Od počátku ledna jsem tak nějak očekával, že si na tomto webu přečtu
nějakou podařenou recenzi
nového televizního seriálu. Když už jsem skoro přestal doufat, že někoho
z místních tento policejní večerníček spravedlivě rozčílí, dočkal
jsem se. A protože toto pojednání zase tak trošku spravedlivě rozčílilo
mě, rozhodl jsem se po delší době vynést svoji policejní kůži na zdejší
trh.
Oproti
velmi dobrému článku, ve kterém DF, ačkoli neprávník, velmi přesně
a několika větami vystihl podstatu
pseudoproblému, jehož řešení (které ani není tak řešením, jako spíše
jedním ze základních principů našeho trestního procesu nejméně posledních
50 let) dalo občas zcela zbytečně zabrat i zkušeným právníkům, se však
podle mého autor od reality trošku vzdálil.
Předně mám pocit, že autor jaksi nepochopil, že jde skutečně o pohádku
(byť inspirovanou skutečností) a s věcí se vypořádal, jako by to byl dokumentární
snímek o práci policie. Zapomněl na to, že průměrný televizní divák by
těžko sledoval detektivku, ve které by policisté drtivou většinu času trávili
ryze procesními úkony a následným sepisováním protokolů v kanceláři. Myslím,
že by vzniklou nesledovatelnou nudu scénáristé nevylepšili ani tím, že
by herci do klávesnic počítačů bušili se stejnou razancí, jako Filip Blažek
(alias Martin Pražák alias kpt. Honil) do týpka v kšiltovce. Autor taky
zřejmě zapomněl, že pohádky musí mít šťastný konec a detektivka musí dopadeného
vraha. Pravdou také je, že vyšetřování vražd se těší pozornosti veřejností,
která jaksi neodpovídá tomu, že vraždy v posledních letech tvoří cca 0,1%
procenta registrované kriminality v ČR. Co na to říct? Vysoký počet detektivek
v televizi by snad mohl vysvětlit jen M. Jakeš svojí legendární větou:
„Ne my si to přejem, ale ten lid si to žádá“.
Zkrátka a dobře se do 75 minut jednoho seriálového dílu musí vtěsnat
několikahodinové ohledání místa vraždy (následované ještě obdobně dlouhým
sepisováním protokolu) provedení domovní prohlídky (o povinných náležitostech,
jako přítomnost nezúčastněné osoby, uživatele bytu či jeho rodinného příslušníka
vůbec nemluvě – to by se asi divák ptal, proč jich sakra v té jedné místnosti
je tolik, že se tam ani pořádně nevejdou), i několikadenní či několikatýdenní
čekání na výsledky pitvy a odborných expertiz. A k tomu ještě další dějové
linky, osudy hrdinů... To snad jistou zkratku ospravedlní.
Poměrně paranoidní je i představa, že autoři seriálu se pokoušejí vybudovat
zde policejní stát, neboť divákovi podprahově sdělují, že pravidla, která
pro získávání informací a důkazů platí, jsou špatná a měla by se nejraději
zrušit. A úsměvné (i když místy hořce) je i autorovo hodnocení postupu
policistů. Takže ve stručnosti k některým D-FENSovým námitkám:
Je třeba víc kamer, protože jsou tu pro naše bezpečí. Je potřeba,
aby policie měla okamžitý přístup k datům ze všech kamer.
Seriál se odehrává výhradně v Praze, zobrazuje tedy specifika práce
policie ve velkém městě. Ano, pražští policisté často při své práci využívají
kamery. Je jedno, zda ty, co patří policii či jiným osobám, v kritizovaném
díle poště. Koneckonců, na umístění kamer na poště policie nemá žádný vliv,
to je rozhodnutí pošty. Až budou policisté vyšetřovat vraždu v Prostřední
Lhotě, vystačí si s výslechem místních obyvatel, kteří si vysoce pravděpodobně
někoho cizího v obci všimnou. V Praze je situace jiná a ani rada Vacátko
by se dnes bez kamer neobešel, třeba proto, že namísto hokynáře Vaňka už
naproti přes ulici prodává hokynář Tinh Dien Nguyen, který sice celý den
obsluhuje české zákazníky, ale při návštěvě police náhle „neumi tesky“.
Jinak ale připouštím, že Velký bratr nám dost nepříjemně bobtná, ale
to by bylo na jinou diskusi...
Protože dedukce je Honilovou silnou stránkou, čeká na pachatele na
poště.
Ačkoli bilboardy s Radimem Uzlem nabízí přípravky na podporu erekce
na každém rohu, při pátrání po pachateli loupeží na důchodcích bude skutečně
třeba začít na poště a nikoli v sexshopu.
Kdyby pachatel nebyl dementní a lehce změnil modus operandi, jak
nakonec většina z nich dělá
Opět zcela mylný předpoklad. Pachatelé obdobných násilných trestných
činů obvykle nebývají velcí myslitelé. Modus operandi příliš často nemění
(v průběhu páchání sériové trestné činnosti obvykle jen drobně, přičemž
jde spíše o technická vylepšení, než zásadní změny). Říká se tomu perseverace
či perseverance (neplést s perverzností!). Základem teorie perseverance
pachatele je předpoklad, že pokud někdo opakovaně dělá stejnou činnost,
používá pří tom naučené a osvědčené postupy, které ho dříve dovedly ke
kýženému cíli. Jistou perseveranci vykazuje každý, koneckonců i DF, třeba
při výměnách šteftů.
...v neprospěch podezřelého mluví jen to, že má kšiltovku bílé barvy
a že šel za nějakým důchodcem
A to stačí na to, aby při zhodnocení všech souvislostí, které DF taktně
pominul, byl podezřelý. A podezřelého lze zcela zákonně zadržet, pokud
věc nesnese odkladu (§ 76 odst. 1 věta poslední tr. řádu), což „Honil“
v ne zcela příznivě se vyvíjející situaci správně vyhodnotil a učinil.
Pro taktiku vyšetřování takové zadržení úplně ideální nebylo, ale okolnosti
tomu tak prostě chtěly. Ale co naplat, kritizovat policii je třeba. Když
je pomalá, tak pro pomalost, když je rychlá, tak pro rychlost. Kritizovat
polici je prostě třeba už jen proto, že je.
„Nezajímal o stopy z místa činu
Pokud se něčím tento seriál liší od kriminálek Miami, New York a dalších,
je to právě mnohem reálnější zobrazení práce se stopami a jejich vyhodnocením.
Ani tento díl nebyl výjimkou. S ohledem na dobu nutnou k vyhodnocení stop
ale v podobném případě nelze čekat s rukama v klíně. Ne, že by snad hrozilo,
že by v Praze zcela došli důchodci, ale tak nějak si myslím, že když už
tu policie je, neměla by vraždění nečinně přihlížet, ať jsou oběti staré
či mladé, hezké či ošklivé, znásilněné či oloupené. Kromě toho stopa z
místa je pořád jen stopa z místa. Dá se z ní zjistit spoustu věcí, ale
pachatele nechytí „v laborce“, i kdyby snad do druhého dne věděli, kdo
stopu zanechal (jakože to obvykle ihned neví, pokud tedy pachatel není
recidivista)
48 hodin na zadržení bez obvinění je zoufale málo. Policisté potřebují
více času, aby nás ochránili. Ideální by bylo tak 100 let.
Zoufale málo na zadržení bez obvinění bylo 24 hodin, které do Listiny
základních práv a svobod původně prosadila zřejmě klika pravdy a lásky.
Ukázalo se to záhy a od roku 1996 máme lhůtu 48 hodin, se kterou všichni
policisté počítají a kterou nikdo nikdy nezmění, ani se o to nikdo, pokud
je mi známo, za uplynulých 18 let nepokusil. Obávat se opaku hraničí s
paranoiou. Pokud seriál na lhůtu poukazuje, pak prostě proto, aby ukázal,
že poldové si pořád jen nevaří kafe a nečtou noviny, ale někdy třeba pár
dnů a nocí nespí a makají.
Major Gottwald je vůbec zvláštní týpek.
To teda je. Hlavní hrdinové seriálu mají obvykle reálný předobraz ve
skutečných poldech, kteří pracovali (nebo pracují) na pražské mordpartě.
Pro poměrů znalého diváka lze docela dobře rozklíčovat, kdo je kdo. Jen
ten vedoucí mi pořád leží v hlavě. Někdy mám pocit, že to není jedna konkrétní
figura, ale jakési ztělesnění všeho špatného, co v policejním managementu
bývá. Autora scénáře se na to příležitostně zeptám, nicméně, i pokud se
dozvím odpověď, sem ji psát nebudu.
Naproti tomu reálný předobraz kpt. Pražáka, alias Honila, je, velmi
inteligentní vysokoškolsky vzdělaný člověk (a to ještě z dob, kdy se diplomy
neprodávaly v každé trafice). Vraždy objasňuje už pěknou řádku let a poradil
si i s inteligentnějšími pachateli, než byl týpek v bílé kšiltovce. A věřte
nevěřte, pokud zrovna nejste důvodně podezřelí z vraždy, bývá setkání s
ním docela příjemné.
Kdo odmítá mluvit s policisty je automaticky kriminálník. …. nekomunikuje
ani, když se na něj fízl Honil vysírá a provokuje ho
Každého zadrženého podezřelého je třeba vyslechnout (§ 76 odst. 3 tr.
řádu), je tomu tedy tak i v TV seriálu. Výslech je to první, co se musí
provést i s ohledem na zásady přiměřenosti, subsidiarity atp. Rozhodnutí,
zda bude vypovídat či ne, je na osobním vkusu každého pachatele. Kdyby
se týpek přiznal a spolupracoval, bylo by to jednodušší, ale zase by tím
mohla detektivka skončit a co potom diváci? Výslechy podezřelých obvykle
trvají déle, než celý díl TV seriálu. Začíná se obvykle po dobrém, přiostřuje
se s časem a říkejte tomu třeba vysírání. Samozřejmě se jinak vyslýchá
podezřelý gastarbajtr z východu, než třeba advokát či poslanec ale to je
snad jasné. Se zedníkem se taky nebudete bavit stejně jako s architektem.
Pokud se podezřelý nepřizná, neděje se nic zvláštního. Zásada, že nikdo
nesmí být donucován k sebeobviňování, neznamená, že důkazy nelze zajišťovat
i proti vůli podezřelého (obviněného) a tak se do toho „Honil“ pustí. Tam,
kde to zákon umožňuje, jde důkazy zajistit i za cenu zásahů do ústavně
chráněných práv (třeba domovní svoboda), ovšem vždy na základě rozhodnutí
soudu. O tom, že by snad policie zkoušela za posledních 25 let změnit pravidla
tak, že by např. domovní prohlídku bylo možno provést bez soudního příkazu
platí totéž, co o lhůtě 48 hodin na zadržení.
A takhle bych mohl pokračovat dál, ale myslím, že to je zbytečné. Každý
nechť si obrázek o seriálu udělá sám, pokud chce. Mě se třeba seriál líbí.
Scénář napsal polda, hrdinové se v něm chovají jako poldové, mluví jako
poldové a mají docela obyčejné lidské problémy, které mívají poldové. Je
to prostě takový policejní večerníček. Jinému se to líbit nemusí, tak se
ale nemusí dívat. Anebo může televizi nabídnout vlastní scénář o své práci.
Jen podotýkám, že Inženýrská
odysea byla snad ještě větší sračka, než 30 případů majora Zemana,
ale při literárních kvalitách, kterými DFENS oplývá, se můžeme dočkat obstojného
překvapení i na tomto poli.
Co dodat závěrem? Hrdelní zločiny provází lidstvo po celou dobu jeho
existence. Vymýtit je přirozeně nejde, přesto si myslím, že by neměly zůstávat
bez odezvy. Soukromoprávní řešení se zrovna neosvědčilo (vendety obvykle
vedly k dalšímu krveprolití). Navíc si neumím představit, jak by si občané
měli soukromě vypátrali týpka, který zabil jejich babičku cestou z pošty.
A co teprv, kdyby babička už na světě nikoho neměla? Znamenalo by to, že
ji může někdo beztrestně oloupit, zavraždit, znásilnit...???
Přes neustále reformy (často spíše deformy) policie se alespoň „mordparty“
snaží udržovat si vysokou úroveň a ve většině případů tam pracují skuteční
profesionálové, kteří nehledí na svůj volný čas, na peníze, na svůj osobní
život... Těm, kteří tomu věří, děkuji. Těm, kteří nevěří, z celého svého
policejního srdce přeji, aby jejich profesionalitu nikdy nemuseli ve svém
životě na vlastí kůži prověřit.
28.02.2014 Horský myslivec