Kniha Petra Macha s názvem Jak vystoupit z EU mi udělala velkou
radost. Nejen kvůli značné míře názorové shody s autorem, ale protože je
dobře napsaná.
Již samotná obálka nenechá nikoho na pochybách, že myšlenka evropského
superstátu dostane pořádne na prdel. Na mapě Evropy jsou tmavozeleně vystínované
země, které v EU nejsou - Island, Norsko, Švýcarsko a hleďme - Česká Republika.
Jak se jen dobrat k takovému cíli? Jak dosáhnout toho, abychom se vymanili
z ostudného svazku, který pošlapává naše ekonomická i občanská práva a
bere nám svobodu? S touto nevyslovenou otázkou jsem pročetl 103 stran,
abych našel odpověď, byť jen částečnou.
Kniha by se dala rozdělit na pomyslné tři části. V první z nich nám
Petr Mach stručně popíše, jakým způsobem se EU přerodila z EHS do dnešní
podoby. S odstupem, jen mírně poznamenaným určitou ironií, popisuje, jak
se modrožlutý nádor šířil organismy členských států, a bez ohledu na to,
za jejich obyvatelé chtěli nebo ne. Celý tento proces vrcholí zavedením
Lisabonské smlouvy do praxe a tím faktickým zánikem suverenity naší země.
Machovy postřehy o kvazifungování ČR a jejích ústavních institucí v prostředí
EU, popis degradace české politické scény od eurorealismu k eurodevótnosti
nebo suše věcný popis sráčství českých vyjednávačů jsou naprosto dokonalé.
Jen škoda, že je to žertování o provaze v domě oběšencově. Hlavním přínosem
této první části je, že chronologicky popisuje postupné utužování unie
až do dnešní podoby, bez našeho souhlasu a na náš úkor.
Druhá část je víceméně polemikou se zastánci EU či dokonce eurofederace.
Na jednotlivých příkladech (bezpečnostní politika, zahraniční obchod...)
ukazuje, že k EU existuje alternativa, například v podobě dvoustranných
nebo vícestranných dohod. Tato část je asi nejméně inovativní, popisuje,
co tady už jednou bylo.
Třetí část nazvaná "Vize samostatné ČR" má ve skutečnosti trochu jiný
obsah, než nadpis napovídá. Ukazuje, že EU je nereformovatelná. Nereformovatelnost
EU je, pokud to shrnu a zobecním, dána jednak tím, že EU vychází z neschopné
vize tzv. Grossraumwirtschaft, tedy plánovaného hospodářství ve velkém,
a také tím, že nástroje používané euroúdržbáři k patchování jsou špatné
a ve skutečnosti směřují k prohloubení nežádoucího stavu. Tato třetí část
je čtenářsky nejatraktivnější. Dozvíme se, jak to je s ekonomickou emigrací
z Německa, co jsou to norské fondy, proč musí Švýcarsko platit EU a jak
to dopadá, když s EU nějaký národní stát vyjednává efektivně a ne z pozice
análního penetrátora. Na příkladu některých států popisuje Mach, jakých
komparativních výhod by bylo možno vystoupením z EU dosáhnout a jakých
břemen se lze zbavit (biopaliva, "získávání" solární energie, regulace,
čím budou občané svítit nebo splachovat).
Kniha je psána naprosto srozumitelně, není to žádná sucharská publikace
o ekonomii, nehemží se grafy a schématy. Je poznat, že Mach "to má v hlavě
srovnaný", jinak řečeno, ví co chce a jak o to má usilovat. Místy používá
lehkou ironii a některé obraty v knize použité by byly důvodem k udělení
trvalé autorské registrace na D-F. Zejména ke cti autorovi budiž, že se
vyhnul lamentacím o krizi, oblíbené to argumentační vycpávce všech veřejně
činných vohrdírů v posledních měsících. Také nenajdeme prázdná a bezobsažná
slova, která do slovníku politiků natahali zmrdi Havel a Obama - čtenáři
knihy se budou muset obejít bez sračkoslov jako změna, řešení, výzva, jistoty.
Bylo to výborné osvěžující počtení. Čtení o něčem, co podvědomě mnozí
chceme a jednou budeme jistojistě realizovat.
Co jsem v knize nenašel?
Především odpověď na otázku PROČ. Co je tím faktorem, který donutí české
ale také například polské politiky přestat sloužit své zemi a namísto toho
se prostituovat při implementaci bruselských pořádků do právního a ekonomického
systému svých zemí? Bez ohledu na to, zda tyto politprostitutky vůči občanům
deklarují svůj euroskepticismus, eurorealismus nebo naopak proevropanství,
výsledek je vždy stejný. Kapitulují. Mach konstatuje, že je jim v tu chvíli
bližší pochválení od představitelů Německa či Francie než serióznost k
anonymním voličům, ale to se mi zdá poněkud povrchní závěr.
Měl jsem poněkud problém si představit, pro jakého čtenáře je kniha
určena. Eurofil jí číst nebude a pokud ano, oči mu neotevře. Takový případ
je zaslepen svitem žlutých hvězd na modrém pozadí, anebo je spíše napojen
na nějaký evropský penězovod, takže mu Óda na radost nezní pokrytecky.
Nebo je to úředník, jehož pracovní místo a plat existují jen kvůli tomu,
aby zavádělo evropskou byrokracii do praxe nebo jí pomáhalo krmit příslušnými
reporty. Ten, komu se v ČR říká euroskeptik - ve skutečnosti eurorealista
- si knihu rád přečte podobně jako já, ale nedozví se nic zásadně nového.
Takže je patrně určena pro paní Vomáčkovou, co se denně tahá s taškou z
Kauflandu a trochu jí vrtá hlavou, jak to s tou unií vlastně je a zda by
nám nebylo lépe bez ní. A tato paní Vomáčková potřebuje to, o čem budu
psát dál.
Co tedy udělat, abychom draka zahubili? Jakou hlavu odseknout první?
Nebo mu nedat nažrat? Nasypat mu písek do chřtánu? Co má paní Vomáčková
udělat, aby skoncovala s modrožlutou rukou, co jí šátrá v peněžence? Co
jí vymontovává žárovky? Má podporovat různé thinktanky? Stát za svým prezidentem,
protože je prvním mužem hodným tohoto pojmenování po dlouhých letech? Migrovat
svůj daňový domicil do Andory? Pumpovat do národních parlamentů euroskeptiky?
Ale možná že Mach chystá druhý díl...
Knihu můžete získat za pouhých Kč 105,- třeba zde.
Jako bonus od provozovatele e-shopu jsem získal ještě něco vkusných a hlavně
perfektně přilnavých samolepek, kterými jsem polepil odborářům nástěnky,
což fun factor tohoto nákupu naprosto umocnilo.
01.05.2010 D-FENS