Můj děd byl bibliofil. Celý jeho život pohltily hranaté nesmysly s
černobíle potištěnými stránkami.
Dodnes vzpomínám na jeho dnes již téměř
prázdnou knihovní místnost, plnou výtisků různých tvarů, jazyků, vůní,
staletí a písem. Bohužel děd zemřel dříve, než byla moje mozková kůra schopna
ohodnotit tento poklad, který byl z jistých důvodů po jeho smrti téměř
všechen rozprodán.
Podařilo se mi, coby capartovi, zachránit nějaké to čtivo a tak mohu
někdy prolistovat a začíst se do knihy psané uctivým, slušným jazykem,
který v dnešních knihách chybí. Mohu říci, že je to škoda. Tehdejší Čeština
dávala příběhům další rozměr, vyprávění nabíralo zvláštní nádech tajemnosti,
rozmanitost a rustikálnost slov dávala lidským osudům a patáliím další,
dnes již zapomenuté rozměry. Zkrátka vyprávění příběhů v tehdejších knihách
mělo nejenom tělo, ale i duši.
Onehdá jsem uchopil drobnou knížečku, kterou jsem v minulosti přehlížel
a jí opovrhoval. Není divu. Je na ní nápis, který musí jakéhokoli pohrdače
konzumu odradit. Jistě si pamatujete, je-li Vám okolo třiceti let, že jste
byli v mládí oblažováni Japonským kresleným seriálem, natočeným pro Německou
televizi s písní, nazpívanou českým zpěvákem, třicetinásobným držitelem
zlatého slavíka, národním umělcem, Karlem Gottem. Tento seriálový paskvil
se jmenoval stejně jako předloha, se kterou má však společné snad jenom
to, že hrdinkou příběhu je včela. Ve skutečnosti je však originální předloha
skutečné umělecké dílo. Jak jsem pročítal text knihy, padala mi brada a
i slzu jsem musel občas zamáčknout. Spisovatel Waldemar Bonsels nebyl chrlič
knih a tak se dětem v oněch dobách dostalo do rukou kvalitní dílko, obsahující
poodkrytý smysl a systém fungování lidského světa a jeho skryté nástrahy.
Originální dílo je ve skutečnosti kódováno tak, že si čtenářský potěr musí
závěry a poučení vydedukovat sám a autor tak učí dítě samostatnému uvažování.
Příběh nemá uzavřený a jednoznačný konec, postavy příběhu nejsou nezranitelné,
nemají jen dobré, nebo jen špatné vlastnosti, smrt není zaobalena do klišé
nových začátků a příběh sám se také smrti nevyhýbá. Dnes, v době plastových
knih a předražených ilustrovaných jednohubek pro dětské čtenáře, obsahující
předžvýkaný obsah, který skrývá jen autorovo neumětelství a pohrdání intelektem
dítěte, román pro děti od Waldemara Bonselse vyčnívá a září. Žádné čtení
pro budoucí zmrdy. O to více zamrzí, že byl tento román třicet let po jeho
napsání zneužit německou říší k šíření nacismu mezi nejmenší čtenáře. Včelkou
Májou si však Goebels instaloval do oficiálního učení a výchovy jugend
velmi liberální postavičku uvažující včelky, která používá rozum a cit
před slepými a nesmyslnými rozkazy. To v pozdější době zachránilo knihu
před osudem mein kampfu a ostatního oficiálního škváru.
Ale ani v dnešní době se knize nevede lépe. Zkuste si vyhledat na internetu
cokoli o tomto románu. Ještě teď mi naskakuje husí kůže. Dance remixy písniček
ze seriálu, vyzvánění na mobily, fan kluby seriálu, fan kluby Vilíka, prostě
zmrdí kultura pohltila a zkomolila poselství románu a výsledkem jsou leštěné
prdy a znásilněné původní poselství. Hrůza mě polila potem, když mě jeden
z odkazů zavedl na stránky Dámy.cz, kde Aťka Janoušková vydělává prachy
na tom, že křtí novou prodejní značku medu, využívajíc přitom spojení svého
hlasu s výše uvedeným seriálem. Nenašel jsem jedinou rozumnou stránku,
která by nabízela ke koupi knižní vydání tohoto povedeného dětského románu.
Všude jen samá pračka na peníze. Smůla, z našich dětí vyrůstá pod dohledem
zmrdí kultury plevel a bodláčí a v tomto ohledu nelze vidět budoucnost
optimisticky. Stačí zapnout v neděli ráno televizi. V ní uváděné pořady
pro děti spíše připomínají záběry z útrob ústavu mentálně postižených (teletubies,
pokémoni atd.). Dlouho jsem neviděl pohádku, ve které by nebyl svět pokroucen
a upraven tak, jak chtějí zmrdi s jejich optikou vidění světa. Dítě není
debil, ale vystavení mladého a tvárného mozku přílivu těchto sraček ze
všech možných zdrojů, vytváří budoucí závislosti na výdobytky konzumní
společnosti a degenerují mozek na pouhopouhé bezmyšlenkovité přijímání
předložené reality.
Přátelé. Na těchto stránkách řešíme problémy se současným zazmrdováním
a možná nám samotným nedochází, že nevědomky instalujeme vzorce současného
obrazu světa vlastním dětem tím, že jim předkládáme ke čtení a vzdělávání
výtvory zmrdí kultury. Dlouho jsem přemýšlel, zda článek o dětském románu
na D-Fense patří. Dle mého skromného názoru ano, protože spousta čtenářů
tohoto weblogu děti má, ale v zápalu boje s dospělými zmrdy často přehlíží
vývoj dětské osobnosti. Těm, kdo ještě není oharantěn, bych chtěl tímto
článkem s přiloženou přílohou dát alespoň důvod k zamyšlení, zda to, s
čím přichází do styku mládež v dnešní době, v dětských knihách i jinde,
je opravdu dobré, pro samostatné a inteligentní myšlení a pro projevy budoucí
generace. Sami si srovnejte útržek původního znění knihy s tím, co si sami
vybavíte pod pojmem a názvem včelka Mája. To je rozdíl, co? A to neuplynulo
ani sto let.
Má kniha o včelce Máji pochází z roku 1921 a je to jeden z prvních
překladů do češtiny. Román sám vznikl v roce 1912 a okamžitě se stal nejen
v Německu bestselerem. Velmi vtipný a trefný popis hmyzí říše, nápadně
se podobající skutečnému světu lidí a hledání lidských bytostí v nás samých,
se stala mezi tehdejšími dětmi velmi oblíbenou. Mé rozhodnutí opsat na
D-FENSE do přílohy celou knihu, překazil nedostatek času, který díky současnému
pracovnímu vytížení nebudu mít ani v blízké budoucnosti. Předkládám proto
v příloze k článku k přečtení z originálu jen to, co jsem stihl opsat.
05.02.2005 Týpek
Waldemar Bonsels:
VČELKA MÁJA
A její příhody
Román pro děti.
Přeložil: Jaroslav
Hloušek
Obrázky od: Rudolfa
Matesa
1921
Nakladatel Gustav
Voleský, knihkupec.
Praha-Král. Vinohrady
Knihtiskárna Bělský
a Ježek v Praze
1.
Májin útěk z domova.
Stará včela, která včelce
Máji pomáhala, když procitla k životu a vyklouzla z buňky, jmenovala se
Kassandra a požívala v úlu velké vážnosti. Byly tehdáž vzrušené dny, protože
ve včelím národu vypukla vzpoura , kterou královna nemohla potlačiti.
Zatím, co zkušená Kassandra
osušovala malé Máji, jejíž příhody budu vypravovati, velké čisté oči a
upravovala jí poněkud něžná křídelka, bzučelo to hrozivě ve velkém úli
a malá Mája usoudila, že jest velmi teplo a řekla to své společnici.
Kassandra se starostlivě
rozhlédla, ale neodpověděla maličké hned. Podivila se, že dítě tak záhy
dovede se vyjádřiti, však vskutku tomu tak bylo, teplota a dusno byly téměř
nesnesitelny. Mája viděla, kterak neustále včela za včelou spěchají mimo
ni, bylo tu spěchu a ruchu, že chvílemi jedna přes druhou přelézaly a jiné
zase jako v chomáčích sbalené se valily mimo.
Pojednou ocitla se královna
v jejich blízkosti. Kassandra a Mája byly poněkud poodstrčeny, ale trubec,
mladý přívětivý včelí panáček uhlazeného zevnějšku, spěl jim na pomoc.
Uklonil se Máji a poněkud zmaten hladil si blyštící se chmýří na prsou
přední nožkou, která jest včelám paží a rukou.
„Zlá věc!“ pravil Kassandře.
„Roj povstalců opustí město. Provolali již novou královnu.“
Kassandra si ho valně
nevšímala. Ani mu nepoděkovala za přispění a Mája cítila zřejmě, že stará
dáma je k mladému pánovi nehrubě přívětiva. Neodvážila se ani ptáti, dojmy
přicházely tak náhle jeden po druhém, až ji to přemáhalo. Zmocnilo se jí
rozčilení a počala jemně bzučeti.
„Co ti připadá,“ řekla
Kassandra. „Není tu již dosti hluku ?“. Mája ihned ztichla a upřela tázavé
oči na svou starší přítelkyni.
„ Pojď sem,“ pravila
k Máji, „ zkusíme se tu trochu udržeti.“
Chopila Máji za krásné
třpytné křídlo, jež bylo ještě měkké, nové a ku podivu průhledné, strčila
ji do volného koutku a k plástvím, jež byly naplněny medem.
Mája stanula a přidržela
se pevně jedné plástve.
„ Zde to příjemně voní,“
řekla Kassandře. Stará byla zase všecka nesvá.
„ Je třeba, aby ses
naučila čekati,“ odpověděla. „ Dítě, vychovala jsem tohoto jara již několik
set včelek a navedla je k prvnímu letu, ale jediná nebyla tak všetečná
jako jsi ty. Podobá se, žes jakousi přírodní vyjímkou.“
Mája se zarděla a strčila
oba něžné prstíky do úst.
„ Co je to přírodní
vyjímka ?“ ptala se ostýchavě.
„ O, to je cosi velmi
nezpůsobného,“ zvolala Kassandra, která mínila ovšem prstíky v ústech a
nedbala otázky. „ Nyní dej pozor na vše, co ti povím, nemohu se s tebou
dlouho obírati, vylíhly se opět nové včelky a má jediná pomocnice v tomto
oddělení jest beztoho nanejvýš prací zmožena a naříká si, že jí hučí v
uších. Posaď se tu.“
Mája uposlechla a hleděla
velkýma hnědýma očima na svou učitelku.
„ První pravidlo, jež
si musí mladá včelka vštípiti v paměť, jest to,“ řekla Kassandra s povzdechem,
„ že každá každičkou myšlenkou a všemi skutky spolu s ostatními musí dbáti
prospěchu všech. Podle našeho státního řádu, který od nepamětných dob za
správný uznáváme a který se také nejlépe osvědčil, jest to jediný základ
pro blaho státu. Zítra poprvé vylétneš. Starší družka tě bude provázeti.
S počátku musíš přestati jen na krátkých letech a pamatovati si dobře věci,
mimo něž poletíš, aby ses dovedla vrátiti. Tvá společnice naučí tě znáti
mnoho květin a květů, jež mají nejlepší med, těm musíš se naučiti na paměť,
tomu žádná včela neujde. První z nich můžeš si ihned zapamatovati: jsou
to pohanka a lípový květ. Řekni to po mně.“
„ Nedovedu toho,“ řekla
malá Mája, „ je to hrozně těžké. Vždyť je později uvidím.“
Stará Kassandra vyvalila
oči a pohodila hlavou.
„ S tebou bude pořízení,“
vzdychla, „ to už teď vidím.“
„ Budu později po celičký
den snášeti med ?“ ptala se včelka Mája.
Kassandra vzdychla hluboce
a zahleděla se vážně a smutně na včelku. Zdálo se, jakoby vzpomínala na
svůj vlastní život, jenž od počátku až do konce byl všecek pln námahy a
práce. Pak promluvila zjemnělým hlasem patříc laskavě na Máju:
„ Májo moje maličká,
poznáš sluneční záři, vysoké zelené stromy a kvetoucí louky plné květin,
lesknoucí se jezera a bystré třpytné potoky, zářivé modré nebe a posléz
snad i člověka, jenž jest nejvyšším a nejdokonalejším dílem přírody. Nad
všechny ty krásy stane se tvou radostí práce. Hleď, to vše je ještě před
tebou, mé srdéčko, máš proč býti šťastnou.“
„ Dobrá,“ řekla malá
Mája, „ to také chci !“
Kassandra se dobrotivě
usmála. Nevěděla právě, odkud to přišlo, ale pocítila náhle zcela zvláštní
lásku k malé Máji, jako dosud k žádné malé včele, pokud se pamatovala.
A tak se stalo, že malé Máji více pověděla a vyprávěla, než obyčejné včely
slýchávají prvního dne života. Udílela jí mnoho zvláštních rad, varovala
ji před nebezpečími zlého světa tam venku a jmenovala jí před nejnebezbečnější
nepřátele, co jich má včelí národ. Posléze mluvila též dlouho o lidech
a vkládala včelce do srdce první lásku k nim a zárodek velké touhy po seznámení
se s nimi.
„ Buď zdvořilá a vlídná
ke všemu hmyzu, s kterým se potkáš,“ pravila ke konci, „ pak naučíš se
od něho mnohému spíše, nežli ti dnes mohu říci, ale střes se před sršni
a vosami. Sršni jsou naši nejmocnější a nejhorší nepřátelé a vosy jsou
ničemné, loupežné plémě bez domova a víry. My jsme silnější a mocnější
než ony, ale ony kradou a vraždí, kde mohou. Svého žihadla můžeš užíti
proti všemu hmyzu, aby sis zjednala vážnosti a k své obraně; bodneš-li
však teplokrevné zvíře nebo dokonce člověka, zemřeš, neboť tvé žihadlo
uvízne v jejich kůži a zlomí se. Bodni taková stvoření jen v případu nejvyšší
nouze, ale učiň tak zmužile a neboj se smrti, neboť my včely vděčíme svou
velkou vážnost a úctu, které všude požíváme, své odvaze a moudrosti. A
nyní žij blaze, malá Májo, provázej tě štěstí ve světě a buď věrná svému
národu a své královně.“
Včelka přikývla a opětovala
políbení a objetí své staré učitelky. Uložila se s tajnou radostí a pohnutím
k spánku a nemohla skoro nedočkavostí usnouti, neboť nastávajícího dne
měla poznati velký širý svět, slunce, nebe a květiny.
Ve včelím městě nastal
zatím klid. Většina mladých včel opustila říši, aby si založila nový stát.
Dlouho bylo slyšeti, kterak veliký roj bzučí v slunném kraji. Nestalo se
tak ze zpupnosti aneb z odboje proti královně, nýbrž proto, že se národ
tak silně rozmnožil, takže v městě nebylo již dosti místa pro všechny obyvatele
a že nebylo možno tolik zásob medu donésti, aby všem na zimu vystačil.
Vždyť značný díl medu v létě nashromážděného musil býti ponechán lidem.
Taková byla stará státní smlouva, za to lidé zabezpečovali zdar města,
pečovali o klid a bezpečnost a v zimě je chránili proti mrazům.
Příštího jitra slyšela
Mája na svém lůžku radostné volání. „Slunce vyšlo !“ Ihned vyskočila a
připojila se k jedné dělnici. „ Dobrá,“ pravila dělnice přívětivě, „ můžeš
se mnou letěti.“
U brány zastavily je
stráže. Byla tam pořádná tlačenice. Jeden ze strážců brány řekl malé Máji
národní heslo, bez něhož žádná včela není vpuštěna do města.
„ Pamatuj si je,“ řekl,
„a noho štěstí k prvnímu letu.“
Když včelka vystoupila
před bránu, musila zavříti oči pro velké světlo, jež ji oslňovalo. Byl
to svit zlata a zeleně nade vše mocný a hřejivý a zářící, že blahem nevěděla,
co by měla činiti neb promluviti.
„ Toť vskutku velkolepé,“
pravila k své průvodkyni. „ Tudy se letí dovnitř ?“
„ Nikoli, jen sem !“
pravila druhá. Mája zvedla hlavičku, zamávala krásnými novými křídly a
pocítila náhle, že česlo, na němž seděla, jakoby pod ní zmizelo, A současně
bylo ji, jakoby ujížděla země pod ní vzad a jakoby jí vstříc přicházely
velké zelené báně. Její oči zářily a srdce plesalo.
„ Letím,“ volala, „
opravdu letím! Tj. vskutku cosi znamenitého.“
„ Ano, letíš,“ pravila
dělnice, která měla co činiti, aby jí zůstala po boku. „ Hle lípy, k nimž
letíme, jsou naše zámecké lípy, dle nich zapamatuješ si polohu našeho města.“
„ Chtěla bych ještě
rychleji,“ pravila Mája. „ Jak voní sluneční záře !“
„ Ne, to květy voní,“
řekla dělnice stěží popadajíc dech. „ Leť však pomaleji, sice ti nepostačím
a ty si takto nezapamatuješ krajinu k zpátečnímu letu.“
Leč Mája neslyšela.
Byla opojena radostí, sluncem a štěstím ze života. Bylo jí, jakoby šipkou
ujížděla mořem zelenavého světla vždy větším a větším krásám vstříc. Pestré
květiny jakoby na ni volaly, tiché osvětlené dálky ji lákaly a modré nebe
žehnalo jejímu jásavému rozletu mládí. Tak krásně nikdy již nebude jako
dnes, pomyslila si, nelze se obrátiti, nelze na nic mysliti než na slunce.
Pod ní střídaly se pestré
obrazy, volně a široce táhla se ozářená, žirná země. Slunce je asi celičké
ze zlata, myslila si včelka.
Když dolétla nad velikou
zahradu, která se zdála odpočívati v samých kvetoucích oblacích třešní,
šípků a bezu, spustila se k smrti vysílena. Padla na záhon rudých tulipánů
a přidržela se pevně jednoho z velkých květů, přitiskla se k stěně květu,
zhluboka a blaženě vydychujíc hleděla přes třpytné okraje květiny na zářící
modrou oblohu.
„ O jak neskonale krásněji
jest v širém světě venku,“ zvolala, „ než v tmavém včelím městě.“ Nikdy
se tam nenavrátím, abych nosila med a robila vosk. O zajisté, nikdy to
nebudu dělati. Chci se dívati na kvetoucí svět a poznávati jej, nejsem
jako jiné včely, mé srdce volá po radosti a změně, po požitku a dobrodružstvích.
Nezaleknu se nižádných nebezpečí, což nemám sílu, odvahu a žihadlo ?“
Smála se bujností a
radostí a požila hluboký doušek sladké šťávy z kalicha tulipánu. Velkolepé,
myslila si, život je vskutku nádherný.
Ach, kdyby malá Mája
byla tušila, co nebezpečí a svízelů ji očekává, byla by si to jistě rozmyslila.
Leč netušila ničeho a setrvala při svém záměru. Únava ji brzy přemohla
a usnula. Když procitla, bylo slunce to tam a na zemi se snesl soumrak.
Srdce jí zabušilo a váhavě opustila květinu, jež se počala na noc zavírati.
Ukryla se pod velkým listem vysoko v koruně starého stromu a v usínání
pomyslila si s důvěrou:
„ Neztrácej hned s počátku
odvahy. Slunce opět vyjde, toť jisto, Kassandra tak pravila, je možno tvrdě
a pokojně spáti.“
2.
Jendův růžový dům
Když malá Mája procitla,
bylo již jasno. Zkřehla poněkud pod velkým zeleným listem a první pohyby
dařily se jí jen stěží a zvolna. Držela se pevně žilky listu a dala svým
křídlům se chvěti a mihati, aby se stala opět pružnými a sprostila je prachu.
Pak přihladila si světlé vlásky a protřela si oči. Opatrně popolezla až
na okraj listu a rozhlížela se vůkol.
Byla všecka oslněna
nádherou a leskem ranního slunce. Vysoko nad ní se leskly listy zelenavým
zlatem: tam, kde sama seděla, byl ještě chlad a stín.
Krásný ty můj světe,
Myslila si včelka. Jen zvolna připamatovala si všech událostí minulého
dne, všech míst a všech krás, které uzřela. Leč byla odhodlána nevrátiti
se do úle. Ovšem, když vzpomněla si na Kassandru, zabušilo jí srdce. Ale
bylo již věru nemožno, že by ji Kassandra nalezla. Ne a ne, nestála o tu
radost, stále vyletovati a vraceti se, sbírati med anebo robiti vosk. Chtěla
býti šťastna a svobodna a užívati života po svém: nechať z toho pojde cokoli,
chce to snášeti. Tak lehkomyslně myslila Mája, ovšem také proto, že nedovedla
si představiti, co ji ještě čekalo.
Tam v dáli rdělo se
slunce. Mája viděla, kterak se leskne a září a zmocňovala se jí tajná netrpělivost.
Pocítila též hlad. Tu vznesla se bez obavy ze svého úkrytu jasně a radostně
bzučíc do šíra, do světlého mihotavého vzduchu a v hřejivou sluneční zář.
Zamířila klidným letem přímo k červené záři květů, jež jakoby jí kynula
a když se přiblížila, ucítila dech tak sladké vůně, že byla téměř všechna
zmámena a stěží dostihla velkého rudého květu. Vznesla se na nejkrajnější
prohnutý plátek a přilnula pevně k němu. Tu, jak se plátek zakolísal, skulila
se jí vstříc jiskřivá stříbrná kulička, téměř tak velká jako ona sama:
byla průhledná a hrála všemi duhovými barvami. Mája se hrozně ulekla, zároveň
ji však nádhera chladné stříbrné koule okouzlila. Průsvitný míč svezl se
mimo, sklonil se přes okraj plátku, skočil do slunné záře a spadl do trávy.
Mája polekána zlehka
vykřikla, vidouc, kterak krásná koule se dole rozstřikla v mnoho drobounkých
perliček. V trávě se to mihotalo teď živě a hbitě, stékaly chvějící kapičky
po stoncích a zářily jako diamanty v světle lamp. Mája teď poznala, že
to byla veliká krůpěj rosy, která se utvořila v květinovém kalichu za vlahé
noci.
Když se opět otočila
ke kalichu, spatřila brouka s hnědými krovkami a černým krunýřem na prsou,
sedícího u ústí kalicha. Byl o trochu menší než ona, držel se klidně na
svém místě a díval se na ni vážně, ale nikterak nepřívětivě. Mája ho zdvořile
pozdravila.
„ Patřila koule Vám
?“ zeptala se. A když brouk neodpovídal, dodala: „ je mi velmi líto, že
jsem ji shodila.“
„ Míníte krůpěj rosy?“
tázal se brouk usmívaje se rozpačitě. „ Pro tu si nečiňte starostí. Já
jsem právě pil a moje žena nikdy vody nepije, trápí ji ledvinová choroba.
Co tu chcete ?“
„ Která je tato nádherná
květina ?“ pravila Mája nedbajíc jeho otázky. „ Buďte tak laskav a povězte
mně jak se jmenuje.“
Vzpomněla si na radu
Kassandřinu a byla zdvořilou, jak to jen dovedla. Brouk napřímil třpytnou
lesklou hlavu s hrudním štítem. Šlo to lehce a hladce, neboť zcela krásně
přiléhala a beze zvuku se otáčela sem a tam.
„ Jste snad včerejší
?“ smál se ne právě zdvořile Májině nevědomosti. Vůbec měl do sebe cosi,
jak Máji připadalo, nehrubě jemného: jsouť včely vzdělanější a dovedou
se lépe chovati. Leč zdál se přece dobromyslným, neboť uzřev, kterak Májiny
líce se zarděly rozpaky, byl již shovívavější k její nevědomosti.
„ Je to růže,“ pravil,
„ abyste tedy věděla. Ubytovali jsme se tu před čtyřmi dny a daří se jí,
dík naší péči, znamenitě. Prosím přistupte blíže !“
Mája váhala, ale přemohla
obavu a pokročila o píď. Brouk stiskl světlý lístek stranou a tak vstoupili
druh vedle druha do úzkého prostoru světle růžových stěn tlumeně osvětleného.
„ Máte to zde vskutku
půvabné,“ řekla Mája opravdově nadšena. „ Vůně tu je přímo omamující.“
Brouk měl radost, že
Mája nalézá zalíbení v jeho příbytku.
„ Je třeba se vyznati
se ve volbě příbytku,“ usmál se blahosklonně. „ Jaký pán, takový krám –
dí staré přísloví. Je libo trochu medu ?“
„ Ach, to by mi bylo
vskutku velmi vhod,“ zvolala Mája. Brouk přikývl a zmizel za stěnou. Mája
se blaženě rozhlížela. Přitulila se tvářemi i ručkami k něžným růžově prosvítavým
záclonám, vdechovala vzácnou vůni a byla vzrušena radostí, že smí prodlévati
v tak krásném obydlí. Je vskutku rozkoší žíti, myslila si a tento příbytek
nelze z daleka přirovnati k dusným a přeplněným prostorám, v nichž my žijeme
a pracujeme. Již to ticho je tak vznešené.
Tu zaslechla, kterak
brouk za stěnou hlasitě hubuje. Bručel zle pohněván a Máji připadalo, jakoby
někoho uchopil a strkal nepříliš jemně ku předu. V tom postihla jasný hlásek
plný úzkosti a mrzutosti a zaslechla slova: „ Ovšem jsem-li sám, troufáte
si ke mně blízko, ale počkejte, jak se Vám povede, až si přivedu soudruhy.
Jste hrubec. Dobrá, odcházím. Ale co jsem Vám řekl, jistě si nedáte za
rámeček.“
Mája byla velmi poděšena
pronikavým hlasem cizince, zněl tak ostře a zlobně. Zaslechla ještě jak
spěšně se vzdaluje. Brouk se vrátil a hodil rozmrzen kouskem medu.
„ Je to k zlosti,“ povídá,
„ nikde není pokoje od té čeládky.“
Mája pro hlad zapomněla
poděkovati, nabrala si rychle plná ústa medu a žvýkala, zatím co brouk
stíral si pot z čela a uvolňoval si poněkud okruží, aby mohl lépe dýchati.
„ Kdo to byl ?“ ptala
se Mája plnými ústy.
„ Dojezte, prosím, dříve
a spolkněte sousto,“ povídá brouk, „takto Vám není rozuměti .“
Mája poslechla, ale
rozhněvaný domácí pán nepopřál jí času k nové otázce. Zlostně vyjel.
„ Mravenec to byl. Ta
čeládka si myslí, že našinec skládá a střádá den ke dni jen pro ně. A jen
tak zhola, bez pozdravu neslušně vrazí do komory ! To mne dohřálo. Kdybych
nevěděl, že té čeládce vskutku bývá zle o sousto, neváhal bych ani okamžik
nazvati je zloději.“ Náhle se vzpamatoval a obrátil se k Máji:
„ Promiňte, zapomněl
jsem se Vám představiti, jsem Jenda z rodiny Zlatohlávků.“
„ Mně říkají Mája,“
řekla ostýchavě včelka. „ Velice mne těší, že jsem Vás poznala .“ Prohlížela
si teď pozorně Jendu. Ten ukláněl se znova a znova a rozčeřil svá tykadla
ve dva malé hnědé vějíře. To se obzvláště Máji líbilo.
„ Máte znamenitá tykadla,“
povídá, „ jedním slovem rozkošná.“
„ Ovšem,“ mínil Jenda
polichocen, „ zakládám si na nich. Chcete viděti rub ?“
„ Smím-li prositi,“
řekla Mája. Brouk otočil rozčeřená tykadla stranou a vystavil je slunečním
paprskům.
„ Znamenité, že ano
?“ ptal se.
„ Nevěřila bych, že
cos takového je možno,“ odvětila Mája. „ Má tykadla jsou tak nepatrná.“
„ Inu ovšem,“ mínil
Jenda. „ Každému své. Za to máte nesmírně krásné oči a zlaté zabarvení
Vašeho těla má mnoho do sebe.“
Malá Mája zářila štěstím.
To jí ještě nikdo neřekl, že je na ní co krásného. Byla všechna rozkochána
radostí ze života a vzala si rychle ještě sousto medu. „ Jest výtečný,“
pravila.
„ Prosím berte si jen
ještě,“ řekl Jenda poněkud udiven dobrou chutí svého hostě. „ Je to růžový
med z první sklizně. Jen třeba se míti na pozoru, abychom si nepokazili
žaludek. Je tu též ještě rosa, máte-li snad žízeň.“
„ Děkuji mnohokrát,“
řekla Mája. „ Ráda bych lítala, dovolíte-li.“
Brouk se smál. „ Lítati
a jen lítati,“ řekl. „ To máte Vy včely v krvi. Nechápu, proč ten ustavičný
shon. Jest mnohem lepší, zdržovati se na jednom místě. Nemyslíte ?“
„ Ach, lítám tak ráda,“
řekla malá Mája. Brouk odhrnul jí zdvořile růžovou záclonu.
„ Vyprovodím Vás. Dovedu
Vás k plátku na rozhled, odkud můžete pohodlně odlétnouti.“
„ Ó, děkuji,“ řekla
Mája. „ Mohu odletěti odkud chci.“
„ V tom máte přednost
přede mnou,“ řekl. „ Mně působí rozpětí spodních křídel obtíže.“
Stiskl jí ruku a odsunul
poslední záclonu. „ Ó, Bože ! Modré nebe !“ jásala Mája, „ žijte blaze.“
„ Na shledanou“ řekl
Jenda a poseděl chvíli na nejvyšším růžovém plátku a hleděl za malou Májou,
jež rychle přímou čarou vzlétla vysoko k nebi do zlaté sluneční záře a
do čistého ranního vzduchu. Pak vzdych bezděčně a zalezl zadumán do chladného
růžového kalichu. Bylo mu trochu teplo, ačkoli bylo ještě záhy. Bzučel
si pro sebe ranní písničku, která v růžovém přísvitu růžových plátků a
v teplé sluneční nádheře zaznívala:
V slunci tone zeleň
kraje,
Léto teplem hýří,
Odkud kvetou krásné
růže,
Z života se těším
též.
Kde jsem zrozen, nevím
sám,
Blaze je mi tam,
kde jsem:
V květech růže den
co den,
V samé kráse žiji.
Málo dbám o světa
běh,
Šťasten žiji skrytě,
Až pak růžím zvadne
květ,
Skončím také život
svůj.
A venku vstával zvolna
zářivý letní den nad kvetoucí zemí.
3.
Lesní jezero a jeho
obyvatelé
„ Ach,“ pomyslila si
malá Mája odlétajíc, tak zkušený muž jako on, jistě by mně nejlépe poučil.
Ale snad ještě dnes sama člověka potká. Chtivá světa s veselou myslí bloudila
lesklýma očima po širém pestrém kraji, jenž se pod ní rozkládal v letní
nádheře.
Přiletěla k veliké zahradě,
hýřící tisícerými barvami. Setkávala se s množstvím hmyzů, kteří na ni
volali poutnickým pozdravem a přáli jí veselou cestu a hojnou žeň. Kdykoliv
potkala některou včelu, zabušilo jí s počátku trochu srdce, neboť cítila
se pro svou nečinnost přece trochu vinnou a obávala se, že potká známé.
Ale brzy seznala, že včely se nikterak o ni nestarají.
Tu uzřela náhle, že
pod ní svítí se bílé nebe do nekonečné hloubi. Myslila zprvu polekána,
že snad příliš vysoko vyletěla a že zbloudila v nebi, ale tu vidí, že na
okraji onoho podzemního nebe se zrcadlí stromy a poznala k své radosti,
že to je velká tichá vodní hladina, která se tu prostírala modrá a čistá
v ranním klidu. Snesla se plna radosti až k samé hladině a viděla sebe
samu letěti ve vodním zrcadle, viděla svá jasná křídla blyštit se jako
čistě třpytné sklo, dbala, aby jí nožky u těla správně ležely, jak jí tomu
Kassandra učila a viděla, kterak se odráží ve vodě krásná zlatá barva jejího
tílka.