Nadešel čas objasnit příčinu opakující se ankety na hlavní stránce.
Otázka, která je v ní položena, není položena náhodou, sleduje určitý záměr.
Stejná otázka byla na konci roku 2011 položena a čtenářům internetové žumpy,
kterou najdete na adrese Novinky.cz.
Dopadlo to takto:
Na začátku roku 2012 jsem shodnou otázkou obtěžoval čtenáře D-F, přičemž
jsem zachoval i strukturu odpovědí:
A konečně tatáž anketa z roku 2013:
Ponechal jsem anketu na titulní stránce tak dlouho, aby počet hlasů byl
nakonec přibližně shodný. Výsledek mě nemálo potěšil, a to jak v rovině
absolutních čísel, tak jeho vývoj v čase. Ukázalo se totiž, že pouze 5,6%
(resp. 6,7% v roce 2012) našich čtenářů by napráskalo svého kamaráda, zatímco
82,3% (76,4%) by tak neučinilo a 11,9% (16,7%) neví. Dá se tedy říci, že
čtenáři D-F v tom mají dostatečně jasno, čtenáři Novinek bohužel také.
Pověst internetové žumpy se tak podařilo doložit čísly. Pokud se chcete
s někým kamarádit, zeptejte se napřed, zda nepatří ke komunitě kolem Novinek.
Poznávací znaky: komouš, ví kde jsou jaké slevy, žere buřty ze sójových
prasat, v práci krade naftu a drobné předměty bez užitku, které doma hromadí.
Za vaše hlasování děkuji. Nechám na každém čtenáři, aby si své rozhodnutí
v takové věci nějak sám před sebou odůvodnil.
Já jsem hlasoval, že bych kamaráda neprásknul, a to proto, že to nedává
smysl z hlediska počtu pravděpodobnosti. Pro začátek vynechám to hlavní,
že udávat kamarády policii je podlé, což je sice zásadní, ale pro vohnouta
neuchopitelné. Já se k tomu vrátím, ale napřed se musím přes něco překodrcat.
Následující řádky budou o pojmu pravděpodobnost. Pravděpodobnost udává
míru očekávatelnosti náhodného jevu. Například lze jen málo očekávat, že
bych během svého života měl sexuální styk s Ivetou Bartošovou, popravdě
řečeno, snažil bych se nečemu takovému usilovně vyhnout. Na druhé straně
to není zcela a naprosto vyloučené. Co já vím, někdy se stanou divné věci.
Zůstaneme u toho, že je to krajně nepravděpodobné, což si patrně dokážeme
všichni představit. Pravděpodobnost je všude, ovlivňuje všechno a vstupuje
do všech našich rozhodnutí. Můžeme tedy konstruovat libovolné extrémní
scénáře o kamarádech vraždících děti, jak se stalo v diskusích a ovlivňovat
jimi sebe i jiné, ale v reálném životě budeme nejspíš řešit jen pravděpodobné
situace.
Předpokládejme, že kamarád je vyšší level přítele a přítel je vyšší
level známého. Jedná se o člověka, kterého nejen známe, ale také jsme s
ním v dobrém i špatném něco prožili, a tato důvěra je určitým osobním a
dokonce i společenským statkem. Protože ho známe, poněkud to snižuje pravděpodobnost,
že by byl magor nebo potenciální pachatel genocidy, přičemž musím kriticky
poznamenat, že na trestně stíhané a pravomocně odsouzené bývá někdy větší
spoleh než na subkulturu zde nazývanou "strážci tradičních hodnot", kteří
jsou sice de iure bezúhonní, ale jinak to bývá pakáž až hrůza.
Na druhé straně existuje významná skupina lidí, pro které loajalita
ke státu a jeho institucím, tedy i k policii, představuje také významný
statek a součást životních hodnot. Lidem s extrémní nerovnováhou v této
oblasti se říká práskač. Jsou to lidé, kteří programově obětují své vztahy
s jinými lidmi, jejich otevřenost a důvěru ve prospěch zjišťování operativních
poznatků pro silové složky této země. Nedělejme si iluze, činnost současné
policie stojí na práskačích stejně jako činnost jakékoli policie minulé
včetně gestapa.
Policejní
seznam hledaných osob čítá tč. 40 osob. Seznam běžně nestuduji a je
mi u prdele. První důležitý poznatek tedy je, že patrně nikdy nebudu muset
udávat kamaráda, který je na tomto seznamu, protože se o něm nedozvím.
Ani do budoucna nehodlám seznam pravidelně číst, stejně jako jiné výstupy
Policie České republiky.
Pravděpodobnost, že by tam někdo z nás, kteří nyní čteme tento článek,
našel svého kamaráda, není příliš velká. Je zhruba stejně velká, jako že
během svého života uskutečníme sexuální styk s Ivetou Bartošovou. Seznam
obsahuje dvě kategorie osob: Osoby pohřešované a osoby hledané. Protože
je hledaných přibližně polovina, pravděpodobnost klesá na sex s Ivetou
Bartošovou dvakrát po sobě. Mezi hledanými je nejméně polovina osob, se
kterými bych se určitě nekamarádil: cikorky, cizinci už od pohledu dubiózního
vzezření a podobně. Pravděpodobnost dále klesá na sex s Ivetou čtyřikrát
po sobě.
Většina hledaných jsou domnělí pachatelé domnělých přečinů, tedy například
drobní podvodníčkové, kteří někomu něco slíbili a nesplnili, nebo dementi,
kteří vyhrabali ze země telekomunikační kabel, případně zlodějíčkové, kteří
nepochopili, že beztrestně se smí krást pouze ve velkém a včas nevstoupili
do TOP09. Pravděpodobnost, že na seznamu najdeme kamaráda, který je hledán
po podezření z zvlášť
závažného zločinu je pak zhruba taková, že uskutečníme čtyřikrát sexuální
styk s Ivetou a ona bude předtím panna.
Veřejnost často vnímá policii axiomaticky, tedy je je dobrá, protože
je dobrá. Proč tomu tak je, je nad rámec tohoto článku, stejně jako úvahy
o tom, proč je nebo není dobrá. Snad vám nezkazí náladu jeden postřeh z
tlachavého televizního pořadu Otázky faggota Václava. Objevil se tam kdysi
takový graf, ze kterého plynulo, že devět z deseti osob umístěných do vazby
nakonec není obžalováno. Jinak řečeno, jsou a byli nevinní, ale policajti
a soudce Tadymitopodepiš je přesto strčili do vazby. Je malá pravděpodobnost,
že policie bude hledat vašeho kamaráda a on bude skutečně nakonec shledán
vinným z něčeho závažného. Dostáváme se k sexu s Ivetou, která je panna
a ještě navíc mimozemšťan.
Máme zde tedy velmi malou, limitně žádnou pravděpodobnost, že váš kamarád
je podezřelý z nějakého ohavného zločinu krát malou pravděpodnost, že bude
usvědčen a odsouzen. Vy máte (taktéž nepravděpodobně) nějaký poznatek o
něm, který by se dal nabonzovat policii a povede k jeho zadržení. Okolo
jde Iveta neposkvrněný mimozemšťan.
Rizikovost jakéhokoli jevu je jak známo dána součinem pravděpodobností
jeho výskytu a jeho závažnosti. Závažný problém s malou pravděpodobností
výskytu je stejně rizikový jako bagatelní problém vyskytující se s určitostí.
A já si za sebe dovolím ten luxus a řeknu - já to riziko ponesu. Je
pro mně menším zlem nechat ho jít a nebonzovat ho, byť s (naprosto minimální)
pravděpodobností, že třeba později někoho zabije (a já si budu muset vyčítat,
že jsem tomu nezabránil), než obětovat výše popsaný statek představovaný
vzájemnou důvěrou kvůli nějaké policejní prkotině, která se z toho velmi
pravděpodobně vyvine a která pravděpodobně nepovede k tomu, aby ho byť
jen obvinili, natož odsoudili. Tohle jsem schopen obhájit sám před sebou.
Celá věc má kromě této technokratické úvahy ještě další dimenzi, kterou
popsal Daniel Landa veršem "Hrdina se před zrcadlem lek, včera na souseda
něco řek". Jakmile to uděláte, tedy napráskáte kamaráda, protože snad možná
podle policie znásilnil Ivetu mimozemšťana a připravil ji o panenství,
svět už nebude pro vás stejnej a to ani v případě, že by se prokázalo,
že se tak skutečně stalo a že váš správně mířený bonz zachránil lidstvo
od intergalaktické války za Ivety počestnost. Neb jste překročil Rubikon
a není cesta zpět, o své přátele a jejich osudy se nyní dělíte se silovými
složkami státu, což je skutečně odporné.
Konečně je třeba uvážit i variantu, že váš hledaný kamarád není ničím
vinen, naopak, někdo na něj ušil boudu, informátoři policie jsou stejně
proradní jako jejich řídící orgán a nebo ho zkoušejí lacinizovat
a pak je třeba hledat cesty, jak mu v jeho situaci pomoci, a to tak, abychom
nedovedli aparát k němu a pomoc byla přesto efektivní. Takový scénář je
podstatně pravděpodobnější.
01.04.2013 D-FENS