Mnozí z nás už pár let tuší, že zatímco naše země může být jen velmi
obtížně označena za daňový ráj, začíná se etablovat coby ráj trestní.
Na
jednu stranu nelze pominout někdy až dech beroucí shovívavost vůči pachatelům
závažné trestné činnosti a na druhou stranu občas zarazí nekompromisní
postup veřejné moci vůči jednáním, která sice jsou formálně označena za
protiprávní, ovšem společensky vzato nepůsobí žádnou újmu a původy jejich
protiprávnosti jsou ryze politické.
Kromě toho náš právní (ne)řád a jeho aplikace v trestním či správním
řízení stále více trpí jakousi nivelizací trestání různých protispolečenských
jednání, spojenou s cestičkou nejmenšího odporu. Výsledkem pak je někdy
až pedantské lpění na mnohdy nesmyslných předpisech a z nich vyplývajících
sankcí vůči někomu, v jehož případě je sankce snadno vykonatelná, v koexistenci
s absolutní rezignací na výkon spravedlnosti při hrubém porušování základních
pravidel tam, kde lze očekávat odpor nebo kde nelze očekávat účinnost dostupných
zákonných sankcí.
K tomu se pojí vznik jakéhosi paralelního světa pro těžké zločince a
recidivisty, připomínající prapodivný hybrid sociálního smíru, kdy tato
individua sice často putují za mříže, ovšem podmínky pobytu ve vězení spíše
připomínají školu v přírodě či zastřešenou sociální podporu s omezenými
vycházkami. Zločinci a recidivisté mnohdy proti vězení ani moc neremcají,
protože na rozdíl od světa na druhé straně zdi tam nemusí řešit otázky
obživy a jiných běžných povinností a taky tam mají víc kámošů; vězení je
pak jakýsi tábor, kde se staří známí potkávají v různých turnusech. Jediné
starosti pak představují praktické otázky, čím se kde sjet a kde si zapíchat,
přičemž první lze snadno vyřešit za pomoci distribučních kanálů monopolně
ovládaných Vězeňskou službou a druhý buď stejným způsobem, nebo svépomocí
mezi sebou. Za těchto podmínek pochopitelně trest už dávno přestal pro
zločince plnit roli odstrašujícího následku.
Mohlo by se zdát, že vše je dílem zmrdích levičáků a pseudohumanistů.
To je sice do určité míry pravda, ale ti nemají takovou moc, aby sami dokázali
(z)likvidovat spravedlnost v takovém rozsahu. Zmrdí levičáci a pseudohumanisté
by ve své křížové válce za pohodlí kriminálních a parazitujících živlů
nikdy nedosáhli svého, kdyby nedisponovali nenahraditelným a nevědomým
spojencem - vohnouty. Vohnouti totiž v (nejen) politické sféře poskytují
zmrdům přímo ideální podmínky pro jejich působení, neboť se vyznačují především
absolutní mentální pasivitou. Této pasivitě pak veškerý šmejd vděčí za
svůj profit. Mezi předvolební kampaní hlavních politických stran české
demokratury a slovní eskamotáží Horsta Fuchse není totiž žádný rozdíl.
Hodnocení produktů jako např. „příznivá mezinárodní situace“, „dlouhodobý
ekonomický růst“ či „stabilizace veřejných rozpočtů“ připomíná Horstovy
3D nože; zatímco prezentace činnosti vlády je mnohdy totožná s ukázkou
drcené dlažební kostky v kuchyňském robotu. Vohnouti ochotně přijímají
již nanormované a roztříděné názory, což hraje do karet úzkých zájmových
skupin vytvářejících veřejné mínění. Tím by se dal hrubě vysvětlit vznik
takového jevu, jako je trend či hlavní proud, který ve skutečnosti téměř
nikdo nesdílí. Vohnoutismus tak pochopitelně vytváří velké mezery v politice,
do kterých se nalévají zmrdi nebo úchylní vizionáři a pachatelé dobra.
K tomu se pojí jakýsi český stereotyp „nějak to upytlíkovat“,
„nikoho moc nenasrat“, „vlk se nažere a koza zůstane celá“
spolu s typickým „co tě napálí, nehas“. Připojíme-li k tomu současný
evropský relativismus, který předem ostrakizuje jakékoli dělení na dobré
a zlé a nahrazuje jej diktátem politické korektnosti, a konzumně-manažerský
způsob života, který nehledá řešení spravedlivé, ale z krátkodobého hlediska
nejefektivnější a politicky nejprůchodnější, dostáváme zvrácený balík idejí,
které odporují zdravému rozumu a přirozenému právu, tedy postupně vedoucí
k zániku dané společnosti. Z prvního pohledu za trestný čin nemůže pachatel,
ale společnost, počínaje rozšlápnutou bábovičkou na písku a konče maskulino-rasisticko-xenofobním
okolím , které podstatně ovlivnilo psychiku pachatele. Z druhého pohledu
je fokusování na spravedlnost nekonsekventní a ve střednědobém horizontu
nepřináší takový profit. Mnohem optimálnější by proto bylo komunikovat
novou strategii spočívající ve vydistribuování určitého množství social
welfare, který podpoří pasivitu targetované skupiny, která pak nebude páchat
trestnou činnost výměnou za pohodlný život na sociálních dávkách.
Při pohledu do poslaneckých lavic, ze kterých se jednak rodí právní
předpisy dávající spravedlnosti formální rámec a jednak vláda, která jakožto
politické vedení správy odpovídá za stav spravedlnosti až po práh soudní
síně, se pak není čemu divit. Ani překročením prahu soudní síně nevstoupíme
na lepší půdu. Dlouhodobá trestní judikatura postupně dospěla k zajímavě
zvrácené, avšak výslovně nevyřčené teorii nullum crimen sine hostie
(není zločin bez oběti), jinými slovy kdyby nebyla oběť, nebyl by zločin,
a proto za zločin může oběť. Souzení totiž není žádná prdel; každý darebák
se bude z logiky věci bránit a ti protřelejší, úspěšnější a tedy především
majetnější si zaplatí třeba i tři prostituty v kravatě, kteří ho budou
do posledního dechu bránit a ještě mu při tom srolovaným úzetkem foukat
cukr do prdele. Proto rychle a svižně (tj. v horizontu několika let) napařená
podmínka nikoho neurazí a spis putuje do sklepa, zatímco instanční boje
o řádný výkon spravedlnosti chleba nezlevní, starou nezkrášlí a Chorvatsko
taky blíž nebude. Když už není jiného východiska, najde se nějaká procesní
chyba, která na otázku viny nemá sice žádný vliv, ale může být důvodem
pro propuštění z vazby či neuznání důkazu, nebo se alespoň dodatečně vytvoří
nějaká nesrovnalost či bermudský trojúhelník ve věci vazby a téhož výsledku
je dosaženo jinou cestou. Nedostatečné potrestání jednoho zločince nebude
znát hned druhý den, stejně jako jedno vyčůrání do bazénu vodu neotráví.
(Že po delší době všichni nadávají, v jakých chcankách se musí ráchat a
kdo za to může, je věc jiná a vohnouti tak daleko nevidí.)
Z pohledu veřejného pak na trestání zločinů není politický, ekonomický
ani morální zájem. Politický proto, že výsledek tvrdého uplatňování spravedlnosti
se projeví až po delší době (nedejbože za vlády opozice), a proč tedy během
krátkého volebního období vyhazovat peníze na boj proti kriminalitě, když
můžeme prostředky, které jsme nestihli rozkrást, investovat do nějakého
sociálně inženýrského projektu, který nám v krátké lhůtě přinese od vohnoutů
cenné politické body. Nehledě na to, že i kriminálníci mají volební právo.
Ekonomický zájem proto, že mnozí zločinci platí nějaké daně, takže jejich
přesunutí do basy financované z veřejných rozpočtů by bylo čistě ztrátové.
Totéž se týká nákladů na vyhošťování všech těch –istánců, -ičičů, -ovovů
apod., proto vyhoštění ve Vohnoutolandu rovná se razítko do pasu na stranu
dvanáct a tím veškeré vyhoštění končí. Morální zájem proto, že v období
1948 – 2005 je lidem nepřímo, avšak systematicky naznačováno, že slušnost
a čest se nevyplácí. U tak dlouhého období je na místě otázka, jestli se
stále jedná pouze o sociální deviaci, nebo zda už máme tu čest se začínající
deviací genetickou.
S ohledem na výše uvedené nelze totiž v dohledné době očekávat zpřísnění
trestů v trestním zákoně či ukládání přísnějších trestů v trestním řízení.
Ovšem často se zapomíná na jeden faktor, který je možná ještě důležitější
co do odstrašujícího účinku trestu, tj. podmínky jeho výkonu. Sám jsem
v base nikdy nebyl ani na exkurzi, ale lze se spolehnout na ustálený obraz
českých věznic připomínajících spíš jakési internáty bez výuky a povinností.
Pokud si vězni mezi sebou nerozbijí hubu nebo pokud se jim kuchař nevymočí
do polívky, nelze v českých věznicích hledat jakékoli nepohodlí, které
by v kriminálnímu jedinci bylo schopno vyvolat nechuť k dalšímu návratu.
Strach z trestu je totiž u recidivistů jediným faktorem, který by mohl
hrát jakousi roli v rozhodování o spáchání trestného činu. Proto je v současné
době z hlediska odstrašující úlohy trestu opravdu jedno, zda půjde zločinec
do vězení na pět nebo na deset let; naopak kratší trest vyjde levněji.
Naopak u velké části pachatelů méně závažných trestných činů je trest odnětí
svobody kontraproduktivní.
S ohledem na výše uvedené tento stav považuji za dlouhodobě neudržitelný
a z hlediska spravedlnosti odmítám jakékoli „trestání dohodou“, ať si kriminologické
statistiky ukazují co chtějí. Se zločinci se nevede sociální dialog, zločince
je třeba trestat a zvlášť nebezpečné recidivisty ze společnosti odstraňovat.
27.7.2005 Sandstorm