Mrzí mě, že prezident dal milost Karlu Baštovi. Mělo to být jinak.
Karel Bašta, odsouzený na 6 let za pokus o vraždu, když střelil po ujíždějících
zlodějích, by si totiž daleko více než milost zasloužil vůbec neobžalovat,
nebo zprostit viny soudem. Jenže to bychom v našem soudnictví i mnohých
myslích lidí nesměli podléhat falešné představě, že život recidivistů a
těch, co s nimi dobrovolně sednou do auta při další krádeži, má stejnou
hodnotu, jako do té doby netrestaného a celý život makajícího člověka,
který po nich vystřelí.
Ano, v souladu s platnými zákony udělal Karel Bašta chybu. Zloději ujížděli
z místa činu a on po jejich ujíždějícím autě v souladu s psaným právem
vystřelit z brokovnice opravdu neměl. Proto stále tvrdím, že psané právo
má ke spravedlnosti mnohdy zatraceně daleko. Nejvyšší soud v této kauze
nejenže nesmetl ze stolu obvinění z vraždy, ale zároveň závazně pro soudy
nižší instance v podobných případech rozhodl, že obrana majetku nesmí být
důvodem k usmrcení zloděje. Tak si to představme na modelovém příkladu,
přičemž zcela úmyslně zajdu do extrému: První dcera Vám zemřela při komplikovaném
porodu málem i se ženou a lékaři Vám sdělili, že už nikdy děti mít nebudete.
Po mnoha letech přišel zázrak. Jako rodiče vychováte už 14 let dceru druhou.
Jednoho dne se Vám nevrátí domů. Po týdnu ji policie najde zavražděnou,
hozenou do septiku a před tím mučenou a znásilněnou. Abyste po čase zmírnili
bolest na duši, odstěhujete se jinam, snažíte se začít nový život, což
už prostě stejně nejde, a po dceři si necháte jen laciný přívěšek se srdcem,
který dostala jako malá, opatrovala ho a za svůj život neztratila. A pak
se jednou vracíte domů a v bytě je zloděj, který se snaží utéct oknem a
v ruce se mu mimo jiné leskne ten přívěšek… Ano, psané právo a Nejvyšší
soud to vidí jasně. Já také - bez emocí a s chladnou hlavou i myslí ovšem
úplně jinak. Život zloděje má pro mě nepopsatelně menší hodnotu, než ta
památka na dceru, která má z hlediska ceny v penězích pro soud hodnotu
nicotnou.
Karel Bašta skutečně nedodržel psané zákony. Jenže není chybou Karla
Bašty ani jiných odhodlaných lidí, kteří jsou ochotni a schopni se postavit
zlu i za cenu mnohdy vlastního nebezpečí, že ty zákony jsou napsány tak,
jak jsou. Milost prezidenta republiky, za kterou děkuji a panu Baštovi
i celé jeho rodině ze srdce přeji, by proto neměla být jen radostí pro
Karla Baštu a uspokojením pro všechny lidi se zdravým rozumem. Měla by
být políčkem politikům za současný zákon, podle kterého byl Karel Bašta
odsouzen na šest let za pokus o vraždu. Zároveň by se pak měla stát mezníkem
a startovací čarou pro diskusi nad zpřísněním pravidel pro ty, kteří šlapou
po právech jiných – a také změnou pohledu soudů na ty, kteří se chránit
svůj život, zdraví i (!) majetek nebojí. Ano, Karel Bašta v kontextu dnešního
práva udělal chybu. Přesto mohu po dlouhé době s čistým svědomím díky tomuto
člověku o někom říct, že je živým nositelem odkazů dvou citátů, jejichž
autorem je Edmund Burke:
„Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo,
co udělat může nemá smysl.“
„Jediná věc je nezbytná pro triumf zla, aby dobří lidé nic nedělali.“
30.3.2011 František Matějka
článek byl uveřejněn na
blogu autora
a převzali jsme jej s jeho laskavým svolením.