Bydlím v Českých Budějovicích v ulici s naprosto největším počtem děr
na metr délky. Při mém posledním soukromém sčítání to vycházelo na 9 děr
na 1 metr délky vozovky. Nepřeháním, přijďte se projet.
Ulice se sice jmenuje
Otokara Březiny, ale podle názoru jejích obyvatel by se měla jmenovat pravým
jménem onoho spisovatele, tedy Václava Jebavého, protože to by přesně vystihovalo
to, co s námi budějovický magoostrát dělá. Vyjebává. O tom ale dnes psát
nechci, i když je to velmi palčivý problém. Dnes se s Vámi podělím o zážitek
zcela jiný, než je průjezd naším tankodromem, pardon regulérní českobudějovickou
ulicí.
Je to zážitek poměrně nevšední a při svém věku a zkušenostech jsem si
myslel, že se těmto věcem již dokážu vyhnout. Nedokážu. Naše ulice má totiž
ještě jiné specifikum a to velmi zajímavou polohu. Leží na spojnici mezi
Rožnovem a Malší a proto je zhusta využívána pejskaři pro venčení svých
chlupatých miláčků na cestě k řece. A samozřejmě, jak už je v Čechách zvykem,
po psech prakticky nikdo neuklízí. Tedy vlastně těžko říct, zda jsou to
jen psi co se v naší ulici venčí, protože to, co zůstává před naším domem,
vypadá, že si u nás ulevil minimálně Tyranosaus Rex a to se ještě poslední
dobou živil hadrama na podlahu. Prostě síla. Uklízet se to člověku nechce,
ale když máte malé dítě, nakonec vám nic jiného nezbude.
Minulý týden jsem přijel domů, zajel jsem do garáže, a jak se sbírám,
koukám, že mám popelník plný parkovacích kartiček, trestu za to že jsem
byl něco vyřizovat na úřadech ve městě. Sebral jsem je a vyšel z garážových
vrat, abych je vyhodil do popelnice. Přímo před vchodovými vrátky vyráběl
středně vzrostlý dalmatin další dílo. Naproti přes ulici stál jeho venčitel.
Vyhodil jsem papíry do popelnice a povídám pánovi, že bych opravdu ocenil,
kdyby po svém psovi uklidil a kdyby jej nenechával běhat volně. Pán se
na mě podíval, na chviličku se zamyslel a pak povídá, že mi do toho nic
není a že si mám „vysrat voko“. Podíval jsem se na toho mužíčka, byl tak
okolo pětačtyřiceti, o hlavu menší a tak o 30 kilo lehčí. Na chvilku jsem
se zase zamyslel já, protože jsem nevěděl, jestli jsem správně slyšel.
Když mi došlo, že jsem slyšel správně a že opravdu mluví se mnou, řekl
jsem něco v tom smyslu, že mi do toho je dost, protože dělá svinec před
mým domem a na mým pozemku a že jestli se ten pes běhající na volno přiblíží
k mýmu děcku, tak mu po předchozích zkušenostech se psy, z něj klidně udělám
cedník.
On na to už nic neřekl a tak trochu posmutněle přešel ulici směrem nám,
tedy ke mně a pozůstatku po trávícím procesu psa. Myslel jsem, že je situace
vyřešena, mé pedagogické nadání oslaví triumfální vítězství a on přece
jen uklidí předmětný exkrement, ale chyba lávky. Když došel na dosah ode
mne, pootočil se a švihnul mne vodítkem. Bylo to obyčejné přeložené lanko
a trefil mne jeho složeným koncem přesně na čelo. Žádná velká rána, ale
nečekal jsem to a brýle mi obloukem odlétly pryč. Asi tak půl sekundy jsem
zaváhal, pak jsem ho obouruč chytil pod krkem, zvedl ho, pootočil se a
postavil si ho zády k venkovní zdi garáže. V tu chvíli se vše zpomalilo.
Levou rukou jsem ho držel pod krkem a pravou pěst jsem měl zvednutou, že
mu jí už opravdu lísknu. Chlapík měl ruce volné a snažil se mě dát facku,
ale nešlo to, byl jsem o dost větší a ruce jsem měl delší. Je zajímavé,
jak mozek v takových chvílích pracuje. Času bylo najednou spousta. Kdysi
jsem závodně dělal jeden úpolový sport a byl jsem docela úspěšný, ale teď
jsem si uvědomil, kolik chyb dělám. Byl jsem rád, že má ruce nahoře, snaží
se mě praštit a že neloví z kapsy třeba kudlu. Věděl jsem, že tuhle situaci
je třeba urychleně dořešit. Ale nebyl jsem sám, kdo zjistil, že něco není
v pořádku.
Ano, správně, ještě tu byl ten dalmatin. V tu chvíli už byl od nás asi
tak 20 metrů. Podíval se na mne, vyrazil plnou rychlostí k nám a začal
štěkat jako blázen. Zcela správně shledal, že se jeho páníček právě účastní
souboje a že je jeho povinností jako člena smečky se přidat. Současně ale
také správně vyhodnotil šance na úspěch a tak doběhl k nám a poněkud neočekávaně
se tomu chlapovi zakousl do nohy. Teď se stala situace alespoň pro mne
poněkud nepřehlednou, kalhoty se trhaly, pes temně vrčel, mlátil hlavou
ze strany na stranu, čímž mě mydlil do holení, ale asi to nebylo nic proti
zážitku toho chlapa, protože toho jsem stále ještě držel pod krkem a on
ječel asi tak o oktávu výš než předtím mluvil. Podle jekotu bych byl řek,
že se pes pustil a zakousnul se výš, ale nebylo tomu tak, kouknul jsem
dolů a furt mu visel na noze. Teď už zase nebyl čas na nic. Myslel jsem
si, že se to zblblý psisko spletlo a vybralo si jinou nohu, takže jsem
toho experta pustil a zacouval do vrátek vedle. Pes ale asi dobře věděl,
co dělá a proč, protože nepustil a dál vylepšoval outfit svého masodárce.
Teď s odstupem času si myslím, že pokud se ten člověk choval k psovi stejně
jako k lidem okolo, pes se prostě rozhodl, že je ta pravá příležitost mu
to vrátit. Pes za neutuchajícího vrčení, trhání se látky a jekotu odtáhl
chlapíka asi tak 15 metrů ode mě, kde ho ten člověk setřásl (nebo spíš
odkopnul) ani se neotočil a kulhal pryč. Dalmatin kroužil kolem něj a dorážel
dál. Dál jsem neměl chuť cokoli řešit. Už se u mě začal projevovat přebytek
adrenalinu a začaly se mi regulérně třást nohy, takže jsem zavřel dálkáčem
garáž a šel jsem domů.
Pokud jste čekali nějaké slavné vítězství, jste zřejmě zklamáni.
Vítězství to rozhodně nebylo, po chlapíkovi zůstalo na ulici vodítko, zbytky
kalhot a to lejno jsem taky nakonec musel uklidit sám. Proč tedy o té věci
vůbec píšu? Kromě toho, že jsem se s Vámi chtěl podělit o zážitek, který
se při napomenutí pejskaře nestává každý den, chtěl bych ještě požádat
Budějovičáky o jednu maličkost. Potkáte-li někde v Budějovicích kulhající
individuum se vzrostlým dalmatinem, pozdravujte ode mne toho psa, je u
mne vítán a nějaký pamlsek se tu taky najde. Mám totiž dojem, že IQ toho
zvířete je řádově vyšší než jeho majitele, o čemž koneckonců svědčí i fakt,
že pedagogické působení psa na výchovu toho exota bude ve výsledku daleko
vyšší než to mé.
01.04.2009 Fufík