Chcete-li napsat manipulativní text, buď tak můžete činit emotivně, nebo můžete vést myšlenky čternáře tím směrem, kterým potřebujete a tím dosáhnout toho, že výslednou myšlenku, kterou chcete, aby čtenář přijal jako holý fakt, mu nenaservírujete, ale necháte jej, aby napadla jeho samotného. Pokud mu k tomu dodáte patřičně zmanipulované údaje, není to zase takový problém, pokud čtenář nedisponuje dostatečným znalostním aparátem, případně pokud si podsunuté informace okamžitě neověřuje. Dobré je také zdánlivě vyřešit nějaký parciální problém, který případného čtenáře může trápit, on vám pak už bude věřit téměř vše.
Jistý nejmenovaný (sakra, teď mne zrovna nenapadá přijatelný politicky korektní termín pro pomateného trotla, házejícího kolem sebe citáty z bible) v diskusi předhodil odkaz na zajímavý materiál. Nelenil jsem a dotyčný text si prostudoval, abych došel k závěru, že jde o poměrně nebezpečný manipulativní mix skutečností, polopravd a též demagogie, napsaný tak, aby jej průměrně či lehce nadprůměrně inteligentní člověk přijal za svůj. Nechoďme však dále kolem horké kaše a vrhněme se na to.
Už první odstavec rozebírá, co je to vlastně demokracie a dochází k závěru, že demokracie vlastně není nic jiného, než dobře maskovaná oligokracie. Autor zde využívá každodenní zkušenosti občana s demokratickým systémem a ač zde není uvedena žádná nepravda, natáčí pohled čtenáře přesně tam, kde ho chce mít. To podtrhuje v dalším odstavci zejména touto pasáží: Asi by to mohla být tato : Čím mám více peněz, tím mám více svobody projevu, svobody tisku, svobody vzdělání, zajištěno „plnější“ zdraví, více bezpečnosti pro sebe a své blízké a tak by šlo pokračovat ještě hodně dlouho, sami si jistě doplníte mnohé další. Na čem tedy závisí v současné „demokracii“ lidská práva? Odpověď je jednoduchá, na penězích. O tom, že v takovém případě nejde mluvit o nějaké rovnosti, volnosti a bratrství je nasnadě.
S tím, co bylo řečeno, nelze než souhlasit, nicméně nelze souhlasit s nevyřčeným podtextem, který si má čtenář odnést. Lidé se rodí s různými fyzickými a psychickými předpoklady a tak současnému systému (který je shodou okolností "demokratický", ač to s tématem příliš nesouvisí) jde jen o to, aby si lidé byli rovni před zákonem. Ne vždy se mu to pochopitelně povede, nicméně i té problematické demokracii české se to ve velké míře daří a medializované případy, kdy se to nepovede, jsou výjimkami, nikoli pravidlem. Pokud bychom chtěli lidem zajistit i jinou rovnost, než tu před zákonem, vzniká nám zde potřeba ještě mnohem robustnějšího přerozdělovacího mechanismu, než který máme dnes a to by způobilo tak výraznou demotivaci ekonomicky aktivních členů společnosti, že bychom už žádné neměli. Ano, pak bychom si mohli být rovni v okusování kůry stromů.
Nechme nicméně autora dále rozvinout jeho myšlenky. Autor si bere v dalších odstavcích na mušku svobodu vyznání, projevu a přesvědčení a poukazuje na fakt, že jsou člověku k ničemu, pokud nedisponuje dostatečnýmí prostředky k tomu, aby své vyznání, své projevy a své přesvědčení mohl servírovat ostatním: V reálném světě, kde žijeme, má skutečnou svobodu slova jen ten, kdo má prostředky (hlavně peníze), aby si mohl koupit hromadné sdělovací prostředky - média. Autor zde opomíjí několik faktů. Předně, k tomu, aby si vzal transparent a šel něco hlásat na náměstí nebo do parku, příliš mnoho prostředků nepotřebuje. Dále, právo na svobodu projevu, přesvědčení nebo vyznání neznamená a ani nesmí znamenat, že by někdo měl na úkor své práce, svého projevu, svého přesvědčení, svého vyznání, svého majetku či jakéhokoli svého jiného práva mít povinnost šířit vaše projevy, vaše přesvědčení nebo vaše vyznání. Není svobodou projevu vašeho souseda to, aby mohl ve tři ráno na manželku na celý barák řvát, že přijde do pekla, byť se bezpochyby jedná o projev, v němž dává najevo jak své vyznání, tak i své přesvědčení. Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného a samotný fakt, že máte nějaké právo, by neměl znamenat, že tím je někomu jinému uložena nějaká povinnost, tedy samozřejmě kromě povinnosti vás o dané právo nepřipravit.
A teď to přijde - v dalším odstavci už autor odhaluje spiknutí. Kdo ale vlastně jsou ti novodobí otrokáři? To, že nejsou ohraničeni hranicemi států je evidentní, protože jak známo peníze neznají hranice. Tedy první znak – jsou globální. Jedná se o skupinu lidí se společným zájmem. Druhý znak – jsou spolu v koalici. Tito jednotlivci, potažmo skupina má v držení velké bohatství. Třetí znak – jsou neskutečně bohatí. Tyto tři znaky dohromady jim umožňují, aby mohli účinně ovládat celé národy světa. Z těchto tří bodů, kterými jsme si tuto skupinu popsali nám vyplynula - Globální koalice bohatých (GKB). A máme třídního nepřítele. Autor zcela opomíjí fakt, že tito "bohatí" (ale oni mezi majitele bohatství nepatří jen tito bohatí, ale také střední třída, velké množství majetku vlastní kupříkladu penzijní fondy a ostatně ani v bance kapitál banky nenáleží bankéři, ale akcionářům a úspory v bance pak jejím klientům) spolu o peníze často velmi tvrdým způsobem soupeří a také fakt, že kdo k majetku přišel, může jej také kdykoli ztratit. Bohatí spolu nedrží, ale pochopitelně spolu obchodují, protože si vzájemně mají co nabídnout. Chudí jim mohou nabídnout pouze svoji práci. Bohatí lidé nebrání nikomu ve zbohatnutí, naopak, podporují to, neboť pak budou moci obchodovat s více lidmi (vzroste konkurence, která reguluje ceny a samozřejmě i množství dostupných služeb) a jejich "bohatství" (toto slovo nechápejme jako balík peněz, s tím si můžeme leda vytapetovat, ale jako jistou formu osobního komfortu či užitku) dále poroste.
I další věta je skvost: Jestliže se podíváme na to, které skupiny lidí vlastní sdělovací prostředky u nás a porovnáme si to se zahraničím, pak je v celku jasné, proč kupříkladu politika v Německu je tolik podobná politice u nás. Autor zde zapomíná, že ani krajina v Německu se příliš neliší od té české a ani lidé v Německu nejsou nijak zvlášť odlišní - mají hlavu, dvě nohy, dvě ruce, pijí pivo, chodí do práce. V Německu rostou na polích podobné plodiny, jako u nás a tak běžného Němce asi trápí podobné starosti, jako běžného Čecha (Poláka, Rakušana, Maďara apod.) - a proto i politika je podobná. A je do jisté míry podobná na celém světě, mimo jiné i proto, že nikde nelétají pečení holuby nikomu do huby. Vliv médií je bezesporu nemalý, nicméně že by média mohla za neúrodu nebo střechu, co se propadla pod tíhou dvou metrů sněhu?
V dalším odstavci je pak kritizována konzumní spotřební společnost, manipulace reklamou a kritika touha vlastnit. Bohužel touha vlastnit je starší než lidské pokolení, i psi si zahrabávají kosti a když jim berete žrádlo, tak dokáží být pěkně nepříjemní. Ano, je pochopitelně pravda, že kdo chce hodně vlastnit, musí i hodně pracovat, aby si na to vydělal. Podnětná je pochopitelně i otázka, komu vaše práce prospěje? Ano, prospěje vám, prospěje vašemu zaměstnavateli (pracujete-li pro něj), prospěje vašim klientům, možná i vašim dodavatelům a pokud z toho zaplatíte daně, tak i státu. Ale svobodná volba, zda pracovat, či nikoli a také pro koho a jak, je na vás - je to vaše rozhodnutí. Proto nejste otroci ve službách GKB.
Druhým bod uvedného textu je kritkou svobodného trhu. V první části autor zařazuje tržně orientované liberály mezi levici, což je samo o sobě pikantní, nicméně autor má jasno a proti tržně-liberálnímu uspořádání staví lidskou svobodu a její neoddělitelnou součást, odpovědnost. Je to zajímavý paradox, proti svobodě argumentovat svobodou (a protože odpovědnost je opačnou stranou téže mince, pak i proti odpovědnosti argumentuje odpovědností), až příliš to zavání tím, že autorova znalost ekonomie limituje k nule. Nelze nepominout, že jako další argument proti trhu autor uvádí vyjádření politiků a státních regulací ve všemožných oborech.
Budu citovat dva autorem uváděné příklady: Sám z vlastní zkušenosti vím, jaký objem výroby podniku dnes tvoří zakázky kupříkladu z Německa. Ve firmě, ve které jsem zaměstnán je to okolo 70%. Mnozí zajásají, že je to příklad konkurenceschopnosti našeho zboží a umu našich pracovníků. Jistě, to že vyvážíme do zahraničí je v pořádku, otázka zní, za jakou cenu? Zisk z těchto obchodů je mizivý, mnohdy minusový. Není to o tom, že obchod je špatně zkalkulován, ale o tom, že druhá strana více nezaplatí, protože pokud jej nerealizujeme my, s radostí jej realizují Rusové, Číňané a další. A tak zakázku přijmeme a ještě jsme vděční. Na celé věci je nejsmutnější, že v místě zadavatele, by za cenu celého výrobku i s přidanou hodnotou nenakoupili ani materiál. Takto funguje spravedlivý volný trh…
Uznáváte, že je poněkud pochybné, že komerční subjekt je ochoten uzavírat prodělečné obchody? Představte si, že by nedělal nic jiného. Jakpak by asi dopadl ve svobodné tržní ekonomice? Jistě, zcela po zásluze by zkrachoval. Takže není správná otázka, zda za něco takového může svobodný trh, ale otázka, co za tím stojí. Osobně očekávám, že za tím stojí státní politika zaměstnanosti a nějaké dotace. Je to velmi pěkný příklad neefektivity státních zásahů do ekonomiky, ale rozhodně to není příklad selhání volného trhu. Ale je to také pěkný příklad autorovy neschopnosti racionálního uvažování. A teď ten druhý příklad: Dalším příkladem spravedlivě fungujícího volného trhu z poslední doby, je prodej firmy Vulkán. Nepochybuji o tom, že ještě nedávno tato akce byla prezentována jako doklad přílivu zahraničních investorů do České republiky a potažmo důkaz skvělé hospodářské politiky soc. – dem. vlády. Americká společnost, jež jej koupila, jej měla v držení rekordních šest dnů, než jej prodala samozřejmě značně výhodně dále… .
I v druhém případě se můžeme zeptat, kdopak americkému investorovi firmu Vulkán prodal. Že by to byl soukromý vlastník? Pak by to byl velmi hloupý soukromý vlastník, ale i to je samozřejmě možné, svobodný trh nikomu nebrání v dělání hloupých rozhodnutí. Nicmenéně komu že to, není to zase tak dávno, patřily všechny podniky? Správně, státu. Státní regulace a svobodný trh jsou dva protipóly. Buď je jedno, nebo je druhé. Buď je trh svobodný, nebo do něj zasahuje stát. Není nic mezi tím. Můžeme se samozřejmě bavit o míře státních zásahů, ale autor tady prokázal jediné - chyby, které zde popisuje, nezpůsobil volný trh, ale státní zásah. Zde se autor zmýlil, bohužel na tomto omylu (a nejen na něm) staví i své další dedukce, které jsou tím pádem také chybné. Argumenty až příliš připomínají tvrzení, že 2 + 2 nemohou být čtyři, protože mám-li dvě jablka a přidám-li k nim dvě hrušky, nebudu mít nikdy čtyři jablka.
Zatím jsme si prošli dvě ze dvanácti přikázání moderního otroka XXI. století. Na závěr si nechávám poslední dedukci druhého příkázání: Kamenem úhelným, alespoň pro mne, je tolik vychvalovaná spravedlnost volného trhu. Jistě, svobodný volný trh by fungoval spravedlivě, ovšem za předpokladu, že všichni budou mít stejné ekonomické podmínky. Mají je ale skutečně? Samozřejmě, že nemají. Liší se klimatické, nerostné, politické, kulturní a jiné podmínky. Můžeme porovnávat ekonomiku a aplikovat pravidla volného trhu kupříkladu na Saudskou Arábii a Mongolsko? Asi ne. Jaký je tedy výsledek proklamovaného „demokratického“ pravidla volného trhu? Rozdíl mezi chudými a bohatými státy se nejen že nezmenšuje, ale naopak zvětšuje. Jak demokratické a humánní! Spravedlivě fungující volný trh je takovou utopií, jako komunismus. Obojí je neuskutečnitelné a ve svých důsledcích hluboce protilidské.
Předně si autor neuvědomuje, že trh je pouze svobodný, ale není (naštěstí) demokratický, neboť většina nehlasuje (resp. by neměla hlasovat) o tom, kdo má co vyrábět a za jakou cenu to má prodávat. To už by totiž nebyl trh, ale jen další škodlivý státní zásah. Svoboda a demokracie není totéž a pokud někomu tyto dva termíny splývají, je tak vedle, jak jen vedle může být. Demokracie je ohrožením svobody, možná větším, než totalita, neboť vymezit se proti totalitě je mnohem snazší. Svobodný trh pochopitelně funguje spravedlivě, resp. funguje nejspravedlivěji ze všech regulačních mechanismů. Funguje také nejspolehlivějí a nejlevněji. Stejně jako lidé nemají stejné předpoklady, nemají je stejné ani různé státy. Ale svobodný trh není soutěží států, je soutěží jednotlivců. Státy trh netvoří, ale ničí. Nelze argumentovat tak, že svobodný trh způsobuje rozdíly mezi státy - on je naopak stírá (tedy, pokud je opravdu svobodný). Podívejte se, co dělají vlády chudých států svým občanům, co jim povolují a co jim zakazují (a jak JJ spravně namítnul, nejen svým, ale i/zejména cizím, chtějí-li na jejich území jakýmkoli způsobem působit). Tam najdete jeden z klíčů k tomu, proč jsou na tom některé státy hůře a jiné lépe (další jsou pochopitelně historické souvislosti a vzdělanost). Rozhodně se nedá říci, že dnešní mezinárodní trh je svobodný. To ani zdaleka není a dokud se jej budou snažit státy jakkoli regulovat, tak ani nebude.
Snad jen otázka na závěr: Chcete obdobnou analýzu i ostatních "přikázání"?
05.03.2006, Root