Na základě některých mých článků o bazarech z minulého roku asi
vznikl dojem, že už to není takovej Balkán, jako to vždy býval. Já si to
sám myslel, jenže ono hovno. Asi nějaká vlčí mlha. Takže se omlouvám, jestli
jsem vás uváděl v omyl.
Naložil jsem krátce před vánoci moji drahou polovičku (naložil do auta,
zjistil jsem, že v některých regionech má slovo "naložit" úplně jiný význam)
a jeli jsme se podívat na jednu Alfu. Byla to taková ta prohlídka vozidla
pro známého, což někdy a nerad dělám, a zhostil jsem se toho jen proto,
že mě to zajímalo.
V inzerátu stálo, že vozidlo je v perfektním stavu, takže mi
ani nepřišlo na mysl, že bych se dopředu nějak vyptával na detaily a rovnou
tam jel, což byla samozřejmě chyba a důsledek toho, že jsem prostě hejl
a stykem s normálními dospělými nezlodějskými jedinci dospěl k názoru,
že lidem se dá někdy i věřit.
Bazar působil relativně honosným dojmem včetně moderní administrativní
budovy, nikde nepobíhal pes ani se nekrčil zpovykanej zmrd v unimobuňce,
měli pěknej websajt a vůbec jsem zcela neopodstatněně podlehl dojmu, že
to nebudou nějaký zoufalci.
Zavolal jsem dopředu, že přijedu, budu si chtít auto prohlédnout a projet
a udal přibližně v kolik. V ten čas jsem se dostavil do front office a
požádal přítomného pána, zda bychom si mohli auto prohlédnout a vykonat
zkušební jízdu. Odpovědí mí bylo, že dnes nepřišel kolega a že toho má
moc. Nevěděl jsem, zda to znamená souhlas či nesouhlas, a také jsem nevěděl,
čeho má moc, protože jsem tam byl jediný zákazník, tedy kromě jeho pomocníka,
silně alkoholicky vypadajícího mužíka, který umýval Mercedes vodou z hadice.
Pokrčil jsem tedy rameny, poznamenal, že je na první pohled vidět, že toho
mají moc a měl se k odchodu.
"Tak počkejte", ozvalo se za mnou, "já tam za chvíli přijdu."
Připomínalo to známou scénku s kohoutem a slepicí. Kohout pronásleduje
po dvorku slepici, protože si s ní chce zasouložit. Slepice říká - uběhnu
ještě jedno kolečko, aby si nemyslel, že jsem nějaká děvka. Kohout si říká
- vypadá sice dobře, ale uběhnu ještě jedno kolečko a pak ji nechám a najdu
jinou, která mi dá hned.
Odebrali jsme se se ženou k vozidlu. Mělo páté dveře nakřivo. Ne že
bych měl přehnané iluze o kvalitě práce imigrantů v závodě Pratola Serra,
jsou skoro tak precizní jako Turkové, co montují Mercedesy, ale tohle by
bylo moc i na slunnou Itálii. Nehledě na to, že šikmo osazené dveře měly
po celém obvodu rovnoměrné spáry, což byla taková malá záhada, která si
říkala o vyřešení. Na levém C-sloupku horizontálně asi 10cm od hrany střechy
se nacházelo něco jako jizva po stehách na kůži. Pokud jste někdy zkoušeli
svařovat MIGem plechy a moc se vám to nepovedlo, tak asi víte, co mám na
mysli, prostě když to hned ze začátku poserete, žádný lak ani tmel to nezachrání.
Tohle přivařování plechů místo jiných plechů je typický postup Vency támhle
ze stodoly, co s céóčkem a flexkou fakt válí, tuhle mi svařil trachtor
a doteď to drží, a aplikovat tohle na auto z roku 2010 je přece jen trochu
moc. Zrovna když jsem ženě vysvětloval, co je třeba všechno udělat špatně,
aby něco takového vzniklo, se dostavil bazarník. Věděl jsem, co asi bude
následovat.
Odemkl auto a požádal jsem ho, aby otevřel kufr.
"Ten interiér je vážně perfektní, to je v podstatě stav nového vozu..."
Opět jsem ho požádal, aby otevřel kufr.
"Má najeto necelých šedesát tisíc... v podstatě nový auto"
A ještě jednou jsem ho požádal, aby otevřel kufr. No nechtělo se mu
do toho.
Když zápolil s otvíráním kufru, tázal jsem se, zda bylo auto bourané.
Vzhledem k tomu, že jsme byli předtím nachytáni in flagranti, byl jeho
manévrovací prostor nevelký. Chvíli o tom přemýšlel. Co asi tak hejlovi
říct?
"Jo, prej byl měněnej blatník."
Mimojiné.
Kufr nešel otevřít. Čím to asi tak může bejt.
"Tyhle italský... "
Zámek víka, co bylo nakřivo, špatně fungoval. Nebylo divu. Divu bylo,
že se zámek vůbec trefil do sebe. Praktičtější by bylo zámek odšroubovat
a přidělat tam petlici Mr. Beana.
Nadzvedl jsem čalounění podlahy a naskytl se mi skutečně zvláštní výjev.
Dno kufru, včetně části prostoru pro rezervu (deformace se zastavila právě
o ni), vypadalo jako by bylo vyrobeno z papíru, který předtím sežvýkala
kráva. Celé to bylo zmuchlané, nějaký neznámým postupem (tipoval bych to
na palici shora a bukový špalík zespoda) byly srovnané ty největší vlny.
V rozích to bylo přivařené k obdobně "vyrovnanému" podběhu, u toho jsem
měl podezření, že na něj navařili něco jako oko, za které pak zahákli hever,
naviják nebo něco obdobného, co vyvine velkou sílu, a prostě ho natáhli
stejným stylem, jako to dělá hydraulická vytahovačka, a pak oko zase odřízli.
Na druhou stranu se tím vším vysvětlovalo, proč bylo víko nakřivo. Auto
se tímto postupem nepodařilo rozklepat do původní délky. Aby nebyly svary
vidět, byly spoje mezi dnem kufru a podběhy zamatlané polyuretanovým tmelem.
Celé to bylo přestříkané barvou karosérie. Expert, který opravu prováděl,
však ještě před nalakováním osadil plast, který zakrývá zevnitř zadní čelo
a jak mu kapala barva z pistole, vytvořila na tomto plastu zajímavý neotřelý
dekor, který by teplí designéři nevymysleli ani za deset let. Pamatujete,
jak byly v devadesátkách populární takové ty nalepovací kaňky? Barvy tam
bylo enormní množství, sem tam stékala. Opravárenský génius byl asi taky
pod časovým tlakem, protože do ještě nezaschlé barvy hodil rezervu a na
to přiložil textilní obložení, které se tam přilepilo. Byla to taková festovní
oprava dle standardu z 90. let. To je dobrý, pane, to bude držet, svařovali
jsme to dvakrát.
Podíval jsem se na bazarníka a řekl mu, že je to fakt hezký. Bazarník se
nadechl, že mi něco poví, třeba že je to takhle z fabriky kvůli aerodynamice,
že je to jako deflektor pyčo, ale pak to nechal být.
Už jen ze zvědavosti jsem požádal o zkušební jízdu.
"Jezdí perfektně, pane, my jsme s ní chvíli jezdili tady pro bazar a
všechno bylo v pohodě."
Tomu říkám umění přesvědčit zákazníka.
Při pokusu o uvedení vozidla v život na displeji uprostřed panelu se
z poloviny vykreslilo logo s hadem a křížem a pak všechno zhaslo. Těch
pixelů už bylo na baterku prostě moc. Manželka se otočila k autu zády,
aby nebylo vidět, že se směje. Vypadalo to jako scénka z Monty Python.
"Karléé, pocem. Je to vybitý."
No já nevím, ale mít autobazar, tak bych občas kontroloval, zda jdou ty plečky nahodit, protože na zákazníka určitě udělá mizerný dojem, když si vybere auto, které se mu líbí, přijde kvůli němu až do bazaru a ono při pokusu o start exne.
Po nějaké době se dostavil Karel s nějakým přístrojem, který připomínal
první mobilní telefony, a jal se Alfu defibrilovat. Jumpstart se na napotřetí
podařil a obnovila se akce. Asi to ježdění pro bazar nebylo moc intenzivní.
Dokud Karel oživoval, zkoušel prodejce zavřít hatch, takže jsem viděl v
praxi, co se myslí úslovím "mlátit jak hluchej do vrat".
Chtěl jsem řídit, ale bazarník rezolutně nesouhlasil. Později jsem se
zeptal na důvod, bylo mi řečeno, že kvůli bezpečnosti. Celé auto při jízdě
skákalo, jako by mělo hranatá kola. Bylo to tím, že mělo hranatá kola.
Jak dlouho stálo, v místě styku kola s vozovkou se udělala ploška.
"To už nejmíň rok stojí na místě, ne?"
"Kdepák, s tím tady lidi normálně jezdí, lidi se na to choděj hodně
ptát. Máme taky už nějaký zájemce, co prej si to po vánocích vemou, až
dostanou prachy od pojišťovny."
Aha, dražba vraku začíná.
"Můžete mi říct, kdo to měl předtím?"
"To měla nějaká žencká tady z města. Ale teď odjela na služební cestu
někam do Afghánistánu a prej ho nebude dlouho potřebovat, tak auto prodala.
Jinak by si ho prej nechala, protože bylo supr."
To mi připadalo kreativní. Lepší než obligátní děda, co si dává auta
do stodoly a jezdí s nima jen v neděli na mši.
"Do Afghánistánu na služební cestu?"
"Nebo do Kazachstánu. Tam někam."
Jasná páka. Hlavně abych jí nevolal.
To je kurva pech. Nabourat auto, ještě jet na takovou blbou služebku,
přes vánoce a ještě vám pro Alláhovu slávu uříznou hlavu.
No tak jsme zase jeli domů.
Myslel jsem, že se něco změnilo, ale změnilo se dohromady hovno. A proč
by nakonec mělo. Kocourkov je furt stejnej a jeho obyvatele taky nikdo nevyměnil.
04.01.2014 D-FENS