Dnes jsem byl se svou sedmnáctiletou dcerou v Lidicích. Myslím, že nastal
ten správný čas na to, abych jí ukázal, jakou podobu může mít zlo. Má dcera
studuje německé gymnázium a já jsem jí chtěl také, mimo jiné, ukázat, jakou
katarzí musel projít německý národ od absolutního zla, k jedné z vedoucích
síl evropského dění.
Navštívili jsme působivé muzeum a prošli celé pietní místo. Od hromadného
hrobu obětí až k památníku, z něhož před nedávnem nějaké prase ukradlo
jednu ze soch. Zrovna, když jsme s dcerou hovořili o tom, jak působivé
je to místo, spatřil jsem asi šedesátiletou ženu, jak přichází parkem od
nových Lidic a na vodítku vede jakéhosi voříška. Zcela bez skrupulí si
to namířila až k hromadnému hrobu a potom směrem nahoru, jakoby za rybník.
Její pes si celou dobu poctivě ulevoval, pravděpodobně i na kámen z bývalého
Horákova statku, u jehož zdi byli postříleni lidičtí muži.
Nevěřícně jsme chvilku zírali na ten přízrak a já jsem potom na tu ženu,
která ode mne byla cca sto metrů, zavolal, jestli považuje za vhodné, aby
venčila svého čokla (ano, použil jsem toto slovo) na tomto místě. Načež
mi ona odpověděla, že jo. Nejsem příznivec násilí, ale v tu chvíli jsem
měl chuť ji kopnout i s tím jejím vořechem do prdele. Byl jsem bezradný.
Dcera se na mne dívala a čekala, co udělám. Možná jsem se zachoval blbě,
ale vytočil jsem 158 a řekl jsem jim, že vím, že to asi není pro ně, ale
že mi připadá hrozné, že tady nějaký pes sere na místa, která jsou pro
nás Čechy tak drahá. Přihlásila se mi operační důstojnice z Rakovníka.
Vyslechla mne a slíbila, že tam pošle hlídku. Byli tam do deseti minut.
Podívali se na fotku té báby a jeli ji hledat. Jak to dopadlo nevím, ale
před Policií smekám.
Doufám, že až zase někdy do Lidic přijede výprava mladých Němců, položit
květinu, nebo plyšáčka k památníku lidických dětí a popřemýšlet nad vinami
svých otců, nešlápne někdo z nich do psího hovna... Fotku té báby i s jejím
čoklem mám. Pokud bude někdo chtít, rád mu ji pošlu.
16.03.2011 Radek Horil