Na Evropě 2 mají (nebo měli, už jsem to dlouho neposlouchal) pánové
Mareš a Hezucký pořad „Návrat do minulosti“. Není to pořad zlý, ale je
to však jen slabý odvar z toho, co se mi poštěstilo zažít na vlastní kůži.
Byl jsem služebně v Albánii, konkrétně v Tiraně…
I stalo se, že mne zaměstnavatel poslal služebně do Tirany. Důvodem
bylo školení o používání jistého přístroje (atomového absorpčního spektroskopu),
který byl jednomu tamnímu institutu zakoupen z grantových prostředků a
se kterým moc neuměli. Jak jsem se k tomto kšeftu dostal, je nepodstatné,
podstatné je to, že toto měla být první návštěva, při které jsem měl rekognoskovat
terén, co všechno mají, v jakém stavu je mašina a jestli tam můžeme s kolegou
naostro vyjet a provést demonstrativní měření a zaškolení obsluhy přístroje.
Byl jsem trochu zvědavý, jelikož pověsti o bývalé komunistické Albánii
byly až neuvěřitelné a přece jenom, říkal jsem si, že chtěj-nechtěj uvidím
pozůstatky z toho, co si dobře pamatuji jako adolescent – komunistického
režimu.
Návštěva byla krátká, jenom dva dny, nicméně stálo to za to. Zkusím
popsat to, co jsem viděl a co by každý příznivec KSČM měl zažít na vlastní
kůži.
Přílet byl celkem přijatelný. Let z Budapešti přímý, viděl jsem z letadla
tu zemi skoro celou, velká placka dole u moře, kolem krásné vysoké hory.
Po přistání na mezinárodním letišti „Matky Terezy“ v Tiraně (resp. 20 km
od ní) jsem se začal divit a z úžasu jsem až do odletu nevyšel. Udivilo
mne, že na mezinárodním letišti může vedle jedinné přistávací dráhy stát
vraky nějakých zemědělských strojů, bodláčí a haldy suti. V hangáru vedle
runwaye byly tři historická letadla, nějaké dolnoplošníky, paráda, taková
úcta k tradicím. Hm, bylo to hezké, škoda, že bylo všude kolem tolik bordelu,
jinak by to bylo i pěkné, dva MiGy-15 na podstavcích už asi hrůzu imperialistickým
hrdlořezům nenaženou… Přijeli jsme k letištní hale, na letišti jsem napočítal
všeho všudy šest letadel, včetně našeho, bylo to takové útulné. První kontakt
s realitou byl při pasovém odbavením. Všude byli veledůležití policajti,
kteří koordinovali postup asi čtyřiceti lidí o okýnkům, důležití byli,
jak … Říkali něco albánsky, ale nějak jsem jim nerozuměl. Po odbavení všichni
povinně šli k jednomu okýnku a tam zaplatili deset euro. Ptal jsem se té
paní, za co to jako je. Ona se na mne usmála, něco řekla albánsky a pak
dodala „cen euro“ znovu. Zaplatil jsem a kupodivu dostal i paragon.
Neuměla anglicky.. ..pracuje na mezinárodním letišti, kasíruje všechny,
co projdou kolem a neumí anglicky.. Zato taxikáři, kteří se na mne
sesypali po opuštění tohoto check-pointu, uměli anglicky až moc dobře.
Říkal jsem si, jak se asi cítili dřív cizinci v Praze na Ruzyni, když
se na ně ta taxikářská pakáž nahrnula.. Snad už je to dnes u nás lepší.
Pověsil se na mě jeden, který se mnou chodil asi 5 minut a neustále vnucoval
své služby. Když jsem našel kolegy, kteří mne čekali, s výrazem největšího
znechucení odešel.
Kolegové mne přivítali a vyrazili jsme Mercedesem do Tirany.. Čím taky
jiným. Tolik mercedesů jsem vživotě neviděl, odhaduju to tak na 80 % všech
vozidel, od starých „pián“ až po nová eselixa…O jejich původu si
můžete udělat obrázek sami ze skutečnosti, že mnohé jezdili bez značek,
v bazaru stály meďáky ještě s německýma espézetkama, viděl jsem v bazaru
i jeden s brněnskou značkou…No, co dodat… Cesta do hotelu byla prvním šokem.
Cesta? Silnice III třídy z Kozojed do Vidlákova by byla lepší, chvílemi
chyběl asfalt, dřevěný most přes řeku s kyvadlovým provozem, řízeným policajtem,
osel na cestě, všude strašně moc bordelu kolem cesty, odpadky, petflašky,
starý gauč, bodláky… Prostě příjezdová cesta k mezinárodnímu letišti. Přijeli
jsme k dálnici, no, byla sto spíš čtyřproudovka, uprostřed takové ty betonové
bloky, co jsou např. u nás na dálnici u Měřína. Zahli jsme doprava na dálnici,
zachvilku jsme vjeli do levého a v momentě, kdy betonové překlady na chvilku
zmizeli to řidič otočil do druhého směru… Lapal jsem po dechu… Pak jsem
si všiml, že je to běžná praxe a že nikdo po dálnici nejel rychle, cestovní
rychlost tak 70 km/h. Podél dálnice byly občas nějaké obchody, lidi ji
v pohodě přecházeli a přelézali ty betonové bloky uprostřed. Mazec.
Tirana byla zajímavá, Příjezdová dálnice byla lemována něčím, co by
se dalo nazvat průmyslová zóna, ale průmyslová nebyla, byly to pouze sklady
zboží, fabrik bylo pomálo (aspoň to tvrdil Alexandr, můj průvodce, celkem
sympatický chlapík). Na první křižovatce v Tiraně jsem definitivně nabyl
dojmu, že v Albánii neexistují pravidla silničního provozu, v tomto zjištění
jsem se posléze už jen utvrzoval. Červená na semaforu znamenala to samé,
jako povel policajta „Stůj“, nikoho to nezajímalo!, jezdilo se tam, kde
bylo místo, červená nečervená, policajt, nepolicajt. Cesta připomínala
celkem slušnou motokrosovou trať, říkal jsem si, že by se tady dobře jezdilo
na enduru, člověk by si to pěkně užil. Všude jezdilo neskutečné množství
domíchávačů s betonem, známka silné stavební činnosti. Zaregistroval jsem
jen velmi málo domů s pěknou fasádou, neomítlé stavby převažovaly, všude
odpadky, převrácené popelnice..
Hotel „California“, ve kterém jsem byl ubytován (3-star) byl slušný,
čistý, personál příjemný, žádné připomínky bych neměl, kromě toho, že na
záchodě netekla voda… Večer jsem byl pozván na večeři do vyhlídkové restaurace
nad městem (lanovkou), výhled na město stál zato.
Při diskusi nad skopovým, zeleninou a zase skopovým ve výtečné omáčce
jsem se dozvěděl, že v Tiraně je 70 % muslimů, většina lidí je přistěhovaná
v posledních pár letech z venkova, pač tam je prý život velmi těžký. Průmysl
je po 50-ti leté izolaci země a po komunistické léčbě naprosto dezolátní,
vysoká nezaměstnanost je zřejmá. Exodus Albánců pryč ze země je zcela pochopitelný,
nevím, jestli si ještě pamatujete na ty přecpané lodě Albáncema, jak je
nechtěli pustit do přístavů v Itálii, zrůdnost komunistického režimu dala
všem asi pořádně zabrat.
Po návratu do hotelu jsem vyrazil do nočních ulic a byl jsem mile překvapen,
nikdo si mne nevšímal, nikdo neobtěžoval, nikde jsem neviděl žebráky (pár
vyjímek), neviděl jsem žádné kurvy, což nejspíš má co do činění s islámem.
Ulice byly plné lidí, restaurace fungovaly, obchody otevřené do deseti
dovečera, tržiště jelo jak za bílého dne. Co mne stále děsilo bylo množství
odpadků, bordel byl opravdu všudypřítomný. Chodníky připomínaly trialovou
trať, nicméně holky se na nich pohybovaly s neobvyklou lehkostí. Tirana
je bezpochyb město krásných ženských. Pánové, to se musí vidět, to nelze
popsat. Podezřívám je, že v dobách komunismu ty škaredé jednoduše zahlušili
a nechali jen dobrou krev :-). Všichni (chlapi i ženské) byli velmi hezky
oblečeni a chovali se zdvořile, když se člověk ptal na cestu. Čeho jsem
si všiml bylo, že bylo velmi obtížné chytit něčí pohled. Zkoušel jsem to
mnohokrát ale do očí se vám nepodíval skoro nikdo, asi je to syndrom každého
velkoměsta.
Druhý den pobytu byl pátek, ráno z mešity mě budil muezin, hulákal přes
nějaký ten amplión, znělo to srandovně. Jednání bylo na devátou, v osmičku
jsem vyrazil do města na obhlídku mešity, kostela pravoslavného i křesťanského,
celkem mě zajímá architektura těchto staveb. Vše bylo nové, za komanče
byly všechny religiózní symboly strženy do jedné. Po revoluci to bylo nejspíš
první, co si zde postavili.
Detaily jednání Vás zatěžovat nebudu, snad jen to, že legislativa, která
se týče minimálních požadavků na výrobky z hlediska bezpečnosti, hygienických
a technických je tragická, nejsou zkušenosti s ničím, funguje pouze sektor
potravinářský (kvůli exportu, zejména do Itálie) a pod tíhou importu z
Číny pomalu umírá sektor koželužský a obuvnický. Ještě jedna vsuvka, kterou
jsem se v průběhu jednání dozvěděl, každý den od deseti dopoledne do oběda
nejede v celém městě elektřina. Prý se za posledních pár let do města přistěhovalo
příliš mnoho lidí, kteří vlastní příliš mnoho spotřebičů, ale prý už to
není tak hrozné, ještě před nedávnem prý nejela elektřina 7 hodin denně…
Po jednání jsem už jen koupil flašku vína (doma zjistil, že kyselého)
a vyrazil taxikem na letiště, opět zaplatil deset euro a mazal do Budapešti,
kde mne čekal kolega.
Závěr z celé cesty: Albánie mi připomíná ženu, která byla držena v zajetí,
dlouho a krutě, byla mučena a týrána. Teď se pomalu probouzí k životu a
myslím, že jednou to bude moc hezké místo. To, že tam prostě nemají průmysl,
prostředky, infrastrukturu chápu a fandím jim, ať se co nejdříve zvetí.
Co však by mohli udělat ihned i bez větších investic je úklid. Ten bordel
se prostě nedá odpustit. Nebyl jsem nikdy v Řecku, kolegyně mi říkala,
že je to tam stejné, asi to bude v povahách jižních národů, nevím, je to
možné. Za měsíc tam jedu znovu i s kolegou na týden, chceme vyrazit jeden
den (o víkendu) i do vnitrozemí, tak jsem zvědav…
02.10.2005 Samson