My co se pohybujeme kolem zbraní, tím nemyslím profesionálně, ale máme
to, jako koníčka jsme si určitě všimli, jak na zbraně reagují nestřelci
a jak se jejich názory zhusta mění.
Začnu větou, kterou určitě rozžhavím do běla všechny pacifisty. Většina
lidí není proti zbraním, tím myslím, není proti zbraním tak jako většina
lidí odmítá jíst živé červy. Neříkám, že neexistuje poměrně maličká (ale
o to více hlučná) skupina lidí co zbraně nenávidí, ale většina to prostě
není. Pokud si celou společnost představíme jako koláč grafu, tak na jednom
pólu bude právě ta malá a ukřičená skupinka štítící se zbraní, na druhém
sice taky malá, ale řekl bych, že o něco větší (a mnohem klidnější) skupina
nadšenců do zbraní a pak zbytek společnosti, kteří ke zbraním mají více
méně neutrální postoj. A tento neutrální postoj se často mění v pozitivní.
Vezměme si to trošku historicky zpět. Faktem je, že zbraně provází lidstvo
od úsvitu věků a také v nemalé míře díky zbraním se civilizace dostala poměrně
daleko. A už v těch dávných dobách se objevují první regulace zbraní mezi
prostým lidem. Sice na první pohled to vypadá, jako by důvod pro omezení
mečů, nožů a například kuší ve středověku byl motivován něčím jiným, než
se nám snaží předkládat dnes, kdy si nejvíce berou jako záminku, že stát
nás ochrání, zbraně jen do rukou profesionálů a podobně hloupé fráze, ale
řekl bych, že jedno snahy zakazovačů spojuje a to je strach.
Ne strach se zbraní jako takových, ale strach že utahovat šrouby až
na dřeň ozbrojeným a svobodným lidem se může pěkně vymstít. Každý sociální
inženýr, diktátor a podobná chamraď pochopili, že lépe se vládne lidem
neozbrojeným. Stačí se podívat do historie vzdálené jako třeba zákaz používaní
kuší papežem Inocencem III, nebo do historie méně vzdálené (Lenin a jeho
příkaz popravovat všechny, u kterých se zbraně najdou), nebo nejznámější
socialista Hitler ("nejhloupější chyba, kterou bychom mohli udělat,
je dovolit podrobeným rasám držet zbraně…"). Toho se pochopitelně chytli
komunistické diktatury, a proto se na sklonku dvacátého století stavěla
veřejnost ke zbraním odmítavě. Je to logické, když do nás všech tolik let
vtloukali že zbraně jsou tuze špatné a zlé.
Ale názory této neutrální veřejnosti se mění. Já sám jsem si skoro jistý,
že dojít k podobné tragédii jako v Uherském Brodě v devadesátých letech, vypadala
by nálada ve společnosti velice odlišně než dnes. Ale když jste neozbrojený
občan a ke zbraním jste se nikdy nedostal, přesto chcete mít tu možnost
si zbraň v budoucnu pořídit. Myslím pořídit legálně. Také není divu, když
čtete v novinách tu o útoku mačetami, tady zase o ručníkových hlavách, které
se rojí za dveřmi Evropy a aby toho nebylo dost policie vyšle jasný signál
lidem, že je prostě neumí ochránit vždy a všude. To není chyba policie,
to je prostě realita.
Ale tohle jsem rozebírat nechtěl, myslím, že to popsali povolanější,
než jsem já. Jde mi o to, jak se dokáže velmi snadno změnit názor na zbraně,
když se oddémonizují, odstraní se to zažité, že zbraně jsou špatné. Většina
se zbrojním průkazem, co chodí alespoň občas střílet se asi setkala s reakcemi
svého okolí, nebo v rodině. Ať už pozitivní, nebo negativní, ale většinou
na to reagují nabídkou s návštěvou střelnice, ať si to zkusí. A tady je
to zajímavé, protože i když vezmete člověka, co prohlašuje, že mít zbraně
je divné, neodolá neznámému a na střelnici jde. A jen málokdo odchází s názorem,
že tohle už nikdy nechce absolvovat, ale odchází z jiným pohledem na zbraně
a lidi je vlastnící. Nemyslím, že by hned letěl podat žádost o vykonání
zkoušky odborné způsobilosti i když i takoví jsou, jenže je úplně fantastické
pozorovat ten myšlenkový pohled na zbraně.
Tedy alespoň já to kolem sebe vidím hodně. Začalo to u mé přítelkyně,
když jsem si před lety udělal zbrojní průkaz, tak sice zbraně neodmítala,
ale na střelnici se jí nechtělo a stavěla se k tomu, jako že „bav se jak
chceš, ale pro mě to není“ a časem sama přišla s tím, že by to ráda zkusila.
Nejdříve malorážkovou puškou, pak pistolí a po cca půl roce sama přišla
s tím, že by chtěla udělat zkoušky a dnes má zbrojní průkaz a chodí víceméně
pravidelně střílet.
Nebo vezmu známého na střelnici a on dorazí s přítelkyní, která si chce
jen udělat pár fotek, jaký je ten její drsoň, když v ruce svírá třipětsedmičkového
magnuma. A po čtvrt hodině už poslouchá jak má pistoli držet, kam mířit
a … prásk, trefí terč. To je člověk co odchází ze střelnice s pevným přesvědčením,
že tohle si musí zopakovat, protože to bylo skvěle prožité odpoledne a
i když v plánu bylo po hodině odtáhnout přítele a vytratit se, odchází až
když je po kolena ve vystřelených nábojnicích a není už čím střílet. A
toto je nejlepší osvěta, která může být.
Lex se snaží přesvědčit veřejnost, jak to jen jde, chodí do bláznivých
diskuzí z hysterickou Jílkovou, diskutují s pablbkou Džamilou a je to nezáviděníhodná
činnost i když důležitá. Ale my střelci sami máme v rukou největší eso,
jak ukázat veřejnosti, že zbraně jsou v pohodě. Je to koníček jako každý
jiný. Snažme se odhrnout tu oponu bezdůvodného strachu se zbraní, odstup
od nás, lidí se zbraněmi a ukažme svému nejbližšímu okolí, že se zbraní
může být velká zábava na střelnici.
Sám už dlouho pořádám pro přátele střelecké dýchánky. Připravím jim
nějakou zábavnou soutěž, jako střelba na balónky, střelba na terč z otravnou
figurkou z reklamy, střelba na zombie terče a podobné.
Pokaždé, když dělám další akci, tak někdo přijde s prosbou, že by chtěl
tu skvělou zábavu ukázat i dalším. A to je velmi pozitivní… pro nás všechny.
12.04.2015 DanielX