Jak jsem hlídal zloděje
Námět: Příběh neobyčejného optimismu
Lokace: Kdesi v hlubokém a nevlídném pohraničí na Česko-Bavorsko-Saském
trojmezí.
Termín: to zůstane tajemstvím loňského léta
Obsazení: Poslední akční hrdina (snad slepou vírou ve spravedlnost
vštípenou mu rodiči)
Bylo nebylo, tedy spíše víc bylo. Za hustým lesem je rybníček Brčálník,
není ani velký, ani malý, no možná se ani tak nejmenuje, ale nebudeme se
přeci tříštit na detailech, ležel kdysi jeden sousedův kravín, u něj přes
pole posed a přes další pole víska zapadlá. Jsem klasik,hlavně po ránu,
i stalo se, že tajemné síly , nedbajíce poledního klidu, mě jaly se rušit
ze zasloužené siesty, prapodivnými zvuky na les tuze nezvyklými až industriálními.
No zkrátka tam nějakej vopruz a kretén trápil flexu.
Chvíli mi trvalo než jsem pojal důvodné podezření, že je „něco asi špatně“.
Většinou slýchávám z lesa něčí enduro, sousedovo Husqarnu nebo jen střelbu.
To jak myslivci snižují své stavy „škodné“ co jim v noci lezou za starou
nebo za těma dcérenkama. A začal jsem hádat podle zvuků, co asi dělá veveruška
s Božkou, nebo BéDéčkem v ruce uprostřed lesů,kde asi sehnala potřebné
štrómy a komu to soudruzi pomůže?
Vzal jsem tedy psa (no takovej ten neohroženej koberečkovej až na piškoty
bezůplatnej přítel člověka - prý je to německý ovčák), nůž (správní a neohrožení
chlapi ho přeci nosí-Rambo, McGywer i Curo Chymenéz), osobně preferuji
takovou tu zubatou věc od rakouského výrobce „plastových pistolek“ a za
doprovodu mé blond občanky a jejího tatíka šel na výlet.
Ohlas byl nečekaný a po vzoru Teleblbíz : “Jedeme na výlet, jedeme na
výlet“. Akorát jsme šli - pěšky. A to co jsem poté spatřil mě dnes s ohledem
na události následující už ani neudivuje. Jakási početnější tlupa OTTO
(O Trochu Tmavší Občani) skákala jak vopice v ZOO Trója po rychle ubívající
a mírně zkorodované ocelové kostře sousedova kravína. Ta rychlost s níž
se bravurně pohybovali, nedbajíce fyzikálních zákonů učeného pana Newtona
(asi o něm nečetli – tím to bude!) mě až udivovala.
Začli cosi halekat, počítám, že se jednalo o vyjmenovaná slova po D
(Dyk, Dylyna, Dýýp Párpl) a taky po P (3,14čo) Č (čů***u) a další,
jejichž význam jsem zcela nepochopil, asi jsem měl opakovat nějakou třídu.
Říká se: "Opakování matka moudrosti" anebo to bylo jinak? Slyšel jsem také
zcela zcestný názor, že poté se jedná o známku demence. Nemohu soudit,
nezbýval čas. Jelikož jsem drzý až vyzývavý a možná až moc zvědavý, chtěl
vědět co tím chtěl jako říct? I odělilo se bojovnější jádro OTTO a stále
platí, že moudřejší ustoupí. Po následném zrychleném přesunu, na
který jsou mé kosti už asi staré něco kristových let a je také pravda,
že sprinty ale vážně nemusím, možná kdysi, v době dávno minulé, kdy jsem
myslel, že přespolní běh ála Zátopek je jediný dokonalý způsob pohybu.
Což může omluvit snad to že jsem nevlastnil kolo ani jiná přibližovala,
natož „certifikát řidičských dovedností“ s kategorií snad celé abecedy.
Jen co jsem popadl dech, zvolil jsem metodu teplého bonzu, to víte hlásit
se to musí.
Po třech telefonátech, kdy jsme si navzájem vysvětlili VO CO GOU,
a že majitele sice znám,ale přestěhoval se a možná se ho dopátrají
pomocí katastrálního - nebo snad katastrofálního úřadu, ale já to
za ně ale FAKT dělat nebudu, protože plním svou občanskou povinost už teď
nad rámec svých povinností.
Zalehl jsem doprostřed louky maskován D3 desert camo zanechajíc
zbytek týmu strategicky v roští a nepřítele na dohled. Teď už vím, že na
dostřel by bylo lepší. Vyčkával jsem příjezdu „Rychlé Roty“. Po pár minutách
se tehdy ještě Nepomáhat a Nechránit dostavili v plném počtu speciální
zásahové brigády = 2 (slovy dvou) členů
.
I začali se se spoluobčany srdečně vítat, ukazovat si navzájem
své legitimace a málem i s jejich pomocí sundávat ze střechy a kufru zcela
přeloženého Fáčka kovové výztuže obřích rozměrů, které nemá ani kámoš
na svém off-Road made in Korea džípu.
Byli důrazně napomenuti, že SPZ jim drobet plandá a že to se přeci nedělá,
že technickou to asi neprojde a možná chtěli vidět i lékárničku. No a tím
to HASLO.
Obě vozidla se vydala k domovu, aby se to jedno druhý den ráno
vrátilo pro sběr- no co kdyby to někdo jiný ukrad. Nepoučen z předchozích
nezdarů ani z krizového vývoje, jsem opět volal, opět navigoval a jen tupě
zíral jak je ta Filcka oproti Fáčku děsně pomalá. Možná jsem měl více sledovat
Auto Moto Revue či jiné periodikum. Asi za to může odpor vzduchu majáčku,
nebo ty kurvy špatný neměly podlahu a nedovoleně si pomáhali k vyšší rychlosti.
Zase NIC.
Přes týden tomu chudákovi hajnýmu zapálili posed, takhle plýtvat benzínem
v době ropné krize. Hasiči se zachovali přesně podle textu jisté kapely,
co moje blondýnka poslouchá s uchem na skříni (pro blonďáky = Kabát). Blbouni
nejapní-i ani špekáčky si nevzali. Tímto bych se rád sousedovi omluvil.
Další víkend byl opět úspěšný. Tentokrát jim Orgán poklepal na rameno
ať ten agregát vypne nebo ať aspoň ztlumí volume. Další den se opět vrátily
pro železnou rudu zpět. Tentokrát jsem jen s dalekohledem sledoval
a málem smíchy i brečel. No to mě POSER voni snad benga píchli.
Musel jsem uznat, že OTTO je patrně zákeřná teroristická skupina
a že sousedovi ten kravín už asi neohlídám.
Aluminium toť správný hnací motor této doby.
Rychlost jeho zcizení se rovná skoro té světelné. Pan Mach by se jistě
podivil nad pomalostí jeho veličiny marně se snažící dostihnout velkou
tlakovou vlnu, ten velký třesk, šířící se vzduchem za ujíždějící kárkou
vrchovatě naloženou kovovým šrotem. Kdo to nezažil, neuvěří.
Možná by se podivila i paní Šebestová, kdyby si nepodvrkla kotník po
čerstvé, prázdnotou zející, černé díře, tam kde předtím býval poklop smradlavého
kanálu.
Určitě by se podivil i pes Jonatán, kdyby si ho před pár dny nespletli
vietnamští sousedé s Bóbiká.
Já nejíst pes - pes nosit smůla.
To víte pohraničí byl vždy drsný a nehostinný kraj.
Ale to už jsem moc odbočil od vzácného prvku Mendělejevovi periodické
tabulky získaného z rudy Bauxitu.
Kamarád, říkejme mu pracovně tak, jak ho oslovuje jeho hrdý otec: „co
zas ten můj OSLOID provedl“ měl jeden týden zbrusu nové disky kol
z ultralehkých vzácných slitin značky Ronal, než, asi omylem, zaparkoval
na jednu noc v Plzni Borech (nebyla tam věznice?). Jejich lesk musel být
fascinující. I stalo se opravdu nečekané a jeho František Ford se ocitl
zcela znenadání a nepochopitelně na cihlách. To opravdu nasere! Navrhoval
jsem zavolat Foxe Muldera a Dejnu Scullyovou, ale měli moc práce s odchytem
jiné dravé zvěře z vesmíru. Musela mu stačit naše slavná Pomáhat a…… však
vy víte.
I mě přešel smích, když jsem po cestě do práce na poslední chvíli uzřel
díry snad větší než je Bruntál. (rád bych se jeho obyvatelům omluvil,oni
za to nemohou,ta díra byla fakt velká)
Ještě, že mountain bicykl má až na výjimky nižší rychlost. Nejsem žádný
Lance Armstrong a tak rychlostní limity překračuji jen v obci z kopce a
to ještě musí foukat ale opravdu silný vítr. Přesto jsem kličkoval víc
než Anakin v Hvězdných Válkách, když se z černo-černé temné a děsivé tmy
v 5:35, i přes mou šílenou snahu to tu aspoň trošku rozsvítit, pomocí Super
High-Tech LED světýlek v počtu větším něž jich má Vánoční stromeček a UFO
dohromady vynořil OTTO. (O Trochu Tmavší Občan).
Na kole snad ještě po Hitlerovi, bez světel a předepsané výbavy, s kárkou
a špatným směru, tedy pokud nejsme v Anglii, na zeměpis jsem chyběl, a
totálně... jak zákon káže, pod obraz zhulákanej snad palivem z tryskáčů.
Osvětlení na baterie neměl asi z důvodu, že volovo se snad hodí k mechanické
přeměně na atomy zlata lépe než žlutavá měď, jejíž cena zrovna ve sběrných
surovostech dosáhla astronomických výšin.
To už mě nenasralo ani těch 11 Vietnamců, co šly hned za ním po
bílý čáře rychlého pruhu podél středového GREENU. Asi hráli golf.
Pár hodin jsem ještě rozdýchával pohotové reakce telefonistky PČR. Asi
neměla náladu na mé vtipy o ohrožení silničního provozu, tak brzy po ránu.
Moje drahá polovička také moc nevěřila, že prý přeháním a mystifikuji.
Jen ale do chvíle, kdy na sedadle smrti, jela autem druhý den se mnou.
Tolik hovězího skotu a jiného dobytka co jsme potkali na silnici,bys
jen stěží na pastvě našel.
Humor jí došel,až když šla s konzolí od záclon ze slitiny lehkých kovů
ke kontíku. Že prý ji tam vopruzoval nějakej Bezdík, jestli nebude
další matroš. Než šla s tou druhou várkou, tak ta první byla pryč
i s novým majitelem. Nepočkal. Musím zdůraznit, že to máme k popelnicím
strašně daleko, celých deset metrů.
A jak to bylo dál? Ocelové rohože drží na svém místě pevně koutový svár,
kanál smrdí dál přikryt bezcennou atrapou víka, sousedi si zvykli a Jonatána
už asi nikdo nenajde.
Dalo by se říct, že vše dobře dopadlo. Jako v pohádce.
9.2.2009 Medvídek