Vážení čtenáři, následující text je kopií mého e-mailu zaslaného paní
senátorce Filipiové a panu senátorovi Škaloudovi na základě jejich odpovědí
D-FENSovi uveřejněných v článku Repre$$$e:
The feedback:
Paní senátorko, pane senátore,
následující je vlastnoruční text paní senátorky
Filipiové (pokud se ovšem angažovala sama a nepsala ho asistentka):
"Vážený pane,
o novele zákona, ve kterém je obecním policiím odebrána možnost
měřit rychlost bude Senát hlasovat až příští týden. Budu hlasovat tak,
aby novela policejního zákona prošla; nicméně budu trvat na tom, aby možnost
měření obecními policiemi byla umožněna, ale pod podmínkou součinnosti
s policií ČR. Nemyslím si, že obce měření využívají jen k naplnění svých
"kas". Alespoň v drtivé většině případů. Poukazovat na pár excesů mi nepřipadá
korektní a rozhodně to nevystihuje situaci, která v obcích je. Já osobně
jsem přesvědčena, že měření rychlosti na nebezpečných místech bezpečnost
chodců v obcích a městech zvyšuje. Je třeba, aby státní policie spolu s
obecní vytipovala kritická místa a ta aby pak byla pod kontrolou obecní
policie."
Rád bych Vás upozornil na následující fakta a své vlastní zkušenosti.
Jeden z Vámi uváděných „excesů“ je trvale umístěn na pražské Jižní spojce,
při jízdě směrem do centra před přemostěním železniční trati a úrovní Zahradního
města.
Zhruba kilometr před místem měření zmizí na čtyřproudové komunikaci
dělící pás a protisměrné jízdní pruhy jsou odděleny pouze betonovým svodidlem.
Rychlost je zde místní úpravou snížena na 60km/hod. Následně se dvě dvojice
jízdních pruhů opět oddělí a teprve po zhruba sto padesáti metrech je omezení
rychlosti zrušeno.
Kontrolní otázka číslo 1: Kde je umístěno trvalé stanoviště kontroly
rychlosti? Správně! Na inkriminovaném úseku, na němž jsou již jízdní pruhy
bezpečně odděleny, ale omezení rychlosti ještě nebylo zrušeno.
Kontrolní otázka číslo 2: Troufala byste si toto trvalé měření rychlosti
na enormně frekventované Jižní spojce nazvat náhodným excesem, nebo spíše
promyšleným řešením za účelem plnění obecní kasy?
Kontrolní otázka číslo 3: Troufala byste si shora uvedené řešení popsat,
podle Vašich vlastních slov jako „měření rychlosti na nebezpečných místech
(pro) bezpečnost chodců“, když se jedná o silnici pro motorová vozidla,
nebo opět spíše jako promyšlenou pastičku na plnění obecní pokladny?
Právě v těchto dnech jsem obdržel výzvu, abych se dostavil za účelem
podání vysvětlení, proč mi byla na inkriminovaném úseku naměřeno překročení
rychlosti o, cituji: „méně než dvacet kilometrů“. Dopustil jsem se tedy
toho hrdelního zločinu, že jsem rychlosti necelých 80km/hod dosáhl zhruba
o padesát metrů dříve, než povoleno. Navíc jsem tak učinil zcela záměrně,
protože vozidlo jedoucí za mnou dodržovalo odstup zcela nedostatečný a
mou snahou bylo tento prodloužit. Rychlost méně než 80km/hod byla na daném
místě manévrem rozhodně méně nebezpečným, než jízda v těsném závěsu za mým
vozem. Vykládejte ovšem tohle vysoce inteligentním příslušníkům městské
policie.
Příhoda pouze potvrzuje všeobecně známý fakt, že policie (nejen městská)
valnou většinou kontroluje a postihuje jevy zcela nepodstatné a okrajové.
Za čtyřicet let, co brázdím nerovný povrch našich silnic jsem ještě nezažil,
že by byl kdokoliv postižen za skutečně nebezpečnou jízdu, nebo manévr.
Příhod podobných shora popsané jsem však zažil bezpočtu, ať už se týkaly
mne samotného, nebo někoho jiného.
A teď si prosím porovnejte shora popsané s mými následujícími zkušenostmi
se státními donucovacím aparátem, potažmo tedy s tímto státem samým. Po
náročné inventarizaci jsme s manželkou došli k následujícím výsledkům. Za
posledních dvanáct let nám bylo:
1. Vozidlo třikrát vykradeno
2. Vozidlo jednou kradeno (ráno přeříznutý věnec volantu na kterém
byla bezpečnostní tyč).
3. Vozidlo jednou ukradeno.
Ve všech případech byl po příslušném čase „případ odložen“. Poslední
případ, kdy mi byly na voze zřejmě z tréningových důvodů vylámány zámky,
protože nic nebylo odcizeno, jsem se už ani neobtěžoval hlásit. Jak mi
radila zkušenost, byla by to pouhá ztráta času.
Do mého bezprostředního sousedství se nastěhoval SOVĚTSKÝ SOUDRUH. Dotyčný
SOVĚTSKÝ SOUDRUH na mne za dne bílého na ulici vytáhl nůž, protože jsem
nehodlal trpně přihlížet k jeho absolutní neschopnosti, nebo neochotě dodržovat
ta nejzákladnější pravidla chování a zákony téhle země. Na vlastní oči
jsem viděl, jak jej dva komplicové vyndávali od volantu vozu AUDI za zhruba
dva miliony korun (na které si, dle SPZ soudě, patrně poctivě vydělal přidáváním
na některé karlovarské stavbě) a vedli ho do budovy, protože opilostí nebyl
schopen se udržen na nohou. Výsledkem mého přístupu tedy bylo, že SOVĚTSKÝ
SOUDRUH na mne vytáhl nůž. Bylo mi a celé rodině (přede svědky) vyhrožováno
ruskou mafií, smrtí zastřelením, atd.
Vědom si toho, že žiji v „multikulturní společnosti“ (což nás jistě
nesmírně obohacuje) a dále toho, jaké vřelé sousedské vztahy v okolí panují, jsem
neopouštěl příbytek bez (legálně držené) zbraně. Mimochodem, měli byste
to rovněž zakázat! Zbraň nevolníkům do ruky rozhodně nepatří! Pohled do
devítimilimetrového ústí poněkud zchladil bojechtivost SOVĚTSKÉHO SOUDRUHA
a šermujíce kudličkou zalezl do svého skromného fára a odfrčel.
Naskýtá se otázka, co by se stalo, kdybych zbraň u sebe neměl, nebo
kdybych byl naopak nucen ji použít. V prvním případě jsem mohl být těžce
raněn, v krajním případě mrtev, v druhém případě bych patrně dnes seděl v kriminále,
protože bránit se přece není slušné. Přitěžující okolnost, jednalo se o
SOVĚTSKÉHO SOUDRUHA.
Daňový nevolník má totiž v tomto státě jen několik základních lidských
práv:
1. Platit příslušné daně
2. Držet hubu
3. Nechat se bez odporu jako ovce okrádat (přepadat, znásilňovat, vraždit,
nehodící se škrtněte) a teprve následně si jít stěžovat na policii, která
případ v zápětí bryskně odloží.
Přesně tohle se totiž stalo i tomto případě. Byl odložen, aniž se policie
vůbec obtěžovala předvolat jmenovitě uvedené svědky.
Zajímavé na tom bylo, že dotyčný SOVĚTSKÝ SOUDRUH za krátký čas po incidentu
ze svého bydliště zmizel. Pro sebe z toho vyvozuji následující. Dostal od
policie aviso, aby se radši pakoval, nebo by možná byli, nedej Bože, nuceni
proti němu zasáhnout.
To však není všechno.
Před několika lety jsem uzavřel smlouvu na dodávku bytu se společností
1. Milovická realitní (jednatelé panové Poborský-Kafka). Uzavřel, zaplatil
a dál nic. Když bylo jasné, že stavba nepokračuje, smlouvu jsem ve smyslu
jejího znění vypověděl. Společnost nereagovala. Podal jsem žalobu (a zaplatil
cca 50 000 Kč) a okresní soud v Kolíně kupodivu bryskně vydal Platební rozkaz.
Společnost nereagovala. Sjednal jsem soukromého exekutora a zaplatil další
peníze. Společnost vyhlásila úpadek.
Zpět jsem dostal polovičku. Domníváte se, že polovičku toho, co jsem
do pořízení bytu vložil? Omyl! Polovičku toho, co jsem zaplatil při podání
žaloby.
Takže na zlodějně se přiživil i tatíček stát. Sběratelům kuriozit můžu
nabídnout nejdražší A-čtyřku papíru v tomto státě. Dotyčný Platební „rozkaz“
v úhrnné hodnotě jednoho milionu a nějaké drobné.
Jó, není nad to žít v právním státě.
To však stále ještě není všechno. Měl jsem to „štěstí“, že nikdy nedodaný
byt jsem zaplatil z dlouholetých úspor. Ne tak ostatní nešťastníci, kterým
zbyly pouze dluhy (hypotéky) a oči pro pláč. Za nějaký čas jsem byl žalován,
podržte se, pro „nezákonné obohacování“. Žaloval mne spolek shora uvedených
nešťastníků nucených tím, či oním způsobem stavbu dokončit a který potřeboval
další peníze. Já jsem totiž na předchozí požadavek na uhrazení dalších
šesti set tisíc korun nereagoval. V této fázi jsem použil osvědčenou taktiku
pánů Poborského, Kafky a dalších, dal nožičky na bříško a začal dělat mrtvého
broučka. Funguje to! Již tři roky jsem o případu neslyšel.
Tak a teď si paní senátorko a pane senátore srovnejte můj hrdelní zločin
uvedený na začátku tohoto dopisu a globální zkušenosti mojí rodiny s fungováním
tohoto „právního státu“.
Donucovací aparát, dílem zkorumpovaný, dílem neschopný, musí vykázat
nějakou činnost, že? Úřední šiml se tedy ubírá cestou nejmenšího odporu.
Na skutečné gaunery nemůže (když je nejhůř nechají se utéct oknem od hajzlíku)
jenže nějakou činnost vykázat musí. Takže, hele, slušnej občan, ten se
bránit nebude! Na něj, na svini!
Od roku 1989 jsem prošel skutečně zásadním vývojem. Tento stát je opět
mým úhlavním nepřítelem číslo jedna. Berte to prosím na vědomí.
Bez veškeré úcty
Podpis s plnou adresou
Potud tedy text mého dopisu senátorce Filipiové a senátoru Škaloudovi
o jejichž případné reakci neopomenu p.t. čtenáře informovat. Na okraj jednu
zajímavost.
Shora popsaný konflikt se SOVĚTSKÝM SOUDRUHEM byl zcela jednoznačně
trestným činem spáchaným navíc před několika svědky.
Cituji z Trestního zákona:
§ 197a
(1) Kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo
jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu,
bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.
Bez ohledu na tento fakt policie rozhodla, že čin bude kvalifikován
a vyšetřován pouze jako přestupek, aby v konečném efektu nebyl vyšetřován
vůbec. Opakuji, není nad to žít v právním státě.
22.07.2008
Váš Katoda