Nemyslete si, že když máte Glocka pod bundou, že vás nikdo nedostane.
Nepřátel je víc, než se někdy zdá.
Zhruba začátkem listopadu jsem začal aktivně pracovat na likvidaci svého
zdraví ignorováním zánětu horních cest dýchacích nebo čeho. Asi tak do
vánoc to fungovalo tak, že jsem se vždy přes víkend uvedl nějak do pořádku
a přes týden se pokoušel tento stav zachovat za cenu strpění různých malých
komplikací jako bolesti hlavy, v krku, teplota a podobně. Pak už se to
než zhoršovalo a deficit se postupně prohluboval, ale neměl jsem příliš
na vybranou, až celé události vyvrcholily angínou, bolestmi celého člověka,
teplotami nad 38,5°C a v podstatě nechopnosti jakékoli fyzické aktivity
kromě návštěvy toalety.
Kampak jdeme, když je nám moc špatně? Máme lékaře tzv. praktického.
Bojovníka za naše zdraví, který drží pomyslnou zbraň v boji s nemocemi
přímo v první linii. Byl jsem tam naposledy loni na jaře, tak se podíváme,
copak se tam změnilo.
"Můj" praktický lékař, řekněme to rovnou, nestál za mnoho, nestojí za
mnoho a i do budoucna bude k hovnu. Dáma v postproduktivním věku na pacienty
prdí. Abych citoval některé její výroky, utkvělo mi třeba "já vám říkala,
že vám bude hůř" nebo "to je ten váš žaludek, já vám to říkala". Jedinou
vyšetřovací pomůckou v ordinaci je rtuťový tlakoměr, lampa z nějaké úřadovny
gestapa ještě z dob heydrichiády, dřevěné špachtle do krku a gumový návlek
na prst pro inspekci opačného konce. Běžná doba čekání na libovolný lékařský
i administrativní úkon je kolem třech hodin. Prominentní pacienti smějí
chodit jakýmsi bypassem, my běžní si musíme posedět v čekárně. Nezdá se,
že by tento zdravotní mikrosystém byl připraven na to, že přijde nemocný
pacient. Většinou k ní přicházejí pacienti víceméně zdraví, například důchodci,
kterým paní doktorka změří tlak, popovídá si s nimi o nejnovějších trendech
v léčbě revmatu a případně jim upraví medikaci podle toho, která farmaceutická
firma nabízí lepší bonus program. Také přicházejí různí občané, kteří potřebují
od paní doktorky potvrdit nějaký papír, který poodnesou zase někam jinam,
tam ho zase někdo jiný potvrdí a tak dál a dál a dál a kdo nasbírá nejvíc
razítek, vyhrává pobyt v lázních nebo invalidní doochod.
Zcela absurdní je pak představa pravidelné lékařské prohlídky od tohoto
blbého, líného a kvůli špatné organizaci práce samo sebou přezaměstnaného
individua.
Pokud lékaře vyhledá nemocný pacient, pak je dobré sám přednést anamnézu,
diagnózu a navrhnout léčebný postup, který lékařka buď schválí, nebo mírně
upraví v duchu výše popsaného. Jiné postupy vedou k tomu, že se paní doktorka
rozhodne vyšetřovat a léčit sama, což nezaručuje optimální výstup. Lékařka
sama vystaví potřebné dokumenty - neschopenku, magický dokument zvaný "lístek
na peníze" a recept na léky, jsou-li nějaké potřeba.
Že jsem se toho sám nedržel, když to dovedu tak hezky popsat!
Celou mojí zdravotní dokumentací - kdyby byla nějaká přijatelným způsobem
vedena - by se táhla jedna skutečnost. Totiž naprostá neúčinnost antibiotika
Penicilin V podávaného per os. Protože jsem užíval antibiotika za svůj
život všehovšudy tak pětkrát, asi se s z toho nedá vyvodit statistický
závěr, ale pokaždé, když se ve hře objevil Penicilin V, dalo se očekávat
akutní zvracení, průjem a nulový účinek, následně nutnost antibiotika změnit.
Tato skutečnost je někde v mém zdravotním salátospisku přítomna dokonce
třikrát, naposledy před šesti lety.
Když na mně přišla toho památného dne řada, tak jsem přednesl diagnózu
(angína) a systém mě začal léčit lékem Penbene milijón jednotek pyčo. K
tomu ibuprofen třikrát denně a za týden se přijďte ukázat, další. Celá
audience včetně vyplnění neschopenky trvala asi dvě minuty. Byl jsem tak
rád, že jsem odtud vypadl, že jsem se zapomněl zeptat, zda ten Penbene
není náhodou také Penicilin V... ale to by mi snad nedala, když to tam
má napsaný odposledně!
Spolykal jsem dvě tabletky Penbene. Že jsem je hned nevyblil, bylo důkazem
jejich kvalit. Je sranda, jak se kdejaký lék jmenuje na ...bene, snad aby
nám marketingoví zmrdi z továren na léčiva připoměli, že s jejich produktem
dostáváme benefit. V mém případě se výrazný benefit dostavil hned v noci,
kterou jsem zčásti strávil na záchodě s akutním průjmem. I to jsem ještě
nevnímal jako alarmující signál, prostě je to antibiotikum, tak se něco
takového snad i dá čekat.
Následující tři dny jsem strávil ve skutečně zvláštním rozpoložení.
Kromě zhoršování se základního onemocnění, které se projevilo zvětšením
uzlin na krku do velikosti švestky a teplotami kolem 39°C (spolu se zajímavými
barevnými a geometrickými vizemi), nemožností polykat (resp. ke každému
jídlu bylo nutno vzít hodinu předem jako aperitiv ibuprofen) zpestřoval
dny mého života také jediný zjevný benefit z antibiotik. V podstatě jste se pouze
aktivně potácel mezi záchodem a ložnicí. Benefitní antibiotika uzavřela
následně regulační okruh - kvůli bolesti v krku jsem přestal polykat cokoli
jiného než tekutiny a tím se snížila frekvence nástěv toalety. V posledním
dnu i prosté a pomalé vztyčení ze sedu do stoje představovalo malý gymnastický
výkon spojený s točením hlavy podobným kopanénu výkrutu. Podařilo se mi
nespat 48 hodin vcelku a po třech dnech jsem řekl dost. Udělal jsem to,
co jsem měl udělat hned na začátku. Vydal jsem se na dálkový pochod do
kuchyně, která je vzdálena patnáct metrů od ložnice - předtím jsem si došel
na záchod, aby mě benefit nepřekvapil - a když jsem tam dorazil, zjistil
jsem v příbalovém letáčku, že .... áno, Penbene je to samé, jako Penicilin
V, došlo mi vzápětí, totiž fenoxymetylpenicilin.
Jak já blbec jsem jí mohl tak debilně naletět? Kurva!
Vyrazil jsem hned ráno k praktické lékařce. Šlo to tam jako na drátkách,
takže jsem čekal jen hodinu a půl. Mezitím jsem vyposlechl dialog dvou
důchodců naproti, který vzhledem k nedoslýchavosti jednoho z nich byl slyšet
až na náměstí:
- "... nebo Dudák vod nás z baráku. Furt že má zánět průdušek. První
antibiotika... nic."
- "no jo...to je vo hovně. To chce slivovici a vyležet."
- "druhý antibiotika... nic."
- "no jo...to je vo hovně. To chce s..."
- "třetí antibiotika ... taky nic..." (motiv třínásobného opakování,
známý z většiny pohádek)
- "... tak pani doktorka říká, to bude asi virový..."
- "... a poslala ho do špitálu. A tam mu našli raka! A metastázy všude!"
Diagnostické metody paní doktorky neimponují tedy jen mně. Chystám se
podrýt autoritu paní doktorky a říct jim, že kdyby ta kráva nechala udělat
hned na začátku rentgen plic, tak že by ušetřila za druhý a třetí antibiotika
a získala čas pro efektivní léčbu starýho Dudáka, ale pak mi dochází, že
v téhle komunitě zjevně je dostatečně pokročilý metaproces prvkem společenské
prestiže, podobně jako o generaci později německý automobil fmetle fkombíku.
Vůbec mám po čase dojem, že se čekárna proměňuje v klub seniorů, kde si
jednotliví účastníci vzájemně sdělují své neduhy a pocity ze selhávání
životních funkcí, přičemž na nikom nepozoruji, že by mu bylo vážně špatně.
Někdo potřebuje jen přeměřit tlak, jiný zase vyplnit nějaký papír, nebo
popsat paní doktorce barvu a konzistenci stolice podobně jako včera nebo
napsat recept na léky, v neposlední řadě si popovídat a pumpnout paní doktorku
o recept na nějaký volně prodejný lék. Do chatu o nemocech se připojují
další důchodci s podobnými hororovými historkami, zejména si pamatuji jednu
o jistém Hlouchovi, který to narozdíl od Dudáka už dohrál až do posledního
levelu, stal se in memoriam celebritou místního hypochondrického crew a
současně ikonou, která sňala z jejich beder drobné hříchy. Navíc možná
inspiroval skupinu Alphaville k jejímu slavnému hitu: nekouřil, nechlastal,
nesolil, sportoval, vypadal dobře, jezdil do hor, k moři, na kole, na lyžích
a nakonec ho našli mrtvýho, protože umřel.
Přichází na mně řada. Je mi to do jisté míry jedno, mám zase system
overheat a v hlavě mi souloží kostlivci na kapotě korejského auta. Někdo
v dálce mým hlasem žádá dr. o změnu antibiotik s tím, že mi a) nezabírají
b) mám po nich průjem. Odpověď a) na nějaký účinek je ještě brzo b) po
penicilinech obvykle průjem nebývá. Zvažuji se jí vysrat na stool, abych
vyvrátil tento odborný názor, ale pak mně napadne něco jiného. Požaduji
svůj spis k nahlédnutí a chci najít událost starou asi šest let, kdy jsem
měl podobný problém. Lékařka se zdráhá spisový materiál vydat a já brzy
chápu proč. V celé dokumentaci je extrémně zatěžko se vyznat. Vypadá to
jako vyšetřovací spis k vraždě vedený negramotnými černošskými četníky
v nějaké rovníkové gubernii, obsahuje všelijaké čárky a značky jako tácky
v hospodě. Až konečně najdu záznam starý šest let, to byla historicky moje
předposlední angína, kde bylo rovněž po třech dnech nutno nahradit V-Penicilin
lékem Klacid. Vzhledem k tomu, že pět dnů nato následovala kontrola a uschopnění,
tak to asi pomohlo. Asi jste tehdy měla nějaký lepší den, slyším se říkat
ironicky.
Vypadá to, že jsem lékařku přesvědčil. Lékařka si prostuduje ještě jednou
své písmo připomínající EEG voliče sociální demokracie, říká, že na tom
asi něco bude a ptá se, jaká antibiotika mi tedy má dát. Tak ji říkám,
že když sama neví, tak ať mě pošle někam, kde to ví. Jsem silně konsternován
úrovní takto vedené zdravotní dokumentace. Ta kráva snad nikdy neslyšela
o něčem jako počítač, je to všechno psané rukou a navíc neskutečně lajdácky.
Postrádá to jakoukoli strukturu, jsou v podstatě rukou po"psané" papíry
A4 s poznámkami, jeden asi na tři roky. K tomu jsou víceméně volně přihozeny
vyšetřovací zprávy od různých specialistů. Že by se v reálném čase v tom
dalo třeba najít, zda nejsem na nějaký lék alergický, tak to ani náhodou.
Celý svět se hýbe, celý svět se houpe... to proto, že řídíme auto. Lékařka
v nemocnici, kam jsem se po zdopování double shotem ibuprofenu dopravil,
prohlásila, že jsem pěkně hotovej. Několik injekcí s antibiotiky a kortikoidy
mělo za následek, že jsem se dokázal dopravit i zpátky domů.
Kromě již zmíněných komplikací se tři dny prakticky neléčení nemoci
projevily na elevaci jaterních enzymů do podoby zajímavých hausnummer.
Dojem na mne udělala i impozantní hodnota CRP kolem sto dvaceti (max. hodnota
u zdravého člověka je 10, jednou mě jakýsi iniciativní internista honil
po všech možných vyšetřeních s CRP=27). Když vynecháme tyhle virtuální
záležitosti - nyní, týden po celé události, se pořád cítím, jako by mi
někdo dal holí do hlavy. Paní doktorka v nemocnici dále tvrdí, že se jí
ty moje játra vůbec nelíbí a že jestli bude kontrolní rozbor zase takový,
tak by mě ráda viděla na ultrazvuku.
Zcela logické otázky paní doktorky z nemocnice zůstaly nezodpovězeny:
"Jakto že vám nenabrala krevní testy?" a "Tak to vám ty injekce nemůže
píchnout sama, když ví, jak jste na tom s peňákem v tabletkách??"
Despekt k praktické lékařce z úst lékařky profesionální jen odkapával.
Při pohledu na českobudějovickou nemocnici, shodou okolností první privatizovanou
krajskou nemocnici v ČR, mě opět utvrdil v tom, že odpůrci privatizace
nemocnic lžou, jak když tiskne a nestydatě si zahrávají s lidskou nevědomostí.
Tak to by bylo. Někde jsem četl, že kdysi dávno bylo možné na angínu
zemřít, nedokázal jsem si to představit, tak teď už dokážu. Medicína od
té doby jistě učinila zajímavé pokroky, ale zapomněla o tom asi dát vědět
těm blbcům v tam té "první linii".
Někdy si říkám, k čemu to vlastně celé je. Každý máme svého praktického
lékaře, ke kterému se máme s důvěrou obracet se zdravotními problémy, ale
stejně v duchu víme, že nám to nepomůže, protože on není lékař, ale v lepším
případě úředník, v horším případě diletant a úředník. Tak si jako všichni
hrajeme na to, že známe svého zdravotníka v první linii, ale ve skutečnosti
se před ním snažíme uniknout směrem ke skutečnému lékaři.
Někdo tady psal, že v nějaké daleké zemi, kde si ještě uchovali rozum,
vystaví lékař po ukončení výkonu složenku, kterou pak pacient pošle proplatit
do zdravotní pojišťovny anebo ji proplatí sám - podle toho, jak se sám
pacient rozhodne. Myslím, že tohle by byl ideální bič na tenhle "systém
praktických lékařů", protože složenku za první vyšetření a první antibiotika
bych odmítl vůbec přijmout natož (nechat) proplatit jakožto chybný a irelevantní
výkon - podobně jako bych nezaplatil v autoservisu, když by místo rozvodového
řemene omylem vyměnili tlumiče.
Kolega Challenger psal svého času, že zdravotní systém se měnit nebude,
ne snad proto, že by se nevědělo jak, ale proto, že společnost na tom nemá
zájem. Znělo to logicky. Proč by politik měnil něco, když po něm volič
požaduje to samé konzervovat? Ale přesto si nemůžu odpustit - vážně
nikdo nemá zájem tohle měnit?
5.2.2007 D-FENS