Netušil, když jsem psal jeden
svůj nedávný text, jak silnou vzbudím reakci poukazem na skutečnost,
že základní vědecký výzkum je typický příklad státem organizovaného vyhazování
peněz. Celá řada lidí se mi pak v diskusi pokoušela vysvětlit, že zatímco
to samé smí být řečeno například o podpoře obnovitelných zdrojů, boji s
drogami, anebo společné zemědělské politice EU, o vědě tak mluvit nesmím.
Přestože selský rozum snad někomu našeptává jinak, pouhá užitečnost
technologie není postačující k tomu, aby se technologie dostala do praxe.
Naopak, ke každé zavedené technologii jich existuje několik, které ji mohou
nahradit, ale setkáme se s nimi jen výjimečně jako s kuriozitou. Kupříkladu
motory s vnitřním spalováním pro pohon automobilů lze bez újmy pro pohodlí
spotřebitele nahradit parním
motorem nebo plynovou
turbínou. Důvody, proč se tyto dvě alternativy v praxi neprosadily,
spočívají buď v poměrně vysokých pořizovacích nákladech, anebo ve vysokých
nákladech provozních. Stručně řečeno, abychom mohli jezdit parními auty,
anebo auty poháněnými turbínou, museli bychom obětovat něco jiného, co
si obětovat nepřejeme (o čemž jsou automobilky promptně informovány skrze
ceny, takže nám takové produkty nenabízejí).
Ze stejných důvodů existuje celá řada produktů, které dosud na trh v
masovém množství dodávány nejsou, například OLED zobrazovací technologie.
Kdybychom se na ně blíže podívali, pak bychom zjistili, že je k jejich
výrobě třeba nadprůměrného množství fyzického kapitálu, například strojů
a zařízení, případně velkého množství práce. Na trh se dostanou později,
až dostatečně vzroste kapitálová vybavenost (neprohrají-li v soutěži s
jinou technologií). Přesněji řečeno za takové postupné zavedení masové
produkce dosud exkluzivních výrobků vděčíme těm lidem, kteří všechno „neprožerou“
a kteří skrze úspory a jejich vhodné investování mají zásluhu na zmíněném
růstu kapitálové zásoby.
V protikladu k obecnému mínění tedy omezujícím faktorem ve většině případů
není čistá technologie jakožto znalost způsobu dosažení určitého cíle,
ale vzácnost kapitálového vybavení. Konkrétní znalost, dejme tomu znalost
výroby součástí spalovacího motoru, je podmínkou nutnou, avšak rozhodně
ne postačující k jeho výrobě. Ani detailní výkresy spalovacího motoru přenesené
v čase o deset tisíc let zpátky by ničemu nepomohly, jelikož jsme měli
holé ruce. Proto v souvislosti s vědeckým výzkumem je nutno si položit
otázkou, jako tržní cenu má poznání, je-li předčasné, předchází-li potřebné
akumulaci kapitálu. A ve světle výše uvedeného si musíme odpovědět, že
jen malou, anebo vůbec žádnou.
Obhájci státem financovaného vědeckého výzkumu se jej zastávají, jelikož
by se prý soukromý sektor do takových počinů sám nepustil. Zjevné selhání
trhu, se kterým se musí něco dělat. Státní výzkum je něco, tedy budeme
dělat státní výzkum. Nenapadne je například snížit daně, čímž by zvýšili
disponibilní důchod. Neříkají už, že by konkrétní výzkum podnikatelé bez
pobídek nefinancovali, jelikož před sebou vidí mnohem naléhavější úkoly,
mnohem důležitější technologie, které si zaslouží výzkum a případně zavedení
do praxe. A protože jim nepostačí zvolat, že „zdroje tu jsou“, ale dokáží
peníze získat výhradně skrze prodej svého zboží a tedy skrze službu zákazníkům,
musí soukromí podnikatelé pečlivě zvažovat, kam těžce vydobyté prostředky
vrhnout, aby se později neukázalo, že si zákazník přál něco jiného (a konkurence
mu to nedejbože dodala). Stejně tak katastrofální by bylo investovat do
výzkumu, který se ani nepodaří dostat do praxe, jelikož kapitálové vybavení
k tomu potřebné je natolik vzácné a proto drahé, že zákazník produkt prostě
zaplatit nedokáže. Jinak řečeno, podnikatel musí dělat jen vědu, která
je užitečná.
Co to znamená pro vědu, kterou platí stát? Zastánci státní vědy mají
bezesporu pravdu, že státem financovaný výzkumný ústav není svázán stejnými
omezeními jako podnikatel a může se zabývat fakticky čímkoliv. Jistěže
je možné zkoumat kosmická tělesa miliardy světelných let vzdálená, stavět
reaktory, které nejspíše
nebudou ani spuštěny, anebo postupně strašit veřejnost globálním ochlazením,
globálním oteplením a zatím naposledy globální změnou klimatu. Jakmile
zákazník neplatí dobrovolně, ale platí z daní, pak je možno zkoumat každý
„rovnák na vohejbák“, který půjde publikovat, tedy kteří podobně zaměření
kolegové uznají za alespoň marginálně zajímavý. Státnímu badateli může
být přeci srdečně jedno, že jeho výsledky nelze aktuálně převést do praxe,
jelikož k tomu není dostatečné kapitálové vybavení. Jeho mzda nijak neutrpí
tím, že výsledky jeho práce jsou v danou chvíli neužitečné.
Konstatování amorálnosti a zbytečnosti státního výzkumu většinou vede
zastánce toho plýtvání ke stavbě vozové hrazdy z více méně pochybných čísel.
Například se zvolá, že projekt Apollo přinesl tolik a tolik (jakékoliv
vyšší číslo), zatímco stál tolik a tolik (jakékoliv nižší číslo). Podíl
obou částek pak představuje domnělý multiplikační efekt původní investice.
Jako každý keynesiánský zázrak proměny kamene v chléb je i tento spojen
s neschopností rozpoznat, že investované prostředky nebyly státem vytvořeny
z nicoty, ale že se jednalo o hodnoty pracně vydřené. Snad se dá ukázat,
že alternativní využití v podobě alternativních státních projektů by za
nic nestála, ovšem stěží to lze ukázat pro soukromý sektor. Kdyby soukromý
sektor býval investoval tytéž prostředky dle své vůle, bývaly by přinesly
lepší výnos. A to přinejmenším proto, že soukromým investorům záleží na
tom, kam jejich peníze přijdou a zda přinesou zisk. To je o poznání více,
než co můžeme čekat od byrokratů a politiků. Nemluvě o tom, že byrokratem
a politikem se člověk nestává pro svou výjimečnou schopnost proměňovat
příležitosti k zisku v zisk reálný, ale spíše pro flagrantní neschopnost
v tomto směru. V konkrétním případě programu Apollo dokonce zisk v rozhodování
o spuštění projektu nehrál žádnou roli. Cokoliv to nakonec přineslo, byla
učiněná náhoda.
Obraz státem financované vědy jako vědy plýtvající a zbytečné by ovšem
byl ještě příliš růžovým. Peníze z veřejných rozpočtů mají poměrně neutrální
vliv na přírodní disciplíny, kde největší měrou vedou jen k vychýlení zájmu
od důležitých oblastí k méně důležitým. U celé řady humanitních oborů je
však státní financování kontraproduktivní, řečeno slušně, jelikož se podporují
pouze požadované výsledky, načež produkce výsledků nežádoucích je umenšena.
Řečeno bez obalu, státní financování vědu mrví, stává se z ní slečna, která
za peníze léhá s každým. Takové Climategate
mohlo šokovat jen naprosté naivky, kteří se nikdy nesetkali s vědeckou
prací v oborech s ostře sledovanými výsledky. Ekonomii dokonce mnozí již
zcela odmítají označit za vědu, neboť s její pomocí lze zdůvodnit naprosto
cokoliv. Guvernér ČNB například může
prohlašovat se samolibou jistotou, že intervence na devizových trzích
ku oslabení koruny je postavena na rigorózním modelu, a tedy zcela vědecky
košer. Co na tom, že ke každému takovému modelu se dá postavit jiný, z
něhož vypadnou přesně protichůdné výsledky, a bude stejně kvalitně podložen.
Proto se ostatně modelů dělá více, aby byly v případě potřeby v záloze,
reálná rozhodnutí bankovní rady na nich založena nejsou (a zlí jazykové
z řad zaměstnanců by leccos dodali o míře porozumění pánů radních těmto
modelům). Věda je zde tedy nikoliv poznáním, ale mlžným oparem před očima
laické veřejnosti, který je perfektním ekvivalentem mumlání nějakého šamana
komunikujícího právě s duchy předků.
Jako vždy v takových případech existuje jednoduché a elegantní řešení
problému, a sice přestat vědu financovat z veřejných peněz a nechat to
na soukromém sektoru. Měli bychom zřejmě méně teoretických fyziků a více
fyziků zabývajících se materiály. Egyptologové, ekonomové, badatelé v oblasti
klimatu a gender by většinově tvořili hodnoty v soukromém sektoru, nejspíše
jako pomocné administrativní síly. A jistě bychom měli skutečnou klimatologii,
ekonomii a gender studies produkující celou řadu notně „nekorektních“ výsledků.
Každý inteligentní čtenář živící se vlastní prací by měl takovou změnu
nadšeně uvítat. Pochopitelně většinově takto neučiní a rozepíše se o tom
široce v diskusi, neboť věda je dobrá, áno. Deset z deseti státem financovaných
vědců Vám to potvrdí, tak to musí být pravda.
22.02.2015 Kilmore