Je zvláštní, když se člověk po mateřské dovolené vrátí do svého kmenového
zaměstnání jako pedagog v mateřské škole a sleduje, co všechno se změnilo.
Souběžně s masakry ve večerních televizních novinách drží i mateřské školy
krok v restrikci a vymítání nebezpečí, jež by svěřené ratolesti mohlo v
budově školní i mimo ni ohrožovat.
A tak jsem se z paní učitelky, stala rázem prediktorem katastrof, revizorem
bezpečnosti, vrátným, metodikem prevence a hlavně strašákem jakékoliv dětské
kreativity a spontánní hry, a to vše pod štítem "zdravé mateřské školy",
kde se děti nově učí prožitkem "neprožitého", jelikož prožívat lze jen
věci extra bezpečné.
A tak každé ráno šátrám s hrůzou v kabelce, zda najdu klíč od budovy
školní, bez něhož se, neb jsem zpravidla první přicházející učitelka a
tudíž první vrátný, nedostanu dovnitř, načež pak přes další bezpečnostní
dveře. Svoje "pracovní místečko" jsem z koberce, kde jsem často s dětmi
pracovala a spontánně je učila hrou, přesunula k stolečku sousedícímu s
telefonem zvonku, protože mě přestalo bavit po každé druhé větě odbíhat
a omlouvat se dítěti, s nímž jsem byla právě v hovoru, že někdo zvoní a
já musím jít otevřít. Cílená buzerace za účelem zvýšení bezpečnosti se
dotkla též rodičů a jejich příbuzných, neboť kdo nacvičeně nepřednese do
mikrofonu zvonku korektní údaje o své identifikaci a účelu návštěvy, nebude
do budovy vpuštěn, i kdyby prosil sebevíc. Vrcholem se pak zdá být případ
kolegyně, kterou jsem minulý týden přistihla v době mezisměny, kdy nemá,
kdo by ji vystřídal na přestávku na oběd, místo toho, aby seděla u stolečku
s dětmi nebo za katedrou, obědvat krčící se u poličky s knížkami, jelikož,
jak pravila strategicky: "Tady to má přímo u telefonu", jež je v období
oběda a těsně po něm často v permanenci.
Bezpečnost nadevše, co kdyby se v naší školce někdo rozhodl vykonat
"akt psychicky narušeného jedince"... To si přece nelze vzít na svědomí!
Mateřská škola se tedy stala bezpečnou a rezistentní vůči vlivům zvnějšku.
Objevily se však nebezpečí číhající přímo vně výchovně-vzdělávacího procesu.
Máme tedy nová, jasná bezpečnostní pravidla - běhat můžeme pouze venku,
nikoliv ve třídě, protože to je příliš nebezpečné. Ovšem venku běháme jen
za předpokladu, že v ruce nedržíme žádný předmět, pak by se totiž běh stal
také obzvlášť nebezpečnou záležitostí. V případě, že bychom si chtěli pohyb
více užít například jízdou na koloběžce, tak to taky nemůžeme, protože
nemáme na hlavě helmu, a na tom směšném rovném chodníčku o délce 50 m bychom
se mohli doslova roztřískat na padrť. Jistě, mohli bychom z uškudlených
fondů helmy zakoupit, ale dokážete si představit ty epidemie vší a jiných
breberek? Budeme tedy raději pouze chodit, nejlépe po dvou za ručičky a
jedině po chodníčku, neboť tráva je plná psích a jiných exkrementů, a to
by znamenalo zcela jistě virózu nejlépe typu leptospirózy.
Zvláštní opatrnosti musíme dbát v případě, když venku fouká, protože
to se v žádném případě nesmíme pohybovat kolem okolních panelových domů,
neboť by na nás ze zasklených lodžií mohlo něco spadnout. Pohybujeme se
tedy jen ve volném prostranství, kterého jaksi kolem mateřské školy, zasazené
doprostřed sídliště, není obzvláště mnoho. Vycházku tedy pro nepřízeň počasí
zkrátíme na nezbytně nutnou dobu. Děti si aspoň procvičí půlhodinové oblékání
a svlékání, aby z té 15ti minutové venkovní akce, vůbec něco měly.
Dětská hřiště v okolí mateřské školy také není dobré využívat, protože
volně stojící branky přímo čekají na to, aby na někoho spadly a přerazili
ho napůl. Využívat vnitroškolního vybavení, je třeba také s rozumem - např. vylézt
na žebřiny můžeme jen za předpokladu, podesteleme si je řádnou vrstvou
žíněnek a v okolí se nevyskytuje jediné jiné dítě, které bychom svým pádem
mohli ohrozit. V rámci bezpečnosti je povoleno vylézt nohama jen na třetí
příčku od země, výš už by to bylo zcela nebezpečné a jistě by hrozil smrtelný
pád. Skok ze švédské bedny se již také prokázal jako nebezpečný, takže
ji vlastně radši spolu s kužely, tyčemi a tvrdými míči úplně ze třídy odstraníme.
Na školní zahradě pak děti nesmí využívat zavedené prolézačky, protože
zpravidla nevyhovují nejnovějším bezpečnostním standardům. V případě, že
by náhodou standardům vyhovovaly, je zase zcela nemyslitelné, aby děti
toto náčiní využívaly bez přímé facilitace pedagoga, takže ne, ne... na
klouzačku jedině jednorázově, hromadně v zástupu a za ručičku s paní učitelkou.
Děti rády pomáhají při práci na zahradě, ale dát jim do ruky nářadíčko?
Zcela jistě už vidíte ty desítky rozseknutých hlav, takže pěkně po dvou,
nejlépe dva metry od sebe a ostatní si mohou užívat ten nádherný výhled.
Samozřejmě, že se vystřídáme, ale ti menší, ti radši až příští rok...
V období odpočinku ležíme od sebe v předepsaných odstupech, abychom
na sebe nedýchali bacily. To, že se stokrát pročůrané matrace nečistí,
jen vysuší u radiátoru a volně vloží do dalšího oběhu, nad tím ovšem přivřeme
obě oči...
Na školním jídelníčku pečlivě identifikujeme všechny možné druhy alergenů,
které by se
v daném jídle mohly vyskytovat a pro jistotu tam vypíšeme i pár alergenů
navíc, ať předejdeme případným problémům. Sichr je prostě sichr...
Tak vám nevím... Poslouchám-li veselé historky kamarádky, vedoucí nedalekou
lesní školku, o tom, jak děti lezou na stromy, válejí sudy ze svahů, hrají
si celé dny s klacky a jiným přírodním materiálem, svačí ve volné přírodě
a obědvají v teepee s talířky na kolenou, říkám si, jestli bych ještě,
za ty roky deformace v klasické mateřské škole a hlavně za ty poslední
měsíce, co mi všechny ty opatření přijdou už extrémně vygradované, vůbec
takové pracovní místo zvládla, aniž bych před senou neustále viděla strašáky
v podobě vypíchaných očí, zlámaných vazů a bakteriálních infekcí...
Jak jsem mohla vůbec přežít svoje neskutečně nebezpečné dětství od jeslí
až po konec základní školy?
Je mi místy líto těch dětí, jež se mají učit prožitkem a přitom se na
většinu činností mohou dívat jen z povzdálí nebo je požadovat po věčně
zaměstnaných rodičích, protože srazit si vaz mimo školku, jest, snad jako
jediné, povoleno...
22.03.2015 Eleanthis