Vážení čtenáři, nikdy jsem nedisponoval darem psavce a nikdy jsem tuto
dovednost aktivně nevylepšoval. Můj styl tedy možná nebude velmi čtivý
a pravděpodobně se nevyhnu pravopyzním chybám. Proto je článek určen pouze
těm, kterých jemnocit nebude uražen mou nevypsanou rukou.
Jsem dlouholetým čtenářem D-FENS a rozhodl jsem se alespoň pro jednou
kromě čerpání pokusit se také nazpět obohatit zdejší obsah o téma, které
se zde pravděpodobně nikdy neprobíralo a domnívám se, že většina lidí o
něm nikdy neslyšela.
Popíšu své sny. Tedy ne jejich obsah, ale metodu, kterou lze do jisté
míry a s jistými vedlejšími efekty ovládnout své vlastní snění. Nyní již
přejdu k samotnému článku. Nejde o článek s jakoukoliv vědeckou ambicí,
ale pouze a výhradně o silnou osobní zkušenost.
Před dvaceti lety mi bylo čerstvých deset let a četl jsem knihu Noční
můra v Elm street. Zaujala mne technika snění, popisována jednou hrdinkou,
nazývána v knize „Snění na Bali“. Šlo o jednoduchý princip ovládnutí vlastních
snů do té míry, aby byl vědomě ovladatelný jejich obsah a děj. Celý princip
údajně spočíval v tom, že je zapotřebí si ve snu uvědomit, že jde o sen,
ale neprobudit se u toho.
Není nutné připomínat, že Elm street není vědecká, ale braková literatura
(poznámka doplněná později: a termín snění na Bali má při hledání na googlu
v dnešní době nulovou relevanci). Pravděpodobně bylo za účelem knihy vše
zcela smyšleno. Ale to je informace, kterou jsem si tehdy buďto neuvědomoval,
nebo jsem ji nechtěl vnímat. Miloval jsem (a vlastně stále miluji) mystično
a vždy mě bavilo experimentovat. Začal jsem tedy experimentovat se sněním.
Základní princip uvědomit si, že sním – nebyl tak velký problém. Po
několika nocích se mi začínalo dařit rozlišovat mezi sněním a bděním. Při
bdění toto rozlišení není pro člověka problém, ale když spíte, je toto
uvědomění dost nepřirozené. Problém byl dodržit druhou část principu –
totiž neprobudit se přitom. Uvědomění si – sním – pro mě znamenalo automatickou
vstupenku do skutečného světa. Nedokáží již dnes popsat, jak jsem se s
tímto úkolem nakonec vypořádal, ale vím to, že jsem byl obrněn obrovskou
(dětskou) trpělivostí. Nakonec se mi to podařilo. Nebylo to skokem, prostě
jsem postupně čím dál tím častěji dokázal vedomně udržovat sen častěji
a hlavně po delší dobu.
Nakonec, jsem ovládal jsem své sny. Uvědomoval jsem si, že sním, že
nejsem v realném světě, přesto jsem se neprobudil. Viděli jste konec filmu
Matrix nebo Supermana? I já jsem uměl lítat a nejen ve snech, které k tomu
byly „stvořeny“, ale kdykoliv. Zdálo se mi, že obědvám s matkou? Tak jsem
se podíval oknem ven a řekl jsem si, odletím (bez ohledu na to, zda-li
tam to okno vůbec bylo, přál jsem si ho tam). Po troše koncentrace se mi
dařilo ovládat téměř vše, co má fantazie žádala a umožňovala. S určitými
omezeními. Pamatuji se například na to, že lítat jsem uměl jen tehdy, když
jsem na sobě měl černou šusťákovku (od Vietnamců :) ) – bez ní to bylo
šíleně těžké. Když se mi za letu vysvlíkla, padal jsem. Ale uměl jsem dopadnout
tak měkce, že to bylo příjemné a do místa, které jsem si během pádu vyfantazíroval
a tím určil. Samozřejmě jsem v letech pubertálních mnoho svých snů přetvořil
ve směr, který si žádaly mé dospívající hormony. Uvědomnění si, že jde
o sen a mohu udělat zcela cokoliv, bez jakýchkoliv následků na sobě či
jiných, ve mě občas vyvolávalo až zvrhlý pocit úplné svobody s absencí
odpovědnosti.
Časem jsem měl sny, které jsem si pamatoval méně, méně.. a nakonec jsem
neměl vůbec žádné. Přestal jsem z donucení s tímto druhem snění, protože
mi chyběly sny jako takové. Po pár letech se sny vrátily a časem se navrátila
i původní intenzita a počet snů, které jsem si pamatoval. Dnes je mi přes
třicet a na tuto éru vzpomínám jako na zajímavý dlouhodobý experiment,
který jsem jako malý provedl. Etapa snů, kterou tento článek popisuje se
vyvíjela a táhla několik let. Sny jsem znovu začal mít (pamatovat si) až
v dospělosti. Dnes se mi zcela vyjímečně stává, že si ve snu mimoděk uvědomím,
že sním – stále platí to, že se neprobudím a jsem takovým spoluautorem
dalšího pokračování snění. Nemám odvahu znovu zkoušet podmanit si svět
snění, protože několik let bez snů bylo v jistém smyslu velmi nepříjemných
a domnívám se, že to byl důsledek „Snění na Bali“.
Až do tohoto bodu jsem psal článek bez vyhledávání jakýchkoliv dalších
internetových či jiných zdrojů, pouze na základě impulsu vzpomínky na minulost
– protože smyslem tohoto článku neměl být vědecký rozbor, ale pouze subjektivní
popis vlastní prožité zkušenosti. Co jsem popsal, je tedy zkušenost pouze
má, bez podpůrných informací vyjma Elm Street :). Zde začínám pátrat na
googlu.
Na internetu je překvapivě snadné dopátrat se podpory toho, co zde tvrdím,
že jsem prožil. Zde dokonce i s českým popisem a návodem, jak na to. Toto
snění nazývají termínem „Lucidní
snění“ /“Lucid dream”. Na wikipedii se dá nalézt o lucidním
snění taky zajímavé texty ve věcně vědecky zpracovaném stylu. Nenechám
bez povšimnutí, že tato technika je používaná jako „treatment for nightmares“
(terapií pro noční můry). Takže tohle si autor Elm Streeru opravdu nevymyslel,
pouze si uzpůsobil název.
Díky za pozornost.
28.09.2011 Jan Banán