V názvu článku narážím na právě probíhající šouproces s DS a parafrázuji
známý citát německého pastora Niemollera o situaci v nacistickém Německu.
„Nejdřív si přišli pro komunisty a já se neozval - protože jsem
nebyl komunista;
Pak si přišli pro odbory a já se neozval - protože jsem nebyl odborář;
Pak si přišli pro židy a já se neozval - protože jsem nebyl žid;
Pak si přišli pro mě - a už nezbyl nikdo, kdo by se ozval.“
Hned úvodem bych chtěl uvést na pravou míru, že program Dělnické strany
je pravým opakem mého názoru na to, jak by měl stát fungovat. Nejen kvůli
jejich nacionalismu a rasismu (který je z legálních důvodů neoficiální,
ale každý o něm ví), ale i pro jejich vize silného sociálního státu, podpory
státního vlastnění výrobních prostředků, prosazování, aby školství vedlo
žáky k úctě k autoritě a nesmysly typu postavení „sexuálních deviací“ mimo
zákon nebo zákazu pornografie. Proč se jich tedy zastávám? Všimněte si,
kdo je na prvním místě ve výše uvedeném citátu. Komunisti nebyli zrovna
známí svou láskou k církvi, tak mohl být přece pastor Niemoller jen rád,
že s nimi někdo zatočil. On také možná tehdy tak trochu rád byl, ale později
toho litoval.
Já souhlasím s vládou, že DS je špatná strana a nepřeji si, aby měla
jakýkoliv podíl na moci. Souhlasím s vládou, že nacionalismus a rasismus
jsou zlé věci. Ale proč si namlouvají, že se problém zvyšující se popularity
krajní pravice vyřeší zákazem jedné strany? Otevřený boj vlády proti Dělnické
straně nadělá víc škody než užitku. Bezprostředním negativním efektem bude
zviditelní představitelů DS a zradikalizování jejích příznivců pod novou
hlavičkou. Tomu ovšem nepřikládám zvláštní důležitost. Více se obávám toho,
že zde vzniká atmosféra, že je normální a správné, aby vláda potírala politické
strany, pokud jsou nějakým způsobem špatné. A co bude dál? Pokud vláda
se zákazem uspěje, jistě to dodá novou energii mnoha militantním demokratům,
kteří už dlouho sní o zákazu komunistů. A už se nám to začne rýmovat „…
a pak si přišli pro komunisty…“.
Dříve nebo později se dostane k podílu na moci někdo s totalitními tendencemi.
Nevíme, jestli přijde zprava nebo zleva nebo zprostředka. Podle některých
odborníků se pozná podle nášivek s horskou protěží, ale já bych na to nesázel.
Jedno je ale jisté. Určitě bude vděčný současné vládě za to, že mu prošlápla
právní cestu k boji s politickými stranami. On se už důvod, proč je daná
strana špatná, najde. Třeba nějaký velký korupční průšvih. Lidem se to
bude líbit. Kromě současné vlády bude náš začínající diktátor dlužen i
vládám předchozím za to, jak pilně pracovaly na tom, aby bylo obyvatelstvo
dobře ovladatelné a nemohlo se moc cukat, až bude zavádět některá ambicióznější
opatření. Skoro každý je díky velké míře přerozdělování a průběžnému důchodovému
systému ekonomicky závislý na státu, skoro půl miliónu lidí je pak přímo
na jeho výplatní pásce. Pokud se mu náhodou nebude líbit nějaký typ lidí,
pak jistě ocení existenci pozice ministra
pro otázky rasy a sexuální orientace. Bude stačit jen přepsat pár slov
v jeho mission statementu. Samozřejmě se také bude hodit policie zkušená
v pronásledování myšlenkových
zločinů a vybavená technikou
pro monitorování problematických jedinců. A jestli mu bude v efektivním
řízení státu překážet ústava, nikdo už nebude šokován, když si ji trochu
poupraví. Samozřejmě to nebude dělat rád – ale v krizových situacích
je potřeba krizových opatření. To si nebudeme moci dovolit puntičkářsky
dbát na formality.
Hrozbu nástupu totality vnímám, stejně jako naše vláda, jako reálný
problém. Chtěl bych ale, abychom si uvědomili, že nebezpeční lidé a nebezpečné
tendence se nepoznají výhradně podle toho, že jsme je viděli na té zlé
straně ve válečných filmech. Nástup totality zevnitř bude spíše postupný
a těžko postřehnutelný a může se zaštiťovat veskrze pozitivními cíli. Režim
se bude utahovat po malých krocích a je na nás, abychom ty malé kroky rozpoznali
a ozvali se proti nim dříve, než bude pozdě.
K napsání této glosy jsem byl inspirován během práce na článku o zajímavé
knize „They Thought They Were Free“ o běžných lidech v nacistickém Německu.
Protože tyto dva texty spolu souvisí, rozhodl jsem se je publikovat najednou.
Takže pokud jste dočetli až sem, vřele vás zvu i k přečtení druhé části
článku níže.
Kniha: They Thought They Were Free
Trochu více o obsahu této knihy amerického novináře Milona Mayera napoví
podtitul „the Germans 1933-45“. Kniha vznikla zajímavým způsobem - autor
se totiž vypravil do poválečného Německa, aby při rozhovorech s obyčejnými
Němci zjistil, jaký je profil typického „nacisty“ a jak mohl Hitlerův režim
získat tak širokou podporu pro obludnosti, které otevřeně prohlašoval a
pro ještě horší věci, kterých se o něco méně otevřeně dopouštěl.
Těch obyčejných Němců bylo deset, všichni se dříve nebo později stali
členy Nacionálně Socialistické strany a všichni bydleli v městečku označovaném
v knize kódovým názvem Kronenberg. Tam se Mayer i s manželkou a dětmi na
celý rok 1951 přestěhoval, aby se s těmito muži mohl lépe seznámit, získat
si jejich důvěru a potažmo i co nejpravdivější obraz toho, jak vnímali
nástup nacismu k moci a jaké měli motivace, obavy a pochybnosti, když se
stávali jeho součástí.
Tento úhel pohledu na nacismus mě vždy zajímal. Fascinovalo mě, jak
vůbec mohl existovat režim, který tak otevřeně reprezentoval zlo, a jak
to asi uvnitř vypadalo. Jak je možné, že se podstatná část jednoho národa
spojila okolo tak negativních idejí, jako je podrobování nevinných států
a vyvražďování na základ rasy. Odpověď na tuto otázku leží právě v úhlu
pohledu. Jako vítězové války jsme si udělali zjednodušený obrázek o nacismu
podle toho, jak jej vnímala naše strana - jeho přemožitelé a oběti. A nejde
jen o spojeneckou propagandu. I kdybychom byli stoprocentně objektivní,
stejně není možné z pozice někoho, kdy byl režimem pronásledován, plně
porozumět tomu, proč se většina Němců nacismu podvolila. Pokud tomu může
vůbec někdo porozumět, tak je potřeba se zeptat právě té spolupracující
většiny tak, jak to udělal Mayer v této knize. Někdo může namítnout, zda
má vůbec smysl zajímat se o pocity těch poražených bestií. Pokud se chceme
z událostí okolo druhé světové války poučit, pak určitě ano. Vnější znaky
jako institucionalizovaný rasismus nebo vojenská agrese nás snadno přesvědčí,
že nacismus je něco, co nechceme, aby se opakovalo. Ale abychom vůbec jeho
opakovaný příchod dokázali rozpoznat a efektivně proti němu bojovat, musíme
vědět, jak se tvářil směrem dovnitř a čím si podmanil masy obyčejných lidí.
Ale konec dlouhého motivačního úvodu, vraťme se k tématu tohoto článku.
Kniha je strukturována poněkud jinak, než jsem původně očekával. Není to
deset životních příběhů vedle sebe, spíše jde o Mayerovy úvahy nad různými
tématy podporované úryvky rozhovorů s těmi deseti muži. Většina těchto
témat byla vybrána tak, aby pomáhala odpovědět na základní otázku knihy:
Jak je vůbec možné, že se něco jako nacismus přihodilo v civilizované západní
zemi? Abyste si mohli udělat lepší představu, čím se kniha zabývá, nastíním
dále některé myšlenky a závěry, které mě zaujaly.
Proč vstoupili do strany? Důvody byly různé od zlosti z poválečného
uspořádání nebo nadšení pro nacionálně socialistickou myšlenku přes nespokojenost
s parlamentním handrkováním sociálních demokratů a nenávist komunistů až
později po strach ze ztráty práce a sociálních jistot. Poté, co nacisté
získali moc, jim v náboru pomohla obrovská zaměstnanost ve státní správě.
Mayer uvádí, že se službách státu byla až 1/3 mužů, kteří se tímto stali
jednoduše vydíratelní. To ovšem neznamená, že by bylo třeba běžně někoho
vydírat. Členství nebo nečlenství ve straně nebylo pro drtivou většinu
lidí morální otázkou. Spíše si počítali, zda výhody z členství vyváží výši
stranických poplatků. Pokud jim pak hrozila ztráta zaměstnání, pak se samozřejmě
tato rovnováha radikálně převážila na stranu „vstoupit“.
Co pro ně znamenal nacismus? Období od roku 1933 do 1. Září 1939, kdy
jim bylo oznámeno, že Německo bylo napadeno Polskem popisovali jako nejlepší
část svého života ve znamení zvyšující se životní úrovně v sociálnímu státu.
Nacisté zajistili lidem práci, děti jezdily s Hitler Jugend na letní tábory
a mnozí lidé si mohli poprvé v životě díky programu Kraft durch Frede dovolit
zahraniční dovolenou. Lidé byli rádi, že má země v čele konečně schopného
lídra, který dává pevnou rukou věci v zemi do pořádku a dokáže se ozvat
proti nespravedlivostem Versailleské smlouvy.
Jak to bylo s rasismem? Většina z deseti respondentů se i v době konání
rozhovorů, tedy několik let po válce, ve větší či menší míře ztotožňovala
s režimním antisemitismem, který měl ostatně v německé historii dlouhou
tradici (samozřejmě v mnohem neškodnější formě). Nadšení pro věc pomohla
vyvolat i poválečná hyperinflace, která mnohem méně poškodila židy, z nichž
se většina živila obchodem a nebyla tedy závislá na zaměstnání s pevnou
mzdou. Ovšem ani ti, kteří byli antisemité z celého srdce, neschvalovali
plynové komory. Respektive tvrdili, že by je neschvalovali, pokud by to
nebyl výmysl. Naopak teoriím o nadřazené germánské rase se nejméně polovina
z těch deseti nacistů vysmívala jako frašce a dokládali to tím, že sami
nemají správný tvar hlavy a přesto jsou plnohodnotní němci. Postoj k této
otázce ilustruje i to, že sedm z nich znalo a líbil se jim vtip, který
koloval v nacistickém Německu: Kdo je to Árijec? Někdo, kdo je vysoký
jako Hitler, blonďatý jako Goebbels a mrštný jako Goering.
Kromě obyčejných němců se v knize objevují i rozhovory s „neobyčejnými“
Němci – odpůrci režimu, univerzitními profesory nebo církevními představiteli.
Ty nastavují trochu jiný úhel pohledu, který ale souzní s pozorováním obyčejných
lidí. Potvrzují, že i pro vzdělaného a kosmopolitního člověka bylo těžké
nástup diktatury rozpoznat a ještě těžší odhodlat se proti ní vystoupit.
Ze začátku sice nebylo nijak zvlášť nebezpečné se ozvat, ale zároveň věci,
které režim v té době dělal, nebyly dostatečně závažné, aby to stálo za
tu námahu. Totalitní šrouby se utahovaly po malých krocích, které přicházely
jako dočasná opatření proti různým krizím a z nichž každý byl „malý a bezvýznamný,
dobře vysvětlený a příležitostně i režimem litovaný“. Jak postupně režim
přituhoval, znamenala i opozice proti němu stále větší problémy. Jeden
lingvista v rozhovoru s Mayerem popisuje, že ačkoliv s nacisty nesouhlasil,
čekal s otevřeným projevením odporu až na nějakou šokující událost, která
by zvedla i další lidi k protestům a společně by mohli režim ohrozit. Nic
takového ale nepřišlo. Všechno se dělo postupně, až se jednoho dne ohlédl
zpátky a uvědomil si, jak radikálně se změnily jeho morální zásady a jak
přijímá věci, které by pro něj byly před pár lety nepředstavitelné. V této
souvislosti se také v knize objevuje dnes slavný citát německého pastora
Niemollera v této variaci: „Nejdříve přišli pro komunisty. Nelíbilo
se mi to, ale neozval jsem se. Konec konců jsem nebyl komunista. Pak si
přišli pro socialisty a já se neozval - jelikož jsem nebyl socialista.
Pak si přišli pro školy, tisk, židy a mně se to líbilo stále méně,
ale sejně jsem se neozval. Pak zaútočili na církev. Tak jsem se ozval.
Ale už bylo pozdě.“
Další témata jsou například jak se při nástupu totality chovaly církve
nebo odkud pochází německá úcta k pořádku a k autoritám a jaký význam měla
při nástupu nacismu. Nakonec dojde i na úvahy nad poválečnými událostmi
– Norimberským procesem, rozdělením Německa nebo americkou okupací. Co
říci závěrem? Knihu vám upřímně doporučuji ať už jako historický dokument
nahlížející pod pokličku totality, tak jako inspiraci k trochu jinému chápání
událostí, které se v současnosti dějí okolo nás. Pokud vás kniha zaujala,
můžete si ji koupit třeba zde.
Ale nikde, prosím, neříkejte, že jste ji koupili na mé doporučení. Má totiž
na obálce vkusně vyveden jeden ze zakázaných symbolů a já bych měl nerad
nějaké opletačky.
18.01.2010 HUTR