Když se řekne „balkánská cesta“, není to jen fízlovský výraz pro narko-koridor,
ale také pro specifický způsob chování se v provozu, které se týká všech
skupin účastníků měrou nerozdílnou.
V tomto dlouhém článku bude řeč o Rumunsku ve kterém jsem loni a letos
najel během 4 týdnů +/- 6.000 km po všech jeho oblastech, které se od sebe
liší infrastrukturou, ale už ne tolik přístupem účastníků…tím vlastně vůbec,
liší se jen kulisy.
Na začátku trochu obecných věcí, které se na první pohled mohou zdát
jako nošení dřeva do lesa:
1 – Rumunsko
je velká země. Je asi 3x větší než naše republika a polovina je hornatá
natolik, že silnice se musí terénu hodně přizpůsobit. A když píšu hodně,
myslím fakt hodně. Jedno s druhým sebou nese potřebu běžně urazit o dost
větší vzdálenosti než jsme zvyklí u nás, takže podél 25km dlouhé údolní
nádrže najedete klidně 80km, aniž byste ztratili vodu z dohledu. Tak členitý
je terén. Mezi vesnicemi ujedete klidně 30 km, aniž byste potkali jakoukoliv
budovu. Cesta z jednoho konce na druhý - od Maďarska k moři, vede všemi
druhy terénu, který může země nabídnout a každého se Vám dostane vrchovatě.
2 – Rumunsko je chudá země. Tento fakt se odráží nejen na stavu silniční
infrastruktury, kde lze letět jak po
nové čtyřproudovce či se kodrcat dvacítkou po makadamové
gruntovce, ale také na vozovém parku, počítaje v to i koňské a kravské
povozy. To, že lidi mají hlouběji do kapsy, je možná naučilo neplýtvat
a zároveň být i solidární, protože jinak by se nedostal nikdo nikam. Ale
není to ta nařízená, potěmkinovská solidarita jako v našich oblastech,
ale solidarita přirozená, skrytá v detailech, o kterých budu psát později.
Provoz obecně
Provoz na silnici probíhá ve standardním nastavení podle vzorce „každý
sám za sebe“, který je brán přes filtr „nikomu nezavazet“. Toto je obrovský
rozdíl oproti ČR, kdy naložená haťapka řízená frustrovaným Simply Cleverem,
jede nalepena u středové čáry, i když vpravo má ke krajnici 2,5 m a tvoří
safety-car pro 20 jiných aut. Takový případ se zde vyskytuje také, ale
jsou to bez výjimky cizinci, na které se bliká. Místním zvykem je, mimo
obec, jezdit vpravo u krajnice, čemuž je přizpůsobeno i vodorovné značení
s přerušovanou krajní, vodící čárou.
Kdo se nepřizpůsobí, je za skřípění zubů nebo plechů okolím přizpůsoben.
Není to špatně. Naopak…a je to navíc demokratické. Rumunský vzor totiž
funguje efektivně a jeho narušování pak kazí všeobecnou spolupráci mezi
řidiči, která ho udržuje v chodu. Zvyknout si na něj trvá napoprvé asi
400km, což reprezentuje jeden den, kdy člověk zkusí jízdu mimo i jízdu
v obci. Tyto se totiž značně liší.
Provoz v obci

Jízda v obci, do které přijedete po okresce nebo „jedničce“ se od jízdy
v naší obci moc neliší, dokud nepotkáte místního. V obci totiž platí, že
krajnice nebo spíše prostor kolem krajní, přerušované čáry, je vyhrazen
pro „místní provoz“. Ten zahrnuje parkoviště, chodce, domácí prodavače
ovoce a zeleniny, psy, cyklisty a ostatní dobytek. Toto uspořádání a možnost
snáze se z parkoviště/výjezdu zařadit do proudu aut, vyžaduje jízdu u středu
vozovky. Předjíždění v obci se děje, ale pouze na místech dokonale přehledných,
protože každý ví, že rezerva není velká a předjížděný nemá kam ustoupit.
Toto je kompenzováno rychlostí kolem 70km/h, která je ve vesnicích nepsaným
standardem. Odbočující vlevo, pokud je to možné a jede za ním jiné vozidlo,
vyjede vlevo a brzdí v protisměrném pruhu, aby nezdržoval. Odbočující vpravo
najíždějí do prostoru u pravého okraje a stávají se tak „místním provozem“.
Kdo se chová jinak a je místní, na toho se hned troubí. Hosté jsou hájeni.
Pokud dle místních zvyklostí host hodně „prasí“, tak se troubí taky, ale
krátce a „až potom“ – tedy při míjení, kdy už de facto o nic nejde, aby
se host zbytečně nelekal, nezmatkoval, ale aby věděl, že se mu něco nepovedlo.
Tento skoro hmatatelný rozdíl je jednou z příjemných stránek místního provozu.
Pokud přijedete po „čtyřpruhu“ automaticky přejíždíte do levého
pruhu a pravý necháte místnímu provozu, pro připojování na křižovatkách,
z výjezdů apod.

Neměli byste se taky nechat vyvést z míry koňským povozem nebo traktorem
v pravém pruhu v protisměru. Traverzovat takto frekventovanou silnicí s
koňským povozem je riskantní a tak se to provádí ne tam, kde je to vhodné,
ale tam, kde to zrovna jde s tím, že zbytek cesty obcí se prostě jde/jede
v protisměru u krajnice. Mimo obec toto nevidět a je to specialita jen
nemotorové nebo traktorové dopravy.
Mimo obec…
…se jezdí +/- dovolených 100 km/h a taky úplně opačně než v obci.
Každý se snaží o jízdu u pravého okraje vozovky (a ne max. u pravého okraje
pruhu jako u nás, kde bývá i metrová krajnice nevyužitá). Střed silnice
potom tvoří pověstný třetí, předjížděcí pruh s vodící lajnou, aby bylo
všem stále jasné, kde je Krakonošovo. Každý se snaží dodržovat minimálně
těch povolených 100 km/h, nebo místně či technicky možnou maximální
rychlost. Pokud potkáte pomalu jedoucí kolonu, na začátku je zpravidla
zaprášená Dacia Berlina break, která už od pohledu jede co to dá. Pokud
je terén na předjíždění nevhodný, řidič Dacie po kilometru jízdy 70kou
uhne na jedno z mnoha odpočívadel – plácků u silnice a nechá rozpustit
kolonu za sebou. U nás věc skoro nevídaná a pokud ano, rozhodně ne u osobních
vozů.
Po mezistátní silnici, která je zpravidla ve velmi dobrém stavu, se
mimo obec jezdí za čárou po pravé krajnici, která je široká 2 m. Takto
vytvořený, úzký, levý pruh slouží pouze k předjíždění, neboť ho zhusta
využívají i v protisměru jedoucí kamiony, kterým prostě k předjetí jiného
náklaďáku půlka silnice nestačí. Středová čára je zpravidla také přerušovaná
a tak má při předjíždění i pro ty v protisměru přednost ten, kdo začne
předjíždět jako první. Bliká se proto hodně předem – třeba i 5 vteřin.
V horských oblastech bývalo zvykem či nutností budovat silnici po půlkách
a tak je ve vyšších nadmořských výškách pravidlem, že ta lepší polovina
silnice je na úrovni nejhoršího, betonového úseku naší D1 a po té horší
se skoro nedá jet. Proto zde platí tichá dohoda, že se jezdí po lepší půlce
a pokud v protisměru vyjede auto, uhýbáte zpět na svou rozdrbanou polovinu.
Pokud jedete Vy po té lepší půlce, pamatujte vždy na možnost, že za zatáčkou
můžete potkat trailer se dřevem a přizpůsobte tomu styl, nájezdy do zatáček
a rychlost.
Dopravní značení
Rumunsko se v dopravním značení neliší nijak od zbytku Evropy. Jen je
třeba zvyknout si na jiný rozměr značek a jiný poměr zastoupení barev na
jednotlivých značkách. Např. značka „dej přednost v jízdě“ je oproti naší
asi dvoutřetinový, červený trojúhelník, který má ve středu malý, bílý trojúhelník.
Když to srovnám s naší značkou, která je bílý trojúhelník s červeným lemováním…no,
je třeba být opatrný aspoň ze startu.
Hodně značek se nepoužívá. Třeba značku „hlavní silnice“ v podstatě
neuvidíte jinde než ve městě nebo na křižovatce, kde hlavní silnice nepokračují
přímo. Pak tam značka je i se schématem křižovatky podobného provedení
jako u nás. Důležité není sdělit, že máte přednost, ale že ji máte dát.
Je to logické, řidiče na hlavní ta „nejistota“ snad i trochu krotí, na
vedlejší vždy(!) víte, že máte dát přednost a na každý křižovatce se ušetří
dvě značky.
Značka signalizující obec má dvě provedení. Není to žádný balkánský
bordel, ale opatření pro lepší plynulost provozu. Značka se umísťuje na
hranici katastrálního území obce z čehož vyplývá, že někde je to daleko
v poli/v lese/na louce. Proto existuje varianta, která signalizuje, kolik
km/h máte jet v zastavěné části obce.

Ve zbytku úseku pak platí „mimoobecních“ 100km/h. Mimo standardních 50km/h
je velmi často vidět i 70 km/h v zastavěné části – tedy i po návsi apod.
U nás by tam nejspíš byla 40ka, práh u přechodu a lidi by přechod stejně
používali jen zřídka. Druhá verze značky je stejná jako u nás, padesátka
platí hned za ní…a hned za ní ale také zpravidla začíná zástavba.
Semafory jsou další kapitola. Jsou dva druhy:
- Obyčejný jako u nás, kde je trochu jiný pořadí rozsvěcení světel:
červená bez žluté přepíná zelenou, zelená je přes dlouhou žlutou přepínána
na červenou.
- Semafor s odpočtem
je stejný jako předchozí typ, ale nad světelnou signalizací je ještě
displej s odpočtem, kolik zbývá do konce červené a kolik do konce zelené.
Bývá osazen na frekventovaných křižovatkách a efekt takového zařízení je
ten, že se auta rozjíždějí v podstatě naráz, odstup si řidiči dělají až
v křižovatce nebo až za ní a na dvanáctivteřinovou zelenou projede klidně
i pětadvacet aut. No schválně, kolik je to ve vašem městě?
V případě, že se blížíte ke stavbě, upozorní Vás na to dočasné značky
velikostně shodné s běžnými, ale bílá barva je na nich nahrazena žlutou.
Toto budiž vodítkem v nepřehledném, zatáčkovitém terénu, kde ale spíše
bývá velkoplošná tabule asi 2x1 m s trojkombinací značek „práce na silnici
- 40km/h - semafor“ nadepsaná „PERICUL DE ACCIDENTE“, tedy „nebezpečný
úsek“. Když dojedete na místo, bývá tam semafor jen zřídka, protože je
nepružný, zdržuje a lze ho odnést. Zpravidla tedy dojedete k chlapíkovi
předpisově oblečenýmu do reflexní vesty s plácačkou, která je z jedný strany
zelená a z druhé červená. Na kapse u vesty mu visí vysílačka PMR se kterou
se domlouvá s kolegou na druhé straně „pericolu“, kdo pustí a kdo provoz
zastaví. Funguje to bezvadně, čekání je minimální. On v tom vedru musí
stát furt, ale stará se, abyste Vy nemuseli. Proto je myslím vhodné chlapíkovi
poděkovat aspoň mávnutím za jeho dobře vykonávanou, ale blbou práci.
Zákaz předjíždění je suverénně nejčastější značkou u silnice,
ale v porovnání s naší zemí je to značka umisťovaná pouze tam, kde je předjíždění
z nějakého reálného důvodu skutečně nebezpečné: horizont, nepřehledná zatáčka,
křižovatka hned za horizontem/zatáčkou. Neexistuje, aby byl zákaz na rovném
úseku delším než 100m. Tam asi nestačí pro zákaz předjíždění jedna nehoda
za 10 let. Takový zákaz pak trvá vždy jen nezbytně dlouhý úsek, kde by
předjíždění racionálně uvažujícího člověka stejně nenapadlo, protože má
rozhled třeba jen 50m před chladič a silnice je úzká. Plná čára je zde
spíše doporučením a podle toho je k ní přistupováno. Kde je rozhled, tam
nikoho nezajímá, jaká je čára na silnici a správně neváhá předjet, když
cítí tu potřebu.
Navigace
Značení silnic je chudší než v ČR, má nějaké své speciality, jako
třeba směrové ukazatele bez vyznačení čísla silnice uvádějící ve stejném
směru několik názvů obcí, což má za následek zkoumání mapy a ověřování,
že směr je správný. Jedna věc je však velmi specifická a v ČR neznámá:
Rumunská, kamenná (nebo plechová), veřejná navigace. Je to patník u silnice
(obr. 6 prosím vložit do textu) natřený na bílo s červenou (nebo modrou)
základnou a čepičkou, kde je z každého směru (patník je jen na jedné straně
silnice) uvedeno jméno obce do které jedete; vzdálenost, která ještě zbývá;
jméno poslední dědiny, kterou jste projeli a vzdálenost, jak jste od ní
daleko. Na barevné čepici je pak číslo silnice. Jedno číslo v „erbu“ na
čelní straně je novější značení silnice a číslo nad údaji o vzdálenostech
je staré značení nacházející se ještě na mnoha mapách tištěných i v zahraničí.
Patníky bývají udržovány a tráva/keře kolem nich jsou pečlivě stříhány
tak, aby byl patník vidět aspoň na 30 m. Patníky se nacházejí kolem všech
silnic, které lze podle českého vzorce nazvat „jedničkami“ a „dvojkami“.
Někde je značení vidět i u silnice nejnižší kategorie, kterou si už pár
let bere příroda zpátky, ale je to tím, že dříve byla cesta užívána více,
nebo byla jediná. Teď už je nahrazena jinou vedoucí po onačejší trase,
ale patníky na ní zůstaly. Jen se o ně už nikdo nestará.
Účastníci provozu
Přes všechny předsudky u nás panující je Rumunsko evropská země, takže
na silnici potkáte jen známé stroje známých a tedy odhadnutelných možností
a vlastností. Jen jsou starší a asi ne tolik odborně, servisně opečovávané,
i když mezi značkovým servisem a garážníkem někdy není rozdíl ani v ČR.
Jsou zde jen drobné detaily, jako že se Renault Thalia nejmenuje Thalia,
ale Symbol a dělají ho ve verzi ultra-holobyt v Turecku atd. Jediné, co
není v ČR k vidění je nákladní
automobil Roman, který je co do kvality provedení a dojmem, který dělá
na okolí, srovnatelný s letitými Aviemi u nás. Jsou to zhusta staré, unavené
stroje, mnohdy s pokrouceným šasi, že nápravy nejdou za sebou, které i
při 40 km/h chrlí pod tlakem oblaka černých sazí viditelných snad i z vesmíru.
Další kapitolou jsou historické Dacie a Ara jezdící pouze v obci a okolí.
Nevím přesně, jak to mají rozděleno, ale faktem je, že každý takový krám,
co sotva drží pohromadě na silnici smí, ale jen po okolí do nějaké vzdálenosti
nebo nesmí do jiné obce apod. Takové stroje jsou rozlišitelné žlutou SPZ,
která má vypsané celé jméno obce + alfanumerický kód. Podobné SPZ jsou
i na místních skůtrech a mopedech. Na takové je třeba dávat obzvláštní
pozor, neb není zaručena funkce osvětlení, brzd nebo řízení. Mnohdy nemají
ani zrcátka a je tak dobré dát o sobě vědět krátkým zatroubením. Nevykládají
si to zle a je to běžná praxe.
Domácí motorkáči se v zemi skoro nevyskytují. Pár kousků starých, cestovních
endur lze potkat na silnicích pod Fagarasem, ale je to bída. Na východě
země je situace lepší a na pobřeží je to skoro jako u nás, ale aparáty
jsou zřídkakdy mladší 5 let. Na motorce se v Rumunsku jezdí rychle, ale
daleko opatrněji než autem, protože na silnici vládne právo drápu a tesáku,
které přeje ne rychlým, ale velkým.
Největší novinkou pro západního řidiče je přítomnost potahů a zvířat
na silnici vůbec. Vozy tažené koňmi, kravami nebo osly potkáte po celé
zemi. Více v horách na severozápadě a na východě v okolí delty Dunaje.
Každý povoz má nějakou odrazku nebo přes zadní čelo má přehozenu reflexní
vestu. Výjimku tvoří kryté vozy cikánů, kteří na to kašlou, ale ti zase
teď v létě jezdí zpravidla jen ráno a dopoledne, aby na oběd a siestu měli
klid a chládek. V létě je taky běžné, že se zapřaženou kobylou u
vozu kluše její hříbě. Bývá uvázáno vpravo na straně od silnice, ale jsou
i tací, kteří ho vážou vlevo. Malý koník nezvyklý automobilovému provozu
se občas lekne, škubne sebou a tak je pro všechny lepší mít velký boční
odstup. Protože jsem si vzal otevřený výfuk, vypínal jsem kolem vozů spojku
a projížděl s motorem na volnoběh.
O zvěři na silnici byla už řeč. Občas lze narazit na stádo
krav hnaných na pastvu po silnici a jejím okolí, v horách je
možno natrefit na stádo
divokých koní, ale po celé zemi se velmi často potkáte s toulavými
psy. Tyhle vychrtlé, vlezlé bestie jsou ozdobou každého kraje vesnice,
pumpy nebo odpočívadla, kde somrují nějaké žrádlo. Přírodní výběr zde funguje
perfektně a tak na neopatrného, toulavého psa nenarazíte…a nebo narazíte
a stanete se nástrojem přírodního výběru. Mrtvoly těchto psů lemují každou
silnici, kde se dá jet rychleji než 80km/h a jejich četnost je 1 na každých
10-15km. Pokud jedete na motorce, je zde ještě riziko, že pes nezvyklý
na motocykly, ze strachu o své teritorium zaútočí. Právě pro tyto okamžiky
se mi osvědčil otevřený výfuk.
Poslední kapitola jsou cyklisté. Na kole jezdí jen ti hodně mladí (do
15 let) nebo ti už za zenitem (kolem 65 let). Obě tyto kategorie spojuje,
že si jízdu na motorovém prostředku nemohou z finančního, legislativního
nebo zdravotního důvodu dovolit. Tedy: na kole jezdí jen ten, kdo nemá
na motorový přesun. Style-cyklouni se nevyskytují. Silnice nejsou pro silniční
kola vhodné a na MTB jsem nikoho jet neviděl. Buziobleček je zde věcí neznámou
a za těch více než 6000km jsme potkali dva cyklouny. Buznili na pobřeží
na asi 20km jakés takés asfaltky s na české poměry průměrným provozem.
Drahá (uhlíková, nebo uhlíkové komponenty obsahující) silniční kola jsem
ale viděl několikrát, zpravidla v rukou omladiny, která je jistě nekoupila
za peníze v obchodě. No, co už … nedohledatelnost cyklouních vehementů
je druhá strana mince právě té anonymity, kterou tak rádi zneužívají.
Policie
Policii
jsem viděl každý den poměrně často, ale nikdy se nezabývala buzerací. Buď
řídili provoz nebo jen hlídkovali, aby byli na rušné křižovatce po ruce,
kdyby něco. Nebylo však obvyklé, že by byli zabráni do hovoru, ale každý
se spíše opíral o služební Logan z jiné strany a koukal na druhou stranu
než kolega.
Měření rychlosti jsem viděl jen jednou. Probíhalo v horách, v neděli
dopoledne a auto s radarem stálo na začátku návsi, která byla přeplněna
lidmi jdoucími z kostela. Nebylo nijak skryto – stálo ve stínu stromu uprostřed
návsi a bylo vidět na 200 m. Nutno dodat, že protijedoucí řidiči nás problikávali
poctivě a z cca 20 aut nebliklo jen jedno nebo dvě. Dost rozdíl oproti
lhostejným/škodolibým tuzemským řidičům 8o(
Závěr
Provoz v této balkánské zemi je na první pohled živelnej a bez pravidel.
Při bližším pohledu je pak více než zřejmé, že je založen více na rozumu
a zodpovědnosti účastníků než na jejich nucení do něčeho, co nechtějí dělat
z vlastní vůle. Výsledkem je všestranná spolupráce, kdy je každý hotov
napravit chybu toho druhého s tím, že sám není dokonalý…a pokud zatroubí,
udělá to vždy až už nehrozí nebezpečí z prodlení. Pokud si na tamní pravidla
člověk zvykne, jezdí se mu tam lépe než doma. Je to blbý, ale rozdíl mezi
domácími, tupými dodržovači a tamními řidiči je v tom, že je poznat, jak
se řidiči za volantem nebojí, nejsou stresováni buzerací a proto se mohou
více věnovat řízení a neztrácejí jistotu. Nasednutím do auta se z průměrného
Rumuna tedy nestane nablblý biorobot bez úsudku. Díky tomu, že se tam u
řízení myslí, je k vidění třeba naprosté minimum „váhavých střelců“.
Tento systém-nesystém, který na silnicích je, se ovšem, jako každý jiný,
neobejde bez nehod. Je fakt, že jejich následky jsou horší a i statistika
ukazuje, že počet mrtvých na 1000 obyvatel je asi o 9% vyšší než v ČR,
ale toto lze přičíst na vrub obrovským kvalitativním rozdílům mezi auty.
Speciální domácko-zpravodajský pořad Observator 4x denně přináší záběry
nehod, kdy na poli leží na motor trefené BMW a na druhé straně silnice
hasiči v rukách snášejí na hromadu kusy něčeho, co bývalo tmavomodrým Loganem.
Logan předjížděl vysokou rychlostí, v zatáčce se stal nezvladatelným a
dostal se ve smyku do protisměru, kde ho na B-sloupek trefil obstarožní
BMW 5-kové řady. Smůla.
Stopy po podobných nehodách jsou občas vidět i v reálu, nebo nehody připomínají
železné kříže u cesty. Pokud jsou tam více než dva, bývá před nimi signálně
žlutý, reflexní billboard, kde se píše: „STOP ACCIDENTELOR, VITA ARE PRIORITAIRE“.
K tomu není co dodat, efektivnější kampaň asi neexistuje. Třeba to časem
dojde i k nám.
Poznámka autora: Značka Škoda v Rumunsku není neznámá, ale rozhodně
je hluboce menšinová. Častá je asi jako BMW. Nicméně lze říci, že řidiče
těchto vozů lze v drtivé většině charakterizovat větou: Já
su piča, stará je piča a mladej, až doroste, bude mít taky škodifku.
Asi ta značka takové lidi prostě přitahuje. Z celkem šesti automobilů,
jejichž řidiči nás letos v RO ohrozili na zdraví idiotským předjížděním
v místě, kde bylo zakázáno, nebo si troubením a najížděním vynucovali
průjezd kolonou, bylo 5 ks vozů Škoda a 1ks Hyundai Accent fzlaté metle.
Asi se teda nepřímo potvrzují tuzemské zkušenosti, ale zde plošný úsudek
zkreslují kvanta troubů bez vkusu a fantazie, kteří si auto vybírají „simply
clever“ jen z katalogu Škodofky.
20.8.2009 Honza ZZR