Už na hodně místech jsem se dohadoval s hodně lidmi o škodlivosti PC
her. Proč vlastně dospělí (ti, kteří hry nikdy nezkoušeli a nemají šanci
objektivně posoudit ) hry tak slepě a jednotraně odsuzují?
I moje matka
často nadává na ty „ošklivé“ PC hry, i přesto že žiju na dnešní dobu a
můj věk dost aktivně, a navíc nehraju ty nejhorší hry (střílečka jediného
hráče proti tunám netvorů s velmi reálnou grafikou). Nicméně z nějakého
důvodu je to, co dělám, špatné.
Prvním důvodem může být spor generací. Prostě to, co dělají mladí je
pro určitou skupinu velmi netolerantních dospělých automaticky špatně.
To se zdaleka netýká jen PC her, ale prakticky všeho, od oblékání, přes
muziku atd... Při komunikaci s někým takovým je zcela zbytečné používat
argumenty, protože dotyčný, místo aby poslouchal a přemýšlel nad tím, co
jeho ratolest říká, jen bez zájmu přikivuje a hlavou mu lítají myšlenky:
„ je to dítě... ať řekne cokoliv, je to blbost... těžko bude mít pravdu...
eště že ho neposlouchám“. Takový člověk pak PC hru jako cokoliv jiného,
bez znalosti faktů prostě odsoudí, protože to jeho syna/dceru baví...
Další může být víra v některé vševědoucí psychology, kteří do světa
vypouštějí, jak je hra pro KAŽDÉHO člověka životu nebezpečná. Psycholog,
který tvrdí, že něco působí na všechny lidi stejně, není psycholog. Psychologie je velmi nepřesná
věda a to proto, že v těch 6Glidech na týhle planetě nenajdete 2 lidi,
kteří by byli psychicky stejní a na stejné podměty také stejně reagovali.
Proto každý psycholog ví, že v psychologii nelze paušalizovat. A na základě
pár zcela vyšinutých jedinců v USA, kteří zabili jako v nějáké hře soudit
všechny hráče je blbost.
Navíc ohledně těchto lidí, kteří ve stylu nějáké hry postřílejí půl
školy a pak sebe, je důležité řici, že hra není příčina tohoto násilí,
ale jen inspirace v detailech. Vemte si Americké dítě, které je pár let
šikanováno hromotluky ze školního fotbalového týmu, učitelé si na něj zasedli,
otec pracuje v jiném státě USA a matka se o něj nestará. Už nějakou dobu
si pohrává s myšlenku, že udělá to co udělá a to ne kvůli hře, ale kvůli
všem těm vnějším vlivům. A v ten den, kdy mu dají obvzláště velkou nakládačku
a učitel mu udělá extra prasárnu a dítě se rozhodne to provést si řekne:
„Co kdybych si místo své mikiny koupil takovou jako má můj hrdina. A otec
má doma tři zbraně, ale já si vezmu tu, kterou nosí můj hrdina. A můj hrdina
jí nedrží normálně, ale nakřivo, to je tvrdý, budu jí držet stejně.“ Ano,
dítě to provede jako ve hře, ale neprovede to kvůli té hře, ale tím se
ti rodiče/spolužáci/kantoři kteří za to můžou a přitom vykřikují „zastavte
hry“, aby svedli svojí vinu na někoho jiného vůbec nezabývají.
Dalším důvodem může být pouze neinformovanost. Rodič neví, co hra je,
protože to nikdy nezkoušel a proto se toho bojí. Přirozená lidská reakce.
Ale není lepší zjistit o čem ta hra je, než ji slepě zakázat ? Sednout
si k dítěti, nechat si vysvětlit, jak se hra hraje, co je její náplní a
cílem ? Ale to by nás stálo hodinu drahoceného času a nutnost naslouchat
vlastnímu dítěti, zákaz trvá pár sekund a nestojí tolik úsilí...
Dlaším příkladem je typický názor, lepší kniha než PC hra. Tady jde
o to jaká hra a to přesně naráží na předchozí odstavec. Zjistit, co vaše
dítě vlastně hraje. Argument proti hrám bývá, že člověk pak nekomunikuje
s ostatními lidmi. Nikdo z těch, kteří tento argument používají asi netuší,
že nejoblíbenějšími hrami jsou hry po internetu, to znamená že hráči spoulu
komunikují, často musí i velmi úzce spoulupracovat, což vede k učení se
vyjít s lidmi, domluvit se, umět najít kompromis. Navíc často při takových
hrách vznikají pevná přátelství, a to mezi lidmi, kteří by se ve skutečnosti
nejspíš nikdy nepotkali. To vás spíše schopnosti komunikace zbaví, když
budete celé dny zalezlí v koutě sámi, jen s knihou, než když se budete
věnovat takovýmto hrám.
Je mi 16, hraním her trávím relativně dost času. Přesto však bez nutnosti
připomínání plním své povinnosti, věnuji se sportům, přátelům, dokonce
si najdu čas sesmolit takovýhle článek. Nemám choutky vystřílet půlku školy
a s ostatními lidmi čile komunikuji. Hraji hry, při kterých je potřeba
komunikace s ostatními hráči, ať již akční střílečky, při kterých je velmi
důležité kooperovat s ostatními hráči v týmu, přes strategie až po MMORPG
(Masive Multiplayer Online Role Play Game), při kterých se v ohromném světě
pohybují stovky hráčů a pro vlastní přežití a úspěch je potřerba najít
si přátele, se kterými si budete pomáhat a na které se můžete spolehnout.
Našel jsem si hodně přátel, se kterými bych se jinak nesetkal a se kterými
dobře vycházím. Takový přátelé mohou být lepší než ti opravdoví, už jenom
proto, že si můžete vždy vybrat, s kým se budete stýkat ( zatímco s kým
jste ve škole/na brigádě/ve sportovním týmu atd.. si prostě nevyberete).
Pokud někdo kvůli hrám začne zanedbávat povinnosti, přátele, koníčky
je třeba opravdu trochu hraní zregulovat, ale slepé odsuzování her a jejich
bezdůvodné vypínání „protože prostě proto“ neí nejšťastnějším řešením,
vede akorát ke zhoršení vztahů mezi rodiči a dětmi. A ne proto, že dítě
je „závislé“ na hře, ale proto, že hra je zábava a jediný přístup ke spoustě
přátel a nikdo nemá radost, když je mu něco takového odepíráno.
19.02.2007 Hatchie