Na začátku bylo slovo. To slovo bylo porod. Znamenalo pro mě a mou těhotnou
manželku, že se jede do porodnice, tam se porodí a pak se jede domů. Normálně.
Rádi víme o věcech, které se nás týkají, dostatečné množství informací
tak, aby nám zapadaly do schématu, kterým si popisujeme svět. Proto jsme
začali zjišťovat, jak se normálně rodí a co to obnáší. Respektive začala
studovat žena a mě do studia postupným předáváním informací zatáhla.
Intenzita studia mé ženy byla pro mě překvapující – v žádné škole jsem
tak motivovaného a zapáleného studenta neviděl i když jsem samozřejmě přesvědčen,
že i tací existují.
Výsledkem studia byl porodní plán. Vycházel z doporučení WHO, ze zdravého
úsudku a byl v souladu s českou legislativou. V kostce vycházel plán z
těchto teorémů: Porod je pro ženské tělo výjimečný, ale přirozený proces
a pokud probíhá bez život a zdraví ohrožujících komplikací, je naprosto
nevhodné do něj zasahovat. Dítě patří matce (a otci :-)). Během porodu
mohou nastat patologické situace ohrožující život a zdraví a pak je nutná
odborná intervence.
Hotový plán byl předložen šesti porodnicím v okruhu cca 100 km kolem
našeho bydliště. Vybrali jsme ty, které jsou všeobecně známy relativně
vstřícným přístupem a ochotou vyhovět „netradičním“ požadavkům, čímž jsme
zhruba pokryli území jednoho kraje. Plán kupodivu nebyl plně akceptovatelný
pro žádnou z nich. Nejčastěji byl jako zásadní problém vnímán odchod zdravé
rodičky se zdravým dítětem dříve než po 72 hodinách. Ve světle tohoto faktu
se mi jeví sdělení MUDr. Hellerové z MZ v televizním vysílání, že ambulantní
porody v ČR jsou standardní záležitostí, jako lživé. Ale možná se náš kraj
jen nepočítá do ČR, nebo špatně rozumím slovu „standardní“. Kupodivu byl
často jako problematický vnímán pro nás velmi podstatný požadavek, aby
zdravé dítě bylo po fyziologickém porodu neustále s matkou. Úsměvné pak
bylo ve všech porodnicích bezdůvodné (právně nepodložené) odmítání vydání
placenty rodičům. V podstatě ve všech porodnicích jsme se dozvěděli, že
si máme najít jinou (porodnici), což byl dosti těžko řešitelný úkol.
A tak jsme rodili doma. Normálně.
Byla u toho porodní asistentka s dulou. První bolesti se objevily kolem
půlnoci a během dne přešly. Zhruba za dvanáct hodin začaly skutečně účinné
kontrakce a za dalších přibližně čtrnáct hodin byla dcera na světě. Ihned
po narození dýchala a ještě s nepřerušeným pupečníkem sála. Po asi hodině
a půl jsem dostal dceru, abych ji zahříval svým tělem já a žena po další
cca hodině porodila placentu. Pro mě to byl syrový a emočně asi nejsilnější
zážitek „dospělé“ části mého života. Prožitek mé ženy si netroufám parafrázovat,
protože muž do ženy ne vždy tak úplně vidí, jsem si však jist, že je šťastná.
Jsou nám známa (hlavně mé ženě) rizika spojená s porodem obecně (nikoli
jen s porodem mimo zdravotnické zařízení) a k porodu doma jsme se rozhodli
po zralé úvaze s vědomím plné odpovědnosti za důsledky našeho rozhodnutí.
Tak už to v našich schématech, kterými si popisujeme svět, normálně chodí.
Nesmírně rádi bychom si při příštím porodu zvýšili statistickou pravděpodobnost
zachování života a zdraví o nějaké to promile svou lokalizací v těsné blízkosti
personálních a technických kapacit schopných vyřešit případný problém.
To by nám však muselo předmětné zařízení poskytnout normální službu a umožnit
nám normálně rodit.
25.12.2011 JN