Bude-li v tomto článku uvedeno "pes",
mám na mysli psa bez ohledu na pohlaví. Jsem tak zvyklý mluvit. Je
to jako vojenská hodnost, jako poručík Novotná.
Pes je zdomácnělou formou vlka
obecného (Canis lupus). Už po desetitisíce let člověk ovlivňuje
psí páření a chování, čímž získává sobě podřízené
zvíře pro své vlastní výhody.
Důvody, proč si současný
obyvatel střední Evropy pořizuje psa, bývají tyto:
1. Potřeba společnosti; výhody
parťáka při lidských aktivitách
2. Potřeba záminky ke sportování,
trávení více času v přírodě
3. Ochrana sebe a svého majetku (pro
psa teritoria)
4. Lítost nad opuštěným zvířetem,
konání dobra pro zvíře
5. Možnost navazování sociálních
vazeb; pes jako téma hovoru
6. Možnost získávání informací -
o jiných lidech, psech, o počasí, o vlastní poloze v terénu
7. Možnost zabavení jiných lidí
nebo zvířat (dětí, tchyní, maminek...), tito se pak zabývají
psem a nemají čas na nežádoucí aktivity
8. Potřeba se o někoho starat
9. Společenská prestiž
10. Pracovní nasazení psa neuvedené
výše (hledání ztracených lidí, lov zvěře, ...)
Ačkoliv nad osmičkou a devítkou
můžeme mudrovat, že tyto potřeby produkují rozmazlené a
nevychované psy, všechny důvody k pořízení psa jsou legitimní.
Pořídit si psa je svobodné rozhodnutí a není důvod, aby jej
omezoval stát.
Já osobně jsem k psovi přišel z
důvodů 1,3,4; ale vlastně jsem tím získal benefity od jedné až
do osmi, možná i nějakou pofidérní devítku.
Psů jsem se vždy spíš bál, stejně
jako koňů, krav a jiných zvířat, najednou jsem ze dne na den byl
pejskařem, na rozmyšlení jsem měl pár hodin. V Thomadorfu
přirozeně potkávám přátele a známé a ti se mně ptali: "Ahoj,
ty máš psa?"
- "Mám ho jen chvilku."
- "Jak dlouho?"
- "Zkus tipnout."
- "Rok? Pár měsíců?"
- "Ne, dva dny."
- "To neni možný, vždyť tě
poslouchá...."
Psy podle výchovy a výcviku
dělím do následujících kategorií:
level 0 - pes často neposlechne na
první přivolání ani v běžných (nevzrušených) situacích. Je
jedno, jaké umí další příkazy, jak se chová k ostatním psům
apod. Takový pes je neovladatelný a ve veřejném prostoru by měl
chodit na vodítku. (můj odhad 40 % populace v ČR)
level 1 - pes téměř vždy poslechne
na první přivolání v běžných situacích, neposlechne, jen když
ho něco vyruší z klidu. Pokud není agresivní k ostatním psům,
může chodit po zažitých bezpečných trasách bez vodítka, pán
musí předvídat jakákoliv nebezpečí a psa přivolat a připnout
dřív, než přijdou. (můj odhad 30%)
level 2 je i můj pes - pes 100%
poslechne na první přivolání v normálních situacích a nechá
se přivolat i z velké části vzrušených situací (vyběhnutí za
zvěří, strach z jedoucího auta, kontakt s jiným psem). V
některých situacích poslouchá napodesáté a nebo chybně
(vyštěkávání pošťáka, návštěvy, strach ze zlýho psa),
často je to způsobeno nesoustředěním - vidí nebo slyší něco,
co zatmí oči, uši, neslyší ani pánovy povely.
Pes má dále zažité chování v
dopravním prostoru alespoň ve známých místech (automaticky chodí
na chodník, sám zastavuje před přechodem), je nekonfliktní s
velkou částí psů, lidi má rád nebo je ignoruje, poslouchá
několik dalších příkazů.
Pes je ovladatelný i bez vodítka se
zvýšeným dohledem. (20% psů)
level 3 přesahuje schopnosti některých
psů a zejména některých pánů - pes stoprocentně přiběhne na
přivolání ve všech situacích. Pak je jedno, zda umí další
příkazy a co by rád udělal s jinými psy. Přivolám-li psa
kdykoliv, on je u mě a sám neodchází, můžu ho držet, nasazovat
vodítka, řetězy, košíky, dávat další příkazy. Tím je pes
jednoznačně ovladatelný, i kdyby nic jiného nezvládl, a tito psi
většinou zmáknou kupu jiných nároků, někteří se samostatně
rozhlíží na přechodu. Pes plně ovladatelný bez vodítka. (10%)
level 4 - pes zvládá autonomní
chování, pošlu ho se stovkou v tlamě do trafiky, přinese cíga a
noviny. Nic ho nepřejede, psům a lidem se vyhne, z hrozících
konfliktů se vyváže. V podstatě tímto splňuje definici volného
pobíhání, ale díky výchově a inteligenci to nevadí. Není to
sci-fi, ale psů srovnatelných s lehce retardovanými lidmi je
opravdu málo. (0,02%)
Podle mého názoru (v tomto mi klidně
oponujte) má socializovaný pes tři základní životní cíle:
1. Mít pevné postavení ve smečce
2. Pravidelná strava
3. Sociální vazby a kontakty s jinými
psy, lidmi, zvířaty
Rozhodně není jeho cílem poslouchat.
Proto každý pán svému psovi vysvětlí, že poslušný pes bude
mít ve smečce místo stabilnější, stravu pravidelnější a
socialitu různorodější, než pes neposlušný.
Výchova a výcvik jdou ruku v ruce,
nikde není ostrá hranice, tohle je ještě výchova, tady je výcvik
(vyjma některých cvičáků, kde se jenom cvičí drilem, ale vůbec
nevychovává). Tak tedy vý&vý se skládá z navození určitého
jednání, pochval a trestů. Základní pochvalou je slovní
pochválení "šikovnej pejsek", "pašák" a
základním trestem je seřv... Ale kecy v kleci! Tak to není.
Základní pochvalou je pocit radosti a uspokojení ve vlastní duši;
základním trestem je pocit rozčarování, zklamání, nepochopení.
Tyto pocity váš pes z vaší duše cítí a řídí se jimi v prvé
řadě. Dlouhé hlazení psa bez vlastní radosti, stejnětak mlácení
psa řemenem s vlastní radostí je zbytečné a odsouzeníhodné.
Výchova psa vyžaduje SEBEKONTROLU. To platí i pro výchovu dítěte.
Pochvaly: radost pána; slovní
pochvala; pohlazení; dlouhé mazlení; pamlsek; mírné zlepšení
postavení ve smečce (více volnosti a samostatnosti). Vždy
nejlépe, pokud vyšší pochvala v sobě zahrnuje i všechny nižší.
Tresty: rozčarování pána; slovní
údiv např. "Có, tó, jé?!"; seřvání psa; donucení
psa k blízkému kontaktu z očí do očí (pokud pes po někom
vyjel, ztratil sebekontrolu); oční kontakt s přidržením psa za
krk (pokud pes opakovaně! a nebezpečně! porušoval jasný zákaz);
převrácení psa na záda (pokud pes někoho pokousal); fyzické
bití (pán má právo jej vždy použít a nikdy jej nepoužije).
Mlátit psa je jako střílet do lidí, má to být dovoleno a vždy
se tomu má vyhnout.
Ťuknutí psa malým pohlavkem, nebo
hození malého předmětu není bitím, je-li to prostředek k
získání pozornosti. Pes zuřivě vrčí a škrtí se na vodítku,
tak ho ťuknu, aby si uvědomil, že má sledovat také mně a ne jen
předmět agrese.
Vyšší trest v sobě vždy zahrnuje i
tresty nižší, tudíž převrácení psa a čumění mu do očí
jsou vlastně nejméně 4 formy trestu najednou.
Je-li pes trestán pohledem z očí do
očí každý den, je to moc. Je-li povalen na záda každý týden,
jste špatný pán. Je-li zmlácen víc jak jednou za život.... Ale
pravda je, že jsem psa nikdy nemlátil, tak tomu vlastně nerozumím.
Jen čistě můj názor.
Pokud si nejste jisti, zda pes chápe,
za co ho trestáte, nebo jestli ho netrestáte jen za pouhou
nesoustředěnost, poraďte se s někým zkušenějším. Ostuda je
týrat psa, nikoliv se učit se psem zacházet, i když ho máte už
5 let.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jedna pochvala vydá asi za 30 trestů. Těžko odnaučit psa štěkat na
pošťáky, když trestat za to, že to udělal, se míjí účinkem.
A chválit za absenci poštovního štěkání se nedaří, protože
štěká vždy. Řešením je psa přelstít a vymyslet způsob, kdy
na pošťáka štěkat nebude, a za to ho chválit. Je to běh na
dlouhou trať.
Vychovatelnost a vycvičitelnost jsou v
závislosti na věku psa degresivní funkce, které nikdy nedosáhnou
nuly. I 13-letého stařečka z útulku lze úspěšně vychovávat,
byť pokroky jsou pomalé.
Vodítka a košíky
Vodítko slouží ke dvěma účelům -
naznačuje psovi směr pohybu (je tedy opratí, joystickem,
touchpadem), zadruhé zamezí vzdálení psa nad délku vodítka.
Vodítko, které je psem soustavně napnuto, je jako joystick
zaseknutý v zadní poloze, zařízení vysílá stále jeden signál,
tedy k ovládání nefunguje. Vodítka samonavíjecí nemají první
funkci už z principu, navíc učí psa, že ve vodítku má být
přirozené napětí (tah proti pružině samonavíjení). Jen velmi
citlivého psa je možné na takovém vodítku vést, většina je na
takovém vodítku jen držena.
Zajímavé je, že pes, který celý
život na vodítku tahá, po zapůjčení do ruky zkušenému
psovodovi náhle tahá jen chvilkami. Problém nebývá ve psovi, ten
má dostatek závitů na poznání, že škrtit se dobrovolně je
zbytečné.
Osobně dávám přednost cca
3-metrovým vodítkům s dvěma karabinami a několika kroužky,
přičemž se dá měnit délka vodítka, a připínat vodítko k
různým vhodným i nevhodným konstrukcím před prodejnami. Že
bych si o kroužky zlomil malíček, mi nehrozí, neboť svého
lehčího psa udržím i právě tím malíčkem.
Pro učení přivolání se doporučuje
stopovačka, tedy vodítko z prostého popruhu délky 5-30 m. Pán má
ideálně volné obě ruce a vodítko během chůze stále dodává
či namotává. Občas dá psovi přivolání (lidové "pojďsem",
cvičákové "ke mně", nebo jakékoliv slovo v jakémkoliv
jazyce) a po 0,5-3 sekundách (doba na proběhnutí tzv. reflexního
oblouku) psa jemně, ale vytrvale přitahuje. Přitom se pán upřímně
těší na to, jak to bude fajn, až se spolu budou ňuňat a muchlat
a nemá v hlavě nic jiného, než jak to bude příjemné. (Pán
nemá na mysli představy, že se pes náhle zabejčí, že škubne
proti, že nebude chtít přijít, jinak to pes vycítí a udělá
to.) V závěrečné fázi nuceného přivolání ještě pán mírně
ustupuje, rozhodně nechodí ani o píď vstříc a nevztahuje po
psovi ruce, dokud ten nedošel a nezastavil se. Hodnýmu pejskovi je
dobré nejen ledabyle ulíznout hřbet, ale opravdu ho pomazlit tak,
jak mu to dělá dobře. Zvláště pokud koná pokroky. Pán pomocí
přišlápnuté stopovačky a svých hladících rukou psa zadržuje
nejméně 15 sekund, později klidně 2 minuty, poté jakýmkoliv
rušícím příkazem např. "běž", "jdi" psovi
ukončí přivolání, povolí vodítko a sám vykročí.
Lehké jako facka. A teď 20x denně a
za měsíc je i z desetiletého berana levelu 0 náhle beránek level
1.
Pro chození bez vodítka je výhodné
nacvičit nějakou formu neviditelného vodítka, tedy příkaz "k
noze", kdy jde pes svojí pravou přední nohou těsně u pánovy
levé nohy, to můj level 2 chápe jako nebetyčné násilí a chodí
raději 40 cm od nohy. Asi mu v dávné minulosti hodně šlapaly na
tlapky, nebo ho někdo kopnul.
Košík má opodstatnění v MHD a
jiných autobusech, aby byl bez pes bezbranný, když na něj někdo
omylem šlápne nebo spadne. Ve vlaku, pokud ten je poloprázdný či
skoroprázdný, podle mě košík opodstatnění nemá. Čest
průvodčím, kteří mají mozkovnu místo předpisovny a sami
cestujícího vybídnou, že v prázdném kupé na koši netrvají.
Mít ocelový koš déle než hodinu a zkoušet při tom spát není
pro psa pohodlné, pravda, ty plastové snesou víc.
Koš a vodítko a hovnopytlíky jsou
zároveň tři největší rozdíly mezi běžným člověkem a
takzvaným pejskařem. Musíš je mít, bez nich jsi jak bez mobilu a
peněženky. Jednou jedinkrát mi vyšší moc vzala plánovaný
dopravní prostředek - auto a zároveň jsem neměl dost času na
pěší dopravu. A oni ti kluci v černejch bombrech zrovna museli
nastoupit. Na psa drženého na šňůrce od klíčů s tlamou
ovázanou šátkem čuměli jak dopravní policajt na rezavou
škodovku. Nakonec jsme mimoslovním interview neprošli já ani pes.
Jsme dobří!
Legislativa ohledně vodítek a
vlivu
V Thomadorfu jsou lajny upraveny
vyhláškou č. 16/2005, její článek 3 říká:
3)
V historickém jádru města je osoba zodpovědná povinna mít psa
na vodítku.
4)
V přírodní rezervaci Vrbenské rybníky je osoba zodpovědná
povinna mít psa na vodítku.
Zatímco přes pracovní den bych
středem města psa vodil na šňůře i kvůli jeho vlastní
bezpečnosti, po desáté večerní nebo v neděli dopoledne se
nařízení stává takovou třicítkou před základní školou.
Když někde chcíp pes, může tam snad jiný pes chodit bez
vodítka, aniž by cokoliv hrozilo. Psi nejsou přirození
kanibalové.
V PR VR je opatření zřejmě kvůli
potencionálnímu lovu ptáků, každopádně se to nedodržuje a
chtěl bych vidět ten materiální aspekt u psa poslušně
pronásledujícího svého joggujícího pána.
Navíc ustanovení článku 4 této
vyhlášky je nekompaktibilní s faktem, že při přihlášení psa
v některých jiných obcích držitel psa žádnou známku neobdrží.
Navíc není jasné, co chápe tato
vyhláška jako historické jádro města. Včetně Sadů, bez Sadů?
Ve volné přírodě v ČR je pohyb psů
upraven především zákonem č. 449/2001 Sb.; §14 říká:
Myslivecká stráž je oprávněna: e)
usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího
ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti
sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato
nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost
od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých
a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské
a služební; usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve
vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící
k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném
pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení,
V překladu to znamená, že ozbrojený
opilec smí ze své vůle zastřelit jakéhokoliv psa, který je mimo
vliv svého führera. Takže ten pes IQ 60 jdoucí do trafiky pro
noviny je jednou nohou na klatbišči sabak, protože co když se u
trafiky nesloužící k bydlení nachází honitba a noviny by byly
spleteny s ulovenou volavkou šedou? Honitba může být na
soukromých pozemcích, na silnici I.třídy, a dokazujte absenci
volavky, když psí kožich už vychládá.
Mějte svého psa blízko sebe a
přinuťte ho, ať se tváří, že je pod vaším vlivem! Právně
je to sice nesmysl, protože pod vlivem je třeba i když svého pána
miluje, nebo se k němu rád vrací (například z lovu). Přesto si
myslím, že duch zákona místo psa nadopovaného láskou spíš
myslel opak psa volně pobíhajícího, tedy ovladatelného psa. Tedy
psa na vodítku, nebo psa z jiného důvodu se od pána
nevzdalujícího (např. mají spolu dohodu, zazněl příkaz atd.)
Lidé se psů bojí a tak chtějí po
státu a obcích, aby je před šelmami ochránil. Není to správné,
lidé to mají chtít od majitelů psů, nikoliv od vrchnosti.
Pokud pes majitele nemá, mají se před
ním lidé chránit sami (například vytočí na mobilu číslo
člověka, který se psy umí). No nedivte se a nečekejte nic
lepšího, až tenhle stát zkrachuje.
Riziko na každém rohu
Mezi mnou a psem je vztah. Já jsem
svobodný tvor, on je mně podřízený. Oba se snažíme žít co
nejpohodlnější život. Když se spolu zbůhdarma procházíme,
nebo už se pěšky přemisťujeme z bodu A do bodu B, snažíme se
jít co nejpohodlněji.
Já mám obě ruce volné, pes má
volný krk. Já jdu spíše stálou rychlostí, protože mě to
nejméně unavuje. Pes jde spíše mírně rychleji a občas se
zastavuje na čuchacích bodech. Pes mi nejde z dohledu, má takovou
povahu. Když je moc vepředu, zavolám ho, on počká, když je moc
vzadu on, počkám já a koukám na něj. Za zvěří už mi
nevybíhá, leda že bych ho sám poslal. A to je zákonem zakázané.
Lidi a malé psy ignoruje, nebo se s nimi kamarádí. Některé velké
(zlé) psy obchází velkým obloukem, to musím sledovat a písknutím
ho upozornit, že nepoleze do vozovky, do cesty cyklistovi atd.
Případně ho předem vést u nohy. Děkuji jednomu řidiči na
Branišovské, co moji fenu nepřejel. Bála se dvou vlčáků, tak
vzala drive do jízdního pruhu. Nezvládl jsem to, byl jsem
nezkušený. Řidič to zvládl, má můj respekt.
Všichni můžeme udělat chybu.
Důležitá je volba rizika. Největším rizikem, jak moje fena může
ublížit někomu jinému, je pokud si ji přivázanou před
prodejnou začne hladit dítě mladší šesti let. Zatahá za ouško,
píchne o očička, šlápne na ocásek, přivázaný pes zbavený
šance ustoupit jí prokousne ret, jako už to jednou udělal a kvůli
tomu se dostal ke mně. Druhá verze, dám psovi před tou prodejnou
košík a ublíží mu nějaký jiný pes. Ve stádiu pokusu se už
stalo. Přivázaný pes s košíkem je jako člověk se spoutanýma
rukama a nohama. Můžu vás takto na půl hoďky nechat u lampy ve
Volfovce? Jak byste se cítili? Dítě mladší šesti let nemá
chodit bez dozoru před prodejnou. Případně budiž, ale musí umět
ignorovat cizí psy.
Ano, je možné, že můj pes způsobí
někomu škodu. Pak já půjdu platit a sedět a pes přijde zmlátit
a na doživotí do kotce nebo pod injekci. Ale nenecháme si od
nějakýho socdemáka diktovat, kdy a kde s vodítkem a košíkem.
Věříme, že se to zlé nestane, ale víme, že se to může stát
a děláme všechno pro minimalizaci rizik.
Jednou z cest k minimalizaci rizik je i
chození bez vodítka. Jednou by se stejně někde mohla ocitnout "na
volno". Takhle aspoň vím, jak bude reagovat, než kdybych to
nikdy nezkusil.
Od doby původního konfliktu s dítětem
si moji fenu hladilo snad tisíc dětí. Třikrát dokonce celá
mateřská školka najednou. Řek jsem jí, že bude hodná, i kdyby
hrom bil. A taky byla. Jednou na jiném místě si jí začly hladit
dvě děti, fena stahovala ocas a ustupovala, řekl jsem dětem, ať
na psa nesahají, že se jich bojí. Děti přistupovaly a hladily
dál, moji třetí výzvu oslyšely. Ve finále se pes schoval za mě,
ale fakanům agresi ani nenaznačil. Etnikum dětí, s dovolením,
zamlčím.
Privilegium
Můj pes si zasloužil chodit na volno
pod mým dohledem. Přejal svůj díl zodpovědnosti za to, že mi
vždycky přijde k noze, když jede po chodníku cyklista. Hlídá si
on mě, nejen já jeho. Když špatně zabočí a nekouká se, jestli
jdu za ním, nevolám ho, naopak se schovám. Pak se mu vysměju, že
si mě hlídá špatně. Úšklebek a údiv jsou vůbec nejlepší
výchovné prostředky na psa. Když si sám zruší nějaký příkaz
(např. chůze u nohy), okamžitě zastavím a koukám jak u zjevení.
"Ono už neplatí to, na čem jsme se dohodli?" "Já
tě vůbec nechápu, co zkoušíš?" Údiv a rozčarování,
místo naštvání a řvaní původního povelu. Svou zlobou
způsobíte především strach, údivem dáte jasně najevo, že
věci nejsou tak, jak mají být. Má to méně vedlejších účinků.
Zkuste to samé i na své děti.
Pes je do jisté míry dítě, které
nikdy nevyroste. Tím, že mu dovoluji jisté formy volnosti, dostává
zároveň zodpovědnost za jejich využití. "Dávám Ti
privilegium, hlídej se." A naopak "dostal jsi povinnost,
máš k ní i právo." Tak to přeci má být nejenom u psů.
Formy komunikace se psem, interview
a) slovní. Pes je schopen znát
desítky slov, povely i různé informace. Výhodou slovní
komunikace je, že může být přijímána i při částečné
nesoustředěnosti.
b) gestikulace. Nepřirozenější
komunikace vlků. Většina psích plemen se ji rychleji a snadněji
učí, má to jednu nevýhodu, nedáte povel, když se na Vás pes
nekouká.
Nejlépe je kombinovat obojí, vždy
když se psem přecházím silnici, mávnu dlaní a řeknu zkratku
německé marky. Když jednou nemávnu a budu mlčet, musí mu to
přijít divný, no ne? Třeba ho zarazí, že jsem přestal být
euroskeptik, ale pokud díky tomu nevstoupí pod jedoucí auto,
splnilo to svůj účel.
Psi se také lidí často na něco
ptají. Dělají to tak, že u něčeho stojí, nebo na to jinak
poukazují a dívají se při tom do očí po dobu delší než dvě
sekundy. Pes se normálně dlouho do očí nekouká, rozhodně ne tak
významně.
Psi se ptávají: "Co teď budem
dělat?" "Dáš mi něco k jídlu?" "Nepůjdem
tudyhle?" "Můžu to zničit?" Neni zbytečný to
poznat, protože proč nezabavit psa, když se zrovna nudí, nebo
proč nejít cestou na jeho návrh, když vám je jedno, kudy?
c) telepatie. Zde se dostáváme na
samé hranice intimity mého psího vztahu. Zkrátka jednoho pěkného
dne, učil jsem psa příkaz na přerušení doběhnutí aportu. Neni
to úplná blbost, může se nemehlu stát, že hodim míček na
silnici, na soukromý pozemek, na dětské hřiště a nechci, aby ho
pes lovil. Zkoušíme si to tak nanečisto, spíše poloúspěšně a
vtom se to stalo! Míček letěl, já měl ve své hlavě prst na
tlačítku "aport cancel" a pes vůbec nevyběhl! Stál a
čekal, až to zmáčknu. Jak to? A znovu! Pak jsem se rozhodl že
pro tenhle míček ho doběhnout nechám, pes střelhbitě vyběhl a
byl si jistý, že tenhle aport je pro něj.
Nebo jsem se jednou bál, zda ve stínu
před východem z práce někdo není. Fena to tam šla vyštěkat,
ale opravdu tam fyzicky nikdo, ani nic nebylo. Poznala, že se bojím
a odkud se toho bojím. Je to možný?
Od té doby mi některé příkazy
plní, aniž bych je řekl nebo odmávnul, samozřejmě, musí se
sama soustředit na to, co si myslím. Víme to a využíváme toho.
Dle mého skromného názoru by se
telepatie se psem, byť vlastně jednostranná, dala upotřebit i v
interview s potencionálním zločincem. Pes začne zdánlivě z
ničeho nic štěkat a já se tvářím klidně a tancuji se stíny.
Musí to být nastaveno tak, aby překvapení a nutnost zpracovat
informace o psovi byla na straně desperáta, a nikoliv aby chování
mého psa překvapilo mě. Musím si být jistý, kdy začne štěkat
a čím mu naznačím, kam budem odcházet. Krom toho, Romové obecně
nemají rádi štěkající psy, i kdyby šlo o malýho voříška.
Nevím proč, přes 90% jich znejistí. U vlčáka nebo Akity-inu
znejistí, i když je pejsek ticho a vrtí ocáskem.
Překvapuje mě, jak málo pejskařů
rozumí svýmu psovi. Nerozeznají ani agresivní chování k jinému
samci od chtivého chování k pěkné fence. U vlastního psa,
kterého mají roky!
Podle mého názoru se dospělý pes
cvičí a vychovává tak jeden rok a ty zbývající roky se v
podstatě jenom pracuje na vzájemném porozumění. Pak jsou z vás
dva parťáci, co se bez mrknutí podrží v jakkoliv posrané
situaci. Ale možná si se svým psem jen moc rozumím, sorry.
Pes v diskuzích pod články na
D-FENS
V diskuzích pod některými minulými
články se objevovala stálá témata s porovnáváním partnerek a
psů; očucháváním a následném fuj. Dilema jestli psa nebo
ženskou nemá žádného vítěze, protože pes je parťák
podřízený a zhruba na 15 let, kdežto manželka tvor rovnoprávný
a řádově na 30 let. Ani v posteli to nebude stejné, pes olíže
nohy a usne.
O psech (i o ženských) panuje spousta
mýtů, na vstupu do dveří a postelí a pořadí stravy vůbec
nezáleží, zatímco na důvěře a chuti ke spolupráci ano. Mnoho
tzv. dominantních psů jsou pouze psi nevychovaní. A z mnoha
nevychovaných psů by jiný páníček do měsíce udělal oddané,
poslušné a hrdé následovníky. Přesto to není důvod, aby někdo
nesměl mít psa, byťzdivočelého, anarchistického, či zlomeného.
Ať si má nepohyblivá důchodkyně nevylítaného živého ďáblíka,
ať si ten pes nezná jediný příkaz, ale zodpovídá za něj ona.
Pes očuchává především toho, kdo
je mu sympatický, nebo kdo voní jiným psem nebo jídlem. Pokud
nestojíte o očuchávání, řekněte to nahlas: "Ať jde ten
pes pryč!" nebo "Běž za pánem." Moje fena čuchání
zakázané nemá, protože 95% lidí, které si k čuchání sama
zvolí, to nevadí. Když se ani sami sebe nezastanete, tak si pak
nestěžujte. Moje fena slyší na "ne", tedy říkám
"ne-otravuj pána" nebo "nech to." "Fuj"
je divné, ale učí se to na cvičácích. EU je taky divná, ale
učí se ve škole.
Taky jste říkali, že nikdy si
nemůžete být stoprocentně jisti, co pes udělá. Ano, to je jistě
pravda. Nikdo si nemůže být na tuty jist, zda jeho pes nepokouše
teplého Roma na kole, jestli Root není přezdívka Miloslala
Ransdorfa, či zdalipak D-Fensově alfě nevyletí píst kapotou až
na oběžnou dráhu. Je to důvod, aby 100% páníčků mělo 100%
psů na lajně?
Závěrem
Za mojí fenu není placena daň ze
psa inkasovaná Thomovou partičkou.
Držitelem psa je plnoletá osoba s trvalým pobytem v menší obci,
která se svým rozpočtem hospodaří lépe. Je to tak správně,
neboť za vyvážení hovnopytlíků ve veřejných koších platím
už daní za trvalé bydliště.
A na péči o zatoulané psy přispívám
jinému důvěryhodnému subjektu.
Moje fena se nebojí střelby, ale když
ji slyší, jde raději pomalu do auta nebo do místnosti zalézt pod
nábytek. Dva měsíce hlídala jednu střelnici, ví, že ke kvérům
se chodit nemá a že v autě a pod stolem nikdo nestřílí.
Moje fena nerozumí cyklistům, protože
jsou moc rychlí a tiší a nejde je odhadnout. Už jí málem jednou
přejel účastník Tour de France, byl tak oblečený, vyřítil se
40 na nečekaném místě a rozhodl se, že projede mezi mnou a mým
psem, který chtěl a měl přijít k mé noze. Cyklon tudy projel.
Ujížděje nadával, přitom ani na chvilinku nepřestal šlapat,
žádný brzdy, ani náhodou, on nepřestal šlapat! Jinak ale v
Thomadorfu jezdí i ohleduplní cyklisté, potkáváme je na lávce
přes nádraží. Nejspíš proto, že tam městapo dříve vybíralo
za průjezd, tak se kolař cítí tak trochu na cizím území a
chová se slušně.
Moje fena miluje jízdu autem. Říká:
"Miluju auta, protože jsou takovou bezpečnou boudou, která
navíc často doveze na zajímavá neočuchaná místa, kde mě
páníček jistě potřebuje. Očuchávám mu i případné
nastupující stopaře a štěkám podle toho, na jak moc špatných
věcí ti otrapové myslí. Když vrtím ocasem a chci olíznout, je
to v pohodě, berem."
Pokud u Vás nastal některý z na
začátku článku uvedených důvodů k pořízení psa, nebojte se
porozhlédnout v útulcích nebo počkat, až si vás osud k nějakému
psu přivede. Pejsáčkům z řízených množíren nefandím. Psi,
kteří chvilku žili v nevyhovujícím prostředí budou přímo
vděční za pevně dané místo ve smečce a za večeři přesně v
sedm. Třeba je pak naučíte i lásce k pošťákům.
18.9.2012 Platonický děvkař