Dopravní džungle Kocourkova pod taktovkou neschopných policistů a
mizerných zákonů. Blíží se čas, kdy v příplatkové výbavě vozu najdeme palubní
kulomet?
Zlepšující se jízdní vlastnosti vozů i stále vyšší úroveň bezpečnosti
by měly vést ke snižování počtu nehod, pokročilé technologie pak k co nejefektivnějšímu
směrování provozu na méně vytížené komunikace. Nicméně realita ukazuje
pravý opak. Nehod přibývá, kolony se rozšiřují a výkonné motory aut mohou
donekonečna zkoušet rozjezd na volnoběžných otáčkách. Když se však dívám
kolem sebe, nemůžu si pomoci. Za takovou situaci si v mnoha případech můžeme
sami. Sepsal jsem proto pár bodů, o kterých si myslím, že by měly být řešeny
co nejdříve a co nejrazantněji.
Vozový park
Podle statistik je průměrné stáří vozidel 13,5 roku, nicméně tento údaj
je naprosto nevypovídající. Mnohem zajímavější by bylo vzít roky výroby
a z těchto dat zveřejnit modus (nejčetnější hodnota) a medián (prostřední
hodnota). Čísla by byla jistě katastrofální, dokážu si představit že bychom
se rázem dostali na víc než 20 let věku. Stačí se rozhlédnout kolem sebe
s jakými vehikly lidé vyráží do světa.
Stará auta sama o sobě by takovým problémem být nemusela, pokud by tu
existovala tvrdá represe na jejich technický stav. Technická se nejen na
vesnici zařizuje vedlejšími kanály a nebýt povinnosti natáčet prověřovaná
vozidla na kameru, STK by nikdy neviděla. Takhle se tam musí alespoň odcloumat
a na rampě se pokud možno nerozpadnout. Nicméně těmto šetřílkům nedochází
to nejzákladnější. Technická prohlídka není nesmyslnou buzerací, která
jejich „ kvetoucí schade“ pošle na vrakoviště, ale má za cíl znemožnit
provoz životanebezpečných aut. Takže díky čecháčkovství naše silnice brázdí
nebrzdící nesvítící vraky s čerstvými červenými nálepkami.
Pokud tedy vyjdu z faktu, že na STK kontrolují základní funkceschopnost
aut, jejich obejití by mělo být dle mého zákonem posuzováno stejně jako
napomáhání k vraždě. Je sice fajn, že si radši „za dvě voči papíry zaplatím,
voe a ušetřim za brzdy a blatník“, nicméně ohrožuje to nás všechny.
Osobně bych navrhoval několik dalších opatření. Tím nejzákladnějším
by bylo, že pokud policista při silniční kontrole zjistí zásadně špatný
technický stav vozu (shnilé prahy, mizerná světla, …), tak řidič bude muset
na speciální, státem zřízenou STK s adekvátně vyššími tarify. Kromě toho
se ze zoufalého stavu auta bude zodpovídat i STK, která poslední kontrolu
provedla. Argument, že „to za ten tejden shnilo“ nepřipadá do úvahy, schválená
auta musí ty dva roky do další kontroly vydržet.
Jako nanejvýš vhodný bych považoval zákon, který by reguloval převody
vozidel. Stodvacítka střídající majitele každý půlrok s největší pravděpodobností
nebude zrovna v dobré kondici. Proto bych podmínil přeregistrování vozidla
věkem menším 15 let. Dokážu si představit, že se leckterému obyvateli začíná
otevírat nůž v kapse, nicméně přijde mi to jako účinné opatření, jak regulovat
stáří vozového parku. Kdo má staré auto, tak s ním dožije, pokud bude chtít
jiné, nechť si našetří na mladší. Ostatní nechť poslouží jako zásobárna
dílů pro vrakoviště.
Skrývat se je lidské
Celý vozový park zachvátila potřeba stát se neviditelným. Stará auta
se zrezlými reflektory a problematickou elektrikou často představují spíše
vlající bludičky než osvícené vozidlo. Kromě toho, že se jejich řidiči
musí zřejmě řídit svojí pamětí popřípadě sluchem, jsou hodně nepříjemnou
mobilní překážkou na silnici. Bez větších problémů se dají přehlédnout,
zejména zezadu, kdy intenzita světel je nezřídka přehlušena zářícíma očima
divoké zvěře podél silnic.
Druhou kategorii pak tvoří jednoocí či úplně slepí. V předpisech máte
napsáno, že jako technicky nezpůsobilé se považuje auto, kterému nesvítí
reflektor vně vozu, a na jedno světlo se dá jet pouze nouzově. Celkem logické,
ve tmě si ho lze splést při troše smůly třeba s motorkou. Nicméně mi nikdo
nevysvětlí, že všem deseti jednookým autům potkaných na 20 km cestě žárovka
praskla zrovna teď. To však jde sice s nevolí, ale stále ještě celkem překousnout.
K zuřivosti mě však dovádí, když někdo si nekontroluje brzdová světla a
dříve či později mu odejdou. Jen za minulý týden jsem taková auta potkal
dvě, samozřejmě ve chvíli, když dotyčný prošlápnul pedál až na podlahu.
Shodou okolností jsme se nesrazili (třetí brzdové měl jen jeden z nich).
Dotyčná slečna pak byla strašně překvapena, že jí to nesvítí a proč ji
to vlastně nadávám.
A do třetice pomyslných hříchů řadím „káry s hustýma zadníma lampama“,
kdy kýženého odlišení tuzer dosáhl za pomoci spreje. Tudíž z dříve možná
optimálně svítících koncových světel vzešly výše uvedené bludičky. V principu
nemám nic proti odlišnosti, ale pokud někomu vadí standardní světla, nechť
investuje do kvalitních tuningových. Pravda, místo stovky za sprej ho to
bude stát tři tisíce za světlo od Helly nebo někoho takového. Upřímně jsem
se kolikrát přistihnul, že nebýt jakési morálky, s gustem bych za pomocí
kladiva dotyčnému „hustej šoukár“ odtunil o daná nasprejovaná světla. Alespoň
v místech, která mě jako ostatního účastníka provozu zajímají.
Řešení celého problému je poměrně těžké, je to především o nás samotných.
Nicméně bych sám za sebe hlasoval pro povinné používání reflexních pásů
na zadních částech aut po vzoru některých kamiónů. Přijde mi to jako levné
a hodně účinné řešení.
Pravidla na vlastní kůži
Nedávno jsem si rozšiřoval řidičské oprávnění o další skupinu, což znamenalo
i nutnost absolvovat příslušné testy z pravidel provozu. Od dob, kdy jsem
autoškolu absolvoval poprvé už nějaký ten rok uplynul a inovací prošla
i samotná vyhláška. Zatímco dříve byly testy celkem logické, nicméně plné
celkem zbytečných údajů (např. výška a rozestup světel), současná verze
tyto vynechala, přidala pár užitečných bodů (např. používání airbagu),
ale zcela změnila formu. Při pročítání testových otázek se mi vybavilo
ve škole nepříliš oblíbené právo. Otázky jsou totiž formulovány způsobem,
že u části musíte vybrat všechny možné varianty, u jiné, principiálně podobné,
je však potřeba vybrat jenom nejvhodnější. Klíč, který model vybrání správné
odpovědi použít se mi však najít nepodařilo. Nezbylo, než si to alespoň
„opticky zapamatovat“. Pro ilustraci:vozidla s právem přednosti v jízdě
mají modrý maják, ale i modrý maják s houkačkou.
Zcela speciální pozornost si zaslouží zdravověda. V 80 možných otázkách
se vyskytují termíny všem lidem naprosto srozumitelné, jako je například
nausea (věděli jste, že to je nevolnost???) a všichni naprosto přesně pochopí,
na které části těla hledat různé kosti. A dozvíte se takové užitečné věci,
jako když se otrávíte oxidem uhelnatým, budete mít třešňově červenou barvu.
Pokud mám shrnout své dojmy. Testy jsou naprosto k ničemu. Není to o
ničem jiném, než si tupě zapamatovat, co si autor u dané otázky vymyslel
za správné odpovědi, nezávisle, zdali je to zdravověda nebo dopravní značka.
Logické odvození sice někdy funguje, nicméně stejně si musíte zapamatovat,
která otázka je „vylučovacího“ a která „doplňovacího“ typu. Jako jsem nedokázal
otevřenou zlomeninu ošetřit dosud (ač vím, že úlomky kostí mám sterilně
obložit a zabezpečit proti posunu), nedokážu ji ošetřit ani po novém absolvování
řidičáku.
Nicméně mě hodně překvapilo používání blinkrů na kruhovém objezdu. Přestože
novináři nám vtloukají do hlavy, že vyhláška to neřeší, realita je trochu
jiná. Pominu-li příkaz použit blinkr při změně směru jízdy (což podle výkladu
komisařů vjezd na kruhák je), tak v testové křižovatce kruhový objezd máte
a auto na něj vjíždějící (máte vždy pohled z kabiny) samozřejmě bliká.
Tudíž podle vyhlášky máte blikat. Sám za sebe to však vědomě porušuji,
přijde mi mnohem smysluplnější blinkry použít pouze při výjezdu, urychlí
se tím orientace ostatních řidičů.
Specialitky na cestách
Kromě toho, že každý řidič je přeci ten nejlepší a všichni ostatní jsou
paka kteří to nechápou jsem na cestách vypozoroval několik podezřele často
se opakujících jevů. Zatím však nemám vyzkoumáno, zdali se dané situace
vyskytují jen v Praze nebo jde o obecně platný jev.
Ten nejméně pochopitelný je stádovitost některých řidičů. Ten za vámi
totiž implicitně předpokládá, že když jste měli na semaforech zelenou vy,
může jet rovněž on. V praxi to vypadá tak, že pokud projedete s odřenýma
ušima na oranžovou (pokud byste zabrzdili, tak ten za vámi vás spolehlivě
sejme), v zrcátku si jde všimnout minimálně jednoho až tří aut, které rovněž
jedou, ale zcela jistě už na červenou. Zcela evidentně přitom nejde o záměr,
nezrychlují a zjevně nechápou, proč se ostatní auta rozjíždějí.
Dost mě překvapilo, když jsem podobný jev zaznamenal na běžné, semafory
neřízené křižovatce, do které sice není moc vidět, ale máte tam zrcadlo,
tudíž průjezd je bezproblémový. Protijedoucí auto zjevně čekalo na to,
až se rozjedu, což bude i pro něj pokyn, že má volno. Opakování tohoto
jevu je sice nahodilé, nicméně celkem časté, v průměru dvakrát za týden.
Spousta řidičů v sobě má stále geny stopařů. Jakmile mají zelenou, musí
vjet do křižovatky nezávisle na tom, zdali ji mohou opustit, a pověsit
se na záda před nimi stojícího auta. O to více se však zlobí, jakmile se
je z tohoto rituálu snažíte vymanit. Pokud dotyčný stojí za vámi tak troubí
a nechápe, proč nechcete pokračovat, když máte zelenou. Naopak když se
snažíte domoci průjezdu vy (z předtím zastaveného směru), ukazuje na vás
více či méně urážlivé posunky. Znervózní jen v případě, kdy se na jeho
bok plánuje nasunout „otvírák aut“, standardní to příslušenství tramvají.
Pojem zip se dostal do vědomí mnoha řidičů a leckdo vám ochotně vysvětlí,
cože to vlastně je. Nicméně jakmile je někde třeba uzavírka, všichni se
poslušně postaví do průběžného pruhu a vytvoří i stovky metrů dlouhou kolonu.
Pokud je někdo natolik troufalý, že ještě u značky oznamující sbíhání pruhů
za půl kilometru jede v končícím, považujeme ho za gaunera, a podle toho
k němu přistupujeme.
Druhou variantou je asymetrický zip. Zatímco v Německu si mohu
být v 99% případů jistý, že ač mě auto z končícího pruhu předjede, tak
poslušně počká na svou správnou pozici, u nás se bude za každou cenu cpát
dopředu. Pokud je to jen trochu možné, v tomto případě se snažím aspoň
trochu vychovávat. Auto co přede mě patří pustím, nicméně jakmile se tam
začne cpát další, dělám vše proto, aby se dostal až za mě. Někteří řidiči,
zejména s mimopražskými značkami, jsou však v tomhle ohledu extrémně nechápaví
a neváhají stáhnout okénko za účelem vysvětlení jejich dopravních předpisů.
Celkem s oblibou při rozjezdu na křižovatce počítám, kolik aut z celé
kolony zvládlo synchronní rozjezd. Pokaždé sice na počítání není příležitost
nebo nálada, nicméně za poslední dva roky se mi nepodařilo dosáhnout většího
čísla než pět. Přitom synchronní rozjezd je jedna z vyzkoušených metod
zvyšování průjezdnosti křižovatky. Ale těší mě, že se situace zvolna zlepšuje
a minimalizuje se počet řidičů, kteří rychlost zařazují ve chvíli, kdy
se auto před nimi už rozjíždí. Existuje totiž dost křižovatek, kde zelená
svítí pár sekund. Třeba u Bulhara (taková ta velká v Praze na magistrále
u hlavního nádraží) stačí dva podobně zpomalení řidiči a nikdo jiný už
neprojede.
Řadu let jsem měl za to, že tažné zařízení slouží k připojení přívěsu.
Čím dál tím častěji se však vyskytuje jako pasivní prvek ochrany proti
zadnímu nárazu, což je bezesporu praktické. Tedy za předpokladu, že s tím
dotyčný umí jezdit. Mnohem častější je však případ, kdy koule má za cíl
informovat o vzdálenosti při parkování o vzdálenosti druhého vozu. Jakmile
se ozve rána, je jasné, že dál už couvat nepůjde. Držák přední značky jsem
měnil naposled včera, začínám být zvědavý, jak dlouho mi vydrží.
Fenomén dodávka
Bílou dodávku svého času naprosto geniálně popsal dnes už neexistující
blog Vosa na jazyku. Každodenní rozvážení zboží totiž v řidičích postupně
vytvoří pocit statutu vozidla s právem přednosti. Mohou parkovat kde se
jim zlíbí, a pokud neskládají mrkve uprostřed nejrušnější křižovatky, snadno
jim to prochází. Využívají toho, že váží do 3,5 tuny, tudíž svými vehikly
zabírají dvě běžná parkovací místa a stojí zásadně tak, aby přes ně nebylo
vidět do křižovatky nebo alespoň na přechod. Tudíž když do křižovatky najedu
tak, abych vůbec něco viděl, ustřelí mi čumák prolétavší oktáfka v tédéíčku,
v druhém případě zas chodec předpokládá, že mám auto vybaveno kotvou místo
brzd a může bezpečně vskočit do vozovky.
Chodci
Právo přednosti už stálo nejednoho chodce život, nicméně jejich nepoučitelnost
stále přesahuje všechny meze. Zvlášť vypracovanou strategii likvidace rodu
mají ženy s kočárkem. Standardní způsob rozhlédnutí v nepřehledném úseku
totiž vypadá tak, že nejprve vstrčí kočárek s potomkem do silnice a teprve
se přesvědčí, zdali nic nejede. Obzvlášť příjemné je to v kombinaci se
zmíněnou bílou dodávkou u přechodu, kdy máte zcela minimální šanci střetu
předejít.
Donedávna mojí hitparádu TOP 10 vedl chlapík, který u Průhonic přecházel
dálnici D1 (jak je Shell). Pravda, úsek je tam dlouhý, rovný, nicméně ho
i při předpisové rychlosti stačíte zdolat rychleji, než dotyčný všechny
tři pruhy (pochopitelně v každém směru) přeběhne. Minulou neděli ho však
bezpečně odsunul na druhé místo osob (mužský rod od osoby), který se rozhodl
u hlavního nádraží přejít magistrálu. V daném úseku je povoleno 70, přičemž
málokdo jede pomaleji. Jel jsem v levém pruhu, zhruba těch 70, celkem hustý
provoz, nicméně plynulý. Najednou vidím, že kdosi přeskočil dělící pruh,
pak dvojskok a skončil v polovině mého pruhu. Kupodivu se nám všem podařilo
zabrzdit, aniž bychom se posráželi a já ho sejmul, nicméně není mi moc
jasné, jak se to podařilo.
Specialitkou mající chránit chodce jsou nejrůznější varianty příčných
prahů. Jako úplně nejblbější mi přijde nejrozšířenější úzká vysoká zmije,
která sice auta zpomalí, ale chodce neochrání. Nemálo řidičů totiž věnuje
pozornost přejíždění daného prahu a samotného přechodu si vůbec nevšímá.
Ocenění si zaslouží i způsob instalace těchto „dopravních zařízení“. U
nás nejprve silničáři vytvořili příslušné prahy a přibližně za týden přidali
výstražné značky. Osobně mi jako nejúčinnější přijde zvednutí přechodu
na úroveň chodníku a označení nájezdů bílými trojúhelníky. Stejně musíte
zpomalit, přejezd není tak ostrý a navíc chodce máte přímo na „překážce“,
tudíž v zorném poli.
Hele táto, vyvez nás!
Mimopražské značky brázdí pražské ulice poměrně pravidelně a dá se říci,
že mnozí už nejsou takovou pohromou pro plynulost dopravy. Nicméně stále
existuje pár situací, které vesničani nezvládají. Jedním z takových je
dvouproudý kruhový objezd, kdy je zřejmě nad jejich chápání skutečnost,
že na vnitřní kruh se najíždí z levého, na vnější z pravého pruhu, a pokud
vzhledem k počtu aut nestačí odbočit, mohou si dát ještě jedno kolečko.
Takhle dotyční najedou tam, kde se jim to zrovna hodí nezávisle na okolním
provozu, a pak zablokují celý kruhák tím, že z vnitřního oblouku se snaží
odbočit.
Celkem pochopitelným problémem jsou starosti s řazením do pruhů. Pokud
danou ulici neznáte, tak většinou se dá těžko předem rozhodnout, který
pruh si vybrat. Nicméně existuje docela fungující pravidlo, že pokud nejedete
na nějaké neobvyklé místo, kolona aut zpravidla stojí v pruhu, který vede
vaším směrem. Tudíž přechytračit všechny v odbočujícím, a pak se tam snažit
vecpat je sice fungující, nicméně trochu nemorální. Zvlášť, pokud na svou
mimopražskou značku spoléhá každé třetí auto. Proto se dá těžko divit jisté
averzi na „céčka“ „účka“ a „eska“.
24.05.2005 catana