Dne 9.
září 2013 byl odhalen automatí sloup, aby nám připomínal nejvyššího cyklomučedníka
a skutečnost, že hloupá agresivní jízda vede do hrobu, jedno čím jedeme.
Sloup sice směřuje do ráje, ale pro jistotu byl přenechán magistrátu, abychom
mohli po následujících několik let všichni přispívat na jeho údržbu a opravy
pokaždé, když se Auto*Matu bude zdát paladium málo paladiové a nejmenovaný
umělec si bude potřebovat přivydělat.
První slovo, které nás pár nadšenců při tom eventu napadlo, bylo „rovnováha“.
Kde najdeme památník, který by vhodnou symbolickou formou odkazoval na
necelé dva roky života, které strávil řidič octavie Březina v soukolí orgánů
činných v trestním řízení, když zbavoval obvinění, které na něj nespravedlivě
dopadlo? A co ostatní řidiči, které cyklisté je svým nezodpovědným chováním
přivedli na kriminálku, k soudu, v extrému do basy? Všichni další řidiči,
kteří srazili opilé cyklisty, neosvětlené cyklisty nebo adrenalinové magory?
Možná je nakonec neodsoudili, protože někdo rozumný případ odložil nebo
rozhodl v jejich prospěch, ale určitě prožili stresující část života při
výsleších na fízlárně, na kriminálce, u soudu a především se museli vyrovnat
s tím, že zabili člověka a neexistovalo nic, co by proti tomu mohli udělat.
Kde ti mají památník v péči magistrátu?
Nikde?
Rovnováha není. Je třeba ji vytvořit.
Šli jsme nejprve za Pupem.
Prvním krokem v realizaci památníku zvaného pracovně Bike2Hell byla kolektivní
prohlídka současného díla Bike to heaven výtvarníka Kintery. Výpravy, která
jinak nic nového nepřinesla, se účastnil náš spolupracovník z UK. Po prohlídce
sloupu řekl toto: „Oni mu tady přejeli psa a kvůli tomu tu vztyčil sloup?
To je overcompensated.“ Také jsme nechápali, o jakém psu je řeč. Později
se ukázalo, že za všechno může anglický nápis na sloupu, kde je zmíněn
Pup, v překladu štěně.
Koncept artefaktu symbolizujícího rovnováhu vznikl poměrně rychle –
v hospodě na linkovaném papíře.
Artefakt je negativem sloupu do ráje, ale směřuje někam jinam, do míst,
kam patří jedinci, kteří agresívní a hloupou jízdou ohrožují ostatní. Proto
nepotřebuje nahoře světla. Nevztyčuje se, ale zapouští. Vzniká tak symbolika
příznačná pro dnešní dobu. Zatímco se slavnostně vztyčuje pomník viníku
dopravní nehody, který se vlastní blbostí zarakvil, naše skromné dílko
bude skryto zrakům veřejnosti stejně jako problémy těch skutečných obětí
dopravních nehod.
Plni nadšení jsme začali shánět nezbytný materiál. Protože jsme neměli
k dispozici žádné veřejné prostředky z grantů a za tvorbu již existujících
cyklomap, celou akci jsme financovali ze svého. Museli jsme se poohlížet
po levnějších řešeních. Kolo i sloup jsme měli v plánu koupit starší s tím,
že peníze se budou hodit na instalaci, kterou nebudeme mít na rozdíl od
konkurence zdarma.
Jízdní kolo nám věnovala paní Mgr. Z. z Prahy 10. I přes skepsi vyvolanou
jejím sdělením („starej zbytečnej krám“) vypadalo kolo moderně. Zajímalo
nás, proč se paní Z. kola zbavuje, když je kolo obecně tak skvělé. Bylo
nám řečeno, že s ním kdysi jezdila do práce a na nákupy, ale poté, co se
jí narodilo dítě, musela se nad svou mobilitou zamyslet a volit něco skutečně
rychlého a bezpečného. Kolo odložila a koupila si Volvo. Paní Z. byla ráda,
že její kolo poslouží dobré věci.
Hurá. Máme bike.
Vhodný sloup jsme získali na sklonku léta od nejmenované středočeské
obce. Byl původně součástí lampy, která osvětlovala téměř neužívanou panelovou
stezku. Ta spojovala obec a blízkou železniční stanici. Vedení obce bylo
rádo, že ten krám někdo odmontuje a dokonce nám za pár stovek dalo k dispozici
technika s multikárou, který odmontoval světlo, odpojil elektřinu a poskytl
pomoc s vytržením lampy ze země. Naštěstí lampa nebyla moc dobře zabetonovaná
a stačilo jí vyviklat.
Demontáž sloupu
Sloup byl rezatý, ale to nám nevadilo, protože jeho podstatná část
bude stejně neviditelná. Později jsme změnili názor a využili nabídky jednoho
příznivce, který zajistil odborné opískování a žárové pozinkování sloupu.
Sloup opouští zinkovnu
Zklamáním zprvu skončilo setkání s majitelem firmy zajišťující zemní
práce, ale i to se nakonec v dobré zvrátilo. V tomto ohledu jsme celý projekt
podcenili. Původně jsme měli myšlenku, že se prostě vykope díra do země
o rozměrech zhruba 1x1 metr a do ní se vrazí nastojato sloup i s kolem,
který se následně zasype. Ukázalo se přitom naplno, že jsme byli naivní
a o stavebnictví toho moc nevíme. Vykopat půl metru hlubokou díru do země
je snadné, ale pro desetimetrovou díru platí už úplně jiná pravidla. Když
jsme mu poté oznámili lokalitu, kde by k „vztyčení“, vlastně zapuštění
památníku došlo, řekl pan S. rovnou kategoricky ne. Jako alternativu nabídl
zemní vrt o průměru 20 cm. To postačovalo k zapuštění sloupu, ale ne kola.
Museli jsme proto vymyslet, jak dostat kolo na konec sloupu i přesto,
že na něj není místo.
Po různých návrzích, ve kterých se pracovalo hlavně se symbolem kola,
bylo při sledování seriálu Mythbusters nalezeno neuvěřitelně snadné řešení.
Hlavní roli v něm hraje drtička na železný šrot. Veškeré kovové a plastové
předměty rozemele na kousky o velikosti zhruba 7x4 cm. Nějakou dobu trvalo,
než jsme našli drtičku, která byla pro naše účely vhodná. Většinou se v
tom drtí auta, ale modré kolo mašině také zachutnalo. V září tedy kolo putovalo
na střeše auta na Slovensko, aby se odtud vrátilo v kbelíku a po třetím
průchodu drtičkou nebyly jeho fragmenty větší než psí granule. Do sloupu
jej pak stačilo pouze nasypat jako instantní polévku a trochu s tím zachrastit.
Pan S. měl obavy o pevnost sloupu s tím, že sloup není nejnovější a sloupy
jsou konstruovány tak, že směřují špičkou nahoru. V našem případě by celá
hmotnost sloupu spočívala na poměrně tenké trubce posledního segmentu.
Při manipulaci nebo při zasouvání do vrtu by se mohl zlomit nebo ohnout.
Nabídl, že pomocí jeřábu AD20 zkusí cvičně sloup zastrčit do vrtu, který
mezitím zhotovil s úplně jiným účelem. Přitom se obavy pana S. potvrdily.
Museli jsme sloup upravit. Dosavadní konstrukci, u které byly jednotlivé
části sloupu spojeny mezikusy, jsme museli přepracovat tak, že na konec
tlustší trubky byla vevařena přepážka ze silného železného plátu, na kterou
byla teprve přivařena tenčí trubka. Takové spojení se ukázalo být pevnější.
Poslední nejtenčí část sloupu jsme nakonec úplně odřízli a nahradili ocelovou
trubkou většího průměru než ta původní, která byla navíc ještě delší. Do
této trubky jsme nasypali instantní kolo a shora, vlastně zdola přivařili
víčko. To všechno se odehrálo ještě před nazinkováním, které jsme uskutečnili
na počátku listopadu.
Zbývalo ještě zhotovit několik maličkostí pro nadzemní část. Tím byl
celý artefakt hotový. Zvládli jsme to sami, bez podpory médií a zmizení
veřejné sbírky.
Nyní je tedy vše připraveno k neslavnostnímu zapuštění památníku, který
odešle jízdní kolo do říše samotného Belzepupa. V duchu celého díla proběhne
neveřejně v nejbližších dnech a budeme o něm informovat.
10.1.2014 QaLT