Jak jsme si vysvětlili v minulém dílu, jediný způsob, jak zločince připravit
o převahu nad slušnými lidmi je... Ozbrojit slušné lidi. Co se stane se
společností, když kromě zločinců ozbrojíte i slušné, zodpovědné a spolehlivé
lidi?
Když máte zbraň, vyrovná to nepoměr sil. Zločinci si pak velmi rozmyslí,
jestli jim útok stojí za to — a když se najednou dívají ne na bezmocnou,
slabší oběť, nýbrž do hlavně pistole či brokovnice, většinou utíkají. Ne
odcházejí, ale utíkají.
Tak to na základě vlastní zkušenosti vystihli Joyce a Raymond Pappenovi,
čilý důchodcovský pár, když s nimi reportér televizní stanice ABC dělal
interview
o tom, jak Joyce brokovnicí zachránila svého muže když se jim do domu
vloupali dva mladí lupiči a napadli je. Mladému Tomu Palmerovi zase jeho
matka řekla, že "zbraň zrovnoprávňuje nerovnoprávné" — nosila ji
po celý život a proto se nemusela bát. Její syn se zařídil podle její rady
a nelitoval. Překvapenému reportéru tak mohl říct, že pouhé vytažení zbraně
mu zachránilo život, když k němu na ulici zamířila skupina zhruba dvaceti
"mladíků" se slovy "zabijem vás a těla nikdy nenajdou": když se
podívali do hlavně, rychle si to rozmysleli.
Ne nadarmo se palným zbraním říká 'zrovnoprávňovadla'. Jednotlivým
zákona dbalým občanům nemůže nic posloužit nic jiného. Pálky, nože, fyzická
síla, početní převaha lupičského gangu — to jsou "zrovnoprávňovadla", ke
kterým se uchylují gangy. Ze své podstaty se jedná o zbraně, na které průměrný
muž či žena nemůže mít pádnou odpověď — pokud nechodí v tlupách nebo nedisponují
obrovskou silou." — Massad Ayoob, policista a dlouholetý instruktor obrany
Filosof-ekonom Frédéric Bastiat v roce 1850 konstatoval, že:
Jelikož se člověk ve své přirozenosti snaží vyhýbat bolesti
– a jelikož práce sama o sobě je bolestí –, vyplývá z toho, že se člověk
uchýlí k loupení pokaždé, když to pro něj bude snadnější než práce. Dějiny
nám to ukazují dosti jasně. A za těchto podmínek jej nemůže zastavit morálka
ani náboženství.
Kdy potom loupení skončí? Ustane, až když bude pro člověka bolestnější
a nebezpečnější než práce.
/ Every agressor deemed it / More trouble than it is worth /
Když máte převahu — monopol na sílu —, loupení je snadné. Ať se jedná o
vykopnutí dveří do bytu důchodce či matky-samoživitelky, o přepadení chlapíka
v saku dvěma gangstery ozbrojenými noži nebo o obsazení malého sousedního
státu velkou armádou. Tak proč to neudělat, když je to tak snadné?
Zcela jiná situace nastává, pokud je oběť ozbrojená ochotná a namísto
kapitulace v bezvýchodné situaci bojovat. To již totiž není přepadení:
to je souboj. A souboj je zatraceně riziková věc. V souboji stejně
kvalitně vyzbrojených stran totiž ztrácíte svou převahu a akutně vám hrozí,
že "neprohraje" vaše oběť, nýbrž vy. Navíc v souboji zpravidla utrpíte
ztráty či zranění, což sníží vaše šance na přežití proti konkurenčním zločincům.
I v případě, že "vyhrajete" a dosáhnete svého vás to stojí značné prostředky
a čas. A k tomu všemu navíc "souboj" znamená, že nestihnete vyřídit loupež
za pár vteřin — ale čím déle bojujete, kryjete se a střílíte po sobě, tím
více dáváte obránci času na to, aby mu dorazily posily (policie, sousedská
hlídka apod.)
A to se nevyplatí. Když oběť vytáhne drápy, zločincům se skokově mění
poměr cena:výkon. Konsistentně vypovídají — i na kameru —, že ozbrojených
lidí -- můžeme jim říkat neoběti -- se bojí více, než policie --
a tak utíkají. Proč, to je nasnadě:
"když rozhodují sekundy, policie je minuty daleko"
Představte si, že vás v noci vzbudí zařinčení rozbitého okna a vzápětí
uslyšíte, jak se někdo se supěním protahuje dovnitř a s dupnutím seskakuje
na koberec. Lupič! Ve vašem bytě! Jedny tenké, papundeklové dveře od vás!
Možná se prve vydá do jiného pokoje, ale uvědomujte si, jak nekonečně dlouho
trvá, než vytočíte policii, dovoláte se, vysvětlíte operátoru, co se děje...
A vyčkáte neuvěřitelných více jak deset minut na příjezd hlídky? Deset
minut, během kterých vám každou vteřinu hrozí, že do vás lupič
vrazí?
Možná, že vás nezavraždí, abyste ho pak nemohli identifikovat. Možná,
že policie skutečně dorazí do deseti minut. Možná, že se okamžitě dovoláte
na policejní linku a možná, že vám lupič nevyrve a nerozdupe telefon předtím,
než se stihnete dovolat pomoci. I pak ale nemáte vyhráno, protože policie
tu není od toho, aby vám dělala osobní ochranku: prvořadým účelem policie
je vymáhání zákonů, tedy represe. Policie je reaktivní: jak jen s malou
trochou nadsázky říká Tom Palmer, "zavolejte policii a ona přijede —
a zakreslí křídou vaše mrtvé tělo".
Navíc má Policie stále méně zdrojů, které může vyčlenit na pomoc vám.
Policisté v hlídkové službě mají málo peněz — ty si rozdělí plukovníci
na odměnách —, takže vypovídají, že mají prakticky limity
na výjezdy: stav naší policie začíná připomínat historky o tom, kterak
měla po rozpadu SSSR tamní policie (Milice) benzin na dojezd 30km od města,
takže za touto hranicí zvesela řádila mafie. Taková je krize — byla v Rusku,
je částečně u nás a nevyhýbá se ani USA. I tam šerifové
a soudci
radí lidem, aby si pořídili zbraně, protože policistů je málo. Na příliš
velké území totiž připadá příliš málo policistů a než se dostanou k potřebným,
může to trvat celé hodiny -- během kterých se napadení lidé musejí ubránit
sami.
To stejné pak platí i pro nepokoje, přírodní katastrofy a jiné náhlé
krize. Rabování britské omladiny bylo celé postavené na myšlence, že když
se stovky mladistvých vydají loupit zároveň taktikou "udeř a uteč", policie
bude mít příliš málo personálu, aby je pochytala a zatímco hlídka pojede
k přepadení, které již proběhlo a útočníci utekli, jinde bude probíhat
další přepadení, jehož oběť se pomoci nedovolá. A tento koncept se jim
plně osvědčil: zatčeni byli jen ti, kteří byli neopatrní, špatně se maskovali
a byli dopadeni skrze kamery. I v případě jakékoli krize či nepokojů většího
rozsahu jsou tedy občané odkázáni sami na sebe, což bylo velmi názorně
vidět při demonstracích v Řecku nebo hurikánu Katrina:
"Sežeňte zbraně a naučte naše občany, jak s nimi zacházet a
střílet. To je to jediné, co pro ně teď můžeme udělat." — Bobby Bright,
starosta Montgomery, AL, veliteli tamní policie v reakci na chaos po hurikánu
Katrina
A smutnou pravdou je i to, že pokud se vám nějaký policista rozhodne vám
skutečně "pomáhat a chránit" vás, bude za to penalizován. Policisté totiž
musejí svou činnost vykazovat do tzv. Knihy Evidence Práce, která ale naprosto
nezná činnosti jako "preventivní ochrana vyděšeného občana", "doprovod
ženy lesoparkem" nebo "ukazování cesty": když si bývalý policista stěžoval
na to, že si policie nenašla čas na hledání jeho ukradené tašky, ačkoli
měla k dispozici "horkou stopu" a záznamy z kamer, jiný policista
v aktivní službě mu zcela otevřeně vysvětlil, že policie nemá čas ani
na ohledávání místa činu, natož na pátrání po pachatelích méně významných
zločinů: co není v Knize Evidence Práce, to je flákání. A tak policie pokutuje,
objíždí provozovny, pomáhá revizorům a vodí na záchytku, protože to se
vykazuje a počítá.
To ale není ten hlavní problém — to by se dalo vyřešit reorganizací
policie či přesměrováním finančních toků z velitelství k hlídkám. Hlavní
problém, který většina lidí nechápe, spočívá v tom, že
Policie tu není od toho, aby vám dělala ochranku
Pokud si myslíte, že policie je tu od toho, aby vás chránila, zkuste si
zavolat, že jdete domů lesoparkem a máte pocit, že vás někdo sleduje a
potřebujete ochranu.
Žádný policista nepřijede, protože to není jeho práce: policie reaguje
až poté, co dochází k trestnému činu nebo se k němu nepopiratelně schyluje
(jako když lupič tahá kudlu). Předtím nemá ani zákonný důvod, ani možnost
zasahovat. A když ten důvod dostane, je už pozdě.
Nestěžujte si na naši policii, takto je to všude a vyplývá to ze samé
podstaty policie. Jejím úkolem je vymáhání zákonů: nikoli pomoc obětem,
ale trestání těch, kteří překračují zákon ve snaze je od takového jednání
odradit.
Jistě; pokud vás někdo přepadne a kolem zrovna půjde strážník v uniformě,
pomůže vám -- ne ovšem proto, že máte nárok na jeho ochranu, nýbrž proto,
že se na váš úkor odehrává trestný čin. Nejde o vás, ale o zločince. Pokud
jste na dohled od uniformovaného policisty, žádný zločinec samozřejmě není
tak hloupý, aby vás přepadal, že -- zločinci naopak připravují své nekalé
praktiky tak, aby byla policie co nejdále a nemohla je ohrozit.
Policie tu tedy -- narozdíl od svého PR -- není od toho, aby vás chránila.
V USA to Nejvyšší Soud již několikrát potvrdil jasnými judikáty. Nejmarkantnější
z takových případů byl vyvolán hrůzami na Lamont Street, kde došlo v březnu
1975 k vlámání se dvou deviantů s noži do domu obývaného třemi ženami —
Miriam D. s její dcerou ve druhém patře a Carolyn W. a Joan T. ve třetím.
Zločinecké zrůdy Martin Kent a James Morse vykoply zadní dveře, nalezly
Miriam a začaly se na ní ukájet. To se neobešlo bez křiku, takže dvojice
žen ve třetím patře vyděšeně zavolala policii, že probíhá loupež. Policie
značně neochotně přijela (dispečer přiřadil volání nízkou prioritu), zastavila
u předních dveří (vykopnuté zadní se neobtěžovala zkontrolovat), zaklepala
a když zločinci neotevřeli, odjela a už se nevrátila. Zrůdy pokračovaly
v tyranizování Miriam, které znovu křičela. Carolyn a Joan proto znovu
zavolaly na policii, že násilníci již vnikli do domu. Dispečer je ubezpečil,
že pomoc je na cestě, ale nikoho neposlal. Carolyn a Joan o chvíli později
usoudily, že policie přijela a situaci vyřešila, pročež zavolaly dolů na
Miriam, zda je v pořádku. A to neměly dělat, protože dole nebyli policisté,
ale Kent a Morse. Ti je donutili sejít dolů a již měli tři oběti, na kterých
se vyžívali příšerných 14 hodin.
Když zločinci konečně odešli a ženy se zmátořily, zažalovaly za prožité
peklo okrsek Washington D.C. s tím, že je město naprosto neochránilo, jak
to má policie ve sloganu. Koneckonců, je to právě policie spolu se zastánci
zákazů zbraní, kdo vždy říká "nebraňte se — nechte policii, ať to vyřídí".
Soud ovšem rozhodl, že stát, potažmo policie, nemá žádnou povinnost
chránit své občany. Ti se musí ochránit sami.
A aby to měli snazší, Washington D.C. rok po tomto zrůdném incidentu
zakotvil zákaz držení zbraní, čímž občanům vyslal jasné poselství: "policie
vás nemá povinnost chránit a vy se chránit nesmíte — váš Politik."
Čtrnáct let poté došlo v Kalifornii k jiné tragédii, ovšem s podobnými
rysy: Maria Navarro ve svém domově zrovna slavila narozeniny když jí zavolal
bratr jejího ex-manžela Raymonda (který měl už rok soudně zakázáno se k
Marii přibližovat), že rozzuřený Raymond je na cestě k ní a chce zavraždit
ji i kohokoli u ní najde. Vyděšená Maria udělala to, co snad každý z občanů:
zavolala policii, že jí jde o život a ať jí někoho pošlou na ochranu. Dispečer
ji však šokoval, když se zachoval přesně podle policejní funkce: "No,
tak nám zavolejte, až k vám dorazí... Chápejte, co můžeme dělat? Nemůžeme
tam poslat policisty, aby čekali, jestli vůbec dorazí."
Jenže Raymond dorazil. O pár minut později vtrhl do domu a zavraždil
Marii společně se čtyřmi jejími narozeninovými hosty; dva další zranil.
V červnu 1990, o jedenáct měsíců později, se tak Mariini pozůstalí rozhodli
zažalovat u Okresního soudu okrsek Los Angeles a Šerifa. Narozdíl od Miriam,
Joan a Carolyn z Lamont Street měli kreativní argumentaci Ústavou — ale
také prohráli. Soud se vlekl šest dlouhých let a došel až k Odvolacímu
soudu v San Franciscu, kde soudce Pregerson v roce 1996 jasně rozhodl,
že neměli nárok na pomoc policie.
Myslíte si, že je to u nás lepší? Nenechte se vysmát! Přečtěte si osud
pana Malhockého, který vykazuje pozoruhodnou podobnost s americkým
případem Marie Navarro. I pan Malhocký, hudebník, skladatel a pedagog,
byl v ohrožení agresivním příbuzným — nevlastním synem Heidingerem. Ten
byl psychicky narušený a několikrát jej fyzicky napadl; dvě hodiny před
smrtí pana Malhockého mu Heidinger vyhrožoval nelegálně drženou zbraní,
že jej zavraždí. Malhocký samozřejmě zavolal policii.
Ačkoli nebylo vzhledem k předchozím napadením pochyb o věrohodnosti
hrozby a Heidinger se dopustil dvou závažných trestných činů — nebezpečného
vyhrožování a nedovoleného ozbrojování —, policie panu Malhockému rozhodně
nepřidělila strážníka, aby jej chránil — jen se marně snažila nalézt Heidingera,
který se poflakoval po okolí, pak znovu zašel za Malhockým a zavraždil
jej, načež si pohodlně odjel do Německa. Na policejní ochranu Malhocký
neměl nárok.
A vy jej také nemáte.
Dokud nedojde přímo k útoku na vás nebo vám již zločinec nevyhrožuje,
policie vám ještě nemůže pomoci — a když dojde k útoku na vás nebo
vám již zločinec vyhrožuje, policie vám už nemůže pomoci, protože
to jednoduše nestihne.
Jediný, kdo vám může pomoci, jste vy sami.
Pokud máte čím vyrovnat nepoměr sil mezi vámi a zločincem, který se
cítí být na koni. Jako tanvaldský
obránce.
Ale napadení je nepravděpodobné (takže kdo nosí zbraň, je paranoidní)
Lidé, kteří odmítají aby slušní lidé nosili zbraně na obranu, vykazují
zajímavý vnitřní rozpor. Na jednu stranu říkají, že nosit zbraň na obranu
je paranoidní, protože lidem nic nehrozí. Ovšem na stranu druhou říkají,
že by se zbraně měly zakázat, protože je používají ozbrojení zločinci...
A kvůli hrozbě zločinců cítí potřebu mít ozbrojenou policii.
Nuže, tak si vyberte! Pokud žijeme v takovém světě, že policie musí
mít zbraně, aby byla schopna zneškodnit nebezpečné zločince či vraždící
šílence, nutně z toho plyne, že je velmi rozumné, aby si přesně k tomu
samému účelu pořizovali zbraně i slušní, zákona dbalí občané. Protože jak
jsme dokázali výše, policie je neochrání — z principu a ze zákona.
Nu a pokud žádné nebezpečí nehrozí, pak ovšem neexistuje vůbec žádný
důvod pro to, aby bylo slušným lidem zakazováno držet a nosit zbraně --
ať pro sportovní vyžití, lov nebo jen tak, pro lepší pocit bezpečí.
23.12.2012 cover72