V uplynulých týdnech jsem se na těchto stránkách setkal s dvěma články
– „Co dělá levice špatně aneb proč socialismus nemůže fungovat“ a „Sobec
není blbec“, které mají vyjadřovat hrdý postoj pravověrných pravičáků.
V úvodu svého výplodu musím podotknout, že články prozrazují hluboké nepochopení
toho, jak to ve společnosti chodí. Dopředu se omlouvám panu Rootovi a Slušňákovi.
Osobně je neznám a tak některé výpady, kterými okořením tuto publikaci
mohou jít mimo mísu – prosím pěkně – Roote a Slušňáku, neberte to osobně
a dopředu mi promiňte.
Články se dají lapidárně shrnout asi takto: lidská společnost se dělí
na bohaté a chudé (druhý článek připouští i variantu „něco mezi tím“).
Bohatí lidé jsou pravicoví, jsou ti lepší, silnější, úspěšnější, potřebnější,
kteří mají plné právo na lov oběživa jakýmkoli způsobem stejně jako lev
v džungli loví antilopy. Jejich sobectví je motorem pokroku, je to tak
přirozené a od nepaměti. Chudí jsou naopak ti, kteří v lovu oběživa ať
z těch či oněch důvodů nejsou úspěšní. Tito lidé se někdy proti bohatým
sdružují a závidí jim jejich oběživo (resp. ulovené antilopy). Tato závist
je motorem vzniku jakýchsi podivných praktik, totiž, že se úspěšný lev
musí svých antilop vzdát, nechat je méně úspěšným, neschopným, chromým
a starým lvům, kteří jenom leží na šutráku a o vlastní obživu se nestarají.
Kromě antilop pro sebe tak chudáci musí lovit antilopy ještě pro spoustu
dalších nepotřebných mizerů, kteří by při spravedlivém systému už dávno
zaklepali bačkorama, takže se tím narušuje přirozená selekce těch nejlepších
a nejschopnějších. Když tento princip aplikujeme na svět lidí, vybaví se
nám levicové zřízení – odporný systém nesvobody páchnoucí korupcí. Nejlepším
východiskem je podle jednoho z autorů absolutistická monarchie, protože
tam si ten největší, nejsilnější a nejpravicovnější a tím pádem také nejbystřejší
lev může dělat co chce, nemusí se na nikoho ohlížet a místo volebních čtyřletek
plánovat třeba třicetiletku. Přežití těch líných levičáckých lvů je čistě
na jeho libovůli – nejčastěji takoví lvi přežívají v plesnivých kobkách
nějakého kriminálu, a tak se společnost zbaví nemoci zvané levice, socialismu
nebo komunismu.
Autoři jaksi pozapomněli, že i lvi loví většinou ve smečce, protože
i ten nejsilnější a nejpravicovější lev na rozdíl od autorů ví, že ulovit
antilopu dá fušku a lov ve smečce je i pro něj podstatně efektivnější,
přestože musí vzít do party i méně zdatné lvy. Pravděpodobnost přežití
lvů v džungli nebo savaně se tak výrazně zvyšuje. Když by takový lev jednal
z pozice síly a sežral sám všechnu kořist, došlo by k několika možným událostem:
1. ostatní lvi by brzo zemřeli hlady, což by možnost lovu antilop podstatně
ztížilo a nakonec by zaklepal bačkorama i tlustý vůdce lví smečky, který
si mezitím zvykl na pohodlí kolektivního lovu, kdy antilopu obklíčí nadběhnou
ostatní lvi, takže stačí čekat za nejbližším baobabem až splašená antilopa,
která nemá kam by utekla, mu vletí rovnou pod čumák.
2. ostatní lvi by začali lovit bez něj a o kořist by se dělili. Mladí
by lovili a staří, kteří by měli zkušenosti by jim z šutráku radili jak
na to a za baobabem by antilopám dávali ránu jistoty. V tom případě by
osud levicových lvů byl pozitivní, pravicový lev by byl v prdeli téměř
stejně jako sub 1, nehledě na to, že by jako samotář přišel i o možnost
sexuálního vybití v harému lvic. Lvice by totiž před ním vždy preferovaly
svoje mláďata.
3. početně silnější levicoví lvi by se nasrali a místo antilopy by sežrali
pravicového lva. Takový příklad revolučního řešení známe ve světě lidí
z učebnic dějepisu bezpočet.
Prezentované názory celkem typicky reprezentují směr zvaný sociální
darwinismus. Podle sociálního darwinismu přežívají nejen v přírodě, ale
i v lidské společnosti ti nejsilnější a nejzdatnější, zatímco všichni ostatní
si zaslouží postupně zaniknout. Charles Darwin by se asi divil, protože
on aplikoval svoji teorii pouze na mezidruhové vztahy, zatímco pan Root
a Slušňák již dospěli k aplikaci Darwinovy teorie uvnitř druhu. Kdyby platila
pravidla pana Roota a Slušňáka i zde, lvi ve smečce v honbě za žrádlem
by se vzájemně požrali a nevyvedli by mladé, což bylo základní determinantou
jejich přežití. Na naší planetě zemi by nadále kraloval Tyranosaurus Rex
a k fylogenezi lidského druhu by zřejmě nedošlo. Obdobná pravidla jako
mezi příslušníky téhož národa aplikují sociální darwinisté i na pravidla
soužití mezi národy. Výrazně se tento přístup podepsal na vznik obou světových
válek, zlí jazykové tvrdí, že ani mezinárodní terorismus by neměl takovou
podporu, nebýt sociálně darwinistického přístupu amerických podnikatelů
a politiků vůči Blízkému Východu. V České republice má sociální darwinismus
mimo jiné groteskní podobu národoveckého harašení zbraněmi, které je na
politické scéně dobře známé jako takzvané hájení národních zájmů. Poněvadž
jsou možnosti České republiky vybojovat si svůj životní prostor podobně
jako Hitlerovo Německo vzhledem k počtu obyvatel a ekonomické síle našeho
národa velmi omezené, omezuje se rovněž sociální darwinismus na strach
z nadvlády okolních národů a na fobii z evropské integrace. Český politik,
který má plnou hubu národních zájmů, připomíná malého mopslíka, který za
plotem štěká na irského vlkodava. Mopslík ví, že irský vlkodav plot nepřeskočí,
takže dokud existuje plot, je mopslík národní hrdina. V případě, že plot
díky evropské integraci zmizí, a poněvadž mopslík předpokládá, že onen
irský vlkodav bude přemýšlet podobně darwinisticky jako on, stáhne ocas
mezi nohy a pokud se vlkodav přiblíží na pět metrů, mopslík se strachy
počůrá. Na české politické scéně je tato eurofobie o to pikantnější, že
moc našich euroskeptických mopslíků je do značné míry podmíněna klientelismem,
korupcí a právním vakuem, které se v civilizovaných evropských zemích jaksi
nenosí. Národní zájmy jsou pak často jenom lokální partikulární a lobistické
zájmy temných loutkářů vzadu, které by se na poli rozsáhlejší evropské
integrace nedaly prosadit. Je jasné, že Česko není jediné, které je postiženo
sociálním darwinismem a že není jisté, jak proces evropské integrace vlastně
dopadne. Jestli jsou obavy euroskeptiků oprávněné, ukáže čas. Nicméně je
jisté, že výroky euroskeptiků vypovídají něco o nich samých daleko věrohodněji,
než o procesu evropské integrace. Nyní už dost kritiky. Kdo chce znát jinou
(ne nutně zcela správnou) představu o fungování lidské společnosti, záhadách
pravice a levice, nechť se prokouše další, podstatně nudnější částí mého
výplodu.
V principech fungování lidské společnosti můžeme rozeznat 3 základní
rozměry:
1. rozměr jedinec – společnost. Jde o tentýž rozměr jako pravice
– levice. Pravicově zaměřený člověk věří v nadřazenost jedince nad společností,
bez jedince by žádná společnost neměla smysl, protože život ve společnosti
slouží především k lepšímu hájení zájmů jednotlivců. Individualisticky
a pravicově zaměřený člověk věří ve vlastní schopnosti, své zájmy nadřazuje
zájmům společnosti. Pro pravicově zaměřeného člověka jsou nejvyššími hodnotami
úspěch v otevřené soutěži, protože tato soutěž je strůjcem společenského
pokroku. Levicově zaměřený kolektivistický jedinec věří v nadřazenost společnosti
nad jedincem. Člověk je pouze součástí společnosti, kolečkem v dobře namazaném
stroji, jehož samostatná existence postrádá smysl. Nejvyšší hodnotou levicově
smýšlejícího člověka je tedy zájem celé společnosti, prosperita každého
jejího člena a sociální smír, kterým je třeba zájmy jednotlivých jedinců
obětovat. Důsledky těchto dvou filozofických přístupů se potom sekundárně
objevují v ekonomice: pravicově zaměřená ekonomika zdůrazňuje svobodu rozhodování,
nízké daně a minimum přerozdělování. Naproti tomu obětuje společenské zájmy
včetně sociálního smíru. Levicově orientovaná společnost zdůrazňuje nutnost
sociálního smíru pro fungování společnosti, preferuje rozsáhlé přerozdělování
zájmy a možnosti volby jedince jsou výrazně zúženy mantinely, jež tvoří
zájmy celé společnosti. Existence každé z výše popisovaných společností
má tedy pozitivní i negativní dopady. Pravicově zaměřená společnost vyniká
ve výkonnosti ale velké socioekonomické rozdíly mohou narušovat její stabilitu.
Levicová společnost se naproti tomu vyznačuje obrovskou stabilitou, protože
vyhovuje nejpočetnější vrstvě ve společnosti, naproti tomu je však pro
ni charakteristická nevýkonnost a stagnace, což v globálním měřítku vede
ke ztrátě konkurenceschopnosti.
2. Přístup k tvorbě pravidel a k moci: rozměr svoboda – kontrola.
Jde o stejný rozměr jako totalita – demokracie. V totalitním zřízení vytváří
pravidla buď monarcha nebo oligarchie, výběr těchto jedinců nezávisí na
vůli většiny. Nejsvobodnějším zřízením je zřízení založené na přímé demokracii,
kdy jakýkoli zájem většiny je prostřednictvím referenda okamžitě uplatňován
v praxi. Každý občan se podílí přímo na moci, úloha institucí je minimální.
Je to systém málo koncepční a málo výkonný, proto je v demokratickém zřízení
nejběžnější systém nepřímé demokracie, kdy si občan na to, aby zastupoval
jeho zájmy, platí svého voleného zástupce. Míra demokracie se neurčuje
pouze podle toho, kolik občanů se podílí na moci, ale rovněž podle toho,
jaké mocenské posty má občan možnost ovlivnit. Např. v USA je naprosto
běžné, že se kromě představitelů moci zákonodárné volí představitelé moci
výkonné i soudní. Možnost občanů, došlápnout si pomocí voleb rovněž také
na soudce a státní zástupce považuji za jednu z hlavních výhod amerického
systému proti evropským. Působnost totalitních a demokratických systémů
do značné míry závisí na úrovni obyvatelstva, vnější situaci, tradici a
rovněž na osobnosti diktátora nebo diktátorů. Pravděpodobnost, že se totalitní
systém udrží se výrazně zmenšuje s úrovní vzdělanosti a know-how mezi lidmi,
s počtem těch, jejichž zájmy totalitní vláda zastupuje. Není možné srovnávat
stabilitu ruského carismu za situace, kdy se 70% ruského obyvatelstva nebylo
schopno podepsat se situací v dnešní informační společnosti, kdy se každý
hned dozví, kdo si na druhém konci světa uprdnul. Komunismus by se také
rozpadl daleko dříve, kdyby chudí dělníci a rolníci, o které se fakticky
mocensky opíral, byli proti majetným lidem a inteligenci v menšině. Zde
je také odpověď na tvrzení jednoho z autorů, že absolutistická monarchie
(tedy nejtvrdší forma totality) by byla pro nás optimálním řešením.
3. Přístup k dodržování pravidel: rozměr právo, spravedlnost – diskriminace,
chaos. Na jedné straně je společnost, kde jsou zákony v souladu se
zásadami přirozené spravedlnosti a existuje faktická rovnost před zákonem,
na druhém konci tohoto spektra jsou systémy, kde tomu tak není. Jasná pravidla,
která se nedají ohýbat a která platí padni komu padni nejlépe vyhovuje
lidem slušným, zatímco zmrdům vyhovuje, pokud pravidla buď nejsou, nebo
je lze různě vykládat, kdykoli měnit a selektivně uplatňovat. Rovnost před
pravidly, rovnost šancí a preference morálního přístupu jsou základními
předpoklady spravedlivé společnosti. Občané mohou akceptovat socioekonomické
rozdíly jen tehdy, jestliže byly tyto rozdíly nastoleny podle práva a v
souladu s přirozenou spravedlností a morálkou. Pak i pravicová společnost
může být dlouho stabilní a prosperovat. Naproti tomu společnost v jejímž
čele figurují zmrdi tato základní pravidla nerespektuje a to je důvodem
autodestrukčního mechanismu, které tak vtipně popisuje D-Fens ve svých
komentářích. Všimněme si, že chudým lidem většinou nevadí, když mají velký
majetek vrcholoví sportovci nebo vynikající odborníci. Tito lidé si své
peníze poctivě vydělali a není tedy důvodu k nenávisti. Jiná situace je
u politiků nebo u podnikatelů a některých managerů, kteří jsou dnes ještě
stále personifikací podfuku a nefér hry (ačkoli věřím tomu, že většina
podnikatelů neprávem), kdy minimální vložená rizika a společenská užitečnost
jsou proti maximálním ziskům ve zjevném nepoměru. Moderní politici civilizovaných
zemí ať už pravicoví nebo levicoví mají o vlivu rovnosti před zákonem a
o vlivu morálky svoje znalosti; pravicoví politici se tudíž snaží zpacifikovat
zmrdy, kteří si myslí, že když mají prachy, tak si můžou všechno dovolit.
Naproti tomu levicoví politici se při hájení zájmů chudších vrstev snaží
vypořádat s vohnouty. Pravicové a levicové strany se tak v civilizovaných
zemích svými programovými cíli velmi přibližují a v podstatě je jedno,
kdo je zrovna u moci. Jediným prostředkem politického boje jsou relativní
prkotiny a potom také útoky na důvěryhodnost politického protivníka.
Připustíme-li tedy existenci těchto 3 škál, rozpadnou se jednotlivé
společenské systémy na 8 základních skupin. Skupiny s kombinací totalita
– právo (pravicová „osvícená“ totalita, resp. levicová „osvícená“ totalita)
můžeme okamžitě zavrhnout jako utopie. Člověk je tvor natolik nedokonalý,
že výrazná koncentrace moci vždy způsobí, že ve jménu hájení své pravdy
a svých zájmů se vždy uchýlí k diskriminaci. Nemá smysl se zabývat ani
reálnými totalitními státy, protože již při letmém pohledu je každému,
kdo je schopen základní tvorby úsudku, jasné, že výkonnost a spokojenost
lidí se životem v ultralevicovém SSSR, Číně nebo Severní Koreje, nebo v
ultrapravicovém Ománu, Afghanistánu, Kongu, Barmě nebo Haiti nebude asi
nejvyšší. Zbývají tedy 4 skupiny zemí:
1. Pravicové demokratické právní státy: Panuje zde pořádek, je
minimum přerozdělování, vysoká ekonomická výkonnost ale extrémní sociální
rozdíly. K tomuto typu zřízení se nejvíce blíží USA, i když můžeme kritizovat
řadu věcí. Ne náhodou tak USA patří k ekonomicky nejvyspělejším zemím světa,
přestože údajně 1/8 veškerého obyvatelstva žije pod oficiální hranicí chudoby.
Jejich současná prosperita je do značné míry ovlivněna přistěhovaleckou
tradicí, kdy se první přistěhovalci museli postarat sami o sebe, řádně
si utáhnout opasky a odměnou za to jim byla svoboda, kterou ve své původní
vlasti neměli šanci okusit.
2. Levicové demokratické právní státy: Pořádek, stejné šance
pro všechny, ovšem výrazné přerozdělování způsobuje relativní stagnaci.
Příkladem takových zřízení mohou být některé staré země EU jako Německo
nebo severské státy jako Švédsko. Levicové tendence jsou zde rovněž dány
většinou historicky – především zkušeností s dvěma světovými válkami.
3. Pravicové demokratické bordelistické státy: enormní sociální
rozdíly, nízké zdanění, vysoká kriminalita, masivní prorůstání mafií do
státního aparátu, klientelismus, nacionalismus a izolacionismus, diskriminace
menšin. Masová nespokojenost a nezaměstnanost. Státní zřízení je nestabilní
a nikdo neví, co bude po příštích volbách. Ne náhodou je jenom málo států,
kde se takové zřízení udrží delší dobu, pokud se totiž pravicová vláda
chce udržet, musí se udržet silou a většinou sklouzne do totality, dosti
záleží na tom, jak moc je veřejnost ochotná a zvyklá dodržovat pravidla
a morálku. Zajímavé bude v tomto ohledu sledovat, co se bude dít na Slovensku
nebo v Rumunsku, které by se současným politickým kurzem daly do této skupiny
zařadit.
4. Levicové demokratické bordelistické státy: Vysoká úroveň přerozdělování,
nízká výkonnost, vysoké zadlužení. Zločinnost, tunelování a líheň mafií
podobně jako sub 3, přerozdělování však činí systém proti pravicovým zřízením
o něco stabilnější. Pokud takové zřízení trvá moc dlouho, dojde k jeho
ekonomickému zhroucení, jako kupříkladu v Argentině. Dá se říci, že všechny
posttotalitní státy po rozpadu komunistického bloku se nachází v této skupině,
nebo jí alespoň prošly.
Z výše uvedeného výčtu celkem jednoznačně vyplývá že hlavním kritériem
prosperity a úspěšnosti v celosvětové konkurenci, je nikoli její pravicovost
či levicovost, nýbrž ochota společnosti zavést skutečný právní stát, udržovat
pořádek a snažit se o spravedlivé a jasně deklarované šance pro všechny.
Pravicovost je potom jednoznačně kritériem vedlejším, které se uplatní
pouze za předpokladu existence všeobecného pořádku. Proto vedle sebe existují
USA a Švédsko, Severní Korea a Haiti.
Naše společnost vlivem čtyřiceti let komunismu bohužel postrádá některé
základní sociální instinkty jako úctu k pravidlům, k morálce a úctu k bližnímu.
Napravit to, bude trvat nějakou dobu a politici by měli toto prostředí
kultivovat především vlastním příkladem. Pánům Rootovi a Slušňákovi bych
doporučil nějaký zdroj informací – pro začátek by stačila nějaká pohádka
pro děti, o tom, jak to chodí v lidské společnosti, by se mohli přesvědčit
třeba v pěkném darwinistickém filmu pro děti z dílny Walta Disneyho s názvem
Dinosaurus. Přeji pěkné pokoukání.
02.01.2005 Challenger