Minulou středu jsem na návštěvě prarodičů mé přítelkyně v agrovillage
neměl s přítelkyní do čeho píchnout a tak jsme si krátili dlouhou chvíli
po vohnoutím způsobu.
Sledovali jsme TV. A aby jsme byli full size vohnouts,
sledovali jsme TV Noha. Konkrétně jeden její produkt, který je opravdovým
etalonem a výkladní skříní české investigativní žurnalistiky, pořad Na
vlastní oči.
Speciálně jedna reportáž mne zaujala natolik, že jsem neodolal nutkání
se s vámi o dojmy z ní nepodělit. Nevím už jaký měla headline, ale pojednávala
o ubohých dětech v nuzných podmínkách all around the globe. Tedy konkrétně,
aby byla dodržena politická korektnost jedno bylo hispánské, jedno černošské
a jedno asijské. Nezletilý příslušník “Caucasian race“ (jak nás
“bílé“ nazývá rasový USA slovník ) se tam nevyskytoval ani jeden, neboť
všichni běloši jsou přeci hnusně bohatí a žijí na úkor ostatních ras, potažmo
kontinentů. Genderové zastoupení bylo taktéž košer – jednalo se o 2 dívky
a jednoho chlapce.
Doposud se neděje nic kulervoucího – beru že na světě existují i lidi
co jsou na tom hůř než my a že jsou občas jejich smutné pohledy z TV potřeba
k tomu abychom si uvědomili že naše současné trable jsou ještě daleko od
těch opravdových.
Co mi však na celé reportáži nadzvihlo mandle, byl zjevný manipulativní
styl jakým byla zkomponována. Prvně každé dítě bylo uvedeno tím, že popsalo
své současné potíže, počet tragicky zesnulých rodinných příslušníků a beznadějnou
přítomnou situaci s vyhlídkou na ještě horší budoucnost. To vše bylo podbarvováno
citlivým, místy až dojemně tklivým houslovým sólem (nastreamovaným zřejmě
z nějaké gypsy-wedding party). To však ale samozřejmě nebylo vše. Na koho
nezapůsobil smutný osud ani kukuč exotického děťátka, ani tklivý hudební
doprovod, pro toho tu byl démonicky sugestivní až dominantně přikazující
komentář Mr.Johna. Mr.John nabádal nás, odporně bohaté bílé lidi k tomu,
že je třeba děťátkům pomoci. A aby to bylo hned jasné, byl komentář doprovázen
také běžícím textem s údaji na jaké číslo posílat formou SMS kredity, aby
se děti celého rozvojového světa měly lépe.
Říkáte si že je tohle standartní reportáž o daném tématu a co mne na
tom tedy tolik iritovalo?
Co bylo hlavním důvodem, na jehož základě jsem usoudil že jde o multikulti
propagandu par excellence ? Především to, jak a o čem děti mluvily. Možná
jsem byl v dětství o něco ochuzen, nebo jsem si nejspíš zahrnut blahobytem
nestačil vybudovat potřebné hodnoty. Ale pokud by jste se mě mezi 7 – 13
rokem věku (v tomto rozmezí se pohyboval věk oněch dětí) zeptali na má
přání a priority, rozhodně by se na prvních třech místech neumístil Světový
Mír, Zdraví pro všechny a ( to mne dostalo nejvíc ) Vzdělání !!!!! Nevím
jak jsou na tom děti ulice v Montevideu, pracující děti v Africe, nebo
lidské muly v Nepálu, ale já coby desetiletý harant, jsem opravdu neměl
vzdělání jako absolutní metu. Možná jsem atypický asociál. Jen mne překvapuje
že nutkavou potřebu zvýšit si vzdělání potřebují i v oblastech kde není
zařízení poskytující cokoli podobného blíž než několik dní cesty. Ale zřejmě
jsem již jiná generace a dnes se v rozvojových zemích rodí jen uvědomělé
děti, které ač hladoví několik dní raději sáhnou po encyklopedii, než po
kůrce chleba. Spíš si ale myslím, že (pokud nebyla manipulace již v překladu)
dotyčné dětičky měly scénář, dle kterého jely, jinak jim hodný bílý strejda
nekoupí papání a ony si budou své hladem nafouknuté bříško hladit ještě
další měsíc. Ukázkovým příkladem byla dojemná scéna, kdy si černošská holčička
chtěla od zlého mamonářského obchodníka ( točit to před 70ti lety paní
Leni, měl by jistě pejzy) koupit učebnici, za svých těžce vydělaných 5.000
peněz. Jenomže měla smůlu, učebnice stála 10.000 peněz a zlý kapitalista
ji nic neprodal, čímž svět ochudil o nadějnou potencionální genetickou
inženýrku.
Celé mi to přišlo jako jedna velká reklama pro zřejmě zdatně rozběhlý
byznys s lidským soucitem – ukážeme vám nějaké ty falešné, hladem strádající
nouplízáky a vy užuž posíláte kredity dotyčné společnosti která má tohle
vydírání na starosti. A zcela jistě jdou všechny vaše kredity přímo na
k tomu určená konta oněch dětí co se na vás tak smutně koukaly z TV. Tu
do hlínaboudy v Ugandě, tamhle do kartonhausu v Montevideu. A dětičky si
za to koupí učebnice a vyrostou z nich enženýři a dochtoři, kteří pozvednou
HDP své bídacountry o 0,000009% vzhůru.
Zcela jistě tomu tak je, říkají to přece v TV. Vůbec tomu není tak že
sponzoruju bankovní ústavy a instituce přes které kredity tečou. Nemluvě
o tom, KAM ony peníze dotečou.
Ovšem i kdyby nakrásně všechny dopluly do zchudlé vesničky, ubohému
děťátkuTM , naskýtá se otázka, proč ? Proč bych měl sponzorovat
nějaké cizí dítě na druhé straně glóbu? Je snad na světě málo lidí? K čemu
mi v Evropě bude dobré, když pomůžu dítěti jiného kontinentu vytáhnout
se z bahna? K tomu, aby si ono dítě snadněji pořídílo rodinu s x dětmi
(kde x je číslo větší než 5), anebo nedejbože pojalo nápad vydat se usídlit
na “bohatý sever“ ? Když to vemu čistě pragmaticky, v naší globální vesnici,
když už ji boha jeho máme postavenou, se chtě-nechtě cítím jako Evropan.
A mi jako Evropanovi a mým budoucím dětem rozhodně neprospěje, budu-li
podporovat natalitu nějakých ne-evropanů. Kteří se mi potom odvděčí imigrací
a tím že mým dětem budou v lepším případě brát práci a peníze z daní, nebo
v horším případě jim dealovat drogy, či je vraždit. Myslím, že pokud už
má někdo peníze a nutkání provést “dobrý skutekTM“, nechť obdaruje
někoho ve svém blízkém okolí, něčím o čem ví že to dotyčnému pomůže. Nač
pomáhat někomu x-tisíc km daleko, když je takový mezikontinentální altruismus
vysoce sebevražedně nebezpečný……
21.12.2006 Drewid