Tak si půjdeme sami zvolit „hlavu“ státu. Jaký to úžasný projev naší
rozvinuté a pokročilé demokracie! Nejprve ale trocha teorie a pak přistoupím
k tomu, jaké z nás (opět) dělají pitomce! Pokud jst na to ovšem už v mezičase
nepřišli sami.
Tak především. Podle mého názoru má přímá volba prezidenta smysl pouze
tam, kde je aplikován prezidentský systém. Nepochybuji o tom, že víte,
co se prezidentským systémem rozumí. Nebo snad ne?
Jen pro jistotu. V prezidentském systému si přímo zvolený prezident
sám sestaví vládu. Tato vláda je na druhé straně kontrolována jedno-, nebo
dvoukomorovým parlamentem. Vládnout může v mantinelech daných ústavou a
dalšími zákony dotyčného státu. Vláda a prezident mohou navrhovat zákony
nové, ale ty musí samozřejmě odsouhlasit parlament, stejně jako celou řadu
dalších vládních opatření.
Například Spojené státy. Ty, jak známo mají dluhy. Nejsou to dluhy,
které by hrozily státním krachem tak, jako v Argentině nebo v Řecku, ale
mají je. Oni totiž mají zákonem stanoveno, jaké výše může státní dluh dosáhnout.
Když tedy prezident Obama potřeboval tento zákonem stanovený státní dluh
překročit, potřeboval k tomu svolení parlamentu. Nakonec ho dostal a s
ním řadu podmínek, které musí splnit.
Pravomoci prezidenta, které prostřednictvím sebou samým vybrané vlády
uplatňuje jsou tedy rozsáhlé, na osobě prezidenta záleží, jaká vláda a
jak bude národu vládnout. Za těchto okolností má tedy přímá volba smysl,
je důležitá a významná.
V parlamentním systému však vzchází vláda z voleb. Sestavuje ji z formálního
pověření prezidenta vítěz parlamentních voleb, nebo ten, kdo disponuje
největším potenciálem k vytvoření funkční vládní koalice.
Osobní pravomoci prezidenta jsou minimální (viz Ústava České republiky,
hlava třetí, Článek 62). I tyto minimální pravomoci se oranžoví soudruzi
stále snaží dále okleštit. A nejen to! Oni měli na začátku dokonce tendenci
najít mechanismus jak prezidenta odvolat, kdyby se národ náhodou rozhodl
pro někoho, kdo by pánům politikům nevoněl (viz např. zde).
Kde jenom se to poučili? Kde se to dělá tak, že když referendum nedopadne
žádoucím způsobem, dělá se reparát tak dlouho, až je dosaženo kýženého
výsledku?
Tak národe, máš demokracii, jdi si sám zvolit někoho, jehož současné
pravomoci jsou minimální a které ještě omezíme. Gotta nebo Bartošovou?
Jágra nebo Řepku? Losnu nebo Mažňáka? Vždyť je to za těchto okolností jedno!
Ptáte se proč tedy tahle poněkud drahá sranda? Podle mne existují důvody
dva. Jednak se předejde tomu, aby na veřejnost pronikaly zprávy o nedůstojných
tahačkách a politických handlech a čachrech v parlamentu a tomu, aby by
byl nakonec někdo zvolen díky komunistům, které si tento národ s tááákovou
úúúžasnou demokratickou tradicí svobodně navolil.
Druhým důvodem pak je, aby se národ měl čím zabývat a byla odpoutána
jeho pozornost od skutečných problémů a průšvihů. Ó jak důležití si
budou voličové připadat. Vždyť si sami zvolí PREZIDENTA. Že volí poněkud
nedůstojnou figurku bez jakýchkoliv praktických možností a pravomocí ,
to je v jejich prostotě duševní vůbec nenapadne.
Losnu nebo Mažňáka? Ale vždyť je to egál!
Ale přikročme k praktickým záležitostem. Kdo může prezidentského kandidáta
navrhnout, tedy předložit kandidátní listinu? Kandidátní listinu může podat
nejméně 20 poslanců nebo nejméně 10 senátorů, anebo každý plnoletý občan.
Moc hezké! Až na to, že onen „plnoletý občan“ musí svůj návrh podložit
50 tisíci (sic!) ověřitelnými podpisy svých spoluovčanů.
Z toho snadno vypočtete, že jeden poslanecký podpis na kandidátní listině
má hodnotu dvou tisíc pěti set podpisů občanských a jeden senátorský hlas
dokonce pěti tisíc. Přepočtu-li tento poměr vzhledem k celkovému počtu
oprávněných voličů, dojdu k výsledkům ještě příšernějším.
Dejme tomu, že prezidentem chcete mít pana Losnu. Skutečně strávíte
dovolenou sběrem padesáti tisíc ověřitelných podpisů, aby mohl pan Losna
vůbec kandidovat?
Uvědomte si následující. I počet přečtení těch nejčtenějších článků
na těchto stránkách reprezentuje zhruba čtvrtinu počtu podpisů potřebných
k tomu, aby byla prosazena kandidatura někoho, koho si přejí občané a nikoliv
politické strany. Stále si myslíte, že si jdete svobodně vybrat prezidenta?
Vsadím se o co chcete, že mezi kandidáty nebude ani jediný, který by
byl navržen oním „plnoletým občanem“.
Lze jen těžko předpokládat, že skupina oněch dvacet poslanců, nebo deset
senátorů bude složena z členů různých politických stran. Uvítal bych, aby
tomu tak bylo. Alespoň bychom se touto cestou dozvěděli, kdo s kým v parlamentu
vlastně „mluví“ (na rozdíl od oficiálních postojů) a kdo je tedy politický
křivák. S téměř stoprocentní jistotou však předpokládám, že své kandidáty
budou předkládat výlučně skupiny poslanců stejných stran.
Skutečně si stále myslíte, že si sami zvolíte prezidenta? Plni pocitu
důležitosti budete za další výdaje z vašich kapes volit toho, koho vám
politické strany předhodí! Nazdar!
Před politické strany to však klade problém koho kandidovat. Bossové
stran se samozřejmě do této formální funkce příliš nehrnou. Jen blázen
by se vzdal pozice se skutečnou mocí ve prospěch postavení, ve kterém bude
hrát úlohu téměř trapnou. Fanfáry z Libuše nejsou všechno!
Koho tedy vybrat? ODS tvrdí, že prezidentské kandidáty vybere vnitrostranickými
primárními volbami. To by se ještě dalo akceptovat. Jak ke svým předpokládaným
kandidátům došli ti ostatní, to je tedy záhada.
Zřejmě především z hlediska toho, aby nikomu nevadili. Typickým příkladem
je pan Fišer. Já proti němu nic nemám. Vidíte? Nevadí mi! Svou funkci předsedy
úřednické vlády plnil s předpokládanou úřednickou pečlivostí. O jeho názorech
a politických postojích však nemám ponětí. A to už je věc, která mi vadí.
I když na druhé straně, je to ve světle výše uvedeného vůbec důležité?
Do prekérní situace a obzvlášť pikantní situace se dostává ČSSD/b./.
Na úspěch soudruha Dienstbiera mladšího zřejmě příliš nespoléhají. Ono
je totiž stále ještě v paměti, co je rodina Dienstbierů zač. Když jsem
v létech 1989 a 1990 blbnul v Občanském Fóru a lidem jako Havel, Pithart
a Dienstbier (starší) jsem bezmezně věřil, kroutila moje tchyně (celoživotní
kladeňačka) hlavou a divila se. „Dientsbierovi? Proboha, vždyť to je
komunistická famílie snad už v třetí generaci! Nevěřte jim ani slovo!“
Musím přiznat, že jsem na ní tehdy ke své škodě nedal. Divíte se ještě
kladnému vztahu „sociálního demokrata“ Dienstbiera mladšího ke komunistům?
Možná, že touto kandidaturou nejsou nadšeni ani ti poctivější členové ČSSD.
Takže ještě někoho, dumali soudruzi v Lidovém domě a oprášili staronovou
postavičku pana Švejnara. Emigrant vzdělaný na elitních univerzitách ve
Spojených státech, ten nebude budit podezření. Naskýtá se několik otázek.
Jak může být občan cizího státu prezidentem České republiky? Pan Švejnar
nebyl v nepřítomnosti odsouzen za nezákonné opuštění tehdejšího Československa
a následně zbaven občanství? Jak je to možné? Vždyť dodnes nabytím občanství
jiného státu o to české přicházíte (viz dále). Co si o tom myslím já, to
uvádím v těchto svých vstupech zde
a zde.
I kdyby o občanství nepřišel (což by bylo krajně podezřelé), on pan Švejnar
nesložil při přijetí občanství Spojených států následující přísahu?
"Místopřísežně prohlašuji, že absolutně a úplně odvolávám
a zříkám se jakékoliv služební věrnosti a oddanosti jakémukoliv cizímu
panovníkovi, předákovi, suverennímu státu jehož jsem byl občanem, že budu
podporovat /Pozn.: Pro výraz „to support“ neexistuje v tomto kontextu
adekvátní český protějšek/ a bránit ústavu a zákony Spojených států
amerických proti všem nepřátelům cizím i domácím, že si budu udržovat víru
a oddanost k obojímu, že pozvednu zbraň ve prospěch Spojených států když
je tak požadováno zákonem, že budu vykonávat nebojovou /civilní/ službu
v ozbrojených silách Spojených států je-li tak požadováno zákonem, že budu
vykonávat práci národní důležitosti pod civilním vedením je-li tak požadováno
zákonem a že činím tento závazek svobodně bez jakýchkoliv vnitřních výhrad
a bez úmyslu se mu vyhýbat, k čemuž mi dopomáhej Bůh.“
Jak tedy chce po svém případném zvolení slibovat následující?
"Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její
Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu
všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".
(Ústava České republiky; Hlava třetí, Článek 59; odstavec (2))
A to vůbec nemluvím o tom, že Ústava stanoví rovněž že:
(1) Prezidentem republiky může být zvolen občan, který je volitelný
do Senátu.
A do senátu může být zvolen:
(2) Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který
má právo volit a dosáhl věku 40 let.
(Ústava České republiky; Hlava druhá, Článek 19; odstavec (2))
Ejhle, máme tady problém soudruzi. A tak se v tisku začnou objevovat
články, které si povrchní a lehkověrný čtenář neuvede do souvislostí, jako
například : Češi budou
moci mít dvojí občanství. Když získají cizí, neztratí české.
V článku se mimo jiné uvádí:
„... Podle současného zákona člověk získáním cizího občanství to
české ztrácí.... Bude plně umožněna možnost dvojího státního občanství
českým občanům, kteří dobrovolně nabudou cizí státní občanství....Emigranti
a jejich potomci se při žádosti o české občanství podle nového zákona nebudou
muset vzdát svého dosavadního občanství, ani mít pobyt na území Česka....“
Přes dvacet let jsme na ty, kdo tuhle zemi opustili nemysleli, co že
tak najednou? Já nevím jak vy, ale já tomu říkám krejčovství na míru pro
Lidový dům a soudruha Švejnara!
Jenže je tu další problém. Závěr článku vece následují:
„Návrh zákona bude v první polovině března projednávat Legislativní
rada vlády a poté kabinet Petra Nečase. Ministerstvo vnitra navrhuje, aby
zákon začal platit od 1. ledna 2014“.
A sakra! Máme další problém! Ona slavná přímá volba prezidenta má proběhnout
už na jaře 2013. A tak se po neméně slavném odmávání této naprosto zbytečné
přímé volby začnou vymýšlet všechny možné i nemožné obstrukce a v tisku
se začne objevovat: „Datum prezidentské volby zůstává nejasné, Štěch se
ještě nerozhodl“, Zůstane Hrad chvíli volný? Strany se přou, zda omezí
peníze na kampaň“ a podobně, což nemá jiný smysl, než připravit ovčana
na to, že volit se bude až po tom, co kůň Lidového domu získá oprávnění
být přímo a svobodně zvolen.
Tak co? Losnu nebo Mažňáka?
S pozdraven levičácký intelektuál do domu, hůl do ruky
28.02.2012
Váš Katoda