Znáte to – přijdete z práce domu (nebo ráno před dům) a místo kde stálo
Vaše auto je prázdné. Po logickém vyloučení odtahu (ze dvora kde parkujete
jen Vy a sousedé Vám auto nikdo neodtahuje) a kontrole klíčů v kapse zjistíte,
že někdo jaksi potřeboval Váš kchár víc než Vy.
Vztek střídá „racionální“
nápad zavolat policii. Ta přijíždí a činí potřebné-nepotřebné úkony, a
za hodinku dvě sedíte doma s protokolem o tom, že budou pátrat.
Neznáte? Buďte rádi, já ano. Pak sedíte a přemýšlíte s postupně čistější
a čistější hlavou co dělat dál. Je jasné, že policie auto sama o sobě nenajde.
Jaké možnosti má tedy běžný smrtelník? Nesmíříte-li se s tím, že nějaký
xindl užívá Vaši věc pak vezte, jak jsem postupoval já. Netvrdím, že jde
o 100% skvělý návod, ale třeba někomu alespoň část pomůže.
V první řadě jsem samozřejmě rozhodil sítě. Auto bylo poměrně výrazné,
atypické, znala ho celá řada lidí. První věcí byl tedy email a telefon
všem přátelům a známým s prosbou o pomoc a další šíření. Každá automobilová
značka má svůj okruh fanoušků, kteří se sdružují na internetu, a jsou velmi
často ochotni v podobných akcích pomáhat. Rozesílal jsem tedy, telefonoval
a umisťoval inzerát na internet. Třeba budu mít štěstí, říkal jsem si.
Měl jsem, jen opravdu málo – hned druhý den psal kamarád, že viděl podobné
auto asi 3 minuty od mého bydliště v době která odpovídala krádeži. Bohužel
nebyl schopen identifikovat řidiče.
Pak následovalo asi měsíční ticho. Přerušil ho syn mé domácí (kterému
ukradli auto asi 500m od mého bydliště rok přede mnou) ve chvíli kdy jsem
mu skládal do rukou nájem.
„Co to Vaše auto, našlo se?“
„Bohužel ne“ kysele odpovídám.
„Já si ho přivezl minulý týden z XY. Dostal jsem tip, že tam je. Bylo
to sice pozdě večer, ale viděl jsem tam podobné auto jako bylo Vaše.“
Okamžitě nasedám spolu s kolegou do auta s proprietami, které mohou být
vhodné při řešení krizové situace. Do XY přijíždíme na večer, ale kromě
pozdvižení které tam naše poměrně razantní chování způsobilo je výsledek
nula. OK, je už celkem tma, zkusíme to jindy. (to že jsme to kvůli zaneprázdnění
v práci neudělali se později ukazuje jako fatální chyba).
Další měsíce přerušené jen jedním-dvěma telefonáty, „že to někdo někde
viděl“, a mou snahou získat informátora mezi místními narkomany. Za peníze
udělají cokoliv i udají jeden druhého. Výsledek přišel poměrně nečekaně.
Jeden z hochů se za hranicí všedních dnů rozhovořil o druhém, že ukradl
to a to auto, které pak dal jemu jako náhradu za dluh. Ten ho pak prodal
dalšímu a mělo by se občas pohybovat v té a té ulici u domu č… Za pomoci
několika přátel se podařilo zajistit nad inkriminovaným místem pravidelný
dohled 7 dní v týdnu. A čekal jsem na zázrak. Týden, měsíc, dva, tři… Bez
výsledku.
Až jednou při návratu z kontrolní výpravy zazvonil telefon. Na druhém
konci byl můj bratr:
„Jedu po výpadovce na sídlišti a přede mnou jede auto, které je podobný
tomu Tvýmu. Fotím Ti ho, dělám detail SPZ.“ Vzhledem k tomu, že v tu chvíli
bylo mezi námi přes 25km a nechtěl jsem zbytečně čeřit vodu když navíc
nebylo nic jisté, že jde o mé auto. Fotka vypadala tak nějak, možná ano,
možná ne, ale SPZ byla čitelná a nebyl tedy problém stopovat majitele.
Tam se objevil problém. Dotyčná se nezdržuje v místě bydliště, ale žije
v asi 20km vzdáleném městě. Naštěstí pro mě existují sociální sítě jako
je fejsbůk apod. Není tedy problém poměrně rychle zjistit cokoliv z běžně
dostupných informací o člověku který udělá tu hloupost a vystaví se na
nich. Pořád ale chybělo to poslední a finální – identifikovat auto. Stále
jsem neměl štěstí, ale vahadlo se začínalo přiklánět na mou stranu.
Definitivně spadlo ke mně (aspoň prozatím) asi rok a dva měsíce po krádeži.
Odpoledne když jsme balili v kanceláři zahrál telefon, volal známý:
„Ještě hledáš to své auto? Tak si pro něj přijeď k …, stojí tu, posílám
Ti MMS“.
Fotka odpovídala autu i SPZ které jsem hledal. Díky okamžitému odjezd
u bylo auto nalezeno na udaném místě. Po zběžné kontrole nebylo pochyb
o tom, že to je moje auto. Stav byl víc než tristní, ale štěstěna nám s tu
chvíli přihrála i majitele. „Kupodivu“ ani nebyl příliš překvapený, když
jsem mu řekl, že auto je kradené. Policie dorazila na místo, při rychlé
kontrole zjistila nesrovnalosti v typu motoru, barvě auta a dalších věcech,
nehledě k osobě „majitele“. VIN ale seděl, ačkoliv byl nesmyslný k tomu co
stálo na ulici. Vůz byl zajištěn a je zkoumán, je-li skutečně můj. Zajímavostí
je, že vozidlo je v polopřevodu cca od doby měsíc po krádeži, a jako majitel
je v malém TP stále uveden pán z XY, na nějž jsem měl tip už před rokem.
Co bude dál se uvidí. Je mi jasné, že z auta neuvidím dohromady nic a
co na kom vysoudím je ve hvězdách. Jediné co mě může těšit je to, že jsem
ho dokázal najít. Nechci zatím uvádět další souvislosti, případ je v šetření,
případnou pomoc nebo radu uvítám.
Ahasver