Vážení čtenáři, jak jsme možná zaznamenali v tomto předvánočním
čase, všichni jsme se stali součástí mediální kampaně, jejímž cílem je
"vyřešit problém s osobou blízkou".
Následují citace několika novinářů,
poslanců apod. :
Tomáš Fránek, aktuálně.cz,
10.12.2010
Policie dostala do rukou další důkaz, že je nejvyšší čas zamezit
oblíbené fintě tuzemských řidičů. Když jsou přistiženi při rychlé jízdě,
vymluví se, že řídila osoba jim blízká. Vyhnou se tak pokutě za překročenou
rychlost, stejně jako za další přestupky.
Tomáš Čechtický, Instikt, 2.12.2010:
Jak funguje berlička "osoby blízké"? Panu Svobodovi například
přijde poštou výzva, aby přišel podat vysvětlení, neboť byl vyfotografován,
jak projíždí obcí rychlostí 61 km/hod. Pan Svoboda se dostaví a zjistí,
že mu policisté nic nemohou dokázat, neboť jeho tvář je na momentce nezřetelná.
Pokud pan Svoboda vůz skutečně řídil a je to svědomitý člověk, přizná se
a zaplatí pokutu.
Josef Kolina, Lidové noviny, 24.11.2010
I po celý příští rok se budou moci vymlouvat na takzvanou osobu blízkou.
V praxi to znamená, že se vyhnou drtivé většině pokut za parkování i mnoha
bodovým sankcím za rychlou jízdu. U všech těchto přestupků totiž často
nelze zjistit identitu šoféra. (Slovní spojení "výmluvy na osobu blízkou"
se v celém textu článku p. Koliny opakuje celkem 5x)
Poslanec za KSČM Karel Šidlo pro LN komentoval situaci, kdy právníci
ministerstva vnitra nedoporučili zavádět tzv. objektivní odpovědnost vlastníka
automobilu za přestupky takto:
"Je to prohra všech slušných řidičů, kteří výmluvy nepoužívají,"
Aha, autor (vet), 11.12.2010
"To jsem nebyl já, ale osoba mně blízká" , hájí se řada řidičů, kteří
jeli příliš rychle, špatně parkovali či udělali jiný přestupek. Ze zákona
totiž nejsou povinni svého "blízkého" udat, a tak řada takovýchto prohřešků
šoférům projde.
Sokolovský deník, autor koz, 6.11.2010, článek s nadpisem: Osoba
blízká ztěžuje práci
"Jenomže pokud se začne pachatel přestupku vymlouvat na osobu blízkou,
spouští tím administrativní mašinerii, která neúměrně ztěžuje práci strážníků
městských a obecních policií."
"O kvalitě právních norem v Česku něco napovídá i fakt, že existují
legitimní návody, jak se vyhnout postihu, případně trestným bodům za přestupek.
Podobné návody kolují po internetu. Čas od času se stává, že takový ´internetový´
dopis přistane i v naší poště. Pokud zákon něco takového umožňuje, je něco
špatně,"
Spouštěcí akcí k této kampani byla událost, kdy ministerstva dopravy
a vnitra odmítla návrh změny zákona iniciovaný komunistickým esenbákem
Humlem, který právě problematiku kolem toho, co se nesprávně a účelově
nazývá "problém osoby blízké", řešil. Blíží se totiž projednávání novely
v parlamentu a je třeba působit na postoje poslanců.
Znova a pro všechny opakuji následující:
Nic jako "výmluva na osobu blízkou" neexistuje.
Neexistuje ani "problém s osobou blízkou", "berlička v podobě osoby
blízké", "finta s osobou blízkou" a další podobné nesmysly, které papouškují
novinářští ignoranti po někom, jehož identitu ani motivaci raději nezkoumám.
Rozhodně to nefunguje tak, jak se nám snaží autoři výše citovaných výroků
namluvit, totiž že řidič podezřelý z přestupku přijde někam na úřad a prohlásí,
že jeho auto řídila osoba blízká. Takový postup by ho nasměroval k ještě
větším problémům, než byl původní přestupek.
To, co existuje a co tyto pány tak trápí, je něco úplně jiného. Je to
ústavní právo každého občana nevypovídat proti sobě a proti osobám blízkým,
tedy známým a příbuzným. Toto právo je součástí Listiny základních práv
a svobod, dalších zákonů a mezinárodních právních standardů. Má hlubokou
historickou tradici, sahající zhruba do 16. století. V tomto pojetí platí,
že a) občané nemají povinnost „udávat“ se před státními orgány b) to se
týká i jejich blízkých osob, tedy například příšlušníků rodiny. Ohledně
osob blízkých se zde vycházelo z předpokladu, že vztahy mezi lidmi a jejich
znehodnocení udavačstvím např. uvnitř rodiny mají větší hodnotu než zájem
státních orgánů na dokazování nezákonné činnosti. Tento princip se pochopitelně
netýká jen dopravních přestupků, ale jde napříč celým trestním i přestupkovým
právem.
Samozřejmě to platí i pro dopravní přestupky a pro situaci, která je
velice častá zejména poté, co se především obce a městské policie rozhodly
sobě usnadňovat život a ulehčovat práci nákupem automatických sledovacích
a radarových systémů. V takovém případě je vyfotografováno vozidlo a podle
jeho registrační značky je identifikován vlastník nebo provozovatel. Ten
je předvolán na úřad a je po něm požadována výpověď o tom, kdo automobil
řídil. Pokud využije svého práva nevypovídat, nedopouští se žádné výmluvy
(to ani nemůže, když nevypovídá), nepoužívá berličku, fintu a podobný bullshit,
pouze využívá svého práva. Je na policii nebo správním orgánu, jak
se k tomu postaví, vyšetřování přestupku tím rozhodně nemusí skončit.
Policie může provést ještě další důkazy a pachatele přestupku i tak zjistit,
zajistit ucelený kruh důkazů nepřímých anebo ještě lépe používat pouze
takové metody odhalování přestupků, které předejdou důkazní nouzi. Pokud
tedy mají úřady problém najít pachatele například 60% přestupků, je to
důsledek jejich špatné práce.
Úsilí státu toto právo obejít nebo prolomit je enormní. V minulých čtyřech
letech se odehrálo na půdě poslanecké sněmovny celkem pět pokusů, jak obejít
problém, který správním orgánům vzniká kvůli jejich špatné práci. Byla
tak předložena celá řada právních úprav, které měly zamezit tomu, aby občan
využíval svého ústavou daného práva. Namátkou - zavedení likvidační pokuty
pro toho, kdo v souladu s ústavou této země odmítne udávat svoji rodinu.
Přenesení odpovědnosti za přestupky a dokonce trestné činy (!) na vlastníka
vozidla ex lege, ze zákona by pak platilo, že přestupek spáchal ten, kdo
vozidlo vlastní, bez ohledu na to, zda v něm vůbec seděl nebo měl možnost
chování jeho řidiče ovlivnit. Jindy by se obrátil princip presumpce viny,
kdy by vlastník vozidla musel úřadu dokazovat, že vozidlo neřídil. Všechny
tyto úpravy navrhovali lidé, které jsme zvolili do parlamentu jako naše
zástupce a kteří z důvodů, které popíšu dále, našli těžiště své zákonodárné
činnosti v omezování občanu ústavou daných práv.
Veškerá tato snaha probíhala víceméně skrytě a proces, kterým tyto návrhy
vznikaly, budil maximální pochybnosti. Někteří poslanci, kteří trávili
celé měsíce v letargii a jejich poslanecká aktivita se omezovala pouze
na pobírání platu, příplatků a náhrad, přicházeli s nezvykle komplexními
návrhy, jak "vyřešit problém osoby blízké". Ten se někdy snažili protlačit
jako přílepek k jiným zákonům nebo propašovat do druhého nebo třetího čtení.
Těžko uvěřit, že se jednalo o jejich práci. Jejich "řešení" se vždy omezovala
na problematiku dopravy a bylo čím dál tím více zřejmé, kde je problém.
Radnice, často ve spolupráci se soukromými subjekty (například firmou Czech
radar zaměstnávající exponenty StB), investovaly nemalé prostředky do nákupu
nebo pronájmu různých automatických systémů na měření rychlosti. Ty je
mohly umisťovat zcela libovolně a také tak činily většinou s nepokrytým
nebo špatně maskovaným záměrem vydělávat peníze na pokutách. Představitelé
místních samospráv otevřeně
hovořili o "rychlostních pastech na řidiče" a plnění městských pokladen.
Pak se ale ukázalo, že v těchto plánech je jedna zásadní chyba. Správní
orgány se při projednávání těchto přestupků ocitaly opakovaně v důkazní
nouzi, protože byly odkázány pouze na výpověď registrovaného vlastníka
vozidla. Když jí nezískaly, musely přestupkové řízení ukončit pro nedostatek
důkazů. Hledaly cestu, jak z toho ven a ze dvou možností, které měly, si
vybraly tu "snažší" - ovlivnit právní prostředí v zemi.
Nyní zde máme pokus šestý, který je podle všeho motivován stejně. Jeho
iniciátorem byl komunistický esenbák a "dopravní expert" Huml, poslanec
za Věci veřejné. Jeho sloganem se stalo cosi, co označuje jako holandský
model. Kdyby Huml popisoval svoje poznatky nějakým Holanďanům, asi by z
něj byli dost překvapeni. Ostatně ani nelze předpokládat, že by nepříliš
bystrý Huml s jeho chatrným vzděláním a jazykovou vybaveností nějak detailně
studoval nizozemskou legislativu. V jeho podání "holandský model" znamená,
že za přestupek odpovídá ten, na koho je vozidlo registrované - "expert"
Huml si z právní úpravy v Nizozemí prostě vybral to, co se jeho esenbáckému
mozečku líbilo nejvíce. V Nizozemí nenese majitel vozidla odpovědnost za
přestupek, ale za zaplacení pokuty. Přestupek není v případě, že viník
přestupku není zjišten, zaznamenán do registru. Současně je třeba poznamenat,
že takovou praxi provozuje v našem geografickém prostoru pouze Nizozemí
a dopracovalo se k ní poměrně složitým a dlouhým procesem v jeho vlastním
právním a společenském prostředí, takže není žádný zvláštní důvod brát
si příklad právě z něho.
Pokud Humlovu konstrukci domyslíme do konce, dojdeme ke zcela absurdním
závěrům. Co dělat, když se řidič vozidla sám dozná? Přijde potrestat řidič,
vlastník nebo oba? Nejlépe oba, aby stát získal více peněz na pokutách.
Lze vůbec vydat řidičský průkaz někomu, o kom je dopředu známo, že bude
páchat přestupky? Co je vlastně účelem pokuty? Potrestat toho, kdo spáchal
něco nesprávného, nebo zajistit příjem fiskálu? Dopravní přestupky jsou
pouze částí přestupkového práva, proč usilujeme o to, aby pro přestupky
v dopravě neplatil princip zavinění, zatímco pro přestupky proti veřejnému
pořádku ano?
Zajímavým faktem také je, že v průběhu těch šesti pokusů o prolomení
ústavy naprosto nikdo nepředložil žádný rozbor toho, k čemu vlastně bude
toto prolomení ústavy dobré. Proč bych se měl jako občan tohoto práva vzdát
a co mi to přinese. Pouze je nám opakovaně sdělováno, že "problém s osobou
blízkou" je třeba "řešit". Na co vlastně mají nesprávné postupy úřadů při
prokazování vlastně ve skutečnosti vliv? Zhoršují vnímání práva občanem?
Zavádějí do právního systému nerovnost před zákonem? Ztěžují práci policie?
Zvyšují počet dopravních nehod? Budou naše silnice bezpečnější, když si
expříslušník Veřejné bezpečnosti Huml splní sen a prolomí ústavu? Nic takového
nebylo nikým analyzováno, doloženo, neexistuje o tom žádná oficiální zpráva.
Ani jeden z bojovníků proti "fintě" popsané v Ústavě ČR se také nezamyslel
nad tím, co když opravdu je osoba pachatele přestupku od osoby vlastníka
odlišná? Půjčování aut mezi lidmi je přece normální, například uvnitř rodin.
Je to tak, že se řidiči vždy "vymlouvají na osobu blízkou", anebo se jim
"pouze" ekluje udávat úřadům vlastní manželku nebo děti? Tedy - abychom
našim novinářům nekřivdili - možná se nad tím zamysleli, ale jejich úkolem
v minulých dnech bylo vytvářet pokud možno jednolitý obraz celé události,
tak to zase pustili z hlavy.
Ve skutečnosti znamenají všechny tyto snahy jednoznačný vzkaz státu
občanům. Zní asi takto:
Je nám jedno, kdo je pachatel přestupku, rezignujeme na to, abychom
jej hledali. Zajímá nás jen, abychom získali peníze z pokut.
Výše uvedené řádky se týkají všech občanů ČR bez výjimky, bez ohledu
na to, zda jezdí autem svým, cizím nebo vůbec ne, páchají nějaké přestupky,
schválně nebo z nedbalosti. Je to jako když se ukrajuje salám. Jistě, jedno
tenké kolečko nemá na délku ani kvalitu celé štangle téměř vliv a možná
ho jsme někteří ochotni obětovat bestii v zájmu "lepšího zítřka" v očekávání
lepších a delších salámů - stejně jako to minulé a předminulé kolečko,
ale faktem je, že salám se s každým kolečkem zmenšuje a tohle, o co se
hráje kolem "problému osoby blízké", není žádné tenké kolečko, ale pořádné
zakrojení. Příště si pak budeme moci přečíst od pánů Koliny nebo Fránka
články o tom, že je třeba "vyřešit problém" s požadavkem na spravedlivý
proces a s těmi otravnými obhájci, kteří u soudu "ztěžují práci soudce
a státního zástupce", kvůli čemuž se nepodaří "odsoudit 70% obviněných
podle představ žalobce" a soudní líčení se kvůli "fintě s obhájcem"
příliš dlouho táhnou (finta s právem na spravedlivý proces tvoří v LZPS
hned další článek po fintě s osobou blízkou), případně "vyřešit problém
svobody projevu", "najít bič na nedoktnutelnost obydlí" nebo
se po gottwaldovsku vypořádat "s berličkou listovního tajemství".
Myslím, že tohle není svět, který chceme, pokud ovšem nechceme fašismus.
11.12.2010 D-FENS
Tento článek je freeware a může být bez vědomí autora šířen, zveřejňován
a to jak celý, tak jeho části.
Podmínkou je pouze udání zdroje, kterým je web www.dfens-cz.com.