Rovnou uvedu, že patřím k mladším ze zdejších čtenářů, takže koho by
to uráželo či se ho to jinak nelibě dotklo, má možnost se čtením ihned
skončit. Cílem článku je poukázat na to, kterak si systém vychoval svého
nepřítele a nakonec pomocí několika fotografií poukázat na nezměrnou aroganci
bezpečnostních složek.
Protože jsem se narodil čerstvě po revoluci lidem, kteří byli mladší
než já teď. Všechno tak bylo při mém narození sluníčkové a dokonalé. Rodiče
se o mě dokázali skvěle postarat a dokonce mě i vychovávat. Učili mě úctě
ke stáří, respektu ke všem lidem, učili mě nezahazovat odpadky a dělat
si tak z kapes popelnice. Učili mě, že demokracie je to nejlepší, co můžeme
mít. Že máme zákony, které fungují, jsou správné, i když možná nedokonalé,
a je třeba se jich držet. Když mi byly asi dva roky, otec dostal likvidačně
vysokou pokutu za vjezd do zákazu vjezdu. Značka chyběla, patrně ji někdo
ukradl. Díky tomu nebylo nějakou dobu na jídlo. Ale mně to bylo jedno,
byl jsem ještě příliš malý, abych si to uvědomoval.
Nesnášel jsem práskače, ale sám taky občas práskal. Pokud někdo porušil
pravidlo, které je svaté, je třeba to na něj říct. Takže jako malého jste
mě mohli potkat venku, jak vás úpěnlivě žádám, že támhleti kluci kouří
a to se nesmí, tak s tím něco udělejte. Někdy v první třídě mě to přešlo,
ale zajímavé je, že i v tom práskání jsem viděl rozdíly. Dnes už ne.
Mezi tím mě ve škole učili o zlých komunistech, kterým předcházeli Němci,
co jedli kočárky s dětmi, před nimi tu byl hodný starý pán TGM a před ním
Habsburkové, kteří utlačovali náš moudrý, sluníčkový a statečný národ.
Naučili mě vážit si státní hymny, klanět se Václavu Havlovi, který pro
naši budocnoust dokonce seděl, a váží si ho po celém světě. Taky se mě
snažili naučit něco o policii, ale to nešlo. Policie jsem se strašně bál.
Možná pozůstatek z nejmenšího dětství (u té pokuty jsem byl osobně). Taky
mě učili, že romové jsou taky lidé a jsou na nás zlí, protože my jsme zlí
na ně. Takže cestou ze školy jsem potkal partu romů a začal jim vysvětlovat,
že je mám rád. Netřeba říkat, jak to dopadlo.
Pak jsem objevil počítačové hry. Když mi bylo asi deset, začali jsme
chodit do počítačové herny. Důvod: Lanparty, kterou jsme si sami zařídit
nedokázali. Chodili jsme na takzvané noční pařby, které končili ve čtyři
hodiny ráno. Spočívalo to v tom, že každý spal u někoho (nejlépe všichni
u mě, přičemž u mě nikdo nebyl), večer jsme se odebrali do herny a ve čtyři
hodiny ráno hernu opustili. A měli přes celé město cestu k nám.
Třikrát jsme na takové pařbě byli a třikrát nás při tom chytla policie.
Poprvé za námi jela parkem. Kamarádi se dali na útěk, já naivně zůstal.
Policajt zastavil, zeptal se, co tam dělám, celkem v pohodě jsme si popovídali,
taky zjistil, jak se jmenuju, že zná spoustu mých známých, takže na mě
věděl všechno. Ale nechal nás být, však jsme ničemu nevadili.
Podruhé to bylo horší, protože krev plná adrenalinu po celonoční patbě
Alien versus Predator vám nedovolí klidně stát. Ale policejní auto si vybralo
mě a já zase neutekl. Podíl na tom mělo i to, že jsem na zádech měl batoh
pálených CD. Každé 8x, protože na lanparty nás bylo 8... Snažil jsem se
utéct po mostě, ale to jaksi nejde, kvílející gumy otáčejícího se policejního
auta mě donutili po několika otočkách útěk vzdát. Policajt byl jeden, mnohem
mladší. Vyběhl z auta, zařval, at zůstanu, a jal se chytat kamarády. Já
už babu měl, takže jsem zůstal. Mého kamaráda dostihl, podrazil mu nohy
a okamžitě nasadil pouta. S rozbitým nosem ho posadil ke mně do auta. Zbytek
utekl. Společně jsme ujeli asi 150m, abychom dojeli k dalšímu policajtovi.
Filmovým stylem nám bylo vysvětleno, že buď budeme spolupracovat, nebo
se nám to nebude líbit. A tak jsem vyklopil pravdu. Seděl jsem vedle spoutaného
kamaráda, ze kterého tekla krev, bál se prozrazení u rodičů, a měl batoh
plný pálených CD. A práskl svoje kamarády. Za odměnu nás pustili domů.
Ne odvezli, pěkně mě nechali vystoupit na místě a pěšky. S tím, že ve škole
uvidíme. Takže jsem to měl ještě delší než předtím.
Ve škole nic nebylo, ale já přišel o kamarády. Vůbec se jim nedivím.
O něco později šly televizí zprávy o policejní brutalitě v našem městě.
Pak to šlo s mojí důvěrou v systém z kopce. To už jsem bydlel ve větším
městě. Začal jsem studovat zákony, sháněl informace o OSA a BSA... Zvláštní
je, že zákonům jsem stále věřil. Patrně proto, že jsem nevěděl, jak nevymahatelné
jsou.
S přibývajícími zkušenostmi (pokuta za parkování předního kola mopedu
na trávě, neochota policie poradit cestu, žádný problém s prodejem alkoholu
v samoobsluze, totální nečinnost, když mě zmlátil náhodnej chlápek na ulici...)
skončila moje důvěra ve společnost. Pochopil jsem, že zdaleka není tak
sluníčková, jak vypadá. Moje pověst na základce byla naštěstí naprosto
výjimečná (soutěže, olympiády, prospěch, slušné vychování, zdravý rozum),
takže mi procházela drzost vůči učitelům, kterých jsem si nevážil, i dobře
zřetelný nůž v kapse. Občas se někomu nelíbil, ale vysvětlil jsem mu, že
ho zítra přinesu znovu a sebrat si ho prostě nenechám. Tak jsem pochopil,
že když má za sebou člověk sílu, ostatní se ho bojí. Ten nůž mi sebrat
mohli, ale nikdo to neudělal, protože by s tím měl problém. Takže jsem
celou osmou a devátou třídu chodil do školy s nožem v kapse a všichni to
věděli. Dneska by mě nejspíš prohlásili za teroristu. Dokonce mi i prošli
všechny rvačky, protože když jsem se pral, bylo to s někým, kdo často pobýval
v pasťáku, nebo se tomu alespoň blížil. Učitelé šli okolo a neřešili. Nůž
vždycky zůstal v kapse a vždycky jsem z boje odešel se ctí, i když jsem
třeba nezvítězil.
Jeden takový týpek jednou s partou hodně zmlátili mého spolužáka. Spolužákův
otec za to vzal týpka lešenářskou tyčí po zádech. Šel za to sedět. Ale
týpek už nikoho dál neohrožoval, protože nemohl. Po několika pobytech v
pasťáku to s ním dopadlo takhle. Pro mě byl otec hrdina. Pro systém zločinec.
No a pak už to se mnou bylo jenom horší. Pravidla jsem začínal ignorovat
a stavěl svoje. Záhy jsem pochopil, že není dobré se systémem bojovat přímo.
A tak jsem se alespoň snažil se mu vyhýbat. Nenavštěvoval jsem lékaře při
preventivních prohlídkách, nic nepsal na svoje jméno. Pokud to šlo, hodil
jsem to na někoho jiného. Takže mám sice auto, ale nikde na jeho dokladech
není moje jméno. Stejně tak telefon, dokonce se mi to povedlo i u brigád.
Ještě na průmyslovce jsem narazil na Dfens, filmy Equilibrium, Mechanický
Pomeranč (Clockwork Orange), Operace: Hacker (Swordfish). Zkrátka vývoj
šel špatným směrem.
Nic jako důvěra v policii neexistovalo. Jenom paranoidní strach. Nedokázal
jsem s nimi mluvit, protože jsem z nich byl zoufale nervozní. A tak jsem
se s nimi začal bavit jenom tak. O ničem. Začal jsem psát emaily úředníkům,
proč dělají věci tak, jak dělají. Ještě stále jsem totiž trochu věřil ve
smýšlení lidí a doufal, že to všechno je v zájmu nějakého neviditelného
vyššího dobra.
Komunikace s Technickou Správou Komunikací Praha mě nadobro přesvědčila,
že opravdu ne. Nebyli schopní pochopit, že pro dopravní značení máme normu,
která neumožňuje lepit na značky rozmočené samopeky popsané růžovou fixou.
Do té doby jsem chtěl systém stále napravit. Ale řešení odtahů za čištění
ulic bylo poslední kapkou. Ze systému se stal nepřítel.
Důkladně jsem přečetl FSM a spousty jiných článku s názory, nejen na
tomto webu. S mnoha z nich jsem nesouhlasil. S některými jsem souhlasit
začal s postupem času (stále ubývají iluze), s některými souhlasit prostě
nemohu. Ale všechny názory mají něco společného – jsem rád, že existují,
protože se s nimi mohu seznámit. A jak už se tu mnohokrát objevilo, ačkoli
s nimi nesouhlasím, budu bojovat za to, aby tyto názory směly existovat
a být veřejně šířeny.
Sám se považuji za vohnouta, protože mým cílem není systém změnit, necítím
se k tomu oprávněn. Lůza to tak chce. Ale některé věci přes srdce nepřenesu,
a to je nespravedlnost a arogance. Ať už policie, justice, méda nebo politici.
Lacinizace mi leží v žaludku. Pokud bych šel jednou střílet do lidí,
první na řadě bude zmr. Kořán.
Vadí mi, když se ke mně policie, kterou všichni hromadně živíme (přiznávám,
že já mnohem méně než vy) chová jako k póvlu. Nějakou dobu jsem je pozoroval
a fotil. Ne nějak cíleně, ale prostě vidíte policejní auto, vytáhnete mobil,
cvaknete, jdete dál. Občas je to dostane do vtipných situací. A já mám
stále pocit, že systém by mohl jít napravit, ale musí se začít. Já začal
u nich. Je mi jedno, jaké zákony pro policii platí, jaké jsou rozdíli mezi
státní a obecní policií. Vadí mi jejich arogance. Vadí mi, když mě předjíždějí
po tramvajových kolejích, zatímco já stojím v koloně, a vyfakují mne. Pěkně
bez majáčů. A tak jsem vzal několik fotek ze situací, které se mi vyfotit
podařilo. U některých se možná i zasmějete. Každý z nás nějakou takovou
situaci zažil, soudě dle frekvence, s jakou se stávají mně (každý den).
Ale já jich i několik vyfotil, byť nejsou průkazné.
Při pohledu na podobné značky mě nenapadlo nic jiného, než: „Děláte
si ze mě prdel?!“ Poslal jsem je mailem TSK Praha. Odpověděli ve stylu:
„A co je jako špatně, můžete mi PŘESNĚ uvést, který bod které normy to
zakazuje?“ To bylo natolik absurdní, že jsem s nimi po několika mailech
přestal komunikovat. Tyhle značky jsem nafotil zhruba půl roku na to. O
ty původní jsem bohužel přišel. Chápete, že na základě značky s odlepovací
cedulkou popsanou růžovým fixem vám odtáhnou auto?! A nakonec to dokonce
zacvakáte.
Policie stojí u křižovatky naproti chodníku. Nevypadalo to, že by měli
něco na práci, ale po několika mých fotografiích odjeli.
Zdejší policista u Rudolfina nejdříve takhle příkladně přešel silnici,
pak jen 20 minut stál v odbočovacím pruhu. Na delší pozorování jsem neměl
čas.
Ačkoli to tak nevypadá, tato policejní oktávka stála v křižovatce skoro
10 minut. Bez majáčků. Když jsem si je začal fotit, někoho uvnitř napadlo
majáčky zapnout. Po delším čekání přišel lážoplážo policista, který nasedl
na místo řidiče a bez blinkru odjel. Majáčky nevypnul, protože nejspíš
netušil, že jsou zapnuté.
Tento policista byl sám, než jsem začal fotit, tak se dokonce usmíval.
Ale nevypadal, že by někam spěchal, stál v křižovatce a na trávníku. Bez
diskotéky. Bavil se se starší ženou napravo. Bohužel mi morálka zabránila
se ho ptát, proč stojí jako kokot. Nedokázal bych mluvit slušně. Holt úcta
ke stáří a usmívajícím se lidem.
Na této fotografii je kromě zákazu vjezdu zajímavé také to, že když
se snažili vycouvat, ohrozili tím cyklistu jedoucího po silnici.
Klasické zastavování aut přímo v provozu bez ohledu na to, jak bezpečné
je opustit automobil, případně jestli náhodou nepřekáží provozu.
Jezdit mezi ožralými a zfetovanými pražáky po chodníku musí být kchůl.
Když jsem je začal fotit, přijeli blíž ke mně, chvilku stáli, pozorovali
mě, a pak sjeli na silnici.Netuším, jestli empíci něco takového smí. Je
mi to jedno. Sere mě ta arogance, s jakou se byli navečeřet v blízkém KFC.
Když je málo parkovacích míst, není problém zastavit na chodníku. Šli
jsme do hospody, byli tam. Šli jsme z hospody, byli tam stále. Těžko říct,
jak dlouho to bylo. Nicméně každé ráno těmito místy projíždí odtahovka
a běda, pokud máte kolo na obrubníku...
Hlavu si nedělají ani z parkování na parkovišti. Šel jsem nakoupit,
byli tam. Šel jsem zpátky, byli tam stále... nicméně nepřekáželi, alespoň
to. Tohle je jednotka z Tachova. Jsou schopní pokutovat vás ve dvě hodiny
ráno uprostřed města za zapnutou mlhovku v mlze, případně za chybějící
lékárničku. Pokud projevíte trochu síly, zdejchnou se jako pára nad hrncem.
Tady chytají za průjezd zákazem vjezdu, zmínil jsem se o tomto případu
v nějaké diskuzi. Kromě toho, že stojí v protisměru a na trávníku (za což
já dostal pokutu u mopedu), mají auto taky nastartované. Vypnout motor
nemohou, protože zařízení ve voze to vyžaduje. Takže není divu, že není
na benzín, když motor nesmí stát, ani když jsou empíci venku a buzerují.
Pohotovostí bych neargumentoval, v tomhle místě se opravdu jen tak rychle
neotočí, samotné nastartování tak představuje minimální zdržení. Zajímalo
by mě, jak ti chudáci tankují, když s nastartovaným motorem se to nesmí.
Možná mají výjímku.
Ze začátku pro mě focení byla spíše sranda, protože bylo zábavné sledovat
reakce policistů. Když se vžijete do mojí situace, já se policistů opravdu
bál, je to jako profesor Snape v sukni vaší tlusté tety. Jenže postupně
jsem zjistil, že projevů arogance je v případě policie hodně. Příliš. Dokonce
většina. Většina situací, kdy je vidím, páchají něco podobného. Možná je
v tom to skryté dobro...
A všimněte si zajímavého důsledku. Kdyby se nestalo několik věcí během
mého dětství, stal by se ze mě eurohujer, čecháček, zmrd a práskač. Těžko
říct, jestli by mě někdy okolnosti donutily změnit názor.
05.05.2013 Sinuhet