D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Země krále Miroslava
    Vydáno 03. 01. 2006 (11317 přečtení)

    Jakmile někdy sehnete hřbet a podvolíte se nějakému požadavku, je vždycky moc obtížné se zas narovnat, třebaže Jára Cimrman může tvrdit něco jiného.

    Vůbec nezáleží na tom, jestli je to požadavek oprávněný nebo ne. Zvyk je železná košile. Ten, před kým jste už sehnuli hlavu, bude napříště očekávat, že to uděláte znovu. A vy, protože sami víte nejlépe, jak jste se zachovali, budete mít vyšlapanější cestičku k tomu udělat to opět. Tak nějak se musí vytvořit všechny zvyklosti, o kterých jste jako někdo, kdo se do nich narodil, navyklí smýšlet jako o hotových věcech, dokud nepřijde někdo s hodně silným přípravkem na vymývání mozku. V některém jiném případě třeba se vám páteř rozteče sama představou zlatých, které kdosi vysolí na stůl. Fixací známých vzorů se nějak učíme třeba to, že kakat mimo mísu je fuj, naštěstí. Naučíme se i spoustu jiných hodně šikovných způsobů, jak něco zvládnout, stejně jako ještě mnoho dalších. To opakování je v tom nejdůležitější, vytváří nehmatatelnou, ale o to neprostupnější, bariéru. Vy očekáváte, že se musíte podrobit, ostatní očekávají, že to rychle uděláte.

    Tohle funguje i v politice a myšlení lidí o politice. Co se třeba stane, když zavedeme nějaké pitomé nařízení proto, že naši vedoucí činitelé nakáží? Mnohem spíš to ale udělají ti pod nimi, protože těm tato iluze vůdcovství k nočním hrátkám s vlastním tělem nebyla poskytnuta a silně proto touží, třebaže k zakrytí holého pozadí takového nařízení nutně potřebují posvěcení shora, docela nejlépe od autority nadpřirozené. Jelikož církev už není, zvlášť v našem ateismem prosáklém koutu světa, co bývala, poslouží stejně dobře Brusel. Jelikož je pod mrakem, pánbů to nevidí, a Brusel je taky docela daleko. Můžem, hoši. Co se tedy stane? Když to bude nesmysl docela úplný, tak to obejdeme, česky ''ochčijeme''. Když nám vyjde z příslušné rovnice, že se ta námaha nevyplatí, pak se na to vyfláknem a sehneme hřbety. Kdy je zas narovnáme?

    Tohle vládnutí s nadpřirozenou mocí z Bruselu v zádech je jen začátkem. Když ohýbáme hřbety před něčím, co Brusel nikdy nenařídil a jen to prohlásili naši nevedoucí, pak se vsaďte, že tím to také neskončí. Pro různé všivé okamžité zájmy se podepíší tyhle a tamty smlouvy o tomhle a tamtom, aby doposud moc silně virtuální (taky tohle slovo znám, aby někdo nepochyboval), stala docela reálnou. Ústupek čas od času se nakonec stane zavedenou zvyklostí. My si zvykneme na to, že dosti věcí je mimo náš dosah, zatímco noví držitelé opratí se do své role rychle vžijí, však se na to už desetiletí duševně připravují. K tomu jim dopomáhej každá naše slabá vláda a každé naše vlastní zaváhání u nějaké té krabice, kam se házejí volební lístky.

    Jenže do jakého chomoutu to vlastně strkáme hlavu? Solidní část apologetiků EU prohlašuje, že jsme se zařadili do exkluzivního klubu, který nám zajistí jízdenku k prosperitě, jaksi zadarmo. Jestli to neřeknou explicitně, pak to nic nemění. Pan prémiér Paroubek se vrací do vlasti a přináší radostnou novinu, naše prosby byly vyslyšeny, naše natažená ruka nepřehlédnuta, zlatky dostaneme! Žebrák choulící se ve stínu středověké katedrály čekající na ctihodné měšťany, až půjdou ze mše, je tu snad nejen mou asociací. Tony to alespoň zkusil. Naši labouristi však nejsou ten formát, zdá se. Dobrá, postavme tedy pár silnic, tahle runda je na Unii. Podle téhle logiky se musíme vlastní prosperity dosti obávat, protože jakmile se vzmůžeme, budou to naše peníze, které potečou do ciziny, ne cizí sem. A pak polský farmář z těch nejchudších vojvodství jistě se slzou oku vzpomene svých štědrých přispěvatelů, jak i my nyní činíme.

    Ta zbylá parta hřímá cosi o ideálu Unie, kterýžto je ještě výše než naše finanční zájmy (to tedy musí být stratosférické oblasti). Na jejich psacích stolech vznikla Unie, nebo spíš jakýsi její všemi barvami hrající obraz, už dávno. Odtud pak ta bezmezná důvěra v bruselských úřadovnách, že totiž dějinný vývoj nedopustí, aby se proces integrace zapotácel. Mají to ideově podložené a ekonomicky jim všechno hraje do ruky, protože výhody ze vzájemné spolupráce se v okamihu přemalují na výhodu z integrace, což je proces trochu odlišného kalibru.

    Ovšem to, co se ve skutečnosti jedině může dít, je trošku jiné kafe. Luxusní klub už není tak luxusním klubem, jak snad mohl před pár lety ještě vypadat, ač pořád se do něj všichni s holým pozadím hrnou. Stará Evropa je pryč, ekonomicky nás dávno předstihli jiní. To nevadí, stačí přeci o přestávce na oběd s kamarády nad pivem vypotit jakýsi program, jak dohnat a předehnat zbytek světa. Nefuguje to? Opět nevadí. Napíšeme jiný program. Chybou snad bylo, že jsme si reálně vytyčili určité cíle. Propříště možná už preventivně žádné nebudou a omezíme se pouze na obecné deklarace, aby nás realita zas nedostala.

    Přirozeným zájmem všech živých organismů je sebezáchova. Pro ty organismy politické to funguje stejně. Reforem se nemůžeme dočkat, dokud struktury, které profitují ze současného stavu, budou mít dostatek síly, anebo dokud reformátoři nebudou dostatečně zoufalí. Odtud všechny ty skvělé nápady, že by třeba daňová politika mohla být jaksi ''sjednocena''. Je to snad v zájmu zemí, které nastavily takové podmínky, aby se jejich ekonomice dařilo? Jistěže nikoliv. Takže to bude v zájmu těch druhých? Jistěže ano. Takový návrh jasně ukazuje, že otěže stále třímají právě tihle aparátčíci.

    Naše vlastní role na tomhle jevišti je rozporuplná. Docela snadno si člověk může představit, že v rámci místních politických taškařic by jisté síly obětovaly naše skutečné zájmy za okamžitý prospěch. To by se pak projevilo právě těmi posly dobrých zpráv, že jsme byli bohatě obdarováni. Cukrátka za možnost reforem. Mocní z těch vedoucích států, kde lecjaké nátlakové skupiny dovedou silně zavařit, si usmysleli, že jejich život bude snazší, když se reformám zacpe huba několika miliardami marek, ehm, euro. A naši současní alfa samci došli k závěru, že lepší nějaké zlatky před volbami než prosperita po volbách a již možná v opozici.

    Jinou zajímavostí v nových členských zemích je ochota přijmout euro v několika letech. Jako kdyby úrokové sazby nastavené podle chabě rostoucí německé ekonomiky mohly prospívat zemím, které rostou několikanásobně rychleji. Kdejaký Pepa z Nových Dvorů možná konečně pozná, jakmile bude třímat v ruce ty nové šustivé bankovky, že tedy konečně jsme v tom vytouženém snu o prosperitě. Jisté makroekonomické ukazatele nabudou méně líbivých hodnot. Zpočátku se možná tolik lidí zneklidňovat nebude.

    Mezitím se také do té Evropy pořádně ''zaintegrujeme'', takže mnohé šance, jak něco zorat, již nebudeme mít, protože to za nás udělají mistři odjinud.

    Jednoho dne se probudíme a možná s údivem pochopíme, co se krůček za krůčkem stalo. Pod vidinou prosperity jsme se nechali nalákat k nekritickému přijímání všeho v zájmu hlubšího začlenění do systému spolupráce mezi evropskými krajinami. Naše vlastní politické elity nás promptně zradí, protože to bude v jejich vlastním zájmu. A co už bude ustaveno, co už bude zažité, co zvyk posvětí nade vše nové, toho se bez titánského úsilí nepůjde zbavit. Jestliže třeba přijmeme tu či onde zbytečně přísné normy, pak jakýkoliv pokus o jejich změkčení bude nekalou konkurencí předně. A konečně i kdybychom si to s Bruselem vyřídili a zvítězili, pak se najde dostatek lidí zde, kteří sepíší znepokojené texty plné obav o jasné zhoršení limitů v daném směru, což vhodně podáno médiím stane se jejich absolutním šlágrem. Žádný z naší chrabré politické reprezentace, ať už tam v tu dobu bude kterýkoliv tým, se nepožene příliš nadšeně do vysvětlování, že nějaké zhoršení není až takovým rizikem a že příliš přísné limity jsou ekonomicky nákladné. Přeci jen zdraví (či cokoliv toho druhu, ale tohle funguje nejlépe) především. Vlastní vahou se nově vzniklé evropské instituce protlačí do role, v jaké se musí cítit domácky příslušníci městské policie ve vztahu k těm ''republikovým''. Především je třeba dohlédnout na botičky a také na jistý fekální problém s majiteli psů. A výsledek toho všeho? Evropa obležená přistěhovalci, v jejichž domovských zemích není skoro nic, takže jim připadne být dobrým nápadem se tlačit i do tohoto zpomalujícího vlaku. Evropa neschopná reformovat svůj přebujelý byrokratický a sociální aparát. Kdyby se o to nějak přeci jen pokusila, již usedlí přistěhovalci budou prvními, kdo ucítí nebezpečí a zasadí se o to, aby jejich hlas byl slyšet, třebaže jim poněkud dřívější přistěhovalci (rozum my) mohou také v některých případech s radostí a ze stejných důvodů pomáhat. Evropa politicky nejednotná, protože jakákoliv možnost politické síly v rozměru celé Unie by jistě přinesla ohrožení vládcům smetiště, jejichž moc poplyne z absolutně nulové politické kontroly. Budeme prostě ''integrovaní'', abychom se v tom bludišti třeba nevyznali. Též Evropa zahraničím ignorovaná. Vliv plyne z možnosti prosadit svou vůli. V záplavě politování a znepokojení Bruselu nad tou či onou událostí ve světě možná my tady přeslechneme to, co světoví politici nikoliv, a sice že jsou to jen kecy, které pro jejich rozhodování nic neznamenají. Sem nás nedovede nic jiného než plíživé ustavování zvyků a následné poslušné ohýbání hřbetu podle tohoto. Kdo chce takovou Evropu?

    Nelze popírat, že spolupráce přináší možnosti nového druhu, možnosti koncentrace sil k výkonům, o nichž si jednotlivé subjekty mohou nechat jen zdát. Moderní stát také vznikl jen postupnou centralizací a také jen odňal řadu výsad menším správním jednotkám. Centralizace ale není samoúčelem a některé věci se prostě musí řídit jen na jistých úrovních. Každý systém má svou optimální velikost. Více či méně nelze efektivně danými prostředky řídit. Navíc vzájemné soupeření je kvalita, kterou nejde odkopnout jen proto, že se jako integrujeme a proto držet hubu a krok. Co hůř, není pravdou, že rozdíly mezi zeměmi Evropy by byly nedůležité. Pro existenci nějakého společenského celku je důležitá soudržnost jeho obyvatel. A ta zde stále není a nijak neroste. Naopak. Prvně je třeba mluvit stejným jazykem. Tento faktor nesmí být podceněn jen proto, že je tak hezké, když si lidé mohou mluvit svou mateřštinou. Jsme odlišní a tak docela si nerozumíme.

    Jakou Evropu tedy namísto té, která se zdá být tak reálnou a hrozivou možností? Navrhuji Evropu spíš střechovitého typu. Potřebujeme spolupráci v otázkách zahraniční politiky a vojenství, protože jinak v současném světě nebude snadné udržet si bývalé výsadní postavení a vliv ve světě. Jednotlivé armády musí umět vzájemně spolupracovat, musí být schopny vést akci kdekoliv na světě se stejnou silou, jako to umí armáda USA. Podobně zahraniční politika v zásadních otázkách musí být jednotná, protože profit z rozsahu by zde byl nebývalý. Podpořena reálnou vojenskou mocí, mohla by prohlášení Bruselu být méně litující a více rozkazující. Izrael nevyjádřil vůbec žádné politování nad výroky íránského prezidenta. Oni varovali, hrozili reálnou silou. Myšlenka eura je poněkud sporný projekt, protože vůbec nemusí v tuto chvíli existovat způsob, jak ji realizovat bez neblahých dopadů na některé členské ekonomiky. Jde-li o sjednocení různých předpisů, pak si lze představit laboratoře, které budou moci vydat certifikáty na celoevropské úrovni a obejít tak zbytečné nadbytečné testování v každé zemi, jistý celoevropský základ. Pokud však třeba Belgičané dojdou k závěru, že jim to nestačí, mohou si na své náklady provést jakékoliv další testy. Stejně tak není třeba mít námitky proti evropské patentové ochraně atp. Toto vše snižuje náklady a vyplácí se. Podle stejné logiky je třeba zavést i jednotný jazyk Unie. A to jediný! a takový, který by se každé dítě povinně učilo ve všech zemích hned po své mateřštině. Jak výhodné by bylo, kdybychom mohli předpokládat, že kamkoliv půjdeme po EU, bude nám alespoň do jisté míry rozuměno.

    Evropa střešního ražení však už vůbec neposkytuje podklad pro veškeré pokusy o plíživou integraci všech do nějaké superstruktury. Stát může leccos ztratit, ale nesmí být vymazána možnost ekonomického soutěžení. Chce některá země snížit daně a vhodnou imigrační politikou podpořit přísun odborníků? Proč ne! A to bez ohledu na ostatní. To, co jim způsobí problémy, bude alespoň dostatečným bičem, který je donutí něco udělat s tím, v čem nejsou konkurenceschopní. Proč dovolovat lidem, aby se mohli snadno stěhovat ze země do země? Země, které si to nepřejí, ať to nedovolí. Ty ostatní mohou zvolit opak. A opět se časem ukáže, co je ve skutečnosti výhodnější. Představa, že by člověk mohl být Evropanem spíš než třeba Čechem či Italem, si sice žádá, aby se Pepík mohl přestěhovat někam na úbočí Vesuvu, ale to je přesně ta železná košile zvyku přemýšlet o nové Evropě jako o té, kterou si pár ichtylů, jak tomu tady říkáte, vymyslelo po těžké večeři.

    A konečně můžeme přestat používat to newspeakové označení Evropská unie. Je to newspeak právě proto, že funkcí tohoto termínu je především přinutit jeho uživatele přemýšlet určitým způsobem a docela zabránit nevhodným nápadům jiného druhu.  Název, který lépe vystihuje to, co našim potřebám a nátuře vyhoví více, zní Evropská konfederace.


    22.12.2005 Zefram


    Související články:
    Den, kdy dílky zapadly do sebe (02.11.2015)
    Struktura dotací (12.10.2015)
    Vrtěti psem (11.10.2015)
    Zakáže nám EU zveřejnit dokonce i fotky z naší dovolené? (17.06.2015)
    Captain Euro siegt an allen Fronten für Europa! (01.01.2015)
    Pomazánkové máslo jako symbol zla (01.06.2014)
    Technická norma EN15000 alebo prečo nesmiem byť dospelý? (23.03.2014)
    Kyperská krádež jako první vlaštovka? (24.02.2014)
    O evropských dotačních fondech (19.01.2014)
    What if no EU (27.11.2013)
    Pracovní den v EU (17.11.2013)
    Budoucnost EU a jak v ní přežít (07.04.2013)
    Die Fahne hoch! (02.04.2013)
    Kompletní text projevu Davida Camerona (01.04.2013)
    Zdaněním vkladů za větší a lepší wellness centra! (24.03.2013)
    Stop diskriminaci!! (22.04.2012)
    Rozkol v eurozóně na spadnutí? (08.04.2012)
    Noticka k projednávání státního rozpočtu na rok 2012 (04.12.2011)
    Dvě aktuální krize (06.11.2011)
    Eurounion Butter (03.10.2010)
    Ajspíkingliš aneb Jak jsem se evropsky integroval (07.03.2010)
    EU léčí demenci (21.02.2010)
    Malý kurs zmrdispeaku (27.10.2009)
    Klaus je zlý, zlý špatný! (18.10.2009)
    Eurokomunismus, aneb co nás čeká a nemine (18.10.2009)
    Lisabonská smlouva je málo (01.03.2009)
    Eurosmrad I. (12.02.2009)
    Fiktivní den ing.Bezedného (22.12.2008)
    Doleva nebo s Klausem po jedenácti letech (07.12.2008)
    Chcete taky referendum? (10.11.2008)
    Go raibh míle maith agat, Éire! (13.06.2008)
    Hluboce se kaju... (09.03.2008)
    Cukr, víno, obilí a Evropská unie... (22.08.2007)
    Chcel som byť členom EÚ... (16.04.2006)
    Beseda na téma Evropské Unie (05.03.2006)
    Kaк нaм xopoшo в Eвpoпeйcкoм Coюзe (25.01.2006)
    Jak to chodí v Evropské Unii. (18.12.2005)
    Vlastní zkušenost s eurozmrdy I. kategorie (19.06.2005)
    Euromudrc s telefonkem (12.06.2005)
    Say no way! (12.06.2005)
    Nejnovější europrdy do každé rodiny! (30.01.2005)
    Hurá na psa! (28.03.2004)
    Zmrdi VII - Eurozmrdi (15.02.2003)
    0+0=0 (O zbožných přáních publicisty a poslance) (01.01.2003)

    [Akt. známka: 2,46] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: [Neregistrovaný autor] | Komentářů: 25 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.