Před nedávnem, při rozhovoru s mojí přítelkyní, padla řeč na romské pohádky.
Moje přítelkyně pracuje jako knihovnice v jednom menším městě, tudíž má
volný přístup k nejrůznějším knihám všech možných žánrů. Díky své práci
se často, častěji než by jí kolikrát bylo milé, setkává i s knihami, které
by běžnému člověku padly do ruky pouze omylem, které nemají žádnou komerční,
literární ani duchovní hodnotu a které mohou vycházet pouze proto, že jsou
z našich daní štědře sponzorovány různými ministerstvy, organizacemi, fondy
a sdruženími, nejčastěji však těmi „neziskovými“.
Tyto knihy jsou sponzorovány
pouze z jediného důvodu, a tím je ovlivnění našeho myšlení a manipulování
našimi názory požadovaným směrem, tedy k multikulturní odnárodněné společnosti,
k potlačení vlastní identity a konečnému splynutí v budoucím multietnickém
tyglíku. Zkrátka řečeno, dostává se i ke knihám, jimž se slušný člověk
raději vyhýbá a regály, v nich jsou uskladněny, širokým obloukem obchází.
Přiznám se, že doposud mě nikdy nenapadlo, že nějaké romské pohádky
knižně vyšly, takže jsem vyjádřil přání, se s nimi seznámit. Po pár dnech
mi přítelkyně knížku opravdu přinesla. Jednalo se o tenkou knížku s názvem
Romane paramisa – Romské pohádky od Eleny Lackové. Knížku vydalo nakladatelství
Radix s.r.o. v roce 1999 a v záhlaví knížky stojí, že byla vydána z iniciativy
„Hnutí spolupracujících škol R“. Vrtalo mi hlavou, co znamená to velké
„R“ v názvu hnutí, proto jsem trošku pátral na internetu. Objevil jsem odkazy
na řadu aktivit, které toto hnutí provozuje, různá setkání a přednášky,
také řadu publikací na téma zařazení Romů do společnosti atd. Nechci se
však v tomto článku věnovat činnosti onoho hnutí, které své aktivity zcela
jistě nepokrývá ze soukromých finančních zdrojů nebo ze sbírek mezi svými
členy. Je téměř jisté, že tyto aktivity hradíme my, vy i já, naši kamarádi
a sousedé, a že je hradíme z peněz, které by správně a logicky měly patřit
nám a našim dětem, proto raději přejdu zpět ke svým zážitkům a poučením,
které jsem při čtení knihy získal.
Mohl jsem se tedy konečně se zvědavostí začíst do knihy, která pro mě
měla přece jen jakýsi nádech exotiky a tajemna. Čekal jsem totiž příběhy
kočovných tlup z exotických zemí, z pradávné Indie, z divokého Balkánu, dobrodružství
z tureckých expanzí do Evropy nebo příběhy lásky a pomsty vložené do reálií
naší středověké domoviny. Nevím proč, ale nějak mimoděk jsem si představoval
pohádky podobné příběhům tisíce a jedné noci, které jsem jako dítě četl
tajně pod peřinou za svitu baterky, a které ve mně vyvolávaly vidiny nádherných
dobrodružství, jenž si však, i při veškeré své bájnosti a pohádkovosti,
zachovávaly dějovou kontinuitu a nevymykaly se zákonům kontinuity.
Musím se zde raději hned přiznat, že původně jsem tento článek zamýšlel
jako jakousi recenzi celé knížky, ale bohužel asi nejsem ten nejpovolanější
recenzent, protože čtenáři mohu popsat a zhodnotit pouze první pohádku
ze sedmi, jež jsou v knize obsaženy. Ne však proto, že bych ji ztratil,
že by podlehla zkáze nebo že bych ji musel nečekaně vrátit. Mohu zde referovat
jen o jediném příběhu ze sedmi proto, že jsem na čtení těch dalších nenašel
vnitřní sílu.
První příběh se jmenuje O kalo the o parno phral –Černý a bílý
bratr a pojednává ve zkratce o tomto:
V jedné zemi žil bohatý hrabě Boris. Byl velmi pyšný, měl tvrdé srdce
a lidé, kteří pracovali na jeho polích byli chudí, hladoví a otrhaní. Jednoho
dne mu hraběnka porodila dva syny, ale světe div se, jeden z nich byl „běloučký
jako sníh a druhý tmavoučký jako z čokolády“. Porodní bába o tmavém
chlapci prohlásila, že je prvorozený a chválila ho, že se má k světu lépe
než ten bílý. Boris si bílého syna přitiskl k srdci, ale tmavého by dal
nejraději zahubit.
Bílého chlapce pokřtili jménem David, tmavého Orio. Davida pak hýčkali
a rozmazlovali, Orio vyrůstal mezi čeledíny, kteří ho učili jezdit na koni
i bojovému umění. „Vždyť i mezi chudinou žili výborní bojovníci“. „Orio
vynikal ve všem, do čeho se pustil! Uměl šplhat na stromy jako veveřička
a v běhu byl rychlý jako jelen.
Hrabě, i když svého tmavého syna neměl rád, neodepřel mu vzdělání. Do
zámku přicházeli nejlepší učenci těch dob a učili oba jeho syny. A byli
s Oriem velmi spokojeni, neboť chlapec byl obdařen i velkou moudrostí.“
David byl ale „ve srovnání s Oriem jen taková pápěrka“. „Všeho se
bál a v ničem nevynikal“. Styděl se za svého tmavého sourozence. „Davidovo
srdce bylo po otci – pyšné. Oriovo srdce bylo plné lásky – měkké a citlivé.
Vždy, když se v zámku konala slavnost využíval právo prvorozeného a z bohatých
sýpek tajně posílal plné vozy obilí a mouky hladovějícím. Rád chodil i
do lesa a krmil hladová zvířata“.
Hrabě každoročně svolával šlechtice k rytířskému turnaji v šermu. Už
několikrát po sobě se stal vítězem neznámý rytíř v masce. Jen sluha Janko
věděl, že to je Orio, který po vítězném utkání vždy záhadně zmizel. Jednoho
dne však hrabě zjistil, že vítězem turnajů je Orio, a protože zastiňoval
jeho miláčka Davida, rozhodl se, že ho dá tajně zahubit. Hraběnka ani David
s tím však nesouhlasili. David se otce zeptal, zda ho pak nebude trápit
svědomí. „Ne! Ta černá obluda nás už nebude zahanbovat,“ odpověděl
mu hrabě.
Dal pak uspořádat turnaj, s tím, že jeden šermíř pak Oria za bohatou
odměnu zabije. Večer před turnajem šel Orio, jak bylo jeho zvykem, krmit
do lesa ptáky. Když se vrátil do zámku, vletěla mu do pokoje oknem černá
holubice a lidským hlasem mu sdělila: „Tvůj otec chystá hroznou pomstu
za to, že ty, takový černý, jsi prvorozený!“ Odhalila mu celý plán
hraběte a řekla mu, že hrabě s hraběnkou nejsou jeho praví rodiče. „Tvého
mladého otce zabil divoký kůň. Tvá matka se od té doby musela živit žebrotou.
Když se blížila chvíle tvého narození, přišla žebrat do zámku. Ale hrabě
Boris nenáviděl Romy a poštval na ni zlé psy. Kousali ji, marně se bránila.
Ze strachu a bolesti porodila dítě – tebe. Dobré síly tě zanesly do zámku,
kde právě přiváděla na svět své dítě hraběnka Klára. Podstrčili tě jí.
Jsi Rom, Orio! Ale toto tajemství nikomu nevyzraď! Jako bohatý bys mohl
pomoci svému rodu.“ Orio se pak holubice zeptal, kde by mohl najít
svůj rod. „Romy nikdo nechce, odevšad je vyhánějí, a proto se nemohou
usadit. Kočují.“
Když nastal turnaj, seběhli se kolem Oria chudí poddaní a obdivně k němu
vzhlíželi, protože v něm viděli „nejenom svého pána, ale i svého zachránce“.
Orio nakonec turnaj vyhrál a neznámá dívka mu strhla z obličeje masku. Hrabě
zuřil, ale hraběnku začaly trápit výčitky svědomí.
Orio sedl na koně a vydal se hledat svůj rod. Po dlouhém hledání narazil
na tábor Romů. Vajda Gindža však o jeho matce nic nevěděl, tak se vydal
dál. Než odjel, řekl vajdovi: „Jsem synem bohatého hraběte, pokud byste
se chtěli usadit, daruji vám půdu a pomohu vám při stavbě chalup“.
Večer dorazil do dalšího romského tábora. Vajda Faĺak ale nebyl tak
čestný jako vajda Gindža. Když se Orio ráno probudil, tábor byl pryč a
s ním i jeho kůň. Orio byl smutný a pokračoval v cestě pěšky. Potkal pak
neznámou ženu a viděl, že má na tváři, krku a rukou jizvy po psích zubech.
Poznal, že to je jeho matka a objali se. Matka mu o sobě řekla, že je mrtvá,
ale domluvila mu, aby vydržel, že se všechno v dobré obrátí: „Naše utrpení
se promění v dobro! A to dobro vzejde z mé krve, synku. Z tebe!“ Potom
se změnila v černou holubici a přikázala mu, aby jí vytrhl pírko z křídla,
že v tom pírku bude přebývat její duše a bude nad ním na věky bdít a pomáhat
mu, proto má pírko nosit neustále u sebe. Sotva se Orio vydal pěšky na
cestu k domovu, zaslechl za sebou dusot. Romský chlapec ho doháněl a za
sebou vedl i jeho koně: „Promiňte nám, omylem jsme z tábora vzali i vašeho
koně. Vajda Faĺak se vám velice omlouvá a vrací vám ho!“
Cestou domů našel Orio v příkopu ležet zbitého Davida a probral ho k životu.
Ten mu sdělil, že jejich otec je v žaláři a chtějí ho oběsit. Sotva dorazili
do zámku, dal sluha Oriovi čerstvého koně a řekl mu: „Běž za vrchností
a zachraň svého otce! Obvinili ho, že tě sprovodil ze světa!“ Orio
vyndal z kapsy pírko z černé holubice a ptal se ho, zda má hraběte zachránit,
když ten ho chtěl zabít. Pírko, tedy duše jeho matky, mu však řeklo, že
má „otce“ zachránit a poprosit ho, aby mu dal půlku svého majetku a dovolit
pak Romům, aby se v jeho vesnicích usadili a našli v nich skutečný domov.
Má pak zbavit bídy i ostatní lidi, nejen Romy. Teprve potom nalezne duše
jeho matky věčný klid.
Orio se zařídil podle rady duše své matky, osvobodil hraběte a nakonec
si padli do náručí, i když měli rozdílné city. Všechno pak dobře dopadlo
a pohádkový happy end se konal: „Hrabě Boris předal Oriovi polovinu
majetku a on si na něm postavil vlastní dům. Často ho navštěvovali vajdové
kočovných táborů. Jako první se na Oriově majetku usadili se svými rody
Gindža a Faĺak. Postupně ve všech Oriových vesnicích vyrostly romské osady.
Orio pomáhal nejen Romům, ale všem lidem. A protože byl spravedlivý, měli
ho rádi všichni.“
Jak vidíte, je to vskutku kouzelná pohádka o romském superhrdinovi.
Nejsem psycholog, ale myslím, že to docela dost vypovídá o romských představách
jak o sobě sama, tak i o nás gádžích, ale především o jejich pojetí spravedlnosti:
Oriova matka přišla o muže, ale ani ji nenapadlo na zámku prosit o práci,
šla raději žebrat. Zlý bohatý gadžo na ni poštval psy, až z toho předčasně
porodila, ale „dobré síly“ malé cigáně vzaly a podstrčily ho jako kukaččí
mládě hraběnce.
Pak nastává zajímavý rozpor: Orio je sice svými nedobrovolnými rasistickými
pěstouny neoblíben pro svoji barvu pleti, proto raději hledá útočiště a
citové zázemí u chudých otrhaných poddaných, ale pěstouni se mu i tak snaží
zajistit solidní vzdělání. Chudí poddaní asi nemají nic moc na práci, proto
ho ve volných chvílích učí bojovým uměním, která se kdoví kde naučili.
Orio je všestranně fyzicky i intelektuálně nadaný, navíc má silné sociální
cítění, proto ve velkém okrádá svoje pěstouny a tajně plení jejich sýpky,
odváží z nich plné vozy mouky a obilí, čehož si oni ani v nejmenším nevšimnou.
Pěstoun Oria už neví, jak jinak situaci řešit, proto se odhodlá ke krajnímu
řešení a najme profesionálního šermíře, aby jeho nedobrovolně adoptovaného
syna zabil v souboji. Ten však tohoto profesionála díky svým skvělým schopnostem
přemůže. Když to jeho nevlastní matka vidí, začnou ji, kdoví proč, trápit
výčitky svědomí. Zřejmě má pocit, že tomuto kukaččímu mláděti měla dát
krom střechy nad hlavou, obživy, výchovy, lékařské péče a vzdělání ještě
mnohem, mnohem víc.
V průběhu pátrání po tlupě své matky poznává romský superman pravou povahu
Romů, když ho okradou o koně a později mu ho se slaboduchou výmluvou, zřejmě
po nadpřirozeném zásahu ducha své matky, opět vracejí. Předpokládám, že
nebýt této nadpřirozené intervence, mohl se s koněm nadobro rozloučit.
Posléze však potkává přízrak své matky jednak v lidské podobě, jednak
v podobě černého holuba. Černý pták, ač je to v rozporu s jakoukoliv zažitou
symbolikou, (protože černá je vždy barvou smrti, zla a chaosu) je zde kupodivu
poslem dobrých zpráv.
Orio se vydává zpět do zámku svých pěstounů, přičemž cestou nachází
svého nevlastního bratra. Ten mu sdělí, že jeho nevlastní otec má být popraven.
Orio se táže ducha své zemřelé matky, jak se má zachovat, a ta mu radí,
aby ze zištných důvodů svého pěstouna zachránil, protože ten mu pak z vděčnosti
jistě daruje polovinu všeho, co jeho rodina po generace budovala. Až tento
rodinný majetek od hraběte získá, zdarma ho má rozdělit mezi tlupy Romů,
kteří si tam vystavějí svoje slumy.
Dopadlo to přesně tak, jak přízrak černé holubice předpověděl: Hrabě
svůj odpor vůči Oriovi vzdává a daruje mu polovinu veškerého rodinného
jmění. Orio pak sezve tlupy cigánů a ti si na tomto bývalém majetku jeho
nedobrovolného pěstouna vystaví svoje chatrče z hlíny a vlnitého plechu.
Původní neromští obyvatelé se zřejmě z valné většiny odstěhují, protože
jinak si neumím představit, jaká by je za těchto okolností asi čekala budoucnost.
Ve svých domovech pak zůstávají jen ti gádžové, kteří se sžili se svými
novými sousedy a přijali jejich mentalitu. Ti pak mají Oria rádi, neboť
pomáhá nejen Romům, ale dokonce i jim, neboť není žádný zlý rasista.
Jak jsem poznamenal úvodem, nejsem žádný psycholog, dokonce nejsem ani
odborník přes pohádky nebo literaturu obecně, ale toto dílko, stěží dosahující
úrovně žáka vyšších ročníků základní školy, jsem si sám pro sebe zařadil
do kategorie infantilních rasistických škvárů, které zřejmě nečetl nikdo,
kromě jeho autorky a několika nadšených lidsko-právních aktivistů, kteří
se z našich peněz slušně živí neustálým pobíráním grantů a dotací na svoje
zbytečné a v důsledku i škodlivé aktivity.
Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mi přečtení této „pohádky“ k ničemu
nebylo. Naopak. Opět jsem poznal, jak někteří Romové chápou a jak si vykládají
pojmy jako „dobro“ a „zlo“, jak nazírají na uskutečnění spravedlnosti a
co především od nás, gadžů, očekávají že uděláme proto, aby se oni měli
lépe.
Teď již jistě chápete, milý čtenáři, proč jsem nenašel vnitřní sílu
a odvahu v četbě této knížky pokračovat…
18.06.2014 Rudolf Polownik