Jako věřící čtenář Bible, jenž celou Bibli doposud nepřečetl, si zde
dovoluji sepsat myšlenky ohledně toho, jaké světské hospodářství by si
přál náš Nebeský Otec a jeho syn Ježíš Kristus.
Snad nejsem daleko od pravdy když napíšu, že ideální ekonomika by měla
být jako ráj na zemi. Ráj byla velká zahrada plná ovocných stromů, kde
rostly jahody jako melouny a pomeranče sladké jako med. Žádné geneticky
modifikované sra*ky, ale pouze ty nejchutnější originály. Lidé v ráji nemuseli
pracovat, protože chutné ovoce rostlo vždy, všude a o jeho růst se lidé
nemuseli starat. A tak nezbývalo než hrát hry, chodit se koupat do studánek
a jezer, a pojídat z všudypřítomného nadbytku, jenž rostl vůkol zadarmo.
Adam s Evou byli vyhnáni z ráje s tím, že budou dřít na poli a jíst
byliny polní. Zde je vidět degenerace lidské ekonomiky z rajského stavu
do stavu pracovně užitkového. Další přechod byl ze stavu pracovně užitkového
do stavu rodinného. Praprapraprarodičům se narodil Kain, a potom Ábel.
Prvorozený Kain přijal po otci funkci oráče polí, mladší Ábel začal pěstovat
zvířata. Bůh měl radši mladého Ábela, přestože jeho rukou přišla na svět
smrt. Ábel jako první člověk v dějinách podřízl ovci a upekl ji – tato
ovce byla první mrtvou bytostí v historii celého světa.
Pro upřesnění dodávám, že to co se stalo beránkovi nebyla vražda, ale
„oběť“. Proto dobří křesťané děkují Bohu za každé jídlo, zejména pokud
se jedná o maso – poděkovat za to, že za vás živá bytost položila život
je poměrně vhodné. Ale pokračujme dále…
Nabízí se vysvětlení, že si Bůh oblíbil Ábela také protože se při chovu
ovcí moc nenadřel. Nechal ovce běhat kolem, a pak prostě jednu chytil,
podřízl jí a upekl, a měl jídlo. Celá procedůra netrvala ani celý den.
Jen si to srovnejte s Kainem, jenž musel zorat, zasít, odplevelit, sklidit,
vymlátit, semlít, aby nakonec upekl bochník chleba… O rozdílu chuti mezi
masem a chlebem nemluvě. Možná že je to opět paralela s rájem – Ábel měl
čas na sport a hry, zatímco Kain trávil většinu času prací.
Celá situace nakonec Kaina pořádně dožrala. Kain vegetarián se rozzuřil
tak, že svého bratra zabil – pravděpodobně při hádce o výhodách rostlinné
a masité stravy. Od té doby se lidé – bratři – začali vraždit navzájem.
Od té doby to s lidmi šlo s kopce, a nakonec to došlo to tak daleko, že
se Bůh rozhodl seslat velkou povodeň a zahubit vše živé na zemi, „neboť
země byla kvůli nim plná násilí“. Velkou potopu přežil pouze Noe s
rodinou v Arše.
Po povodni začal nový svět. Noe zasadil vinici a začal pít víno. Lidé
se usadili v dnešním Iráku (Uruk, Erech), kde byla úrodná pláň. Jak se
lidská rodinka po povodni rozrůstala, lidi napadlo pálit cihly a začít
stavět obrovské baráky. A když píšu obrovské, mám na mysli baráky až do
nebe. Jenže takové stavby jsou poměrně náročné na materiály a vyžadují
milióny hodin lidské práce. A tak Bůh sestoupil mezi lidi, aby lidem překazil
otrockou práci na stavbě Babylónské věže. Opět je zde souvislost mezi náročnou
prací, a Božím zásahem.
Po nějaké době od Babylónského incidentu se v Iráku narodil Abrahám.
Tomu se narodil Izák, a Izákovi se narodil Jakub. Jakub zápasil s Bohem,
čemuž já rozumím tak, že nebyl tím kdo by jenom slepě poslouchal a nechal
se nést s proudem. Podle mého skromného názoru, „zápasit s Bohem“ znamená
mít nějaký cíl úplně mimo obecnou zkušenost a hledat ke svému cíli cestu
a Boží požehnání. „Ten kdo zápasí s Bohem“ – hebrejsky „Israel“.
Israel a jeho dvanáct synů se po různých peripetiích dostalo do Egypta,
kde jim Faraón dal za zásluhy v boji proti světovému hladomoru nejlepší
a nejúrodnější zem v nilské deltě – Gošen. Israelité přišli do Egypta jako
svobodní lidé a vážení hosté, jenže po 400 letech se z jejich národa stali
egyptští otroci. Pyramidy v Gize a jiné architektonické skvosty Egypta
jsou dílem rukou starých Israelitů.
Egyptská architektura je sice monumentální a úžasná, ale Bůh s tím měl
opět problém. Vzpomeňte na rajskou zahradu – Bůh stvořil svět pro radost,
a tady najednou stojí Egypt, země otroctví, „dům služby“. Inu, Bůh přivedl
na svět Mojžíše, aby vyvedl egyptské otroky Rudým mořem z Egypta do země
zaslíbené, mlékem a strdím oplývající. Podle výpočtů letopočtů z Bible
se tak stalo za vlády „egyptského napoleóna“ Tutmose III. v dubnu roku
1450 před naším letopočtem.
A zde se konečně dostáváme k tomu, jak vypadá „moderní“ ekonomika podle
Bible. Po exodu z Egyptského otroctví dal Bůh Israelitům desatero přikázání,
podle kterého:
I – Bůh nás vyvedl z otroctví, nebudeme mít jiného Boha než Hospodina,
jenž nás vyvedl z otroctví
II – nebudeme si Boha nijak zobrazovat a nebudeme se klanět obrázkům
III – nezneužijeme jméno Boha
IV – budeme si pomatovat že Bůh v Sobotu odpočívá a tak budeme také
odpočívat
V – ctít otce a matku
VI – nevraždit
VII – nesmilnit
VIII – nekrást
IX – nedávat křivé svědectví
X – nezávidět
A to je (skoro) celé. Bůh vryl těchto deset příkazů prstem do kamene,
a proto je desatero z celého starého zákona nejdůležitější. Samozřejmě
kdo četl Bibli, našel mnohem víc příkazů – jako například mít si ruce před
jídlem, spálit oblečení lidí nemocných leprou, nejíst prasata a ústřice,
anebo stavět svatyně z nasypané hlíny a z neopracovaných kamenů. Za zmínku
stojí, že menhiry a dolmeny, na které jsou někteří naši spirituálně uvědomělí
občané tak hrdí, jsou svatyně z nasypané hlíny a neopracovaných kamenů.
Kdyby moderní spirituální „druidové“ otevřeli oči, zjistili by komu jsou
tyto „keltské“ svatyně zasvěceny doopravdy. Ale pokračujme dále…
Bůh si přál, aby Israelité žili jako jedna velká rodina, bez státního
zřízení. Bůh si přál, aby Israelité nebyli pověrčiví jako například Filištíni,
aby nepoužívali amulety a aby nedělali nic co by připomínalo zaříkávání,
čarodějnictví, věštění, woodoo, a tak podobně. Bůh si přál, aby Israelité
nestavěli a neuctívali sochy a obrázky, ale aby sázeli víno a hráli na
hudební nástroje. Bůh si přál, aby Israel byl uskupením rovnoprávných bratrů
a kamarádů bez krále a úředníků.
Jenže Israelité po nějaké době v zemi zaslíbené zatoužili mít krále
– prý že Filištíni měli taky krále tak proč Israel ne? I když se to Bohu
nelíbilo, souhlasil, a dal Israelitům krále Saula. Jenže první král Israele
rychle zpychnul, a začal se chovat nezřízeně. Jako mnoho jiných králů,
také Saul přestal považovat svou pozici za čest a dar od Boha, a tak to
s ním šlo od deseti k pěti. Nakonec se Saul vydal do války bez Božího požehnání
a zahynul v bitvě i se svým synem.
A tak Bůh na Israelský trůn povolal Davida – nejlepšího krále historie.
David byl nejenom dobrý válečník, ale také muzikant a tanečník. Když Israel
zrovna nebyl ve válce, David organizoval velké festivaly a rauty na kterých
bylo jídlo pro všechny zdarma, a víno teklo proudem. Stejně jako praotec
Abrahám, jenž taktéž organizoval hromadná setkání u ohně. Moderní křesťané
často přehlížejí fakt, že služebník Boha Všemohoucího – král David – nebyl
zrovna státník, ale pastevec ovcí, voják a ve volných chvílích tanečník
a hudebník. Davidovy žalmy jsou ve skutečnosti texty jeho písní.
Po Davidovi nastoupil na israelský trůn jeho syn Šalamoun – co se materiálních
statků týče nejmoudřejší a největší král v historii světa. Šalamoun nechal
vystavět obrovské paláce, námořní loďstvo, a pod jeho vládou se z Jerusaléma
stalo nejskvostnější město na světě. Avšak Šalamoun na své bohatství, zdá
se, doplatil. Tisíc milenek a tuny zlata mu nakonec zatemnily myšlení,
takže se ke sklonku života znelíbil Hospodinovi.
Šalamoun budoval své království za pomoci daní. Od svých poddaných Šalamoun
vybíral 666 talentů zlata ročně, což je poměrně zajímavé číslo. Zároveň
je jméno Šalamoun v pořadí od Adama 666. jméno v Bibli, a tak si myslím,
že kdo hledá význam čísla šelmy, měl by se podívat na to co udělal Šalamoun.
Šalamoun za pomoci daní vybudoval nejskvostnější a nejbohatší království
historie, aby nakonec z toho přepychu zpychnul a ztratil sebekontrolu.
Král Babylónský – Nabukadnessar – na vrcholu své slávy také zpychnul,
a Bůh ho za to proměnil na pár let v šelmu. Možná, že jméno šelmy je ve
skutečnosti něco úplně jiného než čárkový kód na ruce, anebo mikročip implantovaný
pod kůži…
Když Šalamoun umřel, vládu nad Israelem přebral jeho syn Rehoboam. Avšak
když za mladým králem přišli Israelité, že jsou prý v Israeli příliš vysoké
daně, Rehoboam jim odpověděl: „Otec můj stížil jho vaše, já pak k němu
přidám; otec můj trestal vás bičíky, ale já biči uzlovatými.“ Rehoboam
si moc nezakraloval – Israel se mu kvůli daním a vysokým trestům rozpadl
pod rukama. Israel se rozdělil na deset severních kmenů - Samarii, a Židovské
Království. Stalo se tak kolem roku 920 před naším letopočtem.
Kolem roku 700 př.n.l. byli Samaritáni vyhnáni Asyřany do světa, protože
přestali poslouchat Hospodina. Z dnešního pohledu je jistě zajímavé, že
jedním z hříchů Samarie bylo, že mezi sebe vpustili cizince, kteří neznali
Hospodina a odmítli se přizpůsobit Israelským zvyklostem. Babylónský král
Nabukadnessar kolem roku 590 př.n.l. dobyl Jerusalém, a Židy odvedl do
Babylónského otroctví – protože si Židé mysleli, že mají všechnu pravdu
na světě, a tak se jim nemůže nic stát.
Na závěr si tedy dovolím odpovědět na otázku: „jaké hospodářství
se líbí Hospodinovi?“
Zřejmě něco jako rodinné hospodářství, ve kterém nepanují zlé úmysly,
trestají se zlé činy, ctí se osobní vlastnictví, pomáhá se nemajetným a
chudým, a nepodvádí se – hospodářství, ve kterém mají hlavní slovo prarodiče,
rodiče, a majitelé stád a statků – hospodářství, jehož primárním cílem
není práce, ale užitek z výsledků práce k všeobecné radosti lidské a Boží.
Hospodářství, jenž není postavené na daních, ale na dobrovolné spolupráci.
Takovému hospodářství, myslím, Hospodin žehná.
Práce která nevede k radosti anebo k omezení strasti je z pohledu našeho
Pána zcela zbytečná.
Kazatel 8:15 A tak chválil jsem veselí, proto že nic nemá lepšího
člověk pod sluncem, jediné aby jedl a pil, a veselil se, a že to pozůstává
jemu z práce jeho ve dnech života jeho, kteréž dal jemu Bůh pod sluncem.
26.02.2010 8-P