Mohu říci, že v mém rodišti snad nikdy nebyly problémy s odpadky, vyházenými
kolem popelnic díky tomu, že se v nich někdo, nebo něco prohrabalo a odpadky
už zpět dovnitř nevrátilo.
Když už se v nich někdo prohraboval, počínal
si vždy systematicky: v klidu vše vyložil vedle popelnice, probral, něco
strčil do igelitky, nebo rovnou zbaštil a zbytek vrátil zpět. Nemám nic
proti – hlavně, když je na ulici pořádek. Bohužel takový přístup není všude
a tak se stalo, že jsem se už nejedenkrát dostala v jednom městečku ve
středních Čechách do křížku s místní omladinou ne právě českého původu.
Jak to vypadá, budu se zřejmě muset chovat mnohem agresivněji, než jsem
si myslela. Do reality mne uvedl můj známý, bydlící už několik let v lokalitě
vltavské nížiny a mající gumovou hadici, připravenou v pohotovosti u vchodových
dveří. Nejdříve jsem ji považovala za dobrý vtip, ale časem jsem si řekla,
že není až tak od věci, něco takového mít doma, když už člověk nevlastní
zbroják a baseballová pálka se zdá být příliš neskladná.
Onoho známého jsem byla nedávno navštívit – bydlí na klasickém sídlišti,
obklopeném kontejnery, neb obyčejné popelnice už zkrátka lidem nestačí.
Blížila jsem se k domu, když jsem uviděla dva kluky. Mohlo jim být tak
dvanáct. Zastavili se u vedlejšího vchodu, otevřeli kontejner a začali
se v něm hrabat. Něco si strčili pod bundu a co jim během přehrabování
vypadlo na zem, toho si už nevšimli. Kdo by se s tím uklízel, že jo? A
tak jsem zazvonila na známého a sledovala, jestli ti dva udělají to, co
jsem si myslela.
Měla jsem dobrý odhad – přesunuli se k popelnici u domu, kam jsem mířila
a začali se v ní hrabat stejným způsobem, jako v té předcházející, což
znamená: čím větší bordel, tím líp. Oni to přece uklízet nemusí, tak co.
Zahulákala jsem na ně: „Vypadnete od těch popelnic, nebo si mám za váma
dojít?“ Nejdřív mě zřejmě neslyšeli, nebo jen dělali, že mě neslyší, takže
jsem zahulákala pořádně, až se to s ozvěnou rozneslo po sídlišti. Oba dva
se na mě koukali a tvářili se celkem překvapeně. Ne, že by jim to bránilo
v tom, aby pokračovali v rochnění mezi odpadky. „Tak slyšeli jste mě?“
a vyrazila jsem směrem k nim, když ze dveří vyšel můj známý. Přejel pohledem
mě, pak ty dva, řekl, ať počkám tam, kde jsem a zmizel kdesi v domě.
Oba dva nejdřív nevěděli, co mají dělat – zda hledat nějaké pěkné tepláky
v kontejneru, případně zákusek k té sekané, co vyhrabali už v poledne,
nebo radši zmizet. Kdyby se rozhodli pro druhou variantu, ušetřili by si
horkou chvilku. Když se totiž můj známý objevil znovu ve dveřích, netvářil
se už mile a hlavně s paralyzérem v ruce ani nevyhlížel nijak přátelsky.
Když pak přepnul svou hračku z off na on, namířil ho směrem k těm dvěma
a rychlými kroky, doplněnými celkem bohatým slovníkem se k nim blížil,
žasla jsem, jak rychle ti prckové dokážou utíkat. Zátopek by jim mohl závidět.
Stačilo málo a jeden z nich dostal zásah. Bohužel byl až příliš rychlý.
Nejsem škodolibá, ale tihle dva by si lekci zasloužili vzhledem k tomu,
kolikrát už udělali bordel v domnění, že jim se přece nic nestane, když
jsou pod zákonem a navíc – zkuste je nahlásit na policii a ta je stejně
nedohledá. A když už dohledá, nic nevyřeší. A když už začne řešit, může
počítat, že se před policejní stanicí ubytuje mnohočetná rodina, rozdělá
ohníček a začne si stěžovat na rasistický podtext, který se skrývá za zadržením
jejich malých roztomilých ratolestí, které by neublížily ani slepici.
Třeba si řeknete: jde jen o popelnice, tak proč to vůbec řeším? Jenže
u popelnic může být pouze začátek. Až malí drobečkové povyrostou, nebudou
už lézt do popelnic, ale vylamovat zámky u aut a opět – co s tím policie
udělá? Ve většině případů stejně nikoho nedohledá, takže když už, byla
bych pro řešit věci osobně a hned na místě, jako můj známý a nespoléhat
na to, že to někdo jiný za mě zpětně vyřídí a viníky po právu potrestá.
Co myslíte?
02.10.2008 Autorka