V posledních měsících jsme svědky (médii intenzivně přiživovaného)
růstu sociálního napětí, souvisejícího s přetrvávající ekonomickou recesí
a přesvědčením velké části obyvatelstva, že jejich ekonomické a sociální
postavení neodpovídá jejich představám a standardu, na který mají podle
svého přesvědčení nárok.
Často je v této souvislosti zmiňována daňová progrese
či jiné formy daňové zátěže (naposledy např. lidí s příjmem nad 100.000Kč
/měs) s odkazem na „nutnou solidaritu různých příjmových skupin“. Současně
si mnoho společenských skupin, levicí počínaje a odbory konče bere solidaritu
do úst, jako univerzální zaklínadlo pro zvyšující se požadavky sociálních
a daňových transferů. Solidarita je zde prezentována jako nárková položka,
kterou je spravedlivé požadovat a v případě neochoty k poskytnutí zajistit
i silou.
Vymezme si proto pojem solidarity – pomůže nám to v poznání, že se ve
výše uvedených případech o solidaritu nejedná a že se (řečeno s Járou Cimrmanem)
naše (i evropská) společnost „dostává za tenkou hranici, za kterou končí
žebrání a začíná loupež.“
Definice pojmu: Solidarita znamená dobrovolnou společenskou soudržnost,
ochotu ke vzájemné spolupráci a podpoře v rámci nějaké skupiny. Člověk
je solidární s nějakou skupinou, pokud ji podporuje a její úspěchy i neúspěchy
pociťuje jako vlastní (unity of agreement of feeling or action).
Abychom tématu lépe porozuměli, vymezme si z dané definice její jednotlivé
segmenty:
1) Dobrovolnost (dobrovolná soudržnost = unity of agreement)
2) Opodstatněnost / legitimita (legitimní nadbytek financuje legitimní
nedostatek)
3) Přiměřenost
4) Podmíněnost / zásluhovost
5) Dočasnost
6) Adresnost (konkrétnost)
7) Vzájemnost (vzájemná spolupráce a podpora)
8) Vděk
Solidarita je dobrovolný projev (gift – Durkheim). Vynucená
solidarita tudíž nemůže být solidaritou již z principu. Vynucený dar není
darem. Jako dobrovolný akt, spočívající obvykle ve vzdání se něčeho (úsilí,
času, peněz) ve prospěch někoho jiného, s sebou přirozeně nese rozhodovací
proces v jehož rámci si musíme položit několik souvisejících otázek.
Je solidarita opodstatněná? Je stav adresáta mé solidarity o
tolik horší než můj aby odůvodnil dar a vzdání se hodnot, které mohou být
k užitku mě samotnému? Nezhorší se poskytnutím solidárního plnění významě
životní / sociální / materiální úroveň dárce? A je tudíž její míra přiměřená?
Zaslouží si adresát (v očích dárce) dané plnění? Učinil sám, co bylo v
jeho silách, aby svůj nežádoucí stav změnil? Má plnění ze strany dárce
potenciál změnit situaci adresáta (obdarovaného) požadovaným směrem? A
je tudíž poskytnutí plnění legitimní? Jedná se o podporu definovanou
v čase (dočasnost)? Neboť trvale legitimně solidární lze být pouze
se skupinou, která nemá potenciál (šanci) svůj nežádoucí sociální (zdravotní,
jiný..) stav změnit. V jakémkoliv jiném případě by se mělo jednat o solidaritu
dočasnou.
Pokud má být solidarita opodstatněná, přiměřená a zasloužená, musí být
současně adresná. Musí být jasně vymezen její příjemce nebo okruh
(skupina) jejích příjemců. Solidarita, v jejímž rámci jsou odebrány domělé
nadbytky potenciálním dárcům aby byly neadresně přerozděleny různým skupinám
příjemců proto nemůže být solidaritou z důvodu absence hned několika svých
definičních složek.
Samostatnou otázkou solidarity je potom vzájemnost neboli oprávněné
očekávání, že pokud bude dárce někdy v budoucnosti v situaci, kdy bude
sám potřebovat podporu (a ta může mít jiný charakter než podpora jím dříve
poskytnutá) , dostane se mu od minulých příjemců stejné míry solidarity,
jakou jim sám poskytl. Jedná se tudíž o potenciál reciprocity, při jejíž
absenci se opět nejedná o solidaritu v pravém smyslu slova..
Nakonec bych rád zmínil poslední složku solidarity, vyplývající z její
podstaty – daru. Poskytnutí daru má z principu vyvolat vděk a projev
úcty k dárci. Tím adresát současně poskytuje společenskou satisfakci dárci,
čímž potvrzuje uvědomění si základních principů solidarity a stav zasloužení
si solidarity obdarovaným.
Ze všech výše uvedených důvodů nemůže být nikdy žádná daň solidární.
Postrádá parametry dobrovolnosti, přiměřenosti, vzájemnosti i opodstatněnosti.
Je neadresná a její konečný příjemce není za její poskytnutí vděčný. Daň
je poplatek určený na fungování státu.
Jakákoliv zástěrka solidarity má jen legitimizovat výběr takové daně
pochtívající většinou na úkor solidární menšiny. Bez této mediálně vděčné
zástěrky by totiž byla přiliš zřejmá její pravá podstata – tato daň bude
vybírána, protože existuje rostoucí společenská poptávka (rostoucí skupina
adresátů solidarity) po jejím výběru. Rostoucí počet různých skupin ve
společnosti totiž (za lvího přispění politiků) zjistil, že domoci se tohoto
typu sociálních transferů je mnohem snažší než se pokusit změnit vlastní
situaci větším pracovním nasazením a tvrdými úspornými opatřeními na úrovni
rodin, obcí, krajů i států. Takovým postupem se však mílovými kroky vzdalujeme
tradici křesťanské morálky, která (ať už jsme věřící či ne) stále ještě
zásadně určuje základní dynamiku chodu společnosti, zejména pak vnímání
spravedlnosti.
Výše popsaná interpretace solidarity je tudíž nefunkční, nežádoucí a
co hůře – nemorální. Povede nutně k rozkladu společenských vztahů a nakonec
nejvíce poškodí ty, kteří ji stvořili. Jednou totiž přestane být kde brát.
6.8.2013 MB