Trochu jsem se nedávno nudil a tak si čtu novinky z českého zdravotnictví, a co se nedovídám: soudruzi z VZP prý plánují zvýšit počet
praktických lékařů v příhraničních oblastech a jiných méně atraktivních lokalitách.
Čtouce tento mediální výplod pana Tichého, tiskového to
mluvčího VZP, rozesmál jsem se věru, až jsem se za břicho popadal. Tak soudruzi
plánují. Je mi sice záhadou, proč tak činí, protože ještě včera tvrdili, že „doktorama
můžeme přece dláždit“. Nyní už tak nějak přiznávají, že s tím dlážděním to
nebude až zas tak horké a dokonce, že někde je dokonce doktorů nedostatek. Vzhledem
k tomu, jak vysoce politicky citlivé téma to je, musejí na tom být
soudruzi opravdu bledě.
V tomto kontextu se mi vybavuje nedávný příběh jedné
stařenky (po hříchu modelový a ne ojedinělý) z mého rodného města. Mé
rodné město sice není ani v Sudetech, ani nepatří mezi neatraktivní
sociálně vyloučené lokality, je to v okrese Olomouc, čili podle soudruhů
z VZP by tam péče měla být OK. Stařence se nějak točila hlava a měla sem
tam palpitace. Obvoďačky léčba nějak nezabírala, a tak ji poslala do
okresního města, protože interna v našem městě přestala už dávno fungovat.
Babička žila sama, byla chudá, a tak nejschůdnější cestou do okresního města
pro ni byl vlak. Jenže v našem městě jsou nástupiště taková, že do vlaku musíte
udělat krok aspoň půl metru nahoru, protože nástupiště je jenom nahromaděný
štěrk de facto v úrovni kolejí. Vlak přijel a milá babička chtěla nastoupit.
Jenže se jí zatočila hlava, spadla ze schodku, naryla si hubu a než se
vzpamatovala, vlak odjel. Pravda, nádražáci jí aspoň pomohli, aby pod ten vlak
nespadla a otřesenou ji posadili na lavičku s lamentováním, že si má bába dát
většího bacha a nelézt tam, kde na to nemá. Druhý pokus už babka nepodstoupila,
protože by to nezvládla, čili si místo interního vyšetření odnesla z nádraží rozšklebený
krvavý šlinec na obličeji a šourala se zpátky domů. Opakované pokusy o to, aby
jí obvoďačka napsala sanitku, skončily fiaskem (chodit může, příbuzné má a
obvoďačka se přece nenechá buzerovat od VZP a nebude platit babce taxík ze
svého) a tak milá babka dlela doma navzdory zhoršující se symptomatologii.
Jednoho dne už babka ze svého bytu nevylezla. Sousedi ucítili smrad a zavolali
policajty, kteří babku nalezli již v určitém stadiu rozkladu v louži
zvratků moči a fekálií. Babka bohužel byla tak chudá, že neměla ani na telefon
a když se jí udělalo špatně, neměla koho zavolat, ale to jsou jenom spekulace.
Prý dostala mozkovou příhodu a ležela na podlaze několik dnů, než dehydratace a
pokračující základní onemocnění a následný rozklad mrtvého těla udělaly své. A
tak skončil jeden příběh o levné, dostupné a spolehlivé zdravotní péči, kterou
nám tu skrze chytré zákony zajišťuje sociální demokracie v čele se soudruhem
Němečkem a dalšími šnajdroidy. Funkčnost a adresnost našeho zdravotnictví a
potažmo i sociálních služeb (pod které bezpochyby spadal transport stařenky k
lékaři) v naší společnosti nemohou být demonstrovány lépe.
Ale vlastně…mohou. Městečko Trnávka, asi před desíti lety.
Můj kolega si se svojí manželkou a tchánem užívali nemnohý víkend odpočinku na
své chalupě. Po obědě si najednou tchán počal stěžovat, že ho nějak pálí po
dobrém obědě žáha, je unavený, špatně se mu dýchá a chce se mu spát. Můj kolega
zkušeným uchem zaslechl charakteristický zvuk, takový, co si nespletete – vlhké
fenomény počínajícího edému plic a pochopil, že je zle. Nejdřív, že tchána
rychle ho odvezou do Brna, ovšem tato myšlenka se brzy ukázala býti
neuskutečnitelná, protože tchán brzy zmodral a upadl do bezvědomí při masivním
infarktu myokardu. Nu což, začneme resuscitovat a voláme RZP. Jenže tady nejsme
v Praze ani v Brně, tady jsme v okrese Moravská Třebová. A okres
Moravská Třebová má v tu chvíli nejen totálně vybrakovaný a téměř nefunkční
špitál ale taky pouze jednu jedinou sanitku RZP on duty (pšššššt, to se prej
vohnoutům pod hrozbou vyhazovu nesmělo říkat). A ta zrovna podle operátorky
byla u jiného případu. Takže volat 112 je asi stejně plausibilní jako volat do
záchodové mísy, na dvacetiminutovou dojezdnost ze zákona můžete v klidu
zapomenout, protože krajští soudruzi přece dodržovat zákony nemusejí, zákony
jsou v Kocourkově jen pro plebz. Nu což, pokračujeme v resuscitaci, třeba se to rychlíkům podaří vyřešit rychle. Zpočátku se
to i trochu daří, obličej opět na chvíli nabude růžovou barvu, ale postupem
času kolegovi dochází, že tahle resuscitace dobře neskončí. Po asi hodině
(sic!) systém přece jen zafungoval. K domu si to přihasila převozová
sanitka a z ní se ladným krokem vykolébala asi 70-letá praktická lékařka,
co sloužila LSPP.
„Honem, paní doktorko, vemte si intubační set, máme tady
pacienta v bezvědomí, pravděpodobně kardiogenní šok asi po infarktu,
budeme intubovat!” Tou dobou byl pacient už
stejně mrtvý, ale aspoň ho nějak odvézt a zachovat dekórum před
manželkou, že jí otec umřel, nepotřebuje teď vědět, říkal si kolega.
„Hm, no jo, pane doktore, ale to já jsem nikdy nedělala…“,
zašvitořila lékařka bezelstně. Hm, no co a máte ho aspoň v tý sanitce? Asi
jo. Tak mi ho přineste, prosím. Ambuvak doufám máte. To jo.
Inu, jsou oblasti, kde si krajští soudruzi, nelámou hlavu
ani se zajištěním dostupnosti základní urgentní péče. Vlastně lámou: „Doctors
urgently needed!“, plat – 3.2 hrubýho plus přesčasy (možná), sem tam kopanec do
prdele, vydírání a nezákonné požadavky na vícepráce a navrch pár trestních
oznámení nebo žalob za zanedbání péče v důsledku laxního přístupu soudruhů
k materiálně-personálnímu zajištění jako bonus track. Pokud jste
dostatečně blbý, dáme vám náborový příspěvek 50 000, který si ovšem následně
vezmeme zpět krácením platu. Ale musíš se nám upsat aspoň na 5 let, jinak všechno
vracíš plus úroky. Víš, my bychom ti rádi dali víc, ale nemůžeme, však se
podívej, uklízečka a další občané se mají v tomhle státě taky špatně.
(OK, bolševici, tak si zaměstnejte uklízečku a další občany,
vy musíte nejlíp vědět, jakou péči chcete zajišťovat a poskytovat.)
Navzdory těmto historkám, má Česká republika statisticky hned
po Řecku a Rusku jeden
z nejvyšších počtů lékařů na počet obyvatel na světě. Statistiky OECD
i statistiky WHO se skví úspěchy českého zdravotnictví a soudruzi z VZP
vypadají, jakoby provozovali jeden z nejúspěšnějších zdravotnických
podniků vůbec: hodně doktorů, nízký podíl výdajů na HDP, nejvyšší počet návštěv
na obyvatele, nejvyšší počet MRI přístrojů na počet obyvatel, počet
chirurgických robotů převyšuje v přepočtu na obyvatele jejich počet
v USA, vysoký počet transplantací, vysoký počet endovaskulárních výkonů, o
vybavení, které se do našich špitálů koupilo za evropské dotace, se mnohdy
nesní ani daleko rozvinutějším zemím třeba takový CyberKnife, co si ho
ostravská fakultní nemocnice koupila od neznámého zprostředkovatele asi za
dvojnásobek ceny než John Hopkins Hospital v americkém Baltimore.
Zaměstnanci ÚZIS každoročně promění vodu ve víno tak jak
byli zvyklí předchozích 60 let, novináři data převezmou a pějí samou chválu
(taky jako předchozích 60 let), jak to soudruzi z Ministerstva
zdravotnictví a VZP dobře vedou, data se také pošlou na OECD a WHO a dále se
interpretují tak, jakoby si zmíněné organizace, když něco o českém
zdravotnictví napíšou, dělaly vlastní průzkum. Jak je to ve skutečnosti ale
nikdo neví, což se projevilo, když se statistická mašina na úspěchy
bolševického zdravotnictví trochu zadrhla, když se při akci „Děkujeme
odcházíme“ soudruzi i přes všechny své velestatistiky najednou nemohli dopočítat,
kolik těch dochtorskejch hajzlů vyděračskejch vlastně mají.
Otevřené přiznání, že zdravotní péče v některých
regionech není, a to dokonce ani ta úplně základní, znamená, že už to musí být
už opravdu dost průser. Ono na jedné straně je dobré, když doktor není
k dispozici, protože pro bolševika je to takový čtvrtý pilíř důchodového
pojištění. Důchodce, který nemá doktora v dosažení, s vyšší
pravděpodobností umře, a tudíž mu stát nemusí platit důchod, jen si od něj
vezme zdravotní a sociální daň, když ještě pracuje, aby mohl krmit úředníky a
multi-kulti komunitu volebních klientů. Málokterému bolševickému vohnoutovi
ovšem tohle dojde dřív, než něco opravdu potřebuje.
Na druhé straně tu ovšem máme lokální bolševické feudály
(nebo zastupitele, chcete-li), kteří v postižených lokalitách řvou
a někteří novináři na to dokonce slyší. Jednak se do takových lokalit
nestěhují lidi, což jim přináší signifikantní změny demografického složení
obyvatel a rozpočtové určení daní je, kurva Halík, signifikantně nižší a jednak
nemají, na koho by svedli své povinnosti. Každý z vesnických obvoďáků si zažil
už minimálně jednou situaci, kdy za ním přišla dišputace
zastupitelstva obce: víš, dochtore, vona ta stará Vomáčková má na zahradě
bordel, chodí po vesnici, vyřvává, je špinavá a strašně smrdí. Hele dochtore,
udělej s ní něco, nech ji zavřít do blázince, ať máme klid. Ale Karle,
vono Vomáčkový nic není, jen je to podivínka ale jinak netrpí žádným
onemocněním. No to seš teda pěknej hajzl dochtore, takhle trápit slušný lidi! Nemít obvoďáka na vesnici, je pro lokální feudály smůla, protože
obvoďák, i kdyby to byl úplný blb, minimálně přináší do vesnice peníze na
sociální služby, které na něj obecní zastupitelstvo rádo přehodí. Pak mají
peníze na obecní policii a můžou si plnit kasičku výpalným jako v Lázních
Bohdaneč a nemusejí se starat o bábu, co potřebuje dojet do okresního města na
interní vyšetření.
Přes všechny ty statistické úspěchy bolševického hospodaření
ve zdravotnictví mají soudruzi trochu problém. Praktici totiž nejsou. Důvody,
proč nyní nejsou, lze hledat v opatřeních, které se provedly v průběhu 90.
let. Nejprve došlo k privatizaci celé sítě praktických lékařů až na pár
výjimek, což bylo v roce 1993-94 a následně došlo k zavedení
kapitační platby. Praktik tak nedostává peníze za práci, kterou udělá, ale
dostává fixní platbu na hlavu (jejíž základní sazba je nyní kolem 50 kč) za
každého registrovaného pojištěnce. Následně se, pod tlakem lobby praktických
lékařů ale především za souhlasného mručení soudruhů z VZP a Ministerstva
zdravotnictví upravila doba postgraduální přípravy na atestaci
z praktického lékařství na nesmyslně dlouhou dobu (samozřejmě, obstrukce
ve vzdělávání jsou prvoplánově pro soudruhy z VZP vždy lepší, protože tím
míň doktorů má na něco papír a tudíž to soudruzi z VZP nemusejí platit) a
tak ministerské údy úřednické vyjdou velmi rády vstříc jakékoli kravině, kterou
chce pražská profesorská a jiná spřátelená lobby a která přirozeně, jak jinak,
činí vzdělání delší a nákladnější.
Vezmeme si takového medika, který skončí fakultu a touží se
stát praktickým lékařem. Tak za prvé – zatímco elévové, kteří si zvolili
ostatní odbornosti, dostanou pracovní místo ve špitále, budoucí praktik žádné
takové místo nedostane (téměř všichni jsou privátní a pokud to není jejich
rodinný příslušník, neexistuje důvod, proč by jej měli vychovávat), ale čistě
teoreticky se může vzdělávat v jednom ze základních oborů (chirurgie,
interna) a následně si po atestaci pomocí dodatečného kurzu doplnit (či
spíše vysedět) povinné stáže, složit další atestaci a stát se praktikem. Pro vzdělávajícího
se praktika to ovšem znamená minimálně půl roku nedostávat plat a tudíž musí
mít takový adept něco našetřeno, což pochopitelně nemá každý. Snad jedinou
výjimku zde představují zdravotnické řetězce (Moje ambulance a.s. a další),
které eventuelně budoucího praktika vezmou pod svá ochranná křídla a nechají ho
si atestaci a stáže doplnit a přitom ho platí. Nyní zde máme již hotového
praktického lékaře – proti ostatním odbornostem už musel vydat minimálně půl
roku své životní náklady plus cenu stáží, která je sice relativně zanedbatelná,
ne ovšem pro mladého lékaře s holou řití. To způsobilo, že svého času
v polovině minulého desetiletí atestovali cca 4 (sic!) praktičtí lékaři
ročně, což věru není plausibilní počet, který by zajistil obnovu stávajících
asi 5 300 praktiků, což je asi 1/35 potřebného reprodukčního počtu
uvážíme-li, že praktik funguje nějakých 40-45 let.
A přicházejí další problémy. Praktik, který právě odatestoval,
musí někde najít práci. No možná má nějaké rodiče, kteří provozují ambulanci
PL, nicméně je pravděpodobnější, že nikoho takového praktik nemá. Tak mu, pokud
nechce do konce života dělat pucfleka panu Potyszovi za pár korun, nezbývá nic
jiného, než si najít nějakého starého kolegu, od kterého živnost koupí - dnes
už jsou naštěstí prakticky všechny ordinace praktiků převedené na s.r.o., takže
s tím je minimum byrokracie. Cena takové ambulance, která by ale
odpovídala praktikově investici (už půl roku žije o chlebu a vodě a šetří, jak
může) je věru vysoká – lepší ordinace ve velkých městech mají minimální cenu 4
miliony a měsíční obrat asi 180-200 tisíc korun, při nákladech typicky okolo
50-60 tisíc (při zakoupení přístrojů ale i mnohem víc), oportunitní zisk před
zdaněním je tedy okolo 130 000 Kč a zkuste si vzít loan calculator a
spočítat měsíční splátku úvěru s úrokem 9% na 10 let. Otázka zní, kolik
budete moci počítat, že vám zbude platu po zdanění a zaplacení zdravotního a
sociálního pojištění splátky úvěru, dalších odvodů a úložky bokem na horší
časy. Mně to vychází na 40 000 Kč, což se možná bolševickému vohnoutovi co
nic neumí a ledva odmaturoval, zdá jako pohádkově vysoká mzda ale každý
potenciální obvoďák si spočítá, že tohle se mu teda nevyplatí. Jednak mu jen o
trochu nižší plat nabízejí řetězce, kde sice musí vydělávat na chléb vezdejší
také svého managora a majitele, ale zase je volný jako pták, může kdykoli vzít
kramle a přestěhovat se třeba do Německa a jednak podnikatelský úspěch není
nikterak zaručen, protože těch 40 000 si vezme jen tehdy, půjde-li vše
velmi dobře: nepřijde o pacienty, nebude mít průser se soudy a trestními
oznámeními (praktický lékař je třetí nejrizikovější skupinou po gynekolozích a
psychiatrech) a taky pokud mu soudruzi z VZP nepřijdou a neseškrtají body
za půl mega. Pak se může stát, že díky tlaku konkurence, a regulačním opatřením
soudruhů z VZP se jeho plat scvrkne třeba na nulu nebo bude muset do
podniku něco doplatit. Ale pokud bude pracovat víc a mít ve své práci úspěch,
nedostane díky regulačním opatřením soudruhů z VZP navíc ani korunu –
pokud udrží vysoký standard, projeví se jeho snažení nejdřív za 2 roky. Je
otázkou, za kolik svůj podnik prodá za nějakých 40 let, nicméně praktik je
mladý, chce založit rodinu a prachy nepotřebuje až mu bude 70 let ale hned.
Můžeme také bláhově doufat, že čerstvý praktik si třeba
otevře ambulanci někde na vesnici, kde by o něj měli zájem a nabízejí výhodné
podmínky. Otevřete si ambulanci a zařídíte smlouvy s pojišťovnou a pak
přijde problém. Když specialista, který začíná v soukromé praxi, dostane
za každého pacienta, kterého ošetří, určité množství peněz podle výkonů,
například 700 Kč, pokud má nasmlouvané slušné portfolio péče, slušné znalosti a
slušné pacienty. Denně ošetříte cca 20-25 lidí, čili se dá snadno spočítat,
kolik po všech regulacích dostanete a záleží jen na vaší šikovnosti, jak
dokážete konkurovat v okolí. Ovšem praktický lékař to má jinak: přijde za
ním pacient, zaregistruje se a … praktik za něj dostane 50 Kč (při prvním
kontaktu je to trochu více ale ne zas o tolik). Ovšemže, za další měsíc dostane
dalších 50 Kč a za další měsíc dalších ale nájem, sestru a další režii musí
obvoďák platit hned a ne až za rok. Má to i své pozitivní stránky, protože na
rozdíl od specialisty si praktik může dovolit odjet na dovolenou, aniž by tím
utrpěly jeho příjmy. To je důvod, proč se ordinace obvoďáků prodávají tak draho
(protože nové lze otevřít jen s velkými kapitálovými rezervami) a proč
poté, co na vesnici zanikne ordinace praktického lékaře, nikdo nepřijde a znovu
si ji neotevře, byť by dostal nájem od obce za korunu (což většinou nedostane).
Navíc je vůbec otázka, zda všichni obyvatelé obce budou u něj zaregistrováni –
mladí dojíždějí za prací do města a mají tam už obvoďáka svého. Ordinace
obvoďáka přitom, aby se uživila, potřebuje minimálně 1500 zaregistrovaných
pojištěnců. Takže opět počítejme – obec s cca 2000-3000 obyvateli,
z toho je cca čtvrtina důchodců, kteří jsou jasní klienti ale co zbytek?
Mladí k vám nepáchnou jak je rok dlouhej a navíc mají obvoďáka ve městě a
na ošetřování dětí, kterých může být v obci tak 20%, nemáte atestaci. Čili
se vám počet klientů scvrkává na nějakých 600, maximálně 1000. Ta ordinace
živořila už předtím, když tam byli zaregistrovaní všichni, a pokud jednou ztratí
pacienta a ten se zaregistruje a zařídí jinde, je těžké jej získat zpět. A má
cenu otevírat praxi kvůli 500 přestárlým babkám, které jsou u vás pečené
vařené? Inu, to je sakra těžce vydělaných 50 korun kapitace (za přestárlou
babku je ve skutečnosti částka vyšší ale ani tak se to nevyplatí). Průměrných
10 návštěv babiček měsíčně to na návštěvu dává cca 12 korun od soudruhů
z VZP. Srovnejme tyto peníze s tím, co si za podobnou návštěvu řekne
advokát.
Jen o něco málo jiná situace je v tzv. sociálně vyloučených
lokalitách, typicky Ústecko. Tam by sice různých potenciálních simulantů,
lemplů a jiných nemakačenků, kteří jsou u vás denně a vyžadují neschopenku,
bylo dost a ani nemusíte mít problém rychle naplnit minimum 1500 registrovaných
pojištěnců, ale zase na druhou stranu za stejnou kapitaci při stejném počtu
registrovaných pojištěnců budete muset odvést cca 4x – 5x víc práce než
praktický lékař ve vilové čtvrti v Praze na Haunspalce nemluvě o forenzním,
zdravotním a jiném riziku (například že vás nějaký člen minority vezme
baseballovou pálkou po hlavě poté, co mu odmítnete vydat už dvacátou
neschopenku se kterou pak operuje u trestního soudu za krádeže). Navíc je
problém žít v takové lokalitě, vaše děti budou muset chodit do školy
s multi-kulti minoritou a jejich šance na slušné vzdělání tak konverguje
k nule. Nehledě na pouliční kriminalitu a další podobné kolaterální
benefity, kterých se vám při soužití s tamními vohnouty dostane mírou
vrchovatou. To teda opravdu člověk nemusí.
Je tedy zcela bez jakékoli diskuse, že za dnešní
katastrofický nedostatek praktiků v některých lokalitách je přes některé
objektivní faktory odpovědné především Ministerstvo zdravotnictví a VZP, které
v 90. letech ve snaze na této péči ušetřit, zastropovalo péči
prostřednictvím kapitační platby a zcela nesmyslně prodloužilo dobu vzdělávání
praktiků.
Pro vesnické praxe je přitom přijatelný model tzv.
„joint-practice“, který je provozován v některých civilizovaných zemích.
Jde o to, že praktik, který je na vesnici v odloučené lokalitě, nedostává
zaplacenou pouze kapitační platbu, ale dostává zaplacené i mnohé další služby,
které dokáže své klientele poskytovat z jiných oborů medicíny. Pro německé
nebo rakouské pojišťovny není potom problém, aby obvoďák dostal zaplaceno za
to, že udělá ultrazvuk nebo rentgen a sám si ho odečte (ačkoli kvalita práce
jistě není stejná jako když to dělá rentgenolog nebo traumatolog
s dvacetiletou praxí), aby měl vlastní laboratoř (ceny laboratorních
automatů jdou hodně dolů a pro šikovného obvoďáka by to byla dobrá investice) a
měl to zaplacené, aby uměl a dělal malé chirurgické výkony (aby dítě od sousedů
nemuselo jet 50 kilometrů kvůli tržné ráně na hlavě), strhnout podebraný nehet,
napravit zlomeninu, neurologické a ORL vyšetření, paracentézu bubínku, incisi
paratonzilárního abscesu, aby s malým dítětem nemuseli rodiče v noci
jet 100 km, kde je nejbližší ORL pohotovost, aby mu někdo zaplatil, když je
třeba vést překotný porod doma a podobně. Vesnický obvoďák tak v odloučené
lokalitě dokáže i na malém množství pojištěnců „vyrejžovat“ mnohem víc peněz
tím, že rozšíří spektrum nabízené péče a učiní ho pro lidi z odloučených
lokalit dostupnější. K samozřejmosti takové soukromé praxe by měla patřit
i dopravní služba, aby bylo možné nemocného případně zavést do špitálu, když na
to babka na vesnici nemá peníze a krajští soudruzi naplánovali, že do vesnice
pojede jeden autobus týdně. Pokud počítáme, že soudruzi z VZP utratí na jednoho
pojištěnce asi 22 kKč ročně, obvoďákovi by stačila třetinová částka ročně na
to, aby hravě pokryl odloučenou lokalitu s 500 pojištěnci. Za to se snadno
uživí obvoďák, 3 další zaměstnanci (2 sestry a 1 saniťák) a o lidi bude
postaráno opravdu kdekoli i v počtu malém.
Jenže podobná služba v Kocourkově bude fungovat jen
stěží. Asi existuje pár praktiků, kteří tuto službu poskytují zdarma a na své
riziko jako součást svého zaujetí pro medicínu ale pro VZP je nejlepším
partnerem takový lékař nebo lékařka, který je blbý jako štoudev, jeho
diagnostické schopnosti jsou nulové, ale zase vykazuje na faktuře malé částky a
proto ho soudruzi z VZP milují. Pokud by se nějaký idealista přece jen
chtěl pokusit hlavou prorazit zeď, nesetká se pouze s arogancí a nezájmem
ze strany VZP a dalších zdravotních pojišťoven ale také s velmi odmítavým
postojem specialistů a jejich odborných lobby, kteří si přirozeně chrání své
know-how. Soudruhům z VZP sice žádný zákon nebrání, aby
v odůvodněných případech platili, co je třeba, ale právě postoj odborných
společností je pro ně univerzální výmluvou, proč něco takového žádnému
praktikovi nepovolit. A v ceně tzv. „sdílených výkonů“ zase lobby praktiků
podráží nohy specialistům, čili pokud by se praktikovi při poskytování péče,
která není úplně jeho oborem, stane něco špatného, bude u soudu za to
ukřižován, čili se mu to, i kdyby chtěl a uměl to, nevyplatí.
Na druhé straně si představme praktika, který hodně
investoval a umí poskytovat opravdu široké portfolio péče z mnoha oborů.
Jaká by pro něj byla motivace dělat obvoďáka někde v Kocourkově za pár
korun? Takový odborník má šanci se uchytit všude na světě, v Německu ve
Velké Británii a všude jej přijmou s otevřenou náručí a zajistí mu podstatně
jiný lifestyle. Neexistuje pro něj žádný racionální důvod se nechat buzerovat
bolševiky z VZP. Z toho lze spolehlivě usoudit, že soudruhům z VZP
se naplnění zákonných požadavků na zajištění péče jen tak nepodaří a asi to
opět dopadne tak, že se změní zákon v tom smyslu, že vohnout má právo na
dostupnost lékaře půl hodiny letu stíhačkou Jas-39 Grippen, čímž budou zákonné
předpisy opět v souladu s realitou.
A propos … jeden takový praktik přes všechna protivenství
v Čekoprasečáku prokazatelně existoval. Jmenoval se doktor Bohumír Doul. Jeho
mediální kauza už dávno zapadla a v pamětích bolševických vohnoutů byla
nyní přemazána strachem z běženců a šíření islámu (na margo zdejších debat
– bolševický vohnout se bojí hlavně toho, co nikdy v životě neviděl na
vlastní oči). Nicméně Doul byl právě jeden z těch nadšenců, který
provozoval soukromou praxi ve Vacově a okolí, což je prdel zakopaná kdesi na
Šumavě, kde je to do pořádné nemocnice 70 km. Doul byl známý tím, že jeho
znalosti přesahovaly průměr a péče pak obvyklý rámec péče poskytované
praktickými lékaři především do ortopedie, chirurgie a traumatologie (což je
výhodné uvážíme-li že praktikoval poblíž turistických center). Doul také nebyl
líný pro své pacienty provozovat pohotovost prakticky 24 hodin denně 7 dní
v týdnu a 365 dní v roce a jako osamělý a ovdovělý člověk měl
medicínu jako jediné životní vyžití. Dá se říct, že medicíně obětoval vše. Dr.
Doul také, jak už bylo zmíněno u „joint-practice“ provozoval i dopravní službu
a zdravotnické zásobování (lékárnu provozovat nemohl, ale jsem přesvědčen, že
lidem léky „na černo“ vydával), čili provozoval přesně tu praxi, kterou lidé
v tamní lokalitě potřebovali a podle mě řadu výkonů dělal lidem zadarmo,
aniž za to od soudruhů z VZP viděl byť jedinou korunu.
Jenže tím, že na sebe navázal velké množství činností,
vystupovala jeho praxe z obvyklých statistik, čili soudruhům z VZP
jeho praxe ve statistikách blikala. Ano, soudruhu řediteli, von sice Doul je
dobrej doktor, to jó, lidi ho maj rádi a jsou spokojení, ale von taky, ta svině
vyděračská, na tom zase hodně vydělává! A rejžovat a paraztitovat na zdraví
lidí, to je přece nemravné! Já myslím, pane řediteli lokální VZP, že bysme ho
měli jako pořádně zmáčknout, aby si tolik nevyskakoval! To přece nemůžeme
potřebovat, aby nám tady každej z těchhle ňoumů každej měsíc vyúčtoval 2
melouny, kampak bysme jako přišli, to musíme zarazit!
A tak Doula zarazili…a dorazili. Nejdřív mu napočítali za
2.5 milionu údajně neoprávněných výkonů, následně na něj podali v roce
2005 trestní oznámení, neplatili mu a vypověděli obratem všechny smlouvy na
dopravní služby a další činnosti a oholili jeho praxi na kost. Vyvíjeli
všelijaké možné tlaky, aby to Doul nedal k soudu. Doula samozřejmě
nezapomněli očernit ani v místních novinách a před jeho pacienty. Doul
odolával 2 roky, ale pak ho neustálá šikana finančně zruinovala a psychicky
zlomila, musel si půjčovat i na platy zaměstnanců. A tak se 11. července 2007
zastřelil na regionální pobočce VZP v Prachaticích před zraky jakési
místní úřednice.
Ačkoli hledal MUDr. Doul nějakou pomoc u „nezávislých
médií“, ta jeho kauzu beze zbytku vytěžila až po jeho smrti. Jak uvedl redaktor
TV H@vna, arcizmrd Klíma, před tím to pro něj byl „jen
takový obvyklý nářek českého lékaře“. Oh yeah! Dochtor, ta svině vyděračská, furt naříká, jak by chtěl zaplatit, ale my v novinách přece víme, že má dost! Po Doulově smrti ovšem parazitování na jeho
mrtvole přesáhlo míru, která předčila veškeré obvyklé novinářské hranice ad
nauseam.
Soudruzi z VZP následně vydali prohlášení, ve kterém
tvrdili, že skutečný důvod sebevraždy není znám.
Myslím, že citace Doulova dopisu na rozloučenou, ve kterém důvod k sebevraždě
komentuje, je vskutku velmi vágní: „Já, MUDr. Bohumír Doul, prohlašuji, že
jde o suicidum čistě bilanční. Ve skutečnosti je vrahem totalitní, arogantní i
vyloženě zločinecká organizace VZP. Je to stát ve státě, který dovoluje trestat
snahu a pronásledovat sebemenší úspěch. Nedovolte už kruci konečně, aby
zdravotníci, nesoucí veškerou odpovědnost a zejména často úplně bezbranní
nemocní, byli vystaveni zlovůli této nebezpečné a zavšivené organizace.“
Bolševičtí fízlové, kteří se obvykle rádi pyšní takovým skalpem
a nebyli schopni za 2 roky přípravného řízení sepsat ani obvinění, tentokráte
mlčeli jako zařezaní. Vyšetřovací spis se dokonce stal pro lačnící novináře nedostupný, ačkoli jindy se s podobnými informacemi čile mezi
policií a novináři obchoduje. Buď byli tak líní, že v přípravném řízení
nepodnikli vůbec nic, ale spíš to vypadá, že ač pečlivě hledali, tak za 2 roky
nebyli schopni na Doula nic najít. Přitom měli úkol lehčí než pro cvičenou
opici. Pokud soudruzi z VZP dodali rodná čísla a osobní data pacientů, na
kterých Doul údajně vykazoval neprovedenou péči, stačilo se pacientů zeptat,
zda byla péče skutečně provedena. Pokud by našli nesrovnalosti a svědky, tak ho
mají, je to úkol pro úplného blba, i kdyby udělal jen policejní školu. Jenže ani
za 2 roky nic nenašli a státní zakázka zněla zavřít za katr. A žádný svědek
znamená, že výroba pachatelů se nekoná. Tak se to aspoň bude protahovat, Doul
se bude zvát opakovaně na výslechy, utratí majlant za advokáta, eventuelně se
podá návrh na vazbu, sice na něj nic nemáme, takže nám to prokurátor, co je při
smyslech, neschválí, ale na obyčejného doktůrka to bohatě stačí. Když přitlačí
soudruzi z VZP z druhé strany a omezí mu cashflow, tak ho to zlomí,
ať už něco spáchal nebo ne. A stěžovat si doktůrek může tak akorát na lampárně,
však my ho už naučíme žít z cizího neštěstí!
Vacovští a obyvatelé okolních vesnic na tom samozřejmě
výrazně vydělali, nyní tam mají hodnou praktickou lékařku (a to mohou mluvit o štěstí), která sice z
úředních statistik nevyčnívá, vykazuje málo peněz soudruhům z VZP, ale má
otevřeno celých 11 hodin týdně, víc ani hovno. Vše dobře dopadlo, hurá, péče je
zajištěna.
Pokud bylo Doulovým cílem poukázat na zločinné praktiky
soudruhů z VZP (a ty bezesporu zločinné jsou)
nebo vychovat bolševické parazitní vohnouty (jeden z obyvatel Vacova
hodnotil sebevraždu dr. Doula jako podobnou sebevraždě Jana Palacha), tak hodnotím
jeho suicidium jako naprosto zbytečné. Bolševické vohnouty, základ české
socialistické společnosti, voliče soudruhů Sobotky, Topolánka, Paroubka a
Babiše, nikdo nepředělá. Ten ksindl co sedí ve VZP, je jen věrným
reprezentativním obrazem toho, co sedí v českých obyvácích. Lemry,
alkoholici a nemakačenkové, co si myslí, že kdyby jim ostatní neházeli klacky
pod nohy a doktoři neparazitovali na jejich neštěstích, byli by z nich
nejspíš prezidenti. Taková svoloč bude lidem, kteří něco umějí a dokonce na tom
vydělávají, závidět každou korunu a to platí zejména tehdy, jde-li o lékaře.
Tu práci o nocích, kdy se Doul kodrcal svým omláceným Trabantem po Šumavě
k pacientovi, samozřejmě Doulovi nikdo z těch ksindlů závidět nebude,
dokonce někteří budou uznale kývat hlavami – ano je správné, když doktor, svině
vyděračská, pracuje zadarmo. Bolševičtí paraziti si rádi berou z cizího ale
běda chtít nějaké peníze, to je zle. Doulův případ demonstruje velmi názorně
stav českého zdravotnictví – nicméně Doul není jediný. Vzpomeňme na nedávnou
sociální popravu a špinění primáře dětského oddělení nemocnice Klatovy dr.
Havránka (ještě vůbec předtím, než fízlové jeho kauzu vůbec dovedli do konce,
čímž mu mimochodem znemožnili spravedlivý proces ale to je v prasečáku jedno),
celou řadu mladých neatestovaných lékařů, kteří byli, ač zcela bez atestace a
nepřipravení, v nesprávnou dobu na nesprávném místě, protože soudruhům
bylo zatěžko sehnat a zaměstnat za slušný peníz lékaře kvalifikované (zde
a zde).
Nebo MUDr. Roberta Zodla, který kvůli právní šikaně sluníčkové maminky zemřel
na akutní infarkt myokardu, aby mohl později dostat zlatý záchranářský kříž od
prezidenta. No nic, jeho mrtvolu média taky plně
zužitkovala, aniž by měla sebemenší problém s ochranou jeho osobnosti.
Za ta léta jsou tu možná stovky dalších podobných případů.
Máte, kolegyně a kolegové, z výše uvedených příkladů pocit,
že je nutné bolševickým soudruhům pro jejich vohnouty v Kocourkově za
těchto podmínek cokoli zajišťovat? Já ne.
02.08.2015 Challenger