Šetříme, šetříme všude, až se
z nás kouří a pořád se nám nějak nedaří zalepit ty díry
v rozpočtu. Naopak díry se zvětšují, tu si půjčíme, tam
nezaplatíme. Tak nějak po česku, po nečasovsku a především po
kalouskovsku, i když, kdo ví, kdo za tím opravdu stojí.
Šetření nepomáhá, tak se obujeme
do korupce. S korupcí je třeba zatočit, korupce nás trápí
ze všeho nejvíc. Politici se ohánějí bojem proti korupci na
každém kroku. Na boj s korupcí mají programová prohlášení
vlády a strategii vlády pro boj s korupcí a popsali kvůli
tomu již obrovské množství papíru, proschůzovali spoustu času.
Dokonce ti filutové počítají s tím, že takový boj
s korupcí bude něco stát. Kdo chce ušetřit, musí zkrátka
vydat mnohem, mnohem víc peněz.
A tak každý, kdo se chce zviditelnit,
se začne ohánět bojem proti korupci. Začalo to Karolínou velkou
bojovnicí. Plány někdo zhatil a nepodařilo se jí se na MO
usadit. Velká škoda, tam se mohla mnohému naučit, protože MO má
bohaté zkušenosti s korupcí všeho druhu. Dvacet let praxe a
obrovské objemy finančních prostředků. Někdo ošklivý a
opravdu zlý by dokonce mohl tvrdit, že by se to její chudičké
straničce hodilo, kdyby byla u něčeho takového. Nakonec
stranickou pokladnu je třeba plnit vždy. Ale to jsou pochopitelně
jen pomluvy, kdo by tomu věřil, vždyť přece šetříme a
bojujeme s korupcí, co se do nás vejde.
Tak vesele do boje, vláda a politici
nadále věnují úsilí boji proti korupci. Vzniknou nové úřady,
zaměstnáme dalších několik lidí, vyhodíme spoustu peněz.
Korupci zabráníme tím, že vytvoříme spoustu dalších
korupčních možností. Zahraničí bude náš vzor.
Pracovní skupiny jsou posledním unijním hitem. Pracovní skupiny
už jsou úplně na všechno. Nevíte si s něčím rady?
Nevadí, Unie na to vyrobí pracovní skupinu a zase bude dobře.
Boj s korupcí v Čechách
jede na plné obrátky. Bojovat bez zákona nelze. Takže tu máme
zákon o veřejných zakázkách č. 137/2006,
jen to nějak pořád není to pravé. Takže zákon byl od svého
vzniku roku 2006 již devatenáctkrát novelizován. V současné
době má 170 stran. A výsledky?
Postupem času se zákon stal
nepřehledným. Není v možnostech žádného běžného
úředníka tento zákon pojmout a řídit se jím aniž by došlo
k jeho porušení. Dodržení zákona vyžaduje současně
spoustu administrativních úkonů i znalost různých odborných
činností. Nutnost sledování všech zákonných lhůt. Dále
povinnost zadavatele stanovit předpokládanou hodnotu zakázky. Toho
pochopitelně úředník u specializovaných činností není
schopen.
Tak si na to úřad jednoduše někoho
najme. Vlastně jednoduše ne, zase jde o veřejnou zakázku.
Nejdříve je třeba firmu, která výběr provede, vybrat ve
výběrovém řízení. Kdyby to prováděla jiná firma, je zase
třeba ji vybrat, takže to obejdeme tím, že si najmeme poradce.
Poradenství nepodléhá zákonu o veřejných zakázkách.
Vybrané firmy s tím mají také
nějaké náklady, to nám zase trochu zvýší cenu, protože
soukromník to pochopitelně nebude hradit ze svého. Nakonec její
vina to není.
Hrozí i to, že se některá ze
soutěžících firem odvolá a to celý výběr zastaví. Zakázka
se musí pozdržet, ani to není úplně zadarmo. Odvolání se
k úřadu pro hospodářskou soutěž je naštěstí jen hra pro
odvážné, protože to vyžaduje nutnost složit v některých
případech nevratnou kauci.
Výsledkem je to, že celý proces je
nesmírně složitý a finančně náročný. Nezabrání ničemu,
ale je možné úřady pokutovat, je možné najímat armády poradců
a zpracovatelů zakázek ze soukromých oblastí a těm platit. Nemá
smysl se tím moc zabývat, zákon bude novelizován ještě
několikrát, úspory nepřinese, korupci nezabrání. Tudy cesta
nevede, je třeba přiložit pod kotel.
Takže tu máme Usnesení vlády, to řeší především centrální zadávání zakázek.
Centrální zadavatel vybere centrálního dodavatele některých
komodit často pro celou republiku. Centrálním zadavatelem se
stávají ministerstva a státní úřady. Centrální zadávání je
dobré, neuždibuje nahodile kdekdo, ale jen ten, koho vybere
centrální zadavatel. K centrálnímu zadávání se zase
vybere nějaká ta armáda poradců. Dále společnost, která
provede analýzy, zhodnocení, výběr, připraví smlouvy, zajistí
podpisy. Smlouva s dodavatelem se uzavře na dobu určitou,
takže je možné celý ten kolotoč opakovat v pravidelných
intervalech. Jde o neuvěřitelné plýtvání státními prostředky,
které by mělo vyvážit to, že se tu a tam nějaká koruna někdy
možná ušetří. A kdyby se náhodou neušetřilo, nevadí, určitě
se zabránilo korupci.
Centrální zadávání však skrývá
ještě několik dalších problémů. Pokud centrální dodavatel
nebude řádně plnit, těžko s ním ukončit smlouvu, protože
byl řádně vybrán a basta. Slovo konkurence se již brzo stane
vulgarismem, stejně jako se to nedávno stalo slovu „podnikatel“.
Dalším „protikorupčním“
nástrojem je e-tržiště. Dříve bylo několik různých e-tržišť
s různými provozovateli. Státní organizace si mohly vybrat a
zadávat zakázky tam, kde jim to vyhovovalo a v případech,
kdy to uznali za vhodné. Jediná povinnost použít e-tržiště se
vztahovala na materiál a služby v oblasti IT od 5 tis. nahoru.
Z neznámých důvodů se to
někomu nelíbilo, takže byla nastavena pravidla nová. Budou
vybrána nová e-tržiště, bude stanovena povinnost používat jen
jedno vybrané centrálním zadavatelem. Vybraní kandidáti
tady.
Zase celé kolečko, soutěž, výběr,
zrušení stávajících profilů zadavatele u různých tržišť.
Prachy, prachy, prachy a zase prachy a to by v tom byl čert,
abychom neušetřili.
Shodou náhod je nejúspěšnějším
provozovatelem e-tržiště
společnost, která má již dlouhodobé vazby na politiky. Jde o
Gordion s.r.o., která se mimo jiné
zabývala poradenstvím vlády v oblasti investic. Je to náhoda
nebo osud, že tohle malé eseročko to umí nejlíp?
Dříve platil provozovateli e-tržiště
dodavatel, teď platí provozovateli e-tržiště ministerstvo pro
místní rozvoj. Cílem je donutit co nejvíce dodavatelů
registrovat se na e-tržišti tendermarket a tím zajistit
provozovateli co největší příjem. Vlastně ne, cílem je co
nejvíce ušetřit a omezit korupci!
Na e-tržišti je možné nakupovat
nejméně od 5 tis. Kč a povinně od 50 tis. Kč. Ceny na tržišti
jsou přemrštěné. Systém je pro uživatele výrazně nepřátelský.
Dolaďuje se za pochodu, protože firma se provozování tržiště
teprve učí.
Spousta peněz, spousta času, výběr
je třeba administrovat, pro podřízené organizace zajistit
metodické vedení, takže další a další úředníci a poradci.
Příjem pro provozovatele e-tržiště jistý. Úspory v časovém
horizontu zhruba až budete mít vousy až na zem.
U zakázek malého rozsahu je možné
oslovit jen jednoho dodavatele. Tohoto dodavatele je však třeba
přinutit k registraci na e-tržišti. Takže vlastně můžete
mít dodavatele, jakého chcete, ale je nutné, aby za to dostal od
MMR peníze Gordion nebo jiný vybraný provozovatel e-tržiště.
Jenže tendermarket používá v současné době již 11
ministerstev ze 14.
Obecně stále platí pravidlo dát
přednost nejlevnější nabídce. Jen hlupák by si mohl myslet, že
v některých případech se to nejlevnější může dost
prodražit.
Politici se prostě rozhodli zabít dvě
mouchy jednou ranou. Vyhovět občanům a Unii a zajistit boj proti
korupci ať to stojí, co to stojí. A dále směrovat peníze jen
vybraným firmám. Celé to vypadá jako obrovský boj o penězovody.
Vyvádění peněz daňových poplatníků soukromým firmám je
zcela zjevné. Vlk se nám nažral, kozu si rozdělíme v zákulisí
a lid bude rád, jak hezky bojujeme s korupcí. A taky šetříme,
to se ví. A všechno je takové průhledné a transparentní a občan
si to vždy může zkontrolovat.
Nejkomičtější na celé situaci je
to, že už si i státní organizace stěžují na drahotu a
administrativní zátěž při pořizování komodit a služeb
centrálním zadáváním nebo přes e-tržiště.
Geniální a pak že jsou politici
úplně blbí.
Zdá se vám to šílené nebo
neuvěřitelné? Zapomeňte, skutečná situace bude ještě výrazně
horší.
Korupce je jen ve státním. Pokud budu
požadovat nějakou zvláštní službu od soukromníka, jednoduše
zaplatím více než druzí. To je v naprostém pořádku.
Problém nastává v okamžiku, kdy rozhodování o
upřednostnění získá někdo, komu firma jménem stát nebo obec
nepatří. Jenže politici/radní/úředníci už jsou tam tak
dlouho, že ti opičáci uvěřili tomu, že je to vlastně jejich.
Politik se chová jako by byl majitelem všeho státního, starosta a
jeho nohsledi se tváří, že jim patří celá obec/město. Dokonce
jsme svědky toho, že ředitelé státních/městských organizací
jsou označováni za úspěšné podnikatele. To se to podniká, když
mi ve firmě nic nepatří. Nemusím ji dotovat ani nepřijdu na
buben, když se firma odporoučí do věčných lovišť. Přesněji
ona se neodporoučí, protože ji stát/obec zadotuje a jedeme dál.
A kdyby to nestačilo pomůžeme si zákony a vyhláškami a
usneseními vlády . . .
Existuje řešení? Existuje, ořezat
státní/obecní majetek až na dřeň. Dále pak ořezat pravomoc
úředníka až na dřeň. Běžný člověk potřebuje k životu
spoustu nesmyslných razítek, potvrzení, povolení a ta je třeba
získat od úředníka. Když to nejde normální cestou nebo když
člověk spěchá, korupce je nasnadě. Ořezání pravomocí ani
ořezání zbytného majetku zcela zjevně není v plánu. Takže
další roky budeme „bojovat s korupcí“, vynaložíme
neuvěřitelné finanční prostředky na tento zbytečný boj a
podrobíme se neuvěřitelné buzeraci ze strany státu a města.
Proč? Aby mohla korupce vesele bujet dál. Postoupili jsme dál,
uplatit úředníka pro razítko nebo pro získání jedné časově
omezené státní zakázky už nestačí.
Korupce
(latinsky
corrumpere = kazit, nalomit, oslabit, znetvořit, podplatit)
je zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě,
hospodářství, k osobnímu prospěchu. Opakem korupce je
integrita.
Korupce
postihuje zejména politiku, hospodářství i společnost. Může
být jak drobná nebo velká, organizovaná nebo neorganizovaná.
Vyznačuje se podplácením, úplatky,
vydíráním,
zastrašováním,
privilegii, neoprávněnými příjmy a jejich vyžadováním,
udělováním přízně nebo protežováním.
Politická
korupce nakonec vede ke kleptokracii
– vládě zlodějů, loupežníků (doslovný překlad) – kdy už
odpadá i předstírání poctivosti, upřímnosti před veřejností.
15.01.2013 Duvenblejt