Jelikož školství se na DF stalo oblíbeným tématem, chtěl bych zde prezentovat
část své učitelské zkušenosti, pro nahlédnutí do veřejnosti málo známé
části školství a také pro poznání lidských osudů a prostředí, které často
nepoznáme. Zaposlouchejte se tedy do příběhů z dávných časů…
Jak jsem k tomu přišel
Kdesi v Sudetech leží městečko X a toto městečko mělo na sklonku existence
Československa skromnou síť školních zařízení, sestávajících se mimo jiné
ze zvláštní školy. Kus odtud, už mimo Sudety jsem žil já a v této době
jsem se po gymnáziu nedostal na vysokou školu. To v té době takřka automaticky
znamenalo dupat pro vlast po buzeráku, ale rámci uvolňování režimu jsem
dostal odklad na rok, abych mohl VŠ zkusit znovu.
Začal jsem shánět místo na rok a zakrátko jsem získal tip na místo učitele
na oné zvláštní škole. Měl jsem celkem slušné zkušenosti s vedením dětí
v oddíle, navíc hned po maturitě jsem šel učit na jednu vesnickou školu,
cítil jsem se tedy relativně připraven. I když jsem učil a to okamžitě
jako třídní, uzavíral část kvalifikace dětí, které jsem neznal a to navíc
v předmětech, které nebyly přímo mou silnou stránkou, psal vysvědčení,
atd. a u dětí i vedení jsem obstál (a některé děti mě nechávali pozdravovat
ještě po letech). To zapůsobilo jako past, působil jsem na škole s celkem
hodnými dětmi a velmi rozumným vedením. Vše se mělo změnit.
Každý začátek je těžký, horší je už jen pokračování
V přípravném týdnu (to je ten týden na konci srpna, jež část veřejnosti
automaticky počítá učitelům do prázdnin), jsem si prohlédnul třídu, mě
svěřený kabinet, vyfasoval klíče, ze skromné knihovny pobral osnovy, metodické
pokyny, připravil dětem učebnice (osnovy a učebnice byly tehdy pevně svázány,
existovala jedna sada učebnic a k nim přímo vypracované osnovy), sestavil
a nechal si schválit rozvrh (v malém kolektivu jsme si rozvrhy sestavovali
v podstatě sami) a poznal kolegy.
Nechci se kolegy blíže zaobírat, ale byli jsme skupina, složená z lidí,
kteří měli společné to, že tuto práci nepovažovali za definitivní a i ti
z nich, kteří chtěli zůstat ve školství, nechtěli zůstat na této škole.
Výjimkou byl důchodový ředitel, který neměl důvod odcházet, leč byl jedním
z důvodů, proč by rádi odešli ostatní.
Po materiální přípravě, zahloubal jsem se do životních osudů svých svěřenců
a to prostřednictvím katalogových listů. Byl jsem třídním páté třídy, kterou
tvořilo deset žáků, což byl početní strop a šlo myslím o nejpočetnější
třídu na škole. Ve třídě jsem měl osm chlapců, dvě dívky. (Jména jsou dále
v textu pozměněna. Informace o svěřencích jsou často z doslechu od kolegů,
ale X je malé město a v praxi se vždy ukázaly jako dostatečně přesné).
Svou třídu jsem učil na češtinu, matematiku, pěstitelské práce, tělocvik
a tuším nějakou variantu prvouky nebo jiného obecného předmětu, kde se
braly mimo jiné nějaké společenské vztahy, (kdo je to strýc, dědeček atd.),
něco o přírodě apod., ale blíže si tento předmět nevybavuji. Chlapce ze
své třídy jsem měl na tělocvik. Kromě své třídy jsem učil na tělocvik spojenou
spojenou první a druhou třídu. Úvazek byl asi 20 hodin, snížený oproti
regulérním základkám. Z pozice některých zdejších diskutujících jsme tedy
neměli de facto nic na práci.
Podle katalogových listů šlo většinou o děti z vesnic v okolí X (místní
byl vlastně jen jeden žák), většinou pocházely z vícečetných rodin, pokud
však čekáte historky o cikánech, mnoho jich nebude. V okolí X se příliš
nevyskytují, podle mých vybledlých vzpomínek tvořili tak 20% stavu, a pokud
se týká problematičnosti, nevyčnívali z průměru. U mě ve třídě to byl 1
z 10 a to ještě vzhledem nevypadal jako typický cikán a byl zdrojem minima
problémů (bráno na poměry).
Zajímavé také je, že většina mých svěřenců byla z úplných rodin, jeden
byl poloviční sirotek a jedna měla tuším rozvedené rodiče, ale jist si
tím nejsem. Ale byl počátek devadesátých let a manželství bylo přeci jen
trochu stabilnější institut, alespoň navenek a na venkově. V této době
ještě oblast X podstatněji nezasáhla nezaměstnanost a velká část rodičů
tedy pracovala, především v zemědělství a dělnických profesích.
Většina dětí měla samozřejmě nějakou diagnostikovanou poruchu učení
či psychiky, a jelikož jsem dyslektik, cítil jsem s nimi.
Z metodik jsem pochopil, že úkoly pro pátou třídu odpovídají zhruba
třetí až čtvrté třídě ZŠ. Po odborné stránce tedy žádný problém a pečlivou
prací prostě doženu nedostatky v myšlení mých žáků. Každý si někdy myslí
kravinu, když neví, do čeho jde. Nebo alespoň mně se to občas stane.
Tak jsem první školní den stanul před třídou a začal se snažit. Ihned
na počátku mi to ujelo a v první hodině jsem použil slovo „sankce“. Uvědomil
jsem si, kde jsem a zeptal jsem se, zda slovu rozumí. David v první lavici
mě ujistil, že ano, že „samec je třeba bejk“. Tak jsem si v duchu poznamenal,
že se budu muset jít s náročností dolů. Netušil jsem, jak moc.
Pochopil jsem, že intelektuální úroveň bude níže, než jsem čekal a disciplína
ještě horší, ale vše jsem se snažil překonávat. Po necelých dvou týdnech
se žáci vzpamatovali ze začátku školního roku, zjistili, že je nebiji,
že se jim snažím pomáhat, vyhodnotili to jako slabost a rozpoutali peklo
na zemi. Ve čtvrtek už se mi pravidelně třásly ruce, bez nadsázky.
Každý den jsem stál tváří v tvář hulvátské třídě, násilné vůči sobě
a výjimečně i vůči mně. Naučil jsem se od ostatních učitelů, že facka a
řev (prostředky, které se mi příčily) jsou také řešení a kupodivu to často
fungovalo. Pokud se týká facky, tak žádné, pojď do kabinetu, ale rovnou
na place a čím silnější, tím lepší. Oficiálně jsme to měli zakázané, ale
dodržovalo se to asi jako Ženevské konvence, největší ránu dával ředitel
(a to fakt byla pecka, že i pozorovatel sebou škubnul). Kromě facky byla
zajímavým trestem protidrogová prohlídka, při které jsem prohledal aktovky
a zabavil cigarety (tabákové, tráva tehdy ještě nejela).
Šlo o boj s protivníky, z nichž někteří si nedělali nic z ničeho, ostatní
sice nechtěli pětku a poznámku, ale když na ní došlo, rychle se z ní oklepali.
Jediná Vlasta bojovala o známky a bez problémů byla na samých jedničkách,
zbytek se i při minimálních nárocích zvláštní školy držel spíše v horším
průměru. Když ve třídě propuknul konflikt mezi žáky, mohla rvačka začít
takřka kdykoliv, nevychovaná zvířátka se propadala do ámoků, neschopna
ovládnout své emoce a nemírnila se v boji ani ve výrazech. Napadaní i neúspěšní
agresoři se domáhali mé ochrany a to hlasitě. Tělocviky a dozory na chodbě
byly ještě zajímavější, neboť zde byla dána úplná volnost pohybu.
Cestou na oběd (přes dvě rušné silnice) jsem krotil pobíhající stádo
a viděl se v kriminále, až mi některý z těch pacholků vletí pod auto, za
pokřikující vulgární bandu jsem se původně styděl, potom mě to začalo být
jedno. Nikomu se nakonec nic nestalo a místní byli na to divadlo zvyklí.
Komunikace se svěřenci byla silně proměnlivé kvality dle jejich nálady,
měsíční fáze, počasí a mávání motýlích křídel v Brazilském pralese. Některé
hodiny jsem převážně učil, některé hodiny z většiny bojoval. Dokázali překvapit
tím, že poslechli i tím, že byli úplně mimo. Jednou jsem byl zrovna už
dost vyšťaven a jeden žák si stoupnul a něco pořád říkal. Na pokyny nereagoval
a situace v třídě už byla celkově dost vyhrocená. Velmi důrazně jsem mu
řekl: „Davide, prosím Tě, sedni si!“ Načež on začal lehce poskakovat, hýkat
a prohlásil „Hý, hý, hý, prosím, prosím, kalhoty nosím. Hý, hý.“ Přežili
jsme oba a já ani nebyl trestán.
Jeden z mála problémů, které školu (bohužel) netrápily, bylo záškoláctví.
Za prvé to bylo dobou, kdy děti i rodiče měli jakousi představu, že se
do školy má chodit (dnes postupně mizí), jednak žáci jinde takové hřiště
neměli.
Po čase jsem se dozvěděl, že o tuto třídu se ucházela učitelka, ale
ředitel sem chtěl za každou cenu muže. Věděl proč, třída byla problémová
dlouhodobě, a když se do ní propadnul David, získala grády.
List of my enemies
Časem jsem znal své svěřence blíže.
Nejstarším ve třídě byl David, propadlík (tuším, že dvojnásobný), o
hlavu či dvě převyšující své spolužáky, nevychováván ve vícečetné rodině
(šest sourozenců), fyzicky i slovně agresivní, bez možnosti ho ovlivnit
kázeňským postihem. Někdy zabral řev, někdy pomohla rána, většinou nepomohlo
nic. Byl by ozdobou každého pasťáku, který mu ředitel pravidelně sliboval.
Asi dva roky po skončení mé tamní kariéry se vloupal do obchodu a skončil
ve vězení, odkud utekl a skončil tam ještě na delší dobu.
Jemu sekundoval jeho bratr Marek, fyzicky subtilnější, nicméně jinak
neméně agresivní, ale bohužel i mírně chytřejší. Svou agresi dokázal částečně
maskovat za chvíli rozumného chování nebo jí omlouvat. Jediný člověk, který
se mě za dobu mé dospělosti pokusil (neúspěšně) kopnout do rozkroku. Také
se zúčastnil vloupání a jako nezletilý skončil v pasťáku, kde měl být už
dávno.
David s Markem byli grázlové, na zvláštní školu odložení proto, že jinde
by vysloveně rozvraceli fungování třídy (to tady také, ale my byli odpadní
žumpa systému, takže to nikomu kromě nás nevadilo), oba osobnosti s patologickými
projevy, dávno na šikmé ploše a to za horizontem událostí. Když náhodou
chyběli, třída byla podstatně zvladatelnější (to neznamená utichnutí boje,
jen se přestaly používat zbraně hromadného ničení).
Ve třídě byla ještě jedna sourozenecká dvojice, Jindřich a Roman, jednovaječná
dvojčata. Vzhledem k subtilní postavě nebyli nebezpeční okolí, spíše sami
sobě – pokud rozpoutali konflikt, byli většinou biti. Chvílemi s nimi byla
i legrace a problémy občas činily jejich prudké záchvaty vzteku, omezené
většinou na slovní projevy nebo zahazování pomůcek. Zdálo, že za jejich
problémy mohlo spíše určité zanedbání ve výchově a při solidní rodinné
péči by se asi na základní škole udrželi. Bohužel, pocházeli z početné
rodiny a rodičům, i když asi milujícím, na výchovu zjevně nezbývaly síly,
vůle, čas, schopnosti nebo alespoň něco z toho. Když zapomenu na to, jak
se chovali většinou, jeví se mi po letech jako docela příjemné děti (což
nebyla až tak často pravda).
Milan byl pomalejší dítě s určitými problémy, ještě v páté třídě si
předčítal slovo potichu po slabikách a pak ho vyslovil, což byl horší stav
než standart. Do jisté míry spolupracoval a asi za půl roku se nám podařilo
tento problém odstranit. Jako většina dětí byl nespoutaný, neznal míru
a občas se choval neslušně. Určité těžší postižení tu bylo i diagnostikované
(pokud si dobře pamatuji) a myslím si, že i s dobrým rodinným zázemím by
měl se základní školou velké problémy. Pokud si pamatuji, byl Milan dítětem,
které i podle mých představ patřilo na zvláštní školu. Později prý seděl
za rvačku a řízení bez řidičáku.
Nepamatuji si, proč byl Karel na zvláštní škole, ale nebyl úplně hloupý,
spíše zlenivělý. Z paměti dost vymizel, pamatuji si jen, že šlo o silného
kuřáka a vím, že sám tvrdil, jak je mu zle, když si od rána do večera nemůže
zapálit.
Simon byl chytrý, základku by zvládnul a podle mého názoru by se ocitnul
minimálně ve středu pole. Problémem tu byla evidentně rodina, které syna
po prvních problémech na ZŠ odsunula na ZVŠ, aby se mu nemusela věnovat.
V hodinách jsem mu dával práci navíc, neboť se neskutečně nudil, když čekal
na ostatní a on tu práci dělal rád. Z chlapců byl nejchytřejší a jeho devastaci
zvláštní školou považuji za morální zločin jeho rodičů. Simon bylo dítě
postižené svými rodiči, které jinak nemělo na zvláštní škole co dělat.
Posledním z chlapců byl Milan, cikán (nebo napůl cikán?), asi ze čtrnácti
dětí. Občas bylo cítit, že se delší dobu nemyl a někdy se asi pomočoval
(přezdívka mezi dětmi: „Pochcaná Sláma“), ale jinak byl celkem hodný (na
místní poměry), nepříliš schopný, přesto místy snaživý a být lepšího rodinného
zázemí (jeden z rodičů tak početné rodiny již zemřel), snad by zvládnul
i základku, třeba někde na konci pelotonu.
Dvojici růží mezi trním tvořily dvě naprosto odlišné dívky. První byla
Lada, poněkud hyperaktivní a dosti ukřičená, na začátku roku i snaživá,
bohužel později stále více pod vlivem blížící se puberty. Stejně jako Jindřich
s Romanem v sobě měla něco dětsky sympatického a i její neukázněné výlevy
občas nutily spíše do smíchu. To „občas“ podtrhuji. I její potenciál by
asi na základní školu dostačoval, byť by to pro rodiče byla dřina a třídní
kolektiv by to s ní neměl jednoduché.
Na skoro celé čtvrté čtvrtletí zmizela do lázní, tuším s astmatem. Bylo
právě na čase, neboť i když nepředstavovala zásadní problém, začínala se
stávat hůře zvladatelnou a mírně strhávala Vlastu. Na Ladu si léčebna stěžovala,
jsou s ní prý „velké problémy“ – chápu, málo kdy jim tam někdo přišel ze
ZOO.
Druhé děvče, Vlasta, byla podle mého názoru jasným příkladem toho, jaké
děti by měly chodit na zvláštní školu. Hodné, slušně vychované, trochu
chytré, ale zoufale pomalé dítě, přitom ambiciózní, údajně na školu přišlo
ve špatném psychickém stavu, neboť ZŠ nezvládalo a ve své rychlosti a rozumu
naráželo na hranice svých možností, přitom chtělo vynikat (dovolím si předpokládat,
že nedostatek potenciálu rodina „kompenzovala“ vysokými požadavky). Na
ZVŠ se značně srovnala psychicky, neboť zdejšímu tempu více než stačila.
Spolu Vlasta se Simonem tvořila intelektuální elitu třídy, bráno ve
vztahu k místu a okolnostem. Zatím co Simon se identifikoval s kolektivem,
Vlasta se ho víceméně stranila, vědoma si své nadřazenosti. Měla k tomu
své důvody, nicméně tento přístup ji vedl dál a to k přesvědčení, jaká
není skvělá a kam až sahá její genialita. Což zase bohužel, nebylo tak
žhavé.
Boj pokračuje
V průběhu podzimu jsem získal určité bojové dovednosti a začal odhalovat
slabé stránky nepřítele. Pomalu jsem získal i jakýsi respekt svých oponentů.
Začal jsem rozlišovat nenápadné známky blížící se katastrofy a naopak zdánlivý
začátek konfliktu, který tak není míněn a podle toho reagoval. Po krůčcích
jsem postupoval, dostával třídu pod kontrolu a dokonce je donutil něco
se naučit.
Zjistil jsem, že realita je absolutně jiná, než jsem si představoval.
Čekal jsem, že zvláštní škola je zařízení, kde má být věnována péče pomalejším,
aby co nejvíce dohnali ty normální a mohli se zařadit do společnosti. Ve
skutečnosti sloužila jako odpadní jímka systému, kam ve velké většině padaly
nevychované a zanedbané děti neschopných nebo neochotných rodičů a tyto
měli devastující účinky na těch pár vychovávaných, leč obtížněji vzdělavatelných
žáků a těmto účinkům nešlo zabránit. Cílem bylo naučit blbé, že jsou blbí,
budou s tím muset žít a víc asi nic. Naopak, pokud jsem pochopil, individuální
postup žáků byl nežádoucí a heslem bylo „všem stejně“, tedy podle nejpomalejšího.
Pokus to dělat jinak byl většinou po zásluze trestán shora. To vedlo k
tomu, že ti rychlejší se nudili a jejich pacifikace odčerpávala čas a síly
na podporu pomalejších.
Zahodil jsem do šuplíku metodiky, neboť jejich autoři nemohli mít představu
o tom, jaké je skutečné složení dětí a jejich rozhled a chování. Úkoly
z příruček byly pro mé páťáky takřka nepřekonatelné a oni se s překonáváním
ničeho nenamáhali, hodina musela mít spád, nevymysleli to hned, nevymyslí
to nikdy, jedeme dál. Výsledky byly chabé, ale šlo o to, udržet třídu spádem
hodiny při zemi. Pokud šlo o metody pedagogického působení, veškeré mé
zkušenosti z oddílu i předcházející výuky byly mimo. Tohle nebylo jiné
hřiště, to byl jiný sport. Bojový sport, podotýkám.
Palba do zad
S šéfem jsme se neměli rádi (a myslím, že jsem nebyl v rámci sboru výjimka,
i když asi špička co do intenzity vzájemné nelásky).
Myslím, že chyba byla na obou stranách – na mé v nedostatku diplomacie
a zkušeností (devatenáct let věku) a v tom, že šéf byl – nevíte, jak se
to řekne, aby to nebyl vulgarismus? Já nevím. To nebyl jen můj názor a
jeho protivné chování směřovalo i vůči ostatním.
Bodů střetu s ředitelem bylo nepočítaně. Úkoly děti někdy dělaly a někdy
ne, často ztratily (zahodily?) sešit na úkoly. To byl problém, neboť ředitel
občas úkolové sešity kontroloval oficiálně a občas prolezl stoly v naší
nepřítomnosti jaksi preventivně. Když nebylo dost odevzdaných sešitů, byl
průšvih, když děti napsaly málo úkolů, byl průšvih, když nebyla na výši
úprava, byl průšvih (hádejte, kdo měl ten jeden upravený sešit).
Když jsem jednu hodinu češtiny dovolil, že budeme číst z knížky, kterou
někdo přinesl (tuším Vlasta), putovala kniha po třídě a kupodivu se na
chvíli rozhostil skoro klid, neboť měli pocit něčeho zvláštního a ještě
z vlastní iniciativy. Bohužel ho při odposlechu za dveřmi získal i ředitel
a byl průšvih, že kniha (tuším nějaké pohádky) nebyla v osnovách.
Potom zase měl něco proti tomu, že část nadanějších žáků dostává v hodinách
práci navíc. Mají udělat to, co ostatní a pak v klidu čekat. To mi přišlo
jako pokyn, aby vydrželi pod vodou deset minut zpívat. Přestal jsem jim
tedy tato cvičení navíc zadávat do sešitu a psali je na zvláštní papíry,
které jsem posléze likvidoval.
Za situace, kdy mi jednou při hospitaci byla hodina strhána, udělal
jsem si poznámky a další hospitovanou hodinu udělal podle nich a ejhle
– zase to bylo úplně špatně (a dobře bylo to, co bylo strháno minule),
jsem pochopil, že nejde o organizaci hodiny, ale o osobní konflikt. Po
té, co jsem trochu postupoval na poli pedagogickém a dostával situaci pod
kontrolu, mě tato palba zezadu zarazila.
Nakonec jsem i v rámci boje s ředitelem dosáhnul drobných úspěchů.
Opravované sešity a písemky jsem rozstrkal po zásuvkách stolu tak, aby
nebylo možno při tajném prohlížení mého stolu spočítat, kolik jich je,
kdo neodevzdal a pak mě za to zpucovat. Vtip byl v tom, že ředitel si netroufnul
přiznat, že nám prohlíží stoly a já vytvářel prostředí, že prohlídkou stolu
se nic moc nedalo zjistit.
Když už jsem povinně předkládal písemné přípravy, dotáhnul jsem to k
dokonalosti a při té příležitosti i jinak zahrnoval ředitele spoustou otázek
ohledně výuky, které jsem si vymýšlel tak, že byly úplně k ničemu, ale
on nemohl úplně neodpovědět. Chodil jsem ho otravovat s každou blbostí,
abych na ní znal jeho názor. Po nějaké době jsem si tím vybojoval určitý
klid, šéf mě prostě nechtěl vidět.
S nástupem jara jsem si udělal tabulku v kvalifikačním sešitě a v ní
byly dny do konce mé tamní kariéry. Každý den ráno po zápise do třídnice
jsem si odškrtnul jeden. S nadějí na blízké vystřídání jsem se snažil zakopat
a přežít, má práce mi přišla zbytečná, děti i šéf nevděční a systém, který
mě najal, postavený na hlavu.
Stalo se
Ve škole došlo k řadě zajímavých událostí, některé uvádím na přeskáčku
a příkladmo, pro dokreslení prostředí:
Vržený nůž
Někdy v průběhu zimy, tuším po vánocích, přišel Ivan (starší bratr
Marka) a oznámil mi, že Marek je v nemocnici. Marek totiž neprozřetelně
provokoval svou sestru (asi pět let věku) a tato po něm hodila nůž, který
se mu zabodnul do oka. Bohužel Marek na toto oko oslepnul. Vrátil se do
třídy v podobě nedotknutelného, neboť kvůli oku nesměl dostat pohlavek
a museli jsme ho chránit před ostatními žáky, kteří by ho ve rvačce mohli
zranit, čehož zneužíval a dovolával se ochrany pedagogů. V tomto případě
však ne dlouho – při jednom z posledních jarních sněžení dostal sněhovou
koulí do zraněného oka, naštěstí mimo školu. S tímto opakovaným zraněním
zmizel skoro do konce školního roku ze třídy. Ivan komentoval osudný vrh
nože takto: „Víte, pane učitel, neměl ségru srát“.
Čórkaři
Po celou dobu se bojovalo s krádežemi, páchanými žáky převážně v obchodech,
v některých obdobích u nás policajt málem přespával. Když jsem na pokyn
nejvyššího přednášel třídě filipiku proti krádežím, vstala Lada a prohlásila
„Pan učitel, vyste nikdy v obchodě nic nepočáhnul?“ Po pravdě jsem odpověděl
negativně. „To kecáte,“ ozval se Karel. „Řekněte pravdu,“ naléhala Lada.
„Ani čokoládu?“ Ne, ani čokoládu, ale stejně mi to nevěřili. Za nejlepší
zločinný nápad (i když žáků jiné třídy) považuji jejich krádeže vratných
láhví z přepravek ve dvoře obchodu a jejich okamžité vrácení. Naštěstí
láhve obíhaly v takovém množství, že majiteli obchodu vše rychle došlo,
žáky chytil při činu a přepravky s vykoupenými láhvemi dával někam jinam.
Nepohodou do školy
Když propukla sněhová kalamita a nejezdily autobusy, po druhé hodině
přišli mí neoblíbenci David a Marek do školy, což znamenalo přes dvě hodiny
pochodu špatně prohrnutou silnicí za vánice. Nešlo o lásku ke škole, ale
oběd ve školní jídelně – doma by asi nedostali – a tenhle jim platila sociálka
(čímž část dávek nemohla být rodiči utracena jinak).
Čerti na půdě
Na Mikuláše jsem prováděl organizační opatření pro příchod Mikuláše,
čertů a andělů (osmáci pod vedením učitelky výtvarné výchovy). Při tom
jsem řekl, že si čerti možná někoho odnesou a David zvážněl. Nějak z něj
vypadlo, že čerti jsou na půdě. Tak jsem řekl, že ne, že budou chodit po
škole. On řekl, že myslí ty pravé čerty. Třída ztichla a pochopila. David
věřil na existenci opravdových čertů (tuším, že mu bylo třináct či čtrnáct).
Lada otevřela pusu, aby svůj údiv ventilovala a Milan se chystal k něčemu
podobnému. Pohledem a krátkým gestem jsem je zarazil, čemuž kupodivu porozuměli.
Krátká chvilka, kdy jsme dovedli beze slov říci, že ho při tom necháme,
jiskřička porozumění, které tu bylo tak vzácné. A můj údiv, že i David
má někde autoritu, které se bojí (a také lítost nad tím, že tato autorita
je tak nedostupná).
Janova volba
Toaleta pedagogů měla předsíňku společnou s dívčími záchodky. Na toaletě
jsem se jednou převlékal na tělocvik, když se z venku ozval dívčí zpěv
rómským jazykem. Když jsem vyšel ven do předsíňky, na okně seděla dívka,
tuším ze sedmičky či osmičky a zpívala (velmi pěkně). Pochválil jsem jí
zpěv a zeptal jsem se, o čem ta písnička je (romštinou nevládnu). Dozvěděl
jsem se, že Jano přemýšlí, jestli jít pracovat, nebo umřít hlady. Na můj
dotaz, jak se nakonec rozhodne, odpověděla, že raději umře hlady. Inu,
svoboda volby.
Bitkaři
Měl jsem dozor na chodbě, když začala rvačka jakéhosi osmáka s klukem
ze sedmičky. Nevím, jak se jmenoval, ale byl to agresivní nebezpečný magor
a to mě mělo varovat. Osmáka jsem hravě odstrčil, nicméně sedmák (o dvě
hlavy menší než já) to ani nezaregistroval a mlátil, zřejmě do rudé mlhy
před sebou. Chytil jsem jednu na prsní kost a byl jsem rád, že mi dech
nevyrazil úplně, ale stejně na chvíli mě vyřadil z boje. S pomocí dalšího
učitele jsme ho zklidnili. Nebyla to jediná rána, kterou jsem ve škole
utržil, ale suverénně největší. Na druhou stranu, žádný z našich žáků nebyl
po rvačce odvážen záchrankou, jako jedna dívka z nedaleké ZŠ nedávno, asi
jsme měli odolnější materiál.
Co se s nimi stalo
Další osudy svých svěřenců moc neznám. V té době měli po dokončení tehdy
osmileté základní školy šanci pokračovat jen na některé učební obory, většinou
speciálně pro ně zřízené. V tomto doba pokročila a nyní infiltrují do širšího
spektra vzdělávacích programů (nejsou děti, bereme každého).
Dnes se budou pomalu blížit třicítce, a teď, když vyprchala zloba a
rozčílení ze střetu a touha po jejich krvi, chtěl bych doufat, že někteří
si našli svou cestu k nějakému štěstí, ale obávám se, že často výsledky
jejich snažení, pokud nějaké bylo, nebudou nic moc.
Odbočka do první a druhé třídy
První a druhá třída byly nepočetné (děti odpadávají do ZVŠ většinou
až v průběhu prvního stupně) a proto byly spojené. Měl jsem je dvakrát
týdně na tělocvik, což byly jediné hodiny mimo moji třídu. Bohužel to,
co nastoupilo rovnou do naší školy, byla politováníhodná sbírka lidského
neštěstí. Dnes bych brečel, když na ně vzpomínám, asi také proto, že už
léta nemusím snášet jejich zlomyslnosti.
Malý kolektiv tvořili tři chlapci a dvě dívky.
Petr byl mladší bratr Simona z mé třídy. Bystré a nadané dítě, preventivně
odložené do ZVŠ, neboť rodiče byli spokojeni s tím, jak se nemusí namáhat
se Simonem. V průběhu roku nejdříve exceloval, zvládnul látku pro první
i druhou třídu ZVŠ za pár měsíců, potom se nudil, následně pochopil, jak
převažuje své spolužáky (představoval asi 70% intelektuálního výkonu celé
pětice) a začal této převahy zneužívat. Ze sympatického klučíka se stal
krutý tyran, přes upřímnou snahu nešťastné třídní učitelky.
Honzík žil doma se svou dosti jednoduchou maminkou, tuším samoživitelkou,
a ta bohužel intelektuálně nezvládla výuku češtiny a výchovu vůbec. Chlapec
mluvil nesrozumitelným jazykem, skládajícím se z huhlání, nedotčeným výslovností.
Jeho matka mu rozuměla, děti i jejich třídní tento jazyk pochopili, já
většinou ne (náš kontakt býval příliš krátký) a nechal jsem si jeho projevy
překládat. Škola a sociálka dokopaly Honzíkovu matku k tomu, že začala
s chlapcem jezdit na logopedii. Jeho situace se přes rok pomalu lepšila
a řeč začala češtinu vzdáleně připomínat, leč se obávám, že dohnat handicap
bylo už mimo jeho síly. Zanedbanější dítě jsem nepotkal. I ta mrňata v
roztrhaných hadrech u chýší pod Mont Elgon dokázala alespoň jednoduše anglicky
prosit o sušenky.
Lukáš byl mladší bratr Davida a Marka z mé třídy. Vychován minimálním
zájmem početné rodiny, otřískán od rodičů i sourozenců, choval se jako
šelma, prudký, útočný, rychlý, ohebný, nezranitelný, neovladatelný, s vysokým
prahem bolesti. Bez dovolení vyšplhal na tyč do cca. 4 až 4,5 metru a odtud
skočil dolů na parkety, rozplácnul se, zašklebil a zase někam běžel. Potenciál
vývoje, který v sobě měl, jasně varoval, že jeho starší bratři budou proti
němu slabý odvar. Na rozdíl od nich neměl respekt vůbec z ničeho a hodnotový
systém odpovídal džungli. Docela mě děsí představa, co z něj vyrostlo.
Dlouhovlasá blondýnka Kamila byla týrané dítě, jejíž sociální chování
bylo usměrněno tím, že byla doma (kromě bití) zavírána do železné klece,
aby neobtěžovala rodiče svou přítomností a živostí. Ostatní výchova a péče
byly na podobné úrovni, a její povaha vykazovala četné deformace. Rodiče
byli před nástupem dívky za tuto činnost soudem potrestáni, nebo se to
alespoň říkalo, děvče bylo necitelné, zlomyslné, agresivní, lhavé a zákeřné,
k tomu ne úplně hloupé. Myslím, že Kamila byla do základu dokonce docela
chytrá a byla zničena svými rodiči stejně jako Honzík, Simon a další z
této školy.
Pavlínka byla nešťastný případ, který nepatřil do žádné školy, přesněji
řečeno patřila do nějaké internátní speciálky, de facto ústavu s propustkou
na víkendy, kam jí její matka odmítla umístnit. S její matkou jsem měl
tu čest párkrát mluvit a chápu, že při její jednoduché povaze (a to berte
jako eufemismus), výchovu vrozeně duševně postižené dívenky nemohla zvládnout,
nemohla ani rozsah problému pochopit a tedy se nechtíc podílela na neradostném
vývoji, který ani v případě vzorné péče asi neměl moc velký potenciál.
Hodnotit Pavlínku jako zlé či hodné dítě nemá smysl. Chovala se jako zvířátko,
mluvila špatně, celé to brala jako nějakou hru. Byla snadným cílem škodolibostí
svých spolužáků, ale spousta z nich nechápala nebo brala jako nějaké kočkování,
pamatuji si, jak jednou Kamilu v sebeobraně kousla. A protože situace s
ní musela být doma k uzoufání, schytávala občas nakládačky, ale tvrdila
mi, že umí zalézt za skříň a tam se za ní nikdo nedostane. Ve škole se
jí líbilo, protože tam nebyla bita. Také získáváte představu, že už místem
narození a osobami rodičů jste vyhráli první cenu?
Pavlínka je dnes pochopitelně nezaměstnaná (a nedovedu si představit,
že by byla zaměstnatelná), závislá na alkoholu a prý po několika potratech.
To chápu, protože spolknout jednou denně prášek bude zřejmě nad její intelektuální
síly, stejně jako většina dalšího běžného rozhodování.
Tělocvik s těmito dětmi byla velmi náročná hodina, po které jsem odcházel
naprosto vyřízený, vděčný za to, že všichni přežili bez zranění, vzhledem
k jejich fyzickým dispozicím jsem je nějak zvládnul. Až tu zase bude někdo
přepočítávat plat učitele na odučené hodiny, tak dvouhodinové soudní jednání
je proti tomuto těláku brnkačka. To jen na okraj.
Něco závěrem
Veškeré popisy, hodnocení a vůbec vše v tomto článku vychází z takřka
dvacet let starých vzpomínek na jeden rok na jedné zvláštní škole a prosím,
aby to tak bylo bráno. Čas vzal mnoho detailů, ale i vzteku a opovržení,
přinesl nadhled a snad i trochu objektivity.
Speciální pedagog je nevděčné zaměstnání, které vyžaduje zvláštní praxi
a schopnosti, o jeho přitažlivosti v místě a čase lze říci tolik, že z
pěti učitelů jsme byli dva elévové bez praxe, oba sehnaní na konci prázdnin,
jeden ex ředitel ZŠ, smetný nedávnou revolucí a dojíždějící kolegyně, hledající
po škole už několikátým rokem místo jinde. Praxi jsem neměl a sebekriticky
říkám, zvláštní schopnosti také ne. Osobně považuji nasazení devatenáctiletých
elévů na místa, která jsme zastávali, za zoufalost, něco jako účast Hitlerjugend
v bitvě o Berlín. Vlastnosti, které speciální pedagog potřebuje, se podle
mého názoru formují u většiny lidí později. Udělal jsem, co jsem za daných
podmínek zvládnul a na výsledek nejsem nijak zvlášť pyšný, ale nestydím
se za něj.
Při pohledu zpět viním rodiče většiny těchto dětí. Moje třída mohla
být při troše jejich snahy poloprázdná, první třída podle mého názoru prázdná,
s výjimkou Pavlínky (která tam také nepatřila, i když z opačných důvodů
než ostatní). Osobně znám dívku, která prošla základkou na hraně propadnutí,
ale prošla, za snahy jejích rodičů (přitom žádní géniové) a konečně i její
vlastní (odměněné tolerancí pedagogů). Vyučila se, na „nástavbě“ odmaturovala
– což něco vypovídá o kvalitách té maturity - a vyrostla z ní vcelku příjemná
mladá žena, radostná matka, je zaměstnaná a zdá se, že se jí i její rodině
daří dobře. Její pád do kolektivu obdobného mé třídě na škole v X by mnohé
z toho zmařil či neuvěřitelně ztížil.
Viním i systém, který nedokázal rozdělit grázly od pomalých dětí a předhazoval
ty druhé těm prvním, zcela bez zájmu o jejich další osud, neboť v praxi
šlo o odložení či odhození. Viním ho i z toho, že děti s minimálními a
překonatelnými problémy nechal bez odporu přehodit do této žumpy bez naděje,
že se odtud vrátí do normálního světa.
Nejde jen o tyto konkrétní postižené jedince. Jde i o ty, kteří s nimi
budou muset sdílet tento svět, tedy i o nás, neboť úplně se totiž svému
vzájemnému vlivu nevyhneme. A bohužel také nevíme, kdy někdo nám blízký
bude speciální pedagogiku opravdu potřebovat. Proto bychom se neměli dávat
ptát, komu zvoní hrana.
15.05.2013
--- LWG ---