Současná situace ve státním základním školství, ale vlastně i v nestátních
základních školách je všeobecně známá. Není dobrá, pozitivní nejsou ani
tendence a rozumně nelze očekávat ani nějaké podstatné zlepšení v budoucnosti.
Už před deseti nebo patnácti roky jsme očekávali další zhoršení a to se
nejen naplnilo, ale ještě překonalo očekávání. Podobně realistická je současná
ponurá vyhlídka do budoucnosti. Školy budou stále více nekvalitní a pro
skutečnou výchovu dětí stále více nepoužitelné.
Je však třeba zdůraznit, že i bez ohledu na kvalitu škol je domácí vzdělávání
jednoznačně nejpřirozenější, nejzdravější a tedy i daleko nejefektivnější
fomou vzdělávání dětí - žádná škola rodinu nenahradí.
Tak jako v uplynulých letech i nyní tedy mnozí rodiče musí hledat pokud
možno optimální formy vzdělávání svých dětí a sice formy, které budou alternativou
k běžným státem vnucovaným možnostem. Zatímco některé pokusy vycházející
ze zafixované touhy nacpat děti do školy stůj co stůj, jako například zakládání
nových kvalitních soukromých škol, se ukazují v naší konkrétní situaci
jako buď mimořádně komplikované nebo přímo dokonce přímo nerealistické
/bez ohledu na zkušenosti z jiných zemí/, jednoznačně se u nás osvědčuje
tzv. domácí vzdělávání. Domácí vzdělávání je v našich podmínkách už poměrně
osvědčenou metodou, jedná se o fenomén dlouhodobě prosperující v mezinárodním
měřítku a především v historii a také vyhlídky do budoucna jsou tu velmi
optimistické zvláště s ohledem na obrovskou a pro nezasvěcené zcela netušenou
pružnost této alternativy. Domácí vzdělávání je v našich konkrétních podmínkách
tedy osvědčeným, ale současně velmi málo využívaným prostředkem. Současně
je třeba připomenout, že se oproti pokusům o exkluzivní / z důvodů finančních
a geografických/ kvalitní soukromé školy jedná o variantu všeobecně naprosto
dostupnou a levnou.
Jednoznačné výhody domácího vzdělávání oproti školní docházce jsou natolik
známé a zřetelné, že je není třeba rozebírat: veškerá hodnocení, veškeré
výsledky a statistiky jsou naprosto evidentní. O tom, že děti z domácího
vzdělávání jsou v každém ohledu intelektuálně mnohem lépe vybaveny než
vrstevníci z hromadných zařízení nikdo aspoň trochu zasvěcený rozumně nemůže
pochybovat, stejně jako je patrné, že homeschooleři mají zdravější přístup
ke kolektivu a samozřejmě nejsou nikterak dotčeni různými perverzními postoji,
kterými nohé současné školy děti stále více poškozují.
Přesto i po mnoha letech domácího vzdělávání v naší společnosti se stále
traduje celá řada pověr, předsudků a nesmyslů, které bohužel často mnozí
provozovatelé domácího vzdělávání svým vyděšeně nedůsledným naplňováním
možností domácího vzdělávání a z dalších důvodů můžou i podporovat. Zmrzačené
pojetí domácího individuálního vzdělávání dokonce rozhodujícím způsobem
deformuje i nejrozšířenější materiály a reference od lidí v domácím vzdělání
zapojených. Jedná se tu tedy jednak o omyly, jednak o chybné interpretace
skutečnosti a konečně o podsouvání negativ domácímu vzdělávání, přičemž
jde o ve skutečnosti o problémy vzniklé chybnou aplikací domácího vzdělávání.
Takovým typickým omylem je představa, že domácí vzdělávání oproti školní
docházce dětí příliš zatěžuje rodinu, že klade na rodinu zvýšené nebo dokonce
enormní nároky. Opak je pravdou. Oproti otrockému courání dětí do školy
je domácí vzdělávání určitě pohodlnější alternativou, velmi přispívá pohodové
atmosféře v rodině a otvírá celou řadu možností. Je třeba zdůraznit, že
je přirozené domácí vzdělávání pohodlnější a jednodušší nejen pro děti,
ale hlavně pro rodiče. /Pokud se rodiče z domácího vzdělávání staví do
role přetížených mučedníků, nevěřte jim - buď to dělají blbě nebo lžou./
Je sice pravda, že děti doma vzdělávané díky nesrovnatelně vyšší efektivitě
vzdělávacího procesu je zákonitě nutné vytěžovat řadou nadstandardních
vzdělávacích aktivit, ale ani v tomto ohledu nejde o nikterak enormní zatížení
rodiny.
Dalším smyšleným strašákem je nutnost, aby na děti při domácím vzdělávání
stále někdo dohlížel, zvláště aby se matka plně věnovala roli učitelky
a na nic jiného už neměla čas. Tato velmi rozšířená představa je také naprosto
zcestná. Děti v domácím vzdělávání oproti svým vrstevníkům v hromadných
zařízeních nad sebou nepotřebují nepřetržitě mít bachaře. Typické je, že
v normální rodině je více dětí, které při vzdělávání spolupracují, pracují
velmi samostatně, případně pod vedením starších sourozenců a zákroky rodičů
nejsou nikterak časté. Domácí vzdělávání tedy rodičům ve skutečnosti neomezí
časové možnosti například pro profesionální aktivity o nic víc než starosti
se školní docházkou dětí. /Je sice možné, že se rodiče při domácím vzdělávání
v roli nepostradatelného ostražitého hlídače docela rádi flákají doma místo
práce, nutné to ale jistě není./
Zmatená je i představa, že domácí vzdělávání vylučuje využívání vzdělávacích
možností dětí mimo rodinu, že děti jsou jakýmisi vězni v rodném domě. I
zde je pravdou přesný opak: domácí vzdělávání umožňuje mnohem pružnější
využívání externích vzdělávacích možností než je tomu při vynucované školní
docházce. Od účasti na nejrůznějších kroužcích, sportovních aktivitách,
soutěžích až například po zahraniční pobyty se jedná o aktivity, kterých
děti odsouzené ke každodenní docházce do školy mohou oproti homeschoolerům
využívat jen omezeně nebo dokonce vůbec / např. zahraniční pobyty/.
Se zafixovanou zcestnou představou o domácím vzdělávání ve stylu domácího
vězení souvisí i námitka, že domácí vzdělávání postrádá možnosti apoštolátu.
Skutečnost je taková, že díky nesmírné pružnosti domácího vzdělávání jsou
možnosti apoštolátu pochopitelně mnohem větší a různorodější.
Poměrně humorná byť častá je námitka, že rodiče na domácí vzdělávání
dětí na druhém stupni nemůžou kvalifikačně stačit. Že nedokážou zajistit
pro děti mimo školu dostatečnou vzdělávací úroveň ve všech předmětech /
často bývá démonizovaná - nevím proč – chemie /. Dokonce vyskoškolsky vzdělaní
rodiče sami sebe často takto označují za naprosté dementy. Jedná se tu
samozřejmě buď o neupřímnou výmluvu nebo úplnou neznalost všestranně nesmírně
trapné aktuální úrovně našeho základního školství.
Dílčí potíže mohou nastat snad jedině v případě jazyků, ale i tyto problémy
vždycky lze /na základě dlouholetých zkušností/ řešit hned několika způsoby
lépe než kdyby děti chodily do školy.
A je tu i námitka, na které něco je, ale jde tu hlavně o nepochopení
určitého jevu. Jedná se o to, že děti z domácího vzdělávání se od vrstevníků
ze školy skutečně mohou lišit, nemusí být okamžitě typickými členy kolektivu
tj. stáda. To je pravda. Ale rozhodně to neznamená, že by to ukazovalo
na sociální méněcennost takových dětí. Pokud si děti z domácího vzdělávání
dokážou zachovat zdravý odstup, pokud jsou kritičtější, tak to určitě není
na škodu. Zkušenost přitom jasně ukazuje, že homeschooleři se v dalším
životě rozhodně neztrácí, že se ve společnosti velmi dobře orientují a
daleko snáze a docela přirozeně se ujímají vůdčích rolí.
Poslední skupinou problémů souvisejících s domácím vzděláváním jsou
těžkosti, které nejsou způsobeny samotným domácím vzděláváním, ale jeho
nedůslednou zmatenou aplikací. V této věci totiž nelze dost dobře sedět
na dvou židlích. Pokud se rodiče z nějakého důvodu pokusí o domácí vzdělávání
a snaží se přitom co nejtupěji kopírovat erární školu, jde samozřejmě o
nešťastný pokus. Takoví rodiče často dokonce přejímají úplně všechny /často
idiotské/ předměty, úzkostlivě se snaží kopírovat každodenní rozvrh hodin,
používají jedině úplně stejné učebnice a především pečivě sledují přesný
časový postup podle úředně schválených erárních osnov. Jedná se tu samozřejmě
o naprosté nepochopení obrovských možností svobody domácího vzdělávání.
Pokud se rodiče bojí s dětmi nadšeně vyrazit do nekonečných prérií domácího
rodinného vzdělávání, tak by se snad o domácím vzdělávání ani nemělo mluvit.
Hra na erární školu v obýváku samozřejmě nemůže být podařená, pro opravdové
domácí vzdělávání je typická právě nezávislost na úředních předpisech,
jaká umožní pružně reagovat a důsledně využívat zvídavost dětí, nasadit
mnohem ostřejší a efektivnější tempo, nezdržovat se hloupostmi a samozřejmě
ignorovat vesměs bezcenné nebo dokonce i velmi škodlivé erární učebnice.
Dokonce i v rámci normální školní docházky lze velmi úspěšně aplikovat
princip domácího vzdělávání třeba jen v jednom předmětu a to za předpokladu
důsledného osvobození od uniformity, osnov a předpisů, jak se ukazuje na
úžasném příkladu celých generací malých českých soutěžních korespondenčních
matematiků – tento případ ukazuje další rozměr domácího vzdělávání. V takovém
případě se totiž oproti zmíněnému zatahování ducha uniformity do domácí
školy přesně opačně svým způsobem zavádí homeschoolerská vitální svoboda
do školní docházky.
Na tomto místě je třeba připomenout, že ze strany škol ve vztahu domácímu
vzdělávání dochází samozřejmě – když jsou nuceny akceptovat, že děti do
jejich „péče“ denně nedochází – k usilovným pokusům maximálně omezit možnosti
domácího vzdělávání. To znamená v co možná nejvyšší míře vnutit ono tupé
glajchšaltování a ubíjející uniformitu. Vliv státní základní školy – v
případě oficiálního domácího vzdělávání vnuceného prostředníka mezi erárem
a rodinou - na rozvoj domácího vzdělávání je vždy výhradně negativní. Škola
je tedy velmi nebezpečným škůdcem, se kterým se prostě je a patrně i v
budoucnu bude třeba potýkat. Je třeba si tedy uvědomit, že se v žádném
případě nejedná o spojence nebo o pomocníka, nic pozitivního nelze od školy
očekávat, už vůbec ne nějaká přínosná pedagogická erární moudra. Z čistě
taktických důvodů je třeba se vyhýbat ostřejším konfliktům, ale nikdy nezapomínat,
že taktické ústupky je nutné omezovat na minimální míru co do rozsahu i
co do doby trvání. Nic na tom nemění to, že mnozí zaměstnanci škol jsou
v podstatě hodní a domácí školství ničí v dobré víře, že děti zachraňují
– učitelé vůbec neví, co dělají a není šance jim cokoliv vysvětlit.
Je důležité odlišit vlastní domácí vzdělávání od plnění požadavků eráru,
které má za jediný účel zamezení pronásledování ze strany státu. Tyto dvě
záležitosti spolu vůbec nesouvisí, přičemž je třeba zdůraznit, že zajištění
práv rodiny na vzdělání dětí lze řešit celou řadou možností. Jednak se
nabízí oficiální domácí vzdělávání podle školského zákona, ale v praxi
se například osvědčil i tzv. individuální studijní plán / třeba pro sportovce
– šachisty/, plnění školní docházky v zahraničí /třeba ve Španělsku/ nebo
prostě rozumná dohoda se ředitelem školy / dostane na děti peníze od státu
a nemusí se o nic starat/. Docela jistě existuje celá řada dalších možností,
které se aktuálně nehledají, protože to prostě zatím není třeba. Jisté
je, že v současnosti drtivá většina / na druhém stupni přinejmenším desetinásobky
oficiálních údajů/ českých homeschoolerů funguje mimo režim kontrolovaného
oficiálního domácího vzdělávání a přitom nikdo nemá problémy.
To, co bylo dosud uvedeno, musí připadat prakticky každému čtenáři velmi
překvapující, nepravděpodobné a nebo přímo šílené. Vzbuzuje to odpor. Takto
jednoznačná obhajoba domácího vzdělávání může snadno vypadat příliš radikální
a zaujatá. Čtenář si ale musí současně přiznat, že vychází pouze z pocitů
a tedy z hluboko zažraných předsudků. Nic racionálního na odporu k domácímu
vzdělávání prostě není a slepá víra v nepostradatelnost erárního masového
školství je jenom výsledek toho, že po příliš mnoho desetiletí bylo vylhané
dogma o nezastupitelnosti ústavů vedených erárními náhražkami rodičů velmi
úspěšně vtloukáno do hlav celých národů. Patologický vývoj vnímání hromadného
tzv. vzdělávání natolik zevšeobecněl , že v současné době si opravdu takřka
nikdo nedovede představit přirozené a tedy nejlepší vzdělávání dětí, jakým
je prostě vzdělávání v rodině. A tady je třeba upozornit i na skutečnost,
že samozřejmě i celá současná oficiální tzv. pedagogické věda vychází ze
zvrhlých předpokladů nutnosti důsledně nahrazovat rodinné vzdělávání vzděláváním
erárním a tato pedagogika jako celek je tedy nepoužitelná.
Současně je samozřejmě třeba i nepřirozenému ústavnímu vzdělávání přiznat
v některých případech určitou opodstatněnost. Jedná se o případy, kdy rodinné
poměry jsou v natolik zoufalém stavu, že i ubohé erární vzdělávání je pak
menším zlem. Pro děti narkomanů, násilníků, psychopatů a podobně patologických
typů je snad opravdu povinná školní docházka určitou nadějí, jak přežít
dětství a jak dokonce vedle nevyhnutelného morálního poškození získat i
určité užitečné vědomosti, které by doma nezískalo./Daleko největší klientelu
erárních základních škol však tvoří a budou tvořit děti z rodin, které
by byly schopny zajistit mnohem lepší vzdělání než škola, ale z nějakých
důvodů tomu buď nevěří nebo o to prostě nemají zájem./
Tragédií českých institucí vystupujících jako zástupci domácího vzdělávání
je to, že u jejich zrodu stály a v podstatě jako reprezentanti domácího
vzdělávání nadále vystupují výhradně osobnosti těžce deformované oficiální
tzv. pedagogickou kvalifikací, tedy osoby, pro které je oproštění od předsudků
v této oblasti mimořádně obtížné nebo dokonce úplně nemožné. /Typickým
příkladem může být Michal Semín, jehož bezcenné byť proslulé dílo“Katolická
domácí škola“ poškodilo domácí vzdělávání u nás víc než cokoliv jiného./
Samotní oficiální zástupci domácího vzdělávání pak nedoceňují možnosi domácího
vzdělávání do té míry, že ho považují za pohé nouzové řešení pro situaci,
kdy hromadná zařízení fungují prostě otřesně špatně. Domácí vzdělávání
je přitom samozřejmě lepší než nejlepší myslitelná škola.
V návaznosti na vliv takovýchto tzv. „pedagogických autorit“ se právě
rozšiřuje zmíněné mrzačení domácího vzdělávání, přičemž v rodinách k otrockému
kopírování erárního školství tíhnou především učitelkami vystrašené maminky.
Otcové se bohužel zpravidla ochotně nechají z rozhodování v této věci vyšachovat.
Výjimky samozřejmě existují.
S ohledem na velmi závažnou situaci ve školství, na krajně negativní
tendence a na to reagující nářek rodičů je dost nepochopitelné, jak je
stále možnost domácího vzdělávání opomíjena.
Také spolupráce rodin již praktikujících domácí školu u nás s výjimkou
malých protestantských komunit prakticky neexistuje, nedochází tedy ani
k výměně zkušeností či studijních materiálů a ani neprobíhá smysluplná
diskuze o rozvoji domácího vzdělávání. Domácí školství přitom do budoucna
nabízí nesmírně široké spektrum možností reagujících na nejrůznější konkrétní
místní podmínky i na případné změny v legislativě.
Jestliže v současnosti je v anglosaských zemích domácí školství ve velkém
rozkvětu a v Rusku se bouřlivě rozvíjí s mohutnou podporou ze strany státu,
pak v EU je zatím situace poměrně setrvalá. I z tohoto lze usoudit na perspektivu
: jednak jsou velké možnosti ve vlastním domácím školství, jednak jsou
obrovské rezervy ve využívání principů domácí školy při školní docházce.
Výborným prostředkem se tu můžou stát různé dětské, sportovní nebo podobné
kluby.
Praktické podněty k domácímu vzdělávání
Obecně:
• nelze se spoléhat na to, že vzdělání dětí v rodině vyčteme z knih:
žádné knihy nemohou obsáhnout nesmírnou rozmanitost možností domácího vzdělávání
• mimořádně škodlivé však je snažit se dodržovat erární osnovy pro
školy co do rozložení učiva nebo dokonce věku : ztrácí se spousta času,
promeškává se možnost efektivnější vzdělavatelnosti v nižším věku a násilná
regulace vzdělávacího procesu ubíjí iniciativu dětí
• vyloučení kasárenského drilu neznamená chaos : rámcový rozvrh je
nutný
• vzdělávání začíná s komunikací, ale od tří let už má charakter soustavné
zaměřené výuky /např. Počty/
• čas dětí je přinejmenším stejně cenný jako čas rodičů -doba obrovské
vnímavosti v nízkém věku se nikdy nebude opakovat /oblíbená hláška: Přečíst
si učebnici jim neuškodí! je chybná -uškodí jim ztráta času/
• je nutno v dětech rozvíjet schopnost hlubokého soustředění, snění,
zamýšlení: respektovat individuální potřebu dětí sami si třeba i dlouho
problém promýšlet a sami hledat řešení; nekopírovat hromadná vzdělávací
zařízení /tam to jinak nejde/ v přílišném svazování duševní činnosti předem
podrobně nalinkovaným časovým harmonogramem
• využívat co nejširší spektrum pomůcek: PC, audio, filmy, modely,
atd.
• využívat přínosné instituce: muzea, umělecké školy, sportovní kluby,
dětské kluby, Pikomat atd. /vždy být v co nejužším kontaktu s vedoucími
takových institucí/: v rodinném vzdělávání je mnohem větší prostor pro
využívání kontaktů dětí s nesrovnatelně širší nabídkou dětských kolektivů
a komunikací s mnohem pestřejším spektrem dospělých než při denní docházce
do neměnné vnucené třídy -i to je třeba brát v potaz a využívat
• využívat ve zdůvodněných případech externí asistenty /hlavně se to
týká jazyků/: je třeba dávat pozor, aby si takový specialista hleděl čistě
svého a neměl tendence rodiče poučovat o výchově atd. /takového zblblíka
je třeba okamžitě bez zbytečného rozruchu vyhodit/, proto se jako nejvhodnější
externí pedagogové jeví studenti
• preferovat vzdělávání mezi dětmi navzájem, činnost kontrolovat, v
případě potřeby do výuky vstupovat / např. nácvik psaní obvykle zbyde na
rodiče/
• rodič je nekonečně víc než jakýkoliv učitel, rodinu škola nemůže
nahradit: v současné společnosti je nutné jakýkoliv náznak nahrazení výlučného
postavení rodičů jako vychovatelů okamžitě potírat
• přistupovat k vzdělávání velmi osobním a důvěrným způsobem /myslitelným
jedině v rodině/
• rodinou myslíme rodinu zdravou a kompletní tedy s více dětmi: s jedním
nebo dvěma dětmi může domácí vzdělávání váznout
• každý normální rodič /bez ohledu na to, co si namlouvá/ perfektně
zvládá učivo základní školy – pokud je rodiči něco z látky cizí, je to
jenom doklad zbytečnosti takové látky
• vzdělávání zásadně nekonzultovat s „pedagogy“ - je to matoucí, zavádějící,
kontraproduktivní / v těch nejpodstatnějších věcech plácají největší nesmysly/;
„pedagogům“přenechme nepřirozené nucené velkochovy – to je něco naprosto
jiného než vzdělávání v rodině
• vhodné je eliminovat televizi a počítačové hry, případně internet
/facebook/
• nezapomínat, že děti kopírují rodiče a sourozence
• velký prostor je nutno věnovat pozitivní motivaci / také vysvětlit
ekonomický efekt vzdělání/, vynalézavě provokovat soutěživost, zvídavost:
zájem je zásadním předpokladem pro efektivní vzdělávání a tento zájem nelze
přenechat náhodě
• podporovat sebevědomí dětí /také tím, že je občas informujeme o kolik
jsou před svými vrstevníky ve školách/
• dítě v domácí škole by si mělo uvědomovat svou nesmírnou výhodu oproti
dětem nuceným zabíjet své možnosti otrockým docházením do školy, mělo by
tím být na jednu stranu motivováno k lepším výkonům, ale na druhé straně
by se nemělo na znevýhodněné vrstevníky povyšovat, protože oni za svůj
hendykep nemůžou.
Konkrétně po předmětech
Jedná se o pouhý návrh vycházející z jistých zkušeností!. Týká se samotného
vzdělávání - plnění požadavků eráru je jinou kapitolou.
Matematika:
• nepodceňovat děti
• začínat co nejdřív /cca od tří let/
• postupně využívat sbírky úloh s výsledky: valit pořád dopředu, klidně
udělat tři ročníky za rok – v domácím vzdělávání je to normální, bude později
více času na soutěže a informatiku
• vyhledávat matematické soutěže /olympiády,Pikomat atd./
• pro nácvik počtů využívat PC / pozor na zneužívání PC - flákání,
hry!/
• účastnit se matematických soustředění /bývají to velmi zdravé kolektivy/
• nepřehánět procvičování pochopeného
• zvážit možnost využít pro rozvoj matematického myšlení šachy
Cizí jazyky:
• nepodceňovat děti
• začít co nejdřív /cca od tří let/
• nejdřív mluvit a potom psát
• co nejdříve vyslat dítě do ciziny /jednotlivě!/
• dobře funguje systém, že po předběžném studiu se od 12 let každý
rok dítě připraví na pobyt v jedné zemi a na ten se soustředí, je to dobrá
motivace – postupně Německo, Španělsko, Anglie, aby dítě mělo v jazycích
základ ještě před gymplem /tento systém umožňuje jedině domácí škola a
je velmi osvědčený/
Čeština, literatura :
• nezanedbat nácvik rukopisu
• o číst co nejvíce kvalitní literatury /časový prostor je vekou výhodou
domácího vzdělávání/
• nebát se klasiky, nepodceňovat děti / to přenechme velkochovům/
Dějepis :
• důraz na kritické posouzení erárních učebnic
• pořádat rodinné semináře a diskuze
• využívat filmy /následně diskutovat, komentovat a uvádět do souvislostí/
Teologie :
• využívat dobré učebnice a filmy
• pořádat rodinné semináře a diskuze
• směřovat děti do centra
Fyzika:
• nepřeceňovat předmět
• je zahrnutá v matematice a zbytek je na pár diskuzí
Chemie :
• nepřeceňovat, stejně se na gymplu budou celou učit od začátku
Zeměpis:
• neprožívat: na gymplu budou všechno dělat znova
Rodinná výchova, občanská výchova, globální výchova a další debilárny:
• ignorovat
• pozor!!! můžou se vyskytovat velmi nechutné učebnice
Výtvarná a hudební výchova:
• vhodné mohou být umělecké školy
• výborné jsou návštěvy galerií a koncertů
• i tady jsou velmi přínosné / a příjemné/ rodinné diskuze a semináře
Tělocvik :
• dbát na pravidelný pohyb dětí /nejlépe denně/
• výborné jsou akvaparky /nezávislé na roční době a na počasí/ a plavecké
bazény /stanovit minimální tréninkovou normu uplavaných bazénů, aby se
pořád neflákali na toboganu a v bufetu/
• brát v úvahu silový rozvoj /kliky a shyby -stačí pár sérii za týden,
ale nutno intenzivně – na doraz/ k zabránění pozdějším problémů se zády
• případně pořídit testry a dát např. běhání vědečtější informatičtější
rozměr
• dbát na přísun vitamínů, proteinů; omezit jednoduché cukry, dbát
na pitný režim
• vhodné je také otužování studenou vodou
A hlavně, aby byla pořád legrace !!!
07.12.2013 Simplicus