Dovolím si reagovat na výzvu majitele webu a napsat cosi na téma LARP.
Jedná se o text, úzce související s mým dříve publikovaným článkem 2045
a dá-li Bůh a čas, tak by na toto téma měl vzniknout do konce roku 2014
regulérní román.
Zvonil budík. Jednou, dvakrát, třikrát. Pak teprve se Kateřina Krátká
líně protáhla a pomalu vstala z postele. Rozmrzele se protáhla – dnešní
den opravdu nepatří k těm příjemným. To věděla jistě. Rozhlédla se poněkud
dezorientovaně okolo sebe. Uviděla ošklivé, oprýskané stěny malého pokojíku
Anderovy koleje, které už druhý rok byly jejím domovem. Místnost to byla
v pravdě disgustující a útulnosti jí nepřidalo ani pár ručně malovaných
obrazů, na kterých byly přírodní scenérie se zajímavými barvami. Kateřina
– svým okolím zvaná familiárně Káťa – malovala opravdu hezky a bavilo ji
to. Jenže na kolejních zdech vypadaly obrazy spíše nepatřičně a místnost
právě nezútulňovaly.
Vymalovat by nebyl problém – Kateřinina spolubydlící Jana byla z venkova,
vápno by sehnat dokázala a obě dámy se práce nebály. Jenže ubytovací řád
Anderovy koleje něco takového umožňoval jen na zvláštní povolení – proč
vlastně, to nikdo nevěděl. Děvčata si sice o povolení zažádala již před
rokem a půl, ale odpověď dosud žádná nepřišla. A už dávno se smířila se
zásadou celé Karlovy Univerzity v Brně – jistě, že zcela neformální – „neptej
se, do ničeho nerýpej a nic kromě svého studia neřeš. Buď rád (či v tomto
případě ráda) že tady studuješ.“
Oficiálně se té zásadě říkalo „Studium je privilegium pro uvědomělé“.
To všem studentům Enviromentální antropologie (obor, který Kateřina studovala)
názorně vysvětlil předseda studentské organizace SES (Světové ekologické
strany) již před imatrikulací. Většina studentů se toho držela – přesto
bylo vyloučených z politických důvodů okolo 10%. Stačila menší hádka mezi
přáteli, následné udání, a bylo po studiu.
Jednoduché nebyly právě ani zkoušky. Ta, která Kateřinu dnes čekala,
totiž „Principy enviromentální filosofie“, mezi studenty zvaná „envif“,
přitom patřila k nejtěžším. Na Kateřinu přitom čekala v pravé poledne.
Zkoušejícím byl sám zástupce děkana pro studium, Prof. PhDr. Karel Hrubec,
MBA, PHD a šéf univerzitní organizace SES v jedné osobě. Kateřina z něj
měla normální lidský strach.
Členkou SES sice byla – přihlášku dostala mezi všemi papíry již před
imatrikulací – ale mezi opory sociálně ekologického politického života
na univerzitě ani fakultě právě nepatřila. Jistě, zpočátku chodila na všechny
schůze a snažila se i aktivně přispět k debatě či samotnému univerzitnímu
životu.
Jenže jí to nějak nešlo. Debaty na téma „globální oteplení“ či „harmonie
s matkou Gaiou“ ji nějak míjely a ani jim nerozuměla – proč všichni řeší
matku Gaiu, když je okolo tisíce drobných problémů. Po takových schůzích
měla pocit, že na ni spolužáci koukají, jako že je hloupá, a vedení strany,
jako že je divná.
Malér přitom nastal záhy – již na začátku druhého semestru. Tenkrát
byla velká zima, a na kolejích se jaksi porouchalo topení. Sluneční kolektory,
kterými byla kolejní budova velkoryse vybaveny, prostě vypověděly službu
– a Katčina kamarádka dostala těžký zánět ledvin.
Katka si všimla, že v jedné z budov je zachovalá kotelna na tuhá paliva,
a tak sepsala žádost, aby byla zprovozněna a v budově by byli ubytováni
studenti se zdravotními handicapy. Jelikož byla zima opravdu tuhá, podpisů
sehnala víc než dost. A dotlačila svého stranického tutora, aby žádost
podpořil.
Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Jak Káťa, tak její stranický tutor
šli na kobereček právě k Hrubcovi. Ten jim přitom sdělil, že takové petice
destabilizují život na fakultě a že Anderova kolej je zateplena a vytápěna
přesně podle normy Evropské federace číslo tolik a tolik, takže si nemají
na co stěžovat. Zároveň přitom řekl, že záležitost předává armádní kontrarozvědce,
neboť má podezření, že jsou oba ve spojení s Hnutím odporu. V ten moment
se Káťa zcela nehrdinsky rozbrečela. A to ji nejspíš zachránilo. Hrubec
se nad ní slitoval a dal jí jenom přísnou důtku. Její stranický tutor na
tom byl hůř. Snažil se totiž jejich petici obhájit, Hrubec se rozčílil
a dotyčný letěl ze školy i ze strany jako namydlený blesk. Před zařazením
do trestního praporu Pohraniční stráže jej přitom zachránil jen tučný úplatek,
který stranickému tajemníkovi poskytli jeho rodiče. Špatně placenému místu
„odborného dozorce při harmonizaci území bývalého města Prahy s přírodou“
se ovšem nevyhnul – tak vysoký ten úplatek zase nebyl - a strana chtěla,
aby mladý pán viděl také chvíli realitu života. Tedy bourání paneláků Jižního
Města vězni, vybavenými jen ručním nářadím.
Na Kátě celá aféra ovšem zanechala určitou pachuť. Nebyla totiž rozhodně
hloupá a to, že měl Hrubec během projednávání záležitosti v kanceláři nějakých
třicet stupňů a na sobě košili s krátkým rukávem, bylo opravdu nepřehlédnutelné.
Navíc si pozorně přečetla veškerá předepsaná skripta a učebnice, a o nutnosti
ledvinového záchvatu ve zdevastované špeluňce tam nic nenašla. Jenom o
harmonii mezi Matkou Gaiou a lidmi za zachování životního komfortu nebo
trvale udržitelném rozvoji. A s tím se každodenní kolejní realita příliš
neslučovala.
A nejen kolejní. Brno už nebylo dávno to příjemné a veselé město, na
které tak ráda vzpomínala Kátina babička, která v něm kdysi také studovala.
Ulice byly šedivé, plné zátarasů, ucpané auty se snad s milionem vylepených
povolení a hlavně obsazené všudypřítomnými samopalníky. Ano, již od malička
jí bylo ve škole vštěpováno, že samopalník je kamarád, co nás chrání před
teroristy. Ale nějak to nezabíralo. Káťu totiž nebavilo neustále bojovat
za harmonii s Matkou Gaiou a řešit nějaké globální problémy. Nejvíc ji
bavilo toulat se přírodou a malovat. A přemýšlet.
To, že studuje zrovna tady, byla přitom svým způsobem náhoda. Kádrový
profil měla vynikající – oba rodiče členové strany, otec navíc vede městskou
organizaci v Hodoníně – a úředníci kontrolního odboru Kontinentálního ministerstva
kontroly, divize Morava, oddělení Jihomoravský kraj, pracoviště Hodonín.
Mohla si proto dovolit ten luxus podat přihlášku na Malířskou akademii
v Karl-Marx Stadtu. Němčinářka byla dobrá, v tom problém nebyl – ale přijímací
komise to viděla jinak. Vaše obrazy nenesou vhodné enviromentální poselství,
napsali jí v rozhodnutí o nepřijetí. Dost to tenkrát obrečela. Ale co –
konejšil ji táta - Enviromentální antropologie je taky dobrý obor, serioznější
než malování, až to vystuduješ, seženeš nějaké dobré místo v Brně nebo
dokonce Bruselu a svět ti bude ležet u nohou.
Káťa vstala, vybojovala boj o koupelnu, hodila se do gala. Prohodila
pár slov se svou spolubydlící, jo to se někdo má, když to zvládá v předtermínech,
a vydala se na univerzitu. Trolejbus měl jenom dvacet minut zpoždění, je
to dobré. Cestou sledovala omšelé domy s plakáty „SES – garant enviromentálního
pokroku“ či „Policie a armáda – záruky boje proti terorismu“.
Na univerzitě rychle došla ke kabinetu profesora Hrubce a ještě si naposledy
pročítala skripta. Kolem sedělo takových dvacet nervózně vyhlížejících
mládenců a slečen. Hrubec prý dnes vyhazuje – nesl se chodbou nervózní
hlas.
Čas utíkal pomalu, ale nakonec se přeci jen otevřely dveře kabinetu
a ozvalo se: „Slečna Krátká“. Káťa vešla a pozdravila.
„Dobrý den, slečno zimomřivá. Už je vám teplo?“ zahlaholil Hrubec.
Pamatuje si to, problesklo Kátě. Usmála se.
„Primární je nastolení harmonie v enviromentální oblasti, naše osobní
potřeby jsou až sekundární. To je motto základní knihy enviromentální Harmonie
„Záchrana matky Gaii od profesora Richarda Bauera, vůdčí osobnosti Ekologického
věku:“ zadeklamovala.
„No, vidím, že nejste tak úplně ztracený případ,“ usmál se Hrubec, „vylosujte
si otázku, pak si dejte patnáct minut přípravu – já zatím malinko posvačím,
od rána zkouším, takže jsem to ani nestihl – a vrhneme se na to.“
Káťa vylosovala.
„Nuže, slečno zimomřivá?“ usmál se Hrubec. Tvářil se přitom nevyzpytatelně.
„Otázka 15. Mannova hokejka a její přijetí světovou veřejností na přelomu
20. a 21. století.“
„Dobrá tedy, pilně se připravujte. A já si dám malý gáblíček“. Nepřestal
se usmívat Hrubec.
Kátě se udělalo trochu zle. Hrubcova kancelář byla velmi draze zařízená,
ale značně nevkusná. Všude byla kombinace dřeva, bambusu a patchworku.
Na stěnách pak visely nejrůznější diplomy, řády a ocenění, nad Hrubcovým
stolem pak fotografie majitele kabinetu, jak postává se skleničkou v ruce
a visačkou na krku v neformálním rozhovoru s profesorem Bauerem, šéfem
SES, a Gerhardem Toppenerem, prezidentem Kontinentální euroafrické federace.
Fotografie měla rozměr tak 50x30 cm a byla v historickém rámu, nepříliš
uměle osázeném pravými brilianty.
Hrubec sám pak byl postarší, značně neforemný muž, jemuž krásy nepřidal
ani dokonalý oblek. Sako měl navíc přehozené ledabyle přes židli a přepychovou
kravatu měl do půl žerdi. Ačkoliv bylo venku jen 25 stupňů, v místnosti
běžela klimatizace.
Káťa sepisovala přípravu a Hrubec mezi tím debužíroval steak s hranolky,
který si poněkud neomaleně ohřál v mikrovlnce. Jeho kultura stolování byla
vpravdě disgustující a Káťa děkovala osudu, že před zkouškou nic nejedla.
„Malý digestivek“, prohlásil Hrubec a nalil si archivní skotskou whisky,
„a můžem začít.“ Vyexoval panáka, „decentně“ říhnul, a řekl:
„Tak spusťte!“
„Teorii takzvané Hokejky publikoval roku 1998 americký vědec, působící
na Pensylvánské státní univerzitě, Michael E. Mann. Mann si všiml, že zatímco
se teploty od konce mladší doby ledové neměnily, s nástupem takzvaného
antropocénu zaznamenaly prudký vzrůst. Mann tyto dva jevy – což byl jeho
revoluční přínos Matce Gaie – dal do souvislosti.
Uvědomil si, že nárůst teplot souvisí se vzrůstem emisí CO2 v ovzduší.
Mannovy výzkumy pak nezávisle na něm potvrdila celá řada dalších vědců
– například Keith R. Briffa nebo Phill Jones. Mannova práce vyvolal v celém
světě bouřlivý ohlas a zapříčinila i to, že Nobelovu cenu míru získal Albert
Gore a panel OSN IPCC. To bylo o 9 let později, v roce 2007.
„Našprtané to máte“ usmál se Hrubec. „Ale, teď mi řekněte, proč se říká
hokejce hokejka. A bacha, slečno zimomřivá, na tomhle vyhazuju!“
Káťa se usmála: Pokud nakreslíme graf, kde osa X představuje čas a osa
Y průměrnou teplotu na zemi, má Mannova teorie podobu hokejky. Tedy od
přelomu letopočtu do roku 1800 je teplota konstantní a hodnota grafu má
tvar rovné čáry, od roku 1800 – tedy od nástupu Antropocénu – jde prudce
nahoru.“
„To je sice řečeno správně, ale je to moc abstraktní,“ namítl Hrubec.
„Namalujte to“.
Káťa vzala papír a nakreslila tvar hokejky v grafu.
Hrubec se pousmál. „A co víte o kritice hokejky?“
„S kritikou hokejky se spojují jména lidí, působících v jiných oborech
než klimatologie. Odborná kritika tedy neexistovala. V USA to byli statistici
McKendrick a McYntire, u nás třeba Václav Klaus, prezident, nebo překladatel
Kremlík. Mýlili se v tom, že…“
„No, vidím slečno, že vás trápím zbytečně. Teda asi.“ Usmíval se Hrubec.
„Jste stále ve straně? A rodiče?“
„Jak já, tak rodiče, jsme členy Světové ekologické strany“ odpověděla
Káťa.
„Výborně,“ rozzářil se Hrubec. „Ale nějak se neangažujete!“
Káťa dostala strach. Už si myslela, že má zkoušku v kapse, a teď tohle.
Podívala se bojácně.
„Ale pane profesore, já už to zkoušela, a moc to nedopadlo. Vzpomínáte?“
„To je tím, že jste nebyla správně stranicky vedena,“ mávl rukou Hrubec,
„přijďte za mnou občas v konzultačních hodinách a uvidíte, jak vám to půjde.“
Mlaskl.
„Dejte mi index, máte to za dvě. Za jedna to bude, až se k vaším neoddiskutovatelným
vědomostem připojí ještě stejně kvalitní stranická práce!“
Káťa si oddechla.
„Pošlete mi sem dalšího!“ hlaholil Hrubec. „A nezapomeňte na ty konzultace!“
Káťa hned ze dveří běžela na záchod. Tomu se jí ani nechtělo věřit.
Zkoušky se bála, celé dny nespala, a nakonec to proběhlo takhle hladce.
Teď by to chtělo jít někam pít. Ale kam?
Kavárny ji nebavily- byly určené jen pro straníky, a před objednávkou
museli všichni hosté předložit stranické legitimace. Jakékoliv stížnosti
na chování hostů pak putovaly přímo na stůl předsedy příslušné stranické
organizace, tedy v tomto případě profesora Hrubce. Atmosféra tu přitom
byla jako na stranické schůzi.
Do ilegálního podniku se jí také nechtělo – ne že by tam nebyla legrace,
naopak, ale nikoho tam vlastně neznala a bylo to riziko. Takže zbývá akorát
najít veksláka, sehnat šmelináře a koupit láhev vína a vypít ji na koleji.
Ten týden odříkání už za to stojí… Leda že by… Leda že by potkala Pavla.
Pavel byl o pár let starší a kdysi také studoval Enviromentální antropologii.
Poslal prý ovšem kamsi samotného děkana a to mu vyneslo půl roku v nápravném
táboře. Boural Sídliště Ďáblice. Po návratu na něj čekal povolávací rozkaz
k trestnému praporu, odkroutil si dva roky a nyní pracuje jako mechanik
u trolejbusů.
S Káťou ho seznámila společná kamarádka – a hned si padli do oka. Vztah
to přitom nebyl. Jen takové hlubší přátelství. Káťu děsila Pavlova minulost
– rodičům se o jeho existenci nezmínila ani okrajově. Naopak jí imponovalo,
jak to má v hlavě srovnané. Ještě se jí nestalo, že by mu nedala otázku,
na kterou by nedokázal odpovědět. A nejvíc ji fascinoval jeho nadhled.
V kontaktu byli občas na internetu, na sociálních sítích. Pavel tam
měl pár profilů, které čas od času střídal, a přístup k nim měli jenom
jeho přátelé. A pak se občas vídali a povídali si. Ale jednou si a zašli
na pivo do soukromého ilegálního klubu. Pro Káťu to byl asi nejlepší večer
života. Pavel za ni ručil (ta důvěra ji těšila) a tak se všichni chovali
úplně normálně, nikdo se nepřetvařoval, bylo to úplně jiné než na koleji
nebo ve straně.
Řekla si, že až přijde na kolej, zkusí jen tak cvičně Facebook. Podívala
se do kabelky, jestli tam má papírek se šiframi, které jí dal Pavel. Zbytečně,
hlídala ho totiž jako oko v hlavě. Šifry to přitom byly banální a Káťa
se nad nimi musela chtě nechtě usmívat.
Například: „Jak se máš? Já skutečně opravdu dobře, jenom to počasý je
divné“ znamenalo (i s úmyslnou chybou): „Chci s tebou mluvit, až budeš
na Facebooku, napiš.“ Pokud přišla odpověď: „Je to fajnové, jen mě bolí
trošinku břicho“ znamenalo to: „Sejdeme se.“ Smajlíky a vykřičníky pak
určovaly čas. Nebylo to úplně triviální a nejvíc na tom Káťu štvalo, že
se šifrovací klíč občas mění.
Káťa samozřejmě nevěděla, že tyhle šifry ještě více, než ji, vytáčejí
tajnou službu. Facebook byl samozřejmě monitorovaný a výrazně omezený (takže
pokud by si Káťa například povídala s někým z americké IP adresy, měla
by problém) ale půvab těchto šifer byl v tom, že odcházely ze zcela oficiálních
profilů. Každý člen hnutí odporu, který nebyl v ilegalitě, měl totiž svůj
profil a navzájem si je půjčovali na komunikaci. V přátelích se samozřejmě
neměli a celá konverzace fungovala pomocí zpráv. Zlatý hřeb akce pak spočíval
v tom, že si lidé z hnutí odporu čas od času „vypůjčili“ například profil
nějakého úředníka nebo jiné stranické opory a komunikaci vedli i z něj,
takže i kdyby se podařilo odhalit celou síť (což se nepodařilo), stejně
by se v ní objevily i nezúčastněné osoby. Riziko přitom bylo minimální
– postižený, pokud to vůbec zjistil, rozhodně nespěchal za tajnou službou
pochlubit se tím, že někdo zneužil jeho profil. I pouhé vyšetřování by
totiž znamenalo často konec kariéry. Veškerá komunikace pak byla - jak
již bylo řečeno - šifrovaná a i kdyby se ji podařilo rozšifrovat (což se
zatím dařilo spíše sporadicky a se zpožděním) vyplývaly by z ní převážně
jen termíny osobních schůzek, které se vesměs konaly mimo elektronické
oči a uši. Facebook se sice mohl přetrhnout, aby sdělil tajné službě vše
potřebné, ale zatím to nepomáhalo. Navíc tajná služba řešila trochu jiné,
ožehavější problémy, než Hnutí odporu v Brně, které se zatím projevovalo
maximálně nějakou nevinnou recesí. Problematické bylo momentálně hlavně
Pobaltí, Polsko a Sasko – to poslední ovšem proto, že tam přicházeli uprchlíci
z výše uvedených zemí.
Na druhou stranu měla komunikace svá rizika – pokud například některý
ze článků řetězu musel odejít do ilegality, měly ostatní slušný problém.
Tajná služba jeho profil důkladně monitorovala a všechny si předvolala.
Na druhou stranu – tajná služba monitorovala úplně všechno a na Facebooku
bylo to riziko relativně nejmenší.
Káťa šla parkem přes náměstí na nejbližší zastávku trolejbusu. Náměstí
i park byly téměř liduprázdné – autem se tam samozřejmě nesmělo, stejně
do jakéhokoliv centra evropského města a kromě Univerzity a úřadů na náměstí
ani nic nebylo. Tedy vlastně bylo – velká cedule vyrobená z bronzu, zvěstující,
že Masarykovo náměstí bylo vzorově oživeno již před dlouhou desítkou let.
Ale nad tím, že „oživení“ znamená „umrtvení“, „enviromentální pokrok“ „celkový
úpadek“ a „vyspělá sociálně ekologická společnost“ „double-think, bídu
a všudypřítomnou šmelinu“ se Káťa začala zamýšlet až nedávno a zatím takové
cedule vnímala jako všudypřítomnou součást života.
„Po zkoušce?“ ozval se za ní najednou mužský hlas. Káťa se na chvíli
lekla. „To jsi ty, Pavle?“ zeptala se.
„Tak a ne jinak“, zněla odpověď.
„Ty dneska nemáš práci?“ divila se.
„Ale jo, šichtu bych měl,“ usmál se Pavel. Na sobě měl decentní civilní
oděv a koženou kabelu. Z ní teď povytáhl nohavici od montérek.
„Ale co tam, že jo. Trolejbusy máme rozdělané dva a hned ráno nám mistr
řekl, že díly dneska nepřijdou. Přitom to mají být jen trakční baterie
a sada ložisek, ale pro soudruhy v koncernu evidentně nepřekonatelný oříšek.
Takže jsme tři hodiny rozebírali, čtrnáct dní čekáme, týden ještě čekat
budeme, a pak to budeme den montovat, protože – a to se vsadím – ty baterky
nebudou pasovat do úchytů a budeme to muset předělávat. Jo, produktivita
práce vyspělé ekologické společnosti…“
„Ale to se můžeš poflakovat takhle po městě?“ nedalo Kátě.
„Proč bych nemohl?“ namítl Pavel. „S mistrem je rozumná řeč, sám říká,
že když není co na práci, nemá tam cenu chodit. A dílovedoucí to samé –
ten rovnou říká, že se fakt těší, až ho obviní ze sabotáže. Tuhle mi ukazoval
papíry a to jsem smeknul, jak to má všechno puntičkářsky vedené a bez chyby.
A to se mi ještě chlubil, že má všechno několikrát zálohované – takže až
dojdou uhlíky definitivně a nevyjede ani těch dvacet trolejbusů, co vyjelo
dneska, my jsme z obliga. Improvizovat umíme, ale odsud sem. Padesát let
starý součástky taky nejde opravovat donekonečna. Ale na to kašleme. Co
zkouška?“
„Dobře to dopadlo, za dvě.“ usmála se Káťa. „Vytáhla jsem si Mannovu
hokejku a…“
Náhle nebyla k zastavení a Pavel pozorně poslouchal. A mračil se.
„Víš, jakej je rozdíl mezi našim dílovedoucím a Hrubcem?“ zeptal se.
Kátě ta otázka přišla divná. Pokrčila rameny.
„Ten, že náš dílovedoucí byl začátkem tohohle režimu šéf katedry na
technice a s kamarádem vyvíjel elektrosoučástky. No a Hrubec horko těžko
vystudoval fildu a pracoval jako externí učitel někde na nějaké obskurní
škole. No a pak se nám doba změnila, pana profesora šoupli k lopatě u dopravního
podniku a z Hrubce udělali profesora a dá-li profesor Bauer, tak i časem
rektora Karlovky. A to má náš dílovedoucí ještě štěstí, že řediteli dopravního
podniku zůstaly nějaké zbytky soudnosti a uvědomuje si, že bez odborníků
ho ten jeho stranický kolektiv fakt nespasí,“ vyprávěl tiše Pavel.
„ A proč mi to říkáš?“ zeptala se Káťa.
„Abys měla o určitých lidech lepší obrázek. Třeba proč se vysokoškolští
profesoři chovají jako burani a někteří dělňasové jako vysokoškolští profesoři…“
Káťa chvíli přemýšlela.
„A kam vlastně jdeme?“ zeptala se pak.
„Do hospody na pivo“ usmál se Pavel. „Ať je Hrubec jaký chce, oslavit
se to musí!“
Přidali do kroku. Dávno minuli poslední budovu v uzavřeném centru a
vrhli se do změti lidí v normální čtvrti. Povídali si.
„Dobrý den, Vaše doklady,“ přerušil je otrávený hlas. Patřil ozbrojenci
v taktické výstroji, jehož obličej se ztrácel za ochrannou maskou. Jeho
kolega lelkoval opodál, třetí ozbrojenec pak lustroval nějaké starší manžele.
Káťa i Pavel podali ozbrojenci svoje čipové karty, muž vytáhl čtečku.
„Mohu se zeptat na důvod kontroly?“ zeptal se Pavel.
„Pátrání po hledané osobě“ odpověděl ozbrojenec. Jeho hlas zněl soustředěněji
– nejspíš proto, že cítil, že ten vysoký chlapík se strništěm na bradě
nebude právě klasický případ.
Začal proto od Pavlovy identifikační karty.
Na displeji čtečky mu naběhly zakrátko veškeré údaje – kategorie B,
prověřovaná osoba, záznam v rejstříku, zaměstnanec Dopravního podniku správního
centra Brna, mechanik silničních vozidel.
„Pak maj jezdit trolejbusy, když se nám mechanici flákaj po centru,“
zavrčel na Pavla, „víte, co znamená absence?“
„Mimořádné volno není absence, dobrý muži“, usmál se Pavel, „máte tam
spojení na nadřízeného, zeptejte se.“
„V kartě nemáte záznam o udělení mimořádného volna“, namítl ozbrojenec.
„Nemam,“ přikývl Pavel, „protože do karty se píše delší než osmihodinové.
A ne ty moje tři. Euroafrický zákoník práce 1022/2037 Sb., paragraf 88,
odstavec m.“
„Poslyšte, vy jste nějakej sběhlej“, zavrčel samopalník.
„Znalost zákonů a láska k matce Gaie jsou základem nového enviromentálního
práva stejně, jako uvědomění a skromnost jsou základem nového člověka.
Profesor Richard Bauer - Záchrana matky Gaii. Nebo co na to chcete říct.“
Zeptal se Pavel.
„A co slečna“, zavrčel samopalník.
Káťa už chtěla něco říct, ale Pavel se o ni jemně otřel.
„Neznám, vidíme se poprvé, ptala se mne, kudy nejrychleji na Anderovu
kolej, když to dneska nejezdí. Jestli je to nějaká závadová osoba, tak
se přiznám, pánové, že jsem v háji.“
řekl.
Samopalník prolustroval Kátinu identifikační kartu.
„Máte kliku chlape. Studentka z Karlovky“, řekl zklamaně. „Znáte toho
chlapa?“ vyštěkl na Káťu.
Ta zakroutila hlavou.
„Uděláme záznam?“ zeptal se voják kolegů. Příliš se mu do toho nechtělo
– znamenalo to práci a tyhle studentky mají často vysoce postavené taťky,
kteří mají dlouhé prsty. Navíc to nebylo nic neobvyklého – borec se záznamem
v rejstříku, co hází áčko, jednoduše ukecal holku. Oni to prostě umí. V
pátrání není a prověřovaných osob jsou desítky tisíc, tak co si komplikovat
život.
„Padejte“, podal jim identifikační karty. Poděkovali.
„A jestli budeš příště drzej, tak ti zlámu žebra!“ zařval ještě samopalník
za Pavlem.
Pokračovali v cestě.
„No, IQ zrovna nikdy nebyla deviza těhle bigošů,“ usmál se Pavel, „ale
stejně jsme měli kliku. Kdyby ten vůl udělal záznam, dostali by o tajní.
A pak by to bylo špatný. Hlavně s tebou. To by ti dalo spoustu práce, se
z toho vykecat. Hele, asi bude nejlepší se na to vybodnout. Rozhodnutí
je samozřejmě na tobě…“
Káťa přemýšlela. To, co říkal Pavel, znělo rozumně. Dobře si pamatovala,
jaké to bylo, když měla problém s tou peticí. Navíc samozřejmě věděla,
že záznam o té petici nikam nezmizel – a kdyby se k tomu přičetl kontakt
s prověřovanou osobou, znamenalo by to přinejmenším přísnou důtku – a od
ní je k vyhazovu jen kousek.
Děsila se představy, že se vrátí domů s rozhodnutím děkana o ukončení
studia. Rodiče měla moc ráda a dobře si pamatovala, co jí před cestou do
Brna kladli na srdce – „hlavně neudělej malér. Je to tvůj život, a když
si ho pokazíš, tak ti žádní kamarádi nepomůžou. Starej se sama o sebe a
dělej to, co ti řekne Strana.“
Něco ji ale táhlo jinam. Pavel ji zajímal, ale o lásce mluvit nešlo.
Líbil se jí, to ano. Ale zamilovaná ještě nebyla. Spíš se za tím vším skrývala
přirozená zvědavost. Již dlouho cítila, že svět je jiný, výrazně složitější,
než jak jej popisují rodiče, sestry učitelky, bratři docenti a bratři profesoři,
jak stojí v Bauerových knihách.
Na spoustu věcí postupem doby přišla sama. A měla jistotu, že díky Pavlovi
přijde na další. A ta představa jí stála i za riziko, že by mohla mít ve
škole problémy. Věděla, že rodiče tohle nikdy nepochopí. Ale nemohla jinak.
„Půl roku v lágru, dva roky v trestném praporu, a rozdáváš tu rozumy,
jak se mám chovat“ rozčílila se na oko. „Nechceš se nad sebou zamyslet?“
„Tak to je jiná“ usmál se Pavel. „S tím nic nenadělám“.
Vyšli směrem, který – jak si Káťa dobře pamatovala – vedl přímo k nelegálnímu
podniku. Tenhle den bude ještě zajímavý.
22.12.2013 Shackall