Rád bych se věnoval jednomu ze zajímavých fenoménů naší doby –
počítačovým hrám. Pro mnoho lidí starší generace představují počítačové
hry velkou neznámou (a ne, tím nemyslím ty karty, co jsou ve Windows).
A přesto jsou jimi lákány miliony dětí po celém světě – je to tak, hrající
dospělí představují spíše výjimky z pravidla.
Zejména ve svém počátku byly počítačové hry naprosto okrajovou záležitostí
určenou pro pár skalních příznivců těch podivných krabiček, zvaných počítače.
Jak se ale vliv PC rozrůstal, staly se celosvětovým fenoménem, do jehož
osidel spadlo mnoho a mnoho mladých lidí. Dnešní počítačové hry nejsou
jen tak, čas „střílení ufounů co jdou zeshora“ už dávno pominul a realističnost
i rozpočty na tvorbu her nabývají obludných rozměrů. To samo o sobě negativum
není – hra se prostě přeměnila ze zábavy na půl hodiny týdně na něco, co
se svou výrobní náročností vyrovná těm nejdražším filmům. Je naprosto běžné,
že hlasy ve hrách dnes namlouvají slavní herci, režiséři točí „střih“ scén
a týmy grafiků vytvoří naprosto realistický svět. Ale i toto se dnes pomalu
stává minulostí, protože na scénu pomalu ale jistě nastupuje zcela nový
druh hry: MMORPG (čili Massive Multiplayer Online RolePlaying Game). Typickým
zástupcem této kategorie je dnes World of Warcraft (dále jen WoW).
Proč mi stojí za to psát článek o této hře, o které většina z nás dospělých
nejspíš nikdy neslyšela? Protože je zvláštní a nastoluje nový (a pro někoho
i znepokojující trend hraní). Něco na úvod:
WoW je MMORPG, čili hra, kde na jednom serveru (v jednom virtuálním
světě) hraje po internetu mnoho lidí najednou (odhaduji tak 3000-5000 na
jednom serveru). Odehrává se ve kvazistředověkém světě kde existuje kromě
mečů i magie a tak se hráč může vžít do role válečníka, nebo mága, včetně
různých podkategorií, kterými nemá smysl se příliš zabývat. Pokud vás to
přece jen zajímá, stránky http://www.wow-europe.com
jsou velice komplexní. Hráči se dělí na dvě strany, hordu a alianci. Toto
rozdělení zapadá do příběhu celé hry, který svými činy vlastě hráči tvoří.
Nad celou hrou bdí týmy tzv. Gamemasterů, čili správců, kteří dbají na
dodržování pravidel. Za tuto zábavu platíte cca 15 euro měsíčně.
Tento koncept je sám o sobě poměrně revoluční. WoW není první hra, která
ho využívá, ale je zdaleka nejrozšířenější. Člověk, který příběh a jádro
hry napsal, byl nedávno v jakémsi kulturním žebříčku (omlouvám se, zdroj
si nepamatuji) označen za třetí nejvlivnější osobu showbusinessu na světě.
Osobně se domnívám že budoucnost všech her leží právě v mmorpg.
Stále jsme se nedostali ale k jádru pudla. Dobře – ať si děti hrají,
když jim to rodiče zaplatí. S touto hrou je ovšem problém. Je extrémně
návyková. U nás tento trend zas tolik pozorovat nejde, jednak kvůli stále
ještě nedostatečnému rozšíření rychlého internetu, jednak kvůli omezené
dostupnosti kopií hry a jednak samozřejmě proto že 15 euro měsíčně není
úplně malá částka. V Německu se ovšem hra rozšířila naprosto neuvěřitelně.
Její rozšíření vedlo až k tomu, že se z ní stal sociální problém a firma
Blizzard Entertainment (která hru vydala) byla nucena do hry přidat systém,
který vám neumožňuje hrát víc než určitý počet hodin ve hře. Tento systém
není v anglických kopiích hry (které jsou dostupné u nás), resp. je zde
pouze jeho mírnější verze, ve které je hráč penalizován, pokud tráví u
hry příliš času najednou.
Jak jste již poznali, i já jsem se k této hře dostal, zkusil jí a (málem)
jí propadl. Musím uznat že je svěle provedená. Mnoho věcí je v ní velice
promyšlených a toto je právě velké mínus:
Hra je velice realistická
O tuto realističnost se nestarají jenom autoři hry ale zejména hráči
sami. Na každém serveru se totiž utvořil v podstatě obraz naší společnosti.
Najdete zde podvodníky a zloděje. Najdete zde (do určité míry) policii.
Najdete zde krásné virtuální ženy, virtuální statečnost, virtuální aukce.
Virtuální obchod. Vše jen jako ale přesto velice realistické. Společně
to tvoří děsivě chytlavý mix pro ty, kterým se v osobním životě například
příliš nedaří.
Budu teď mluvit trochu z vlastní zkušenosti – vezmeme si dítě – chlapce,
kolem 15 let, nepříliš hezkého, nepříliš oblíbeného v kolektivu střední
(nebo ještě základní) školy. Takové dítě se dostane ke hře WoW, kde má
na dosah prstů (dle svého názoru) všechno: zábavu, akci (kam se hrabou
akční filmy když můžeme vzít sekeru a jít pozabíjet pár příšer) ale hlavně
to po čem touží nejvíc: respekt. Byť jen virtuální, byť jen od lidí jako
je on, byť jen za to že si někde po dlouhých hodinách hraní „vybojuje“
pár fialových pixelů (tzv. epik – kdo zná ten ví o co jde). Takto se postupně
stává více a více závislým na hře protože to je jeho svěr, kde i dítě,
šikanované ve škole, může všechny „pobít“ svým nadupnutým mágem, kterého
hraje celý svůj volný čas než příjde ze školy. Toto je zatím jen moje (byť
troufám si říci pozorováním podložená) hypotéza, na vlastní kůži jsem toto
jako dítě nezažil u sebe ani u svých přátel, protože jsem jednoduše staršího
data výroby. Nicméně děti některých mých přátel by mohly být zářným příkladem.
Druhou kategorií, která je touto hrou silně ovlivněna jsou mladí lidé
(22-30) kteří nejsou v životě prostě tolik úspěšní. Důvodů je tolik jako
lidí samotných, ale v kolektivu, který jsem ve hře potkal, bylo kromě dětí
i hodně hráčů tak kolem 25 let bez přítelkyně, s mizernou prací... někteří
byli tak daleko že znali už jen tuto hru a nevadilo jim to.
Tato realističnost hry je v podstatě (dle mého názoru) hlavní příčina
její návykovosti. Je to jako obraz světa, ale bez negativních stránek,
bez práce. Ve životě si musíte bohatství vydřít (nebo ukradnout ale i to
něco stojí: strach, námahu atd...). Zde je vše bez práce. Instantní respekt
dalších 4000 lidí na serveru pokud jste dobří, instantní respekt 50000
lidí pokud jste dobří hráči a máte dost času na hru (opět příklad pro ty
co znají: první Cthun) a instantní respekt milionu hráčů po celém světě
(Korea a USA) pokud jste prostě takoví šílenci že se budete hře věnovat
jako svému životu (Onyxia v 5 lidech – musím ovšem podotknout že tento
fenomen se vztahuje takřka výlučně na asijské státy, zejm. Korea a Malajsie,
kde je herní šílenství naprosto nepředstavitelné a případ vraždy kvůli
hře není vyjímkou).
Čili tady máme mladou generaci ovlivněnou tímto instantním světem kde
vše jde bez námahy. Jde vlastě o koloběh: hráč hraje protože nemá jinou
zábavu (např. kolektiv – sport, koníček). A protože hraje, žádnou jinou
zábavu si nenajde (problémy ve škole typu „to je počítačovej magor“, určitá
atrofie těla způsobená sezením u počítače a následná nechuť k jakémukoliv
sportu kvůli nízké výdrži). Tento koloběh má přirozeně na tyto lidi další
následky, které zahrnují:
- naprostou degeneraci komunikačních schopností. Hráč se vyjadřuje
pouze primitivní angličtinou, složenou ze zkratek „pls, omfg, lol, rofl“
apod... význam slova „prosím“ a „děkuji“ mu naprosto uniká. Toto je ve
hře bohužel velice běžné a nás, kteří jsme zkoušeli mluvit celými větami
a děkovat, byla drtivá menšina. Toto zahrnuje i očekávání věcí které ve
hře zadarmo jsou ale v životě ne.
- ochuzení o skutečné zážitky v životě. Přítelkyně, diskotéky, první
pusa, výlety, fotbal, přátelé na celý život... o to vše se dá přijít, resp.
to nikdy nezískat, přemírou hraní.
Nejsem celkově proti počítačovým hrám ale ve všem musí být rovnováha.
Proto apeluji na vás rodiče, nenechte svoje děti hrát celou dobu bez dozoru...
mohli byste toho litovat. S dospělými kteří tomuto propadnou se naopak
nejspíše nic dělat nedá. Toto berte jen jako zmyšlení mezi „nesnáším 411“
články... o tom snad někdy příště.
01.08.2006 Aradiel