Pan Koláček slyšel z přední nápravy svého vozu Fabia podivné zvuky,
když brzdil. Pan Koláček nahlédl jakousi dírou na třmen brzdy a ke svému
nemalému překvapení zjistil, že tam, kde bývaly brzdové destičky, je jen
jejich fundament. Ta část, která má brzdit a vyvozovat to tření, tam zcela
chyběla.
Jsem debil, pomyslel si Koláček. Taky jsem to mohl zkontrolovat. Takhle
mi to mpžná zhuntovalo kotouče. Kolik asi bude taková výměna stát, tázal
se dále pan Koláček. Litr destičky, na který si ty parchanti ve značkovým
servisu pořádně přirazej, a pětikilo práce? Ne ne, tentokrát to uděláme
jinak, mínil pan Koláček.
Druhého dne koupil sadu destiček. Na krabičce bylo napsáno Ferodo Premier,
destičky bez signalizace opotřebení. V obchodě mu s tím trochu pomohli,
nabídli mu i levnější destičky, počínaje čínskými za 360 Kč, dále Ferodo
SL za 600 Kč a konečně Ferodo Premier za 800 Kč. Prodavač říkal, že tyto
destičky prakticky odpovídají tomu, co se do auta montuje v prvovýrobě
a pan Koláček neměl důvod mu nevěřit. Vyndal z kufru hever a klíč na kola,
založil zadní kolo špalíkem, povolil šrouby předního kola, zvedl předek
vozu na jedné straně a sejmul kolo. Díval se na brzdový třmen a přemýšlel,
jak ho sundat. Zezadu brzdy nahmatal nějaké dvě krytky v gumových objímkách,
tak je sundal. Ponořil hlavu do blatníku a koukal dovnitř krytek. Byly
tam dva šrouby na imbus. Šestka imbus se protáčel a osmička nešel nasadit,
takže to asi bude sedmička, meditoval pan Koláček ve stylu Bořka Stavitele.
Po chvíli se podařilo a pan Koláček vydoloval z brzdiče dva dlouhé šrouby.
Následně lehce vyklopil třmen brzdy a vyjmul z něj destičky. To bylo tedy
triviální, pomyslel si pan Koláček.
Zkontroloval, zda je všechno v pořádku nebo alespoň podle jeho nejlepšího
vědomí a svědomí. Štetcem očistil nánosy černého prachu z nebožek destiček.
Vložil dvě nové destičky na místo těch původních a pokusil se nasadit brzdič
na kotouč. Jenže chyba. Ono to nešlo. Pan Koláček se zarazil. Hleděl na
celý mechanismus a začalo mu to docházet. Z toho velkýho vylejzá ven takovej
jako píst a protože to velký je uložený posuvně na těch šroubech, působí
stejná síla na obě destičky. No a ten píst se posouvá tím, jak šlapu na
pedál. Pan Koláček ocenil jednoduchost a současně vysokou funkčnost celého
mechansimu. Jenže mu pořád nebylo jasné, jak tam ten pístek vpravit zpátky.
Chvíli nad tím přemýšlel. V zásadě ho napadaly dvě cesty. Buď ho tam násilím
zatlačit, protože když mohl vylézt ven, musí také dovnitř. Pak bude třeba
vyřešit, kam se zbylou kapalinou, protože ji vytlačí z prostoru nad pístkem.
Povolil proto víčko na nádobce s kapalinou. Anebo by taky šlo povolit devítkou
klíčem ten šroubek, který je na brzdiči a přebytečná kapalina prostě vyteče,
říkal si. Popadl prkýnko, vložil jej na místo destiček a oběma rukama jej
silně zmáčkl proti pístu. Pístek sice neochotně, ale postupně zajel zpátky.
Hladina v nádobce se zvedla asi o tři milimetry. Vida, jak to hezky funguje,
přesně podle mých předpokladů, zaradoval se pan Koláček. Stačí chápat,
co jsou to spojené nádoby a že pé rovná se ef lomeno es a víte všechno
potřebné, co takový uživatel musí vědět o brzdách. Pak již bez problémů
smontoval brzdu dohromady. To samé následně provedl pro druhé kolo. Počínal
si již mnohem rutinovaněji, takže mu to trvalo jen minut deset. Také přišel
na to, že nemusí zdlouhavě zatlačovat pístek prkýnkem. Stačí, když ještě
před sejmutím třmenu odpáčí pístek nějakým plochým předmětem, třeba šroubovákem.
Nakonec šlápl na brzdu a zkontroloval hladinu brzdové kapaliny.
Pan Koláček byl sám na sebe pyšný. Byla to první netriviální oprava,
kterou na svém autě zvládl. Kdybych to uměl, neměl bych za dvacet minut
co dělat, pomyslel si pan Koláček. Že jsem to tak nedělal od začátku. A
jak levné to bylo. I kdybych jednu svoji hodinu počítal za pětistovku,
tak mě to vyšlo na nějakých třináct stovek i s tou návštěvou v krámě. Usmyslel
si, že až bude některý z jeho přátel nebo příbuzných potřebovat tutéž opravu,
že jim nabídne své služby. Vždyť je to tak snadné. A vyndat z toho kotouč
jistě nebude o mnoho těžší.
Měl z toho celkem dobrý pocit.
Pan Koblížek slyšel z přední nápravy svého vozu Fabia podivné zvuky,
když brzdil. Na elektronovém disku nacházel kovové špony. Auto brzdilo
dál a dokonce velmi dobře, takže usoudil pan Koblížek, že to nebude nic
vážného. Jednoho dne to však už nešlo strpět. Pan Koblížek nahlédl jakousi
dírou na třmen brzdy a ke svému nemalému překvapení zjistil, že tam, kde
bývaly brzdové destičky, je jen jejich fundament. Ta část, která má brzdit
a vyvozovat to tření, tam zcela chyběla.
Pana Koláčka napadlo několik zdánlivě logických věcí. Jakto že na to
autorizovaný servis při prohlídce, kam každých 15.000km jezdí, nepřišel?
Destičky se přece při jeho defenzívním způsobu jízdy neopotřebují ze dne
na den. Sedl k počítači a vyťukal internetovou adresu jeho lokálního dealerství.
Byly tam nejrůznější pindy o nových skvělých motorech TSI a fascinujících
úspěších firmy Škoda v Číně. Až potom v pravém horním rohu stránky našel
políčko kontakty a doklikal se na servis. Vytočil číslo.
"Blažková, ústřednááá", ozvalo se na druhém konci drátu.
"Dobrý den, chtěl jsem prosím mluvit se servisem firmy Škoda."
"Sou na vobědě, zkuste to za půl hodiný."
Pak Koblížek opět zavěsil. Za půl hodiny telefonát opakoval.
"Vohráblo gloubl automotif, autorizovaný dýler Škoda, u telefonu Urválek
embýej, dobrý den. Jak vám můžu pomoci?"
"Dobrý den, potřeboval bych vyměnit přední destičky na Fabii. Dělá
mi to při brždění divný zvuky."
"Jak víte, že sou to destičky?"
"No když se tam podívám, tak vidim... že tam jako nejsou."
"Aha. Tak s tim přijejte v pátek fsedum."
"V pátek? Dnes je pondělí. To to nejde dřív?"
"Ne, pane, máme plno."
V pátek se dostavil pan Koblížek do bílozelené budovy na okraji města.
Apriori ho sralo, že musel vstávat v šest, aby byl v sedm hodin v autosalónu.
Ačkoli se v autech moc nevyznal, domníval se, že výměna destiček je pro
automechanika triviální úkon, něco jako pro elektrikáře vyměnit pojistku.
S tímto předpokladem očekával, že oprava bude provedena tzv. "na počkání",
ale technik mu poněkud rozbil plán.
"Dobře, pane. Myslím, že ve tři odpoledne to bude hotový. My vám zavoláme,
až to bude."
"Cože? Výměna destiček a vy na to potřebujete osm hodin?"
"No, osm hodin né, ale jsou tu i jiní zákazníci. A to to musíte rozebrat,
vyčistit, utáhnout, zkontrolovat, zadat do počítače..."
Pan Koblížek raději neříkal už vůbec nic, aby poloboha v zeleném tričku
neiritoval. Skromně odevzdal klíčky a jal se řešit problém, jak se dostane
do práce na druhý konec města. Za přispění dvou lístků na MHD a třech přestupů
se mu to za hodinu podařilo. Do práce přišel jen o půl hodiny pozdějí.
Ve tři odpoledne byl už jako na trní. Pořád žádný telefonát se servisu.
Ve čtyři se jal do servisu zavolat.
"Dobrý den, dával jsem k vám do opravy Fabii. Výměna destiček."
"Volali jsme vám?"
"Ne, nevolali. Právě proto jsem myslel, že se připomenu..."
"Dohodli jsme se, že až to bude, tak se vám ozvem. Vydržte chvíli."
V Michalu Urválkovi, MBA hrklo. Fabia s výměnou destiček zanikla v jeho
systému, přes anebo právě pro (ne)závažnost plánované opravy. Vydal se
na dílnu a tam byl už jen mechanik Jaroslav Kundrát, který za pomoci CO2
soupravy látal nějaké plechy pro soukromou fušku. Kundrát, vystudovaný
opravář zemědělských strojů a zařízení, se těšil pověsti mimořádně produktivního
pracovníka. Dokázal opravovat cokoli a velmi rychle. Pro Urválka byl aktuálně
ideálním partnerem.
"Vole, ňák mi proklouzla fabka vole na výměnu destiček. Mrk by ses mi
na to vole?"
"Když mi to dopíšes do výkazu tak proč né. Dej sem klíče, přines ze
skladu matroš a sleduj cvrkot."
Kundrát popadl noviny, hodil je na sedadlo Koblížkovy fabie, aby na
něm nezůstala otištěná jeho zadnice. Mastnýma rukama vpálil kliček do spínací
skříňky a vytáčeje studený motor prohnal se po firemním dvoře. Se skřípěním
zabrzdil na dílně a zvedl auto asi metr dvacet vysoko. Pneumatickou pistolí
povolil kola. To se už blížil Urválek s destičkami v krabičce se zeleným
logem. Demontáž proběhla bleskurychle.
"Kurvadopíči, já to málo zatlačil. Jsou ty pístky ňáký zarezlý nebo
je tam namrdanej nějakej bordel.", hořekoval Kundrát, když se mu nedařilo
nasunout třmen na kotouč.
"Na to teď ser, on chtěl vyměnit destičky a my sme trochu ve skluzu."
"Oukej."
Kundrát popadl gumovou paličku (měl dnes lepší den) a několika ranami
dopomohl brzdiči na místo. Sundal auto ze zvedáku. Kontrolou hladiny kapaliny
se nezdržoval, protože ze zkušenosti věděl, že to většinou nějak vyjde.
Od zahájení opravy uplynulo 12 minut.
"To čumíš, vole. Tohle jsou metody jednadvacátýho století."
V 16:14 byl p. Koblížek uvědoměn, že automobil je hotov. V 17:03 se
autobusem dostavil vůz vyzvednout. Faktura zněla na 1371 Kč. To panu Koblížkovi
připadalo jako FAKT DOBRÁ CENA. Na cenu tří telefonátů, cestování autobusem,
pozdního příchodu do práce a tak dále zapomněl.
Pana Koblížka máme možnost aktuálně vidět na billboardech po České zemi.
Je evidentně spokojený.
12.06.2010 D-FENS
Pokud je zájem o další povídku o Škodě Auto, je zde. Redakci jí zaslal
Jersey, přičemž autorství není jasné. Jersey k tomu napsal: "Během
jisté diskuze na jistém serveru se zrodila tato povídka (tam ovšem vystavena
není). Protože je dle mého názoru jakousi sondou do duše Zajatců stylu
Simply Clever, domnívám se, že by čtenáře D-Fense mohla zaujmout."
Zajatec stylu Simply clever
I přistoupil náčelník primitivního toho kmene k nešťastnému zajatci,
který ležel v prachu před ním spoután do kozelce.
"Za narušení našeho posvátného území zasluhuješ smrt," hřímal
náčelník jazykem, kterému zajatec jen stěží rozuměl.
"Ale abys nás nepomluvil, že jsme primitivní a demokracie neznalí
lidé, dáme ti vybrat. Buď si vybereš nabodnutí na kůl, nebo ti můžeme uříznout
koule a nechat vykrvácet."
Zajatec byl zmaten neboť v jazyce onoho kmene bylo označení pro nabodnutí
na kůl shodou neuvěřitelných náhod zcela shodné jako označení motoru 1.2
TSI v Superbu a uříznutí koulí se shodovalo s označením 1.4 TSI u téhož
auta.
"Vy mi chcete dát auto...?" Nevěřil zajatec svým uším. Teď zase
nerozuměl náčelník...
Ukázalo se však, že náčelník nechápal jen na oko. Chvíli se tvářil tak
hrozivě, že by se ho lekl i takový Paroubek, ale pak jeho rysy změkly a
usmál se. Zajatec byl rozvázán a usazen do pohodlného křesla s plastovým
šálkem kávy v ruce. Náčelník se na chvíli vzdálil a vrátil se v obleku
se jmenovkou prozrazující příslušnost k hrdé prodejní síti automobilů Škoda.
"Omlouvám se za to přivítání," řekl překvapenému Zajatci životního
stylu Simply Clever. "Ale vždy chceme našim zákazníkům nejdřív názorně
ukázat, jak by se cítili, kdyby udělali tu chybu, že by si koupili auto
jiné značky. Věřím, že to vámi hodně otřáslo, ale aspoň doufám vidíte,
co by se mohlo stát, kdyby jste se rozhodl špatně." Prodejce se trochu
zamračil a Zajatecovi se na malý okamžik vrátila vzpomínka na jeho předchozí
roli náčelníka posílajícího jej na smrt. Tuto představu však rychle zapudil
a s úsměvem se napil kávy.
"Vyberete si tedy Superb s motorem 1.2TSI nebo 1.4TSI?"
"Jsem pevne rozhodnut pro motor 1.2TSI," řekl rozhodným hlasem
Zajatec. "Jsem přesvědčen, že nabízí všechno co potřebuji. Je kultivovaný,
úsporný a trvanlivý. Víte já na silnici nezávodím, chci dojet vždy vpořádku
do cíle. Od auta požaduji aby dostatečně reprezentovalo můj společenský
standard, nemusím si jej získávat agresivitou za volantem a všechny co
jezdí víc než 100 kilometrů v hodině bych stejně pozavíral, protože..."
"To bude problém," skočil mu ztrápeným hlasem do řeči prodejce.
"Cože?"
"Superb s motorem 1.2TSI zatím v nabídce nemáme."
"A proč mi ho tedy nabízíte?"
"Protože jednou jistě bude."
"Kdy?"
"Nevíme."
"Ale já to auto chci co nejdřív, zjistil jsem si, že na něj dostanu
operativní leasing..." začal štkát Zajatec.
"Je tady jistá možnost..." naznačil prodejce. Zajatec na něm
visel do široka otevřenýma očima plnýma očekávání a naděje.
"Tedy kdybyste nechtěl Superba." Zajatec už ani nezakrýval své
zklamání.
"Víte, shodou okolností tu máme jednoho Roomstera s motorem 1.2TSI,
který by vám mohl přesně vyhovovat. To víte, xenony, parkovací čidla, polokůže,
parkovací senzory, GPS panel se všemi mapami Jižní Ameriky, sportovním
paketem a LCD obrazovkami v opěradlech předních sedadel. Navíc zdarma bez
označení motorizace, to aby vás pořád neobtěžovali nějací závodníci. To
víte, uvidí že máte silné auto a..."
Zajatec si bílé monstrum začal se zájmem prohlážet.
"Víte, že se mi vlastně líbí víc než Superb? A klimu to má?"
Prodejce se zdál být zaskočen. "Ne, klimu to nemá," pravil zastřeným
hlasem a drbal si při tom kořen nosu. Bedlivě sledoval rysy Zajatcova obličeje.
"Tak já si ho teda asi vezmu!"
Zajatec si vyřídil všechny formality a vzal si nabízeného Roomstera
na operativní leasing. Před barákem měl sice stále ještě rok starou Škodu
Fabia 1.2HTP s dosud nesplaceným leasingem, kterou ne a ne někomu udat,
což mu trochu kazilo tento jinak skvělý den, ale nakonec si řekl no a co,
pro setrvání na naprosté technologické špici je třeba něco obětovat. Chlapci
Boleslaf Motorwerke se přece dřou aby mu nabídli to nejlepší, nemůže je
zklamat. Další jeho myšlenkové pochody nejsou přesně známy, můžeme se jen
dohadovat. Je známo, že vyjel z autosalonu a doma se již nikdy neobjevil.
Je téměř jisté, že okamžitě po výjezdu z autosalonu propadl eufórii.
Reakce na plyn byla naprosto bezprostřední a nečekaná. Oproti HTP to byl
nepopsatelný rozdíl. Dokonce se přistihl že přemýšlí o tom, že Škodovka
si již nemyslí, že pomalu je správne, áno. Pomyslel si, že pokud to tak
cítí odborníci ze Škodovky, něco na tom jistě bude. V duchu si řekl, že
zkusí i vyšší rychlost než 100 km/h. Ovšem přísahal si, že vždy jen tam,
kde je to povoleno.
Asi hodinu se projížděl a kochal se. Pak se odhodlal, koupil si dálniční
známku a vydal se překonat onu magickou stokilometrovou hranici. Bál se,
zda je na to nezajetý vůz připraven, konzultoval tudíž tuto možnost s Prodejcem,
který ho ujistil, že není čeho se bát. Na dálnici se tedy nadechl, křečovitě
sevřel volant a při 60 km/h na čtvrtý převodový stupeň sešlápl plyn téměř
až na podlahu. Notně ho překvapilo, že se nestalo téměř nic, dravá dynamika,
kterou okusil ve městě byla ta tam. Auto jen neochotně zrychlovalo podobně
jako jeho staré HTP. Zajatce stylu Simply Clever to sice zpočátku trochu
roztrpčilo, ale pak si řekl, že si tento motor nevybral kvůli rychlosti,
ale kvůli spotřebě. V zamyšlení se však začal blížit ke kamionu před sebou,
který přecijen dojížděl. Když byl již téměř u něj, poněkud se jej lekl
a po rychlém pohledu za sebe přejel do levého pruhu. V ten moment se vedle
něj ozvalo troubení a on zjistil, že se jeho Roomster snaží splynout s
jakýmsi Focusem, který začal předjíždět kamion o něco dříve a který díky
Roomsteru vlastnímu "skvělému" výhledu do stran a dozadu neviděl. Zajatce
polil studený pot. Nevěděl co si má počít. V panice strhl řízení doprava
na kamion a dostal se do kontaktu se zadními koly návěsu. Ty mu utrhly
nárazník a roztočily ho. Smykem, už za zadkem Focusu vrazil do středových
svodidel, které prorazil, airbagy se neaktivovaly, protože byl nárazem
okamžitě přerušen přívod proudu k nim a zůstal stát napříč svodidly zadkem
více v protisměru.
Po krátkém bezvědomí si Zajatec uvědomil, že je naživu. Díky bohu, pomyslel
si. Pak si, ale uvědomil, že tam co měl rozkrok zeje zakrvácený kus svodidel.
"Panebože!", zapištěl a pokusil se vylézt ze zdemolovaného auta. V ten
moment do vraku jeho Roomstera vrazilo rychle jedoucí BMW a roztočilo jej
to. Zajatec po další chvíli bezvědomí procitl a zjistil, že tentokrát mu
kus svodidla projel břichem a vyvalil mu ven střeva...