Konvenční ekonomické učení praví, že od neregulovaných trhů nemůžeme
očekávat ochranu životního prostředí. V teorii nobelovského ekonoma Paula
Samuelsona jsou čistý vzduch a voda „veřejnými statky“, jejichž hodnotu
tržní procesy příliš dobře neodrážejí.
Dle Samuelsona potenciální znečišťovatelé nezvažují při svém jednání
společenské náklady, nýbrž pouze své vlastní náklady. Protože úsilí o udržení
čistého životního prostředí navíc prospívá i těm, kteří jej nefinancují,
čelí každý jedinec silnému pokušení se takovému financování vyhnout.
Takováto analýza se dnes již stala tak široce přijímanou, že většina
lidí si nedokáže představit jinou alternativu než vládní environmentální
regulaci vzniklou v průběhu několika předchozích desetiletí.
Tento systém se však potýká se spoustou komplikací. Když jsou environmentální
cíle a regulace určovány politicky, jsou součástí procesu, který je často
poháněn bezdůvodnou záští, podporován strachem veřejnosti a zákony v něm
jsou vytvářeny na popud privilegovaných skupin. Populismus a klientelismus
namísto skutečného ohrožení životního prostředí – to v dnešní době určuje
priority environmentální regulace.
Měli bychom tak být připraveni dát šanci tržnímu přístupu k ochraně
životního prostředí, který zde existoval v minulosti a i v současnosti
by mohl sloužit lépe než stávající systém. V dlouhém období je soukromé
vlastnictví nejefektivnějším ochráncem životního prostředí – za podmínky,
že vlastnictví je převoditelné a je chráněno soudy, které činí jedince
odpovědnými v případě narušení cizího majetku či života znečišťujícími
látkami. Takový systém soukromého vlastnictví by chránil životní prostředí
ze stejného důvodu, z jakého chrání jakýkoli jiný typ majetku: motivuje
k zodpovědné správě majetku.
Vlastnická práva a odpovědnost
Mají-li vlastnická práva oporu v efektivních zákonech o odpovědnosti,
pak plní dobře svou funkci. Protože hodnota dobře udržovaného vlastnictví
v čase stoupá, mají soukromí vlastníci tendenci se o své pozemky starat.
Tato pojistka funguje i tehdy, starají-li se vlastníci pouze o své zájmy,
nikoli o zájmy svých dědiců. Již první známky špatné správy – například
první náznaky půdní eroze – dávají oceňovatelům a potenciálním kupcům signál
ohledně negativního budoucího stavu daného majetku, což způsobí pokles
jeho současné ceny na trhu.
V rámci efektivního systému právní odpovědnosti mohou tyto tlaky rovněž
bránit firmám poškozovat pozemek či vlastnictví, které nevlastní. Ačkoli
se čas od času objeví sporný případ, odpovědnost těch, kdo poškodí cizí
vlastnictví, je tak obecně uznávána, že většina lidí ani nemusí k soudu,
když dojde k poškození jejich auta: takové případy jsou rutinní prací pojišťovacích
společností.
Poškození životního prostředí však bohužel není tak snadno řešitelné
jako promáčknutý nárazník. Common law (anglosaské zvykové právo, pozn.
překl.) vyžaduje po žalobcích prokázání škody a identifikaci odpovědných
stran, a ačkoli není na sílu důkazů v případě poškození majetku kladen
takový důraz jako v trestním právu, mají důkazy i zde svou váhu.
Chci-li vás žalovat za znečištění mých plic, musím prokázat utrpěné
postižení, za které požaduji kompenzaci. Rovněž musím prokázat, že příčinou
poškození je vámi znečištěný vzduch.
Bez spolehlivých informací nemohou u soudu vlastníci adekvátně chránit
svá vlastnická práva. Vzduch mohl být například znečištěn několika zdroji,
či není zdravotní postižení jasně prokazatelné. Povaha emisí tak může učinit
právní odpovědnost nevymahatelnou, obzvláště v případě znečištění vzduchu.
Obtíže při řešení takových soudních sporů jsou koneckonců důležitým
faktorem v tlaku na vládní regulaci znečištění. Vládní intervencí však
potřeba spolehlivých informací nemizí.
Problémy s vládní regulací
Stejně jako individuální jedinci má i vláda potíže s určením zdrojů
a dopadů znečišťujících látek. Bohužel však přistoupila k prosazení standardů,
které ignorují vazbu mezi emisemi a skutečným poškozením. V rámci dnešního
systému je tak pouhá domněnka o poškození spolu s expertními odhady zdroje
znečištění dostatečným důvodem k vynucování regulací, které jsou velice
nákladné.
Vláda nejenže postrádá nezbytné informace ke kontrole znečištění, nýbrž
politici často ani nemají motivaci si takové informace obstarat. Pro politiky
je voličsky vděčnější, když jednoduše zaujmou nenávistný postoj vůči znečišťovatelům.
Vyvolávání nenávisti je vůbec obecně efektivním nástrojem k získávání voličských
hlasů.
Politické tlaky dominující vládním rozhodnutím také zamezují dlouhodobému
přístupu. Vládní představitelé mají zákonem zamezeno čerpat podíl na tvorbě
hodnoty, kterou pomáhají vytvořit; stejně tak neutrpí žádnou finanční újmu,
když se podílejí na ničení vlastnictví.
Vlastník soukromého pozemku naopak ihned pocítí dopad investice, protože
současná hodnota pozemku odráží budoucí příjmy a náklady plynoucí z jeho
jednání. Protože žádná taková „kapitalizovaná hodnota“ v politickém uspořádání
neexistuje, budou mít vládní představitelé větší zájem na maximalizaci
vlastní politické moci nežli ekonomické hodnoty.
Příklady vládního hospodaření
Je pravda, že vládní představitelé mají většinou dobré úmysly. Avšak
kariéra profesionálního politika s sebou téměř neodmyslitelně přináší nutnost
obětovat některé cíle, které jsou důležité pro širokou veřejnost, a místo
toho pečovat o zájmy menších skupin.
Pracovníci Forest Service (americká obdoba společnosti Lesy ČR, pozn.
překl.) se například intenzivně zabývají kácením a sázením stromů, přičemž
často zanedbávají potenciální rekreační hodnotu lesů.
V rámci své činnosti tak Forest Service vykácela rozsáhlé oblasti jako
jsou Rocky Mountains, ve kterých byla hodnota dřeva poměrně malá a škoda
na životním prostředí z rozsáhlého kácení naopak vysoká. Absurdním důsledkem
je, že pokácené stromy se následně prodávají za nižší cenu, než jaké jsou
náklady daňového poplatníka, který těžbu platí.
Politika rovněž ovlivňuje podobu našich národních parků. National Park
Service se obecně řídí názory představitelů známých environmentálních skupin,
ačkoli tyto názory nemusejí být v souladu s tím, co by si přála většina
Američanů.
Rozhodnutí nechat přírodním požárům volný průběh vedlo roku 1988 ke
zničení velké části Yellowstoneského parku. Zatímco vůdci zelených taková
rozhodnutí podporují, protože se díky nim minimalizuje lidský zásah do
přírody, spoustu jiných lidí trápí nastálá škoda v podobě téměř úplného
vymizení bobrů a medvědů grizzly z divoké přírody. Politika nicnedělání
střídá opačný extrém z předešlých dekád – intenzivní lidské zásahy v podobě
mysliveckých odstřelů divokých vlků a hašení všech přírodních požárů.
Existuje mnoho dalších příkladů destruktivních či alespoň pochybných
vládních politik ve vztahu k životnímu prostředí. Po mnoho let stavěl Bureau
of Reclamation (úřad spravující americká povodí, pozn. překl.) nákladné
přehrady, kvůli kterým byly zaplaveny tisíce hektarů půdy obydlené zvířaty.
Bureau of Land Management, úřad spravující americké pastviny, do nedávné
doby zase pomocí traktorů odstraňoval na pastvinách samostatně stojící
křoviny a stromy, navzdory velice nízkému poměru příjmů vůči nákladům z
takového počínání.
Návrat ke Common law
Zvykové právo má samozřejmě také své vady. Jeho pravidla a historie
ochrany práv jedinců z něj však činní nejlepší dostupný prostředek ke stanovení
odpovědnosti těch, kdo poškuzují životní prostředí.
Je nutné si uvědomit, že za selhání zvykového práva mohou zejména právnické
změny systému prováděné od roku 1950. Podle mnoha analytiků mají dnešní
soudy tendenci kompenzovat oběti z jakékoli „hluboké kapsy“, která je zrovna
k dispozici, i když tato kapsa zrovna jednala zodpovědně. Takový přístup
ruší závislost mezi způsobením škody a odpovědností a snižuje tak motivaci
podstupovat nákladné kroky k předejití poškození cizího majetku.
Jedním z kroků k návratu k rozumnějšímu systému práva by bylo obnovení
nedotknutelnosti smluvního vztahu a ponechání vyrovnání z neúmyslného znečištění
v rukou pojištěnců a pojišťovacích společností. Pojišťovny v minulosti
vynucovaly bezpečnost v mnoha odvětvích, přičemž tento proces byl nákladově
efektivní.
Vlády by navíc mohly méně spoléhat na přímou regulaci a více vyžadovat
zástavy a pojištění aktivit nebezpečných životnímu prostředí, jako je třeba
skladování nebezpečných odpadů. Zástavy i pojištění přinášejí odpovědnost,
která bez nich v případě insolvence či bankrotu neexistuje. Firma, která
učinila velkou zástavu jako garanci solventnosti v případě nutnosti odškodnit
poškozeného bude mít mnohem silnější motivaci nakládat bezpečněji a efektivněji
se svými nebezpečnými materiály.
Zvýšený důraz na odpovědnost skrze zvykové právo by mohl vést také k
dalším užitečným dopadům:
Chemikálie, které uniknou do vody či ovzduší, mohou být označeny barvivem
či radioaktivními isotopy, které pomohou určit jejich zdroj. Potenciální
znečišťovatelé by se takto mohli bránit, protože by bylo okamžitě jasné,
že oni znečišťovateli v daném případě nejsou.
Pojišťovny a další odpovědní v případě nastálé školy by navíc tlačili
na vznik lepších technologií za účelem zjišťování skutečného pachatele
a na účinnější dekontaminační procedury. Pokud by ve společnosti existoval
vyšší důraz na odpovědnost než na automatické pokutování určitého jednání,
byla by motivace předcházet škodám vyšší.
Soukromá ochrana životního prostředí
Když přijde řeč na udržování kvality životního prostředí, ochranu přírodních
krás a starost o divokou faunu a floru, mají soukromé organizace většinou
značně navrch nad vládními institucemi. Jedním z důvodů pro efektivnost
soukromých organizací je, že jejich jednání nemusí reflektovat většinové
názory.
Soukromá ochrana životního prostředí začala mnohem dříve, než se u americké
veřejnosti začalo vytvářet dnešní „zelené svědomí“ či než vláda začala
sepisovat ohrožená zvířata. Rezervace Hawk Mountain ve východní Pensylvánii
byla například soukromě založena roku 1934, kdy byli orli považováni za
škodnou, protože lovili slepice.
Lachtanní jeskyně, turistická atrakce na pobřeží Oregonu, započala svou
činnost ve formě ochrany lachtanů ve dvacátých letech, kdy stát Oregon
vyplácel odměnu ve výši pěti dolarů za každého odstřeleného lachtana ($5
roku 1920 = $57 dnes, pozn. překl.). Tato zvířata byla v dané době brána
jako škodná, protože požírala lososy a další lovené ryby; Lachtanní jeskyně
jim poskytovala přístřeší dlouho před tím, než se veřejné mínění změnilo
a lachtani začali být chráněni zákonem.
I dnes, kdy si vláda předsevzala chránit životní prostředí, jsou to
soukromé skupiny, které mají zásluhu na většině efektivní ochrany divoké
přírody.
Asociace Nature Conservancy spravuje více než tisíc rezervací a od svého
založení uchovala pro budoucí generace více než 2,4 milionu akrů půdy (9700
km2). National Audubon Society spravuje více než šedesát rezervací na 250
000 akrech (1000 km2). Ducks Unlimited chrání svými aktivitami k usnadnění
průtoku povodí více než milion akrů (4000 km2). Operation Stronghold je
národním společenstvím soukromníků, kteří se zavázali spravovat své pozemky
v souladu se zásadami ochrany životního prostředí.
Krása takových soukromých aktivit leží v tom, že člověk, kterému jsou
kachny či jiní ptáci ukradení, nemusí na jejich ochranu platit vůbec nic,
na rozdíl od situace, kdy se ochrany ujme vláda a daňový poplatník vše
zaplatí. Soukromé organizace také mají motivaci zaměřovat své úsilí poněkud
efektivněji, když si nemohou prostředky od lidí jednoduše vzít, ale musí
je od nich získat dobrovolným darem.
Závěr
S tím, jak se zvyšuje kvalita našeho života, roste i naše touha po čistém
životním prostředí. S tím, jak roste národní důchod, můžeme očekávat další
růst poptávky po přírodní kráse, protože ohled na životní prostředí koreluje
s vyšším příjmem.
Můžeme také očekávat, že soukromý sektor – ziskový i neziskový – bude
nadále tuto poptávku uspokojovat, bude-li mu to umožněno.
To neznamená, že soukromé organizace vyřeší všechny problémy s životním
prostředím. Kde neexistují vlastnická práva nebo jsou nevymahatelná či
špatně vymezena, tam není žádný majitel trvající na ochraně životního prostředí.
V takovém případě bychom však měli usilovat o posilnění zodpovědnosti vytvořením
či posílením vlastnických práv, nikoli o předání problému vládě.
Vždy musíme srovnávat problémy pocházející z nedokonalých vlastnických
práv s „řešeními“ od nedokonalé vlády. Důkazy nasvědčují tomu, že politický
proces vede až příliš často k většímu plýtvání a destrukci.
24.2.2011 - Josef Tětek – mises.cz
Původní článek najdete zde (http://www.perc.org/articles/article399.php)
.