Máme mezi sebou pátou kolonu, která úmyslně przní naše národní symboly
a navíc se zdá, že to nikomu nevadí.
Hnutí Greenpeace nemám rád. Jako každý podobný spolek získává stabilitu
v prostoru díky třem nohám: ekozmrdům, ekohnoutům a ichtyekologům. Ekozmrdi
se snaží vyždímat politickou moc z ochrany životního prostředí se všemi
atributy, který tento extrakt obsahuje, jako třeba peníze, pocit nadřazenosti
a popularita. Ekohnouti zase přišli na to, že ochrana přírody je praktickou
a nepříliš namáhavou alternativou k tomu, čím rozhodně nehodlají pošpinit
svoje ručky – totiž k práci. Ichtylové jsou pak ta pravá substance, která
dodá hnutí tu správnou Persil green power. Ichtylové tvoří mozkový trust
podobných hnutí a dodávají mu know-how kolísavé kvality, které pak proměněno
zmrdy v dogma a do omrzení opakované vohnouty tvoří základní pravdu. Takové
nefalšovaná jakoby občanská iniciativa typu Greenpeace udělá každému dobře:
Ichtylové jsou nadšeni, když mohou zaujmout k něčemu stanovisko, vohnouti
se tetelí radostí, že budou taky jednou důležití. Nakonec přijdou zmrdi
a vybudují si ekokariéru.
My už pak nevnímáme, že šestnáctiletá aktivistka podlehla kouzlu ochrany
přírody včera večer v lese u táboráku, kde s dredovitým ekologem Levákem
Bobem kouřila trávu
a pak i něco jiného, co se dá vykouřit, aniž by to bylo nutné zapálit.
Nyní s cvičí hormony a abusus THC, ještě včera přitom jedla v McDonaldu
na nakupovala u Lidla. My vnímáme jen rozrušenou mladou hysterku, která
je úplně celá na prášky z toho skleníkového efektu, ozónové díry a DDT
v játrech tučnáků. Zdá se nám to být úplně největší problém, když to ta
dívenka tak naléhavě říká, prostě někteří z nás to správně nepřeberou a
nedojde jim, že jsou to jen tlachy a skutečná rozhodnutí se stávají jinde
a jinak a aktivisté samotní jsou pouze nátlakový faktor, používaný některou
ze stran v roli nástroje nebo protizávaží vychylujícího misku vah na jednu
nebo druhou stranu.
To jsem ale poněkud odbočil. Chtěl jsem vlastně říci, že za činností
Greenpeace nevidím nikde žádné výsledky.
Song „Kde domov můj“ vyhrál Eso už kdysi dávno, jako součást hry se
zpěvy Fidlovačka. Na rozdíl od současných sračkovitých muzikálů z produkce
soudruhů Davida a Janečka prokázalo toto dílko nebývalou životnost, asi
proto, že nebylo tak bezmyšlenkovité. Naši předkové, kterým nebyl jejich
národ zdaleka tolik u prdele jako jejich potomkům, usoudili, že tato jímavá
skladba může být národní hymnou. I stalo se. Když ji občan této země slyší
na veřejnosti, uctí nějakým způsobem tento symbol své země – hokejista
například smrkáním a pliváním kolem sebe, fotbalista drbáním se v rozkroku,
ale většina slušných lidí tu chvíli postojí. Základní princip je jasný
– Kde domov můj je národní hymna, nikoli nějaká odrhovačka z Miss Saigon.
Hraje se při významných příležitostech a rozhodně tu není od toho, aby
si z ní každý šmrxa dělal srandu.
Greenpeace natočilo klip
k songu Kde domov můj. Ukazují v něm krásy země české, jako třeba skládky,
uschlé stromy, mrtvé ryby, Temelín a špinavou vodu. Těžko říct, co tím
vlastně chtěli říct a hlavně k čemu to je dobré zrovna třeba pro vás nebo
pro mě. Že je v naší krásné zemi svinčík, netřeba nikomu dvakrát připomínat,
to vidí každý na své oči sám.
Domnívám se, že tento klip natočilo ekohnutí jako live demo tristních
výsledků své dosavadní činnosti, čímž nepřímo přiznává, že pro ochranu
životního prostředí v Čechách učinilo prd. Myslím si, že primárním cílem
audiovizuálního dílka nebylo ukázat na zničenou přírodu, ale zesměšnit
národní hymnu a ukázat nám, jak jsou ty Čechy hrozné, tedy hezky po soudružsku
podrazit nohy našemu národnímu vědomí, které beztak už ryje držkou v zemi.
Divím se, proč aktivisté hnutí Greenpeace vůbec dobrovolně trpí v takto
zdevastované zemi. V dnešní době, kdy do řady zemí můžete odcestovat na
celé roky a nikomu neříct ani popel. Proč někam neodejdou, když je to tady
tak příšerné? Masochisté. Ten neustálý boj za zelenorudé ideály musí být
přece únavný. Mohou se přece přesunout třeba na Podkarpatskou Rus, tam
je krásně, stromy, voda, čistý vzduch, v létě teplo, v zimě sníh, prostě
ráj. Byl bych rád, kdyby si všichni jako jeden muž sbalili do baťůžku semena
konopí a svých pět švestek vypěstovaných na ekofarmě a odebrali se někam,
kam je srdce táhne a kde by konečně splynuli s přírodou. Emigrace do takových
míst by sice s sebou přinesla určitý diskomfort v podobě chybějících stánků
konzumu, takže by se najednou aktivista musel uživit metodami typickými
pro neandertálce, což nechutně zavání prací, ale mně by se rozhodně ulevilo.
Nevím, co hodlají prznit příště, jestli si třeba v zájmu vyššího principu
ekologického rozbalí hlavní stan na mé zahradě, a tak bych jim fakt radši
viděl paty.
Svět by byl možná krásný, kdyby předákům Greenpeace slova z huby do
ruky vejíti ráčila.
05.02.2005 D-FENS