Tento článek je hlavně pro ty z vás, kteří právě studují vysokou
školu nebo se na ni chystají a taky pro ty, kteří stojí na druhé straně
barikády – tedy učitele, profesory, vysokoškolské lektory všeho druhu.
Mým tématem je totiž všemi vyzdvihovaný, mocně propagovaný výměnný studijní
program Erasmus.
Jest potřeba dopředu říci, že pokud se chystáte vycestovat
do zahraničí „na Erasmus“, jak se s oblibou říká, chci vás upozornit, že
po přečtení tohoto článku dost možná ztratíte iluze a naděje týkající se
toho, jak Váš studijní pobyt bude vypadat.
Já konkrétně jsem právě teď v Polsku, přesněji v Krakově, na Jagellonské
universitě. Je dost možné, že jiné, nebojím se říct západní státy, na tom
budou podstatně lépe, ale taky to tak být nemusí. Slyšel jsem, že i Maďarsko
je na tom líp, ale ne o moc.
Prve je potřeba říci, že jste určitě slyšeli, jaký to bude skvělý půlrok,
kalby pomalu každý den, skvělí lidi, skvělá parta, skvělá atmosféra, spousta
zážitků, zdokonalíte se v jazyku, prostě skvělá zkušenost na celý život.
Mnoho zdrojů se nebojí používat ani hodně silné tvrzení „nejlepší doba
vašeho života.“
Houby s octem.
K tomu, aby byla nějaká doba nejlepší v mém životě, nutně a bezvýhradně
potřebuji své nejlepší přátele, rodiče, bráchu a nějaké příjemné silnice,
které znám a můžu se na nich krásně projet, kdykoliv k tomu mám chuť. Erasmus
znamená se na půl roku toho všeho vzdát. Samozřejmě si tady najdete kamarády,
ale nestihnete se s nimi sblížit natolik, aby patřili mezi vaše nejlepší
přátele a navíc je už pak nejspíš celý život neuvidíte.
Podle této definice bych označil vysokou školu (ovšem bez tohohle zpropadeného
půlroku) za nejlepší období svého dosavadního života.
Co se týče zdokonalení jazyka, pokud studujete jiný jazyk, než je jazyk
země, do které jedete, a vaše znalosti dejme tomu angličtiny jsou podobné,
jako moje (CAE r. 2006, dvakrát třetí místo a dvakrát prvenství v celorepublikové
jazykové soutěži středních hotelových škol, několik dvoutýdenních jazykových
kurzů + několik dovolených v anglicky mluvících zemích, denní čtení článků
a knih a sledování filmů a seriálů v angličtině bez titulků bez problémů),
zapomeňte na to. Většinou se budou ostatní zdokonalovat od vás, protože
moc lidí mluvících anglicky líp nepotkáte.
Tady v Krakově existuje určitá studentská organizace, která v prvním
týdnu, kterému říkají „orientační týden“, organizuje spoustu různých akcí,
denně tak dvě tři plus tematickou kalbu večer v nějakém klubu a o víkendu
pak delší výlet někam za krásami Polska. Tato organizace sebevědomě označila
tento týden za „nejlepší týden vašeho života.“ Byl to týden, ve kterém
jsem sháněl ubytování, protože to, které jsem si sehnal po telefonu z Česka,
stálo za velký pytel psích exkrementů. Majitel na mě pořád tlačil se smlouvou,
takže jsem nevěděl, kdy mě z toho pokoje vyhodí, denně jsem viděl tři až
čtyři byty a drtivá většina z nich byla špatná anebo majitelé hledali někoho
na celý akademický rok, takže mě tam do února nechtěli. Nikoho jsem tady
neznal, neznal jsem to město, které jen tak pro zábavu je téměř pořád ucpané
přílišným množstvím aut, autobusů, náklaďáků a podobné havěti, takže ve
výsledku vám cesta k 3 km vzdálenému bytu trvá půl hodiny. V téhle době,
kdy na vás každý mluví jazykem, ve kterém neumíte říct pomalu ani dobrý
den, kdy nevíte, jestli nebudete muset spát ten den v autě, protože majiteli
dojde trpělivost a vyhodí vás, kdy každý večer strávíte hodiny hledáním
lepšího bydla, abyste se vrátili zase tam, kde právě bydlíte, protože ty
ostatní byty jsou ještě horší, právě v téhle době je to, že jste sami v
úplně cizím, velkém, špinavém, smradlavém městě, nejvíc nepříjemné. Po
pravdě, byl to jeden z nejnepříjemnějších týdnů, co pamatuju. Nakonec,
v pátek, najdete pokoj, který je sice docela drahý a strašně daleko od
centra města, ale má fajn lůžko, velký stůl a kolem domu je spousta místa
k parkování.
Začnete tedy řešit, co budete toho půl roku studovat. V květnu jste
si ještě v Česku vybrali předměty z minulého akademického roku, které chcete
studovat, s ujištěním zahraniční university, že pro ten váš rok budou z
99% stejné. Odeslali jste jim papír s výběrem a pokud jste měli štěstí,
dostali jste ho dřív nebo později podepsaný zpátky. Pokud nikolivěk, jako
například já, ani po několika urgencích jste nedostali zpátky nic kromě
papíru, že vás ke studiím přijali. Hodili jste to za hlavu, protože vám
stejně nic jiného nezbývalo.
Vystojíte si tříhodinovou frontu na úředníka na oddělení mezinárodních
vztahů, který je sám na 500 zahraničních studentů a má otevřeno jen od
desíti do dvou, protože taky musí dělat jiné důležité věci. Ten vám řekne,
že příští týden pošle seznam předmětů nabízených v angličtině a pak ho
bude postupně updatovat a abyste si přišli pro studentskou legitimaci a
index během následujících dvou týdnů.
Pak seznam předmětů přijde. Vy zjistíte, že z těch několika, co jste
si původně vybrali, je otevřen jediný, žádných 99%. Začnete tedy řešit
ostatní předměty. Většina jich je večer a jen jednou týdně, takže zjistit,
který předmět by za to stál, a který ne, je docela zdlouhavý proces. Na
ten jeden se ale regulérně přihlásíte pomocí místního internetového informačního
systému. Informaci, že někteří studenti mají přednost, ignorujete, protože
jste mezi prvními pěti přihlášenými a je tam 30 míst. Jste rádi, protože
to je ten jediný předmět, který vás fakt zajímá.
O týden později se registrace uzavře a vám je e-mailem sděleno, že jste
nebyli přijati na ten předmět. Divíte se, jak to, a začnete do toho rýt.
Vyjde najevo, že existuje určitá skupina platících studentů, kteří dostali
přednost před vámi při přihlašování. Požádáte tedy profesora o pomoc, načež
on vyvine nátlak na vaše přijetí. Nepřijmou vás se zdůvodněním, že si platící
studenti stěžovali, že zahraniční studenti vloni na ten předmět kašlali
a brzdili je. Jdete tedy do kanceláře zeptat se, co to je za blbost, a
tam se dozvíte, že to je pravda. Nikoho nezajímá, že ten předmět potřebujete,
aby vám vaše domácí universita uznala semestr jako celek a nemuseli jste
buď dělat zkoušky navíc ještě doma anebo hůř, opakovat celý semestr (v
mém případě celý akademický rok, jelikož je tohle můj poslední). Dále vám
řeknou, že se na ten předmět hlásil trojnásobek studentů, než mohli přijmout
a že větší místnost není proto, že jim oddělení mezinárodních vztahů ani
přes urgence nenahlásilo počet zahraničních studentů a teď chce, aby oni
přijali všechny. Následně z nich vyleze, že bude problém se dostat i na
ostatní předměty této fakulty, protože oficiální registrace je už dva týdny
uzavřena. Kde jste ale měli v té době čenichat, že se nedostanete zrovna
na ten jeden předmět?
Jako téměř nepodstatné se už může jevit, že v průběhu prvního měsíce
vám co pár dnů chodí nové seznamy předmětů v angličtině, ve větší frekvenci
samozřejmě po uzavření registrací na většinu fakult a oddělení. Vůbec vás
nerozhodí, že se proděkanka vaší domácí university diví, jak je možné,
že nevíte, že jste na určité fakultě. Ve stozích dokumentů není ani jediná
zmínka o konkrétní fakultě, se kterou má vaše domácí universita smlouvu,
všude se píše jen Jagellonian University, ale všichni po vás přesto chtějí
fakultu, na které jste přihlášeni. Napíšete úředníkovi na této fakultě
a z něj vyleze seznam zhruba třiceti předmětů, kterých se můžete taky účastnit.
Dost jich je rovněž v angličtině, ale na seznamu z oddělení mezinárodních
vztahů z nich není uvedený ani jeden. Tak si jeden předmět vyberete a jdete
tam, ujištěni, že je v angličtině. Vyučující vám dá do ruky pár stránek
polského textu, že to máte za domácí úkol přeložit. A náhodou si k vám
sedne pěkná studentka (dost možná proto, že jinde není místo), která vidí,
že jste z celého procesu docela v řiti, tak vám ukáže dalších dvacet předmětů,
o kterých byste jinak asi ani nevěděli, a jeden z nich je přesně ten, který
potřebujete.
Po měsíci téměř konstantního stresu a srážek s blbci máte konečně správné
podpisy a úředník na oddělení mezinárodních vztahů vám nabídne, že dokumenty
odfaxuje na vaši domácí universitu. Samozřejmě odmítnete, protože pokud
by se k tomu měli postavit jako k veškeré dosavadní činnosti, dokumenty
by tam nebyly ani do Vánoc. Úředník se na vás blbě podívá, vy odejdete,
šťastni, že to máte za sebou a přemýšlíte, jak to bude vypadat při zkouškách,
jestli Poláci pošlou včas veškeré informace o kreditech, které poslat mají
a tak.
Pro veliký úspěch vás učitel jednoho předmětu, který jste objevili až
poměrně pozdě na základě nepřijetí do toho jednoho předmětu, který vás
zajímal, požádá, abyste zašli na sekretariát toho oddělení, aby vás napsali
na seznam, je to jenom formalita a nebude tam naprosto žádný problém. Ze
sekretářky však vyleze, že je potřeba se registrovat prostřednictvím již
zmíněného internetového systému, kde jsou ale registrace už tři týdny uzavřeny.
Tak jí dáte svůj e-mail a nějaká osobní data a se slibem, že něco zkusí
a do zítřka vám napíše co a jak, jedete domů, protože stejně nemůžete dělat
nic jiného. Sekretářka vám skutečně e-mail napíše, chce v něm, abyste zkontrolovali,
jestli vás do toho předmětu opravdu někdo zapsal. Zjistíte, že evidentně
ne a zpravíte o tom sekretářku. Ta vám odpoví, že to je v pořádku, že vás
tam asi ještě nezapsali, ale že vás tam zapíšou. Snad, řeknete si pro sebe.
Víte, že kdyby ne, už s tím nic neuděláte a budete muset minimálně skládat
jednu zkoušku na domácí universitě.
Čert mě na ten Erasmus hnal, fakt. Východ je výborné místo na cestování,
na zážitky, avšak nikdy na pobyt delší než pár dnů. Ale abych nedštil jen
oheň a síru: tisíceré díky patří proděkance mé domácí university, která
mi ve svém osobním volnu výrazně pomohla podáním veškerých informací, které
jsem potřeboval, a následně zařídila i odevzdání patřičných dokumentů na
mezinárodní oddělení mé domácí university, a rovněž i mým přátelům, kteří
mě podpořili v době, kdy jsem to nejvíc potřeboval, aspoň po icq, když
ne osobně. Bez vás všech, drazí, bych byl ztracen.
Erasmus je rozhodně životní zkušenost, kterou nemá každý a polština
je čtvrtý cizí jazyk na CV, ale cena mi přijde velmi vysoká a zatím ani
nevím, jestli to je zkušenost dobrá nebo špatná. Nechci říkat „Nejezdi
nikam, stojí to za zlomený rampouch, nejlepší máš sedět doma na zadku,“
protože právě sezení doma na zadku stojí za zlomený rampouch. Doporučuji
ale při výběru zahraničních universit vybírat taková místa, kam skutečně
chcete jet, ne tam napsat cokoliv, jen aby tam nebylo prázdné místo. Samozřejmě
ani vysněná země, vysněné město, vysněná universita nebude procházka růžovým
sadem, ale snad tam aspoň budou jednotlivá oddělení komunikovat mezi sebou.
Pokud tedy někam vyjíždíte, vinšuju hodně štěstí a nabroušenou mačetu,
protože i růže mají trny.
12.11.2010 Bloody Cardinal