Abych prezentoval trochu prakticky svoje tvrzení, chtěl bych srovnat
situaci v našem sociálním státě se státem, který je všemi pravověrnými
pravičáky označován jako progresivní a dáván všem za vzor.
Jde o Slovensko,
které se v roce 1993 odtrhlo a ačkoli jde o zjednodušení, dá se říci, že
výchozí ekonomická situace po dělení federace byla zhruba stejná.
Po pětiletém řádění populisticko-mafiánského klanu zvaného Hnutie za
demokratické Slovensko se zdál být osud Slovenska zpečetěn. Zatímco všechny
okolní státy Viszegrádské čtyřky směřovaly do západního světa a byly přizvány
do klubu úspěšných, národovecké populistické Slovensko se spíše přiklánělo
k velkému Dubicku, z čehož měl jeho tehdejší prezident Boris Nikolajevič
a další věrní jako Kučma a Lukašenko asi upřímnou radost. V roce 1998 Slováci
svému velkému guru Vláďovi stále věřili, a Mečiar opět vyhrál volby. Politickým
partnerům na slovenské politické scéně však už Voloďovo privatizování,
zpravodajské hry a bombové atentáty mečiarovského superagenta Ivana Lexy
lezly krkem, a tak se rozhodli, že Vláďu vyšachují. Nehledě na pravolevé
programové rozpory udělali širokou duhovou koalici a milý Vláďa utřel hubu.
Chvíli se dokonce zdálo, že nastane čas účtování a že Vláďa se konečně
za své činy dočká spravedlivé odplaty. Nakonec však uhrál pat, jenom superagenta
Lexu, chudáka, honil Interpol po celém světě až ho chytli kdesi v Jižní
Africe. Někdo ty průsery holt odnést musí.
Od té doby zavál na Slovensku nový vítr a Slovensko bylo (podobně jako
češi) navzdory své chabé ekonomice přizváno jak do NATO tak do EU. Během
prvních čtyř let vlády se koalice na nic moc nezmohla. Obrat nastal teprve
v roce 2002, kdy už se zdálo, že slovenská ekonomika směřuje neodvratně
mezi ekonomiky třetího světa. Vládní koalice na Slovensku pod tlakem okolností
představila ambiciózní projekt reforem. Lidé nebyli po letech tunelování
sice nijak nadšeni, ale nakonec se staronové duhové koalici podařilo získat
potřebnou většinu.
Nyní v poločase je možné se ohlédnout a zjistit, jak je na tom slovenská
ekonomika ve srovnání s tou českou. Srovnání je to ne zcela přesné, protože
startovní podmínky Slovenska a Česka v roce 1998 resp. 2002 nebyly úplně
stejné, ale některé aspekty vývoje stojí za prezentaci.
Přehled podle ekonomických ukazatelů, které jsou mého názoru klíčové
přináší tabulka č. 1. Snažil jsem se pokud možno vybírat z objektivních
zdrojů prezentujících konkrétní a komplexní informace, zatímco PR zmrdiagenturám
ať už se jmenují Liberální institut nebo elektronické noviny typu iDnes,
Neviditelný pes nebo různým osobním stránkám zmrdů ať už z ODS nebo ČSSD
jsem se snažil zdaleka vyhnout. Zde je tedy onen přehled:
1. Nejzákladnějším ukazatelem ekonomické úspěšnosti každého státu je
HDP. Pro neekonomy jako jsem já, jde o součet všech obchodů se zbožím a
službami, které se za dané období odehrály na území určitého státu, lze
ho spočítat buď celkem, nebo na jednoho obyvatele anebo lze zjistit, jak
moc se změnila tato hodnota za určité období a pak zde máme veličinu zvanou
růst HDP, která se obvykle udává v procentech. Na první pohled je patrno,
že Česká republika vede proti Slovensku ve velikosti HDP na celé čáře,
relevantní je přitom zejména údaj o HDP na hlavu, kde na Slováka připadá
78% objemu prostředků na občana České republiky. Naproti tomu růst HDP
je vyšší na Slovensku (5,3% proti 3,8% v ČR), což na Slováka představuje
zhruba o 37 USD ročně více, než na Čecha. Prostým srovnáním dvou geometrických
řad zjistíme, že kdyby tento trend přetrvával (což je ovšem velmi nepravděpodobné),
dohoní Slovensko Českou republiku za 17,5 roku. Z pohledu Čecha je pozitivní,
že růst českého HDP je nyní proti letům minulým tažen hlavně investicemi
do technologií zatímco vliv spotřeby domácností se zmenšuje.
2. Druhým často diskutovaným problémem je zadlužení obou států a zejména
jeho růst. Hlavní a vládou ovlivnitelný růst zadlužení představuje záporné
saldo veřejných rozpočtů. Zde zjišťujeme, že každý Slovák dluží zhruba
o 30% (!) více, než každý Čech. Růst zadlužení na základě deficitu rozpočtů
je přitom na každého Slováka nižší, ovšem pouze o 55 USD. Při takovém tempu
bude opět trvat okolo 20 let, než Slovensko trumfne Česko – opět za předpokladu
stálého trendu vývoje, což je velmi nepravděpodobné. Dluhy se holt snadno
nasekají ale hůř splácejí.
3. Kvalita, stabilita, přidaná hodnota, export – na rozdíl od Slovenska
se můžeme radovat z poměrně příznivého vývoje českého exportu. Podle posledních
statistických údajů český export se vyvíjí rychleji než import a rovněž
se mění i struktura vyváženého zboží: zatímco dříve to byly hlavně suroviny
a zboží s nízkou přidanou hodnotou, nyní (zvláště po otevření trhů EU a
odbourání celních bariér) se naše zboží těší stále větší oblibě v zahraničí.
Negativní saldo zahraničního obchodu je přitom zejména na vrub obchodu
s rozvojovými státy a Čínou, kam prakticky nic moc nevyvážíme. Rovněž v
objemu zahraničních investic na hlavu je Česko lepší než Slovensko opět
o cca 30% a to navzdory rozhodnutí korejských automobilek. Rovněž hodnota
inflace, která je v ČR 0,1%, zatímco na Slovensku 8,3% (před zavedením
rovné daně) jasně dokumentuje stabilitu ekonomického prostředí v ČR proti
SR.
4. Platy, nezaměstnanost. V této položce vítězí Češi na celé čáře a
to i v poměru k HDP. Poměr roční průměrné mzdy k HDP na hlavu jasně ukazuje,
že si čeští zaměstnanci dostávají v průměru podstatně větší díl z toho,
co vyrobí, a že jim zbude mnohem více, než Slovákům. Slovenské mzdy jsou
vzhledem k úrovni HDP žalostně nízké, což dokumentuje, jak se v pravicově
zaměřené ekonomice dělí bohatství. Nízké mzdy na Slovensku rovněž doplňuje
i vysoká nezaměstnanost, která je na Slovensku okolo 12-15%. Kdyby platily
kecy pana Ševčíka, ředitele PR agentury LI, pak by tato závislost musela
být trochu jiná. Kdybychom uvažovali poměr průměrné mzdy ku velikosti HDP
na hlavu, mělo by platit, že čím je tento poměr nižší, tím je rovněž i
nižší nezaměstnanost. Jak patrno, na slovenských datech toto proklamované
PR jaksi neplatí. A velmi pravděpodobně neplatí ani jinde na světě. Tak
např. USA je velikost HDP 36300 USD na hlavu zatímco průměrný roční plat
je zde 36764 USD, tedy ještě více než 100% HDP na hlavu (!) – Američané
tedy musejí šetřit jako diví – aby ne, investice do akcií a penzijních
fondů představuje jejich hlavní zdroj blahobytu v neproduktivním věku.
Nezaměstnanost v USA však varíruje mezi 4,2 – 5,8% při záporném růstu HDP
–1,6%; pane Ševčíku: co Vy na to?
5. Úroveň zdanění. Zdanění je jedním z nejčastěji citovaných parametrů,
který brzdí ekonomický rozvoj. Pojďme se tedy podívat, jaká je úroveň zdanění
a jeho distribuce v jednotlivých zemích po rozpadu Československa. Obě
země začínaly na stejném systému daní, které zavedla ještě federální vláda,
hlavním strůjcem daňového systému obou zemí byl Václav Klaus. V České republice
se od daňové reformy okolo roku 1990/91 změnilo máloco, trochu klesly daně
z příjmu právnických osob a trochu stouply odečítatelné položky rozhodné
pro výpočet daně z příjmu FO, trochu klesla DPH. Úroveň zdanění je nejvyšší
u lidské práce, kde přetrvává efektivní zdanění průměrného platu (20000)
včetně povinných odvodů okolo 41% (celkové náklady na mzdu jsou 27000 Kč).
Daně jsou progresivní s maximální sazbou 32%, ale je zde omezení vyměřovacího
základu pro platbu zdravotního a sociálního pojištění na 486000 Kč měsíčně,
takže „top salaries“ jsou paradoxně zdaněny méně. Celkově lze konstatovat,
že progresivita daňového zatížení je menší, než v leckterých zemích EU
(příkladem budiž Velká Británie nebo Německo). DPH si u vybraných komodit
jako potraviny, vodné, stočné, elektřina, léky atd. zachovalo příznivou
sazbu 5%, nákup ostatních komodit je zdaněn 19%. Dalším žroutem prostředků
je institut spotřební daně, jejíž objem např. u benzínu představuje asi
1/3 – 2/5 nákladů. Ostatní daně většinou nepředstavují v životě běžného
člověka podstatnější částky (15% zdanění výnosů z investic, her apod.,
daň z nemovitosti, daň dědická atd.) Přesto se v České republice blýská
na trochu lepší časy. Od roku 2005 je účinná novela daňových zákonů ve
smyslu společného zdanění manželů. To umožní řadě rodin specializaci, kdy
se jeden z manželů stará o děti, zatímco druhý vydělává. Rodina tak může
ušetřit i několik desítek tisíc korun na daních ročně (můj případ). To
může být jistě velkým předmětem kritiky, coby upřednostňování „určité skupiny
obyvatel“, nicméně pokud uvážíme, že i zmrdi, pro které jsou děti přítěží,
budou požadovat po dětech ostatních občanů, aby jim platily na důchod,
pak považuji společné zdanění za institut nejen ospravedlnitelný, nýbrž
velmi žádoucí a podporující ony rovné šance pro všechny. Na Slovensku byla
od 1.1.2004 zavedena rovná daň ve výši 19%, lze ocenit, že Slováci mají
i něco podobného jako institut společného zdanění manželů, kdy si daňový
poplatník odečte nezdanitelné minimum i za nepracující manželku. To je
samozřejmě pozitivní zpráva ale jen do té doby, kdy si uvědomíme, že byla
zavedena i rovná DPH rovněž ve výši 19%. 19% zdanění základních životních
potřeb jako potraviny, léky a náklady na bydlení představují počin velmi
nemravný, který vytahuje více peněz z kapes chudších občanů, protože ti
na základní životní potřeby dají podstatně větší část svých příjmů, než
občané bohatší. Všechny slušné státy proto mají minimálně 2-3 sazební pásma
DPH – např. v Británii je sazba na potraviny 0%, protože i Margaret Thatcherová
ve shodě se svým pravicovým smýšlením uznala, že zdaňovat žrádlo je prasečina,
protože jíst musí každý a stát nemá žádné morální právo za to kohokoli
finančně sankcionovat. Co se týče spotřební daně, ta na Slovensku rovněž
existuje a to ve výši nepatrně větší, než v Česku, protože jsou v zákoně
sazby uvedeny přímo v korunách, těžko se efekt takových daní odhaduje.
Nedalo mi to a spočítal jsem si kolik takový běžný občan u nás a na Slovensku
na daních zaplatí. Odhady jsou pouze přibližné a vycházejí z průměrného
příjmu a z finančních rozvah nad strukturou výdajů rodiny. Předpokládám,
že normální člověk bydlí, stravuje se, jezdí autem a sem tam výjimečně
si užije nějakou zábavu, nekouří a eventuelně šetří nebo splácí dluhy (tedy
neutratí všechny prachy). Ve výpočtu nebyl ve prospěch Slovenska zahrnut
efekt inflace, která nemilosrdně drtí úspory všech občanů i právnických
osob. Shrnutí je uvedeno v tabulce 2 a vyplývá z něj zajímavá skutečnost.
Po zavedení té zaručeně nejpravicovější a nejsprávnější rovné daně (která
právě proto, že je správná, morální, pravicová a jedině možná, existuje
pouze ve zlomku států) zaplatí Slováci na daních podstatně více než před
reformou (rozpočtové měsíční příjmy se zvýšily cca o 31%), dokonce jsou
na tom tak, že jejich celkové daňové zatížení je vyšší, než v České republice,
těžce zkoušené sociálním inženýrstvím ČSSD. Člověk by řekl, že uplatňování
pravicových idejí v ekonomice znamená, že stát sníží svoje příjmy a tím
i svoje ingerence do věcí občanů na nezbytné minimum. Dzurindovu týmu se
však povedl nádherný veletoč. V zájmu celkové pravicové spravedlnosti se
daňové zatížení nejen zvýšilo, ale rovněž se změnila i jeho distribuce.
A tak místo aby si utahovali opasky ti, jejichž odpovědnost za stav ekonomiky
je klíčová, bude si je zase utahovat nižší a střední třída, která má nejen
malou odpovědnost za chod státu, ale hlavně je početnější a nemůže se bránit.
Zavedení rovné daně tedy není pravicovým počinem zmenšující ingerenci státu,
nýbrž pouze vohnoutí skrčka na téma kterak vybrat více daní abych se u
toho moc nenadřel. Tak už to na tom světě chodí. Není pravičák jako pravičák.
6. Sociální služby: zatímco financování českých sociálních služeb zůstává
léta neměnné tak, jak je zavedl Klaus, slovenské sociální služby zažily
za poslední 2 léta radikální změny. Ne vždy to byly změny k lepšímu. Za
pozitivní lze považovat sociální reformy na Slovensku, především stanovení
stropu sociálních dávek (10 000,- Sk), který je vzhledem k průměrnému platu
stanovený relativně rozumně. Mělo to však i své stinné stránky. Změna sociálního
systému vedla k masovým sociálním propadům zejména v romské populaci, která
se tak ve slumech často propadla na samé sociální dno. Bez ohledu na to,
kdo si svoji sociální situaci zavinil a kdo ne, je tak trochu zpochybněna
adresnost sociálního systému. Někteří heterosexuální většinoví politicky
nekorektní občané budou jistě zářit štěstím při pohledu na mrtvé cikáně,
které zemřelo na banální středoušní zánět, konečně prý má, co si zasloužilo.
Nicméně by si měli uvědomit i následné konsekvence: bratr takového cikáněte,
pokud dospěje nebude mít možná žádné morální zábrany podříznout toho slovenského
heterosexuála, který se předtím smál pro pět korun, co bude mít v peněžence.
Otázkou je, jak na morální přesvědčení romské populace působí uplácení
sociálními dávkami, ale existence takových poměrů s sebou neodvratně nese
riziko zvýšené kriminality, které je u cikánské populace v Čechách a na
Slovensku tak důvěrně známé. Těžko říct zda médii popisované kauzy představují
pouze lokální excesy nebo všeobecný trend. V cikánských slumech na Slovensku
jsem nikdy nebyl a tak soudit nemůžu. Těm českým se z pochopitelných důvodů
také zdaleka vyhnu, je to moje daň ze svobody. Reforma zdravotnictví se
zakládá na rozsáhlé privatizaci zdravotnických zařízení, stanovení spoluúčasti
pacientů a rovněž privatizaci zdravotních pojišťoven. Nedá se říci, že
by reforma zdravotní péče byla úspěšná. Na jedné straně se radikálně zvýšila
spoluúčast za léky, na druhé straně díky poplatkům za léky a tudíž nepravidelné
medikaci zvýšily počty hospitalizovaných (v některých skupinách diagnóz
jako např. hypertenze o 7-10%), takže celkový fiskální efekt je zatím prakticky
nulový. Dalším problémem je privatizace: masová privatizace pojišťoven
i nemocnic stejnými firmami vede k nerovnostem v platbách za poskytnutou
péči (pojišťovna vždy zvýhodňuje „svoji“ nemocnici) a rovněž k vyvádění
prostředků získaných výběrem zdravotní daně pryč ze zdravotnictví, což
vzhledem k povinnosti všech tuto daň platit považuji za vysloveně kriminální
jednání. Příkladem takového dynamického tygra privatizujícího slovenské
zdravotnictví je konsorcium Penta. Ne náhodou je na jednom z čelních míst
této firmy nechvalně známý bývalý generál StB Alojz Lorenc. Celkově lze
říct, že slovenské zdravotnictví postupně upadá; zhoršuje se dostupnost
péče, vnitřní i faktické zadlužení a díky odlivu mozků především do České
republiky nastává i nedostatek kvalifikovaných lékařů. Saldo příjmů a výdajů
zdravotnictví po reformích krocích je –1,5 mld Sk, což je v přepočtu na
1 obyvatele asi 60% deficitu českého, saldo slovenské sociální pojišťovny
je podle aktuálních odhadů asi –6 mld. Sk (údaj z ČR nemám k dispozici).
Zatím se zdá, že systém zdravotnictví a sociální systém zmenšuje svůj deficit
na úkor kvality. Podobné změny neodvratně čekají i české občany, každý
stát si může dovolit pouze takový systém, na který má dostatek finančních
prostředků.
Celkově lze konstatovat, že ne všechny kroky slovenské vlády lze považovat
za pravicové. Zvyšování daňového zatížení znamená zvyšování ingerence státu
a to je s pravicovými idejemi v příkrém rozporu. Daňová zátěž na úkor sociálně
slabších vrstev nastoluje otázku, k čemu má vlastně sloužit stát jako instituce.
Zda je to kvůli vyváženému hájení privátních zájmů jednotlivých občanů,
kteří jsou de facto na jedné lodi, pomocí veřejných prostředků (Buchanan),
nebo k udržování nadvlády jedné skupiny (třídy) jeho obyvatel nad skupinou
druhou (marxismus) a to nahrazením faktického pronásledování za komunismu
terorem ekonomickým. Zdá se mi, že se změnou poměrů se myšlení některých
občanů příliš nezměnilo a že v duších mnoha takzvaných pravověrných stále
platí zlikviduj nebo budeš zlikvidován, podveď nebo budeš podveden a ukradni
nebo budeš okraden. Je třeba se zamyslet, co je větší hodnotou a co je
třeba obětovat: jestli nám záleží na tom, jakou hodnotu růstu HDP vládní
úředník napíše do statistické ročenky, nebo na tom, jaký podíl HDP budeme
moci užít k vlastní prosperitě. Glorifikaci růstu HDP v našich médiích,
který je na Slovensku vyšší proti České republice na hlavu o 37 dolarů,
považuji za poměrně úsměvnou. Stačí, aby si každý Čech dal proti Slovákům
týdně několik piv a panáků navíc místo aby peníze ušetřil a pokud tyto
zisky příslušný hospodský vykáže a nebude se jednat o načerno vyráběné
lihoviny, bude to „fifty fifty“. Prezentovaná data dokazují, že daňový
systém a jeho výhodnost rovněž nelze interpretovat na základě jediné sazby
daně z příjmu, ale je potřeba vždy komplexní pohled. Je jasné, že kdyby
pan ing. Ševčík z Liberálního institutu loboval za zájmy obyčejných lidí,
pak by na Slovensku musel mávat fangličkama na den daňové svobody o nějaký
ten týden později, než v České republice. Česká ekonomika je na tom při
komplexním pohledu nesrovnatelně lépe a i kdyby přetrvávaly trendy růstu
HDP, doženou nás Slováci až za hodně dlouho – rozhodně za delší dobu, než
která uplynula od rozdělení Československa.
Naproti tomu z reforem sociálních služeb bychom si měli vzít ze Slovenska
příklad. MMF a evropské instituce nás kritizují za přílišnou rozhazovačnost
v mandatorních výdajích státního rozpočtu, což je hlavním důvodem jeho
deficitu a následného zadlužení. Omezování přerozdělování v sociální sféře
a efektivní a spravedlivou penzijní reformu potřebuje naše země jako sůl.
Snižování sociálních výdajů, pokud bude adresné, je rozhodně pozitivním
krokem. Tím by mohlo dojít rovněž ke snížení odvodů v sociálním pojištění,
které představuje se svou celkovou 36% sazbou zdaleka nejvyšší daňovou
zátěž.
Reformu zdravotnictví bych však okoukal radši od někoho jiného, jelikož
její nejistý výsledek v podání Slovenska je hazardem s životem a zdravím
všech občanů. V první řadě je nutné si uvědomit, že ve zdravotnictví neplatí
tržní pravidla, nýbrž jde o systém regulovaných cen, který notabene nepokrývá
u mnoha výkonů ani základní náklady. Při řádné vynutitelnosti práva bych
se absolutní privatizace neobával, ale dokud institut soudní moci a práva
funguje jako u nás, nastane při privatizaci s jistou nenulovou pravděpodobností
kolaps. Privatizací se stát, jako povinný garant kvality zdravotnické péče,
dostává do situace, kdy funkci jednotlivých zdravotnických zařízení nemůže
plně kontrolovat a stává se tak snadno vydíratelným. Soukromé zdravotnictví
může samozřejmě fungovat stejně dobře nebo lépe než státní, ale je potřeba,
aby byly služby dobře vymahatelné kvalitou, kvantitou i rozsahem, což si
v pokřiveném právním prostředí České republiky nedovedu představit. Pokud
si člověk vzpomene, jak probíhala předchozí privatizace, kdy řada zmrdů
zcela beztrestně ukradla, na co přišla, obávám se, že privatizace českého
zdravotnictví jako jedné z posledních bašt, kde lze ještě něco ukrást,
skončí v řadě případů tragicky. Soukromé zdravotnictví je rovněž při stejné
kvalitě dražší, a to o zisk, která mají privátní zařízení dávat jejich
majitelům. Dokladem toho budiž výše výdajů na převážně soukromé zdravotnictví
v USA (12% HDP) a striktně veřejné zdravotnictví ve Švédsku (9% HDP), kde
i při zcela rozdílném systému financování je kvalita služeb naprosto srovnatelná.
Problém progresivního zdanění považuji za minoritní – progresivní zdanění
stabilizuje ekonomiku a veřejné finance v období krize, kdy se ekonomické
rozdíly mezi lidmi zvyšují. Nemůžu nikomu vnutit svůj postoj, ale já, coby
člověk, jehož příjmy jsou vyšší, než příjmy 95% lidí v tomto státě, považuji
současnou strukturu daňových pásem za přijatelnou, vím, že moje ekonomická
prosperita závisí i na tom, že existují lidé méně vzdělaní, méně úspěšní,
kteří každé ráno uklidí, odvezou odpadky, upečou chleba a rohlíky, abych
měl každý den co jíst. Existence flákačů, na které tak žehrají pravověrní
pravičáci, je bohužel nutnou a neodmyslitelnou daní za svobodu. Pokud má
někdo svobodu k tomu, aby vytvářel ekonomická impéria, musí tu být nutně
někdo na druhém konci sociálního spektra. Minimalizace přerozdělování v
sociální oblasti na ekonomicky únosnou mez je podle mě klíčem k minimalizaci
výskytu lidí zneužívajících sociální systém, pokles sociálních daní a tím
faktické snížení daňové zátěže uvolní ekonomický růst více, než rovná daň
se zachováním současných vysokých sazeb sociální daně. Rovná daň, jak je
i u nás navržena, daňovou zátěž zvyšuje a navíc je nemravná, protože neúměrně
penalizuje nákup základních životních potřeb, což zvyšuje sociální rozdíly
a sociální napětí. Čekám, kdy bude navržena rovná daň ze vzduchu, jako
výraz reformní a neochvějně pravicové filozofie zmrdů. Klidně se budu solidarizovat
s potřebnými, ekonomické predátorství a sociální darwinismus proklamovaný
některými pravicově smýšlejícími zmrdy nejenže nefunguje coby motor prosperity,
ale jeho praktikování je ve slušné společnosti nelegitimní a odsouvá takto
si počínající jedince do kategorie lidského odpadu. Lidé většinou podobné
projevy citlivě vnímají a tak není divu, že i na Slovensku dochází k obratu
veřejného mínění. Podíváme-li se na volební preference (říjen 2004), vidíme,
že prostou většinu hlasů by dostaly vesměs populistické opoziční strany
– HZDS a SMER, které by dohromady dostalo okolo 41% hlasů. naproti tomu
strany současné vládní koalice SDKÚ-KDH-ANO-SMK by dohromady daly 31% hlasů,
kromě toho by dostali hlasy ještě slovenští komunisté (7.2%) a SNS (6.5%).
Podle těchto volebních preferencí a jejich předpokládané dynamiky se dá
domyslet, že současná Dzurindova koalice prohraje volby. Populistický program
nejpravděpodobnějších vítězů voleb dává tušit, že „tatranský tygr“ asi
chcípne ještě dřív, než stačí pořádně zařvat, stejně jako kdysi tygři asijští.
Nemoc, na kterou chcípne, se nazývá sobectví.
08.01.2005 Challenger