Když jsme kdysi objevili tyto stránky, zaplesalo moje srdce , že jsem konečně nalezl svůj šálek čaje a s chutí jsem se pustil do psaní. V poslední době jsem však poněkud rozčarován.
Některá díla nejen, že se přibližují, ale jsou myšlenkově naprosto totožná
s komunistickou nalejvárnou, kterou jsem poslouchal po celou dobu svojí
školní docházky, od politruků na vojně, z rozhlasu a televize, atd. Jejich
myšlenkový obsah je pak pouze oděn do rádoby liberálního hávu. Naprosto
zářivým příkladem je „Raketové blues“ (zde) a některá další. Autor využívá
veškerých triků vlastních komunistickým propagandistům. Spoléhaje se na
neinformovanost a nevzdělanost čtenářstva s chutí překrucuje fakta, jiná
zamlčuje, příležitostně (když to není do očí bijící) vysloveně lže a tím,
že by se zabýval důvody dějů, se neobtěžuje vůbec. Prostě apriorně tvrdí.
Výhradně proto, abych si odboural adrenalin, jehož hladina po přečtení
shora uvedeného dílka povážlivě stoupla, pokusím se svá tvrzení doložit.
Pozor, bude to delší, toho adrenalinu mám v krvi skutečně dost.
Začnu od konce, historicky však od začátku. Autor o USA praví: „....Pomoci
Evropě v druhé světová válce už málem nestihli. Teprve až Rudá armáda hnala
Němce zpátky na západ a existovalo nebezpečí, že Rusové konečně zrealizují
vítězství dělnické třídy po celé Evropě, vzmohli se Američané na otevření
druhé fronty, z čistého pudu sebezáchovy, nikoli snad z altruismu k válkou
postižené Evropě.“ Tak si to rozebereme. Zde je hrubá časová osa dějin
druhé světové války. 1938 – 12.3. anšlus Rakouska, 29.9. Mnichovská smlouva
1939 – 15.3. Okupace zbytku Československa 1939 – 23.8. Podpis paktu Molotov-Ribbentrop
a 1.9. napadení Polska, které bezprostředně následovalo. Překlad dotyčné
smlouvy naleznete na Internetu. Smluvní strany se v ní mimo jiné zavazují,
že nejen: „Obě výše uvedené smluvní strany se zavazují zdržet se jakéhokoli
skutku násilí, jakékoli útočné činnosti a jakéhokoli napadení vůči druhé
straně, ať už samostatně nebo ve spojení s jinými mocnostmi“, ale i
: „Pokud by se stala jedna z výše uvedených smluvních stran předmětem
válečné činnosti třetí strany, druhá výše uvedená smluvní strana nebude
této třetí straně žádným způsobem poskytovat podporu.“ Aniž by bylo
specifikováno, zda se jedná o případ, kdy dotyčná třetí strana jednu ze
smluvních stran napadne, nebo je jednou ze smluvních stran sama napadena.
Což je, alespoň jak já to chápu, o něco víc, než smlouva o vzájemném neútočení.
A to se ani nezmiňuju o tajném dodatku, ve kterém si Svaz Sovětských SOCIALISTICKÝCH
Republik a nacionálně SOCIALISTICKÉ Německo rozdělilo východní Evropu.
Sovětský svaz následně okupuje pobaltské státy, část Polska a Besarábii.
1940 – Dánsko, Norsko, Francie. Italský vpád do Egypta, letecká bitva o
Británii. Stále trvá pakt Molotov- Ribbentrop a SSSR hojně zásobuje Německo
strategickými surovinami, ve stejném smyslu jako před tím umožňoval na
svém území tajné zkoušky zbraní, výcvik důstojníků a vojenská cvičení.
1941 – 22.června zahájení války proti SSSR (poslední vlaky se sovětskými
dodávkami byly zaslány několik dní před tímto datem). V prosinci (přesně
7.12.) napaden Pearl Harbor a USA vstupují do války. Průběžně již před
tímto datem probíhá „bitva o Atlantik“ naprosto rozhodující pro zásobování
Velké Británie. O případném přesunu vojáků a materiálu nutného pro jakékoliv
akce v Evropě nemůže být v této době vůbec řeč. 1942 – Stalingrad, Midway,
El-Alamein, Guadalcanal, anglo-americké vylodění v severní Africe 1943
– Kursk, Gilbertovy ostrovy, porážka osy v Africe, vylodění na Sicílii
(v prakticky totožném datu jako bitva u Kurska). 1944 – Prolomení blokády
Leningradu, osvobození Ukrajiny a Běloruska. Monte Cassino, Den „D“. Arnhem,
bitva v Ardenách. 1945 – Okinawa, Berlín, vstup SSR do války s Japonskem,
jaderné pumy na Hirošimu a Nagasaki.
Co z toho vyplývá?
1. SSSR a USA vstoupily do války s časovým rozdílem o něco málo více
než pět měsíců, aniž ovšem kdy měly „imperialistické“ Spojené státy s Hitlerem
jakoukoliv smlouvu o neútočení a rozdělení východní Evropy. Natož pak,
aby na základě takové smlouvy někoho napadly, nebo anektovaly jiné země.
2. Ke všem rozhodujícím bitvám došlo na všech válčištích ve zhruba
stejném čase. Stalingradská bitva nebyla (aniž bych samozřejmě chtěl jakkoliv
zlehčovat její význam, zásluhy Sovětského svazu, nebo peklo, kterým občané
SSSR prošli) z vojenského hlediska bodem zvratu. Tím byla až bitva u Kurska,
kde se Německo naposledy vzmohlo na (poprvé neúspěšnou) ofenzivu strategického
významu.
3. Americká vojska se poprvé objevují v prostoru Evropu bezprostředně
ovlivňujícím v roce 1942 (tedy v roce stalingradské bitvy) a přecházejí
k vylodění na Sicílii a posléze na pevnině.
Stranou ponechávám působení jejich letecké armády. Takže na žádnou poslední
chvíli USA do války nevstoupily a tím, kdo by se měl vrátit do školních
škamen a zopakovat si historii je pan autor „Raketového blues“ sám. Nebo
snad naopak poslouchal své bolševické učitele až příliš pozorně? Jinou
možností a to tou nejhorší je, že tohle všechno ví a záměrně oblbuje v
tradičně komunistickém duchu. Pro Spojené státy bylo stěžejním válčištěm
Tichomoří a v počátečním stádiu války bylo nesmyslem požadovat od nich
bezprostřední účast v Evropě. Málo se totiž ví o tom, že „imperialistické“
Spojené státy prakticky neměly armádu (byla menší než Rumunská) a v porovnání
s Velkou Británií nebo snad dokonce Německem začaly válku způsobem značně
amatérským. Po Sovětském svazu, který bez diskusí nesl hlavní tíhu války
s Německem, rovněž nikdo nechtěl, aby současně vedl válku s Japonskem.
A to nemluvím o tom, že průběžně USA zásobovaly Čínu (Barmská cesta), Sovětský
svaz (Murmansk a Írán), Tita v Jugoslávii a samozřejmě Velkou Britanii.
Zůstává nicméně pravdou, že Spojené státy vstoupily do války až poslední,
po tom, co byly samy bezprostředně napadeny Japonskem. Zeptal se pan autor
někdy proč tomu tak asi bylo? No samozřejmě, bude mít okamžitě po ruce
standardní bolševickou odpověď, že na tom vydělávaly. Jakoby ve Spojených
státech někdy existovalo něco, jako státem řízená ekonomika. I v době,
kdy ještě Spojené státy stály mimo konflikt platilo „cash and carry“ a
protože Německo rozhodně nemělo prostředky jak „cash“, tím méně jak „carry“,
jednalo se jednoznačně o opatření ve prospěch Anglie. Na rozdíl od Sovětského
svazu USA nikdy nepodnikly nic, jako státem organizované zásobování Hitlerova
Německa strategickými materiály.
Jistý W.S. Churchill řekl, že demokracie je tou nejnešťastnější formou
vlády, ale nic lepšího zatím nikdo nevymyslel. Měl tím na mysli také to,
že demokratický politik musí alespoň na makro-škále respektovat veřejné
mínění. Jaký asi mohl být v roce 1940 názor průměrných Američanů, cítících
se naprosto bezpečně za vodními příkopy Atlantiku a Pacifiku? Jaký mohl
být jejich názor v době, kdy nějaké masové strategické bombardování bylo
ve stádiu úvah vojenských odborníků a v nejlepším (nebo spíš v nejhorším)
případě ve stádiu přechodu od teorie k praxi. O nějakých mezikontinentálních
raketách fantazíroval jen nějaký von Braun a v té době mu ani Hitler nevěřil?
Jak bychom asi reagovali my, kdyby nám někdo řekl, že naši synové mají
jít válčit a umírat někam tisíce kilometrů daleko, na jiný světadíl, který
byl navíc tak pitomý, že sotva čtvrt století po tom, co prošel peklem jedné
války si připustil další? To vše aniž bychom byli sami napadeni? Američtí
politici, kteří si bezpochyby uvědomovali „vo co go“ museli svým způsobem
útok na Pearl Harbor uvítat. Svět byl už tehdy natolik „globalizován“,
že už tehdy se všechno týkalo všech. Američané, nebo alespoň jejich politici
si to dnes zcela zjevně, na rozdíl od nás, uvědomují. Jinými slovy, tehdejší
přístup americké veřejnosti byl zcela shodný s naším dnešním přístupem
k našim dnešním nebezpečím, hrozícím ze strany muslimského fundamentalistického
(nebo korejského bolševického) fanatismu. Jenže my dnes nemáme ani tu omluvu,
že bychom si neuvědomovali co naší civilizaci vlastně hrozí. Ve svém klasickém
čecháčkovství zase spoléháme na to, že nás se týkat nebude, my s tím zase
nějak vyjebeme, no a při nejhorším, no co, tak se nechám obřezat, v bolševický
partaji už jsem byl. Co si mám myslet o lidech, kteří po ulicích skandují
„nic než národ“ a pak, vedeni svým folklorním antisemitismem se hlásí,
že půjdou bojovat na straně těch, kteří hrozí, že civilizaci a kulturu
(také) tohoto národa zničí. A nejsou to jen silná slova. Oni s tím už začali.
Nejprve po jednotlivcích, pak po desítkách, dnes už po tisících. Počkáme
až to budou miliony? Jen do toho ! Náš největší nepřítel jsou Američané
! Na bezvízový vstup do USA ovšem máme NÁROK ! Je skutečně kuriosní s jakou
samozřejmostí takoví, jako autor článku „Raketové blues“ považují za samozřejmou
povinnost jiných (v tomto případě USA) nasazovat za nás krky (viz výše:
“...pomoci Evropě málem nestihli...“), při čemž jim navíc na ně (na ty
krky) budou nasazovat psí hlavu.
Nicméně podstata článku tkvěla v něčem jiném. Ve štvaní proti umístění
antiraket na našem území. Mimochodem, pan autor je raketovým odborníkem,
nebo pouze typicky českým všeználkem ? Ale postupně. Zřejmě aby dokázal
svou fundovanost ve věci, odkazuje nás pan autor na anglicky psané články
zde a zde. Proč tak činí je mi záhadou. Jeden ze článků se antiraket netýká
vůbec a druhý se týká jejich historie, aniž uvádí jakékoliv technické podrobnosti.
Jediná možná vysvětlení jsou, že chce za prvé, demonstrovat, že umí anglicky,
za druhé, spoléhá na to , že si většina čtenářů buď nebude umět články
přečíst, nebo bude líná tak učinit a spolehne se na páně autorově interpretaci.
Proč nás odkazuje právě sem , když mi trvalo cca 90 vteřin než jsem nalezl
následující, česky psané informace (zde). Případný čtenář by zjistil překvapující
skutečnosti, značně odlišné od toho, co nám autor předkládá. Cituji: „Současná
protiraketová obrana představuje tři systémy: protiraketovou obranu USA
(USA Missile Defence – USA MD), protiraketovou obranu NATO (NATO Missile
Defence – NATO MD) a protiraketovou obranu bojiště NATO (NATO Active Layered
Theatre Ballistic Missile Defence, ALTBMD).“ (Zvýraznění provedena autorem
tohoto článku) Takže z globálního hlediska se nejedná o systém jeden, ale
hned o tři, při čemž Evropy a tudíž i nás by se týkal pouze jeden z těchto
segmentů, tedy protiraketová obrana NATO. A jsme u toho. Kdyby pan autor
čtenáře odkázal na tyto informace, už by se mu daleko hůře plkalo, že:
„Tedy shodněme se na tom, že bezpečnostní benefit českých občanů z raketové
základny nebude ani v nejmenším kladný a to jak na úrovni s globální vojenské
strategie, tak na úrovni lokální. Může být pouze záporný.....“ . Ne milý
pane, neshodneme se. Shodujete se pouze vy sám se sebou a mně to pouze
podsouváte. Že benefit pro naše občany může být leda záporný je rovněž
výhradně váš názor. Mně pouze považujete za ovci, která bude vaše výplody
bez uvažování akceptovat. Argument že „...americký protijaderný deštník,
sloužící výhradně bezpečnosti občanů na území USA (!) by v budoucnosti
mohl zvrátit dosud křehkou rovnováhu a některý z amerických politiků by
mohl mít dojem, že nastolené převahy je třeba mocensky využít....“
by asi čtenář těžko akceptoval, kdyby by si jinde přečetl, že „...Cílem
protiraketové obrany USA je vybudovat integrovaný celosvětový systém k
ochraně USA a jejich spojenců proti omezenému útoku balistickými raketami
všech dosahů. Není zaměřen proti konkrétnímu protivníkovi, ale na vybudování
vlastní schopnosti reagovat na nepředvídatelné hrozby....“ Ještě před
tím by se pak s překvapením dozvěděl že „...V oblasti protiraketové
obrany bojiště spolupracuje NATO s Ruskem, Česká republika je do jejího
řešení zapojena. Počátečních operačních schopností má tento systém dosáhnout
v roce 2010“. Mimochodem, o jaké „křehké rovnováze“ to autor mluví?
Mezi kým? Nevšiml si, že studená válka mezi bývalým sovětský a západním
blokem již před drahně lety skončila? Také tohle jsem léta poslouchal.
Nebudeme-li dostatečně silní, zlí američtí imperialisté nás okamžitě napadnou!
Zajímavé! Proč to neudělali do poloviny šedesátých let, kdy měli drtivou
převahu v jaderných zbraních a proč to neudělali po rozpadu Sovětského
svazu, kdy bylo Rusko po ekonomické i vojenské stránce na hrnci? Autor
zcela zjevně mimo tyto, dnes už historické mantinely uvažovat neumí. Tak
něco jiného milý pane, něco jiného! Jinde, na příklad zde, v článku „Dear
Jerry, rakety a sociálně nepřízpůsobivé vrstvy“ se dozvíte další překvapující
fakta. Tak na příklad. Jerryho argument: „Jako součást amerického obranného
projektu nemá činnost této základny sebemenší vliv na ochranu obyvatel
ČR. Naopak, základna ji ohrožuje svou činností ve "vzdušném prostoru" nad
územím ČR, kde by rakety hrozící USA měly být likvidovány. S případným
rozšířením amerického deštníku na celou Evropu se teprve počítá (v horizontu
15-20 let)!“ Moje poznámka: Srovnejte s Raketovým Blues výše „...„...americký
protijaderný deštník, sloužící výhradně bezpečnosti občanů na území USA...“
Odpověď: „Jerry, podle informace MO je systém budován s cílem "ochránit
vlastní území, spojence a spřátelené země". Princip vychází z hodnocení,
kteří potenciální útočníci jsou v současnosti největší hrozbou. Můžeme
ihned vyloučit Ruskou federaci, nejde o obranu proti ruským raketám a Rusové
jsou o projektu protiraketové obrany průběžně informováni – a neprotestují.
Jediným jiným potenciálním útočníkem, který je v současnosti (a v blízké
a střednědobé budoucnosti) schopen zasáhnout území USA, je Severní Korea.
Její rakety mohou, nebo v blízké budoucnosti budou moci, zasáhnout západní
pobřeží USA, Aljašku a Hawai. K obraně proti nim slouží severoamerický
komponent systému (viz výše, čistě americká část projektu) – dvě základny
na Aleutách a západním pobřeží USA. Nemohou ale ohrozit Evropu. Tu mohou
ohrozit jen rakety odpálené ze středního východu. Tam ale nejsou, a v dohledné
budoucnosti nebudou, mezikontinentální střely schopné zasáhnout USA. Evropský
komponent protiraketové obrany je určen pro obranu "spojenců a spřátelených
zemí" a technicky je nemožné jej použít pro cokoliv jiného. Tvrdit, že
nemá sebemenší vliv na ochranu obyvatel ČR, a že má sloužit k zasažení
raket mířících na území USA, je, Jerry, nesmysl. Žádné takové rakety nepoletí
na USA přes Evropu. Autor „Raketového blues“ tvrdí, že : Možná někoho napadne,
že by nás ty rakety mohly ochránit, kdyby na Českou republiku třeba Írán
nebo Severní Korea čirou náhodou vystřelily nějakou tu svoji mezikontinentální
balistickou raketu vybavenou jadernými hlavicemi. Taková raketa by musela
mít dolet přes 3500 km (v případě Íránu) resp. přes 8000 km (v případě
Severní Koreje) a takovými raketami ani Írán, ani Severní Korea nedisponují,
což je všeobecně známo.“ Ne pane, není všeobecně známo. To tvrdíte výhradně
jen vy a já nevím, proč bych měl věřit víc vám než pan Haasovi. Severní
Korea disponuje, nebo bude v brzku disponovat raketami schopnými zasáhnout
západní pobřeží USA, ale nikoliv Evropu. Naopak na středním východě již
dnes existují rakety schopné zasáhnou Evropu (a Irán bude vbrzku disponovat
jadernými náložemi), ale nikoliv USA. Tím ovšem naprosto padá váš argument,
že protiraketová obrana slouží výhradně USA (a jejich neokolonialistickým
a imperialistickým cílům, pochopitelně). Sakra, kde já jsem tyhle obraty
už slyšel? Bohužel se mi nepodařilo sehnat nikde originál Jerryho vstupu,
na který je ze strany pana Haase reagováno. Případným zájemcům bych ale
doporučil prozkoumat pečlivě osnovu a argumentaci tohoto vstupu vyplývající
z citací. Porovnejte výsledek s osnovou a argumentací „Raketového blues“.
Je velice podobná, ne-li totožná. Naskýtá se tedy dvojí vysvětlení. Buď
jsou „Jerry“ a autor „Raketového blues“ jedna a tatáž osoba, nebo tady
někdo promyšleně infiltruje stránky jako tato a cíleně šíří propagandu
v daných intencích a s předem definovaným záměrem. Kuriosní jsou pak technické
argumenty v „Raketovém blues“ obsažené. Autor si zcela pozitivně vůbec
není vědom toho, nebo (ještě hůř) záměrně zamlčuje to, že : „Jde o spojenou,
integrovanou a rozvrstvenou obranu proti balistickým raketám, jež bude
schopna likvidovat útok rakety (raket) v každé ze tří možných fází jejího
letu – počáteční vzestupné (například laserovými zbraněmi), střední (antiraketami
ze země, či střelami SM-3 systému Aegis umístěnými na bojových lodích)
a v konečné sestupné fázi (např. systémy Patriot PAC-3...).“ a se záviděníhodnou
sebejistotou plká pouze o jedné ze složek celého systému, při čemž soudí,
že posouzení proveditelnosti je schopen žák, který absolvoval devět tříd
základní školy jako součásti našeho velemoderního školského systému. Cituji:
„Pan Joch by se měl místo konstrukce IQ testů spíš zamyslet, zdalipak
zvládá učivo pro základní školy.“ Mimochodem, výsledkem tohoto školského
systému sice je, že se občan domnívá, že „melasa“ je „ženská, co tancuje
v báru u tyče“, nebo dle jiné soudružky „krmení pro dobytkový zvířata,
hlavně koně“ (televize Prima, Nikdo není dokonalý), nebo kuriosní názor
redaktora téže televize, že náhodně chycený delfín s reziduálními končetinami
je důkazem toho, že ryby se vyvinuly z čtvernožců (televizní noviny téže
televize dne 5.11. minulého roku), ale posoudit proveditelnost antiraketové
obrany je pro žáky jistě hračkou. Jak ti blbí Američani dokázali doletět
na Měsíc a proč jsme to vlastně neudělali my, to skutečně nechápu. Nicméně,
je-li to tak prosté, proč se tedy autor „velmi vtipně“ ptá: A tak je tedy
na místě situaci zjednodušit a položit si prostou úlohu o pohybu: raketa
X letí z místa A do místa B. Kdy musí být vypálena raketa Y, která letí
zhruba stejnou rychlostí, z místa B, aby zasáhla raketu X v polovině její
trajektorie? t+0 sekund? t+10 sekund? Kolik času bude mít udatná americká
armáda na to, aby zabránila zničení některého z evropských velkých měst?“
Pro absolventa lékařské fakulty (kterým pan autor zjevně je) by výpočet
neměl být problémem, když by to podle něj měl zvládnout každý absolvent
devítiletky. Na rozdíl od jeho výsledku by „udatná americká armáda“ neměla
k dispozici t+0, nebo t+10 sekund, ale podle článku uvedeného výše: „Počítače
mají na základě těchto informací vyhodnotit předpokládané místo dopadu
a zároveň veškerý proces navedení antirakety a vypuštění prostředku ničení
v prostoru mimo atmosféru EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) tak, aby dosáhl
předpokládaného bodu střetu. V závislosti na místu odpálení a typu rakety
na to obsluha a počítače budou mít přibližně 10 až 20 minut.“ A opět
zcela na okraj. I to zničení letící střely v čase „t + nula, nula, prd
vteřiny“ je docela dobře možné. Pokud by tomu snad někdo nevěřil, nechť
nahlédne sem. Jedná se o ruské systémy individuální ochrany tanků typu
Drozd a Arena před protitankovými střelami. Principiálně je to dost podobné
s antiraketovou obranou USA. Co vy na to, pane vševěde? Ostatně autor sám
dokazuje svou absolutní nezasvěcenost například tvrzením, že raketa se
pohybuje po přímce. Naprostý nesmysl. V nejjednodušším případě se pohybuje
po oblouku, který je částí tak zvané velké kružnice (ortodromy). Korekce
na základě rotace Země ho sice napadla, ale Coriolisova síla mu už na um
nepřišla. Při požadované přesnosti hraje svou roli i precese a nutace zemské
osy, byť se jedná o pohyby dlouhodobé. Shrnuto a podtrženo se jedná o velice
složitý výpočet, kterého je schopen pouze odborník a má-li tento výpočet
proběhnout v šibeničně krátkém čase, na základě ad hoc zjištěných dat,
je záležitostí pro počítače a to ne lecjaké. Rozhodně není záležitostí
pro vzdělance ze základní školy, nota bene české. Dle předchozích článků
soudě je autor lékař a lékaři trpí jistou chorobou z povolání. Na základě
obrovského objemu vědomostí, které jsou nuceni zvládnout a dále na základě
autority které u běžného občana požívají, nabývají dojmu, že jsou vševědoucími
pánybohy oprávněnými posuzovat cokoliv. Nicméně to není jen autor dotyčného
článku s kým nemohu v lecčems souhlasit, ale i D-FENS sám. Předesílám,
že jinak se s ním z více než devadesáti procent ztotožňuji a hluboce ho
obdivuji pro jeho břitký vtip. V této chvíli mám na mysli článek „Lež jako
věž“ (zde). I když za svou osobu se s názorem, že „už mám těchhle nikdy
nekončících generalizujících analýz naší národní povahy po krk, protože
končí vždy stejně“ můžu opět ztotožnit, podívejme se na věc v trochu širších
souvislostech a z hlediska společnosti jako celku. Především jsou tvrzení
v článku obsažená nekonzistentní. Cituji: „V roce 1968 západní svět okupaci
Československa Sovětským svazem v podstatě ignoroval jako interní záležitost
uvnitř východního bloku“, ale „...tato země (USA) napadla pod různými záminkami
jiné dvě suverénní země, instalovala do nich proamerickou vládu....“. Takže,
v roce 1968 měly Spojené státy riskovat celosvětový jaderný konflikt ve
prospěch Dubčekova stále komunistického ( byť na komunistické poměry velice
liberálního) vedení. Stále jsme ale byli členy Varšavské smlouvy a RVHP
(Rada vzájemné hospodářské pomoci, nezaměňovat s RVHP taškou - Ráno Vyjedu,
Hovno Přivezu) a o nějakém vystoupení z těchto struktur se nikdo neodvážil
ani zmínit. To by zřejmě bylo v pořádku. Opět v tom cítím onen čecháčkovský
přístup, že TOHLE přece bylo něco ÚPLNĚ jiného, protože v tomhle případě
se přece jednalo o NÁS, o čecháčky a o NÁS se přece někdo MUSÍ postarat!
Agrese vůči suverennímu státu by to nebyla, kdežto zákrok v Afghánistánu
poskytujícím útočiště masovým vrahům agresí byl, právě tak jako v Iráku,
jehož vůdce neváhal napadnout Kuvait, o tom, že neváhal svým vlastním občanům
nalít na hlavu sarin, či jaké to bylo svinstvo ani nemluvě. Buď právo zakročit
někdo má, nebo ne. Uvědomme si, že na principech komunismu se v roce 1968
nic nezměnilo. I kdyby nedošlo k zásahu zvenčí, trval by dubčekovský liberalismus
pouze do dalšího palácového převratu, protože i za těchto (na komunistické
poměry) liberálních okolností byl vliv veřejnosti na dění ve státě nulový.
Stále se jednalo o totalitní systém. Ano, nebyl vytvořen onen pithartovský
systém brzd a rovnováh. Navíc, formálně se tento národ masově a manifestačně
dostavoval k „volbám“ (nedostavil se pouze Gejza Horvát, občan cikánského,
dnes rómského původu) a většinou 99,9999% si pravidelně volil „ty nejlepší
z nás“, aby následně v Národním shromáždění (což bylo podle tehdy tradovaného
vtipu cosi mezi muzeem a divadlem) ukázněně jednohlasně odmávali co došlo
z ÚV KSČ. Úplně stejně to probíhalo v Německu při posledních volbách před
válkou. Přísně právně vzato byl tedy komunistický režim naprosto legální
a bolševik vládl z naší vůle, vyjádřené drtivou většinou národa. To vše
na rozdíl od současných poměrů, kdy se k volbám dostaví s bídou polovina
voličů. Ta druhá demonstruje, že je jí absolutně fuk, jestli tady bude
vládnout Grebeníček, Filip, Paroubek, nebo Sládek. Důležitý je přece knedlik,
pííívo a čutál, že? No a z té druhé poloviny opět zhruba polovina volí
bolševiky všech odstínů. Taková jsou smutná fakta. Takže naprosto nesdílím
D-FENSův optimistický názor na tuto společnost jako celek. A řeknu otevřeně,
že v tomto ohledu bych souhlasil spíše s názorem autora D-FENSem napadaného
článku.
Ve svém článku „Dovoluji si nesouhlasit“ jsem napsal následující: „Jako
jedinec i jako kolektiv skutečně nikdo nemůže a nebude v případě totálně
zničeného sídliště Chánov rozlišovat, že Červerveńákovi jsou poměrně slušní
lidé, kdežto Horvátovi jsou pakáž. Pro vznik obecného názoru jsou totiž
důležité globální projevy komunity jako celku.“ To ovšem neplatí pouze
pro komunitu cikánskou, či pro komunitu technařů, o které článek pojednával.
Totéž platí i pro nás. Pro vznik obecného názoru vnějších pozorovatelů
není důležité to, že jistý D-FENS nebo Katoda mají poměrně rozumné názory,
ale to, jak se projevuje komunita jako celek. A dotyčná komunita jedná
tak, že vzniká názor vyjádřený zde. Mimochodem, podepíšu každou řádku.
Příměr s okurkami v octě je dokonalý. Takže opakuji, i když se tvrdí, že
globalizovati znamená blbnouti, asi to nejde jinak. I když existuje určité
procento české populace (ke kterému se počítám), které vyznává zdravý rozum,
nebo konzervativní postoje chcete-li, neplatí to pro společnost jako celek.
Ta je, mírně řečeno, velmi levicová, ale spíše stále komunistická. D-FENS
v článku píše: „V roce 1938 nám západní spojenci nepomohli a obětovali
naši zemi ve prospěch Německa, Polska a Sovětského svazu. V roce 1945 se
americké jednotky zastavily na demarkační linii, aby umožnily Sovětskému
svazu realizovat ve střední Evropě předem dohodnuté mocenské dělení, opět
se na naše zájmy nikdo neptal.“ Na demarkační linii se armáda západních
spojenců nezastavila proto „...aby umožnily Sovětskému svazu realizovat
ve střední Evropě předem dohodnuté mocenské dělení...“, ale proto že tak
stanovily taktické válečné plány. V politických dohodách pak byl zakotven
princip konání regulérních voleb i v těch částech Evropy „osvobozených“
Rudou armádou. A kdopak si to hned v prvních volbách navolil komunisty?
Nebylo snad v té době dost lidí, kteří věděli, co jsou komunisti zač? Minimálně
to věděli všichni příslušníci prvoválečných ruských legií. Pročpak nedošlo
u nás ke stejnému vývoji jako v Rakousku, rovněž obsazeném Rudou armádou?
Pročpak jsme nedokázali naše bolševiky naházet do Vltavy tak, jako Rakušáci
ty svoje do Dunaje? No samozřejmě, národ „zrazený svými vůdci“, který však
již v září 1939, v počtu několika set tisíc přísahal na Václavském náměstí
věrnost Velkoněmecké říši musel nějak uklidnit svoje svědomí. Tím se také
příliš nechlubíme. Právě tak jako usilovným donášením Gestapu a stejně
usilovnou prací pro okupanty. Již před tím jsme si svědomí uklidňovali
nejvýš chrabrým terorizováním již bezbranného německého obyvatelstva v
Sudetech, čímž rozhodně nechci omlouvat činění těchto lidí před válkou
a za ní, ale takto civilizovaný a sebevědomý národ nejedná. Takto jednají
zbabělci, kteří nejsou o nic lepší, než bývalí okupanti sami. K vyhnání
(ano, k vyhnání!) mělo dojít naprosto organizovaně po zvážení viny každého
jednoho vyhnaného. Že by to bylo příliš složité? Ale kdepak ! Vzhledem
k tomu, že sudetští Němci byli před válkou Československými občany a následně
se (z vlastní vůle) stali občany Velkoněmecké říše, jednalo se z našeho
úhlu pohledu jednoznačně o velezrádce, kteří byli odesláni tam, kam sami
chtěli. Tedy „Heim im Reich“. To, že ten jejich Reich už vypadal poněkud
jinak, než v roce 1938 nebo 1939 byl jejich problém, nikoliv náš. V podstatě
to samé se opakovalo po srpnu 1968. Kromě mojí maličkosti ani na těchto,
jinak velmi sympatických stránkách nikdy nikdo nenaznačil, že by mu dvacetiletý
„dočasný“ pobyt ruské okupační armády v této zemi vadil, právě tak, jako
nikdo nenaznačil, že by mu vadilo řádění zločineckých „brigád“ od ukrajinských
po dagestánské. Mimochodem. Vyzývám ty, kdo mají dost trpělivosti s poněkud
předpotopním severem a dosud nezapomněli luštit bukvice, ať nahlédnou sem.
Pro ty, kdo bukvice zapomněli, nebo se je už neučili luštit, vyjmenuji
hlavní rysy článků na této dojemné stránce bývalých okupantů-veteránů z
Milovic. V „našich Milovicích se krásně žilo“. „Naše“ škola“, „náš“ dům,
„naše“ hřiště, „náš univermag“ a : „Bože můj! Náš dom oficerov!“. Naše,
naše a zase naše! Ani náznak nějakého špatného svědomí, nebo vědomí, že
vtrhli s tanky do cizí země a pobývali zde nezváni ! To není projev imperialismu
nějaké vlády, za kterou se občan může konec konců i stydět, to je projev
imperialismu občana samého, což je mnohem, mnohem horší. Za dalších pár
let by považovali celý tento prostor za „svůj“ právě tak, jak dodnes považují
za „své“ pobaltské republiky. V Milovicích se sovětský důstojník nebál
pustit děti na ulici, z čehož vyplývá, že v ráji pracujících se zjevně
totéž bál učinit. Na stupidní seriály jako „Sex ve městě“ se nikdo nedíval,
oni „smotreli Rodinu“, z čehož zase vyplývá, že dotyčná soudružka okupantka
pobývá na území tohoto státu dnes, protože velmi pochybuji o tom, že „Sex
ve městě“ byl vysílán v době pobytu bratrské sovětské armády v Milovicích
a na řadě dalších míst. Vše doplněno snímky dnešního ostudného stavu „Memoriálu“.
Nevíte co to je? Něco na způsob militaristicko-komunistického kostela,
připomínajícího a oslavujícího hrdinské činy slavné Rudé armády při potírání
kontrarevoluce. Dále vřele doporučuji dílo soudruha generála Eduarda Michajlova
pod titulkem Jak sovětská vojska „okupovala“ ČSSR. Citováno včetně těch
uvozovek. Výrazy okupovat, okupace jsou v celém článku uváděny v uvozovkách.
Článek je psán na pozadí rozhovoru s klasicky česky řiťolizeckým taxíkářem
na cestě z Karlových Varů (jak symptomatické) do „jejich“ bývalého Božího
daru, který se odehrává v současnosti. Mimo jiné je soudruh generál mravně
pobouřen nad tím, že Sovětskému svazu se nedostalo „žádných kompenzací“
za poskytnutou pomoc a „jejich“ vybudovaný majetek. Tím patrně myslí to,
že ještě po patnácti letech po odchodu okupačních (ano, okupačních bez
uvozovek soudruhu generále) armád bzučí dnem i nocí na bývalém letišti
Hradčany i jinde čerpadla, odčerpávající do cisteren naftou zaneřáděné
spodní vody. Kdo nevěří, ať se tam zajede podívat. Všechno v těch nejlepších
historických tradicích středoasijských nájezdníků. Porobený národ je povinen
odvádět chánovi výpalné. Kde byl tehdy autor „Raketového blues“? Psal on,
nebo kdokoliv jiný protestní články proti pobytu okupačních vojsk na našem
území, nebo proti umisťování útočných raket s atomovými hlavicemi tamtéž?
Dotyčná sila jsou dosud po okolí Milovic k vidění. Nikdo se neodvážil ani
pípnout, taková je smutná pravda. Nic z toho nám ovšem nevadí. Vadí nám
Amerika a Američané. Také výsledek čtyřicetiletého máčení v komunistickém
octě, jak o něm píše pan Mašín ve výše uvedeném článku. Sovětský svaz –
přítel nejvěrnější! Stále to máme v krvi. A teď skandovaně prosím: „Žádáme
bezvízový vstup do USA!“ Ale vraťme se k věci. V roce 1938 byla naším spojencem
toliko sladká Francie. Poněkud se pozapomíná na to, že s Velkou Británií
jsme žádnou smlouvu neměli, čímž naprosto nechci omlouvat její podíl na
Mnichovské smlouvě. O podílu Spojených států nemůže být vůbec řeč. Imperialistické
Spojené státy se do evropského dění prostě nevměšovaly, patrně ke škodě
Evropy samé. Kdybych chtěl propadnout národnímu bolestínství, konstatoval
bych asi následující. Rakousko nám vládlo několik set let. O Německu netřeba
se zmiňovat. Málo se ví o tom, že po roce 1939 si z bývalého Československa
ukouslo také Polsko a Maďarsko. Dalších 20 let nás okupoval velký bratr.
Sladká Francie a hrdý Albion nás v rámci politiky apiecementu prodali,
doufajíce, že si tak zajistí své klidné fish and chips a teplé rohlíčky
máčené v teplém kafíčku. Jediný, kdo se na těchto aktivitách nepodílel
byly Spojené státy, které nám dnes tolik leží v žaludku.
Nechápu. Je to stále to samé. Nerad se opakuju, ale nemohu jinak. Ti
samí lidé, ponejvíce levicoví intelektuálové, opájející se vlastní moudrostí,
ušlechtilostí a žvanící po kavárnách (hůře pak v novinách, rozhlase a v
televizi) o „vstřícnosti“ a „toleranci“ rozežírají jako AIDS přirozenou
obranyschopnost společenského organismu vůči nebezpečím, která jsou dnes
do očí bijící. Výsledkem je, že šílení diktátoři přerůstají světu přes
hlavu. Když se válečná hekatomba přežene, zasednou titíž mudrcové v první
opravené kavárně a začnou vést velemoudré řeči o tom, co měli nemoudří
politikové včas udělat, ačkoliv výchozí impotenci v podstatě sami způsobili.
Až jednou nastane situace, že tu válečnou hekatombu jako civilizace nepřežijeme.
Už to tady bylo. Chcete slyšet můj osobní, poněkud extrémistický názor,
který nikomu nevnucuji? Tedy: 1. Spojené státy, lépe řečeno někteří z jejich
vůdců jsou dnes jediní, kteří se uměli poučit z novodobých dějin. Jediní
pochopili, že proti svinským režimům je třeba zakročit dříve, než blázniví
diktátoři přerostou civilizovanému světu přes hlavu. Dnes by to bylo mnohem
nebezpečnější než před sedmdesáti a více lety. 2. Naprosto nesouhlasím
s tím, aby se komukoliv otloukalo o hlavu, že pro nás to, či ono neudělal
a když tak učinit chce proti dnešním nebezpečím, aby se řvalo o imperialismu
a kolonialismu. 3. Naprosto odmítám petice proti umístění čistě defenzivního
zbraňového systému na našem území, když jsme proti pobytu okupačních armád
a umisťování útočných jaderných střel neuměli udělat ani to nejmenší. 4.
Naprosto nesouhlasím s tím, že případné umístění a provozování základny,
která má nás a další chránit je jakýmsi poklonkováním a podbízením se.
5. Naprosto souhlasím s tím, že je to náš morálně povinný podíl na zajištění
kolektivní bezpečnosti bloku, ke kterému se (alespoň hubou) hlásíme. 6.
Naprosto se ztotožňuji s názory vyjádřenými zde.
7. Zastávám zásadu „bližší košile, než kabát“. Jestliže někdo otevřeně
hlásá, že moji kulturu, můj způsob života a mne samého jakýmikoliv prostředky
zničí, dávám přednost tomu, aby byl jakýmikoli prostředky zničen on. 8.
Naprosto neuznávám žádná „lidská práva“ pro masové vrahy. Oni moje práva
rovněž neuznávají. 9. Naprosto neuznávám jakékoliv konvence o válečných
zajatcích pro teroristy. 10. Nenechám se jakýmikoliv historickými reminiscencemi,
nebo pseudoargumenty svést k tomu, abych nebyl pro co nejužší spolupráci
s tím, kdo vyznává stejné zásady. Tím někým jsou dnes jedině Spojené státy.
Jen doufám, že se tamním intošům nepovede rozložit je tak, jak se to povedlo
zdejším intošům s Evropou. Snaží se o to ze všech sil. Takže čest soudruzi
Češi a Alláhu Akbar!
07.03.2007 Katoda