Tímto článkem bych chtěl tak trochu navázat na můj
článek předchozí. Z některých příspěvků zazněla výtka v tom smyslu,
že pouze samotnou změnou sebe sama v člověka ušlechtilého dnešní politickou
situaci nezměním. Hojně byl diskutován i žebříček hodnot, což je téma,
kterému se budu věnovat hned na úvod – ale pouze z čistě praktického hlediska,
žádné filozofické debaty tedy neočekávejte.
Žebříček sem, žebříček tam… co s tím jenom udělám?
Uměle si definovat hodnotový žebříček a vyžadovat od každého jedince
jeho bezpodmínečné dodržování (nejlépe pod hrozbou sankcí) je samozřejmě
nejenom naprostý nesmysl, ale i jistá forma totality. I kdyby to bylo děláno
pro jakkoliv ušlechtilou věc. Každý jedinec má od přírody i výchovou dány
jisté předpoklady a tedy tíhne k určitým typům hodnotových žebříčků (od
duchovních, přes vohnouty až po high-level zmrdy). V takové společnosti
bude postupem času růst napětí, až to skončí podobně jako roku 1989 (to
v lepším případě). A účtíček za celou tu útratičku? Spousta zničených osudů.
Ostatně, nemusíme nutně chodit do minulosti. V dnešní době se o něco
podobného snaží Pravdoláska. Prostě ti sami nadiktují, CO je pravda
a KOHO a CO máš milovat. Diktatura pravdy a lásky – no to se povedlo.
Zní to sice jako kulatá krychle, ale nezapomínejme na to, že žijeme ve
světě skutečně neomezených možností.
A co Desatero a podobné směrnice života (v pozitivním slova smyslu)?
Ať už říká kdo chce co chce, podle mne bylo Desatero konstruováno s myšlenkou
dosažení jistých praktických cílů (prostě už tenkrát někdo přišel na to,
že je nějakým způsobem výhodné, když se lidé k sobě navzájem nechovají
jako dobytek).
Ano, ve zdravých společnostech mají tyto směrnice jistě nějaký praktický
význam, ale proto je přece nedodržujeme. Dodržujeme je (resp. měli bychom)
proto, že CÍTÍME, že je správné je dodržovat. Chcete praktický příklad?
Představte si, že sice hladem netrpíte, ale žijete od výplaty k výplatě
(lépe řečeno přežíváte). Koupit si nějakou dražší věc nebo jet na zahraniční
dovolenou? Ve vašem případě zcela nereálné. Jednoho krásného dne natrefíte
na velký obnos peněz (řekněme třeba milion). Jste si absolutně jisti, že
pokud byste ho vzali, nikdo by na to nikdy nepřišel. Co uděláte? Prachy
by se vám hodili, ale ani nepomyslíte na to, že byste „využili“ příležitost.
Váš hodnotový žebříček vám to prostě nedovolí.
Co se vlastního porovnávání hodnotových žebříčků týče…nenapadá mne žádný
smysluplný důvod, proč to dělat (to ovšem neznamená, že neexistuje). V
dnešní době bohužel spíše kráčí o to, KDO stanovuje ta kritéria, podle
kterých by se eventuálně porovnávalo (a jaké by to porovnání mělo praktické
důsledky). Já se hlavně snažím o to, aby aplikací mého hodnotového žebříčku
skrze svou osobu trpělo okolí pokud možno co nejméně.
Strategie rozděl a panuj
Ve světě i u nás (i když se to nezdá), není o lidi slušné a ušlechtilé
zase až taková nouze. Stačí se trochu porozhlédnout. David Gruber mluvil
ve svém příspěvku zhruba o nějakých 3% tažných jedinců. To v poměru ke
zbytku populace zajisté není mnoho, ale v absolutním počtu je to poměrně
dost. Problém je podle mě v tom, že se většina těchto vzácných lidí
potýká s bubáky (za toto slovíčko si dosaďte cokoliv, co považujete
vhodné, tedy např. zmrdy) sama na vlastní pěst (nebo pouze v miniskupinkách).
Bubáci už dávno pochopili, navíc s věrným posvěcením zmrdistátu, že parcelace
protivníka s následným ovládnutím jednotlivých parcel, přináší výsledky.
Používají k tomu metod různých, např. „onálepkování“ – prostě nalepí na
člověka různé „-ismy“ a zařadí jej do patřičné parcely, kterou se potom
snaží postavit mimo takříkajíc „slušnou společnost“ (někdy i mimo zákon).
Bubáci jsou si dobře vědomi toho, že pokud by proti nim stála koordinovaná
síla solidních lidí, skutečných osobností, neměli by nikdy šanci vyhrát.
Vlastně by k žádnému boji ani nedošlo, neboť by bubáci zavčas stáhli ocas
a vyklidili bitevní pole (jak je to ostatně jejich zvykem).
Nutné podmínky pro skutečně pozitivní změny ve společnosti jsou podle
mne tyto:
1. Alespoň jistý minimální počet solidních lidí
2. Schopnost efektivní vzájemné spolupráce mezi těmito lidmi
Jak jsem již naznačil v předchozím článku, změnu jako takovou lze samozřejmě
nastolit i s dostatečným počtem lidí nesolidních (povětšinou to vohnoutů,
vedených úzkou skupinkou zmrdů). Ale myslíte si, že to bude změna k lepšímu?
Jistě, že nebude. Fakticky totiž nejde o nic jiného než o konstrukci umělého
žebříčku hodnot vypracovaným vládnoucími zmrdy a jeho násilné uvedení do
praxe.
Točme kormidlem, dokud je čas!
Nikdo jiný to za nás totiž nikdy neudělá!!! Že prý politici se
maj starat a že to má být jejich práce? Upřímně řečeno, tento argument
je čirý alibismus. Toto je země každého z nás a starat se MUSÍME především
my. To samozřejmě vyžaduje o kapku víc, než odmakat si svojí osmihodinovku,
po dobré krmi se spokojeně uvelebit u televize a ještě spokojeněji začít
nadávat na poměry vezdejší. Jistě, můžeme hledat důvody, které nám zabraňují
v přiměřené občanské angažovanosti. A bezpochyby je také najdeme. A nebo
se můžeme zamyslet nad tím, co bychom s našimi současnými možnostmi mohli
dělat. Stávající možnosti jsou nepoměrně širší než za komunismu. Můžeš
napsat článek, založit blog, společně s dalšími založit občanské sdružení,…
a když je člověk opravdu schopný, tak ještě mnohem více (jako např. David
Gruber, Tomio Okamura, Daniel Landa…).
Prostě stačí otevřít oči a zamyslet se: čím bych mohl přispět já osobně?
Znám ve svém okolí nějakého solidního člověka, se kterým bychom mohli podniknout
to a to? Proč jsem s tím už dávno nezačal? Proč jsem ty věci nechal bejt
a nic neudělal? Protože jsem měl strach? Podniknu vůbec někdy něco, když
mám furt strach? Je život ve strachu, ale s plným bachorem, pro mě to pravé
ořechové?
Vůbec nejhorší je ovšem nedělat nic – zovcovatět. Starostí takové ovce
je potom najít baču a přidat se k jeho stádu, neb sama o sobě se dokáže
jen pást a občas se nechat podojit. A o to jde bubákům především.
Jsme na jedné lodi a já pevně věřím tomu, že se nám podaří otočit kormidlem
osudu a nabrat správný kurs. Vlastně nám ani nic jiného nezbývá, než tomu
pevně věřit a otáčet.
Vytvořme to druhé Švýcarsko alespoň pro těch pár procent solidních lidí.
Děkuji za pozornost
Miroslav Kropáč