrostly do výše. O zbytcích kráteru nemá už význam hovořit, protože
se na místě kopalo za pomoci těžké techniky, po které tam dosud zůstaly
stopy. Spolek chtěl na místě vztyčit pamáník, majitel pozemku ovšem nesvolil.
Hrob Lothara Siebera je k nalezení na městském hřbitově, který se nachází
mezi Stettenem a Nusplingenem. Nyní jej tvoří mramorová deska položená
na zemi. Hřbitov byl v březnu přestavěn a původní hroby veteránů byly nahrazeny
zmíněnými deskami, přičemž byly pozůstatky pilota exhumovány, prohlédnuty
lékařem a znovu uloženy do země. Potvrdila se tak výpověď očitých svědků
havárie, kteří potvrdili, že na místě bylo z pilota nalezeno pouze několik
málo částí těla a výstroje.
Během studia podkladů i návštěvy na místě samém jsem poznal některé souvislosti
a poopravil názor na některé události. V prvním dílu článku jsem Lothara
Siebera nazval pokusným králíkem a obětí systému; to bych již nyní takto
nenapsal. Stejně tak mi celý projekt zpočátku připadal zcela bizarní a
z pohledu současné letecké techniky neuchopitelný, ale při detailnějším
pohledu se celý nápad „spotřebovatelného stíhače“ začal jevit jako geniálně
jednoduchý.
I přes určitou dlouhodobou obsesi problematikou Natteru jsem nikdy nevěřil,
že někdy budu stát v místech, odkud tyto stroje startovaly. Když se tak
stalo, pochopil jsem, že jsem učinil vlastní zvídavosti zadost. Podivný
letounek s pahýlovitými křídly jsem viděl poprvé jako model ve věku nějakých
deseti nebo dvanácti let. Nedaří se mi od té doby vyhnat tento létající
aparát z hlavy. Kromě technické stránky projektu a projektovaných výkonů
stroje byla obdivuhodná odhodlanost všech osob na projektu zainteresovaných,
která vyvrcholila bohužel tragickým letem zkušebního pilota.
Poděkování patří manželům Henselovým, manželům Bieblovým a Lt. Klotzovi.
24.12.2006 D-FENS