Jednoho nevlídného březnového rána jsem se vyvalil z postele, a zamířil
jsem do koupelny, abych pro nadcházejcí den vypadal zase trochu jako člověk.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem po prvním kroku musel zastavit a do
koupelny se dobelhat namísto důstojné chůze. Pravé koleno zkrátka bolelo,
až to nebyo hezké. Trochu mě to mátlo, nijak zvlášť špatně jsem v poslední
době neupadl, a fyzická aktivita vyvíjená v poslední době nebyla větší
než standardní zátěž, které se mi dostává. Včerejšího večera navíc koleno
nebolelo, ani jinak nesignalizovalo problém. Za půl hodiny už jsem tak
byl na ulici a směřoval jsem ke „svému“ chirurgovi.
V čekárně jsem seděl asi dvacet minut, kolorit deštivého pondělního
rána doplňovali důchodci, kteří si šli s panem doktorem popovídat a nechat
is předepsat ibalgin šestistovku, dělníci, co už jim stačila spadnout cihla
na ruku či nohu a studenti, kteří sháněli omluvenku do školy. Já jsem tam
seděl a uvažoval, co mi asi řekne. Pan doktor u mě nepožíval přílišné úcty.
Jednou už se na ne dopustil operačního zákroku, který se mu zrovna nepovedl,
ale o tom později. Pochroumené rameno mi sice vyléčit dokázal, ale předepsat
mydocalm a poradit, ať to rameno mám v klidu, to asi není zrovna vrcholný
výkon. Za těchto myšlenek na mne konečně přišla řada. Doktor se zeptal
co to dělá, načež jsem mu odpověděl že to bolí, když koleno ohýbám, a ještě
trochu více, když je pak zase narovnávám.
Poslal mě na rentgen.
Tam jsem se bez kalhot na studeném plechovém stole nakrucoval jako popová
zpěvačka ve videoklipu, než doktorka(?) koleno vyfotila, vylezla z kukaně
a podala mi snímky. Chirurg se na ně podíval a konstatoval:
„Ňák vám tam nepřirůstaj vazy. Takže to nechejte v klidu a v... nó...
září se přijdtě ukázat. Pak uvidíme, buď se to spraví, nebo promyslíme
další postup.“
Vyšel jsem z ordinace a nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel.
Diagnóza hodná doktora, který se vyučil na jatkách. Počkáme, a jestli se
to nespraví, tak se znova poradíme. Možná to usekneme, nebo tak něco.
Takový stav věci mě ani trochu netěšil. Vzpomněl jsem si, jak otci na koleni
„ňák nepřirůstaly vazy“ a někdy roku 2001 tak podstoupil operaci a téměř
dvoumesíční rehabilitaci. Nicméně operoval ho tehdy jeden dobrý ortoped,
kterého mu doporučil jeho kamarád. A jak léty plynuly, otec se s ortopedem
skamarádil, číslo na něj pořád měl, a já jsem tak došel k názoru, že obvodní
chirurg bude mít v této kauze jen poradní hlas.
Někdy ve čtvrtek jsem tak zavítal do ortopedické ordinace na Julisce,
vybaven snímky z rentgenu. Doktor se ale nejdřív zajímal o koleno samotné,
chvíli zkoušel, jak daleko je můžu ohnout než to začne bolet, porovnával
je s tím druhým a tak podobě. Nakonec se podíval na snímky. A tehdy jsem
slyšel něco možná ještě trochu překvapivějšího než obvoďákovu diagnózu.
„Podle tohohle vám ti daignostikoval?“
„No, jo.“
„A jinej snímek vám nedělal?“
„No, ne.“
„Aha. To je dost zvláštní, protože tenhle snímek je udělanej špatně.
Je vyfocenej moc zezadu, takže ty vazy částečně zakrývá kost, takže to
není moc vidět. Ty vazy by to mohly bejt, ale taky nemusely.“
A tak jsem pádil o patro výš na další rentgen a přemýšlel jsem, jestl
je můj obvoďák slepý, nebo jenom vohnout. Tak či tak, příště už ho z celého
procesu asi rovnou vynechám.
S novými snímky přišla konečně dignóza. Skutečně nedoléhají vazy, spojující
čéšku s předkem holenní kosti, abych to vyjádřil vlastním názvoslovím.
Naštěstí to nebylo tak horké jako u otce, doktorův verdikt zněl 8x elektromagnet.
Takže jsem se vždycky v sedm ukázal, strčil nohu do zmenšeniny hvězdný
brány, deset minut jsem dospal a ke konci dubna už jsem zase mohl dobíhat
tramvaje a kopat do míče.
To zní jako happyend. Jenže to tak docela happyend není. Protože co
můj obvodní chirurg, ze zdravotního zařzení Kartouzská udělal za chyby?
1) Diagnóza: A to hned dvakrát. Prvotní diagnózu, na základě které mě
poslal na rentgen, provedl od stolu, aniž by koleno jakkoli osahal či se
na ně podíval. Takže dal na laickou diagnózu pacienta samotného. Když se
mu posléze dostal do rukou rentgen, nepochybně musel poznat, že je špatně
udělaný. Kolik už během své praxe (je mu asi padesát) a viděl rentgenových
snímků, dvacet tisíc? Víc? A kolik z toho kolen? Že by tak nepoznal špatně
udělaný rentgen? To by byl teda houby doktor. Druhá varianta je, že je
natolik dobrý, že to poznal i ze špatného snímku. Těžko. Jednak by mi potom
asi nedoporučil takovou „léčbu“ jakou doporučil, jednak mi takový postup
přijde dost neprofesionální. Jako nejpravděpodobnější se mi jeví třetí
postup. Prostě se na to vysral. Řekl si, pacoš z rentgenu nic nepozná,
tak se ho zbavím a bude klid. Další prosím...
2) Léčba: Doktor mi naordinoval šest měsíců minimální aktivity, jak
se sám vyjádřil. Vrcholným výkonem léčby bylo to, že mi vypsal uvolnění
z tělocviku. Možná usoudil, že elektro není na místě, protože ho pojišťovna
nehradí. Což jednak hradí, a i kdyby nehradila, tak by mi to měl
říct, abych se mohl rozhodnout sám. Jak tedy bylo řečeno výše, zvolil metodu
s minimálně náročnou, jak časově, tak na námahu, tak na zdroje. Dost by
mě zajímalo, nakolik počítal s tím, že se mu v září ukážu. Samozřejmě jsem
se neukázal. Koleno nebolí, díky doktore, spravil jste to báječně.
Měl jsem za to, že vohnouti se vyskytují především v oblasti manuálně
pracujících osob. Chirurg sice taky pracuje do velké míry rukama, ale pořád
k tomu potřebuje dost velký objem znalostí. Roli patrně sehrálo to, že
obvoďákovi nezáleželo na tom, jak případ dopadne. Pacient přišel, byl vyšetřen,
byla mu nařízena léčba a odešel. Třicetikoruna zazvonila v pokladničce
a vše je v pořádku. Soukromému ortopedovi na tom asi záleželo o dost víc.
Jednak jde o jeho reputaci, na druhou stranu, tím že je to otcův známý,
je možnost objektivního porovnání narušena.
Pan obvoďák mě už jednou, jak jsem říkal, operoval. Už to bude pár let,
co se mi objevil ganglion na dorsu karpu levé horní končetiny. Přeloženo
do češtiny, taková tuková boule na levém zápěstí. Operace v lokální anestezii
proběhla během půlhodiny, a když byly obvazy sejmuty, boule tam byla furt.
Sice trochu menší, ale to nevadilo, protože zase dorostla. I tehdy se úkonu
ujal otcův známý. Obnášelo to sice poměrně traumatizující pobyt v kladenské
nemocnici, kde pan doktor mimo jiné úřaduje, ale to už je něco trochu jiného...
V červenci tohoto roku jsem byl svědkem dalšího konfliktu státního a
soukromého zdravotnictví. Bohužel, stejně jako v předchozích případech,
jsem to byl já, koho to bolelo. Opustil jsem zubaře, který mi v lednu řekl,
že mám zuby zdravé, jen se mi trochu odhalují krčky. V červenci jsem zašel
za soukromou zubařkou, kterou mi doporučila přítelkyně a další měsíc jsem
jí tam chodil krvácet na křeslo. Spravované zuby jsou teď o dost lepší,
než byly ty skoro zdravé, podle slov předchozího zubaře.
Nojo, ale co z toho teda ve výsledku plyne? Došel jsem k názoru, že
veřejní lékaři postrádají motivaci, udělat svou práci pořádně. Na druhou
stranu chápu, že když je někdo mizerně placený, tak motivace se ztrácí.
Ale nemělo by to končit tím, že to odsere pacient. Ten si tak ve výsledku
za kvalitní péči musí připlatit. Bílé (docela eufemismus, spíš divně žlutošedé)
plomby, odstranění zubního kamene sonickou vrtačkou a pískováním, sada
mezizubních kartáčků a předepsaná ústní voda, šup, Palacký a dvě Destinnové
jsou v tahu. Jednoho dne to asi bude i pár implantátů, nové korunky a tak
podobě. Každý na to nemá, to je fakt. Ale zašlo rovnostářství tak daleko,
že nadstandardní péče bude skrývána i před těmi, co si ji můžou dovolit?
25.01.2010 Jerry