Situace v Evropě není vůbec růžová – potkávají se zde dvě krize současně.
Podle Geralda Celenteho z Global Trends Research Institute se Evropané
dopouští stejné chyby, jakou udělaly Spojené státy - příliš dluhu a míří
k depresi. O co že v dnešní době jde?
1. Krize předlužených zemí
2. Systémová krize bankovního sektoru
Krize předlužených zemí
Zhruba před 10 dny byla uzavřena dohody, že banky odepíšou polovinu
pohledávek vůči Řecku. Dohodu přivítaly akciové trhy výrazným růstem. Problémy
v EU přitom rostou a rostou. Nezapomínejme, že EU je větší ekonomika, než
USA. Proto je vývoj v EU tak důležitý pro globální vývoj.
Nemohu se zbavit dojmu, že dojednaný odpis pohledávek (navíc pouze bankami)
nebo navýšení záchranného fondu je jen kosmetická úprava pro uklidnění
veřejnosti. Obávám se, že problémy jsou řádově větší než nabízené záchranné
balíčky či odpisy bank. Navíc se vůbec neřeší podstata problémů.
Prakticky všechny vyspělé země jsou předlužené (čest výjimkám, jako
je Norsko) A to ještě nebereme u zemí v úvahu tzv. „Unfunded liabilities“,
tedy dlouhodobý deficit důchodových účtů (resp. jeho současnou hodnotu
apod.). V případě USA se odhady Unfunded liabilities pohybují na úrovni
100 biliónů USD a výše. Členské země EU by podle výpočtu Jagadeesha Gokhale,
Senior Fellow z Cato Institute, potřebovaly mít na účtech čtyřnásobek HDP,
aby byly schopny dostát budoucím závazkům. Co by pomohlo nejvíce? Zásadní
změna je nutná hlavně v chování zemí.
Země musí začít pracovat s přebytkovými rozpočty, stávající snaha o
zmírnění deficitů není dostatečná. Vygenerovaný přebytek by země měly věnovat
na splácení dluhů. Bez toho se bude jejich dluh neustále zvyšovat a dříve
nebo později se dostanou do dnešní pozice Řecka. Každá splátka dluhu povede
k poklesu placených úroků, což za jinak stejných podmínek povede ke zvýšení
přebytku a další splátce. Vlastně efekt úroků z úroků opačným směrem.
Bez změny chování zemí (které se zřejmě neobejde bez osekání vládních
výdajů a růstu daní) se udržitelného zlepšení situace nedočkáme.
Systémová krize bankovního sektoru
Nejde jenom o jednu nebo druhou konkrétní banku v problémech. Zde je
třeba řešit systémovou krizi bankovnictví (nejen evropského, které je první
na ráně, ale i bankovnictví v USA, Velké Británii a dalších zemích) jako
celku. Tyto problémy bank se nedají vyřešit nalitím peněz do stávajícího
systému. Pumpování peněz do finančního systému je pouze valení koule před
sebou, nic víc. Tento typ krize se musí řešit změnou celého systému
Podle analýzy Grahama Summerse ze společnosti Phoenix Capital Research
je evropský bankovní systém jako celek a i většina bank (čest výjimkám)
insolventní. Události roku 2008 přirovnává k zahřívacímu kolu před událostmi,
které se blíží. Podle něj lze definovat 3 základní okruhy problémů finančního
sektoru.
1. Páka, s jakou bankovnictví dnes pracuje. Průměr v Evropě je 25:1,
ve Spojených státech je tento poměr téměř poloviční (Lehman Brothers měli
před krachem poměr 30:1). Toto není dlouhodobě udržitelné, pokles hodnoty
aktiv o 4% vymaže celý vlastní kapitál bank. Navíc hodnota řady aktiv je
stanovena jen tak odhadem.
2. Celková zadluženost evropského finančního sektoru je více než 23
biliónu USD a pohybuje se tak kolem 150% HDP celé Evropské unie. K tomu
si přičtěme zadlužení společností mimo finanční sektor a tento poměr půjde
ještě výrazně nahoru. A to nepočítaje mimobilanční položky.
3. Banky mají ve svých rozvahách velké množství dluhů, které budou muset
splatit v příštím roce – jde přibližně o 5,5 bil. euro.
Co s tím do budoucna? Až do 80. let minulého století byly finance relativně
nudným odvětvím. Vše se změnilo příchodem sekuritizace, ale hlavně pak
bouřlivým vývojem na poli derivátů. Podle mě se finanční sektor nevyhne
výraznému zvýšení regulace, podobně jako se stalo ve Spojených státech
v 30. letech minulého století. A výsledek?
Je klidně možné, že na banky se za pár let bude pohlížet jako na „utilities“,
tedy podobnou optikou jako na elektrárny, vodárny apod., a to včetně aplikovaných
regulací. Co o této možnosti soudíte?
Jaké má Německo možnosti?
Zatím se evropské země snaží vystupovat jednotně, kdyby to nedělali,
pošlou euro i akcie ke dnu. Nevěřím však, že tento postup je dlouhodobě
udržitelný (např. kancléřka Merkelová horko těžko získává souhlas Bundestagu
s další pomocí ve prospěch zemí v problémech). Proto zapomeňme na nějaké
spojenectví. Každá země bojuje na své triko. To platí i o zemích eurozóny,
i když mají stejnou měnu. A přesně tak své zájmy hájí i Německo.
Po druhé světové válce si Německo zakládalo na nízké inflaci a silné
marce. Tu potom obětovali na oltář evropské integrace (mimochodem, marka
ale i nadále zůstala zákonným platidlem, euro bylo pouze přidáno). Pokud
začne ECB skupovat obligace problémových zemí a tisknout peníze (zatím
to vypadá, že se ECB tomuto kroku sotva vyhne), zrychlení inflace v eurozóně
bude za dveřmi. Německo tak bude stát před otázkou, zda raději slabé a
inflací hrozící euro spravované Evropskou centrální bankou nebo relativně
silnou vlastní marku řízenou Bundesbankou. Co myslíte, že Německo zvolí?
Osobně jsem přesvědčen, že Německo scénáře o odchodu z eurozóny zpracované
má. Jestliže Bundeswehr má zpracované scénáře Peak Oil až po systémovou
krizi politického zřízení, tak nevěřím, že by neměli zpracované scénáře
návratu k marce včetně všech nezbytných detailů.
V pudu sebezáchovy se Německo může vrátit k „starédobré“ marce. Nemohou
to ale oznámit jen tak, byli by označeni za toho, kdo zabil proces evropské
integrace. Nešlo by totiž jen o měnovou reformu v rámci jedné „bezvýznamné“
země, jde o měnovou reformu s globálními dopady.
Politické krytí takového kroku musí být dokonale připravené. Podle mě
Německo čeká pouze na vhodný okamžik, kdy by znovuzavedení marky oznámilo.
Protože takové oznámení nepochybně vyvolá enormní turbulence na všech trzích,
přípravy musí být opravdu důkladné. Nejprve musí přijít pořádný „průser“
a jakoby v reakci na něj pak bude Německo moci oznámit návrat k marce.
Dřív ne. Podle mě ale na marku nebudeme čekat moc dlouho. Pokud si myslíte,
že návrat Německa k marce jsou jen výmysly, doporučuji tento
článek.
Rozhodl jsem se podívat také na to, zda by něco takového bylo technicky
realizovatelné a jak moc by si Německo ublížilo z obchodního hlediska.
Z technického hlediska by to podle mě problém nebyl. Při vzniku eura
mělo 1 euro hodnotu 1,95 marky. Takže směrem zpět by se pravděpodobně použil
tentýž kurz. Někteří komentátoři tvrdí, že tímto krokem by se Německo dostalo
do izolace. To je otázka názoru, Švýcarsko má také svoji měnu, a že by
bylo v izolaci, to se říci nedá. Jaká by byla případně hodnota nové marky
po nějaké době? Určitě by proti výchozí hodnotě 1,95 marky za euro posílila.
O kolik? Klidně o 15-20% v horizontu několika týdnů. Dojde tím k částečnému
(avšak pouze dočasnému) zhoršení konkurenceschopnosti německého průmyslu.
Dlouhodobě by to mohlo německému průmyslu pomoci.
Co na to jiné země? Největší obavy má zřejmě Francie. V článku v případě
možného dělení eura na „severní“ a „jižní“ jsem psal, že o tom, kam se
zařadí Francie, rozhodne přístup Německa, které navíc má v držení okolo
90 % francouzských dluhopisů. Odchod samotného Německa z eurozóny by patrně
poslal Francii směrem k „prasátkům“.
Pokud se s někým bavím o tom, že by se Německo mohlo vrátit k marce,
většinou to odmítají a jako hlavní argument uvádí obchodní výměnu v rámci
eurozóny. Podíval jsem se proto na hlavní německé obchodní partnery – data
pochází z německého statistického úřadu. Následující graf ukazuje největší
exportní trhy Německa v loňském roce. Největší objem exportu směřoval do
Francie (91 mld. euro), na druhém místě byly USA (66 mld. euro) a na třetím
Nizozemí (63 mld. euro)
Pokud jde o dovoz, nejvíce se loni do Německa dovezlo z Číny (77 mld.
euro), na druhém místě bylo Nizozemí (69mld euro) a na třetím místě Francie
(62 mld. euro). Mimochodem, Česká republika je 12., pokud jde o německý
export a 11., pokud jde o německý import.
Jak je vidět, pokud jde o objem zahraničního obchodu, není kromě Francie
a Itálie jih Evropy pro Německo nijak klíčový. Objem obchodu se zeměmi
Střední Evropy nijak významně nezaostává – objem zahraničního obchodu s
Polskem představuje 2/3 obratu obchodu s Itálií, objem obchodu s Českou
republikou je prakticky stejný jako se Španělskem, objem obchodu se Slovenskem
je o polovinu větší než objem obchodů s Portugalskem.
Vzhledem k vysokému objemu obchodu s Nizozozemskem, Rakouskem, Polskem,
Českou republikou, ale třeba i Slovenskem se mi výhledové zavedení „severního
eura“ s těmito obchodními partnery (+ třeba Finskem, Lucemburskem apod.)
nezdá jako nereálné. Eurozóna by se z pohledu Německa, co se týče objemu
obchodu, vlastně zmenšila o 1/3 Itálie a Francii.
Vím, může se zdát divné, že nejdříve Němci opouští euro, aby získali
zpět marku, a té se pak obratem dobrovolně zbavují. Ve své podstatě však
půjde o zbavení se problémových zemí. Takto oklikou získá Německo dominanci
a kontrolu nad společnou měnou (společnou s co největším množstvím obchodních
partnerů).
Pokud toto přijde německým finančníkům jako odpovídající cena za odříznutí
problémových zemí, můžeme se dočkat zavedení marky a poté za nějakou dobu
uvedení „severního eura“, možná i s výše zmíněnými zeměmi. Samozřejmě,
zavedení „severního eura“ nebude nic jednoduchého a realizovatelného v
řádu měsíců či pár let. Jde o to, v jakém časovém horizontu Němci nyní
uvažují.
03.11.2011 Jan Dvořák
Článek byl přejat z webu ProInvestory.cz
se svolením autora.
Doporučuji také článek Strategické
cíle Ruska.