D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Nitroglycerin
    Vydáno 13. 09. 2009 (11598 přečtení)

    Je další se série pravdivých příběhů o dvou nezbedných nezletilcích a jednom ohromném výbuchu, který mi dlouho nedal spát a který nás málem zahubil. Tedy mne a bratrance Jiřího.

    Bylo to někdy v roce 1982, takže mi bylo deset let. Bolševici a Ká eS Čé hlásali své skvělé ideály, Elvis v srpnu dodýchal a John Lennon byl zastřelen fanatickým fanouškem. Gustáv Husák se na nás šklebil podivným pohledem z televize, v Rusku hromadně umírali generální tajemníci a dva roky zbývalo Černobylu, než vybuchne a zasype Evropu radioaktivním prachem.

    Poslouchala se ABBA,  Kisáci,  Katapulti, letěla CC. Catch,  Sandra,  Iron Maiden a Led Zeppelin.  Tedy poslouchalo se toho více, ale to není v našem příběhu až tak důležité.  Bratránek byl velmi šikovný student chemické fakulty, nadšený experimentátor s průšvihem na dosah a kouřil startky bez filtru. Tedy v té doby je jistě neměli a byly ve žluté krabičce.

    Jiří neustále něco vytvářel. . neviditelný inkoust, bouchací kuličky, speciální mazadla na všechno, kyselinou vyleptal stůl při pokovování a dokázal malým výbuchem zapálit záclony. Drogy nevařil, ale výbušniny ano. Jeho motto bylo asi to, že když na konci pokusu není výbuch, tak se pokus nepovedl.

    Jednou, když jsem byl u nich na prázdninách jsem zavítal do jeho království. Jeho pokoj, to byl už jiný svět. Plakáty, přístroje, hudební nástroje, křivule, baňky se zvířaty, chemikálie, zkumavky, kahany a plno trubiček šířících zápach ze sublimace a bůhvíco ještě. Jednoho krásného dnes (asi den Dé) Jirka pobral tátovi ze skříně Indulonu, to je ta mast na ruce co se fasuje v práci a všechno to vymačkal do kastrolu a zahříval  podivným způsobem.

    Míchal to a míchal, až získal to co chtěl. Slil horní vrstvu, obsahující průsvitnou tekutinu, vypadalo to docela mastně.

    „To je glycerín Lůďo,“ povídá a chladí ho v baňce, ještě více olejovatí a já se neptám, proč to dělá. On vždy věděl co dělá. Potom si přichystal kyselinu dusičnou, kterou kdesi splašil a pak řekl historickou větu:

    „Ustup, mohlo by to bouchnout“ a zcela vážně se štítem a v brýlích se dal do smíchávání glycerínu s kyselinou.

    Ustoupil jsem od něj na dva kroky zpět a zíral, jak to při míchání v baňce šumí a prská. Kdybych věděl, že ten půllitru nitroglycerínu by srovnal dva paneláky, tak bych mu to vymlouval anebo bych utekl dva kilometry od něj. Ale já ustoupil na dva metry od něj a pochopil, že až tohle otestujeme, to bude pecka. Tedy pokud se to smíchá ve správném poměru, jak Jiří podotknul.

    A tak jsme výsledný produkt slili do zavařovací sklenice a v síťovce jsme šli přes městečko ven do staré pískovny a otestování tohoto koktejlu. Prý ta směs vybuchuje nárazem a tak jsme nemuseli shánět rozbušku ani zápalnou šňůru. Kdyby nám síťovka, tedy ta taška na brambory povolila, tak z nás nezbudou ani boty. To nebezpečí jsme si však neuvědomovali a kráčeli jsme rychle za město. Slunce se pomalu schylovalo k západu, když jsme stanuli na vrcholu kopce u srázu, kde se těžil písek na beton. Dole pod námi bylo staré zařízení na úpravu štěrku a hromady písku.

    Dole pod námi byla hloubka a já i Jirka jsme byli na okraji srázu docela kryti malým valem, který se zde vytvořil těžbou. Dokonce jsem nalezl pohozenou šachetní přilbu, kterou jsem si důležitě nasadil, když nás čeká ten slavný odpal.

    „Tak bacha!“ řekl bratránek a vší silou hodil do dálky a dolů pod sráz tu sklenici s tím roztokem. Já se krčil na zemi, oči zavřené, uši ucpané čekajíc velký třesk. Nic se však nedělo, podivné ticho.

    Nebouchlo to. . napadlo mě. Doufám že k tomu ten chemik nebude chtít jít….

    Pomalu se díváme dolů. Hluboko pod máma nic není a pak náš pohled upoutá sklenice. Leží na zemi v písku, daleko od nás a lehce se z ní kouří bělavým dýmem.

    “No jo, já to věděl…“ říka Jirka.  „Nic z toho nebude, asi jsem dal blbej poměr. . “

    Jeho slova přerušil záblesk, silný jako svářečka. Přikrčili jsme se instinktivně k zemi. Následoval ohlušující výbuch.
    Mohutný, neuvěřitelný a brutální. Takový jaký jsem nikdy v životě nezažil s doufám že už nezažiji. Ohlušil nás oslepil.
    Do nebe vylétl ohromný sloup prachu, písku a kamení. Zameteno v pískovně…
    Házelo to s námi a pak to na nás všecko padalo. Bratránek se krčil a s křecí v obličeji se díval na to co stvořil. Já přestal mluvit a jen jsem hystericky ječel.  Byl jsem přeci malý kluk a on skoro dospívající hipík, experimentátor, který stvořil něco co nemělo obdoby. Asi mu to došlo. Rychle mě tahal do lesa nad strání.

    Zalapal po dechu a říká „Ty vole, to bylo nějaký moc silný…!“ Sama intenzita s síla nitroglycerinu ho překvapila. Mohlo nás to zabít. Stále jsem brečel a ani nevím co se dělo kolem. Šel jsem za ním jako robot.  Mrak prachu se zatím snášel nad město a pokrýval vše jemnou vrstvou. Ten nářez byl slyšet na desítky kilometrů okolo. “Ani necekneš, jasný!!“ velel bratranec. Začal vyhrožovat: “Jinak půjdu do pasťáku, tebe vezmou vašim do děcáku a všechny naše rodiče zavřou!“  Už nevěděl jak by ten průšvih zkoulel.  Pod námi se zatím cosi dělo.

    Přišla půlka města. Hasiči, tehdy požárníci už dorazili k mělkému kráteru v pískovně.
    Pak VeBé tehdejší policie.
    Záchranka. .
    Hromady lidí a vyšeřovačka.
    Jiří si zapálil starku a pozoroval tem mumraj dole. Došlo mu, že tohle je průser.
    Ještě mě chvilku zpracovával a pak jsme šli domů.
    V noci jsem se probouzel a celé dny jsem měl to pekelné divadlo před očima.
    Ve městečku zatím chodily fámy o nevybuchlé pumě z války v pískovně, o explodujícím muničáku a dokonce obdobě malého tunguzského meteoritu.
    Nic nezjistili.
    Až po čtvrt století jsme se o tom začali bavit a zavzpomínali jsme si.
    A loni jsem o tom napsal delší pojednání a příběh. Který se ovšem kamsi na webu zakutálel a na disku nezůstal.

    Proto zde přináším zkrácenou verzi pravdivého postřehu na počtení o tom, jak jsme z blbosti mohli přijít o ty naše živůtky.
    Indulona a co to umí….


    Luděk Škrip 4/2009





    [Akt. známka: 1,09] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: [Neregistrovaný autor] | Komentářů: 150 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.