...nebo vyhlazen bude všecken obor kupců, vypléněni budou všickni
snášející stříbro
Titulek je tisíce let starý, ale kupcům hrozí vyhlazení pořád. Nejenže
se o jejich vyhlazení snaží „politická strana s největší členskou základnou
na světě“ – tj. Komunisté, čítající 70 miliónů registrovaných členů.
Kupci jsou prostě na ráně. Proč? Protože na rozdíl od všech ostatních,
kupci musí vlastnit hmotný majetek. Aby toho nebylo málo, kupci obvykle
vlastní majetek, který sami nutně nepotřebují, a do třetice, k nabývání
majetku kupci používají dohodu, neboli „kontrakt“, což je vždy právně napadnutelné.
Lidé musí sít a sklízet, stavět a bourat, vyrábět a užívat – lidských
profesí je nespočet. Každá profese vyžaduje různý počet hodin a rukou,
a produkty lidské práce si nejsou rovny cenou. Proto vznikl obor kupců
– kupci se zabývají přepočtem hodnoty produktů lidské činnosti do spravedlivé
měny tak, aby byla umožněna směna napříč profesemi. Pravidla kupecké profese
praví, že kupec se musí snažit nakupovat levně, a prodávat draze. Jejich
práce nazývá se obchod.
Kapitál je latinské slovo pro „hlavu“. Kapitalista je „hlavoun“, jenž
ručí svou vlastní hlavou za hmotný statek. Slovo „kapitalista“ znamená:
fyzická osoba vlastnící a spravující majetek, osoba obchodující s produkty
své práce. Shodou náhod se slovo Kapitalista stalo synonymem jak pro „majitele
výrobních prostředků“, tak pro „majitele mnoha malých zelených papírků“.
Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami je, že první musí udržovat v chodu hospodářství,
aby mohli nadále obchodovat – druzí pouze obchodují. Jedná se o zaznamenáníhodný
posun ve významech slov „kapitál“ a „kapitalista“, protože obchod není
hospodářství.
Hospodářství je funkční kolektiv lidí. Původní přirozené hospodářství
představuje statek s poli a zvířaty, kterému vládne hlavoun statkář s manželkou,
a kde se vyskytují podřízené osoby různého postavení, jenž všechny vykazují
jistou koordinaci práce. Hospodářství zpravidla produkuje jídlo, střechy,
topení a jiné produkty, ale společenské vztahy v hospodářství nemusí nutně
probíhat na dobrovolné obchodní bázi – něco za něco. Hospodářství je kolektivní
záležitost, při které vládne hierarchie, a tak se vyžaduje spíše poslušnost.
Zaměstnanec může vyjednávat o mzdě pouze před nástupem do pracovního poměru.
Pro všechny hlavouny a kupce je vysoce důležité, aby mohli svobodně
nakládat se svým majetkem, a aby mohli svobodně rozkazovat svým podřízeným.
Svoboda nakládat se svým majetkem, nejenom nakupovat a prodávat, ale také
svobodně rozkazovat, vyrábět, užívat a ničit, to je kapitalismus. Avšak
nežijeme v dokonalém světě. Na zemi je také mnoho chudých a hloupých, nedejbože
vlastních rodinných příživníků, a zde přichází na scénu socialismus, neboli
společnictví. Zatímco se kapitalisté dohadují o tom, jak levně vyrobit
a draho prodat boty; socialisté žádají produktů pro lidi, kteří nemají
jak zaplatit. A tak socialismus způsobuje problémy.
V socialismu nejsou svobodné tržní, nýbrž diktované ceny zboží a služeb.
To znamená, že ceny produktů v socialismu nejsou výsledkem dohody mezi
producentem, jenž důvěrně zná všechny náklady, a zákazníkem (taky producentem,
jenž zná svoje náklady), který si na základě ceny a kvality vybírá mezi
producenty. Zatímco dohodu mezi producentem a zákazníkem ve svobodné společnosti
zprostředkovávají kupci, v socialismu jsou ceny diktovány třetí osobou.
Všechny pokusy zavést 100% socialismus (stav totální vlády ducha nad hmotou)
selhaly na cenách. Stalin se musel na ceny poptat až v Americe, protože
když naposledy v ruské veleříši navrhli ceny jeho plánovači, přišel hladomor.
Když arbitrárně soudním příkazem uděláme cenu toaletního papíru znatelně
nižší, než je jeho skutečná tržní cena, všechen toaletní papír bude vyprodán,
protože zásobování přestane stíhat poptávku. Nehledě na to, že zadarmo
ani kuře nehrabe, a proto takový produkt musí být dotován, jinak přestane
být produkován. Pokud uděláme ceny arbitrárně vyšší než je skutečná tržní
cena, vznikne černý trh. Nastavit ceny tak, aby odpovídaly fyzické nabídce
a reálné poptávce, umí pouze trh spravovaný svobodnými kupci, mezi kterými
vládne konkurence (con – currency = proti – měna).
Dotované zboží se může dostat na trh pouze za předpokladu, že ho někdo
bude dotovat. Třeba čínský otrokář, jenž požene lidi do práce bičem. V
takovém případě je produkt dotován lidskou krví. Dotovaný produkt je ve
skutečnosti mnohem dražší než za kolik se potom nakupuje, a to dostává
výrobce těchto produktů do velice prekérní situace = začnou být závislí
na dotacích. To dělá z dotací velice oblíbený nástroj všech mocenských
maniaků. Má to ale jeden háček: Náklady na výrobu dotovaného zboží mají
(díky zvýšené poptávce neodpovídající nákladům) tendenci růst konstantně
s časem. Je to levné, tak se toho víc prodá – to ale znamená víc dotací,
a tak dále. Náklady se netočí v kruhu, ale ve spirále. Selsky se tomu říká
„zadělávání si na trable“. Příklady ze života: otrokářství, dráhy, zdravotnictví,
a zemědělství na různých místech v různých dobách…
Druhý socialistický extrém, zdaněné a zakázané zboží, způsobuje vznik
černého trhu a korupce. Zatímco zdaněný trh umírá, uměle zdražené, anebo
dokonce zakázané zboží umožňuje vyšší zisky všem, kdo obchodují na černém
trhu, a tedy mimo zákon. Daně, příkazy a zákazy jsou základním předpokladem
pro vznik hospodářské kriminality, gangů a mafií. A proto každý socialistický
stát potřebuje kontrolní orgány a silové složky.
Socialisté nezřídka dotují a daní, protože se snaží popřít fyzikální
jev zvaný „product life cycle“. Zatímco kapitalista bude zakládat a udržovat
fabriku pouze za předpokladu, že se fabrika vyplatí, socialista bere fabriku
jako svůj domov, a chce v ní bydlet sto, dvě stě, nebo i tisíc let. Nedovede
si představit svůj život bez fabriky, a proto se snaží udržet fabriku v
chodu, ať to stojí co to stojí. Přes to bychom ale neměli zapomínat, že
také kapitalismus zná své extrémy: monopoly, kartely, tunely, predátory,
a v neposlední řadě také vykořisťování chudých. Někteří kapitalisté jsou
opravdu schopní nechat za sebou poušť jako dřevorubci v Amazonii. A tak
než odsoudíme socialismus do věčných lovišť, připomeňme si jeden princip:
Člověk má dvě ruce – pravou a levou. Pravá je symbolem moci a síly,
levá slaboty a nemotornosti. Vtip je v tom, že člověk potřebuje obě ruce.
Levá je sice pomalá a nemotorná, ale co uděláte, když potřebujete vylézt
po žebříku? Stejný princip platí u politické pravice a levice. Pravice
hlásá svobodu jednotlivce, protože pravičák věří v moc člověka vydobýt
si své místo na slunci. Israel, Antické Řecko, Římané, Anglosasové a jiní
kolonizátoři – to jsou příklady skutečné politické pravice. Levice, na
rozdíl od pravice hlásá, že jsme si všichni rovni, a že si musíme pomáhat.
Oba přístupy jsou svým způsobem správné, nicméně jsou zrcadlově protočené.
Pravicový přístup aplikujeme tam kde potřebujeme použít rozum, sílu a moc
– levicový přístup lidé volí, když chtějí pomáhat, potřebují vůdce, anebo
je od nich vyžadována poslušnost.
Politická pravice principy socialismu neboli „sdružování se“, nikterak
nepopírá. Ba naopak, firmy, společnosti, akciovky, atp. mají uvnitř téměř
vždy silný socialistický model. Zaměstnanci firem se robotího modelu poslušně
zúčastní, protože jen tak lze udržet fabriku v chodu. Lidé pracující ve
fabrikách skutečně obětují kus života „kolektivu“, a proto je určitá míra
soudružení na pracovišti žádaná. Avšak fabriku řídí suverénní pravičáci
= hlavouni, kteří pracovníky vyplácí podle platné měny. Management je pravá
ruka socialismu, a proto je absolutní moc managementu v každém socialistickém
systému přirozená.
Svobodní pravičáci mají vždy mnoho otroků. Otroci jsou fyzicky hmatatelnou
levou rukou pravicových politických systémů. Otrok je sice otrok, ale za
to má svého pána, který ho šatí a živí. Proto jsou levicové ideologie atraktivní
právě pro nesvobodné otroky: „Patriciové, aristokracie, buržoazie, vrazi
z Wallstreetu, Židé za to můžou!“ se nese všemi protočenými „revolučními“
směry. Dělnická třída hledá ochranu a leadership u nějaké vyšší lidské
inštance, a když to nenajdou u svých šéfů, tíhnou k socialismu a kolektivismu.
To je samozřejmě pravičákova noční můra, protože pravý pravičák chce být
svobodný a nezávislý – chce svobodně poslouchat i rozkazovat, nakupovat,
prodávat, vyrábět a užívat – nechce sloužit jinému člověku zadarmo.
Pravičáci a levičáci jsou skutečně dva odlišné druhy lidí. Proto lidé
odjakživa hledají zlatou střední cestu. A kupci též. Je vědecky dokázáno,
že každý produkt má svou „vyváženou cenu“; cenu, při které produkt dosáhne
maximálních možných zisků, protože není ani příliš levný, ani příliš drahý.
Velká cena odradí zákazníky, malá cena neumožňuje zisky, a extrémy tam
i tam způsobují ztráty. Cena musí být zkrátka tak akorát, a pak můžeme
dělat dobrý business. Je to zlatá střední cena. O jejím hledání a nacházení
píší kupci celé knihy. Je to jejich obor. A tak pokud budou všickni kupci
vyhlazeni, jedno je jisté: zlato rozplyne se vzduch.
08.07.2011 Adam