...aneb další aspekty života v Grossourkově.
Dovoluji si tímto volně navázat na práci kolegy Burton Bella.
Dlouho jsem váhal, zda pro tento stát ponechat přezdívku odvozenou ze
jména jistého, svého času nejoblíbenějšího politika, když už vlastně není
jaksi „in“. Vzhledem k její svižnosti a výstižnosti a na počest tohoto
emeritního favorita národa českého, zničeného obdobně jako švestky Šárkou,
jsem se nakonec rozhodl, že ji zachovám.
Zachovám jí rovněž jako připomínku naší až ostudné manipulovatelnosti.
Tento intelektuálně nesmělý politik byl ve své roli miláčka národa bryskně
vystřídán politikem prostorově výraznějším, jehož jméno ještě před několika
málo měsíci znalo jen směšné procento populace. Přemítám o tom, kam to
vlastně ve skutečnosti mentalitou patříme. Před jedněmi volbami v Rusku
totiž odpověděl jakýsi inteligentní ruský občan na otázku redaktora České
televize, co od voleb očekává , takto: „ Nic dobrého. Když budete v Rusku
dostatečně často ukazovat v televizi holou zadnici, Rusové půjdou a navolí
si jí taky.“
Tolik úvodem.
„Tak nám milostpane zase jednou pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí,
oznamovala posluhovačka paní Műllerová Švejkovi, když mu s ranní kávou
předávala bezpečnostní dotazníky, doručené civilním strážníkem Brettschneidrem,
stojícím ve službách Národního bezpečnostního úřadu.“
Tak takhle nějak by mohly začínat Osudy dobrého vojáka Švejka, kdyby
je nebožtík Hašek psal dnes.
Vzhledem k tomu, že je mi podrobiti se této proceduře prověřování mé
osobní bezúhonnosti, dovolte, abych se s Vámi podělil o pocity, které k
ní chovám. Začnu zeširoka.
Dříve nebo později se bude rozhodovat o tom, zda přijmout, nebo nepřijmout
dokument pracovně nazývaný Evropská ústava. Možná, že nás dokonce naše
politická, demokraticky zvolená reprezentace nechá hlasovat o něm v referendu.
Ale spíše ne. Podle názoru jistého demokratického ex-prezidenta je to dokument
příliš složitý a dlouhý, než aby byl blbý občan schopen jej pochopit. Že
se jedná o dokument (záměrně) dlouhý, v tom by se dalo s panem ex-prezidentem
souhlasit. Odpreparujeme-li ovšem 99 procent propagandistických euro-mega-prdů
vysokého lesku, zbude nám jen několik, ve spoustě eurokydů pečlivě ukrytých
zásad.
Zásada první. Eurolegislativa je nadřízena národním legislativám.
Materiál explicitně uvádí nedílné pravomoci Únie a pravomoci na kterých
participuje. Na samotné státy, nebo na to, co z nich zbylo, toho skutečně
mnoho nezbývá.
Zásada druhá. O euorolegislativě nadřízené legislativě členských
států již nebude rozhodováno na základě konsensu.
Zásada třetí. Takzvaný europarlament může hlasovat toliko a výhradně
o návrzích předložených nikým nevolenou eurobyrokracií.
Zásada čtvrtá. Současně nemají europoslanci právo zákonodárné
iniciativy.
Zásada pátá a poslední. Veškeré pravomoci přináležejí Unii. Veškeré
důsledky jejího činění nesou státy samy.
Že je to jednoduché? Přesto, anebo právě proto nás pan Havel přesvědčuje,
že je to na naše tupé mozky příliš mnoho a tudíž by o přijetí euroústavy
měl rozhodnout parlament dřív, než bude pozdě a poměry ve sněmovně se radikálně
změní. V tomto nešťastném případě by pan ex-prezident ovšem se vší pravděpodobností
otočil jako na obrtlíku a stal by se opět zapřísáhlým stoupencem referenda
doufaje, že propaganda zpracuje veřejné mínění k žádoucímu obrazu svému.
Nevěříte? Osobně si velice dobře pamatuji výroky páně Havlovy v době, kdy
se jednalo o náš vstup do NATO. Tehdy zastával názor, že vstup do aliance
naši suverenitu neomezuje a tudíž referenda netřeba. Vstup do EU by, podle
jeho tehdejšího názoru, již zcela zjevně důvodem pro hlasování v referendu
byl. A najednou, hleďme, hleďme, když se jedná o krok omezující naši suverenitu
ještě daleko více než samotný fakt členství v EU (podle dosavadních pravidel),
referenda netřeba. Podivné.
No, alespoň se mi bez byrokracie rozšíří výběh, pomyslí si prosťáček.
Ale ouha, to by tady nesměl být náš demokratický Brettschneider. Po několika
desítkách let práce v letectví budu prověřován, zda nejsem pro civilní
letectví nebezpečným. To je přátelé, přesně stejný proces, který shora
uvedený bývalý předseda vlády nepotřeboval a který (údajně) podstoupil
až po děsném řevu ze strany jak koalice, tak i opozice a to na základě
vážného podezření, že se prostřednictvím jedné ex-kelnerky a její přítelkyně,
zasloužilé bordelmamá, přiživuje na výnosech z chlupatého průmyslu. Není
to přinejmenším poněkud zvláštní?
Jen absolutní naivka by se domníval, že mu svobodné vandrování po sjednocující
se Evropě jen tak snadno projde. „Pobyty v zahraničí delší než 30 dnů po
dosažení 18 let“, táže se striktně dotyčný demokratický fízl prostřednictvím
rovněž příslušně demokratického fízldotazníku šedesátiletého nevolníka,
aniž by rozlišoval o jaké zahraničí se jedná.
„Pobyty v zahraničí kratší než 30 dní, jejichž celková délka přesáhla
více než 120 dní v kalendářním roce“, zní další výplod stupidity úředních
mozků. Zvláště vhodné pro někoho, kdo cestuje služebně třikrát do měsíce,
popřípadě ještě častěji, jako kolegové z posádek Českých aerolinií a další
profese. Tak si hezky sedni a počítej, kolikrát jsi za posledních X let
strávil v zahraničí více než 120 dní v kalendářním roce při pobytech kratších
než 30 dní.
Nad dotazem „kontakty a vazby na bývalé i současné zpravodajské služby
cizí moci nebo na zpravodajské služby bývalé ČSSR“ poněkud zaváháte. Dejme
tomu, že pracujete ve státním podniku, kde kancelář ředitele vede prokazatelně
registrovaný agent StB (krycí jméno Ivan, registrační číslo 23551) a stejně
protiprávní ředitel sám byl registrován jako Technik a Tůma (reg. č. 17651,
příslušná jména si dohledejte sami). Oba páni mají samozřejmě soudní výnos
o tom, že jsou čistí jako lilium. Jak je to možné, ptáte se? Odpověď je
prostá. Jejich (papírové) materiály byly buď skartovány, nebo se následně
„záhadně“ ztratily, jako v případě Technika –Tůmy. Zachovaly se tedy toliko
na mikrofiších a to není považováno za důkaz. Oba prověřeni bez problémů.
Kdo se soudil, ten vyhrál! Také ve vás vzniká dojem, že jedinci uvedení
na (značně cenzurovaných) seznamech StB byli ti jediní, kteří si s touto
organizací nikdy nezadali, kdežto donášeli jsme na ně my všichni ostatní?
Může mi kdokoliv vysvětlit, proč mají být statisíce lidí prověřovány z
hlediska své bezúhonnosti, když státní moc disponuje seznamy právě těch,
mírně řečeno podezřelých a když právě ti zastávají místa, které ze zákona
zastávat nesmějí? Nemusíte být ani příliš paranoidní, aby vám nezačalo
vrtat hlavou, zda registrace ve svazcích StB není vlastně podmínkou a ne
překážkou pro úspěšné kádrování, zda se „staré struktůry“ nesvolávají jako
koroptve po nepříliš úspěšném honu a kdo to tady vlastně vládne.
„Členství v lidových milicích“ táže se dotazník dále. Vzhledem k tomu,
že je vám dvacet a jest vám ho vyplňovati každé dva roky, velmi inteligentní
otázka, kladená patrně pro případ, že byste do milicí vstoupili snad již
ve věku prenatálním, nebo v průběhu dotyčného mezidobí. Nebo snad NBÚ již
předem se znovuzřízením milicí počítá?
No a perla v koruně „Kontakty na osoby žijící v zahraničí“. Samotná
dikce otázky naprosto jasně indikuje, jaký typ lidí Národní bezpečnostní
úřad zaměstnává. Tuhle otázku jsem už od bolševiků (těch minulých i současných)
slyšel nesčíslněkrát. To mám skutečně do dotyčného dotazníku opsat polovinu
bruselského telefonního seznamu, plus značnou část telefonních seznamů
pařížského, londýnského, lucemburského a římského, o několika kontaktech
ve Spojených státech nemluvě?? Takovéto dotazy mi připadají v našem „společném
evropském domě“ poněkud podivné, nemístné, ba přímo pejorativní. Nebo si
snad někdo myslí, že tamtéž uvedu bratrance své ženy Usámu bin Ládina?
Jaké jsou praktické důsledky této byrokraticko-bolševické zvrácenosti?
Místopřísežně prohlašuji, že následující případy jsou zcela reálné, pravdivé
a ze života.
Zcela reálná kolegyně, zblblá propagandou o „společném evropském domě“
neuvedla do dotazníku bratra pobývajícího dlouhodobě a zcela legálně (dokonce
i z pohledu bolševika) ve Velké Británii. Začala už skutečně (a zcela chybně)
uvažovat jako „evropanka“, což se jí krutě nevyplatilo.
V důsledku svého způsobu myšlení nebyla bezpečnostně prověřena. Následoval
ovšem velice pikantní problém. Vzhledem k tomu, že její pracoviště se nachází
za poslední (a jedinou) bezpečnostní kontrolou, co teď, když poměry bohužel
nejsou ještě ani zdaleka zralé k tomu, aby mohla být, jako za starých zlatých
časů na hodinu vyhozena ? Řešení zapeklitého problému je symptomatické,
nestalo se vůbec nic. Zatím.
Snad ještě větší propletenec se týká posádek letadel, které ze shora
uvedených důvodů korporativně odmítly se dotazníkem zatěžovat, o čemž ostatně
referovaly i sdělovací prostředky. Problém tedy ještě závažnější, než v
případě výše uvedené kolegyně. Řešení je typicky české (rozuměj: idiotské).
Dotyčné neprokádrované posádky (které bohužel rovněž nelze okamžitě vyrazit,
ach kdeže loňské sněhy jsou) budou k letadlům eskortovány (pravděpodobně
po zuby ozbrojeným) doprovodem, aby jim bylo zabráněno v eventuální sabotáži
a aby za sebou následně zavřely dveře a již bez jakéhokoliv doprovodu se
vznesly do azuru. Průměrná vzletová hmotnost cca 70 tun. Z toho cca 20
tun vysoce hořlavého paliva, co to dokáže jste viděli v New Yorku. Je třeba
ještě něco dodávat?
Úplným vrcholem pak je situace dalšího kolegy, kterému byl zakázán vstup
na odbavovací plochu z toho důvodu, že na sebe nepráskl, že zastává funkci
předsedy (ze zákona vzniklého) společenství vlastníků bytů v plně privatizovaném
činžáku, na což se ho ostatně dotyčný pseudodemokratický debilodotazník
ani neptal. Tím u něj ovšem vznikla možnost konfliktu zájmů, která vytváří
potenciální nebezpečí pro civilní letectví.
Vzhledem k tomu, že za pár měsíců odchází do důchodu a se zákazem vstupu
mu podstatně ubylo povinností, smál se velmi srdečně. Globálně vzato na
tom ovšem k smíchu rozhodně není vůbec nic.
Přísahám na holej pupek, že jsem si nevymyslel ani slovo. Tolik fantazie
skutečně nemám. Něco takového snad ani vymyslet nelze, to se musí skutečně
stát.
Shrnuto a podtrženo mne napadá kacířská myšlenka, zda na tezi o slovanské
duševní podřadnosti, hlásané jistým knírkatým fýrerem nakonec něco nebylo.
Ale ne, tak zlé to zase není. Alespoň ne v relaci k těm ostatním.
Jistý Mirek byl totiž v souvislosti s již zahájenou předvolební kampaní
ostentativně vyjednávat se strýčkem Samem, zda by se nedalo něco učinit
s vízovou povinností pro občany Grossourkova-Absurdistánu alias Zmrdska
-Vohnoutska a byl tvrdě odmítnut. Na jedné straně se tomu nedivím, ale
na druhé straně je tu vždycky nějaké to „ale“.
Vezměme si poněkud snědšího „britského“ občana Mohameda bin Ládika (místo
narození Islámábád, matka Zubejda , třináctá žena Usámy bin Ládika). Dotyčný
britský občan nastoupí v šest ráno bez jakéhokoliv víza do letadla směr
New York. Cestu stráví drmolením súr z Koránu, aby následně z úschovny
vyzvedl kufr a v něm třicet kilo semtexu, deponovaný zde bratrancem Júsúfem
bin Ládik, v této době již pobývajícím na západním pobřeží USA. V době
kdy letí do povětří velká část Times Square, sedí již náš milý Mohamed
opět v letadle do Londýna drmolíce obligátní súry.
Jaká je pravděpodobnost podobného vývoje událostí v případě občana České
republiky ve srovnání s občanem Velké Britanie ponechávám na úvaze čtenáře.
Možná, že si teď někdo myslí, že přeháním a že určitá opatrnost je v
době plné terorismu nutná. Jaký smysl má tohle nedůstojné a opakované kádrování
zaměstnanců bych rád demonstroval na následujícím scénáři. Vyzývám kohokoliv
z případných čtenářů, který alespoň jednou cestoval z Ruzyňského letiště,
aby posoudil, zda přeháním.
Předpokládejme, že jsem terorista. V kapse mám pistoli ráže 9mm a pod
sakem pás s trhavinou. Přistupuji bez jakékoliv bezpečnostní kontroly k
odbavení. Po vystavení palubní vstupenky moje zavazadlo (rovněž bez jakékoliv
kontroly) mizí kdesi v podzemí letiště. Mám-li spadeno právě jen na tohle
letiště, tak tady moje role končí a já odcházím zrychleným krokem ne k
letadlu, ale z budovy ven. Kufr je totiž nacpaný k prasknutí semtexem a
roznětkou reagující na příslušné záření. Takže až kufr za chvíli vjede
někde pod zemí pod bezpečnostní rám, bude následovat pšouk převeliký a
„good bye Ruzyne International“.
Předpokládejme však, že mé plány jsou jiné. Vyzbrojen jsa shora uvedeným
způsobem, absolvuji popsané odbavení a následné odbavení pasové. Již tradičně
bez jakékoliv bezpečnostní kontroly. Dále vstupuji, jako ostatně tisíce
jiných cestujících do prostoru, kam jako zaměstnanec nesmím bez nedůstojného
kádrování darmožroutů z NBÚ šlápnout a kam jsem paradoxně měl (a dosud
mám) přístup i za nejtvrdšího socáče. Skutečně dojemná důvěra v zaměstnance!
Vraťte mi moje bolševické kádrováky! Kdyby dělali svoji práci takhle, nemusel
se jim ten komunismus posrat a mohli tu sedět do dneška.
První (a poslední) bezpečnostní kontrola nastává až před vstupem do
vlastního „gejtu“ (z anglického
„ the gate“, omlouvám se, ale českou paralelu pro tento výraz skutečně
neznám). Jako zaměstnanec, který dosud má právo vstupovat i dál, musím
vždy absolvovat bezpečnostní kontrolu zcela totožnou jako dotyční cestující.
Proč tedy podle elementární logiky není před cestou prostřednictvím NBÚ
prověřován každý z nich, je-li tato prověrka skutečně nutná?? Mohl by mi
tedy někdo vysvětlit, proč se má za těchto okolností nějaký čmuchal vrtat
v mém soukromí? Jen proto, aby dokázal, že peníze do něj investované z
mých daní nejsou investovány zbytečně?
Leč dál. Prostor gejtu je od centrálního koridoru oddělený pouze skleněnou
přepážkou, takže mám dobrý přehled o dění uvnitř. Nespěchám. Vyčkávám až
je vlastní nástup do letadla prakticky ukončen a přikračuji k akci. Tasím
a u bezpečnostního rámu se zmocňuji některého toho strejdy, nebo maminy,
co tam mají službu. Nejsou to žádní trénovaní borci, ale nevalně placení
a neozbrojení lidičkové z ulice. Snadno si tedy vynutím vstup do letadla,
kde mohu mít legálně nastoupivšího neozbrojeného komplice. Předávám mu
eventuální druhou zbraň a letadlo je moje. Mám-li trochu štěstí, stojí
o kousek nalevo a napravo další vzdušné koráby a výbuch toho mého (plného
lidí a paliva) plus těch dvou dalších nebude patrně nikdo riskovat.
Otázka zní, co dál. Za posledních patnáct let jsem jaksi nezaregistroval,
že by naši skalní bolševici nějak zvláště dychtili uprchnout do posledních
rájů pracujících, tj. do severní Koreje, či na „ostrov svobody“. Z důvodů
mně nepochopitelných raději strádají v restaurovaném skoro-kapitalismu.
Nebo že by až tolik nestrádali? Kdo ví. Ale i kdyby po emigraci toužili,
proč volit právě tuhle drastickou cestu, když lze odcestovat zcela legálně,
že?
Takže v úvahu připadá pouze profesionální terorista mající s letadlem
nekalé úmysly. Nebo šílenec. Oba typy však jsou výše popsané akce docela
dobře schopni. No hlavně, že budu těsně před důchodem řádně prokádrován.
Scénář dávám bez nároku na honorář k dispozici pracovníkům NBÚ, kteří
jistě neopoměli tento web (na rozdíl od Muslimských listů - http://muslimskelisty.cz/)
z bezpečnostních důvodů pečlivě sledovat, zatím co za jejich zády se každý,
kdo se do služebních prostor letiště dostat chtěl, tamtéž také dostal.
Od novinářů až po vyšinuté jedince, kteří toto pronikání pěstují jako adrenalinový
sport.
Ten předposlední se východem(!) z celního prostoru, proti proudu cestujících
a tedy tou nejnápadnější cestou a před nosem bezpečnostních orgánů dostal
až k letadlu. Měl kliku. Vedle parkoval EL AL (Izrael) a ten si po posouzení
našich nevalných schopností vozí radši svoji vlastní ochranku. Nedivím
se jim. Kdyby byl dotyčný lezl tam, patrně by byl dnes již na pravdě boží
a bojovníci za lidská práva by měli další možnost se zase jednou zviditelnit.
Za nedávné proniknutí černého pasažéra až na palubu letadla byla zcela
symptomaticky potrestána holka, která odbavuje cestující. Naprosto české
řešení. Někdo byl potrestán, čímž byl podle vohnoutí logiky celý problém
vyřešen. Nikoliv vážení. Problém je v systému. Holka kontrolující „palubky“
tak nemůže činit s okem strnule upřeným na frontu čekajících cestujících
a spoléhá-li se někdo na ni, že případného únosce zadrží, spoléhá se špatně.
Kvůli tomu tady ostatně ani není. Na druhé straně pasovou kontrolu nezajímá
platnost palubní vstupenky vůbec. Na omluvu dotyčných policistů budiž řečeno,
že nemají ani tu nejmenší možnost ověření pravosti dotyčné „palubky“. Navíc,
jak nám ostatně televizní redaktor názorně předvedl a což v plném rozsahu
potvrzuji, bianco palubních vstupenek můžete získat kolik libo a vyplnit
si je můžete dle ctěného přání jakbysmet. Na tomto systému se ovšem dle
krajového obyčeje nezmění ani zbla.
Velice zajímavý byl rovněž experiment redaktorů Lidových novin. Pod
neobsazený restaurační stůl mezi příletovou a odletovou halou umístili
již na první pohled podezřelou tašku a čekali. Výsledkem bylo, že jediný,
kdo si tašky všiml, byla uklízečka. Ohleduplně ji odsunula, vytřela a položila
na původní místo.
Skutečný terorista se zatím, díky Bohu, nevyskytl.
V žádném případě nechci, aby si někdo myslel, že se slzou v oku vzpomínám
starých pořádků, ale odmyslím-li si ideologii v pozadí a vše co z ní vyplývalo,
musím uznat, že z čistě profesionálního hlediska byla bezpečnostní opatření
za bolševika důkladnější a hlavně logičtější. Ještě před odbavením letenky
a vystavením palubní vstupenky proběhla bezpečnostní kontrola jak cestujícího,
tak jeho veškeré bagáže. Takže diverze proti vlastnímu letišti byla vyloučena.
Další kontrola cestujících následovala při vstupu do gejtu (pro případ,
že by dotyčnému byla zbraň někým jiným předána v prostorách letiště po
kontrole první). Tento postup zároveň omezil nutnost buzerace zaměstnanců.
Kdo byl v Paříži, mohl si všimnout, že tento systém tam funguje dodnes,
právě tak, jako na letištích řeckých. U poslední kontroly pak asistoval
ozbrojený policista. Sice nás to tehdy iritovalo, ale z čistě bezpečnostního
hlediska to logiku mělo.
Takže. Nevkusné a nedůstojné čmuchání v soukromí zaměstnanců, je (v
nejlepším případě) klasickým zmrdským mlžením a vyvoláváním zdání činnosti.
Z bezpečnostního hlediska nemá ani ten nejmenší význam. Snaží-li se tady
někdo odcizit občana a stát, a zaměstnance a zaměstnavatelskou organizaci,
dělá svou práci skutečně skvěle. Na stát a zaměstnavatele s takovýmto vztahem
ke mně se můžu to, jak se to říká slušně?
S pozdravem Plnou-Parou-Back!
02.08.2005 Katoda