Zažil jsem zajímavou věc, jmenuje se perzekuční blud, paranoidní
schizofrenie, nebo bipolární schizotypní porucha. Nebudu Vás nudit tím,
jaké to není.
Řeknu rovnou jaké to je. Viděli jste film „Truman show“?
Jste hrdinou příběhu, středobodem vesmíru. Konkrétně já byl svého města.
V každé náhodě hledáte znamení, v každém slově hledáte potvrzení své teorie,
že vy jste všeho středem. Někdy to je pozitivní, někdy naopak. Oboje se
pokusím vysvětlit.
Například včera, byli jsme na výletě v Praze. Výlety jsou vůbec taková
fajn věc, tam se vždycky ta schíza mrcha chytne na vějičku. Přítelkyni
jsem vezl do Prahy na kosmetiku. Zaparkovali jsme poblíž a rozloučili se
„tak zavolej až budeš hotová a sejdeme se zase tady :*“. Mám teď trochu
volného času tak budu chodit kolem, podívám se co tu je zajímavého. Po
zhruba 5ti minutách proti mě procházela dvojice a nahlas řekla „je to magor“
a pokračovali v dialogu. Zbystřil jsem. Je to magor, je tady a už by schíza
chtěla naskočit. Já jsem ten magor, kterej přivezl svoji přítelkyni do
Prahy za milencem, ještě jí doveze? No to je k pláči. A pak jí zase poveze
zpátky. Samozřejmě je to plánovaná návštěva, takže někteří lidé se kolem
už motají a čekají jak se budu tu hodinu procházení se po Náměstí Míru
tvářit, když si zatím moje drahá polovička bude užívat někde „na kosmetice“
rozuměj se svým milencem. Nebejt na silnejch práškách od podzimu minulého
roku, rozjelo by se to, začal bych být nervózní, sledovat lidi kolem sebe,
jeden či druhej by mi přišel stejně oblečenej jako lidi co deně potkávám
v práci nebo v hospodě v našem městě a už by to jelo ... pak by se to obrátilo
buď v depresi – dělaj si z tebe srandu, nebo v mánii – seš slavnej komik
a tohle je tvoje další vystoupení.
Takhle vypadá a začíná schíza. Zdá se Vám to málo, nebo naopak neuvěřitelné?
Představ te si, že do firmy ve které pracujete koupí nové služební auto
pro účely všech co potřebují někam vyjet. Pokud v tom lítáte, první co
Vás napadne, super – pořidili mi služebák. Jen mi to nechtějí říct uplně
narovinu, abych moc nespychl. Takže to dělají takhle „inkognito“. Do firmy
se pořídili nové televize, rozvěsily se na každé oddělení jedna, když vyjdu
z kanceláře, běží tam výkonostní tabulky o každém oddělení zvlášť. Co se
tam ale zobrazuje když sedím ve své kanceláři na prdeli a pracuju na počítači?
No přece plocha mého počítače. Všichni sledují na velkých obrazovkách ve
výrobě mou plochu a baví se tím, jak nic nedělám. A když už něco dělat
začnu, náramě se baví tím, jak to dělám složitě a komplikovaně. Protože
se opravdu hodně nudili, vymysleli si hru. Jakmile kolega z mé kanceláře,
který ke mě sedí čelem zjistí můj záměr, ihned se snaží splnit tento úkol,
ale rychleji než já. Pokud to dokáže, vyhrál a má se komu smát. Sleduje
mou plochu počítače a v tu chvíli jak přijde na to co chci udělat – šup,
bleskurychle to udělá a má vyhráno. Já krok po kroku a pomalu pracuju,
potím se a jsem čím dál nervoznější z toho všeho. Jakmile vstanu a vyjdu
z kanceláře, kolega mě hlídá a samozřejmě obrazovky přepne a běží tam zase
výsledky. Představ te si, jak se asi cítíte, když vylezte ze své kanceláře
takhle ponížen. Všichni vědí, že nic neděláte. Oni se dřou, makaj jak čerti,
stojej u výrobních linek a pracují. Namísto toho vy řešíté pitomosti, které
nemají defakto žádnou hmatatelnou hodnotu a ještě to děláte tak komplikovaně,
že se na Váš účet baví celá firma. Výsledek je jasný, najat a placenej
jste za firemního šaška. Nemůže to být jinak. Začnete tomu věřit, ale není
Vám to moc po chuti.
No prostě srágory, hrozný. Nikomu nedoporučuju, ani nepřeju. Když jste
v tom, nevěříte ani Vás nenapadne, že by to neměla být pravda. Uvěříte
tomu, že ostatní nedělají nic špatného, jenom se prostě baví na Váš účet,
tak jak to bejvávalo např. na základce atp. prostě někdo za toho třídního
šaška – vola, musí bejt. Vlastně postupem času je z toho člověku nablití.
Zdá se mu, že nemá žádný kamarády, že je to hnusný se takhle někomu posmívat,
že je to nefér, podpásovka a jste z toho mimo. Nepracujete, nedáváte nic
za to co si berete. Jsou to takový zvláštní pocity. Sebeobviňování, deprese
ale i mánie. Může se to otočit během chvilky, Vaše nálade je kolísavá,
nestabilní.
Je mi 32 let, žiji v Ústí nad Labem, první ataku paranoidních bludů
jsem zažil kolem 19 roku. Od puberty jsem velmi nadměrně užíval marihuanu,
kolem 17 roku se přidala Extáze(MDMA), LSD a později Pervitin (šňupání).
Po krátké době užívání pervitinu jsem zažil první stihomam. Vlastně první
stihomam tzv. horortrip jsem zažil na LSD. Je to směšné, ale po zásachu
policie na technopárty v Teplickém opuštěném areálu, jsem zažil první strach,
úzkost a pocit, že jsem si doslova nadělal do kalhot. Zfetovaný jsem nebyl
schopen si to ověřit a zjistil jsem až doma, že se mi nic takového nestalo.
Celou dobu jsem se ale držel dál od lidí bál jsem se, že smrdím. Měl jsem
panickou hrůzu z toho, že se mi všichni tehdejší kamarádi budou smát a
budu terčem posměchu.
Později, zhruba rok před maturitou začal následně po užívání pervitinu
těžký stihomam. Na každé párty na kterou jsem jel a konzumoval LSD, extázi,
nebo pervitin, se zdálo, že se všechno točí kolem mě. Naschvál lidi dělájí
„zácpy“ tam kde chci projít. Najednou se tam nahrne spousta lidí. Když
chci k baru, všichni ho obsadí a něpustí mě k němu, pak se baví tím jak
jsem nesmělí a nedokážu se procpat k pultu a objednat si něco. Pokud tancuju,
kolem dokola mě obchází neustále ti samí lidé, posmívají se mi a snaží
se mě vyvést z rovnováhy, snaží se mě vypudit, nepatří sem, nechtějí mě,
posmívají se mi.
Po takových párty jsem doma brečel, nemohl usnout, trvalo to dlouho
než víra ve výše popsané pocity ustoupila a vrátil jsem se do normálního
života a fungoval ve škole. Později během několika měsíců se podobné pocity
začali objevovat i za stavu střízlivosti. Depresema a pocitem méněcennosti
jsem, přemýšlením nad smyslem života, dokonce nad svou sexuální orientací,
prostě nejistotou všeho jsem trpěl v podstatě od té doby, co jsem s marihuanou
začal. Řeknete si feťák, může si za to sám. Ano, máte pravdu. Nemůžu ale
za to, že mě rodiče pustili z dohledu. Od 14ti let jsem po těžkém rozvodu
rodičů zůstal sám v otcově bytě. Otec si našel novou přítelkyni, nenáviděl
jsem ji, stejně tak nového otčíma na matčině straně. Otec, tím že si našel
novou ženskou a na mě se vybod, mi sebral všechny iluze. Opustil mě a vzal
mi tím všechno čemu jsem do té doby věřil. Následně jako patnáctiletý začala
spoušť. Nikdo mě nehlídal, denní režim jsem si určoval sám. Měl jsem velké
štěstí, že jsem stále docházel do školy. Možná smůlu, kdybych do ní nedocházel,
bůh ví, jak by všechno dopadlo. Třeba lépe. V šestnácti letech první oslava
plná alkoholu a marihuany, jasné, dnes pro mnoho dětí standard. Určitě
to ale není správně.
Zpět ke stihomamu, jak jsem řekl, po příležitostném braní pervitinu
začali paranoidní stavy i za normálních okolností. Učitelka ve škole se
spikla s mými spolužáky. Vykládala schválně látku tak komplikovaně, že
se nedala pochopit. Následně všichni údajně sledovali jak reaguju, rozuměj
neumím přiznat že tomu nerozumím, bojím se zeptat abych nevypadal jako
blbec a tak vlastně prokoukávám jejich lest a přišel jsem na to. Strašně
mě to trápilo, jak je to možné, co jsem komu udělal, proč se proti mě všichni
spikly? Později cesty v autobuse, všichni mě znali, byl jsem ten týpek
co dříve hulákal, neuměl se ovládat, nahlas v autobuse vyprávěl svoje historky,
připadal si jako nadčlověk a superinteligentní bytost, která má jediná
patent na rozum. Pak přišel alkohol, bouračka v autě, pod vlivem samozřejmě.
Následně pokuta, šikovný příbuzný právník to uhrál pouze na přestupkové
řízení a pokutu zhruba 2.500,-. Mámě jsem přiznal pervitin a ta mě odvedla
do tehdejíšho K-centra, dostal jsem nějaké prášky, podruhé už jsem se tam
neukázal, prášky jsem bral prvních pár dní. Pervitinu jsem se od té doby
nedotkl.
Ihned po té následoval nástup na vojenskou službu. První měsíc jsem
byl jako znovuzrozený, veselý, kamarádský, všechno bez problémů. Na konci
měsíce přišla rvačka a potyčka s kolegou ve zbrani (beze zbraní), následovalo
11 měsíců hlubokých depresí, vyčítání si všech dříve provedených nekalostí,
krádeží, hluboké sebeobviňování za všechno ale zároveň jsem nevěděl za
co. Paranoidní žárlivost na přítelkyni, která se tou dobou bavila s naší
„partou“ mimo kasárny. Přemýšlení o sebevraždě, úzkost. Na nočních službách
následovala paranoia, o hře. Všichni tu hru hrají, hru na mojí neschopnost,
hru na udělání ze mě blbečka, sledování a vysmívání se mým neadekvátním
reakcím na banální či méně banální situace. V té době jsem napsal dopis.
V noci na službě jsem napsal dopis, kterému jsem se vyzpovídal, dopis plný
proseb proč? Proč mi to dělají? Co jsem komu udělal, byl jsem naštvaný
a sepsal jsem jak jsem jejich hru prokouknul, že už tu hru hrát nebudu,
že semnou si už nikdo nezahraje. Konec blbečka. Konec hry na šaška, blbečka
a klauna. Vojenská služba byla z výše popsaných důvodů jedno z nejhorších
věcí, které jsem ve svém životě prožil. Zajímavá příhoda byla, když se
mi porouchala Tatra, vzpomínám si na to ještě jako včera. Otevřel jsem
kryt baterie, přiložil klíč a chtěl povolit kontakt. Dotkl jsem se ale
kostry, objevil se velký ohňostroj a já v šoku zařval intuitivně „to byl
on!“. Vnitřně jsem měl pocit rozdvojené osobnosti a chtěl umlčet toho horšího
ve mě. Dostalo se mi to hodně pod kůži. Ale nikdy jsem nevěděl co s tím,
resp. že bych to mohl třeba léčit, to mě nikdy nenapadlo.
Jako malý kluk jsem si hrál na vojáky, později jsem si pořídil simsona,
jezdil na motorkách, obdivoval náklaďáky (táta býval řidič z povolání,
chtěl jsem být také), jakmile jsem začal kouřit marihuanu, veškerá motivace,
veškerá energie a chuť něco změnit šla stranou. Jako patnáctiletý jsem
se zajímal o počítače, tvořil jsem vebové stránky, jako jeden z prvních
u nás, dalo by se říct - šel jsem s proudem. Kouřením marihuany, poznáním
lidí točící se kolem ní a drog, technoscény a této party, jsem všechno
opustil. Nadále jsem už neměl žádný koníček. Rozjížděl jsem podnikání,
s bratrancem jsme kupovali v severních čechách levné monitory, vozili je
do západních čech, kde byla větší poptávka a ceny. Z prodeje jednoho monitoru
jsme měli pět stovek, do auta se jich vešlo 4 – 5, pěkný výdělek za jednu
cestu. Seznámil jsem se na vlastní popud s šéfem psího útulku na magistrátu
města, navrhl jsem jim tvorbu webových stránek zdarma, abych si tak vytvořil
vlastní jméno a měl reference. Všechno kouřením marihuany a poznáním lidí,
kteří byli tzv. „v pohodě“, na všechno jsem rezignoval. Nezajímalo mě nic
jiného než drogy. Otec mě zradil, odstěhoval se ke své přítelkyni, rezignoval
jsem na život. Párkrát jsem navštívil sestru a vyprávěl jí své chmurné
myšlenky, ptal jsem se jí proč jsem takový bez cíle, bez energie, jestli
teda nemám jinou sexuální orientaci. Nevím proč mě to napadlo, později
jsem zjistil, že jeden z party byl homosexuál a když jsme byli opilí nebo
zhulení, tak nás (mě) ošahával a využíval toho, že jsme si to nepamatovali
nebo se nemohli bránit. Pořád jsem přemýšlel nad tím co se mnou je v nepořádku,
začínaly deprese. Sestru už to nebavilo poslouchat, měla mého stylu života
pokrk. Nezlobím se za to na ní. Po té co jsem vyprávěl bratranci o efektivnosti
píchání pervitinu přímo do žil a zisku 30 % účinnosti oproti frkání nosem,
asi jsem přišel o posledního parťáka a kamaráda. Studoval jsem obchodní
akademii, i to fetování jsem bral ekonomicky. Proč se nechat připravit
o tu ránu, o ten nástup (jak psal v knize Memento, Radek John) a frkat
perník nosem. 30 % účinku vtahu a bez nástupu. Slovy mého otce, byl jsem
pako.
Jako ještě menší, jsem měl zajímavý povahový rys, když ještě rodina
mámy s tátou „funovala“ trpěl jsem těžkou žaludeční nervozou před každou
větší akcí (táborem, školou v přírodě) kam jsem měl jet. Měl jsem z toho
hrozné nervy a často jsem noc prozvracel a nemohl odjet, následně mě tam
taťka dovezl autem o den nebo dva později. Nevím jestli to s bipolární
poruchou nějak může souviset.
Po vojně jsem začal dělat pojišťováka, měl jsem červené sako, které
vydrželo ze začátku devadesátých let a podnikání mého otce. V roce 2002
jsem začal takto podnikat na ŽL já. Skončilo to fiaskem a katastrofou,
nevydělal jsem si skoro nic a svého šéfa jsem pošpinil u jeho nadřízeného,
byl jsem nejchytřejší a on to dělal podle mého soudu špatně, odešel jsem.
Následoval rok práce jako přípravář výroby v reklamní agentuře. Různorodá
práce na počítači, kontakt s lidma a celkem zábava. Velmi pěkná práce.
Nelíbilo se mi ale, že jsme část výplaty dostávali bokem a když jsem se
dozvěděl, že tiskař bere ve výsledku víc než já, protože může ještě pobírat
sociální dávky na děti, díky té nízké oficiální mzdě, dost mě to naštvalo.
Když mě něco naštve, odcházím. Následoval přestup do nového zaměstnání,
kde platili o trochu víc. Bylo to protekční místo sehnané tatínkem. Do
kolektivu jsem nezapad. Jak se zvyšoval tlak, v práci jsem nic nepředváděl,
výsledky byly žádné, začal stihomam, tentokrát konkrétní: jsem homosexuál,
ví to celé město, ví to všichni noví kolegové, jsem srab, nedokážu se ke
své orientaci přiznat, utahují si ze mě. Choval jsem se jako idiot, nelogicky
a nepředvídatelně. O práci jsem do 4 měsíců přišel, s tím že nadělám víc
škody než užitku. Jediné kdy to ze mě opadlo bylo na výletech mimo město,
myslím služebních, soukromě jsem neměl žádné aktivity. Ta práce byla projektový
manažer v reklamní agentuře. Po čtyřech měsícíh naprostého vyhoření jsem
se sám dostal na práci řidiče u České pošty. S nikým jsem se nebavil, nekamarádil,
nepovídal. Byl jsem uzavřený, s autem mi to moc nešlo. Párkrát jsem ho
odřel, párkrát přišel pozdě, byl jsem udán kolegou a vyhozen. Po těchto
třech měsících jsem skončil na pracáku. Našel jsem si práci pomocného dělníka
na stavbě ale svědomí mi nedovolovalo brát k tomu ještě podporu, tak jsem
se odhlásil. Rok jsem pracoval na stavbě. Tam jsem začal den co den pít,
vymetali jsme hospody a herny, dostal jsem se do kolečka půjček a nashromáždil
dluh „pouhých“ zhruba sto tisíc korun. Měl jsem ale neustále pocit, že
je něco špatně. Nerozuměl jsem tomu. Neměl jsem elán ani chuť do života.
Upíjet se a prohrávat peníze v automatech nebo kartách mě vyhovovalo.
Máma se na to nemohla dívat, měla bráchu v Anglii, který tam jel za
prací. Domluvila mi tam práci a vyslala mě. Dala mi deset tisíc, abych
měl něco do začátku. Dala mi to dva dny před odletem – chyba. Prohrál jsem
je. Podruhé mi peníze dala až přímo při odjezdu na vlakovém nádraží. Cesta
do Anglie, manuální práce v továrně a výplata, to bylo jako výhra ve sportce.
Následovali tři roky života v ráji. Hromada peněz. Ale neustále jsem měl
pocit, že musím dokázat že jsem schopný a odpovědný. Možná proto jsem si
držel přítelkyni s dítětem(jejím) a dokázal se o ně postarat, proto jsem
si dodělal C+E řidičský průkaz a začal v Londýně jezdit kamionem, chtěl
jsem dokázat, že semnou je vše v pořádku a dokážu dělat velice odpovědnou
práci (řidiče) a navíc mě to bavilo. Byl to jen vnitřní pocit, reference
z okolí byli jen, že jsem hrozně náladový člověk.
Byl jsem v Anglii s přítelkyní, ale moc to neklapalo. Po třech letech
jsme se s trochou našetřených peněz vrátili do Ústí nad Labem. Vzali jsme
si hypotéku na byt a našli si práci. Přijali mne jako nákupčího a skladníka
do rozvíjející se firmy se zahraničním kapitálem. Budoucnost vypadala slibně.
Za dva roky práce vedení skladu, optimalizace zásob, hledání nových dodavatelů
a snižování nákladů na výrobu přišla krize. Dostal jsem nabídku nové pozice
v té samé společnosti. S nárůstem stresu a tlaku začali deprese, sebeobviňování,
pocit viny, bezmoci a vyhoření. Kolegové v práci byli velmi tolerantní.
Po těch dvou letech, které jsem předvedl nikdo nevěřil tomu co se semnou
děje. Ihned jak jsem začal mít pocit, že mě sledujou, vyhledal jsem na
internetu Psychiatrickou ambulanci, zavolal tam a prosil o pomoc. Skončil
jsem měsíc na nemocenské, antidepresiva a antipsychotika. Tehdejší ředitel
mě chtěl vyhodit, ale kolegové se za mě přimluvili a nestalo se tak. Vrátil
jsem se do práce, ale nemohl jsem provozovat novou činnost (byl to projektový
management outsourcingu/subdodávek). Tehdejší belgický šéf výroby mě navrhl
ať se vrátím zpět na to, co my šlo, práce nákupčího. Dostal jsem klid,
nikdo po mě nechtěl výsledky a rok jsem se spravoval a pomalu zase dostával
do formy. Díky práškům, psychiatrii, kolegům v práci a rodině jsem si udržel
místo. Zůstala mi práce, neskončil jsem na ulici, v herně ani na stavbě
a život byl zase v normě. Jen vztah s tehdejší přítelkyní tuhle krizy nevydržel.
Rozešli jsme se a o byt na kterém byla hypotéká jsme o rok později přišli.
Vypadalo to všechno normálně, dokud jsem si nenašel novou přítelkyni.
Půl roku po výletech a zamilovanosti se vším všudy jsme vyrazili na výlet.
Na výletě mi najednou všechno bylo jasné. Ona je prostitutka, kterou platí
banda floutků, co si ze mě dělají srandu. Pokaždé když jdeme do hospody
nebo na výlet, ona jim napíše aby věděli kam jdeme. Pak mi řekne, že si
musí odskočit a na záchodě ji někdo přefikne. Kdo to udělá, ten má bod.
Následně se vrátí ke svém stolu, ona ke mě, já si dál „hraju“ na romantickou
lásku ale vedle u stolu se všichni smějí a mají náramnou srandu z toho
co se jim povedlo. Udělat ze mě blbečka. Ona to dělá pro peníze, protože
jich má nedostatek na podporu svých dvou dětí. Všechno do sebe zapadalo.
Tenhle příběh se v mé hlavě začal rýsovat při výletu ke kamarádovi do Vejprt,
cestou jsme zastavili na benzinové pumpě v Chomutově a tam mi najednou
vše bylo jasné. Auta s ústeckými značkami tam čekala a ona šla na dámy.
Nedovolil jsem jim teďka uhrát ten zmiňovaný bod. Šel jsem na dámy za ní
a uhrál ten bod sám. Pak jsme vyšli ven a já na ní udeřil. Řekl jsem jí
přiznej se, šábneme se o ty prachy, já zadarmo hrát nebudu! Když jsme dojeli
ke kamarádovi, všechno jsem mu popsal, po probděné noci jsem ráno jel na
policii a tam jsem jim vše popsal také. Popsal jsem to také kamarádovi
z dětství a bráchovi. Oba mi uvěřili, ale Lukášovi to vrtalo hlavou a přes
noc na internetu našel co je to paranoidní schizofrenie. Druhý den, po
návratu z policie, když se mi zdálo, že na mě už na Ústecké benzince čeká
ta parta lidí, smějou se mě do obličeje a dělají narážky, ihned jsem jel
za Lukášem a bráchou a řekl jim to. Lukáš pronesl: „hele já o tom čet celou
noc, tohle není možný, ty máš paranoidní schizofrenii, četl jsem o chlápkovi
co dával už patnácté trestní oznámení, u toho byl v převleku psychiatr,
rovnou ho odvezli a teď bojuje o svou svéprávnost. Budeš v pohodě, slupneš
jeden prášek denně a můžeš žít jako zdravej člověk“. A měl pravdu, tak
to taky od té doby, již dvanáct měsíců je. Přítelkyně, možná právě proto
že je starší, všechno pochopila, rodina se s tím smiřuje a každý musí se
svým pocitem a dílem viny žít, a srovnat se. Pokračovalo to tím, že jsem
začal slyšet hlasy, neustále mi někdo nadával, měl jsem pocit viny, úzkosti
a deprese. Po zvýšení dávek léků všechno ustalo. Život je jiný, ale pomalu
se snažím si ho dávat dohromady. Budoucnost vypadá ne růžově, ale ani né
černě. A to je proti mým dřívějším představám, kdy to bylo buď zcela růžové
nebo naprosto černé, velký rozdíl!
09.11.2013 Sonextc