Kauza zdravotníka Zelenky se stala předmětem zájmu médií
asi před deseti dny. Od té doby neexistují zprávy, ve kterých by se média na
nejrůznějších detailech této kauzy nepásla. Hlavní aspekty a časovou
posloupnost kauzy již zmínil D-Fens, dovolím si přidat pár poznámek.
Hlavním tématem, kterým bychom se měli zabývat, jsou
poznámky médií, zdalipak mohl lékař ARO v nemocnici Havlíčkův Brod zamezit
vraždám a provést identifikaci vraha dřív. Abychom si vysvětlili podstatu
hlouposti a morálně volních vlastností nejrůznějších tlučhubů a mediálních
parazitů, musíme si vysvětlit problém z medicínské stránky.
Heparin
je kyselý mukopolysacharid, který se váže na antitrombin III a vytváří spolu
s ním makromolekulární komplex, který reverzibilně váže protrombinový komplex
a znemožňuje tak proteolytickou konverzi fibrinogenu na fibrin (blíže viz.
zjednodušený obrázek).

Fibrin je bílkovina, která je hlavní součástí tvořící
krevní sraženinu. Heparin, který je podán naráz intravenózně, se však velice
rychle rozkládá (proto se normálně podává buď subkutánně nebo kontinuálně
v iv. infuzi), jeho biologický poločas rozpadu je asi 1 hodina. Jeho terapeutický účinek je rovněž velmi
nepředvídatelný, protože se dobře váže na plasmatické bílkoviny, takže se svým
účinkem u různých pacientů velmi liší (biologická dostupnost je 29%), což bylo
mimo jiné důvodem, proč se dnes heparin ve své hlavní indikaci (prevence
trombembolismu) již prakticky nepoužívá a je nahrazen nízkomolekulárními
hepariny (LWMH) – například Fraxiparinem, Clexanem nebo Fragminem, jejichž
kinetika v organismu je stabilnější právě proto, že díky velikosti své
molekuly nemají tolik vazebných míst k interakcím s proteiny
v krevní plasmě. Heparin naopak zůstává lékem volby u těch stavů, kde potřebujeme
nesrážlivou krev pouze na určitou dobu – těmito stavy jsou například operace
v mimotělním oběhu, hemodialýza nebo desobliterační operace na velkých
cévách a cévní bypassy nebo výkony cévně mikrochirurgické (například replantace
odtržené končetiny). Důvodem toho je, že narozdíl od LWMH je heparin
neutralizovatelný protamin sulfátem a jeho účinek tak lze kdykoli okamžitě
zrušit.
Účinek heparinu při předávkování je sice okamžitý, ale
jeho klinická podoba – krvácení - nikoli, ta se dostavuje až po určité době. Srážení krve je dynamický
proces, kde na jedné straně se při aktivaci hemokoagulační kaskády tvoří krevní
koagulum a na druhé straně probíhá jeho enzymatické odbourávání bílkovinou
plasmin, která se aktivuje pomocí jiného enzymu zvaný kináza. Představme si
pacienta po břišní operaci (jedna z prvních obětí údajného vraha), který
má operační ránu a je v těžkém stavu přeložen na oddělení ARO. Těžký stav
lze s velkou mírou jistoty předpokládat, kdyby nebyl v těžkém stavu,
byl by na obyčejné JIP nebo standardním oddělení.

Takový pacient není normálním
pacientem nýbrž je pacientem
značně rizikovým – například ve skupině předoperačního anesteziologického
rizika ASA 3 (což byla snad většina z těch zavražděných pacientů, jak může
člověk na dálku odhadnout). U pacienta s klasifikovaným rizikem ASA 3 je
operační riziko úmrtí asi 20%. V této souvislosti mě zvedá ze židle,
mluví-li někdo, kdo podobného pacienta v životě neléčil, o „banální
operaci“. Několik hodin nebo den po operaci mu někdo aplikuje celou ampuli
Heparinu čítající 50 000 m.j. léku. Heparin začne působit okamžitě a začne
vyvazovat protrombinový komplex, jenže nezačne hned krvácet, protože nejprve
musí plasmin odbourat již vytvořená koagula. Když někomu aplikujete celou
ampuli (10ml = 50tis. m.j.) heparinu, ještě krvácet nezačne. Musí totiž
existovat existovat nějaký defekt ve tkáních, ze kterého by to krvácelo. U
pacienta v pooperačním stavu tedy logicky začne krvácet operační rána -
z otevřených malokaliberních cév, ve kterých došlo k rozpadu koagula.
Pokud je to pacient například po „banální“ operaci žlučníku, bude to do dutiny
břišní – čili na místo, kde to není vidět a hned se to nepozná. Toto krvácení
se opět projeví teprve až po určité krevní ztrátě (například 1 litr krve). Tím,
že pacient krvácí, však nastává logicky další úbytek hemokoagulačních faktorů,
nikoli díky heparinu, nýbrž díky krvácení, protože zpočátku je úbytek
cirkulující krve nahrazován tekutinou z intersticia, která hemokoagulační
faktory neobsahuje. Proces se tak akceleruje a dochází k tzv.
hypovolemickému šoku (hypovolemický = vyvolaný nízkým objemem krve). Nastává
centralizace krevního oběhu a pacient umírá na nejčastěji na příznaky oběhového
selhání a tzv. „šokovou plíci“. Podle mého odhadu to zabere asi 2-3 hodiny, než
vůbec dojde k takové krevní ztrátě a k příznakům, které by měl lékař důvod
nějak blíže diagnostikovat. Jelikož poločas rozpadu heparinu je asi 1 hodina,
pak je jasné, že po 3 hodinách je v krvi jen 12,5% původně podané dávky
heparinu, tedy asi 6000 jednotek heparinu, což je dávka, po jejímž podání
můžete nerušeně operovat, aniž byste byli konfrontováni s masivním
krvácením. To však neznamená, že pacient je v pohodě. Pětina až třetina
jeho objemu krve se toho času nachází v dutině břišní, tedy nyní ho neohrožuje
ani tak heparin, jako spíš úbytek faktorů hemokoagulační kaskády díky samotnému
krvácení a samozřejmě také oběhové selhání a selhání plic, které sic ještě
nemusí být přítomno, ale v periferních tkáních je na něj už zaděláno.
No a nyní si představme lékaře, který je konfrontován
s takovým pacientem. Na prvním místě ho samozřejmě napadne, že se jedná o
chirurgické krvácení a že pacientovi nepodvázali pořádně nějakou z větších
cév nebo při retrakci jater hákem (u břišní operace) došlo k jejich
poškození a následnému krvácení. Metodou volby je tudíž intenzivní substituce
krevními deriváty a okamžitá chirurgická revize. Jenže pacient byl
v rizikové skupině ASA 3, což znamená riziko anestézie 23%, a nyní je díky
těžkému stavu ve skupině ASA 4, kde je riziko kolem 50%. Chirurgický zákrok je
tudíž i bez heparinu extrémně rizikový podnik se značně nejistým koncem. Kolik
že pacientů zemřelo? 8 ze 17? To je ještě relativně slušné číslo.
Druhou hlavní možností, kterou by měl lékař vyloučit, je tzv. DIC – diseminovaná intravaskulární koagulace. U pacientů v těžkém stavu (například v sepsi) se někdy
stane, že, díky poškození orgánů a vyplavení zbytků poškozeného orgánu do krve,
dojde k aktivaci hemokoagulační kaskády uvnitř krevních cév. To vyvolá
odezvu u plasminového systému, který koagula rozkládá, a dojde tudíž
k neefektivnímu spotřebování (konsumpci) hemokoagulačních faktorů. Díky
tomu je krev nesrážlivá a dochází k rozvoji nekontrolovatelného krvácení,
tentokrát již unlimited, protože tělo tak rychle, jak dokáže odbourat heparin,
nedokáže obnovit své ztracené rezervy. Pokud k tomu dojde, je opět léčbou
volby masivní substituční terapie nejen krevními deriváty, ale také
antitrombinem III (viz. mechanimus účinku heparinu), v dřevních dobách,
kdy jsme ještě neměli na ATIII se podával – světe div se – heparin. Je třeba
říct, že ačkoli podáváme množství mražené plasmy, rozhodně se nedá mluvit o
plnohodnotné substituci, jelikož řada cenných hemokoagulačních faktorů se při
odběru degraduje, a proto potřebujeme substituovat hemokoagulační faktory zvlášť,
na což většinou není okresní nemocnice vybavena. Léčba DIC je tedy extrémně
nejistým a značně drahým podnikem, léčba se počítá řádově na miliony jen za
medikamenty, není neobvyklé, že cena jedné ampule (např. u rekombinantního
faktoru VII) je kolem 100 000 korun.
U neoperovaných pacientů může krvácení nastat do
centrálního nervového systému a pak už je každá snaha většinou dost marná,
pokud velikost ložiska krvácení přesáhla kritickou mez, což při podání heparinu
lze předpokládat. Starší lidé s anesteziologickým rizikem ASA 3 jsou často
díky změnám krevního tlaku a fragilitě mozkových cév vlivem aterosklerotických
změn mnohem náchylnější k této komplikaci i bez heparinu.
Jaká byly možnosti laboratorní diagnostiky? Heparin
v séru se dá stanovit, nicméně běžně se tento test neprovádí. Účinek
heparinu se testuje nepřímo pomocí hematologických testů - hodnot počtu krevních destiček, Trombinového
času, aPTT, hladiny fibrinogenu a Quickova protrombinového času, s ohledem
na stav pacienta bych u krvácení na JIP napoprvé přidal ještě hladinu
antitrombinu III a FDP, což jsou fibrinové degradační produkty, které se tvoří
jako odpadní produkt rozkladu krevní sraženiny, nízký ATIII a vysoké FDP by
svědčily pro DIC. Pro otravu heparinem by svědčily dobré hladiny fibrinogenu,
krevních destiček, antitrombinu III, nízké FDP a hlavně výrazně prodloužený TČ
a aPTT za nápadně málo prodlouženého Quickova času. To by ovšem platilo
v případě, že krev odebereme ihned po aplikaci heparinu. Pokud krev
odebereme po 4 hodinách za rozvinutého hemorrhagického stavu může se na
patologických hodnotách koagulačních testů projevit spíše úbytek koagulačních
faktorů krvácením, což lze z klinického stavu předpokládat (když máme litr
krve vyteklý do dutiny břišní), ale heparin se tam dominantně projevit nemusí
(protože díky intravenóznímu podání a krátkému poločasu rozpadu je už
odbourán). Klíčem k záchraně pacienta tedy není diagnostika laboratorní,
nýbrž diagnostika klinická a především zkušenost lékaře. Je tedy jasné, že
pokud by si vrah vybíral ty správné oběti a správný timing podání léku, může
vyvolat stavy, se kterými se na JIPkách a ARO běžně setkáváme, především
krvácením jako komplikací chirurgického výkonu při nedokonalé hemostáze během
operace nebo DIC. Navíc, výsledky hemokoagulačních testů přicházejí se
zpožděním – i při akutním (statimovém) vyšetření to trvá minimálně hodinu,
někdy i více. Mezitím jsme jako ošetřující lékaři konfrontováni se stavem,
který musí rychle řešit. Co je na celém případu neobvyklé je četnost komplikací,
s jakou se tyto vyskytovaly na havlíčkobrodském ARO. Jedině podrobnou
analýzou všech kazuistik a srovnání spotřeby některých léků si mohl primář
udělat jasnou představu, o co vlastně jde. Samozřejmě, mohlo ho řádění maniaka
napadnout už při třetím krvácení v polovině července, ale zároveň si
dovedu představit některého „primáře“, co by si v kuloárech dával
k lepšímu blbost a neschopnost chirurgů, kteří nedovednou stavět krvácení,
zatímco o škodné na vlastním oddělení by neměl ani tušení a seznam obětí by čítal
50 mrtvol. Zlomovým okamžikem byla vrahova dovolená, kdy krvácení nápadně
ubylo, nicméně podobná indicie není žádným důkazem, který by se dal využít
k obžalobě nebo u soudu.
Zde je tedy odpověď na základní mediální otázky:
Mohl se stav diagnostikovat
pomocí prodloužených hemokoagulačních testů? Pouze teoreticky, prakticky však nemohl.
Hemokoagulační testy by sice byly prodloužené, nicméně ne až tak moc, jak by se
na první pohled mohlo zdát a to z toho důvodu, že v době rozvinutého
krvácení, kdy měl lékař důvod zopakovat tyto testy, byl už heparin
z převážné většiny odbourán a změny typické pro tuto otravu nemusely být
tudíž v excesivní míře přítomny. Naopak, byly přítomny změny z úbytku
faktorů hemokoagulační kaskády díky krvácení. Hemokoagulační testy by v tomto
případě prokázaly nízký podíl FDP a vyšší ATIII, což spolehlivě vyloučí syndrom
diseminované intravaskulární koagulace. Lékař tedy zcela logicky vyhodnotí stav
jako chirurgické krvácení a měl by indikovat pacienta k substituci
krevních derivátů a operační revizi. Stav by se pomocí vyšetření koagulace dal
odhalit jen tehdy, pokud by byly laboratorní hemokoagulační testy odebrány
bezprostředně po aplikaci, nicméně pachatel v tomto ohledu vybíral
takový timing podání, že takovému testování fakticky zamezil. Kromě toho,
při řešení akutního stavu by nám akutně odebrané hemokoagulace byly většinou
houby platné, protože jejich výsledek máme většinou až za desítky minut a stav
pacienta musíme řešit okamžitě. Tím jsou odpovězeny otázky a poznámky prim. Wagnera (biochemika,
nikoli anesteziologa) a dalších, kteří se s despektem vyjadřovali o
postupech na havlíčkobrodském áru.
Mohl se stav léčit podáním
protamin-sulfátu? No way. Protamin sulfát používáme u pacienta
stabilizovaného. U pacienta s rozsáhlou krevní
ztrátou do dutiny břišní má význam podružný až nulový, neutralizuje jen zbytek
heparinu – rovněž dávkování je komplikované, poněvadž nevíme, kolik heparinu
vrah použil a kdy ho aplikoval. Po jeho aplikaci krvácí pacient vesele dál. Novinářské žumpy
zde názorně prokázaly, jak kvalitně umějí hledat a ověřovat informace.
Zemřelo by méně pacientů,
kdyby primář včas hlásil podezření z úmyslného jednání? V tomto
bodu můžeme jen spekulovat. Podle mě, kdyby to udělal, s největší
pravděpodobností by výslech svědků dopadl jako ve filmu „Rozpuštěný
a vypuštěný“ u výslechu zubaře Krejzy. Policie by vše odložila a nic by se
nestalo. Jsou i četné náznaky, že by to policie tímto způsobem řešila i poté,
co trestní oznámení obdržela – kdo má povědomí o sériových vraždách manželů
Stodolových, jistě si nedělá iluze, že by se v Zelenkově případě policie
jakkoli předřela. Je to čistě můj subjektivní názor, ale kdyby se policistům
primář Longin doslova nevnutil a nepřinesl jim svoje analýzy a podezření až pod
nos, neměli by policisté vůbec nic a neudělali by nic a velmi pravděpodobně by
vše odložili, jak je u nich zvykem a jak jsme mohli pozorovat např. u kauzy
manželů Stodolových, nemluvě o sebevraždě policejního důstojníka Janíčka
desítkami řezných ran po celém těle a následným oběšením. Kdyby byl Zelenka
tvrdší, neměli by na něho policisté žádný důkaz a jejich jediným štěstím
bylo, že se přiznal. Je tedy ideálním pachatelem, na kterém teď naše jinak naprosto neschopná justice
předvede, jak jsou občané řádně chráněni proti zločinu. Podle mého buď dostane
pořádný flastr, tipuji to na trest odnětí svobody na 25 let až doživotí. Pokud
se bude vzpouzet uhraje to na nepříčetnost – ale nějaké posuzování pachatele a
důkazů a okolností činu podle zákona? To bych v tom nijak zásadně nehledal. Ale vraťme se k možnostem primáře Longina: na jedné straně vah bylo
neurčité podezření (které časem zrálo), na druhé straně byl totální rozvrat
jeho oddělení při neodůvodněném obvinění – zaměstnanci by jistě velmi nelibě nesli, kdyby je někdo jen tak
mírnixdýrnix obvinil z vraždy. Myslím, že kdyby se mu podezření nepotvrdilo,
mohl by si pan primář hledat nové místo, protože ztráta důvěry a z toho
vyplývající následky by byly otázkou času. Dovedu si barvitě představit, jak by
ředitel nemocnice umyl Longinovi hlavu, kdyby se podezření nepotvrdilo, protože
podobné nepříjemné věci manager s podřízenými u nás zásadně neřeší a jsou tabu.
Naopak, jako podřízený tímto managera otravujete: ten má jiné věci na práci –
jako například shánět podplacené stavební a technologické zakázky a podobné
šolíchy spolu s krajskými úředníky. Nějaké podezření ze sériového mordu by
mu mohlo podobné aktivity dost zkomplikovat, protože špitál by se záhy stal
fokusem mnoha institucí. Proto také prim. Longin podle mého názoru nic řediteli
nehlásil do té doby, než si byl zcela jistý svým podezřením.
V tomto kontextu si připomeňme některé výroky některých
mediálních hvězd, kterým naše novinářské žumpy dopřávají sluchu:
1.
poslanec Rath (OVM 9.12.2006): „primář pochybil, diagnóza
předávkování heparinem je lehká, vše se dá hravě vyřešit protamin-sulfátem.“
Ať tedy soudruh poslanec vysvětlí, jaké má zkušenosti s podobnými stavy,
kdy na oddělení řádí sériový vrah, který podává lidem letální dávku heparinu jako bolus intravenózně (tedy ne subkutánně nebo kontinuálně jak je zvykem a kde je dynamika účinku úplně jiná).
Rath opět ukázal, že je jen namistrovaným pražským hejskem, který snad nemá žádné
ponětí o intenzivní medicíně ač tvrdí, je majitelem atestace z tohoto
oboru. Účelem Rathových blábolů pochopitelně není řešit problém, nýbrž tento
problém pouze využívat ke své osobní prezentaci a parazitovat na něm.
2.
Lubomír Olejár, samozvaný předseda svazu na ochranu pacientů
(opakovaný výrok ve zprávách ČT): „personál nemocnice pochybil tím že si
nepředával množství heparinu při předávání služby.“ Soudruh Olejár by si měl
především prostudovat zákonné předpisy a taky Ústavu České republiky. V žádném
závazném předpisu nemají lékaři ani sestry stanoveno heparin evidovat. A jak
říká Ústava, nikdo nemůže být postihnut, že nedělal to, co není zákonem nařízeno.
Kdyby měli zdravotníci kontrolovat lékárnu, ve smyslu počítání všech životu
nebezpečných medikamentů, nedělali by v celé dvanáctihodinové směně nic
jiného. Navíc, chytrý vrah systém kontroly hravě obejde. Prostě odebrané
množství heparinu nahradí fyziologickým roztokem a je to.
Vraždy heparinem, to je značně nejistý podnik. Kdyby chtěl někdo někoho
v těžkém stavu zavraždit, může to udělat mnohem jednodušeji a s větší
jistotou. Například nadměrné množství léku Digoxin nebo jiných antiarytmik,
aplikace opiátů, rychlá intravenózní aplikace většího množství Fenytoinu,
nadměrná aplikace koncentrovaného kalia rovnou do centrální žíly, taktéž
aplikace koncentrovného kalcia, nebo aplikace většího množství inzulínu udělá
svoje a taktéž se na nic nepřijde – pacientovi prostě selhalo srdce a hotovo –
však měl infarkt nebo maligní arytmii a měl na to roky. Pokud máme pacienta
v bezvědomí na ventilátoru, existuje 1000 možností jak ho zabít aniž by to
někomu připadalo divné.
3.
MUDr. Marek (dosud neznámý specialista na „kvalitu“ lékařské
péče): pan Marek si udělal ze sériové vraždy příležitost k osobní
prezentaci, protože těch příležitostí, kdyby se mohl prezentovat jako lidstvu
užitečný, je opravdu poskrovnu. Naprosto bez souvislosti s vražedným
jednáním prezentoval různá pochybení zdravotníků – ovšem na sofistikovanou
statistiku se nezmohl, pouze donekonečna blábolil o sestře žákyni, která před
deseti lety provedla dítěti klysma lékařským benzínem: ovšem zda se pochybení
vyskytují častěji než například v Polsku, Německu či USA (kde se mluví až
o 6% hospitalizovaných), to jaksi pan specialista nesdělil. Jediný důvod, proč
se tento člověk dostal do médií je skutečnost, že tzv. „certifikační firmy“ si
cení zuby na finanční prostředky nemocnic, které by chtěly „akreditovat“.
Vyslaná kancelářská buzna v sáčku vám poradí za 60 tisíc na den taková převratná opatření,
například aby lékaři psali léky celými názvy, uklízečkám poradí, aby mokrou
podlahu označili žlutým kuželem, místo obyčejných klíčů ode dveří se nakoupí
drahý identifikační systém s náramky a přístupovými kartami, aby se
posléze neuvedl do provozu, protože je poruchový a jen zdržuje. Tato sofistikovaná opatření zajisté vytáhnou
české nemocnice ze "socialistické" mizérie na světovou úroveň.
Není to ale zadarmo, nýbrž za tučné odměny. Zelenka jim spadl jako dar
z nebes, jedna „akreditace“ odhadem stojí asi 30 milionů, a pokud firma dá
vrchnímu managerovi úplatek tak 10% z ceny zakázky, mají nyní dveře
otevřené. 200 nemocnic krát 30 milionů je krásných 6 miliard celkem bezpracného
zisku pro vyžírky a jejich kamarády v managementech nemocnic a ve státní
správě. A to ještě není všechno, protože re-akreditace jedenkrát za 3 roky taky
nebude zadarmo, další příležitost, jak si poslat malou domů, zmrdi jistě
dokonale využijí. . Prostředky vynaložené na akreditace podle norem ISO se
pochopitelně jako vždy ukradnou na nenárokových složkách mzdy všem
zdravotníkům, protože to jsou přece ti hajzlové, co nám tu vraždí staré babičky
heparinem. Libertariánský příznivec bude pochopitelně podobné zakázky hájit do posledního muže, ale mně je
z toho už teď na blití.
Snaha médií namočit do spoluviny za vraždy lékaře
havlíčkobrodského ára, štvát lidi proti lékařům a na kauze parazitovat, je
zcela očividná. Indicie můžeme pozorovat od drobných podprahových poznámek médií o „vrahovi v bílém
plášti“, který podvědomě evokuje čtenáři vraždícího lékaře až po otevřené
obviňování muže, který celou kauzu navzdory všem protivenstvím sám vyřešil a
doslova přinutil policisty, aby se kauzou začali zabývat.
Primář Longin teď asi doufá, že ho kauza také
nesemele, protože tlak médií na potrestání nějakého lékaře je obrovský.
V této souvislosti je jistě zajímavé říci, že primář Longin vlastně ani
nebyl přímým Zelenkovým nadřízeným, jelikož organizace ošetřovatelské péče jde
v současnosti paralelně po vlastní linii. Zelenkovým nadřízeným, kdo měl
výkon práce kontrolovat a prověřovat, byla vrchní sestra oddělení a její
nadřízenou je náměstkyně ředitele pro ošetřovatelskou péči. V běžné praxi
jsme stále přesvědčováni, že lékař do toho vlastně sestrám nemá co kecat,
probíhá neustálý „třídní boj“ o kompetence, lékařům je na jedné straně vytýkán
přílišný paternalismus nad prací středního personálu, na straně druhé, když
přijde na podobné průsery, je snahou střední personál zcela vyvinit a vše
shodit na bedra lékaře. Zajímalo by mě, jaké otázky bude vyšetřovatel klást
právě těmto přímým Zelenkovým nadřízeným, zajímalo by mě, jak se bude posuzovat
odpovědnost krajského úřadu, který má ze zákona kontrolní pravomoc ve smyslu
prevence úmyslných a neúmyslných poškození pacienta nemocničním personálem a
kdo z krajských úředníků či policistů skončí vedle primáře Longina na
mediálním pranýři.
Lékaři tak mají příležitost se znovu přesvědčit, že
pracovat v českém zmrdistánu není v jejich zájmu. Ti, kdož mají
znalosti, možnost, příležitost a nemají dosud rodiny, které jsou proti
emigraci, by měli ze země krále Klacka tryskem vypadnout někam do civilizace,
kde si jejich práce považují. Jejich místa nechť zaplní
Julínkovi Rumuni.
P.S.: nemocnice Havlíčkův Brod p.o. skončila v
pacientské anketě „Nejlepší
nemocnice“ na prvním místě v kraji Vysočina. Novináři tuto anketu na
mnoha fórech opěvovali. Ne že by na tom záleželo, ale zdá se mi, že při
reevaluaci by asi první místo neobhájila. Z toho nevyplývá, že by zmíněná
nemocnice nebyla dobrou nemocnicí, nýbrž to, k čemu podobné mediálně
opěvované ankety jsou.
15.12.2006 Challenger
Autor je lékařem v jedné ministerstvem řízené nemocnici, svojí odborností nespadá do intenzivní medicíny ani hematologie,
krvácivé stavy, někdy poměrně závažné, občas řeší.