Tak jsem přelouskal a zhlédl slavnou trilogii Milénium švédského autora
Stiega Larssona. No, jak to říct - je to dobře napsaná, chvílemi i napínavá
agitka. Gender, ekologie a těžce levicové multikulti v obalu čtivé, dobře
napsané a (do češtiny) mizerně přeložené detektivky. Novinář Mikael Blomkvist
a sociálně znevýhodněná bisexuální hackerka Lisbeth Salanderová jdou až
ke kořeni všeho Zla, deptajícího tento svět.
Všimněte si: všichni, ale opravdu všichni, záporáci jsou muži. Kladné
postavy jsou jenom ženy a homosexuálové, event. neevropští přistěhovalci.
Jediná výjimka je hlavní hrdina Mikael Blomkvist. Je sice odporně heterosexuální,
dokonce Evropan, ale je zde řada věcí, proč bychom ho mohli vzít na milost:
-Mikael nejezdí autem. Když už se ve filmu objeví se svým autem, kodrcá
se hybridní Toyotou Prius a i tak se tváří provinile.
-Mikael se nekamárádí s muži. Kamarádí se jenom s ženami a homosexuály.
-Mikael není ani trochu muž - lovec. Zásadně souloží jen tehdy, když
k němu přijde žena s požadavkem na sexuální službu. Není tak machisticko
šovinistický, aby zohlednil vlastní preference - bez řečí obskočí padesátku
i anorektickou dvacítku, vypadající na patnáct. Nicméně nedovolil by si
ve vztahu pokračovat ze své iniciativy.
-Mikael většinou nemá rád muže a hádá se pouze s muži. O největším
švédském deníku plamenně prohlásí, že je odporně machistický.
-Mikael všude jezdí vlakem. Autem nerad. A ani to moc neumí. Lepší
je státní doprava. Je bezpečnější, kontrolovatelnější a ekologická.
-Mikael je levičák. Zejména ve filmu je krásně vysvětleno, proč se
kdysi staly všechny zlé skutečnosti, které spustily řetězec událostí celé
trilogie. Bylo to proto, že tenkrát byla ve Švédsku pravicová vláda. Fujtajxl.
To bychom měli Mikaela. Ostatní muži jsou zde buď jenom vrazi, sadističní
násilníci, sexuální násilníci, sadističtí sexuální násilníci, šovinističtí
kecalové, neonacisté, staronacisté, hlupáci, úplně vypatlaní policajti
(naštěstí vždy zachránění svými kolegyněmi), ne úplně vypatlaní policajti
(ale přesto vypatlaní), nebo chytří a empatičtí gayové. Problematickou
výjimku (zde by měla Evropská komise zakročit a dílo upravit!!) tvoří starý
Henrik Wanger - ale to je vlastně kapitalista. Máme zde i dva kladné lékaře,
ale minimálně jeden z nich jezdí na kole a u druhého můžeme doufat, že
je gay. Celkem kladný je i pan Armanský - tomu ale kryje záda jeho výrazně
multikulturní původ. Komisař Bublansky je multireligiozně založený Žid
a můžeme tiše doufat, že celý život volí socialisty. To je trochu málo,
a tak je sice hodný, ale pitomec. Kdyby to byl černoch, nebo Arab, dalo
by se očekávat IQ přes 150. Ve druhém díle se objeví ostudná postava heterosexuálního
novináře, stojícího na správné straně, ale naštěstí je rychle zabit blonďatým
svalnatým chlapem jezdícím v benzínovém Volvu. V trilogii se nám objeví
i pár celkem neutrálních mužů, ale vždy je zde přítomen nějaký backround.
Tak tu máme třeba heterosexuálního studenta z Karibiku. Naštěstí je to
černoušek a hlavní hrdinka ho zachrání (je tak blbý, že hurikán očekává
v palmové chýši na pláži a nenapadne ho zajít do sousedního zděného hotelu).
V této části díla se objeví ještě jeden heterosexuální muž. Bílý křesťan.
Chválabohu se obratem pokusí zabít svojí ženu. Kterou samozřejmě týrá.
Jako každý chlap. Jako každý bílý chlap. Epizoda se Zlým křesťanem nemá
pro děj vůbec žádný význam. Prostě v této části přišlo dílo soudruhu Larssonovi
asi málo angažované a tak si přidal jednoho Zlouna, aby čtenáři nezapomněli,
proč to čtou.
Poněkud srandovní je, že ač se Larsson těžce veze na vlně korektnosti
a multikulturalismu, předsudkům se nijak nevyhýbá. A tak všichni Slované
či quazislované (Rusové, Poláci, Jugoslávci), kteří se v knize mihnou jsou
zásadně členy gangů a mafií. Ne, že by tento pohled byl z hlediska průměrného
Švéda neopodstatněný, ale kontrast vůči křišťálově čistým muslimům či černouškům
je poněkud zarážející. Sporé údaje o kriminalitě ve Švédsku nehovoří o
tom, že by hlavním problémem Švédska byli Poláci.
Když jsem přemýšlel, proč jsem to celé četl a zhlédl a nijak se nenudil,
nenašel jsem odpověď. Není to žádné intelektuální cvičení, mozek nepotřebujete
a ani Larsson ho zjevně moc při psaní nepotřeboval. V podstatě všechny
díly se točí kolem jednoduchého schématu:
-zločinec: bílý muž, heterosexuál, pravičák nebo neonacista (k tomu
nenápadné podsouvání, že je to vlastně totéž), či alespoň jezdí ve velkém
a silném autě nebo motorce ublíží nějaké ženě a ještě přitom okrade stát
o daně a ten pak nemá dost peněz na multikulturní programy
-je z různých důvodů krytý jinými heterosexuálními bílými muži pravicového
smýšlení. Ti většinou také páchají násilí na ženách (protože to tak prostě
všichni bílí heterosexuální muži dělají)
-redakce levicového plátku Milenium to ví, ale nějak to nemůže dokázat
-nenásleduje intelektuální rošáda a postupné logické rozplétání zápletky,
alébrž:
-megageniální hackerka Lisbeth prostě dotyčnému hackne počítač (není
to mnoho těžší, než vymámit kafe z automatu) a vše je jasné.
Happy end.
Zapomeňte na cvičení ducha jako ve Jménu růže, či alespoň Purpurových
řekách. Zapomeňte na Sherlocka. Prostě každý má všechno o sobě v počítači
a Lisbeth se mu tam dostane. Trochu duševní činnosti lze ještě pozorovat
v prvním díle, který je tak trochu obšlehlou Zvětšeninou. Hlavní hrdinka
Lisbeth je těžce asociální (protože jí v minulosti ublížil zlý Rus a potom
zlý Švéd) hackerka. Sice nedochodila ani základní školu, ale hacknout z
mobilu policejní databázi či libovolný počítač zvládne i při řízení auta.
Lisbeth i všichni hlavní kladní hrdinové používají notebooky i desktopy
Apple. Záporáci jedou na PC. Jako uživatele Applu (a Linuxu) mě to celkem
sere. Navíc obecně Apple není úplně nejlepší platforma na hackování. K
tomu je v Linuxu nepochybně dostupných více nástrojů a Howto. Už v době
psaní románu byl ve Švédsku tak rychlý mobilní Internet, že na kliknutí
a třeba během jízdy autem umožňoval během pár minutek přenášet kopie celých
harddisků. Super! Stejně tak je zarážející, že geniální hackerka Lisbeth
opatří svůj hackovací program Asphyxia textovým GUI vhodným pro šimpanze.
Kdybyste to nevěděli, jak se hackují počítače, tak asi takto:
-dvakrát klepni na ikonku Asphyxia
-napiš: "Připojit počítač Mikaela Blomkvista" (Vaší babičky, Baracka
Obamy)
-enter
-lup, voila a jsme uvnitř. Jak prosté.
-nyní přetáhneme ikonku disku Mikaela Blomkvista na ikonku disku serveru
někde v Holandsku. Chroup chroup, deset vteřin a je to doma.
Gratuluji, právě jste se stal největším hackerem. Zároveň jsou tímto
způsobem vyřešeny skoro všechny zápletky v Mileniu.
V knize je velmi silný silný product placement. Výrobky Apple jsem již
zmínil, totéž je třeba s IKEA apod. Domnívám se, že spolu přesným určením
ulic, budov, restaurací a obchodů (většinou reálným), kde se děj odehrává
to dává dílu jakýsi dojem autentičnosti. V knize se neustále pije kafe.
Nevím proč, ale rozumím tomu a je mi to sympatické.
Finis coronat opus a tak zmiňme mizerný český překlad. Zejména v druhém
díle je každé páté sloveso "konstatoval". Pokud jste měli v životě alespoň
jednu hodinu slohu, bude Vás to tahat za oči. Zejména tam, kde je slovo
"konstatovat" použito blbě (asi 94,6% případů). Předpokládám, že spíše
vinou překladu než Larssonovi blbosti si Lisbeth půjčí "Toyotu s automatickou
převodovkou a rozbitou spojkou". Atd.
Závěr: fakt nevím, co se mi na tom líbilo, ale dva a půl dílu jsem přečetl
jako nic a rád, až potom to začalo drhnout. Nicméně se mi to četlo dobře,
ačkoliv je to mizerná detektivka s do očí bijícím politruckým kontextem.
23.08.2011
-štaflík-