Jakmile někdy sehnete hřbet a podvolíte se nějakému požadavku, je vždycky
moc obtížné se zas narovnat, třebaže Jára Cimrman může tvrdit něco jiného.
Vůbec nezáleží na tom, jestli je to požadavek oprávněný nebo ne. Zvyk je
železná košile. Ten, před kým jste už sehnuli hlavu, bude napříště očekávat,
že to uděláte znovu. A vy, protože sami víte nejlépe, jak jste se zachovali,
budete mít vyšlapanější cestičku k tomu udělat to opět. Tak nějak se musí
vytvořit všechny zvyklosti, o kterých jste jako někdo, kdo se do nich narodil,
navyklí smýšlet jako o hotových věcech, dokud nepřijde někdo s hodně silným
přípravkem na vymývání mozku. V některém jiném případě třeba se vám páteř
rozteče sama představou zlatých, které kdosi vysolí na stůl. Fixací známých
vzorů se nějak učíme třeba to, že kakat mimo mísu je fuj, naštěstí. Naučíme
se i spoustu jiných hodně šikovných způsobů, jak něco zvládnout, stejně
jako ještě mnoho dalších. To opakování je v tom nejdůležitější, vytváří
nehmatatelnou, ale o to neprostupnější, bariéru. Vy očekáváte, že se musíte
podrobit, ostatní očekávají, že to rychle uděláte.
Tohle funguje i v politice a myšlení lidí o politice. Co se třeba stane,
když zavedeme nějaké pitomé nařízení proto, že naši vedoucí činitelé nakáží?
Mnohem spíš to ale udělají ti pod nimi, protože těm tato iluze vůdcovství
k nočním hrátkám s vlastním tělem nebyla poskytnuta a silně proto touží,
třebaže k zakrytí holého pozadí takového nařízení nutně potřebují posvěcení
shora, docela nejlépe od autority nadpřirozené. Jelikož církev už není,
zvlášť v našem ateismem prosáklém koutu světa, co bývala, poslouží stejně
dobře Brusel. Jelikož je pod mrakem, pánbů to nevidí, a Brusel je taky
docela daleko. Můžem, hoši. Co se tedy stane? Když to bude nesmysl docela
úplný, tak to obejdeme, česky ''ochčijeme''. Když nám vyjde z příslušné
rovnice, že se ta námaha nevyplatí, pak se na to vyfláknem a sehneme hřbety.
Kdy je zas narovnáme?
Tohle vládnutí s nadpřirozenou mocí z Bruselu v zádech je jen začátkem.
Když ohýbáme hřbety před něčím, co Brusel nikdy nenařídil a jen to prohlásili
naši nevedoucí, pak se vsaďte, že tím to také neskončí. Pro různé všivé
okamžité zájmy se podepíší tyhle a tamty smlouvy o tomhle a tamtom, aby
doposud moc silně virtuální (taky tohle slovo znám, aby někdo nepochyboval),
stala docela reálnou. Ústupek čas od času se nakonec stane zavedenou zvyklostí.
My si zvykneme na to, že dosti věcí je mimo náš dosah, zatímco noví držitelé
opratí se do své role rychle vžijí, však se na to už desetiletí duševně
připravují. K tomu jim dopomáhej každá naše slabá vláda a každé naše vlastní
zaváhání u nějaké té krabice, kam se házejí volební lístky.
Jenže do jakého chomoutu to vlastně strkáme hlavu? Solidní část apologetiků
EU prohlašuje, že jsme se zařadili do exkluzivního klubu, který nám zajistí
jízdenku k prosperitě, jaksi zadarmo. Jestli to neřeknou explicitně, pak
to nic nemění. Pan prémiér Paroubek se vrací do vlasti a přináší radostnou
novinu, naše prosby byly vyslyšeny, naše natažená ruka nepřehlédnuta, zlatky
dostaneme! Žebrák choulící se ve stínu středověké katedrály čekající na
ctihodné měšťany, až půjdou ze mše, je tu snad nejen mou asociací. Tony
to alespoň zkusil. Naši labouristi však nejsou ten formát, zdá se. Dobrá,
postavme tedy pár silnic, tahle runda je na Unii. Podle téhle logiky se
musíme vlastní prosperity dosti obávat, protože jakmile se vzmůžeme, budou
to naše peníze, které potečou do ciziny, ne cizí sem. A pak polský farmář
z těch nejchudších vojvodství jistě se slzou oku vzpomene svých štědrých
přispěvatelů, jak i my nyní činíme.
Ta zbylá parta hřímá cosi o ideálu Unie, kterýžto je ještě výše než
naše finanční zájmy (to tedy musí být stratosférické oblasti). Na jejich
psacích stolech vznikla Unie, nebo spíš jakýsi její všemi barvami hrající
obraz, už dávno. Odtud pak ta bezmezná důvěra v bruselských úřadovnách,
že totiž dějinný vývoj nedopustí, aby se proces integrace zapotácel. Mají
to ideově podložené a ekonomicky jim všechno hraje do ruky, protože výhody
ze vzájemné spolupráce se v okamihu přemalují na výhodu z integrace, což
je proces trochu odlišného kalibru.
Ovšem to, co se ve skutečnosti jedině může dít, je trošku jiné kafe.
Luxusní klub už není tak luxusním klubem, jak snad mohl před pár lety ještě
vypadat, ač pořád se do něj všichni s holým pozadím hrnou. Stará Evropa
je pryč, ekonomicky nás dávno předstihli jiní. To nevadí, stačí přeci o
přestávce na oběd s kamarády nad pivem vypotit jakýsi program, jak dohnat
a předehnat zbytek světa. Nefuguje to? Opět nevadí. Napíšeme jiný program.
Chybou snad bylo, že jsme si reálně vytyčili určité cíle. Propříště možná
už preventivně žádné nebudou a omezíme se pouze na obecné deklarace, aby
nás realita zas nedostala.
Přirozeným zájmem všech živých organismů je sebezáchova. Pro ty organismy
politické to funguje stejně. Reforem se nemůžeme dočkat, dokud struktury,
které profitují ze současného stavu, budou mít dostatek síly, anebo dokud
reformátoři nebudou dostatečně zoufalí. Odtud všechny ty skvělé nápady,
že by třeba daňová politika mohla být jaksi ''sjednocena''. Je to snad
v zájmu zemí, které nastavily takové podmínky, aby se jejich ekonomice
dařilo? Jistěže nikoliv. Takže to bude v zájmu těch druhých? Jistěže ano.
Takový návrh jasně ukazuje, že otěže stále třímají právě tihle aparátčíci.
Naše vlastní role na tomhle jevišti je rozporuplná. Docela snadno si
člověk může představit, že v rámci místních politických taškařic by jisté
síly obětovaly naše skutečné zájmy za okamžitý prospěch. To by se pak projevilo
právě těmi posly dobrých zpráv, že jsme byli bohatě obdarováni. Cukrátka
za možnost reforem. Mocní z těch vedoucích států, kde lecjaké nátlakové
skupiny dovedou silně zavařit, si usmysleli, že jejich život bude snazší,
když se reformám zacpe huba několika miliardami marek, ehm, euro. A naši
současní alfa samci došli k závěru, že lepší nějaké zlatky před volbami
než prosperita po volbách a již možná v opozici.
Jinou zajímavostí v nových členských zemích je ochota přijmout euro
v několika letech. Jako kdyby úrokové sazby nastavené podle chabě rostoucí
německé ekonomiky mohly prospívat zemím, které rostou několikanásobně rychleji.
Kdejaký Pepa z Nových Dvorů možná konečně pozná, jakmile bude třímat v
ruce ty nové šustivé bankovky, že tedy konečně jsme v tom vytouženém snu
o prosperitě. Jisté makroekonomické ukazatele nabudou méně líbivých hodnot.
Zpočátku se možná tolik lidí zneklidňovat nebude.
Mezitím se také do té Evropy pořádně ''zaintegrujeme'', takže mnohé
šance, jak něco zorat, již nebudeme mít, protože to za nás udělají mistři
odjinud.
Jednoho dne se probudíme a možná s údivem pochopíme, co se krůček za
krůčkem stalo. Pod vidinou prosperity jsme se nechali nalákat k nekritickému
přijímání všeho v zájmu hlubšího začlenění do systému spolupráce mezi evropskými
krajinami. Naše vlastní politické elity nás promptně zradí, protože to
bude v jejich vlastním zájmu. A co už bude ustaveno, co už bude zažité,
co zvyk posvětí nade vše nové, toho se bez titánského úsilí nepůjde zbavit.
Jestliže třeba přijmeme tu či onde zbytečně přísné normy, pak jakýkoliv
pokus o jejich změkčení bude nekalou konkurencí předně. A konečně i kdybychom
si to s Bruselem vyřídili a zvítězili, pak se najde dostatek lidí zde,
kteří sepíší znepokojené texty plné obav o jasné zhoršení limitů v daném
směru, což vhodně podáno médiím stane se jejich absolutním šlágrem. Žádný
z naší chrabré politické reprezentace, ať už tam v tu dobu bude kterýkoliv
tým, se nepožene příliš nadšeně do vysvětlování, že nějaké zhoršení není
až takovým rizikem a že příliš přísné limity jsou ekonomicky nákladné.
Přeci jen zdraví (či cokoliv toho druhu, ale tohle funguje nejlépe) především.
Vlastní vahou se nově vzniklé evropské instituce protlačí do role, v jaké
se musí cítit domácky příslušníci městské policie ve vztahu k těm ''republikovým''.
Především je třeba dohlédnout na botičky a také na jistý fekální problém
s majiteli psů. A výsledek toho všeho? Evropa obležená přistěhovalci, v
jejichž domovských zemích není skoro nic, takže jim připadne být dobrým
nápadem se tlačit i do tohoto zpomalujícího vlaku. Evropa neschopná reformovat
svůj přebujelý byrokratický a sociální aparát. Kdyby se o to nějak přeci
jen pokusila, již usedlí přistěhovalci budou prvními, kdo ucítí nebezpečí
a zasadí se o to, aby jejich hlas byl slyšet, třebaže jim poněkud dřívější
přistěhovalci (rozum my) mohou také v některých případech s radostí a ze
stejných důvodů pomáhat. Evropa politicky nejednotná, protože jakákoliv
možnost politické síly v rozměru celé Unie by jistě přinesla ohrožení vládcům
smetiště, jejichž moc poplyne z absolutně nulové politické kontroly. Budeme
prostě ''integrovaní'', abychom se v tom bludišti třeba nevyznali. Též
Evropa zahraničím ignorovaná. Vliv plyne z možnosti prosadit svou vůli.
V záplavě politování a znepokojení Bruselu nad tou či onou událostí ve
světě možná my tady přeslechneme to, co světoví politici nikoliv, a sice
že jsou to jen kecy, které pro jejich rozhodování nic neznamenají. Sem
nás nedovede nic jiného než plíživé ustavování zvyků a následné poslušné
ohýbání hřbetu podle tohoto. Kdo chce takovou Evropu?
Nelze popírat, že spolupráce přináší možnosti nového druhu, možnosti
koncentrace sil k výkonům, o nichž si jednotlivé subjekty mohou nechat
jen zdát. Moderní stát také vznikl jen postupnou centralizací a také jen
odňal řadu výsad menším správním jednotkám. Centralizace ale není samoúčelem
a některé věci se prostě musí řídit jen na jistých úrovních. Každý systém
má svou optimální velikost. Více či méně nelze efektivně danými prostředky
řídit. Navíc vzájemné soupeření je kvalita, kterou nejde odkopnout jen
proto, že se jako integrujeme a proto držet hubu a krok. Co hůř, není pravdou,
že rozdíly mezi zeměmi Evropy by byly nedůležité. Pro existenci nějakého
společenského celku je důležitá soudržnost jeho obyvatel. A ta zde stále
není a nijak neroste. Naopak. Prvně je třeba mluvit stejným jazykem. Tento
faktor nesmí být podceněn jen proto, že je tak hezké, když si lidé mohou
mluvit svou mateřštinou. Jsme odlišní a tak docela si nerozumíme.
Jakou Evropu tedy namísto té, která se zdá být tak reálnou a hrozivou
možností? Navrhuji Evropu spíš střechovitého typu. Potřebujeme spolupráci
v otázkách zahraniční politiky a vojenství, protože jinak v současném světě
nebude snadné udržet si bývalé výsadní postavení a vliv ve světě. Jednotlivé
armády musí umět vzájemně spolupracovat, musí být schopny vést akci kdekoliv
na světě se stejnou silou, jako to umí armáda USA. Podobně zahraniční politika
v zásadních otázkách musí být jednotná, protože profit z rozsahu by zde
byl nebývalý. Podpořena reálnou vojenskou mocí, mohla by prohlášení Bruselu
být méně litující a více rozkazující. Izrael nevyjádřil vůbec žádné politování
nad výroky íránského prezidenta. Oni varovali, hrozili reálnou silou. Myšlenka
eura je poněkud sporný projekt, protože vůbec nemusí v tuto chvíli existovat
způsob, jak ji realizovat bez neblahých dopadů na některé členské ekonomiky.
Jde-li o sjednocení různých předpisů, pak si lze představit laboratoře,
které budou moci vydat certifikáty na celoevropské úrovni a obejít tak
zbytečné nadbytečné testování v každé zemi, jistý celoevropský základ.
Pokud však třeba Belgičané dojdou k závěru, že jim to nestačí, mohou si
na své náklady provést jakékoliv další testy. Stejně tak není třeba mít
námitky proti evropské patentové ochraně atp. Toto vše snižuje náklady
a vyplácí se. Podle stejné logiky je třeba zavést i jednotný jazyk Unie.
A to jediný! a takový, který by se každé dítě povinně učilo ve všech zemích
hned po své mateřštině. Jak výhodné by bylo, kdybychom mohli předpokládat,
že kamkoliv půjdeme po EU, bude nám alespoň do jisté míry rozuměno.
Evropa střešního ražení však už vůbec neposkytuje podklad pro veškeré
pokusy o plíživou integraci všech do nějaké superstruktury. Stát může leccos
ztratit, ale nesmí být vymazána možnost ekonomického soutěžení. Chce některá
země snížit daně a vhodnou imigrační politikou podpořit přísun odborníků?
Proč ne! A to bez ohledu na ostatní. To, co jim způsobí problémy, bude
alespoň dostatečným bičem, který je donutí něco udělat s tím, v čem nejsou
konkurenceschopní. Proč dovolovat lidem, aby se mohli snadno stěhovat ze
země do země? Země, které si to nepřejí, ať to nedovolí. Ty ostatní mohou
zvolit opak. A opět se časem ukáže, co je ve skutečnosti výhodnější. Představa,
že by člověk mohl být Evropanem spíš než třeba Čechem či Italem, si sice
žádá, aby se Pepík mohl přestěhovat někam na úbočí Vesuvu, ale to je přesně
ta železná košile zvyku přemýšlet o nové Evropě jako o té, kterou si pár
ichtylů, jak tomu tady říkáte, vymyslelo po těžké večeři.
A konečně můžeme přestat používat to newspeakové označení Evropská unie.
Je to newspeak právě proto, že funkcí tohoto termínu je především přinutit
jeho uživatele přemýšlet určitým způsobem a docela zabránit nevhodným nápadům
jiného druhu. Název, který lépe vystihuje to, co našim potřebám a nátuře
vyhoví více, zní Evropská konfederace.
22.12.2005 Zefram