Nikdy jem nevěřil, že budu psát podobný článek. Dospěl jsem ale k názoru,
že snad jedině tak něčemu pomůžu. Až dočtete zbytek, snad mi dáte za pravdu,
že hysterický řev do „gerontoinformačního okýnka“ nebo telefonické vyhrožování
spojovatelce, že budu žalovat vousatému pánovi v investigativním televizním
pořadu, kýžené zadostiučinění nepřinese.
V jihočeské metropoli, dalo by se možná napsat blbákov bez dálnice a
obchvatu města, si kdosi usmyslel, že nejdůležitější, co je ve městě třeba
udělat, je nové autobusové nádraží. Ti, co neměli tu čest by měli vědět,
že cca. 5 minut z centra města, v těsné blízkosti vlakového nádraží stávala
přízemní budova. Budova byla postavená někdy v osmdesátých letech a na
rozdíl od vlakováho nádraží nepůsobila zdaleka tak „použitě“. Před budovou
byly řady krytých autobusových stání a jízdní řády. Dnes na jeho místě
stojí nákupní a dopravní centrum, která nese hrdé jméno „Merkjůry
séntr". 3 patra shoppingu, kafíčka za čtyři pětky, metrosexuálů, moderních
a šťastných rodin. Na střechu tohohle zázraku se hypermoderním tunelem
soukají Karosy, aby zde vyložily a naložily solvíny z okolních vesnic,
kteří v touze po konzumu přijíždějí z okolních vísek.
Musím předeslat, že jsem tenhle chrám několikrát navštívil. Většinou
bylo cílem mé cesty parkoviště v podzemí (2 hodiny zdarma) nebo jsem sháněl
ve zverimexu něco exkluzivního pro našeho kocoura. Náš domácí zabiják byl
i příčinou toho, že poprvé v životě vystoupím až tam, kde se Karosy s nebem
setkávají. Zapoměli jsme totiž na chatě něco z jeho majetku a rodiče se
nabídli, že to pošlou „po autobusu“. Nějak jsem tušil, že 150km tam a zpátky
není zas tak zvrhlá myšlenka, ale nechtěl jsem se zaplést do diskuze o
cenách benzínu a zbytečném ježdění.
První pokus s ČSAD Delivery service nevyšel. Chyba byla na naší straně.
Měli jsme vědět, že ČSAD Budweis už dávno, v rámci zvyšování kvality, implementovalo
fuzzy systém do svých jízdních řádů a 16:05 může někdy znamenat i 15:55.
No nic. Pro příště víme, že je třeba přibalit spacák a počítat s malou
časovou rezervičkou.
Poučen tímto nezdarem jsem do svatyně komerce a hromadné přepravy dorazil
s obrovským předstihem. Sám jsem uznal, že 45 minut je moc a pozval jsem
manželku na jedno „stylový kafe“. Prima posezení, hlavně ten výhled – modrá
plachta a za ní zbíječka. Ale držel jsem se Cimrmanova výroku „práci mám
rád – vydržím se na ni celé hodiny dívat“ a kafe s příchutí stavební sutě
jsem si náležitě vychutnal.
Málem bych zapoměl na to nejdůležitější – autobus. Samozřejmě, že jsem
postál u okýnka informací, abych se zeptal kam a v kolik přesně bus dorazí.
Přesluhující důchodkyně chvilku horlivě klikala a poté mi s naprosotu jistotou
sdělila, že „autobus přijede hned tady před vchod k výstupu v 18:25“. Neměl
jsem důvod nevěřit. Spoj v Budějovicích končil a tak jsem se postavil někdy
v 18:15 k zastávce a čekal. V 18:35 jsem už byl lehce nervózní. Znovu jsem
se už však zeptat nešel. Možná i proto, že babka okýnko zabouchla a šla
domů postit nějaký napínavý seriál. Informace zkrátka fungují jen do půl
sedmé a potom nic. Žádný telefon, žádný terminál. Jenom nástěnka na vnější
straně budovy. Supr. Před sedmou jsem se začínal trochu nudit a pátrat
po možných příčinách. Jak se ukázalo, řidič zřejmě nedojel k výstupu, ale
zastavil u zastávky, ze které měl, již jako úplně jiný spoj, pokračovat.
Pak ale musel projet kolem mě (jediný člověk u výstupu) a aspoň po mě mohl
ten balíček hodit. No nic. Ráno by měl v opačném pořadí přijet z Prachatic.
Vstanu pěkne v 5:45 a udělám si zas výlet. Ráno samozřejmě prachatický
řidič nic nevěděl a pokoušel se mě přesvědčit, že to musel být autobus
z Vimperka. Zatínám zuby a jdu k informacím. Nevím, jestli tam seděla ta
samá křehulka jako včera, vidím totiž rudě a důchodce nerozlišuji. Zeptám
se tedy na přepravce a možnost kontaktu. Důchodkyně s optickou myší a LCD
mi něčím, co trochu připomíná švabach napíše na kousek papírku číslo do
Prachatic, ať si tam zavolám. Prima. Chlapík v Prachaticích pochopil o
co jde, řekl, kdo autobus řídil a kdy bude k dostižení a ať si zavolám.
Je 8:30. Tak jsem zrovna zavolal. Dispečer mi řekl, kam bus přijede, v
kolik a jakou ma SPZ. Držte mi palce!
Nevím, kdo nese vinu, kdo udělal chybu. Jestli to byla senilní důchodkyně
na infu, nebo dementní řidič, který si „mazaně“ prodloužil o minutu laškování
s hajzlbábou. Můžu ale srovnávat to, co jsem znal ze starého nádraží a
co jsem zjistil teď:
1. Informace zavírají asi ve stejnou dobu, ale dneska už číslo na tlf.
informace nebo dispečink nenajdete.
2. Časy příjezdů nenajdete nikde a časy odjezdů už nejsou ve vytápěné
hale, ale venku ve třetím patře na střeše, kde jsou čísla stanovišť vytištěná
písmem o velikosti deset bodů.
3. Dřív možná každý bus taky nezastavil na výstupu, ale aspoň projel
kolem. Dneska už ne. Dneska nějaký genius vymyslel tunel, na jehož výjezdu
se navíc musí busy křížit a dávat si přednost.
4. Zastávky jsou moderní, hliníkové s displejem. Asi stály fůru peněz.
Jenom škoda, že displeje nefungují a stojany tak plní stejnou službu jako
ty staré, ocelové
5. Dneska je nádraží poloviční, každý bus musí vyjet do třetího patra
(nevim, kolik to je nafty, ale určitě to to palivo ani vzduch nešetří).
Je až s podivem, jak se v čechách dokáže díky „zlatým českým mozkům“
vždycky všechno dojebat. To, co by vyřešilo jedno parkiště tady supluje
několikapatrové monstrum za miliardu, kde pod rouškou „služby občanům“
profituje soukromý subjekt ve spolupráci s městem, který získal velice
lukrativní komerční prostory poblíž centra a kde každý, kdo chce někam
busem, musí nechat povině rvát do hlavy dvě patra komerce. Myslím, že nám
teď budete všichni náš „autobusák“ závidět.
12.07.2007 -XM-