Poslední čtvrtletí roku 1989 bylo pro mě zajímavé hned z několika hledisek:
vrcholil rozchod s manželkou, otec byl na vážné operaci, já následně skončil
v nemocnici také a do toho všeho se přimotal listopad. Snad z důvodů rozdivočelosti
ze samého atypického dění bylo mé vnímání trochu intenzivnější a já mám
dodnes pocit, že si mnohé z toho všeho poměrně slušně pamatuji.
17. listopad byl pro mě i mé okolí naprosto běžným dnem, pošmourno a
celkem chladno. Až večer jsem ze sledování zpráv na rakouské ORF zjistil,
že se v Praze děje něco zvláštního. Nemyslím, že by i rakouská media tehdy
přesně tušila, oč vlastně jde, i když tou dobou už byly všechny okolní
státy mnohem dál než my v procesu uvolňování režimu. Barbara Coudenhove-Kalergi,
tehdejší reportérka ORF, se snažila podat obraz dění pokud možno objektivně,
ale zdálo se mi, že i ona vidí jen další nešťastnou akci VB a státní policie.
Až zpráva o zabití studenta Matematicko fyzikální fakulty Martina
Šmída dodala všemu nádech mimořádnosti. Nevím, zda je pravdivá verze
o akci STB, ale každopádně tato fiktivní informace uvedla vše do pořádného
pohybu. K původně studentskému průvodu se začali přidávat další lidé,
množství protestujících narůstalo každým dnem, herci tehdy přestali hrát
a dali divadla k dispozici politickým debatám, dikutovalo se v hospodách,
parcích, klubech, kde jen to šlo a zcela se začala měnit atmosféra ve společnosti.
Národ měl společného nepřítele, komunistickou stranu a vládu, to významně
pomohlo k semknutí se a nakonec vedlo až k mamutím shromážděním na Letné.
Nálada, která tehdy vládla, mi připomínala rok 1968, před srpnem.
Lidé se na sebe usmívali, spiklenecky pomrkávali a vše začalo nějak lépe
fungovat. V Praze jsem nebyl, tak mohu posuzovat jen stav v Č. Budějovicích.
Na náměstí sem denně chodili lidé a na kašně zapalovali svíčky, proběhla
také shromáždění, kdy bylo celé hektarové náměstí narváno, jen po obvodu
a v loubích nervozně hlídkovala VB. Nedošlo k žádným násilnostem, dokonce
se i krást přestalo. Tehdy jsme v bujaré náladě hrozili policejní kameře,
která snímala prostor náměstí. Kdo mohl tušit, že za 20 let tam těch kamer
budou spousty? Řečníci na těchto akcích nás mámili vzletnými sliby světlých
zítřků a nikdo se nevěnoval tomu, co mezitím probíhalo v zákulisí – mázání
stop po působení KSČ a STB. Pomstychtivost nebyla vidět nikde. Přes
mrazivé počasí se sněhem bylo příjemné procházet se městem a vidět všude
kolem úsměvy. V té době jezdili studenti, disidenti, herci a zpěváci
po republice a šířili informace o tom, jak vypadá situace v Praze. Pro
spoustu lidí to byli právě oni, kteří přesvědčili váhavé a teprve pak i
jim došlo, že vlastně se cosi děje. Když jsem otci na návštěvě v nemocnici
popisoval akce venku, hned mě okřikoval, abych mluvil tiše a myslel na
dítě. Moc nevěřil tomu, co říkám. Pro starší generaci bylo naprosto
nepředstavitelné vidět, jak politici KSČ, které doba zcela předběhla, v
přímém přenosu blábolí stále ty komunistické nesmysly a výsměch, kterého
se jim pak dostávalo. I když obava z toho, jak se zachovají ministři vnitra
a obrany, popř. tupci v Lidových milicích, přetrvávala u mnohých a možná
oprávněně.
Pár důležitých dnů:
17.11.1989 V říjnu 1989 sdělili funkcionáři Socialistického svazu mládeže
městskému výboru KSČ v Praze, že na 17. listopad připravují manifestaci
vysokoškoláků k uctění památky Jana Palacha. Nezávislí studenti, kteří
také akci připravovali, měli dvě možnosti. Legální – připojit se k akci
SSM, nebo nelegální – uspořádat ji odděleně. Nakonec se přidali k SSM.
Studentská manifestace začala projevem Martina Klímy za nezávislé studenty,
který prohlásil, že nejde ani tak o boj za svobodu v minulosti, jako o
přítomnost a budoucnost. Poté se velké množství účastníků vydalo na Vyšehrad.
Na Národní třídě jim byla cesta přehrazena bezpečností a asi 1500 demonstrantů
uvízlo mezi dvěma kordony pořádkových sil. Ač se chovali pokojně, byli
kolem půl deváté večer zatlačeni směrem k postranním uličkám, ve kterých
byli mnozí prchající surově zbiti. Na své si přišla vodní děla i obušky.
20.11. se konala na Václavském náměstí první z velkých demonstrací
proti režimu a i masová účast na ní pomohla odstanit M. Jakeše dne 24.11.
z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Byl nahražen figurou, kterou si
dnes skoro nikdo nepamatuje – Karlem Urbánkem.
Tou dobou jsem se ocitl ve špitále i já, takže další dění jsem vnímal
jen z radia a TV. Bylo dost času na to, udělat si obrázek o lidech, kteří
se tehdy drali na výsluní. Nejtragičtějším byl bezesporu Alexandr Dubček,
který stále žil myšlenkami v šedesátých letech a utápěl se v sebelítosti.
Mluvil naprosté hlouposti, ale dav ho vyvolával a skandoval jeho jméno.
Tehdy mi zatrnulo poprvé.
29.11. Federální shromáždění na své mimořádné schůzi formálně skončilo
41 let komunistického diktátu.
2.12. Rakousko zrušilo víza.
3.12. Premier Adamec sestavil novou rekonstruovanou federální vládu,
kterou ale Občanské forum odmítlo, stejně tak jako vládu navrženou předsedou
ČNR Kempným dne 5.12. (v každé z navrhovaných vlád se to hemžilo komunisty
a jinými šmejdy). Toho dne také boss KSČ Urbánek vyhlásil Poučení z krizového
vývoje za neplatné. V následujících dnech pak probíhala jednání Havel -
Adamec – Urbánek.
10.12. Ustavena nová federální vláda v čele s M. Čalfou za KSČ (tím,
který se stal záhy poradcem a právníkem V. Havla). V této vládě bylo 10
členů KSČ, ač komunisté byli již na lopatě. Tehdy mi zatrnulo podruhé.
G. Husák abdikoval na funkci presidenta.
29.12. Presidentem byl jednohlasně zvolen jediný kandidát – Václav Havel.
1.1.1990 V. Havel vyhlásil největší amnestii v celé poválečné éře státu.
Z cca 31000 vězňů šmahem propustil 23260 osob. A mnohým ze zbylých
byl trest zmírněn. Havel dal jasný signál, že vytoužená demokracie = svoboda
gaunerům. Tehdy mi zatrnulo potřetí.
Jakási euforie v nás přetrvávala pár měsíců. Rozbíhalo se soukromé podnikání
a bylo komické vidět neschopnost a nepřipravenost státu na jakoukoli akci.
Když jsme v rámci snahy rozjet se zahraničním partnerem obchod přijeli
na jaře roku 1990 na Ministerstvo financí s otázkami ohledně plateb cizí
měny do zahraničí a právním statutem zahraničního subjektu v ČSSR, vyrušili
jsme jen dvě dámy v lakování nehtů. Sice nám posléze daly kávu a vodu,
ale informací bylo tak na 10Kb. Nikdo nic nevěděl a nechtěl rozhodnout,
schopnost samostatného jednání neexistovala. Došlo na střízlivění.
Je nejvyšší čas pořádně si uvědomit, jakou naivitou jsme tehdy trpěli.
Následující vývoj byl zpočátku překotný, ale s jeho zpomalováním se pak
objevil i narůstající zápach hlavy pomyslné státní ryby. Vlády ČSSD od
Špidly, Grosse, Paroubka se statným sekundováním vlády Topolánkovy nezvládly
řízení této země, dovedly nás na dno patrně nejen ekonomicky, dokázaly
totálně otrávit většinu populace a vzbudit v ní nebezpečnou letargii. Kdo
si dnes opravdu myslí, že volby jsou dobrou možností ke změně k lepšímu?
Jediní, komu se daří stále výtečně, jsou oni grázlové. Čím je člověk sprostější,
drzejší a arogantnější (samozřejmě s dobrými kontakty), tím se mu vede
lépe. Zákonodárná moc jakoby neexistuje a sama sebe vydáváním stále nových
a nových zákonů, vyhlášek a doplňků neguje, výkonná moc je prolezlá leností,
korupcí, karierismem a slouží jen vybraným jedincům. A moc soudní? Co soudce,
to jiný právní náhled. Z vlastní zkušenosti vím, jak se prostá záležitost
dá zkomplikovat. Korupce mezi soudci a státními zástupci, či snad dokonce
účast ve zločineckých spolcích pak už nepřekvapí nikoho. Stát sám
sebe pasoval na nejhoršího ze všech možných vlastníků, jeho zásahy do ekonomiky
připomínají pověstného slona v porcelánu. Důsledky státního hospodaření
vidíme všude kolem sebe. Snaha dostat z lidí co nejvíce peněz je až směšná,
protože samozřejmě vede k tomu, že se každý v reakci naopak snaží státu
odvést co nejméně.
Kam to vede, je nasnadě.
Kulaté výročí 17. listopadu se bude mohutně slavit, užijeme si plácání
po ramenou a spousty žvástů. Jsem zvědavý, zda si někdo vzpomene na člověka,
který to vlastně všechno umožnil. Myslím tím M. Gorbačova, který zamotal
hlavy komunistickým pohlavárům dvěma slovy: perestrojka a glasnosť.
Do funkce generálního tajemníka KSSS nastoupil 11.03.1985 po rychlém
sledu úmrtí svých tří předchůdců Brežněva (10.11.1982), Andropova
(09.02.1984), Černěnka (10.03.1985) a docela jasně dal najevo, že už nepůjde
v jejich šlépějích. A tehdy začala demontáž světového komunismu i shora.
Jsem opravdu rád, že jsem se dožil státu bez diktátu jedné strany, ale
velmi mě mrzí, že šance, o kterou jsme se zasloužili a která nám i částečně
spadla do klína, zůstala nevyužita. Třeba je to tím, že ona „Sametová revoluce“
vlastně ani revolucí nebyla. Je to nakonec vina naše, že jsme dopustili
destrukci slušnosti a čestnosti od nejvyšších politických míst až do suterénu
společenských vrstev. Pravda a láska dostává stále na prdel. Jenže již
existuje možnost odstěhovat se někam daleko. To je pro mě nejvyšší vymoženost.
I když sám nevím, zda ji využiji, protože EU svojí snahou totálně smíchat
politiku, ekonomiku, obranu, kulturu i etnika se naplno snaží zmršit i
státy zatím pohodové. A navíc je docela možné, že i ji potká jednou nějaký
listopad.
2.11.2009 Krox