Znám pár lidí, co se zcvokli. Jen tak, bez nějaké příčiny.
Jeden známý se ráno probudil. Cítil se naprosto dokonale. Vysvlékl se
do naha, odešel na zahradu své řadovky, běhal po ní nahý a vyřvával, že
„vlaky jedou“. Pak vzal ze sousední zahrady psa, podřezal ho a jeho krví
na bílou omítku maloval hákové kříže. Přijela policie a odvezla ho rovnou
do cvokhauzu. Diagnóza: schizofrenie. Invalidní důchod. Celý svět se zhroutil.
Nedostudoval. Rok v léčebně. Propuštění domů. Teď raději nevychází z domu
a bojí se sám sebe. Epilog: Sousedka se soudila o psa. Soud zcela správně
řekl, že pachatel nemohl svůj čin ovlivnit. Tak jeho matce alespoň propíchla
u auta pneumatiku.
O ulici vedle bydlí jeden chlap. Je mu čtyřicet. Z domu moc nevychází
a když už vyjde, tak se třeba týden nevrátí. Tenhle chlap kdysi pracoval
někde u speciálních složek ministerstva vnitra. Nevím u jakých, prý je
jich víc. Jednoho dne nepřišel do práce. Nebral telefony. Zmizel. Nastalo
velké haló a mezinárodní zatykač. BISka se mohla zbláznit. Prostě kovbojka.
Hledali ho všude. Pod svícnem je největší tma, až po třech dnech je napadlo
podívat se k němu domů. Ležel tam v posteli a četl si knížku. Když mu řekli,
aby vstal, tak odpověděl, že se mu nechce. Ani nezvýšil hlas, řekl to naprosto
flegmaticky.
U šéfa na koberečku: „Proč jste nepřišel do práce?“ „Hrozně
se mi nechtělo. Ani vstát z postele se mi nechtělo.“ „To jste ten týden
jenom ležel v posteli?“ „Jo.“ „A co jste třeba jedl?“ „Brambůrky.“
Následovala žaloba a právník dotyčnému poradil, aby šel k psychiatrovi.
Diagnóza: deprese.
Zproštění viny, léčba.
Tento chlap zase zmizel. Rodina ho hledala všude možně. Nakonec jim
zavolal. Seděl špinavý, unavený a ožralý v jedné malé vesnici. „Kde jsi
byl tak dlouho?“ „Chlastal jsem.“ „Celej týden?“ „Jo.“ „A kde jsi spal?“
„Nespal jsem.“
Znovu psychiatr a diagnóza opravena: bipolární porucha neboli maniodepresivní
psychóza.
Léky drží nemoc na uzdě, občas ale, zejména během manické fáze, selžou
a tento chlap někam zase zmizí. Většinou chlastat nebo na výlet do cizí
země. Má kvůli tomu problémy v rodině, partnerských vztazích, práci....
do konce života prokletý člověk.
A důvod proč to vyprávím?
Chtěl bych vyzdvihnout důležitost psychiatrie. Také bych vás chtěl
přesvědčit, aby jste si přestali dělat srandu z psychiatrických pacientů.
Dříve se lidé smáli těm, co jim chyběla noha. Dneska s nimi soucítíme. Ale
smějeme se cvokům.
Na obou věcích není nic vtipného.
A taky chci říct: Stejně jako jste teď tělesně zdraví a zítra můžete
mít rakovinu, tak dneska jste psychicky oukej a zítra budete třeba... běhat
nazí po zahradě a křičet „vlaky jedou.“
Příběh člověka mě blízkému
Toto je příběh mého bratrance. Říkejme mu třeba Tomáš.
Kdy to přesně začalo, to nevím. Jeho psychická porucha se rodila postupně.
Plně propukla ve druháku na vejšce. A mělo to katastrofální následky. Vyhodili
ho ze školy. Rozešla se s ním přítelkyně. Rozkol s rodinou dosáhl takové
velikosti, že už ani nejezdil domů.
Jednoho dne prostě vstal. V osm ráno, je to skřivan, ať šel spát kdy
chtěl, tak vždycky vstal v osm. Vstal vedle své přítelkyně. Najednou ho
napadlo, že ona ho už nemiluje a nemohl se toho zbavit. Přitom neměl jediný
důvod si to myslet. Pak ho napadlo, že svět je jedna velká přetvářka a
že v tom nejde vydržet. Pořádně ho to podráždilo.
Šel si udělat snídani. Do mysli se mu vkradlo, že až dokonce života
si bude muset dělat snídaně. Pořád dokola. Nekonečně dlouho, neustálý koloběh
stereotypu. Z toho se mu udělalo zle. Bušilo mu srdce a nemohl popadnout
dech. Jedl snídani a vzbudila se jeho přítelkyně. Mňoukla na něj „dobré
ráno.“ Byl v té chvíli tak vzteklý, že řekl, „aby bylo.“
Odešla do koupelny. On seděl na židli a ruce se mu třásly, jak to v něm
pružilo. Přednášku měl až v jedenáct, tak si jen tak surfoval na netu. Ale
nedokázal přečíst ani jeden článek. Napadlo ho, že svět je přehlcen informacemi
a vyděsilo ho to.
Vrátila se z koupelny. „Který přednášky vůbec dneska máš?“
Nechtěl ji odpovědět. Chtěl na ni řvát, že je čubka, protože ho nemiluje
a že je součástí té přetvářky všude kolem. Potlačil to v sobě, zamumlal
„nevim“ a vypadl pryč. Vyvrcholilo to až ve škole, kde se zamkl na záchodě,
byl stočený do klubíčka a řval hrůzou. Bylo to, jako kdyby se ho dotýkal
samotný Satan, všechny věci pozbyly smyslu a zbytek života už mělo být
už jenom čisté utrpení.
Pak to skončilo. Byl už klidný, se cítil nesmírně unavený. Divil se,
co se to stalo.
Když se to několikrát opakovalo, šel k psychologovi, který měl smlouvu
s jeho univerzitou. Ten si s ním promluvil a vynesl diagnózu: „generalizovaná
úzkostná porucha.“ a dal mu kontakt na psychiatra. Tom si na internetu
našel, co je to ta „generalizovaná“. Řekl si, že to zvládne svou vůlí.
Že to vymizí samo od sebe, stačí se tomu jenom nepoddávat. Na toho psychiatra
se vykašlal. Nechtěl přece patřit mezi cvoky, že jo.
Důležitá věc:
Svou psychickou poruchu nebo nemoc nikdy nepřemůžete sami. Potřebujete
odbornou pomoc. A je úplně jedno, že si myslíte opak.
Jeden člověk mi řekl: „Období mezi tím, kdy porucha vypukne a kdy
se konečně odhodláš vyhledat odbornou pomoc, nazývám ztracený čas. Jenom
stojíš na místě a divíš se, co se kolem děje.“
To je naprosto přesné. Tomův „ztracený čas“ trval jeden rok. Destruktivní
rok. Intenzity „úzkostných atak“ se zvyšovaly a frekvence taktéž. Stalo
se z něj podivné individuum chodící ve dvou bundách, protože mu byla neustále
zima. Ne objektivně, ale subjektivně. Přibral deset kilo, protože naplněný
žaludek uklidňuje. Sexuální výkonnost poklesla. S přítelkyní už ani vůbec
nedokázal mluvit. Nic ho nebavilo, byl nejraději sám. Neustále ho ovládal
šílený strach z čehokoliv. A strach indikoval obrovskou podrážděnost.
Přítelkyně mu řekla, že se hrozně změnil a opustila ho. Nedokázal dostát
svým povinnostem ve škole a následoval vyhazov. S rodiči se tak pohádal,
že se potom raději doma ani neukázal. Neustálý iracionální stres tělo vysiloval.
Chodil spát v osm večer a vstával ve dvanáct hodin druhý den, přesto byl
nesmírně unavený. Začal taky šíleně chlastat. Klid, jaký se dostaví po
pátém pivu je k nezaplacení. Tři měsíce si vůbec nic nepamatoval. Nemyl
se, nepral si oblečení, jedl jenom jídlo, které si nemusel připravovat.
Byl nesmírně nešťastný, plný strachu, úzkosti a neustále unavený.
Šáhl si až na úplné dno.
Když cosi hledal, tak našel vizitku psychologa. Zavolal mu. Přišel k němu.
„Co vás trápí?“ zeptal se psycholog.
„Já už ani nevím,“ odpověděl Tomáš.
„Zkuste to popsat.“
„Já nic nevím. Já už nic nevím.“
Psycholog ho poslal k psychiatrovi podruhé. Tentokrát Tomáš šel.
Bylo to, jako kdyby po dlouhé noci plné nočních můr vysvitlo slunce.
To, že by to mohlo skončit, ho naplnilo energií, dodalo mu radost, takže
k psychiatrovi šel už s daleko optimističtější náladou.
Napsal mu léky, objednal ho na psychoterapii.
Nebylo to hned, trvalo mu to další rok, ale vyléčil se. Sice občas
se nějaká ataka ukáže, ale na tu už má léky.
Na školu ho vzali zpátky.
Happy ending.
Účelem tohoto článku není vzbudit lítost nad něčí osobou. Účelem tohoto
článku je apelovat na lidi s problémy, aby se nebáli navštívit psychiatrii.
Neboť i mezi čtenáři dfens.cz můžou být lidé trpící psychickou poruchou,
či problémy. A tím, že nevyhledají odbornou pomoc, jenom škodí sami sobě
i svému okolí.
Část I.
Cítím se blbě
Tuto část si dovolím rozdělit na dvě podčásti.
A) Cítím se blbě/ jsem neustále nasraný či unavený a nevím proč.
Když budete mít často tyto pocity, tak pravděpodobně půjdete k obvoďákovi
udělat si nějaké testy. Na krev, na jaterní enzymy atd. Když se nic nezjistí,
tak navštívíte pár odborníků. Ti vám řeknou, že jste zdraví. Nebo vám zjistí
mírné odchylky, ale rezolutně prohlásí, že to nemůže mít žádný vliv na
váš život.
Vy se naserete a začnete prohlašovat, že všichni doktoři jsou debilové.
Začnete se samoléčit, vyhledávat různé bylinkáře...a bum, najednou je z vás
cvok, akorát o tom nevíte. Daleko lepší je, když se rozhodnete objednat
k psychiatrovi. Žádné peníze to nestojí, jenom tu hodinu času. Psychiatr
může během půlroku vyřešit problém, který by vás mohl trápit do konce života.
Neboť hlavním problémem psychické nemoci je to, že si ji neuvědomujeme.
B) Cítím se blbě/ jsem neustále nasraný a unavený a vím proč.
Pokud vás tento pocit vážně omezuje ve vašem životě (třeba už vůbec
nemáte chuť jít do práce, protože je to tam samý kretén) tak jděte k obvoďákovi.
Ten vám doporučí nějakou psychoterapii.
Část II.
První kontakt
K psychiatrovi se můžete dostat dvěma způsoby – buď se objednáte sami
nebo vás objedná obvoďák. Vezmeme si to krok po kroku.
Vejdete do čekárny. Tam už sedí několik lidí. Vypadají úplně stejně
jako vy, někteří se mírně usmívají, jiní mají ztuchlý ksicht, prostě obyčejná
čekárna. Téměř vždycky je tam nějaký starý děda s někým ze své rodiny. Potřebují
posudek na zbavení svéprávnosti. Někdy se tam objeví i nějaký velmi narušený
člověk. Většinou silně vzlyká a brečí. To by vás nemělo vyděsit, tito lidé
nejsou nebezpeční a nejlepší je, když si jich nebudete vůbec všímat, protože
to oni přesně chtějí. Zavolá vás sestřička, opíše si údaje z vaší karty
zdravotní pojišťovny a založí pro vás spis v kartotéce. Nemusíte se bát,
tato kartotéka není s ničím propojena, ani jiný psychiatr neví, že se léčíte.
Pak vás sestřička pošle do ordinace. Tam už čeká doktor – psychiatr. Má
bílý plášť a bílou ordinaci, jako každý jiný doktor. Mezi váma a ním je
stůl, sednete si na židli a on se vás laskavým hlasem zeptá, co vás trápí.
Vy mu to popíšete a on se rozhodne, co s vámi. Buď vám napíše léky nebo
vás odešle na psychoterapii anebo oboje. Když se před ním zhroutíte a nedokáže
říct ani slovo, tak vám podá kapesník, napíše vám nějaká slabá antidepresiva,
ty vás srovnají a za měsíc přijdete znovu. Každopádně, když už tam přijdete,
tak gratuluji. Chce to totiž spoustu odvahy a vůle jít svůj problém řešit.
Část III.
Léčba
A) Léky
Léky nemění osobnost pacienta. A ještě jednou, pro ty, co neumí číst:
Léky nemění osobnost pacienta. A druhá věc: Na moderních lécích nevzniká
závislost. To, že vaše babička brala diazepam a že z toho byla docela v prdeli
je dnes, v 21. století, argument s nulovou hodnotou.
Antidepresiv není třeba se bát. Nevěřte internetovým fórum a televizním
dramatům.
Antidepresiva se neužívají jenom na léčbu depresí, ale také na léčbu
úzkostí a celkové zklidnění.
Trvá docela dlouho než začnou účinkovat, je to měsíc až půlroku. Nedá
se to odhadnout.
Nepředstavujte si, že po moderních antidepresivech budete nějak v rauši
nebo se cítit šťastní. Jenom zmizí vaše únava, neurózy a vnitřní tenze.
Stane se z vás normální člověk, nic víc. Na léčbu úzkostí se ještě používají
anxiolytika Účinkují tak asi po patnácti minutách. Jenom vás uklidní, nic
víc. Normální člověk po nich hned usne. Člověk s úzkostí se zklidní. Tyto
léky se například dávají i lidem na předoperačním. Aby se lidi tak nestresovali.
Antidepresiva působí stejně jako prášky na spaní. Hned po nich vytuhnete,
proto se také berou večer.
Braní antidepresiv je zpočátku nepříjemné. Není to zas tak hrozné, ale
nepříjemné to je. Jste přes den ospalí, máte zácpu, bolí vás hlava, kvůli
zduření sliznic máte nos plný soplu. V noci vás budí žízeň. Vedlejší účinky
zmizí po týdnu či měsíci. Co se týče alkoholu - pít na antidepresiva můžete.
Ale po jednom pivu jste už řádně namazaní, po druhém je vám zle a když
si dáte čtyři, tak druhý den se cítíte jako kdybyste vypili piv deset a
míchali přitom zelenou s rumem.
Daleko intenzivněji na vás také bude působit káva. Až antidepresiva
zaberou, to poznáte nejen tak, že se cítíte daleko líp a lépe fungujete
snad ve všem, ale i podle snů. Sny po antidepresivech jsou hodně živé,
tak moc, že si z nich pamatujete i hmatové a čichové dojmy.
B) Psychoterapie
Pokud jsou vaše obtíže složitější, tak vám k antidepresivům ještě přibude
terapie. Ovšem terapii můžete podstoupit rovnou bez psychiatra, stačí doporučení
obvoďáka. Nebo si to můžete zaplatit z vlastní kapsy. Psychoterapie je zpravidla
jednou týdně, dvě hodiny v kuse. V místnosti jste vy a klinický psycholog.
Existuje nespočet terapií, psychoanalýza, hypnóza, relaxační terapie,
skupinová terapie, je jich spoustu. Tom pravidelně podstupoval hypnózy.
Osobně jsem k různým psychologickým fíglům skeptický, k hypnózám také, hlavní
hodnotu jsem viděl v tom, že se Tom mohl vymluvit a že se postupně dostali
k různým životním problémům a nalézali jejich řešení.
Psycholog či psycholožka je obecně milý člověk, někdy až přesmíru. Můžete
s ním mluvit o všem a nebude se vám vysmívat ani dělat morální soudy. Bude
se vás snažit pochopit. A taky mu nemusíte říkat vůbec nic. Je na něm,
aby si vybudoval vaši důvěru. Také na vás bude aplikovat tu psychologickou
školu, ve kterou nejvíce věří. Pokud se vám to nelíbí, řekněte mu to, on
se neurazí. Buď změní přístup nebo vás pošle k někomu jinému.
Část IV.
Co dál?
Bylo by naivní si myslet, že léky a terapie zmůžou všechno. Ve skutečnosti
to závisí na vás.
Léky vás srovnají, terapie postaví na nohy. Ale jakmile propadnete
depresi typu já se z toho nevyléčím nikdy nebo už mi zase buší srdce, to
mi zase přijde ataka proboha! tak vám to začíná nanovo. Musíte být silní.
Bojovat se svým démonem na zemi, ve vzduchu a na moři a musíte pevně věřit
ve své vítězství. Jakmile zakolísáte, démon vás začne znovu požírat. Znám
i lidi, co říkají já nemůžu dělat tohle a tohle,protože mám deprese. To
je špatně.
Musíte bojovat, do prdele!
Závěrem
Ve středověku nebyla rýma nemoc. Ani chřipka. Nemocí bylo to, že jste
nedokázali ráno vstát z postele. Mor, neštovice atd. Naši předci si neuvědomovali,
že přeléčená chřipka se může vrátit v daleko silnější podobě a zabít nás.
Dnes si to uvědomujeme a když přijdeme k lékaři se slabou rýmou, tak nás
nevyhodí, naopak nás pochválí, že jsem nic nepodcenili.
To samé pro vás udělá i psychiatr. Nevidím důvod, proč by nemocí duše
mělo být početně méně než nemocí těla.
Bratislavský masakr nemusel vůbec proběhnout, kdyby bylo společensky
normální odevzdat svou duši odborníkovi
Ale než bychom šli k psychiatrovi, tak si své nemoci, poruchy neurózy
v sobě hýčkáme a ony rostou a jednoho dne nás sežerou.
NENÍ OSTUDA JÍT K PSYCHIATROVI.
(Jak někteří snad pochopili, hlavním tématem článku jsou nemoci z úzkostného
okruhu. Jak se léčí bipolární porucha nebo schizofrenie, autor netuší.
. Kdo by se chtěl o úzkostných poruchách dozvědět víc, tak lze doporučit
výbornou knihu „Když úzkost bolí“ Jeronýma Jeníčka, elitního novináře,
který svou bitvu s nemocí vyhrál)
19.09.2010 Pravylevak