Dokonáno jest. Nyní tedy můžeme z rozhodnutí našeho moudrého státu
ukončit truchlení. Do našich životů se možná vrátí pravda a láska, ale ta
normální, přirozená, kterou nenařídil stát.
Neříkejte mi, že pravda a láska není! Viděl jsem ji mnohokrát a mnoha
formách. Pravdu a lásku jsme šířili všemi metodami, za pomoci neonových srdcí, knihoven ve tvaru chobotnic, bomb, letadel,
chlápků se zbraněmi, fízlů, estébáků a napíchnutých telefonů. Pravdu a
lásku musíme šířit dál, i kdybychom u toho měli lhát a zabíjet, strkat
nevinné lidi do kriminálu, do hrobu nebo alespoň na okraj společnosti.
Poslyšte pár příběhů pravdy a lásky v tomto vánočním čase. Snad i největšímu
tupci dojde, v jakých sračkách ve skutečnosti žijeme a proč mi dělá takové
potíže najít v každodenní realitě odkaz právě exprezidenta Havla.
Mladé matce malých dvojčat dva dny před Štědrým dnem odnesli exekutoři
za asistence policie veškeré vybavení domácnosti včetně lednice. Zabavení
majetku proběhlo z titulu dluhu jejího otce, který v domě nebydlí ani není
trvale přihlášen. Na vánoce nakoupené potraviny skončily na kuchyňské lince,
čímž mnohé z nich došly zcela jistě znehodnocení. Součástí kořisti byl
počítač nebo bezcenné terárium, ze kterého se musel odstěhovat domácí mazlíček,
a také automobil, kterým vozí rodiče jedno ze svých dvojčat pravidelně
do nemocnice, protože je onkologicky nemocné. Příběh popsal Jan
Králík na svém blogu. Sice je to tristní, ale je to v souladu se zákonem.
Zákonná ochrana před takovým zásahem exekutora neexistuje.
Na sousedním Slovensku se sice mohli opájet poselstvím pravdy a lásky
jen do roku 1993, ale i tam udělali významné pokroky. Příběh z Bratislavy
se ale klidně mohl odehrát v Praze nebo v Českých Budějovicích, protože
(městem najatá) odtahovka odtáhla
automobil i s několikaměsíčním dítětem v interiéru. Automobil stál
několik minut na chodníku před mateřskou školou, do které vedla řidička
a současně matka dítěte druhé dítě. Mluvčí městské policie se vyjádřil,
že jim zákon nezakazuje odtah vozidla, pokud je v něm lidská bytost. Evidentně
má pro něj prioritu odtažení auta před případnými důsledky takového aktu
pro dítě v něm; takový člověk má na starosti bezpečnost jiných. Odtahová
služba zvažuje, že na matku podá trestní oznámení. Odtahy automobilů na
základě nařízení obecních policií jsou pro odtahové služby výnosným obchodem,
protože řidič za odtažení takového vozidla neplatí běžnou cenu, ale cenu
stanovenou úředně městěm, odtahové služby jsou proto velice agilní.
Nejnověji ke mně dorazil příběh pana Jiřího, který coby řidič nákladního
automobilu srazil v říjnu 2010 65-letou cyklistku, která na následky nehody
později zemřela. Ke srážce došlo proto, že se cyklistka dosud jedoucí při
pravé straně vozovky rozhodla odbočit vlevo právě když jí pan Jiří rychlostí
50 km/h předjížděl. To vše bez toho, aby dala znamení o změně směru jízdy
a dbala potřebné opatrnosti. Znalecký posudek prokázal, že Jiří mohl nehodě
zabránit jen tehdy, kdyby předjížděcí manévr vůbec nezahájil, kdyby toho
nebylo, mohl by soupravu těsně ubrzdit. Z hlediska zákona byl Jiří spoluviník
jak poleno, protože při předjíždění ve snaze zjednat si boční odstup vjel
na odbočovací pruh k benzínové pumpě. Mezi tímto deliktem a nehodou není
žádná příčinná souvislost, spíš naopak, nicméně z pohledu soudu předjížděl
Jiří tam, kde neměl. Soud první instance uložil p. Jiřímu 20 měsíců nepodmíněně
a zákaz řízení na čtyři roky. Tento trest, jistě zcela nepřiměřený, zdůvodnil
soudce potřebou satisfakce pozůstalým a nutností generální prevence (rozuměj:
exemplární trest). Krajský soud rozsudek poté zmírnil na základě aplikace
principu právní jistoty, kdy srovnal rozsudek s jinými rozsudky v obdobných
případech. Pozůstalí "se s tím nesmířili" a hledají různé cesty do médií
k prezentaci jednostranných a emotivních textů, poslední článek se jmenuje
"Zabil
na silnici, sedět nebude".
Tímto způsobem by se dalo pokračovat dlouho. Jsou to příběhy z reálného
každodenního života, žádná složitá dramata ze zákulisí světové politiky,
a další takové se dějí denně kolem nás třeba právě teď. Tyto tři příběhy
spojuje, že i morálně závadné jednání nastalo zcela v souladu se zákonem
nebo nastalo dokonce při jeho prosazování, a našlo by se i mnoho lidí,
kteří by postup soudce, odtahovky nebo exekutorů označili za správný. Podívejme
se kolem sebe. Vidíme uspokojivý obraz? Korupce se stala standardním prostředkem
realizace zájmů asi pro pětinu populace. Stát utrácí peníze za vzdělávání
oligofreniků, buduje systém výsad pro menšiny, který dál prohlubuje jejich
úpadek. Utrácí peníze na dotace ekonomicky neudržitelných a dokonce někdy
ekologicky závadných energetických konceptů, jejichž neefektivitu přenáší
ve formě nákladů na občany. Potlačuje svobodnou ekonomickou činnost, zasahuje
lidem do soukromí odposlechy a šátráním v počítačích, šmíruje tisíci kamer,
kamkoli se hnete. Dokonce omezuje lidem možnost dopravovat se a ohýbá právní
systém ve jmenu politických idejí. Je prakticky nemožné otevřít noviny,
přečíst dvě stránky a nebýt z toho zhnusen.
Tento systém je nemocný, jeho samotné základy jsou prohnilé, a nestalo
se to přes noc. Je to výsledek procesu, který probíhá léta a který
dávno překročil bod, ze kterého není návratu. Někteří z nás to viděli včas,
jako například Ctirad
Mašín, ale jako celek jsme ještě nedosáhli tohoto zjištění:
Jedou v tom úplně všichni.
Každý, kdo se podílel na moci a nepostavil se tomu. Každý, komu nevadilo,
že každý další den přináší více ústrků a méně svobody než ten předchozí.
Každý kdo se opájel prebendami, falešnou pozorností zahraničních elit a
pochlebováním své klaky budižkničemů, leskem bezcenných medailí, místo
aby se postavil tomu, co je očividně špatně. Všichni tom jsou namočení.
Havel, Klaus, Schwarzenberg, všichni nesou odpovědnost za tyhle sračky,
protože se na tom podíleli. Jen můžeme spekulovat o tom, kdo jak moc, ale
jinak jsou všichni namočení ve sračkách, jeden po uši, druhý po paty, ale
nikdo není čistý a nikdo není dokonce ani jen tak běžně špinavý. Mají štěstí,
že občané jsou vovce. V historii naší země lze vysledovat okamžiky, kdy
by se lidé na nic neptali, neměli morální dilema a pověsili by je nebo
vyházeli z oken. Václav Havel byl prezidentem této země jedenáct let. Odpovědnost
za stav země a úpadek společnosti nepřevzal, pouze ho několikrát zdařile
konstatoval, aniž by učinil cokoli dalšího. Nicméně i tak nese spoluzodpovědnost.
Vysvětlení, že temné síly a staré struktury vytvořily blbou náladu mi nestačilo a tak jsem ho nepřijal.
Dnes jsem tedy neděkoval a v poledne jsem minutu nestál. Styděl bych
se.
23.12.2011 D-FENS