Jednoho dne jsem se v dopoledních hodinách dostavil do Thomova HQ, abych
vykonal drobný administrativní úkon. Před budovou zmrdnice postávali dva
ozbrojení šimpanzi označení nápisem Městská policie. Bláhově jsem si pomyslel,
že hlídají, aby někdo neodnesl Thomu, například obyvatelé nějaké jiné obce,
aby jej udělali svým starostou a on jim to tam také zvelebil.
Vstoupil
jsem v přízemí do haly, jakési továrny na byrokracii, hned za dveřmi je
pokladna a u pokladny se tísnilo asi padesát cikánů. Byli tam i někteří
izolovaní zástupci etnických Čechů, ale na první pohled bylo zřejmé, kdo
je tady menšina.
Tázal jsem se jedné úřednice, proč je tam tolik lidí. Odpovědí mi bylo,
že se dnes vyplácejí sociální dávky.
Užasle jsem na to zíral. Jsem každý měsíc účastníkem opačného procesu,
kdy do neviditelného a nenasytného orálního otvoru fiskálu vkládám část
své mzdy, ale anál fiskálu jsem nikdy nedohlédl. Dokonce jsem i někdy pochyboval,
zda mé peníze do nějakého fiskálního análu dojdou, protože je fiskál pravidelně
podrobil svému metabolismu a proměňoval je v tukové buňky tvořené čím dál početnějšími řadami evropského,
vládního, centrálního, krajského a obecního úřednictva. Teď jsem však u
toho análu stál a něco z něj evidentně padalo. Zíral jsem na to podobně jako Neo v elektrárně, když sledoval, jak nepřátelské
entity cizopasí na lidech, jako je on, a ti se nejen že nebrání, ale dokonce
se tomu podrobují a ochotně svěřují cizopasníkům svoje zdroje výměnou za iluzi
blahobytu... nějak se mi to plete...
Sociálně vyloučení spoluobčané přistupovali více či méně organizovaně
k pokladně a dostávali svůj příděl peněz, čímž se sociálně začleňovali.
Připomínalo to svaté přijímání, příjem těla Kristova, tedy vlastně příjem hostie sociálního státu, která z příjemce činí bohabojného občana až do další výplaty. Nevím, o jaké částky se jednalo a ani mě
to nezajímalo, každopádně se muselo jednat o dost peněz, protože většina
místních byla oblečena lépe než já, který na sociálním systému závislý
nejsem. Jen na několika jedincích jsem spatřoval určité známky finančního
strádání, jako seprané oblečení nebo zanedbaný zevnějšek, ale v průměru
byla komunita sociálně vyloučených jako ze škatulky. Většinou vypadali
udržovaně, vyhajaně a nezdálo se mi, že by měli nějaký urgentní problém.
Zejména mě fascinovala bezstarostnost, s jakou někteří očekávali i přijímali
to, co vypadlo z análu sociálního státu. Jen ojediněle jsem na některých
jedincích pozoroval napětí, pro které jsem měl pochopení. Také bych těžko
nesl, kdybych musel stát žádat o hmotnou pomoc. Postarší asi pětapadesátiletá
paní vypadala jako dělnice z továrny, možná jí i kdysi byla, každopádně
její situace byla neveselá, protože jí už nikde nezaměstnají - tempu výroby
by těžko stačila. Pán se šedými vousy asi ztratil práci před nedávnem,
i z něho vysvítala nejistota a možná dokonce stud, že musí být někomu na
obtíž. Převažujícím postojem byla ovšem zpovykanost a suverenita, se kterou
se drze natahovala ruka.
Zajímavostí bylo, že mezi sociálně vyloučenou většinou se pohybovala
jedna příslušnice bílé menšiny, která zjevně pomáhala některým žadatelům,
po dobu mojí přitomnosti ovšem pouze většinovým, s různými administrativními
úkony. Buď to byla pracovnice magistrátu, která zajišťovala, aby vše proběhlo
rychleji a nedocházelo k zádrhelům, anebo to byla nějaká koordinátorka
pro menšiny, nebo tam byla náhodou, anebo jsem její úlohu tam špatně pochopil.
Ze selektivity, s jakou poskytovala svoje rady, mi taky nebylo dobře.
Odcházel jsem z továrny na byrokracii provázen halasnými dialogy cikánských
matron pronášenými vykouřenými hlasy a někdy pro mě neznámou řečí. Neměl
jsem pro to pochopení. Naučit se česky ne, posílat děti do školy ne, uklidit
bordel kolem svých domů ne, ale vyzvednout dávky, to teda hej.
Ano, byl jsem tím znechucen. Moje ochota podílet se na financování sociálního
státu, byla toho dne definitivně podlomena. Nechápal jsem vůbec účel takto
vyplácených dávek. Měl jsem původně za to, že se dočasně vyplácejí proto,
aby občan, který se ocitl vlivem nepřízně osudu v hmotné nouzi, neztratil
sociální zázemí a neměl existenční problémy. Jenže já na většině přítomných
neviděl hmotnou nouzi ani nepřízeň osudu. A hlavně jsem neviděl žádnou
dočasnost, protože z většiny přítomných sálala rutina.
Jděte se také někdy podívat, jak to vypadá, když se vyplácejí dávky.
Hodně mi to dalo.
13.07.2011 D-FENS