Cílem tohoto článku je informovat o alternativním způsobu vzdělávání
dětí. Při psaní jsem si však uvědomil, že některé části budu muset okomentovat.
Domácí vzdělávání dětí je z pohledu zákona považováno za alternativu
ke vzdělávání školnímu. Tuto možnost nám dává školský zákon č. 561/2004
Sb., o předškolním, základním, středním, vyš. odb. aj. vzdělávání, konkrétněji
§ 41 o individuálním vzdělávání.
V ČR se týká domácí vzdělávání hlavně prvního stupně ZŠ, druhý stupeň
je ve zkušební fázi. Celkem se u nás týká asi pětiset dětí. Důvody pro
vzdělávání potomka v domácím prostředí jsou nejčastěji slabé zdraví dítěte,
ztížená vzdělavatelnost (různé poruchy učení a přizpůsobení se), náročná
doprava do spádové školy a nebo nesouhlas s hodnotami většinové společnosti.
Posledního důvodu využívají rodiny praktikující některé z naboženství či
prostě lidé, kterým se zajídají tradiční metody vzdělávání.
Jak takové domácí vzdělávání probíhá? Variant je široké spektrum. Od
napodobení školního prostředí téměř do detailu (rozvrh hodin, zvonění,
přestávky, úkoly), přes volnější styl, kdy se hodiny a témata prolínají
a přizpůsobují pozornosti a chuti dítěte (i rodiče) až po zcela nekonvenční
metody. Ať tak či tak, jednou za půl roku dítě navštíví svou školu, kde
je přezkoušeno dle nároků státu na vzdělání dítěte. Většina rodičů se opře
o klasický způsob výuky známý ze školy. Takto se nejčastěji vyučuje český
jazyk a matematika (často i cizí jazyk). Předměty jako prvouka (později
přírodověda a vlastivěda), tělocvik, pracovní činnosti a výchovy hudební
a výtvarná je možné poměrně snadno sloučit dohromady pomocí projektu. Výhodou
je snadné osvojení dovedností, protože si dítě může k danému poznatku přiřadit
zážitek. Navíc lze projekt vpasovat do zájmové činnosti dítěte. Například
dítě si chce udělat lodičku na hraní. Návrh lodě je spojen s malováním,
následuje výpočet množství materiálu (matematika), nákup materiálu (finanční
gramotnost), popis pracovní činnosti (psaní) a výroba (pracovní činnost).
Domácí vzdělávání zabere přibližně dvě až tři hodiny času denně. Oproti
škole je zde totiž dosaženo vysoké efektivity plynoucí z faktu, že je vyučováno
maximálně tolik dětí, kolik rodič má. Své děti zná, ví, co umí (neztrácí
čas přezkušováním a ověřováním), ví, na co se zaměřit, a ví, co je baví.
Výuku lze snadno přizpůsobit, čehož využívají rodiče obtížněji učících
se dětí.
Zřejmou nevýhodou je nutnost strávit větší množství času s dítětem,
no ehm, pardon, to by mohla být i výhoda.
Další nevýhodou zcela určitě je nemožnost pracovního výkonu jednoho
z rodičů, většinou matky. Pokud je dětí víc, lze odučit alespoň ty starší,
zatímco je matka na rodičovské s mladším. Ekonomickou situaci rodiny je
třeba rozumně uvážit. Nemyslím si však, že lidé , kteří mají vysoko v žebříčku
hodnot zahraniční dovolenou, novou televizi, gauč či nové auto, by se vážně
zajímali o domácí vzdělávání. Uvažte ale, zda náklady na dopravu do školy
a práce, stravu a peníze, které škola vyžaduje pro zpestření a odlehčení
běžného dne, nevygumují podstatnou část mzdy.
Vliv domácí výuky na vztahy v rodině je jednoznačně pozitivní. Někde
jsem četl, že rodič stráví se svým potomkem v průměru 7 minut denně. A
víte co? Na tolik bych se taky odhadl. Dnešní doba sebou nese spoustu „důležitých“
starostí. Samozřejmě je třeba si uvědomit, že domácí vzdělávání je práce
navíc. Tuto práci, ale vkládáte do svých potomků a nemusí to tak vypadat,
ale i do vztahu se svým partnerem.
A co učení? Kdo má dítě asi se mnou bude souhlasit, že přirozeností
dítěte je se učit (a zlobit). Dítě nejčastěji používá metodu napodobování
a metodu pokus-omyl. Zřídka kdy memorování. Děti v naší společnosti si
mohou většinu času hrát do šesti let věku. Poté nastoupí do základní školy,
jejíž provoz stojí peníze, jež je vytvořena pro masové vzdělávání a jež
funguje jako ideologický nástroj moci. Když se dítěte zeptáte v pěti letech,
jestli se do školi těší, odpovědí bude ano. Když se ho zeptáte v sedmi,
odpovědí bude ne. Ve škole se dětem dostane mnoho preventivních namemorovaných
znalostí, které ovšem budou zapomenuty. Dostane se jim opravdu hodně nudy
a pocit, že škola je nutné zlo. Děti mají při tom všem nabývání znalostí
nesmyslně málo pohybu. Zbytečně jsou vystavované stresu z nesmyslného porovnávání
mezi sebou, přičemž jsou porovnávány pomocí znalostí nesmyslů. Nesmyslů
pro život musím dodat. Opravdu je nutné toto všechno prožít, aby se z dětí
stali silní dospělí? A co takhle opustit na chvilku myšlenku školského
systému vytvořeného před dvěma staletími a vrhnout se po časové ose mnohem
hlouběji. Děti v primitivních společnostech tráví většinu svého času hraním.
Při svých hrách napodobují činnosti dospělých. Za dobu dětství se naučí
znát všechno, co potřebují pro přežití v nepřátelském prostředí formou
hry. Je jednoduší přežít v pralese nebo v naší společnosti? Můžete namítnout,
že přežití je jedna věc, ale co úspěch? Možná někteří z čtenářů cítí, že
o školních znalostech úspěch v životě není. Pokud někdo touží po nabiflovaných
vědomostech nepotřebuje nic jiného než čas a encyklopedii. Opravdu není
nutno naučit se tuny nepotřebných znalostí. Přijde mi to jako ztráta času.
Mnoho hlasů bude jistě oponovat, že dětskou přirozeností je i lenost. Dítě
se přeci samo od sebe nenaučí číst a psát právě proto, že je lenivé. Zde
bych namítl, že dítě, které je lenivé je buď nemocné nebo unavené. Názor
o dětské lenosti je právě odvozen od chování dítěte unaveného z neefektivní
školy. Neefektivní pro dítě, ne pro stát.
Klasikou sváru domácího a školního vzdělávání je socializace. Počítejte
s tím, že pokud se zmíníte o tom, že dítě budete nebo už vzděláváte doma,
pohled okolí bude v lepším případě váhavý. Nejčastějším argumentem je právě
omezená míra socializace dítěte (všimněte si, že najednou nikomu nejde
o vzdělání). Zde bych si dovolil položit otázky. Kolik té socializace dítě
potřebuje? A je škola to nejvhodnější místo? Co takhle trocha toho času
po škole mimo organizovaný svět dospělých. Nebo kamarádi ze zájmových kroužků?
Ani náhodou, vždyť přeci věkově homogení skupina dětí je to nejlepší pro
každého. Je třeba aspoň dvacet až třicet spolužáků každý školní den aspoň
pět hodin v kuse (ironie). No, tak strašné to zase není, protože možnost
řádné interakce je omezena na přestávky, což dává tak hodinu až dvě denně.
Negativní vlastnostní homogení skupiny dětí je zvýšená pravděpodobnost
výskytu šikany. Pokud vaše dítě něčím vyčnívá je možné, že se stane obětí
šikany. Zde můžete namítnout, že Vám to nevadí, že si zvykne , otuží se,
naučí se vydržet to, naučí se probít ... no buď to vaše dítě dá a nebo
taky ne, což může mít fatální důsledky. Pro Vaše dítě samozřejmě. Tolik
ke kvalitě a míře socializace ve škole.
Menší skupina dětí rozdílného věku dítěti nabízí možnost učit již osvojené
dovednosti mladší děti (osvojení zodpovědnosti) a zároveň naučit se od
starších dovednosti nové. Předávání dovedností se děje zadarmo, neboť k
tomuto procesu nepotřebujete učitele. Navíc dítě, které přichází do třídního
kolektivu v pozdějším věku, bývá duševně vyzrálejší než prvňák, takže se
dokáže snadněji vypořádat s negativními vlivy prostředí. I když si je třeba
říci, že některé věci budou muset rodiče dítěti vysvětlit...
Co říci závěrem? Zkušenosti a výzkumy praví (negativním předpovědím
navzdory), že domškoláci nemívají problém ani s pozdější socializací v
„normální“ společnosti, ani s úrovní vědomostí. Se školní docházkou a kolektivem,
do kterých dříve či později nastoupí, se srovnají překvapivě rychle. Bohužel,
poté, co je školský systém semele, ztrácí chuť se vzdělávat a učí se pouze
od testu k testu. Proto bych doporučil domácí vzdělávání ke zvážení, i
když vím, že není pro každého rodiče a pro každé dítě.
29.11.2013 Depo