D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Nemocné zdravotnictví I
    Vydáno 12. 09. 2005 (19535 přečtení)

    V seriálu na pokračování si dovolím čtenářům D-FENSe odhalit pár tajemství zdravotnických služeb. Ať už jsme jak chceme staří a zdraví, u lékaře téměř každý, kdo bude číst tyto řádky, jednou skončí. Proto i editorial D-FENSe má za to, že by bylo pro mnohé užitečné číst něco na toto téma. Příspěvky by se však neměly brát jako hotová pravda ale spíš jako námět k zamyšlení a diskusi.



    Zdraví je jedním z nejcennějších statků, které máme. Je nutné podotknout, že právo na ochranu zdraví by mělo patřit k jednomu ze základních práv člověka a tudíž i péče o zdraví by měla patřit k základním povinnostem každého slušného státu. A zde vzniká základní systémový rozpor mezi tržní cenou zdraví a povinností státu toto zdraví chránit spolu s omezeným množstvím prostředků státu na ochranu zdraví. Je těžké dát tyto dvě protichůdná pravidla dohromady, což způsobuje, že i v ekonomicky vyspělých zemích se cena zdravotnických služeb tlačí do výšin přesahující finanční možnosti státu. Proto žádný zdravotnický systém nebude dokonalý a nebude nikdy ctít pravidla rovnosti a spravedlnosti, aby byl každý spokojen.

     

    Základní typy zdravotnických systémů

    V podstatě existují dva typy zdravotnických systémů. Prvním systémem je systém tržní (for-profit), druhý systém je systém solidární (welfare).

    Tržní systém je charakterizován tím že spotřebu zdravotnických služeb řídí volný trh, kde vládne volná tvorba cen. V krystalicky čisté podobě neexistuje tento systém nikde na světě, snad nejvíce (pokud nepočítáme chaotické až absentující systémy některých rozvojových zemí) se mu přibližuje USA. Zdravotnické zařízení si vybere spektrum služeb, které bude poskytovat, které se mu vyplatí a o které je na trhu zájem. Pacient ke konzumaci služeb přistupuje jako platící zákazník, který si svoje služby zaplatí sám nebo za něj tyto služby platí pojišťovna, u které si pacient platí komerční pojištění. Výše pojištění se odvíjí od individuálního zdravotnického rizika pacienta, tj. čím vyšší je pravděpodobnost onemocnění, tím vyšší je i pojistné. Nikde není psáno, že vás zdravotní pojišťovna pojistí. Tržní systém je už z principu finančně stabilní, jelikož bez toho, aniž by člověk za službu zaplatil, nebude služba poskytnuta. Tržní systém je také svobodný, jenžto umožňuje chránit si zdraví podle individuálních potřeb. Tržní systém má však i četné nevýhody. Již letmým pohledem na tabulku uvedenou níže je jasné, že čím více tržních prvků systém má, tím je rovněž dražší – země, kde vládne více trh – jako např. v USA nebo Švýcarsku, se na zdravotnictví vynaloží více % HDP a pochopitelně i množství přímých plateb pacienty je vyšší. Tržní systém má také tendenci léčit pouze „mainstreamové“ pacienty, speciální léčba vzácných onemocnění se nevyplatí. Je zřejmé, že obyčejný člověk s průměrným platem, pokud si neplatí pojistné v řádu desítek procent svého výdělku, rozhodně nedosáhne na vymoženosti top medicíny – např. v USA stojí plné zdravotní pojištění ročně cca 5-7 000 USD, přičemž existuje vždy horní limit plnění závazku pojištěnce vůči zdravotnickému zařízení. Taková částka tvoří zhruba 15% průměrného příjmu v zemi. A to je pouze v případě zdravého člověka okolo 40 let věku, u něhož se nepředpokládá nějaké vysoké zdravotní riziko. Samozřejmostí tržního zdravotnictví je vysoký podíl přímých plateb, zvláště za služby, které jsou pro každou komerční pojišťovnu rizikové. Například v USA jsou  při přepočtu na paritu kupní síly průměrné výdaje z kapsy každého Američana asi 10x vyšší (cca 2400 USD při ročním platu 36 000 USD), než v České republice (ročně 1500 Kč při ročním platu 240 000 Kč).

    Druhým systémem služeb je systém solidární. V solidárním systému existuje regulace cen zdravotnických služeb, panuje povinnost platit zdravotní pojištění jehož výše se neřídí individuálním rizikem, ale většinou výší přijmu – tedy příspěvky na zdravotnictví mají spíše charakter daně. Na zdravotnické služby je právní nárok a zdravotnické zařízení nesmí takovou službu pacientovi odmítnout. Takový systém představuje pro lidi nezanedbatelnou jistotu, že budou za jakýchkoli okolností ošetřen, na druhé straně má však pacient malou šanci, jak individuálně ovlivnit kvalitu poskytované služby. Systém je řídící autoritou regulován tak, aby se uspokojovala taková poptávka po zdravotnických službách, kterou tato autorita považuje za potřebnou, přičemž samotná autorita podléhá demokratickým principům a dá se tudíž změnit volbou, což by mělo zajistit, aby  regulátor zdravotnických služeb jednal v zájmu lidí, kteří si ho platí. Systém je většinou díky regulaci levnější, protože odpadá tržní tlak na zvyšování ceny – zdravotní obtíže totiž mnohdy výrazně omezují kvalitu života nemocného a jeho ekonomickou aktivitu, takže tržní cena takového výkonu, který resocializuje pacienta zpět do jeho prostředí, je velmi vysoká. Nevýhody solidárního systému jsou občanům ČR velmi dobře známy – nadužívání péče, chronická ekonomická nestabilita systému a velký prostor pro korupci. I v těchto negativech jsou však mezi jednotlivými zeměmi velké rozdíly. Další nevýhodou, která se u čistě solidárních systémů jako je v ČR projevuje, je faktická nemožnost doplatit si nadstandardní službu. Prostě a jednoduše: když opravujete například auto, můžete si vybrat, jak kvalitní náhradní díl chcete a od jak drahého (v ideálním případě by cena měla korelovat s kvalitou, což víme, že není pravda) servisu si necháte auto opravit. Můžete si koupit aftermarketové díly a ušetřit nebo – pokud Vám na kvalitě záleží – zakoupit díly originální a doufat, že kvalita bude vyšší, než u aftermarketu. V solidárním zdravotnictví nic takového udělat nemůžete. Pokud například chcete titanovou totální endoprotézu kolene a máte na ni, máte prostě smůlu a dostanete, co je zrovna na skladě a ještě budete rádi. A to bez ohledu na to, kolik si do společného pojištění platíte.

    Česká republika má jednoznačně jeden z nejsolidárnějších zdravotních systémů na světě. Chybí zde ale jeden z nejzákladnějších regulačních mechanismů, které jsou pro tento systém charakteristické – totiž, že by měla být přímá odpovědnost regulátora vůči občanům. Regulátorem je v současnosti především VZP, jelikož ta obhospodařuje zhruba 70% pojištěnců. Managementy zdravotních pojišťoven rozhodují prakticky o veškerých financích, které zdravotnictvím protečou, ale za tato rozhodnutí prakticky nikdo neodpovídá, konají se v ústraní. Lidé, kteří mají pravomoci ovlivňovat finanční toky, jsou prakticky neodvolatelní, což zároveň logicky vede k závěru, že systém si pro sebe vytvořili zmrdi. 80% českých občanů si přitom při průzkumech veřejného mínění přeje zachování stávajícího systému.

    O zdravotnictví se říká, že spolkne jakékoli množství prostředků. Tato pravda neplatí pouze o zdravotnictví, ale o jakémkoli solidárním systému bez tržní regulace. Člověk by měl brát tento výrok jako prostý fakt, který vyplývá z ekonomické podstaty solidárního systému. Na misku vah přitom na jedné misce leží ekonomická rentabilita a efektivita, na druhé misce lidské životy a zdraví. Jestliže tedy chceme říci „A“, musíme říct i „B“, jelikož každá mince má 2 strany. Nelze beze zbytku vyřešit ekonomiku zdravotnictví bez citelného omezení přístupu ke zdravotnickým službám. Pokud chceme upřednostnit ekonomiku, musíme lidem vysvětlit, že prostě budou více trpět, více umírat, nebudou mít na veškerou potřebnou péči, a že toto je nevyhnutelná daň za vyšší rentabilitu.

     

    Mají se služby úplně z komercionalizovat? Potřebujeme welfare systém? Pravicoví ekonomové tvrdí, že ne a že vše vyřeší neviditelná ruka trhu. Pravicoví ekonomové prý považují přitom lidský život a lidské zdraví jako hodnotu nejvyšší. Zároveň však horují za plnou privatizaci a marketizaci zdravotnických služeb. Pojďme tedy zaspekulovat, k čemu by asi došlo, kdyby došlo na absolutní uplatnění pravidel trhu. Ať už by bylo komerční pojištění nebo by si každý platil vše ze své kapsy, došlo by jednoznačně k omezení dostupnosti péče. Podívejme se na příklad řešení akutního infarktu myokardu, což je onemocnění, které se podstatnou měrou podílí na morbiditě obyvatel a na výdajích na zdravotní péči. Moderní léčba těžších forem ischemické choroby srdeční  se z hlediska nákladů pohybuje někde v rozmezí od 200 000 do 500 000 Kč v případě PTCA, v případě srdečního bypassu se reálné náklady vyhoupnou i na 2 miliony. Kdo by si mohl dovolit takový typ léčby? Akutní infarkt myokardu je rizikovým onemocněním po 45 roce věku, to jest pojištění by bylo atraktivní asi pro 40% českých občanů. Incidence hospitalizace pro akutní infarkt myokardu je asi 1500/100 000 obyvatel a rok tedy 1,5% u pacientů, nad 45 let je však frekvence hospitalizací 3,71%. Dejme tomu, že průměrná cena jedné hospitalizace je 400 000 kč. Kolik tedy musí zaplatit 100 lidí, aby 3,71 lidí mohlo dostat 400 tisíc? Asi 14 840 kč. To však není skutečná cena pojistného, jelikož k této ceně, kterou musí pojišťovna zaplatit se musí připočítat režie pojišťovny (15% - viz. rámeček) a dále zisk pojišťovny – rovněž 15%. 14 840 kč je tedy 70% pojistné částky, tedy celková pojistná částka bude asi 21 200. A nyní si ze systému odfiltrujeme všechny pacienty, kteří by 21 000 nezaplatilo. Počet pojištěných by tak klesl asi na polovinu (tedy 2 000 000 lidí). Počet hospitalizovaných bude tedy asi poloviční, což za jistých okolností může kapacity sítě zdravotnických zařízení omezit natolik, že nebude nakonec ani kapacita na ty, kteří jsou na danou péči pojištěni. Pro malé množství pacientů totiž není rentabilní udržovat síť kardiocenter, takže počet poskytovatelů by pochopitelně rovněž poklesl. Obávám se, že něco takového, jako léčbu onkologického onemocnění by v určitém věku nikdo rozumný nikdy komerčně nepojistil, jelikož každý má pravděpodobnost, že zemře na nádorové onemocnění 25-30%. Ke slovu tedy přichází tržní mechanismus – zdravotnické služby jsou tak drahé, že by je v případě uplatnění tržního mechanismu nikdo koupěschopně nepoptával, čímž pádem by nebyla ani nabídka. Tuto spekulaci můžeme podložit i reálnými fakty. Například ve Velké Británii se v systému NHS nehradí operace šedého zákalu. Protože se cena operace pohybuje dost výrazně za hranicí finančních možností běžného občana, většina nemocnic tuto operaci vůbec neprovádí – není poptávka a tudíž nejsou lékaři, kteří by ji uměli a ani se nevyplatí kupovat drahé instrumentárium a další vybavení. Jako občan Velké Británie máte tedy často jedinou možnost, jak se nechat vyléčit, totiž jít se nechat operovat do zahraničí. Spousta Britů do zahraničí na tyto operace jezdí. A co je nejhorší – i kdyby vznikla koupěschopná poptávka, pak bude velmi obtížné z vlastních zdrojů zajistit i nabídku, jelikož implementace většiny specializovaných zdravotních služeb trvá řádově roky.

    Jde-li nám tedy primárně o zajištění dostupnosti zdravotnických služeb a nikoli o tvorbu zisku, pak musí zdravotní systém nutně obsahovat prvky solidárního systému, kdy všem přikážeme přispívat do společné kasy (ať už formou daní nebo pojištění). Tento systém však s sebou z principu nese neefektivní alokaci zdrojů. Musíme si prostě vybrat. V případě, že si vybereme čistý trh, pak zcela jednoznačně říkáme, že hodnotu lidského života lze vyjádřit v penězích. Pokud ji ale lze vyjádřit nějakou konkrétní částkou, pak je popřena zásada našich pravicových ekonomů  o lidském životě jako nejvyšší hodnotě, jelikož si lze vždy představit vyšší částku, než na jakou je ohodnocen lidský život. Touto jednoduchou logickou konstrukcí lze tedy jejich tvrzení o cti a hodnotách ve vztahu k trhu lehce vyvrátit. Život je jim skutečně drahý - ale pouze ten jejich. Pravicoví, zdraví a mladí čtenáři budou jistě podporovat tezi o všemocnosti tržní ekonomiky do roztrhání těla. Přece to nebudou platit, když se kácí les, lítají třísky. Ale jen do té doby, co nějaká ta tříska zasáhne jejich otce, matky, životní partnery nebo děti. Pak se z pravičáka stane rázem „komunista“. Zde mluvím z vlastních bohatých  zkušeností.

     

    Lékařské služby nemohou být považovány za normální obchodní komoditu. Při regulárním obchodním vztahu by totiž měl zákazník vždy být obeznámen, co kupuje. U zdravotnických služeb si často kupuje jenom bolest, naději a svoji dávku štěstí. Záruka na zdravotnické služby, která je u obchodních transakcí běžná a nutná, je ve zdravotnictví nemožná. Problematický je i výběr zboží, které chcete koupit, jelikož jste většinou odkázáni na to, co Vám doporučí Váš ošetřující lékař, takže trh vlastně není trhem, nýbrž výrobce si sám indukuje poptávku podle své potřeby, kterou mu nemocní v tísni téměř vždy zaplatí. A jak chcete zákazníkovi, který si u Vás poptával vyléčení z onkologického onemocnění, vysvětlit prostý fakt, že Vaše postupy nevedou k úspěchu, když za léčbu vydal několik miliónů korun a že tudíž za své peníze nedostal komoditu, kterou si od Vás koupil?

     

    Výše uvedená tvrzení ovšem neznamenají, že postoje našich levičáků propagujících veškeré zdravotní služby „zadarmo“ svinstvem nezavání. Pochopitelně, ti levičáci tento systém neudržují proto, že na rozdíl od pravičáků trpí nezměrnou láskou k bližnímu, nýbrž proto, že se na solidaritou indukovaném korupčním prostředí dá dobře vydělat. Celý spor se tak posunuje do roviny dvou skupin zmrdů: jedni jsou placeni ekonomickou elitou, která nechce na systém doplácet a zakrývají, že zánik welfare systému povede jednoznačně ke zhoršení kvality a dostupnosti zdravotních služeb, zatímco druzí si pod pláštíkem solidarity tiše mastí vlastní kapsu. Extrémní solidarita vede rovněž k porušování základních práv člověka a tím právem je jejich právo na nedotknutelnost majetku a zajištění služeb v budoucnosti. Plundrování zdrojů na zdravotnictví může mít zrovna tak vliv na snížení dostupnosti péče. Když dojde k rozfofrování všech peněz a extrémnímu zadlužení, a personální devastaci (což se dnes pod taktovkou vládnoucích socanů děje ve velkém), kdo bude zajišťovat služby pro budoucí generace? Pro ozdravení ekonomiky zdravotnictví toho lze hodně udělat a trh je dobrým nástrojem. Nicméně ve zdravotnictví je trh dobrý sluha ale špatný pán. Veškeré zdravotnické služby rozhodně nepatří mezi ultimativní, ve smyslu zajištění práva na život a zdraví a jejich plná komercionalizace je na místě. Co této komercionalizaci brání? Podle mého soudu jsou to partikulární zájmy úřednicko-managerské lobby a poskytovatelů více než zájmy voličů.

    Asi nemusím dodávat, že optimální sytém zdravotní péče bude tedy kompromisem mezi trhem a solidárním systémem. Tržní segment bude řídit zejména zbytné a nadstandardní služby, bude řídit péči o prognosticky méně závažně nemocné jedince, a zejména tam, kde si většina občanů bude schopna službu ještě zaplatit ze svého, například v sektoru ambulantních služeb. V oblastech, kde je medicína drahá a kde jedinou alternativou efektivní léčby je biologická nebo sociální smrt, tam je solidarita nezbytná.

     

    České zdravotnictví v kontextu světové konkurence - základní údaje a srovnání

    Když posuzujeme kvalitu a ekonomiku zdravotní péče, je třeba se na ně podívat v kontextu jiných systémů, jinak nejsme schopni získat správný náhled. Při měření kvality zdravotní péče provedené WHO metodikou zohledňující základní zdravotnické parametry (průměrný věk a jeho růst, kojenecká úmrtnost, dostupnost a cena zdravotnické péče, úmrtnost na některá onemocnění, parametry kvality života, počet vybraných specializovaných výkonů) se naše zdravotnictví umístilo na 24. místě ze 199 sledovaných států. Naše země na systém zdravotnictví dává 7,4% HDP, což není z percentuelního hlediska žádná závratná částka, zejména uvědomíme-li si, že co do velikosti HDP na hlavu není naše země rozhodně 24. nejvyspělejší země světa, nýbrž naše umístění v celkovém ekonomickém žebříčku je někde na pomezí 4. a 5. desítky. Nejlepší zdravotnický systém z hlediska kvality péče mají podle studie WHO Japonci a Francouzi. Americké zdravotnictví spotřebovává 13.1% amerického HDP a je na celkovém 12. místě zdravotnického žebříčku, Francie 9.5% Japonsko 7.6%, Velká Británie 7.6%, hůře je na tom Polsko (6.7%) a Slovensko (5.7%). Nemusím připomínat rozdíly, které jsou v rámci velikostí HDP na hlavu u jednotlivých států a co z toho plyne z hlediska objemu prostředků na zdravotní péči. Zajímavý je pohled i na celkové rozložení nákladů v rámci jednotlivých zemí a uspořádání systému, kde panují rovněž velké rozdíly. Zatímco Velká Británie má socialistický systém zdravotnictví, kde je zachována pouze svobodná volba praktického lékaře, který potom dále určuje, k jakému specialistovi pacient půjde (systém gate-keepers) jiné systémy jako např. ve Francii nebo Japonsku jsou postaveny na svobodné volbě lékaře v jakémkoli oboru. Ve Velké Británii jde většina nákladů z prostředků z daní (rozpočet na NHS  - National Health Service – jde ze státního rozpočtu), většina zemí má zaveden systém zdravotního pojištění podobně jako v ČR. V Británii doplatky u lékaře NHS prakticky neexistují, ovšem můžete se soukromě pojistit a zajistit si péči u soukromých specialistů nebo v soukromých nemocnicích, protože v NHS poskytnou léčbu jen těch nemocí, které potenciálně ohrožují život. Ve Francii si pacient platí každou návštěvu u lékaře (pokladenský systém) a pojišťovna jim cca 75-80% prostředků vrátí. Spoluúčast ve státech EU se pohybuje někde v rozsahu od 20 do 30 procent, v ČR kolem 8.6%, což je v rámci evropských zemí nejméně, srovnatelné je v tomto ohledu pouze Lucembursko (8.4%), které se však nemůže srovnávat s ČR počtem obyvatel ani velikostí HDP.

    Zajímavá jsou fakta o zdravotní péči ve Švýcarsku a Japonsku. Ve Švýcarsku je výjimečné to, že si každý platí zdravotní pojistku stejnou částkou bez ohledu na výši příjmu. Každý občan si může přitom vzhledem k výši příjmů zvolit různě nákladný pojistný plán. V Japonsku je zase výjimečné to, že každý občan si na zdravotní péči v budoucnu spoří. Poměrně výjimečným znakem japonského zdravotnictví je vlastnická struktura zdravotnických zařízení, kde 80% provozů je čistě soukromých, vlastněných lékaři, kteří tam pracují. Na druhou stranu je zákonem předepsáno, že zdravotnická zařízení nesmějí generovat zisk, respektive, že finanční přebytky musejí být do zdravotnického zařízení zpětně reinvestovány nebo rozděleny na mzdách, nesmí docházet k vyvádění zisku mimo zařízení. Porušení těchto pravidel je trestné.

    Naše zdravotnictví má pro občana i několik předností. Nespornou výhodou českého občana je několik kvalitativních ukazatelů zdravotnických služeb. První je zvyšování průměrného věku, což je důsledkem dramatického snížení mortality na kardiovaskulární onemocnění v letech 1990-1993. Tento jev je v ČR opět unikátní a nebyl dosud zaznamenán nikde na světě. Souvisí s rychlým nástupem intervenční kardiologie – zatímco dříve se akutní infarkt myokardu řešil třítýdenní hospitalizací a následnou cestou rovnou do invalidního důchodu nebo přímo pod zem, nyní je většina infarktů myokardu řešena čtyř až šestidenní hospitalizací s akutní perkutánní transluminární koronární angioplatikou (PTCA) – to je operace, při které vám pod rentgenovou kontrolou vsunou do postižení věnčité cévy katetr s balónkem, zúžení cévy se dilatuje a následně se implantuje stent, který má zabránit opakování stenózy. Na počet obyvatel máme vysoké číslo úspěšných kardiochirurgických výkonů, úspěšných transplantací – tyto výsledky se mohou směle rovnat renomovaným světovým centrům – ovšem za podstatně menší peníze. Nezanedbatelným profitem českého občana je také nízká dětská úmrtnost n ČR – 5 dětí na 1000 obyvatel a rok (v USA 8/1000, Slovensko 11/1000). Naše děti mají tedy dvojnásobnou pravděpodobnost, že přežijí prvních 5 let než kupř. na Slovensku. Dovoluji si při tpom tvrdit, že incidence poruch zdraví je jak u českých tak u slovenských dětí stejná a pravděpodobně bude stejná i u dětí amerických. Tato optimistická čísla tedy souvisejí zejména s kvalitní porodnickou a neonatologickou péčí. Rovněž v oblasti IVF (umělé oplodnění) máme velmi dobré výsledky srovnatelné se světem. Zatímco všude jinde na světě jde o plně komerční službu, u nás mají neplodné páry hrazeny 2 pokusy IVF pojišťovnou. Další výhodou českého zdravotnictví jsou některé jeho preventivní programy. I v zahraničí kdysi obdivovali naše očkovací schémata a úspěchy v prevenci infekčních chorob, nicméně tyto výsledky díky svobodě a s ní spojené neukázněnosti české populace jdou poněkud do háje. Kdo však chce, může se nechat za velmi přijatelné ceny očkovat prakticky proti čemukoli, co je ve světě dostupné. V onkologii jsou výsledky již méně povzbudivé, v celkovém souhrnu patří léčebné výsledky našich onkologických center spíše těsně za čelo pelotonu. Když si ovšem vydělíme špičková pracoviště, jsou jejich výsledky léčby naprosto srovnatelné.

     

     

     

     

     

     

     

    Země

    % HDP

    HDP na hlavu (USD)

    přímá spoluúčast

    pojištění / připojištění

    těžiště regulace

     

    volná tvorba cen (bez komerce)

     

    USA

    13.1

    33000

    55.6%

    platba hotově, komerční nepovinné pojištění, státní garance pro nejchudší

    pojišťovna vs pacient

     

    částečně ANO

     

    Velká Británie

    7.4

    27700

    17.8%

    neexistuje, placeno z daní ze státního rozpočtu

    „gate keepers“

     

    NE

     

    Francie

    9.5

    27600

    24.0%

    povinné pojištění (12.8%)

    pojišťovna vs pacient i poskytovatel

     

    NE

     

    Německo

    10.2

    27600

    25.2%

    povinné pojištění (% z příjmů), připojištění soukromé i veřejné, spoření

    pojišťovna vs poskytovatel

     

    NE

     

    Švýcarsko

    11.0

    43000

    42.5%

    všichni platí stejně bez ohledu na výši příjmů, 3 pojistné plány, povinný je ten nejlevnější

    pacient vs pojišťovna

     

    částečně ANO

     

    Japonsko

    7.6

    28200

    22.5%

    2 pojišťovny (SIS - zaměstnanci, NIH – nevýdělečně činní)

    ???

     

    Slovensko

    5.7

    7700

    10.7%

    povinné pojištění (13.5%, 4.7% živnostníci)

    pojišťovna vs poskytovatel

     

    NE

     

    Česká republika

    7.4

    9800

    8.6%

    povinné pojištění (13.5%, 5.4% živnostníci)

    pojišťovna vs poskytovatel

     

    NE

     

    tab. 1: základní srovnání ekonomických parametrů zdravotnických služeb ve vybraných zemích (zdroj: www.who.int, www.cmu.cz)

     

    Obecně lze tedy konstatovat, že kvalita zdravotních služeb vzhledem k ceně je ve srovnání se světem a hlavně ve srovnání s jinými oblastmi veřejného sektoru ještě na relativně dobré úrovni. To však není celá pravda, jelikož souhrnné údaje opírající se o průměrné hodnoty nikdy nevypovídají nic o variabilitě, neříkají nic profesionálních selháních, o lokálních lidských tragédiích, o konfliktech, o ekonomických černých dírách a o korupci. Nadávky na každý zdravotní systém jsou celkem očekávatelné, ale ani ten, kdo dští oheň a síru na systém, který má chránit to nejcennější, co má, většinou neuvádí alternativu, kde to funguje lépe a za menší peníze. Proto tohle úvodní srovnání a teoretické úvahy. Zatímco solidarita znamená sdílení rizika a tím nezodpovědnost a všechny dobře známé negativní jevy, pak trh znamená redukci lidského života a zdraví na zboží, což má základní dopad na uspořádání celé společnosti. A protože žádná z vyspělých zemí lidský život svých občanů na zboží redukovat nehodlá, pak ani vyspělé pravicové státy nemají stoprocentně tržní zdravotnictví, narozdíl od států třetího světa, které jsou naopak charakteristické tím, že tržní zdravotnictví je tam jediné, co jakž takž funguje. Jak funguje a nefunguje systém český, se dozvíme v příštích pokračováních.

     

     

     

    Situace ve zdravotní péči v USA – konec pohádky o neviditelné ruce trhu

    Zdravotní péče v USA je snad nejvíce ze všech zdravotních systémů ovlivněna požadavky trhu a konkurence. Spotřebuje asi 13,1% HDP, tedy asi 2400 USD ročně na každého občana. Zdravotní pojištění je komerční a je v USA věcí dobrovolnou a ukazuje se, že asi 20-40% občanů USA nemá uzavřeno komerční pojištění (údaje se liší podle zdroje), kteří pak platí náklady v hotovosti. Pokud by někdo neměl na ošetření nebo pokud by ho ošetření finančně zruinovalo, má takový občan nárok na využití veřejného systému MEDICAID a MEDICARE.

    Na americkém příkladu můžeme velmi zřetelně pozorovat, jak se k prostředkům na zdravotnictví chovají soukromé instituce tvořící zisk za každou cenu a jak se k nim chovají instituce řízené federálními orgány. Z údajů WHO vyplývá, že zatímco federální zdravotnické instituce spotřebují na svůj chod asi 4% prostředků (české zdravotní pojišťovny ze zákona 3%), soukromé pojišťovny disponující obdobným objemem prostředků doslova sežerou asi 15% prostředků – zaměstnávají asi 2 milióny úředníků, kteří nedělají nic jiného, než si mezi sebou navzájem posunují různé papíry, zatímco jejich podíl na poskytování péče je veškerý žádný. Důvod, proč tomu tak je, je prostý. Zatímco federální systém péče přijme každého a nestará se o „efektivitu nákladů“, soukromé pojišťovny mají rozsáhlý aparát, který se stará o to, které pojištěnce odmítnout, aby se zabránilo vysokým účtům za léčebné výlohy. Další rozsáhlý aparát se stará o to, aby se kontrolovaly účty nemocnic a vytvářely se různé faktické i formální překážky j jejich uhrazení. Pojišťovny si totiž navzájem nekonkurují, ale využívají práva nepojišťovat ty občany, u kterých hrozí větší zdravotnické riziko, což je hlavní metoda maximalizace zisku.

    Rovněž nemocnice musejí díky soukromým pojišťovnám zaměstnávat řadu administrativních pracovníků, kteří se starají o „vychytávání much“ v účtech pojišťovnám – samozřejmě si na sebe vydělají, jelikož počet neuznaných účtů se tak zmenšuje ze 30% na 15%. Rozdíly a složitost pojistných podmínek je totiž taková, že se v nich nevyzná ani prase a tyto podmínky se ještě neustále mění, aby tak došlo k dalším chybám v účtech a pojišťovna měla další záminku, jak neuznat příslušné léčebné výlohy, čímž se celý proces plateb stává nekonečným maratónem vzájemného handrkování o peníze. Celý zdravotnickým systém se tak pod taktovkou údajné svobody trhu a maximalizace zisku pro zmrdy nakonec stal gigantickou úřední mašinérií, která značnou část prostředků spotřebuje na svůj vlastní provoz a která celému zdravotnickému systému láme vaz. Neefektivita administrativního ping-pongu mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními se nakonec podepisuje na funkci celé ekonomiky. Koncern General Motors musel začít propouštět, neboť firmu ničily astronomické částky zaplacené na pojištění svých zaměstnanců. Tím ovšem systém nijak nevydělal, protože o nezaměstnané se začala starat federální vláda a náklady se tak neušetřily nýbrž pouze přelily do jiné škatulky.

     


    12.09.2005 Challenger


    Související články:
    Zdravotnictví: soudruzi řeší problémy v záchranné službě (30.08.2015)
    Zdravotnictví: VZP zajišťuje primární péči (02.08.2015)
    Protonové centrum v Praze, díl první (11.10.2013)
    Sicko Czech Edition (08.08.2013)
    Defekty zdravotnictví v Čechách z pohledu svobody občana (20.01.2013)
    Proč je stále větší problém ufinancovat zdravotnictví (30.12.2012)
    Nože, doktoři, pacienti... nebo ne? (30.12.2012)
    Další neblahá osobní zkušenost s bílými plášti (23.12.2012)
    Jak vohnout k pertusi přišel – odpověď Rootovi (21.11.2012)
    Jak se bránit vohnoutolékařům (18.11.2012)
    Amalgám. Zaplatit. Jasně. (01.11.2012)
    Sněmovnou posvěcené právo na vraždu (22.04.2012)
    Jak farmaceutické firmy bagrují na nemocných za přispění státu (08.04.2012)
    Hlavně přijďte včas! (11.12.2011)
    Bolest nebo hlad? (20.11.2011)
    Doktoři a prachy (retrospektivní apologetika akce DO) (13.11.2011)
    Stomatovohnout a následky (29.08.2011)
    Generická preskripce: cesta k zářným ekonomickým zítřkům českého zdravotnictví? (14.03.2011)
    Ein kleiner Mensch stirbt (06.03.2011)
    Smutný hrdina Leoš Heger (20.02.2011)
    Další z mnoha článků o doktorech (16.01.2011)
    Státní potravinové zabezpečení (09.01.2011)
    Vydírání českými lékaři aneb vzpoura ovcí (09.01.2011)
    Ještě jednou k doktorům (02.01.2011)
    O odcházení lékařů a klausovské solidaritě (01.01.2011)
    Zdravotnictví na český způsob (31.12.2010)
    Děkujeme, odejděte, pokud máte kam. (30.12.2010)
    Děkujeme, odcházíme. Fakta a fikce (26.12.2010)
    Ich hajse Krkal und ich bin ír Arct! (28.11.2010)
    Rathovo sebeukájení… (09.11.2010)
    I need a medic! (14.02.2010)
    Na posranýho i hajzl spadne. Part two - game over. (29.11.2009)
    Zdravotnictví: Svoboda, spravedlnost a právo dle Beneše (13.08.2009)
    Odevzdej poplatek (29.03.2009)
    Zdravotnictví v ČR (14.09.2008)
    Krajská politika a krajská zdravotní (17.08.2008)
    Motol story (04.05.2008)
    Xyzal story (04.05.2008)
    Light at the end of the tunnel? (12.01.2008)
    Zkrat v první linii (05.02.2007)
    Anděl smrti reloaded (15.12.2006)
    Případ nepovedeného zdravotníka (10.12.2006)
    Socialismus nefunguje ani ve zdravotnictví. (03.12.2006)
    Zdravotnictví V: Kapřík tady, kapřík tam, všude kam se podívám… (24.10.2006)
    Existuje lék na české zdravotnictví? (06.08.2006)
    Týden zdravotnického neklidu: kdo si přihřívá polívčičku? (24.05.2006)
    Nemáš respekt, nemáš nic aneb zubařova čest, zubařova pěst (23.05.2006)
    NávRath do minulosti (29.01.2006)
    Zajac systém (26.12.2005)
    Jak posRath VZP (23.11.2005)
    IZIP: revoluce v elektronickém zdravotnictví nebo leštěný prd? (21.11.2005)
    Pan Rath pohledem laika (20.11.2005)
    Welcome to the Machine (03.11.2005)
    Slepák, kterým jsem prohlédl (30.10.2005)
    Nemocné zdravotnictví II: pohádka o zdrojích (12.09.2005)

    [Akt. známka: 1,32] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: Challenger | Komentářů: 99 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.