... trocha filosofie o válce, míru, relativitě.
Osobně respektuji lidi, kterým se příčí jakékoliv násilí, obvykle z
důvodu víry např.odmítají vojenskou službu, pro což se nechají i dobrovolně
uvěznit, přijmou náhradní formu povinné služby a jdou například pracovat
do uranových dolů (Svědkové Jehovovi v čase ČSSR), odmítají bojové sporty
a zbraně pro svou sebeobranu apod. V době krutovlády Hitlera byli tihle
lidé popravováni za neochotu vstoupit do armády mj. Pokud by se tímto řídila
celá populace, bylo by jistě na světě líp. Zároveň tím tihle lidé riskují,
že se stanou snadným terčem pro útok kdejakého primitiva na ulici, ve škole
se jejich děti mohou stát velmi rychle "otloukánky"...lze to považovat
za jistý druh hrdinství, přijmu-li myšlenku, že má-li být svět mírumilovným
místem pro život, pak jdu příkladem a agrese se prostě nezúčastním v žádné
její podobě.
Pokud přistoupím na víru, že agresorovi je správné se postavit, nikoli
nastavit druhou tvář, je tu celá řada témat, týkajících se vedení války,
kromě samotného faktu, že jakákoli válka je ohavná.
Můžeme spekulovat o tom, jestli ta "správná" strana - bránící se - vždy
dodržovala jakési "konvence" správné války, zatímco agresor si nebere servítky
ani s dětmi, ženami a starci. Můžeme spekulovat o tom, jestli chemické
zbraně jsou ještě "adekvátní" nebo ne, jestli použítí nukleární nebo termonukleární
zbraně ospravedlňuje předchozí míra agrese útočníka. Podle mého názoru
- pokud jednou přijmu myšlenku, že některé násilí je ospravedlnitelné,
pokud je odpovědí na násilí nespravedlivé, pak je celkem logicky jediným
kriteriem pro "správnost" vedení války její vítězství nebo prohra. Napadá
mne paralela s poněkud odlišným typem "bitvy" - s láskou. Někdo tvrdí,
že v lásce je povoleno vše. Při souboji se sokem či sokyní o objekt milostného
zájmu prý neplatí žádná pravidla...no, to je asi věc názoru, stejně jako
s názorem na války vojenské. No nic...
O průběhu bitev obvykle informuje každá ze zúčastněných stran poněkud
po svém. Prvek propagandy coby posilování ve víře ve vítězství či vůbec
"správnost" války je neodmyslitelnou součástí vojenské a politické strategie.
Agresor hlásí úspěchy na všech frontách (byť dostává na zhusta po tlamě,
jako Hitler na Sibiři), neváhá popisovat přátelské přijetí obyvatel na
okupovaném území, minimální odpor "několika" zanedbatelných skupinek vzdorujících
obyvatel, bránící se strana dělá v zásadě totéž, jen vynechá či doplní
některé opačně pólované informace. Kolik bezvýznamných vyděšených vojáčků,
kteří nevěděli proč a za co, to prostě schytalo kvůli uniformě, do které
je někdo nacpal a poslal na smrt, nebo kolik lidí zahynulo i po předchozím
varování při nočním leteckém útoku... Ztráty ve vlastních řadách nebo na
civilistech se "zmenšují", vítězství nafukují, metody boje se nechávají
stranou. Kolik lidí, kteří s válkou nechtějí mít nic společného, kolik
dětí a těhotných žen nebo starců zahynulo při dobývání kóty nepřítele,
nikdo neřeší. Jen současná medializace válečných konfliktů nám dává zlehka
nahlédnout i na odvrácenou tvář boje "dobra se zlem". Omylem zasažený autobus
s novináři, raketa omylem zasáhla dětské jesle, osvobozovaný lid zase až
tak moc nevrní blahem, nepřítel je vyhladovělý zoufalec, vyzbrojený zbraněmi,
které od nás kdysi dostal darem, kdy ještě válčil za "naší" věc...O "průběhu"
války nakonec definitivně poinformuje vítězná strana, která nepochybně
předloží tisíce důkazů o zvěrstvech protistrany, svoje "přehmaty" nebo
prostě nevinné oběti ze zprávy pokud možno vynechá.
Další téma, pro veřejnost informačně filtrované, jsou různé typy specializovaných
jednotek, obvykle cvičených pro taktický boj v týlu nepřítele. Každá větší
země s vlastní komplexní armádou takové jednotky má. Britští SAS, ruští
Specnaz, americká Delta Force aj., z historie např. všeobecně známí, velmi
obávaní "stínoví " bojovníci ´ninja´ - možná první "neviditelná" vojenská
jednotka v dějinách vůbec. Obvykle se jedná o elitní, samostatně pracující
část armády, která v malých skupinách i individuálně provádí strategicky
důležité úkoly a pracuje metodami, o nichž se veřejně moc nemluví nebo
vůbec neví. Tyto jednotky jsou obestřeny tajemstvím, mýty, legendami...jejich
výcvik není veřejnosti přístupný a stejně tak o něm kolují legendy, kde
realita možná předčí i bujnější fantazii. Četl jsem například o výcviku
ruských Specnaz se zaměřením na souboj se psem. Ajnžto je Rusko plné potulných
psů, jsou odchytáváni pro armádní "potřeby". Pro výcvik vojáků jsou málo
agresivní, tudíž před soubojem je jim do těla vpravena látka, způsobující
záchvat zuřivosti. Pak pes útočí zuřivě a bezhlavě na všechno, co se pohne.
Takto připravený pes je pak vypuštěn na vojáka. Roztomilé, ne ?
Schopnost neviditelného přiblížení k nepříteli, rychlý zásah a tiše
pryč - to je zhruba podstata práce specialistů. Jeden dobře vycvičený voják
pak umí způsobit škody jako celá jednotka řadových vojáků. Navíc beze stop
a identifikace své osoby. Schopnost rychle a tiše zabít nepřítele patří
do základní výbavy těchto vojáků stejně jako znalosti taktiky, orientace
na neznámém území, práce s výbušninami, schopnost přežít delší časové období
v jakýchkoliv přírodních podmínkách, schopnost ovládat a používat množství
zbraňových systémů a dopravních prostředků včetně techniky nepřítele, umění
splynout s lokálním obyvatelstvem včetně jazykové výbavy atd. Někteří specialisté
žijí civilním životem běžného člověka a v případě potřeby jsou aktivováni.
Takovýto typ specialisty pak může být nasazen do cizí země, kde i několik
týdnů přežívá ve vybudovaném úkrytu, poté provede požadovaný úkol, např.likvidaci
strategických objektů, důležitého vojenského transportu apod., a poté se
opět vrátí k fiktivnímu civilnímu životu. Nejsem odborník na toto téma,
takže případné námitky nebo opravy nejsou nevítány.
Samozřejmě, že tyto speciální jednotky jsou oficiálně prezentovány a
zmiňovány, je to podle mne tak trochu věc prestiže armády. Občas jsou zmíněny
i jejich úspěšné mise. Tím ovšem celá prezentace končí. Průběhy akcí, filmový
záznam apod., toť opatřeno razítkem Tajné. To je logické. Nebylo by taktické
zviditelnit "neviditelnost" a jakým způsobem jí bylo dosaženo a zároveň
to taky nebude nic hezkého, co by potěšilo oko mírumilovného čtenáře nebo
sledujícího TV News. Nic, co by pozvedlo vlnu vlastenectví nebo dostalo
výsledek ankety Souhlasím s válkou/Nesouhlasím s válkou - do černých čísel.
Matky nasazených vojáků by se u TV zhroutily z toho, co jejich John, Jirka
nebo Voloďa vlastně dělá, sourozenci nebo kamarádi by mohli pocítit jistou
míru opovržení nebo znechucení z toho, co vyrostlo za "zrůdu" z toho bezva
kluka, co ho znali od malička...Člověk by mohl dokonce pocítit lítost,
např.při pohledu na umrzlé nacistické vojáky nebo při pohledu na jejich
ubohost, když je američané a rusové vyváděli z podzemních úkrytů, špinavé,
vychrtlé...jenže my jsme měli možnost vidět i snímky z koncentračních táborů,
z vypálených vesnic a měst, snímky masových hrobů s hromadami vyzáblých
lidských těl...miliony lidí měly osobní zkušenost s okovanou botou hitlerovského
vojáka na svém území. V této souvislosti pak těžko může někdo cítit cokoli
lidského vůči zbědovanému ubožáčkovi v uválené německé uniformě...kromě
nenávisti nebo absolutní lhostejnosti k jejich dalšímu osudu. Válečné zpravodajství
neslouží jen k tomu, aby doma dlící veřejnosti sdělovalo průběžné skore,
jak si našíí vedou, ale má za úkol i zdůvodnit vojenskou činnost, důkladně
zdokumentovat činnost nepřítele a vyladit emoce veřejnosti v lepším případě
do objektivnější polohy anebo také s veřejností manipulovat a zdůvodňovat
neodůvodnitelné. Upravené nebo lživé zpravodajství využívají všeliké režimy
standartně k oblbování svých občanů, obvykle za účelem jejich udržení v
modu - vláda je dobrá, věřit vládě je správné, cokoliv jiného je zlé, zlé.
V souvislosti s úmrtím jednoho ze členů legendární skupiny bratří Mašínů,
Milana Paumera a opětovné názorové a emoční smršti v nekonečných debatách
o správně/špatně si dovolím vyjádřit svůj postoj. V kontextu článku a svého
pohledu na věc řadím skupinu bratří Mašínů a jejich akce do kategorie válečných
operací specializované jednotky s velmi silným psychologickým účinkem na
nepřítele. S tím, že nepřítel využil zdokumentovaných pozůstatků jejich
aktivit pro vlastní ideologický boj. Skupina Mašínů nestála na správné
oficiální straně a jejich skutky se staly všeobecně známými a hojně využívanými
a zneužívanými. V té správné armádě, na té správné straně by byli oficiálně
standartní elitní skupinou. Pro nepřítele zvrácení vrazi, zloději, v dobových
souvislostech zrádci národa a chladní zabijácí nevinných. Pováleční komunisté,
téměř loutkově dirigováni krutým stalinistickým režimem, vyhlásili opakovaně
třídní boj se zbraní v ruce. Vyhlásili ho každému, kdo veřejně nesouhlasil
s jejich způsobem prosazování "třídní rovnosti", vyhlásili nesmiřitelnost
na život a na smrt každému, kdo je mohl byť jen potencionálně ohrozit.
Na popravišti, ve vězení nebo na nucených pracích či v chudobě po znárodnění
majetku končili jak prostí sedláci nebo malí živnostníci, tak elita českého
národa - např.bojovníci proti fašismu v zahraničních armádách - věhlasní
piloti R.A.F. Komunisté vraždili i "vlastní" - členy SNB nebo ČSA včetně
komunistů samých, pokud postoj těchto lidí nebyl dostatečně proletářský
nebo byl nesouhlasný, prostě odlišný. Toto období českých dějin může nazývat
mírovým pouze duševně chorý nebo naprosto neinformovaný člověk. Byla to
ideologií podepřená válka, se zbraněmi, s tresty smrti, vůči jasně definovanému
nepříteli. Přičemž i komunisté hojně využívali tehdy dostupná tištěná media
k propagaci, k očerňování, k výzvám a osvětlování své činnosti, k mystifikaci
nepřítele i svého hrdinství při boji s ním. Obyvatelé byli pod vlivem brutálního
nekonečného mediálního výplachu (v podstatě až do roku 1989), podpořeného
nabytými reálnými zkušenostmi s "ozbrojenou pěstí" nového politického směřování
země. Prasárny komunistů se v naturalistické podobě ovšem na titulních
stránkách neobjevovaly, a pokud ano, tak s dostatečným ideologickým doprovodem.
Legendární výlev prokurátora Urválka nebo k zblití dojemný proslov Brožové-Polednové
celkem přesně ilustrují, jak lze uvést do požadované souvislosti pouhé
odmítnutí ideologie s trestem smrti, aby to bylo přiměřeně akceptovatelné
pro příznivce a dostatečně odstrašující pro váhavé nebo odmítavce. Na rozdíl
od moderní manipulace, kdy je strašeno čímsi v dáli a následně jsou ospravedlňovány
vlastní aktivity, komunisté zároveň ospravedlňovali a současně sami sebou
hrozili. To ale není podstatné. Jak jsem už uvedl výše, vlády cvičí svá
speciální vojska, leč jejich aktivity veřejnosti z pochopitelných důvodů
k nahlédnutí nepředkládají, zatímco aktivity nepřátel dokumentují a prezentují
v maximální možné míře, i pokroucené. Komunisté pouze použili reálné prezentace
aktivit skupiny Mašínů jako doklad správnosti svého pokřiveného třídního
boje a důkaz nelidskosti opozice. Nic nového pod sluncem. A že jim skupina
Mašínů dala pořádně zabrat, to je bez debaty. Stali se legendou ještě dřív,
než dorazili do Berlína a ke cti jim slouží i to, že v Americe o svých
skutcích veřejně nemluvili a jejich noví známí a přátelé neměli dlouho
potuchy o tom, s kým mají tu čest. Jako vojáci obstáli excelentně, z hlediska
filosofa, co věří v nedotknutelnost jakéhokoliv života nebo přesvědčeného
pacifisty, případně pacifisty podle aktuální potřeby - asi ne, tím ať se
klidně zabývá někdo jiný.
V širších souvislostech lze podle mne zaujmout v životě několik málo
postojů. Absolutní pacifismus, kdy jakékoliv násilí a zbraně bez vyjímek
odmítám. Při tomto postoji je výstřel jakýmkoliv směrem špatný, jakýkoliv
úder agresí, ať je útočný nebo obranný. To respektuji. Pokud to přijmou
všichni, bude na světě asi lépe...Druhý postoj - akceptuji, že na agresi
lze odpovědět protiútokem a že není násilí jako násilí, mám právo bránit
sebe, svou rodinu, svou zem. Pak lze dělit násilí na zlé a relativně správné,
odlišit fašistu od amerického vojáka nebo ruského partyzána, bolševika
od Mašínů, Delta Force od kolumbijských pašeráků drog. Osobně se mi to
moc nelíbí, ale beru to na vědomí a nemám problém ocenit hrdinství a opovrhnout
agresí. Navíc mám dnes ten luxus, že už nemusím volit mezi zůstat doma/jít
do války, nikdo mi právě nevyvraždil rodinu, nejsem od narození mudžahedín...nemusím
volit mezi zradou a ctí, maximálně v rovině poctivosti vůči finančáku nebo
zaměstnavateli či zaměstnancům. Kdybych někdy musel "opět" volit, kdo ví.
("opět musel volit" - coby ročník 66, narozen ČSSR, jsem jako mnozí čtenáři
také často stál před volbou, jestli ano nebo ne...to si ještě pamatujeme,
ne?) Další postoj - je mi to všechno u pdele. OK, taky volba. Další možnost
- nevím, tak mlčím. Doporučeno všem, kdo neví...Pak je množina postojů,
které tak trochu nevoní nebo jim moc nerozumím. Počínaje - "dám se k nim,
dávaj byty po emigrantech a budu mít lepčí vejplatu" - "dám se k nim, dou
k nim skoro fšichni" - přes - "chci dělat karieru a to holt můžu jen když
podepíšu" - nebo - "sou to svině, tak je lepčí je moc nedráždit" a další
podobné. Nikoho nehodlám soudit, nejsem Anežka Česká ani Svatý apoštol.
Jen ne všemu tak docela rozumím. V případě Mašínů nerozumím například hlubokým
analýzám typu: "...starýho Mašína uznávám, to byl kabrňák, ale ty mladý,
to byli vrazi...chloroform...podřízli..." - to má pro mně hodnotu žvástů
u piva v zaplivané čtyřce nebo akademické debaty v pohodlí oblíbené kavárny.
Válka je válka, mír je mír. Ve válce je hrdina hrdinou, srab srabem, zrádce
zrádcem. 60 let poté se o humánních nuancích diskutuje tak snadno...přitom
dnes na sebe lidi střílí, když si nedají přednost na křižovatce a leckdo
by s chutí okamžitě pověsil - zloděje jeho autorádia nebo vandala, co mi
zničil sádrovýho trpaslíka na zahrádce...Lid se chodí bavit na box, na
prasárny ve zkorumpované fotbalové lize, při rvačkách na hokeji obecenstvo
šílí vzrušením a spravedlivým hněvem...s dětmi se leckdy zachází jak s
porouchaným robotem, kdy je nedostatečná odezva malého človíčka oceněna
plesknutím nebo výpraskem...lid sleduje krev a násilí v TV, na DVD, HDTV
a Blue-ray DVD, na LCD a ještě větší LCD...je to občas radost, pozorovat,
jak se někteří míru- a pořádkumilovní spoluobčané promění v agresivní hovada...
Žijeme v komplikovaném světě, ve kterém lze zaujmout mnoho postojů
k mnoha okolnostem mnoha dějů. Podle průzkumů jakési americké společnosti
psychiatrů je ideálním prototypem špičkového managera nebo makléře na burze
psychopat bez svědomí a emocí. Vojákova hruď se tím více blyští a třpytí
armádními i státními vyznamenáními, čím více válečného hrdinství, čím více
mrtvých lidí a zničených měst má ve výkazu práce. Té největší pocty se
mu dostane, když ho domů přinesou v rakvi...a pozůstalé rodině slavnostně
kondolují přeživší kamarádi... V jedné zemi je řidič pirát a vrah dětí
a zvířátek, o dvě stě kilometrů dále běžný seriozní občan, co rád jezdí
rychle. Schopní a chytří lidé pracují sami pro sebe, ve vládách často dřepí
lůza a darebáci. Některé lidské vlády se pokouší všem zajistit blaho na
zemi a přitom obyvatelstvu činí peklo. Matky odpouští synům, za co by souseda
ukamenovaly, synové odpouští matkám, co by na ulici ztrestali pěstí...
Vlastně je to všechno jen a jen o úhlu pohledu...
30.7.2010 t.t.