Upřímná zpověd řadového občana, část první aneb, jak jsem se v politice
mýlil já.
Toto je výrok páně Havlově k diskusím k zákonu o registrovaném partnerství
osob stejného pohlaví: „Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc
zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie páně Kalouskovy strany a prezidenta
republiky, že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních
párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí
býci ke kravám, aby byla telata." Bližší zde.
Nebyl by to ovšem pan Havel, aby do debaty o homosexuálech hned nezamíchal
duchovní rozměr: "Na tom není nic spirituálního, nic duchovního. To
je opravdu materiální, družstevní pojetí rodiny. A to mě na celé diskusi
nejvíc rozčilovalo."
Takže si to rozebereme. Především je neoddiskutovatelným faktem, že
od chvíle, kdy se živočišné druhy začaly rozmnožovat pohlavně, je evidentně
základním biologickým úkolem páru (popřípadě samce a harému samic, netuším
zda existuje i opačná situace) výměna genetické informace a plození potomstva.
V případě druhu Homo sapiens (ale nejen u něj) k tomu přistupuje, nebo
by alespoň měl přistupovat, i hlubší citový a intelektuální vztah. Jenže
tohle přece nikdo nikdy nezpochybňoval pane exprezidente!
Z hlediska státu, společnosti, nebo národa, chcete-li, je pak bezpochyby
základním zájmem dostatečný počet fyzicky i duševně dobře vyvinutých dětí
a mládeže. To je rovněž naprosto legitimní, chladnokrevný, neemocionální
a chtěl bych zdůraznit, že naprosto logický zájem každého racionálně uvažujícího
politika, myslícího na prospěch společnosti. Nevím tedy jak kdo, ale alespoň
já od politika racionální přístupy rozhodně požaduji.
Naskýtá se tedy otázka, zda pan Havel nepodsouvá někomu jinému svoje
vlastní názory na všechny ty rodiny (a je jich kupodivu stále ještě
dost) pečující se vší odpovědností a láskou o své potomstvo. Byl by to
pak názor pana Havla, nikoliv názor pana Kalouska či Klause, že rodina,
rovná se připouštění krávy býkem. Mimochodem, připouští se skutečně „kráva
býkem“, nikoliv „býk k krávě“ pane filosofe. Alespoň se seznamte s terminologií,
když už do něčeho, se sebevědomím sobě vlastním, kecáte!
Jako otec čtyř dětí se cítím hluboce dotčen, ba uražen výroky pana myslitele,
spisovatele a exprezidenta Havla. Nikdo jiný, ani pan Kalousek, ani pan
Klaus mne nepřirovnával k býkovi (což by se ještě dalo při dobré vůli považovat
za lichotku) a mou manželku ke krávě, což si tedy pane filosofe-mysliteli
vyprošuji. Něco takového bych si už z hlediska základní lidské slušnosti
(a onoho „duchovna“ panem spisovatelem zmiňovaného) nikdy nedovolil vypustit
z huby vůči komukoliv a moje žena by to také v žádném případě od kohokoliv
nestrpěla. V méně civilizovaných (rozuměj:méně degenerovaných) společnostech
by patrně následovala fyzická inzultace autora takovéhoto výroku ze strany
partnera dotyčné dámy, popřípadě partnerů dotyčných dam.
Naopak, oba napadaní pánové Kalousek a Klaus dávají jednoznačně najevo,
že moje šestičlenná rodina je pro ně vyšší prioritou, než registrované
soužití dvou řiťopichů, což je zřejmě pro pana Havla vrcholem onoho „spirituálna
a duchovna“.
Nenechám se ostatně poučovat od někoho, kdo by si měl především zamést
před svým vlastním prahem. Jestliže Hamlet říká na adresu své matky a jejího
uspěchaného sňatku, že „déle si i to zvíře stýská“, týká se to v plné míře
i osoby našeho bývalého prezidenta. Ačkoliv byl jeho rovněž uspěchaný sňatek
veřejností přijat se značnou dávkou tolerance, byl po smrti jeho první
ženy uzavřen bez diskusí v době neslušně krátké. Jaképak „spirituálno
duchovno“ asi panovalo ve vztahu k manželce Olze, když takovým fofrem
spěchal k jinému připouštění s někým, komu se v Praze přezdívalo po jistém
populárním sýru, jehož jméno má shodou okolností rovněž souvislost s hovězím
dobytkem? Jen to tele v teletníku pana Havla stále nějak absentuje. Že
by z nouze cnost a kyselé hrozny? Nebo naopak děti a manipulaci s použitými
plínkami považuje pan filosof za málo „spirituální“ a tedy pod svoji
úroveň? No, možná, že je to tak pro příští generace lepší. Spíše bych ale
řekl, že se jedná o další projev naprosté averze vůči Václavu Klausovi,
k jejímž kořenům se dostanu později.
Na těchto slabomyslných a urážlivých výrocích (na štěstí už) bývalého
prezidenta lze se ideálně demonstrovat způsob, jak vznikají mýty o „arogantních
politicích“. Je to učebnicový příklad toho, jak se někomu podsune něco,
co nikdy neřekl, popřípadě se to, co skutečně řekl postaví na hlavu a (oprávněně)
se spoléhá na to, že stádo tupohlavců začne bezmyšlenkovitě dotyčné výroky
papouškovat.
Navrhuji komukoliv následující test. Požádejte někoho, kdo omílá fráze
o Klausově aroganci, aby byl konkrétní a uvedl konkrétní příklad této arogance.
Tedy něco na způsob výroků pana Zemana: „Novináři jsou hromada hnoje,…
….koncentrace pitomců ve sdělovacích prostředcích na čtvereční metr je
vyšší než je v kraji zvykem“ , nebo výrok současného, prostorově výrazného
předsedy vlády na adresu Unie Svobody, že do politických mrtvol se nekope,
což právě tímto veřejným výrokem s gustem učinil a u troubů ještě vyvolal
dojem slušného člověka.
Nebo ještě lépe, zeptejte se sami sebe, jestli si na něco takového vzpomenete………..
Tak co, vzpomněli jste si?
S oblibou tuhle hru hraju. Naposledy s kolegou, kterému budu říkat třeba
Vlaštovka. Dovolte, abych vám pana Vlaštovku představil. Pan Vlaštovka
strávil život v úslužném polopředklonu, stále bdělým okem pátraje, kam
zasunout anální sondu. V době, kdy jsme pracovali na směny, docházelo ke
střídání noční a dopolední směny v době, kdy probíhalo vysílání Hlasu Ameriky.
Pohled na dostavivšího se pana Vlaštovku, jak se vrhá na nebohý přijímač
hloubkovým letem nikoliv vlaštovčím, ale přímo jestřábím, byl k nezaplacení.
Od té doby se z toho vyvinul sport. Když měl ráno přijít pan Vlaštovka,
pouštěli jsme Hlas Ameriky i v případech, kdy nás jeho vysílání vůbec nezajímalo,
jen abychom se pobavili pohledem na pana Vlaštovku, jak s výrazem bledého
děsu na líci pílí vypnout zlořečený přístroj aby, podle svých vlastních
slov, „neudělal někde chybu“. Ano, také takhle lze definovat stav trvalé
předesranosti a život strávený s plnými kaťaty.
Bylť pan Vlaštovka mistrem v papouškování novinových frází. V době,
kdy sehnat kousek masa na neděli znamenalo postavit se ve čtvrtek před
řeznictví ve čtyři ráno a bolševik se nám snažil namluvit, že masa je habaděj,
jen že ho moc sežereme, vyznamenal se pan Vlaštovka následujícím výrokem:
„Já to vidím kolem sebe, to je tím, že se masem hrozně plýtvá“.
Včetně toho spisovného tvaru slovesa „plýtvati“. Začal-li totiž pan Vlaštovka
papouškovat fráze z Rudého Práva, začalť rovněž mluvit přísně spisovně.
Patrně proto, aby zdůraznil svou vysokou úroveň a závažnost papouškovaného
moudra. To vše ne někde na schůzi ROH, ale v úzkém kruhu kolegů, či přátel.
Jen proboha neudělat někde chybu!!!
Tak tomuhle panu Vlaštovkovi jsem položil dotyčnou otázku po údajné
páně Klausově aroganci. Následovalo lapání po dechu a naprosto scestná
odpověď nikoliv na adresu prezidenta republiky (neudělat někde chybu),
ale obecně na adresu ODS, která stojí za citování: „Co....no…ehm…jak…no…jak
tam… no.....jak tam při těch tiskovkách arogantně stojej“, vydechl
nakonec s úlevou. Jak lze arogantně stát nebo sedět, to mi nevysvětlil.
Jistě uznáte, že něco takového si zasloužilo okamžité zařazení do mé
sbírky idiotských výroků. Chcete slyšet další? Takto odpověděl zcela vážně
jeden vohnout, vzpomínající na staré zlaté časy na otázku, zda se mu snad
stýská po frontách na maso: „No co, když si měl známýho řezníka, co
ti scházelo?“ Obdobně „když jsi měl známýho veksláka“ a "když
jsi měl známýho fízla", mohl jsi dokonce vyjet do vzdálené a
exotické Jugoslávie. Von je u tajnejch, ale príma kluk, fakt.
A zamáčkl vlažnou slzu.
Další výrok sice pochází ze Slovenska, ale v tomto ohledu skutečně neexistuje
mezi našimi bratrskými národy žádného valného rozdílu. Seděli jsme u truňku
a nastalo federální družení. Jakýsi vlezlý opilec na sebe vykecal, že má
tetu v Americe a že tam nikdy nebyl, ačkoliv mu to dotyčná teta nabízela.
Když jsme vyjádřili svůj údiv, odpověděl následovně (omlouvám se za chybnou
interpretaci slovenštiny): „A prečo? Prečo bysom sa chodil pozerať na
tú biedu? Bol som na vojně, bol som velitělom děla, bol som velitělom izby
a tam som všetko pochopil.“
S pokračujícím večerem a stoupající opilostí, v době, kdy už se dávno
hovořilo o něčem úplně jiném pak občas neartikulovaně a naprosto bez souvislosti
vykřikoval: „Bol som velitělom děla…bol som velitělom izby… pochopil
som…“
V našem úzkém kroužku se to stalo okřídleným rčením. Když jsme chtěli
někoho upozornit na přítomnost obzvláště vydařeného exempláře exportního
vemene, říkali jsme: „Bol som velitělom děla…bol som velitělom izby“.
A hned bylo všem jasno.
Čtvrtý příklad je obdobný a týká se dávné známosti mé životní družky,
respektive její tehdejší potenciální tchyně. Když se tehdy má lepší polovička
podivovala, že dotyčná rodina nevytáhne ze Žacléře, kde přebývali paty,
dostalo se jí následné odpovědi: „Ále, kam bysme jezdili. V neděli zabijeme
králika, vyjdeme před tu chalupu, podiváme se na tu Sněžku, no řekni, kam
bysme jezdili?“
Člověk degradovaný pod úroveň opice, protože i ta je příslovečně zvědavá.
Na rozdíl od českého vohnoutstva se však jedná o živočicha značně inteligentního.
Moje zvídavá předsedkyně domácnosti po tomto průzkumu terénu usoudila,
že je nejvyšší čas zatroubit na kvapný ústup do výchozích pozic, což rovněž
bryskně učinila a údajně toho nelituje do dneška. Velmi lichotivé.
Tak populaci sestávající ze značného procenta jedinců tohoto duševního
kalibru se párkrát zopakují jednoduché fráze o aroganci toho či onoho a
dál už věci běží samy. Otázka zní proč?
Abych vysvětlil co si o tom myslím, musím se trochu vrátit.
Musím přiznat, že proti bolševickému neřádu, ve kterém bylo mi stráviti
dvě třetiny života, jsem toho mnoho nenadělal. Ke cti si snad můžu přičíst
distribuci a zapůjčování pár ilegálně dovážených a opisovaných knih. Po
aféře s „Plastic People“ jsem poprvé usedl k psacímu stroji, abych napsal
přílohu k bryskně zakázané (leč stále opisované a rozšiřované) publikaci
tehdejší „Jazzové sekce“ pod názvem „Rock na levici“. Podobnou činností
se však v té tobě zabýval kde kdo a situace v této oblasti se milým orgánům
již totálně vymykala z rukou. Takže, žádné hrdinství se nekonalo a riziko
zanedbatelné.
S o to větší úctou jsem vzhlížel k lidem jako Václav Havel, Pithart,
Dienstbier a dalším, s nimiž jsem nikdy neměl možnost se osobně setkat.
Ve své prostotě duševní jsem se domníval, že všichni tihle „bývalí“ bolševici,
zlikvidovaní v rámci normalizace, musejí být ze svého komunismu totálně
vyléčeni. Zcela mylně jsem se domníval, že snad už i jim musí být jasné
to, co bylo v té době jasné každému myslícímu člověku. To, že v podmínkách
totalitního režimu, nevybaveného žádnou ze zpětných vazeb prostřednictvím
necenzurovaného tisku a legální opozice, které udržují systém v normálu,
musí politická soutěž(!) zákonitě degenerovat ve skutečný boj(!)
na život a na smrt, mezi jednotlivými klikami téhož totalitního mocenského
uskupení. Bylo to tak v Sovětském svazu, bylo to tak v Hitlerově Německu,
bylo to tak u nás a bude to tak nutně v každém totalitním státě vždy a
kdekoliv na světě.
Občan, kterému by konec konců mohly být tyto vzájemné boje politických
krys ukradené, to ovšem ve svém důsledku stejně vždycky nakonec odnesl.
Občan musel přísahat věrnost právě vládnoucí klice, což se mu ovšem krutě
nevyplatilo, když dotyčné klice podřezala krk klika nová. Minimálně musel
občánek provést akt duševní prostituce a hlasitě odsuzovat (podepisovat,
absolvovat prověrky) aby prokázal, do jaké míry je pohoršen klikou minulou
a nadšen klikou novou. V horším případě byl novou klikou vyhodnocen jako
staré klice příliš věrný a tedy nebezpečný a důsledky pak byly mnohem horší.
O tom, co takový režim přinášel občanovi hmotně a jaké možnosti a svobody
občan měl, o tom je snad lepší se ani nezmiňovat. Tento proces se více
méně pravidelně opakoval.
Moje sestra, která měla možnost se s těmito „bývalými“ bolševiky setkávat,
už tehdy kroutila hlavou nad mou naivitou. Nic je nezměnilo, tvrdila tehdy.
Pro ně je stále MYŠLENKA skvostná, jen ji špatní lidé špatně uvádějí do
života. To kdyby oni (ta jejich klika) měli možnost…to byste teprve viděli
ten pravý socialismus. Tedy přesně to samé, co tvrdily všechny kliky předchozí
a následné a co tvrdí ta bolševická klika dnešní, aniž se samozřejmě kdykoliv
cokoliv změnilo a když, tak leda k horšímu.
Jsou horší, než ta tlupa kariéristů v tom jejich bolševickým spolku,
tvrdila. Kdyby se snad něco šustlo, tak kariéristi jednu legitimaci zahoděj
a pro jinou si poběžej . Ty zajímá jen osobní prospěch, nějakej komunismus
jim je totálně u řiti. Ty první, ty to budou s tím komunismem zkoušet znova
a znova a samozřejmě se stále stejným výsledkem.
Ve své namyšlenosti a ke své škodě jsem jí tehdy nevěřil.
No, a pak nám vypukla VLSR (Velká Listopadová Sametová „Revoluce“) a
já se shodou okolností octl v samém centru dění v Radě Občanského fóra.
Napřed v Auroře, pak ve Špalíčku a na Malé Straně. Ne, žádnou politiku
jsem nedělal. Jen byla potřeba spousta organizační práce v zoufalé snaze
zorganizovat neorganizovatelný převratový (nikoliv revoluční) bordel.
Musím o své újmě přiznat, že, puzen pocitem, že dělám něco proti komunistům,
jsem byl ochoten pracovat třeba dvacet čtyři hodiny denně. Jaká naivita!
Po nějakém čase mi to ovšem celé nějak přestávalo dávat smysl. V době,
kdy bolševickou partaj skutečně bryskně opustili (přesně podle sestřiny
předpovědi) jednak všichni vyslovení kariéristé ale také lidé v podstatě
slušní, kteří neměli bez členství v KSČ ani tu nejmenší možnost seberealizace
a kteří byli v rámci možností pro společnost přínosem (buďme poctiví a
přiznejme, že i takoví byli), povolává pan Havel do Občanského fóra „všechny
slušné komunisty“.
Jen se z Hodonína ozvaly hlasy, zda to s tím sametem vůči zločinecké
organizaci nepřeháníme, už pílil soudruh Pithart do televize pronést svůj
nechvalně známý projev na téma „možná, že slyším trávu růst“, ve kterém
se dojemně strachoval o osud nevinných komunistů. Bodejď by s jeho minulostí
neslyšel, nespěchal a nestrachoval se (viz zde)
).
Je vyhlášena kontinuita bolševického „práva“ a na jejím základě se estébáčtí
pohlaváři chechtají do očí komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu,
točíce se na mlčenlivosti, kterou jim dotyčná bolševická legislativa umožňovala.
K tomu přistupovaly věci, které běžný občan neviděl a vidět nemohl.
Například permanentní pnutí mezi Radou OF (ústřední) a Pražskou radou OF.
V té druhé se totiž koncentrovalo jádro konzervativců a zárodek budoucí
ODS, kdežto Rada OF byla doménou jednak „bývalých“ bolševiků (Dienstbier,
Jičínský, Jan Urban, Šabata, celého klubu „Obroda“ složeného výhradně z
bolševiků a dalších) a dále levičáckých intelektuálů typu Havla, Ivana
Gabala, Ryndy, Pitharta, Fišery a dalších.
Již před tím není na Letenské pláni vpuštěn na tribunu a je mu zabráněno
v projevu spisovatel Ludvík Vaculík. Proč? Ludvík Vaculík totiž nikdy nebyl
členem kliky zvané Charta 77. Vzhledem k jejímu složení a názorům, které
začaly vyplývat na povrch až později, se odmítl jejím členem stát. Nebylo
tedy jisté, zda nepronese něco, co by se vymykalo předem naplánovanému
scénáři „revoluce“.
Později, když se věci přece jen začaly vyvíjet směrem ke standardní
západoevropské demokracii, jsem začal mít pocit, že tady někomu něco nevyšlo.
Nedovolil bych si prezentovat svůj osobní dojem a pocit jako fakta,
kdyby nezačaly vycházet najevo skutečnosti, které tento můj dojem plně
potvrzovaly. V národním domě na Vinohradech se konal seminář k patnáctému
výročí zahájení ekonomické reformy, o kterém se nám (zcela symptomaticky)
naše slavné sdělovací prostředky neobtěžovaly cokoliv sdělit. Z příslušných
materiálů na této adrese s
dovíte různé zajímavosti jako:
"...Byly hledány a propagovány různé utopické třetí cesty
a to ve všech klíčových oblastech našeho společenského života. V politice
to byla třetí cesta založená na odmítání smysluplnosti politických stran,
na obhajobě tzv. nepolitické politiky a na apriorním nároku intelektuálních
a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi, což nebylo nic jiného
než odmítání liberální demokracie…….."
Dále se dozvíte, že:
"Výsledek dramatického jednání ve vládě o scénáři ekonomické reformy
byl o prsa. Překvapivě pozitivní roli v hlasování sehráli lidé, do kterých
by to nikdo neřekl. Proti nám se rvali lidé z OH, lidé z ČSSD a ze slovenského
KDH. Překvapivě nakonec pro reformu zdvihli ruku lidé jako Marián Čalfa
nebo komunistický ministr obrany Vacek. Nebýt jejich zdvižených rukou,
žádný scénář ekonomické reformy by se ve vládě neprosadil………... To je dnes
naprosto paradoxní věc, ale měli by ji občané znát. Tehdejší střet o
to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani chvilku veden mezi autentickými reformátory
a obhájci starých pořádků - bývalými komunistickými strukturami. Mýtus,
že tomu tak bylo, by už měl být definitivně opuštěn. Tito lidé tehdy totiž
dobře věděli, že prohráli, a proto neměli sebemenší politické ambice, minimálně
in the short run. Tehdejší diskusi vůbec neovlivňovali a to říkám s plnou
zodpovědností,
No a dál:
„Přítomní v sále se tak dozvěděli, že reformní a proto z komunistické
strany většinou vyškrtnutí či vyloučení komunisté šedesátých let, kteří
měli v sedmdesátých a osmdesátých letech velmi různé osudy, chtěli navázat
na své dvě desetiletí staré reformní postoje. Disidenti z kulturní
a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem,
které většina národa dosud mylně pokládá za protikomunistické bojovníky,
chtěli skutečně sice vytvořit něco nového, něco, co by nemělo vady obou
v historii známých modelů uspořádání lidské společnosti…, svět měla podle
nich řídit skupina vyvolených, do níž by patřili oni sami spolu s Rolling
Stones a Billem Gatesem. Politické strany byly podle nich jen „pro
straníky“, tedy pro méně vyspělé a méně svobodné a méně tvůrčí jedince“
(sic!).
Veškerá zdůraznění v textu provedena mnou.
Už chápete odkud se bere averze intelektuála Havla, „bývalého“ bolševika
Pitharta, „bývalého“ bolševika Dienstbiera a dalších vůči Václavu Klausovi?
Už chápete, kde se naopak bere moje, v minulých článcích několikrát
ventilovaná averze na tyto intelektuálské velikáše, kteří ve své nadutosti
snili své megalomanské sny o tom, jak zaprcatělé a po létech komunismu
zaostalé Československo, jehož západní zbytek byl po patnácti letech
(!) od převratu oficiálně přeřazen z kategorie zemí zaostalých, do
kategorie zemí rozvinutých, ukáže celému světu radostnou třetí cestu k
lepším zítřkům?
Ve své nekonečné nadutosti by tihle pánové opět neváhali experimentovat
s osudem milionů lidí a už se viděli na piedestalech, ze kterých jsme měli
akorát tak čas sundat jiného takového syfilitického spasitele, jak vztyčenou
pravicí , nebo lépe levicí a s bojovně vypnutým pupkem ukazují lidstvu
onu zářnou a radostnou třetí cestu která, podle soukromého vyjádření jistého
německého poslance působícího u nás tehdy v roli pozorovatele, s jistotou
vede do třetího světa.
Tohle všechno namísto toho, abychom koukali rychle vyrovnat civilizační
náskok půl století, který vůči nám měl ostatní západní svět díky vládě
bolševiků, kterou jsme si svou vlastní blbostí sami způsobili.
Za humanismem a „sociálností“ těchto pánů se skrývá latentní pohrdání
lidmi. Oni totiž trpí utkvělou představou, že jsme natolik nesvéprávní,
slabomyslní, neschopní a méněcenní, že bez permanentní starostlivé péče
bolševických papínků nejsme schopni sami přežít. Jen v přísném soukromí
těmto sociálům občas ujede huba a my, podle názoru těšínského starosty
Sznapky (ČSSD /b./) ťulpasové, se čirou náhodou dozvíme, co si o nás skutečně
myslí, protože si je shodou okolností zrovna někdo nahrával na diktafon,
což netušili.
A právě v tomhle přístupu se skrývá ono čertovo kopýtko. Papínkové mívají
totiž nepěknou tendenci odepnout pásek a nezvedenou ratolest seřezat, jestliže
se při oné dojemné otcovské péči ratolest odmítá otcovské vůli bezpodmínečně
podřizovat.
Jestliže Tomáš Baťa kdysi řekl, že architekt je člověk, který si za
vaše peníze staví pomník, tak pro pány levičácké intelektuály platí, že
pro ně nejsme víc než pokusná morčata, na kterých by demonstrovali svou
genialitu. No a když se pokus nepovede, tak se laboratoř vydezinfikuje
a začne se znovu, s novou sadou morčat.
Jak tyto, mírně řečeno nekonečně sebevědomé postoje souhlasí se stokrát
opakovanými frázemi pana spisovatele Havla o skromnosti a pokoře, to tedy
skutečně nechápu. Pokora a skromnost by byly zřejmě požadovány výhradně
od nás. Mimochodem, velice rád poslouchám přemoudrá kázání na téma „spotřební
způsob života“ a „duchovno“ z vozu značky Mercedes-Benz za cca 2,4 miliony
korun (viz zde). Na „intelektuální
elity“ se tyto požadavky skromnosti a pokory zřejmě nevztahují. Káže vodu,
pije víno.
„Nejsme jako oni“, skandovali jsme na povel roztleskávačů. Ó jak ušlechtilí
jsme si tehdy připadali a vůbec jsme si neuvědomovali, že je s námi už
zase manipulováno. Vždyť všichni tihle pánové přece potřebovali, aby organizační
struktura bolševické partaje, StB a všechny ty ostatní „staré struktury“
zůstaly zachovány. Změnila by se jen vedoucí klika, pánové Pithart a Dienstbier
by se postavili do čela této „reformované“ komunistické partaje, možná
zamaskované novým jménem ( třeba beztvaré „hnutí“ OF se nabízelo) a nastala
by ona radostná pouť po třetí cestě do třetího světa. A to byste viděli,
že když MYŠLENKU začnou uskutečňovat ti správní lidé, že vybudujeme ráj
na zemi.
Tedy v podstatě nic víc, než další změna vládnoucí bolševické garnitury
tak, jako už mnohokrát před tím.
K opakovaně papouškovaným frázím o údajné aroganci páně Klausově (i
na těchto stránkách) lze podotknout ještě následující. Troufám si říci,
že jsme od mnoha politiků vyslechli mnohem více arogance a sprostot, než
od pana Klause, aniž je kdy kdokoliv z novinářských šmoků z arogance obvinil.
A jestli je tento nesnesitelný v osobním styku (což se nedá ani vyloučit,
ani dokázat) mne nezajímá o nic víc než to, jak osobně snesitelný nebo
nesnesitelný je pekař, jehož housky odebírám. Zajímá mne jediné, jestli
jsou housky od dotyčného pekaře k jídlu, nikoliv to, jak se chová k učedníkům.
Hezky to definoval Hugh Trevor-Roper ve své knize „Poslední dny Adolfa
Hitlera“: „Není větší nesmysl, než posuzovat politika z jiných, než
politických hledisek.“
Onou houskou na krámě, upečenou panem Klausem a lidmi kolem něj je to,
že na mně dnes tlupa levičáckých intelektuálských megalomanů nezkouší další
své společenské hokus-pokusy.
Jak vidíte, ve všech případech, kdy jsem o lidech v politice smýšlel
dobře, mýlil jsem se ve svých úsudcích způsobem, který bych paradoxně označil
za neomylný. Domnívám se však, že jsem to nebyl jenom já. V příštím pokračování
se pokusím popsat případy, ve kterých jsem se nemýlil. Netěšte se, ani
to není nijak radostné konstatování.
05.04.2006 Katoda