Předem chci poděkovat Urzovi za sérii o anarchokapitalismu. Šlo o shrnutí
základních myšlenek, které bohužel velká většina lidí nevnímá. Jakožto
praktik mám rozpracováno mnoho témat, jejichž liberální návrh řešení by
mohl přinést pozitivní změnu. Nezastírám, že se často jedná o body programu
jisté politické strany. Ano, modří (pardon, tmavozelení) už vědí...
Uvedené oblasti a otázky bývají předmětem různých volebních debat, výzkumů
a kalkulaček. Sleduji vystupování pana Macha a ačkoliv obsahově se ztotožňuji
téměř se vším, vnímám jednu chybu. Uvedené argumenty má promyšlené a prodiskutované
do detailu. Rozumí jim. Ne tak volič. Mluvit z pozice toho, kdo vše chápe,
může být nesrozumitelné a proto odmítané. Jako když se právník, který zná
zákony, nebo lékař expert, snaží něco vysvětlit laikovi. Říkat pravdu je
možné složitě a neuchopitelně, nebo jednoduše a na příkladech. Nenabádám
k populismu, ale ke zlidštění projevu.
Pokusím se tedy předestřít hlavní argumenty na podporu některých programových
bodů Svobodných. Budu rád za další náměty, kritiku a diskuzi. Nicméně záměrně
předkládám argumenty na konkrétních a nezamlžených příkladech z praxe,
které si všichni dovedeme vztáhnout na sebe a na námi prožité situace.
Jako otec se občas neubráním přirovnání k myšlení a chování dětí, které
nám mohou být v mnoha oblastech velkým poučením a zdrojem inspirace.
Jako první bych rád obhájil návrh Svobodných na zrušení penalizace švarcsystému.
Předem odmítám argumenty ad hominem, neboť jsem v současnosti zaměstnanec
a obdobně jsem hájil zavedení školného, i když jsem sám studoval vysokou
školu.
Proč tedy legalizovat švarcsystém? Ve zkratce, jde o poměr mezi výnosem
a averzí k riziku. Jako zaměstnanec máte současný příjem zabezpečen na
mnoho měsíců dopředu. Pokud si nyní v říjnu takzvaně „dáte nohy nahoru”,
tak si toho dříve, nebo později někdo všimne (pominu zaměstnání, kde takto
mohou lidé přežívat roky). V takovém případě se vás zaměstnavatel bude
snažit „dostat“ přes vytýkací dopisy a podobně, ale to je nadlouho a s
nejistým výsledkem (zvláště u takzvaných bílých límečků“, kde přesným zadáváním
práce, kontrolou a vyhodnocováním ztratí zaměstnavatel na dlouhou dobu
nejen váš výkon, ale i výkon dozorujícího pracovníka).
Nebo vůbec nepůjde o váš výkon, ale zaměstnavatel se prostě rozhodne
vaše místo zrušit. Tak či tak, v listopadu vám doručí výpověď (pravděpodobně
z důvodu rušení místa). Výpovědní doba běží od následujícího měsíce a trvá
dva měsíce, tedy prosinec a leden. Pokud vás zaměstnavatel nechce ani vidět,
přidá tyto dva platy k odstupnému a nechá vás podepsat dohodu. Odstupné
je tříměsíční a neplatí se z něj zdravotní a sociální pojištění. Přepočteno
na předchozí čistý plat, peníze vám vydrží čtyři měsíce, tedy do května.
Mezitím jste na úřadu práce a v případě, že nevyděláváte přes průměrnou
mzdu, dostáváte další peníze ve výši 65% platu. Období od února do května
vám tak „vydělá“ na červen a červenec, přičemž v červnu ještě dostanete
45% (po dvou měsících klesá podpora na 50%, po dalších na 45% a podpůrčí
doba je 5 měsíců, takže v červenci nic nedostanete, ale za první dva měsíce
jste zase dostali o 15% víc než polovinu). První měsíc, kdy vám skutečně
klesne příjem oproti původnímu v zaměstnání je tedy červenec, kdy máte“
jen“ 75% předchozího platu („nadměrných“ 15% za únor a březen plus 45%
za červen. Ode dne kdy jste „přestali pracovat“ tak máte, jako zaměstnanec,
v podstatě devět měsíců nesníženého příjmu bez práce.
Situace osoby samostatně výdělečně činné je výrazně jiná. Standardní
„ukončení poměru“ se „zaměstnavatelem“ probíhá tak, že zatímco pro něj
nyní v říjnu pracujete, za odpracované září jste nedávno vystavili fakturu
a čekáte na její proplacení. Protože peníze nemáte na účtu do konce října,
začnete se po nich ptát, nicméně pracujete dál. Když zaměstnavatel nechce
zaplatit, máte smůlu, můžete se soudit. Jestli jste hodně odvážní a dokážete
si najít nového odběratele svých služeb hned, asi v listopadu prásknete
dveřmi. Nicméně stále jste nedostali zaplaceno za září. OSVČ je tedy v
podstatě se svým příjmem dva až tři měsíce v mínusu.
Rozdíl v aranžmá vzájemných vztahů mezi dodavatelem služby práce a odběratelem
tak tvoří přesně jeden roční příjem. To je sakra dost na to, aby volba
tohoto rizika oproti jistotě byla kompenzována alespoň vyšším příjmem.
Jednoduše řečeno, pokud zaměstnanci závidí OSVČ nižší sociální a zdravotní
pojištění, možnost uplatnit náklady, případně paušály, nic jim nebrání
si tento způsob práce zvolit.
Pokřik zaměstnanců „já chci být chráněn, ale současně chci, aby OSVČ
platili víc, protože já musím“, je reakcí malého fracka. Spousta rodičů
tuto situaci zažívá při výchově dětí. Tříletý Ondra si hraje s autíčkem
a pětiletý František mu to autíčko bere. Pokusíte se Františkovi vysvětlit,
že auto má teď Ondra, a že si může vzít jiné, ale nepomáhá to. František
v podstatě nechce jiné autíčko, chce, aby Ondra neměl to svoje. V takovém
případě by se Františkovi mělo promluvit do duše, případně „dát na prdel“.
Škoda, že stejně nemůžeme „dát na prdel“ odborářům, voličům socanů a ostatním
zaměstnancům, jejichž životní filozofie je „nechci kozu pro sebe, ale aby
sousedovi chcípla“.
Důsledky pro důchodový systém jsou rovněž neutrální. Kdo platil méně,
také méně dostane. Rozčilovat se nad neproporcionalitou odvedených daní
a případného příjmu z důchodu (bude-li nějaký), je zaměňování příčiny a
důsledku. Argument „oni si OSVČ neplatí na důchod a pak se diví, že mají
nízkou penzi“ je také padlý na hlavu. Je to jako argumentovat „oni si horolezci
lezou na skály a pak se diví, že padají“. Sociální inženýr, který v životě
skálu neviděl, tak začne volat po zákazu horolezení, protože se občas najde
nějaký nezodpovědný nešika a spadne, a dokonce je pak léčen za veřejné
prostředky. A to přesto, že takový křikloun zatíží zdravotní systém mnohem
více, protože díky své žlučovité závisti, sračkoidní stravě a nulovému
pohybu bude od čtyřiceti postižen vleklou hypertenzí, cukrovkou a rakovinou.
Skutečně nechápu, kde se v lidech bere touha zakazovat a rušit ostatním
jejich svobodné jednání, jako je například domluva na organizaci práce
pro zaměstnavatele, když je toto jednání nijak neomezuje a ani se jich
netýká. Jen ti, co takto jednají, mají lepší výsledky, více peněz a veselejší
život, takže zakázat!
Zrušení penalizace švarcsystému je tedy paretovským zlepšením, kdy každý
se bude mít buď lépe, nebo minimálně stejně, jako předtím. Nelze započítávat
„smutek“ lidí, kteří si udělali ze závistivosti a nepřejícnosti životní
program. Když bude skupinka lidí živořit na pustém ostrově, a jednoho dne
zakotví loď, která je chce odvézt, nezůstanou na ostrově jenom kvůli jednomu
magorovi, který nechce být zachráněn a sám by se tam nudil...
13.10.2013 PaulMuadDib