Občan České republiky se stále častěji setkává s jevem, který jsem pracovně nazval "ichtylobbingem". Ichtylem je obvykle člověk, který svůj obor staví
nad všechny ostatní obory lidské činnosti, používá se často také termín fachidiot.
Míru ichtylství dokáže v běžné firmě vždy méně či více účinně regulovat jedna základní funkce té firmy a to snaha o tvorbu zisku a o ekonomické přežití.
Problém nastává v situaci, kdy dotyčný subjekt není komerční firmou - pak dotyčná instituce stojí mimo trh - v takovém případě jí kromě zazmrdování hrozí ještě zaichtylování, přičemž oba jevy spolu mohou docela dobře v dotyčné instituci koexistovat. Je jasné, že každá instituce bude vždycky spotřebovávat peníze, které do ní musejí být dodány. Pokud je nedodává do dotyčné instituce trh, činí tak vždy nějakým způsobem stát - ať už formou přímých dotací, existence nějakých fondů nebo třeba uzákoněním nějakého povinného poplatku, z něhož je potom dotyčná organizace financována.
Instituce, která je přímo či nepřímo financována ze státního rozpočtu, není žádným efektivním způsobem nucena produkovat kvalitní zboží nebo poskytovat kvalitní služby. Zákazník buď nemá možnost hlasovat nohama a jít si dotyčnou službu koupit ke konkurenci, nebo tuto možnost má, ale za službu oné instituce musí zaplatit také. Na kvalitu výstupů dotyčné instituce pak v horším případě nedohlíží vůbec nikdo, v lepším případě nějaká komise či rada, která slouží jako trafika pro zasloužilé zmrdy z politických stran, které jsou právě u moci. Když tato komise poukáže na nedostatky v činnosti kontrolované instituce, dostane se jí od vrchního zmrda dané instituce naprosto standardní odpovědi, že dotyčná instituce dostává málo peněz (je úplně lhostejné, kolik ve skutečnosti dostává peněz, vždycky to bude málo).
Tento problém se stále opakuje ve všech takových institucích, ať se jedná o Českou televizi, Český rozhlas, Fond české kinematografie, Národní divadlo, Národní galerii, Národní muzeum atd. I kdyby všechny tyto instituce měly desetinásobný rozpočet, bude to málo. Národní galerie si bude chtít pořídít 52. zaručený originál Mony Lízy, Česká televize bude chtít mít kanál, který bude 24 hodin denně vysílat původní českou tvorbu a filmaři budou chtít za peníze fondu natáčet dvoudílný velkofilm Brouk Pytlík a invaze z Marsu. Že se na to nebude nikdo dívat? A koho to trápí? Děláme přece umění, ne masovou kulturu. A že si to na sebe nikdy nevydělá? Ale peníze přece nejsou všechno!
Skutečně? Zkuste říci třeba v restauraci vrchnímu, že peníze nejsou všechno a že jsou v životě i jiné hodnoty a sledujte, co se bude dít. Nebo to zkuste v autosalonu, když si půjdete koupit auto. Ani špatný velkofilm, na který se nikdy nikdo nebude dívat, se bez peněz natočit prostě nedá. A peníze jsou pro každého z nás tím, co omezuje naše plýtvání. Jen málo z nás by neplýtvalo, kdybychom nebyli nějakým způsobem nuceni se tak nechovat - proč si nekupovat každý den nové auto, proč nelétat každý víkend soukromým tryskáčem k moři, proč nezapíjet každý den večeři Perignonem? Ano, protože na to nemáte, případně na to i máte, ale víte, že je pro vás lepší chovat se ekonomicky. Kdyby neexistovaly peníze, nebyli byste nuceni se chovat ekonomicky. Ichtylobby ale přemýšlí jinak - pro tu peníze nehrají skoro žádnou roli. Když dojdou, je chyba na straně toho, kdo ichtylobby tak málo platí.
A jak se to tedy dá řešit? Myslím, že pokud tento článek není tím prvním, který ode mne čtete, je vám asi jasné, že jediným zatím známým řešením tohoto problému je krátké slovo, které má jen tři písmena - a všechny jsou souhlásky.
(c) 2005, Root. Všechna práva vyhrazena. Neoprávněné šíření e-mailem nebo zveřejnění textu na jiných serverech se zapovídá.