Každý smrtelník touží po ocenění, každý smrtelník touží potom, aby zanechal
svou stopu v dějinách. Zvláště osoby, které získají určitý věhlas, přímo
prahnou po tom, aby jejich jméno bylo vytesáno na nějakém čestném místě
a na kamenné hlavy jejich soch srali na náměstích holubi.
Než nastaly časy
novověku, byla jediným oceňovatelem velikosti toho či onoho církev svatá.
Taková osoba, která byla pro lidstvo obzvláště důležitá a záslužná byla
prohlášena za svatou. V moderní společnosti zatoužily po ocenění i osoby
světské, které neměly na svatořečení naději. Hlavně proto, že svatí jsou
svatořečeni výhradně po smrti, a to nejlépe smrti mučednické a ještě se
po nich požaduje spáchání nějakého zázraku. Takovou cenu není většina světských
obyvatel ochotna zaplatit. Vymyslela se proto ocenění nová, která je možno
obdržet již za života a mohou být spojena i s jistým finančním prospěchem.
Ostatní ocenění prominou, ale naprostou jedničkou, co do prestiže, je mezi
cenami cena Nobelova. Tajně po ní touží rozliční vědátoři, literáti a na
rozdíl od jiných cen se tato cena štítivě nevyhýbá ani politikům. Jak ale
získat takové prestižní ocenění? Nejlépe se podívat, jak uspěli jiní a
načerpat tak inspiraci.
Tradici oceňování nejprestižnější cenou zavedl jistý Alfréd Nobel, bohatý
Švéd, který jako boháč narodil a dál nechutně bohatnul, když vynalezl dynamit.
Výbušniny byly jeho koníčkem, ale během svého života zažil i řadu ústrků.
Házeli mu klacky pod nohy, když mu sem tam bouchla továrna. Městští představitelé
mu tvrdili, že jeho továrna na výbušniny stojí na nevhodném místě (totiž
v centru Stockholmu) a donutili jej, aby výrobu přenesl na nějakou loď
kotvící uprostřed jezera, aby se požár po případné explozi, nemohl dále
rozšířit. Alfréd Nobel zabedněncům sice neúnavně přednášel o tom, že nitroglycerín
není tak nebezpečný, když se s ním předpisově zachází, ale když mu během
přednáškového turné vybuchly dvě továrny, nezapůsobilo to na veřejnost
nejlépe. Copak o to, mrtví dělníci se dali snadno nahradit, s materiálními
škodami to už bylo horší, ale když vyletěl do povětří i Alfrédův bratr,
musel badatel s tím nitroglycerínem něco udělat. A tak začal bádat, až,
celkem náhodně, přišel na to, že když se nitroglycerín smíchá s určitým
druhem hlíny, nevybuchuje při každém zatřepání, ale ničivou sílu si uchová.
Tak vznikl dynamit.
Byl to ohromný vynález. Kromě stavebnictví a těžby nerostů pomohl především
vojenství. Alfréd Nobel sám vynalézal dokonalejší střelivo do děl, aby
jeho dynamit mohl padat na hlavy nepřátel. Tvrdil, že svým úsilím bojuje
za mír, neboť ničivá síla jím vynalezených granátů odradí vojevůdce od
vedení válek. No těžko říct, zda to myslel skutečně vážně. Pokud ano, byl
držitel 355 patentů v této věci poněkud prostšího myšlení. Zatímco dříve
žádný soudný generál do děl nitroglycerín necpal, neb by vyletěl do vzduchu
dřív, než nepřítel, nyní se vojska vesele zasypávala Nobelovým objevem
a počty mrtvol tak násobně vzrostly. S mírovými následky to tedy Nobelovi
moc nevyšlo, jinak ovšem, krom válečných obětí, rostly i částky na kontě
Alfréda Nobela.
Na počátku mnoha dobrých věcí stojí omyl. Tak tomu bylo i v případě
vzniku Nobelovy ceny. Rozšířila se fáma, že Alfréd Nobel zemřel a jakési
noviny přispěchaly s nekrologem, v němž Nobela označily za obchodníka se
smrtí. Poněvadž Nobel nebyl dostatečně mrtev a navíc byl gramotný, nekrolog
si přečetl a značně se jej toto označení dotklo. Nechtěl po sobě zanechat
takovou stopu v paměti lidstva. Sepsal proto závěť, dle které měly být
z úrokových výnosů jím zanechaného majetku udělovány ceny s výplatou finančního
obnosu nejvýznamnějším vědcům, literátům a osobám, které se zasloužily
o mír. Musíme si uvědomit, že v tehdejší primitivní společnosti na konci
19. století neexistovaly takové výdobytky pokroku jako progresivní zdanění,
emisní povolenky, či daň z přidané hodnoty a to umožnilo Nobelovi zanechat
tak velký majetek, že jen výnosy z něj umožňují štědré odměny odměněným
i po 100 letech.
Když Nobel v roce 1896 zemřel, jeho závěť měla na příbuzné vědátora
stejný účinek jako granát napěchovaný Nobelovým objevem. Vypukly soudní
pře, zda vědátor nebyl náhodou debil a jeho závěť není proto neplatná.
Kvůli soudním průtahům se mohly první Nobelovy ceny začít udělovat až v
roce 1901.
Důvodem pro udělení cen mělo být, dle záměru Nobela, stvoření krásného
idealistického díla (cena za literaturu), zásluhy o mír (cena za mír) a
stvoření vynálezu, který zlepší život lidstva (vědeckých cen). Kromě „pravých“
cen existuje ještě Nobelova cena za ekonomii, která je udělována Švédskou
národní bankou od roku 1968. Nobel na ekonomy nemyslel. To jim přišlo líto
a tak pro ně byla v roce 1968 vymyšlena tato cena. Neuděluje se však někomu,
kdo se zasloužil o prosperitu a rozvoj nějakého podniku či odvětví (něco
jako Baťa), ale teoretikům, kteří vymysleli, jak by společnost prosperovala,
kdyby se řídila jejich teoriemi, jimiž se ovšem řídit nemůže, protože takový
magor, který by je dokázal uvést v život, se dosud nenarodil.
Jak tedy Nobelovu cenu získat? Již na první pohled je zřejmé, že nejtrnitější
cesta je pídit se po vědecké „nobelovce“. Nejen, že člověk musí být vzdělán
v exaktní vědě, kde lze všechno změřit a zvážit, ale ještě musí učinit
objev, který prospěje celému lidstvu. I když, jisté výjimky existují. V
roce 1918 obdržel Nobelovu cenu za chemii jistý Fritz Haber. Lidstvu prospěl
tím, že vynalezl bojový plyn, kterým zahubil několik tisíc francouzských
a britských vojáků za 1. světové války. Jejich smrt nebyla navíc zrovna
lehká a rychlá. Pracovní úspěchy svého manžela nenesla zrovna lehce paní
Haberová, která kvůli výčitkám svědomí spáchala sebevraždu. Její manžel
takovými úzkostmi netrpěl a dobře udělal, neboť v roce 1918 mu za jeho
objevy byla udělena Nobelova cena za chemii. Radost mu nezkazilo ani to,
že si ji mohl převzít až roku 1919, neboť se po válce musel na čas skrývat
jako válečný zločinec. Velká škoda, že po 2. světové válce dělal Mengele
mrtvého a skrýval se v Brazílii. Nobelova cena za lékařství by jej jistojistě
neminula. Láska k otravným plynům byla zřejmě rodinnou záležitostí, neboť
většina Haberových příbuzných skončila v plynových komorách kvůli svému
židovskému původu. Nacisté je nechali nalokat cyklonu B, dalšího objevu
Fritze Habera.
Mnohem schůdnější je zaměřit se na nevědecké nobelovky. Pomiňme nyní
cenu za ekonomii, která vlastně nobelovkou ani není. Zbývají ceny dvě.
Za literaturu a mír. Pro získání těchto cen je nutné především pochopit
systém jejich udělování. Existuje základní pravidlo, že jsou udělovány
výborem buď proto, aby někomu pochlebovaly (Barack Obama - USA) nebo aby
někoho nasraly (dalajláma - Čína). Je tedy třeba vědět, koho chce daný
rok nobelovský výbor nakrknout a komu naopak hodlá podkuřovat. U literární
ceny se laik může domnívat, že je nutné, aby oceněný uměl dobře psát. No
ne že by laureáty nebyli občas dobří spisovatelé, nutnou podmínkou to však
rozhodně není. Stranou zájmu akademie zůstali takový nýmandi jako Tolstoj,
Green, Orwell, či Rilke, zatímco ocenění získali velikáni jako Elfriede
Jelineková, Dario Fo, či Rudolf Christoph Eucken, jejich díla jistě zaplňují
tvou knihovnu, ctěný čtenáři. Bylo by hrubou chybou navrhovat k ocenění
spisovatele, jehož díla jsou mezi čtenáři oblíbena, ba nedej bože, se průměrně
inteligentní čtenář tak ponoří do příběhu, že nemůže přestat číst. Opak
je pravdou. Úspěšné bude takové dílo, které se číst nedá, protože tak lze
předpokládat nějakou hlubokou myšlenku, i když těžko rozpoznat jakou. Právě
v tom však tkví velikost autora. Nejlepší je, když hlavní hrdina trpí duševní
chorobou, sexuální úchylkou, psychicky se hroutí a nakonec spáchá sebevraždu.
Prvky naturalismu a pornografie jsou vysoko ceněné. Úplně ideální je, když
tím samým trpí i autor. Pokud se tedy bude hledat vhodný autor, nechť je
to nevyrovnaný úchyl, jehož knihu odloží čtenář již po desáté stránce.
Možná ještě jednodušší by bylo usilovat o cenu mírovou. Ta byla v minulosti
přidělována osobám, či dokonce institucím, jejichž kvality dávají naději,
že by Česká republika mohla poskytnout nadějné aspiranty. I zde je nutno
pamatovat na základní pravidlo. Proto se Nobelovy ceny nedočkal Václav
Havel, věčný čekatel. Do roku 1990 jistá naděje byla, jejím udělením by
výbor vytočil československé komunisty, po roce 1990 by však její udělení
nikoho nenasralo a malému českému státu, jehož byl dotyčný navíc presidentem,
nebylo třeba pochlebovat. Ještě více patrné to bylo u sira Nicholase Wintona.
Zachránce 669 židovských dětí nestál výboru za pozornost, ač na jeho ocenění
měl dost času, neb dotyčný se dožil 106 let. Raději to přiklepli tomu panelu
proti oteplování. Jak ocenění dosáhli ti úspěšnější? Barack Obama byl prý
oceněn jen proto, že vyhrál volby jako první americký černoch. No těžko
u nás budeme hledat amerického černocha, který se stane českým presidentem,
ale i kdyby, český president není to co americký. Navíc to není ani pravdivé
tvrzení. Obama je černochem je napůl, neboť maminku měl bílou a Američanem
rovněž, protože tatínek je Keňan. Tvrzení, že v Bílém domě sedí černý Američan
je stejně pravdivé, jako že tam sedí bílý Keňan. A kde budeme v Česku shánět
bílého Keňana? To jiný americký politik Al Gore už se trochu snažit musel.
Natočil film, který je sice označován za vědecký blábol, ale který ostře
kritizuje nadměrnou spotřebu energie a spalování fosilních paliv. Na kritiku
svého dílka ze strany vědců Gore uvedl: „Věřím, že je správné přehánět
nebezpečnost globálního oteplování. Jen tak přimějeme veřejnost, aby začala
naslouchat, jaká nabízíme řešení“ Tedy pro získání Nobelovy ceny je dobré
trochu lhát. Od boháče, který je významným akcionářem společnosti těžící
ropu, létá soukromým tryskáčem a vlastní několik rozhlehlých rezidencí,
energeticky značně náročných, je to taková míra pokrytectví, že zaujal
i Nobelův výbor. To by rozhodně byla cesta, neboť těch co kážou vodu a
pijí víno, máme i u nás dostatek.
Ještě lépe to skoulel Jásir Arafat. Ten dostal Nobelovu cenu míru za
to, že přestal organizovat teroristické činy. Tato cesta se však pro české
poměry nejeví jako vhodná. Naštěstí nemáme teroristu, který by mohl přestat
zabíjet lidi a být za to odměněn. Možná v budoucnu za Norsko ten Breivik,
až dokončí studia…Vyberme proto za kandidáta buď politika, který umí lhát
nebo literáta, který neumí psát. Když budou trpět nějakou úchylkou, jen
dobře. Jak praví klasik: ZDROJE TU JSOU!
26.07.2015 Miloš Zbránek