V řadě zbraní prezentovaných na D-FENS mi poněkud chybí klasika českých
střelnic a mladých let strávených "na pakárně". Čím je pro Rusy a chudší
půlku světa AK-47 (Kalašnikov), pro Američany AR-15 (M-16) tím je pro Čechy/Slováky
Sa vz 58 (familiérně nazývaná Kosa).
Pro "odborníky" z novin je to samopal a v tomto bludu je udržuje i chybné,
resp. historické označení této zbraně - Samopal vz. 58. Bohužel v češtině
to není tak pregnantně řečeno jako v němčině, kde je samopal Maschinenpistole,
což jasně evokuje příbuznost samopalu a pistole. Samopal je zbraň na pistolové
střelivo s možností střílet dávkou. To pistolové střelivo je tam skutečně
důležité, protože se od něj odvíjí použití zbraně, její výkon a konstrukce.
Samopal je CZ 61 Škorpion. Samopal je UZI, Heckler Koch MP5 i PPS-43 Sudajev
či PPŠ-41 Špagin (Pepeška). Nicméně kromě schopnosti střílet dávkou (ve
vojenských verzích) je Sa 58 (AK-47…) něco jiného. Něco, čehož počátek
musíme hledat na východě, v šíré Rusi. Vladimír G. Fedorov, tváří v tvář
jatkám zákopové války, přišel s myšlenkou, že vojáci nepotřebují střílet
na kilometrovou dálku, ale zato potřebuje střílet rychle a unést hodně
střeliva. To v té době už uměly první samopaly, ovšem jejich výkon stačil
pro boj přímo v zákopech, v lesích či městech, ale na vzdálenost mezi zákopy
byly přecijenom slabé. Fedorov přišel s myšlenkou malého kulometu, se kterým
lze úspěšně střílet bez opory. Účinný dostřel kolem 300-400 m, kapacita,
malé rozměry, přiměřený zpětný ráz. Ideálně stejná ráže jako další zbraně
pěchoty (stejná hlavňovina). Standardní náboj 7.62x54R byl příliš silný,
těžký a s velkým zpětným rázem a tak Feodorov hledal něco slabšího. Jeho
vlastní varianta náboje 6.5mm neměla z logistických důvodů šanci na přijetí.
Ani převzatý náboj z japonské pušky Arisaka (kupodivu v Rusku používané)
6.5x51R se nestal platformou, na které by došlo k masivní produkci standardní
pěchotní zbraně. Žádná z verzí Feodorovovy útočné pušky nebyla masově zavedena
do výzbroje. Nicméně byl to Fedorov, kdo definoval tuto kategorii. Jeho
význam je nutno vidět na úrovni Schmeissera či Kalašnikova. Ke znovuzrození
a zavedení do výzbroje této kategorie zbraní opět došlo na východní frontě,
tentokrát v letech Druhé světové války. Nejprve začaly být armádní opakovačky
(Mosin, Mauser…) s větším či menším úspěchem nahrazovány silnými samočinými
puškami na shodné střelivo. Zmiňme pro Čechoslováky významného teoretického
nástupce nesmrtelného Mosina na "plnotučný" náboj 7.62x54R - Tokarevou
samonabíjecí SVT-40. Jejími protějšky byly německé Gewehr 41/43 či americký
M-1 Garand. Na ruské frontové poměry složitá a velká puška. Proto se přednostně
dostává k elitním útvarům, mj. československému. Tím má pro nás lehce ikonický
význam: byla oporou u Sokolova i Dukly, nácky s ní lovila odstřelovačka
Marie Ljalková-Lastovecká. A velmi vysoko jí hodnotili i vojáci SS a Wehrmacht.
Nicméně pro ideální pěchotní zbraň bylo třeba nejprve nalézt vhodný náboj,
jak po stránce balistiky, tak výroby. Němci zkracují svůj 7.92x57 (klasický
Mauser) na 7.92x33 (7.92 Kurz). A na ruské straně dochází ke zkrácení slavného
náboje 7.62x54R (Mosin, SVT-40 Tokarev, SVD Dragunov, kulomety…) na náboj
7.62x39, neboli náboj Vz. 43. V Německu, u firmy Haenel talentovaný konstruktér
Hugo Schmeisser chce koncepci pěchotní zbraně posunout o fous dál. Pistolová
pažbička, střelba dávkami (samočinná zbraň) kompaktní design a hlavně vysokokapacitní
vyjímatelný zásobník. Po několika evolučních verzích (MKb-42(W a H)…)se
zrodila StG 44. A už jsme blízko Obamovy noční můry. Když tuto vpravdě
revoluční zbraň předvedli Hitlerovi, velký Vůdce s genialitou sobě vlastní
vymyslel název - když Reich dostává na všech frontách na prdel, nechť se
zbraň jmenuje pěkně herojsky: Sturm Gewehr - zrodila se Utočná puška, Assault
rifle. První spolehlivou konstrukcí Rusů na střední ráži se stává SKS 45
(Samozarjadnyj Karabin Simonova - Simonov). Jak název napovídá, jde o samonabíjecí
(neschopná střelby dávkou, jedno stisknutí spouště=jeden výstřel) karabinu.
Puška má celkem konvenční tvary, nemá vyjímatelný zásobník, ale jen horem
plněnou nábojovou schránku na deset nábojů. Vyznačuje se značnou spolehlivostí
a odolností, příjemným chováním při střelbě, ale revoluci na bojiště nepřináší.
Koncepcí byla StG 44 oproti všem sovětským i americkým zbraním dál - byla
to skutečná moderní útočná puška…
Démon byl vypuštěn. Co na tom, že tahle zbraň je výborná na obranu -
slovo "utočná" bude motivovat pěchotu a za pár desítek let novináře a antigun
lobby. "Považte paní, útočná puška, to si přeci na obranu nikdo nepořídí!
". Útočná puška je v podstatě samočinná karabina na střelivo střední balistické
výkonnosti s velkokapacitním odjímatelným zásobníkem. No nezní "Útočná
puška" lépe? Minimálně tak dobře jako bojový pes (býkohryzný jamník zní
nepochybně méně strašidelně, nežli pitbulteriér).
Po válce se tato třída zbraní velmi rozšířila a v podstatě předělala
pěchotní boj. Ještě než vrhneme na "útočné pušky", zmiňme jakýsi hybrid
v podobě samočinných pušek na "plnotučné" střelivo, které jsou někdy také
řazeny k útočným puškám. V ráži 7.62x51 NATO jde např. o poválečný FN-FAL
či M-14. Tyto pušky byly pak zhusta (pro velké rozměry, těžké střelivo
a velký zpětný ráz) vytlačeny středněvýkonnými puškami třídy AK-47 či M-16.
Mezitím se v SSSR s plnotučným nábojem 7.62x54R zrodila SVD Dragunov. Puška,
která není sniperkou, ale je určena pro nejlepší střelce družstva na vedení
palby na větší vzdálenost, než klasický "kalašnikov". Tato zbraň v podstatě
předešla kategorii zbraní DMR (Designated Marksman Rifle) - tedy zbraň
nikoliv pro snipera, ale pro, řekněme, ostrostřelce. Pro tuto roli se na
západě v poslední době reinkarnovaly evoluční verze M-14, později i specializované
konstrukce, často vniklé přerážováním M-16 kategorie na 7.62x51 NATO, či
pouze vybavené těžkou hlavní.
V podstatě bychom mohli genezi zbraní pěšáka ve 20. století zhrnout,
jako zvyšování palebné hustoty za cenu snižování účinného dostřelu. Z klasických
silných opakovaček (Mosin-Nagant, všelijaké klony Mauseru 98) se stanou
nejprve samonabíjecí pušky klasické geometrie (SVT-40 Tokarev, Gewehr 41/43,
M-1 Garand) a později samočinné (s již modernější geometrií) jako FN-FAL,
M-14, SVD Dragunov. Během války se oddělí vývojová větev pušek na slabší
náboj, která opanuje bojiště po válce ať již s přechodným, samonabíjecím
mezistupněm (SKS-45, Baby Garand M-1 Carbine) nebo rovnou samočinné (StG-44).
Mezitím se v SSSR na konci války epizodně do bojů zapojí SKS 45 a je
vojáky přijata velmi kladně. Nicméně velení je jasné, že SKS jednak nestačí,
a za druhé je svým frézovaným pouzdrem závěru i zamykáním do pouzdra závěru
výrobně náročná. A tak se v Iževsku, po bedlivém studiu StG44 (ostatně
i H. Schmeisser dostal po válce neodolatelnou nabídku pracovat v Iževsku),
rodí Avtomat Kalašnikova: AK-47. Zbraň výrobně jednoduší než SKS. Píst
je spojen s nosičem závorníku, ten se rotačně zamyká k hlavni. Je to spolehlivé,
je to odolné a levné, vyrobí to každý blbec a každý blbec to udrží v poli
funkční. Zpočátku frézované pouzdro je nahrazeno lisovaným a nýtovaným
- vždyť na jeho pevnosti a přesnosti nezáleží - závorník se zamyká přímo
do hlavně. Nijak přesvědčivá přesnost je dána několika faktory. Jednak
samotný náboj 7.62x39 není balisticky žádný zázrak, k tomu připočtěme poměrně
krátkou a tenkou hlaveň, značné vůle zbraně (o nějakém vymezování headspace
si nechme zdát) a relativně velký zpětný ráz, který zejména ve spojení
s geometrií zbraně při střelbě dávkou má svůj vliv. Negativně působí i
píst spojený se závorníkem. Ovšem výhody mohutně převažují a AK-47 (Avtomat
Kalašnikova) se šíří do celé Varšavské smlouvy i do více či méně spřátelených
satelitů. Obrovská spolehlivost, cena a tolerance k nekvalitnímu střelivu
i obsluze přebíjí všechny nevýhody. V USA začíná vývoj srovnatelné zbraně
o něco později. Zatím stále používají své druhoválečné Garandy (či jejich
menší a slabší verze M-1 Carbine), popř. podstatně modernější M-14. Jenže
ve Vietnamu se ukazuje, že M-14 je sice v řadě pohledů impozantní puška,
ale má své značné nevýhody. Dřevěné pažbení v tropech zlobí, střelba dávkou
z této silné pušky je obtížně zvládnutelná. K tomu nepřispívá ani geometrie
zbraně, kdy plynový násadec s pístem je POD hlavní, čímž vzniká nemalý
klopný moment a při střelbě z krytu vojáci musí vystrkovat hlavu víc, než
by se jim líbilo. Značný účinný dostřel i balistický výkon (kmen palmy
není před touto puškou ideálním krytem) tyto nevýhody většinou nenahradí.
Ve firmě Armalite další slavný kontruktér Eugene Stoner, přes řadu mezitypů
a velké diskuze o střelivu, přichází se svojí revoluční puškou AR-15, která
byla pod označením M-16 nakonec zavedena do armády. V čem je puška revoluční?
Především střelivem. Pokud Němci i Rusové šli cestou zkrácení klasických
puškových nábojů, AR-15 používá střelivo .223 NATO. Jde v podstatě o malorážové
střelivo 5.56x45. Střely jsou (hlavně zpočátku výroby) velmi lehké, zastavovací
účinek není valný, velmi je ovlivňuje vítr i jakékoliv překážky v dráze
střely (větvičky, údajně i stébla). Na druhou stranu jde o velmi rychlou
střelu se slušnými balistickými vlastnostmi. To přináší dvě výhody. Navzdory
nijak impozantní úsťové kinetické energii ji střela ztrácí poměrně pomalu,
za druhé má značný ranivý potenciál. Velká rychlost střely vede často ke
vzniku hydrodynamického šoku (člověk je v podstatě z vody) a lehká střela
má v tkáních tendenci se převracet, sjíždět po kostech atd. čímž poškození
tkání roste. A z hlediska armády je těžce raněný nepřítel lepší, než mrtvý.
Zatěžuje logistiku víc než klasická, poctivá mrtvola a na rozdíl od mrtvoly
při tom také často pěkně řve, což jeho spolubojovníkům většinou kuráž nedodá.
Horší zastavovací účinek se obětuje… Stonerova zbraň měla ještě další revoluční
prvky. Jednak in-line koncepce, kdy hlaveň, závěr a pažba jsou v jedné
ose. Puška tedy nemá tendenci se při střelbě zvedat, pouze vyžaduje vysoká
mířidla. K tomu vynikající ergonomie. Vratná pružina závěrového mechanismu
se přemístila z pouzdra závěru do pažby (proto nejde dělat sklopka) a hlavně
Stoner vynechal píst. Kanálek od hlavně přináší spalné plyny přímo na čelo
závorníku. Toto řešení je celkem chytré a logické, ale ze začátku přineslo
velké problémy. Stoner vynechal poměrně těžkou součástku čímž se snížily
náklady na výrobu a také se zlepšila kultivovanost a přesnost zbraně při
střelbě zejm. dávkou. Dále předpokládal, že spaliny budou závěrový mechanismus
do jisté míry mazat. To se tak úplně nepotvrdilo, takže když došlo k bojovému
nasazení, kombinace zprvu nevhodného složení prachu (který nemazal, ale
prasil) a fámy, že puška je samomazná a nemusí se moc čistit, vedly k fatálním
problémům se spolehlivostí. Časem se však tyto problémy podařilo významně
omezit. Na bázi AR-15 pak vnikla řada klonů, jež do její konstrukce vrátily
píst. Ať již jde o profesionální řešení od Heckler-Koch, či různé, spíše
sportovní přestavby, včetně těch českých (V-AR, P-AR…). Celá rodina AR-15
se vyznačuje (oproti AK-47) podstatně vyšší přesností, mnohem kultivovanějším
chování při střelbě dávkou i jednotlivými ranami a voják může nést hodně
střeliva. Na druhou stranu spolehlivost vyžaduje pečlivou údržbu, v terénu
pokrytém vegetací rychle vystupují do popředí limity lehkých střel a správně
motivovaný (sjetý) Talibanec často zastaví svůj útok až po několika zásazích.
Ostatně při svém příchodu do Vietnamu si tyto pušky vysloužily od vojáků,
zvyklých na "pořádné" M-1 či M-14, přezdívku "poodle shooter".
Sa 58
A zatímco Západ ladí a piluje svojí AR-15, rudá polovina planety je
ve znamení AK-47. Až na ČSSR. Jakýmsi zázrakem se Československo stalo
jedinou zemí VS, jež nezavedla výrobu AK-47, ale bylo jí dopřáno vyvinout
vlastní zbraň. Bez zásadních problémů a kontroverzí vniká během pouhých
dvou let (1956-1958) v brněnské Konstruktě návrh samočinné karabiny ráže
7.62x39. I vzhledem k výsledku nezbývá než konstatovat, že Pan Konstruktér
Jiří Čermák (a Ing. Bohuslav Novotný) svojí práci zatraceně dobře uměli.
Po testech byla zbraň zavedena do výzbroje ČSLA jako Samopal vzor 58. Srovnání
s AK-47 dala nová česká karabinka s prstem v nose (později legendami ještě
zveličeno).
Puška používá stejný náboj, jako AK-47 a zvenku je na první pohled poměrně
podobná. To vede k tomu, že je často různými "odborníky" označována jako
československý klon AK-47. Zbraně jsou však zcela odlišné. Vzhledem k tomu,
že přecijenom úroveň československého strojírenství byla někde jinde, než
sovětského, i vzhledem k faktu, že při zadání zbraně nebyl požadavek výroby
pologramotným vývojovým mezistupněm mezi člověkem a opicí kdesi v džungli,
mohli si konstruktéři dovolit poměrně náročná řešení.
Hlavní "uživatelské" rozdíly: Celá zbraň je o dost menší a pevnější
než AK-47. Navzdory použití výrobně náročného frézovaného pouzdra závěru
je puška nezanedbatelně lehčí. Výrazně lehčí jsou i zásobníky (ačkoliv
jsou odolné a spolehlivé). Puška je bezpečnější. Nemá klasické výhozné
okénko, ale při výstřelu (natažení, kontrole zbraně) se dozadu odsouvá
celý nosič závorníku. Výhozný otvor je tedy mimořádně velký a zároveň umožňuje
dokonalou kontrolu nábojové komory. Místo obří traktorové páky AK (kterou
nelze silnou rukou smysluplně obsluhovat) má relativně ergonomický přeřaďovač
režimů střelby/pojistku. Zbraň má střeleckou pohotovost, tj. po vystřílení
zásobníku zůstává nosič závorníku a celá sestava závorníku (dále poněkud
nepřesně závěr) vzadu a po přebití je potřeba jej "shodit". Principielně
podobné jako u pistolí. Standardně se (kvůli vyšší brancoodolnosti) "shazuje"
potažením páky nosiče dozadu. Zbraň je o něco přesnější než AK, rozdíl
ale není podstatný a při střelbě dávkou pravděpodobně žádný. Oproti AK
je výhodou, že píst není součástí závorníku a tak lze hlaveň považovat
za (se značnou mírou nadsázky) plovoucí. Sice je na hlavni kanálek a plynový
násadec, ve kterém si poskakuje píst, ten ale není pevně spojen se zbytkem
těla. V pevném rámu se nachází závorník, což je chromovaný frézovaný odlitek,
v jehož ose je plovoucí zápalník a na jeho pravém čelním okraji je vytahovač.
Závorník je dutý, středovou dutinou prochází úderník, který při výstřelu
bije do zápalníku. Po sranách závorníku je vyfrézováno uložení závory.
Závora je odlitek ve U při pohledu zeshora, resp. ležatého T, při pohledu
ze strany. Oba konce U volně zapadají do závorníku a mohou se kolem tohoto
uložení kývat. Dolní krátká nožička ležatého T jsou uzamykací ozuby, které
(při vykývnutí dolů) zamknou závorník k pouzdru. Závorník se závorou se
vkládají do nosiče závorníku, kde jsou fixovány úderníkem, který prochází
otvorem v nosiči závorníku i závorníkem a ozubem je uzamčen v této sestavě.
Všechny části zbraně, které přicházejí do styku se spalnými plyny jsou
tvrdě chromovány (zejm. jde o vývrt hlavně, plynový násadec, píst). To
vede k radikálnímu zvýšení životnosti zbraně. Důležité je to obzvláště
při používání levného, surplusového, vojenského střeliva, které používá
korozivní zápalky na bázi třaskavé rtuti.
Rozborka
Po vybití, kontrole zbraně a vypuštění úderníku se stlačí čep na zadním
konci krytu vratných pružin. Čep se povytáhne a palcem tlakem dopředu a
nahoru vyskočí celý kryt pružin, ve kterém jsou fixovány vratná a bicí
pružina (ve správné terminologii vratná a úderná vzpruha). Kryt s pružinami
se vytáhne dozadu vzhůru. Sestava nosiče závorníku, závorníku, závory a
úderníku, se posune zcela vzad do míst, kde byl předtím kryt pružin a kolmo
vzhůru se vyjme. Pootočením úderníku lze tento vyjmout a oddělit nosič
zvorníku, závorník a závoru. Pod hledím se následně vycvakne čep nadpažbí
a nadpažbí, fixované zaháknutím na plynovém násadci, se vyklopí vzhůru.
Píst se stlačí směrem dozadu a vyjme z plynového násadce. Vše. Sborka v
opačném gardu.
Jak to funguje?
V okamžiku výstřelu samozřejmě potřebujeme, aby nábojnice byla festovně
držena v komoře. Proto je třeba, aby na nepatrný zlomek vteřiny byl závorník
pevně zamčen a držel náboj v komoře. Zároveň potřebujeme, aby o malý kousek
později, tlakem na jiné místo, než kde je dno nábojnice, byl závorník odemčen
a vydal se na cestu vzad. V okamžiku, kdy zápalník udeří na zápalku střeliva
je celý závorník prostřednictvím výkyvné závory (jistá podobnost s např.
SKS či SVT) uzamčen k pouzdru závěru ("rámu zbraně"). Proto potřebuje Sa58
pevné a přesné pouzdro. U AK je závorník zamčen k hlavni a pouzdro závěru
v podstatě slouží k tomu, aby do zbraně nelezl bordel, aby si Ivan či Ahmed
neskřípli prsty a aby spoušťový mechanismus měl v čem držet. Proto stačí
lisovaný materiál na úrovni lepší konzervy. U Sa58 pouzdro závěru dostává
neskonale více zabrat, proto je vyrobeno frézováním z odlitku. Pěkná, i
když výrobně náročná, ukázka kvalitní strojařiny. V hlavni je, v přesně
definované vzdálenosti, kanálek, který po průletu střely odvede část spalin
do prostoru nad hlavní (plynový násadec), kde zatlačí na píst. Ten je tlačen
vzad do momentu, kdy mine otvory v násadci, kterými spaliny uniknou a tlak
pomine. Při své cestě vzad píst vykoná spoustu práce. Stlačuje svojí vlastní
pružinu, která ho vrací zpět. Dále udeří do čela nosiče závorníku. Na rozdíl
od samotného závorníku, který dozadu nemůže (je zamknut), nosič závorníku
odemkne závoru a spolu s již odemčeným závorníkem se vydá vzad. Přitom
se začne dít několik věcí současně. Nosič závorníku stlačuje vratnou pružinu
(která ho pak vrátí zpět a zamkne zbraň). Nese s sebou úderník, který stlačuje
bicí pružinu. Na čele závorníku umístěný vytahovač, což je v podstatě kovový
drápek s pružinou, vytáhne prázdnou nábojnici z komory (proto mají nábojnice
u dna drážku). Nese ji až k vyhazovači. To je kovový trn, pevně umístěný
v pouzdru závěru. Nábojnice zaháklá drápkem vytahovače je vyhazovačem shozena
a protože se na ní zespodu tlačí ze zásobníku další náboj (ev. dno zásobníku,
jde-li o poslední výstřel), je tlačena z prostoru mezi nábojovou komorou
a závorníkem. V tuto chvíli je ovšem závorník i se svým nosičem vzadu a
tento prostor je otevřený. A tak má nábojnice dost místa, kterým ze zbraně
vyletí. Ve chvíli, kdy je nosič závorníku zcela vzad, začne ho stlačená
vratná pružina tlačit zase hezky zpět. Při pohybu dopředu sestava nosiče
a závorníku zatlačí nový náboj do komory. V tu chvíli se zamkne závora
umístěná na spodní části závorníku k rámu zbraně. Na rozdíl od vratné pružiny
zůstává bicí pružina stlačená vzadu, protože jí tam drží úderník, zachycený
spoušťovým ozubem o záchyt úderníku. U vojenských verzí Sa58 (samočinných)
jsou záchyty úderníku dva. Pravý vypouští úderník ve chvíli, kdy je závěr
zcela vpředu a uzamčen a puška je v režimu střelby dávkou. Levý záchyt
je aktivní při střelbě jednotlivými ranami a poklesne v momentě, kdy je
zmáčknuta spoušť. Po snížení záchytu úderníku dosud stlačená bicí pružina
tlačí úderník vpřed. Ten předá svojí energii zápalníku, umístěnému v ose
závorníku a dojde v dalšímu výstřelu. Zní to možná trochu složitě, ve skutečnosti
je to celé velmi jednoduché a spolehlivé.
Civilní verze neumožňují střelbu dávkou a kromě dalších úprav mají amputovaný
pravý záchyt úderníku. Místo něj bývá navařena kostička, aby jej nebylo
možno dodělat. Chybějící záchyt bývá ale jedním ze zdrojů problému zvaného
Hermex efekt (HE), kdy jen levý záchyt nestačí (sejdou-li se vůle a tlaky
pružin) zachytit úderník a ten jede s celou sestavou dopředu. Náboj je
pak jen lehce "naďoblý" zápalníkem, který do něj ťukne sertvačností, ale
nemá dost sil jej odpálit. Celé se to řeší laděním, leštěním záchytů, úpravami
pružin, event. výměnou celého záchytu za nový, upravený, z prudukce puškařství
Zendl. Někdy pomáhá i králičí pacička či kus provazu oběšencova. Je třeba
poznamenat, že "hermexení" je pro komunitu uživatelů civilních klonů Sa58
zdrojem věčných diskuzí, kladných a záporných emocí, zaručených triků i
vášní. Čím je pro vochcávkáře spotřeba TDI, pro levičáky dotace a regulace,
tím je "hermexení" pro komunitu kolem Sa 58.
Jako první začala s výrobou civilních verzí Sa 58 společnost CZ Hermex.
Nezachycování úderníku se tedy projevilo u jejich zbraní jako první a tímto
se tato (bývalá) firma stala nesmrtelnou a pojmenovala tak tento problém.
Je ovšem vlastní všem civilním verzím Sa 58. Civilní klony dále vyrábí
i mateřská CZ Uherský Brod pod názvem CZ 858 Tactical a puškař Novohradský,
pod označením FSN-01. Ze Slovenska se dováží klon Sa58 pod názvem Gazela.
Je potřeba poznamenat, že ve všech těchto případech se jedná o zbraně více
či méně použité a více či méně kvalitně zrepasované. Pokud je v pořádku
vývrt hlavně, tak to v zásadě ničemu nevadí. Životnost Sa58 je značná a
díly celkem levné. Sa 58 dále vyrábí z nových či nepoužitých (alespoň dle
jejich údajů) dílů firma Czech Small Arms (CSA). Zakázkovou výrobu zbraně
zvládne i ladičská firma GunExpert.
Používání
Z této pušky je zábava střílet. Díky své váze i rozměrům se hodí na
akční střelecké disciplíny, zvláště pro zdatnější střelce, kteří za všech
okolností zvládají její zpětný ráz. Chod spouště bych označil jako "rozumný".
Sa 58 je primárně pěchotní kladivo a nikoliv odstřelovačský nebo lovecký
speciál. Vedle např. SKS-45 je chod spouště o dost vstřícnější. Po instalaci
Zendlovy "antihermexí" spouště se značně zlepší i její chod, a přesnost
mířené střelby jde nahoru. V základní konfiguraci je potřeba popasovat
se s několika dílčími nevýhodami. Při konstrukci zbraně byl kladen velký
důraz na její blbuvzdornost a kompaktnost (levá strana zbraně je hladká
pro snadné nošení), což s sebou ale nese jisté nevýhody. Při vystřílení
zásobníku zůstává závěr vzadu. To je plusem pro bezpečnost. Nicméně díky
páce nosiče závorníku, umístěné vpravo, je nutné, po výměně zásobníku,
přehmátnou levou rukou na pravou stranu zbraně a nosič shodit. Toto lze
obejít dvěma způsoby. Instalací vypouštění zachyceného závěru před spoušť
zbraně tak, že je v dosahu ukazováku pravé ruky, nebo novým nosičem závorníku
s pákou na levé straně. Vadí i pomalá výměna zásobníků. Nejprve je třeba
levou rukou uvolnit pojistku zásobníku a prázdný zásobník vypáčit. Poté
lze vzít nový zásobník, a naklopit ho do zbraně. Pak nadhmatem shodit závěr.
Při troše tréningu lze, v ideální situaci, mít v levé ruce plný zásobník
a prázdný odjistit a vytlačit plným zásobníkem. Nejde to ale ve všech polohách.
Řešení - oboustranné vypouštění zásobníku. Zatímco levá ruka sahá pro plný
zásobník, pravý ukazovák shazuje prázdný. Další nevýhodou jsou pažby. Jednak
nejsou in-line, za druhé jsou krátké (zejm. sklopka) a nepříliš ergonomické.
Na trhu je ovšem obrovská nabídka pevných i sklopých pažeb s klasickou
i in-line geometrií. Standardní pistolová pažbička je celkem malá a klouže.
Existují samozřejmě kvanta aftermarketových pažbiček. Sa vz 58 lze spolehlivě
krmit starým vojenským surplusovým střelivem. Většinou mívá korozivní berdanové
zápalky na bázi třaskavé rtuti (což Sa 58 nijak zvlášť nedojímá) a slušnou
laboraci. Zcela spolehlivě (hovořme o mnoha set kusechbez selhače) mi chodí
maďarské střelivo z roku 1973 i čínské z roku 1971 (balené v pixle, kde
náboje u dna doslova plavaly v oleji).
Montáž příslušenství
V době navrhování Sa 58 nikdo neřešil montáž kolimátoru, LED svítilen,
laserových značkovačů, taktických rukojetí… a tak kromě bodáku (mimochodem
mizerného) nelze na zbraň nic rozumně připevnit. Naštěstí lze dnes dokoupit
velké množství railových systémů. Pokud chceme na předpažbí připevňovat
jenom taktickou ručku a svítilnu, bohatě postačí plastové komponenty, např.
izraelský FAB. Chceme-li na nadpažbí dát kolimátor, je velmi pravděpodobné,
že na plastu nebude držet nástřel. V tom případě je nutné zvolit kovové.
Nabídka je značná (QNX, KingGun, Brüger-Thomet, Zendl). Další příslušenství
lze namontovat po nahrazení plechového krytu pružin masivním krytem s railem.
Je třeba říci, že cena kvalitních kovových railových systému značně a násobně
převyšuje cenu zbraně samotné. Pokud chcete mít svojí Kosu (za cca 6 000,-)
převlečenou "fduralu", vyjde to na cca 19 000,- pokud použijete Zendlovy
výrobky. Na jejich návrhu, provedení a kvalitě bude ovšem těžké hledat
chyby.
Použitelnost zbraně lze radikálně zvýšit montáží optických zaměřovačů.
Primárně se nabízí montáž kolimátoru. Buď na nadpažbí, nebo na kryt pružin
- dle chuti a vkusu každého soudruha. Vzhledem k efektivnímu mířenému dostřelu
zbraně nemá motnáž výkonných puškohledů smysl. Zvětšení 4x bohatě stačí,
cokoliv nad 6x je v podstatě nesmysl. Zde je třeba upozornit na jeden zásadní
problém. Vzhledem k poměrně výkonnému střelivu a malé váze zbraně, jejíž
nemalou část tvoří pohyblivé díly, má Kosa oprávněnou pověst rozbíječe
optik. Nepočítejte s použitím levného puškohledu či kolimátoru. To, co
drží na "poodle-shooteru" M-16 v ráži .223 neznamená, že přežije kopance
Sa-58. Kosa si často "poradí" i s optickými zaměřovači, dimenzovanými pro
výkonnější lovecké střelivo. Pokud nehledíte na krásu a vychytávky, představují
extrémně zajímavou variantu běloruské puškohledy POSP a kolimátory PK-A.
Nepotřebujete drahé railové systémy, protože tyto zaměřovače se přidělávají
boční montáží. Zleva se do pouzdra zbraně přivrtá montážní lišta - kámen,
do které se nasouvá a fixuje puškohled či kolimátor, který je na "nožičkách"
umístěn nad zbraní. Optiky jsou to velmi kvalitní, v podstatě nerozbitné.
Při montáži puškohledu je třeba zohlednit fakt, že Sa 58 nemá malé boční
výhozné okénko, jako drtivá většina pušek. Po výstřelu se otevře v podstatě
celá vrchní střední část zbraně. Kromě výhody obrovského výhozného otvoru,
kdy nehrozí skřípnutí nábojnice a který umožňuje dokonalou kontrolu stavu
zbraně, to má i svůj zápor. Nábojnice létají zpravidla mírně vpravo vzhůru
a mohou narážet do tubusu optiky. Může to poškodit optiku a může to vést
k odražení nábojnice zpět dolů ve chvíli, kdy se závěr začně zavírat. Některé
Kosy vyhazují tak, že se s konkrétní optikou nepotkají. Pozor ale při střídání
různých druhů střeliva. Další možností je ubroušení vytahovače tak, aby
vyhazoval více doprava. Třetí možností je instalace jakéhosi "blatníku"
pod optiku, který bezpečně odráží nábojnice doprava.
Výhody Sa58
-velmi spolehlivá a odolná zbraň
-kvalitní materiály a provedení
-značná palebná kapacita (30 relativně výkonných nábojů) ve velmi lehkém
a kompaktním balení
-etrémně nízká cena zbraně
-velká nabídka náhradních dílů za příznivé ceny
-nekonečné možnosti ladění a úprav zbraně
-jednoduchá rozborka a sborka
-exponované díly z tvrdochromu
-vzhledem ke kategorii a střelivu relativně přesná zbraň
-vysoký fun factor
-ta věc, i po 55ti letech, parádně funguje a umí splnit většinu požadavků
na moderní pěchotní zbraň
-extrémně levné střelivo (poměr J/Kč je nepřekonatelný)
-česká národní zbraň (buďme trochu patrioty)
-je hezká :-)
Nevýhody Sa 58
-horší ovládání zbraně zejm. při střelbě dávkou (jde o lehkou zbraň
na poměrně výkonné střelivo, pažba není in-line)
-páka nosiče závorníku vlevo
-absence vypouštění závěru
-zásobníky nelze vypustit pravou rukou
-relativně tenká a krátká hlaveň
-pevná a zejm. sklopná pažba jsou poměrně krátké a nemají příliš dobrou
ergonomii
"Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše
je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala."
G. Orwell
"Otázka nezní, zda mít či nemít doma Kosu, ale kolik jich mít"
řeči ze střelnice i www.rozpad.cz
30.6.2013
-štaflík-