Něco málo o tom, s jakými potížemi se potýkal Evropský měnový systém (EMS), proč vlastně evropští politici stvořili projekt společné měny euro a ECB a čeho se od něj ještě můžeme dočkat.
Kniha Murraye Rothbarda "Peníze v rukou státu" končí analýzou mezinárodního měnového
systému v podobě, ve které existoval v polovině sedmdesátých let. Nyní bychom se
měli zabývat vývojem v následujících obdobích (do současnosti). Musíme přitom začít
poněkud více zeširoka a více než Rothbard se věnovat teorii vzájemně si konkurujících
nekrytých papírových peněz, jež je základem pro pochopení vývoje
minulých 25 let.
1. Existence nových mezinárodních měnových institucí
Rothbardův mistrovský popis historického vývoje měn neustále
poukazuje na základní axiom teorie peněz, že totiž vůbec nezáleží
na množství peněz, které je pro směnu k dispozici. Jakékoli množství
peněz stačí na to, aby obsloužilo jakékoli množství zboží a služeb.
Větší množství peněz pouze způsobí, že se zboží a služby budou
prodávat za vyšší ceny (na vyšší cenové úrovni), zatímco menší
množství peněz splní tutéž funkci při nižších cenách.
Spotřebiteli je jedno, jaká je úroveň cen. Když je v oběhu méně
peněz, jsou peněžní příjmy nižší, ale nižší jsou i ceny spotřebního
zboží. Větší množství peněz v oběhu pak odpovídajícím způsobem
vyvolá vyšší peněžní příjmy, ale i vyšší ceny spotřebního zboží. Na
reálný příjem to zcela zjevně vliv nemá.
Úplně stejně tato situace vypadá z pohledu podnikatele. Pro
úspěch v podnikání je úroveň cen zcela nepodstatná. Rozhodující je
cenové rozpětí mezi cenou nákupní a prodejní. Úspěšné podniky
dosahují dostatečného cenového rozpětí, zatímco cenové rozpětí
nerentabilních podniků je nepatrné nebo dokonce záporné. Malá
a velká, kladná i záporná cenová rozpětí ale zcela evidentně existují
při jakékoli úrovni cen. Čím větší je množství peněz, tím vyšší
jsou nákupní, a prodejní ceny a naopak, čím menší je množství
peněz, tím nižší jsou nákupní, a prodejní ceny.
Je-li pro směnu, kvůli které peníze existují, jejich množství nepodstatné,
jak je možné, že je mu v teorii i politické praxi věnováno
tolik pozornosti? Proč existují takové měnové instituce jako Bundesbanka
nebo Mezinárodní měnový fond (MMF), jejichž významnou
funkcí je regulace množství peněz a jejich rozdělování?
Rothbard nám ukazuje, že se nesmíme zaměřit na množství
peněz jako takové, ale na změny množství peněz. Změny množství
peněz jsou sice nepodstatné pro směnnou funkci peněz, ale jsou
nutně spojeny s přerozdělováním. Pokud se zvýší množství peněz,
dostanou se nové peníze nejprve do rukou několika málo účastníků
trhu a postupně se rozšiřují k dalším účastníkům trhu. Ti, kteří
dodatečné peníze obdrželi jako první, mohou z množství zboží, které
je dispozici, získat více, než by původně bývali mohli, a to nutně
na úkor pozdějších příjemců peněz, kteří pak obdrží méně.
Jednoduše řečeno, změny v množství peněz nemají sice žádný vliv
na směnu, kterou peníze umožňují, ale přesměrovávají toky příjmů
uvnitř společnosti.
To je skutečnost, která od pradávna lákala vlády všech národů
k tomu, aby produkci peněz dostaly pod svou kontrolu a ve svém
zájmu rozdělování peněz řídily. Od Rothbarda se dozvídáme, jak
stát tohoto cíle po dlouhých staletích dokonalým způsobem dosáhl.
Zatímco nejprve byly peníze ze vzácných kovů a jejich produkce tak
byla omezena vzácností přírodních zdrojů, tak množství dnešních
nekrytých peněz (většinou ve formě papírových peněz)[1] může být
v každé chvíli zvůlí jejich producenta (centrální banky) tisícinásobně
zvětšeno. Tímto způsobem se obohacují jednotliví privilegovaní
občané nebo skupiny občanů na úkor ostatních.
Není zapotřebí velké fantazie k tomu, abychom si představili, jaký
význam mají moderní centrální banky pro řízení toků příjmů.
Tím, co v nenarušeném tržním hospodářství určuje druh a množství
vyráběných produktů, jsou nákupní rozhodnutí spotřebitelů.
Na trhu tak v konečném důsledku pouze spotřebitelé rozhodují
o tom, kdo dosáhne jakého příjmu. Centrální banky ovšem do tohoto
procesu zasahují a částečně jej znemožňují. Tím, že lze prakticky
zadarmo vyprodukovat libovolné množství peněz, mohou neúspěšné
podniky přežívat na úkor všech občanů. Vytvoří se „likvidita“,
která oslabí proces výběru. Tiskárna bankovek může rovněž poskytnout
„likviditu“, která umožňuje zdánlivě neomezený růst státního
dluhu a cen akciového trhu.
Papírové peníze jsou zkrátka nejdůležitějším nástrojem podpory
a udržení privilegovaných zájmových skupin představovaných prakticky
vždy etablovanými zájmovými skupinami. Papírové peníze
umožní bohatým být ještě bohatšími a mocnějším ještě mocnějšími,
než by mohli být pouze na základě dobrovolné podpory svých spoluobčanů.
Vytváří se překážky na trhu, trh se kartelizuje a státu se
dostává do rukou mana, díky níž se může na úkor svých poddaných
neustále rozrůstat.
V mezinárodní oblasti vystupují papírové peníze sice v různých
podobách, tím se ovšem nijak nemění jejich podstata jakožto prostředku
neoprávněného obohacování. Všechny systémy papírových
peněz jsou výtvorem státu a vývoj mezinárodních měnových systémů
je pokračováním politiky vnitrostátního přerozdělování jinými
prostředky. Stejně tak, jako byly vytvořeny národní měnové systémy,
aby byly politicky nejvlivnějším skupinám poskytnuty výhody
na úkor ostatních občanů, byly založeny i jisté mezinárodní instituce
(EMS, ECB, MMF atd.), aby byly tyto výhody pro politickou
a administrativní kastu zajištěny a upevněny.
Vývoj posledních let nás významně přiblížil k novému světovému
řádu, o který usiluje vlivná skupina keynesovsky laděných politiků,
podnikatelů a intelektuálů v Evropě, Japonsku a USA. Jedná se
o rozsáhlý návrh neřídit mezinárodní hospodářské vztahy nadále
privátními ujednáními, ale prostřednictvím mezinárodní byrokracie.
V novém uspořádání světa má existovat pouze jedna měna
a pouze jedna světová policie, která bude prosazovat nařízení jedné
mezinárodní byrokracie.[2]
Tyto plány, které byly pro Rothbarda v roce 1990 pouhou „temnou
hudbou budoucnosti“, jsou již zčásti uskutečněny. Jako základ
krásného nového světa vznikla na počátku 90. let Světová obchodní
organizace (WTO), která nahradila mezistátní obchodní dohody
uzavřené v rámci GATT. Na počátku roku 1994 vznikla severoamerická
„dohoda o volném obchodu“ (NAFTA) a počátkem 1999
Evropská centrální banka. Bruselská Evropská komise získává
stále větší vliv a považuje se za jádro budoucí evropské centrální
vlády. Na pořadu dne sice zatím není Světová centrální banka, ale
mohl by to být další krok poté, co evropské měny s konečnou platností
zmizí. Jádro takovéto instituce by mohlo být v již existující
Světové bance ve Washingtonu, D.C., která pro sebe již dlouho hledá
smysluplnou úlohu. (Do současnosti udržovala uměle dlouho
u vesla zkorumpované vlády zemí třetího světa tím, že jim dávala
úvěry z kapes západních daňových poplatníků. Tím se získávala
v období studené války vojenská spolupráce těchto mocipánů. Dnes
je protislužba z jejich strany předsta vována dílčí liberalizací zahraničního
obchodu, ze které těží zpravidla podniky, které mají dobré
kontakty se Světovou bankou.)
I když jsou tlaky na nové uspořádání světa zřejmé, nesmíme se
spokojit s tím, že je označíme za následky mezinárodního spiknutí.
Každý plánovaný postup určité skupiny spočívá v určitém smyslu
na jistém „spiknutí“. Nic ale není vysvětleno tím, když pouze ukážeme,
že určití lidé mají zájem na určitém vývoji. Je rovněž třeba
ukázat, proč jsou tito lidé schopni své zájmy prosadit proti zájmům
všech ostatních. Jaké objektivní podmínky vedly k tomu, že příznivci
keynesovského Nového světa v posledních 25 letech mohli
dosáhnout takových úspěchů? Odpověa na tuto otázku chceme najít
v následujícím textu.
2. Vznik Evropského měnového systému (EMS)
Po zániku brettonwoodského systému a selhání Smithsoniánské
dohody v roce 1973 operovaly centrální banky západních zemích po
jistou dobu zcela nerušeně. Tiskly peníze, aby jimi mohly financovat
rychle rostoucí stát blahobytu a nerentabilní státní nebo státem
financované podniky. Zřídily komerčním bankám ony velmi
„flexibilní“ úvěrové linky, díky kterým mohly tyto banky poskytovat
čím dál větší úvěry státu, zemím i obcím.
To byly zlaté časy pro státem privilegované hospodářské zájmové
skupiny Západu (v Německu především pro banky, těžební a automobilový
průmysl, úřednictvo, stavitele silnic, odbory a farmaceutické
koncerny). Existovaly ale i vedlejší důsledky, které z pohledu
těchto i jiných skupin byly krajně neradostné.
Inflace za prvé vedla k „útěku k hmotnému majetku“, čímž stále
více zatěžovala úvěrový trh. Tento vývoj musel vyvolat odpor bank
a průmyslu.
Dále inflace vyvlastnila všechny, co spoří a mají pevný příjem. To
se znelíbilo střední třídě, především úředníkům.
Za třetí hrozilo nebezpečí, že inflace sníží sklon obyvatelstva
k úsporám. Ve většině zemí tento trend ještě nebyl zřejmý, ale všem
s rozhodovací pravomocí bylo jasné, že pokud bude inflace pokračovat,
dojde dříve nebo později ke snížení tvorby kapitálu. Na pozadí
tehdy ještě daleko silnějších omezení mezinárodního pohybu kapitálu
byl takový vývoj především pro průmysl a hráče na kapitálových
trzích nepřijatelný. I stát se musel obávat, že se do budoucna
sníží základna pro výběr daní.
Za čtvrté vyvstal do té doby opomíjený problém pohyblivého kurzu.
Základními prvky brettonwoodského systému byly (a) závazek
centrální banky Spojených států směnit na vyžádání jiným bankám
dolary za zlato a (b) závazek všech centrálních bank na požádání
směnit vlastní měnu na dolary. Měny jednotlivých států tak byly
v konečném důsledku rozličnými listinami prokazujícími vlastnictví
jediného zboží – zlata. Měly vzájemně pevně stanovený směnný
poměr.
Zcela jinak je tomu v novém systému národních papírových měn,
který vznikl v okamžiku, kdy bankovky centrální banky nemohly
být nadále směňovány za zlato. Měny jednotlivých států tak již nebyly
listinami prokazujícími vlastnictví zlata, ale zbožím jako takovým.
Centrální banky přestaly být bankami a staly se producenty
peněz. A protože bylo produkováno více francouzských franků než
marek a více marek než švýcarských franků, měnila se podle toho
různě i hodnota národních měn. Tak vznikly výkyvy ve směnném
kurzu, které bylo možné jen nedokonale předpovídat, a které proto
poškozovaly mezinárodní obchod a především mezinárodní pohyb
kapitálu. Tyto výkyvy kurzu ale otřásly především politickou rovnováhou
sil uvnitř každé země, protože základ ekonomické moci každého
koaličního partnera se vyvíjel odlišně.
Na tomto základě vznikly ve všech zemích zájmové skupiny, které
společně usilovaly o návrat k systému pevných směnných kurzů.
V Evropě vedly tyto snahy v roce 1979 k vytvoření měnového systému.
Na konferenci, která se konala v prosinci roku 1978 v Brémách,
dohodly vlády Francie, Německa, Itálie, Holandska, Belgie,
Lucemburska, Dánska a Irska, že budou usilovat o stabilizaci
směnných kurzů svých papírových měn v rámci určitých pásem.
Výsledek jejich snažení byl poněkud velikášsky a zavádějícím způsobem
nazván „Evropský měnový systém“ (EMS).
EMS splnil dva základní požadavky, které se z pohledu vládnoucích
politických koalic zúčastněných zemí jevily jako stěžejní.
Za prvé stabilizoval směnné kurzy a zmenšil, přinejmenším v Evropě,
riziko zahraničních investic a dodavatelských smluv. (Kladl se
důraz na to, že tato skutečnost nevychází vstříc jen „zájmům zhodnocení
kapitálu“, nýbrž všem občanům, protože posílená mezinárodní
dělba práce pozvedla produktivitu ve všech zemích.)
Za druhé EMS nepředpokládal žádnou povinnost směnit národní
měnu za vzácný kov či použití jiných komoditních peněz. Ponechal
papírové peníze tak jak byly a snažil se pouze stabilizovat
jejich směnné kurzy.
Smysl této konstrukce je zřejmý. Zavedení komoditních peněz by
vedlo k silnějšímu omezení dalšího zvyšování množství peněz. To
nemohly mocenské koalice zúčastněných zemí přijmout, protože jejich
ekonomická pozice byla závislá na možnosti financování prostřednictvím
tisku nových peněz. Měly proto prvořadý zájem na
zachování papírových měn. EMS musel být vystavěn na papíru.
3. Význam EMS, 1979–1998
Abychom mohli pochopit EMS, musíme se oprostit od jednoho
základního a velmi rozšířeného nedorozumění. Mnoho ekonomů se
dopouští té chyby, že posuzují instituce jako EMS podle záměru,
jaký měli jejich zakladatelé, a nikoliv podle skutečnosti. Záměrem
otců EMS ve skutečnosti bylo vybudovat systém pevných směnných
kurzů mezi papírovými měnami. Ovšem instituce, kterou vytvořili,
byla něčím jiným.
EMS nebyl systémem pevných směnných kurzů. A pouze z toho
důvodu, že jím nebyl, mohl vyprodukovat částečně stabilní měnový
systém.
Věc se vyjasní, budeme-li mít na zřeteli předpoklady a fungování
systému pevných směnných kurzů mezi papírovými měnami. Technicky
tento systém spočívá na povinnosti centrálních bank nakupovat
měny ostatních centrálních bank. Centrální banka totiž může
směnný kurz své vlastní měny stabilizovat jen velmi nedokonale.
Pokud tento směnný kurz stoupá, mohla by produkovat více peněz
(„tisknout bankovky“) a prodejem těchto dodatečných peněz kurz
své měny snížit. Ovšem zcela jinak to vypadá, když kurz její měny
začne klesat. V této situaci by sice mohla použít svůj majetek (tzv.
rezervy centrální banky) k tomu, aby nakupovala svou měnu zpět,
ale toto řešení není dlouhodobě únosné ani pro tak bohaté centrální
banky, jako je německá Bundesbanka. Proto je v takových případech
nutné, aby ostatní centrální banky začaly produkovat více
vlastních měn a nákupem padající měny zamezily jejímu dalšímu
poklesu.
Tato čistě technická pozorování dávají tušit základní problém
všech systémů pevných směn ných kurzů mezi papírovými měn ami.
Ve skutečnosti takové systémy zvěšují možnost zneužití. Smysl
a účel papírových peněz spočívá, jak již bylo řečeno, pouze v tom,
aby se množství peněz mohlo zvětšovat účinněji a rychleji, než by
to bylo možné při používání komoditních peněz, aby tak mohly být
přesměrovány toky příjmů ve společnosti. Toto přerozdělování se
ovšem celkem vzato dotýká pouze národní ekonomiky dané centrální
banky. Ta může řídit toky příjmů významným způsobem pouze
v rámci své vlastní národní ekonomiky. Nemůže ale obohatit svou
národní ekonomiku na úkor ostatních zemí, protože využití inflace
její měny vede nevyhnutelně ke znehodnocení jejího směnného kurzu
a klesající směnný kurz vždy zajistí neustálou rovnováhu mezi
vývozem a dovozem zboží a služeb.
To se ovšem v systému pevných směnných kurzů mění. Jak jsme
viděli, takový systém v zásadě představuje záruku odkupu inflačních
měn. Ostatní účastníci trhu (ostatní centrální banky) jsou systémem
zavázáni nakupovat znehodnocenou měnu za původní kurz.
To ovšem svádí k tomu, aby množství vlastní měny bylo co nejvíce
zvětšeno, nebo zvětšeno alespoň ve větší míře, než v jaké zvětšují
množství své měny ostatní centrální banky. Protože pokud se toto
podaří, může země, která provádí větší inflaci, dovážet více zboží
a služeb, než vyváží, a tím se obohacovat v neprospěch ostatních
zemí.
Z toho je zřejmé, že každý systém pevných směnných kurzů mezi
papírovými měnami se musí dříve nebo později zhroutit. Pokud by
předseda každé zemské vlády v Německu měl tiskařský stroj, kde
by mohl tisknout bankovky Bundesbanky, každý by byl stimulován
k tomu, aby natiskl co nejvíce peněz, aby tak oblast, kterou spravuje,
obohatil na úkor ostatních. Dokonce ani pokud by sám o takovéto
jednostranné obohacování neusiloval, byl by k inflaci donucen,
protože vlastníci ostatních tiskáren by ho jinak mohli předejít. Je
zcela zřejmé, že takový systém je neúnosný, protože dříve či později
musí dojít k hyperinflaci, a tím ke zhroucení měny. Nejinak je tomu
v systému pevných směnných kurzů mezi národními měnami. Zúčastněné
centrální banky sice nedisponují tiskárnami stejných peněz,
ale jejich měny jsou pevnými směn nými kurzy definovány jako stejné
peníze. Každý má potom zájem na co největší inflaci.
EMS vůbec žádným systémem pevných směnných kurzů nebyl.
Základní skutečností je, že ze strany centrálních bank neexistovala
povinnost nakupovat ostatní měny. Pokud by takovýto závazek existoval,
stal by se EMS záchrannou sítí pro vlády náruživě znehodnocující
svou měnu, jež by se pravidelně nechaly zachraňovat ostatními
centrálními bankami. Nevyhnutelným následkem by pak byla
celoevropská hyperinflace.
Závazek zde ovšem existoval víceméně pouze ve vztahu k vlastní
měně. Každá centrální banka měla co nejméně znehodnocovat svou
vlastní měnu, aby tak předešla propadu jejího kurzu. Pokud se směnný
kurz její měny zhoršil, musela zamezit propadu kurzu jejím
nákupem z vlastních prostředků. Dále mohla jen doufat, že jí ostatní
centrální banky pomohou. Ty k tomu ovšem nebyly zavázány.
Za těchto podmínek byla stabilizace směnných kurzů možná pouze
prostřednictvím omezení sebe sama. Každá centrální banka se
musela sama rozhodnout a zásobu své měny zvyšovat pokud možno
co nejméně. Tento poznatek se však v praxi prosazoval jen velmi
pozvolna. Mnohé evropské státy nechtěly tak rychle upustit od
inflační politiky 70. let. Chtěly stabilní kurzy a chtěly zároveň
nadále ve velkém stylu prostřednictvím tisku bankovek přesměrovávat
toky příjmů. To ovšem nebylo možné, dokud ostatní centrální
banky prováděly inflaci v menší míře. A v EMS byla nakonec
vždy alespoň jedna centrální banka, která ji prováděla v menší
míře než všechny ostatní. To byla historická role německé Bundesbanky.
Protože všechny centrální banky především v počátečních letech
EMS prováděly daleko větší inflaci než Bundesbanka, hodnota
jejich měn ve srovnání s markou neustále klesala. Nevyhnutelným
následkem pak byla častá „přizpůsobení“ údajně pevných směnných
kurzů. Aby se propad hodnoty inflačních měn vyrovnal, došlo
mezi lety 1979 a 1983 devětkrát ke změně kurzu. K citelné změně
došlo až v roce 1983, kdy francouzská vláda pod vlivem své inflační
politiky prozřela. Změny směnných kurzů byly od té doby méně
časté, ovšem o to rozsáhlejší. Mezi lety 1987 a 1992 nedošlo k žádným
pozoruhodným změnám a politikové všech frakcí přátelsky
naklonění Bruselu se začínali chlubit, že EMS tea již skutečně
vytvořil pevné směnné kurzy. V létě 1992 tato představa ovšem
splaskla jako mýdlová bublina, neboR bylo třeba „přizpůsobit“ irskou
libru a španělskou pesetu.
Již na podzim následujícího roku došlo i k definitivnímu zhroucení
ostatních měnových parit. Britská libra padala tak prudce, že
britská vláda vzdala všechny pokusy o její stabilizaci a z EMS vystoupila.
Krátce po libře začal mít na devizových trzích problémy
i frank. Banque de France došly rezervy, kterými by byla mohla
skupovat svůj znehodnocený frank. EMS ztroskotal.
Eurokraté v Německu a Francii ovšem nechtěli ztroskotání za
žádných okolností připustit, protože se obávali, že politika centralizace,
kterou prosazovali, ztratí prestiž. Záleželo pouze na tom
zachovat zdání úspěšnosti do té doby, než bude hotova měnová
unie. Přišli proto na trik rozšířit pásma, v rámci kterých se devizové
kurzy mohly od stanoveného cíle odchylovat, z 2,5 % na 15 %.
Formálně tedy starý EMS existoval nadále, „pouze“ pásma byla
poněkud rozšířena. Trik vyšel, protože málokterý ekonom či žurnalista
nazýval věci pravým jménem: Císař neměl nové šaty – byl
nahý! Nový EMS nebyl „systémem“ o nic více než jeho předchůdce.
Ale zatímco za řečmi o starém systému existovala skutečnost ve
formě téměř stabilních směnných kurzů, nyní už zůstaly jen řeči,
stabilní směnné kurzy byly minulostí.
Krize EMS ukázaly zcela zřetelně, že národní měnové autority
jsou odkázány samy na sebe. EMS předpokládal, že každá centrální
banka provede taková opatření, jimiž by stabilizovala směnné
kurzy své měny. Jinými slovy, EMS sám o sobě neměl žádný prak-
tický význam. Nebyl to systém v tom smyslu, že by rozhodnutí
zúčastněných centrálních bank byla na sobě závislá. Každá centrální
banka tu stála sama a všech úspěchů, které byly připisovány
EMS, musely národní státy proto dosáhnout samy vlastní silou. Vývoj
na devizovém trhu, který následoval po roce 1979, mohl proběhnout
i bez mezivládní dohody z prosince 1978.
Skutečnost, že pouze hrstka ekonomů rozpoznala podstatu věci,
je nejlepším důkazem úpadku ekonomického myšlení.[3] Většina
makroekonomů považovala záměr autorů EMS za daný a předpokládala,
že EMS je skutečně systémem pevných směnných kurzů.
Jejich učebnice a články objasňovaly nekriticky účel EMS. Opakovali
řeči o „symetrických intervencích“ centrálních bank, mluvili
nesmysly o „peggingu“ a popisovali do nejmenších podrobností nově
vytvořenou „měnovou jednotku“ EMS – ECU. Tato technická
hlediska ale nebyla ničím jiným než nevýznamnou banalitou. Centrální
banky EMS byly sjednoceny pouze cílem stabilizovat směnné
kurzy. Každá tento cíl ovšem sledovala sama. Neexistovala žádná
společná peněžní politika, žádná „koordinace“, a ECU nebyla ničím
jiným než počtářskou hříčkou.
Skutečný význam EMS a ECU spočívá na rozdíl od toho nikoliv
v ekonomické ale v politické oblasti. Protože slova EMS a ECU byla
po dvě desetiletí slyšet z každých úst, zvykly si národy Evropské
unie na myšlenku, že tato slova zapadají do politické reality. Občané
věřili, že existuje evropská peněžní politika, že ECU jsou „evropskými
penězi“ a že společná peněžní politika EMS je základem pro
stabilní směnné kurzy a hospodářskou prosperitu 80. a 90. let.
Tato bludná víra oslabila důvěru ve vlastní síly a oslabila také
skepsi vůči, tehdy ještě relativně malé, byrokracii v Bruselu. Psychologicky
to byl důležitý předstupeň k vytvoření Evropské centrální
banky, základu nového evropského centrálního státu. EMS
se tak stal rozhodujícím krokem ke kartelizaci evropských vlád.
4. Role Bundesbanky v EMS
Bundesbanka se stávala cílem rozhořčených útoků po každém
novém stanovení „pevných“ směnných kurzů v rámci EMS. Údajně
nespolupracovala, podvazovala hospodářství v zahraničí, utiskovala
ostatní centrální banky atd. Jak je ale možné, že ve spleti čistě
dobrovolných vzájemných vztahů, jakou trh bezesporu je, může
jedna strana ostatní vyřadit ze hry nebo je jinak utlačovat? Nesčetní
ekonomové si touto otázkou lámali hlavu. Jak bylo možné
vysvětlit „nadvládu“ Bundesbanky v Evropě?
Odpověa zní, že moc Bundesbanky spočívala pouze na slabosti
ostatních centrálních bank, kterou si ovšem tyto samy zavinily.
Skutečným problémem „slabých“ měn nebyla západoněmecká marka
nebo Bundesbanka, nýbrž nenasytná lačnost politiků a zájmových
skupin v zemích se slabými měnami. Služby těmto skupinám
pomocí tisku bankovek vedly opakovaně k propadu hodnoty dotyčné
měny. Aby se tento propad hodnoty neodrazil v poklesu kurzu,
měla prý Bundesbanka sama také produkovat peníze, aby mohla
inflací zatížené měny skupovat!
Údajná vina Bundesbanky spočívala tedy v tom, že nezvětšovala
množství západoněmeckých marek (a tím marky neznehodnocovala)
tak silně, jak to činily Banque de France v případě franku nebo
Banca d’Italia v případě liry. Němci jí za to budou navěky děkovat,
ale němečtí a zahraniční politikové a zájmové skupiny jí to nemohly
odpustit. Není třeba pochybovat o podstatě centrálních bank.
Všechny centrální banky slouží jen a pouze k okrádání obyvatelstva
ve prospěch politicky organizovaných kartelů. Bundesbanka
není žádnou výjimkou. Ze všech centrálních bank ovšem uškodila
neorganizovaným masám obyvatelstva nejméně. Tuto službu pak
neprokázala pouze Němcům, ale všem obyvatelům Evropy. Zdrženlivostí
Bundesbanky byly nuceny ke stejné zdrženlivosti i ostatní
centrální banky, které usilovaly o stabilizaci směnných kurzů.
Západoněmecká marka se tak nestala jen stabilní kotvou EMS, ale
i oporou evropské občanské společnosti v boji proti evropským státům.
5. Konec EMS a zrod Evropské centrální banky (ECB)
Pokaždé, když je svoboda občanů dosud neslýchaným způsobem
omezena, je v zájmu státu, aby své poddané ponechal v nejistotě
ohledně nové loupeže. Tak tomu je i v případě Evropské centrální
banky. Státní propaganda představuje vytvoření ECB jako organické
pokračování vývoje načrtnutého EMS. ECB údajně jen zlepšuje
to, co tak jako tak již existuje.
Tento popis ale neodpovídá skutečnosti, nýbrž politickým záměrům
svých tvůrců. ECB není završením EMS. Stojí na zcela jiném
základě a slouží naprosto odlišným cílům. EMS spočíval na jednostranné
a odpovědné činnosti každé zúčastněné centrální banky.
Každá centrální banka, která chtěla stabilizovat směnné kurzy své
měny, byla nucena omezit vlastní míru inflace tak, aby nepřesahovala
nejnižší míru inflace prováděné sesterskou bankou v rámci
tohoto systému. To vedlo k relativní stabilizaci směnných kurzů.
Především to ovšem vedlo (možná proti vůli otců EMS) k omezení
financování státních výdajů pomocí tištění peněz.
Význam nové ECB spočívá v tom, že poprvé v historii existuje
jeden centrální evropský producent nekrytých peněz, který odstranil
omezení pro státní rozpočty dané starým systémem, a tím
otevřel nové cesty k obohacení státu či se státem úzce spojených
skupin. Toto je skutečný smysl ECB a záměr jejích tvůrců. Podívejme
se ještě jednou na vývoj v 70. a 80. letech, abychom si tuto
záležitost připomněli.
Po zhroucení brettonwoodského systému se tiskárny peněz ve
všech západních státech staly důležitým zdrojem příjmů. Jak je to
v takových případech obvyklé, žádný stát nepoužil těchto dodatečných
příjmů k tomu, aby snížil daně či své zadlužení. Daleko více
bylo na inflaci nahlíženo jako na vítaný dodatečný zdroj, ze kterého
bylo možné financovat další státní aktivity.
Když se potom na konci 70. let obrátil politický trend a stabilizace
směnných kurzů umožnila snížení inflace na úroveň zemí
s nejnižší inflací, přišla hodina pravdy. Příjmy, o které stát díky
snížení inflace přišel, musely být vyváženy nižšími výdaji. Ve všech
zemích se ale vládnoucí kartely politiků a politicky organizovaných
skupin tomuto řešení vzpíraly. Šlo o to si na úkor nic netušících
a neorganizovaných občanů zachovat prospěch z inflace, který byl
veřejnosti předkládán jako „sociální výhody“.
Zůstala už pouze dvě řešení. První spočívalo ve zvýšení daní
a odvodů. Takové opatření je ovšem vždy velmi nepopulární,
protože přímo obírá o peníze daňového poplatníka, který na to
reaguje většinou velmi nevrle. Protože se politikové obávají odplaty
prostých lidí u volebních uren, soustředili se na druhé řešení – na
zvyšování státního dluhu.
Zvláštnost tohoto zadlužení spočívala v tom, že nebylo jednorázovým
aktem, který by byl určen k financování zvláštních výdajů.
Daleko spíše šlo o to financovat část obvyklého státního rozpočtu,
která byla původně hrazena inflací, natrvalo prostřednictvím zadlužení.
To bylo ale možné jen ustavičným novým zadlužováním.
Od konce 70. let proto kráčel pokles inflace ruku v ruce se stále
vzrůstajícím zadlužením.
Nahrazení inflace jakožto zdroje státních příjmů novým zadlužováním,
které vycházelo najevo v průběhu 80. let čím dál zřetelněji,
se stalo rozhodujícím faktorem pro vývoj mezinárodních měnových
systémů.
Od počátku bylo jasné, že zadlužení státu nemůže být trvalou
odpovědí na otázku financování státu. Státy a občané jsou sice
v mnoha ohledech rozdílní, ale pro oba platí, že si mohou půjčovat
jen tehdy, když existuje vyhlídka na splacení dluhu. A pro oba platí,
že tato vyhlídka je tím menší, čím vyšší jsou stávající dluhy. V mnoha
státech dosáhlo zadlužení státu velmi rychle takové výše, která
splacení prakticky vylučuje. Zejména to platí pro „konzervativnější“
státy. V Německu například dosahují dluhy státu, zemí a obcí
dle úředních statistik již více než 60 % hrubého národního produktu.
V tomto čísle se ale neobjevují důležité části finančních závazků
(jako např. peněžní závazky vyplývající ze sociálního pojištění). Při
realistickém pohledu lze zadlužení německých územně správních
celků odhadnout na 300 % až 400 % hrubého národního produktu
a ve většině ostatních států je to ještě daleko horší.[4]
V průběhu 80. let bylo stále jasnější, že zadlužování státu narazí
na své meze a bude nutné nalézt jiné zdroje financování. Principiálně
přicházely v úvahu pouze dvě již dříve zmíněné alternativy.
Bylo možné zvýšit daně a odvody, ale jak bylo řečeno, málokterý
politik by takové zvýšení v potřebné míře provedl. Zůstala proto
pouze možnost financování pomocí tištění bankovek, ovšem toto
řešení nebylo za stabilních směnných kurzů možné, dokud by se
nepřipojila i německá Bundesbanka. Proto muselo nutně opakovaně
docházet ke krizím EMS, k „rozšiřování pásem“ a ke změnám
domněle pevných směnných kurzů.
Z výše uvedeného plyne nesporný závěr, že krize nebyly politováníhodnými
nehodami, ale předzvěstmi zániku celého EMS. Země
s notoricky slabou měnou jako Itálie byly pouze první na řadě.
Mnohé státy, jejichž dluhy dosáhly obdobných dimenzí, čekal stejný
osud. Je to zřejmé již ze skutečnosti, že pouze dva státy při vstupu
do evropské měnové unie (Lucembursko a Německo) nepřekročily,
respektive výrazně nepřekročily maximální zadlužení stanovené
Maastrichtskou smlouvou. Ostatní země měly očividné obtíže
i s tím, aby jejich zadlužení dva roky před vznikem měnové unie
nestoupalo tak rychle. Zpravidla však zůstávají daleko za (úředně)
stanovenou mírou zadlužení na úrovni 60 % hrubého domácího produktu.
Bylo tedy zcela jednoznačně otázkou času, kdy budou ostatní
měny následovat liru a Evropa se vrátí k inflačnímu systému
„volných kurzů“ 70. let.
Jinými slovy, stabilita EMS byla pouhým zdáním. Iluze relativní
stability byla vytvořena zadlužením zúčastněných států, a toto stále
rostoucí zadlužení způsobilo, že návrat k inflační politice 70. let
byl stále nevyhnutelnější. EMS byl časovanou bombou, která začátkem
90. let tikala stále hlasitěji.
70. léta se ale neopakovala. Bylo hůř. Nelze-li od národní měnové
autority nic pozitivního očekávat, tím spíše nelze nic očekávat od
autority mezinárodní, protože ta může způsobit nesrovnatelně
větší škody. Nově vytvořená Evropská centrální banka (ECB) a její
produkt, euro, neřeší ve skutečnosti žádný z měnových problémů,
které se znovu a znovu objevují od doby, kdy peníze přestaly mít
podobu drahých kovů. Problémy spíše odsouvá, a tím je zhoršuje.
ECB a euro vznikly pod vlivem jak tržních, tak i politických sil.
Tržní síly se vyvinuly z odbourání obchodních překážek, které vedlo
v 80. a 90. letech k rostoucí mezinárodní dělbě práce. Pohyb zboží
přes hranice a relativně stabilní devizové kurzy se postaraly o znatelný
hospodářský rozvoj. Navzdory všem škarohlídům, kterým se
nelíbila údajná jednostranná orientace na zájmy kapitálu, přinášelo
toto období větší blahobyt čím dál většímu množství obyvatel.
S rostoucím hospodářským propojením se zahraničím mělo stále
více podniků zájem na stabilních rámcových podmínkách ve styku
s cizinou. Kromě podniků exportního průmyslu to platilo zejména
pro banky a ostatní finanční podniky, které se účastnily mezinárodních
kapitálových transakcí. Tržní zájmy těchto skupin tak byly
jedním z podnětů ke vzniku evropské měnové unie.
Druhý podnět měl politický charakter. Již jsme uvedli, že Bundesbanka
prováděla inflaci v menší míře než ostatní centrální banky
a že jí to přivodilo nepřátelství mnoha politicky organizovaných
skupin v tuzemsku i zahraničí. Je proto jasné, že zahraniční vlády
usilovaly o měnovou reformu, která by jim dala možnost ovlivňovat
rozhodování Bundesbanky. Byly ochotny udělat rozhodujícím zájmovým
skupinám v Německu politické ústupky, aby se vymanily
z finanční tísně, do které se samy dostaly.
V tomto kontextu je pochopitelné, že někteří kritici vyčítají Kohlově
vládě, že obětovala marku znovusjednocení Německa. Z pohledu
těchto kritiků bylo odstranění nenáviděné Bundesbanky cenou,
kterou vyžadovaly Francie, Velká Británie a Spojené státy za souhlas
se znovusjednocením. Tato teorie má skutečně něco do sebe.
Nelze se ale domnívat, že objasňuje něco více než jeden vedlejší
aspekt této události. Žádná vláda si nemůže dovolit vystupovat vůči
svým poddaným jako správce čistě zahraničních zájmů. Zmínili
jsme již tu skutečnost, že stále větší a vlivnější části německého hospodářství
měly zájem na stabilních evropských měnových vztazích.
Pravdou ale také je, že politicky vlivné skupiny v Německu měly
zájem obětovat marku, aby na oplátku získaly politické ústupky ze
zahraničí. Na ilustraci toho by bylo možné uvést dva příklady:
Německý automobilový průmysl produkuje sice nejkvalitnější,
ale také nejdražší automobily v Evropě. Z pohledu spotřebitelů ovšem
kvalita ne vždy ospravedlňuje cenu. V mnoha případech upřednostní
spotřebitel auto s horším zpracováním a nižším bezpečnostním
standardem, pokud bude levnější. Pokud jsou ale všichni producenti
státem nuceni dodržovat určité technické normy kvality, zcela
zřejmě tato volba odpadá. Mohou být vyráběna pouze drahá auta
a jen z nich si může spotřebitel vybrat. Tyto státní normy tak privilegují
nejdražší výrobce na úkor spotřebitelů a levných producentů.
„Harmonizace“ podmínek výroby v Evropě neznamená nic jiného
než státem vynucené sjednocení všech výrobních norem. Výhody
z harmonizace v oblasti automobilů tak požívá jednoznačně německý
průmysl, který se tak může obohacovat na úkor svých zákazníků
a zahraničních konkurentů.
Stejná situace je v oblasti organizovaného trhu práce. Německé
odbory zastupují technicky nejkvalifikovanější, ale také nejdražší
zaměstnance v Evropě. Kvalifikace pracovníků přitom není samoúčelná,
musí být oceněna mzdou. Mnozí podnikatelé upřednostňují
levnou pracovní sílu, i když je méně erudovaná. Investují proto do
zemí s levnou pracovní silou. Tyto investice zvyšují mzdy v zemi
s levnou pracovní silou a zároveň snižují mzdy, kterých je možné
dosáhnout v zemích s drahou pracovní silou – čímž je v těchto
zemích oslabována moc odborů. Pokud ale státní tlak vede k tomu,
že práce je všude stejně drahá, zmizí podnět k exportu kapitálu.
Přesně to je vliv evropské harmonizace státem předepsaných pracovních
podmínek (ochrana před výpovědí, pracovní doba, bezpečnost
práce, pojištění v nezaměstnanosti, atd.). Tyto podmínky
v principu znamenají sjednocení pracovních podmínek v Evropě.
Těží z toho německé odbory, trpí tím tuzemští a zahraniční zaměstnanci,
kteří kvůli nuceně vysokým nákladům na práci nemohou
najít žádné místo, a samozřejmě (také) spotřebitelé.
Uvedli jsme jen příklady toho, že důležité skupiny v Německu
mají prospěch z politické centralizace v Evropě a měly proto zájem
se zasadit o politický výměnný obchod („marka za privilegia“). Právě
s podporou těchto skupin mohla spolková vláda počítat, když
důrazně prosazovala vznik evropské měnové unie.
Tyto snahy měly bohužel úspěch. Začátkem roku 1999 postoupily
národní autority své rozhodovací pravomoci v měnových otázkách
ECB a staly se jejími výkonnými orgány. Jinými slovy řečeno,
euro bylo již v tomto okamžiku fakticky zavedeno, protože rozhodnutí
o všech měnách zúčastněných států provádí jeden centrální
úřad. Euro existuje, i když v daném okamžiku ještě neexistuje ve
formě zvláštních bankovek a mincí, nýbrž je reprezentováno někdejšími
národními bankovkami a mincemi. Markové bankovky už
nejsou svébytnými penězi, nýbrž zástupci eura. A stejně je tomu
i s ostatními bankovkami a mincemi dalších zúčastněných států.
6. Ekonomické a politické následky ECB a eura
Velkou otázkou samozřejmě je, jakou politiku nám ECB do budoucna
nadělí a bohužel se v této oblasti nemůžeme oddávat iluzím.
ECB a euro byly vytvořeny, protože starému systému hrozilo pod
tlakem zadlužení národních států zhroucení. Ale ECB ani euro
nesprovodí ze světa ani dluhy ani závislost států na stálém přílivu
nových úvěrů. Tyto problémy nevyřeší, naopak je ještě vyostří.
Někteří pozorovatelé se domnívají, že budoucí politika ECB
závisí rozhodujícím způsobem na tom, kdo ji bude vést a jak budou
zákonem stanoveny její úlohy. Především v Německu se osobě prezidenta
centrální banky přičítá velký význam a mnozí volají po zákonem
dané prioritě měnové stability, ke které by ECB, podobně jako
předtím Bundesbanka, měla vést.
Tyto personální a technické detaily jsou ovšem nevýznamné.
Rozhodující věcí je spíše následující: euro umožní nové úvěry, ale
neukázní státy. Umožní zadlužení států dosáhnout takových výšek,
že narazí na své přirozené hranice, zrovna tak jako na své přirozené
hranice narazilo národní zadlužení. Nejpozději v okamžiku, až
nový centrální stát nebude moci získat žádné další úvěry, dojde
k návratu k inflační politice 70. let. Žádná ujišRování státem placených
zastánců evropské měnové unie na tom nemohou nic změnit.
Euro povede k inflaci. Nahrazuje pouze národní kartely těch,
kteří těží z inflace, kartelem evropským a ztěžuje tak občanům
možnost chránit se před zásahy tohoto velkého státu.
I kdybychom vytvořili evropskou ústa vu, kde by byly předepsány
hranice pro zadlužení států, a zavázali ECB k určité politice, nemůžeme
tomuto vývoji předejít. Takové psané podmínky jsou bezmocné,
pokud je nesdílí veřejné mínění a v tomto okamžiku situace
vypadá tak, že veřejné mínění inflaci a státní zadlužení toleruje.
Němci strpěli, že některá ustanovení Maastrichtské smlouvy, která
účastníci měnové unie stanovili na základě objektivních kritérií,
byla hrubě porušována. Totéž můžeme očekávat i v budoucnu,
pokud nedojde k žádnému zásadnímu obratu veřejného mínění.
A jak by k takovému obratu mělo dojít, když všechny vzdělávací
instituce od základní školy až po univerzity jsou v rukou státu,
když veškeré rozhlasové a televizní vysílání vyžaduje státní licenci
a když státní soudy vycházejí z toho, že svoboda smýšlení již není
nespornou zásadou?
ECB a euro nepřinesou pouze inflaci, ale podpoří také centralizaci
politických institucí. Lze předpokládat, že národní státy se
nejprve dostanou do finanční a později i politické závislosti na
novém centrálním státu. Jak budou členské státy Evropské unie
ztrácet úvěrovou důvěryhodnost, budou dostávat i méně úvěrů na
svůj vlastní účet. Namísto toho bude muset za úvěry ručit Evropská
komise, která díky svým stanovám zůstala doposud prakticky
nezadlužená. Je možné, že se Komise omezí na roli ručitele. Je ale
také představitelné, že si bude sama brát úvěry, aby takto získané
peníze sama použila v členských státech. V každém případě budou
předlužené národní státy finančně a politicky závislé na novém
centrálním státu.
Ke stejnému vývoji došlo v mnoha zemích v rámci jednotlivých
národních států. Ctižádost a zaslepenost vedla v průběhu posledních
třiceti let řadu německých komunálních politiků k tomu, že si
jejich obce braly stále více úvěrů. Za tyto úvěry musely již velmi
brzo ručit spolkové země, a tím se tato města a obce staly poručenci
spolkových zemí. Ovšem mnohé země provozovaly ve své oblasti
stejnou politiku a staly se závislými na zárukách spolkové vlády.
Proto dnes země, města a obce v mnoha politických oblastech
nemohou činit samostatná rozhodnutí. Všichni jsou závislí na spolkové
vládě a potřebují její přízeň.
Spolková republika jde pomalu ale jistě vstříc stejnému osudu.
Je sice potěšitelné, že se německé státní finance ve srovnání
s ostatními národy zdají být v pořádku. Ovšem tato útěcha je stejná
jako útěcha padajícího, který vidí před sebou dopadnout ostatní.
Je možné, že Němci budou moci ještě dvě či tři desetiletí o svém
osudu rozhodovat sami (i když tváří v tvář jejich dětinské představě
o bruselském centrálním státu postaveném na roveň „Evropě“ je
sporné, zda to vůbec chtějí). Dlouhodobě to ale možné nebude.
Německo bude stále více pod křídly bruselského molocha, který
zastíní všechny dosavadní despocie našeho kontinentu.
Bruselský stát se nebude zdráhat vzít dříve či později do svých
rukou rozdělování úvěrů, za které bude sám ručit, aby se tak
v očích všech evropských občanů stal nepostradatelným. To je v povaze
věci. Moc politiků pramení z vážnosti, které požívají u občanů.
Proč by měli ti, co tahají za provázky v Bruselu, pracovat a přenechat
národním politikům, aby sklízeli úspěch? Dříve či později budou
instituce národního státu blahobytu (především sociální pojištění)
„harmonizovány“, tedy převedeny pod dohled bruselských
organizací.
Ve svém důsledku přinesou ECB a euro dva druhy snah, na jedné
straně vznik a rozvoj centrálního evropského státu blahobytu, a na
druhé hromadění dluhů ve jménu tohoto nového centrálního státu.
Oba jevy povedou dříve či později ke kolapsu – bua dojde ke zhroucení
v důsledku hyperinflace nebo ke zhroucení všemocného centrálního
státu pod tíhou jeho vlastní neefektivnosti. Pokud nedojde
k zásadnímu obratu, nechystá pro nás budoucnost nic dobrého: buď
opakování roku 1923 (v Německu), nebo nový Sovětský svaz.
7. Alternativy eura
Mnoho ekonomů rozpoznalo nebezpečí, která jsou spojena
s evropskou měnovou unií. Vyplatí se, abychom se věnovali alternativám,
kterými se zabýváme z toho důvodu, že problém lepšího
měnového uspořádání zůstává nadále aktuální. Již teď je totiž jasné,
že ECB a euro nevytvoří trvalý pořádek v evropských měnových
vztazích. Současné uspořádání přispěje k jeho jistému zániku
a státní propaganda na tom nemůže nic změnit. Jaké alternativy
tedy existovaly a jaké budou existovat v budoucnu?
První řešení by spočívalo v tom, že by EMS v klidu zanikl a následoval
by návrat k systému 70. let. Inflace národních měn a neustále
rozkolísané směnné kurzy by bezpochyby vedly k rozvratu
mezinárodní dělby práce. Ovšem obyvatelé „zemí s tvrdou měnou“
by byli před vykořisRováním svými státy (a především cizími státy)
daleko lépe chráněni. Ať je tomu jakkoli, tato alternativa
zanedlouho nebude předmětem ani akademického zájmu, protože národní
bankovky a mince zmizí a zůstane jen euro.
Druhá možnost by spočívala v zavedení „paralelní měny“. Tento
návrh vychází z myšlenky, že pro každou měnu existuje něco jako
optimální měnová oblast. Naprosto ale není zřejmé, jak velká by
tato oblast měla být, a je sporné, zda vůbec může být teoreticky
určena. Existuje ovšem možnost vyřešit tento problém prakticky,
a sice tak, že by se obyvatelům Evropy ponechala možnost používat
kromě národní měny také jakési „paralelní euro“. Pokud by paralelní
euro mělo skutečné přednosti před národními druhy peněz,
mělo by se, dle této úvahy, v konkurenci ostatních měn prosadit.
V každém případě by tu rozhodl trh, a ne nějaká byrokratická instituce,
jež je o skutečných potřebách trhu jen velmi špatně informovaná.
Většina zastánců tohoto návrhu pomýšlela na zavedení paralelní
papírové měny. Uvědomili jsme si ale, že papírovou měnu není
možné jen tak jednoduše na trh zavést. Zboží může být používáno
jako peníze pouze za předpokladu, že se již dříve na trhu používalo.
Jen v takovém případě si totiž účastníci trhu mohou učinit úsudek
o budoucí kupní síle tohoto zboží. Kdybych například prodejci aut
nabídl lístek s nápisem „3 Hüllsmanni“, je velmi pravděpodobné, že
se obchod neuskuteční, protože tento obchodník nemá sebemenší
vodítko k tomu, aby věděl, co si za tento lístek může koupit. Ne
jinak by tomu bylo v případě, že by na lístcích stálo „1 paralelní
euro“.
Existovaly pouze dvě smysluplné možnosti rozšíření paralelního
eura. Buď by muselo být ve všech zemích povoleno používání jedné
nebo vícera stávajících národních měn. Tady je možné myslet především
na německou marku, kterou by lidé na mnoha místech
v cizině rádi přijímali. Ovšem tato možnost nepřicházela v úvahu
z politických ohledů. Především pro francouzské a anglické politiky
bylo nesnesitelné pomyšlení, že by jejich obyvatelstvo namísto frankem
či librou platilo německou markou.
Zůstala proto jen druhá možnost, která by bývala byla zároveň
třetí velkou alternativou k vytvoření evropského měnového uspořádání.
Spočívala by v tom, že by bylo povoleno jako peníze používat
jakoukoli komoditu. Jinými slovy by bylo ponecháno na volbě
občanů, aby si ve svých smlouvách dohodli libovolné platební prostředky.
Není třeba velké fantazie k tomu, abychom mohli odhadnout
následky existence systému měnové svobody. Napomohl by novému
peněžnímu použití vzácných kovů. Zlaté, měděné a stříbrné
mince by se dostaly do oběhu, tak jako tomu bylo v mnoha zemích
až do počátku 20. století. Není ale těžké pochopit, že tato alternativa
byla pro politický establishment naprosto nepřijatelná. Dějiny
měn ve 20. století nakonec nejsou ničím jiným než dějinami četných
pokusů zbavit se vzácných kovů, aby se poté na trhu pomocí papírových
peněz mohly toky příjmů přesměrovat politicky žádoucím
směrem.
Ačkoli pro tuto třetí alternativu politické zájmové kartely nenaleznou
pochopení (či spíše protože je zcela protichůdná jejich zájmům),
nesmíme na ni do budoucna zapomenout. Na rozdíl od národní
papírové měny nebo od papírového paralelního eura zůstává
nadále aktuální. Aby byl vytvořen volný měnový trh, postačí totiž,
budou-li zrušena omezení, jež na trhu jsou. Aby zlaté a stříbrné
mince mohly opět obíhat, musíme jejich použití jednoduše dovolit
a především zrušit daně (zejména daň z přidané hodnoty a kapitálové
daně), kterým jejich používání podléhá. Tato reforma může
proběhnout v rámci celé Evropy. Může být ale provedena i v rámci
národním, regionálním nebo komunálním. Každé společenství tvořené
smělými a prozíravými lidmi má založení svobodného měnového
pořádku ve svých rukou.
8. Inflace v USA a pyramidová hra na burzách, 1982–?
Doposud jsme hovořili především o evropském vývoji, protože
tyto záležitosti jsou pro nás zvláště zajímavé. V ohnisku nejnovější
hospodářské a měnové krize ovšem nestála žádná evropská instituce,
nýbrž americká centrální banka – Federální rezervní systém (FED).
FED byl založen v roce 1913 z iniciativy vlivných bankéřů (J. P.
Morgan, Rockefeller, Kuhn Loeb) a spolu s ním vznikla v USA inflační
kultura, která pokračuje nepřetržitě až do dneška. Dnes již
téměř devadesátiletá inflace v USA opakovaně uspíšila krize a hospodářské
deprese. Tyto krize, což odpovídá i hospodářskému významu USA,
dosáhly za Velké deprese 1929–1941 a při zhroucení
brettonwoodského systému do té doby nevídaných rozměrů.[5]
Po rozpadu brettonwoodského systému to po určitou dobu vypadalo,
jako by souvislost mezi státní měnovou politikou a hospodářskými
krizemi, kterou tak skvěle popsal Murray Rothbard, přestala
platit. V očích mnoha ekonomů stál FED před relativně jednoduchými
úkoly. Inflace by se projevila pouze v propadu hodnoty dolaru
na tuzemských trzích (rostoucí ceny) a na devizovém trhu (znehodnocující
se směnný kurz). FED měl rozhodnout, jak velký bude propad
hodnoty dolaru. Toť vše.
Jako každé centrálně plánované hospodářství, bylo ovšem i centrálně
plánované hospodářství v oblasti peněz překvapeno okolnostmi,
které nemohlo předpokládat a kterým stálo bezmocně tváří
v tvář. V důsledku těchto zvláštních okolností, kterými se ještě
budeme zabývat, nevedla velká inflace v USA v 80. a 90. letech
k okamžitému propadu ceny dolaru, nýbrž zapříčinila dva největší
problémy současného světového hospodářství: růst cen na burze
odpoutaný od jakékoli ekonomické reality a hospodářské a měnové
krize v jihovýchodní Asii, Rusku a Jižní Americe.
Není zapotřebí žádného ekonomického génia, nýbrž jen zdravého
selského rozumu k tomu, aby bylo možné předpovědět hořký konec
tohoto vývoje. Musíme si ale ujasnit, že tyto problémy nepramení ze
systémových chyb kapitalismu, nýbrž že jsou výsledkem státních
zásahů do oblasti peněz. Jako každý stav, který byl inflací uměle
vytvořen a udržován při životě, nese i současný systém v sobě
zárodek svého zániku. Poslední krize v jihovýchodní Asii, Rusku či
Latinské Americe nám daly jen slabě pocítit, jak „tvrdé přistání“ na
tento systém čeká.
Bezpochyby nejnápadnějším hospodářským fenoménem posledních
dvaceti let je zdánlivě nekonečný růst cen na burze, které
ztratily sebemenší kontakt s očekávanými výnosy jednotlivých podniků.
Je zřejmé, že za normálních podmínek musí existovat úzká
souvislost mezi cenou akcie a očekávanou výnosností dotyčného podniku.
Tato zvláštní souvislost odráží totiž obecnou souvislost mezi
hodnotou určitého prostředku a hodnotou účelu, ke kterému daný
prostředek slouží. Pokud například použijeme obráběcí stroj k opracování
polotovarů, nemůže se stát, aby stroj samotný měl větší hodnotu,
než je celková hodnota všech jím opracovaných kusů. Stejně
tak spočívá smysl existence podniku v tom, aby produkoval pro trh.
Cena podniku pak nemůže být vyšší než celkový výnos, kterého
může tento podnik dosáhnout z prodeje svých výrobků. Proto také
celková cena všech akcií jednoho podniku nemůže být větší než součet
všech výnosů, o kterých předpokládáme, že jich dotyčný podnik
v budoucnu dosáhne. Úsudek o budoucích výnosech tak vždy tvoří
východisko pro určení současné ceny akcií. Výnosy, které jsou očekávány
v následujících letech, se diskontují a sečtou. Výsledná suma
představuje současnou hodnotu podniku. Hodnota jedné akcie
pak není nic jiného než současná hodnota dělená počtem akcií.
Dennodenně se stává, že někdo špatně odhadne hodnotu akcie.
Akcie pak má kurz, který neodpovídá skutečným výnosům daného
podniku. Měřeno výnosností podniku je potom akcie bua nadhodnocena
nebo podhodnocena. Jinými slovy, v současné situaci není
důvodem ke znepokojení samotná výše akciových kurzů, ale ztráta
jejich vazby na výnosnost podniků. Vysoké ani rostoucí ceny akcií
nejsou samy o sobě problémem. Dokud se totiž na trh nově vnesené
množství peněz rozprostře v hospodářství rovnoměrně, vede zvýšení
množství peněz k pozvolnému růstu všech cen, tedy cen akcií
i výnosů. Za takových podmínek nejsou vysoké kurzy na burze důvodem
k žádným zvláštním obavám, protože se v nich projevuje
pouze obecný propad hodnoty peněz.
Za normálních okolností, tzn. za podmínek, jaké jsou na volném
trhu, je samozřejmě myslitelné, že po určitou dobu budou mnohé
akcie současně nadhodnoceny. Je rovněž myslitelné, že tento omyl
ovládne celý kapitálový trh a bude trvat 15 let. To vše je myslitelné,
ačkoliv se to ještě nikdy nestalo. Co ale není myslitelné, je, že
akcie budou na volném trhu ohodnoceny bez ohledu na výnosnost
podniku. Investoři na burze se zajisté mohou ve svých odhadech
skutečné výnosnosti mýlit, to ovšem nemění nic na tom, že ji berou
při svých nákupech a prodejích v potaz.
Charakteristickým znakem současného burzovního vzestupu
není jen to, že ztratil jakýkoli kontakt s výnosností podniků, ale i to,
že je to všem větším (a většině malých) kapitálových investorů známo.
Jak je to jen možné? Stala se burza pyramidovou hrou? Stoupají
kurzy jen proto, že každý investor spekuluje, že později najde
ještě optimističtějšího spekulanta na vzestup kurzů, který koupí
jeho akcie za ještě vyšší ceny, protože sám věří, že i on v budoucnosti
najde ještě optimističtějšího spekulanta atd.? Víme, že podobná hra
je možná, ale známe i její hranice. Zúčastní se jí pouze lidé ochotní
podstupovat velké riziko a lidé velmi naivní a jak okruh těchto lidí,
tak i obnosy, které mohou investovat, jsou velmi omezené. Jakmile
se nenajdou žádní další hlupáci a hazardéři, zhroutí se i domeček
z karet. Zhroutí se, protože v určitém okamžiku už nebude nikdo, kdo
by byl ochoten dát svůj další majetek v sázku. Současný burzovní
vzestup trvá již téměř dvě desetiletí, a přesto neztrácí nic ze svého
kouzla, ale naopak láká čím dál více investorů. Jaká okolnost dovoluje
investorům vkládat čím dál tím více peněz do akcií, jejichž cena se
čím dál více vzdaluje od kurzu, který odpovídá výnosnosti podniků?
Jednoduchá odpověa je, že FED společně s ostatními důležitými
centrálními bankami může tisknout další a další peníze, které je
možné použít na burze.
Přirozenou hranicí v pyramidové hře by bylo vyčerpání majetku
dobrodruhů a hlupáků. Centrální banky mají ovšem možnost s nulovými
náklady produkovat stále nové peníze a dodávat je okruhům
blízkým burze. Tím onu přirozenou hranici osobního majetku odstraňují.
Od tohoto okamžiku se burza stává hřištěm, investor hráčem
a původně rizikové investování osobního majetku se stává hrou,
zdánlivě bez následků. Hráči s dobrými vztahy k centrální bance
(především velké banky, velké průmyslové podniky a vlády) mají
přístup ke stále dalším a dalším penězům, které vznikly z ničeho.
Mohou se účastnit burzovní hry, aniž by si museli lámat hlavu
s tím, zda své akcie jednoho dne prodají za vyšší ceny. Dokud totiž
centrální banka produkuje další a další nekryté papírové peníze,
stále budou lidé, kteří budou moci a chtít investovat ještě více, protože
v dobré víře očekávají další inflaci.
Zde vidíme, proč pro výši akciových kurzů ztrácí výnosnost podniků
pod vlivem vysoké inflace na významu. Státní produkce
nekrytých papírových peněz pro burzu učinila z burzy finanční perpetuum
mobile.
Jaké jsou důsledky? V první řadě obohacuje tato politika finanční
průmysl na úkor ostatních živností. Obecně řečeno odčerpává zdroje
ve formě času a energie při investování peněz na úkor ostatních
činností. V USA je čím dál více lékařů a právníků, kteří věnují
investování více času než svému původnímu povolání. Inflace tím
pádem narušuje přirozenou dělbu práce a snižuje výrobu. Zvýhodňuje
ekonomicky dobře zavedené na úkor všech ostatních vrstev
a zvětšuje přirozené rozdíly v příjmech. Kromě toho způsobuje, že
se stále větší část obyvatelstva stává hospodářsky závislou na
rozhodnutích centrální banky, což zvyšuje politický tlak na to, aby
inflace pokračovala.
Navzdory explozi cen akcií nebyl až doposud proces jednostranného
obohacování menšiny na úkor většiny, který je pro inflaci typický,
příliš zjevný. Obvykle se věci mají takto: Centrální banka
nasměruje nově vytvořené peníze do sobě blízkých kruhů a odtud
se rozšiřují do ostatních částí národního hospodářství. Cenový nárůst,
který se zpočátku projeví pouze v některých sektorech (například
na burze) postupuje a s určitým zpožděním se projeví i v sektorech
ostatních. Inflace posledních 20 let ovšem tento typický vývoj
nevykázala. Projevila se především ve vzestupu kurzů na finančních
trzích. Jak se to dá vysvětlit? Musíme tu uvážit zvláštní podmínky,
o kterých byla řeč v úvodu.
Z měnového pohledu je nejdůležitější skutečností odliv velkého
množství dolarů a marek do zahraničí. Přibližně 60–70 % veškerých
amerických dolarů a asi 30 % německých marek obíhá mimo
USA, respektive mimo Německo.
Dolar byl tradičně mezinárodně velmi rozšířenou měnou, ovšem
v 80. letech tato tendence ještě zesílila s dodatečnou poptávkou po
dolaru, která vznikla zřízením měnových výborů (v Hongkongu,
Singapuru) a „dolarizací“ velkých částí Latinské Ameriky (především
Salvadoru, Argentiny, Ekvádoru, Brazílie, Kolumbie a Chile).
Obyvatelstvo těchto zemí hledalo v dolaru útočiště proti ohromné
inflaci, kterou provozovaly jejich vlády. Protože lidé dolary získávali
mimo jiné i prodejem výrobků a služeb, znamenala dolarizace ve
svém důsledku to, že do Latinské Ameriky proudily dolary a do
USA zboží a služby. Tento vývoj způsobil, že se růst cen v USA
omezil pouze na burzu.
V 90. letech pak přišel obdobný vývoj. V důsledku rozpadu
východního bloku proudily velké sumy marek a dolarů do zemí
bývalého Sovětského svazu, a to dvěma způsoby. Jednak, podobně
jako v Latinské Americe, tyto měny požadovali sami občané, aby se
tak chránili před tuzemskou inflací. Dále byly ovšem další marky
a dolary použity pro další měnové výbory (například v Estonsku).
V Německu k tomu přibyla ještě měnová unie po jeho sjednocení.
Úplně stejně jako v 80. letech se i tady nakonec ukázalo, že cenový
nárůst v Německu a USA se do velké míry omezil na finanční trhy.
Bundesbanka i FED produkovaly obrovské množství nových peněz,
které byly nejprve použity na burze a tam udržovaly v chodu státem
zapříčiněnou pyramidovou hru. Z burzy se nově vytvořené
peníze rozšiřovaly do zbytku domácího hospodářství, kde by nevyhnutelně
muselo dojít ke zvyšování cen, pokud by současně nepůsobil
opačným směrem odliv velkého množství peněz do zahraničí.
Ke zmírnění nárůstu cen v západních ekonomikách přispěly i některé
další vlivy, například velký růst zaměstnanosti v USA. Hlavním
důvodem byl ale odliv deviz do zahraničí.
Relativní cenová stabilita, která vládla v posledních dvou desetiletích
navzdory vysoké inflaci, bezpochyby podstatně přispěla
k tomu, že americká a německá veřejnost z velké části inflaci přijala.
V životě obyčejného občana zkrátka nebyla vidět. Občanům se
sice dařilo hůře, než by se jim bývalo dařilo bez inflace, ale nedařilo
se jim hůře než dříve. Skutečný odpor proti inflaci vznikne, jak
nám praví zkušenost, pouze když občané nezchudnou jen relativně
nýbrž i absolutně, tzn. že se jim letos daří hůře, než tomu bylo loni.
To ovšem může brzy nastat, pokud uvážíme, že odliv peněz v posledních
letech byl něčím výjimečným a může brzy skončit. Pak už nebude
kam jít. Jakmile nebude možné přemísťovat dolary a marky do
zahraničí, musí inflace uhodit na domácí úroveň cen. S tím spojený
pokles kupní síly peněz pak povede mimo jiné k vyššímu nominálnímu
zúročení všech kapitálových investic, protože zúročení, které
by přinesly v podmínkách nezměněné kupní síly, musí vzrůst o přirážku,
která kryje slábnoucí kupní sílu (tzv. inflační přirážka). S rostoucími
úroky ale pyramidová hra na burze ztratí na atraktivnosti.
Lidé si začnou pronajímat pozemky a budovat živnosti, protože
tímto způsobem budou moci s nižším rizikem dosáhnout obdobného
výnosu jako na burze.
Jakmile bude dosaženo této situace, bude burza bezprostředně
před krachem. Současní majitelé zakoupili cenné papíry bez ohledu
na výnosnost podniků, pouze v naději, že později narazí na ještě
optimističtějšího kupce. Nyní ale počet lidí ochotných nakupovat
klesá, protože se čím dál více majitelů peněz rozhoduje pro reálné
investice a burze se vyhýbají. Centrální banka stojí v tomto okamžiku
před následujícím rozhodnutím:
(a) Buď vytiskne ještě více peněz a nasměruje je nejprve k aktérům
finančního trhu, aby tak udržela v chodu pyramidovou hru.
Toto řešení ovšem není trvalé, protože inflace se plně projeví v ostatních
cenách a tím zvýší i úroky. A co více, cenová a úroková očekávání
účastníků na trhu se velmi rychle přiblíží plánům centrální
banky. Ta bude muset usilovat o tištění dalších nul na své bankovky,
aby se vývoj nebrzdil. V této situaci, za hyperinflace, stojí samotná
měna bezprostředně před svým koncem. Bude čím dál nevýhodnější
ji vlastnit, protože každý příjemce peněz bude muset okamžitě
hledat kupce, aby tak předešel jejich totálnímu znehodnocení.
Účastníci trhu tak velmi rychle přejdou k používání jiných druhů
peněz, přestanou používat inflací zatíženou měnu a cenový systém,
který byl díky ní napjatý, zkolabuje. Přesně to se přihodilo v Německu
v roce 1923.
(b) Nebo centrální banka přestane provádět inflaci. Pak je ale nevyhnutelné,
aby se akciové kurzy přizpůsobily výnosnosti podniků.
Prakticky to znamená krach burzy, tedy obrovské majetkové ztráty
pro osoby, které jsou v závěru inflace majiteli cenných papírů. Protože
i většina pojišRoven drží velkou část svých aktiv ve formě cenných
papírů, každému snadno dojde, co bude krach burzy znamenat
pro obyčejné lidi.
V každém případě je krize nevyhnutelná. Vypukne okamžitě,
jakmile inflační tlak na zvyšování cen přestane být vyrovnáván odlivem
peněz do zahraničí. (A samozřejmě se urychlí, jestliže inflací
zatížená měna začne proudit z ciziny zpět.)
Tento vývoj nás v nejbližší době čeká, a proto je snad na místě
připomínka, že nastávající události s sebou přinesou rozhodující
změny, ale nemají negativní aspekty. Krize je totiž pouze poslední
zastávkou na cestě, která začíná vytvořením papírových peněz
s nuceným oběhem. Znamená proto i částečné osvobození se zpod
jha státu a jej ovládajících kruhů. Může být rovněž podnětem
k tomu, aby se větší část obyvatelstva zmobilizovala k odporu proti
státní manipulaci a požadovala snížení daní a omezení regulace.
Kolaps papírové měny s nuceným oběhem je proto z mnoha hledisek
pozitivní událostí. Je pravdou, že velká část obyvatelstva po
tomto kolapsu zjistí, že přišla o velkou část svého majetku. Problém
ovšem spočívá v tom, že jejich majetek je již v tomto okamžiku menší,
než si oni sami namlouvají. Jediní, kdo budou trvale litovat tohoto
kolapsu, jsou členové politických kartelů, kteří se inflací obohacují
na účet zbytku populace.
pokračování (z technických důvodů) příště...
[1] Nekryté peníze jsou zvláštním druhem peněz, jejichž oběh vynucuje stát
(fiat money). Vyznačují se například tím, že nemohou být použity k žádnému
jinému účelu než k nepřímé směně. Není to nic jiného než množství
abstraktních, symbolických jednotek. V důsledku této vlastnosti není
možné, aby vznikly spontánně na trhu. Mohou vzniknout jedině prostřednictvím
donucení státu a pouze stát je donucením může v oběhu udržet.
Množství nekrytých peněz může být dále libovolně zvýšeno, protože není
vázáno na žádné fyzické množství. Nehmotný charakter nekrytých peněz
se nejjasněji projeví na účtech, které vede centrální banka. Zaúčtované
částky se mohou změnit jednoduchým zápisem. Méně čisté podoby, ale
daleko největšího rozšíření, se dostalo papírové formě nekrytých peněz.
Všechny dnešní národní měny jsou příklady nekrytých peněz, které jsou
nabízeny svými producenty ve formě bankovek či vkladů na viděnou
vytvářených centrální bankou – přičemž v případě vkladů na viděnou
samozřejmě nehraje roli, jakou formou s nimi majitel disponuje (vyplněním
převodního příkazu, kliknutím myši na internetové stránce či jinak).
[2] Viz Rothbard, Murray: Wall Street, Banks, and American Foreign Policy,
Mises Institute, 1995, str. 53 ff). Dalším dobrým zdrojem k tomuto tématu
je kniha člena amerického kongresu Rona Paula (The Ron Paul Money
Book, Ron Paul & Associates, Inc., 1991, str. 221 ff). Paul uvádí například
následující Evropany, kteří podporují ECB jako stupeň na cestě ke
Světové centrální bance a požadují světovou papírovou měnu: Giovanni
Agnelli, Karl Carstens, Jacques Delors, Wim Dusenberg, Valery Giscard
d’Estaing, Wilfried Guth, Max Kohnstamm, H. L. Merkle, Helmut
Schmidt a Hans-Jochen Vogel.
[3] Ke vzácným výjimkám patří francouzský ekonom Pascal Salin („L’ unité
monétaire européenne, au profit de qui?“, Economica, 1979) a německý
ekonom H. H. Lechner (Währungspolitik, de Gruyter, 1988).
[4] K tomuto tématu viz práce od Rolanda Baadera: Fauler Zauber (Resch
Verlag, 1997) a Die Euro-Katastrophe (Anita Tykve Verlag, 1994).
[5] Srovnej vynikající práce Murraye Rothbarda: Wall Street, Banks, and
American Foreign Policy (Mises Institute, 1995) a The Case Against the
Fed (Mises Institute, 1994).
Autorem uvedeného textu je Jörg Guido Hülsmann (do češtiny jej přeložili Zdeňka Talábová a Josef Šíma) a text je doslovem ke knize Murraye Rothbarda Peníze v rukou státu. Uvedený text na našich stránkách mohl vyjít díky tomu, že máme souhlas se zveřejňováním textů vydaných Liberálním Institutem.