„Dívej se na mě, když s tebou mluvím! Co ty mi máš co říkat?! Já jsem
tvoje matka a nesnesu pohled na to, co se s tebe stalo. Podívej se na sebe,
jak vypadáš. Jak kdyby tě vytáhli vodněkud vod popelnic. Jako bezdomovec
vypadáš.
Co ty tepláky, co? Ode mě? To teda nemáš, takovej kus hadru, to bych
ti nikdy nedala. Že se trochu nestydíš. Co z tebe bude? Už ti táhne na
třicet. Ženu nemáš, pořádnou práci nemáš – ne, to mi nevykládej, že tomu
mrcasení ve skladu říkáš práce. A že tě před pěti opustila, to mi taky
připomínat nemusíš, sama si na to dost živě pamatuju. Taková slušná holka
to byla. Ještě, že dostala včas rozum a utekla od tebe. Tolik jsi nás s tatínkem
zklamal. Kdybys byl co k čemu, najdeš si novou ženskou. Víš, kolik ženskejch
po světě běhá?! Ale tebe by stejně žádná normální nechtěla. Vždyť se na
sebe podívej. Žiješ v bytě s jorkšírem! Ve třiceti! No tak ve dvaceti devíti,
to je přece jedno. Dvacet devět nebo třicet, stejně už to nikam nedotáhneš,
já to vždycky tušila. Říkala jsem to tady tátovi – no, řekni mu Arnošte
přece taky něco. Jste voba stejný. Ale tys byl vždycky takovej divnej,
už jako mimino, furt jsi tak blbě koukal. A já říkala tátovi, no řekni,
Arnošte, říkám mu – ten kluk to nikdy nikam nedotáhne, má takovej divnej
pohled. I učitelky ve školce to říkaly: „Pani Hrabáková, ten váš kluk vůbec
nemluví, není von zavostalej? Měla byste ho dát vyšetřit k tomu psychológovi.“
No, ten psycholog si s tebou taky nevěděl rady, že prej se nedá nic dělat,
že některý děti jsou takový. Nevím, co jsem zrovna já komu udělala, že
musím mít takový dítě. Ausgerechnet já! Ale ty ses ani ve škole nesnažil,
samý špatný známky jsi nosil, jediný, co tě zajímalo, byly ty tvoje puzzle.
Ale tím se, hochu neuživíš. Celej život ti to říkám. A co pak s tebou v patnácti?
Na žádnou pořádnou školu by tě stejně nevzali, co by tam s tebou taky dělali,
když jsi blbej jako punštok. Ještě, že mám známýho na tom učilišti. Choděj
tam samý takový vopožděný děti. Člověk by řekl, že aspoň tam si najdeš
nějaký kamarády, mezi svejma, ale to ty ne, to tě ani nenapadlo. No, a
vidíš to, jak to s tebou dopadlo. S jorkšírem! Proboha. Nemůžeš mít ani normálního
psa, leda takovou uštěkanou krysu. To se není co divit, že tě žádná ženská
nechce. Takovýmu zoufalci je lepší se vobloukem vyhnout. Co taky s tebou?
A zastrč si tu košili! No, vidíš, to je hned lepší. A trochu se učeš, proboha.
No a co, že jsi doma? Co kdyby někdo přišel? I když to je taky pravda,
kdo by za tebou chodil. A já jsem tolik chtěla vnoučata. Doufám, že seš
na sebe pyšnej, že jsi zklamal svojí jedinou matku. Teď už to nedoženeš,
si nemysli. Ale až budeš starej, uvidíš, umřeš sám s tím svým čoklem. Sedni,
Mařeno! Řekni mu přece taky něco, táto. Co pořád mlčíš? Ále, ste voba stejný.
A jak já k tomu přijdu?! No, to je úděl nás žen, neseme si svoje břemeno.
Tak, tady máš to čistý prádlo a nezapomeň si vyndat knedlík z mražáku. A
narovnej se, kdo se na to má dívat?! My ještě jedeme s tátou k Vachoutovejm,
tak se nezlob, že tady s tebou nepobudeme. A koukej se taky někdy ukázat
ty, kdo se má sem trmácet přes půl města.
Pojď, Arnošte.
Sedni, Mařeno.
Tak ahoj.“
02.02.2014 Zdeňka