Bratru 8 let jezdím denně do práce vlakem, výhradně EC/IC. Jednak
je to poměrně pohodlné (od doby co jezdím 1. třídou dokonce velmi pohodlné)
a druhak tyto vlaky občas (rozumněj jedou-li na čas) zdolají oněch 59 kilometrů
mezi Břeclaví a Brnem za 35 minut, což se díky provozu v centrech obou
měst nedá zvládnout ani vytuněnou Oktávkou.
Osobák pak jede stejnou trasu
něco málo přes hodinku. Prvních 6 let jsem jezdil na čtvrtletní jízdenky,
nyní jsem druhým rokem šťastným majitelem In Gold karty. Za 21 tisíc mám
roční jízdenku na všechny vlaky v ČR včetně první třídy. Mimochodem, In
Gold kartu dostávají zaměstnanci ČD jako režijku a ono aktuálně chystané
zdanění výhod se týká právě hodnoty této karty, pokud jsem byl správně
informován.
Historka první
Nádraží Břeclav, čekáme na příjezd EC Slovenská Strela (ještě v době
před nasazením Pendolin). Každou chvilkou by měl přijet, dav cestujících
se už přesunul z haly na nástupiště . Na tabuli naskakuje 5 minut zpozdění.
Po chvilce kolem mě procházejí dva posunovači a zrovna se baví o našem
vlaku. „Posrala se mašina, je potřeba sehnat náhradní a poslat ji pro
odstavený vlak do stanice Kůty“. ČD jistě nemají lokomotivu nastartovanou
a čekající vyrazit jak Schumacher z pole position, jedna cesta Břeclav-Kůty
trvá 13 minut. I kdyby lokomotiva byla, hned vyrazila a oranžoví borci
přepřáhnutí v Kůtech zvládli v čase limitně blížícím se nule, tak zpoždění
dosáhne minimálně 26 minut!!! Kdyby si ČD vážili zákazníka, ohlásí důvod
a deklarují aspoň 30 minut zpoždění. Lidi zajdou do hospy, do města, do
parku ... Ne, člověk stojí na nástupišti jak čurák po celou dobu, kdy dráhy
informují své zákazníky formou dražby jejich času s příhozem po 5-ti minutách
– výsledné zpoždění dosáhlo 70-ti minut.
Historka druhá
Letní den, 30 stupňů ve stínu, k nástupišti v Brně přijíždí (s obvyklým
10-15 minut zpožděním) EC 173 Vindobona. Opět a zase mě čeká každodenní
dilema - buď nastoupím do narvaného vlaku (počínaje druhým vagónem a dál)
a cestu prostojím, nebo můžu do prvního vagónu, kde budu mít celé kupé
sám pro sebe. Drobný rozdíl je v tom, že tam nefunguje klimatizace. Jde
o vagón německých drah (DB) provozovaný v tomto vlaku již druhý rok!!!
v režimu mikrovlnná trouba. Průser je umocněn tím, ze tyto klimatizované
vagóny nemají otvírací okénka - teď si jistě každý snadno představí, co
je to za peklo, když do něj celý den smaží Slunce. Zahraniční turisti neveřícně
kroutí hlavou, průvodčí na dotazy odpovídá "omlouvám se, zrovna dnes se
nám pokazila klimatizace" :-) Jednou jsem v tomto pekle jel s rodinou Inda
žijícího v Anglii. Chudák těch 35 minut cesty strávil bádáním 'jak otevřít
okno bez vykopnutí'. Nevěřil, že to nejde. Občas se k poruše tohoto vagónu
solidárně připojily ještě další 2-3 vagónky, kterým vypadla klimoška. To
už pak průvodčí řešil uzavřením se do služebního kupé z nějž nevytáhnul
paty, aby nebyl zlynčován rozběsněným davem. Ostatně, toto povolání musí
být očistec, průvodčí je vlastně fackovací panák ČD. Ač obvykle za nic
nemohou, jsou nejčastěji vystaveni hněvu cestujících. Přitom by v mnoha
případech stačilo, aby někdo průvodčímu poskytnul informace. Aby když vlak
zastaví mezi poli, nemuseli průvodčího informovat o důvodu zastavení vlaku
cestující (zavolal někomu známému na drahách a zjistil, že kus dál spadla
trolej).
Historka třetí
Expres Praha-Brno, vlak určený vyloženě coby konkurence autobusové dopravě.
Vagón první třídy - počet zářivek 10 (po dvou v 5-ti kupé) +-4 na chodbičce.
Pocet hvízdajících zářivek = celkový počet - počet rozbitých. Všechno hnusně
špinavé, jízdním řádem deklarované zásuvky na 220V chybí (kdo si kvůli
možnosti práce s notebookem koupil first class, tak fuck off). Je to takový
ten dělený vagón jedna půlka jednička, druhá půlka dvojka. Rozdíl je jasně
patrný - kdo si nezaplatil jedničku, nemá nárok na zářivkovou symfonii.
Zřejmě kompenzace za ty chybějící zásuvky. Nicméně jako hardcore zkušený
cestující správně přepokládám, password pro level pohodlné jízdy je VYDRŽET.
Až se vlak rozjede, hvizd přestane. Sedím tedy v klidu, zatímco ostatní
cestující bloudí z jednoho kupé do druhého a cvakají všemi možnými vypínači.
Efekt se záhy dostavil, zářivky mění frekvenci hvizdu a jeho hlasitost
roste. Méně otrlí nadávají a mizí do druhé třídy, my otrlí zůstaváme a
navazujeme přatelství – společný nepřítel sbližuje. Po rozjezdu opravdu
zářivky přestaly hvízdat, zavládla pohoda jazz. Na chvíli. Do kupé začíná
silně táhnout, proudící vzduch nachází rozličné škvíry v konstrukci vozu
a proniká dovnitř. Teplota klesá. A klesá. Password pro další level pohodlné
jízdy ve first classu je zřejmě polárnická výbava. Po půlhodině jízdy sedím
zabalený v bundě a drkotám zubama. Přichází průvodčí – „pane průvodčí,
mohl byste pustit topení? "Je to rozbitý" ... Fajn, je to rozbitý... jak
mohl nějaký českodrážní lempl zařadit v zimě do vlaku vagón, notabene 1.
třídy, který má od samého prvopočátku evidentně nefunkční topení? Vlak
byl vypraven z Prahy, tedy na začátku stav 'kosa všude', ale člověk si
říká po rozjezdu zatopí... ne nezatopí, nasrat, vážený cestující. Tento
level jsem nedal, ustoupil jsem do 2. třídy. Z 6-ti vagónů 2. třídy topily
dva dobře (hlava na hlavě), dva na úrovni "v bundě se dá přežít" a zbylé
dva vagóny ČD zařadily coby komory na kryoterapii.
Historka čtvrtá
Není to ani tak historka, jako spíš každodenní realita, která mi pije
krev a ukrajuje minuty mého života. Už jsem zmínil, druhým rokem jsem nucen
kupovat In Gold kartu, tedy vzdy v březnu vypláznout "roční předplatné"
jízdného. Cena první In Gold byla 22000, cena druhé 20000 a teď to bude
zlatá střední cesta 21 kilokorun českých. Výhodou je, jak už jsem také
zmínil, možnost cestovat 1. třídou - více místa pro nohy a zásuvky
pro notebook, méně smradu a špíny. Proč tedy ta nasranost? Vagóny první
třídy jezdí buď jeden nebo dva, tedy lze získat poměrně slušný přehled
o cestujících. Těmi jsou z valné části zaměstnanci ČD, kteří jezdí na režijky.
Jinak řečeno, vagóny 1. třídy EC/IC používají ČD pro levnou přepravu svých
zaměstnanců, jejich rodinných příslušníků, bývalých zaměstnanců, důchodců-železničářů
a ja nevím kurva kdo všechno má v této zemi nárok na režijku, ale věřte,
ze ta skupina je OBROVSKÁ. A jelikož osobní přeprava ČD je prodělečná a
sanuje ji stát, tak my jim to všechno platíme. Zaměstnanci-odboráři ČD
v čele s obrzmrdem Duškem se nám za to chystají odměnit stávkou, protože
bratr Kalousek jim ty režijky chce aspoň zdanit - tak jako ostatní lidi
platí daně z funkčních požitků, třeba služebních aut i pro soukromé účely.
Historka pátá
Osobně ji považuji za majstrštyk ČD (=času dost). Váže se k této smutné
události: „Ve čtvrtek 15. června 2006 v 6.06 hodin se ve Vranovicích
na Břeclavsku srazily dva nákladní vlaky. Do soupravy stojící ve stanici
narazil nákladní vlak, který minul návěstidlo zakazující jízdu.“ Do
zaměstnání jsem v tu dobu jezdil vlakem někdy těsně po sedmé ranní, stejně
jako mnoho dalších lidí, se kterými se denně potkávám. Už při nástupu v
Břeclavi do EC na Brno bylo deklarováno zpoždění v řádu desítek minut až
hodiny. Nakonec jsme se dočkali odjezdu a vyrazili směr Šalingrad. Hodinové
zpoždění na cestě dp práce může být pro někoho opravdu problém, například
pro učitele nebo prodavače, který musí být na místě včas nebo za sebe najít
náhradu. Nicméně nekteří zaměstnanci ČD zřejmě trpí mylnou představou,
že cestující je drobná kulisa v jejich hře s vláčkama. Jinak by totiž nemohlo
nastat toto - přijeli jsme do Šakvic, tj. někde v půlce cesty, vlak zastavil.
Po krátkém čekání nám průvodčí oznámila, že vlak dál nepojede, protože
trať je uzavřena na neurčito. Super.. vrchol kreténismu ČD. Kdyby nám to
řekli hned ráno, domluvili bychom se mezi sebou a zřejmě v autech se dopravili
do Brna. Takto jsme hodinu čekali na nádraží Břeclavi, aby nás pak ČD odvezli
kamsi do prdele, kde je široko daleko jen obilné silo v poli a jinak nic,
co by nám dalo aspoň naději se dostat do zaměstnání. Prý kdo chce, bude
vypraven vlak zpátky do Břeclavi, tak může jet zdarma. Jel jsem tedy zpět
do Břeclavi, vzal auto a po cestě do Brna se stavil v Šakvicích, abych
dalším čtyřem uvíznutým nešťastníkům pomohl se k poledni dostat do práce.
Dostat do ruky toho zmrda, který nechal vlak vypravit a naštosovat v Šakvicích
(i Pendolíno jedoucí po šesté ranní z Břeclavi tam uvízlo, to už kurva
2h po nehodě ten čurák musel dávno vědět, ze Šakvice jsou ten den konečná),
lepím pytlíky v Leopoldově nebo na Mírově.
05.01.2009 PV