Pojem „demokracie“ jistě všichni znáte. Jedná se o často užívané
slovo původem z řečtiny, vyjadřující slovní spojení „vláda lidu“ (demos
= vláda; kratei = lid). Podobné údaje vám sdělí kdejaká učebnice sociologie
a pokud ne, zkuste tu s názvem Forms of government for Idiots.
Historii
názvosloví opusťme, jste erudovaní, je to ztráta času. Pojďme se věnovat
raději faktům.
Zjednodušeně: Demokracii známe přímou, tj. kdy se přímo lid podílí na
vládě a také demokracii zastupitelskou, ve které si lid (národ) volí své
zástupce, kteří prostřednictví své osoby vykonávají vůli lidu a tento zástupce
se také stará o potřeby svých voličů.
Postdemokracie vychází právě z druhé možnosti. Jedná se o zmrdí zřízení,
které překonalo tuto křehkou, až naivní rovnováhu ve prospěch volených
zástupců (zmrdů), na úkol voličů. Volené zástupce přestalo bavit poslouchat
svůj lid. Poněkud se zvrhli a začali využívat moci lidem zprostředkované
k výkonu jejich práce k tomu, aby se u moci i nadále udrželi. A víte proč?
Protože se z nich stali zmrdi. Další prioritou volených zmrdů, pardon zástupců,
je udržet lid co možná nejpokornější, aby se staral o své a nebyl moc chytrý.
Postdemokracie má několik základních znaků:
1. Odstraňování politické konkurence
Vládnoucí garnitura systematicky odstraňuje politickou konkurenci. V
tomto případě je třeba vytvořit iluzi právního státu, aby OSN neuvalila
klatbu (což je vlastně beztak dokument o tom, jak dát pojmu “slova do prázdna”
textovou podobu). Z tohoto principu (vyššího, mravního) bohužel nelze používat
východoslovanské metody (jednoho krásného dne k vám přijde Voloďa a nestřeženém
okamžiku vám prostřelí hlavu samopalem). Ne, tak ne. Musí se to udělat
na první pohled civilizovaněji a o to rafinovaněji. Garnitura má v podstatě
dvě možnosti.
Legislativu. Tj. různé volební zákony a zákony o politických
stranách, které udržují status quo a nedovolí vstupu novým politickým subjektům.
Tyto zákony také přidělují peníze stávajícím politickým stranám garnitury,
což bychom mohli nazvat výrazem „auto coitus”. Jak zjistíte že je tato
metoda používána? Například, pokud jsou v zemi ve které žijete už 16 let
voleny ty samé politické strany, jejichž aktivity by se daly shrnou do
bonmotu: „řada průšvihů, nepravidelně za sebou jdoucích“ a vůči voličům
značně negují pořekadlo, ve kterém figuruje zájmeno, noha a řeka.
Tento symptom je prvním znakem postdemokratického zřízení.
Druhou možností je využití médií k očerňování různých skupin.
Provádí se to například tak, že určitá negativní událost bude přisouzena
některé skupině lidí, kterou se garnitura snaží očernit a zdiskreditovat,
protože se jich jednoduše bojí. Mohli by je totiž odtáhnout od korýtka
na porážku. Zprávy podobně postižených médií vypadají například tak, že
se dozvídáte, že parta ožralých (ožralý > opilý) lidí v noci zdemolovala
čínské bistro. Tato událost byla definována jako rasově motivovaný a společensky
nebezpečný trestný čin. Tito lidé, totiž útočili na smažené nudle (mají
žlutou, čí světle hnědou barvu), sojovou omáčku (černá) a pekingskou kachnu
(červenohnědá). Jednalo se tedy o útok proti lidem všech ras, vyznání a
pohlaví. Když však budete pozornější Mumínek, dozvíte se například, že
ve stejnou dobu kousl sousedovic neuvázaný Žeryk důchodce. To by nebylo
nic šokujícího nebýt toho, že šlo důchodci o život, neb krvácel a nemohl
se hýbat. Pes byl totiž „pěkně vostrej”, protože hned potom co domočil
a dokálel, vedle Pepíčkovy bábovičky na dětském pískovišti, se rozběhnul
za důchodcem o holi a zakousnul se mu do lýtka, čím z něho udělal imobilní
jednotku. Když si pro svého rozkošného hafánka přišel majitel s majitelkou,
majitel konstatoval se stoickým klidem: „ser na něj” a pár, místo poskytnutí
první pomoci, odešel v západu slunce, což nikoho ze židle nezvedlo. Tedy
hlavně média. Ve chvíli, kdy je jedna mnohem méně morálně závadná událost
upřednosťována a je díky ní voláno po chycení všech občanů pod krkem (zvýšení
pravomocí policie), potom se jedná o další znak zavedení postdemokracie.
2. Nesmyslná pozitivní diskriminace.
V postdemokratické společnosti jsou státem zvýhodňovány určité skupiny
lidí. Proti tomu by nebylo námitek, kdyby tato zvýhodnění nebyla absurdní
a ve jejich výsledek by nebyl v tom, že by pouze stála další peníze. Jedná
se tedy o „investice” do vyhazování peněz. Uvedu příklady:
Zvýhodňovány jsou různě skupiny méně přizpůsobivých lidí. Tyto
skupiny jsou velmi agresivní a připomínají domorodé tlupy svým chováním,
i vzezřením. Lidé z těchto skupin také nemají žádné morální hodnoty a proto
se jednoduše neštítí ničeho. Právě takových lidí se vládnoucí garnitura
bojí. Nepřizpůsobivcům totiž nečiní problém porušovat zákony a to i ve
smyslu útoku na tyto vládnoucí struktury. Nepřizpůsobiví občané také neradi
pracují, čehož si pozorní vládci všimnuli a spatřili v tom jednoduchý nástroj,
jak tyto nebezpečné živly ovládat. Jednoduše jim dávají peníze za nic (čímž
je vlastně učí, že nepracovat je v pořádku), jenom aby byl klid.
Zvýhodňování agresivních a nepřizpůsobivých přistěhovalců. Tito
lidé se od první skupiny liší hlavně žlučovitou nenávistí ke společnosti
ve které žijí. Zatímco domorodí nepřizpůsobivci se dají prostě koupit,
agresivní přistěhovalci nikoli. Vládnoucí garnitura potřebuje tyto přistěhovalce
jako své voliče. Jako pojistku, že kdyby v nich místní lid konečně prokouknu
bandu zmrdů a nehodlal je opět zvolit, jejich importovaní voliči se o to
postarají. Vládnoucí zmrdi jsou na přistěhovalcích v podstatě závislí,
a proto jim dovolují cokoli. Přistěhovalci se tedy mohou v hostitelské
zemi chovat jako Landsknecht v městě jehož bylo dobyto a běda, jestli by
nějaký původní obyvatel protestoval. To by na něj dopadla tvrdá pěst vládozmrdů.
Naopak určité skupiny lidí jsou diskriminovány skutečně (nepozitivně),
i když je „na oko“ deklarována rovnost.. Například lidé staří, kterým dává
garnitura najevo, že jsou tu poněkud navíc a že jí opravdu hodně moc vadí,
že jim musí vyplácet něco jako starobní důchod. Systémovým příznakem této
diskriminace je postupné odsouvání věku pro oficiální vstup do důchodu
k číslu, které připomíná populární tvar autodráhy. Dalšími potom: nízké
důchodové částky, nekvalitní zdravotní systém a příprava a zavádění průmyslového
odstraňování těchto nadbytečných osob, pomocí institutu eutanázie.
3. Rozklad právního systému.
Dalším typickým jevem pro postdemokratické zřízení je rozklad právního
systému. Je vytvářela co nejsložitější legislativa, které nerozumí ani
sami právníci a soudci. Jednotlivé zákony se negují a překrývají a vůbec
dělají dojem, že je vytvářel hráč mahjongu, místo erudovaného advokáta.
Cílem tohoto prznění je jednak odvrátit schopnost užívat práva všem lidem,
kteří nemají IQ alespoň 140 bodů (tedy 99% populace), ale také nechat dostatečné
mezery pro vládozmrdy, aby mohli zákon využívat vždy jen ve svůj prospěch.
Zákony tak nabývají dosti komických podob a až pateticky chrání zločince
a znevýhodňují oběti (tento bod považuji za velmi důležitý, svědčí totiž
o úspěšné instalaci postdemokracie).
4. Degradace společenské morálky a tradičních hodnot.
Tuto část považuji za nejdůležitější. V morální společnosti, která ctí
morální hodnoty není přechod v postdemokracii možný.
Konstatujme, že vládozmrdi potřebují ke své spokojenosti hlavně dostatek
poddaných, kteří budou vykonávat jejich brutální rozkazy a to v podobně
hulibrků, či různých podzmrdů a vohnoutů. Z lidí, kteří mají morální kvality
nelze snadno vyrobit zmrdy (podzmrdy) a proto je třeba tuto skupinu soustavně
vybíjet, jako kanadské tuleně a zajistit, aby se další generace těchto
lidí nerodili.
Vybíjení probíhá pomocí stanovování nových, nepsaných společenských
norem a řádů. Konkrétně to probíhá tak, že bezzubá legislativa poněkud
nedosáhne na občany pracující ve stínové ekonomice. Ti jsou s usměvavým
souhlasem garnitury oslavováni vouhnouty, podzmrdy a dalším xindlem, jako
národní hrdinové. Jsou vzorem jak rychle, snadno zbohatnou a být „správně
hustí”. Tito (pod)lidé si ale neuvědomují, že je to všechno pouze divadlo.
Občané pracující ve stínové ekonomice jsou většinou vládozmrdy podporováni
(nebo jsou to přímo oni), koordinováni a také je nad nimi držena ochranná
ruka. Vládozmrdi jsou totiž buď přímo finančně zainteresováni v jejich
aktivitách, nebo jim jde právě o systematické upravování společenské atmosféry,
o ono „vybíjení” slušných a morálních. Slušní a morální lidé to potom mají
ve společnosti velmi těžké. Poctivou a tvrdou prací zbohatnou pomalu (pokud
vůbec) a mnohdy jsou jim pravidělně házeny klacky pod nohy, kvůli demoralizaci.
Sami se dostávají do minority a jejich okolí bohatne rychle vzájemným vyjebáváním
samo se sebou. Abych to uvedl na pravou míru, jedním z dalších znaků postdemokratické
společnosti je vítězství mamonu nad zdravým rozumem. Peníze se staly vším
jiným, než jenom prostředkem. Většinou splňují nový účel. Tvoří středobod
lidské existence, což jako funkci peněz v učebnici makroekonomie nehledejte,
ale zpět k institutu vybíjení. Slušní a poctiví lidí mají v podstatě dvě
možnosti. Být tvrdí jak Paulusova tanková divize a vytrvat, i když v takové
společnosti nebudou nikdy uznáváni a vždy v nelibosti, anebo se přidat
na stranu xindlu a zúčastnit se soutěžní hry „Kdo dřív koho sežere“ (čímž
se mimo jiné odvádí pozornost od problému vládozmrdů; lidé mají dost problémů
sami přežít, takže nemají čas řešit politiku). Pokud si zvolí druhou možnost,
vybíjení bylo úspěšné. Byli úspěšně vybiti jako druh.
Zajištění nekontinuity generací se provádí hlavně ovlivňováním
vzdělávacího sektoru. Konkrétně jde o omezení přísunu financí do školství,
které potom není schopno zajistit řádné kantory, kteří by dětem vštěpili
morální hodnoty, lásku k tradičním hodnotám, smysl pro právo, pořádek a
spravedlnost. Konstatujme, že do vzdělávacího systému se většinou zmrdi
(a hulibrci) neženou, protože zde není vidina rychlého karierního postupu
a jak už jsem uvedl, co se týče financí, je to tragické. Mezi učiteli tedy
najdeme slušné a morální jedince, kteří učí za nízké platy z přesvědčení
a chuti něco předat, či změnit, nebo většinou vysokoškolsky vzdělané vohnouty
(při dnešních nárocích na některé vysokoškolské obory to není nic neobvyklého).
Vohnouti jsou do systému také instalování systematicky a účelově. Díky
své lenosti, přístupu k povinnostem a chuti „pořád být v pohodně”, připomíná
kázeň v jejich třídách blízkovýchodní protesty proti karikaturám pedofila
Mohameda. Vohnoutům se ale jejich laxnost vymstívá, protože se setkáváme
s novým fenoménem a tím je šikana učitelů. Šikanovaní učitelé potom dětem
(nebo jejich zmrdím rodičům, kteří si přijdou malého zkurvysyna obhajovat
do ředitelny) raději ustoupí, čímž jím morálně vštěpují, že být co největší
kurva je naprosto normální a schůdná cesta, jak dosáhnout čehokoli. Jak
sami vidíte, v takové prostředí může z dětí vyrůst pouze nějaký strejdomrd.
Pokud vám tyto texty připadají povědomé a máte pocit, že něco takového
se ve vaší zemi, či okolí skutečně děje, tak mám pro vás bohužel smutnou
zprávu. Státní zřízení vaší země přešlo z demokracie na postdemokracii
a vládozmrdi se ujali otěží.
Prosím všechny čtenáře, aby se i oni zúčastnili definování tohoto fenoménu
a přispěli tak k možnosti, najít důsledná opatření proti postdemokracii
a vládozmrdům. Díky!
07.04.2008 Cadrian