V diskusích na D-FENSově serveru se najde mnoho levicově zaměřených příspěvků.
Hodně se v nich hovoří o chudobě, nemilosrdné pravici, sociálním státě
apod. Aniž bych chtěl jejich autorům sahat do svědomí: kolik z vás ví,
o čem píše? Jedna věc je vidět statistiky, druhá realitu. Proto píšu tento
článek “z opačné strany”, na základě toho, co jsem viděl, zažil, a o čem
jsem slyšel vyprávět starší přátele. A začnu šokujícím tvrzením.
Není lepší recept, jak se stát individualistou a pravičákem, než vyrůst
jako chudý člověk na sídlišti plném chudých lidí.
Přesně to byl můj případ. Až do 18 let jsem žil s matkou-samoživitelkou
(otec se s placením výživného neobtěžoval) na ostravském sídlišti Hrabůvka,
plném nezaměstnaných a bezprizorné mládeže. O chudobě vím hodně, mnoho
jsem jí zakusil, a viděl jsem, jak “sociální stát” přistupuje k jejímu
“řešení”. A právě to mne lépe než co jiného naučilo nedůvěřovat státním
“řešením”, považovat je za okázalá, neúčinná teatrální gesta, která jsou
v naprostém rozporu s přirozenou spravedlností a neohlížejí se na realitu.
Tragédie Ostravy začala – jak jinak – státním plánováním. Průmyslové
centrum první republiky dostalo po válce ideologický úkol – stát se zásobitelem
celé RVHP. Komunističtí plánovači nahnali do už tak velkého města (194
000 obyvatel po skončení války) dalších sto tisíc lidí ze zbytku republiky,
a začaly se trhat rekordy. Víc oceli, více uhlí! Ať příroda trpí, ať se
třeba vyrábí na sklad. My přeci musíme mít gigantické fabriky, zaměstnávající
desetitisíce lidí. Svatý Klement a Strana to zařídí podle biblí marx-leninského
učení; a zařídili, opravdu. Během pár let se v ostravské aglomeraci nacházely
tři megazávody produkující ocel – Vítkovice, Nová huť a Třinecké železárny;
a to v situaci, kdy na celou reálnou potřebu republiky a solidní export
by stačila jedna, pouze lépe vedená. Ekonomická rentabilita nikoho zvlášť
nezajímala - vždyť šlo o chrámy režimu, kde se u soustruhů sloužily mše
opěvované tiskem a televizí. Pamatujete si ještě na ty nekonečné nudné
reportáže v komunistických Televizních novinách? Já ano.
Nadprodukce železa a uhlí byla značně nákladnou záležitostí. V závodech
vybavených zastaralou a nevyhovující technikou, pod často neschopným vedením,
pracovaly zbytečně tisíce lidí navíc. Přebytky se vyvážely do zaostalých
“bratrských zemí”, které za ně buď nezaplatily vůbec, nebo barterem - zbožím
leckdy pochybné kvality. Inženýři a technici, kteří v oněch letech navštívili
“montáže” v latinské Americe, arabských zemích, Africe nebo východní Asii,
vyprávějí neuvěřitelné příběhy o tom, jak se zacházelo s československým
exportním materiálem; škoda, že tu není nějaký nový Karel Jaromír Erben,
který by tyto příběhy posbíral. Studenti humanitních oborů na to asi nemají
čas, nebo je to vůbec nenapadne.
Celá mašinérie byla nepřímo vydržována dotacemi z lépe fungujících částí
průmyslu. Drahá iluze plné zaměstnanosti a průmyslového pokroku byla režimu
potřebná, protože jinak by se ocitl bez ideologických kořenů – a bez Lidových
milicí. A skutečně, co se týče radikálních zastánců komunismu, bylo jich
v Ostravě dosti. Měli proč, vždyť byli považováni za elitu tehdejší “skoro
beztřídní” společnosti a neustále jim to bylo dáváno najevo: vysokými platy,
předností v čerpání různých výhod (lázně, byty), a slovně z tribun při
oslavách komunistických svátků. V listopadu 1989 panoval v Ostravě strach
– mnohem větší než v Praze. Ostravské LM byly kvalitně vyzbrojeny, ideologicky
stály za KSČ, a byly připraveny zasáhnout. Mezi lidmi se to dobře vědělo
(šeptandou, která navíc zveličuje, co se zveličit dá), a nemálo se jich
obávalo občanské války a krveprolití. Naštěstí zůstaly zbraně ve skladištích,
a středoevropské Tchien-an-men se nekonalo.
Po komunismu zbyla na Ostravsku přehršel problémů. Gigantická průmyslová
oblast, pro jejíž výrobky nebyl odbyt. Spousta lidí bez perspektivy. Paneláková
sídliště plná laciných bytů, postavených s příslovečnou normalizační kvalitou
– do některých sněžilo děrami v panelech už v okamžiku “kolaudace”. Příroda
zničená desítkami nešetrných zásahů, takže by v ní mohli žít ropáci: olejové
laguny, poddolování, půda prosáklá jedy až ke skalnímu podloží. Celá třicetiletá
agonie západního ocelářského a hornického průmyslu se vtěsnala do několika
málo let. Ale nejhorším následkem byly změny v lidech.
Prvním velkým problémem Ostravy se stal nedostatek vzdělaných lidí.
Už za Rakouska-Uherska odcházeli nadějní studenti z ostravských středních
škol na univerzity do Brna a Prahy, a tento pohyb se jen trochu zmírnil,
když byla do Ostravy přemístěna Vysoká škola báňská. V rámci státem plánované
ekonomiky byla Ostravsku určena role “ocelového srdce”, a tomu odpovídaly
i obory vyučované na VŠB – strojaři, báňští inženýři, technologie kovů.
Jedinou fakultou vyučující něco aspoň trochu jiného byla Pedagogická fakulta
ve středu města; ale lékaři už museli studovat v Olomouci a ve vzdálenějších
městech. O další obory nebyl ze strany vrchnosti zájem; co s nimi, že?
Ještě by nám z nich vyrostli disidenti. A tak bylo třetí největší české
město bez univerzity, a tak také vznikla tradice, že kdo chce být něčím
jiným než technikem zaměřeným na těžký průmysl, odejde studovat jinam.
Zpátky se samozřejmě vrátila jen část takových studentů, protože pro většinu
z nich nebylo v Ostravě a v okolí ani pracovní umístění. Tím vznikla –
opět díky centrálnímu plánování, které mělo úděl Ostravy jasně nalajnovaný
– situace, kdy ostravská aglomerace systematicky přicházela o většinu své
inteligenční elity. A po rozpadu komunistického bloku se toto prokletí
mělo projevit v plné síle. Neboť jak se může vzpamatovat ze zániku mamutích
podniků region, kde bylo normou chodit do práce na šestou, a odkud skoro
všichni, kdo chtěli řídit svůj osud po svém, odešli někam jinam? Do Prahy
během posledních 50 let emigrovaly tisíce Severomoraváků, a nedělají svému
regionu ostudu: ale v samotné Ostravě a okolí se to projevuje zoufalým
hladověním po lidech s idejemi, a to hladovění trvá dodnes. Založení Ostravské
univerzity je aspoň jeden dobrý krok. Ale než se její pozice upevní a než
se stane zdrojem inteligence dostačujícím celému regionu, bude to trvat
ještě mnoho let.
Druhým velkým problémem Ostravy, zděděným po éře komunismu, je fatalismus
a nevíra v budoucnost. “Pánbůh je vysoko a Praha daleko,” říká se v mém
rodném městě, a nevysloveným dodatkem bývá “a my jsme tady v ...” Celé
desítky let byla Ostrava uměle konzervována ve stavu pracovní megamašinérie,
kde se každé časné ráno desetitisíce lidí vyhrnuly do závodů a každé odpoledne
zase zpět na sídliště. Život jedince v Ostravě byl ještě více než ve zbytku
republiky určen shora - jako v nějakém obludném katastrofickém románu.
Vstát, na autobus, k píchačkám, do provozu, zpátky. V obrovských sídlištích
na jihu Ostravy se nepočítalo s žádnými kulturními centry – žádné divadlo,
kin poskrovnu, sem-tam dětské hřiště, nějaká ta hospoda a potraviny, konec.
Na každých pět či deset tisíc lidí připadla jedna betonová skládačka se
základní infrastrukturou (místní si jistě vzpomenou na Kotvu, Venuši a
spol.), a tím to končilo, neboť od obyvatel se neočekávalo, že by mohli
mít nějaké kulturní či společenské zájmy. V těchto gigantických kulisách,
mezi noclehárnou a továrnou, se odehrával život statisíců lidí. Strávit
40 let v jednom zaměstnání bylo normální, ba dokonce se za takový výkon
dostávala vyznamenání.
Najednou přišly společenské změny, a není tu nikdo, kdo by dál poháněl
“velký stroj”: hutě si vystačí s desetinou zaměstnanců co dřív, doly to
samé, a zbytek se ocitl “na suchu”. Staří dělníci se dodnes probouzejí
o půl páté ráno, protože mnohaletý návyk už nevyhasne, a pak dlouho řeší
otázku, co dělat po celý den. A jen málokdy nacházejí řešení.
Předchozí režim naučil lidi “držet hubu a krok”, a měl pro ně zajištěné
malé, ale jisté místo v celé struktuře. Cokoliv dalšího, ale zejména iniciativa,
bylo nežádoucí. Takže se jí většina lidí nenaučila, a teď neví, co s časem.
Typickým obrázkem ostravských sídlišť jsou party nezaměstnaných, posedávajících
s načatou lahví piva na betonových schodech celý den. Mají hodně času,
mohli by toho dělat spoustu: učit se anglicky, stavět si letadýlka, chodit
do přírody (Beskydy jsou nedaleko a vlak je levný), nebo třeba uklidit
trávníky před panelákem, pokryté odpadky sypanými z oken (neboť u některých
lidí jde jejich lenora tak daleko, že se neobtěžují ani chodit k popelnicím;
nikdo je za to netrestá, ačkoliv paragrafy jsou); ale zkrátka nedělají
nic. Nikdo jim nevštípil myšlenku, že člověk by se o sebe a svůj čas měl
postarat sám. Dobře to dosvědčuje i volební účast: čím problémovější sídliště,
tím méně lidí chodí k volbám, někde třeba jenom osm procent; nevěří nikomu,
protože nikdo jim znovu nedá tu jistotu zařazení do velkého kolektivu.
Někteří si krátí čas u herních automatů, jiní vysedávají doma; ale desítky
knihoven rozmístěných po městě zejí prázdnotou. Svět se zastavil s pádem
velkých podniků a víra v lepší zítřek prostě není.
A co na to sociální stát?
A teď se dostáváme ke zdůvodnění věty, která na začátku jistě pohoršila
mnoho levicově zaměřených čtenářů. Sociální stát to všechno ještě podporuje!
Hned toto tvrzení podpořím argumenty ze života.
Na začátku teorií o sociálním státě byla myšlenka nějakého teoretika,
že chudí jsou chudí proto, že nemají peníze. Taková věc mohla napadnout
jen někoho, kdo nikdy mezi chudými nežil; a je tragédií, že moderní, profesionální
politici, z nichž mnozí za myšlenkou sociálního státu stojí, a kteří mají
ruce na pákách přerozdělovacích mechanismů, nevědí zhola nic o tom, co
je chudoba a co je jejími hlavními příčinami.
Hlavní příčinou přetrvávání chudoby není nedostatek peněz, ale nedostatek
motivace, znalostí, víry v budoucnost, a úpadek přirozených mezilidských
vztahů. Penězi rozdělovanými z veřejných zdrojů se tato skutečnost nemůže
vynahradit ani částečně. Slouží pouze k tomu, aby dotyčný fyzicky přežil,
ale zároveň vyvolávají ve svém příjemci pocit jedince závislého na cizí
milosti, kterýžto pocit všechny tyto patologie jenom prohlubuje.
Co se mé rodné Ostravy týče, ta trpí všemi vyjmenovanými příčinami dlouhodobé
chudoby více než důkladně. Nejhorší je však právě onen nedostatek motivace.
Sociální potíže jsou stejně osobního rázu jako potíže zdravotní, avšak
díky konstrukci sociálního systému tak vůbec nejsou řešeny. Kdyby existoval
lékařský úřad, který by lidem čas od času přiděloval standardní dávku antibiotik,
považovali bychom to za idiocii nejvyššího řádu. Avšak v sociální sféře
se děje právě totéž. Pomoc se redukuje na peníze, a přidělované částky
jsou “nalajnovány” ministerstvem na “standardního občana”, s malou možností
udělovat mimořádné dávky. Možnosti někomu dávku odebrat jsou také značně
omezené. Celá “sociální síť” pod úřední mocí dala vznik slepému mechanickému
systému, připomínajícímu pásovou výrobu: Jak se jmenujete, kde bydlíte,
kolik máte dětí? Ano, to je podle tabulek X Kč vyplácených dvacátého každého
měsíce, další prosím. (Někdy i bez toho “prosím”). Úředník netuší,
jak žije či nežije tenhle člověk, a i kdyby tušil, nemůže s tím nic dělat;
on je jenom rozdělovač. A tak se po výplatách dávek plní kořalny a herny,
a chodec si musí dávat pozor, kam šlape. Děti “sociálních případů” pobíhají
celou zimu venku v jedné tenké teplákové soupravě, i když je deset stupňů
pod nulou, ale hracích automatů je v Ostravě snad více než v Praze, a před
základními školami se běžně kšeftuje s pervitinem (nevěříte? Doporučuji
návštěvu sídliště jménem Dubina - a dobře se dívat). “Pyramidové” společnosti,
lákající lidi na marné vidiny vysokých výdělků, mají na severní Moravě
ohromné výnosy. Aby nebylo dosti, jsou i takoví sociální úředníci, kteří
pěstují obrácený rasismus a přidělují mimořádné dávky na základě barvy
pleti. Že by se to nějak projevilo na blahobytu jisté menšiny, se nedá
říci. Tedy ano: čas od času si nějaký lichvář koupí další mercedes.
Devastující účinek, který má takováhle “sociální podpora” na lidi, kteří
jsou na ní závislí, je vidět na první pohled. Bohužel jsem byl jeho osobním
svědkem u řady svých spolužáků ze základní školy. Co může takový člověk
dělat se životem? Svoji denní porci má zajištěnu díky dávkám, které bude
dostávat tak dlouho, dokud bude žít; a jeho děti také. Dávky jsou leckdy
vyšší než mzda, kterou by jako nekvalifikovaný mohl dostat v práci – tak
proč by se namáhal? Dny jsou dlouhé. Tráví je buď hleděním na televizi
(pokud ji nedal “do frcu”), nebo někde v hospodě (nejjistější malou živností
v Ostravě je prodávat chlast – založte si kořalnu někde v sídlištní prádelně,
a máte zisk jistý, i přes obrovskou konkurenci. Levné pití se pašuje nebo
vyrábí podomácku). Část se stane závislá na hracích automatech a nahází
do nich malé jmění. Peníze na to mají – od státu, tedy od nás (jakou ranou
by asi pro mnoho lidí bylo, kdyby se místo části peněžních dávek vydávaly
poukázky na potraviny a šatstvo!) Učit se, rekvalifikovat – proč? Hodně
námahy, která se nevyplatí; vždyť nástupní plat učitele nebo lékaře je
leckdy nižší než výměra dávek, a ještě se z něj platí daně. Další generace
přebírají tentýž vzor, takže vznikají celé rodinné klany žijící ze sociální
podpory, aniž by se v nich kdokoliv pokoušel hledat práci. Neexistuje ostravský
panelák, v němž by nežila aspoň jedna taková rodina, a někde je jich mnohem
víc než jedna. Občas se vyskytne výjimka – někdo, kdo něco skutečně umí,
nebo mu zbyla nějaká energie – a ta často vstoupí do šedočerné ekonomiky,
kterou je ostravský region prolezlý skrz naskrz. Pašování zboží a alkoholu
přes polskou hranici patří u některých lidí k oblíbeným způsobům výdělku;
bytová prostituce kvete; a stát ještě podloudníkům a kurtizánám vyplácí
chudinské dávky. Čest budiž všem výjimkám. Znám dělníky, kteří jsou schopni
i v padesáti letech věku dojíždět z Ostravy do Kladna na stavbu, a nedělá
jim potíže přespávat přes týden někde na stavbě v maringotkách nebo unimo-buňkách;
ale je jich zoufalá menšina. Vážím si jich, neboť jsou to lidé s vlastní
páteří: jsou radši pány vlastního osudu, než aby viseli na cizí ruce, i
když se jim to třeba finančně úplně nevyplatí. Ale takových lidí byl v
naší zemi vždycky nedostatek.
Při pohledu na armádu lidí, ze kterých se díky pravidelnému přísunu
financí z cizí kapsy staly bezcílné, nerozhodné bytosti závislé na státním
rozpočtu, zoufale ohební jedinci bez vůle k jakékoliv změně, by člověk
zaplakal. Ale je možné, že právě tohle státu vyhovuje, nebo aspoň několika
jeho představitelům: loutky, které nezkoumají, co jejich pastýři provádějí
“tam nahoře”. Iniciativě se v nejlepším případě meze nekladou, ale oceňována
není; ten, kdo své dávky propije v hospodě, není nijak postihován, a ten,
kdo je investuje do vzdělání, není výrazně zvýhodněn. Už vůbec se nehledí
na jeho studijní výsledky; jedničky nebo čtyřky, vždyť je to jedno. Celým
svým systémem říká stát lidem: dělej co chceš, stejně dostaneš tolik a
tolik; když nebudeš dělat nic, tím líp. Čas od času proběhne chabá iniciativa
ohledně veřejně prospěšných prací; obvykle nebývají k ničemu. Úřady práce
jsou plné lidí, z nichž mnoho o práci vlastně nestojí – vskutku orwellovské
pojmenování! Ale i podnikatelé jsou nedůvěřiví k lidem poslaným z úřadu
práce, a ne zbytečně; mnohé špatné zkušenosti hovoří samy za sebe.
Je příznačné, že téměř všichni lidé, které znám, a kteří se z těchto
bludných poměrů dokázali dostat vlastní silou – aspoň na úroveň běžné střední
třídy – se z nich dostali bez pomoci orgánů sociální péče, a leckdy i přesto,
že jim stát různými způsoby házel klacky pod nohy. Iniciativa, vytrvalost,
víra v sebe i v jiné – to jsou věci, které moloch státní sociální péče
nikdy nezajistí, ačkoliv pro úspěch v životě jsou nezbytné. Může vám je
poskytnout rodina, mohou vám je poskytnout přátelé, nebo třeba dobrý učitel
– ale ne úřad, zejména ne úřad centrálně řízený z Prahy. Kdyby se peníze
rozdělovaly v malých okrscích o několika tisících lidech, možná by to mělo
nějaký účinek, protože v takové malé komunitě každý ví, kdo se svůj úděl
snaží zlepšit a kdo na to “kašle”. Celostátně organizovaná síť je však
v tomhle ohledu slepá a její slepota vyvolává v lidech silný pocit nespravedlnosti.
Je velmi těžké žít v zemi, ve které vládne nespravedlnost; a když vidíte
tisíce lidí, kteří se rozhodli vědomě rezignovat na zodpovědnost za vlastní
životy, a přesto jsou “vrchností” odměňováni, podlomí to víru ve spravedlnost
veřejných věcí stejně, ne-li více, jako tunelování podniků - a to proto,
že tu nespravedlnost máte každý den na očích. Mýlí se ti, kdo soudí, že
lidí parazitujících na systému je nepatrná hrstka; je jich hodně, a systém
je k tomu přímo podporuje.
Současný sociální stát je gigant, který počítá s masami a přehlíží člověka.
Jeho krevním řečištěm jsou milióny a miliardy, jeho mozkem ministerstvo,
jeho rukami úřady; ale ty ruce jsou příliš velké, než aby mohly vykonávat
jemnou práci potřebnou pro zlepšení lidských osudů. V ohromné nadutosti
shrnuje své klienty do statisícových statistik, a vytváří dlouhé mlčící
fronty u přepážek na kontaktních místech. Na opačných stranách těch přepážek
sedí úředníci – rozdělovači. Na každého připadají stovky osob, o kterých
dohromady nic nevědí; hromadná výroba, ve které zaniká člověk, jeho naděje,
osobnost, potřeby. Věren svým tvůrcům, zahrnuje sociální stát lidi různě
velkými hromadami peněz; ale neptá se na to, jak byly využity, natož aby
se staral o nějaké další záležitosti. Pojem mezilidské solidarity se tvůrcům
sociálního státu podařilo zredukovat na toky peněz; ohromná fixace na peníze
je ostatně to, co je na celém systému nejodpornější. Ostatní hodnoty jsou
zanedbávány. Člověk z reálného světa dobře ví, jak důležité je pro matku,
když jí pochválíte děti za dobré známky, nebo pro vyléčeného alkoholika,
když oceníte jeho vůli přestat pít; je to o hodně důležitější, než přidaná
pětistovka, a může to změnit něčí budoucnost. Ale v rámci sociálního státu
se takové pozornosti dostane jen nepatrné části lidí, nejspíše těch, kteří
co nejvíce vybočují z rámce společnosti – a ještě tím horším směrem. Zbytek
je zařazen pod svými sériovými čísly do velké databáze odběratelů. Když
se narodí, dostanou kód a je na ně vyčleněn kus rozpočtu ministerstva;
to je celá “adresnost dávek”. Když zemřou, celý proces se zastaví. Občas
je tok peněz pozměněn výnosem z ministerstva; celé se to podobá jakémusi
programování, nebo snad velké stavbě, ale lidskost v tom schází.
Jako konzervativní pravičák nad tím mohu jen povzdechnout. Ohromné miliardy
jsou vydávány na velkou mašinerii, ale mládež nemá, kde by trávila svoje
nekonečně dlouhé dny – leda v barech. Nestátní organizace, které by se
snad snažily zaujmout lidi a nabídnout jim nějakou činnost, jsou podezřelé
(protože jsou nestátní) a v nejlepším případě dostanou malý příspěvek na
existenci od města. Rychlokvašené společnosti, založené kamarádem nějakého
starosty, dostávají ohromné dotace na “kulturní činnost”, ale turistický
oddíl nesežene ani klubovnu. Děti chodí po sídlišti v ubohých hadrech,
ale herny a výčepy vzkvétají. Stačilo by do školních osnov zařadit předmět
“Jak prakticky hospodařit s penězi v domácnosti”, a podstatná část problémů
by se vyřešila, a to dost levně. Ale to by bylo příliš složité a zejména
by to vyžadovalo lidský přístup v systému, který sociální pomoc redukuje
na počítačové databáze plné adres a čísel. Tento systém je špatně, a to
základně špatně; uctívá peníze jako modlu, a je postaven na předpokladu,
že dostatek peněz vyřeší každý problém. Je to levicová variace na mamon
– posedlost peníze rozdávat. Za trvání takového systému nevidím šanci,
že by se má rodná Ostrava dokázala pozvednout sama od sebe. Možná přijdou
nějací investoři z východní Asie a nezaměstnaní budou úřadem nahnáni k
jejich výrobním pásům. Ale co pak, až daňové prázdniny skončí, a mazaný
investor přesune výrobu dál na východ? Zase ta samá situace.
Bůh ochraňuj můj rodný kraj, neboť nikdo jiný o to evidentně nemá zájem.
12.05.2005 Inglor
Článek byl původně napsán autorem pro Britské listy.
Není mi známo, zda byl na tomto serveru zveřejněn.
V případě že ano, nejedná se o článek z BListů převzatý,
ale o článek zaslaný mi přímo autorem,
což jsem v případě potřeby a s autorovým souhlasem
připraven doložit. D-FENS