Chladnou ranní ulicí kráčí ON – ve tváři přísný a odhodlaný
výraz, ze kterého naskakují pupínky každému, kdo ho spatří včetně jeho
samotného při pohledu do zrcadla.
Jeho chůze je pevná a rozvážná zároveň
a před jeho pohledem se rozklepal již nejeden otrlý zlosyn. Ano, je to
on – ostrý a tvrdým tréninkem zocelený český policista.
Na konci ulice ve zbytcích noci a v cárech ranní mlhy
vidí auto. Hlavou se mu mihne sice neurčitý, ale už léta známý pocit –
takto se hlásí policejní instinkt, který přináší varování, že s vozem není
něco v pořádku. Po několikaminutovém intenzivním mozkovém šrotování mu
to v hlavě sepne a on si uvědomuje, co je špatně: Obě přední okénka automobilu
jsou vytlučená.
Takže opět v akci – smysly jsou zostřeny, nervy napnuty
a neunikne mu jediný detail – pozoruje každou dlažební kostku a její stín,
naslouchá pištění krys z kanálů na druhé straně ulice a jeho chřípí větří
psí exkrementy, do jednohož z nich právě stoupnul pravou nohou. S nejvyšší
opatrností se plíží k automobilu. Při plížení se kryje za popelnicemi,
kontejnery a kandelábry, poslední metry se proplíží skryt mezi dětmi z
mateřské školky jdoucím si hrát na nedaleké pískoviště.
Na konci cesty, kterou je možné vysledovat snad jen
podle hnědých stop jeho pravé nohy, zmizí pružným skokem za parkovacím
automatem, kde se skryje a očekává vývoj věcí příštích. Po chvíli si je
jist, že žádnému z padouchů není na mušce a ani žádný lotras není v dosahu.
Konečně se dostává k inkriminovanému vozu. Ačkoli od začátku akce neuplynuly
ani celé dvě hodiny, mozaika v hlavě se poskládá a případ je vyřešen –
automobil nemá za okénkem parkovací lístek a policejní rek mu nasazuje
botičku. Pak již jen zpráva vysílačkou veliteli a vyráží do další nebezpečné
akce...
Nevím, jestli se příběh stal přesně takhle, osobně jsem viděl jenom
část jeho konce – na jedné z pražských ulic stálo auto s vytlučenými okénky
a nasazenou botičkou. Ve chvíli, kdy jsem šel kolem, byly u vozu „hrdinní“
a „stateční“ městští policisté, kteří kasírovali pokutu a sundávali
botičku. Ne, nebojte se vy, kteří máte o hochy a děvčata z městské policie
strach, že si mohli při sundávání botičky ublížit, unavit se a být pak
neschopni další akce – sami to nedělají. Na obuvnické práce (nandávání
a sundávání botiček – pozn. aut.) má pražská městská policie smlouvu se
soukromou firmu a dává jí tak vydělat z našich daní. Policie ČR, která
má na starosti vyšetření vloupání do auta (a prý i dopadení pachatelů –
opět pozn. aut.) a kterou majitel vozu také volal, na místě ještě nebyla.
Ač postiženého majitele neznám, přece jen na mě vzniklá situace poměrně
hluboce zapůsobila a přivedla mě ke vzpomínání, kdy se práce policie dotkla
mě osobně a tyto vzpomínky pak vyvolaly další úvahy a některé akce.
První akcí bylo, že jsem zabrousil na internetu na některé zpravodajské
servery, abych se seznámil s některými „úspěchy“ naší policie. Ještě při
nabíhání internetu jsem provedl akci s pořadovým číslem 0 – vzpomněl jsem
si na manžele Stodolovy a p(r)ovedenou práci policie. Pak jsem chvíli brouzdal
a k nalezení toho bylo celkem dost – namátkou vybírám tyto titulky: Strážník
přepadl sázkovou kancelář, chytil ho kolega (Praha – červenec 2004), Opilý
policista srazil dítě na kole a ujel (Klatovy – září 2003), Policista v
uniformě se opil v hospodě a střílel (Slavičín – září 2003) a dalo by se
pokračovat.
Hlavou mi proběhly otázky: Jedná se o ojedinělé případy? Jakou úroveň
vlastně mají naši „ochránci zákona“? Co od nich můžu očekávat – mám se
jich spíše bát nebo očekávat pomoc? A začal jsem shrnovat své zkušenosti.
I když mě v souvislosti s prací policie nepostihla žádná větší tragédie,
po osobním setkání s její činností se výše uvedeným případům tolik nedivím
a spíše mám pocit, že uvedená „ujetí“ policie budou jen špičkou ledovce.
Z několika mých zkušeností vybírám dvě, které považuji za modelové:
Zkušenost 1: Chystáme se odjet na víkend, nosím věci do auta,
které parkuje na ulici. Protože jsme rodina s malým dítětem, nesnesl jsem
všechny věci najednou – první várku jsem dal do auta, auto zamknul a vrátil
se nahoru pro další věci. Stejně proběhla druhá várka, při snášení třetí
vidím, že auto je otevřené a chybí batoh položený pod přední sedadlo, co
se už nevešel do kufru. Volám policii, na místě je docela rychle – asi
za 10minut. Vysvětluji, co se stalo a snažím se policii vnutit tuto myšlenku
– zloději budou někde blízko, nestálo by za to oběhnout sousední restaurace,
bazary a non-stop zastavárny – policie snad tuší, kam podobní ptáčkové
s ukradenými věcmi chodí. Policie sepisuje asi 30 min protokol, pak řeknou,
že zahájí pátrání a dají vědět. Za několik týdnů dají vědět – nenašli pochopitelně
ani věci, ani zloděje.
Zkušenost 2: Jedeme s nemocným dítětem na prohlídku k doktorce.
Parkovací místa jsou obsazena, jen na konci ulice je místo, kam se vejde
auto necelé, od zadních kol dále již stojíme za vyhrazeným parkovištěm,
provozu nebráníme. Po návratu z ordinace potkáváme „ostré hochy“, auto
nevidíme – jsme odtaženi, protože „tvoříme překážku silničního provozu“
– stáli jsme prý už v křižovatce. Co na tom, že i pro projetí dvou náklaďáků
je místa dost. Ale auto na začátku či na konci řady je snadné naložit a
odtáhnout.
Závěry z jedné diskuze se známými: Každému z diskutujících se
stalo NĚCO – 3x vykradené a 1x ukradené auto, vykradený byt, ukradená kola
ze sklepa na sídlišti, ukradená peněženka v TESCU apod. Nevím, jak moc
byla výjimečná naše skupinka, ale z 25 případů, které byly nahlášeny na
policii, nebyl pachatel odhalen ANI JEDNOU. Chápu, že není možné chytit
pachatele každého takového činu, ale ani jednou z 25? To mi připadá opravdu
málo. Vypadá to, že vyšetřování probíhá jen formálně – sepisují se předepsané
protokoly, v zákonných lhůtách se odesílají Vyrozumění a Usnesení, ale
vlastní pátrání spojené s prací v terénu a hledáním viníků neprobíhá.
Nemůžu se ubránit dojmu, že hlavní náplní práce policie asi nebude chránit
majetek, zdraví a bezpečnost občanů. Pokud budu na základě několika subjektivních
skutečností zevšeobecňovat, napadá mě toto:
SKUTEČNÉ pátrání po pachatelích drobné i větší kriminality se provádí
jen v míře nezbytně nutné a není-li vyhnutí. Chytat zloděje – to je pracné,
pátrat po lupičích a vrazích – to je nebezpečné a zabývat se ekonomickou
kriminalitou – to je zase složité. A navíc vyšší místa kontrolují zřejmě
to, co a jak je vykázáno. Zatímco za chybu v papírech přijde asi vždycky
sprdung, s nepolapením ptáčka se počítá a důvodem k výtkám to není. A dostane-li
policejní hlídka na budku od Deža, Eržiky a Deža jr., na sebevědomí a prestiži
to také nepřidá. Úspěšnost těchto pátrání je taky nízká – ta vykazovaná
se však může zvýšit tím, že občané si zvyknou např. vykradené auto či ukradenou
peněženku neohlašovat. Pak lze vykázat i celkové snížení kriminality.
Jinou kapitolou jsou přestupky občanů-nerecidivistů – tady se dá “vytřískat“
více a s menší námahou. Také cílová skupina je větší – alespoň zatím je
recidivistů na počet méně. Příkladem budiž botičky, odtahy aut, akce Kryštof
1 až Kryštof nevímužkolik. (Pozor! Nejsem proti tvrdším zásahům dopravních
policistů v odůvodněných případech, které jsou vidět pouhým okem při sledování
provozu v každém větším městě a na které není žádná akce Kryšot potřeba
– pokuty za prošlý obsah lékárničky a další kryšotiny v rámci akcí Kokot
podle mého názoru bezpečnost na silnicích nezvýší, ale to by byl námět
na samostatnou debatu.)
Abych byl k policistům spravedlivý, jednou věcí části kriminality, zejména
té pouliční, brání: Vezměme dva pouliční zloděje či lupiče (dle příležitosti
a situace), říkejme jim pro zjednodušení Dežo a Koloman. Nedá se samozřejmě
očekávat, že je policisté jen tak u něčeho chytí. Jsou-li však policisté
fyzicky přítomni, Dežo s Kolomanem se pak vidouce uniformu třeba uleknou
a svoji bohunelibou činnost alespoň omezí, nebo vezmou do zaječích, Chánova
či Karlína.
Zde se však nemůžu ubránit dojmu, že policista zde působí více než jako
výkonná složka jako jakýsi strašák do zelí s nadstandardní výbavou – místo
koštěte pendrek, místo hrnce na hlavě placatá čepice, jako bonusy revolver
a služební číslo. Pokud se Dežo s Kolomanem vidouce policistu-strašáka
uleknou a nevytáhnou mi peněženku z kapsy, případně ve večerním šeru nezaboří
svůj žabikuch do mých zad, je to dobré. Pokud se však odváží, musím se
smířit s tím, že k zásahu policistů zřejmě nedojde a s peněženkou či životem
se můžu rozloučit. Budu-li v porovnání se strašákem v poli pokračovat,
je čekat od policie akci někdy podobné jako čekat od strašáků v poli lapení
ptáků plenících úrodu.
A poslední úvahou, která mě napadla před odesláním, je tato: Který z
lidských typů popisovaných na D-FENSově blogu bude mezi policisty nejvíce
zastoupen. Nedokázal jsem se rozhodnout, pro každý z nich mluvilo několik
argumentů. Takže:
Převažují Zmrdi? Proto by mj. svědčilo:
- U policie je jistě možné s pomocí ostrých loktů a známostí na správných
místech udělat kariéru
- V pozici nadřízeného lze snadno delegovat odpovědnost, tj. svalovat
ji na jiné
- Být policistou může dodat opojný pocit moci i moc faktickou
- Snadné použití nečistých praktik: Úplatky, kontakty s podsvětím,
...
Nebo Vohnouti? Proto by mj. svědčilo:
- Je to státní služba, vyhazov prakticky nehrozí, pokud se neprovede
móóóóóóc velká kokotina
- Při výkonu práce je lehce možné se někde zašít – zastavit na hoďku
služební feldu či oktáfku na kraji lesa, sem tam projet po ulici ...
- Vždy dokážou vysvětlit, proč vlastně pachatele není možné chytit,
že nemají nástroje atd.
- Těžko je uvidíte tam, kde by opravdu byli potřeba – to by pro ně
znamenalo práci, a to někdy i dost práce
Případně Ichtylové? Proto by např. svědčilo:
- Činnost vypadá často dost nepochopitelně, kde normální občan těžko
vidí souvislost s pátráním po pachatelích – zejména způsob policejního
papírování stojí za to
- Možná pracují usilovně, ale výsledek činnosti je často tragický
Jaký názor máte vy, kteří jste dočeli až sem?
01.08.2004 Peťák