Lékaři nám vyhrožují, že odejdou do ciziny. Divím se, že na to
nepřišli už dávno, když je nemocnice dlouhá léta okrádají na mzdách. Myslím,
že bychom to měli říct na plnou hubu. Okrádá je stát tím, že v minulosti
zavedl - patrně v jejich zájmu - regulaci jejich mezd, takže sobě nemohou vyjednat vyšší platy. Budiž
to všem varováním - takhle dopadají ty všechny "prospěšné regulace" a "chytré
regulace" a všechny tyhle obamovský sračky. Regulace je vždy škodlivá a vždy hloupá, navíc na ní doplácejí ti, kdo za nic nemohou, tentokrát lékaři.
Pro lékaře to musí to být hrozná situace, protože někteří musejí bydlet
ve vile velké jako sokolovna jako jeden pan ortopéd tady kousek ode mne.
On je tedy prý lepší tenista než ortopéd, takže se k němu moc lidi nehrnou,
třeba si vydělává tím tenisem. Pochybuju, že by zrovna tenhle exemplář
chtěl emigrovat. Nebo naše obvodní lékařka. Ta měla emigrovat už před sedmdesáti
lety, když hledali závodního lékaře v Auschwitz, jen místo "Ibuprofen"
by říkala "plyn".
Představte si tu situaci. Lékaři emigrují, protože mají malý plat. Učitelé
emigrují, budou německé děti učit hychykyrydytyny. Hasiči emigrují. Kuchaři
emigrují, ano, ten kokot Babica taky. Všichni emigrují do míst, kde stát
nebude regulovat jejich platy. Já taky emigruji, sice mi plat nikdo nereguluje
a tak můžu bydlet poblíž pana doktora z ortopedie, ale určitě na mně za
hranicemi čekají, a nasypou mi hromadů prachů. Nikdo tu nezbyde, jen kurvy,
policajti, novináři a sociální demokrati. Najednou nikdo nebude, kdo by
vám zasádroval zlomenou ruku, postavil knihovnu od Kaplickýho nebo ji uhasil,
až náhodou chytne. Proč už se to vlastně dávno nestalo?? Funguje to takhle?
No nefunguje to takhle, to dá rozum.
Ich hajse Krkal und ich bin ír Arct!
Doktor Krkal byl mladý muž podivného shrbeného pytlovitého zevnějšku.
Nedovedl komunikovat jako člověk, jeho akustický projev se většinou omezoval
na jakési huhlání. Když ho cizí člověk pozdravil, odpovědí mu bylo mlčení
a koukání skrz. Pacientovy problémy vnímal podobně intenzivně jako já vnímám
výzvy moderní organizované cyklistiky, tedy byly mu totálně u prdele. Během
těch často diskutovaných služeb většinou chrněl v hrozivém pelechu zvaném
lékařský pokoj. Sestra, která jej měla jít probudit, když rychlá přivezla
nějakého otravného pacienta nebo když nějaké jiné oddělení potřebovalo
jeho odbornou konzultaci, byla v podobné situaci, jako když Nastěnka měla
namotivovat pařez, aby vykvetl. Vždy, když jsem viděl tuto uválenou karikaturu
Hippokratových vizí, uvažoval jsem nad tím, jestli na těch jejich školách
vůbec někdy uvažují nad tím, že kromě odborných znalostí, které jsem v
Krkalově případě nedovedl posoudit, přicházejí při hodnocení v úvahu také
osobnostní a charakterové předpoklady pro výkon tak náročného zaměstnání,
kterým povolání lékaře nepochybně je.
Jednoho dne jsem takhle seděl na chodbě nejmenovaného oddělení jedné
jihočeské nemocnice a čekal jsem, až mojí tehdejší nurse bitch skončí směna.
V tom rozrazila dveře dvojice manekýnů vod rychlý. S sebou vlekli jakéhosi
staříka. Neměli ho na nosítkách, šel po svých, jen s určitou oporou. Markantní
na něm bylo, že se mu třásly všechny končetiny, a to v podivné a nepřirozené
frekvenci. Nedalo se to připodobnit k ničemu, ani k typickému třesu pacientů
s Parkinsonem, tohle nejvíc ze všeho připomínalo jízdu Toyotou Yaris po
dlažebních kostkách. Nebýt jeho věku a konzervativního zevnějšku, myslel
bych si, že se jedná o vyznavače trance.
Stařík měl toho dne smůlu. Nejen že se něco pokazilo na jeho řídícím
systému, navíc to měl ještě napravovat ignorant Krkal. Podíval se na tremorózního
dědu jako na něco, co vylezlo z pod kamene a pro něj typickým způsobem,
kdy se jedním směrem dívá a jiným mluví, prohlásil: "Odveďte ho na vyšetřovnu".
Byl jsem potěšen, že použil třetí osobu jednotného čísla mužského rodu
namísto rodu středního obvyklého u nižšího a středního zdravotního personálu,
který nám vyhrožoval exodem do Německa před nějakými pěti lety.
Vzhledem k tomu, že jsem cosi pochytil od svých předchozích medicínsky
vzdělaných známostí a sám také jevím o medicinu určitý povrchní zájem člověka,
kterého by bavilo spravovat i něco jiného než auta, jenže na to nemá. Usoudil
jsem, že stařík evidentně není v deliriu a příčina třesu je buď psychická
nebo fyziologická, tedy že mu něco schází, třeba cukr.
V následujících chvílích Krkal mnohonásobně deklasoval Dr. House, jehož
neurvalost k pacientům byla enormní stejně jako škála vyšetřovacích metod,
které tento podivín měl k dipozici. Krkal neměl k dispozici nic, protože
vyšetřovna byla ubohá místnost o velikosti větší koupelny vybavená věšákem,
umyvadlem s oschlým mýdlem, lehátkem, lampičkou a psacím stolem. O to více
byl zas Krkal neurvalý. Zahleděl se na vibrujícího geronta a pronesl:
"Přestaňte se třást."
Tomu říkám slovo do pranice. Kristus musel aspoň přikládat ruku, aby
se rána zacelila. Vnímal jsem v tom určitý prvek životní filozofie Dana Landy -
stačí jen chtít a všechno jde.
Stařík neuposlechl a třásl se dál.
Malý odskok. Některé z vás asi napadlo, že to, co tady popisuji, jsem
vlastně popisovat nikdy neměl. Neměl jsem to vidět. Byl jsem cizí osoba
a detaily vyšetřování pacienta přede mnou měly zůstat skryty, protože se
mělo odehrát diskrétně. Bohužel se tak nestalo, protože Krkal za sebou
nezavřel.
V dalších minutách opakovaně napomínal Krkal dědka, aby se přestal třást,
že jej nemůže vyšetřit, a ten mu odpovídal, že bohužel nemůže. Znělo to
logicky, kdyby dědek mohl sobě poručit, aby se přestal třást, pak by nemusel
absolvovat tohle martýrium s dementním Dr. Krkalem. Krkal zvyšoval hlas
ze svého obvyklého huhňání až k ječení teplouše, kterému se v pračce srazily
jeho oblíbené růžové slipy a teď mu utlačují ptáka. Evidentně celou situaci
psychicky nezvládal, těžko říci, zda ji zvládal odborně, poradit si každopádně
nedokázal. Umanutý pacient se pořád třásl a nevypadalo to, že by Krkalovou
hysterií docházelo k úpravě jeho třesavky. Bylo evidentní, že tohle k ničemu
nevede.
Přítomná sestra prohlásila: "Nenabereme mu teda krev?"
"Jo, to bychom mohli", nechal si poradit doktor univerzální medicíny
Krkal.
"Mám ho přijmout?", tázala se sestra dále. Bylo tím myšleno, zda má
dědka hospitalizovat.
"Já nevim. Co myslíte?", drbal se Krkal v prořídlé mastné kštici, "třeba
k nám vůbec ani nepatří."
"Já ho zatim nechám tady a pošlu to statim, podle toho ho buď přijmem
nebo ho pošlem na internu", usoudila sestra.
V podstatě tam byl Krkal zbytečný.
Děsil jsem se situace, že bych někdy byl Krkalovým pacientem.
Tázal jsem se později svojí ex, zda je Krkal mentálně v pořádku. Odpovědí
mi bylo, že je trochu podivín a je emočně labilní, protože ve svých 35
letech bydlí doma s maminkou, děvčata ho nechtějí (a vice versa, jak se
později ukázalo) a že mu asi tlačí ejakulát na mozek. Někdy že je docela
OK a jindy že podělává jako debil. Předpokládám, že se toho dne jednalo
o druhý z uvedených stavů. Pokud ne, tak je to dost tristní. Také jsem
se musel podivit, jak hodnotí Krkalovi nadřízení jeho práci a zda takto
nevyrovnaný člověk má vůbec léčit lidi.
Příčinu Krkalovy nevyrovnanosti jsem odhalil později. Šel jsem jednou
v Globusu nakupovat a viděl Krkala nakupovat s nějakým teplouškem. Já nevím,
možná že se nebudou partnersky registrovat, možná mu jen ta buzna tlačila
vozíček, každopádně to byl bukvajzník na první pohled a hoši asi chystali
teplou house party. Tím spadl do mozaiky poslední kamínek.
Krkal může odjet do Německa třeba hned. Nic proti tomu nemám. Dokonce
musím říci, že mi v jistém směru pomohl. Vůči vyhrožování stavu lékařského
exodem a černou sanitkou jsem nyní imunní, protože si ho vždy představím.
Vím, že každý má právo najít zaměstnání jinde, i mimo tuto zemi, a že bych
byl rád, kdyby tak Krkal učinil, sbalil tomu svému buzerantovi bágl, naposledy
nakupil v zasraném českém Globusu a vyrazil směr Rozvadov. Třeba na jeho
místo přijde pak někdo normální. Plánované odchody lékařů do zahraničí
jsou tak v mých očích nejen planou hrozbou, ale dokonce pozitivním procesem.
28.11.2010 D-FENS