Po událostech z minulého týdne už je konečně jasno, kdo to tady řídí
a kdo se jen čumí.
To, že autorka knížek o Harry Potterovi a jedna z nejefektivnějších
tiskáren na prachy v poslední době Mrs. Rowling úkoluje ministra Kubiniyho
a ten ji dokonce poslouchá, nakonec nemohlo nikoho překvapit. To, co se
bradavické základní devítileté škole teprve učili, je tady samozřejmostí.
Například převtělení (např. starosti v jednatele firmy obchodující s městským
mobiliářem a nazpátek), zmizení (například podílových fondů z kupónové
privatizace) nebo dokonce transformace dluhů v rozpočtový přebytek (provozovaná
konsolidační agenturou) nikoho nevyvádí z míry.
Pro ty, kdo neví, o čem to zase plácám. Mrs. Rowling se nezdají česká
zdravotní a sociální zařízení pro handicapované a mentálně postižené děti.
Zejména jí irituje, že některé případy mají kolem postele cosi jako klec.
Připadá jí to poněkud středověké. Svůj dopis adresovala prezidentovi a
předsedovi vlády (jakému?). Až potud by se to snad dalo vnímat jako Mrs.
Rowling osobní názor. Jenže ta dáma je autorkou Harryho Pottera a to už
ve světové politice něco znamená. Situací se začal zabývat sám drsoň Kubiny,
který proslul zdrcující a konstruktivní kritikou jednoho z největších sovchozů
moderní doby, totiž VZP. Osobně si myslím, že proti VZP je Škoda Plzeň
i Poldi Kladno hadr, ale vraťme se zpět k Harryho mámě. Kubinyi, aniž by
se obtěžoval svolat odborníky, zmapovat stav a hledat kvalifikovanou odpověď
na otázku, zda jsou klícky na lidi zapotřebí nebo ne, podlehl takovému
intenzívnímu tlaku veřejnosti a klece administrativně od stolu zakázal
a bylo to.
Story by nebyla úplná, kdybych nezmínil, jak se Mrs. Rowling dozvěděla.
Mrs Rowling o tom četla v novinách. Kdo by si myslel, že se spisovatelka
trmácela do nějaké léčebny osobně, ten se hluboce mýlí.
Příště, až přijde paní Rowlingová a bude požadovat, aby nemocniční knihovny
vyřadili Karkulku a Budulínka a nahradili je Heormínou a Harrym, Kubinyi
to nejspíš taky zařídí. Je to takový hodný ohebný ministr a udělá, co paní
spisovatelce na očích vidí. Radost by pak paní spisovatelce mohla kalit
pouze skutečnost, že ten poslušný pan ministr rozhoduje pouze nad ústavy
zdravotnickými a nepostihuje tak zařízení mající charakter sociálních.
Myšlení sociálnědemokratických ministrů nápadně připomíná myšlenkové
pochody dělnických kádrů a prezidentů z doby, kdy byl ještě Petr Pithart
svazák. Ti taky rozhodovali bez přemýšlení a bez ohledu na názor odborníků,
protože oni přece věděli všechno nejlíp a dovedli vše správně stranicky
vyřešit jediným pohybem ruky bez ohledu na reálný stav věci. Kubinyi (jak
se to ku*va píše?) tak svým rozhodnutím popřel českou dětskou psychiatrii,
která nemá ve světě až tak špatné renomé.
Vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval v prostředí ne nepodobném tomu,
které paní spisovatelku znepokojilo, mohu něco prozradit. Zavření do klece
není tím jediným, co vás v takovém zařízení může potkat. K dalším populárním
metodám patří přivázání za ruce a nohy k posteli. Tuto formu lehkého SM
nepraktikuje domina v černém latexovém oblečku, ale zdravotní sestra v
oblečku bílém, které už třicátou vteřinu stydne na šatně kafe. Nebo vám
mohou šlehnout nějaké svinstvo, po kterém o sobě dva dny nebudete vědět,
budete jen tiše ležet s otevřenýma očima a slintat, a až se trochu proberete,
tak vám píchnou další a tak kolem dokola až do smrti, což nebude třeba
za tak dlouho, protože tím ležením dojde ke srůstům na plicích a následně
jejich zápalu … prostě je toho víc a klece jsou jen částí toho, na co se
paní spisovatelka měla soustředit. Postřeh paní spisovatelky je tedy správný,
ale jen částečný.
Můj pohled na věc je pravda poněkud ovlivněn tím, že jsem vždy stál
na správné straně klece. Tudíž zvenčí. Jenže my takzvaně normální vně klece
máme jiný pohled na individuální svobody, než ti méně normální uvnitř klecí.
S kombinací tělesného a psychického postižení se pojem individuálních svobod
poněkud redukuje a jejím odstraněním se míra svobod nezvětší. Zato rostou
různá rizika, pro pacienta nebo pro jeho okolí. Jako my všichni, i psychicky
nemocní mívají občas den blbec, během něhož mohou propadnout dost tvrdým
záchvatům agresivity. S tím, jak se nacházejí ve stresujícím prostředí
léčebny, intenzita a frekvence záchvatů nadále roste, tím samozřejmě roste
i represe z okolí, takže to celé připomíná začarovaný kruh. Je pravda,
že podobná zařízení je možno provozovat zcela bez klecí, pak se ovšem říká,
že poměr ošetřujícího personálu k počtu chovanců musí být asi 1:1, což
v praxi znamená, že v každém okamžiku vychází na jednoho ošetřovatele asi
čtyři pacienti a ty stihne uhlídat. Především se zapomnělo na jednu věc.
Hodně rodičů postižených dětí je má doma a stará se o ně s mizivou podporou
státu. Je to z lidského hlediska nejpřijatelnější, nejúčinnější a kromě
toho taky nejlevnější forma péče o postižené, ale stát jí jaksi nehodlá
masivně podporovat, protože komunofašistická myšlenka soustředění neduživců
někam mimo společnost stále ještě žije a troufám si tvrdit, že s působením
hnutí jásavých blbů bude časem silnější.
Paní spisovatelka má tedy pravdu, ale až potud, že jí do toho, co se
u nás děje, je úplné hovno. Možná by se mohla poohlédnout doma v Británii,
co se děje tam. Sem tam bývá na ČT2 k vidění dokument natočený skrytou
kamerou novinářem, který se nechal zaměstnat v psychiatrické léčebně jako
ošetřovatel. Bylo to taky dost hustý.
Přístup paní spisovatelky považuji za krajně nefér. Paní spisovatelka
záměrně zvolila ke svému výpadu dětičky, protože to s každým pohne. To
jsme tady už zažili mockrát. Když v sedmdesátých letech referovala média
o válce ve Vietnamu, ukazovali napalmem popálené dětičky a ne nějakého
gooka z Vietcongu. V listopadu 89 bylo také nutno zmlátit dětičky, aby
se věci daly do pohybu, zatímco série justičních vražd a omylů přes čtyři
desetiletí komunismu jako by ani nebyly. A tak dále, na ilustrativní případy
si jistě každý rád vyvzpomene sám.
Kdyby Mrs. Rowling skutečně měla v úmyslu svým veřejným vlivem pomoci,
musela by se zaměřit na zdravotnictví jako celek. Pak by možná zjistila,
že v přístupu k lidem senilním, po mozkové mrtvici nebo třeba s rakovinou
nebo roztroušenou sklerózou mozkomíšní jsou také nadále používány středověké
metody. Paní Rowling by mohla cosi napsat o katastrofální práci praktických
lékařů na obvodech. Ale to jsou všechno témata, na kterých se nelze uspokojivě
zviditelnit, protože o nich v podstatě nikdo nechce slyšet a tím jsou mediálně
neatraktivní. Jsou nepříjemná a krajně depresivní. Zatímco postižené dětičky
jsou téma pro většinu lidí krajně teoretické, nikdy žádné neviděli a o
to raději o nich hovoří a na verbální rovině by se pro ně přetrhli a zároveň
se tak udělali ve společnosti hezčí.
Takže… když nám, Mrs. Rowling, nehodláte skutečně pomoci, tak vám nezbyde
než odjet zpátky za kanál a řízení našich záležitostí přenechat sice nekompetentní,
ale přesto naší vlastní vládě, a letargickým, ale našim vlastním zodpovědným
institucím.
18.07.2004 D-FENS