Dnešní díl bude pojednávat o Městské policii Litvínov. Budu Vám popisovat
zážitky, které nabyly na intenzitě od jisté události z roku 2010 (níže ji
popíši). Povíme si o velkých, dost hustých tejpcích, jejich povahách, osudech,
románcích a možná si z toho i odneseme ponaučení. Minimálně to, že když
jsi bezvýznamná nula, koště, hlupec, šedá eminence, ničemu jsi se ve škole
nenaučil a od dětství jsi dostával facky, tato „práce“ pro tebe bude účinnější,
než psychologická terapie. Ale nebudeme předbíhat.
V Litvínově se pohybuji prakticky od dětství. Ačkoli zde přímo nebydlím,
myslím, že jsem měl možnost pozorovat situaci v tomto městě, tak říkajíc
z první ruky. Jak státní, tak městskou policii jste před známými demonstracemi
z roku 2008, prakticky neviděli. Až po těchto událostech, vyhlásilo město
tzv. „nulovou toleranci“, tzv. „nepřizpůsobivým“. Samozřejmě v reakci na
to, co bylo v tu dobu populární a co lidé žádali. Všechny politické strany
se tento systém snažily aplikovat, kde to jen šlo, aby získaly voliče.
Starosta Šťovíček se na veřejnosti hrdě prezentoval, jakožto krotitel tohoto
živlu a dokonce navštěvoval
jiná města, aby zde radil místním, jak přizpůsobit kofoly. Mezi tím
se začali ozývat litvínovští socani a jejich přívrženci, že „nulová tolerance“
byl vlastně jejich nápad. Jak to ve skutečnosti bylo, je vcelku nepodstatné,
jelikož to jednak není tématem dnešního článku a za druhé, šlo na obou
stranách o pouhé honění politických bodů s nulovým výsledkem. Páč můžeme
nasazovat toleranci klidně na hodnotu minus 88%, ale multikulti zůstane
pořád multikulti.
Kromě toho, vzniklo několik (možná i desítky) nových neziskovek a organizací
na pomoc oněm „potřebným“. Jak mnozí vědí, tyto spolky disponují nemalými
finančními obnosy od státu. Zhruba od roku 2009 jsem však zaznamenal jistý
fenomén, nad kterým považuji za vhodné se pozastavit. Jedná se o jistou
„asociaci Alerta“. Asociaci proto, že se tak prostě nazývají. Nejprve jsem
si všímal samolepek v Janově, pak i v Litvínově. Nakonec jsem jednu spatřil
i na vykvetlém kufru Oktávie u Tesca. Tak jsem se vydal podívat, co je
to za soudruhy. Že to bude další spolek hlásající třídní boj, jsem si myslel
hned, jak jsem viděl rudo-černou hvězdu, tedy symbol, který tento proletariát
tak rád používá. Po nějakém čase jsem si je ráčil vyhledat na nternetu.
To doporučuji i čtenáři. Opět zde nechci vypisovat všechny pikantnosti,
nýbrž následující
článek snad postačí.
Pozn.: Původně zveřejnila Alerta na svých stránkách jiný článek, ve
kterém se organizace, disponující jakousi „Černou brigádou“, což by měla
být militantní součást Alerty, chlubí útokem tzv. Molotovovým koktejlem
na policii. Na konci článku se nacházela věta: „V únoru 2014 jsme útočili
na policii, příště to může být jakákoliv jiná instituce či osoba opevňující
kapitalistický systém.“ Bohužel, tento článek jsem měl rozepsaný několik
měsíců a z nějakého důvodu se daný odkaz stal neaktivním. Nicméně, podařilo
se mi ho najít na jakémsi externím blogu zde.
Vzhledem k tomu, že celá stránka se nachází na české doméně, členové
této organizace jsou ve videích jasně vidět a k prosazení svých „vznešených“
hodnot používají násilí, jeden by snad očekával, že už je policie dávno
zneškodnila. Tak jako
nás, před několika lety. Jen s tím rozdílem, že nikdo z nás neházel zápalné
láhve, nikdo nikoho pod záštitou nějaké organizace fyzicky nenapadal a
pokud je mi známo, nikdo nevyhrožoval útoky (nic takového nebylo u soudu
nikomu z obžalovaných prokázáno). To by se ale nesmělo jednat o levicové
revolucionáře, antifašisty a „bojovníky za svobodu“ (tedy ovšem svobodu
jen pro ty, co s nimi souhlasí). Mimo to - Jaké tresty padají, když
si někdo hraje s ohněm, je všem dobře známo. Co se týče jejich odboje
a toho, co obecně nazývají antifašismem, tak v Litvínově tito hoši neměli
nikdy na růžích ustláno. Personálně předpokládám, že se jedná minimálně
o část lidí, kteří navštěvovali, dnes již zavřený, hudební klub Terasa.
Jedné noci se část osazenstva, opojena všelijakými látkami, vydala vykřikovat
hesla (zřejmě z nostalgie na prvomájové pochody) známému pod okna (to patří
k odboji). Dva z nich vyřešil během krátké chvíle, zbytek utekl. Dále tu
a tam docházelo z jejich strany k nějaké „akci v týlu“. To bylo vždy o víkendech
a zpravidla si ony zdrogované pětatřicátníky odvážela záchranná služba.
A teď trošku odlehčíme a podíváme se zpět do říše zvířátek, tak jako
v předchozích dílech.
Jak se dalo předpokládat, projekt „nulové tolerance“, nepřinesl kromě
několikanásobného vzrůstu opiček v ulicích (teď mám na mysli policisty),
nic nového. Problém nebyl vyřešen, nýbrž lehce potlačen a trvá dál. Socialismus
se buduje pomocí umělého
vytváření různých pracovních míst a především navyšování stavu policistů.
A to jak státních, tak městských. Doteď jsme si povídali jen o státních.
No ale dneska se někteří budou obzvlášť bavit.
Tři ségry
Rok 2010. Září. Ne, že bych na této muzice ujížděl, ale šlo tam dost
známých a pěkný večer sliboval solidní mejdan. Přijel jsem na motorce k Máji,
kam jsme chodívali do nedaleké knajpy. Kamarád už tam čekal. Tam jsme dali
pár piv a se začátkem akce dorazili na Loučky, kde se koncert konal (Litvínovští
vědí).
Večer plynul tak, jak měl. Stáli jsme v počtu cca 10 lidí po boku, v zadní
části osazenstva a klábosili. Před pódiem bychom neslyšeli vlastního slova.
Vedle nás stáli motorkáři z nejmenovaného motoklubu. Nevím proč, ale došlo
k nějakému verbálnímu konfliktu mezi nimi a skupinkou nějakých individuí,
posilněných něčím veselejším, než jen chlastem. Počet byl tak nějak vyrovnaný,
nicméně k ničemu vážnějšímu, než ke strkanicím nedošlo. Což je možná škoda
– celá záležitost mohla být rychle ukončena.
Po chvíli se do strkanice připojili místní triviálové z „bezpečnostní
služby“ Pasec. Ti měli zřejmě dohlížet na bezpečnost celé akce. Potom,
co v rychlém souboji dva na dva dostali solidní náklep, zavolali si na pomoc
městskou policii a začal mejdan, jak se patří.
Nejprve dorazili ti dva malí vobšousti, co tvoří dlouhá léta nerozlučnou,
komickou dvojku. Oba mají asi 160 cm. Jeden modrooký blonďák s ksichtem
jak dětská plena, druhý cikán s brýlemi a výrazem jak z amerického filmu.
Chvilku se snažili Pasecům pomoci, bezvýznamně. Nakládačka od fyzicky několikanásobně
silnějších mužů byla neúprosná.
My jsme postávali asi 10 metrů od celého incidentu a do dění se nijak
nezapojovali. Až doteď. Cikán, frustrován tím, že ho jeden z motorkářů ani
nebil, ale prostě jenom zvedl a zahodil (přičemž mu doporučil, ať si jde
svou cestou), se podíval na nás, kde si z davu vybral jako další oběť mého
kamaráda. Říkejme mu Tonda.
Tonda, ač byl starší, se nikdy nepral, byl to bezproblémový, takřka
třicetiletý muž. Nicméně vypadal z celé skupiny jako nejslabší článek a
navíc se smál. Tak jako my všichni. Smál se tomu, jak ty košťata fasovaly.
Sběrač hoven si upravil zaprasenou uniformu a procházel okolo nás. Nikdo
mu nevěnoval pozornost. Všichni sledovali druhého měšťáka, který utíkal
pryč. Přesně tak, jako děti, když hrají na babu. Tak takhle zdrhal.
Mezi tím procházel degeš okolo mého kamaráda, který stál až za námi.
Ozvala se dutá rána. Otáčím se, kamarád leží na zemi. Nejprve utíkáme k němu,
tam se sbíhá víc lidí. Byl v bezvědomí a měl zapadlý jazyk. Ten mu kdosi
vyndává. Na místě je více lidí. Vidím odcházet to košťátko s úsměvem na
rtech – vydávám se tedy za ním.
Říkám mu pár lichotek, načež se napřáhl a udeřil mě pěstí. Tu jsem stačil
napůl vykrýt. Vlil se do mě vztek, že si nyní nepamatuji, jak přesně se
to událo, ale srazil jsem ho na zem a vysvětloval mu po svém, že takhle
by se asi neměl chovat. Po chvíli jsem ho pustil a slezl z něj. Sebral se,
držel si kušničku a odešel pryč.
Uplynulo nějakých 10 minut, načež jsme mysleli, že celá záležitost je
uzavřená. Já si šel zrovna pro pivo. Před stánkem u cesty jsem potkal bandu
opiček. Měly obušky a bylo jich cca 10 kusů, možná víc.
„To je von!“
Zaslechl jsem za sebou a otočil jsem se. Tam stál negr s červenou tváří,
ještě od facek, kterými ho obdaroval jiný z mých kamarádů, když odcházel.
Okamžitě mě strhly na zem a začaly do mě kopat a šlapat mi na hlavu. V ruce
jsem měl přilbu, která letěla neznámo kam. Schoulil jsem se a snažil jsem
si krýt hlavu a koule. Většina úderů směřovala na oblast hlavy a krku.
Některé kopance pak z boku do žeber. Slyšel jsem, jak na ně křičí nějaká
žena, ať mě nechají. Během mžiku to pak byla spousta lidí.
Ale proto, že zkopání mé osoby zřejmě nenahonilo ego tak, jak si představovaly,
sekly jednu také ženě, která se mě zastala. To navedlo mejdan do nejvyšších
otáček. Prakticky všichni muži okolo je začaly bít. Tak jako psy. Já jsem
se zvládl posadit. Okamžitě ke mne přispěchala daná žena s manželem, bylo
jim cca okolo šedesátky a muž mi dal vizitku se svým tel. číslem, ať se
mu prý ozvu, jestli budu podávat stížnost. Žena mi přinesla odkutálenou,
poškrábanou přilbu. Poděkoval jsem jim za starost a odešel do víru večírku,
který právě probíhal. V něm bylo právě vysvětlováno skupince opiček, jak
se mají chovat.
Konflikt se vlekl ještě několik minut a bylo po něm převezeno do nemocnice
několik osob, především kvůli úderům obušky do hlavy. Jeden z mých kamarádů
byl hospitalizován s těžkým otřesem mozku. Jakmile jsem došel mezi ty dementy,
kteří nyní stáli v řadě u hotelu, a začal jsem si opisovat jejich služební
čísla, chtěli si je zakrývat a opět do mne strkali. Odebral jsem se tedy
kousek mimo místo, odkud jsem zavolal 158. Oznámil jsem, kdo jsem, kde
jsem a co se děje. Tedy že městská policie poněkud nezvládla situaci a tluče
lidi. Navíc mi strážníci odmítají poskytnout jejich identifikační údaje.
Bylo mi doporučeno, ať vyhledám hlídku policie ČR. To jsem udělal. S nimi
jsem se pak vrátil na místo. Opičky mě nechaly opsat svá čísla a oni dva
sympaťáci „black&white“ mi tak nádherně zírali do očí a příjemně se
šklebili. Asi doufali, že se večer připojím k jejich rituálu inventury prdelí.
S kluky jsme se ještě ten večer dohodli na tom, že se v pondělí odpoledne
sejdeme na náměstí a všichni společně půjdeme podat na postup MP stížnost.
Zkráceně: Po půlhodině čekání, kdy se jejich velitel Urban věnoval jakési
nepřizpůsobivé rodince v tísni, si nás vyslechl. Byli jsme odbyti s tím,
že:
„No, chlapi, tohle já jako vim jo, co se tam stalo, jo, ale to všechno
udělali Paseci. To, co mi popisujete, tak to by moji klucí nigdy neudělali
jó? Ale samozřejmě si stížnost podat můžete, ale napište si jí a pošlete
jó? Nashledanou.“
Dál jsme se na to vysrali.
Dost ostrá „vochranka“
2012. Maturitní ples střední školy, na kterou jsem chodil. Sice už to
tam prakticky nebyl skoro nikdo, koho jsem znal, ale mělo přijít pár mých
bývalých spolužáků.
Parkuji hned před kulturákem, dole u Billy. Docela fajn, že jsem chytl
místo. Při konání těchto akcí tam bývá poměrně plno. Skupinka neznámých
postaviček stepuje nad zídkou, která odděluje parkoviště a přilehlý park
a přitom čumí jak buzny. Procházím okolo nich, pořád čumí. V tom registruji,
že jde mimo dva známé příslušníky ochranky Pasec, také o další 3 – 4 městské
strážníky. V civilu. Tedy spíše v nepovedeném pokusu o společenský oděv.
Mezi nimi i naši oblíbenci. No fajn.
Večer probíhá v klidu. Měl jsem v plánu se zmrskat a přespat u spolužáka,
ale jelikož jsem čekal, že mí přátelé „vostrý hoši“ budou chtít problém,
rozhodl jsem se nepít a užít si je střízlivý. Stáli u baru a pořád čuměli.
Znáte ten pocit, když stojíte, koukáte před sebe a s někým komunikujete,
přičemž stále periferně vidíte, že vás někdo sleduje? Přesně tak jsem to
měl já.
S celou záležitostí jsem obeznámil dva přítomné bývalé spolužáky z vyšších
ročníků, se kterými jsme chodívali boxovat, a nabídli se, že mne při odchodu
doprovodí. Ochranka nic. Stále byla u baru. Tak fajn. Rozloučil jsem se
s přáteli a vydal se k autu. Jaké překvapení na mne čekalo, když jsem zjistil,
že zrcátka mého vozu se válejí v silnici asi o 20 metrů dál...
A tak jde čas
Při oslavě narozenin v jednom z litvínovských podniků, postávalo před
hospodou vozidlo městské policie. Později jsme zjistili, že si strážníci
fotí každého příchozího. To už se sami pasovali na úroveň známých sexuálních
loudilů Louži a Plouži (dvě známá „esa“ mostecké protiextremistické policie).
Při jiné příležitosti, jsem měl zase tu možnost posedět s bývalým městským
strážníkem, který měl tolik cti a slušnosti, že této práce dobrovolně zanechal
v následku událostí, které se zde odehrály. Vyprávěl kupříkladu o přebornících,
kteří pro čárečku za aktivitu, nemají ani stoudnost sbírat ráno v zámeckém
parku žáčky prvního stupně, odvážet je rodičům nebo do škol a posílat záznamy
na sociální správu o tom, že si vypalovali zobáky. I přes to, že to nebyla
pravda.
Pokud např. procházím ulicí ve večerních hodinách a narazím na některé
z našich oblíbenců, kteří mají zrovna „hlídku“, vždy zastaví a věnují mi
nějakou tu nadměrnou péči v podobě kontroly totožnosti. Čeho si na nich
alespoň trošičku cením, je to, že mi vždy oznámí, že mají podezření, že
jsem hledaná osoba. To většina, byť státních opiček, ani netuší, že by
měla udělat.
Dále jsem se od kamarádky, která pracuje na jisté instituci v Litvínově,
dozvěděl, jak jsou tam městští strážníci často a rádi. Několik z nich tu
totiž udržuje poměr s některými z úřednic. A tak se rozvyprávěla i o lepších
věcech. Např. o tom, že když někdo působí na tomto úřadě problém, přijede
MP, zadrží ho a pokud se jedná o nějaké „známější firmy“, jedou spolu hezky
do lesa. Tam ho rozmrdaj jak psa a nechají ho tam. Ačkoli mi zaníceně povídala
o degeších a smažkách, je mi jasné, že když jim to prochází u nich, lze
to praktikovat prakticky u kohokoli. Podobného vychloubání jsem byl svědkem
i z úst státního policisty, ale o tom až v příštím díle.
Kamarád jel domů z práce. Jelikož je to ten, který na koncertu Třech
sester uštědřil malému džipsíkovi ponižující facku, mají ho také v oblibě.
Znají i jeho auto. A tak ho před půlnocí zastavili na odlehlém místě nedaleko
jeho bydliště. Dle jeho vyprávění nastala následující situace:
První z degešů: „Ukaž mi doklady.“
On: „Tak to se říká trošku jinak.“
Vystupuje další cikán:
Druhý degeš: „Víš, co je to džipsy hlídka z Janova ty zmrde?“
On: „Ne.“
Druhý degeš: „Tak se na nás podívej - přídeme ti jako bílý?“
On: „Ne.“
První z degešů: „Vylez z auta.“
Vylezl z auta.
První z degešů, dále jen degeš: „Co to má na tom lejtku? To je eses!
Ukaž mi to!“
On: „Není a nebudu vám nic ukazovat.“
Dále ho oba cikáni, jakožto úřední osoby, obstoupili a jeden do něj
strčil. Následně mu řekli, že může odjet. Třeba ještě poznamenat, že se
mu jedinkrát podařilo zmíněného hrdinu potkat přímo na náměstí, kde šel
se svou gádžovskou přítelkyní. Po krátké slovní konfrontaci si začal sundávat
hodinky a chtěl si zkusit, jaký je chlap. Během chvilky se však ocitl na
tvrdé dlažbě, přičemž se ještě ani nestačil zvednout, když mu jeho princezna
oznámila, že s takovým debilem být nechce.
02.11.2014 Arminius