Motoristický myslitel z Paperfertu Švidrnoch pustil do něčeho,
co nemohlo dopadnout dobře. Šel kupovat
auto na konci životnosti a světe div se, ono bylo na konci životnosti.
Švidrnoch je zvláštní postava české motoristické žurnalistiky. Zejména
na mě udělal dojem jeho článek o nebezpečnosti vozidel zvaných SUV. Na
základě nějaké objednávky sepsal hanopis, ve kterém SUV dělají samé hrozné
věci. Nejzábavnější na tomto článku je, že sám Švidrnoch jezdí jeepem.
S vyzněním zakázkového hanopisu následně kontrastoval nadšený článek o
nejošklivějším autě na zeměkouli nazvaný Neotřelá
volba pro automobilové labužníky: Ssangyong Rexton. V jiných věcech
je pan Švindrnoch zase naprosto konzistentní. Například otestoval všechny
Škodovky a všechny byly skvělé.
Švidrnoch také velmi pokročil ve vývoji nové žurnalistické platformy,
která by se dala nazvat "pozitivní recenze na cokoli". Jak jste si možná
všimli, všechny spotřebitelské testy v mainstreamu jsou stejné. Ta věc
je super a musíte si to koupit. To vede na otázku, zda je možné vytvořit
nějaký generátor, do kterého by se zadal jen název předmětu a počet slov,
přičemž by program vygeneroval pozitivní recenzi. Bylo by přitom jedno,
zda se jedná o auto, přípravek na klouby nebo varnou konvici.
Švidrnoch také občas nezapomene apelovat na naši ukázněnost, je zcela
konformní a utahování dopravních šroubů s ním nic nedělá. Dosud si pamatuji
jeho oslavný článek na "řešení
osoby blízké", po přečtení kteréhož jsem měl nutkání jít se vyzvracet,
a nebyl
jsem sám.
Ostatně P.R. články na podporu vznikajících politických a regulačních
záměrů jsou zcela běžná věc, viz například dnešní
porce.
Tentokrát se automobilní geek pustil do autobazarů. Jak jsem už psal,
téma je in, společenská objednávka existuje a velké
bazary mají ambice měnit právní prostředí. Švindrnoch vyrazil s nějakým
lůzrem kupovat mrtvý Subaru.
Společnost mu dělal Američan, který je již deset let v Praze. Vyznačuje
se brilantním obchodním talentem a osvíceným myšlením, díky kterému usoudil,
že částka 60.000 Kč neboli 3000 USD je adekvátní obnos k zakoupení vozidla
jeho snů. "Levné, jen na víkendové výlety s přítelkyní a se psem v kufru.
Takže větší kombík. Ideálně s automatem", specifikoval Američan. To musel
být ale vůl.
Nyní přijde to, kvůli čemu tento článek píšu. Představme předmět, který
nezastarává technicky ani morálně. Například obyčejnou žárovku. Na světě
existuje žárovka, která svítí
už 113 let. Nemám teď na mysli ty kompaktní žárovky, které měním doma
jednu po druhé, ale obyčejnou žárovku, co jsou v EU zakázané. Dejme tomu,
že přijdete za sousedem, zda nemá žárovku, protože vám právě shořela. Soused
polituje, že jste byl tak blbý a nenadělal si zásoby žárovek ještě když
to šlo a dá vám jednu žárovku ze svých zásob. Vy mu dáte dvacku, protože
tolik stojí v obchodě jeden heatball
nebo žárovka pro speciální průmyslové účely. Ani vás nenapadne zkoumat,
zda je žárovka jetá a i kdyby měla něco "odsvíceno", stejně byste mu dali
dvacku, protože životnost žárovky je jeden furt a kdyby to nebyl jeden
furt, tak to stejně akceptujete. Designově také žárovky nezastarávají.
A teď auto. Bohužel, zastarává jak technicky, tak morálně. Mimoto má
stanovenou životnost. Běžné osobní auto je navrženo na nějakých 300.000
km nebo 15 let. Jakou hodnotu má 15 let staré auto, které má najeto 300.000
km? Skoro nulovou. Je na konci životnosti a pravděpodobně už neodevzdá
žádný užitek. Pokud ano, tak to bude jen díky tomu, že se jeho výrobce
spletl a vyrobil ho trvanlivější, než sám chtěl, anebo ho jeho předchozí
majitel používal ohleduplněji, než výrobce předpokládal, například s ním
nejezdil v zimě nebo nejezdil s offroadem v terénu. Jakou cenu má takové
auto? Tolik, kolik za něj kdo zaplatí, protože do toho vstupuje emo/ego
přirážka. Většinou ale cena bude podobná hodnotě, když vynecháme speciální
případy raritních vozidel a raritně blbých zákazníků. Bude tedy skoro zadarmo.
Proč nebude úplně zadarmo? Protože i nefunkční auta mají svoji cenu.
Dají se sešrotovat nebo rozebrat na součástky. Takže pokud auto je ve stavu
šrotu, ale ještě jezdí, stojí nějakou minimální částku, třeba pár tisícovek,
protože se konec konců může najít někdo, kdo z něj získá ještě nějaký užitek.
Dál existuje něco jako emo přirážka, kdy auto sice má nulovou hodnotu pro
většinu populace, ale pro konkrétního zákazníka má určitou emoční hodnotu
a koupí si ho jen pro ni. Taky existuje něco jako ego přirážka, kdy potenciální
kupec usoudí, že auto je sice v roli dopravního prostředku nepoužitelné,
ale mohlo by vhodným způsobem dokreslit jeho osobnost.
Například vylítaná Octavia v kombíku na naftu z roku 2002 s proběhem
300.000 km stojí nyní asi 70.000 Kč. Je to poměrně hodně, přestože ryze
technicky vzato je mrtvá. Jenže se dá výhodně rozebrat (o komponenty jako
turbo, vstřikovače nebo vysokotlaké čerpadlo je zájem), je spojena se značnou
emo hodnotou ("tédéíčka jsou držáky") a nezanedbatelnou ego hodnotou pro
určitou část populace (je to přece škodovka).
Máme vozidlo Subaru Forester, které nové stálo skoro milion v tehdejších
cenách a nyní stojí 60.000 Kč. Jaké perspektivy má takové vozidlo? Morálně
poněkud zastaralo, pochází ještě z dob, kdy u Subaru nevěděli, že karosérie
by měli navrhovat designéři. Vážnější je ta druhá věc. I když je to odolný
stroj, a Subaru takové je, nejspíš je auto na konci života. Je možné, že
se někdo zbláznil nebo dostal záchvat filantropie, je možné, že se někde
objeví nějaký exemplář po nějakým dědkovi, co si koupil auto za mega a
uzavřel jej do stodoly. Ale pravděpodobně to bude tak, že auto v hodnotě
méně než 10% jeho pořizovací ceny bude nejspíš na prahu klinické smrti.
A podle toho celý článek vypadal. Autor se sponzorem sháněli auto, které
neexistuje. Potkávali trosky, jejichž zbytkový užitek se nápadně podobal
jejích ceně, tedy byl skoro žádný. Tato auta, která se na 90% už houpají
na magnetu někde v hutích, a tato auta měla různé vady, pro které nebyla
prodejná v běžné síti autobazarů a dala se sehnat jen v low-level provozovnách,
kam soudný člověk raději ani neleze. Z toho se odvíjelo všechno ostatní,
včetně chování bazarníků.
Sem tam se svezli nějakou troskou a ona měla, světe zboř se, různé
vady, což bylo v jejich očích u auta za šedesát litrů samozřejmě špatně.
What a surprise. Co horšího. Nejen že jsou to trosky, ale dokonce nemají
ani data v databázi Cebia. No hrůza. Samozřejmě, když přehlédneme tento
drobný rozpor, tak se nám bude obsah článku jevit zcela skandální a bude
v nás klíčit volání po tom, "s tím něco udělat". A to je, oč tu asi běží.
Při čtení tohoto článku jsem si musel hned několikrát připomenout vtip,
jak příjde řepák v Praze do bordelu, že by si chtěl užít. Bordelmamá se
ho ptá, kolik má peněz. On odpoví, že má 100 korun. Bordelmamá není s to
mu z jejího produktového portfolia nabídnout řešení a doporučí mu, že za
ty peníze si to může udělat sám rukou. Vidlák se vzdálí a po nějaké době
se vrátí s tím, že to bylo dobré a zde že je sto korun.
Švidrnoch měl pravdu. Bylo to čtení pro otrlé, ale trochu jinak, než
jsem si myslel. Ani se nedivím, že to mají bazarníci s "koloušky" tak snadné,
když se najdou takto bláhoví zákazníci.
Jaké bylo řešení z pohledu Američana? 1. Work harder, get more money.
2. V případě, že varianta 1 není praktikovatelná, vybrat si třeba Fabii.
Nová stála nějakých 250 tisíc, takže za 60.000 korun se bude dát sehnat
auto, které je ještě docela perspektivní. Tato druhá varianta se nakonec
uplatnila v podobě zakoupení starého zachovalého Golfa.
Příště si posvítíme na svéráznou analýzu
autogeekova redakčního kolegy.
15.06.2014 D-FENS