Dnes jsem přežila setkání s úředním šimlem takového rázu, že mě
manžel (občasný přispěvatel na D-F a urputný bojovník proti lidské blbosti
- Urza) ponoukl k sepsání toho, proč ještě nějakou dobu nebudu mít OpenCard.
Po několika měsících odkladů a úvah jsem usoudila, že je na čase zřídit
si OpenCard. Nejsem sice z Prahy a lítačku nepotřebuji, ale různé instituce
usoudily, že když už tu OPenCard máme, musíme ji využít - např. ke vstupu
do ústavu, kde vyučuji. (To už je jiná kapitola, proč je k něčemu takovému
potřeba OpenCard a nestačí dveře). A protože jsem měla cestu na Zličín,
rozhodla jsem se o dotyčnou kartičku požádat osobně a nechat si ji následně
zaslat poštou.
Paní v miniaturní kukani s okénkem mezi veřejnými záchodky a kanceláří
Student Agency se tvářila zpruzeně už z dálky a na pozdrav mi odpověděla:
"Co tó?". Už tento úvod měl být signálem k tomu, že se bez OpenCard mám
ještě nějakou dobu obejít. Podala jsem jí žádost skrz okénko, které je
tak malé, že se do něj žádost nevejde, takže jsem dostala pojeb, že to
je úřední dokument a že se nesmí překládat a že okénkem projde, jen když
jej šikovně ohnu. Stalo se.
Paní se podívala pohledem, za který by se nemusela stydět ani komise
FBI pro ochranu tajných dokumentů, a požádala o občanský průkaz a fotografii
slovy: "No snad ještě vopčanku, né? A fotku, že jo?" OP vlastním, fotografii
též. Protože obě fotografie byly vyhotovené ve stejný den právě pro účely
vydání občanského průkazu, zcela překvapivě vypadaly úplně stejně. A k
ještě většímu překvapení jsem na obou já. Paní to tak nepřipadalo. Z otázek:
"To jste jako vy? A todle taky?" jsem pochopila, že paní ověřuje moji totožnost,
zřejmě úspěšně.
Paní prokázala, že umí číst, protože si mé křestní jméno a příjmení,
celkem deset písmen a pět slabik nahlas přečetla. Adresa je delší, tu vzdala
a položila mi úžasnou otázku: "Proč je to černý?" Otázka mě poněkud zaskočila,
ale pochopila jsem, že se dotyčná táže, proč mám formulář vyplněný černou
propiskou. Už tehdy jsem se měla zeptat, co je jí do toho, ale místo toho
jsem jí ukázala text v záhlaví formuláře, kde stojí: "Formulář, prosím,
vyplňte čitelně, hůlkovým písmem s diakritikou, nejlépe černou propisovací
tužkou". Ne že bych se tímto doporučením řídila, ale při možnosti výběru
černá-červená-obyčejná tužka-oranžový fix mi skutečně černá propiska přišla
jako jediná dobrá volba. Paní si přeslabikovala text, slovo prosím pohrdavě
protáhla a sdělila světu, že "Všichni to maj modrý". V duchu mi vytanula
přisprostlá píseň, kde se zpívá, kdo ho má jakýho a že každej ho má jinýho,
ale to paní zřejmě na mysli neměla.
Paní se ponořila do studia mého podpisu a kolonek s volbou ANO x NE.
Je možné si vybrat, jestli chceme aktivovat aplikaci Dopravní odbavovací
systém nebo aplikaci Parkování nebo obojí a především věc, na které moje
jednání s úředním šimlem ztroskotalo, zda souhlasím se zasíláním informací
a obchodních sdělení týkajících se systému OpenCard. Dotyčné informace
a sdělení jsou mi zcela a naprosto ukradené a i tak mi chodí tolik zbytečné
pošty, že jsem zaškrtla volbu NE.
A to se ukázalo jako naprosto fatální. Paní mi sdělila: "Tady to máte
blbě vyplněný, musí tu bejt ANO!" "Proč?", já na to. Paní, že prý "tím
říkám, že ty data, co jsem vyplnila, jsou správně." Logický rozpor, že
kdybych chtěla úřad obelhat, že bych tam asi nepsala NE, paní nepřijala
a trvala si na svém, že to ANO je jediná správná volba a "všichni to tam
píšou a že musím taky, že tím souhlasím s nakládáním dat". To, že k žádosti
je připojen další papír, na kterém podpisem stvrzuji, že souhlasím naprosto
se vším, včetně toho, aby se kdekdo kochal mojí fotkou a papírem s mým
datem narození si tapetoval, data nakládal kamkoliv ho napadne, klidně
na vagóny, paní bylo jedno. Ona mě přesvědčovala, že to ANO je ten souhlas
a že tam musí být ANO. I optala jsem se, proč je tam tedy nabídka ANO x
NE, že si mohu vybrat, kdyby tam muselo být ANO, pak by tam nebyla možnost
zaškrtnout NE. Paní se zamyslela, poznala jsem to podle pauzy a přivřených
očí, pak mi řekla něco, co mě dostalo: "To je tam proto, aby všichni napsali
ANO a navíc to máme v pokynech" a vítězně se usmála.
Došlo mi, že pokud chci OpenCard, musím se nechat zásobovat informacemi
a obchodními sděleními týkajícími se systému OpenCard, a boj jsem vzdala.
Řekla jsem té paní, že je mi to jedno, že ať teda to NE škrtne a napíše
tam ANO. Paní zjistila, že zvítězila a jásavým hlasem celému světu oznámila,
že se "tam nesmí škrtat, páč je to úřední dokument, chápete?" Pochopila
jsem a požádala o nový formulář. Paní mi ho prostrčila miniokénkem, v ohýbání
a nepřekládání má evidetně cvik, a začala se tvářit, že neexistuji. Na
moji otázku, zda by mi mohla vrátit moji občanku, mi řekla, že si jí tam
nechá, než přinesu ten nový formulář. Protože mi v tuto chvíli právě ujel
autobus domů, dovršila se míra a já se nas... a poměrně drsně jsem si řekla
o občanku znovu. Paní vytáhla do boje, rozhodila rukama a znovu mi zopakovala,
že "jí eště bude potřebovat a až přinesu ten papír, že mi jí potom dá",
já si trvala na tom, že mi jí dá hned. Paní mě a frontě za mnou ublíženě
sdělila, že jsem "paranormální a měla bych se léčit." Paní si moji odpověď,
že jen blbec používá cizí slova, kterým nerozumí, zcela správně vztáhla
na sebe a začala mi vyhrožovat policií. Samozřejmě jsem souhlasila, že
je má zavolat, protože pak už snad dostanu konečně svoji občanku. Paní
mi hodila občanku okénkem, na druhý pokus úspěšně, při prvním se netrefila
a shodila na zem moji fotku. Což mi připomnělo, že nejen občanka byla v
rukou té paní: "A ještě tu fotku, prosím". Vím, že to bylo ode mě ošklivé,
protože v minikanclíku musela paní provést poměrně náročnou fyzickou akci
spočívající ve vysoukání se ze židle, nadzvednutí židle, ponoření se pod
pultík a následné vynoření se s fotkou a nasoukání se na židli.
A když už myslela, že to má za sebou a má mě z krku, vzpomněla jsem
si, že i děti by určitě rády měly OpenCrad a požádala ji o další dva formuláře.
Paní se nechtěla vzdát tak snadno a se slovy "už jsem vám dala" přikryla
rukama papíry, nevím, jak bych jí je mohla sebrat skrz to miniokénko, ale
budiž, třeba se cítila jako strážkyně pokladu. "To je pro děti", paní se
nevzdávala: "Jó? A kolik jim je?" Věk mých dětí není tajný, ale co je té
paní do toho a přesně to jsem jí také řekla. Vzdala to, ohnula dva papíry
a procpala je okénkem.
Nevím, jak děti, ale já se bez OpenCard určitě ještě nějakou dobu obejdu.
23.04.2011 Rygadwyn