Ještě ani neoschl inkoust sportovních rubrik v novinách, kde se velebilo,
jak letošní cyklojízda narkomanů zvaná Tur Dfráns proběhla v čestném
a sportovním duchu, a už tu máme zprávu, že Contador hučel jako telegrafní
dráty.
Ve skutečnosti se historie dopingu v tomto podniku datuje do roku 1903,
což je shodou okolností rok, kdy se závod jel poprvé. V roce 1950 fetovaly
tři čtvrtiny účastníků. V roce 1956 se cyklista jménem Malejac dostal do
kuriózní situace. Spadl na zem, jednu nohu stále připevněnou k pedálu,
druhou šlapal do vzduchu, slintal, zbledl a nadměrně se potil. Zprvu nevnímal,
později křičel a pral se s posádkou sanitního vozu, prostě taková normální
cyklojízda. Naivkové okolo si mysleli, že je v šoku, ale kdepak, byl sjetej
jak sáňky. V roce 1960, cyklista Riviére následoval jezdce Nennciniho v
prudkém klesání. Nenncini byl virtuózní jezdec, silný kuřák a amatérský
malíř, neměl nic společného s těmi současnými cyklistickými troskami bez
osobnosti a sebevyjádření. Nencinni jel na hormony i.v. Jeho vyzyvatel
Riviére dával přednost analgetikům. Bohužel si toho našlehal moc, což zpomalilo
jeho reakce natolik, že nebrzdil před zatáčkami včas. O pár let později,
Knud Jensen okusil kombinaci amfetaminu s vasodilatanciem a nepřežil to.
Musel ztratit soudnost, taková kombinace by rozmlátila i zkušenýho hadráka
z knihy Memento od pana ministra. Byla to amatérská léta. Pak se toho chopili
profesionálové. V osmdesátých letech frčely steroidy a v devadesátých konečně
motor špičkové cyklistiky s názvem EPO.
Náš šampión jel na Clenbuterol, což je původně účinná látka léků na
astma známá už dlouho. Uvolňuje hladké svalstvo například průdušnic, takže
řečeno terminologií nás petrolheadů, cyklista si vyleštil sání. Sekundárním
efektem je nárůst skeletární svalové hmoty, snížení množství tuku a zvýšení
produkce energie. Stalo se tak aspoň u testovacích zvířat, zpravidla krys,
což je profesionálnímu cyklistovi asi nejvíce podobný savec. U sportovců
je oblíbený také proto, že je možné se zfetnout ještě 48 hodin před výkonem,
aniž by test byl pozitivní, přičemž jeho účinky trvají 50 hodin. Je tedy
uživatelsky dostatečně jednoduchý, aby se profesionální cyklista, zpravidla
omezenec s inteligencí zaostalého dítětě, dovedl zfetovat sám, v podstatě
potřebuje jen bobule, hodinky a umět trochu počítat.
Contador to vysvětluje tím, že jedl zkažené maso. Proč vůbec lidé jedí
takové věci? Příště bude jiný cyklista zdůvodňovat EPO tím, že jedl hřebíky?
I když šampiónovi zrovna nic nenajdou, neznamená to, že žije normální
život. V podstatě je to otrok, který balancuje na tenké hraně mezi zakázaným,
nezakázaným, povoleným, nepovoleným, nezjistitelným a detekovatelným. Sám
moc nerozumí tomu, co do sebe láduje, protože on šlapal, když se ostatní
vzdělávali, a tak jen doufá, že to bude fungovat a nezhebne z toho. Má
přechodné bydliště v kyslíkovém stanu, nemůže si dát panáka, nemůže si dát
steak a i kdyby ano, musel by ho zapíjet iontovým nápojem. Nemůže si zasouložit,
ani kdyby měl čím, protože by ztratil profesionální koncentraci a vydal
energii, kterou by jinak mohl využít pro šlapání. Je to chudák, zoufalec
a troska. Poslední cikán s lopatou je na tom paradoxně lépe, protože po
skončení pracovní doby může zahodit lopatu a žít normálně. Za tuto situaci
může současný pokrytecký systém dopingových kontrol a "nálezů".
Ukazuje se, že boj s dopingem v profesionální cyklistice je jako hromadná
cyklojízda vedená slepou uličkou. Existuje hned několik cest, jak dopingové
kontroly obelstít. Jedna z nich je neustálé udržování technologické převahy,
kdy přirozeně musí vždy existovat náskok uživatelů dopingu před jeho kontrolory
podobně jako bacily mají vždy náskok před imunitním systémem a zloději
před policajty. Druhou je naopak retro, které předvedla smažka Contador.
Budou vždy existovat idioti, kteří nebudou váhat obětovat své zdraví a
čest na oltář vrcholového sportu a brát doping.
Podle mě je jediné východisko. Doping legalizovat. Bylo by to v podstatě
něco jako Formule 1. Kdo je nejlepší, vyhraje. Nejlepší ne v jednotlivostech,
ale jako celek. Kdysi si manažeři F1 mysleli, že potřebují dobrý monopost
a dobrého jezdce, tím že vyhrají. Pak se začalo stávat, že je porážely
týmy, které mají průměrné monoposty a průměrné jezdce, ale perfektní organizaci,
která dovede zajistit vhodnou strategii a dokonalé zvládutí technologií,
takže sice mají průměrné auto, ale umějí je nadprůměrně využít. Ve finále
se tedy stalo, že vyhrál ten, kdo měl nejlepší jezdce, auto, taktiku a
strategii.
Tady by platilo, že je třeba sehnat hejla, který umí jezdit na kole
a nemá zábrany, nebude mu tedy vadit, že v třiceti letech dostane infarkt
a ve čtyřiceti zemře na celkové opotřebení organismu. Dál je třeba zajistit
tým odborníků, který ho správně našlehá (zároveň to nepřežene, aby cyklistický
šampión nevypadal jako východoněmecká atletka) a který bude udržovat dostatečný
technologický náskok před ostatními týmy. Tým, který sežene nejlepší matroš
a správně načasuje nadopování "monopostu", vyhraje.
Kromě overclockingu sportovců zaměřeného na ovlivňování metabolismu
a chemických pochodů jej provázejících by přicházel v úvahu hardwarový
tuning. Například třetí noha by zajistila pronikavé zvýšení výkonu, na
Cote de Chatillion by šampión vyjel po zadním. Pokud by třetí noha vyvolávala
oběhovou nedostatečnost, dala by se instalovat sekundární pumpa třeba na
záda, hned vedle kyslíkové láhve. Řízení třetí nohy a sekundární pumpy
by mohly zajistit ty oblasti mozku, které profesionální cyklista nepoužívá.
Šampión v cyklistice nepotřebuje také znát Pythagorovu větu, odnětím příslušné
části mozku lze dosáhnout úspory hmotnosti a získat lepší okysličení svalů
(mám dojem, že tato úprava už byla provedena zejména u hokejistů a fotbalistů).
Genetika a eugenika jsou také perspektivní obory. Křížením vhodných
šampiónů lze získat superšampióna, případně do toho zapojit zvířata, např.
čápa (dlouhé nohy), křečka (schopnost uložit si energii na později) nebo
slepici (dobře zobe a hrabe).
Podobně jako ve F1 by docházelo ke konfliktu různých přístupů. Vzájemně
by soupeřily stáje, které preferují EPO, se stájemi, které raději oldschool
anabolika. Spory o to, zda je lepší mít přídavné plíce nebo srdce s třemi
komorami by zaměstnávala hospodské diskutéry podobně, jako spor mezi majiteli
common railu a pumpe-düse. Ve skutečnosti by se takový sport stal mnohem
atraktivnější a hlavně by byl zbaven současné schizofrenie, kdy jsou oficiálně
všichni čistí jak lilium, v realitě ale všichni zobají a šlehají. Televizní
moderátoři by se pouze naučili nová větná spojení, například "pro tuto
sezónu připravila Armstronga stáj Overdose" nebo "Contador používá EPO
nové generace, které zvyšuje frekvenci šlapání na třínásobek" apod., což
by bylo jen hlasitým pojmenováním toho, co stejně všichni tak nějak tuší.
Myslím, že je to zcela fér. Současný systém potlačuje přirozené zájmy
všech stran a nutí je hledat cesty, jak systém obcházet. Simplex na kole
má přirozený zájem vyhrát a obětovat tomu všechno. VŠECHNO. Je dospělý,
je svéprávný, ví kam to vede, ale přesto nic jiného nechce než šlapat řádně
zfetovanej, protože to pro něj má vyšší hodnotu než COKOLI. Ničím jiným
se neuživí, hlavou ani rukama, tak ho to nechme dělat, jinak se bude muset
dát k policii. Tým má zájem zvítězit a lékařské kruhy v pozadí mají zájem
vyvíjet nové stále účinnější preparáty a prodat je týmu. Sponzor chce,
aby tým vyhrál a je ochoten vynaložit prostředky na VŠECHNO, co tým k tomu
potřebuje. Diváci potřebují vidět svoje šampióny, sledovat jejich úniky
z pelotonu a stíhací jízdy, a když někdo umře, bulvár má o čem psát - zhebnout
ve třiceti na selhání jater je přece tak sentimentální.
No dope, no hope.