Úplatky ve zdravotnictví byly vždy vděčným tématem pro žurnalisty i laickou veřejnost. A bude to hodně dlouhé, takže ti, kdož prahnete po senzaci a lehké zábavě, zmáčkněte tlačítko „Zpět“ na Vašem internetovém prohlížeči.
Úplatky ve zdravotnictví byly vždy vděčným tématem pro
žurnalisty i laickou veřejnost. A bude to hodně dlouhé, takže ti, kdož prahnete
po senzaci a lehké zábavě, zmáčkněte tlačítko „Zpět“ na Vašem internetovém
prohlížeči.
O tzv. velké korupci (úplatcích z komerčního sektoru
pro managery a decision-makery) již byla na tomto serveru zmínka.
Médii nyní prošel další korupční skandál a tentokráte se týkal vztahu
lékař-pacient. Teplický ortoped MUDr. Radek Bartoš byl odsouzen k trestu
odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně za to, že po své pacientce požadoval
„sponzorský příspěvek“ ve výši 20 000 Kč, kdy jí vyjedná dřívější termín
operace totální endoprotézy. Přebírání dvacetitisícového úplatku natočila
skrytou kamerou TV Nova a po celkem dramatické anabázi, kdy
se svědkyně trestného činu stala terčem pronásledování onoho lékaře, byl Bartoš
nakonec zadržen policí ČR. Pro zmíněného (ex)kolegu znamená rozsudek
profesionální game over, protože jako pachatel trestného činu spáchaného
v souvislosti s výkonem lékařského povolání není podle §3 odst. 1
písm c) zákona č. 95/2004 Sb. způsobilý k výkonu lékařského povolání na
území České republiky. Také ho zřejmě čeká vyloučení z ČLK za porušení
jejího etického kodexu. Je velmi nepravděpodobné, že by si ještě někdy v životě
zaordinoval.
K rozsudku nutno říci, že soud sáhl k poměrně
exemplárnímu trestu - 3x vyššímu, než požadoval státní zástupce – což ve
srovnání s rozsudky, které padaly v souvislosti s kapříky
v českém fotbale nenechávají žádného lékaře na pochybách, že soudní moc
nebude mít s profesními poklesky lékaře, na rozdíl od fotbalového
rozhodčího, žádné slitování. Na obecný lid musí bejt holt přísnost.
Osobně, na rozdíl od některých svých kolegů, onoho lékaře
nelituji. Jen mě zaráží ten naprostý amatérismus a samozřejmost s jakou si
o úplatek řekl, vždy jsem si myslel, že to takoví hoši mají zmáknuté a že mají
vymyšlený i „plán B“ v případě, že něco nevyjde., třeba nějakou
rádobysponzorskou smlouvu, kterou by s pacientkou podepsal, peníze by si
nechal a kdyby se nikdo do roka neozval, mohl by peníze utratit relativně bez
rizika. Pan doktor Bartoš doplatil na svoji pýchu, naivitu a hloupost, když si
myslel, že jeho bílá aureola stačí k tomu, aby zabránil tomu, co je
v takovém případě statisticky nevyhnutelné. Jednou musel přijít někdo, kdo
jeho počiny musel odhalit.
Pan doktor David
Kňourek se na stránkách týdenníku Respekt pokusil dělat ďáblovi advokáta.
Tvrdí, že by si paní prý ráda připlatila, kdyby peníze mohla dát za přední místo
na waiting-listu legálně. Obávám se, že pan kolega nic nepochopil. Nejhorší na
celém systému z hlediska toho, kdo dává, je fakt, že za své peníze nemá
zaručeno, že dostane požadovanou výhodu. To výrazně snižuje poptávku na straně
kupujícího. Lidé se bojí dávat úplatky, co kdyby si doktůrek prachy nechal a na
nás se vykašlal? Tedy v případě legálnosti takové operace lze očekávat
mnohem vyšší poptávku po přednostním ošetření. Toho můžou lidi uvnitř systému
využít k tomu, aby si přilepšili. Když totiž omezí neakutní péči všem,
kteří nezaplatí, pak nakonec všichni zaplatí a kdo nezaplatí nedostane se na
vůbec řadu. Systém pojede dál stejným tempem. Navíc – peníze nedostane
konkrétní jednotlivec ale „špitál“, což znamená, že valná část těch prostředků
se rozpustí v nejrůznějších korupčních zakázkách typu další nepotřebný
pavilon, další CéTéčko či dialýza (však pojišťovna to zaplatí, když máme ty
správné kontakty). Takže nakonec největší užitek z „nadstandardu“ budou mít
úřednicko-managerská lobby, jejíž korupční potenciál se zvýší, nikoli však
lékaři ošetřující konkrétního pacienta.
I v systému současného zdravotnictví existuje
skutečný nadstandard. Nadstandard, jako je ve Velké Británii. Tam, když chcete
nadstandard, musíte zaplatit sakum prdum celý výkon včetně materiálu, což u
totální endoprotézy kyčle dělá bratru 80 tisíc za protézu, 30 tisíc honorář
lékařům včetně anesteziologa a dalších 20-30 tisíc za hospitalizační náklady,
honorář sestře, atd. A to tam ležíte jenom chvíli, protože jinak byste
prodělali kalhoty. Celkem tedy 140 tisíc. To je už pořádná sumička, takže to si
lidé raději vystojí tu frontu, kde mají jistotu regulované desetiny ceny i když
brblají. Ne, pane doktore Kňourku, tak to u nás nefunguje, protože lidé vědí,
že ve státním budou ošetřeni ještě přijatelně. Jo kdyby měli před branami
špitálu strach o život, to by byla jiná.
Velká suma za nadstandard zajistí, že si jej může dovolit jen skutečně
bohatý člověk a tak zbude i kapacita pro nemajetnou majoritu. I v Brně
existuje například privátní klinika Riva a další zařízení pro bohatou
klientelu, kde si jako lékař můžete domluvit hodiny na operačním sále a
odoperovat si bohatého klienta v případě, že k tomu máte dostatečný
puvoár. A zaplatit firmě za pronájem a zaměstnance. Ale provoz takového zařízení
pokryje jen naprostou minoritu pacientů z brněnského regionu. I tak si na
sebe vydělá.
Ale pojďme na krátkou exkurzi do vod „malého“ úplatkářství
v českém zdravotnictví. Úplatky mezi lékařem a pacientem byly velmi běžné
v dobách socialistického zdravotnictví. v dobách postkomunistické
modrokracie byla zaznamenána jejich významná redukce, také proto, že do
zdravotnictví se v 90. letech nacpalo spousta peněz. Jeden z velkých
paradoxů je, že korupce mezi firmami a managementy špitálů byla v dobách
podinvestovaného zdravotnictví vskutku velmi blahodárná pro pacienta. Jako
mávnutím kouzelného proutku zmizely čekací doby na dialýzu, čekací doby na CT,
velké nemocnice si pořídily minimálně jednu magnetickou rezonanci. Investičnímu
a korupčnímu boomu ve zdravotnictví může konkurovat už jen pořádání olympiády
spolu se stavbou okruhu pro formule 1 v Praze duem Bém-Charouz.
Ve vztahu lékař-pacient tedy došlo k nabourání
převisu poptávky a tudíž i ke snížení korupčního potenciálu samotných lékařů.
V současnosti musíme rozlišovat dva případy. Prvním a daleko běžnějším je
obdarování lékaře. Například když lékař provede operaci, která se navzdory
špatnému stavu pacienta vydaří a pacient z vděčnosti daruje lékaři buď
věcný dar anebo v menšině případů peníze. V naprosté většině případů
se jedná o podomácku vyrobený alkohol nebo nejrůznější potravinářské výrobky. I
já čas od času dostávám podobné pozornosti. Jsou lékaři, kteří se na podobné
vztahy specializují, podle mě je to blbost, protože trn z paty to z ekonomického
hlediska rozhodně nevytrhne. Spíš je člověk v nejistotě, protože neví, co
za tu „pozornost“ příslušný pacient vlastně očekává. Proto také vždy své
pacienty upozorňuji, že ať už mi dají cokoli nebo mi nedají nic, budou ošetřeni
stejně. Obsah mých flašek většinou končí v odpadu umyvadla našeho
inspekčního pokoje, popřípadě flašku použiji ke korupci nádvorní čety a
špitálních údržbářů v případě, že chci spravit stůl nebo dvířka od
rozpadající se šatní skříně, protože jinak bych se nedočkal. Holt nabídka a poptávka.
Tolik můj osobní podíl na korupci.
Druhým případem je úplatek. Na rozdíl od daru, který není
v zásadě trestný, úplatkem je podmíněno zvýhodnění, na které není právní nárok a to je
trestné podle příslušných ustanovení trestního zákona. O úplatek si většinou
řekne sám lékař a to buď přímo anebo nepřímo. Když jsem se seznámil
s kauzou Bartoš, nestačil jsem se divit. Já znám jiné případy a jiné
korupční harcovníky (abych řekl pravdu, většinou z doslechu) a lékaři,
kteří takto činí, jsou věru mnohem obezřetnější. Používají se následující
strategie:
1.
strategie
proxy-dealerů: většinou je to tak, že o úplatku s lékařem vlastně vůbec
nemluvíte. Jenom se od „známých“ dozvíte, že za upřednostnění ve waiting-listu
nebo za jiné nadstandardní služby „se bere“ tolik a tolik. Když předáváte
úplatek, většinou ho předáte sestře a ta jej ve vaší nepřítomnosti předá
lékaři, teprve poté, až je zaplaceno se s vámi příslušná osoba baví a o
zvýhodnění nepadne ani slovo, prostě se dozvíte, že na operaci jdete za 3 dny,
bude vám přednostně a bez čekání provedeno předoperační vyšetření a další
formality. Strategie je to velmi účinná, je velmi obtížné až nemožné cokoli
dokázat, jen se musí lékař s proxy dealery podělit o zisk. Nutno říct, že
někteří lékaři o svém zapojení do řetězce korupce vůbec nevědí, vše dělají jako
službu pro „známého“ svého kolegy. V Praze si na to dokonce jedna
zdravotní sestra založila legální živnost u živnostenského úřadu.
2.
strategie
falešných proxy-dealerů: dá se lapidárně vyjádřit větou – „já po Vás, pane,
nechci nic, ale anesteziolog chce deset tisíc“. Sám korupčník se
k pacientovi chová tak, jakoby žádný úplatek nechtěl ale vyžaduje jej pro
svého známého, kterého musí jako ovlivnit, aby poskytnul nějakou výhodu.
Korupčník zpravidla těží z neznalosti nemocničního prostředí na straně
pacienta a tak se tu a tam stává údajným příjemcem úplatku anesteziolog, tu se
stává „obětí“ internista provádějící předoperační vyšetření. Strategie je to
velmi ubohá a nedá se použít u každého, ovšem „výhodu“ má tu, že ji může použít
i osamělý začínající zmrd ranařící na vlastní pěst, což v případě
true-proxy nelze, tam musíte mít dlouhé prsty a velmi dobré kamarádšofty. Je to
už dávno, ale neustále vzpomínám na vyprávění jednoho svého přítele,
anesteziologa, který byl notně překvapen, když před úvodem do anestézie
zaslechl od pacienta: „pane doktore, těch deset tisíc pro Vás má pan doktor
XY.“
3.
strategie
liknavosti: opět nejde nic moc prokázat, ovšem nemůže to dělat každý. Potenciální pachatel korupce
musí mít pravomoc aktuálně měnit termíny zákroků. Lékař pacienta vyšetří,
indikuje lékařský výkon a neustále mele o tom, jak je schopen zajistit
nadstandardní služby. Dokud to pacientovi nedojde a nezaplatí, odkládá termín
provedení výkonu, někdy i o celé měsíce. Slyšel jsem o jedné kuriózní příhodě.
Do nejmenovaného velkého špitálu (nebyl to žádný brněnský špitál - pozn. pro
znalé challengerovy identity) byl přijat pacient, shodou okolností rovněž na
operaci totální endoprotézy. Vše proběhlo normálně až do doby, kdy mělo dojít
k operaci. Jméno pacienta se objevilo na operačním programu jako poslední.
Před operací přišel příslušný žadatel o úplatek a zeptal se dědy, zdalipak by
s ním nechtěl o „něčem“ hovořit. Děda, který si nebyl ničeho vědom, zcela
logicky odpověděl, že nechtěl a že se těší na operaci. Bohužel, děda měl smůlu,
protože ten den jak na sviňu do toho operatérovi něco přišlo, operační program
se protáhl a poslední operace byla zrušena. Dědu nechali týden „uležet“ a po
týdnu se situace opakovala. Korupční zmrdík myslel, že to dědovi tak nějak samo
dojde, vo co gou, a že z něj vytáhne nějaký ten bonus navíc. Děda
byl ovšem rezistentní. Ani napotřetí si se zmrdem o odměně za operaci
nepromluvil, a tak zmrd ztratil nervy a vypsal operaci nějakému začínajícímu
lékaři, aby se pocvičil. Dědova operace dopadla dobře a v současnosti se
těší dobrému zdraví a dobré hybnosti operované končetiny. Úspora – 10 000 Kč.
Tři týdny ve špitále navíc rovněž znamenalo nezanedbatelnou úsporu osobních
výdajů, osobně si myslím, že zmrd měl prostě špatný odhad, děda peníze neměl a
neměl taky co ztratit. Na tomto případě vidíme, jak je v korupci důležité
vytipovat si správnou oběť. Předpokládám, že zde je základní bod, ve kterém se
to zvrtlo panu Bartošovi. Dobře mu tak.
Ne všechny tyto příhody však končí happy-endem, kdy je zločinec
lapen, drak zabit a chytrý Honza dostane princeznu a půl království. Situace
ohledně korupce je velice různorodá pracoviště od pracoviště. Někde se
s ní prakticky nesetkáte, jinde si bez úplatku ani neškrtnete. Většinou
záleží na postavě šéfa pracoviště, protože při rozsáhlejší korupci musíte mít
někoho, kdo vám kryje záda. Domnívám se, že většina pracovišť funguje na
principu – „co si urveš, to máš, ale když tě chytnou, dáváme o tebe ruce pryč“.
V některých zdravotnických segmentech však korupce bují více než
v jiných. V podstatě platí: čím náročnější je práce, v čím
větším medicínském riziku se lékař pohybuje, tím méně korupce.
Začneme od případů nejméně kontroverzních:
1.
„nadstandardní
služby“ při zajištění porodu potomka. Můžete sice všechno nechat na náhodě, ale
můžete si také zajistit, aby u porodu vašeho potomka byl nejkvalifikovanější
lékař, který je na daném pracovišti k dispozici. Je celkem běžné, že
některým rodičkám je k dispozici na telefonu v závěrečné fázi
těhotenství kvalifikovaný lékař (například primář), který přijede k porodu
a samozřejmě také kdykoli, když má pacientka problémy, klidně i v noci. De
iure to samozřejmě je korupce, ovšem osobně toto jednání nepovažuji za
společensky nebezpečné, dokonce s ním do jisté míry sympatizuji. Daný lékař totiž
neobětuje zájmy jiného pacienta, o kterého je standardně postaráno, dokonce ani
nespotřebovává prostředky zaměstnavatele, snad kromě papíru do CTG, rukavic a
mulu, což jsou ovšem korunové položky, které by se spotřebovaly stejně.
Neprodává pacientovi nic jiného, než svoje know-how a svůj volný čas. A cena?
Od 10 do 20 tisíc Kč. I mně byla tato forma spolupráce svého času nabídnuta,
s díky jsem ji odmítl – jednak jsem v dané době neměl
k dispozici tolik peněz a jednak jsem pověrčivý – na základě zkušeností
vím, že když se kolem někoho moc běhá, že to nakonec skončí průšvihem. Mám 3
krásné a zdravé děti a na služby porodníků FN Brno – Obilní Trh si ani tak
absolutně nemůžu stěžovat. Dva ze tří porodů byly přitom dost komplikované.
Pokud by se tento typ „korupce“ začal potírat, nikdo by nic nezískal a naopak
by všichni ztratili. V tomto případě je naopak žádoucí legalizace této a
podobných praktik.
2.
padělání
lékařské zprávy pro potřeby sociální pojišťovny nebo jiných úřadů. Tento typ
korupce je hlavním zdrojem korupčního příjmu pro ambulantní lékaře.
V minulosti to bylo velmi dobré, když ještě existovaly odvodové komise a
mužská část populace musela na základní vojenskou službu. Pokud se vystavila
falešná lékařská zpráva o zdravotním stavu (oblíbené byly různé alergie, asthma
bronchiale nebo výhřez ploténky), cena takové služby byla do 25 000 Kč. O
rozsahu této korupce si můžete udělat představu, když se podíváte, že celá
polovina mužské populace byla těsně před zřízením profesionální armády označena
po odvodech a přezkumném řízení kategorií Dv – trvale neschopen. Myslíte si, že
mladí češi jsou opravdu takové trosky? Ale kdeže. Sám jsem základní vojenskou
službu absolvoval před více než 10 lety. Nebylo to z přesvědčení či
občanské loajality. Byl jsem jenom příliš líný si to vyběhat a když jsem
obdržel povolávací rozkaz, už se nedalo nic dělat. Nicméně mám stále pocit, že
branná povinnost byla pro mě trestem a nikoli občanskou povinností, když
uvážím, že z našeho studijního ročníku jsme vojnu absolvovali celkem čtyři.
A dnes? Hlavní příležitostí pro korupci jsou falešné pracovní neschopnosti.
V jedné vesnici v „kopanicích“ se téměř celá mužská část populace hází
marod každou zimu, protože není práce. Přes léto pracují na stavbách, na podzim
vypálí slivovici a pak ji celou zimu konzumují na neschopence. Než být na
pracáku a nechat se buzerovat úředníky, to je lepší neschopenka. Navíc
nemocenská, to je o poznání víc peněz než jiné sociální dávky. Obzvláště
oblíbená je tato praktika u stavebních firem, které své sezónní zaměstnance
k podobným praktikám přímo vybízejí a doporučují přímo lékaře, na které se
mohou zaměstnanci obrátit. A cena za jednu neschopenku? Lidová – pouhých 500,-
Kč. Ne náhodou je to kraj Zlínský, který v počtu a délce neschopenek na
počet obyvatel vede. Ne každá falešná neschopenka je však pořízena za úplatek.
Podmínky jsou výrazně odvislé od lokality. Ve velkých městech neschopenky píší
lékaři zdarma, protože hrozí, že když nenapíše jeden, napíše druhý a první
lékař tím ztratí kapitaci. Na vesnicích
je ovšem situace zcela jiná. A tak v České republice máme snad nejvyšší
incidenci akutních bolestí zad a podobných obskurních diagnóz, které
invalidizují pacienta, ale které se nedají pořádně objektivizovat. Na základě
rozdílů v incidenci mezi jednoitlivými státy by šlo tento typ korupce
přibližně kvantifikovat.
3.
další
kapitola malé korupce již patří k hard-core. Jedná se prodej a zvýhodňování
pacientů na waiting-listech na operaci. Cena za zvýhodnění na waiting-listu se
pohybuje od 10 do 20 tisíc Kč. Ne každá operace je však vhodná pro tento typ
jednání – těžko budete například účelově odkládat onkologickou operaci,
aortokoronární bypass nebo mozkové krvácení. Velmi vhodnými jsou operace, kde
nemoc sice pacienta invalidizuje, ale nezabije a kde si navíc operace vyžádá
značné náklady na materiál. Limity
pojišťovny, které neodpovídají nárůstu nemocných, dávají vzniknout pořadníkům
na tyto výkony. Navíc, pokud vás nemoc neohrožuje na životě a není tudíž
výraznější nebezpečí z prodlení, dá se výkon odkládat téměř libovolně
dlouhou dobu. Vždy je možné
argumentovat, že jste dosud řádně nezhubli a že vaše osteoporotická kost by po
implantaci protézy zátěž nevydržela, kdo posoudí, zda chce lékař pacienta
„natáhnout“ nebo zda mluví pravdu? Právě proto je nejvhodnějším typem zákroku
pro tento typ korupce operace totální endoprotézy, neakutní cholecystektomie
nebo jiné výkony jako například IVF.
4.
…a
největší hard-core nakonec. Nejbolavějším místem našeho zdravotnictví jsou
bezesporu lůžka následné péče. Na jedné straně dokážeme pacientům zachránit
život; na straně druhé však často nedokážeme zachráněné zpětně reintegrovat do
jejich sociálního prostředí. Výsledkem léčby je často jedinec závislý na svém
okolí, ve společnosti, kde je oslabena solidarita uvnitř rodiny, to znamená pro
takto postižené lidi katastrofu. Lůžko následné péče v Léčebně dlouhodobě
nemocných je pro ně často jediným východiskem z nouze. Odhlédněme od kvality
péče v těchto zařízeních, která je mnohdy velmi diskutabilní. Odhlédněme
od toho, že samotné umístění do LDN příbuznými představuje pro nemocné právě tu poslední ránu „z milosti“,
která znamená ztrátu motivace žít a tudíž brzkou smrt za nepříliš radostných
okolností. Ve spotřební společnosti modré mentality je na straně poptávky po
umístění pacientů do LDN značný převis. A tak jsou příbuzní – často
z majetku oněch chudáků nemocných – ochotni vyplatit značné částky jako
úplatky za umístění dědečka nebo babičky do LDN. Podle posledních neoficiálních
údajů se současná výše úplatku za umístění „sociálně závislého“ pacienta
pohybuje okolo 30-40 tisíc korun. Předpokládám, že ač je korupční prostředí
značně deformovaným trhem, přesto se jedná o onen „trh bez přívlastků“.
Jednotlivé částky jsou tedy tržní cenou „služby“. Na tomto případě si, vážení
čtenáři, můžeme názorně předvést hodnotový žebříček v české společnosti.
Pokud se čeští občané chtějí zbavit
obtížného příbuzného, kterému by měli posloužit na sklonku jeho života, jsou
ochotni vyplatit dvakrát tolik, než za provedení prominentní operace nebo dokonce
upřednostnění na waiting listu.
Jsem si vědom toho, že explicitním vyjmenováním hlavních
finančních toků v případech „malé korupce“, pomlouvám i ty slušné lékaře –
ortopedy, gynekology, praktické lékaře a ambulantní specialisty, lékaře lůžek
následné péče, které své povinnosti neporušují a o své pacienty se starají
příkladně. Je jasné, že kromě mnoha lidí a pracovišť, kteří se korupce účastní
je také mnoho těch, kterým jsou podobné praktiky cizí. Chtěl bych upozornit, že
korupce se týká především lidí nepevných morálních kvalit a že tito lidé mají
také dosti svérázný přístup ke zvyšování vlastní odbornosti. Skutečnost je
taková, že za lékaři, kteří si vynucují úplatky, by jejich vlastní kolegové
určitě nešli. Kdo má medicínu rád, dělá ji rád a úplatky tedy po lidech nechce.
Člověk uvnitř Matrixu má povědomí o konkrétních pracovištích, kde je situace
tristní, ovšem podobné výbušné informace nelze zveřejnit, pokud nemáte po ruce
skutečně pádné důkazy. A ty chybí, jsou pouze svědectví z doslechu, tu
více, tu méně důvěryhodná.
Jde s výše popsanou korupcí bojovat? V řadě
případů by to bylo velmi jednoduché. Některé v současnosti nelegální
praktiky by šlo velmi jednoduše a efektivně legalizovat s pozitivním
efektem jak pro lékaře, tak pro pacienty. Například by vůbec nebylo od věci
legalizovat on-call-duty vztahy, kdy známý lékař zaměstnaný ve špitále je
dostupný na telefonu a za úplatek poskytuje nadstandardní akutní ošetření, měl
by z toho profit jak lékař, tak pacient, tak nemocnice. U výběru operatéra
je situace složitější: některé výkony jsou totiž schopni provádět pouze vysoce
kvalifikovaní lidé a případná legalizace nadstandardu by mnohé nemocné mohla
dotlačit do situace, kdy by si „nadstandard“ museli zaplatit, protože by do
toho operatérem byli tlačeni a neměli by jinou možnost. Ale to jsou potíže
minoritní a daly by se na lokální úrovni řešit. Co se týče pletich
s pořadími na waiting listech je situace rovněž velmi snadno řešitelná – a
to anonymizací centralizací a zveřejněním pořadníků k operaci. Pacient,
který potřebuje výkon jako totální endoprotéza kyčle si po sdělení indikace
k takové operaci zajde do přijímací kanceláře nemocnice, kde by mu bylo
přiděleno randomizační číslo a pořadí. Pořadník by byl dostupný na internetu,
takže každý zainteresovaný pacient by si mohl zkontrolovat, kdo se dostal před
něj, aniž by znal skutečnou identitu ostatních pacientů, případné změny by si
příslušný vedoucí lékař musel před managementem i pacientem velmi dobře
obhájit. Standardně zabezpečená internetová aplikace by (na rozdíl od systému
IZIP, který tak milují voliči ODS) stála několik desítek tisíc. I
s dalšími případy korupce by se dalo velmi dobře zamést a to nikoli
zvýšením administrativní kontroly nýbrž zavedením systémových změn, které by
samy sui sponte garantovaly transparentnost celého procesu. Stačí jen chtít.
A zde jsme u hlavního kamene úrazu, totiž proč se proti
korupci nebojuje, když jsou k dispozici relativně jednoduché a lehce
aplikovatelné nástroje. Malá korupce totiž souvisí velmi úzce s tou velkou
– páchanou úřednicko-managerskou lobby spolu s komerčním sektorem. Před 14
dny vyšla zpráva Transparency International, která se korupcí zabývá. Zpráva se
shodou okolností začala sestavovat tehdy co na zdejším webu vyšly moje
příspěvky týkající se korupce. Neobsahuje celkem nic nového, vše je ovšem
zabaleno do obecných frází. Nejpikantnější na celé situaci je fakt, kdo zprávu
vytvořil. Prvním kolaborujícím autorem je pan Miroslav Zámečník, ekonom a
hlavní poradce svazu zaměstnaneckých pojišťoven. V jeho textu najdeme
skutečné perly: tak například pan Zámečník, vyznavač tržního zdravotnictví píše
o tvorbě cen asi tolik, že má vycházet z tzv. systému DRG a hořekuje nad
tím, že jej předtím někdo stopnul. Tam, kde byl systém DRG vyzkoušen, došlo
vždy k výrazným ekonomickým propadům zdravotnických zařízení a to vinou
chybně nastavených vah v DRG Grouperu, které byly zcela v rozporu
s realitou a cenami vstupů nastaveny týpky jako Zámečník od zeleného
stolu. Cožpak soudruh Zámečník, modrý to expert na ekonomiku zdravotnictví,
neví, že v tržním systému zdravotnictví je volná tvorba cen? Tedy že
pojišťovna prostě zaplatí to, co si špitál řekne a případný deficit si sanuje
na kmeni pojištěnců? Anebo nezaplatí, ovšem pak je jejich klient ošetřen
pouze za hotové? Anebo není ošetřen? Ekonomové jako je pan Zámečník používají
tržní rétoriku pouze směrem k lékařům, když jim vysvětlují, proč jim za
jejich práci pojišťovna nezaplatí. Naopak k farmaceutickým koncernům jsou
naši soudruzi ekonomové servilní až devótní – jistě, ten Gleevec se přece musí
uhradit vždy plně pro dobro pacienta (a zejména pro dobro farmaceutické firmy).
Ovšem doktorskému ksindlu, co bychom platili, jejich cenu práce přece řeší
trh!! Ano, řeší!! Přesně ten neviditelný ztopořený úd „trhu“, jenž umožňuje za
úplatu manipulovat vybraným jedincům pořadím na waiting listu!!
Druhým v pořadí autorů je pan Vepřek, předseda
lobbystického (pardon občanského) sdružení Občan. Jestli nevíte, kdo pan Vepřek
ve skutečnosti je, tak je to bývalý ředitel FN Motol v době, kdy tato
nemocnice prodělala stovky milionů korun díky jeho neefektivnímu stylu práce.
Pražáci si jistě pamatují doby před 10 lety, kdy pan Vepřek v Motole
bačoval, kdy se mu žoviálně přezdívalo „ekonomický vřed na prdeli našeho zdravotnictví“.
Ne náhodou se právě v Motole za jeho vlády z nasraných lékařů zrodil
LOK. Kolik mu asi z té doby zůstalo za prsty za nákup léků a přístrojové
techniky a za stavební zakázky? Kdo ví. Nebo si snad dokážeme představit jinačí
způsob, jak by pan Vepřek přišel k prostředkům na své následující
veleúspěšné podnikání? Jeho životopis čtěte zde.
„Zákazník ne prosebník!“, hřímá pan Vepřek své fráze na svých internetových
stránkách. Představuji si své některé pacienty – „zákazníky“ – kterak se se
svým karcinomem ve 4. stádiu suverénně rozhodují o způsobu terapie. Ne,
doktore, tu devastující operaci a ozařování nechci!! Chci se vyléčit jinak!!
Představuji si „zákazníky“, kteří jsou se službou spokojeni, ale přitom
nezaplatí ani haléř. Kde to pan Vepřek žije? Je snad libo nějaký „oběd
zadarmo“? Věří snad příznivci a zákazníci pana Vepřeka, že státní úřední kolos
ochrání jejich zájem lépe, než jejich ošetřující lékař, který se na rozdíl od
úředního lempla z pojišťovny nebo člena různých obskurních sdružení aspoň
musí umět podívat pacientovi do očí, když už nic jiného?
Zlatým hřebem autorského kolektivu je ovšem pan Schlanger,
předseda OSZSP. Jeho odbory jsou reliktem komunismu, pozůstatkem převodní páky
komunistických vlád na občany. A také dobrými kamarády ministerských úředníků
za všech vlád bez ohledu na barvu. Členskou základnu tvoří zdravotní sestry
obvykle v důchodovém věku a nižší zdravotní a nezdravotničtí pracovníci
(např. zaměstnanci údržby, konzumenti challengerovy slivovice), kteří tam
setrvávají také vesměs z dob komunismu. A rétorika pana Schlangera tomu
odpovídá. Člověk by skoro řekl, že pan Schlanger není odborářským bossem, ale
nějakým odborníkem z vesmíru, který ví úplně všechno. Pokud na to máte
žaludek, patříte ke zdatným zmrdobijcům a chcete studovat zmrdí newspeak
v hard-core provedení, pohružte se do studia. Nejste
z toho moudřejší, než jste byli předtím? Nic si z toho nedělejte, já
také ne. Je zajímavé, za co všechno dokážou lidé typu Schlangera chtít peníze.
Ovšem pan Kothera, poslední z čtveřice autorů, mě
potěšil. Když jsem před rokem pokusil odhadnout,
kolik asi zůstane za prsty lidem zapojeným do velké korupce, odhadnul jsem to
na 20 miliard (25-5 miliard za hyperkonzumaci péče). Pan Kothera se svým týmem
analytiků po roce intenzivního zkoumání shodou okolností dospěl
ke stejnému číslu, jenže neprozradil, jak k němu dospěl, což
challenger ano. Aby nám pan Kothera ještě četl D-Fense (LOL)! Asi bych se měl
přihlásit do konkurzu na místo ředitele zdravotní pojišťovny Metal Aliance,
tedy pokud se místo ředitele obsazuje transparentním výběrovým řízením, což
nepředpokládám.
Chtěl bych vědět, kolik ta analýza stála a z jakých
zdrojů ten rok intenzivního zkoumání Transparency International platila. Je
pikantní, že tvůrci tzv. „nezávislé“ zprávy o korupci ve zdravotnictví jsou lidé, kteří jsou po dlouhá
léta zainteresováni ve zdravotnictví na straně úřednicko-managerské lobby, jsou
hlavní tvůrci a jistojistě i dojiči současného Matrixu. Mají plnou hubu veřejnosti a zájmů
pacienta, ale ani jeden z nich posledních 10 let živého pacienta neviděl ani z vlaku natož zblízka. Naopak –
navzdory lékařské kvalifikaci u minimálně dvou autorů se skutečně nemocnému
pacientovi vyhýbali obloukem. Kolik
hodnot v sektoru zdravotnictví vytvořili kromě planých žvástů? Kolik
životů zachránili? Naopak, lidé s morálním kreditem, kteří se přímo o
pacienty starají, nebyli organizací Transparency International přizváni. To
nenechává žádného soudného člověka na pochybách, kdo vlastně jsou lidé
v Transparency International:další forma
nadvlády ohlupující tupé masy neinformovaných za peníze věru velmi
netransparentní, když použijeme Neovu terminologii z Matrix Reloaded.
A dostáváme se k závěru, proč byl vlastně tento
příspěvek napsán. Díky velké korupci jsou na tom zdravotníci v České
republice dost bledě, protože většinu peněz vysaje komerční sektor a úředníci si dávají záležet na tom, aby to
občanovi bylo jedno. Proti mediálně-korupčnímu Matrixu nic nezmůžou a tak se
navzájem rvou o zbytky se stolu úřednicko-managerské lobby a perou na veřejnosti své špinavé prádlo za vydatného
chechtání novinářů. Tedy všichni se zas tak špatně nemají. Část ze zdravotníků
pochopila situaci a zjistila, že lidé odpovědní za chod zdravotnictví jim
pacienty vydali v plen. Oni mají tu korupci kontrolovat! Úřední zmrdi sice za práci neplatí, ovšem mlčky
předpokládají, že si to lékař vybere někde jinde, například tak, že bude po
babce před totální endoprotézou kyčle chtít dvacet tisíc. Další lékaři pak trpí
Jánošíkovským komplexem a notují si, jak je to dobře, když jejich kolega
dokázal na Matrix „vyzrát“ a co je komu do toho, ať nezávidí. Přitom si
neuvědomují, jak moc to ovlivňuje jejich životy, jak moc to ovlivňuje motivaci těch, kteří na podobné věci nemají žaludek. Neuvědomují si, že kdyby
tito lidé ztratili svoje prebendy, zavál by brzy takový vítr, že by se pan
Julínek s panem Schlangerem nestačili divit. Oni bývalí korupčníci by
totiž stáli v první řadě odborářského odporu vůči vládě, úřadům a
pojišťovnám. To by byl zdravotnický neklid, jaký by tahle země ještě
nepamatovala. Teď mají zájmů pacienta plnou hubu. Nyní mají co ztratit, protože
mají máslo na hlavě a proto tvoří stabilizační prvek v současném systému
korupce. Z toho vyplývá, že žádná vláda tomu neučiní přítrž. Byla by sama
proti sobě, svým zájmům a zájmům svých chlebodárců. A těmi chlebodárci nemyslím
občany České republiky.
23.10.2006 Challenger