Před relativně krátkým časem se tu odehrálo opět další kolo klání nesmyslného
souboje "doktoři vs. pacienti"; jako obvykle se autoři, čtenáři, ale v
zásadě skoro celá česká populace dělí ve své valné většině do dvou táborů
(odpůrci a zastánci doktorů), které se spolu zcela nelogicky dohadují,
zatímco skutečný viník, který za všechno může, vesele sleduje situaci z
povzdálí a občas přiloží nějaké to polínko do ohně sváru.
A kdo že je tím
skutečným viníkem? Inu, můžete hádat; kdo už nějaké mé články či komentáře
četl, patrně chápe, kam směřuji. Ale pěkně od začátku....
Doktorům se vyhýbám, nemocnice nenavštěvuji, dokud už skutečně nevidím
žádnou jinou cestu (důvody a rozbor situace například zde).
Bohužel jsem -po mnoha letech- zase jednou shledal tu potřebu. Už roky
mě trápí cosi v uších. Opakuje se to každých cca čtrnáct dnů až dva měsíce
a trvá to samo o sobě většinou také asi tak čtrnáct dnů až dva měsíce (ač
střední doba trvání je typicky asi dvojnásobná než střední doba přestávky)
a projevuje se to neuvěřitelně otravným a intenzivním svědením, občasnou
(ne moc zásadní) bolestí, velmi zřídka i krátkými ztrátami orientace (ale
to jsem zažil jen párkrát) a výskytem jakéhosi bílo-žlutého bláta ve zvukovodech.
Proti onomu výše zmíněnému svědění pomáhá důkladné čistění, které sice
přinese dočasnou úlevu, nýbrž celou situaci typicky jen zhoršuje.
Jednoho krásného večera byla situace v mých uších už velmi špatná, tak
jsem si řekl, že to zaspím. Ráno se probudím do ticha. Všechny zvuky ke
mně doléhaly jakoby z velké dálky, případně vůbec. Něco jako když si dáte
špunty do uší. Po hmatu (a následně i pomocí dvou zrcadel) jsem seznal,
že prostě nadále nemám v uších díry; místo nich tam byla rudá kůže. Šel
jsem se tedy optat manželky (není lékařka ani zdravotní sestra, ale učí
na biomedicíně ČVUT, takže má značné povědomí o anatomii a částečně i o
medicíně, i když se tam zabývá více fyzikou než biologií), co o tom soudí.
Ta řekla, že to bude patrně pouze nějaký velmi akutní projev zánětu zvukovodu,
který tam mám chronicky už roky, ale že mi k tomu neřekne víc, než mi říkala
celá ta léta - chtělo by to antibiotika, která mi ale ona předepsat nemůže,
takže bych měl jít k doktoru.
Spolehl jsem se na vysokou regenerační schopnost mého těla a rozhodl
se záležitost nadále ignorovat s tím, že náprava přijde sama. Po jediném
dnu v práci jsem však změnil názor; raději pár hodin s doktory než komunikace
s kolegy řevem. Po práci jsem se tedy dostavil do nemocnice. Ve vrátnici
visel nápis "recepce", takže jsem usoudil, že se tam můžu přeptat, kam
jít. Též jsem tam za třicet korun dostal doklad o zaplacení třiceti korun.
Poslali mě kamsi na ORL ambulanci přes celý areál nemocnice, kde jsem se
dozvěděl, že mají otevřeno jen dopoledne a brzké odpoledne; mimo tuto dobu
musím na ORL pohotovost, která je na druhé straně areálu (odkud jsem přišel);
patrně nějaký folklór a dobře informovaný vrátný.
Na pohotovosti mě uvítala jako první nějaká sestra. Na můj slušný pozdrav
a předání kartičky pojištěnce a dokladu o zaplacení reagovala podrážděnými
slovy: "tady je pohotovost!!" Ano, pochopitelně, že je tady pohotovost,
kolečko vrátnice-ambulance-pohotovost (která je tam, co vrátnice) jsem
už absolvoval, ty krávo nevychovaná, pomyslel jsem si. "Ano, já vím," odvětil
jsem ve snaze nevyvolat konflikt. Ukázalo se, že problém je v těch třiceti
korunách. Pohotovost stojí devadesát. Optal jsem se tedy sestry, jestli
jí mohu dát těch šedesát. Ne. Musím jít pro nový lísteček.
Doktorka vypadala na první pohled dosti zpruzeně, nicméně mile překvapila
tím, že odpověděla na pozdrav. Tolik jsem od českého zdravotnického personálu
neočekával. Osahala uši, posvítila lucerničkou, zašťourala se v tom.
Její verdikt zněl: "To je absces."
Já: "V obou uších naráz? Není to divné?"
Doktorka: "Ne. A léčí se to gázovou špičkou namočenou v desinfekci
a antibiotické masti."
Já: "OK, do toho."
Doktorka: "Teď bude víkend, chtělo by to zítra, maximálně pozítří,
vyměnit tu špičku, tak přijďte sem, na pohotovost."
Druhý den dojdu na pohotovost. Tentokrát už vybaven devadesátikorunovým
dokladem o zaplacení, takže začátek probíhá bez problémů. V ordinaci zrovna
přebývá doktor odhadem ve věku mezi šedesátkou a smrtí. Nález z předchozí
kontroly ho nezajímal, prohmatal uči, posvítil, beze slova začal léčit.
V pondělí jsem chtěl v práci slyšet, takže jsem se optal: "Nemohl byste
mi, prosím, ten absces nějak proříznout? Mně by se hrozně líbilo slyšet."
Doktor: "Jakej absces?"
Já: "Ten, co mám v uchu."
Doktor: "To není absces."
Chvilku jsem čekal na vysvětlení; když nepřicházelo, otázal jsem se:
"Co to tedy je? Vaše kolegyně říkala, že je to absces."
Doktor: "Je to zánět obou zvukovodů.... o tom není sporu.... je to
totiž zánět jako svině, to se hned tak nevidí, aby byly ty uši chycený
tolik."
Já: "Hm.... včera mi ale říkali, že je to absces, není to nějaké divné?
A jak se to teda léčí?"
Doktor: "To je jedno, co vám kdo říkal, prostě je to zánět. Léčí se
to gázovou špičkou namočenou v desinfekci a antibiotické masti. Udržujte
to v teple a hlavně to ucho nezkoušejte čistit."
Inu, to se mi ulevilo. Když už se neshodnou na tom, co vlastně léčí,
jsem rád, že panuje shoda alespoň v tom, co s tím budou dělat.
Následoval rozhovor se sestrou a sjednávání dalšího termínu. Protože
už před námi nebyl víkend, nemohl jsem být objednán na pohotovost, nýbrž
na ambulanci, což se ukazuje jako lehce problematické.
Sestra: "Přijďte v pondělí ve dvanáct."
Já: "To se mi nehodí."
Sestra: "Jak jako nehodí????"
Já: "No, pracuji v Praze a poledne mám přibližně uprostřed pracovní
doby, takže bych musel jet napřed sem, pak zas zpátky a stálo by mě to
hrozně času."
Sestra: "Ale pane, to kdyby si takhle každej vymejšlel, kam bysme to
jako dopracovali??"
Já (ignorují její dementní poznámky a zůstávám klidný): "Máte tam volno
někdy brzy ráno, nebo večer?"
Sestra: "Samozřejmě nemáme! Když jdete třeba na úřad, tak vám taky
neotevřou jak si přejete a musíte si vzít volno z práce."
Já: "No, to neotevřou, protože těm jsou lidi, kteří je živí, úplně
ukradení, protože je živit stejně musí, takže na ně kašlou; jako všechny
státní instituce."
Sestra: "Tak píšu si vás teda na pondělí v poledne?"
Já: "Ne. Kdy máte v pondělí volno nejdřív a kdy nejpozději?"
Sestra (udiveně): "To si chcete jako vybírat, kdy přijdete??"
Já: "Ano, to bych si rád vybral."
Sestra (už nasraně): "Jen v poledne."
Já: "OK, co úterý?"
Sestra: "To můžete přijít ráno v osm třicet."
Já: "Tak jo, v úterý ráno přijdu."
Sbírám se k odchodu.
Já: "Vážně to nejde nějak zařídit, že bych přišel na kontrolu ráno,
nebo večer?"
Sestra: "Ne, vážně ne."
V úterý v osm třičet dorazím na ORL ambulanci. V devět třicet se dostanu
na řadu. S ohledem na to, že otvírali v osm, stihli v první půl hodině
nabrat hodinový skluz. Evidentně to ale nikoho příliš nemrzelo. Klídeček,
kávička, pohodička, času dost. Tentokráte měli na léčení mladou pohlednou
doktorku, na buzerování pacientů starou agresivní sestřičku, která se opět
neobtěžovala s pozdravem. Pohledná doktorka byla nejen slušná, ale dokonce
i milá!
Doktorka: "Bolí vás to? Jak si tady čtu ty nálezy, to jste si musel
něco vytrpět."
Já: "Trochu to bolí, ale hlavně mi vadí, že skoro neslyším."
Doktorka: "To mě mrzí, já se ale obávám, že s tím bohužel nic zázračného
udělat nemůžu. Dám vám tam tu gázu znova, jo?"
Já: "Určitě, jestli to pomůže...."
Doktorka: "Pomůže, ale bude to ještě pár dnů trvat, ty otoky vám vůbec
nemizí."
Dokonce mi ještě podrobně vysvětlila a ukázala na obrázku, jak vypadají
normální zvukovody, jak vypadají moje - a proč neslyším; tak tohle se asi
myslí tím prohlášením na papírech ze všech předchozích vyšetření, že pacient
byl s diagnózou a léčbou seznámen a porozuměl tomu.
Já: "A můžu to nějak urychlit?"
Doktorka: "Jojo, dávejte na to led. Třeba mraženou zeleninu a tak.
Hlavně to nečistěte."
Já: "Led?? Váš kolega mi říkal, že to mám držet v teple!!"
Doktorka (zaraženě): "No.... dávejte na to led."
Rozhodl jsem se, že na to nebudu dávat nic, což je kompromis mezi ledem
a teplem, dál jsem se vyptávat nechtěl, protože by mi jednak víc než led
asi neřekla, krom toho bych jí u toho možná řekl, co si o celém tomto geniálním
zdravotnictví myslím, což jsem nechtěl, neboť zrovna ona byla nejen hezká,
ale zejména milá.
Doktorka: "A ještě vám dám kapky. Můžete si je normálně kapat na tu
gázu, ta tím nasákne a dovede ty kapky až dovnitř toho ucha. Jsou to teda
oční kapky, ale je v nich stejná účinná látka jako v těch ušních."
Inu, stejná účinná látka, to smysl dává, proč ne. Asi potřebuje vykázat
pojišťovně více kapek do očí a/nebo méně do uší, čert to vem.
Ještě jsem zkusil dobrosrdečnost doktorky: "Už jste mi to tu ošetřovali
třikrát. Vždycky jen vyměníte ty gázové špičky za nové, které předtím vymácháte
tady v těch roztocích a dáte na to mastičku. Nemohla byste mi, prosím,
předepsat všechny tyhle věci, že bych si to ošetřoval sám? Nebo nemůžete
mi dát něco z toho, co tu máte? Ušetřilo by to práci mně i nemocnici...."
Sestra (vyjekla): "Nejsme lékárna!"
Doktorka: "To je mi líto, ale to vážně nemůžu."
Já: "Nedalo by se to někde koupit?"
Doktorka: "Něco jo, ale ta antibiotika volně neseženete. A tohle vám,
bohužel, předepsat nemůžu."
V domlouvání dalšího termínu se sestrou jsem cítil problémy už předem.
Taky že ano.
Předešel jsem její nabízený termín vlastní volbou: "Můžete mě objednat
na zítra ráno, nebo na zítra večer?"
Sestra: "TAK TO TEDA NE! TO BY TAK HRÁLO, ABY SI TU KAŽDÝ NĚCO VYMÝŠLEL!
KDE JSTE TO KDY VIDĚL? POČKEJTE, ŘEKNU VÁM TERMÍN!"
Já: "Hm, musíte na mě kvůli tomu řvát? Krom toho by mělo být normální
snažit se vyjít vstříc zákazníkům, ale to vám, státnímu zaměstnanci, asi
nevysvětlím."
Sestra: "No, a co jako máte tak důležitýho, že si neuděláte čas ani
na doktora?"
Já: "Práci...."
Sestra (tuto větu odkdákala jako slepice): "Ale v práci vám dají volno!
To mají povinnost ze zákona!"
Já: "To sice mají, ale zaprvé já zaprvé nepracuji na píchačky a v práci
je zrovna dvakrát nezajímá, jak dlouho mi co trvá, ale spíš kolik toho
udělám celkem, zadruhé jsou na mou práci vázáni další lidé, kteří by museli
čekat a způsobil bych jim problémy, zatřetí se snažím dělat svou práci
skutečně dobře, protože jsem za to pak odměňován, ne jako někdo, kdo dostane
stejně, ať je na pacienty milý, nebo s nimi jedná bez jakékoliv základní
slušnosti, ale hlavně si za čtvrté myslím, že ten zákon je špatný, takže
se na něj odmítám odvolávat a ten čas, co jsem u doktora, si normálně napracuji."
Sestra: "Hahahaha, to jste teda dobrej, vy si budete ještě určovat,
které zákony jsou vám dost dobré, to jste mě teda pobavil, hahahaha."
Já: "Ano, to si určovat budu; navíc myslím, že by byl svět mnohem lepší,
kdyby lidé raději přemýšleli, než jen tupě jednali podle špatných zákonů."
Sestra: "Hahahaha, to teda určitě. To by bylo podle vás skvělé, kdyby
se lidi mohli jen tak zabíjet, kdyby tu nebyly ty zákony."
Já: "No, zato jinak se něco takového rozhodně stát nemůže. Když to
říká všemocný zákon, můžeme zabít miliony lidí v gulagu či koncentráku
a nic se neděje. Tak můžu přijít zítra ráno či večer?"
Sestra: "Zítra v jednu."
Já: "Ne. Co pozítří?"
Sestra: "Když teda tolik potřebujete, tak pozítří v devět dopoledne."
Já: "Dobrá. Opravdu by to nešlo nějak zařídit na dřívější ráno, případně
na večer?"
Sestra: "Ne, to by opravdu nešlo."
Na další pokus jsem narazil na dvojici, ve které se obě, doktorka i
sestra, tvářily jako lidé. Dokonce i pozdravily.
Rozhovor s doktorkou probíhal tak nějak jako obvykle, léčba též, nicméně
tahle mi to ucho navíc vyčistila, což bylo přesně to, proti čemu mě ti
předešlí varovali. Udělala to velmi důkladně a nešetrně; dělala to pomocí
vatičky na drátku, paralelně přitom hovořila se sestrou, které se -asi
ze slušnosti- dívala při rozhovoru do očí, takže vatička z drátku spadla,
zůstala mi v uchu, přičemž ona tím drátkem ještě několikrát zaryla, než
si toho všimla. Vatičku vytáhla z ucha pak samotnou - krvavou. Na konci
mi ještě řekla, že si mám kapat kapky do ucha poté, co vyndám gázu. Když
jsem se optal, zda si je nemám náhodou kapat i na tu gázu, odpověď byla,
že ne. Ach jo, minule to ještě bylo žádoucí.
To už jsem nijak nekomentoval, stejně jako jsem neměl energii se ptát,
proč mi napřed kladli na srdce, že to ucho nesmím čistit, přičemž ona mi
ho pak rozryla to ucho jak blbá.
Se sestrou jsem si domluvil termín hned na druhý den, osm ráno.
Když jsem v těch osm ráno přišel, dozvěděl jsem se, že nejsem objednaný.
Námitky nepomohly. Že prý mě mohou vzít nejřív v poledne, ale spíš později.
Přemýšlel jsem nad dalšími postupy; jako třeba vejít do ordinace a odmítat
odejít, dokud mě neošetří. Během přemýšlení jsem se bavil se sestrou, přičemž
ten rozhovor končil tímto způsobem:
Já: "A vážně mě nemůžete objednat na brzy ráno, či pozdě večer?"
Ona: "Ne, to rozhodně ne."
Já: "Skutečně neexistuje nějaký způsob?"
Ona: "Vůbec, to tu prostě nejsme."
(Pár vteřin ticha.)
Ona: "Leda byste šel na pohotovost, ale to je nesmysl, to byste musel
platit devadesát korun!!"
Intonace v jejím hlase byla přinejmenším taková, jako kdyby říkala
větu: "Leda byste šel na pohotovost, ale to je nesmysl, to byste musel
napřed zastřelit všechny pacienty a donutit doktorku zbraní!!"
Rozhodl jsem se tedy navštěvovat pohotovost, nicméně už k další návštěvě
nedošlo, protože uši zlepšily a já začal slyšet.
Souhrné poznatky z těchto několika návštěv nemocnice.
Doktoři:
1. Nejsou schopni poznat, co mi je, ani když jde o něco, co je vidět
očima a patrně to není nic extra vzácného.
2. Rámcově sice ví, jak to léčit (léčba na absces i zánět zvukovodu
je patrně shodná), ale neshodují se například v tom, jestli pomáhá teplo,
nebo led. Dotaz na doktory, kteří čtou tento článek - je možné, aby se
to měnilo? Že by se v nějaké fázi léčilo teplem, v jiné zimou?
3. Nepanuje shoda ani o tom, zda je kapání kapek na gázu dobrý či špatný
nápad.
4. Napřed mě varují před čistěním uší, následně mi je vyčístí tak brutálně,
jako bych to já sám nikdy neudělal.
Sestry:
1. Jsou v drtivé většině neurvalé, neochotné, neslušné a otrávené.
2. Uvádí je v úžas, když si chce pacient, ten prašivý plebs, domluvit
termín další návštěvy v čase, který mu vyhovuje.
Stát:
1. Naprosto mizerně platí doktory i sestry, žádným způsobem je nemotivuje
chovat se lépe, nebo se jakkoliv víc snažit.
2. Zasahuje do svobod lidí tím, že nedovoluje, aby si mohli volně kupovat
libovolné medikamenty bez předpisu a léčit se svépomocí.
3. Reguluje celé zdravotnictví tolik, že prakticky nepřipadá v úvahu,
aby se celkový bezútěšný stav zlepšil; nikdo reálně nemůže v tomto oboru
svobodně podnikat a nabídnout lidem něco lepšího.
4. Takzvané "soukromé nemocnice" podléhají tolika omezením, příkazům,
zákazům a restrikcím, že jsou prakticky stejně řízeny státem, ač je "vlastní"
někdo jiný.
5. Násilím nutí všechny platit zdravotní daň, ze které pak hradí lékařskou
péči pouze u těch organizací, kterou uzná za vhodné; když chce člověk jinam,
musí platit dvakrát.
6. Ceny lékařské péče (jak platy, tak vybavení), jsou v zásadě centrálně
plánované, nikoliv tržní; stát do toho vstupuje tolik, že v tomto oboru
volný trh prakticky neexistuje.
7. Udržuje lidi v přesvědčení, že kdyby nebylo státní zdravotní péče,
umírali by na ulicích; toto jim vštěpuje už od základní školy.
8. Zaměňuje ve veřejném mínění metodu platby za ošetření a to, kdo
ošetření poskytuje; vyvolává v lidech dojem, že kdyby zdravotnictví nebylo
státní, nikdo by nemohl uplatit velmi nákladnou léčbu v případě nějakého
problému - jako kdyby pojištění bez státu neexistovalo.
I po výše uvedených zkušenostech ale musím říct, že ten nemocniční personál
chápu. Sám se také v práci jako programátor někdy také musím vybavovat
se zákazníky, což nesnáším. Jejich požadavky a přehled o tom, co vlastně
chtějí a nechtějí, bude asi tak srovnatelný se znalostmi medicíny průměrného
pacienta. Je mi tedy úplně jasné, že pro doktora to bude podobná pruda.
Já se však k zákazníkům chovám velmi hezky, mile, ochotně a na můj vkus
až přehnaně zdvořile. Proč? Protože kdybych to dělal jinak, mohli by si
jednak stěžovat šéfovi, který by mi mohl sáhnout na prémie, ale také bych
tím z dlouhodobého hlediska poškozoval svého chlebodárce, protože by prostě
zákazníci mohli jít jinam, což pro mě určitě není dobré.
Co doktor? Stěžovat si na něj nikdo nebude, protože to nemá smysl,
navíc i když náhodou bude, tak pokud se neprokáže nějaké jeho hrubé profesní
pochybení, nemá žádný problém, neboť nad tím, že je na někoho hrubý a neslušný,
se nikdo ani nepozastaví; a nějaká konkurence ve zdravotnictví stejně nefunguje.
Neříkám, že kdybych neměl motivaci, budu se k lidem chovat vyloženě
hnusně. Základní slušnost si samozřejmě ponechám. Na druhou stranu k nim
nebudu přehnaně ochotný a nebudu jim všechno vysvětlovat tolikrát, kolikrát
si přejí. Krom toho se v práci cítím hezky a spokojeně.... nevím, jak se
musí cítit doktor, který pracuje o čtvrtinu více než já, bere za to o polovinu
méně a zodpovědnosti má nesrovnatelně více; asi ne tak hezky, což se bude
též projevovat na jeho přístupu k pacientům.
Pacienti platí nesmyslně moc peněz za péči, která je špatná, a zdravotnický
personál se k nim chová příšerně.
Zdravotnický personál dělá neuvěřitelně náročnou, vysilující, zodpovědnou
a těžkou práci, za kterou dostává málo peněz.
Pacienti tedy nadávají na doktory, doktoři na pacienty. Většina lidí
však zapomíná na skutečného viníka tohoto tristního stavu: stát.
Nebo si snad umíte představit nějaké jiné vysvětlení, proč pacienti
musí platit tak horentní sumy, doktoři musí dostávat tak malé platy, pacienti
musí být ošetřováni tak špatně a doktoři musí pracovat za tak špatných
podmínek? Když to není vina ani pacientů, ani zdravotnického personálu,
koho tedy?
Většina lidí pak bláhově věří, že problém je v tom, jak je zdravotnictví
v momentálním systému nastaveno; že kdyby byli jiní ministři, jiná pravidla,
jiná rozhodnutí, jiné parametry systému, vše by bylo krásné a skvělé. Problém
je ale není v tom, jak stát teď zrovna zdravotnictví vede; problém je v
tom, že stát to zdravotnictví vůbec vede. Dokud bude na tomto trhu státní
monopol, nedočkáme se dobré zdravotní péče. Mimochodem, už jste někdy viděli
JAKOUKOLIV službu poskytovanou státem, o které byste mohli říct, že ji
stát dělá SKVĚLE? Jeden jediný příklad.... Školství? Zdravotnictví? Justice?
Policie? Armáda? Důchody? Správa veřejného prostoru? Životní prostředí?
Opravdu mě nenapadá ani jedna jediná služba, kterou by stát vykonával
opravdu dobře. Ale nejen teď, i historicky. A nejen náš stát, ale i kterýkoliv
jiný stát, teď či historicky (jediné, co by se o některých státech v některých
dobách dalo říct, je fakt, že měl "skvělou armádu".... je třeba si ale
uvědomit, k čemu ta armáda slouží/sloužila a jakým způsobem byla prospěšná
pro obyvatele toho státu, co je stála a tak dále - takže možná najdeme
nějaké ojedinělé případy dobré obranné armády).
Stát vlastně jen utvrzuje občany v tom, že kdyby byly nějaké služby
poskytovány volným trhem, vypadalo by to ještě hůř; a poddaní tuhle propagandu
rádi žerou. Ale pojďme se podívat nějak blíže na to, co by to mělo znamenat
zrovna v oblasti zdravotnictví. Stát (a většina lidí) tvrdí, že čistě soukromé
zdravotnictví by bylo horší než to státní. Zároveň se ale můžeme podívat
na všechny státy světa, do současnosti, do historie, ale nikdy nenajdeme
místo či dobu, kde by bylo státní zdravotnictví poskytováno opravdu skvěle.
Co nám teda státní propaganda říká tím, že v soukromém sektoru by to bylo
ještě horší? Vlastně tolik, že zdravotnictví jako takové prostě musí vždy
a všude fungovat špatně. Buď více špatně, nebo méně špatně, ale prostě
špatně. Státy totiž poskytují zdravotní péči více špatnou či méně špatnou
a má-li volný trh poskytovat tyto služby ještě hůř, pak to znamená, že
zdravotnictví prostě nemůže být v dobrém stavu. Nepřipadá Vám to divné?
Já osobně tomu prostě nevěřím.
Většina soukromých trhů (nebo alespoň ne tolik regulovaných, protože
úplně svoboný trh není prakticky nikde) skutečně skvěle funguje. Stačí
se rozhlédnout kolem sebe. Potravinářství a pohostinství, elektronika,
software, filmový průmysl, automobilový průmysl, architektura a stavebnictví,
nepřeberné množství internetových i kamenných obchodů s rozmanitou nabídkou
zboží, soukromá doprava - drtivá většina subjektů realizujících se v těchto
odvětvích dělá svou práci velmi dobře až skvěle (až na nějaké občasné dočasné
výjimky - protože kdo dělá svou práci špatně, prodělává, krachuje), dochází
k obrovskému pokroku, který je znatelně pozorovatelný co deset let (v některých
oborech i méně), ceny klesají, kvalita služeb roste.
Naopak trhy, které ovládnul stát, ať už jejich monopolizací pro sebe,
nebo totální regulací pro všechny subjekty, fungují naprosto tristně. Opět
stačí letmý pohled kolem. Školství, zdravotnictví, justice, policie - prakticky
všechny subjekty (a většinou je to jen stát) v těchto odvětvích dělají
svou práci mizerně (až na nějaké občasné výjimky - protože si to mohou
dovolit, když zákazníci je prostě opustit nesmí pod hrozbou násilí), nedochází
k žádnému pokroku, spíše naopak, ceny rostou, kvalita služeb klesá či stagnuje,
naděje na zlepšení veškerá žádná.
Není to tak dávno (několik desítek let), co jsme se mohli přesvědčit
o tom, že pokud stát převezme do svých rukou ty trhy, které skvěle fungují
v rukou soukromníků, nastává katastrofa. Když stát v minulém režimu řídil
všechna odvětví, výsledky byly všude katastrofální. Kterékoliv odvětví
pak přešlo do soukromého sektoru, začalo se zvedat a vzkvétat. Copak není
ta souvislost do očí bijící? Na základě čeho se tolik lidí bláhově domnívá,
že zrovna ta odvětví, která stát teď drží, soukromý sektor nezvládne zajišťovat
lépe, když u všeho ostatního to tak je? Jen proto, že to do nich státní
propaganda hustí už od základní školy. Neumím si představit, že by soudný
a nezmanipulovaný člověk mohl uvažovat takto: mám způsob A a způsob B,
jak řídit několik věcí; asi polovinu věcí řídím způsobem A, polovinu způsobem
B: vše, co dělám způsobem B, funguje dobře, naopak vše, co dělám způsobem
A, funguje špatně; když začnu vše dělat způsobem A, vše funguje špatně;
následně začnu zas dělat polovinu věcí způsobem A (a fungují stále špatně),
druhou polovinu způsobem B (a začnou fungovat dobře jako původně) - přesto
se zoufale bráním tomu, abych dělal vše způsobem B, protože "by to určitě
nefungovalo". Ono je vůbec zajímavé, že v každé podobné diskusi se argumenty
zastánců státu točí kolem toho, že kdyby bylo něco soukromé, tak BY to
nefungovalo, přičemž odpůrci státu ukazují na to, že něco skutečně nefunguje,
případně nefungovalo. Ještě jsem ale nikdy neslyšel argument nějakého etatisty,
který by řekl: hleď, v této bezstátní společnosti (a nelze říct, že by
takové společnosti v historii neexistovaly) selhalo to či ono. Vždy je
to jen, že BY něco selhalo.... a ignorování toho, co už dávno selhalo v
rukou státu (viz. příklad: soukromé zdravotnictví BY nefungovalo.... co
na tom, že státní nefunguje už teď).
Pojďme se tedy podívat na nejčastější námitky, proč "by to nefungovalo",
kdyby bylo zdravotnictví soukromé:
1. Každý řezník by se mohl vydávat za doktora, protože by tu nebyl všemocný
stát, který by jasně definoval, kdo může a nemůže léčit lidi.
Inu, ve společnosti, kde je státní školství, by to tak pravděpodobně
skutečně bylo. Momentálně je naprosto nereálné vidět doktora a mít možnost
si na stránkách university, kde tvrdí, že vystudoval, prohlédnout jeho
diplom, ale případně i školní výsledky, nebo i další profesní životopis,
úspěchy a neúspěchy.
Lze si ale představit, že ve svobodné společnosti by o takovou (nebo
nějakou podobnou) službu byl zájem. Kde je zájem, je i ochota platit. A
kde je ochota platit, je i ochota konat. University by podobné služby určitě
rády poskytovaly, protože doktoři by to chtěli. Samozřejmě lze namítnout,
že když doktoři platí univerzitám za tuto službu, mohli by za úplatu požadovat
falešné životopisy. To by jistě mohli. Je jen třeba rozlišit míru. Když
to udělá sem tam někdo za úplatek, prostě mu to asi projde (ale to se nijak
neliší od toho, co tu máme teď, diplom si lze sem tam koupit). Kdyby to
ale začala universita dělat plošně a nabízela to jako službu, pacienti
by ztratili v tyto profesní životopisy od dané university důvěru. To by
ale vedlo k tomu, že doktoři by na takové universitě neměli zájem studovat,
protože by jim pacienti nemohli věřit, že jsou skutečně tím, za koho se
vydávají. Což vysvětluje, proč by si něco takového universita prostě nemohla
dovolit (sama by se tím poškodila).
Pochopitelně by tato služba nemusela být poskytována přímo universitami,
mohly by být i samostatné tržní organizace, které by pacientům poskytovaly
informace o "profesní historii doktorů". Pacienti, který by takový doktor
poškodil, by pochopitelně mohli takovou organizaci kontaktovat a takovou
informaci jí poskytnout. Teď se jistě vyrojí spoustu připomínek na téma,
že doktoři by si měli zájem kupovat od takové organizace "dobrou pověst"
a naopak by si mohl kdokoliv vymyslet na doktora zlé pomluvy a za úplatu
je této organizaci vnutit. To ale tato organizace nemůže dělat ve velkém
ze stejného důvodu jako ta universita - vše, co tato společnost má, je
dobré jméno.... své služby poskytuje pouze na základě toho, že jí veřejnost
důvěřuje. Jakmile začne podávat nedůvěryhodné informace ve větším než minimálním
měřítku, lidé přestanou její služby poptávat. Proto je v zájmu každé takové
organizace mít informace co nejlepší (samozřejmě je tu určitý prostor pro
korupci, nicméně rozhodně není větší, než jaký můžeme vidět kolem sebe
nyní).
Pochopitelně nejsem schopen teď od zeleného stolu prohlásit, jak by
to tu přesně vypadalo, kdyby na tohle nedohlížel stát. Nastiňuji pouze
nějaké možnosti, jak by to fungovat mohlo. Nakonec by se to stejně ustálilo
na tom, za co by byli lidé nejvíce ochotni platit, což je přesně to, co
lidé nejvíce chtějí.
2. Chudí lidé by neměli na odpovídající lékařskou péči.
Za předpokladu, že by chudí lidé platili tytéž daně, pravděpodobně by
skutečně neměli. Na druhou stranu i chudí lidé po započítání všech přímých
i nepřímých daní dají státu asi polovinu toho, co vydělají. Nebýt státu,
mohli by si i ti nejchudší z této poloviny platit zdravotní pojištění.
Co lidé bez práce? Opět je třeba rozlišit mezi "trvalou nezaměstnaností"
a "přechodnou nezaměstnaností" a dále si uvědomit, že jev jako "trvalá
nezaměstnanost" se vyskytuje jen v takové společnosti, která takovým lidem
zajišťuje peníze za to, že nepracují. Když takovým lidem nikdo peníze nezajišťuje,
jdou prostě dělat nějakou pro ně "neadekvátní" (nekvalifikovanou) práci.
Co se týče přechodné nezaměstnanosti, tak je třeba si uvědomit, že ve společnosti,
která se jednak o takové jedince stará, je mnohem menší motivace k tomu,
aby si tito lidé tvořili úspory.... navíc pokud stát bere lidem tolik peněz,
je i méně prostředků k tvorbě těchto úspor. Lze tedy předpokládat, že v
bezstátní společnosti by si lidé daleko více spořili rezervy pro stav nouze,
protože jednak by daleko spíše měli z čeho a jednak by to bylo daleko víc
třeba.
Dále jsou tu lidé, kteří nepracují, protože skutečně nemohou odvádět
ani mechanickou manuální práci, neboť k tomu nejsou fyzicky či mentálně
způsobilí. Co s takovými? Předem je třeba říci, že podobných lidí je skutečně
naprosté minimum, tvoří jen zlomek ze všech nezaměstnaných (jejichž drtivá
většina je nezaměstnaná proto, že nenašli místo v oboru, který vystudovali,
protože stát ve své nekonečné moudrosti otevřel neoptimální počet škol
vzhledem k tomu, kolik odborníků v jakém oboru je skutečně potřeba - a
takoví lidé raději pobírají podporu, než aby šli pracovat jako pomocní
dělníci na stavbu). A o tak malé procento lidí se i v bezstátní společnosti
stará dobrovolná charita. Zejména v dobách, kdy se ještě nestaral ani stát,
existovalo mnoho organizací, které podobným lidem poskytovali přístřeší
i zdravotní péči.
Charita se v podobném duchu samozřejmě starala i o sirotky a další jedince,
kteří skutečně pracovat nemohou (nikoliv nechtějí dělat něco jiného, než
co vystudovali). Příklady lze najít napříč dějinami v hojném počtu. A vždy
platí, že čím méně státní pomoci, tím více soukromé.
3. Těžce a dlouhodobě nemocné by nikdo nepojistil.
To je pravda ve chvíli, kdy by se začali pojišťovat až v době, kdy už
těžce nemocní jsou a o své nemoci ví. Když se pojistí dřív, samozřejmě
s tím není problém. Princip pojištění spočívá právě v tom, že ještě v době,
kdy někdo neví, co se mu třeba stane, platí málo za to, aby když se mu
náhodou opravdu něco stane, dostal hodně. Tento princip je univerzální
a na velkém množství lidí pro pojišťovnu ziskový.
Když je pak někdo klientem pojišťovny, která mu odmítne prodloužit smlouvu
ve chvíli, kdy se stává dlouhodobě nemocným a/nebo nákladným, je to opět
signál pro lidi, aby se nestávali klienty takové společnosti. Konkurence
pak může získávat klienty tím, že nabídne například takovou formu smluv,
která bude v případě zájmu klienta vždy garantovat možnost prodloužení
za rozumných podmínek.
Je třeba si uvědomit, že pojišťovny budou dělat vše, o co mají lidi
skutečný zájem (= jsou ochotni za to platit). Pokud bude skutečně panovat
napříč společností znepokojení z toho, že pojišťovny nechávají těžce nemocné
jen tak umírat, je jen otázkou času, kdy se objeví takový podnikatel, který
založí firmu, která je prostě nechávat umírat nebude a její hlavní reklamní
strategií bude něco jako "buďte našimi klienty a zůstanete jimi na celý
život, nikdy se k vám neobrátíme zády". Do takové pojišťovny pak začnou
přecházet ti, kteří se předtím báli, že jejich pojišťovna s nimi v případě
propuknutí nějaké dlouhodobé nemoci smlouvu už neprodlouží (a samozřejmě
většině z nich se nic takového nestane, takže služeb pojišťovny nevyužijí,
na čemž dotyčná pojišťovna vydělá).
A co když se někdo s těžkou nemocí už narodí? Takového novorozence by
přece nikdo nepojistil, ne? Samozřejmě, že pojistil, jen dřív, než se zjistí
ta dlouhodobá nemoc. Proč by nemohla pojišťovna nabízet službu "pojistíme
Vaše právě počaté dítě na celý život" - i taková služba je výdělečná, protože
i když pojišťovna ještě nemůže zjistit zdravotní stav dítěte, čistě statisticky
je prostě mnohem víc takových, jejichž zdravotní stav je dobrý; tyto děti
(respektive jejich rodiče) zaplatí léčbu těm, jejichž zdravotní stav dobrý
po narození nebude.
4. A když na to někdo prostě kašle, co potom?
Bude-li pojištění dobrovolné, někteří lidé se prostě nepojistí, budou
někde umírat, a co s nimi? Není přece morální nechat je umřít!
Opět je třeba říci, že lidí, kteří se prostě nepojistí, bude v bezstátní
společnosti mnohem méně, než kolik by jich bylo teď. Momentálně společnost
je prostě nastavena (zmanipulována) tak, že si většina lidí představuje,
že má jakési "právo" na bezplatnou zdravotní péči a že je "povinnost" ostatních,
aby se starali, když se oni sami nepostarají. Toto přesvědčení by pochopitelně
v bezstátní společnosti vymizelo. Lidé, kteří by nebyli přesvědčeni o svém
"právu" na ošetření, by měli samozřejmě větší motivaci se starat sami.
Těch několik hazardérů, kteří by se prostě spolehli na to, že se jim
nic nestane, nebo jsou natolik hloupí, že je prostě nenapadne si pojištění
zařídit, pak mají dvě možnosti: buď se o ně postará nějaká charita, nebo
nepostará. Když nepostará, mají skutečně problém a mohou třeba i umřít.
Namítáte, že je to nemorální a pro Vás eticky nepřijatelné? Pak byste si
jistě v bezstátní společnosti založili neziskovou dobrovolnou organizaci
(a sdružili do ní všechny Vám podobné), která bude jen tak platit pojištění
všem hlupákům či hazardérům. Udělali byste to? No vidíte, problém vyřešen.
Neudělali byste to? Tak jak se opovažujete nutit k tomu ostatní prostřednictvím
státního násilí a teroru?
Další otázka je, zda je skutečně pro společnost dobré chránit lidi,
kteří jsou buď tak hloupí, nebo tolik nezodpovědní, že by si to zdravotní
pojištění prostě nezaplatili. Děti takových jedinců totiž budou se značnou
pravděpodobností vychovány podobným způsobem. Chceme skutečně, aby se rozmáhal
nezodpovědný přístup s tím, že to vlastně nevadí, protože on se vždycky
někdo jiný postará? Budeme-li takové lidi za každou cenu zachraňovat na
úkor ostatních, nemají žádný důvod svůj přístup měnit.
Závěrem prosím všechny čtenáře o zvážení, zda je skutečně nutné stavět
se na některou ze stran "proti lékařům" či "proti pacientům" a začínat
tu klasický flame. Osobně jsem přesvědčen, že lékaři i pacienti jsou na
stejné straně a mají přibližně stejné zájmy.... proti nim stojí na druhé
straně stát, jehož zájmy jsou protichůdné zájmům lékařů i pacientům (neboť
je tvořen lidmi, jejichž jediným cílem je zůstat u moci). V zájmu státu
je vlastně jediné: přesvědčit všechny, že stát musí mít monopol na zdravotní
péči, protože jinak "by to nefungovalo".
23.12.2012 Urza