Můj kamarád, říkejme mu třeba Jenda, věrně sloužil pro blaho lidu vezdejšího,
jako zaměstnanec policie takřka patnáct let.
Naše občasné posezení v hospůdce
v kruhu svých známých, osolí a opepří vždy nějakou tou historečkou ze své
policejní kariéry. Nevím na kolik je jejich autenticita zajištěna, ale
vzhledem k tomu, že znám Jendu delší dobu a i další zdroje mi potvrzují
vysokou věrnost podání, podělím se ze čtenáři D-Fense o jejich obsah. Navíc
vzhledem k tomu, že nijak neheroizují hlavního aktéra, není důvod jim alespoň
trochu nevěřit. Však to znáte: na každém šprochu…. Následující řádky myslím
celkem pěkně ilustrují stav policie a kvalitu jejich zaměstnanců v Čechách.
Jenda svým zevnějškem připomíná archetyp vohnouta. Má všechny přirozené
předpoklady stát se dokonalým vohnoutem a jen čas ukáže, zda zcela propadne
tomuto vývoji a dokončí tuto metamorfózu. Je tatík od čtyř dětí, vlastní
rezavou škodu favorit, pivní mozol a škaredou a hloupou ženu. Navíc v poslední
době zlenivěl natolik, že už se ani nesnaží vydělávat peníze prací a spoléhá
se na doživotní rentu od státu, za jeho věrné služby v řadách policie.
Nicméně občas se blýskne nějakým dobrým nápadem a vůbec když chce, umí
logicky myslet a řešit problémy, což je někdy pro policajta neřešitelný
problém. Tak nějak celkově nezapadá na 100% do škatulky, policajt = totální
vylízaný pako. Právě proto měl možná tak rychlý služební postup a na svůj
věk se pyšnil vysokým počtem pecek na svých ramenech, na což byl náležitě
hrdý. Z jeho historek se nedá vyvodit jednoznačný názor na policii jako
celek, ale napovídají, jak a co nutí policajty jednat právě tak, jak se
všichni denodenně přesvědčujeme na vlastní kůži.
V první historce přijíždí Jenda se svým parťákem a několika dalšími
služebními Feliciemi k případu, kdy se z jednoho bytu v Brněnských Bohunicích
ozývá nesnesitelný řev, rachot a občasná střelba. Rozvádějící se manželé
pravděpodobně řešili otázky rozdělení majetku a z přehnaných nároků bejvalky
asi maníkovi definitivně jeblo, což jistě ocenili ostatní obyvatelé paneláku,
kteří v době příjezdu Jendy a poloviny sboru brněnské policie postávali
v papučích a pyžamech na chodnících a z uctivé vzdálenosti se zájmem sledovali
další vývoj situace. Mazák Jenda nechal objekt obklíčit, ale dojel na přirozenou
předposranost člověka, při pohledu do prázdných očních důlků smrtky. Podřízení
se semkli a dál než nejodvážnější civilista v pyžamu si netroufli. „Si
vemte vesty, volové!“ poradil jim asi desetiletý klučina, který měl asi
v domě rozehraný Tomb Raider, nebo rozdívaného Terminátora. Jendovi se
nápad líbil a promptně odeslal dva z policistů pro inkriminovanou chybějící
část policejního oděvu, vhodnou pro taškařici s palnými zbraněmi.
Do příjezdu vest se Jenda snažil megafonem uklidnit situaci v bytě
asi následovně. „ Dobrý den pane …… , vyjděte ven, ruce za hlavou, nic
se Vám nestane“. Maník si chtěl zprávu od Jendy asi vyslechnout, protože
na několika místech prostřelil okno, díky čemuž i ti nejodvážnější policisté
skákali za přístavky určené popelnicím. Jendovi došlo, že ani neprůstřelná
vesta, ani tank a dokonce ani výhrůžky atomovou bombou by nepřesvědčily
nikoho z přítomných policistů k dobrovolné návštěvě maníkova bytu. Když
dovezli kompletní těžkou výzbroj ze stanice, která se skládala ze šesti
třicetikilových neprůstřelných vest a nějakým zázračným způsobem tři policisté
obsadili schodiště, situace dospěla do patové situace. Jenda žádal podřízené
na schodišti, aby zaklepali na dveře a pokusili se o slovní kontakt a policisté
na schodech opakovali Jendovi, ať si strčí prémie do prdele. Jenda to vyřešil
jako správný a neohrožený chlap. Zavolal na velitelství, ať si přijedou
pro toho grázla sami. Jenda oznámil schodištnímu výsadku že přijede Urna,
ať si dají kouřovou a hlavně ať jsou zticha, aby nemusel rozesílat smuteční
oznámení, nebo nedejbože vyplňovat nějaké formuláře či hlášení, když už
je na cestě komandos.
Za půl hodinky přijela černá dodávka, z ní vyskočil Rambo a zeptal
se Jendy, vo co tady de. Jenda popsal stručně pětihodinovou šlamastiku,
ve které se svým sborem nacházel a dodal, že v bytě je poslední půlhodinku
klid, ale předtím, že byl proti tomu půlnoční Chánov naprosto klidné sídliště.
Rambo se vrátil do dodávky a zavřel za sebou dveře. Oči všech přítomných
orgánů i civilistů rentgenovali dodávku, která se jen občas zakymácela,
ale uvnitř bylo ticho. Po nějaké chvíli se odhrnuly boční dveře a rozestupujícím
se davem, procházelo okuklené komando, které, dle slov Jendy, mělo snad
aji tu bazuku. Proplížili se kolem stěny domu, proběhli schodištěm, minuli
kouřící policisty, rozbourali dveře, rozmlátili nábytek, někdo dvakrát
vystřelil a o dvacet vteřin později přitáhli za nohy a za vlasy na chodník
dvě osoby, svázané v kozelcích, s různě pokroucenými končetinami. Rambo
řekl Jendovi ať si vybere, že oni jedou na kafe a zahrát si šipky, naskákali
do dodávky a za jásotu obyvatel osvobozeného domu, odjeli vstříc vycházejícímu
slunci…
V druhé historce se poněkud vracíme v čase, ale zůstáváme stále v Brně.
Policejní cucák Jenda se prochází ve dvojici se starším kolegou a vybírají
ve středu města pokuty za parkování. Jenda už ví, že tři pokuty za jedno
kolo automobilu na zebře, je výkaz dobře odvedené celodenní služby uvědomělého
policisty. Nesmíte ale narazit na člověka, který se právě vrátil z psychiatrické
léčebny a je držitelem střelné zbraně. Při vkládání vypsaného bločku za
stěrač, se odkudsi z hůry ozval výstřel a kulka pleskla o chodník vedle
Jendových bagančat. Jenda se starším policistou trhli rekord na stovku
bez pevného startu a zapadli za nejbližší roh. Pár výstřelů a drolící se
omítka nad jejich hlavami jim potvrdili, že kulky osobně jmenují. Jenda
zíral na parťáka, který evidentně ztrácel nervy. „Tak ho zastřel, vole,
ne“. Jenda sáhl pro zbraň a hlavou mu probleskl počet nocí, které probdí
se špatným svědomím. „Zastřel si ho sám, vole, já čekám ze starou svišťa“.
Starší policista vytáhl vysílačku a s velením okrsku domlouval další postup.
Velení přemlouvalo Jendu a jeho parťáka k použití zbraně a že když nebudou
opětovat střelbu, budou na okrsku vytírat chodby. Jenda tedy vytáhl bouchačku
a vystřílel obsah zásobníku kolem okna, ze kterého pálil pokutovaný psychopat
a přitom si dával majzla, aby ho náhodou netrefil. Střelba rázem ustala
a Jenda propadl beznaději. „ Ty vole, já ho snad trefil, dívej, visí tam
z vokna a teče mu z budky krev“. Přijela kriminálka, hledaly a přepočítávaly
se vystřelené kulky a Jenda dostal od policejního psychologa dobrou zprávu,
že psychopata svou střelbou asi dohnal k sebevraždě. Jenda dostal metál,
pecku, prémie a policejní auto. Spokojený spánek mu jednoho dne narušil
až zlomyslný kolega, který tam přepočítával policejní kulky na zdech a
vyšlo najevo, že jedna chybí…..
Tolik Jendova dobrodružství se střelbou. Možná se někdy příště podělím
o Jendovi zážitky ze zasedání měnového fondu, nebo zastavování vozidel,
řízených prapodivnými individui.
Jendovy plky sepsal
Týpek 04.03.2005