List LžiDnes se zhlédl také v jiné věci. Totiž v záležitosti euthanasie.
Tento týden vyrazilo bratrstvo do boje pod heslem "Kdo
viděl umírání, je pro eutanazii".
Boj LžiDnesu za eutanazii je persistentní a dokonale ilustruje základní
problém této instituce. Například nedávno vypátrali, že ve Švýcarsku existuje
institut zvaný Dignitas, kde vám za cenu ojeté felicie utratí babičku.
Stačí doručit osobu a peníze na místo a dodat lékařské dobrozdání, nad
jehož obsahem si nikdo hlavu neláme. Z počátečních reportáží ve stylu "V
Americe tam je hej, tam se chčije petrolej" (Podívejte křupani, jak jsou
v tom Švýcarsku soudruzi daleko! A my čecháčkové tady...) se najednou vyklubalo,
že jakýsi zmrd vydělává na usmrcování lidí, praxi provozuje
v bytě v paneláku a má na krku trestní stíhání.
Musím pány z LžiDnesu opět zklamat. Umírání jsem viděl, bylo těch nešťastníků
deset nebo snad dvacet? Já nevím, já to nepočítal. Stalo se to pro mě ne
snad zcela běžným, ale uchopitelným faktem. Jak jsem zmínil, pracoval jsem
v nemocnici a kdybych měl popsat všechno, co jsem tam viděl, asi bych způsbil několika čtenářům reflux. Chápali to tam takhle úplně všichni. Umřeli mladí, staří, očekávaně
a neočekávaně, ze zcela zjevné i zcela nepochopitelné přičiny. Nejsem pro
euthanasii, naopak jsem proti ní. Čím více jsem to viděl, tím více jsem
se utvrzoval v tom, že euthanasie je v zásadě špatná. Odmítám ji jako princip,
bez ohledu na důvody nebo techniku jejího provádění. Myslím si, že se zrodila
jako vedlejší produkt životního stylu. Uměle vytvořené společenské zvyky
velí přetvařovat se, vypadat dobře, působit mladě a chovat se mile, a to
24 hodin denně. Když někdo poruší pravidla světa podle frikulínů, je odsunut
na okraj společnosti. Jestli pak něco do tohoto schématu už vůbec nezapadá,
tak je to stáří a smrt.
Naši předkové takhle vůbec nežili. Pokud dědeček neumřel někde na frontě
za císaře pána, pravděpodobně zaklepal bačkorama doma v posteli. Když doma
nikdo nestonal ani ho nic nebolelo, tak to byl důvod k malé radosti, život
měl vlastní logiku a tím i cenu. Utekl nějaký čas a něco důležitého se
změnilo. Zdraví bereme jako samozřejmost, projevy stárnutí se maskují různými
více nebo méně rozsáhlými hotfixy. Ano, volání po euthanasii je výsledkem
pokračujícího kultu mládí.
Život sám o sobě je smrtelná diagnóza, jak říkají Američané, life´s
a bitch and then you die. Zjistil jsem, že každý člověk přesto na svém
životě lpí. Někdo tak činí až do poslední chvíle, kdy jeho tělesná schránka
definitivně selže. Sice jsou lidé, kteří tvrdí, že už nechtějí žít, ale
pokaždé se ukázalo, že je to póza, která pominula v okamžiku, kdy dotyčný
zaznamenal fyzické příznaky toho, že jeho život skutečně končí. Pak zase
hledal cesty, jak získat pár dnů nebo hodin. A myslím si, že ani já to
nebudu dělat jinak, protože je to tak přirozené. Je to všechno tak normální,
jak jen to může být: člověk se narodí a až přijde čas, tak umře. Proč to
měnit?
První základní otázka, kterou si proto kladu je:
Komu to poslouží?
Nebo jinak, kdo má tak eminentní zájem na zavedení euthanasie?
Jak řečeno, kultura umírání se mění. Současná tendence je, vážně nemocné
a umírající izolovat od společnosti, aby nekazili ostatním dobrou náladu
do té doby, než si i pro ně smrtka přijde. Euthanasie je logickým pokračováním
této snahy, cosi jako snaha o zavedení společensky přijatelného umírání.
Ještě obecněji se trend jmenuje sociální inženýrství a je to průvodní jev
různých snah o "modernizaci společnosti" (jako bychom byli nějaké stroje).
Odtud asi odněkud vítr fouká.
Příznivci euthanasie často argumentují bolestivostí umírání. Odkdypak
politika zajímá, že občana něco bolí? Opět tu máme motiv přehnané motivace
zavádět něco, co tisíce let nebylo potřeba, případně probíhalo skrytě a
neexistuje po tom reálná poptávka. Je to socialistický
výmysl.
Druhá otázka, která mě v souvislosti s euthanasií napadá, je:
Proč se vůbec bavíme o euthanasii, když lékařská etika opakovaně
selhává i v jiných méně závažných ohledech?
Pacientovi se neříká všechno. Pacientovi se toho říká asi tak půlka.
Netýká se to jen diagnózy a prognózy, ale i popisu léčby a vyšetření. Občas
se i najde lékař, který by dovedl s pacientem jednat fér, tzn. jako rovný
s rovným, jinak se stalo "dobrým zvykem", že se pacientovi neříká všechno.
Ve věci vlastní léčby bývá pacient paradoxně ten poslední, kdo o ní (a
také do ní) může mluvit. Existuje pro to celá řada důvodů a záminek: nestresovat
pacienta, nedemotivovat jej v další léčbě, pro lékaře samotného je to zátěž
a podobně. Nemocný pak hledá fakta na internetu nebo pošle své příbuzné,
aby z poloboha v bílém plášti něco vytáhli, přičemž dochází k dalším velice
trapným nedorozuměním. Znám případ, kdy lékař převelel prognosticky beznadějnou
pacientku do hospice se slovy "nějakou dobu si tam poležíte", až na místě
zjistila, že do těchto míst se jezdí umírat. Sloučení tohoto "system issue",
kdy lékař získal právo věšet nemocnému bulíky na nos se zavedením euthanasie
bude představovat skutečně smrtící mix. Oblíbenou větou českých nemocnic
by se pak mohlo stát - tady mi podepište tyhle papíry a v pondělí v deset
vám na ambulanci uděláme tu eutanázii...
Ačkoli diskuse kolem euthanasie probíhá velice intenzivně, ve společnosti
se přeskočilo hledání odpovědi na otázky, které s problematikou lékařské
etiky souvisejí:
Je lékař oprávněn hrát si na boha a prodlužovat medikací, resuscitací
nebo operacemi život člověka, jehož stav nedává naději na zlepšení? Jak
je v současném systému vymezena otázka pasívní euthanasie a co se na ní
zavedení milosrdného usmrcení změní?
Kde je hranice, odkdy už lékař nemá léčit a jen zmírňovat příznaky?
Má vůbec nějaký lékař morální právo usmrcovat lidi?
Mají současní lékaři nějakou kvalifikaci k trávení
lidí?
Třetí otázka: Euthanasie je
dobrá áno. Vážně?
V mediálním boji o euthanasii se postupuje starým dobrým osvědčeným
způsobem. Zhruba takto:
1. Vyvolat v prostém lidu strach z dlouhého a bolestivého umírání a
tím i poptávku po řešení
2. Nabídnout řešení
3. Schválit řešení
4. Implementovat řešení
Média staví euthanasii do obvyklého světla. Ti, kdo jsou pro, jsou humánní,
progresívní a nezávislí. Kdo je proti, je zpozdilý, věci neznalý a potenciálně
také katolík, což je v poslední době skutečně veliký problém. Prostý člověk
jako já je zahrnován jednostrannými a zkreslenými informacemi, které skoro
vždy v podtextu končí "...jednou to bude dobré i pro vás!"
Taktika zavedení euthanasie do českého právního řádu silně připomíná
mediální manipulace kolem jiného zvráceného zákona, totiž registrovaného
partnerství. Pokud se stupeň degenerace národa dá měřit a měří se pomocí
procenta zaplevelení právního řádu zvrhlými zákony, pak jsme na dobré cestě
být zase v něčem první a předstihnout úplně všechny. Podobně jako registrované
partnerství, euthanasie je uzákoněna pouze v několika málo, přesněji řečeno
ve čtyřech zemích: Nizozemsku, Švýcarsku, Belgii a americkém státě Oregon.
V ostatních zemích se nic podobného neprosadilo, ačkoli tam také žijí a
umírají lidé. I to o něčem vypovídá.
Souhrn
Velice se mi příčí slizký konstrukt, se kterým zastánci euthanasie operují:
Nepřímá eutanasie – podání utišujících léků smrtelně nemocné osobě,
která má v dohledné době zemřít, které mají jako vedlejší účinek, předvídatelný
ale nezamýšlený, urychlení jeho smrti.
Škoda, že se toho nedožil Heinrich Himmler. Cyklon B se totiž původně
v nízké koncentraci používal k hubení cizopasného hmyzu. Jeho předvídatelným,
ale dozajista nezamýšleným účinkem bylo zahubení nejen hmyzu, ale i hostitele.
Himmler tedy mohl v Norimberku prohlásit, že to soudruzi jen špatně dávkovali
a on že požadoval nepřímou desinsekci nikoli genocidu, a zemřít jako velevážený
chovatel slepic na své farmě.
Samozřejmě, stoupenci euthanasie argumentují, že jak v případě přímé
euthanasie (žádat o usmrcení si může pouze nemocný), tak v případě nepřímé
(žádat může i třetí osoba) bude vše zákony zajištěno tak, aby humánní usmrcení
nebylo možno zneužít. Zajímavá, leč naivní představa. Již nyní máme zákony
zajištěno, že nebudeme na ulici okradeni, že nevzniknou monopoly nebo že
se nestanou dopravní nehody. Zavést euthanasii znamená otevřít Pandořinu
skříňku a vypustit do neprůhledného, komplikovaného a klientelismem prolezlého
aparátu démona, kterého nebude možné zvládat.
Podporovat to nebudu. Osobně bych měl problém žít s tím, že jsem nechal
(milosrdně) usmrtit například svoje rodiče nebo zde populární "osobu blízkou",
případně kohokoli, ke komu jsem vůbec kdy pocítil jakkoli minimální sympatie.
Také bych se nerad dočkal toho, aby některý z mých potomků uplatňoval výdobytek
modernizované společnosti na mně nebo si nějaký frustrát formátu sériového
vraha Zelenky umanul, že ta chřipka mě asi fakt moc trápí.
Myslím, že by se odpůrci euthanasie měli spojit a provést euthanasii
euthanasii, dokud to jde.
27.08.2007 D-FENS