Předseda ústavně-právního výboru Reichstagu Hieronymus
Tietz dorazil domů po vyčerpávajícím dni. Ne že by toho tolik dnes udělal,
ale matérie, kterou se zabýval, byla slušně řečeno vysilující. Hieronymus
byl vzděláním právník a s kurvením právního řádu měl obecně osobní problém,
a to, co prohlasovali dnes, bylo podle něj už daleko přes čáru. Jeho kolegové
vycítili Hieronymovu skepsi a pokoušeli se mu jako už několikrát vysvětlit,
že jeho pohled na právo je překonaný.
Hieronymus byl nositelem přesvědčení,
že právo má odpovídat nějakým obecným zásadám, zatímco jeho moderněji zaměření
kolegové byli toho mínění, že takový zákon je dobrý, který veřejnost přijala.
Ne nadarmo tvrdili Američané, přemýšlel Tietz, že ústava je darem od
Boha. Fakt je, že jim měl Bůh raději nadělit lepší protiradiační kryty,
říkal si Tietz dále. Raketový útok ze 4. července 1987 spolu s náletem
několika gruppen strategických bombardérů Messerschmitt vrátilo severní
Ameriku do středověku. Takže budou mít možnost proces tvorby ústavy zopakovat a případně reflektovat moderní přístupy k tvorbě práva...
Zapálil si cigaretu Dromedar leicht, jejichž zásobu držel ilegálně a
kdyby ho vyčenichaly bezpilotní drony nebo průzkumní roboti, v pohodě by
to postačovalo k ztrátě mandátu a nepodmíněnému trestu za porušení zákona
o veřejném zdraví. Přemýšlel o minulosti.
V roce 1942 se dostavil ředitel RSHA Adolf Eichmann k vůdci, aby poreferoval
o výsledcích konference ve Wannsee. Předestřel, jaké postupy budou zvoleny
ke skoncování s osobou židovskou a co k tomu bude zapotřebí. Uvedl zejména
větší množství kapacity říšských železnic, která byla už takhle spotřebována
mezinárodní mírovou misí do Ruska a přísunem materiálu pro humanitární
bombardování Anglie, lidi, objekty a další nezbytnosti. Vůdce však na poslední
chvíli změnil názor. "Eichmanne! Cením si vás jako vynikajícího straníka
a slušného esesáka. Ale jako stratég jste k ničemu! My je zatím potřebujeme
živý, my je nepotřebujem spálit! Co budeme mít z mrtvých? Nic. Někdy za
sedmdesát let, až budeme mít atomovou bombu, raketu, co dolítne na západní
pobřeží USA, dopravní letadlo, co doletí bez tankování z Berlína do Tokia,
tak si je klidně spalte. Ale dokud nevytěžíme jejich potenciál, tak je
necháte na pokoji a budete se maximálně starat, aby nezískali moc. Chápete?
Ano?"
I stalo se. Vzhledem k führerově pragmatismu ohledně nepřátel Ríše dosáhla
Ríše takového stupně rozvoje, o jakém se nikomu v roce 1942 ani nesnilo
a tak došlo k realizaci druhé části plánu. Atomová bomba od IG Farben,
raketa, letadlo byl jen začátek. Je třeba také zmínit přistání člověka
na Měsíci, robota na Marsu, úspěšné lety raketoplánu od firmy Arado a běžný
občan si mohl dopřát na svém počítači Apfel s operačním systémem Fenster
vymoženost zvanou Reichsnetz, kde bylo možné kromě jiného nalézt informace
ze všech koutů Ríše.
Tak učinil i Hieronymus Tietz poté, co dokouřil.
Po zprávách o úspěších českých inženýrů při navrhování taktických atomových
hlavic, které se tak osvědčily ve válce s Čínou, a nespecifikovaných problémech
při čerpání říšských strukturálních fondů při výstavbě cyklostezek ve Skotsku
našel až úplně dolů zprávu o tom, že novela Zákona o poklidném soužití
vstoupila do druhého čtení. Většině čtenářů tak bylo jasné, že zákon je
v podstatě schválen. Na nátlak intelektuálů byl Vůdce na sklonku svého
života nucen adoptovat politicky pluralitní systém, který v praxi vyústil
v model, kdy o přízeň voličů soutěžila NSDAP a politické hnutí Jawohl 88,
které ovládal vlastník IG Farben. Obě strany hlasovaly ve shodě, jen občas
byl vyvolán spor o nějaké podstatné téma (například o rozměrech klecí na
slepice), kdy se obě strany pohádaly, pohrozily si odchody z koalice a
pak zase hlasovaly ve shodě. Nepřicházelo v úvahu, aby nějaký poslanec
hlasoval proti, protože by se mu také mohlo stát něco nepěkného, ale hlavně
bylo úplně jedno, jak kdo hlasuje, protože rozhodnutí se dělala jinde.
Ve zprávě na Neuigkeiten.de byla probírána novela Zákona o poklidném
soužití. Uváděla, že viditelně označené osoby židovského původu jsou povinny
dostavit se na určené místo a následovat pokynů koordinátorů poklidného
soužití, tedy například nastoupit do vlaku pravdy a lásky. Neusposlechnutí
pokynu se trestá smrtí. Kdo by přechovával ve svém domě nebo bytě osobu
židovského původu, dopouští se správního deliktu a bude potrestán rovněž
smrtí bez soudu. A tak dále. Zpráva dále zmiňovala pozitivní dopady novely,
jako například více volných míst v Kindergarten, zlevnění mýdla, zlevnění barev, zejména tmavomodré, snížení
počtu maloobchodníků, kteří beztak jen podvádějí a kazí ceny oblíbeným
reichsmarketům a další. Uváděla také vyšší zátěž říšských úředníků způsobenou
nutnosti organizovat přesuny obyvatelstva a trestání občanů za správní
delikt, přičemž autor textu usuzoval, že to pro ně bude představovat nemalou
pracovní i psychickou zátěž.
Hieronymus otevřel diskusi. Od článku mnoho nečekal, ale předpokládal,
že s navrhovaným zákonem bude alespoň pár diskutujících nesouhlasit, dokud
to cenzoři nesmažou. Potvrdil by si, že jeho svět je ještě v pořádku. Bohužel,
diskutující mu neudělali radost. Nejlépe hodnocený názor zněl tak, že zákony
přece platí pro všechny a jsou vždy správné, protože byly demokraticky
vůlí lidu přijaty. Není vůbec přípustné, aby o nich někdo pochyboval.
Druhý nejlépe hodnocený komentář pocházel od nějakého úředníka, který
konstatoval, že pouze dělá svoji práci, ke které deportace a tresty smrti
patří, protože slouží Říši. Úvahy zda to bude náročné nebo ne, jsou tím
pádem zcela mimo mísu.
Třetí komentář se týkal výše trestu za neuposlechnutí pokynu, tedy trestu
smrti. Zde Hieronymus pochopil, že i ten byl veřejností přijat.
Hieronymus Tietz chvíli koukal nevěřícně na obrazovku. Chvíli přemýšlel,
jak by se asi cítil, kdyby stál na té druhé straně. Zapálil si ještě jednu
Dromedar light a popel klepal roztřesenou rukou přímo na koberec. Musel
si připustit, že jeho kolegové a jejich pohled na právo sice není správný,
vlastně je docela perverzní, ale zato je zcela normální a veřejnost jej
akceptovala. Začínal v něm sílit dojem, že se účastní něčeho naprosto obludného
a zvrhlého, co je nejen od základu špatné, ale dokonce by to mohlo způsobit
určité důsledky k jeho osobě. Chvíli zvažoval různé alternativy, jak se
k tomu postavit, včetně toho, že by se opil nebo zastřelil (což bylo poměrně
výrazné porušení zákona o zdraví lidu), ale pak pochopil, že to není tak
horké. Nakonec jeho se to osobně netýká, na té druhé straně nikdy nebude
a lid novelu přijal pozitivně. Zánik tisícíleté říše, která má za sebou
zatím pouze šedesát let existence, rozhodně nehrozí a tak není důvod se
tím vším stresovat.
Tak to hodil za hlavu.
02.02.2014 D-FENS