Tento týden byl plný událostí a ukázal, že socialismus v podání České
strany sociálně demokratické, kterou je ovšem nutno spatřovat jako integrální
součást evropského sociálně demokratického hnutí a předzvěst budoucího
směrování v EU, může dosahovat dalších a dalších vrcholů absurdity.
Například takový ministr Svoboda, který se dolámal v důsledku zhovadilé
jízdy jeho ochranky. Ukázalo se, že je nutné zákonodárnou většinou 101
hlasu schválit zákon o DPH. Škoda že nejsem Svobodův ošetřující lékař.
Rekonvalescent byl helikoptérou přepraven do sněmovny, podobně jako komunisté
přepravovali jejich gerontní idoly typu Husáka a Brežněva na vozíčku, aby
přečetli nějaký zásadní projev. V souladu se stranickou disciplínou zmáčkl
tlačítko a odebral se sanitkou zpět do lékařské péče. Je to roztomilé.
K dosažení téhož by bylo stačilo nainstalovat mu tlačítko ANO namísto tlačítka
sloužícího k přivolání sestry a mohl by hlasovat na dálku z nemocnice.
Asi by se občas stávaly omyly, například kdyby odhlasoval většinou stoprvního
hlasu vyhlášení války Bangladéši a přitom chtěl jen přinést bažanta, ale
opět se jednalo o zajímavou lekci na téma zastupitelské demokracie.
Hodně lidí nemá tušení, kolik odvádí jejich zaměstnavatel zdravotního
a sociálního pojištění, ale jaký šroub má Cyril Svoboda mezi pátým a sedmým
obratlem, to se dozvěděl celý národ.
Daleko nejzábavnější ovšem byla hodinová výstražná stávka státních zaměstnanců
ve středu. Byl jsem mimo republiku a tak jsem nebyl přímo ohrožen na životě,
ale z dozvuků jsem usoudil, že se jejími důsledky otřásla vláda až do samých
základů. Nelze si představit nic výstražnějšího, než když státní správa
jednu hodinu částečně nefunguje.
Z mého pohledu nestátního zaměstnance to vypadalo asi takto. Státní
zaměstnanci se bouří, protože jim vláda naslibovala hory doly a dala jim
hovno. Zvláště v případě té zatím poslední vlády se jistě nejedná o první
nadílku tohoto druhu. Takže namísto třináctých a čtrnáctých platů ve výši
více než poloviny průměrného měsíčního výdělku jim nabídla nějakých deset
procent ze stejného základu. Řečeno jinak, státní zaměstnanci budou dvakrát
ročně zkráceni o nějakých 40% mzdy, čili přijdou o jeden necelý měsíční
plat.
Špidlova vláda tímto nečekaným rozhodnutím překročila svůj stín. Čekal
jsem, že budou reagovat jako v mnoha jiných podobných případech, tzn. někde
si půjčí anebo něco prodají, případně zavedou nějakou dodatečnou daň, například
spotřební daň na dveřní panty nebo dudlíky, aby nakrmili svoje miláčky.
Co si budeme nalhávat, státní zaměstnanec je opora každé levicové vlády
a vláda se chová netakticky, když jim bere od úst.
Mám o tom svoje mínění. Státním úředníkem se člověk nerodí, státním
úředníkem se člověk stane. V určitém okamžiku jsem i já měl na výběr, zda
si vydělávat na chléb svůj vezdejší v sektoru soukromém nebo státním. Oprostiv
se od emocí, vybral jsem si to první, ale klidně to mohlo být to druhé.
Teoreticky to mohlo být i to první, logicky vzato, rozdíl je pouze v zaměstnavateli,
v jednom případě je jím nějaký soukromý vlastník, v druhém stát. Jiný rozdíl
tam teoreticky není. Aniž bych chtěl rozebírat, zda je lepší první nebo
druhé, princip zůstává z hlediska zaměstnance stejný – pracuji pro své
zaměstnavatele, abych měl o skývu chleba vystaráno (zaměstnanci soukromé
sféry často mívají zaměstnancům státním za zlé, že mají v práci maňánu,
a státní správa zase závidí soukromému sektoru statisticky vyšší platy,
pravda v obou případech je někde mezi).
Se svým zaměstnavatelem jsem se na určitých věcech dohodl. Například
že mi bude měsíčně vyplácet mzdu. To je důležité. Dohodli jsme se na tom,
že pro něj budu pracovat do roztrhání těla, což je u mnohých státních zaměstnanců
tristní představa, a on mi jednou měsíčně dá za to peníze. Měsíců v roce
je dvanáct, což lze poznat z každého kalendáře včetně menstruačního. Nikoli
třináct nebo čtrnáct. Takže n-tý plat, kde n=13 a výše, nemá svoje opodstatnění.
Přesto se u mnoha zaměstnavatelů včetně státu staly tyto nadpočetné platy
populární složkou výplatní pásky, a to zpravidla v sedmém a dvanáctém měsíci,
kdy jezdívají zaměstnanci na dovolenou (tedy kromě mě, já jezdím v září
a tudíž bych teoreticky mohl nárokovat… dost!). I na mé výplatní pásce
se v těchto měsících cosi objevuje, ale zove se to bonus a dostane
se to tehdy, když dobře pracuji. Pokud nedosáhnu stanovených cílů, koncern
se mi nakaká. Už se to stalo. Na bonus není právní nárok. Kdybych náhodou
zkusil stávkovat, tak mě pošlou v lepším případě pro mokrý hadr na hlavu,
v horším na personální pro výpověď.
Dále jsem se zaměstnavatelem dohodl na jiné věci. Mohl jsem tak učinit
formou nějaké dohody, nebo to jen vzít na vědomí, ono to nakonec plyne
z podstaty věci. Dokud můj zaměstnavatel prosperuje, vydělává a je v plusu,
a současně bude se mnou spokojen, jistě mi rád nadělí modré z nebe. V opačném
případě ovšem musím brát na vědomí, že mi dá skutečně jen to nejnutnější,
jen to, co musí. A stát je na hrnci, nemusíme být odborníky na makroekonomii,
kastelánem, právníkem ani ředitelem pracáku, aby nám to došlo. Stát si
půjčuje kde může, dluží kam se podívá a zatěžko najít slušná slova, která
by pojmenovala směr, kam to socani vedou. Při pohledu na to všechno tedy
skutečně nechápu, kde má takový chudý zaměstnavatel vzít na ty bonusy,
když sám nemá.
Tohle je právě to, co nechápal ani Malý Bobeš, ani Marie Pujmanová.
Když není, tak není. Když není kde brát, nelze nikomu nic dát. Kde nic
není, tam ani smrt nebere. Jen v socialistickém světě se najde z těchto
situací nějaké desetiprocentní východisko.
Tak se asi nebudete zlobit, když napíšu, že tu stávku považuji za neopodstatněnou.
Kdyby se státní správa rozhodla pro stávku jako formu protestu proti
nekompetentní socialistické vládě, která způsobuje svými diletantskými
zásahy do chodu státu multimiliardové ztráty a tím přivodila snížení sociální
úrovně veškerých zaměstnanců, živnostníků a podnikatelů, to by bylo jiný
kafe. To bych za bezdůvodné nepovažoval.
Nakonec i to vlastní technické provedení bylo zoufalé. Státní zaměstnanci,
tedy jejich část, začali pracovat až v devět. Takové jako malé příjemné
dopolední volno, aby se člověk lépe vyspal. Silně to připomíná protestní
akce odborářů před sídlem vlády. Přijedou autobusy na Klárov, rozbalí transparenty
a křičí kraviny. Něco jako pořad Kotel, jen ve větším rozsahu a v outdoor
podmínkách. Vydrží to několik desítek minut, případně i několik hodin.
Pak ale horší část dne skončí. Autobusy se vydají po výpadovkách směrem
z Mekky ven a zastaví u nákupních center. Tetky vezmou útokem Electroworld
a strejci si obstarají nějaké to pivo. Za dvě hodiny už močí na kola autobusu
a odborář už není pln odhodlání bojovat za sociální spravedlnost, protože
byl zmožen produkcí pivovaru Bráník. Viděl jsem na vlastní oči. Nejsem
organizován v odborech a nepředpokládám, že vůbec někdy budu.
Státní zaměstnanci jako by si mysleli, že oni ti jsou jediní, kterým
Špidla lhal. Snad se aspoň několika uleví, když napíšu, že zdaleka nejsou
sami. Špidla oprdelil celý národ, někoho víc, někoho méně. Těžko mě napadá
nějaká sociální skupina, které by bylo za vlády sociální demokracie dopřáno
zbohatnout. Na sníženou výkonnost ekonomiky, provoz přerozdělovacích modelů
a důsledky diletantských rozhodnutí doplácíme všichni. Tento souhrn skutečně
vzniklých ztrát v našich peněženkách i teoretických lost opportunity costs
činí nějaký třináctý, čtrnáctý a každý další plat bagatelním.
Státním zaměstnancům a úředníkům bych snad poradil jednu věc. Vzkažte
Špidlovi, že pokud nebude poslouchat, budete kolektivně volit ODS nebo
že si založíte stranu vlastní. Kdyby milion a půl voličů v produktivním
věku hlasovalo jako jeden muž pro nevládní stranu, Pidla by se posral,
a to myslím naprosto bez legrace. Jeden každý můžeme nadávat u netu nebo
u piva, ale kdyby se nějaká sociální skupina rozhodla kolektivně nedat
hlasy vládní straně a dala to patřičně najevo, to by byl nářez!
25.4.2004 D-FENS