Nedávné změny u kormidla ukrajinského státu a zásahy světových velmocí
v regionu se zdají rozdělovat tu část českého národa, která cpe názory
svým bližním skrze média, na dva nesmiřitelné tábory. A pochopitelně jestliže
jeden z nich je pro, druhý je stejně vehementně proti.
Na straně jedné
stojí zastánci Západu, Evropy, demokracie, svobody a bůhvíčehoještě, na
straně druhé pak poněkud nesměle halekají ti, kdo se domnívají, že buď
ruská vláda jedná legitimně na obranu svých krajanů v blízkém zahraničí,
že jedná pochopitelně a předvídatelně, anebo že alespoň nejedná jinak,
než například americká říše v řadě případů z posledních let. Nejde v tomhle
střetu idejí zrovna o málo, protože právě na mediální frontě se rozhoduje
o celkovém výsledku klání.
Co se týče poměru fyzických sil, samozřejmě Západ reprezentovaný především
Spojenými státy je papírově mnohem mocnější. Žádné skutečně rozsáhlé vojenské
operace na podporu současného vedení Ukrajiny však nepřipadají v úvahu,
neboť americká veřejnost na to není připravena týdny intenzivní masáže,
které musejí předcházet každé vojenské kampani za svobodu, demokracii a
proti terorismu. Skutečnou materiální převahu na místě má Rusko, nicméně
Putin si nemůže dovolit tuto moc nasadit proti organizovanému protivníku,
který se ihned poslušně nezhroutí. V ideologické rovině totiž tahá za výrazně
kratší konec, a proto by v okamžiku střetu s ukrajinskou armádou byl označen
za agresora, i kdyby snad si zjevně východní Ukrajina přála připojení k
Rusku a kdyby ruské vojáky tamější obyvatelé skutečně masově vítali. Tím
by poskytl NATO záminku k operacím většího rozsahu, stejně jako kdysi Němci
svým útokem na Belgii dali možnost své vládě vtáhnout národ do války skrze
vymyšlené historky o vraždění belgických dětí.
Pokud soudruh Putin tuto chybu neudělá, Krym je již pro Ukrajinu ztracen.
Ekonomické sankce budou zcela bezzubé, přeci jen Rusko je příliš veliký
trh, a evropské země NATO rozhodně nejsou v pozici, aby mohly dělat více
než pouhé symbolické kroky, na což mnozí komentátoři až škodolibě poukazují.
Ukrajinská armáda, bez ohledu na poměr sil, nemůže na ruské jednotky dislokované
na poloostrově zaútočit, neboť tím by z něho udělali obránce tamějších
Rusů a podpora západního veřejného mínění pro takový krok by rychle vyprchala,
přičemž bez podpory Západu by zůstalo současné ukrajinské vedení zoufale
slabé.
Výsledek celého střetu o moc na Ukrajině tedy kriticky závisí nikoliv
na reálném poměru sil a na fyzických možnostech jednotlivých armád, ale
právě na schopnosti jednotlivých vlád získat pro svou pozici co nejširší
podporu mezi vlastními občany. A takto je nutno si vykládat články obou
stran zveřejňované v našich médiích, a sice jako souboj o naše mysli a
především srdce (kdybychom přemýšleli moc, třeba bychom uviděli oběma partám
až do ledví).
Pravděpodobným výsledkem v naší zemi bude vítězství proti-ruského postoje.
Mediální klika podporující nynější kyjevskou vládu je totiž výrazně silnější
a s argumenty odkazujícími na rok 1968, Mnichov 1938 a nebezpečí ruského
medvěda nakonec většinové publikum udolá. O něco později se pak dočkáme
článků na téma slabosti Evropy a nutnosti další integrace, tentokráte zahraničněpolitické
a vojenské. Ostatně cosi v tom duchu již náš první ministr zkusmo do tisku
vypustil. A tak, zatímco na Ukrajině se současné vedení během několika
měsíců rozhádá a porve o moc, jakmile Rusko přestane být sjednocující hrozbou,
nám samým výměna prasat u ukrajinského koryta přinese další nebezpečí ještě
těsnější integrace v rámci spolku, který svými kvalitami v mnohém již dohání
Sovětský svaz, jímž se nám teď tak šermuje před očima.
Realistický pohled na situaci je přitom zcela odlišný od té partyzánštiny,
kterou nás média krmí. Je zcela jasné, že každá politická elita má nějakou
zahraničněpolitickou agendu. V případě naší země je to vyfotit se americkým
prezidentem a nedělat si problémy v Bruselu, aby na dotyčného smělce nepoštvali
domácí pátou kolonu jedoucí na dotacích. V případě Ruska je to revize ústupků,
k nimž došlo po pádu socialistického experimentu. V případě Spojených států
je to nedopustit takovou revizi, v případě Německa, pardon EU, to je totéž
(právo na skutečně nezávislou zahraniční politiku tato strana Atlantiku
pozbyla s druhou světovou válkou, ale v tomto konkrétním případě ani přesvědčování
není třeba). V konečném důsledku přitom jde o obvyklé věci, lepší místo
k sezení na mezinárodní konferenci, aplaus domácího publika, nová území,
kam lze poslat daňové výběrčí, vyšší rozpočet na vojáčky, anebo prostě
jen neztratit tvář, vliv a funkci.
Protože by nás všechny tyto šlechetné cíle nechaly perfektně chladné,
tak chladné, jako nás nechávají občanské války, genocidy a převraty ve
většině zemí světa, musely elity najmout své osvědčené mediální odborníky,
aby nás dostali do varu. A jak tak jeden poslouchá všechna ta povídání
o historické příslušnosti Ukrajiny k Rusku, anebo o územní celistvosti
Ukrajiny – trvající tak něco přes dvacet let – a nutnosti hájit tu svobodu,
tu demokracii, tu Evropu, nelze se než ubránit dojmu, že řečení intelektuálové
se více než komu jinému podobají takovým těm slečnám, co do rytmu hudby
naznačují pohyby obvyklé při kopulaci. A stejně jako v případě těch slečen,
i profesionálním tvůrcům veřejného mínění je cílem, aby publikum za blaženého
hýkání otevřelo svou prkenici.
07.03.2014 Kilmore