V souvislosti s diskusí na téma povinná výbava bych rád vznesl jeden
požadavek.
Myslím, že v době, kdy se utahují šrouby a do povinné výbavy
začíná patřit kompletní sada pneumatik na zimu pro některé silniční úseky,
sada formulářů, reflexní barva, reflexní vesta a mimo jiné se diskutuje
o velice potřebných věcech jako alokoholtestery, nazrál čas na jeden výrazně
důležitý doplněk. A tím je povinná GPS autonavigace pro mimopražské.
Zdůvodnění je prosté. Kdykoliv vidím při jízdě po Praze auto s mimopražskou
poznávací značkou, jsem nucen ubrat plyn a věnovat mu zvýšenou pozornost.
Neboť něco tak nepředvídatelného aby člověk pohledal.
... Dobře, tak ne vždycky, ale většinou ano.
Mimopražský řidič se v Praze neorientuje. Zhusta pochází z obcí o dvou
ulicích a jedné křižovatce a trefí od chalupy k prasečáku, maximálně na
místní hřbitov. Jakmile vjede do Prahy, zhnědne mu z toho množství silnic,
křižovatek, nadjezdů a podjezdů sedačka. Takový řidič je pak naprosto nepředvídatelný,
neboť křižuje tříproudovku stylem osmisměrka a v zoufalé snaze zavděčit
se svému orientačnímu smyslu v kombinaci se strachem, že mine klíčovou
odbočku a zamotá se do změti jednosměrek, je schopen na sto metrech změnit
třikrát pruh, a to naprosto nečekaně.
Legislativu bych si představoval asi tak, že povinnost zapnout GPS
autonavigaci bude mít každý, kdo má SPZ z nějaké prdele o méně než deseti
tisíci duších a mine ceduli "Vítá vás hlavní město Praha".
Mimochodem, když už jsme u té Prahy a řidičů. Za poslední cca dva měsíce
jsem si postupně sestavil soukromý žebříček největších řidičů-ichtylů co
do rizika setkat se s nimi.
Na první místo jsem zařadil Vietnamce v orezlém Favoritu.
Potkat něco takového je takzvaně o držku. Takový tvor je schopen znenadání
zastavit uprostřed pruhu na hlavní, poté co zjistil, že jede blbě a začít
se pomocí zpátečky a prapodivných manévrů otáčet do protisměru, a to napříč
faktu, že okolo něj je vcelku hustý provoz. Zapomeňte na stereotyp dědka
v rádiovce z osmdesátých let, Vietnamec v rezeté plechovce vydá za deset
takových dědků a setkání s ním na ulici se může vyrovnat jedině setkání
s ožralým, zfetovaným a pološíleným kombajnistou řídícím svůj kombajn v
úzké jednosměrce proti vám.
Existuje jen jediná kombinace, která je horší než vietnamec v orezlém
Favoritu, a to je Vietnamec v orezlém a plně naloženém Pikapupyčo. Pokud
něco takového potkáte, utečte.
Druhé místo bez diskusí obsadila mrňavá buchta v obrovském offroutu.
Kdo viděl jet offrout o výtlaku menšího zaoceánského parníku, který
na první pohled zjevně nikdo neřídí, mi jistě dá za pravdu, že metr padesát
velkým buchtám taková zbraň do ruky nepatří.
Odmysleme si teď způsob, jakým si na takový šoustkár holčina vydělala
a soustřeďme se na její styl jízdy. Ten se dá parafrázovat slovy čísaře
Nerona: Není pražského lidu. Tedy kdo neuhne včas, má smůlu. Offrout
takové slečny disponuje tlustými pochromovanými nárazníky, tlustými jako
moje stehno, orientační smysl zmíněné slečny se omezuje na rozpoznání odbočky
k oblíbenému kosmetickému salonu a řidičské schopnosti pak na schopnost
zatočit volantem, sešlápnout plyn a na konci cesty potom i brzdu.
Třetí místo má jednoznačně řidič bílé dodávky
Nevím jestli tyhle buzeranty někde klonují, ale jak potkám bílou dodávku,
jako bych se setkal s prasetem obecným. Tolik prasáren leckdy nevidím za
celý den ježdění, jako za pět minut sledování bílé dodávky. A to nemluvím
tentokrát jen o Praze, nýbrž o celé ČR.
Už mnohokrát jsem se pokoušel vymyslet racionální důvod, proč zrovna
řidiči bílých dodávek, ale jediné, co mě napadlo je, že bílá dodávka je
to nejlevnější, co se pro dopravu zboží dá pořídit a proto si je koupí
kdejaká firmička a z nedostatku peněz zaměstná na pozici řidiče asertivního
Forresta Gumpa, co si předevčírem vyzvedl řidičák.
Na čtvrtém místě můžeme ocenit řidiče tramvají.
D-FENS zhusta nadává na autobusáky v ČB, avšak já osobně s nimi v Praze
nemám špatné zkušenosti. S tramvajáky naopak ano. Již léta koluje urban
legend o věčné soutěži tramvajáků o počet osobních aut, napíchnutých na
takovou tu oj (nebo jaxe to jmenuje), co má tramvaj vepředu. Těžko tomu
uvěřit, avšak po setkání s několika (mnoha) kriply za potenciometrem jsem
tomu věřit začal.
Poslední setkání se mi udělalo v Karlíně na Sokolovské, kde jsem se
rozhodl zaparkovat vlevo. V těch místech je to jednosměrka a parkovat se
tedy dá (a musí) na obou stranách ulice. Parkovat vlevo však znamená postavit
se na protisměrné koleje a zacouvat do mezery. Když proti vám jeden tramwaj,
je to zážitek. Když se jedná o kripla, ze zážitku se stává adrenalinový
zážitek a vaše možnosti se zúži na jeden jediný pokus, a pokud možno, je
třeba spěchat. Modrá vesta, vidíc vás před sebou na kolejích, coby bezmocnou
oběť, otočí volume doprava a se slinou v koutku úst řítí několikatunové
monstrum na vaše malé autíčko v touze nabodnout vás jako motýla do sbírky.
V tu chvíli je potřeba zachovat ledový klid a urychleně zaparkovat. Máte
jen jediný pokus. Mě ta tramvaj minula v plné rychlosti asi o dva a půl
milimetru.
Další na řadě je výchovný poradce s mindrákem
Zpravidla se jedná o člena střední třídy, relativně dobře situovaného
v autě typu Volkswagen Polo apod. Do jeho výchovného kursu patří mimojiné
výuka pomalé jízdy, kurs úcty ke starším a pokročilejším, nebo trénink
světelné a zvukové signalizace.
Já se přiznám, že jezdím rychle. Neomlouvám se za to, ale ani si nevynucuji
prostor. Pokud nelze jinak, přizpůsobím se a jedu tempem šneka až do míst,
kde lze zrychlit. Neočichávám autům zadní nárazník, neproblikávám je, neukazuji
jejich řidičům ošklivá gesta, pokud jedou na můj vkus pomalu. Když někdo
smrdí třeba na Jižní spojce v levém pruhu a vpravo je volno, objedu ho.
Netrápím se tím. Když ho objet nemůžu, počkám, až to bude možné. Každou
změnu pruhu, nebo směru včas oznámím pomocí blinkrů. Myšky neházím. Myslím,
že největší problém v dopravě není rychlá jízda, nýbrž nepředvídatelné
a zmatené chování, či naschvály, které někteří řidiči dělají.
A proto dost dobře nechápu snahu vychovávat ostatní k pomalé jízdě.
Pokud chce někdo jet pomalu, ať jede, já mu bránit nebudu. Ale ať se nesnaží
mě vychovávat k obrazu svému.
A tak nechápu člověka, který zabere levý pruh a srovná rychlost s autem
v pravém pruhu, čímž znemožní lidem za sebou, aby ho předjeli. Nechápu
člověka, který má potřebu zablokovat auta v přípojném pruhu jen proto,
že jedou rychleji než on, a to přesto, že před ním je dost místa na plynulé
připojení, zatímco za ním se vine dlouhá šňůra bez mezery. Nechápu snahu
znemožnit předjetí postupným zrychlováním podle rychlosti předjíždějícího.
Také nechápu potřebu zastavit před každým přechodem, kde se někdo chystá
přecházet, i v případě, že široko daleko jsou na ulici jen dvě auta. Tyto
a mnoho dalších věcí nechápu, ale naučil jsem se je brát v úvahu.
At last (but not least) - prasič v dešti
Kdo jezdí po Praze, dá mi jistě za pravdu, že snad nikde se nenajde
tolik prasičů, jako v naší matičce. Řidiči Oktávek, Superbů a dalších TDi
záležitostí s kvalitním zrychlením, dokáží vytvořit situace, že jeden žasne.
Nevěřil bych, do jak malé díry se může Oktávka v plné rychlosti nacpat.
Problém ovšem je, že potenciální zájemce o tuto díru, který se nachází
v daném pruhu, zaregistruje prasící auto v poslední chvíli, kdy se mu takříkajíc
zjeví před čumákem. Bez blinkru, pokud možno přes dva pruhy. Za normálních
okolností se to dá skousnout. Ne však za deště na mokré vozovce. Kdykoliv
jedu v létě když prší do práce, zaregistruji po cestě několik bouraček.
Důvod je nasnadě. Na mokrém asfaltu to nebrzdí tak jako na suchém, avšak
prasečkáři prasí úplně stejně. Zdá se, že pod dojmem několika suchých týdnů
ztratí typický prasečkář pojem o základech fyziky pro základní školy.
***
Mimopražským se zákonitě musí zdát, že doprava v Praze je jeden velký
chaos, ale opak je pravdou. Je jen potřeba získat přehled a přizpůsobit
se. Už dávno neplatí stereotypy o strejcích v rádiovce nebo klobouku s
platem vajec na zadním okně, ani to o těch taxikářích. Dnešní stereotypy
jsou úplně jiné, stejně jako je jiná dnešní doprava.
Praha se stala velkou dopravní tepnou. Každý kamion, vezoucí francouzský
květák do Polska, nebo naopak polský do Francie jede přes Prahu, konkrétně
přes Jižní spojku a Barrandov. Šňůra kamionů se vine od Čerňáku až na Barrandov,
kamiony generují megatuny smradu, a to kvůli pár buzerantům, kteří se nedokážou
smířit s tím, že budou mít za humny dálnici.
Ještě před pár lety bylo za určitých okolností výhodné vyhnout se těmto
hlavním tahům jako Jižní spojka nebo magistrála, avšak dnes už ne. Trend
dnešní doby je zpomalit a zkomplikovat dopravu za účelem bezpečnosti chodců.
Stále častěji narážíme na retardéry, zvýšené přechody, nebo semafory pro
chodce. Snad nikde v Praze už nelze chytit zelenou vlnu. Hromady nekoncepčích
omezení, které nutí stále houstnoucí dopravu neustále zpomalovat, zastavovat
a pak zase akcelerovat, s negativním důsledkem, kterým je zvýšená spotřeba
paliva a množství smradu ve vzduchu. Na to doplácí pražané svými dýchacími
cestami, které se zhusta podobají chodbám v uhelném dolu. Alternativy nejsou
příliš použitelné, anebo já osobně žádnou použitelnou alternativu neznám.
MHD je pomalá, nepružná a neefektivní. Spoje nenavazují jak by bylo třeba
a většinu tras jedu několikanásobně pomaleji než autem. Jedinou použitelnou
alternativou se stává metro, ale jen v případě, kdy cestuji z jedné zastávky
metra na druhou, na jedné trase a nesmím jít nikam dál pěšky, nebo nedej
bože autobusem či tramvají. Když už se rozhodnu MHD použít, mám problém
se do ní narvat. Bez ohledu na denní dobu, v MHD je plno. Kde jsou ty časy,
kdy byla dopravní špička od pěti do osmi a pak od tří do sedmi, kdy jely
kolbeny z práce. Dnes je dopravní špička celý den. Mokré představy ekoaktivistů,
že všichni, kdo jezdí autem jednoho dne nechají kárku doma a nasednou do
MHD mě nutí k záchvatu smíchu. MHD by v tu ránu zkolabovala, na zastávkách
by stály davy lidí, všichni by se rvali o pár posledních centimetrů místa
uvnitř, do práce by doráželi s několikahodinovým zpožděním.
Myslím, že za stávající situace, kdy se Praha plní auty tak, že kde
se před pěti lety dalo v klidu parkovat je dnes téměř nemožné, je nerozumné
snažit se dopravu jakýmkoliv způsobem omezovat. Obzvlášť, když se jedná
o leckdy dost hloupé způsoby. Hezkou ukázku můžete vidět na této trase
(http://jdem.cz/ay6x2), kde je řidič nucen neustále točit volantem, kvůli
množství bezúčelných kruhových objezdů, na které navazují jednostranná
zúžení pruhů kvůli přechodům. Vlastně pořád musíte přejídět z pruhu do
pruhu.
Ostatně, retardéry jsou kapitolou sama pro sebe. Snaha vytvořit hrbolatou
cestu na pražských tankodromech je přinejmenším úsměvná. Mimochodem, napadlo
mě udělat anketu o nejhorší ulici v Praze. Byl bych rád, kdyby se pražáci
vyjádřili. Zahajuji Michelskou. Zkuste ji trumfnout.
Parkování
Co se týče parkování v Praze, tak z toho se v některých oblastech stala
noční můra. Dodnes jsem nepochopil k čemu jsou parkovací zóny. Snahu zvýhodnit
rezidenty na úkor ostatních lidí vnímám jako další zkurvený populismus
místních politiků. Obzvlášť když z lenosti převezmou model Prahy 1, který
byl vytvořen této části na míru s ohledem na turistický ruch.
Pokud chtěli udělat použitelný model, měli IMO zavést všude parkovací
hodiny a pro každou oblast vydat omezené množství celoročních parkovacích
karet komukoliv, kdo by zaplatil - tedy nikoliv jen rezidentům s dlouhodobým
trvalým pobytem.
Cyklisté
Cyklisti mají v Praze těžký život, to musím uznat. Mě osobně by ani
nenapadlo jezdit v Praze kamkoliv na kole. Populistická snaha místních
politiků o plnění kvót v kilometrech cyklostezek vyznívá naprázdno vzhledem
k tomu, že ty cyklopruhy jsou permanentně prázdné. Ať už je to úžasná cyklostezka
v ulici Vršovická, vedoucí mezi jízdním a parkovacím pruhem, nebo ještě
lepší v ulici U Plynárny, která je v podobě bílé čáry načmáraná na chodníku,
vedouc cyklisty okolo tlustých sloupů s veřejným osvětlením, anebo moje
oblíbená funny cyklostezka na nábřeží v podobě dvou deseticentimetrových
proužků. Možná kdyby umožnili cyklistům jezdit po chodníku, udělali by
líp. Protože jinak se holt musíme smířit s tím, že pro cyklouše není v
Praze místo.
***
Do budoucna vidím největší naději na zlepšení v dokončení okruhu. Ovšem
tu vzdálenější variantu. To by mohlo odsunout ty nekonečné šňůry smradlavých
kamionů a zefektivnit dopravu. Dále přesun části magistrály pod zem (pokud
se to povede a nebude to zase bastl) a rozšíření metra, neboť jak jsem
řekl, metro je jediná použitelná dopravní alternativa v Praze.
Nic dalšího se nechystá, pokud vím a tak nezbývá než doufat, že víc
než tři auta průměrná středostavovská rodina nepotřebuje.
20.02.2009 Lokutus