Článek nazvaný Očima
dálničního piráta a uplynulý víkend, při kterém jsem najezdil něco
přes 500km mě přivedl k tomu napsat tenhle článek. Článek bude především
o chování na silnicích, o řidičských kvalitách a o vzájemné toleranci,
nebo spíše netoleranci.
Vincenzo - aktivní řidič, odježděno cca 220 000km na všech myslitelných
autech do 3,5 tuny. Pro obrázek - 20 000km s mikrobusem (Vito, Transit)
8+1 - řidič průvodce. 30 000km na MB Sprinter 308 (maxi) - projel jsem
se zbožím celou republiku včetně denních jízd po D1. Dobrých pár tisíc
ve službách pánů Daelsyho, Hillbloma a Lynna. Přičteme k tomu pár tisíc
na Opel Omega MV6 - 6 válců, cca 250k, ? N.m.???. Modří vědí. 70 000km
se Š130. 30 000km s MB124 / 230E. 25 000km s Lantrou 1.8GT 130k, 165 N.m..
Podíval jsem se i za hranice - Rakousko, Německo, Slovinsko, Chorvatsko,
Polsko. A mohl bych pokračovat. Momentálně provozuju Thalii 1,4 75k, 114
N.m., 8-ventil, 7700km.
Já sám jezdím svižně. Thalia mi bez potíží dovolí cestovat po dálnici
160-180kmh (všechny rychlosti uvádím dle tachometru). Po okreskách jezdím
kolem 110kmh. Ve městech a obcích vesměs dodržuju 60kmh, jezdím podle citu,
někdy pomalejc, někdy rychlejc. Na každej pád se nerad v autě mlátím jako
hadrová panenka, takže jezdím plynule.
Možná mě zařadíte mezi dálniční piráty popsaný ve výše zmíněným článku,
ale to je mi tak nějak buřt. Málokdy opustím levý pruh a jezdím nad limit,
ale nelepím se na zadek přede mnou jedoucím autům. Nechám si odstup 20-30m,
pustím levý blinkr a nemám problém jet za ním kilometr třeba 120kmh. Když
má vpravo dostatek místa a vrátí se, stoupám zpět na svých 160-170kmh.
Zrcátka si hlídám a jakmile vidím někoho evidentně rychlejšího, snažím
se uklidit tak rychle jak to jde, ale bez vyvolávání zbytečnýho chaosu
okolo.
Ignoruju spěchálky - a v tom se ztotožňuju s D-Fensem, největší procento
jsou O1, v poslední době i O2 - který maj ve zvyku se nalepit ve zmíněný
rychlosti na zadek, tak že není v zrcátku vidět maska a blikají nebo i
troubí. To jestli je vpravo místo nebo není - neřešej, tak na ně prostě
dlabu. Jenom pustím pravej blinkr na znamení že o nich vím. A protože v
té rychlosti odmítám brzdit - s tunou a půl naštvanýho a nevypočitatelného
železa za zády se to rovná sebevraždě - čekám, až v pravém pruhu bude dostatečná
mezera, abych se moh bezpečně zařadit do pravýho pruhu. Na silnici pořád
vládne fyzika a tu nepřeveze sebelíp načipovaná raketa nebo hrdinský sebevědomí.
Navíc pokud jedu 40-50+ nad limit, jede stejně on a oba porušujeme zakon,
tzn. oba bychom měli ctít nepsaný zásady bezpečný rychlý jízdy a ne aby
si jeden hrál na školitele a pána silnic.
Filozofii těchle spěchálků nechápu - jak mám se mam bezpečně uklidit
ve 170kmh, když mi visí 2-3m za zadkem? Vysoká rychlost je o vzájemným
respektu, a já kvůli těmhle magorům nechci přijít o krk.
Většinový příznaky spěchálků jsou nadměrný brzdění a následná akcelerace
- jede na doraz k před ním jedoucímu autu, potom jde na brzdy protože je
moc blízko, aby následně akceleroval a znovu si to celý x-krát zopakoval.
Přitom brzdnej účinek samotnýho motoru v takhle vysokejch rychlostech,
spolu s přiměřeným odhadem vzdálenosti bohatě stačí na korigování vzdálenosti
mezi autama jen prací s plynem - sám tuhle metodu využívám a podařilo se
mi celkem slušně snížit spotřebu ve vysokejch rychlostech.
Klidně mě sperte, je mi to jedno, ale radši cestuju 160kmh a plně se
soustředím, než se poflakovat únavných a nudných 120kmh, při kterých se
moje koncentrace rozplývá do neznáma. A pokud se pravý pruh táhne 100 -
120kmh a levý 140 - 160kmh, vybírám si levý. A když dodržuju všechno co
jsem popsal výše, pro všechny ostatní na dálnici jsem jen stříbrnej rendl,
kterej se prohnal rychlejc než se smí. Ale nikdo kvůli mě netroubí a nemusí
brzdit. Teda kromě spěchálků, který si za volantem načipovanejch superraket
honěj ego a kterejm jsou absolutně cizí zásady slušnýho a bezpečnýho chování
za volantem. Navíc při stabilní jízdě vyšší rychlostí se spotřeba benzínu
ustálí na poměrně konstatní hodnotě - a naopak při neustálém přejíždění,
akceleraci a následné deceleraci je ekonomika provozu neúnosná. A pak,
nebaví mě motat se neustále z pruhu do pruhu. A když to auto motoricky
i podvozkově stíhá - tak proč to nevyužít?
Úplně jinde jsou HTP/P přibližovadla.
Kočí škodováckých kruciálněsupermegabožálněpyramidálních povozů
bičujou stádo svých 60 poníků až na krev, ve 140-150kmh, když pomalu stoupám
se můžou zbláznit jak jedu pomalu. Pouštím je okamžitě před sebe, jakmile
to podmínky dovolí, potom se řadím zpátky do levýho a dál stoupám. Ve 160+
(osobně nechápu jak dokážou tyhle nízkoobjemový tříválcový parodie na motor
rozhýbat auto na takovouhle rychlost) začínaj MB-3V ztrácet dech, pak stačí
mírnej stoupák a skončí.
Naopak šoféři luxusních a drahejch přibližovadel jsou většinou v pohodě
- nechají si odstup, pustí levý blinkr a počkají až uhnu. A v rychlostech
200+ stačí včas sundat nohu z plynu a nemusíte se dotknout brzdy. A pak
se jen převalí kolem a často i zamrkáním poděkujou. Stejně jako když jsem
jezdil s Korejcem 200+. Prostě stačí neprudit, s lidma jako já se nechá
domluvit.
A teď pár postřehů z uplynulejch 500km.
Postřeh č.1: Řidičum je "šumák", co se kolem nich děje.
Jedinej cíl je jet co nejrychlejc, bez ohledu na ostatní, uvedu na příkladu
páteční ranní cesty do práce - 7:45, najíždím na jižní spojku na Spořilově,
řadím se do prostředního pruhu, rychlost kolem 100 kmh.
Zádrhel číslo jedna - zůžení do dvou pruhů před Lanovým mostem. Na okruhu
je limit 80kmh, na mostě samotným 60kmh. Nějakej smysl to mít bude, je
to tam poměrně úzký. V levým pruhu, který se postupne zavírá a přechází
do prostředního, jinak levýho na mostě, se hrne dopředu stříbrnej MB S500,
pražská RZ. Jedu v prostředním pruhu, v želvím poklusu se šinoucí, ale
neustále se pohybující koloně - rychlost kolem 30kmh. Mercedes se přihrne
až k mostu, přesně k místu kde se to zavírá na dva pruhy, najede na úsek
s vodorovným dopravním značením, který označuje sbíhání pruhů a zastaví
se. Pak strčí do kolony čumák a donutí jednoho nešťastníka zastavit. V
tu chvíli jde na brzdy celá kolona, dlouhá možná kilometr. Určitě byl děsně
spokojenej, jak s těma sockama, který nemaj na pořádný auto vyjebal. Vraždil
bych.
Zádrhel číslo dvě: štěrboholská radiála kolem Europarku. U sjezdu na
Štěrboholy denní úkaz - auto se přihrne těsně ke sjezdu, protože pan někdo
přece nebude čekat v půlkilometrový frontě. Takže vznikne následující situace:
Pravej pruh už stojí - tvoří se kolona ze samotnýho odbočovacího pruhu.
Pan Rychlej kolonu objede, zařadí se zpátky do pravýho, zastaví těsně u
sjezdu a snaží se vmáčknout do kolony. Pak vznikne velmi výživnej guláš
- auta zmateně přejížděj z pruhu do pruhu, dokud někdo tomu idiotovi neudělá
místo a může se zařadit. Jenže projíždějící auta musej zpomalit, něco jako
bezpečná vzdálenost se u nás nenosí, takže šoféři, který si nenechaj rozumnej
odstup, zastavěj na nulu a začne se tvořit kolona. Kvůli jednomu jedinýmu
volovi.
Zádrhel číslo tři: Hnedka jak se vymotáme z týhle šlamastiky, je zaděláno
na další. Tentokrát je připojovací pruh ze Štěrbohol směrem na M.B. a H.K..
Moje rychlost v koloně (rozestupy cca 20m, nic moc) v levým pruhu 110kmh
(speed limit 80kmh), pravej pruh, souběžně vedoucí s připojovacím, je volnej.
Proč asi, že jo. V připojovacím pruhu je šňůra aut, nabíraj rychlost, blikaj
a chystaj se zařadit do pravýho. Osobáky, dodávka, tirák. Když podjíždíme
most, myškou se za mnou objeví bílá Marea Combi s pražskou RZ. Vteřinu
mi visí za zadkem, problikne mě a hnedka začne předjíždět. Tenhle guláš
je o něco ostřejší - speciální 30-tunová přísada v režimu nouzovýho brzdění
tomu dává skutečně grády. Spotřeba pracího prášku musí po takových dnech
rapidně vzrůstat.
Města a obce jsou kapitola sama pro sebe. Jezdím trasu Praha - M.B -
Sobotka - Jičín - Úlibice - Hořice. 120km, průměrný čas 1h 15min. Na trase
je kolem 20 obcí, měst, vesniček. Jezdím přes ně cca 60kmh, pracuju v továrně
která vyrábí tachometry a vím něco o tolerancích, policajtovi s radarem
to ukáže 54-55 kmh a nemůže vám říct ani Ň. Průjezd přes vesnice - k vesnici
dojíždím se zařazeným kvaltem a nechávám rychlost samovolně klesat. U značky
počátek obce podřadím a udržuji stabilních 60kmh. Když mám na dohled značku
konec obce, podle situace postupne zrychluju a z vesnice vyjíždím 70-80kmh.
V obci se předpis dodrží, nemusíte nijak zběsile brzdit a policajt vůbec
nemá důvod vás stavět. A vy se můžete v klidu věnovat studiu psychopatickýho
chování ostatních kočích, jako na potvoru nejčastějc Octavií a Passatů.
Černej Passat, černý skla, černej kouř z výfucku, pražská RZ, 2A5 xxxx,
zbytek jsem bohužel nechytil. Předjížděl do malýho kopečka těsně před vjezdem
do obce Konecchlumí. Ten kopeček je térénní převýšení cca 3-4m s poměrně
ostrým zlomem - hodně zrádný místo. Je to takovej hup, když si to dáte
moc rychle, zvedne se vám kufr. Celý jsem to sledoval s odstupem asi 50
metrů a kdyby ten chlapík v protisměru i předjížděnej dost ostrým manévrem
neuhnuli, lítalo by po polích možná 5 tun železa.
Předjíždění kolony o deseti a nejlíp ještě víc autech, šinoucí se šedesátkou
v obci, je nepsaný pravidlo. Nedělní návrat z chalupy do prahy - obec Židněvěs
před Mladou Boleslaví. Plně naložená bílá O1 TDI s hradeckou RZ, manželka
a děti v sedačkách na palubě. Byl jsem účastníkem lokálního cannonballu.
Měl přibližně stejnej efekt, jako povečeřet ostravskou sekanou zakoupenou
v Tetter city Meinl Einkaufzentrum. Když ten rychlík ve stovce zjistil,
že Karosa v protisměru si nehodlá dát pauzu na kafe v zahradě vedle silnice,
snažil se uklidit zpátky. Nejdřív na sebe upozornil troubením a pak si
našel oběť - zelenýho Formana, chudák málem skončil v pangejtu. Nasurovo
na něj najel a málem ho vytlačil ze silnice. Je fakt ze mu nic jinýho nezbejvalo,
doleva to nešlo, před sebou karosa, to je pak tezky. Já jsem byl třetí
za formanem a i když jsem čekal že se bude brzdit, měl jsem co dělat abych
to zastavil a děkoval bohu že nemám ABS. Trvalo to možná vteřinu, ale za
tu dobu se mi na zádech stala z trička mokrá utěrka. Nato s patřičným kouřovým
efektem pokračoval v cannonballu.
Příznivcům motorek bude něco říkat závod "300 zatáček Gustava Havla",
každoročně pořádanej v květnu v Hořicích v Podkrkonoší. Jede se zčásti
ve měste, zčásti po silnici vedoucí lesem. Pro nezasvěcený - celoročně
je to veřejná silnice, pouze na jeden víkend v roce se část uzavře, včetně
části města a stane se z toho závodní okruh. Bariéry z pneumatik, baráky
obalený pytlema, dva dny kvílení vysokootáčkovejch pil. V sobotu jsem 3x
absolvoval trasu, vedoucí zčásti po "závodním okruhu". Znám na něm každou
zatáčku a každej šutr, dokázal bych ho namalovat zpaměti. Vozil jsem stavební
materiál, z chalupy k příbuzným prázdný, od příbuzných na chalupu o 400kg
těžší. Trasa měřila 22km. Při jedný zpáteční cestě - byl jsem prázdnej
- mě na jedný táhlý rovince ve městě, vedoucí do kopečka, předjel Golf
IV. Moh jet kolem 100kmh proti mým 60kmh. U značky konec obce jsem se rozhodl
rozproudit si adrenalin a "dát si to ostře". Tenle úmysl se odebral do
pekel za první zatáčkou. Golf má slušnej podvozek, je to radost si to s
nim dávat, ale šofér - hrdina ve městě, se tady změnil v kočího podělaný
hromady plechu. V místech, pokud je tam prázdno, a prázdno bylo, kde si
zkracuju zatáčky a držím auto na hraně, vychutnávám si přetížení a rychlý
výjezdy v rychlostech 90+, Golf jel možná 50kmh, přitom 70km rychlost je
naprosto bezpečná. Šinul se jak minovým polem. Silnice byla suchá, bez
bordelu, viditelnost perfektní.
Pro ty co by me chtěli kamenovat jako nezodpovědnýho dobytka - trasa
vede přes les s hodně vysokejma stromama, znám na tý silnici každej metr,
přes les vidíte do zatáček, pokud vidím že se blíží auto, dávám se do klidu
- mohl bych jet i tak ostře, já osobně bych tu situaci nejspíš ustál, ale
na silnici neznám nic nebezpečnějšího než vylekanej a zmatkující šofér.
Na každej pád to není o tom, že tam měl jet stejně ostře jako jsem chtěl
já. Nevím jak moc byl nebo nebyl vyježděnej, ale to nehraje roli. Pointa
je v tom, že frajer se ve měste prohání stovkou s drsňáckým výrazem ve
tváři a když se dostane na silnici, kde může ukázat jak umí řídit, a má
k tomu všechny podmínky - dobrý auto, dobrou a prázdnou silnici - nejede
ani optimální a bezpečnou rychlostí pro daný úsek. Optimální a bezpečná
rychlost je relativní pojem, pro mě to znamená takovou rychlost, kdy ostatní
spolujezdci v autě se cítej v pohodě a nejsou vylekany a vyjukany co se
děje. A s lidma na palubě ostře nejezdím.
Takovýhle frajeři většinou dojedou na špatnej odhad spolu s mizernou
technikou - radši utratí desítku za nový rádio s reprákama než za kvalitní
pneumatiky. Zažil jsem jako spolujezdec pár situací, který mohly skončit
hodně ošklivě. Kamarád za volantem Fordu Sierra 2,0i, byl jsem na sedadle
spolujezdce, dostali jsme na šotolině hodiny. Na vlastní oči jsem viděl
a cejtil jak šel na brzdy, a jeho chaotický ovládání, vlastně spíš neovládání
volant se mi vůbec nelíbilo. Připomínalo mi nadšený mávání a gestikulaci
asistentky Gábi od Horsta Fuchse. Přitom se slovně prezentoval a sám považoval
za výbornýho řidiče a svůj výkon, když se auto konečně zastavilo, ohodnotil
jako "v pohodě, sem to měl v ruce". Džíny sem měl na zadku propocený a
od tý doby sem si s ním do auta sedal jen když to bylo nezbytně nutný.
Já sám toho mám odježděno celkem dost. Mám za sebou i zaviněnou nehodu,
naštěstí bez jedinýho škrábance u všech zůčastněných a nebylo to nic malýho,
3 auta + autobus, rok 99´.Viděl, jak se proti mě roluje a láme kapota,
kolem kabiny doslova prší úlomky skel ze světěl, do toho stříká vysoko
do výšky proud páry z chladiče a motor vyje jako zraněný zvíře - narazil
jsem v 60kmh, bez brzdění a nepřipoutanej ze vzdálenosti asi 4m do auta
stojícího přede mnou. Jediná věc kterou sem stihnul bylo to, že jsem se
rukama zapřel o volant. Dva dny mě potom ještě bolely ramena. Když policajti
hledali brzdnou dráhu, a já jim poté oznámil že se snaží marně, protože
jsem nebrzdil, koukali na mě celkem vyjeveně a ten jeden mi pak povídá
- chlape, vy byste měl bejt mrtvej. Podle všech předpokladů jsem měl z
auta vycestovat čelním sklem. Při mojí výšce - téměř dva metry - by to
znamenalo trepanaci lebky a na troskách auta by to připominalo květákovej
mozeček s kečupem. Nepřeju nikomu nic zlýho, ale dokud jsem se v autě nevymlátil,
nezískal jsem k tý tuně a víc železa respekt. To má co dělat s přirozenou
úctou k sobě a k ostatním. Mám se prostě rád a chci dojet živej a v pořádku.
Nedokazu si predstavit jaky by to bylo zit s pocitem ze sem nekoho zabil.
Doufám že mě to nepotká.
Teď můžete říct že kážu vodu a piju víno, že píšu o úctě a respektu
k ostatním a přitom porušuju předpisy. Takže bych to shrnul asi takhle:
Jsou věci který se "nesměj" a věci který se "nedělaj". Věci který se
nesměj jsou mi svatý - jako třeba stopka, červená na semaforu, přednost
zprava, jízda bez vlivu nebo lidská důstojnost atd. Věci který se nedělaj
dělám, ale tak aby to nikoho nesralo. Takže sice jezdím nad limit, nebo
sem tam porusim jiny pravidla, ale vždycky tak abych nikomu neublížil,
abyste nemuseli brzdit, uhýbat nebo se rozčilovat, a je jedno jestli jedete
za mnou, přede mnou nebo v protisměru. A když to nejde udělat bez ublížení,
tak to prostě neudělám. Aspoň tak to vidím ze svýho auta já.
06.10.2005 Vincenzo