Karel se zprudka posadil na posteli a zalepenýma očima zíral na hodiny
visící na zdi. Ukazovaly 7,30. „Ksakru, to je nadělení, už jsem měl
být na cestě do práce“, uvědomil si a jeho pohled sklouzl na radiobudík
, stojící na nočním stolku.
Přístroj potichu chrčel, ale obvyklé vysílání
veřejnoprávního Radiožurnálu se z něj neozývalo. „Asi je to rozbitý“, pomyslel
si Karel, „taky to mám ještě po dědovi“ a dál tomu nevěnoval pozornost.
To hlavní, co musel řešit, byl urychlený odchod do práce.
Ze skříně lovil součásti oblečení a čím rychlejším se snažil být, tím
více zmatkoval. Už měl skoro všechno pohromadě, když tu se z dosud němého
radiobudíku ozval monotónní hlas:
„Vážení posluchači, přeji vám dobré ráno. Jak již možná víte, naše
země právě prošla největší revolucí ve svých dějinách. Od dnešní půlnoci
byl zrušen stát a s ním všechny jeho nástroje: parlament, vláda, zákony,
policie, soudy a tedy i veškeré přerozdělování peněz. Ode dneška nikdo
nikomu nebude krást jeho peníze a každý bude mít právo volby utratit ty
své dle vlastního nejlepšího uvážení. Veškerý dosud státní a komunální
majetek má již svého konkrétního vlastníka, který přirozeně sám nejlépe
ví, jak s ním naložit. Náš bývalý veřejnoprávní rozhlas si pro dnešní den
zaplatilo přesně tolik posluchačů, abychom vám mohli jednou za hodinu odvysílat
tuto zprávu. Víc ani ťuk, takže je nám líto. Hezký den a za hodinu naslyšenou“.
A z radiobudíku se opět rozhostilo ticho.
Karlova rozespalost byla po této zprávě ta tam. Srdce mu rychle bušilo
a aby si ověřil, že to vše není jen sen, rychle sáhl po ovladači televize.
Zmáčkl první tlačítko, které mu padlo pod ruku a jeho radost se měnila
v bezbřehé nadšení. Obrazovka se rozsvítila právě v okamžiku, kdy ve spoře
osvětleném studiu moderátor dokončoval větu „… a protože pro dnešní den
si naší bývalou veřejnoprávní televizi zaplatilo…….., další vysílání za
dvě hodiny.“ „A ještě si dovolujeme upozornit, že namísto původně plánovaného
večerního promítání filmu z cyklu „Italští klasikové druhé poloviny 20.
století“ zařazujeme zábavný večer plný taškařic, v němž Petr Novotný ukáže
péro a Leoš Mareš břicho. Pokud byste to chtěli naopak, posílejte své další
příspěvky na naše konto. Ahóóóój, lidičky, máme vááááás ráááádi,
uauuuuu….Mějte hezký den!“
Konečně! Je to tady! Ode dneška jsme svobodní! Nikdo už nebude krást
naše peníze! Každý sám a tedy nejlépe rozhodne, za co je vydá! Již žádná
nesvoboda, již žádný lupičský stát, již žádná buzerace! Karel přepnul na
svou oblíbenou soukromou stanici. Neobvykle bohatě vyzdobené studio hýřilo
barvami a stovkami šťastných tváří, které upíraly své nadšené oči k mladému
muži s ostře řezanými rysy a bojovně vysunutou bradou, jenž právě národu
sděloval, že ode dneška vstupuje do našich srdcí a myslí svoboda, již můžeme
nazvat absolutní.
Jako omámený sledoval Karel to nádherné divadlo, když tu náhle si uvědomil,
že měl již dávno být v kanceláři. Rychle do sebe vsoukal tři dny starou
koblihu, vyběhl z domku, v němž bydlel a spěchal potemnělou ulicí
k zastávce autobusu. Cestou si ale uvědomil, že musí být v práci opravdu
rychle, proto se vrátil zpět, dálkovým ovladačem otevřel vjezdová vrata
a vyjel na ulici svým vozem.
Cesta ubíhala dnes jinak, než obvykle. Byla to neskutečná pohoda, řidiči,
zbaveni toho jediného, co z nich činilo tupé a bezohledné stádo, totiž
nesmyslných zákazů a nařízení, sami a nejlépe rozhodovali, jak mají jet.
Jakmile jel někdo pomaleji, než Karel, což je vždy znakem totálního sráčství
a levicové úchylky, vyrazilo rychlé komando zřízené majitelem silnice,
takového parazita okamžitě zastřelilo a jeho vůz rituálně sešrotovalo na
nejbližším odpočívadle. Karel tak dnes nemusel ani jednou ani o trochu
ubrat plyn, kterýžto úkon vždy považoval za absolutní vrchol pošlapávání
svých nezadatelných lidských práv.
Připojil se na dálnici a když ho minulo odstavným pruhem
již páté Porsche jedoucí rychlostí 220 - 240 km/h, ovšemže nikoho ani zbla
omezující, natožpak ohrožující, nastal čas z dálnice sjet. Nemusel již
čekat až k výjezdu, otočil se, jistěže naprosto bezpečně, aniž by
kohokoli ohrozil, přes středový pás do protisměru a zajel k blízké čerpací
stanici. Natankoval plnou nádrž, vytáhl obvyklých patnáct stovek a rychlou
chůzí došel k pokladně. „Dobrý den, tak dneska je to dvojka stojan a jako
obvykle jedny červený Marlbora“, halasil Karel na pokladní a podával jí
tři pětistovky. „Díky, ale tohle si můžete nechat“, usmívala se pokladní
a dvě bankovky mu vracela zpět. „Cože, to si děláte legraci?“, nevěřil
Karel svým uším. „Ale kdež, byly zrušeny všechny zlodějské daně a tak teď
platíte jen skutečnou cenu zboží určenou trhem.“.
Karel z toho byl úplně vedle. O dvě třetiny levnější benzín a cigarety?
Je to vůbec možné? Jako v transu dojel před budovu firmy, v níž pracoval.
Schody do čtvrtého patra vyběhl po třech a usedl ke svému počítači. Práce
mu šla dnes od ruky skutečně skvěle, byl to jeho nejšťastnější den. Všichni
slušní lidé dnes slaví příchod světla na zemi! S úderem poledne se vydal
na oběd. Cestou se stavil u sekretářky pro výplatní pásku, byl totiž výplatní
den. Karel byl celkem dobře placen (a nikomu se s tím, jsa mimořádně skromným,
nechlubil, takže to vědělo jen pár desítek tisíc návštěvníků webu, kam
Karel pravidelně přispíval a několik desítek jeho známých) a peníze měl
rád. Jeho hrubý příjem činil necelých 70 tisíc korun a stát ho okrádal
asi tak o třetinu této sumy. Na konto mu tedy měsíčně přibývalo necelých
padesát tisíc, což mu, svobodnému, bez závazků, bohatě stačilo na pohodlný
život.
Při obědě pásku otevřel a sanice mu zůstala zaseknutá. Na účet
mu tento měsíc nepřijde padesát, ale přes devadesát tisíc!! Brali snad
prémie? Ne. Udělali v účtárně chybu? Ne. Pak mu to došlo. Zaměstnavatel
mu ode dneška platí nejen vše, co vydělá, ale posílá mu také to, co dosud
odevzdával zlodějskému státu na zdravotní a sociální pojištění! Karel měl
pocit, že nemá v ústech vyschlý řízek, ale manu nebeskou.
Pracoval toho dne ještě lépe a radostněji, než jindy. Nastaly šťastné
dny.
V 16 hodin už to nemohl vydržet. Musí do světa, aby s kamarády oslavil
ten nádherný den. Prolétl recepcí, sedl do auta a vydal se směrem do města.
Zaplatil majiteli dálnice poplatek a zase svištěl jak po másle. Řidiči
si navzájem vyhověli a tam, kde to bylo nutné, svobodně se domluvili na
řešení složitých situací. Řidič dálkového autobusu právě vyměnil s řidičem
kamionu umožnění průjezdu levým pruhem za pytlík bonbonů. Najednou se ale
doprava zpomalila. Karel nevěřil svým očím. Vpředu, roztaženo po celé šíři
dálnice, jelo šest silničních vší. Auta za nimi troubila a blikala, ale
vši jely v poklidu dále a všechny blokovaly. No bodejť by ne, tahle levičácká
svoloč nás vysávala ještě za státu a ani teď nerespektuje pravidla. Karlovy
nervy začínaly pracovat, když tu náhle spatřil u dálnice budku s nápisem
„Správce dálnice“. Zastavil a vešel dovnitř. Za pultíkem stál mladý muž
a s úsměvem Karla přivítal:
„Dobrý den, pane, jsem zástupcem majitele této dálnice, co pro vás
mohu udělat?“
„Dobrý den, mohl byste prosím zařídit, aby ti odporní levicoví paraziti
přestali blokovat dálnici a umožnili nám, kteří si za její použití zaplatili,
volný průjezd!?“
„Vidím pane, že máte na rukávu modrou pásku.“
„A co má být?“, nechápal Karel.
„Modrou pásku nosí ti, kdož si zaplatili tarif highway standard. Tento
tarif vám neumožňuje vyžadování přednosti před ostatními uživateli dálnice.
Pokud byste měl zájem, můžete si dokoupit tarif highway plus, který vám
zaručuje právo přednosti před plátci nižších tarifů.“
Karel nevěřícně valil bulvy. „Cože, to myslíte vážně? Doteďka jsem
měl dycinky přednost já, protože jsem nejlepší a nejrychlejší řidič“.
Pak se ale zarazil, uvědomiv si, že každá dobá žádá své oběti.
„A kolik jako ten plus tarif stojí?“
„Stojí dvojnásobek tarifu standard“.
Karel bezmocně zíral na mladíka. Jenže opravdu pospíchal a tak před
sebe vysázel svazek bankovek.
„Děkuji pane a přeji příjemnou cestu.“ odvětil dobrý muž a připnul
Karlovi na rukáv červenou pásku.
Asi po 3 minutách Karel opět dojel kolonu. Ostatní řidiči okamžitě
zaregistrovali barvu jeho pásky a sami mu svobodně uvolňovali cestu vpřed,
až dojel vši. Jak se ale dalo čekat, ty ne a ne uhnout. Karel troubil jak
zběsilý, vši nic. Vtom se vedle Karla objevil motocykl a na něm další usměvavý
mladý muž v uniformě správce dálnice.
„Dobrý den, pane, jsem zástupcem majitele této dálnice, co pro vás
mohu udělat?“ ptal se Karla otevřeným okýnkem.
„Odstraňte mi okamžitě z cesty tu upocenou páchnoucí svoloč, mám červenou
pásku!!!“, řval Karel.
„Je mi líto, pane, to nepůjde!“
„A proč by to nešlo!? Nemám snad přednost před ostatními, tedy
i touhle pakáží??!!“
„Jak vás, pane, můj kolega informoval, dává vám červená páska právo
přednosti před uživateli nižších tarifů. Cyklisté, jedoucí před vámi, si
zaplatili tarif highway ultra plus, který je ze všech tarifů nejvyšší a
před nimi tedy přednost nemáte.“
„Cože? Chcete tím říct, že tahle verbež má vyšší práva, než já?“ hulákal
Karel a krev se mu hrnula do hlavy při pohledu na zlaté pásky cyklistů.
„Majitel této dálnice rozhodl, že práva uživatelů jeho majetku se budou
řídit tím jediným spravedlivým metrem, tedy cenou, kterou za to zaplatí.
To je vždy to jediné a správné kritérium, nebo byste si snad přál, aby
do toho zase mluvili nějací zlodějští politici a úředníci, pane?“
„A co mám teda dělat, abych se před ta hovada dostal!?“
„Pozor, pane, jsou to naši VIP zákazníci, važte slova. Ale k vaší otázce.
Chcete-li získat dočasnou výhodu nad uživatelem nejvyššího tarifu, máte
možnost zakoupit si jednorázový balíček highway ultra plus platinum, který
platí 30 sekund a během této doby jsou povinni uživatelé tarifu highway
ultra plus umožnit vám předjetí.“
„A kolik to stojí?“
„Deset tisíc korun a ještě k tomu dostanete zdarma DVD se spoty z cyklu
Nemyslíš, zaplatíš. Necenzurovaná verze!!“
„Cože? Deset táců za předjetí šesti cyklistů!!?? Jste zešíleli??“
„Neakceptujete-li naši nabídku, máte vždy možnost dohodnout se s jiným
majitelem jiné dálnice na lepších podmínkách.“
„Výbornej nápad, akorát že ta jiná dálnice nevede tam, kam potřebuju
jet, kreténe!“
„Jistě, pane, to je docela dobře možné. Hluboce s vám sdílím vaše rozrušení.
Mohu pro vás ještě něco udělat?“
Karel bezmocně svíral volant. Naštěstí se blížil exit a tak sjel z dálnice
na obyčejnou silnici. Tam už cesta probíhala v poklidu, až dojel na křižovatku
dvou silnic uprostřed lesa. Na cestě stál semafor a na něm svítila červená.
„Co tady dělá semafor, ještě včera tu nebyl“, pomyslel si Karel, ale červené
světlo respektoval. Když už bylo čekání velmi dlouhé, Karel začal být znova
nervózní. Už už se chystal projet na červenou (po křižující silnici nic
nejezdilo), když k jeho autu přistoupil postarší muž.
„Dobrý den, pane. Jsem majitelem tohoto úseku silnice a tohoto semaforu.
Zdá se mi, že byste rád zelený signál.“
„No to bych teda kurva rád, hoď tam zelenou a neser mě!!!“ řičel nepříčetný
Karel.
„Jistě, pane, poplatek za rozsvícení zeleného světla činí 50 korun.“
„Jo!? A co když se na ten tvůj zkurvenej semafor vyseru a pojedu na
červenou, he!??“
„To, pane, jistě můžete, ale porušíte tím základní pravidlo naší svobodné
společnosti, totiž že o způsobu používání jakéhokoli statku rozhoduje vždy
a jedině jeho majitel. Chtěl byste snad, aby se znovu vrátil stát, který
na nás bude na křižovatkách blikat barevnými světýlky a dusit nás tak nesvobodou?
A toto je mé rozhodnutí a jako rozhodnutí svobodného vlastníka je z principu
vždy lepší, než rozhodnutí státu. Rozumíme?“
Karel se zastyděl. Vytáhl z peněženky padesátikorunu, podal ji muži,
ten poděkoval a na semaforu se rozsvítila zelená. Karel zařadil rychlost
a vjel do křižovatky. Ozvalo se kvílení brzd a strašná rána. Když se Karel
probral ze šoku, vylomil zkroucené dveře svého auta a vypotácel se ven.
„Ty hovado blbý, za co sem ti dal to pade?????“ zajíkal se zlobou.
„Za rozsvícení zeleného světla, pane.“
„Idiote, to snad automaticky znamená rozsvícení červeného v příčném
směru!“.
„Nikoli, pane. Zaplatil jste si rozsvícení zeleného světla na tomto
semaforu, o ničem jiném nebyla řeč. Zelené světlo jsem rozsvítil a tudíž
jste dostal přesně tu službu, kterou jste si zaplatil. A krom toho, semafor
na komunikaci příčné má jiného vlastníka, jemuž já nemohu zhola nic přikazovat,
co má dělat.“
U druhého semaforu seděl v budce pán v důchodovém věku a zubil se na
Karla.
„Příště se stavte i u mě, za pade vám rozsvítím červenou.“
Karlovi docházely síly. Uvědomil si krutou bolest v pravé noze a krev
stékající po tváři. „Zavolejte aspoň sanitku, pitomci!“
„Myslíte soukromou zdravotní pomocnou službu, pane?“
„Jo, kurva, kohokoliv, kdo mi pomůže!“
„Jistě, pane, bude to za děvět devadesát, dnes máme na volání sanitek
akci, jinak to je za dvacet, máte štěstí, gratulujeme!“
„Rychle, hovado!!!!!“ řval Karel tak, až se medvědi v okolních lesích
budili ze zimního spánku.
Za necelých deset minut se k místu havárie přiblížil sanitní vůz. Vystoupil
usměvavý mládenec a půvabná dívka s cedulkou „doctor“ na hrudi.
„Jste pojištěn, pane?“ otázala se dívka.
„Jo, jsem“, úpěl Karel, „hlavně mi už něco udělejte s tou nohou“!
Dívka mu ošetřila nohu i krvácející ránu na hlavě a vydali se směrem
k nemocnici. Karel si oddychl. Když byli od cíle asi dva kilometry, sanitka
prudce zabrzdila.
„Tak pane, vystupovat“, culila se na něj krásná lékařka.
„Proč, dyť ještě nejsme v cíli?“
„No to sice nejsme, ale slyšel jste, jak ráno vybouchly ty rachejtle
v tržnici?“
„No a co jako?“
„No, většina raněných byla pojištěna u vaší pojišťovny a tak jsme právě
vyčerpali limit na tento den. Pokud bychom vás vezli byť jen o metr dál,
bylo by to na úkor jiných lidí, v podstatě byste je okradl o jejich peníze.
Tak šup šup, vystupovat!“
Karel bezmocně sténal. Dívka zaznamenala jeho pocity, byla ohromně
empatická.
„Ale pokud byste chtěl, můžete si další cestu i ošetření v nemocnici
zaplatit v hotovosti. Kilometr stojí tisíc korun.“
Téměř bezvládnou rukou vyňal z peněženky dvě tisícovky a podal je dívce.
Když před nemocnicí vystoupil, přitočil se k němu elegantní mladík.
„Musel jste, pane, zaplatit, i když jste byl pojištěn?“
„Jo.“
„A jste s tím nespokojen?“
„No to kurva jsem!“
„Jsem váš poradce pro volný nedeformovaný trh. Máte-li zájem, mohu
vám poradit, jak takovéto situaci předejít. Bude vás to stát pouhopouhých
pět set korun.“
Karel hrábl do již řádně vyprázdněné peněženky a podal mladíkovi bankovku.
„Děkuji pane. A teď ta rada: musíte zvolit jinou pojišťovnu, kde se
tohle nestane.“
„Dobrý, a jak poznám, u který se to nestane?“
„Jo, pane, tak odpověď na tuhle otázku, to je služba, kterou já už
neposkytuju.“
„Hňupe zlodějská, zakroutím ti krkem!!“, pokusil se Karel ohnat po
mladíkovi, ale prudká bolest mu vrátila ruku zpět.
„Pane, važte slova, dostal jste službu, kteru jste zaplatil? Dostal.
Svobodně jsme se domluvili na podmínkách směny statků mezi námi a proto
považuji vaše vyjádření za nepřípustná.“
„Jdi do prdele“, bezmocně hlesl Karel.
Za ošetření v nemocnici dal Karel necelých deset tisíc korun a přemýšlel,
jak se dostane domů. V sychravém večeru spatřil nedaleko východu z nemocnice
taxíka. Dobelhal se k němu a jeho dveře se otevřely. Vystoupil z nich hubený
mladík ve fraku a s mírnou úklonou otevíral Karlovi zadní dveře svého vozu.
Karel zahlédl jeho tvář a poznal ho. To je přeci ten hajzl, co jsem si
ho stopnul před týdnem a který po mě chtěl litr za cestu dlouhou asi 5
kilometrů. Byl ale tehdy úplně jiný, zlaté řetězy, tepláky, mluvil sprostě
až na půdu a oslovoval mě „šéfiku“.
„Vítejte, pane, v mém taxi. Jsem majitelem tohoto vozu a jsem vám plně
k službám. Během jízdy máte k disposici teplé i studené občerstvení, můžete
si zvolit hudbu dle vlastního výběru a ještě mi prosím sdělte, zda si přejete
květiny bílé či červené. Cena přepravy činí 8 korun za kilometr. Je mi
nejvyšší ctí, že jste si vybral právě můj vůz, pane. Prosím, posaďte se.“
„Hele, co ti je, před týdnem jsi zpíval jinou píseň, na co si to tady
hraješ?“
„Jakže, pane? Ach tak, vy máte na mysli naše milé setkání minulou středu.
Víte, byl jsem vždy rodiči vychováván k jemnocitu, již jako dítě jsem nejraději
ze všeho recitoval básně a lepil mouchám zpět křidélka, která jim utrhávali
ostatní hoši. Zbožňuji filosofii a miluji lidi!“
„No ale minulý týden ses choval jak hovado.“
„Co prosím? Ach tak, máte na mysli, že mé způsoby minulý týden vykazovaly
určité odchylky od způsobů obvyklých v dobré společnosti…..“
„….jak hovado, řikám….“
… jistěže, tak to bylo způsobeno existencí státu a pravidel, jež přirozeně
jako jediné dělají z lidí ona, promiňte, hovádka, jak ráčíte říkat vy.
To už nyní je dávno za námi a proto se i my drožkáři konečně chováme tak,
jak je nám dáno. Od chvíle, kdy mohu dát konečně plně najevo svou opravdovou
povahu, svou důstojnost a vybraný jemnocit, chovám se konečně tak, jak
mi příroda a determinace vnějším sociálním prostředím nadělily. Ještě doutník,
pane?“
Karel se uklidnil. Není to úplně bezbolestné, ale stojí to za to!
Nechal se dovézt před svůj dům, ale kousek před cílem nastaly další
drobné komplikace. Taxík zastavil, neboť přes ulici stál drátěný plot.
Za ním Karel spatřil svého souseda, známého uličního ekoteroristu, jenž
vždy neustále buzeroval lidi okolo sebe a bývalé úřady úchylnými požadavky
a peticemi, jak – přes lezavé počasí - sedí uprostřed ulice s celou svou
zelenou rodinkou na zahradních židličkách a opékají si ekobuřty.
„Co to má být, sousede, potřebuji se dostat ke svému domu!?“
„No jo, to budete mít těžké. Jsem totiž novým majitelem deseti metrů
této ulice. Víte, jak pudově nesnáším auta a proto jsem se rozhodl tento
svůj majetek přeměnit na odpočinkovou zónu s absolutním zákazem vjezdu
motorových vozidel. Na kole byste ale projet mohl.“
O Karla se pokoušely mdloby. „A co takhle věcné břemeno a územní plán,
buzno!?“, pokusil se vykřesat poslední jiskřičku naděje.
„Věcné břemeno a územní plán, takové bezprecedentní zásahy do práv
svobodného vlastníka??? No to se nenechte vysmát! Zrušeno!“ tlemila se
ta ekobestie svými zkaženými zuby.
Nezbylo, než objet několik bloků a dostat se ke Karlovu domu z opačné
strany. Karel se v bolestech dopotácel do své ložnice, otevřel si
lahev vína a zahleděl se z okna. I v temném večeru uviděl na poli za domem
pasoucí se stádečko srnčí zvěře a ten klid a pohoda ho natolik rozněžnily,
že se usmíval spokojeně jak právě nakojené miminko. Nová doba je nádherná
i přes drobná nepohodlí. Sny mnoha generací se konečně naplnily.
Ticho prořízl zvuk domovního zvonku. Karel se dobelhal k brance
a uviděl tvář neznámé ženy.
„Dobrý večer, pane, jsem majitelkou chodníku přilehlého k vašemu domu.
Sdělte mi prosím vaši hmotnost včetně oblečení a zavazadel a velikost vaší
nohy. Zároveň prosím předveďte běžný krok, jímž jste zvyklý chodit.“
„Co to melete, osobo?“
„Jste povinen uhradit opotřebení chodníku, které jste jeho použitím
dnes ráno a navečer způsobil. To se vypočte dle hmotnosti, plochy podrážky
a délky kroku. Z těchto údajů vypočítáme naprosto přesně sílu, jíž jste
na můj chodník působil a dle toho uhradíte poplatek. Chtěl-li byste ale
slevu, máte několik možností.“
„Jakých?“
„Zhubnout, prodloužit krok, nosit větší boty nebo použít můj
chodník padesátkrát či vícekrát denně.“
„Hele víš co, di do prdele s měřenim, tady máš kilo a jdi! Stačí?“
„Děkuji, pane, předběžně a odhadem jsem náklady spočítala na 86,41,
proto vaši nabídku akceptuji. Hezký večer.“
Karel se ani nestačil otočit a zvonek se rozezněl znovu. Za brankou
stála asi desetiletá dívka.
„Co chceš, podkurevče?“ zahulákal duševně zcela vyrovnaný Karel.
„Dobrý den, pane. Šel jste dnes v 16,02 okolo restarurace U Kunhuty?“,
otázalo se děvče.
„Co je ti do toho, smrade, kde jsem já chodil!!??“
„Děkuji, pane, takže jste to byl vy. Kouřil jste při tom cigaretu a
já jsem vdechla několik miligramů vašeho kouře. Proto vám nyní naúčtuji
část nákladů na mé budoucí léčení, až dostanu bronchitidu. Dělá to tři
padesát.“
Karel se skelným pohledem otevíral peněženku.
„Jo a abych nezapomněla, také jste šlápl do hromádky prachu, který
byl na tom chodníku, ten se zvířil a i ten jsem vdechla. Dohromady je to
tedy sedum šedesát.“
„S prachem jdi do prdele, to si vyřiď s tím, kdo ho tam udělal!“
„Nikoli, pane, prach jste zvířil vy. Proto chci úhradu po vás. Vy samozřejmě
můžete požadovat náhradu po majiteli prachu, ten pak po majiteli chodníku,
ten následně po původci prachu a každý tak zaplatí do halíře přesně to,
co způsobil a každý dostane přesně to, co zasluhuje. Smrt přerozdělování,
pane!“. Poslední větou si děvče Karla docela získalo. Dal mu tedy desetikorunu
a šel zpět do domu.
Ještě nedosedl a ozval se zvonek.
„Dobrý den. Jsem majitelem pole vedle vašeho pozemku. Co jste prosím
dělal dnes mezi 18,50 a 18,55?“
„Co já vím, to jsem akorát přišel domů, asi jsem tedy jen tak čuměl
z okna.“
„A kam jste, jak s prominutím říkáte, čuměl?“
„No z vokna, asi na to vaše pole, kam jinam!“
„Aha, a co jste při tom cítil?“
„Co, cejtil???“, třeštil oči Karel.
„No jestli jste náhodou nepociťoval libé pocity.“
„No pěknej pohled to byl, na ty srnky.“
„Srnky, říkáte. Dobrá. Pohledem na mé pole jste získal benefit v podobě
libého pocitu a jistojistě uznáte, že jste tak díky mému majetku získal
hodnotu, kteru je třeba vykompenzovat penězmi, abyste nebyl levicově-bolševická
vyžírka, která dostane něco zadarmo. Dělá to třicet dva korun.“
Jen jakoby z povzdálí slyšel Karel slova vzdalujícího se souseda:“…díky,
hezký den, pane a majitele srnek navštívíte vy, nebo má přijít on k vám?“
Karlovi definitivně došly síly, víno i cigarety. Nutně potřeboval vzpruhu.
Vyplížil se z domu do temné ulice.
„Dobrý den, jsem majitelem této lampy pouličního osvětlení. Dosud byl
provoz tohoto zařízení hrazen nespravedlivým přerozdělováním, kdy i ti,
kdož nikdy naší ulicí neprošli a tudíž nečerpali žádné statky, byli nuceni
část nákladů nepřímo hradit, zatímco nyní ….Dvě koruny za třicet vteřin,
pane.“
„Dobrý večer pane, právě jste přešel po mé silnici…“
„Příjemnou procházku, pane, dva kroky po mém trávníku dělají….“
Karel pomalu přestával vnímat.
V hospodě ze zbytku drobných nakoupil vše, co potřeboval (stálo to třetinu
toho, co obvykle) a dopotácel se domů.
Tak, teď se zavřu ve svém domě a všichni, ale opravdu všichni ať už
mi políbí prdel!
Venku se vyjasnilo. Měsíc osvětloval krajinu a v Karlově domě
se ochladilo. Koš u krbových kamen byl prázdný. Karel začal horečně přemýšlet
a pak se vydal na cestu. Do dřevníku a zpět mu to trvalo slabé tři minuty,
přičemž si dával dobrý pozor, aby cestou náhodou nepohlédl mimo svůj pozemek.
Oheň v krbu nádhernně praskal a z Karla spadly všechny chmury. Už skoro
spal, když ticho pokoje znvou prořízl odporný zvuk domovního zvonku. Karel
nereagoval, ale zvonění bylo čím dál naléhavější. Musel ven.
„Příjemný dobrý večer, pane. Co jste prosím dělal dnes mezi 22,13 a
22,15?“ Karel pocítil chuť vítětství. Tak ty už mě, šmejde, nedostaneš!!!
„Co jsem dělal? Co že jsem jako já dělal, ptáš se?? Tak podivej, dobytku,
šel jsem ze svého domu po své zahradě do svého dřevníku pro své dřevo,
které jsem pak zapálil svými sirkami ve svém krbu. Celou cestu jsem nesklouzl
pohledem nikam mimo svůj pozemek a tak už mi všichni, ale opravdu všichni
vyližte prdel!!!!!“, řičel vzteky rudý Karel.
„Ano, pane, to vše naprosto přesně souhlasí. Děkuji vám zdvořile. A
když jste tak šel pro to dřevo, čímpak jste si svítil?“, otázal se muž
a podával Karlovi vizitku s velkým nápisem „Moon lighting services, Ltd.“
„Platit, pane, můžete i převodem.“
Karel toho dne usínal nevýslovně, nevýslovně šťasten…..
25.01.2009 Artie
Dovětek editora
Mnoholetá zkušenost s publikováním na D-F mě přiměla napsat tento dovětek.
Jsem si vědom vysokého diskusního potenciálu tohoto článku, s autorem jsem
na toto téma již komunikoval a podnikli jsme po vzájemné dohodě určité
úpravy, které diskusní potenciál snížily a hodnotu zvýšily. Dále jsem zveřejnění
článku, o kterém jsem zprvu neměl vysokého mínění, diskutoval s redakcí
a nakonec jsme mu pro některé jeho (na první pohled hůře patrné) aspekty
dali zelenou. Prosím tedy čtenáře, aby se při komentování článku soustředili
pouze na článek samotný a Karlův příběh, nevyjadřovali se k nesouvisejícím
věcem, jako třeba osobě autorově, mojí nebo světonázoru mých spolupracovníků.
(D-F)