Na následujících několika řádcích se pokusím shrnout svoje více než
půlroční zkušenosti s vozem Ford Focus ST 225 (dále v textu jen jako Focus,
nebo STčko) a zároveň zážitky s autobazarem, které provázely jeho pořízení,
reklamaci a vrácení.
V části, věnující se vozu, se pokusím zaměřit hlavně
na to, jaké je každodenní soužití s klasickým hot hochem. V části, popisující
vztah zákazník-bazar potom přiblížím některé praktiky bazaru a hlavně fakt,
že i když je člověk opatrný, nikdy se nemůže znalostmi přiblížit autobazarní
klice. Jinými slovy – pokud nejste pracovník automotive, pak mají autobazarníci
navrch, ať si myslíte, co chcete.
Pro ty, které zajímají pouze informace o voze, nechť čte odstavce liché,
čtenářům zvědavé na boj s bazarem jsou potom určeny odstavce sudé. Máte
se věru nač těšit.
I. Co je to ten Focus ST?
Tento odstaveček odbudeme rychle – Focus ST225 byl dlouhou dobu nejvýkonnější
variantou Fordu Focus druhé generace. Hlavními tahouny tohoto vozítka byly
a jsou motor a podvozek, které se dohromady starají o nezapomenutelný zážitek
za volantem. Věřím, že zdejší čtenáři jsou internetově gramotní, takže
pro ně není problém najít specifikace vozu na internetu, takže jen v kostce
– 2,5l řadový pětiválec Volvo doplněný turbodmychadlem posílá na přední
nápravu celých 166 Kw a 320 Nm. Zrychlení 0-100 km/h se odehraje za 6,8
sec. a Vmax je cca 250 km/h. O zábavu je tedy postaráno.
II. Chce to nové auto
Na konci loňského roku mě přepadla melancholická nálada, která tak nějak
k podzimu patří. Jako fanoušek do aut jsem se začal prohrabávat nabídkou
nových i ojetých aut a (jako obvykle) mě to zachmuřilo ještě víc. Naše
dosavadní přibližovalo (Seat Leon 1.6l první generace) mě najednou nestačil
a chtěl jsem něco „silnějšího“. STčko byl od jeho představení vždycky můj
sen a díky poklesu cen ojetin se najednou dostal do cenově přijatelné roviny.
Nekoukal jsem na ty nejlevnější, ale nechtěl jsem si ani pro auto jet do
Německa – zůstával jsem tedy při hledání doma a chtěl jsem pokud možno
auto po faceliftu a pokud možno pod 100.000 Km. Oba tyto požadavky splňoval
vůz, který jsem nalezl na stránkách pana Malovaného, jehož portál (jak
jsem si sám dovodil) funguje jako jakési fórum pro menší bazary, kde jsou
inzerovány jejich vozy. Kontaktoval jsem tedy majitele těchto stánek a
byl jsem přesměrován na konkrétní bazar (jeho jméno ze slušnosti neuvedu,
nicméně se nachází kousek od Chrudimi – pokud se chystáte koupit vůz Ford
v této oblasti, pak soukromě název sdělím, každopádně buďte opatrní). Máte
pořád auto a platí cena? Ano, přijeďte se kouknout. Je to sice přes celou
republiku, ale OK, přijedeme – vezmete Seata protihodnotou? Mrkneme na
něj, ale klidně. Dohodnuto – vyrážíme do Chrudimi (poznámka – v následujícím
textu budu mluvit většinou o „nás“ – není to proto, že bych používal plural
maiestaticus, ale proto, že celý tento cirkus jsem absolvoval se svoji
přítelkyní, která projevila nadobyčejnou trpělivost a za celou dobu mi
nikdy nevynadala – až potom J).
III. První kilometry
Ford Focus druhé generace je relativně nenápadné auto. U nás, v ráji
Škody Auto, je trošku vzácnější, ale jinde ve světě jich jezdí asi tolik,
co u nás oktávek. Verze ST zdůrazňuje svůj sportovní charakter výrazným
předním i zadním spoilerem, dvojicí koncovek výfuku, širším a nižším posezem
a (v případě barvy electric orange) křiklavým zbarvením (naše auto bylo
modré a bez pruhů).
Vnější vzhled je tak otázkou vkusu – mě se Focus líbí, ačkoliv rozhodně
nevypadá nijak „Whoooow“. Za STčkem se lidi otáčí, pumpaři chodí na pokec
(věřte, že se s nimi rychle skamarádíte) a vůbec si myslím, že se Fordu
povedlo.
Vnitřek je trošku o něčem jiném. Všichni motorističtí novináři se shodli
na tom, že sedačky Recaro jsou prostě boží. Nemám námitek – jsou úžasné.
Boční vedení je skvělé a pohodlí na delších cestách standardní (což je
u auta se sportovním naladěním podvozku velké pozitivum). Po ergonomické
stránce také nemám výraznějších výhrad – vše je celkem smysluplně umístěno,
nenarazil jsem na ovladač, který by byl někde úplně jinde, než je u koncernu
(uvádím to proto, že jsem byl „zvyklej“ z Leona). Výhradu mam jen k ovládání
klimatizace. Vím, že tlačítka vypadají lépe, než otočné regulátory (nebo
jak se říká tomu, čím se u starších oktávek reguluje teplota a určuje,
kudy bude vzduch foukat), ale je strašně k prdu, že pokaždé, když chcete
něco změnit, musíte tam kouknout. Tlačítka prostě od sebe prsty nerozeznáte
a než pět minut po slepu štrachat, radši tam kouknu a nastavím si to hned
– je to děsně nepříjemný a vážně nebezpečný – hlavně ne městě mezi přechody.
Kvalita zpracování je ale rozporuplná. Verze ST má v základu volant,
potažený kůží a stejný materiál je i na řadící páce – volant i řadička
tedy působí velice solidně a luxusně. Šokem je pak rádio, které s velkým
displejem zabírá velkou část středové konzoly. Je vyrobeno z lacině působícího
tvrdého plastu a skřípe naprosto neuvěřitelně – lezl jsem z toho po zdi,
protože kromě tohoto pazvuku byl vnitřek extrémně dobře sestaven a žádné
jiné skřípání se během jízdy neozývalo (což je na našich silničkách úctyhodný
výkon). Rádio má také velký displey, na kterém nebylo prakticky nikdy nic
vidět (jen pokud svítilo přímo z hora, nebo ze předu).
Poslední výhrada pak směřuje k ovládání oken řidiče a spolujezdce.
U řidiče vypadají tlačítka téměž shodně s Leonem (u spolujezdce je pak
dvojtlačítko nesmyslně umístěno u kliky) – co mě ale vadilo, byla absence
automatického zavírání – okno se samo otevřelo, ale k zavření je nutné
tlačítko celou dobu držet, což je nepohodlné, nebezpečné a nepochopitelné.
Toto platí jen pro řidiče – spolujezdec drtil tlačítko jak nahoru, tak
dolu. Nechápu.
IV. Setkání
Do autobazaru jsme se dostali koncem roku. Bylo ještě hezky (bez sněhu)
a docela teplo. Nová a hezká budova bazaru působila v jinak malé vesničce
zvláštně, ale zároveň dost přátelsky. Stejným dojmem na nás zapůsobili
i majitelé. Milí a přátelští lidé. Auto bylo na první pohled úžasné. Naleštěný
lak, umytý motor, vyčištěný interiér. Vnitřek ještě voněl novotou, což
korespondovalo s nízkým počtem najetých kilometrů. Interiér jsem podrobil
detailní prohlídce, hlavně na místech, kde je opotřebování nejvíce vidět
(sedáky, hlavice řadící páky, pedály…apod.) Při prohlídce z venku mi na
autě něco nesedělo – nevěděl jsem co, a i když jsem auto několikrát prolezl,
nenašel jsem nic, co by nasvědčovalo tomu, že auto bylo nějak poškozené
(nejsem ale odborník, takže jsem spíš hledal něco, co by mě praštilo do
očí).
Následovala zkušební jízda – jeden z majitelů nás naložil a vyrazili
jsme. Bylo vidět, že je to člověk, který má auta rád. Nechal motor zahřát,
než tomu poprvé naložil a po přijetí nechal turbo vydýchat. Opět na mě
zapůsobil velice pozitivně.
Začala tedy ohraná písnička s tím, jak se na auto byl podívat nějakej
chlapík, kterýmu se moc líbílo a jestli ho chcete, tak záloha, nebo vám
ho zatím prodáme. Tohle nebylo nutné, byl jsem dávno rozhodnut – i přes
nízkou cenu (v porovnání s STčky stejného stáří a počtu kilometrů), která
mě měla varovat. Ty svoje růžové brýle jsem si narazil až na zornice. Záloha
tedy putovala do kapsy bazarníka a my jeli domů s pocitem, že si za 14
dní pojedeme pro vysněné auto.
V. Hot hatch? To můžeš používat každý den
Podobné věty člověk slýchává ve všech testech, dočte se je ve všech
recenzích a na všech fórech. Pravda je to ale jen částečně. Používal jsem
STčko jako auto na cesty do práce a příležitostné služební cesty po Moravě
půl roku a moje pozorování jsou následující.
Říká se, že Hot hatche jsou „jen“ ospoilerované verze civilních aut,
takže „když to škrábneš nebo ťukneš, zaplatíš jak u fokuse“. Toto je asi
ten největší nesmysl. Díly, které jsou nejnáchylnější k poškrábání, jsou
přední a zadní nárazník – oba specifické pro ST a tudíž dražší. Motor není
od Fordu, takže díly v servisu většinou nemají skladem, je tedy třeba čekat
a rovněž nejsou nejlevnější. Pneumatiky (držel jsem se originálních) jsou
dost drahé a na předních kolech mizí úplně magicky a tak by se dalo pokračovat.
Nejhorší náklady jsou ale ty povinné – tím ale nemyslím benzín, nýbrž
povinné ručení. Jelikož je ST nějaké dvě deci přes 2,5 litru, platili jsme
povinny stejný, jako Mareš za Ferrari a přiznám se, že se mi nespalo dobře,
když jsem zjistil, kolik z nás pojišťovna vytahá ročně. Prostě hnus.
Matadorem diskusí o ST (a nově i RS) je spotřeba – pětiválec od Volva
je taková kouzelná skříňka, která mění benzín na nádherný zvuk a hodně
tepla – bohužel čím víc chce člověk poslouchat tu lahodnou hudbu z výfuků,
tím častěji navštěvuje svoje nové kamarády na čerpacích stanicích v okolí.
Moje průměrná spotřeba po 3 tisících kilometrech byla 12l/100 Km a to jsem
to opravdu dost šetřil (na 3 cesty v pravdě křesťanské jízdy připadla maximálně
jedna sportovní – navíc polovinu doby, co jsem jej měli bylo hnusně).
Ještě jedna specialitka. Díky rozměrnému výfuku není v kufru místo pro
rezervu. Ani pro dojezdovku. Vozil jsem sebou tedy sprej na lepení pneu,
o kterém mi ale v pneuservisech tvrdili, že funguje tak na 50% (resp. někteří
říkali, že jo, někteří, že ne). Díky tomu, a taky díky drahým diskům, je
jízda po našich silnicích nikdy nekončící kličkování mezi dírami, protože
prorazit gumu (což prý není tak těžké) znamená odtahovku.
VI. Jedeme domů
A jedeme pro něj! Samozřejmě se to neobešlo bez problémů. Týden před
odjezdem napadlo tolik sněhu, jako jsem u nás ještě nezažil. Domluvil jsem
se tedy s autobazarníky, že auto postaví na zimáky (bylo mi jasné, že to
budou nějaké čínské Pirrelky, a nebyl jsem zklamánJ) a vstal jsem o dvě
hodiny dřív, abych vykopal Leona ze závěje.
Cesta byla ale kupodivu v pohodě a tak jsme kolem poledne přesedli do
STčka a vyrazili k domovu. První svezení se tedy odehrálo za dost příšerných
podmínek – sněhová kalamita, neznámé silnice, čínské pneumatiky a 225 koní
pod pravou nohou není zrovna něco, na co bych byl zvyklej. Jelikož jsme
ale jeli dva a počasí bylo opravdu příšerné, za celou cestu jsem jel nejrychleji
asi 80km/h a to, že sedíme v něčem jiném, nám připomínaly jen úžasná Recara
a občasné zařvání motoru, když jsem to nevydržel a prošlápl plyn je tak
na sucho (dětinské? Asi ano, ale vžijte se do mé situace).
Jak jsem už psal výše, něco mi na autě nesedělo – byl jsem sice v radostném
oparu z auta svých snů, ale něco mi hlodalo vzadu v hlavě. Proto jsem po
prvotním nadšení začal šmejdit po netu a hledat informace STčku (zajímaly
mě hlavně zkušenosti majitelů, ale hledal jsem konkrétně informace o tom
našem). Kdybych si s tím dal víc práce před koupí, mohlo být všechno v
pohodě – popravdě mě ale nenapadlo, že něco najdu. STček ale zas tolik
nejezdí a tak se dají dohledat informace o hodně z nich. Tak jsem narazil
na Focus Fóru na informaci, že „kluci“ za bazaru, kde jsem auto koupil,
dovezli cca před rokem STčko po těžké nehodě na předek a dali je do kupy.
Z nějakého důvodu ale nechali v zadu nárazník z předfaceliftované verze.
Nemohl jsem tomu věřit, tak jsem vyběhl před barák a koukám – no jo, to
je to, co mi na tom autě nesedělo – zadní nárazník je z verze před faceliftem.
Následoval telefonát do bazaru – toto je jediná konverzace, kterou nemám
zdokumentovanou, nicméně jeden z majitelů servisu mě ujistil, že auto v
žádném případě nemůže být bourané, že by o tom věděli a že to je asi nějaký
omyl. Pravděpodobně to někdo „ťuknul“ a dal tam starej nárazník. Byli ochotní
mi nárazník vyměnit, ale pořád jsem nebyl úplně klidnej.
Toto byla jedna ze zvláštnosti komunikace s bazarníkem – trval si na
svým, dokud jsem mu neshromáždil dost důkazů, že lže. Pak okamžitě otočil
(buď „ale to my jsme vám neříkali, že to není bouraný“, nebo „ale to vám
mělo být jasný už z té nižší ceny“) a tvrdil, že to není jeho chyba, nebo
že to je nakonec naše výhoda. Jednal jako hnusnej slizkej hajzlík a navíc
byl dost tupej – o tom ale dále.
Rozhodl jsem se teda zajet do Fordu, ať se na to kouknou – výsledek?
Auto bouraný na předek, měněný ve předu všechny plechy, chladič, tlumiče..atd.
Na doporučení technika jsem nechal udělat i geometrii – levé přední kolo
(na to šel podle nich náraz) bylo i po seřízení na hranici tabulkového
limitu.
Jak jsem už psal výše, nedělám do aut – vrhnul jsem se tedy na to, čemu
rozumím – vytáhl jsem smlouvu s bazarem a začal hledat, jak se bránit.
Ani ne za 30 minut jsem měl řešení. Pánové z tohoto bazaru jsou totiž skuteční
amatéři. Žádná formulka „jak stojí a leží“ (něco takového bych ani nepodepsal,
ale je dobré se přesvědčit), jen opravdu chabý popis vozu, ani jsme se
jako kupující podle smlouvy neseznámili se stavem vozu – prostě fušeřina.
Další problém jsem našel na Justici v Obchodním rejstříku (www.justice.cz
– pokud jednáte s nějakou společností, tady si ji můžete pěkně proklepnout)
– podle zápisu v OR jsou pro nabytí a zcizení majetku této společnosti
v hodnotě vyšší než 100.000,- Kč potřeba podpisy obou jednatelů a naší
smlouvě byl jen jeden podpis. Začal jsem tedy jednat.
VII. Jako po kolejích? Je to klišé, ale….
Tohle slýcháte pořád – „jede jako po kolejích“ – jiný popis jízdních
vlastností tohoto auta ale prostě není adekvátní. Pokud bylo hezky a my
měli už přezuto na letní Continentály, bylo cestování prostě koncentrovaná
radost. Nejsem nikterak zkušený řidič a snažím se jezdit spíš bezpečně,
na silnicích, kde to znám si ale občas neodpustím rebelii a udělám si RZ
jen tak pro radost. STčko mě rozhodně nezklamalo.
Záběr motoru je neuvěřitelný a to v jakýchkoliv otáčkách. Člověk čte,
že nad 5500 rpm motoru dochází dech, ale komu to vadí, když zátah začíná
v 1800 rpm, ve 2200 přijde kopanec od turba a pak, pak už jen letí až tam,
kam mu to řidič dovolí. Široký rozsah využitelných otáček a hlavně minimální
prodleva turba pak umožní v pravdě rallyové výjezdy ze zatáček. Podvozek
pak motoru zdatně asistuje – ani jedinkrát jsem neměl pocit, že by se auto
chystalo dělat něco jiného, než jsem mu volantem a plynem poručil. Výborné
jsou i brzdy. Jelikož má auto nad přední nápravou těžký motor, má řidič
při intenzivním brzdění stejný pocit, jako pilot stíhačky, který přistává
na letadlové lodi.
S takovým stádem pod kapotou je ale trošku problém, když naprší. Pneumatiky
rozměru 225/40 R18 stabilitě na vodě taky nepomáhají a tak se mi stalo,
že jsem v dešti předjížděl a auto si zahrabalo i na čtyřku (nemůžu říct,
že bych se nelekl – ale jako řidič jen mírně pokročilý jsem ESP nikdy nevypínal,
takže to nebyla žádná divočina).
Celkově tedy jízda v STčku zaslouží velkou podtrženou jedničku. Ano,
zkušený jezdec určitě najde nějaké nedostatky (nemá to samosvor a taky
při rozjedech a při výjezdech ze zatáček se volant s řidičem trošku pere
a určitě by se ještě něco našlo), ale obyčejnému milovníku benzínu, který
chce auto, které poskytne sportovní svezení, naděli Focus ST obrovskou
porci radosti z řízení a zábavy za volantem.
VIII. „My jsme jedinej slušnej bazar v okolí“
Po zjištění, že auto bylo bourané, a že smlouva není platná (podpis
pouze jednoho jednatele) jsem se rozhodl auto vrátit. Napsal jsem autobazarníkům
mail, ve kterém jsem popsal situaci, navrhl vrácení auta a popsal jim,
co bude následovat, když se nedohodneme. Jejich reakce byla předvídatelná
– servisy často pomlouvají auta, která nebyla koupena u nich, auto nebylo
bouraný a jestli jo, tak jen ťuknutý na zadek – nárazník vyměníme (ještě
jsem si všiml, že kapota při vyšších rychlostech vibruje, takže tu taky
vymění). Vyměkl jsem a napsal jsem jim, že když všechno tohle vymění zadarmo,
tak si auto necháme. Domluvili jsme se, že do konce března to bude vyměněný.
Protože fakt, že na sebe servisy plivají mi potvrdil i můj kamarád,
který pracuje v automotive, zajel jsem ještě do Fordu v Brně, kam mě doporučil.
Tam mi potvrdili, že auto bylo bourané, ale že oprava byla provedena značkovými
díly (teda plechy značkový, zbytek ne) a je provedena kvalitně (na kvalitu
opravy jsem se konkrétně ptal – že je bourané jsem už věděl). Diagnostika
byla taky čistá a tak jsem si říkal, že alespoň je auto v pohodě, když
už teda je bouraný.
Abych vysvětlil náš tehdy aktuální postoj – přítelkyně chtěla auto vrátit.
Bouračku nechtěla. Já jsem byl nehorázně vytočenej, ale jízda v STčku mi
pokaždé roztáhla hubu od ucha k uchu a tak jsem byl ochoten si auto nechat,
pokud vymění ty vadné části. Balancoval jsem ale mezi ano a ne.
Co mě koplo z hrany nerozhodnosti směrem k „vrátit“ byla nevinná poznámka
technika Brněnského Fordu – „nefunguje motorek na seřizování světel. Navíc
mám pocit, že tam patří jiná světla“. Vyložil jsem si to tak, že tam nemají
být xenony (auto nemělo ostřikovače předních světel) a dál se tím nezabýval.
Že tím myslel to, že tam nepatří tento typ světel, mě vůbec nenapadlo.
Prozření však přišlo o pár týdnů později.
Jak tomu tak bývá, na začátku byla stupidní a nesouvisející krádež –
nějaký retardovaný příznivec tuzingu nám ukradl logo ST. Díky tomu jsem
věděl, že jak nápis FOCUS, tak logo ST je na našem autě (které bylo po
faceliftu) na horní straně třetích dveří, protože jsem pořád koukal na
flek po tom STčku. Náhoda tomu chtěla, že jsem o pár dní později v Brně
potkal faceliftované ST. Jen z legrace jsem se šel podívat, jestli mu taky
nějaký nenechavec obral auto a všiml jsem si, že jak nápis FOCUS, tak logo
ST je v dolní části dveří. Všechno to zapadlo do sebe.
Naše faceliftované auto byla verze před faceliftem. Kluci jedni šikovní
přivezli rozstřelený ST a řekli si, že když už je budou celý opravovat,
proč nepoužít díly z faceliftovaného modelu? Vzniklo tak auto, které bylo
až po C sloupek po faceliftu, zatímco interiér a zadek byl před faceliftem.
Zlatý český ručičky. Seznámil jsem autobazarníky s tímto svým zjištěním
a bylo mi oznámeno, že mám být rád, že mám tuning, za kterej se v raichu
platí těžký prachy a že to je vlastně plus. Málem jsem spadl ze židle.
Následovaly dva měsíce výměny mailu, kdy se mě bazarník snažil střídavě
urážet a střídavě přesvědčit, že si mám auto nechat. Obsah těchto mailů
je vlastně důvod k tomu, proč píšu tento dlouhý článek.
Během svého života jsem nabyl dojmu, že existují určité věci, které
jsou prostě jasné a není nad nimi třeba hloubat, nebo o nich diskutovat.
Jednou z těchto věcí je i to, že prodávající odpovídá za to, že prodávaná
věc měla v době prodeje vady, o kterých prodávající věděl, ale kupujícího
s nimi neseznámil. Toto je, podle mého názoru esenciální fakt, který není
třeba nikomu vysvětlovat a vychází se samotné podstaty spravedlnosti. Nikoliv
tak bazarník. Asi nikdy nepochopím, jestli si ze mě dělal legraci, nebo
jestli tomu opravdu věřil. Spíš to ale vypadalo, že tomu věří a tato víra
mu byla vštěpena při výchově na autobazarního zmrda. Jeho argumenty byly
totiž tyto:
· My jsme netvrdili, že auto není bourané, tudíž za nic nemůžeme
· Auto je přestavené na novější model, takže nám máte být vděčný a
ne si ještě stěžovat
Nejméně dvakrát jsem mu vysvětloval, že prodávající má POVINNOST kupujícího
se stavem prodávané věci seznámit a tak fakt, že nám neřekli, že je auto
bourané je porušením této povinnosti, ale on to prostě nechápal (nebo nechtěl
chápat).
Komunikace s člověkem, který vykazuje takovýto stupeň tuposti je opravdu
děsně vyčerpávající. Nikdy jsem nevěděl, kterého jednoho slova v mém mailu
se chytne a vystaví na něm nějaký blábol, aniž by mi odpověděl na zbytek
mailu. Nakonec jsem se musel uchýlit k prostému vyhrožování soudem. Zašel
jsem dokonce tak daleko, že jsem spočítal, kolik by nám museli zaplatit
na náhradách soudního řízení (nechal bych se zastoupit advokátem – pár
jich znám, takže taxa by pro mě byla rozumná) a tak že pro ně bude výhodnější
přistoupit na dohodu.
Jen aby bylo jasné – dohoda, kterou jsme navrhovali, bylo, že my jim
dáme zpět auto a oni nám peníze mínus nějaké peníze za opotřebení auta.
Žádné pokuty, žádné naše výdaje (kromě pneumatik) nic. Myslím, že to byl
návrh více než rozumný s ohledem na to, že smlouva byla opravdu neplatná
(konzultoval jsem to se 17 právníky – ve věcech, které se týkají mě bývám
občas příliš horlivý a je lepší mít nezúčastněný pohled) – bazarníci si
nicméně nechali poradit od advokáta, který pomáhá jejich kolegovi prodávat
kradená a bouraná auto přivezená z Německa a ten jim řekl, že neplatná
není.
Podepsali jsme tedy dohodu, ve které se zavázali, že nám pošlou zpět
peníze do určitého data (my jsem jim přivezli auto, a já je donutil podepsat
předávací protokol). Týden po termínu, kdy nám měli poslat peníze jsem
jim volal co se děje – řekli mi, že kupec auta si to rozmyslel a že peníze
nemají. Došla mi s takovýmto jednáním trpělivost – dal jsem jim ultimatum
– pokud s námi nepodepíšou novou dohodu (která už tentokrát obsahovala
smluvní pokutu pokud peníze nepošlou), tak bude soud. Chvíli se ještě asi
ze zvyku cukali, ale nakonec na to kývli.
Zřejmě pod hrozbou smluvní pokuty nám peníze poslali a tím to celý skončilo.
Konec tohoto martýria se ale neobešel bez humorných situací. Když jsme
jim auto vezli, poslal jsem jim text předávacího protokolu dopředu, aby
si jej mohli přečíst a případně upravit. Bohužel se neobtěžovali ani jej
vytisknout (naštěstí jsme vezli svoje verze vytisklé, protože jsem to předpokládal).
Při předání jsem je vyzval, ať si auto pořádně prohlédnou a pokud budou
chtít do protokolu něco uvést, tak klidně můžou. Odbyli to s tím, že je
to OK. Před podpisem druhé dohody mi pak bazarník poslal výčet asi 6ti
poškození, které na autě údajně byly a které museli opravit – mezi nimi
prasklé přední sklo a hřebík v pneumatice – a to prosím dva měsíce poté,
co jsme jim auto přivezli!! Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem to četl
a bylo mi opravdu líto lidí, kteří na takovéto jednání skočí.
Konec dobrý, všechno dobré – auto se nám nakonec podařilo vnutit jim
zpátky a dostali jsem z nich i peníze.
Závěrem bych teda chtěl všem popřát šťastnou ruku v případě koupě ojetého
vozu. Nebuďte blbí, jako já, nenoste růžové brýle a hlavně – NIKDY TĚM
ZMRDŮM NEVĚŘTE. I kdyby působili sebeslušněji, snaží se vás podvést, okrást
a ještě se vám vysmějou. Jsou to šmejdi.
6.12.2010 Sedrik