Autohitparáda Vydáno 17. 09. 2011 (12340 přečtení)
Nebude to náhodou, že se osobní automobil stal součástí textů
a klipů mnoha kousků populární hudby, zatímco jízdní kolo většinou součástí
kultury většinou není. Pokusil jsem se zmapovat, kam až se podařilo proniknout
motorismu za hrdých 125 let jeho existence a připravil v souvislosti s
nadcházejícím Dnem mobility pro čtenáře D-F výběr v podobě hitparády.
Nejprve zavítáme do populárního světa folku. Woody Guthrie byl komunista
a představitel hudebního žánru zvaného hillbilly, autentického předchůdce
country. Jeho životopis
vás nutně přivede k úvaze, jak je vůbec možné, že si občané země, kteří dokázali
tak neúnavně čelit různým protivenstvím nakonec zvolí do svého čela zmrda
a sráče jménem Obama. Stalo se nepochybně něco hrozného v myslích těch
lidí, ale to už Woodyho nezajímá, protože opustil tento svět za pohnutých
okolností v poměrně mladém věku. Zanechal po sobě mimojiné infantilní,
ale milý kousek zvaný The car song.
Co takhle Rhytm
and Blues z roku 1951? Bill Haley byl se svým vozem zvaným Rocket 88
spokojen a rád s ním jezdil pro zábavu. Zejména oceňuje osmiválec do V (zjevně downsizingový projekt)
a dobré užitné i jízdní vlastnosti: V-8 motor and this modern design,
My convertible top and the gals don't mind, Sportin' with me, ridin' all
around town for joy. Název vozu není nějaká nacistická provokace, ale
pojmenování vozu Oldsmobile 88, který byl tak pojmenován proto, aby vyplnil
v typové řadě místo mezi modely 78 a 98. Myslím, že to auto všichni známe,
viz zde.
Roy Orbison v osmdesátých letech obohatil garáž autopopu o píseň I
drove all night. Roy pravděpodobně netušil, jak populární tento song bude.
Klip s Jasonem
Priestlym a Jennifer Connelly je neuvěřitelně odfláknutý a vznikl až
po Orbisonově smrti. Skladba má však docela našlápnutý začátek, pak ale
Orbisonovi došel benzín a upadl do polohy amerického Karla Gotta. V jeho
stopách se vydala Cindy
Lauper, která v rámci genderové vyváženosti nazpívala tentýž text v
novém aranžmá (ona jela za ním) a se silným sexuálním podtextem. Interpretce
je zatěžko uvěřit to, o čem zpívá, vypadá to, že nikam jezdit nebude a
rovnou se udělá. O jízdu v Orbisonových stopách se dále pokusila Celine
Dion a I drove all night v jejím podání představuje asi nejznámější
verzi této písně, podle mě ovšem méně zdařilou než obě předchozí. Není
bez zajímavosti, že se toho tématu chopil i zlatý plagiátor Karel Gott,
jehož bezduchou belcantovou coververzi můžete slyšet zde
a ze které emoce sálají asi stejně divoce jako ze Škody Fabia s přívěsem.
Každopádně ani jeden z interpretů, i přesto že všichni prošli firewallem
politické korektnosti a zpívají pouze nezávadné písně, nezačlenil do textu
jízdní kolo.
Automobily úspěšně infiltrovaly ještě jinou větev populární hudby.
Na Morrisseyho udělal v roce 1995 špatný dojem chlapec závodník neboli
Boy
Racer, který se prohání ulicemi socialistického Londýna ve svém Fordu
Sierra, má hodně peněz, jezdí rychle a nikdy ho nechytnou. Dokonce vypodobnil
i jakýsi event s policajty. Narozdíl od údajně teplého barda necítím k
protagonistovi klipu nic negativního a po hudební stránce je to dost dobré.
Při poslechu této skladby a zejména při sledování klipu si uvědomíme, že
něco podobného by v dnešní době vůbec nemělo šanci vzniknout, protože množství
vyobrazených závadových jevů je nadkritické: namátkou rychlá jízda autem
v intravilánu, odmítavý přístup ke strážcům veřejného pořádku, navazování
krátkodobých heterosexuálních svazků. Kdyby klip vznikal v dnešní době,
patrně by tam jen tancovali a možná by ani klip nevznikl, protože by Morrissey
raději nalezl zalíbení v Boy Bikerovi ve vypasovaných spandexech, ooh,
we are gonna kill this pretty thing.
Něco podobného by v dnešní době postihlo i Marii Fredriksson, snad
pohlednější část dua Roxette ze socialistického Švédska, která se v roce 1991
svíjela na kapotě Fordu Mustang bez ekologické plakety, aby příznivcům
skupiny Roxette mohla sdělit, že spí v autě (Sleeping
in my car) a nejenom to. Patrně jí přišlo zatěžko spát na kole. Už
nevím jaký hudební krtik prohlásil, že kdo chce poslouchat Roxette, měl
by si k tomu taky dokoupit auto, protože tato hudba se do auta hodí a musím
mu dát za pravdu, protože ačkoli na mě tato skupina nikdy velký dojem neudělala,
v autě ji poslouchat mohu. To mě přivádí k myšlence, že kromě jiných benefitů
je auto zdrojem specifické atmosféry, která posouvá naše vnímání určitým
směrem.
Německá skupina Rammstein, kterou jistě není třeba dalece představovat,
uvedla na sklonku svých lepších časů skladbu Benzin. Kdo se zaposlouchá
do melodie písně, zjistí, že tam celou dobu běží motor. V celém klipu neuvidíte
jediné jízdní kolo, ale spatříte obrovitý automobil, kopírující nepochybně
legendární nákladní vozidlo IFA. Posádka vozu bezohledně uhání do města,
aby zachránila od sebevraždy Christiana „Flake“ Lorenze, který se tehdy
chystal skupinu opustit. Frontman Till Lindemann se v textu dožaduje benzínu,
aby mohl fungovat a jeho ochota oddat se masové cyklistice je pravděpodobně
zcela nepatrná.
Automobil, přesněji řečeno VW Polo Coupé, sehrál důležitou roli v klipu
finských The Porkka Playboys. Členové skupiny uvnitř vozu přednesou
The Bohemian Rhapsody od skupiny Queen, aniž by výsledku akustika rezatého
germánského vozu nějak škodila. Navíc je evidentní, že je to bavilo, což
je samozřejmě skandální, protože podle aktuální doktríny přece automobily
lidi pouze deprivují a kazí jim životy. Osobně se domnívám, že se jedná
o parafrázi na tuto filmovou
scénu a ocenění zaslouží především realizace, kdy se kromě kvarteta
do Pola vešlo neuvěřitelné množství hudebních nástrojů.
Nyní můžete hlasovat. Nebo také zapátrat v paměti a najít jiné skladby,
ve kterých hrál roli automobil nebo jeho části, a ty zařadím do druhého
kola hitparády.