Bylo šest hodin, pátek 1. března 2024. Winston Smith dopil posledního
loka vystydlého kafe, vypnul počítač, oblékl se a opustil kancelář. V recepci
kývnul na slečnu a vyšel z budovy do mrazivého zimního večera.
V televizi už léta hovořili o globálním oteplování a jeho popírání se
nedávno stalo trestným činem, ale dnešek vypadal, že se zima ještě nehodlá
vzdát. Winston opatrně našlapoval a poslouchal, jak mu čerstvý sníh vrže
pod podrážkami. Měl bych si koupit nový zimní boty, napadlo ho. Vzorek
na podrážce sotva dosahoval zákonem předepsané hodnoty čtyř milimetrů a
i když měl Winston doma několikerou zánovní letní obuv, ven s ní vyjít
nesměl, neboť zákon dovoloval letní vzorek až od dubna.
Stmívalo se. Kolemjdoucí muž zablikal baterkou. Winstonovi došlo, že
si zapomněl rozsvítit čelovku s bílým světlem vpředu a červeným vzadu a
spěšně tak učinil. Taky se ujistil, že netelefonuje během chůze. Nebo ho
snad cizinec varoval před radarem? Bylo jich stále víc a dozíraly na maximální
povolenou rychlost chůze 6 km/h, jejíž překročení trestala městská policie
pokutami ve výši průměrného platu. Běhat se už léta smělo jen na uzavřených
okruzích a rádio každý den s nadšením velebilo novou legislativu, díky
níž se snižoval počet úrazů. Jakoby slyšel projev prezidenta Šimonovského
v dnešních ranních zprávách: „... i kdyby to mělo zachránit jedno rozbité
koleno a ušetřit jedno kilo sádry…“
Zvolna došel k přechodu pro chodce a zastavil se. Sice mu svítila zelená,
ale zprava přijíždělo policejní auto s výraznými modrožlutými runami SS
na boku. Letmo zaregistroval nápis „Úplatky sem“ vyvedený bílými písmeny
na modrém pruhu na boku. Nebo tam stálo „Měli jsme se líp učit“? Každopádně
se nevyplácelo zkoušet přejít vozovku, i když policii svítila červená.
Pokud by ho srazili, automaticky by byl považován za viníka a podplacený
soudní znalec by se už u soudu postaral aspoň o pětiletý flastr. Radši
tedy nechal auto projet, ale to už se na semaforu rozsvítila červená.
Postával a vzpomínal na tátovy historky. Prý se před dvaceti lety smělo
ve vesnici padesátkou a chodci nemuseli nosit helmy. Táta taky vyprávěl,
že tenkrát po silnicích rachotily motorky a kabriolety. Nechápal, dneska
jsou k vidění jen v muzeu. A dědovo vyprávění, které si pamatoval z dětství?
Výmysly starého sedmilháře. V sedmdesátých letech prý na malé motorce nemuseli
mít přilbu. A od jedenácti večer do pěti do rána se jezdilo po vesnici
devadesát. Mimo obec nebyla rychlost omezená vůbec. Děda si dokonce vymýšlel,
že neexistovaly dálniční, silniční ani městské známky a že se ve dne nemuselo
svítit. Pásy se údajně musely používat jen mimo město, neexistovaly stacionární
radary, zato existovala osoba blízká. Jo jo, bude muset zas někdy zajít
za dědou do domu seniorů. V poslední době žvanil podobné nesmysly skoro
pořád, senila, už to s ním začíná jít s kopce…
Konečně mohl přejít silnici i širokou cyklotrasu, která vedla podél
ní a jíž dříve říkali magistrála. V řídkých chvílích volna pozoroval z
okna kanceláře, jak po ní jednou za hodinu projede cyklista. „Vlastně bych
měl zajít na magistrát a nechat si prodloužit platnost chodeckého průkazu,“
napadlo ho. Pět let uplynulo jako voda. Propadnout si ho mohli dovolit
jen důchodci, kteří neopouštěli byt.
Minul věznici a blížil se k parkovacímu domu. Při pohledu na zamřížovaná
okna ho napadlo, že možná zrovna sem zavřeli D-Fense a doktora Berana.
Oba podporovali individuální automobilovou dopravu a oba se marně snažili
bojovat proti policejní mašinérii. Nakonec jeden z nich dostal dvacet let
a druhý doživotí. Snílci. Dneska za porušení předpisů odpovídá vždycky
majitel vozidla, ať je to elektromobil nebo kolo. A objektivní odpovědnost
se týká i chodců – pirátů, už před lety to tak zavedl předseda vlády Huml.
Dneska se už nikdo nevymlouvá a všichni platí. Teda kromě policajtů, nad
nimiž drží ochrannou ruku ministr vnitra Tržil. Ti můžou všechno a jejich
svědectví je nad zákon. Taky jsou jediní, kdo ještě smí jezdit auty na
benzín bez omezovače rychlosti na 65 kilometrů za hodinu a bez e-callu,
který nepřetržitě sleduje, zda řidič nepáchá přestupky.
Winstonovi spadla na zátylek sněhová vločka. Ohrnul si límec kabátu
a přidal do kroku. V garážích na něj čeká elektromobil. Po půl roce se
dočkal a bude ho mít na celý víkend. Pořadníky byly dlouhé, soukromé vlastnictví
motorových dopravních prostředků se zakazovalo a jediná možnost, jak si
zajezdit, se jmenovala Car Sharing. Znamenalo to vyplnit stoh formulářů
a obrnit se trpělivostí, než magistrát udělí povolení. Winston tentokrát
zalhal, že potřebuje odvézt lednici do sběrného dvora. Ve skutečnosti si
chtěl vychutnat zakázané ovoce – pocit z jízdy jen tak pro radost. Jen
aby se to nikdo nedozvěděl! Finančák by Winstonovi napařil daň z uhlíkové
stopy. A 90 % z platu dolů by Winston sakra pocítil.
Konečně vevnitř! Winston procházel prázdná patra podzemních garáží.
Až v hloubi čtvrtého poschodí se krčil opuštěný letitý Peugeot I-on. Winston
si odemkl, usadil se za volantem, svlékl kabát a připoutal se bezpečnostním
pásem. Zkontroloval si, jestli má vypnutý mobil (telefonování za jízdy,
byť s handsfree, bylo už roky zakázáno řidičům i spolujezdcům a zapnutý
mobil kdekoli v autě byl jednoznačným důkazem o vině) a otočil klíčkem
ve spínací skříňce. Motor začal bzučet a palubní deska se rozsvítila. Palivoměr
ukazoval nabití na 98 % a hrdě hlásal, že energie dojde až za 60 kilometrů.
Winston se smutně pousmál. Loni v knihovně listoval zažloutlým Světem motorů,
kde psali, že I-on má dojezd víc než dvojnásobný a že jede až 135 za hodinu.
Jenže to byly baterie nové a neexistoval omezovač rychlosti nastavený na
pětašedesát. Zkusit dneska odstranit plombu znamenalo spolehlivou cestu
za katr.
Zvolna se rozjel a za chvíli už odbočoval na hlavní. Minul ceduli označující
konec města a užíval si slastného opojení z maximální povolené rychlosti.
Vůz by snad dokázal ještě zrychlit, ale omezovač byl neúprosný.
Vpředu se minul stín. Dupnul na brzdu, ale pneumatiky se sníženým valivým
odporem nedokázaly zabránit smyku. Prásk! Náraz na předek Winstona definitivně
vytrhnul ze snění a vrátil do reality. Neovladatelné auto se ještě chvilku
smýkalo, než se mu podařilo zastavit. Rozhlédl se. Majestátní srnec nehodu
očividně přežil a utíkal po přilehlém poli někam pryč. Winston vystoupil
a šel obhlédnout škodu. Poškrábaný nárazník a promáčklý blatník by ještě
dokázal vysvětlit, ale rozbitý reflektor asi těžko. A za chvíli tu jsou
fízlové. Auto je už určitě přivolalo.
Za horizontem viděl modré záblesky a slyšel, jak se k němu blíží zvuk
sirény. Bušilo mu srdce, když dva dopraváci vylezli z auta a zblízka uviděl
na jejich uniformách a čepicích symbol umrlčí lebky – Totenkopf, který
nosili na památku oněch třech, kteří na podzim 2003 nedali na stopce přednost
Bulawovi a zaplatili za to životem. Zatímco jeden rutinně připravoval alkotester,
druhý začal tak, jak byl zvyklý: „Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola.
Předložte prosím vaše doklady a doklady od vozidla. Jestlipak víte, co
jste udělal…“ Průser, napadlo Winstona. Nemusel říkat vůbec nic.
Jeden z policajtů se začal sklánět nad rozbitým světlem a něco zvednul.
„Srnčí chlupy. Karle piš si, střet se zvěří. Nezjištěný účastník silničního
provozu se čelně střetl s vozidlem registrační značky 26DF0474 řízeným
řidičem Winstonem Smithem a z místa nehody utekl. Na místě provedená zkouška
na přítomnost alkoholu přístrojem Dräger u řidiče Smithe neprokázala požití
alkoholu...“
Druhý příslušník vlezl do auta a cosi tam kutil. „Našel jsem toho srnce,
Jardo. Naštěstí je čipovanej. Na radaru ho vidím osmdesát metrů odtud a
nehejbá se mi. Asi utrpěl zranění neslučitelná se životem…“
Winston se otřásl hrůzou. Nehoda se smrtelným následkem. Z toho kouká
zbytek života v kriminále!
„Tak rekonstrukcí nehody jsme zjistili, že řidič srnec běžel z leva
a při vybíhání na vozovku nedal přednost vašemu vozidlu přijíždějícímu
zprava. Navíc neměl předpisové neoslňující osvětlení bílé barvy vpředu
a červené barvy vzadu, běžel nepovolenou rychlostí bez přilby a retroreflexních
doplňků, poznávací značku na zadku měl od bláta a tedy nečitelnou, neměl
u sebe lékárničku a rezervu, zato měl neschválené tuningové parohy se špičatými
hroty. Je to jednoznačný. Viníkem nehody je srnec. Bohužel neměl ani uzavřené
povinné ručení. Ale opravu auta beztak zaplatí z garančního fondu Česká
kancelář pojistitelů. Můžete jít, pane Smith. Tady máte potvrzení o dopravní
nehodě,“ podával Winstonovi policajt jakýsi papír.
Z Winstona, až dosud se třesoucího na židli v cele předběžného zadržení,
spadlo veškeré napětí. Poprvé za celý den se úlevně usmál.
05.03.2014 Strejček Nimra