"Nové Německo je stát, jenž deklaruje noblesní touhu vytvořit nejlepší
a největší sociální stát na světě. Je jasné, že v podobném státu musí sociální
politika hrát hlavní roli."
(Heinrich Schulz, Sozialpolitik im neuen Deutschland, Selbstverlag des
Herausgebers, 1941, nebo H. Schulz, La Politique sociale du III. Reich,
Deterna editions, 2000, str.11)
(Nápis na přiloženém volebním plagátu NSDAP: "Wir Arbeiter sind erwacht."
Tedy něco ve smyslu: "My, dělníci, jsme se probudili.")
Národní socialismus byl postaven na třech základních pilířích. První
a druhý byly krev (rasa) a půda (národ), které vedly ke konstrukci rasistického
státu na národnostním základě, třetím principem nacistické ideologie byl
socialismus. Mimo to nelze opomenout jistý mysticismus, jenž celou nacistickou
ideologií prorůstal a jenž měl za cíl nahradit křesťanství židovského původu
jiným pohledem na svět, pohledem, jenž by byl bližší novému árijskému člověku.
V článku, který vám předkládám, se budu zabývat reálnou sociální politikou
hitlerovského Německa a jeho ekonomikou, ostatní aspekty národního socialismu
si probereme příště.
Než se pustíte do četby, rád bych vás upozornil na skutečnost, že se
v žádném případě nejedná o obhajobu politického systému, jenž vedl k nelidské
totalitě, II.světové válce a plánovitému vyhlazování určitých etnických
skupin obyvatelstva. Pouze bych se rád pozastavil nad jedním zvláštním
jevem, který si nedokáži nějak racionálně vysvětlit a zároveň přispěl k
jeho objasnění, nebo k diskuzi, která by tím mohla vzniknout. Není mi jasné,
proč všechna masová média označují Dělnickou stranu za jakousi ultrapravici
a dokazují to tím, že vychází z ideologického odkazu německého národního
socialismu. Nacismus totiž neměl naprosto nic společného s ultrapravicí,
ke které patří například libertariáni a anarcho-kapitalisté, a velmi málo
společného s ideály pravice, tedy s maximální svobodou a individuální zodpovědností
občana a zároveň s minimální intervencí státu do jeho života.
Dalo by se říct, že reálná politika Hitlerova Německa v ekonomické a
sociální sféře se situovala někde mezi současnou levicí (sociální demokracií)
a ultralevicí (komunismem). Nacisté se stejně jako dnešní sociální demokraté
nevymezovali k občanu jako základu společnosti, ale k voličským skupinám,
v jejichž zájmu pak devastovali státní rozpočet, uznávali soukromé vlastnictví
výrobních prostředků a neznárodňovali majetek kapitalistů, tržní hospodářství
však bylo omezeno podstatnými státními zásahy do nejrůznějších sfér od
daní, až po plánování výroby. Jako voličské skupiny označuji společenské
kategorie typu důchodců, státních zaměstnanců, nezaměstnaných a podobně,
nacisté se v dalším vývoji adresovali pouze k národu a ke společenství
německého lidu, tvrdili, že se jim podařilo vyrušit třídní boj. Navíc přišli
s konceptem sociálního státu, jenž zdaleka překonával výhody, které měla
dělnická třída a rolnictvo v ostatních zemích Evropy. S komunismem měl
národní socialismus společnou tvrdou disciplínu vedoucí k diktatuře a plánované
hospodářství, jež bylo centrálně organizováno na základě čtyřletých ekonomických
plánů.
Boj s chudobou a nezaměstnaností (Arbeit und Brot - práce a chleba)
A.Hitler v proslovu v Reichstag dne 31.1.1937:
"Víme, že národní socialismus je nejtvrdším protivníkem koncepce
liberalismu, podle které ekonomika existuje pro kapitál a národ pro ekonomiku.
Hned na samém začátku jsme se rozhodli skoncovat s mylnou ideou, podle
které by se mělo tržní hospodářství uvnitř státu vyvíjet svobodně, nekontrolovatelně
a bez jakékoliv státní kontroly. Nebudeme v něm pěstovat svobodnou ekonomiku,
tedy trh, jenž je zcela ponechán pouze svému osudu. Něco takového by bylo
politicky nesnesitelné a zároveň by to vedlo k ekonomicky nemožnému stavu....."
(Johannes Ohnquist, Le national socialisme, Avalon, Paris 1989, str.345)
NSDAP se díky úspěchu ve volbách dostala k moci a čekal na ni nelehký
úkol, neboť po prohrané I.světové válce vítězné mocnosti uvalily na Německo
velké válečné reparace a do toho navíc přišla světová krize a inflace,
německá ekonomika se ocitla na dně. Počátkem roku 1933 bylo v Německu více
než 7 milionů nezaměstnaných a když k tomu připočítáte i rodinné příslušníky
žijící ve stejné domácnosti, zjistíte, že se stát musel postarat o 21 500
000 lidí. Prvním cílem nacistické propagandy se stalo oživení pracovního
trhu. Staré liberální heslo o tom, že "kapitál vytváří práci" bylo nahrazeno
novým sloganem: "Práce vytváří kapitál." Již v roce 1933 vstoupil v platnost
první zákon o omezení nezaměstnanosti a tím se legislativní činnost nezastavila,
následovaly zákony o redukci daní z automobilů, byly odstraněny poplatky
za substituční produkty, zrušena daň z renovace budov ve stavebnictví a
nastolena spousta jiných daňových úlev. Ve stejné době se začalo s výstavbou
dvaceti dvou dálnic, nejrůznějších budov, mostů, kanálů, nádraží, vysušovaly
se močály a podobně. Tato činnost byla financována jak státem, tak pomocí
dobrovolných finančních darů. Počet nezaměstnaných prudce klesl a Německo
se brzy dostalo do opačného extrému, začal se objevovat nedostatek pracovní
síly.
První čtyřletý plán, jehož hlavním úkolem byl boj s nezaměstnaností,
byl zároveň prodchnut zásadou: "Nesmí se koupit více, než jsme schopni
zaplatit." Rozvoj německé ekonomiky byl totiž brzděn nevyváženou bilancí
mezi výdaji na dovoz a výnosy z vývozu, chyběly peníze na nákup surovin.
"V roce 1934 Německo vydalo o 284 milionů říšských marek (dále
Rm) více na dovoz, než vydělalo vývozem, v roce 1935 se obchodní bilance
dostala do rovnováhy a v roce 1936 byl již výnos z exportu o 550 milionů
vyšší, než výdaje na import. Co se týče potravin a píce, tak v roce 1927
bylo Německo samostatné na 70%, v roce 1935 na 83%, v oblasti zemědělských
surovin byl během stejného období zaznamenán posun z 29% na 43%. Závislost
Německa na dovozu některých zemědělských surovin byla přesto značná, vlna
se dovážela z 90%, olej (84%), konopí (70%), tuky (45%), sádlo a máslo
(40%)."
(Johannes Ohnquist, Le national socialisme, str. 347 a 348)
Druhý čtyřletý plán, za jehož výkon nesl odpovědnost maršál Hermann
Goering, měl již poněkud jiné cíle, první z nich byla maximální soběstačnost
Německa na vlastních surovinách (ať už zemědělských, nebo průmyslových
jako uhlí a ocel a podobně), a co největší omezení dovozu, druhý spočíval
v racionální organizaci a řízení ekonomiky za účelem dosažení co nejvyššího
ekonomického růstu. Racionální organizace řízení ekonomiky se snažila vyřešit
dvě základní otázky. Jak zvýšit výsledný efekt se stejným počtem pracujících,
se stejným množstvím surovin a financí? Jak dosáhnout stejného výsledku
při snížení počtu pracujících a zároveň ušetřit suroviny a finance?
Distribuce energie byla zjednodušena koncentrací elektráren a plynáren
a zavedením jednotných cenových tarifů, ze tři sta třiceti modelů automobilů
se začalo vyrábět jen osmdesát, čímž došlo ke snížení ceny jejich výroby,
cena produkce zemědělských strojů se oproti roku 1930 snížila o 18%, v
nejrůznějších pracovních odvětvích (stavebnictví, pozemní stavby.....),
byly vědeckým způsobem vypracovány metody, které pomohly šetřit jak materiálem,
tak časem a pracovní silou. DAF (Deutsche Arbeits Front, Německá fronta
práce), se mimo jiné zabývala vytvořením pracovních metod pro nejrůznější
profese, které vedly k maximálnímu výkonu za minimálního úsilí a času.
Dekret Ministra říšské ekonomiky z roku 1939 výslovně deklaroval, že metody
ke zvýšení produkce nenutí dělníka k nejvyššímu výkonu za minimální časový
úsek, ale k tomu, aby zajistily bezkonfliktní pracovní podmínky a práci
bez námahy, která měla dospět k jeho většímu a zároveň dlouhodobému pracovnímu
úsilí. K tomuto účelu byl vytvořen i poradní orgán Ministerstva říšské
Ekonomiky, tzv. Národní komise pro růst rentability.
Přestože zpočátku nedocházelo ke zvýšení platů, skutečnost, že lid dostal
práci a nezaměstnanost se začala vytrácet, velmi zlepšila jeho životní
podmínky. Příjmy Němců od roku 1932 do roku 1936 se z 45,3 miliard Rm dostaly
na 61,5 miliard Rm. Jak jsem již uvedl, hodinové tarify od roku 1933 zůstaly
několik let stejné, úředníci z DAF však kontrolovali, aby zaměstnavatelé
nevypláceli nižšší mzdu, jak tomu bylo dříve. Během prvního čtyřletého
plánu počet odpracovaných hodin vzrostl z 7,88 miliard (1932) na 14,53
miliard (1936), zároveň došlo k navýšení stupnice mzdových tarifů. V roce
1932 bylo v průmyslu na mzdách vyplaceno 5 miliard 900 milionů Rm, v roce
1937 již 12 miliard 100 milionů Rm, za čímž stál jednak růst počtu pracujících
(65,1%), prodloužení pracovní doby (13,4%), zvýšení hodinové mzdy (10,1%)
a posun určitých zaměstnanců díky zvýšené výkonnosti na vyšší stupeň mzdového
tarifu.
Za zmínku stojí i zvýšení konzumace, od roku 1933 do roku 1936 došlo
v konzumaci piva k nárůstu ze 331 milionů hektolitrů na 395 milionů hektolitrů,
co se týče cigaret, tak ve stejném období můžeme zaznamenat růst z 32 miliard
800 milionů kusů na 38 miliard 200 milionů a u doutníků zase ze 6 miliard
300 milionů na 8 miliard 300 milionů. Ceny zboží díky přísné kontrole nerostly
stejným způsobem jako mzdy. Výdaje na živobytí vzrostly v období 1933-1937
o 6%, výdělky domácností stouply o 11%.
Odstranění nezaměstnanosti mělo za výsledek zlepšení životních podmínek
německého lidu, miliony bývalých nezaměstnaných rozšířily řady pracujících.
Od roku 1936, začala docházet pracovní síla, Říšský úřad pro umístění pracujících
a zabezpečení proti nezaměstnanosti, jenž byl zřízen pod říšským Ministerstvem
práce, oznámil, že poptávka po pracovní síle začíná být mnohem vyšší, než
její reálná nabídka.
03.03.2012
Martin Mařák