S následujícím článkem jsem dlouho váhal, protože téma slibuje různé
osobní útoky a podobné věci. Avšak lidé, kterých si vážím, mě přesvědčili,
že sepsat ho je nápad dobrý. Nakonec jsem textu napsal tolik, že je nutné
jej rozdělit na dva samostatné články. Dnes se tedy dozvíte něco o CPZ
a vazbě, příště o vězení.
Rád bych dopředu upozornil, že není mým úmyslem
řešit oprávněnost či neoprávněnost, spravedlnost či nespravedlnost, přiměřenost
či nepřiměřenost. Není mým úmyslem ani rozebírat vinu či nevinu. Celý článek
berte jako informativní, píši ho s cílem seznámit vás s něčím zajímavým,
o čem se "v oficiálních médiích" nemluví a snad i trochu pobavit. Při čtení
následujících řádků berte v úvahu, že všechny moje osobní zkušenosti jsou
asi 15 let staré a od té doby se mnoho věcí mohlo změnit. Předpokládám,
že ačkoliv se mění "technika" (mobilní telefony dnes jistě jsou rozšířenější,
než tehdy, například), tak lidé a principy fungování zůstávají. Pokud někdo
bude mít aktuálnější informace, rád si je doplním a nebudu myslím sám.
Také dopředu upozorňuji, že mé osobní zkušenosti s vazbou jsou v řádu měsíců,
nikoliv let a že nejsem nijak právně vzdělán.
Představte si modelovou situaci: Policie ČR vás z nějakého důvodu podezírá
z nějakého trestného činu. To se může stát téměř každému, v tu chvíli totiž
není důležité, jestli oprávněně a nebo ne. Prostě podezírají. V tento moment
se může velmi snadno stát, že se člověk ocitne v CPZ, tedy cele předběžného
zadržení. Možná vás vyslýchali a chtějí v tom pokračovat druhý den, možná
vás chtějí podusit, možná výslech skončil a čeká se na rozhodnutí soudce,
jestli půjdete do vazby... Možností je mnoho, jak se do CPZ dostat.
CPZ je obvykle místnost vcelku malých rozměrů, kam když člověk vejde,
tak mu z toho není dobře po těle. Zkušení trestanci prominou - bavíme se
o člověku, který takové věci ještě nezažil. V samotné místnosti obvykle
nejsou žádná okna (nevím, jestli někde jsou, já nic takového nezažil),
u zdi je přimontované prkno, kterému budeme pracovně říkat postel a někde
v koutě je záchod. Na stropě nonstop svítí světlo. Svítí stále stejně,
ať je poledne či půlnoc. Poté, co člověk vstřebá prvotní šok, je pro jistotu
zbaven čehokoliv, co by šlo použít pro účely sebevraždy (takže ono obligátní
tkaničky z bot ven a podobně). Poté, co se za policistou zabouchnou dveře,
zvané katr (pojmenování napříč všemi zařízeními vždy takto), člověk zjistí,
že nic nemá. Nic, tím myslím nic. Především nemá žádnou deku, cokoliv pod
hlavu. Později zjistí, že nemá ani žádné jídlo. Pokud nemá hodinky, tak
velmi brzo dojde k tomu, že nemá přehled o čase. A to všechno mu po čase
začne lézt na mozek. Samozřejmě obviněný má jistě nárok na nějaké jídlo.
Možná. Asi. Ve skutečnosti je ZCELA na libovůli místních policistů, jak
bude jeho pobyt probíhat. Nechtějí dát jídlo? Nedají. Jistě, člověk si
může stěžovat. Což je to, co dělají obvinění a vězni velmi rádi a velmi
často, ovšem osobně jsem nezažil, aby jakákoliv stížnost byla vyřízena
v jejich prospěch. Kapitola sama pro sebe je kontrola, jestli člověk ještě
žije. Opět to záleží na tom, co za policistu zrovna vykonává službu. Osobně
jsem zažil, že policista v noci, kdy jsem se snažil spát, co hodinu mlátil
do dveří tak dlouho, až jsem se vzbudil, řekl jsem mu, že je vše v pořádku
a pak zase odešel. Musím říct, že druhý den u výslechu má člověk sto chutí
přiznat i to, že s bráchou postavili Karlův most, jen aby ho pustili domů
se pořádně najíst, vykoupat a vyspat.
Co v takové situaci dělat? Nepanikařit. Zabít vás nemůžou (teda... ale
vy jim za to pravděpodobně nebudete stát). Zavřít můžou, pustit musí. To
je základní heslo prvního dne až dvou. Pokud víme, že hrozí riziko zavření
na CPZ, doporučuji se obléknout (zvlášť v zimě je potřeba počítat s tím,
že tam bude kosa) a to včetně bundy, klidně i svetru... Toto oblečení se
totiž dá použít k tomu, aby si člověk vyrobil improvizovaný polštář, hodil
něco pod sebe, aby nespal vyloženě na prkně, měl se čím přikrýt a k tomu
ideálně měl něco na přehození přes hlavu, pokud neumí spát při intenzivním
osvětlení. Dále doporučuji si vzít peníze. Nikdy není od věci zkusit nějaký
ten úplatek. Nic jsme půl dne nejedli? Tak zkusíme policistu: "Pane, mám
tu u sebe náhodou dvě stovky, co kdybych vám je dal, vy až půjdete na oběd
mi vezmete bagetu a zbytek si nechte"... Osobně ozkoušeno, funguje to,
ale bude to případ od případu jiné.
Samozřejmě je možné, že všichni policisté budou slušní, dají vám najíst,
napít, nebudou vás v noci budit a na požádání řeknou, kolik je hodin. No,
nespoléhal bych ani na jedno z toho, člověk si ušetří nervy a zklamání.
To samé se týká toho, že člověk má mít právo na nějaký telefonát a podobné
věci. Nic takového. Záleží to všechno na libovůli policistů. Co se týče
nějakých dalších neoficiálních cest, jak získat nějakou výhodu, například
mít u sebe celou dobu mobil - nevím, nebudu se pouštět do spekulací.
Pokud máme toto všechno za sebou, může se velmi lehko stát, že se státnímu
zástupci usmyslí poslat nás do vazby. On to ale nemá tak jednoduché - on
s tím musí za soudcem. Takže policisté naloží sprostého obviněného do auta
a šup s ním na soud. Pokud člověk nemá svého právníka, je v háji - přidělen
mu bude až později, u soudu o vazbě je zcela sám. A tak se může snadno
stát, že soudce vazbu potvrdí a už není úniku. Šup eskorta do příslušné
vazební věznice.
Vazební věznice mají různou úroveň. Od něčeho, co bychom přirovnali
ke středověkému vězení, po nové, moderní budovy, kde je čisto, teplo a
obecně to tam vypadá jak v civilizovaném světě. Mnoho "slušných lidí" říká
- či se vyjadřuje v různých komentářích - Čím je to tam horší, tím lépe!
Vždyť to tam je samý grázl a ti si zaslouží maximálně suchý chleba! Zde
bych rád podotkl, že člověk ve vazbě je stále ještě nevinný, o jeho vině
soud ještě nerozhodl. Je dokonce dost dobře možné, že soud toho člověka
osvobodí, protože byl skutečně nevinný. Proto si myslím, že vazba by měla
mít určitou úroveň. No, tak na to můžeme rovnou zapomenout. Oficiální stanovisko
zní, že "vazba není trest". A já k tomu dodávám - to skutečně ne, protože
to tam je řádově horší jak ve vězení. Mnoho lidí, když se ocitnou na vazbě,
dělají vše pro to, aby už byli konečně "na lágru". Ale tedy od začátku:
Mnohokrát asi budu opakovat, že daná věc záleží na tom, jakého k tomu
člověk zrovna chytne policistu (kterým budeme od této chvíle říkat "bachaři").
Při nástupu na vazbu člověk projde sprchou, jsou mu prohlednuta všechna
místa, kde by mohl něco schovávat (záleží na bachařovi, jak důkladně),
vyfasuje jednu teplákovou soupravu, 2 tílka a jedno pyžamo. Samozřejmě
mu ještě předtím bylo sebráno vše, co měl u sebe, a toto bylo umístěno
do skladu (je možno si ponechat hodinky, zlatý řetízek a podobně. Vřele
nedoporučuji, mohou z toho později plynout problémy se spoluvězni). Následně
je umístěn na celu. Podle toho, jestli jsme ve středověku či v civilizaci,
to na té cele vypadá. Moje první seznámení bylo s tím středověkem, takže
to byl super šok a v první chvíli si člověk říká, jestli je pořád ještě
při smyslech. Místnost o rozměrech tak 3x4 metry, ve které žije šest lidí.
Používají se tady "palandy" vojenského typu (osobně bych tipoval, že to
byly nějaké dvacet let vyřazené vojenské palandy), které se dají štosovat
na sebe. V ideálním případě dvě na sebe, ale zažil jsem přechodně i místo,
kde byly na sobě tři (Vazební věznice Ruzyně v sekci, kde se čeká, na jaký
lágr bude člověk přidělen). V místnosti je dále záchod - v ideálním případě
od místnosti oddělený alespoň kusem igelitu. Pokud igelit dojde újmy...
Tak tam není. Jako druhý " extrém" jsem zažil vazební věznici, kde na stejné
ploše byli lidé dva, záchod byl oddělený zdí, palandy byly bytelné, zabudované
do zdi a vcelku pohodlné na ležení.
Tak jako tak, v drtivé většině případů člověk není umístěn někam na
"samotku" , ale mezi více či méně spoluobviněných. Tito lidé zde jsou z
nejrůznějších důvodů - někdo kradl kola, jiný auta, jiný mlátí manželku,
další prodává drogy a další dělá podvody... Záleží čistě na náhodě, kam
člověk bude umístěn. A tedy na tom, co ti lidé budou zač. Vřele doporučuji
se hned od začátku pro jistotu chovat slušně - pravděpodobnost, že se člověk
hned ve dveřích srazí s nějakým magorem, není zas až tak malá. Pokud občas
čteme, že byl někdo "na samotce", tak se musel nejprve stát nějaký průšvih
(někdo někoho zmlátil a podobně), případně by se člověk mohl snažit někoho
uplatit, aby ho na tu samotku dali. Nutno říc?, že i jen mírně nadprůměrně
inteligentní člověk začne za pár týdnů mít těch debilů kolem sebe dost
a samotku by velmi uvítal, ale obvykle to není možné.
Podle toho, na jaký typ vazby se člověk dostane, tak má šanci se nějakým
způsobem stýkat s ostatními obviněnými. Obecně platí, že je snaha obviněné
k sobě nepouštět, což má určitou logiku - často jsou v jedné vazební věznici
komplicové, kteří by se tak mohli domlouvat na dalším postupu. Tudíž správa
věznice dělá vše pro izolaci a vězni naopak vše pro kontakt. Ten mohou
chtít jednak z důvodu koordinace postupu u soudu, ale především z důvodu
možnosti výměnného obchodu. Nejobvyklejší komodity jsou zde cigarety/tabák,
káva, cukr, "klepky" - tedy prášky jako Rohypnol a podobně. Výměna v rámci
jedné cely je jednoduchá, ale často je potřeba řešit výměnu s člověkem
v jiné cele. To se provádí několika způsoby:
1. Pokud má člověk spousty peněz a jde mu o něco extra důležitého, například
dopis komplicovi, nechá se podplatit bachař. Člověk samozřejmě nemá peníze
u sebe, tedy nechá službu zaplatit někoho "venku". Není to příliš obvyklé,
používá se opravdu jen v případě krajní nouze k domluvě s komplicem, pokud
to nejde jinak. Samozřejmě někteří bachaři jdou uplatit lehko (takové služby
obvykle stojí v řádu tisíců korun), někteří vůbec.
2. Každý člověk na vazbě má nárok na jednu hodinu denně tzv. vycházky.
I na vycházce jsou však lidé z jednotlivých cel od sebe odděleni. Představte
si například budovu o půdorysu kruhu a ta je rozdělená na například 10
"dílků" zdí vysokou určitě přes 2 metry, a nad tím vším je natažené pletivo.
A úplně nad tím vším bdí bystrým okem bachař. Pokud na sebe lidé začnou
přes zdi pokřikovat, tak je okamžitě odvedou zpět na cely. Obvykle tedy
se obvinění snaží předmět zabalit například do papíru s nějakým kamínkem
a nenápadně přehodit přes zeď. Po určité době člověk získá cvik a dá se
to... Samozřejmě je možné, že je potřeba dostat předmět přes 5 "dílků"
daleko - zde se počítá s určitou solidaritou mezi obviněnými a spolu s
předmětem se zároveň posouvá informace, kam má předmět dojít.
3. Pokud má budova pevná okna, která nejdou otevřít, byly to všechny
možnosti. Pokud však budova má otevíratelná okna, nastává možnost třetí,
nejzábavnější. Nastupuje "koňování". Nikdy se mi nepodařilo vypátrat, jak
to slovo vzniklo a pokud nějaký čtenář ví přesně, potom budu vděčný za
info. Koňování spočívá v tomto principu: Člověk si vyrobí improvizovaný
luk, šíp, předmět připevní na šíp (při vyšší hmotnosti na provázek za něj),
šíp si přiváže na provázek, který ho jistí proti ztrátě a pokouší se ho
vystřelit do okna té cely, kam chce předmět dopravit. Což je samo o sobě
vcelku legrační představa, no je potřeba si uvědomit určitá úskalí. Předně
nemáme luk... pak nemáme šíp... no a nemáme ani provázek. Při pobytu ve
vazbě a vězení jsem ale zjistil, že MacGyver by se tváří v tvář průměrnému
vězni styděl do konce života. Luk se vytvoří jednoduše - někomu se seberou
trenýrky, vyndá se guma a to nejhorší máme. Šíp vyrobíme z novin a časopisů
zkroucením do kornoutu a utažením na co nejmenší průměr. Musí být tvrdý,
tudíž časopisy jsou ideální, ale zkušený mukl vyrobí šíp i z kusu zmuchlaných
novin, ač je to téměř nemožné. Provázek se obvykle vyrábí z prostěradla
- ideálně odpáráním jednotlivých nití a následným spletením do pevného
provazu. Tím samozřejmě dochází k ničení prostěradel, proto se bere postupně
od všech. Ok, máme luk, šíp, provázek, střílíme... a občas se trefíme.
Častěji však ne, tedy šíp přitáhneme provázkem a celý pokus opakujeme.
Ovšem bachař nikdy nespí a snaží se takové jednání odhalit. Pokud bachař
zjistí, že se koňuje z té a té cely do té a té cely, okamžitě naběhne a
snaží se předmět, až už to je cokoliv, zabavit. Často se tedy stane, že
proběhne úspěšné předání balíčku a ten je následně zabaven a zničen. Jedná
se tedy o velmi adrenalinovou zábavu a stane se, že člověk pošle vše co
má, například zlatý řetízek za balíček tabáku, a následně po předání do
cely vtrhne bachař, balíček tabáku mu sebere a nemá nic.
Když píšu o tom tabáku - drtivá většina obviněných jsou silní kuřáci.
Mnozí z nich pak při nedostatku tabáku vykazují abstinenční příznaky, až
se jeden bojí, co se stane. Kdo má tabák/cigarety, je král. Může měnit
za COKOLIV - troska na absťáku po několika dnech klidně dá zlatý řetízek
za pár deka tabáku. Na vazbě jsem se poprvé v životě setkal s tzv. "vajglovinou".
Je to extra chuťovka. Totiž - na vazbě se kouří v drtivé většině balený
tabák, a vajgly se nevyhazují - ti bohatší, co si mohou dovolit plýtvat
a vajgly již nechtějí je nechávají v "popelníku", kde je vybírají ti největší
zoufalci, vyextrahují všechen zbylý "tabák" a to pak kouří. Smrdí to asi
tak, jako když by tam měli nastříhané nehty (jednou jsme zkoušeli jednomu
maníkovi nastříhané nehty do toho tabáku přidat a nepoznal to).
Když si tohle člověk představí, buď se mu udělá nevolno a nebo ho alespoň
popadne chuť se umýt, vyprat oblečení a toho smradu se zbavit. Tak se na
to podíváme... Na cele neteče teplá voda. Pouze studená, a to pouze v umyvadle.
Pokud se člověk chce vysprchovat v teplé vodě, má na to právo. A to jednou
týdně, kdy ho odvedou do jakési umývárny, kde mu pustí tak na pět minut
teplou vodu ze sprch. Když tedy zrovna teplá voda teče, ale většinou se
to, pravda, povede. Pokud z jakéhokoliv důvodu tento termín prošvihne (například
zrovna řeší něco s právníkem), tak má obvykle smůlu a může si počkat další
týden. To samé se týká "praní oblečení" . Jedenkrát týdně přijede maník
s vozíkem, sebere všechno špinavé prádlo a vydá čisté. Člověk tedy má tuším
dvě trička na týden, jedny tepláky... luxus.
Pokud člověku po pár dnech definitivně nehrábne, začne shánět někoho,
kdo by ho navštívil a on si s ním mohl užít luxusu alespoň chvilky civilizace.
Samozřejmě, kdo má rodinu, obvykle se potká s manželkou, dětmi a podobně.
Kdo nemá, snaží se sehnat kohokoliv - kamarád, kamarádka, kdokoliv, hlavně
aby to byl člověk. V průběhu času se měnily podmínky toho, jak často je
možná návštěva a jestli mu návštěva může donést balík, či ne. Já zažil
dost velké změny, kdy nejprve člověk mohl dostat balík, pak zase nemohl...
Návštěva byla možná cca jedenkrát měsíčně, ale to se také měnilo a už vůbec
netuším, jak je to dnes. Pokud je člověk umístěn ve vazbě z důvodu možnosti
ovlivňování svědků, potom návštěva probíhá přes sklo a čistě za pomocí
"telefonu", který bedlivě odposlouchává nějaký bachař. Pokud byly povolené
balíky, vždy měly nějaký limit hmotnosti, takže člověk obvykle dostal nějaký
ten tabák, ovoce, čokolády a podobně. V případě nutnosti alkohol, drogy...
Na poli alkoholu a drog se vede urputný boj, kdy se vymýšlí šíleně sofistikované
metody, jak kontraband propašovat a bachaři se je snaží odhalit. Ne, napíchané
pomeranče vodkou fakt už nějaký ten pátek neprojdou :-)
Představme si , že máme návštěvu za sebou, dostali jsme balíček kafe
a rádi bychom si ho nějak připravili. Můžeme si počkat, až nám jednou denně
po obědě jeden hrnek kávy zalije z várnice s horkou vodou služba. Pokud
chceme kávu mimo tento termín, tak to není možné. Tedy... Co jsme říkali
o MacGyverovi? Ideální řešení je vzít ponorný vařič a vodu si uvařit. Máme
však problém - nemáme žádnou zásuvku na 220V a ani ponorný vařič. Problém
je to však jen na první pohled. Ponorný vařič vyrobíme například ze dvou
žiletek, ty proložíme dvěma sirkami, abychom je měli blízko u sebe a přitom
se nedotýkaly. Svážeme provázkem, výroba viz dříve. Vezmeme dva dráty...
Ty nejspíše někde koupíme, či je zdědíme po předchůdci, který odchází pryč.
Pokud máme na cele zářivky, tak po rozebrání je zde mnoho volných drátů,
které se dají ustřihnout a zkrátit. Pokud se toho nebojíme, můžeme se pokusit
odmotat kus drátu z tlumivky. Máme tedy drát a ponorný vařič, ještě elektřinu.
Jediný zdroj elektřiny je světlo. Světlo je tedy potřeba rozebrat, napojit
dráty (to vše pod napětím), vařič do vody, voda se uvaří vcelku rychle.
Pokud se "ponorka" zfušuje, lítají jiskry, v horším případě jističe. Několikrát
se podařilo například vyhodit jističe v celém bloku, idiot to nechal připojené,
takže po nahození se situace opakovala. To mají bachaři moc rádi...:-)
Tahle metoda je samozřejmě obecně známá a vedení věznic se s tím snaží
neustále něco dělat. Probíhají prohlídky, zabavují se dráty, v modernějších
provozech se instalují světla na nízké napětí, kdy transformátor je na
chodbě a nedá se k němu zevnitř dostat.
Jakékoliv spotřebiče, které jsou povolené, jsou pouze na baterie. Člověka
napadne docela brzo, že by si mohl nechat poslat rádio a sluchátka. To
může, no... Ale tak jednoduché to není. Pokud se má na celu dostat jakákoliv
elektronika, tak tato nejprve putuje do firmy (která na tom musí mít nehorázný
vejvar), kde ji rozeberou a zkontrolují, jestli neobsahuje nějaké úpravy
do formy telefonu a podobně. Což trvá... a trvá... mě kontrolovali rádio
dva měsíce. Nové, na dvě tužkové baterky, nejlevnější na trhu. Není neobvyklé,
že při této kontrole tu věc rozbijí a ta pak již nefunguje. Pokud se to
stane, tak má člověk... smůlu. Neudělá nic.
Na závěr si nechávám to asi nejdůležitější: Jaké jsou možnosti komunikace
s někým " tam venku" - ať je to rodina, potenciální svědek u soudu a podobně,
případně člověk potřebuje drogy, alkohol, mobilní telefon a podobně.
1.Oficiální postup. Tedy ony zmiňované návštěvy a dále klasický dopis.
Ten rozeberu trošku více... Pokud píšeme dopis, či jde dopis zvenčí k nám,
tak si můžeme být zcela jistí, že ho někdo čte. Vždy ho čte minimálně nějaký
zaměstnanec věznice, který to má v popisu práce, a tak není možné předávat
nějaké zásadní vzkazy. Všichni si asi vybaví krabice od vína, kapříky,
kila jablek či hrušek... To je tak maximum, co projde, a to ví bůh jestli.
Pokud se cenzorovi zdá, že dopis obsahuje nějaké nepovolené informace,
klidně ho prostě nepustí dál - a když má člověk kliku na slušné lidi, tak
mu to i řeknou. Není to ale pravidlo, běžně se ztrácí dopisy ven i dovnitř,
a jelikož má člověk dost omezené možnosti kontroly, tak s tím nemá moc
co udělat. Vyšší level cenzury je potom situace, kdy je člověk na vazbě
i s důvodem "možnost ovlivňovat svědky". Potom všechny dopisy čte i příslušný
státní zástupce. Ti mají v oblibě dopisy číst několik měsíců, ztrácet je,
začerňovat pasáže (Yossarian je dozajisté jejich velký vzor) a vůbec dělat
tolik naschválů, kolik to jen jde. Je to k vzteku, oni to používají jako
nátlak na obviněného (Přiznej se a dostaneš těch dvacet dopisů, co ti tu
zadržuju už čtvrt roku....), no mají na to "právo" a nedá se s tím dělat
nic.
2. Neoficiální postup. Zde existuje jediná možnost - uplatit, či nechat
uplatit nějakého bachaře, který danou věc vyřídí. Nutno říct, že na vazbě
jsou možnosti výrazně omezenější než ve vězení. Myslím, že sami bachaři
jsou více kontrolovaní, více se bojí a obecně je vše složitější. Mobilní
telefon jsem na vazbě nezažil, na rozdíl od vězení, kde měl mobil každý,
kdo na to měl a chtěl ho. Drogy jsem viděl velmi zřídka a spíše se jednalo
o ony Rohypnoly a podobné prášky, alkohol to samé. Nevylučuji, že jinde
to bylo jinak, no na vazbě často probíhají různé kontroly a možnosti něco
schovat jsou VELMI omezené, opět narozdíl od vězení. Jediné, co tedy funguje,
je využívání bachařů jako poslíčků, kdy bachaři za řádově tisíce korun
jsou ochotní pronést necenzurovaný dopis na jednu či druhou stranu.
To by bylo pro tuto chvíli vše k CPZ a vazbě. Pokud budou nějaké dotazy,
rád zodpovím v diskuzi, pokud má někdo nové informace a ty mé již například
neplatí, rád si je v diskuzi přečtu též. Příští téma bude "vězení, tedy
lágr" a to bude ještě mnohem zajímavější než to, co jste právě dočetli.
17.05.2015 Lojza