Berte tuto krátkou úvahu jako rozsáhlejší provedení pozvánky na
besedu
s Petrem Machem na téma vystoupení z EU, která se uskuteční dne 28.11.
v Jindřichově Hradci. Já sám nejspíš nedorazím, protože mám až do večera
nějakou práci, ale rád povzbudím mysl čtenářů D-F what-if scénářem.
Otázka zní: Co by se stalo, kdyby se v ČR dostala k moci politická reprezentace,
která by zemi odpojila od EU?
Odpověď: Nestalo by se vůbec nic.
Prvně je třeba si uvědomit, že odpojení od EU není krok, ale proces.
Bylo by zapotřebí změnit zákony, vypořádat majetkové vztahy s institucemi
EU a ukončit běžící projekty. V restauraci U Huberta na Hluboké by se uvolnil
ten stůl, co u něj provozuje kníže Pavel svou dotační přerozdělovnu a celé
by to nějakou dobu trvalo. Pokud se tedy někdo obává, že by se ze dne na
den v jeho mysli vytvořilo žlutomodré vakuum, obává se marně, bude mít
určitě spoustu času se tomu přizpůsobit nebo se odstěhovat.
Celý proces odpojení by byl patrně jen o málo rychlejší než současný
úpadek EU. Země EU neprosperují. Vyvíjejí se stejně jako země RVHP. EU
nejdřív chtěla dohnat a předehnat, pak udržet krok, pak neztratit stopu
a teď už nemá vůbec žádný směr. Politici s pohledy plnými naděje pohlížejí
na růst HDP v řádu desetin procenta jako na první signál blížící se prosperity,
aby se hned následující kvartál dozvěděli, že to nebylo světlo na konci
tunelu, ale mžitky před očima znuděného byrokrata. Do pěti let přijde obrodný
program "perestrojky" evropských institucí, která bude řízena shora stejně
jako její východní vzor a pak už bude jen konec.
Kromě toho, že EU je neúspěšná, je také bezperspektivní. Politická reprezentace
EU není schopna pojmenovat opatření, kterým by zvýšila konkurenceschopnost
celku nebo jeho částí, učinila EU pružnější a všechno co řeknou, jsou jen
fráze a nesmysly, kterým nevěří ani v okamžiku, kteří je říkají. I kdyby
taková opatření pojmenovali, stejně nebudou fungovat, protože se jedná
o stále stejný problém: prosperitu nelze nařídit a regulace netvoří žádné
hodnoty. Podobně jako se o komunistických papaláších v roce 1989 říkalo,
že jejich vize je "dobrý každý den", je EU a její byrokraty nejrůznějších
úrovní dobrý každý den, kdy jim unie zabezpečuje klidnou nesmyslnou pozici.
O to, co bude za rok či pět let se moc nestarají, důležitý je "klid pro
tuto dobu". Sem tam se dopustí nějakého "komuniké", kde popíší, co by se
mělo všechno udělat, aby to bylo správně, sejde se podivná komunita lidí,
kteří desítky let dělají jen politiku, vzájemně si zatleskají a ten další
dobrý den tak právě smysluplně uplynul.
Konec EU již probíhá, jen se o tom nemluví.
Existuje jedna věc, kterou EU zvládla dobře. Vytvořila v občanech dojem,
že bez ní nic nepůjde. Na budovách, autobusech, vlacích, na mnoha různých
věcech ve svém okolí najdeme informaci, že byly pořízeny za peníze EU.
Dokonce existují komise, které dohlížejí, že na dotovaných projektech je
předepsaným a dostatečně zřejmým způsobem vyznačeno, kdo na ně natiskl
prachy. Dotace jsou silným argumentem, proč veřejnost EU akceptuje jako
nutné zlo nebo dokonce nutné dobro. Při bližším pohledu i méně bystrým
okem vyjde najevo, že logo cizího nestátu najdeme zejména na objektech,
které nejsou konkurenceschopné. Například vlaky, autobusy MHD, cyklostezky,
různá nízkoprahová sociální multikulturní centra a další šrot, který generuje
větší náklady než přínos. Kdyby den ze dne dotace na tenhle bordel zmizely,
tak by prostě jen zanikla nepotřebná věc.
Nastal by odliv cizích firem z ČR? Ani omylem. Ve skutečnosti je v komerční
sféře úplně jedno, zda nakupuje a prodává v EU nebo mimo ni. Vaše auto
nebo počítač, na kterém sledujete tento text, jsou z nezanedbatelné části
vyrobené v Číně. Čína není v EU, stále je to atraktivní obchodní partner,
podobně jako Indie nebo Vietnam. Možná by se našlo nějaké minoritní procento
podnikatelů, kteří by v ČR zavřeli natruc své pobočky, když nám ta EU není
dost dobrá, ale to by se v pohodě vykompenzovalo příchodem těch, kteří
by v odpojení země od EU a její svazující legislativy spatřovali příležitost.
Možná proto, že by se jim lépe jednalo se zaměstnanci, kteří byli na jejich
místa dosazeni na základě schopností a nikoli genderových kvó-kvó-kvót,
možná pro něco podstatnějšího, třeba méně byrokracie, méně korupce, motivované
pracující. Jakýkoli hmatatelný negativní dopad na komerční sféru je naprostá
iluze.
Přistoupili by k nějakým sankcím? Asi ano. Byly by to ale nejspíš zcela
formální sankce. Například by se jednalo o zákaz vývozu kominických štětek
a válů na knedlíky, clo na létající talíře nebo něco podobného. Nejsme
tak malá zemička, jak nám soudružka učitelka ve vlastivědě tvrdila, a ekonomicky
pajdavá EU si nemůže dovolit odepsat trh odpovídající osmině Německa. Možná
by nějakou dobu otravovali na hranicích, ale za pár týdnů by je to přestalo
bavit, stejně jako je to přestane po pád týdnech bavit, když s tím začnou
teď. Prostě by se na to vykašlali jako na všechno, byl by to jen další
problém k ignorování, stejně jako dluhy, korupce, ztráta konkurenceschopnosti
a mnoho dalšího, co ignorují už teď.
Mohou dvoustranné smlouvy nahradit nadstátní nestát? To nevím. Na to
by měli odpovědět ti, kdo ty smlouvy četli. Hledat nějakou právní jistotu
u EU je však také liché, jak se přesvědčili například obyvatelé Kypru.
Svobodné cestování? Nemá s EU nic společného.
Vliv Ruska? Také nemá s EU nic společného. Je oblíbenou mantrou eurofilů, že kdo nechce EU, ten je poruštěnec, přičemž takové úvahy nemají racionální podstatu. EU se nikdy nepokusí rostoucí vliv Ruska ve střední Evropě eliminovat a ani nemá prostředky k tomu, aby to dělala. Nakonec na tom nemá ani zájem.
Největší překážka případného odpojení je tady vevnitř. Prvně je neoodiskutovatelné,
že jeden z pěti voličů je ekonomicky závislý na EU a jejím přerozdělování.
EU se stará, aby tento poměr utěšeně rostl, například skrze posilování
pozice ve firmách formou "rozvojových dotací" a garancemi na úvěry. Druhý
problém je psychologický. V případě jakékoli změny "vidí" lidské podvědomí
nejprve ztrátu, kterou změna přinese a až poté benefit. Obojího by využili
příznivci EU v antikampani nebývalých rozměrů, která bude z principu jen
omezeně účinná. Zde může nastat mnoho alternativ, jako nejreálnější bych
viděl nějaký dopis 99 škodováků s žádostí o mezinárodní pomoc.
Kromě Machovy přednášky doporučuji eurofilům a eurooptimistům ještě
jednu praktickou terapii, která ukáže, že to bez EU jde. Většinu běžných činností, jako například dojít
na záchod, najíst se, umýt se, nakoupit, uklidit apod., lze již nyní provést
zcela bez podpory EU, bez dotací a zcela v rozporu s jejími směrnicemi,
aniž by to bylo uvedeným činnostem ke škodě.
27.11.2013 D-FENS