22.5.2008 uznala česká vláda samostatnost republiky Kosovo.
Milí čtenáři, možná si to ani neuvědomujeme, ale jsme svědky největšího
schizma naší doby.
Předem se omlouvám všem historiofilům, ale pro zjednodušení, nebudu
dlouhosáhle bádat v historii, hledat drobné nuance na úrovni nálezu střepu
keramického poháru, ze kterého bych vyvěštil historický vývoj Evropy na
statisíc let dopředu. Snad mi to odpustíte, případně vyčtete v diskusi,
jak to bývá dobrým zvykem. Pro zjednodušení a zrychlení budu používat dosud
známá fakta, se kterými hodlám pracovat. Předem přiznávám, že moc objektivní
asi nebudu, neboť Albánce (a to hlavně vlivem těchto faktů) nemám rád.
Hoďte diskusním e-kamenem, děkuji.
Otázka, nároku území zvaného Kosovo je poměrně složitá a připomíná tahanice
Izraelců s Araby o vlastnictví území dnešního Izreale. Oba národy, tedy
Albánský i Srbský, tvrdí a argumentují, že území je historicky jejich.
Albánci tvrdí, že jsou potomci tzv. Ilyrů. Ilyrové byly kmeny žijící
na území dnešního balkánského poloostrova a první zmínky o nich jsou z
5. stol. před n. l. (řecký historik Hekataios z Milétu). Království Ilyrů
trvalo podle moderního historika Fanula Papazogla, právě od 5. stol. před.
n. l. do 2. st. před n. l., kdy toto uzemí bylo zabráno Římany a různě
přerozděleno, přičemž vznikla provincie menší než původní království, známá
pod jménem Illyricum. Historie Ilyrů je sama o sobě dost problematická,
protože se o jejich starověké říši dochovalo pouze nemnoho zmínek a důkazů.
Historikové také různě spekulují, kdy se poprvé objevilo slovo „Albánie“.
Prý se jedná o zkomoleninu slova „Arbánie“, což byla území kolem města
„Arbon“ (Polybrius, 2. st. př. n.l.). Z tohoto pohledu by tedy Albánci
mohli být skutečně potomci Ilyrů, což má však jeden zásadní háček a to
ten, že moderní historie pro to nenašla, tedy kromě několika zmínek v neúplných
starověkých dílech, žádný hmotný důkaz. Jedná se tedy pouze o jednu z teorií
a historikové v tom nemají jasno. Dalších ze známých teorií hovoří o tom,
že Albánci jsou potomci Tháků, ale to je pro tento článek nedůležité. O
Albáncích jako takových, tedy národu, či skupině lidí se poprvé zmiňuje,
až dílo Alexiad (v českých vědeckých knihovnách dostupné pod názvem „Paměti
byzantské princezny“, milí wikipedisté) z 12. století. Konstatujme, že
sami Albánci o svém původu pouze teoretizují.
Ohledně původu Srbů, respektive příchodu jejich předků na Balkánský
poloostrov je jasno. Bylo to 6. st. n. l. Předci Srbů se mísili s tehdejším
obyvatelstvem až se smísili a v století 7. Srbové vyhlašují knížecí Raška
(jehož součástí byla oblast Kosovo), které bylo součástí tehdejší byzantské
říše. Knížecí trvá až do 14. století, kdy se stává součástí tzv. srbské
říše. Srbská říše nemá dlouhého trvání a obzvláště po bitvě na Kosově poli
dne 28.6.1389 (která je ovšem také terčem častých spekulací – je o ní málo
důkazů), která je prý původcem albánsko-srbského konfliktu a následným
rozpadem Byzance (29. květen 1453 – dobytí Konstantinopole) značí, že v
Evropě bude chvíli veselo po turecku. Srbká říše se rozpadla a stala se
součástí říše osmanské. Islamizace započala a jestli nevíte co to je, zajeďte
si někdy do Brna (pro ty hloupější z nás: tímto nenadávám obyvatelům Brna,
jelikož nepatřím k oblíbeným soudcům lidských kvalit podle toho, kdo kde
v naši minizemi bydlí, ale spíše je lituji). V této době také dochází k
náboženskému odklonu Albánců od Srbů. Albánci, jako tehdy pravoslavní,
kteří se již jako národ ve 12. století, na území tehdejších srbských útvarů,
„vyprofilovali“ mají co dočinění se systémem „devširme“.
Noví vazalové Osmanů se samozřejmě k balkánským národům chovají jako Landsknecht
v městě jehož bylo dobyto, z čehož pramení dlouhosáhlý vzájemný spor.
Zahraji si teď chvíli na soudce a pokusím se rozhodnout a argumentovat,
komu historicky přisoudit Kosovo. Na jednu stranu je sice pravda, že pokud
by byla teorie o Ilyrech pravdivá, Albánci byli na tomto území první. Ilyrové
zde sice jako první vytvořili přibližně na 300 let svůj vlastní uzemní
celek, ale následně byli vždy součástí jiných územních celků, jejich obyvatelstvo
se mísilo s různými jinými národy a už nikdy nebylo schopno to zopakovat.
Ilyrové ale hlavně přestali být identifikovatelným národem. Zanikli. Co
se týče Srbů, ti se sebeidentifikují už od 6. století, vytvářejí uzemní
celky, ale hlavně vždy zůstávají identifikovatelnou skupinou, i když jsou
v něčím područí. Albánci se sebeidentifikují, až v století dvanáctém, což
jim po islamizaci zůstalo až dodnes, takže nad nimi mají Srbové značný
náskok. Co se týče konkrétně Kosova, tak to Srbové obývali až do 17. století,
kdy po nevydařených povstáních proti osmanskému područí a následným represím
dochází o odchodu Srbů z tohoto území. Osmané ho „zalidňují“ právě Albánci
v čemž vidím velmi důležitý motiv. Albánci byli v 17. století na území
Kosova „instalováni“ Osmany, tedy sami od sebe žádné tendence k „navrácení
historicky vlastněného území“ nevykazovali. Podobné argumenty znějí až
dnes, i když Albánci reálně mají své místo na sebeurčení - stát Albánii.
Já osobně bych Kosovo jasně přisoudil Srbům. Na území dnešního Kosova je
také mnoho srbských historických památek, hradů, kostelů, relikvií atd.
Po Albáncích, či Ilyrech žádné.
Rád bych se dál přesunul až do 20. století a to do roku 1929, protože
co se týče složení obyvatelstva na území Kosova nic se nezměnilo. Za území
Kosova žijí jak Srbové, tak i Albánci.V roce 1929 existuje na Balkánském
poloostrově tzv. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které vzniklo 1.
prosince 1918 rozpadem Rakouska-Uherska, či-li jakýsi předchůdce bývalé
Jugoslávie. V této době existuje i samostatná Albánie a to dokonce od roku
1912. Rok 1929 je důležitý hlavně proto, protože došlo ke sčítání lidu
v Kosovu a údaji, že Srbové a Černohorci tvořili celých 61% obyvatelstva,
tedy albánské obyvatelstvo netvořilo majoritu. Království Srbů, Chorvatů
a Slovinců se však rozpadá a Itálie a Drittes Reich si Balkán (poloostrov,
ne sýr) postupně sami rozeberou, či rozdají území svým vazalům. V roce
1939 vzniká pod taktovkou fašistické Itálie tzv. Velká Albánie, která dostala
do vínku mimo jiné i území Kosova a Srbové opět tahali za kratší provaz
- Albánci se stěhovali do Kosova, vyháněli neoblíbené Srby (neoblíbené,
protože opět bojovali za svojí nezávislost) a začínali tvoři v Kosovu většinu.
Po Druhé světové válce vzniká stát Jugoslávie a byť je surreálně-socialistický
a s despotou u kormidla, je paradoxně 3. září 1945 vytvořena autonomní
oblast Kosovo-Metohnija. Na Albánce žijící v Kosovu je tedy brán pozoruhodný
ohled. Představte si třeba, že by takovým Sudetám byl přiznána autonomie
a Češi a Němci by si společně v pohraničí rozhodovali co a jak. S jídlem
ale roste chuť a tak se Albánci, jak je už u muslimů zvykem (pseudohumanista
promine a raději si zajde k jadernému fyzikovi Prof. Ing. Dezideru Lakatošovi
CSc, do vilové čtvrti Most-Chánov, na čaj pro uklidnění) radikalizovali
a (oprávněná) pověst teroristů byla na světě. Srbové jsou historicky také
bojovným národem a tak docházelo k násilným střetům, i s nějakými těmi
mrtvými. Albánci ovšem neustále tlačili na pilu, až nakonec v roce 1974
Jugoslávie přiznává Kosovu práva a autonomii zakotvenou přímo v ústavě
(mimo jiné také jmenuje Josipa Broze Tita prezidentem na doživotí; asi
za trest). Kosovo dostalo svou vlastní ústavu, zákony, orgány a dokonce
i vlastní vládu a právo mezinárodně se zavazovat dohodami. To však opět
nestačilo. Majoritní kosovští Albánci požadovali vlastní stát a své požadavky
argumentovali vlnou teroristických útoků. Peníze k financování teroristických
uskupení se získávaly klasickou metodou skrze černou ekonomiku (asi inspirace
samotnou jugoslávskou vládou, pozn. autor), konkrétně šlo o různé podvody,
vydírání, únosy, obchod s nelegálními drogami atd. Albánie je vůbec „známá”
díky obchodu s narkotiky, což není nijak lichotivé.
Po rozpadu prosovětského bloku dochází k válce v Jugoslávii, která měla
několik etap. Nás zajímá až ta poslední. V roce 1996 oficiálně vzniká Kosovská
osvobozenecká armáda (dále jenom KOA), což bylo uskupení albánských teroristů,
muslimských nacionalistů, bojechtivých blbů (ti jsou bohužel všude a tak
byly známy případy, kdy různí militantní a bojechtiví Američané přijeli
podpořit KOA a to například střelbou do civilního obyvatelstva, či jinými
hrdinskými činy) a jiných sraček. Jednotky KOA byly cvičeny hlavně v Albánii,
stejnou cestou se k ní dostávala výbava (zbraně a logistická podpora) i
oni zmiňovaní dobrovolníci.Jednalo o armádu guerillovou, která se snažila
narušovat infrastrukturu v kosovských oblastech a napadala jakékoli představitele
jugoslávské vlády, typicky kosovskou policii (přepadávání policejních stanic),
či různé politiky - např. 20. listopadu 1996 zavraždila poslance, který
byl sám Albánec (to mi přijde docela vtipné). Prostě moc fajn lidé. Sama
jugoslávská vláda nevěděla jak se má k aktivitám KOA postavit. Tehdejší
jugoslávský (srbský) prezident Svobodan Miloševič sice společně s generály
tajně připravoval plány jak proti aktivitám KOA zasáhnout rozsáhlým vojenským
útokem, ale bál se reakce zahraničí. 23. března 1998 (tedy více jak po
dvou letech „pruzení“ od KOA) označil velvyslanec USA pro Balkán, Robert
Gebard, Kosouvskou osvobozeneckou armádu za teroristickou organizaci (překvapivě)..
Pro Miloševiče to byla voda na mlýn a tak dal souhlas k nechvalně známé
operaci Podkova, nebo-li totálnímu vyhnání Albánců z Kosova směrem do Albánie.
Ohledně průběhu druhé části války (zásah NATO) v Kosovu se rozepisovat
nebudu, tu jsme všichni zažili v reálném čase.
Kosovští Albánci se po válce moc kamarádili (byli přeci ti utlačovaní,
i když vojenský konflikt vyvolali oni) s různými mezinárodně působícími
organizacemi (např. USA atd.), které měly a mají v Kosovu vojenské jednotky
(NATO, UN, EU) což je perverzní obzvláště v případě teroristů z KOA. Srbové
si svojí situaci při jednáních s těmito organizacemi velmi zhoršili tím,
že při Operaci Podkova prováděli etnické čistky (KOA to sice dělala také,
ale koho to zajímá?) a malý stát, který prováděl genocidu bude vždy v nemilosti
(u těch velkých, jako např. Turecko a Rusko to neva). Po válce v Kosovu
zbytky Srbských obyvatel z této země odešly a nejnovější údaje od samotné
Republiky Kosovo
hovoří o 92% majoritě Albánců. Mezi roky 1929 a 2008, tedy během necelých
80 let došlo k zásadní etnické změně na území Kosova.
Konstatujme, že Republika Kosovo byla jednostranně vyhlášena 17. února
2008. Albánci jsou tedy jediným národem na světě, který má dvě samostatné
země, které spolu nemají žádný spor, což je nelogické, finančně neefektivní
a také bych tomu neviděl dlouhého trvání, neb by se mělo Kosovo logicky
připojit k Albánii (KOA bojovala pod albánskou vlajkou). Byť nejsem právník,
obávám se, že byly porušeny zásadní mezinárodní dohody. Konkrétně se jedná
o Daytonskou dohodu, Chartu OSN, Rezoluci OSN č. 1244 (rok 1999), Závěrečná
akt KBSE atd. Vyhlášení samostatnosti Kosova je tedy vzhledem k nově vznikající
právní nejistotě logicky možné, až po určitých nálezech mezinárodních soudu
o nezávadnosti a slučitelnosti s mezinárodním právem. Očividně není. Kosovo
bylo uznáno mnoha demokratickými
zeměmi. Tento fakt je také různými oligofrenickými vohnouty a ichtyly
v diskusích užíván jako důkaz legitimnosti uznání tohoto státu, protože
například země jako Rusko, či Čína, které si hlavu s lidskými právy zrovna
nedělají jsou proti. Tipoval bych to na nějakou dysfunkci synapsí a neuronů,
autorů logických těchto úvah. České republika se k uznání Kosova samozřejmě
nemohla nepřidat, což je docela alarmující, uvědomíme-li si, že k této
věci dokázali zaujmout stejné stanovisko např. jak Václav Klaus, tak i
Jiří Paroubek, tedy nebude se jednat o politickou volbu, neb nejznámější
představitelé jak levicového, tak i pravicového politického směru, (kteří
se shodou okolností moc nemusí) jsou proti.
Jedním faktorem je legitimnost a druhým je (můj oblíbený) faktor morálky,
který byl podle mě zcela jasně pošlapán. Srbové se po celou dobu své existence
na Balkáně snaží o vlastní uzemní sebeidentifikaci. Nejdřív jim jí seberou
Osmané a oni proti nim bojují. Potom dočasně Rakousko-Uhersko a oni opět
bojují. Následuje Třetí říše a oni opět bojují. Potom jsou to Albánci a
oni nepřestávají bojovat. I když to s nimi mnohdy (obzvláště za Osmanů
a intervence NATO) vypadalo špatně, nikdy se nevzdali, nikdy se nepodvolili,
nikdy nesklonili hřbet. To je mi na nich jako na národu velmi sympatické.
Nyní je s nimi mezinárodně vyjebáváno (opět jim někdo zabírá jejich území)
před celým světem a oni se opět nevzdávají, když už ne vojensky, tak alespoň
naděje, že mezinárodní jurisdikce uzná jejich námitky ohledně protiprávnosti
aktu vyhlášení samostatnosti Kosova. Srbský národ se tak obrazně stává
v mezinárodním měřítku Williamem Fosterem.
Když se podívám na Albánce, vidím přesný opak. Jde o národ, který se
vždy raději přidal, za cenu nějakých ústupků k někomu silnějšímu jenom,
aby z toho měl výhody. Jednou to byli Turci, potom Italové, dnes jsou to
Američané. O těch dnešních „ústupcích” můžeme jenom spekulovat, ale předpokládám,
že zde nebude tak naivní čtenář, který by věřil, že USA se zasadily o Kosovo
nezištně.
Největším políček morálce je ale odkaz, který vnik Kosova nechává.
Nejde ani o to, že představitelé Kosova jsou také pravděpodobně vůdci zločineckých
albánský organizovaných skupin (o čemž v minulosti žertovali i američtí
generálové – dnes by si asi raději uřízli jazyk), či teroristé a vrazi,
kterým bylo odpuštěno, takže je zcela jasné, že černá ekonomika (stejně
jako v Albánii) bude nad oficiální dominovat a z Kosova se stane něco jako
Mordor, odkud se budou šířit jedy do Evropy (ti zvedavější, ať hledají
heslo „Balkánská cesta“). Jde o to, že bylo dáno hmotně najevo, že jakákoli
skupina separatistů se domůže svého, pokud budou dostatečně dlouho terorizovat
jiné (není otázkou „jestli?”, ale „kdy?”). Jakékoli etnikum se může domoci
(= může ukrást) svého vlastního území, které jim nepatří, pokud na něj
přistěhují a budou terorizovat místní obyvatele do té míry, že je donutí
k zoufalým a přehnaným reakcím. To je strašlivý odkaz, přinášející nestabilitu
a vysokou míru pravděpodobnosti, že to nějaká skupina lidí ihned zkusí
(ještě že cikáni nejsou tak ambiciózní). To je odkaz, který bohužel zanecháváme
i my Češi. Uznáváme nelegitimnost, byť ne my osobně jako lidé, ale prostřednictvím
své vlády.
Bůh žehnej Srbsku!
22.05.2008 Cadrian
Autor není v žádném případě Srb a už vůbec ne Albánec.