... poslední české auto.
Na mém oblíbeném webu se to recenzemi, testy a články týkajícími se
nejrůznějších wágenů, kchárů, auťáků a jiných přibližovadel jen hemží.
Objevují se chvály, kritiky, poznámky, komentáře i nostalgické vzpomínky.
Prostě rubrika „auta“ patří mezi několik nejfrekventovanějších. A to je
podle mého názoru moc dobře. Člověk by totiž měl mít možnost dozvědět se
i něco jiného, než co nabízí aktuální četba na motoristické téma – např.
který vůz má dostatek odkládacích přihrádek, úložných prostor a dobře tvarovaných
klik dveří (nic proti čtenářům SM, taky to občas čtu) nebo která mračínka
od Milotecu jsou aktuálně nejvíce cool nebo jak jsou auta nešetrná k životnímu
prostředí a mělo by se jezdit jen ekomobily nebo pěškobusem nebo který
že to dehtožrout má nejfamóznější „zátah vodspoda“, to všechno jsou údaje,
které mě jako člověka zajímajícího se o auta příliš neberou. Proto si rád
přečtu každý článek z této rubriky, zvláště pak „žeru“ různé perličky typu
„Německý
drak“ od pana autora Keymy, nostalgické variace na téma dvoutaktního
předchůdce
tříhrnkové fóbie z NDR od D-F a mnohé další články. Proto taky píšu
tento článek, s nadějí, že si budu moct přečíst spoustu (nebo aspoň několik)
zajímavých komentářů a tipů a snad možná i inspiruji někoho k napsání dalšího
článku o některé automobilové perličce.
Teď k mému wágenu. Nejprve musím upozornit (s použitím místního „hantecu“),
že moje pohybovalo není ani ftuningu ani ftuzingu ani fkorozi
ani ftříhrnku ani ftédéíčku a dokonce ani nahlínách ani
fmetle. Jedná se totiž o prachsprosté fávo fbarvě posraté šedo-zeleno-neurčité,
dle TP modozel. tmavá 1515. Tohle auto bylo na tomto webu popsáno již vícekrát
z různých úhlů pohledu, teď bych rád přidal ten svůj.
Přes různé snahy dnešních zazmrdovaných automobilek mají auťáky dané
své „já“ svým původem (česky: hnusně oplastovaná „šáde růmstr“ se ani díky
honosnému názvu Scout nikdy nestane teréňákem):
Kdo chce „wostrý sportovní žihadlo“, sáhne po produkci japonské nebo
italské.
Kdo chce svou řiť v luxusu rozmazlovat, rozhodne se pro některou prémiovou
značku německou.
Kdo chce „štyry kola a velkej kufr“, sní o Loganu na leasing.
Kdo chce mít styl, shání americkou klasiku.
Kdo chce komfort, výkon i bezpečí, přemýšlí o automobilech severoevropských.
Kdo chce parní stroj, skočí do JZD pro Zetor nebo do ruslandu pro Moskvič.
Kdo chce „brutální krouťák“, koupí si tédéíčko, hátépéčko nebo dieselovou
lokomotivu.
A kdo chce české auto, shání zachovalé přibližovadlo tuzemské výroby
r.v. <94.
Nebude mít ani jednu z výše jmenovaných vychytávek (zejména ne první
dvě), ale kromě uspokojivého pocitu s ušetřených peněz ho může ovanout
duch NĚČEHO, co na nás dýchne při pohledu na oblé křivky Š1000, co cítíme
při vůni spáleného benzinu z výfuku Š110R při jízdách Ecce Hommo Šternberk,
nebo co nejasně slyšíme při jekotu motoru Š130LR vytočeného na 6000rpm
při závodech do vrchu. Poslední odlesk tohoto NĚČEHO se odráží z hranatých
tvarů Š Favorit. Toto NĚCO, co většina lidí považuje za přestárlé, neekologické
a nebezpečně zaostalé vraky, vnímáme někteří jinak. Asi jako když vdechneme
namodralý kouř z prskajícího motůrku „fichtla“ a vzpomeneme si na naše
první jízdy za řídítky „50ccm Harleyů“.
Ale zpět do reality a pěkně po pořádku. Zpočátku jsem z Favoritů ono
NĚCO moc necítil, považoval jsem je za hranaté piksly neurčitého zařazení,
které už k „českým“ autům jaksi nepatří. Až tvary některých moderních kchárů,
připomínající nafouknuté bačkory, „ufounské talíře“ či jiné podivnosti
(nemusíme ani hledat fotky z posledního autosalonu, stačí pohled na Ford
Ka), mě donutily vytříbit si vkus a fávo poněkud překategorizovat. Některé
kousky na tuningových srazech také ukazují, co všechno se z fáčka dá vykouzlit
a to také pomohlo změnit můj názor. Můj Šádewágen se mi dostal se mi dostal
do rukou 1.9.2007. předtím jsem více než 2 roky jezdil tátovým druhým autem
– opotřebovanou Š120L používanou pro pracovní účely a tahání přívěsu, protože
jako student bych musel buď krást nebo mít rodiče vysoko v hierarchii nějaké
zmrdí firmy, abych mohl mít nějaké tzv. pořádné auto (rozumějme ochcáfku,
golfaIV a výš, …). O koupi fáčka jsem nikdy neuvažoval. Až koncem srpna
06 si děda náhle koupil nové auto a favorita přenechal mě. Prarodiče s
ním podnikali vždy jen několik výletů ročně – v létě za pěkného počasí.
360 dnů v roce stálo auto v jejich suché garáži. Jedině proto je možné,
že na začátku září ukazovalo počítadlo celkově ujetých km číslo jen o něco
vyšší než 13 000. Žádná koroze (!!!). Originální lak, škodovácké plecháče,
gumy barumky, hranatá přístrojovka – vše původní a až na některé detaily
téměř 100% zachovalé. To vše po tehdy 16-ti letech (ne)provozu. Oproti
udřené stodváce to byla změna příjemná, favorit měl a má stále svoji hrdost.
Musím se přiznat, že moje první myšlenky byly zrádcovské: „Wole fáčko
prodáš fandovi za 40 klacků a koupíš Eskorta 1.6 nebo došetříš na ProbeII
2.5, Hondu Prelude 2.2 nebo jinej kchár.“ K tomu nedošlo a zatím asi
ani nedojde – auto potřebuji a nechce se mi platit provozní náklady a údržbu
zahraničních wágenů a taky nechci dědovým darem jen tak „zhrdnout“. A navíc,
ono NĚCO, které na mě probleskuje z hranatých linek fáva vnímám čím dál
víc. Najel jsem s ním dosud skoro 6 000 km a přišel jsem mu na chuť. Až
ho jednou opravdu prodám, budu dlouho vzpomínat.
Tento hranatý pomník socialistickému automobilismu jistě každý dobře
zná a navíc byl
již detailně popsán by D-F, takže jen ve zkratce:
Jedná se o model 136L, r.v. 1990, motor 781.136, karbec. Agregát je
odspoda líný, ve středních otáčkách trochu ožije, žádná sláva, 46 kW má
s více jak tunou práci. Je ale dobře zajetý (díky šetrnosti zpočátku a
poté mým „křtem ohněm“) a díky pětikvaltové převodovce lze 100 Nm využít
tak, že jezdím docela svižně. 4 hrnky jsou víc jak 3 (to není nic proti
W353) a při „akceleraci“ nezůstávají za kchárem černé skvrny na vozovce,
jak možno někdy spatřiti u koncernových „turbo-dýzlů-indžekšnů“. Zkrátka
jednoduchý, ale poctivý motor. Automatický sytič je třeba pečlivě seřídit,
kvůli 9.7 kompresnímu poměru je třeba cit i pro seřizování volnoběhu, pak
to nemá chybu.
Komfort a bezpečí veškeré žádné. Nenajdeme ABS, centrál ani okna felektrice,
absence posilovače řízení vyžaduje při parkování určitou fyzickou zdatnost,
v normálních rychlostech dostáváme ale slušnou zpětnou vazbu. Brzdy mají
nástup vlažný, účinek ale dostačující. Zkrátka fáčko nikoho nerozmazluje,
neudělá nic za tebe, platí heslo „airbag nepotřebuji, umírám jako chlap“.
Dílenské zpracování poplatné tehdejší mladoboleslavské úrovni, no comment.
Přístrojová deska je z tvrdých plastů, ale protože na ní nespím ani nesedím,
nevadí mi to.
Ovladatelnost oproti stodvácám o 100% lepší, avšak na sněhu s letními
gumami možno očekávat četné hodiny a absolutně nepředvídatelné chování.
(Nepodařilo se mi najít způsob, jak mít v takové situaci auto plně pod
kontrolou, trochu snad pomáhá přerušované brždění. Pozn.: Reakce jako „Ses
posral s fáčkem fletnichgumách na sněhu!“ odmítám – zimní pneu dle zákona
povinné nejsou a auto je na ježdění, ne aby stálo v zimě v garáži a člověk
jezdil pěškobusem.
Wágen nemá lambda-sondu ani katalyzátor, což ovšem není kvůli špatnému
spaní páně Bursíkovu, ale spíše proto, že po Velvet-revolution měli páni
inženýři mladoboleslavští vrásky spíše ze čtyřicetiletého zaostání (které
dle mého ani přes pomoc velkého taťky VW dosud zcela nedohnali), než z
evropských emisních norem. Navíc – surové spaliny 4-válce OHV dávají vzniknout
onomu NĚČEMU, co dělí škodovky od současných koncernových výplodů.
Na dálnici jsem svištěl „pouhých“ 135 km/h, víc ale páni zákonodárci
nepovolují a navíc i když 150 je zcela jistě dosažitelná papírová rychlost,
tolik se s fáčkem přece nejezdí. Optimální vyvážení spotřeby, bezpečné
ovladatelnosti, rychlosti a „komfortu cestování“ je někde mezi 110 a 120
km/h.
Provedené opravy/úpravy: seřízení motoru, výměna svíček a nový nástřik
dutin, podběhů a ostatních nelakovaných dílů karoserie nějakou ochrannou
antikorozní sračkou, která nevím jak se jmenuje.
Tuning ani tuzing na vozidle najít nemožno, objevila se pouze dvě zlepšení:
Výměna hranaté hlavice fofrklacku za kulatou a zástavba RDS autorádia Sencor
CD/RW/MP3/MMC/SD/USB 4 x 50 W + čtyřech 165 mm reproduktorů, přičemž kvůli
zachování původních výplní dveří si přední reproduktory našli místo ve
vlastnoručně vyrobeném reproboxu v místě středové konzole.
Jak bývá zvykem – krátká zmínka o sexu v autě: provozováno, pochvalováno,
doporučeno vyzkoušet.
Závěrem: favec je auto se svým vlastním „já“, kdo to nechápe, ať si
koupí auto v moderním slova smyslu nebo využije ekologičnosti pěškobusu.
Veškeré tipy/nápady/zkušenosti s provozem/opravami/úpravami fáček velmi
vítány.
10.05.2007 MM