S nějakou uniformou každý z nás jistě přišel do styku. Málokdy to bývá
něco příjemného a z toho pramení obecná snaha se takovému styku vyhnout.
Pro většinu lidí je úplně nejhorší představa, že by sami do nějaké uniformy
museli vlézt.
Svědčily o tom historky některých branců, se kterými jsem
měl před x lety tu čest sdílet odvodní komisi. Pro některé by na základě
jejich povídání jeden pomalu volal sanitku nebo rovnou hrobníka, ovšem
dlužno dodat, že na to, aby zdravý člověk dostal modrou, nesměl tlačit
na pilu, a proto všichni ti baroni Prášilové nakonec skončili v zeleném.
Původně jsem chtěl jako strašidelný příklad uvést uniformu vězeňskou,
ovšem to by nebylo přesné, neboť vězni mívají úplně jiné starosti
a na mundúry z vysoka kašlou, protože kdo by taky v české věznici hledal
kázeň a pořádek, jsou přece nějaká ehm lidská práva, nejsme ehrmhmrm jako
oni, že?
Uniforma má především praktický účel, ale přitom je mnohem větším fenoménem,
než by se o tomto kusu látky dalo říci. Mnohdy má až magický potenciál,
jdoucí vysoko nad rámec faktu, že šaty dělají člověka. Účelem uniformy
je sjednotit a současně odlišit určitou skupinu lidí od zbytku populace.
Většinou to mívá nějaký praktický důvod, přinejmenším aby ten arogantní
ovar ve stříbrné Oktávce či BMW s kouřovými skly věděl, že skutečně mluví
s policistou, když mu doporučuje, aby "rači chytal zločince, místo buzerace
slušnejch lidí", pokračujíc vysvětlováním podstaty financování veřejné
správy ("jste placenej z mejch daní"), poté, co málem zabil na přechodu
tři lidi.
Zatímco šaty o vás vypovídají, jací asi můžete být, uniforma přímo říká,
kdo jste. Forma zcela vítězí nad obsahem, což je dobře poznat v nedávno
transformovaných ekonomikách a ještě lépe to je vidět směrem dále na jih.
Mezi policisty a zločinci je v tamních končinách často rozdíl právě jen
v té uniformě, která pak pro jeden gang představuje určitou konkurenční
výhodu. Problém nastává i v opačném případě, tedy v případě absence uniformy
a setrvání obsahu. Guerilloví bojovníci a teroristé pak snadno splynou
s civilisty a veškerá pravidla vedení války jsou na draka i pro ty, kteří
je chtěli alespoň naoko dodržovat.
Mimo tuto veřejnou sféru, která se většiny z nás více či méně bolestně
dotkne jen párkrát za život, nacházejí uniformy své praktické uplatnění
především tam, kde je poskytována nějaká služba při zvýšené koncentraci
lidí na daném prostoru, aby zákazník snadno odlišil od davu toho, kdo mu
může příslušnou službu poskytnout. Typický příklad: Hotelový personál,
číšník, prodavačka v superhyper apod., netřeba rozvádět.
Kromě výše vymezených případů pak uniformy nemají žádný praktický důvod,
přesto se s nimi můžeme setkat na každém rohu. To jsou zmrdiformy. Tento
název jsem použil z důvodu, že zmrdiformy jsou produktem strategie jedinců,
jejichž charakteristika přesně odpovídá D-FENSovu popisu zmrda. Zmrdi jsou
totiž individuální hráči v týmové hře. Zmrdi se přímé a odkryté individuality
bojí, protože tam se není za co schovat. Zmrd se realizuje v týmu, který
využije ve svůj prospěch, ať už tím, že se (cituji D-FENSe) "může schopným
hráčům schovávat za zády a částečně profitovat z jejich způsobu hry", anebo
tím, že případné negativní důsledky svého vlastního jednání přehraje pomocí
pajplajny
na jiného, méně připraveného, člena týmu či podřízeného, nebo že jinak
neúprosnou linku příčinné souvislosti rozmělní do jakési kolektivní viny
- neviny, jenom aby sám sebe vzápětí mohl pasovat do role zachránce tím,
že navrhne vykomunikování problému či brainstorming za účelem vyselektování
nových targetů, na které se bude nutné fokusovat, čímž dokáže svou flexibilitu,
dynamičnost a tah na branku, aby si u vedení vysloužil pověst klíčového
manažera, jemuž bohužel jak olověná koule visí na noze parta nespolupracujících
blbů.
Pro výše uvedenou činnost však zmrdi potřebují nějakou coverage. Členové
týmu či podřízení nemusí nutně být úplní blbci a i těm pomalejším po čase
dojde, že je po takových zmrdích veletočích pěkně pálí prdel, neklamný
to znak, že je někdo vojebává. Výsledkem je pak vždy jakási obrana či v
případě podřízených alespoň pasivní rezistence (v této fázi jsou dotyční
snadno zaměnitelní s vohnouty), která může zmrdovi pěkně znepříjemnit život.
Zmrd má zpravidla omezené prostředky, jak tomu čelit, neboť nemůže každého
takového rebela zvlášť potopit, a navíc hrozí, že se všichni spojí proti
němu, což by byl jeho konec. Nehledě na to, že nefunkční tým je s narůstající
dobou trvání tohoto stavu pro zmrdího manažera velmi špatnou vizitkou,
která může vést až k upadnutí v nemilost u nadřízených zmrdů. Proto se
této situaci snaží vyhnout nějakou prevencí a tím se dostáváme k původu
vzniku ryze zmrdího produktu, zabaleného do honosně znějícího názvu "firemní
kultura".
Dříve jsem nemohl pochopit, co to firemní kultura je, natož pak k čemu
je dobrá. Ve vnějších vztazích, tedy ve vztahu k zákazníkům, se nedá mluvit
o kultuře, ale strategii, jejíž obsah se směrem na jih a východ od pojmu
"kultura" rapidně vzdaluje. Pokud by firemní kultura měla být něco jako
"duch firmy", pak něco takového vzniká spontánně v každém kolektivu v závislosti
na jednotlivých lidech a tedy i směrem od nich. To se ale nedá říct o firemní
kultuře, protože onen duch firmy je závislý na složení kolektivu a tedy
je v čase dynamický a těžko definovatelný, zatímco firemní kultura má vytvářet
především dojem stálosti a čitelnosti. Rozpor mezi oním duchem firmy a
firemní kulturou je dále ten, že de facto všechny větší firmy v určitém
stadiu zmrdifikace mají stejnou nebo přinejmenším velmi podobnou "kulturu",
přestože to je s ohledem na podstatu ducha firmy naprosto vyloučeno, a
dále ten, že firemní kultura jakéhokoli spontánního ducha firmy, pokud
je v rozporu s firemní kulturou, tvrdě potlačuje.
No a pak jsem konečně našel vysvětlení. Firemní kultura je shora implantovaný
zmrdí produkt, jehož podstata spočívá v propagandě, jaký jsme my skvělý
tým, a s tím souvisejících iracionálních a nepraktických pravidel a rituálů,
mezi něž patří i zmrdiformy. Firemní kultura představuje jednak výborný
nástroj zmrdů proti případnému odporu, neboť za porušení firemní kultury
následují přísnější sankce, než když někdo něco zkurví, a jednak slouží
jako pohodlný žebřík, po kterém mohou vzhůru šplhat noví zmrdi na úkor
svých kolegů, kteří nejsou zmrdi. Firemní kultura má totiž takové nastavení,
aby v ní vynikali převážně zmrdi.
Z toho vyplývá, že pro instalaci firemní kultury je zapotřebí určité
stadium zmrdifikace, tipoval bych to někam mezi druhou a třetí fázi. Firemní
kultura pak jednoduše, ba přímo primitivně, stanoví hranici, která jasně
dělí firmu na "nás" a "je", přičemž "oni" jsou už předem odvaření, zatímco
být mezi "námi" ti dává jakousi šanci na bezproblémový život. Díky tomu
je předem narušena jednota jakékoli případné rebelie, neboť v zazmrdované
firmě platí Vězňovo dilema stejně jako Archimédův zákon ve vaně Petra Novotného.
Zmrdiformy pak představují jeden ze základních pilířů firemní kultury
a s ohledem na význam uniforem se zas tak není čemu divit. Jejich účelem
pak je především:
1. Potlačení individuality.
Individualita není žádoucí, protože čím více individuality, tím více
individuálních výsledků, rozdílů a hlavně individuální odpovědnosti, což
pro zmrda představuje něco jako oheň na střeše. Uniforma má totiž mj. onen
psychologický efekt na jedince, vytvářející pocit, že je jen jednotkou
v systému, že zájmy kolektivu jsou absolutně nadřazené jeho mrzkým individuálním
zájmům, jinými slovy drill. Pochopitelné to je v armádě, protože na principu
individuality žádná armáda nemůže fungovat, což je také příčina často bleskového
zazmrdování jejího velení. Uniforma rovněž každému podvědomě identifikuje
ostatní členy týmu jako "ty na stejné lodi", "ty naše" apod. bez ohledu
na jejich individuální (ne)kvality a případné osobní antipatie. Kromě toho
zmrdiformy přesně odpovídají zmrdovu pohledu na lidi, které vnímá jen jako
jakési potenciální hostitele, na nichž se může přiživit, jako nástroje
svého firemního růstu. Při setkání dvou lidí totiž mozek nejprve druhého
jedince vyhodnocuje na základě individuálních prvků jeho vzhledu. To se
většinou děje jenom podvědomě, asi jako nenáročný program pracující na
pozadí, a mnohdy si to člověk ani neuvědomuje. Zmrd se ovšem ani tímhle
nechce zdržovat a čím méně individuálních prvků na ostatních, tím lépe.
2. Nástroj dominance.
Navenek
firma podporuje mladé a dynamické, oceňuje tah na branku, samostatnost
či dokonce vyzrálou
osobnost, ovšem ve skutečnosti hledá buď další zmrdy nebo submisivní
pracovité a inteligentní lidi, kteří se nechají bez keců okrádat o informace
a zásluhy, zatímco budou poctivě kyblíčkem vylévat vodu z prohnilé zmrdí
bárky. Kdyby byla zmrdiforma něco pohodového, co si člověk ani neuvědomuje,
tak by to nemělo ten správný efekt, protože z povahy věci podřídit se lze
jen něčemu, k čemu je na počátku alespoň částečná nechuť. Proto zmrdiforma
musí být nepraktická, nepohodlná, hloupá a zbytečně drahá, neboť jen tak
si ji budou její nositelé neustále uvědomovat. Rovněž nesmí být použitelná
pro volný čas, protože pak by její význam úplně vyšuměl; zmrdiforma je
výraz podřízenosti firemní kultuře, což by asi těžko mohlo platit, kdyby
si v ní každý trajdal někde po lesích.
3. Pocit důležitosti.
Tady to někomu možná bude smrdět příkrým rozporem s bodem 2), ale to
jen na první pohled. Bylo řečeno, že zmrdiforma má svého nositele podřídit
firemní kultuře, kolektivnímu drillu, na němž parazitují zmrdi. Má odstranit
veškeré projevy individuality už od počátku, neboť jak při cestě k moci
v prvních stadiích zmrdifikace zmrdům vyhovuje volnost a prostor pro kličky,
tak po získání moci naopak do všech prostor, kterými dříve pronikali, začnou
lít beton, aby jedinou cestou vzhůru zůstal žebřík firemní kultury, jehož
ergonomie vyhovuje výhradně zmrdům. Ovšem aby zmrdiforma plně posloužila
zmrdímu účelu, musí ji nosit i zmrdi. Především oni se musí prezentovat
jako týmoví hráči a nositelé firemní kultury, kteří jsou s ostatními na
jedné lodi a kolem kterých je vždy ta skupina "my". Ovšem zmrd pouze využívá
tým pro individuální prospěch, aby později vynikl, aby se odlišil. Zmrdiforma
by pak byla prostředkem, který je v příkrém rozporu s cílem. Proto dostala
zmrdiforma podobu a především image, který takový rozpor nejen elegantně
překrývá, ale dokonce ho využívá ve prospěch zmrdů. To se děje tak, že
je zmrdiforma prezentována jako neodmyslitelný znak úspěšného, výkonného
a finančně zajištěného jedince. Vzhledem k tomu, že reklamní a marketingová
sféra slouží jako koryto, kam se slévají zmrdi a jásaví blbové, nebylo
příliš těžké zmrdiformě takový celospolečenský image vytvořit.
A to dává zmrdům mimo firmu pocit důležitosti a nadřazenosti nad těmi,
kteří zmrdiformu nenosí, neboť jakýkoli vnější znak pozitivní finanční
situace nebo vysokého postavení je motorem jejich ega. Tento fakt zcela
převyšuje negativa pramenící z nepraktičnosti a nepoužitelnosti zmrdiformy,
neboť okázalost a příslušnost k společenské třídě je pro zmrdy všemu nadřazená.
(V duchu stejné logiky si pak zmrdi pořizují např. drahá velká auta s vysokou
spotřebou či pěstují drahé imbecilní koníčky.) Dostáváme geniální kombinaci,
která se líbí a která vyhovuje pouze zmrdům, zatímco těm, kteří zmrdi nejsou,
nevyhovuje vůbec. Navíc firemní kultura s ní související nošení zmrdiforem
je sice shora nastolený umělý vopruz, ale vzhledem k tomu, že je šitý na
míru zmrdům, lze předpokládat, že většina zmrdů pro ni bude mít náklonnost
už v genech. Pro zmrdy je tedy jakýmsi přirozeným obalem, ve kterém si
někdy až nechutně libují, zatímco pro nezmrdy je přesně tím, co bylo popsáno
v bodě 2).
O tom, že je vytvoření image zmrdiformy ryze umělá záležitost nemající
s praktickou stránkou věci co dělat, svědčí de facto 100% veškerých těch
reklam na mladé, úspěšné, zapálené a dravé. O tom se nebudu rozepisovat,
neboť vše bylo perfektně popsáno zde.
V přístupu ke zmrdiformě pak lze odlišit tři základní přístupy:
A) Odmítnutí: Základní podmínkou pro tento případ je prohlédnutí. Tedy
jedinec musí pochopit skutečný účel zmrdiformy. U některých jedinců pak
může nastat až nenávist ke zmrdiformě a firemní kultuře, ovšem síla firemní
kultury a z ní pramenící jednoty, drillu a snadného způsobu vymezení všech
na "nás" a "je" naopak i toto využije ve svůj prospěch, neboť potlačený
vztek za současného vědomí, že jej nelze nijak projevit, láme sebevědomí
a psychickou odolnost jedince. A dřív nebo později dotyčného jedince vypudí
(tj. něco se udělá samo), což zmrdům naprosto vyhovuje. Tím firemní kultura
vytváří jakýsi samočisticí proces, který zazmrdovanou firmu zbavuje veškerých
rebelujících individualit, u kterých je zvýšené riziko, že budou něco umět
a současně nebudou držet hubu.
B) Nedobrovolná akceptace: V drtivé většině případů se do dnešní doby
postoj zaměstnanců zazmrdovaných firem vyvinul do určité fáze akceptace,
neboť dotyční ani neznají původní účel a smysl zmrdiformy, ale moc dobře
si uvědomují její existenci a spojitost s přežitím ve firmě, o což přesně
zmrdům jde. Lapidárně svůj vztah ke zmrdiformě vyjadřují slovy "To k tomu
prostě patří" a na konfrontaci pomocí logických otázek žádajících vysvětlení,
z jakého důvodu a k čemu je to dobré, jen nechápavě zírají. Zmrdiformu
nijak zvlášť nemilují, ovšem považují ji za běžný vopruz v životě a podstatou
zmrdiformy a firemní kultury se nezabývají. Akceptaci pak usnadňuje veřejný
image zmrdiformy jako oblečení úspěšných a vytížených lidí, což sice nezmrdům
nedělá tak dobře jako zmrdům, ale přeci jen to může u někoho vychýlit ručičku
vah směrem k akceptaci.
C) Jásavá adorace: Tento přístup je vlastní zejména zmrdům začátečníkům
nebo latentním zmrdům, kteří sice ještě neprokoukli taje a rafinovanost
systému firemní kultury, ale její základní mechanismy mají prostě od přírody
v krvi. Brzy pochopí a radostně se ztotožní s tím, že perfektní zmrdiforma
v kombinaci např. s černou bradkou a melírem natuženým do rrrošššťáckého
kohoutka navařená na zmrdí newspeak vytváří pozitivní image, který snadno
zakryje fakt, že navrch huj a vespod fuj. Kromě zmrdů se pak může stadium
jásavé adorace krátce mihnout i u nových zaměstnanců, zpravidla čerstvých
absolventů, kteří skutečně všem těm sračkám firemní kultury uvěří. Toto
stadium pak u nich vydrží přesně do chvíle, než přijde první vojeb. Ten
je pak rychle katapultuje do stavu B) či dokonce A).
Odchylka: Zmrdiformy pro chudé
Existují odvětví, která se sice nevyhnula zmrdifikaci a následné instalaci
firemní kultury, ale ve které nelze klasickou zmrdiformu použít. Konkrétně
mám na mysli fast foody a možná, že někoho napadne i nějaké další. Vzhledem
k tomu, že se nejedná o klasickou restauraci, nelze hovořit o praktické
nutnosti uniformy, neboť personál poznáte podle toho, že stojí za pultem,
kam nikdo jiný nemá přístup. Přesto zaměstnanci těchto provozoven vykazují
prvky vynucené unifikace, který silně zavání firemní kulturou a zmrdiformováním.
(Toto odvětví je jak dělané pro zmrdy. Vzhledem k typu práce nelze očekávat
podřízené, kteří by byli nenahraditelní nebo kteří by práci nadřízeného
zmrda rozuměli lépe než on. Tedy nadřízený má k dispozici stádo submisivních
zaměstnanců, kteří pro něj nepředstavují žádnou konkurenci a kteří si těžko
všimnou nějaké levoty. Proto lze vyjádřit domněnku, že vedoucí jakékoli
pobočky fast foodu bude s největší pravděpodobností zmrd.)
Důvod, proč v tomto odvětví nejsou používány klasické zmrdiformy, je
následující:
Jak jsme si řekli, klasická zmrdiforma je nepohodlná a nepraktická.
Proto ji v tomto odvětví nelze použít jako prvek nařízené unifikace, neboť
zaměstnanec fast foodu se musí pěkně otáčet a ne si pořád čistit kravatu
od majonézy. Rovněž by zmrdiforma v takovém odvětví byla v příkrém rozporu
s jejím image úspěšného a výkonného. Vyobrazení typického zaměstnance Mac
Donaldu s beďary a vodnatou hlavou, jak se zubí oblečený do zmrdiformy,
by shodilo uměle udržovanou image jak domeček z karet. Dost na tom, že
se ve zmrdiformě nekontrolovatelně potulují pouliční prodejci lístků do
multikina.
Zmrdiforma tak byla nahrazena relativně neškodným stejnokrojem. Ovšem
jak bylo řečeno, zmrdiforma nesmí být pohodová, ale musí neustále připomínat
zaměstnanci podřízenost firemní kultuře. Proto je jinak běžný stejnokroj
doplněn ponižujícími ozdobami, ať už velikými plackami s imbecilními nápisy
připíchnutými na kšandách nebo hvězdičkami na vizitkách. Ty hvězdičky opět
odkazují na D-FENSův postřeh, a sice, že pokud někde existuje bodování,
vymyslel ho zmrd.
Zvláštní odchylku pak představuje toto odvětví i v tom, že zmrd nenosí
stejné oblečení jako zbytek týmu. Vyplývá to jednak z výše uvedené odchylky
od image a jednak proto, že tyto fast foody jsou založeny na principu větší
podřízenosti a menší sebeúcty, čemuž se k přihlédnutím k personálnímu substrátu
nelze divit. Případný odpor je preventivně likvidován firemními pohádkami
ve stylu amerického snu, které úspěšně nalhávají zaměstnanci, že i když
je blbej jak bedna kytu, tak ho po letech šůrování hajzlů a sbírání hvězdiček
čeká povýšení na manažera. Jakoby se leštěním prkýnek probouzela vůdčí
osobnost nebo co.
Závěr
Pochopitelně zmrdiforma není jediným nástrojem firemní kultury, ale
patří k permanentním a nejúčinnějším. K tomu se pak dále váží zmrdí stereotypy
v chování a komunikaci, neboť když nevíte, kolik stál přestup Rododendronssona
do Alabama Rednecks, za kolik Sazka vytransferovala tu akvizici nebo jaký
je rozdíl mezi Versacem a Kleinem kromě toho, že jeden z těch řiťopichů
už prdí do kytek, je to asi totéž, jako byste přišli na páteční mýtynk
bez kravaty a s lýtkama od hnoje. Své potom plní workshopy, kde přes den
probíhá klasická firemní nalejvárna, která k večeru přejde v křečovitý
teambuilding. Pokud to někdo pojme příliš spontánně, zmastí se pod vobraz
a vobtáhne sekretářku senior sales managera nebo rozbije hubu key account
managerovi, skončil.
Ale článek byl zaměřen primárně na zmrdiformy jako základní prvek firemní
kultury, navíc jeden takový workshop geniálně a nadčasově popsal Kurt Vonnegut
mladší ve své knize Mechanické piano a těžko bych mu v tom mohl konkurovat,
zvlášť když jsem nikdy na žádném nebyl. Ale aspoň vám sem dám link
na jeden vskutku typický workshop, kde na fotografiích jasně uvidíte celý
průběh od firemní nalejvárny přes outdoor tréninky, mající za cíl z lidí
vychovat cvičené opice, až po společné hodnocení, tedy ono dělení na “my”
a “oni”. Popisky pod fotografiemi dokazují, že mezi socialistickým realismem
a kapitalistickým naivismem není žádný rozdíl, neboť oba mají svého společného
jmenovatele – zmrdy.
12.02.2005 Sandstorm