D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Globálně přehřátý švindl
    Vydáno 30. 08. 2007 (10747 přečtení)

    Před časem zde vyšel článek o Klausově knize Modrá, nikoli zelená planeta , který těm z nás, kdo toho možná načteme méně, než by nám prospívalo, stručně pověděl, co v téhle knížce autor skutečně píše. Ne, co v ní psát neměl a čím nám zase udělal ostudu, dědek jeden nabručený. Prostě jen to, co napsal a jak to na recenzenta působilo. Bez návodu, co z toho musíš, čtenáři, odsoudit. Velmi vzácné a osvěžující v dnešní čím dál lépe regulované eurodobě.

    To mě inspirovalo k epigonství. Zhlédl jsem totiž film The Great Global Warming Swindle a zaujal mě tak, že jsem si z něho udělal poznámky. A tohle je výsledek:

    Malý úvod
    Na červnovém promítání v Centru pro ekonomiku a politiku jsem sice nebyl, přesto mu vděčím za upozornění na existenci filmu. Dostalo se mi ho prostřednictvím ČT24, jehož jeden veřejnoprávní dobréránoredaktor měl v poznámkách jen to, že film natočil bývalý marxista a že ho v CEPu bude uvádět prezident Klaus, což je nevhodné. Nevypadal, že by věděl nebo chtěl vědět víc, stačilo mu to ale k jednoznačnému odsudku, k němuž bychom se měli bez váhání připojit i my, veřejnoprávně uvědomělá veřejnost. Měl jsem chuť se ho zeptat, zda by nechtěl stejně jednoznačně odsoudit vlastní šéfy, kteří své manažerské posty získali vynecháním vlastního marxistického období ze životopisu, ale televize holt není interaktivní médium. Nakonec jsem si Globální švindl vyhledal na YouTube. Podle greatglobalwarmingswindle.com brzy vyjde na CD s bonusovým materiálem, čili snad dostane šanci promluvit sám za sebe k širšímu publiku.

    Silná káva?
    Ač mě ohřejivá propaganda nesmírně žere, zejména pak to, jak se jí v poslední době ujala Evropská komise a spol., přesto na mě hned úvodní výroky filmu zapůsobily jako hodně silná káva. Posuďte sami: „Příběh o tom, jak se z jedné teorie o podnebí stala politická ideologie.“ „Jak překroutit vědecký obor.“ „Jak se politická kampaň zvrhla v byrokratickou agitku.“ „Příběh plný cenzury a zastrašování.“ Silná slova, pomyslel jsem si a napjatě čekal na sílu argumentů.

    Změny klimatu jsou normální
    Ve známých dějinách naší planety jsou období, kdy tu bylo mnohem chladněji i mnohem tepleji než dneska. Tak třeba poslední malá doba ledová skončila teprve před dvěma sty lety. Tehdy, asi od poloviny 14. století, například zamrzala v Londýně Temže a pořádalo se na ní bruslení a trhy. Pak se povrch Země začal ohřívat a pokračuje v tom s krátkými přestávkami dodnes (za uplynulé 20. století se zahřál o půl stupně Celsia). Naopak 10. až 14. století – anglicky zvané The Medieval Warm Period – má v češtině název, který říká vše: středověké klimatické optimum. V okolí Londýna (i Prahy) se pěstovala vinná réva, Vikingové osídlili Grónsko, moře se nikam nevylévalo, ubylo nemocí, a jelikož nikdo nevymýšlel hrozby, které s sebou taková změna klimatu nevyhnutelně přinese, nebude-li se na boj s ní preventivně vydávat pořádná porce HDP, šlo celkově o časy hospodářského a demografického rozkvětu, někteří by řekli jistot a prosperity. Mimochodem tohle středověké příjemno bylo konsensem vymazáno z environmentální hokejky, onoho kalamitního grafu z produkce IPCC (Mezinárodního panelu pro klimatické změny). A poslední příklad je holocenní maximum, které vrcholilo někdy před šesti tisíci lety, trvalo tři milénia, zcela roztavilo životní prostředí ledním medvědům, a přesto je nechalo přežít.

    Může za to tentokrát člověk?
    Řekněme si to na rovinu: tak dobří, velcí, silní a významní v kontextu blízkého vesmíru zdaleka nejsme. Přistupme ale na chvíli na hru mezinárodního panelu a předpokládejme, že nynější, dvě století trvající ohřívání klimatu je způsobeno skleníkovým efektem (což nejspíš není) a že hlavním skleníkovým plynem je kysličník uhličitý (což není ani v nejdivočejších fantaziích). Lidský průmysl, doprava a domácnosti vyprodukují ročně asi 6,5 gigatuny CO2. Činnost živočichů v přírodě (v podstatě trávení) může cca za 150 Gt za stejně dlouhou dobu, ještě víc ho vzniká tlením rostlinných zbytků nebo třeba sopečnou činností, ale to všechno je dohromady nic ve srovnání s množstvím CO2, které dokáže do atmosféry vypustit nebo z ní zpátky pohltit světový oceán, když se ohřeje, případně ochladí. Na celkovém objemu atmosféry se oxid uhličitý podílí 0,045 %, čili je to stopový prvek s minimálním vlivem na cokoli. Když nepříjemně pravdivý Al Gore ve svém filmu rozvinul přes celé pódium graf vývoje pozemské teploty za posledních 650 tisíc let a pod ním velmi podobnou křivku koncentrace CO2, poučil nás: „Když je více CO2, teplota se zvyšuje.“ Kdyby chtěl poctivě popsat skutečnost, musel by si vzít libovolný kratší úsek ve větším měřítku a konstatovat, že je to právě naopak: kdykoli se v minulosti měnila teplota Země, mělo to za následek úměrnou změnu koncentrace atmosférického oxidu uhličitého, která se dostavila se zpožděním asi 800 let (než zareagoval světový oceán). Čili regulovat emise CO2 je zbytečné: co ušetříme my, doplní do atmosféry oceán. To je přírodní zákon, který nelze změnit kjótským protokolem, evropským nařízením, ani konsensem z moci úřední jmenované elity vědecko-sociálního kompromisu.

    Ale abych se vrátil k tématu. Změny zemského klimatu – které film nepopírá, jak jsme se mohli dočíst mnohde jinde – poslušně následují fluktuace sluneční aktivity, která atmosféru ovlivňuje jednak přímým zářením a jednak vlivem na tvorbu mraků, které jsou v ní nejvýznamnějším skleníkovým plynem. Svědčí o tom shoda staletých písemných záznamů teplot a skvrn na slunci; svědčí o tom paleontologický záznam ukrytý zejména v polárních ledovcích, který je dnes dostupný prostřednictvím hloubkových jádrových vrtů.

    Politická klimatologie
    Základy současné klimatické paniky byly podle tvůrců filmu nevědomky založeny v polovině sedmdesátých let dvacátého století neblahou souhrou okolností. V té době končilo přechodné ochlazování klimatu (1940-1975) a klimatologie bila na poplach. Z vrtochů počasí, sucha, neúrody apod., tedy týchž jevů, které se dnes vykládají jako apokalyptická předzvěst dalšího klimatického optima, věštila brzký nástup doby ledové, následný kolaps a bolestnou smrt současné civilizace. Tenkrát poprvé zazněl ve své době absurdní nápad, že by více CO2 v ovzduší mohlo zvrátit vývoj. Než se na něj stačilo zapomenout, vstoupila na scénu hvězdná britská premiérka Margaret Thatcherová, která hledala cestu ven z energetické závislosti na OPECu a na revolučně naladěných, stávkujících britských hornících. Řešením pro ni byla atomová energie, kterou ovšem bylo nutné nějak vyargumentovat. Proto jako vůbec první politik nabídla vědecké obci nebývale velkorysé financování výzkumu, který měl prokázat škodlivost karbonové energetiky pro zemské klima a naopak výhodnost jejího nahrazení bezemisním atomem.

    Dnes je výzkum klimatu významným ekonomickým odvětvím. Jen ve Spojených státech činí vládní investice do klimatologických programů kolem 2 miliard dolarů ročně. Soukromý kapitál nemá zájem, takže klimatologická obec je závislá výhradně na přílivu veřejných peněz, ergo na přízni politiků, ergo na převoditelnosti výsledků vědeckého bádání na voličské hlasy. Kdo ještě nezapomněl, kolik lidí u nás kdysi předstíralo oddanost věci komunismu a dělnické třídy a raději vstupovalo do strany, aby se profesně nezakopali, aby děti mohly na školu, popřípadě proto, že někdo to stejně dělat musel, dokáže si představit paletu motivací, s nimiž se do démonizace ubohého kysličníku pouští nikoli nevýznamná část vědecké komunity. V sázce jsou však také osudy a kariéry celé generace environmentálních žurnalistů a blahobyt nepřehledného zástupu nevládních organizací a aktivistických skupin.

    Se zajímavým postřehem přišel mezi asi tuctem zpovídaných Patrick Moore, původně zakládající a dnes bývalý člen organizace Greenpeace. Podle něj v polovině osmdesátých let začala tehdy skutečně ekologická hnutí ztrácet půdu pod nohama, protože společnost i průmysl akceptovaly jejich výzvy k úspornějšímu zacházení s energií a k ohleduplnosti vůči životnímu prostředí. Původní poslání bylo naplněno, a pokud neměli zavřít krám, museli se radikalizovat. Nečekaná posila přišla po roce 1989, kdy krach velkého sovětského experimentu dovedl mnohé kované marxisty k závěru, že světu je třeba od vítězně zahnívajícího kapitalismu pomáhat dále a jinak. Vybaveni leninskou dialektikou pustili se do zelených témat a posunuli původně ekologická hnutí k dnešnímu environmentalismu, který je prakticky novou podobou podkopávání establishmentu a boje proti materiální základně světového imperialismu vedeného Spojenými státy. Tady jsem si dovolil upravit názvosloví, neboť ve filmu se hovoří o USA jako o Velkém Satanovi – a to je slovník jiného, ač neméně očistného a spravedlivým hněvem planoucího hnutí.

    Život s environmentalismem a environmentálci
    Ve filmu je uvedena spousta dalších argumentů a okolností: zkušenost, jak IPCC edituje konsensuální text v duchu politického kompromisu; jak zneužívá jména slovutných autorů a na nic se jich neptá; jak a proč jsou výsledky klimatologického modelování vždy apokalyptičtější než skutečnost; jak měření teplot v troposféře popírá teorii antropogenního oteplování klimatu; mýty o šíření malárie s rostoucí teplotou; mýty o nebývalém tání ledovců; analýza fungování principu preventivní opatrnosti; šokující zprávy o podílu environmentalismu na lidské mizérii a umírání v Africe.

    Můj závěrečný komentář? Určitá část lidské populace se zřejmě rodí s nutkáním vymýšlet nové, lepší světy a způsoby života, sotva poberou dost rozumu na to, aby dokázali skandovat hesla a vyžebrat si od rodičů kapesné a jízdenku na demonstraci. Nezatěžují se staletí shromažďovaným lidským poznáním, neznají pokoru a úctu k tomu, co tu bylo a je déle než oni, stačí jim cítit, že s kámošema mají pravdu. Před necelými dvaceti lety jim zkrachoval projekt na ochranu dělnické třídy před kapitalistickým vykořisťováním a dnes přicházejí s inovací: budou nás chránit všechny bez rozdílu před kapitalistickými emisemi. To by samo o sobě nebylo tak docela k nepřežití. Jenže jsme v Evropské unii, jejíž centrální orgán – Evropská komise – se jako demokracii nadřazená mírová pojistka přežil a horlivě se snaží přesvědčit občany o své užitečnosti. V poválečné době byla zárukou budování míru a blahobytu a jejich obrany před sovětskou hrozbou. Jenže strašák padl, lidé se přestali bát a takovým se špatně vládne. Od letošního prvního vystoupení IPCC se zdá, že svou ideologii našla v katastrofickém environmentalismu, jehož osvojením se pasovala na jedinou světlou naději na záchranu, jedinou sílu na světě, která za nás může svést bitvu proti přírodním silám a zákonům, proti realitě, zdravému rozumu a soudnosti… Zatím přiškrtila průmyslový rozvoj centrálním přidělováním emisních povolenek, snaží se přimět ke spolupráci jednotlivé americké státy, prodražuje výrobu aut z rukávu sypanými emisními limity, chystá emisní zdanění letecké dopravy, uvažuje o emisní dani na domácnosti… Souhlasím s Klausem: o klima se bát nemusíme, jde o naši svobodu. Jen jestli jsme o ni už nepřišli.


    30.08.2007 Benx


    [Akt. známka: 1,50] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: [Neregistrovaný autor] | Komentářů: 120 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.