Do jisté míry jsem nesdílel obavy z našeho začlenění do Evropské Unie,
ba ani z takzvané evropské ústavy jsem neměl až takový strach, jaký je
všeobecně šířen.
Respektive asi takhle. Uznávám veškeré výhrady vůči EU,
až na to, že hovadiny naší vlastní provenience jsem považoval za ještě
za daleko horší než cokoliv, co z Bruselu přichází, nebo přicházet bude.
Kdo nevěří, nechť si přečte noviny. Nedomnívám se, že by předsedovi kterékoliv
západoevropské vlády prošlo, kdyby se zjistilo, že jeho manželce (takto
ex-kelnerce) ručí za půjčku policií stíhaná bordelmamá. O tom dalším ani
nemluvě.
To jsem si alespoň myslel do nedávna.
Nicméně najednou příjde něco, co jednoho, kdo se již rozhodl, které
zlo je pro něj menší, poněkud zviklá. V mém případě to byl materiál k „interkulturnímu
vzdělávání“ studentů České republiky v rámci sjednocující se Evropy, který
je k mání na adrese http://www.varianty.cz/cdrom/obsah.htm.
Pokud by se dotyčný materiál týkal informací o rozdílnosti kultur v rámci
společenství, což jsem očekával, nedalo by se nic namítat. Jestliže však
nepočítám kapitolu o Židech, protože Evropa na židovsko-křesťanské tradici
stojí, nenaleznete v dotyčném materiálku o evropských, nebo snad, nedej
Bože, českých kulturních tradicích ani slovo, jak ostatně vysvítá již z
obsahu (k nahlédnutí na uvedené adrese).
Materiál vznikl v rámci projektu Varianty, financovaného programy PHARE
a EQUAL Evropské unie, realizovaného společností Člověk v tísni, společnost
při ČT, o. p. s., 2001-2002. Teď nám na tvorbu podobných „projektů“ zvednou
poplatky.
Z důvodů čistě osobních mne zajímala kapitola „Romové“ i když školení
na téma kultury buz.., pardon, gayů rozhodně také není bez zajímavosti.
Jen nechápu jak souvisí sexuální úchylky s kulturou. Pro zaostalé rasisty,
Rom znamená česky Cikán a proč podle stejné filosofie neříkáme Němcům Dojčové,
na to se mne neptejte. Lépe řečeno hned dvě kapitoly na toto téma. Tím
osobním důvodem bylo to, že mne po dobu tří let jedna cikánská famílie
„kulturně obohacovala“ v paneláku z bytu přímo nade mnou a to je zkušenost,
kterou snad nepřeju ani svému největšímu nepříteli.
Dlužno ještě podotknout, že celé multikulturní dílko je návodem pro
středoškolské učitele, jak vyplachovat našim ratolestem mozky. Obsahuje
miniaturní psychodramata, jako například hříčku o trpící cikánské rodině
donucené českými rasisity k emigraci, které jest studentům si na radu specialistů
z EU přehrávati, patrně namísto výuky národních dějin. U každé oblbovací
lekce jsou uvedeny cíle. Těmi pravými jsou ale následující.
1. Zafixovat ve studentech pocit viny za osud kdejakého asociálního
živlu a to na základě následujícíh bodů v minidramatech obsažených.
2. Natlouct studentům do hlavy dotyčné Cikány jako poctivě pracující
(pracoval až do emigrace-srovnej se statistickými čísly nezaměstnanosti
způsobené jednak naprostou nekvalifikovaností a negramotností a jednak
vrozeným odporem k pravidelné práci).
3. K emigraci byl donucen „všudypřítomnou“ diskriminací a fyzickým
násilím ze strany většinové společnosti
4. Trestán samozřejmě nebyl. Jak jinak, dostane-li se ušlechtilý Róm
do basy, je to vždy na základě rasismu většinové společnosti. Doporučil
bych porovnat procento cikánských trestanců v kriminálech s ostatními,
ale již sama takováto statistika by v tomto státě byla považována za projev
rasismu.
5. Chudáci cikáňata jsou bita jako žito již ve škole. Máte někdo dítě
ve třídě , kde je víc Cikánů? Všechny ty případy, kdy byli promyšleně nezletilí
Cikáni využíváni na základě své beztrestnosti těmi zletilými, si samozřejmě
rasističtí novináři vymylel iprotože:
6. Dalším cílem je dosáhnout toho, aby studenti takovýmto informacím
nevěřili, protože jsou bez výjimky „tendenční“. Pro budoucího správného
intelektuála je přece tou jedinou PRAVDOU to, co si myslí ON a co říká
ON. Vše ostatní je „tendenční“, nebo přímo sprostá lež.
7. Starostlivé cikánské matky, chvějící se hrůzou o zdraví a život
svých drahých dětiček (které nabízejí v Chebu pedofilům, jak jsme viděli
na dokumentárních záběrech, o procentu odložených cikáňat v ústavech všeho
druhu vůbec nemluvě).
8. Celé scénáře, ve kterých jsou předepsány i postoje a charaktery
jednotlivých postav automaticky předpokládají absolutní pravdomluvnost
dotyčných Cikánů a tak dále.
Chtěl bych vidět, co by následovalo, kdyby měl v podobné šaškárně vystupovat
někdo z Matiční ulice. Reakce by byla asi taková jako ta moje po následujících
zkušenostech.
1. Rodina dotyčného Cikána bydlícího mi nad hlavou byla civilizovaná
v tom smyslu, že ani nepálila zařízení bytu, děti (alespoň co víme) navštěvovaly
školu a otec Cikán alespoň čas od času pracoval. Do zaměstnání ovšem pravidelně
nedocházel několik dní po výplatním dnu. Důvody jsou uvedeny níže.
2. I běžná konverzace (ve tři ráno – národní specifikum) zněla tak,
že se jeden domníval, že každou chvíli dojde k vraždě.
3. Pravidelně po dnu výplaty probíhaly v bytě několikadenní pitky do
brzkých ranních hodin, provázené řevem přímo zvířecím.
4. Čas od času byla rodina navštěvována příbuzenstvem (zejména po zmíněné
výplatě) v počtu posílené motostřelecké divize a pitky se pak zvrhly v
řeže, po nichž bylo zakrvácené schodiště, výtah, vchod, prostě všechno.
5. Ani bych se nedopočítal kolikrát jsme stěhovali ze spánku probuzené
dětina na druhý konec bytu, aby neposlouchaly opilý cikánčin řev na téma,
že ji manželův otec může z blíže nesrozumitelných důvodů „vylízat píču“
a podobné perly manželské konverzace. Skutečně velice svébytná kultura.
6. Policie už nás i je znala jak své boty, ale to co jsme slyšeli vždy
po jejím příchodu, byl srdceryvný nářek milující cikánské matky chvějící
se o osud svých dětí na téma, jak ji “déti juž trí dni nespáli“ (bodejť
by jo) a jeden měl pocit, že vlastně rušíme my je.
7. Na jakéholiv moje výhrady bylo reagováno výhrůžkami břitvou (tehdy
jsem si opatřil zbrojní průkaz a pistoli, což svého času velmi popuzovalo
jistého pana Grosse v jeho tehdejší funkci ministra vnitra, kolegové střelci
mi to potvrdí).
8. To vše za absolutní nemohoucnosti, ba přímo impotence úřadů a v
době, kdy jsem pracoval na směny z nichž ranní začínala v šest, z domova
jsem odcházel před pátou, tedy v době, kdy otec Cikán usínal zdravým spánkem
kulturně svébytného ožraly.
Naprosto charakteristický byl odchod dotyčných z bytu. Placením nájemného
se rodina samozřejmě nezatěžovala. Bylo zjevné, že zcela programově, protože
separátně platila nějakým způsobem elektřinu. Nakonec byt vyměnili za menší.
Dotyčný (bílý) zoufalec bydlící se dvěma dětmi v garsoniéře musel doplatit
Cikánovu dlužnou částku na nájemném a vysolit mu dalších osmdesát tisíc
na ruku (za výměnu obecního bytu). Jak jsem se později náhodou dověděl,
je to postup u Cikánů zcela běžný. Vůbec nepochybuji, že okamžitě běžel
na dotyčnou radnici s nářkem, že má malý byt. Další postup si každý domyslí
sám.
Dovedete si představit moje pocity, když si po těchto zkušenostech přečtu
v dotyčném materiálu o multikulturní společnosti následující:
„Mají v sobě zarážející krásu, která nás činí ošklivými samy před
sebou. Jejich pouhá existence zpochybňuje naše hodnoty. Potřebujeme je.
Mohli by nám pomoci alespoň trochu pohnout naším zkostnatělým pořádkem.
Mohli bychom se od nich naučit, jak bezvýznamné jsou naše hranice, protože
oni žádné neznají. Jsou doma všude v Evropě; třeba právě oni jsou těmi,
za něž se skálopevně pokládáme my – totiž rozenými Evropany .“
Na adresu dotyčného pana spisovatele Guntera Grasse bych řekl asi následující.
Na jakou nejmenší vzdálenosti jsi se k těmto krásným lidem dostal, vole?
Nevím, jak je to ve vašem případě pane spisovateli, ale moje vlastní
hodnoty samotná existence cikánstva rozhodně nezpochybňuje a ošklivým sám
před sebou si, při vší skromnosti, rozhodně nepřipadám.
Tak tohle mají středoškolští profesoři vtloukat do hlavy našim dětem.
Skutečně doufám, že se v nich najde tolik slušnosti, že dobrovolně tak
činit nebudou. Otázka je, kdy ze školského úřadu přijde někdo, kdo si zkontroluje,
do jaké míry budoucí inteligence obdivuje dotyčné neuvěřitelně krásné lidi.
Tak do takovéhle Evropy v žádném případě nechci.
Už slyším pokřik humanistů- teoretiků na téma, že tohle se mi může stát
s českou rodinou taky. Připouštím, že může. Nastěhuje-li se mi nad hlavu
česká rodina, existuje pravděpodobnost 1:10, že se věci budou vyvíjet právě
tímto způsobem a to jsem pesimista. Jestliže se mi nad hlavu nastěhuje
Cikán, mám stejnou pravděpodobnost, že se věci takto vyvíjet nebudou a
to jsem upřílišněný optimista.
Kdejsou moje práva pane Grassi? Kde je ona dobře známá zásada, že moje
práva a svobody končí tam, kde omezují práva a svobody druhých? Naši „intelektuálové“
v tom mají naprosto jasno. Z popisovaného pamfletu citují jistého Jiřího
Peňáze (nevíte někdo, kdo to je?):
„Privilegia patří menšinám, majorita žádné ohledy nepotřebuje
(podtrženo mnou). Je českým neštěstím, že taková samozřejmé
konstatování zde zní bezmála jako provokace.“
Konec citátu.
Takže tím se vysvětluje, proč úřady naprosto nezajímalo, když život
mojí a dalších rodin byl tři roky ničen tlupami řvoucích primitivů. Mají
to ty úřady dokonce filosoficky podložené. Milí Čechové, na vás podle pánů
intelektuálů jakékoliv ohledy brát netřeba. Musíte přece pochopit kulturní
specifika ožralých Cikánů nad hlavou a to , že to nechápete , je podle
pana Peňáze vaším neštěstím. Je však vaší svatou povinností v půl páté
vypružit do práce, aby bylo z čeho dotyčným přispívat na chlast. Protože,
opět cituji z dotyčného materiálu:
„Je známé, že Romové neplánují, a vzhledem k tomu je obtížné se s
nimi na čemkoli předem závazně domluvit. Na druhou stranu dokážou žít plně
přítomností, užít si ji a vychutnat, i když jim zrovna štěstí nebo osud
není nakloněn. V létě zpravidla nejezdí na drahé dovolené (Neměla by
jim je většinová společnost hradit?), místo toho jen tak v hloučcích
postávají nebo vysedají před svými domy, pokuřují, klábosí, zpívají nebo
i hlučí (No to snad ne?! Není tohle rasisimus?), vyhřívají se na
slunci, nikam nespěchají a je jim dobře. Někdo může učinit závěr:„Nedostatek
motivace k ušlechtilejším cílům, primitivní život.“ Což ale bude svět šťastnější,
bude-li plný neurotických workholiků?“
Takže, dobře-li tomu rozumím, mají Cikáni svaté právo nebýt „neurotickými
workoholiky“(což tedy v žádném případě nejsou, )užívat si sluníčka a přítomnosti
a na sociální podpory jim patrně bude vydělávat ona neurotická workoholická
majorita, na kterou netřeba brát žádné ohledy. Navíc je celé tvrzení v
příkrém rozporu s obsahem jednoho uvedeného psychodramatu o utlačené cikánské
rodině, protože podle něj otec Cikán osm lel usilovně pracoval ve škodovácké
lakovně.
Už vidím tu multikulturní společnost. Já budu jako pitomým rádoby humanismem
zblblý evropan respektovat „kulturní svébytnost“ arabské komunity, jejímž
kulturním specifikem a nejvyšší ctností je džihád a vraždění nevěřících,
budu obdivovat kulturní specifika komunity cikánské, těch krásných lidí,
kteří nám pomohou hnout naším zkostnatělým pořádkem (no nazdar!) a na oplátku
je budu živit a tak dále.
A o tomhle všem nás přesvědčují pánové např. z Francie, řídící se následující
filosofií. Když budeme na arábky hodní, budou hodní oni na nás. Na Hitlera
jsme byli také hodní. Abychom měli klídek pro své teplé rohlíčky máčené
do teplého kafíčka ve svém oblíbeném bistru na rohu, prodali jsme mu i
jisté Československo a on byl zase hodný na nás. Sice nám následně napráskal
už za šest neděl, ale kdyby se do toho ty blbý Američani nepletli, mohli
jsme mít klídek i nadále. Nedělejte si iluze, když se to bude hodit, prodají
nás zase! Ona demokratická Francie jejíž „velký filosof“ J.-P. Sartre tleskal
arabským teroristům, když povraždili izraelské sportovce na Olympiádě v
Mnichově, ale nebyla schopna uhájit Alžír (který vybudovala) proti tlupám
odrbaných Arabů. Ona sladká Francie se svými antisemitskými sklony už od
dob Dreyfusovy aféry, jejíž intelektuálové chodí dodnes fidlat palestinským
teroristům ke zdi, kterou se Židé musí obezdít, aby nebyli povražděni všichni.
Vždyť vraždit Židy je jejich (i naše evropské) „kulturní specifikum“, že?
Ne sladká Francie, od tebe žádné rady neberu. O Německu snad lépe se ani
nezmiňovat.
Můj názor je následující. Dokud si Cikáni (a další) neosvojí alespoň
základní pravidla platná ve většinové společnosti, odmítám uznávat jakákoliv
jejich „kulturní specifika“. Co se mne týče, může být kdokoliv červený,
černý žlutý, nebo třeba fialově puntíčkovaný a klanět se Alláhovi, nebo
třeba Manitouovi, pokud u toho nebude řvát jako tur v době kdy chci spát,
nebude krást, užívat a prodávat drogy a součástí jeho víry nebude vraždění
těch druhých.
V opačném případě nejsem tolerantní, ale jsem idiot.
Jděte do prdele páni intelektuálové!
15.2.2005 Katoda