Jmenuji se Štěnitz. Jsem duch na volné noze. Sedávám na
lustrech v různých ordinacích a bavím se marností lidského pinožení. Výživnější
příběhy jsou všude přibližně stejné. Tady máte jeden z nich.
“Na posranýho i hajzl spadne.”:
Osoby:
D.: doktor
M.: muž, věk: do 30 let, říkejme mu pan Jánošík.
1. Všední den, brzy dopoledne, čekárna, vedle dveří cedule s ordinačními
hodinami: 12,00 – 17,00. Ke dveřím přichází D, z kapsy kabátu loví klíče.
Na lavici naproti dveřím do ordinace sedí M. Jinak liduprázdno.
M. (zůstává sedět a praví): “Dobrý den, vy ste doktor?”
D: “Dobrý den. Ano. Potřebujete něco?”
M: “Chcel bysom sa zaregistrovať.”
D: “Rozumím. Mám zrovna jinou práci a nemohu se Vám právě teď věnovat.
Budu se Vaší věcí zabývat v ordinačních hodinách, jakmile přijdete na řadu.
Šlo by to?”
M: “Ano. Na shledanou.”
D: “Na shledanou.”
2. Stejný den, pozdě odpoledne (5 minut před koncem ordinačních hodin):
D (vychází do čekárny, dnes po čtyřicátépáté): “Kdo je další, pojďte
dál.”
D (vstupuje do ordinace za pacientem, zavírá dveře, ukazuje na židli
vedle stolu): “Dobrý den, jsem doktor ten a ten.” (podává ruku)
M: “Dobrý den, jsem Jánošík. Prišiel som sa registrovať.”
D: “Ano, viděli jsme se dnes dopoledne, posaďte se. Máte nějaký průkaz
totožnosti a průkazku pojištěnce?”
M: “Ano.” (vytahuje pas a průkazku pojišťence)
D: “Jste zaměstnaný v ČR?”
M: “Ano. Robím na stavbe.”
D: (po kontrole dokladů): “Vypadá to, že je všechno v pořádku, můžu
Vás zaregistrovat.”
Po několika minutách vyplňování a podepsání registračního formuláře:
D: “Tak, to bychom měli. Můžete přijít jakmile budete mít nějaké zdravotní
problémy. Nezapomněli jsme na nic?”
M: “Na stavbě hovorili, že nevypadám dobre a mám jít k lekárovi.”
D: “Aha, takže Vy jste se nepřišel pouze zaregistrovat. Vy máte nějaké
zdravotní potíže.”
M: “Áno. Bolí ma asi mesiac žalúdok a zhubol som, lebo mi nechutí jezť.”
Následuje rozhovor, lékařské vyšetření, další rozhovor. Poučení co
dělat, nedělat, užívat, jak a proč.
D: (po dalších cca 50 minutách): “Domnívám se, že můžete mít žaludeční
vředy. Nemyslím si ale, že je to jediné možné vysvětlení Vašich potíží
a ani si nemyslím, že by bylo správné abych Vás léčil sám. Bude vhodné
podstoupit ještě další vyšetření, nejlépe u specialisty. Tady je
recept, pracovní neschopnost a doporučení. Píši zde (mimo jiné) že prosím
gastroenterologa aby Vás převzal prozatím do svojí péče. Jsem si jistý
že není vhodné věc dále odkládat a doporučuji Vám navštívit nejbližší nemocnici
ještě dnes. Ať to dobře dopadne, nashledanou.”
M: “Ďakujem, na shledanou.”
3. Další týden, dopoledne, v ordinačních hodinách:
D: “Dobrý den, byl jse v nemocnici?”
M: “Ano, tuná je jejich nález. Objednali ma na infúzije. Budem tam
i ležať.”
D: (kopíruje si nález z chirurgické ambulance): “Kdy Vás chtějí vidět?
Nepotřebujete ještě něco?”
M: “Asi za týždeň, a málem bych zabudol, máte mi napísať nejaké léky.“
D: “Aha, co Vám to doporučili?“ (dívá se do nálezu) “OK. To je totéž
co jsem Vám předepsal minule. Berte to co už máte, dávkování je stejné.
Mějte se hezky, nashledanou.“
4. Další měsíc:
D: “Dobrý den, co Vás přivádí?“
M: “Prepustili ma z nemocnice, tady je prepúšťacia správa.“
D: (čte zběžně jednostránkovou zprávu, vrací se na začátek, čte znovu,
řádek po řádku, některá místa opakovaně, uplyne 20 minut): “Pane Jánošíku,
mluvil s Vámi doktor před propuštěním z nemocnice?“
M: “Áno, doktorka.“
D.: “A co říkala?“
M: “Že ma máte poslat za neurológom.“
D.: “Nic jiného?“
M: “Nie.“
D.: “Takže Vám přečtu některé části toho, co se tady píše, ano?“
M.: “Áno.“
D.: Čte z propouštěcí zprávy.
M: mlčí
D.: “Pane Jánošíku, tak jak rozumíte tomu, co jsem Vám právě přečetl?“
M.: “Moc sa tomu nerozumiem, povedali mi len, že mi dáte doporučení
k inému lekárovi.“
D.: “Aha. Takže stručně: Já si vůbec nemyslím, že ambulantní
neurolog nebo ortoped by byl ten správný specialista ke kterému byste měl
nyní jít, a už vůbec ne cestou praktického lékaře, jak se v závěru doporučuje.
Jednoduše proto, že nevím o tom že by taková cesta existovala a taky proto,
že nesouhlasím s tímto závěrem. To ale neplatí pro vyšetření která jste
za hospitalizace absolvoval. Jejich výsledky tak jak jsou popsány totiž
nelze vůbec uzavřít tak jak je to v závěru učiněno. Proto Vás pošlu znovu
do nemocnice, tentokrát do jiné. Nikoliv na chirurgii, kde jste byl navzdory
tomu, že jsem Vás posílal na gastroenterologii, ale na onkologii. Opět
Vám zdůrazňuji, že byste toto neměl odkládat. Souhlasíte?“
M: “Áno, pojdem tam.“
5. Za měsíc:
D: “Dobrý den, co je nového?“
M: “Prepustili ma z tej druhej nemocnice, tady je prepúšťacia správa.“
D: (čte zprávu o 5 stranách, často se vrací zpět, uplyne 30 minut):
“Pane Jánošíku, co tentokrát, všiml jste si nějaké změny oroti předchozí
nemocnici?“
M.: “Áno, bol som na všelijakých vyšetreniach. Všetko mi povedali.
Mám chodit na chemoterápiu.“
D.: “Takže víte o tom, že máte rakovinu žaludku, je to tak?“
M: “Áno.“
D.: “Chce se Vám o tom mluvit?“
M: “Nie“
D: “Chcete se mne na něco zeptat?“
D: “Nie“
D.: “Budete potřebovat léky?“
M: “Nie, všetko mi napísali, mám to tuto extra na papieri.“ (ukazuje
druhou kopii propouštěcí zprávy).
D.: “Dobře, budete tedy dál pokračovat tak jak jste se domluvili na
onkologii. Ode mne budete již potřebovat jen jednou za měsíc lístek na
peníze. Tady je. Samozřejmě, pokud se Vám to bude zdát užitečné, můžete
přijít za mnou i kdykoliv jindy. Na shledanou a hodně štěstí.“
6. Za měsíc, těsně před Vánocemi:
D: “Dobrý den, jak se máte?“
M: “Prišiel som si ukončiť marodku.“
D: “Cože? Vy se cítíte zdráv?“
M: “Nie, ale bol som v práci, povedal som im čo mi je a tam mi povedali
že si mám ukončiť marodku, lebo mi ukončia pracovný pomer.“
D.: “Přesto že jste na pracovní neschopnosti? To se mi nezdá. Měl byste
se poradit s právníkem, tady je kontakt na bezplatnou právní poradnu pro
lidi v nouzi. Ale promiňte skočil jsem Vám do řeči. Co Vaše léčení na onkologii?“
M: “Ani neviem, povedali mi vo špitále, že nemožem k nim ďalej chodiť,
mám sa vraj liečiť na Slovensku.”
D.: “Ano, tady to píšou, domluvili Vám další léčení v Košicích. A co
si o tom myslíte Vy?“
M: “Neviem.“
D: “Co tedy pro Vás mohu udělat?“
M: “Potrebujem lieky.“
D.: “OK, tady jsou recepty. Co budete dělat dál?“
M: “Ďakujem, musím už ísť. Nashledanou.“
D.: “Na shledanou.“
7. Za měsíc:
D.: “Dobrý den, co Vás přivádí?“
M: “Potrebujem lístek na peníze a lieky.“
D.: “OK. Tady je ten lístek. Co berete?“
M: “Helicid a Tramal“
D.: “Aha už si vzpomínám, myslel jsem ... Jenom? ..., Jak vypadá Vaše
další léčení? ..Nemáte žádnou zprávu z onkologie?... A neměl jste pokračovat
v léčení doma, na Slovensku?“
M: “Nie, nemám na cestu peniaze a nemám tam ani kde bydlet a v nemocnici
som už odminula nebol...“
D.: “Jakpak to? Máte přeci bolesti,.. a nemocenskou...??“
M: “Áno, to mám ale chcem zostat tady, bydlím tu u otca.“
D: “Ale nemocenskou můžete pobírat i na Slovensku. .. A jak to dopadlo
s Vaším pracovním poměrem?“
M: “To neviem, nič som nepodpísal, beriem iba lieky proti bolesti.“
D: “Moc se ve Vás nevyznám, zkusím se zeptat Vaší zdravotní pojišťovny,
jak je to s Vaším pojištěním. Souhlasíte?“
M: “Áno“
D: (telefonuje, rozčiluje se, zavěšuje, znovu telefonuje,...) po 15
minutách: “Tak jsem zjistil, že už víc jak měsíc nejste u nás ani pojištěný.
Vypadá to, že Vám nemohu na pojišťovnu ani předepsat ani léky. Byl jste
v té bezplatné poradně, jak jsem Vám doporučoval minule?“
M: “Nie.“
D.: “Tak co pro Vás mohu ještě udělat?“
M: “Neviem, musím už ísť, ďakujem, zbohom.“
D.: “No, sbohem.”
Co bude dál? Z Jánošíka bude Mr.Teffsson. A nebude to trvat dlouho.
A co by na to řekl tisk? A co teprve tlač? Asi nic. A politici? Už druhým
rokem řeší ty astronomické poplatky. Aby ani náhodou (jako vždy) neřešili
něco opravdu, ale opravdu užitečného.
03.02.2009 Štěnitz