Přináším čtenářům několik málo slov k očividně "nevysvětlitelnému a
nepochopitelnému jevu" - hokejovému fandění. Samotný akt "vyřvávání na
stadionu" - kdy ze sebe uvolníte všechny ty nahromaděné emoce, které musíte
v civilním životě nepřirozeně potlačovat - by byl dostatečným důvodem k
tomu stát se fanouškem. Ale těch důvodů je samozřejmě více.
Přestože s tím mají někteří jedinci jakýsi vnitřní problém, je nepopiratelným
faktem, že lední hokej je v Česku velmi populární. Proč zrovna ale zrovna
tento sport v této zemi? Jednak proto, že je hokej atraktivní a rychlá
hra a také proto, že čeští hokejisté byli mezi jejími evropskými průkopníky.
Navíc hned od počátku patřili a dosud patří k těm nejúspěšnějším. Postupem
času dostal československý hokej i jakýsi politický a celospolečenský podtext
- naši hokejisté porazili během Mistrovství světa 1969 dvakrát po sobě
"Rusáky", což pro veřejnost v té době představovalo více než jen sportovní
výsledek… Jakkoliv se nám to může dnes zdát naivní a iracionální, následujících
20 let byl každý hokejový zápas mezi nároďákem a sbornou vnímán velkou
částí občanstva především jako symbolický boj za svobodu. Díky tomu se
hokej stal národním sportem.
Dalším důvodem obliby hokeje je fakt, že většina českých kluků si aspoň
jednou v životě hokej zahrála někde na rybníce, nebo na hřišti s tenisákem.
A když už nějaký sport coby dítě provozujete, tak si většinou hledáte nějaký
vzor, ke kterému se chcete přiblížit nebo jej dokonce překonat. Proto je
možno v zimě na zamrzlých rybnících potkat spoustu Jágrů, Hašků, Červenků
a dalších. Prostě kluků, kteří napodobují své dospělé vzory. Tito hoši
začnou ve velké většině dané sportovní odvětví také sledovat jako diváci
a od toho už je jen krůček k fandění jako takovému.
Pokud se vám tedy hokej jako takový zalíbí, rádi jej hrajete nebo jej
rádi sledujete v televizi (případně přímo na stadionu), tak s velkou pravděpodobností
začnete nějakému týmu dříve či později fandit. V momentě, kdy někomu přejete
vítězství, má pasivní sledování zápasu naprosto jiný emociální náboj, než
při pouhém nestranném pozorování. Většinou začnete fandit týmu z vašeho
města nebo vaší rodné země - proto jsou hráči takového týmu svými fanoušky
titulováni jako "Naši". Fanoušek, který navštěvuje hokejové zápasy, se
stává zpravidla součástí týmu. Není pravdou, že hráčům je nějaký pokřikující
Franta Vomáčka ukradený. Pokud je na stadionu takových pokřikujících, zpívajících
a fandících Frantů Vomáčků - dejme tomu - 10.000, je to velmi významný
psychologický faktor zvýhodňující hráče domácího týmu. Ne nadarmo se o
fanoušcích mluví jako o šestém hráči. Pokud se na stadion z nějakého důvodu
nedostanete, vezmete zavděk i televizním přenosem. Jestliže jste zvyklí
ventilovat své emoce fanděním na zimáku, pak se u televizní obrazovky budete
chovat velmi podobně.
Díky modernímu sociálnímu státu se pojem "Naši" přesouvá od jakéhosi
spirituálního významu k významu ekonomickému. Jednotlivá města, ale i stát
jako celek pumpují do hokeje nezanedbatelné částky z našich daní. Může
se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat, můžeme se neustále pokoušet
volit politické strany slibující změnu k lepšímu, nebo si založit stranu
vlastní, ale zatím je stále ještě holým faktem, že naše daně jdou i do
hokeje (toto si uvědomuje i většina Frantů Vomáčků - přesto jim to kupodivu
nevadí - oni by svůj názor zřejmě změnili jen v případě, že by odpovídající
část své mzdy dostali fyzicky do rukou a následně by ji měli sami hodit
do černé díry zvané český hokej). Samozřejmě pokud chodíte fandit na stadion
a platíte vstupné, pak se posunuje výraz "Naši" zase o další level výše
- i z hlediska ekonomických vazeb.
Protože jsme se všichni podíleli svými daněmi na jejich hokejovém růstu
a protože jsme je (tedy někteří z nás) chodili podporovat na zimák (když
s velkým hokejem začínali), jsou "Naši" naši. A je úplně jedno, jestli
ti hokejisté později odešli z mateřského klubu vydělávat na své živobytí
do velkoklubů Kanadských, Ruských nebo Švýcarských, pořád jsou to naši
- a tím více, když zrovna hrají za český nároďák.
08.05.2015 Kussaláma bin Ládin