Nemějte strach, nebudu vás nudit blábolením o tom, jestli levice, pravice,
či snad pohlavní úd potřebuje ke svému provozu náboženství.
Naopak, dnes
si povíme něco o rozmnožovacích orgánech ve službách tuzemských církví.
A že jich tam není málo.
Představte si malou vesničku třeba někde na Vysočině, možná zrovna tu,
kterou naši předkové postavili okolo Miloše Zemana, zatímco pomalu a neochotně
střízlivěl uprostřed hvozdů. Většinu obyvatel tvoří starousedlíci, jejichž
nespoutaný životní styl je ohraničen magickým čtvercem kosa-hrábě-vidle-trakař.
Protože zástupci mladších ročníků se ze vsi odstěhovali do hlavního
města, aby si tam vydělali na auto, které neprodleně opatří vytouženou
samolepkou „Nejsu z Prahy“, zůstávají v rodném sídle prakticky pouze jejich
rodiče a prarodiče. A ti v drtivé většině, bezprostředně po svém narození,
když se ještě nemohli účinně bránit, absolvovali rituální potřísnění svěcenou
vodou, zvané křest. Následkem těchto vodních radovánek se stali členy spolku,
který se ve své činnosti nijak zásadně neliší od sdružení včelařů, kaktusářů,
nebo fan clubu Sámera Issy, ovšem který, narozdíl od jmenovaných organizací,
požívá masivní finanční podpory ze strany státu. Takovým spolkům se říká
církve a poznají se podle toho, že jejich klubovny jsou většinou vybaveny
věží se zvonem. A zkušení instalatéři velmi dobře vědí, že když našli zvon,
tak hajzl nebude daleko.
Takže tu máme neděli a celá vesnice se nám sešla v kostele. To je ta
klubovna se zvonicí. Nepřijít si troufne málokdo, protože by ho zbytek
vsi prohlásil za neznaboha. To jako, že se nezná k bohu. A bůh, to je Sámer
Issa zdejšího spolku, takže jistě chápete rozměry průšvihu, který by si
absentér přivodil. Tak jako schůzky včelařů vede spolkem pověřená osoba,
v ideálním případě vystudovaný entomolog nebo alespoň občan jménem Trubec,
mají i církve svoje pionýrské vedoucí, kterým se nejčastěji říká faráři.
Bohoslužba, což je obdoba přednášky o zalévání a hnojení kaktusů, většinou
probíhá následovně: Pan farář nejprve rozpoutá lavinu pozdravů mezi členy
spolku, vzájemné potřásání rukou mívá intenzitu čtyři až pět stupňů Richterovy
škály. Pak přijde na řadu rozcvička, oblíbené jsou zejména dřepy do sedu
s modlitební knížkou v ruce za sborového zpěvu Sámerových hitů. Následuje
kázání pana faráře o zodpovědnosti vůči svým bližním a protože se zrovna
blíží volby, tak zodpovědnost nejlépe vyjádříme odevzdáním hlasu bratru
Kalouskovi. Ten se po volbách zodpovědně přitulí k Belzebubovi nebo k Luciferovi,
podle toho, který dostane víc hlasů od těch nezodpovědných bližních. A
potom zodpovědně zařídí, aby proud státních zlaťáků do kasičky spolku nevyschnul.
Že z těch zlaťáků mají běžní členové prd, to snad netřeba připomínat. Nakonec
ještě trochu tělocviku s popěvky a jde se domů. Včelaři to takhle hezký
určitě nemaj.
Uplyne nám nějaký ten čas a naše úžasná a proto nejsledovanější televize
vysílá neméně úžasný pořad Kotel. Protože jsem nepravidelný a zhýčkaný
televizní divák, uzřím jmenovaný program opět asi po roce a o to větší
je moje překvapení, když mi ta divná paní s rukama v poloze zahradního
sušáku na prádlo prozradí, že se snad jedná o Kotel poslední a hostem je
známý sexuolog MUDr. Uzel. Jelikož nechápu, na co se asi může typický představitel
kotelnického obecenstva ptát lékaře s uvedenou odborností a ježto výjimečně
nemám nic jiného na práci, začínám pořadu věnovat pozornost. A co nevidím.
Ke slovu se nedostal prakticky nikdo jiný, než militantní odpůrci potratů
z řad mladého i těsně předkremačního křesťanstva, kteří donekonečna mávali
několika mizernými plakáty, jakož i svými andulkovitě naučenými argumenty.
Sexuolog se jim nejprve snažil trpělivě vysvětlovat svůj lékařský i lidský
pohled na tak složitý problém, ovšem šustění plakátů a klapot papouščích
zobáků spíše nabíraly na intenzitě, takže ke konci, kdy doktor připomínal
filozofa v drůbežárně, musela otázky pečlivě filtrovat madam Sušák. A tehdy
jsem si uvědomil, proč ti mladí věřící tak kategoricky odmítají umělé přerušení
těhotenství. Když jsem viděl jejich ksichty, došlo mi, že oni vlastní děti
mít nemůžou, neboť i kdyby nešťastnou náhodou našli někoho, kdo by byl
ochoten s nimi obcovat, nejspíš by to podle jejich zásad nemohl být nikdo
jiný, než opět mladý angažovaný křesťan. A takový párek nikdy nemůže přijít
na to, jak se to vlastně dělá. Díky bohu, vlastně Sámerovi. Ovšem když
vyloučíme přirozené rozmnožování uvědomělých pámbíčkářů, nezbývá jim, než
vzít zavděk každým joudou a čím víc lidí, tím víc joudů, tedy potenciálních
členů církve. Proto žádné potraty, i kdyby se měl narodit čtyřmetrový pavouk
s hlavou Standy Grosse.
Závěrem dodávám, že osobně sice pámbíčka neuctívám, ale taky netvrdím,
že neexistuje, podobně jako mohou existovat třeba ufouni nebo mozek páně
Paroubka. Taktéž nemám vůbec nic proti slušným lidem, kteří pámbíčka uctívají
a nevnucují ho ostatním, ačkoli podle mne člověk nepotřebuje žádné božstvo,
aby se choval slušně. Ale když vidím vychcané faráře a jejich šéfy, nebo
nenávistně dogmatické mládežníky, co štěkají na jednoho z mála inteligentních
hostů v připitomělém Kotli, napadá mne jediná otázka. Kde jsou ti moudří
a pokorní křesťané jako arcibiskup Arnošt z Pardubic z filmu Noc na Karlštejně?
Nebo venkovský farář Boleslava Polívky v Zapomenutém světle. Jsem přesvědčen,
že dříve se takoví opravdu dali potkat. A dneska? No, řekněme, že věřím...
15.07.2005 Josito