Nastoupil jsem do jednoho velkýho pojišťovacího „ústavu“ – ano, opravdu
je to ústav.
Práce se mi už nelíbí a tak jsem začal uvažovat o změně místa.
Postupoval jsem klasickým způsobem (internet, známí, noviny atd…). Po nějaké
době se mi ozvala kamarádka, že by šla někam posedět a že pro mě nabídku
dobré práce. Teda ona spíš řekla, že má dobrou nabídku…
Tak jsme tak poseděli v hospůdce a bavili se o všem možném a po nějakém
čase se došlo k této nabídce. Mělo by se jednat o makléřskou firmu a nevyžaduje
to žádnou praxi a ani se něco moc učit. Už mi to začalo být podezřelé.
Ale co. Slibovali velký výdělky, tak jsem se uvolil, že si dám schůzku
s jejím bývalým šéfem, který ve zmiňované firmě teď zastává jednu vedoucí
pozici. Klasická neformální schůzka, která se provádí pokaždé, když se
jedná o nějakou „tlačenku“. V podstatě jsem se dozvěděl, že mají nasmlouvané
všechny velké banky, leasingy, pojišťovny, zkrátka všechno, kde se točí
peníze. Díky tomu mohou poskytnout celkem dobrou cenu na pojištění. Pro
příklad. Přijdu do jejich kanceláře, potřebuju povinný ručení na auto a
tak ho sjednám přes ně. Dostanu na povinné ručení slevu řekněme 500-1000
podle kubatury. To se už celkem vyplatí. Při nehodě mě firma zastupuje.
Za všechny tyhle úkony samozřejmě bere další prachy z pojišťovny. Takže
všichni jsou spokojení. Práce mne zaujala a rozhodl jsem se, že si poslechnu
o co se jedná, blíž, to znamená, že jsem šel na další, teď už větší schůzi,
kde se mělo probírat zaměření společnosti.
Dorazil jsem do finančního centra na Praze-Vysočanská (jestli tam jsou
špatně velká písmena, tak sorry). Byl jsem tm asi o 15 minut dřív, tak
jsem dal kafe a usadil se do pohovky.
V šest to začalo. Posadili jsme se do přednáškové místnosti a předstoupil
před nás dvaadvacetiletý vysokoškolák v drahém obleku, se žlutou kravatou.
Pekelně házel rukama a vysvětloval něco o tom, že jako jedinec člověk nic
nedokáže a pokud ano, dá to velké úsilí. A to je přece jasný a nemusí u
toho pobíhat, mluvit hlubokým hlasem a vůbec, vypadat u toho jak magor
a zkoušet rádobyvtipný hlášky. Nápad celkově zajímavý a z programu rozděleného
na tři části jsem nabyl dojmu, že je asi zkušenej a zhruba mu to myslí
a ví o čem mluví, i když tam skáče jako kašpárek. Byl to sám velkej boss
firmy EMTC - že jste o té firmě neslyšeli?
Buďte rádi. Hned se k tomu dostaneme. Takže nám vysvětlil, že se dohodli
s finančními partnery na exkluzivních smlouvách, které mají jen a pouze
velké firmy a oni je budou aplikovat na maloodběratele. Malé firmy, živnostníky
a dokonce i soukromé osoby. Viz popsáno výše, všichni jsou spokojeni. Pak
vyhlásil přestávku a kamarádka mi sdělila, že mu je 22, studuje „vejšku
a je za vodou“.
Teď odběhnu. Znáte ty podělaný letáky, přes který nenajdete právě to
důležitý oznámení z pošty, že vám něco přišlo? Tak tenhle „vysokoškolák“
nějakým způsobem založil tiskárnu, nejdřív tiskl pro jeden obchodní řetězec,
pak další a další a teď tiskne všem. Potom rozjel i distribuci, takže není
blbej a fakt mu to myslí. A taky vymyslel, jak z dalších lidí vytáhnout
prachy a napakovat se rychle a pro sebe bezpečně.
Dotud jsem si myslel, že se ucházím o místo makléře a že tady jsem jen
a pouze na „kukačku“. V další třetině už mluvil tím způsobem: „Kdo používá
mobil? No tak se hlašte! No všichni ho používáte! Kdo byl a nebo je zaměstnanec?
Naprostá většina! Kdo sere do hajzlu? No taky všichni!“ a tak by to
mohlo pokračovat dál. Házel číslama a statistikama – pan profesor by měl
- radost a mě se začalo zdát, že tady něco smrdí.
Jak tam tak házel těma ciframa, začal o tom, že každý má svůj osud v
rukou. Každý pro sebe a svoje bližní… bla bla bla… Dovedete si to představit,
a všichni tleskali a kývali hlavama. A mě se dělalo zle. Zle, z toho, že
jsem sem vůbec šel. Protože ukázal v oblíbeném PP (PomrdPoint) prezentaci
své vize. Ano, to kolečko tam nahoře jste vy. Právě vy, kteří tady sedíte
a vyděláváte prachy na tlustej zadek generálního ředitele. A právě vy se
stanete toho všeho součástí. Přivedete nám dalšího zájemce a za toho zájemce
dostanete 10.000, na další sezení přivedete dalšího a ten, koho jste přivedli
minule si taky něho přivede. Zkrátka letadlo jako prase. Cloumal mnou vztek.
Vztek na všechny ty lidi, jak mu tleskali, jak mu přikyvovali. Jak to stádo
pár mířenejma otázkama naklonil na svojí stranu.
Ale doposud se mluvilo jen o tom, co z toho budeme mít. Kdo by nám za
duše dával jen tak prachy? A konečně to přišlo. Vstup do naší společnosti
stojí pouhých, ne sto milionů, jako na založení banky, ne sto tisíc a ba
dokonce ne ani padesát. Citace: „Vstup do společnosti EMTC, skupiny
EuroCredit, stojí pouhých čtyřicet tisíc korun. Ano pánové a dámy, teď
si dáme přestávku a můžete diskutovat a připravit si otázky do diskuzní
třetiny.“ Měl jsem chuť mu rozkopat koule. Až by mu prolejzaly krkem.
Se všelijakými pocity jsem si řekl, že jdu na vzduch. Kamarádka šla se
mnou a pořád měla potřebu o tom diskutovat. Jelikož jsem přímej člověk,
řekl jsem jí rovnou, že za prvé do žádnýho letadla nejdu a za druhé nebudu
pracovat ve firmě, která má vedení a financování založený na pyramidovým
systému.
Poslední třetiny jsem se zůčastnil ze zvědavosti, jaké budou otázky.
Nenechte se mýlit. Otázky neproběhly žádné. Jen se nadhodilo pár témat,
která vyšuměla ještě rychleji, než byla vyřčena. Už jsem to poslouchal
bez emocí, protože jsem se pomalu smířil s tím, že tady teda pracovat nebudu,
a pozoroval lidi, kteří tam seděli. Doktoři, právníci, středoškoláci, finančníci,
drobní podnikatelé. Ti všichni, kteří to měli prokouknout tam seděli a
fanatizovaně civěli na zástupce slovenské pobočky, který právě vysvětloval,
že na slovensku a ostatních postkomunistických zemích vládne stejná situace.
Dalo by se říct stejnej bordel, kde se všechno trpí stejně jako u nás.
Na závěr dodal, že kdo se rozmyslí do pátku – byla středa, tak dostane
slevu 6000 na vstup. Už nikdy víc… proboha jakto že na tohle lidi ještě
naletěj?
Toto bylo dost dlouhé a psané v afektu. Omlouvám se…
26.11.2004 Eiffel