Zdál se mi naprosto úděsný sen. To není obvyklé klišé, kterým si
někteří autoři vypomáhají na začátku článku obsahujícího nějakou fantasmagorii,
ale to, co budu popisovat, se mi skutečně zdálo. Sen byl poměrně dlouhý
a barevný, zdál se mi ten den, co jsem se mírně opil z radosti nad tím,
že TOP09 prosrala komunální volby. Sen byl dále netradiční tím, že byl
dvoudílný.
Začalo to tím, že jsem potřeboval přespat v Brně. To je samo o sobě
dost děsivá věc, ale bude mnohem hůř. Nespal jsem v hotelu, protože mi
náš redakční kolega Smrtihlav nabídl, že mi půjčí byt, úplně bez problému,
že je nový, moderní, byl drahý a nepotřebuje ho, protože si našel místo
v Praze. Byt byl v moderním komplexu, který vypadal jako již neexistující
hotel Praha, jo, ta šílená hnusná věc, co se hipsteři mohli posrat, když
tu komunistickou hrůzu zbourali.
Dům i byt byly mírně řečeno zvláštní.
Byt byl velmi malý, asi jako větší auto. Byla tam v podstatě jen postel
a stolek. Vypadalo to jako na nějaké koleji nebo v hodně levném hotelu.
V dalším průběhu děje začal fungovat Smrtihlav jako průvodce, který sice
na místě nebyl, ale dalo se s ním hovořit. Zajímalo mně, proč v bytě není
kuchyně. Bylo mi řečeno, že je to proto, že centrální příprava jídla je
levnější, že nevznikají zbytky, takové jídlo je zdravější a kdybych chtěl
jíst, že se mám odebrat do společné stravovací místnosti. Taky jsem se
ptal, proč tam není třeba obývák. Bylo mi řečeno, že prostory na trávení
volného času jsou společné, aby se podpořilo setkávání občanů a komunitní
život. Také že je to výhodnější z prostorového hlediska, protože i velká
společenská místnost je pořád menší než mnoho malých obýváků. Zajímavým
prvkem stavby byly chodby, které byly úzké, že tam sotva mohli projít dva
lidé vedle sebe - to prý aby se podpořilo intenzivnější setkávání mezi
lidmi. Místy měly také chodby snížené stropy, to aby lidi chodili trochu
v předklonu a projevovali ostatním úctu.
Všechno bylo vyrobeno z laciných materiálů, jako například ze sádrokartonu
a lepenky. Tady na jihu tomu říkáme papundekl.
Zhruba v tomto okamžiku jsem se probudil. S úlevou mi došlo, že jsem
u nás doma, tedy v sociálně nemodernizovaném bytě, který má ještě obývák
i kuchyni. Byl jsem rád. Spal jsem tedy dál. Sen to nevzdal a pokračoval,
jen s trochu odlišným obsazením a vizuální stránkou.
Absolvoval jsem tedy přenocování v půjčeném bytě a ráno jsem se vydal
socializovat do veřejných prostor. Aby to nebylo tak snadné, systém chodeb
(úzkých a nízkých) byl navržen tak, aby se nedalo jít stejnou chodbou tam
i zpátky. Pouze určitá sorta jedinců směla díky magnetickým kartám procházet
chodbami obousměrně. Dobral jsem se tedy do jídelny na snídani a zjistil,
že hrozba sériovou výrobou jídla nebyla planá. Dostal jsem studený toast,
který vypadal jako balíček papírových kapesníků a asi i tak chutnal. Jak
jsem si všiml, všichni v jídelně měli stejný toast. Kávu neměli, protože
prý není zdravá a nemá žádnou nutriční hodnotu, tak proč by ji dělali.
Dál jsem využil služeb společenské místnosti. Ve srovnání se stísněnými
byty a chodbami byly velmi rozlehlé a neosobní, provedené z různých kombinací
skla, kovu a plastu. Vevnitř to vypadalo jako v autosalónu Porsche (tam
jsem ve skutečnosti byl toho dne dopoledne). Autentičnost snu nepříjemně
zvyšoval výskyt různých detailů z reálného života.
Byly tam také jakési lavičky, na kterých mělo probíhat socializování,
ale ve skutečnosti tam nikdo s nikým nemluvil. Vybavuje se mi vychrtlá
blondýna, která na jedné z laviček četla knihu, ale vzhledem k jejímu odtažitému
výrazu jsem od socializování upustil. Blondýna byla jediným člověkem, který se ve snu zjevil. Vypadalo to, že až na mne a pár mimořádně otrlých jedinců v domě nikdo nebyl a všichni ostatní v rozporu se záměrem realizovali svoje potřeby mimo ten skvělý stroj na bydlení.
Celé to končilo tím, že jsem vzhledem k jednosměrnosti chodeb, absenci
privilegia chodit stejnou cestou tam i zpátky a celkové komplexnosti budovy
nemohl najít vlastní, tedy Smrtihlavův byt. Všechny dveře byly stejné a
neměly žádné označení, bůhvíproč, asi aby se podpořila prostorová paměť
(v druhé části snu už průvodce nefiguroval) a tak jsem z komplexu unikl
ven v tom, co jsem měl právě na sobě s tím, že se tam odpoledne vrátím
a pokusím se byt najít, abych si odnesl věci.
Jak jste asi sami pochopili, sen obsahoval celou řadu alegorií především
s teoriemi tzv. dopravního zklidňování a tzv. nakládání s veřejným prostorem,
včetně perverzní myšlenky, že když lidé nechtějí něco dělat sami od sebe,
tak se jim to musí prostě různými prostředky vnutit. Vztaženo na prostory
domu a bydlení to však vyznívalo daleko absurdněji, než se to jeví třeba
na ulici. Celkově to vypadalo jako pokračování filmu Equilibrium jinými
prostředky, kdy nebylo třeba si šlehat Prozium.
Některé otázky zůstaly otevřené, například jaké drogy bral architekt,
který objekt vymyslel a zda to náhodou není realita. V té souvislosti se
mi vybavila komunistická myšlenka tzv. koldomů,
což je fucking crazy natolik, že by to mohlo nějaké hipstery v dnešní době
oslovit.
Takže děkuji Smrtihlavovi za půjčení bytu a za zajímavý vhled do praxe
architektonického socialismu. Je zajímavé, jak lidský mozek někdy funguje.
31.10.2014 D-FENS