Pavel a já jsme byli na základní škole pár let nerozlučná dvojka. Vše
se změnilo až ve chvíli, kdy nás na druhém stupni rozdělili do různých
tříd, čímž naše přátelství ochablo. Neviděli jsme se deset let. Každý žil
svůj život odlišně a přesto s jistou dávkou podobenství. Celý srpen probíhal
v duchu výměny našich názorů na vztahy, svět, jako i celý život budoucí
i uplynulý. Léto to bylo vskutku divoké a doufal jsem, že nikdy neskončí.
Jemu nyní vděčím za nalezení mé životní lásky a těžký boj, který jejímu
získání předcházelo.
Vlahý srpnový podvečer nevěstil nic zlého. Pouze přirozeně podporoval
euforii mládí, pomíjivou jako lidstvo samo. Na stole mi zazvonil telefon,
já se s drobným zpožděním dopravil k přilehlému supermarketu a tam na mně
čekal s Katkou a Bárou, kterou jsem doposud neznal. U Katky jsme popíjeli,
vykládali si, hráli stolní hry a vůbec byl večer fajn. Najednou Bára mimo
plán vymyslela zamířit do místní Buranotéky. Já v náladě neměl nic proti.
Kdybych tak věděl...
Bílý rum se sebou nemělo, pod hrozbou vyprahlosti smysl brát a tak volba
padla na víno. Značně dopité. Šli jsme po vedlejší dlouhé ulici, bavili
se, smáli se, ale hlavně se ubírali k cíli. Rozumějte. Večer, jak má být.
Najednou z jednoho domku vyleze člověk s lopatou a začne se s Pavlem hádat.
Já stojím a nevěřím vlastním očím. Aby toho nebylo málo, po chvíli mu z
domku příjde coby opora dobrman. Dospělý chlap se s ním chvíli handrkuje,
požduchují se a potom nastane krutý dějový zvrat. Chlap ho švihne lopatou
po ruce, načež Pavlovi vyletí ruka s vínem a rozbije mu flašku o hlavu.
Vystřeštím oči, oni se začnou rvát a já jen křičím, aby toho nechali. Holky
dělají to stejné. Čtyřicátník jen křičí "Zavolejte policii!" a mě jen probleskne,
proč ji chce volat, vždyť ON NAPADL JAKO PRVNÍ. A ještě lopatou. Pak už
si jen pamatuju, jak přiběhne velký soused, zařve, ať držím hubu a švihne
se mnou o stěnu domu.
Když mu holky říkají, že jsem nic neudělal, ať mě pustí, tak je pošle
do hajzlu a odstrčí je pryč. Pak přijeli policajti, sanitka. Pavlovi dávají
pouta a já jen hystericky křičím, ať ho nechají, že nás jen bránil před
tím chlapem s lopatou. Že on je na vině a tak pořád dokola. Moc se se mnou
nepárali. Dali mi pouta a s jedním policajtem mě posadili do zadu. Já se
ho pořád ptal, co se stalo. Jen s odstupem času jsem se rozvzpomněl, co
se odehrálo. Vůbec jsem v tu chvíli nevěděl.
Odmítl jsem nadýchat s tím, že jsem astmatik a když mě vzali na krev,
brek vzal za své a já vysvětloval, že odběry prostě neakceptuju. Pořád
na nás tlačili jako na zločince. Užil jsem si komfortní premiéru v kápézetce,
ranní výslech a propuštění.
Potom mi přišel dopis od soudu, že ta zmrdi-svině na nás podala trestní
oznámení. Spolu s podmínkou v rychlorozsudku. Náš malý slučák proběhl u
odvolacího procesu, kde soudkyně nepochopila mé lišící se výpovědi z rána
po aktu a výpovědi doplňující. Nedokázala pochopit, že to byl šok na který
prostě nejsem stavěný. A vlastně nikdo nebral v potaz, že napadený nebyl
ten holomek, ale můj kamarád. To nikoho nezajímalo. Bez zjevných důkazů
nebo výpovědí nám to vyměřili za výtržností, kterých jsme se prokazatelně
nedopustili. Ani chlap, co mě bezdůvodně přikoval ke zdi nezajímal soud.
U krajského soudu jsme také nepochodili. Přitom šel z nemocnice na druhý
den domů a nic se mu nestalo.
Dodatečným pátráním se mi podařilo zjistit, že onen zmrd je členem spolku
sebeobrany a tak mi hned docvaklo, že si zkrátka potřeboval vyléčit špatnou
erekci a spoléhal na své znalosti i reflexy. Bohužel. Naštěstí je majitelem
místního víceméně prosperujícího podniku a kamarádí se s policisty, což
mu určitě umožnilo roli postiženého dostatečně věrohodně.
Vnímám to jako poslední kapku. Za pár let mám začít řešit svou vlastní
rodinu a nedovedu si představit, že se mé dítě pouze vlivem špatného místa
ve špatný čas dostane třeba za mříže. Nebo ho zmrzačí nějaký nemocný hajzl,
který se postihu bát nemusí. Kvůli takovému světu jsme se opravdu narodit
nemuseli...
12.02.2013 Marcel