Svého
času jsem jako každý sem tam zatoužil vrátit se do dětských let. Koukat
se na pohádky a věřit následně tomu, že zlo bude poraženo vítězným dobrem.
Tyto časy mi připadaly zcela idylické a nerušené všemi těmi negativními
jevy, na které se my dospělí musíme dívat od slunka do slunka.
Tak to bylo až do minulého týdne.
Ráno jsem zapnul televizor přesně v okamžiku,
kdy začínal dětský pořad zvaný "Pohádková půda". Co je himl hergot
je, pohádková půda, přemýšlel jsem. Je to něco jako úrodná půda, nebo podkrovní
prostor, ve kterém se odehrávají pohádky? Kolik panelákových dětí ví, kde
hledat v domě půdu?
Mé utrpení mělo teprve přijít. Zjevil se jakýsi
bazmeg složený ze dvou kuželových vinutých pružin, otočených větším průměrem
k sobě, a v takto vzniklém průsečíku byla provedena modrá koule s imitací
obličeje. Celé to připomínalo model dynamické kmitové soustavy se dvěma
stupni volnosti. Kde se takové věci berou na půdě, ví asi jen bůh a dramaturg
pořadu. Tomuto podivnému předmětu sekundoval předmět připomínající polorozježděná
zvířátka na silnicích, složený z jakýchsi polštářků. Oba subjekty komunikovaly
polodebilními pitvornými hlasy a vedly nekonečně hloupý banální dialog.
Usoudil jsem, že Pérák i Zdechlina jsou výtvorem jakéhosi
barvoslepého psychotika, že je dabují absolventi z Jedličkárny a dialogy
že jim píše nějaký zneuznaný alkoholický národní umělec. Nemohl jsem nevzpomenout
dvě konstanty mého mládí, imbecily Jů a Hele s jejich kamarády jménem Muf
a Harry Šoumen, i když proti Pérákovi vypadal ještě Jů nebo Hele jako Tom
Cruise.
Znechuceně jsem přepnul na Novu. Záhy jsem ale
zjistil, že jsem si vůbec nepomohl. Po obrazovce se míhala čtyři prdelatá
stvoření připomínající přerostlá mimina v dupačkách. Pohybovala se, jako
kdyby měla plné kalhoty a místo dialogů vydávala pouze fňukavé infantilní
zvuky. Na hlavách měla antény : jedno mělo kulatou, podobně jako u druhoválečné
německé vysílačky FuG, druhé cosi jako prasečí ocásek a jiné zase trojúhelníkovou,
jako kdyby mu někdo zarazil do hlavy skoro celý rýč a nechal koukat jen
držadlo. Mimina, ufoni, humanoidi, cyborgové nebo co vlastně lezla po rozkvetlé
louce a skřehotala. Jeden humanoid pronesl nějakou imbecilní větu a další
tři ji po něm jako blbečkové opakovali, nakonec ji ještě jednou zopakoval
nějaký komentátor s hlasem, který známe z dokumentů o druhé světové válce.
Ani přesto z nich nemohlo vypadnout žádné rozumné sdělení a unikal mi jakýkoli
děj celé story. Až najednou se rozsvítilo slunce - to mělo taky ksicht
z mimina - a zrůdičkám se v břiše objevilo cosi jako televizní obrazovka
a začalo to zářit. Mimina se přitom tvářila ještě štastněji než při předchozích
úchylných hrátkách a tak mne napadlo, že se jedná asi o futuristickou formu
cyberorgasmu. Po nebi létal vysavač - bylo to všechno naprosto šílené,
ještě mnohem horší, než co se mi zdá, když se vrátím z tahu a usnu. Nakonec
ti bastardi naskákali do jámy v zemi a bylo to - titulky - Teletubbies
se to jmenovalo! Bylo to tak zatraceně pozitivní... kdo tuhle kravinu vymyslel,
musel být buď naprosto geniální, nebo úplný magor. Možná taky trochu pedofil.
Osaměl jsem s televizní reklamou, ale jen na chvíli.
Pak následoval zlatý hřeb. Digimoni! Musím říct, že jsem vůbec nevěděl,
o co tam go. Na obrazovce se objevovali všelijací mutanti, jeden vypadal
jako kříženec králíka a želvy, druhý jako zelené prase, třetí jako oškubané
kuře, které spadlo do žluté barvy. Byly tam i drasticky vypadající tvorové
připomínající tyranosaury. Opět se to odehrávalo v naprosto nereálném a
neexistujícím světe a co do šílenosti si to nezadalo s Teletubbies, jediný
rozdíl byl asi v tom, že u TT je od počátku každému jasné, že z těch třech
infantilních kokotků nic rozumného určitě nevypadne, zatímco Pokémoni se
tváří pořád tajosnubně a pronášejí nepochopitelné věty typu "Opraxovibrátor
je mnohem rychlejší než Koňobrouk", které člověku, který do seriálu
podobně jako já nastoupil v polovině připomínají, že jen trapný blbec nerozumí
takovým základním faktům, jako že numerická Protokráva musí nejdříve získat
energii pro své vibrace.
Tak jsem si říkal - kdo to tady dělá z našich
dětí morony? Proč už nejsou pohádky normální, jako jsme je zažili my, a
proč asi někdo chce, aby se dívali na nepochopitelné a nereálné příběhy?
Proč mají všelijaký pošahanci možnost tvořit pro děti a proč to po nich
aspoň někdo nezkontroluje, zda se nejedná o úplné kraviny?
Předkládám jednu hypotézu. Říkejte si, že je paranoidní,
ona třeba nakonec je. Můžou za to zmrdi!
Pohádka, ve které princ usekne sani devět hlav
mečem nebo kde Krakonoš nechá zalézt Trautenberka podělaného strachy pod
postel, je pro dnešní dobu naprosto nevhodná. Je v ní totiž příliš vyhraněné
dobro a zlo, a navíc je problém uchopen tak, že zlo se musí za každou cenu
zničit. Prostě "bojovat o štestí se zatnutou pěstí", řečeno s Danem
Landou. A to je ten problém - černobílé vidění, kdysi obecně chápané jako
zjednudušující, ale přesto správné, se nyní chápe jako zjednodušující a
proto špatné! V tom je hlavní podstata manipulace, se kterou s námi provedli
zmrdi. Proto když zmrdi viděli staré pohádky, strnuli a vydali jejich osvědčený
příkaz "Rozpliznout!"
Představme si například, kam by to dospělo, kdyby
se story s Trautenberkem pro nějaké dítě stala vodítkem. Chodí do školy
s dětmi pánů podnikatelů, kterým Trautenberkovy metody zdaleka nejsou cizí,
spíše jsou jim vlastní. Podobně jako mnozí z nás, i Anče a Kuba žili v
dobách ranného kapitalismu, měli problémy se zaměstnavatelem, spoustu nezaplacených
hodin přesčas, nedostatečné důchodové a sociální pojištění, bytovou krizi
a vůbec řešili situace ne nepodobné těm, co řeší dnešní Anče a Kuba (škoda
jen, že to bylo před dvěma sty lety a zase se to musí opakovat). Trautenberk
sám například hodlal kupčit s vodou a také hodlal ukrást ponikelské bábě
recept na bylinný lektvar, což se nezdá v dnešní době balené stolní vody
a sporů o Becherovku být vůbec amorální.
Na druhé straně se Krakonoš dopouštěl z dnešního
pohledu mnoha trestných činů, jako například porušení domovní svobody (několikrát
vtrhl Trautenberkovi do baráku), zneužití informací v obchodním styku (spoluviníkem
byla sojka), prováděl stavební a demoliční práce bez platného povolení,
znehodnocoval platnou měnu (několikrát změnil Trautenberkovi peníze na
šutráky), vyráběl mlhu a kouř, aniž by měl instalovaný filtr nebo katalyzátor,
kouřil fajfku v místnosti, kde se nacházeli nekuřáci, pálil nelegálně alkohol,
ze kterého neodváděl spotřební daň, a navíc jej distribuoval hajnému, držel
větší než malé množství psychotropních a omamných látek, které opakovaně
dealoval Ančeti, a v neposlední řadě zasahoval do přirozeného vývoje rostlin
(vzpomeňme na to jeho neustálé oprašování hub a přesazování květin), čímž
by minimálně sklidil kritiku Hnutí duha a Jihočeských matek, ne-li přímo
pokutu od správy Krkonošského národního parku.
Můžeme vzít jednu pohádku po druhé a nacházet
v nich mnohé analogie. Když si nějaké dítko dá dohromady, že Trautenberkovy
metody byly tu i jinde povýšeny na ekonomický systém, že chování ješitného
pana krále až nebezpečně připomíná chování Václava Havla a že věta, která
zazní na začátku Pyšné princezny ("Ševče! Ty nemáš zaplacený daně ani
na příští rok?") není vůbec odtržená od reality, budou nepochybně položeny
základy budoucího rebela. Extrémisty. A to zmrdi nechtějí. A tak raději
nechají vyrábět kraviny a vymývat dětem mozky kravinami koupenými za pár
šupů v slizkých archívech zemí Evropské unie.
Co vy na debilní pohádky? Je vám z toho kucno?
23.6.2002 D-FENS