Po delší době jsem si opět dopřál filmový zážitek. Jelikož se moje krajní
rezervovanost k české filmové produkci v tomto webu již mnohokrát zrcadlila,
chápal jsem zakoupení lístků na Sametové vrahy jako akt sebeobětování.
Ten film byl geniální.
Režisér
Svoboda si jako základ vypůjčil kriminální případ z první poloviny
devadesátých let, tzv. kauzu orlických vrahů. Ve filmu se této story přidržel
a zdokonalil ji o některé prvky, které učinily náhled na společenskou situaci
v dobách Klausova primitivního kapitalismu výstižným a (řečeno aleffovými
slovy) hluboce lidským.
Trojice vrahů se dopustila celkem pěti vražd, přičemž těla čtyř obětí
byla shozena ze Žďákovského mostu do přehrady Orlík. Vůdčí osobností vraždícího
komanda byl psychopatický slizoun Křížek, naprosto geniálně pojatá postava,
v které je propojena naprostá bezcitnost a asociálnost s touhou po rodinném
životě a vírou v Boha. Herec, který se chopil role Křížka, odvedl skutečně
pozoruhodný výkon. Navyklý na situaci, kdy mladý český herec automaticky
rovná se mizerný herec, zřejmě díky protekcionářstvím prolezlým všelijakým
–AMU, jsem jeho podání slizkého asociála Křížka doslova žral. Zatímco s
Křížkem asi nikdo sympatizovat nebude, druhý z vrahů Karel Hrubeš, jinak
hlavní postava filmu, vyvolává rozporuplné pocity. Do celé záležitosti
se v podstatě nechal navézt Křížkem, sám vyznává určité vykolejené vnímání
morálky a spravedlnosti a nakonec po automobilové nehodě skončí na vozíku,
s psychickou poruchou a všudypřítomnými obavami, že si jej bývalí kumpáni
najdou. Michal Dlouhý v roli Hrubeše rovněž exceluje. Třetí z vrahů. Láďa
Rejsek, je submisivní primitiv, kterému se zalíbilo „bejt velkej kluk“.
Jeho přínosem pro trio je zručnost, díky které vyvine například metodu
zavařování mrtvol do sudů. I zde herec do role typově velmi dobře zadá,
pokud vám nebude zle z Křížka, tak z Ládi určitě.
Kdo zná Svobodovy minulé filmy, například Skalpel, prosím, a vzal na
vědomí jeho smysl pro detail, asi očekává drastickou podívanou. Film je
celkem stravitelný. Kromě naturalistické scénky se zastřelením jugoslávského
fotografa a jeho následným zavařením do sudu (zde se asi předpokládalo,
že smrt slizkého pornofotografa v nikom principálně negativní reakce vyvolávat
nebude) je divák drastických scén víceméně ušetřen. Přesto bych slabším
povahám film nedoporučoval, aby neutrpěla jejich žaludeční sliznice – například
při scéně, kdy Irena souloží už nevím s kým, zatímco Křížek o patro níž
vraždí jejího manžela, by někomu mohl zhořknout popcorn.
Pokud bychom pátrali po slově, které se ve filmu objeví nejčastěji,
patrně to bude slovo „prachy“. Podívali jsme se do světa, kde se
slovo „prachy“ stalo doslova vším. Čím více prachů protagonisté mají, tím
víc jich potřebují. Díky jedinci zvanému „Eseróčko“, předtím zloději
a nyní váženému majiteli bordelu, jsme se vrátili do dob, kdy se mezi pojmy
„podnikat“ a „drbat prachatý skopčáky“ dalo položit rovnítko. Když se díváte
na Karlovu sestru Irenu (kterou Karel pořád iracionálně brání a vychovává,
přitom je to taková ludra) nebo na Eseróčka, musíte si říci, tohle
je přece skutečná spodina. V realitě první poloviny devadesátých let to
však byli vážení podnikatelé a pracháči v luxusních autech; jistá změna
myšlení tedy v Kocourkově přece jen musela nastat.
Film nám nenásilně předkládá pohled na vzájemná propojení různých mafií
kolem sportovních klubů, politiků, vysokých státních úředníků, policistů
a zločinců všech kategorií, prostě kompletní a v Čechách tak rozrostlou
„šedou sféru“. Zajímavý je i pohled na fungování policie v celém případu
– to, že kauza byla vůbec vyšetřena, je ve filmu zásluha osobního nasazení
dvou policistů, kteří však nejsou žádní Mirkové Dušínové, ale „hluboce
lidští“ policejní praktikové, pracující bez podpory svých nadřízených.
Vydají se cestou hledání nejslabších článků – prvním je Eseróčko a druhým
Hrubeš, kterého po dramatické scéně v jeho vile zatknou a který také při
výslechu nejvíc a nejdéle zpívá.
Výsledný dojem z filmu je nad očekávání dobrý a zvysoka ční nad zbytkem
tuzemské filmové produkce z posledních let. Neprojevuje se v něm snaha
o výchovu diváka a moralizování, obojí v českých filmech hluboce zafixované,
jedná se v podstatě o hraný dokument a každý si sám může přebrat to, co
na plátně viděl.
Co se mi nelíbilo? Místy zbytečná rozvláčnost – film mohl být tak o
půl hodiny kratší, rádobyumělecké záběry na bungee-jumping, jejichž smysl
jsem zcela nepochopil, nepochopitelný dějový zlom kolem Carlosovy nehody,
kdy jsem chvíli nevnímal, co se děje a podle mého skromného mínění bezúčelné
sexuální scény. Pokud se děj měl odehrávat na začátku devadesátých let,
měly k tomu být napasovány i příslušné reálie, jako třeba automobily. Veškeré
rekvizity jsou však „dnešní“ a možná je to i tak dobře, protože získáváme
dojem, že se celý příběh mohl odehrávat právě nyní – a tak tomu v podstatě
je.
Jak jsem již napsal, je to po dlouhé době jeden dobrý český film a doporučuji
ho vidět. Stojí za to.
Recenze
na Tiscali
Recenze na Kinomolovi
Recenze
na serveru Redboss
11.02.2005 D-FENS