D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Návrat do minulosti – Reloaded
    Vydáno 28. 11. 2005 (12680 přečtení)

    Asi před měsícem jsem zde uveřejnil článek „Návrat do minulosti“, popisující mé zážitky z návštěvy Albánie, konkrétně Tirany a v něm jsem Vám slíbil, pokračování, zde je…

    Jak již jsem dříve anoncoval, pracovní návštěva Tirany byla zaměřena na školení tamního manshaftu „Institutu lehkého průmyslu“, kde jim z nějakých grantových peněz zakoupili atomový absorpční spektrometr a s kterým moc neuměli. No, neuměli, v podstatě neuměli s ním vůbec. Zařízení je určeno ke stanovování těžkých toxických kovů, jako je olovo, kadmium, chrom a další v roztocích, výluzích, prostě kapalných matricích. Účelem návštěvy bylo je naučit stanovovat olovo a kadmium ve výluzích z keramiky a skla, které přicházejí do styku s potravinami. Zejména barvená keramika, pokud není dobře vypálená může uvolňovat z glazury a barev tyto dva kovy, což je pro uživatele nepřijatelné. V Evropě existuje asi už 25 let direktiva, která klade požadavky na tyto výrobky, včetně limitních hodnot. Tuto v Albánii zatím ještě nemají přijatou v jejich legislativě, ale dá se čekat, že se tomu tak v blízké budoucnosti snad stane a výrobci i dovozci budou muset jejich výrobky nechat testovat na zdravotní nezávadnost. Toť cíl.

    S nezbytným vybavením a asi s deseti reálnými vzorky z Albánského trhu jsme chtěli předvést celou proceduru, od přípravy vzorků, jejich výluhů, analýzu a vyhodnocení. Vyrazili jsme proto dva, já a kolega Dan. Byly plánovány tři dny školení, středa až pátek, přílet v úterý, odlet v neděli (kvůli ceně letenek a taky kvůli tomu, že jsme o víkendu chtěli vyrazit někam do přírody, popř. poznávat místní kolorit). U mne se už tolik překvapení nekonalo, bo jsem již před měsícem ten prvotní šok zažil, ale Dan první dva dny nevycházel z údivu. Prvním šokem, který ho čekal byla stejně jako mne cesta z letiště. Tentokrát nás taxi dopravil do Tirany slušně, bez žádných problémů a překvapení, cestu lemoval jen všudypřítomný bordel. Finta s otáčením na dálnici přes středový pruh se tentokrát nekonala, zprovoznili tam most, takže nájezd byl celkem kultivovaný. Na dálnici se mi dokonce podařilo vyfotit několik chodců, kteří šli v levém pruhu, budiž jim ke cti, že šli aspoň spořádaně proti směru jízdy a dálnici přebíhali jen občas a s nejvyšší opatrností. Zdálo se mi, že jich od minula nějak přibylo, navíc přibylo i uniformovaných ozbrojených policajtů. Při dotazu, co to znamená mi bylo řečeno, že večer někam odlétá president a že už teď zabezpečují cestu z Tirany na letiště… Zřejmě se báli, ať jim nikdo toho presidenta neukradne, pač by potom mohl být všem ukradenej…

    Příjezd do hlavního města opět nezklamal, zácpy, tvořené tisíci mercedesy, domíchávači betonu a absencí pravidel silničního provozu, tvořili kolem nás atmosféru slušně hučícího úlu. Tentokráte byly asi celkem blbé rozptylové podmínky v porovnání s před měsícem, smog ve městě byl důsledný, tvořen zejména zplodinami ze všudypřítomných dieslů a prachu. Smog jsme dost intenzivně vnímali, pálili nás oči a vůbec, bylo to dosti nepříjemné, potíže při dýchání nás provázely celým pobytem. Je to zvláštní, přemýšlel jsem, zda v době, kdy u nás pravidelně hlásili stavy NOx, SO2 a polétavého prachu na úrovni několikanásobně převyšující imisní limity, jsem toto ovzduší u nás vnímal stejně. Jisté je, že jsme na tyto stavy již řádně odvykli a čistý vzduch je pro mnohé samozřejmostí (aspoň ve Zlíně určitě, nevím, jak jinde).

    Po zkušenostech z minula jsme zvolili stejný hotel, tentokráte dokonce tekla i voda na záchodě, takže pobyt byl celkem příjemný. Výhled z okna hotelu byl slušný, viděli jsme přímo na mešitu (cca 80 m) a na hlavní třídu. Dan už žhavil foťák a fotil první fotky západu slunce. Trochu nepříjemné bylo, že i po zavření okna hluk neustával, fugy mezi oknem a zdí byly dost slušné, o zvukové izolační schopnosti dvojitého skla nemohlo být ani řeči, o čemž svědčila asi třícentimetová vrstva vody uvnitř ditermu, chyběly jen rybičky, váleli jsme se smíchy. Jak se tam ta voda mohla dostat nám zůstalo záhadou.

    Smích nás však večer přešel, neboť jsme zjistili, že hluk z ulice nějak neustává a navíc do toho v pravidelných intervalech řve muezin z mešity, nerozuměli jsme mu, co říká, ale aktuální rozptylové podmínky na zítra, to asi nebyly. Minule jsem měl okna do dvora, tak to takový randál nebyl. Ten chlapík se stal v průběhu těch šesti dní stále nepříjemnější, první motlitba byla ještě někdy za hlubokého rána (cca kolem čtverky), kdy slušný člověk ještě spokojeně prdí do peřin. Časem jsem nabýval přesvědčení, že toto mít vedle domu, tak do roka a do dne by mi jeblo a obstaral bych si bazuku a tu mešitu bych sejmul jak asfaltového holuba brokovnicí…

    Při vybalování věcí nás potkali hned dvě kudly do zad: První: opět jsme zapomněli vývrtku, druhá, já zapomněl láhev slivovice, Dan měl jen jednu plácačku, což pro dva chlapy na šest dní je žalostně málo. Tato chyba se stala posléze Danovi osudná, protože asi třetí den při nedostatku přiměřeného množství dezinfekční slivky prohrála jeho vlastní střevní „Flóra a fauna“ souboj s domorodými kmeny, které jeho trávící soustavu vyřadili z provozu a Dan utrpěl sračku nebetyčných rozměrů, která se ho pár dní držela i po návratu zpět. Já to nějak ustál, zřejmě díky tomu, že jsem si byl vědom nebezpečí a každý večer prováděl genocidu nastěhovaných vetřelců láhví vína a pro jistotu i nějakým tím panákem místní ovocné pálenky, kterou prodávali za mrzký peníz v takovém sympatickém kiosku vedle hotelu. Podle chuti to byla nějaká čtyřicítka, max. pětačtyřicítka, možná i z trnek, nechutnalo to zle, kopl jsem to do sebe, zatímco bufetář připravoval na rožni výtečně opékané skopové žebra na dřevěném uhlí. Jen místní štamgasti mne poprvé varovali, že je to strašně silné… netušili, že synci z valašska sů zvyklí na inší grády…

    Samotné tři dny školení vypadaly skoro stejně, ráno jsme naklusali do institutu, přednášky, praktické cvičení a měření. Během těch třech dní jsme jim vysvětlili teorii, předvedli analýzu deseti reálných vzorků z trhu, z nichž u mnohých byly skutečně nalezeny vysoké koncentrace olova ve výluhu do simulantů potravin, zejména ze vzorků s barevnými glazurami. Z hlediska práce, kterou jsme tam předvedli na místě to dopadlo docela dobře, v pátek už analyzovali sami, otázkou je, jak rychle legislativa přitlačí na výrobce a dovozce, aby dávali na trh pouze zboží, které je zdravotně nezávadné. Bojím se, že než to nastane, zase všechno zapomenou, ale to je už jejich problém. Jediné, co nás celou dobu sířilo v průběhu školení byly (kromě absence pořádného vybavení laboratoře) výpadky elektriky, průměrně tak třikrát denně. Mašina dostává docela zabrat, doporučoval jsem ji ať si koupí nějakou slušnou úpéésku, jinak jim ta elektronika uvnitř může brzo kleknout. No, v pátek jsme jim dali „Sbohem a šáteček“ a naplánovali výlet do hor nad Tiranou. Z Tirany vede lanovka, kterou tam teď nově postavili rakušáci, má převýšení cca 1000 m a délku 3500 m, vede asi tak do třech čtvrtin nejvyššího kopce nad Tiranou, zbytek až na vrchol, který má cca 1750 m.n.m. jsme chtěli jít pěšky. K dopravě k lanovce jsme v sobotu ráno využili místní MHD, nebylo to až zas tak strašné, autobus ale pamatoval Šemíka ještě jako hříbě.

    Z konečné autobusu jezdila kyvadlovka (zdarma) ke spodní stanici lanovky, cca kilometr), vypadalo to asi tak, že přijel Tranzit, do něho se nacpalo včetně nás 22 lidí, my, jako cizozemci jsme mohli dva svorně okupovat sedačku spolujezdce a řadící páku, zbytek sardinek byl vzadu. Lanovka nás vytáhla nahoru, po svých jsme vyrazili až na kopec, byla to paráda, podzimní bukový a javorový les, všude krásné barevné listí, moc hezké. Cestu nahoru jsme si trochu zkrátili, nešli jsme první velkou serpentinou, ale lesem přímo šturmom nahoru, potom jsme vzhledem ke sklonu svahu pokračovali po serpentýnovce až pod vrchol. Tam byla spousta vysílačů, nějací týpci to tam těsně pod vrcholem hlídali. Když jsme přišli, říkali nám něco albánsky, anglicky neuměli, tak jsme jim odpovídali česky, ať je sranda. Říkali něco jako „Policaj, Policaj“, kašlali jsme na ně a na kopec (posledních 50 metrů) jsme stejně vylezli. Výhledy byly parádní, fotky Tirany i vnitrozemí výtečné, zde ještě jedna. Zpět jsme šli ale po cestě řádně a v té serpentýně, co jsme ji poprvé minuli jsme vpadli do zad ozbrojené hlídce vojáků, pytle s pískem, samopaly… Už jsme se nedivili, proč na nás ti hoši nahoře tak zírali a proč po tak krásné vyhlídkové trase v sobotu za hezkého počasí nikdo nejde… Vojáci si nás měřili pohledy, my jsme blábolili, něco jako „Turisti, ja!!“ a rychle jsme se dekovali pryč. Za náma zůstala cedule jak vrata „Military area“ a tím bylo vše vysvětleno. Sjeli jsme do města, večer na hotelu jsme strávili v poklidu.

    Největší zážitek nás však čekal v neděli ráno, protože v neděli se konají pravidelně trhy. Chvíli trvalo, než jsme našli tu správnou ulici, ale pak to stálo za to. Představte si ulici, narvanou smrdícíma autama, po obou stranách chodníky tak 5-8 metrů široké, na nich na zemi naprosto vše, co se obchodovat, vyjma potravin, ty jsme tam neviděl. Hadry, sporáky, nábytek, prostě vše, trh jak na balkáně. Vrcholem byla ženská, která měla rozprostřené prostěradlo a na něm haldu použitých silonek, ostatní baby se v tom hrabaly a přebíraly ještě použitelné… Mazec

    Dlužno podotknout že oproti minulé návštěvě, kdy jsme zde poukazoval na fakt, že bylo velmi obtížné při chůzi po ulici chytit něčí pohled, nyní již tomu tak nebylo, na krku se mi houpal celkem velký foťák, což místní celkem interesovalo a naopak nás pohledem sjížděli „Od hlavy k patě“. Pěkných bab všude dost… Bylo velmi zajímavé, jak člověk za těch pár dní otupěl, při chůzi kolem řeznictví, ve kterém za výlohou viselo skopové, na kterém se pásly masařky, mu už nic divného nepřipadalo. No, i když ten bezdomovec, který si udělal na hlavním náměstí v celkem nové zastávce MHD pelech a regulérně tam bydlel byl opravdu moc. Jest dlužnou ještě podotknout, že školení jsme udělali opravdu v hodině dvanácté, anžto jsem nyní četl, že v Tiraně je energetická krize, letošní sucho zcela paralyzovalo jejich jediný zdroj elektrické energie, což jsou vodní elektrárny a import elektřiny ze sousedních zemí je zcela nedostatečný. Elektrika je v dnešních dnech v Tiraně vypnutá až 18 hodin denně…

    Co dodat závěrem: Zkušenosti jednotlivce jsou nenahraditelné, Až při pohledu na drsnou realitu si člověk uvědomí, kde a jak vlastně žije. I zde samozřejmě můžeme nalézti věci, které člověku hýbou žlučí, nicméně člověk si uvědomí, že kultura, ve které vyrostl produkuje základní sociální jistoty, hygienické návyky, vzdělanost, infrastrukturu, obecně kulturu žití, která snad ve finále konvertuje i k nějakým vyšším cílům, zatímco jinde je bordel, špína, svoloč… Jak je na tomto případu zřejmé, komunismus ke kulturní společnosti a slušnému žití nevede… Nevím, jak to bude, až v Albánii zavládne islám se vším všudy, jestli si pomůžou… Zatím vím, že rodina, která začne praktikovat v Albánii islám dostává 500EURO měsíčně (nevím, jak dlouho, to jsem se zapomněl zeptat), náklady hradí turecká strana, která je propagátorem islámu v Albánii…

    Toš tak…


    13.11.2005 Samson & Dan
     


    Související články:
    Návrat do minulosti (02.10.2005)

    [Akt. známka: 1,14] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: Samson | Komentářů: 30 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.