Bouchal
attack páně Mourečka je zřejmě oblíbený způsob vymezování se cyklobuzen
vůči automobilům. Moji osobní zkušenost se stejným stylem chování cyklistů
na silnici jsem původně nechtěl ventilovat, ovšem Mourečkův fight mne vyprovokoval.
Cyklisté nemají pud sebezáchovy. Nejenom na silnici, ale i při jednání
s cizími lidmi. Kdysi dávno jeden pán v Americe, nějaký Samuel, definoval
předmět, který smazal rozdíly mezi silnými a slabými, a umožňujíce vnutit
jinému člověku vaši vůli na dálku. Ne, není to pumpička na kolo. Moureček
byl s tímto předmětem konfrontován a může být sakra rád, že je stále ve
stavu schopen šlapání. Domnívám se, že už to neudělá, a pokud ano, pak
je to čirý idiot, který hazarduje s životem.
Někdy na začátku letošního léta jsem dostal úkol naložit svoji osmdesátiletou
tchýni, její sousedku a společně s manželkou je dopravit na hřbitov v Praze
5 Radotíně. Moje tchýně a její kámoška nesnášejí normální jízdu, takže
vědom si pokynů mé paní choval jsem se při obsluze toho pedálu úplně vpravo
velmi distingovaně. Obě dámy jsem uložil na zadní sedadla ojetého jedničkového
Superbu, a nechal vysokooktanový benzín v nádrži v klidu.
Hřbitov v Radotíně se nachází u řeky Berounky, kolem níž vede z Prahy
cyklostezka, což je pro pozdější vývoj děje zásadní informace.
Ke hřbitovu jsem se blížil z parkoviště na malém náměstí (viz. mapka),
kde po levé straně je řada kontejnerů na odpad a poměrně dosti vysoký živý
plot, který ideálně zakrývá výhled do křižovatky po levé straně. Bez rozhlédnutí
by tam vjel jenom naprostý magor. Vystrčil jsem čumák auta opatrně do silnice,
zastavil, rozhlédl se, nikde nic, tak jsem velmi pomalu na tzv. policejní
jedničku vjel do silnice a zatočil doprava. Ještě jsem ani nestačil srovnat
volant do přímého směru a někde zezadu se ozvala rána, normální pumelice,
že mi to málem zastavilo pumpu. Okamžitě jsem dal nohu z plynu a začal
kontrolovat – zrcátka, palubka, kontrolky, zase zrcátka wtf? V zrcátkách
nic, palubka nic, auto se dál chová normálně. Pak se ozvala manželka –
nic nic, nevšímej si toho, jeď dál. Já na to co to bylo, tys něco viděla?
Jo, máš na prdeli cyklistu, nevšímej si ho, hlavně jeď dál. Manželka mne
zná, dobře věděla, že nesnáším, když někdo bez povolení vstupuje do mého
osobního prostoru nebo se dotýká mých osobních věcí. Kouknu do zrcátka,
a byl tam! Klasickej, v pomalovaném streč oblečku, s tou šíleností na hlavě,
na tom vytuněném silničním bicyklu s velmi úzkými pneumatikami. Kroužil
mi za prdelí jako vzteklej Messoun, a já čekoval všechna zrcátka a čekal,
kdy to do mě pustí z pumpičky velké ráže. Se dvěma starými dámami na palubě
na nějaké úhybné manévry nebylo místo. Nakonec ten pedál přidal otáčky,
a předjel mne. Na asi 100 metrů vzdálený hřbitov jsem dorazil krokem, zatímco
mi manželka vysvětlila, že ta rána byla od toho zmrda, který se prý přiřítil
z křižovatky a prásknul mi pěstí do okna v zadních dveřích. Je s podivem,
že to okno nešlo ven a tchýně nedostala infarkt. Před hřbitovem je malé
parkoviště, kde už ten vytuněný cykloun čekal. A nebyl sám, oni tam byli
dva. Zaparkoval jsem, vystoupil z auta a povídám manželce – který to byl?
Nerozpoznával jsem je, protože oba dva byli pomalovaní jak velikonoční
kraslice. Načež jeden z nich vyskočil a vyrazil směrem ke mně. Po cestě
nějak divně kovově cvakal a péro mu v obtažených spodkách bojovně stálo
(ta cyklo sedátka holt dělají divy).
Popisovat detailně celý rozhovor by bylo na dlouhé lokty, takže provedu
pouze krátkou bilanci. Jsem silniční pirát, debil, zmrd, čurák, impotent,
co ohrožuje na životě nevinné cyklisty, co ho chtěl zabít, co jezdí jak
prase, co dostane do držky, co na něho budou zavoláni PaChové, tlustý podnikatel
s Oktávkou, co si myslí, že si může na silnici dělat cochcárnu, a tak dále.
Jejich slovník byl přímo úměrně bohatý tomu, jak drahá byla jejich kola,
oblečky a ouklej kchůl úzké brejličky.
Po celou dobu mi oba chlapci urputně tykali. Ale já jsem si tykat nechtěl,
takže jsem byl ještě větší debil, a hrozilo mi tím pádem ještě větší bití.
Po mé odpovědi, že jsem teda ještě od holek do držky nedostal, a po jejich
dotazu, co to melu o holkách, na který jsem suše odpověděl, že nohy, pokud
vím, si holí pouze holky a buzny, mně okamžitě hrozilo bití maximální.
Pomalu a se zřetelnou artikulací jsem odvětil, že můj osobní prostor je
pro ně vymezen poloměrem dva metry od mého těla, a že jeho překročení budu
považovat za útok na sebe, auto i jeho posádku. Po celou dobu jsem hovořil
velmi slušně, bez vulgarit, stál jsem na stejném místě, ruce jsem měl volně
podél těla, nedělal prudké pohyby. Jsem disciplinovaný a ctím zákon, takže
jsem spořádaně čekal na útok. Byli dva, statní mladí junáci, plní sil,
každý o hlavu vyšší než já, měli pumpičky a helmy. Já pouze starý padesátiletý
malý tlusťoch s hodně utaženým opaskem a volnou košilí.
Nakonec mne ukecali k smrti a s vulgárními nadávkami odšlapali do prdele,
vytočení na max a do červeného pole.
Moureček v podstatě dopadl dobře, a tihle dva pitomci taktéž. Znám jednoho,
který se vydal na červené vysvětlovat řidiči černého Audi A8 s černými
skly, že teda jako prasit na silnici to se nedělá. Vystoupil ze svého auta,
přiběhl k tomu černému autu před sebou a hrdinně vzal za kliku a otevřel
dveře. Uvnitř seděli čtyři holohlavé krkovičky, v rukou guny, a ozvalo
se pouze suché Štó ty, kakoj nibud probljém? Mourečkovo heslo Orel
mouchy neloví je sice fajn, ale on a podobní pitomci by měli vědět,
že orel nemá neprůstřelné peří. Ti dva idioti u hřbitova (ejhle jak příznačné)
neviděli pod košilí můj kilový železný mobil s velmi velkou dírou. Další
ještě těžší, ještě horší, měla moje žena. A přímo za zády na místo incidentu
mířila kamera místní MP. Kamera, tři svědci, to bych asi s dobrým právníkem
uhrál na nutnou sebeobranu proti fyzické a početní přesile.
Sečteno a podtrženo – idiot na kole přilétl jako orel do křižovatky,
dal levý rejd a najednou měl před sebou pomalu se sunoucí auto. A protože
musel brzdit, tak ho to nasralo tak, že si bouchnul. Sice mohl použít cyklostezku,
ale tam by asi nemohl tak prasit, jako na silnici. Vylekal k smrti dvě
staré ženy, já jsem si pustil málem do trenek, že mi něco upadlo z auta,
a jakkoliv jsem do té doby měl ještě jakési zbytky respektu a ohledu vůči
cyklistům, tak tenkrát jsem je definitivně zahodil. Okamžitě jsem zakoupil
do auta kameru a pro jistotu si tam dám ještě jednu, dozadu. A pokud by
skutečně to okno vysypal a tchýni by trefil šlak, soudní dohra by mohla
být zajímavá.
Jak napsal D-FENS, ti blbci celou dobu hrozili fyzickým násilím osádce
auta, která dohromady disponovala skillem a palebnou silou schopnou zastavit
celý peloton i s doprovodem. Auto není k bouchalování, auto je kromě privátního
majetku i jakási osobní zóna, kam není radno vstupovat bez pozvání. Jednou
padne kosa na kámen a cyklozmrdi si zabouchají na černou káru, jejíž osádka
hovoří plynně rusky a s ničím se nesere. Co pak nastane, zajisté vejde
do dějin cyklobuznistiky jako Absolutní Bouchalova cena.
26.9.2011 Magnum