Do ticha okurkové sezóny se před pár dny rozezněla polnice, to když
novináři sdělili národu, že po našem tankovém vojsku je veta. Mnozí se
hned dali slyšet, že zakonzervování zmodernizovaných T72, mimochodem bezmála
pět miliard na tuhle taškařici padlo, je prý chybou.
Třeba prý tím otevíráme
Rusovi zas vrátka. V podstatě není ta reakce nijak překvapivá, konečně
oblíbeným národním tématem debat nad pivem je otázka, zda jsme měli bojovat
(1938,1948,1968). Očividně už je to součástí naší české povahy ex post
se bít za republiku. Člověk si alespoň může udělit bobříka odvahy, vlastenectví,
nebo mužnosti, aniž by musel vytáhnout paty z útulného šenku. Položme si
však otázku bez zbytečných emocí a bez zaujetí. Potřebujeme skutečně tankové
vojsko? Anebo ještě heretičtěji, potřebujeme vůbec nějaké vojsko?
Pokud bychom se podívali do historie, pak bychom viděli dvě zajímavá
fakta. Za prvé armáda žádné naší republiky jaktěživa nic neubránila, z
různých důvodů jsme se vždy vzdali bez boje. Tedy veškerý přínos té hrozivé
hromady peněz vyplýtvaných na naše kluky v uniformách byl zcela nulový.
Vlastně byl dokonce záporný. Když v roce 1939 Hitler obsadil zemi, na rýsovacích
prknech našel spousty výkonných strojů na zabíjení, které naši inženýři
zkonstruovali na zakázku prvorepublikové vlády. Co hůř, naše továrny už
měly potřebnou schopnost a kapacitu pro zbrojní výrobu, protože po dvacet
let zásobovaly československou armádu. A aby toho nebylo dost, velká většina
už hotového vojenského materiálu padla bez odporu do rukou Wehrmachtu.
Vším tímto jsme pomohli nacistickému Německu prodloužit válku. Později
zas armáda v roli ozbrojené pěsti dělnické třídy sloužila jako demonstrace
síly režimu, a tím pádem napomáhala jeho trvání. Když v roce 1968 přišlo
na lámání chleba, byla nám proti spojeným silám Varšavského paktu zcela
k nepotřebě. Porevoluční angažmá při různých kampaních v zahraničí neměla
nic společného s obranou země, proto je můžeme vynechat z našich počtů.
Shrnuto a podtrženo nám byla armáda poslední stovku let naprosto k ničemu,
což lze jen těžko popřít.
Předpokládám, že leckdo by proti tomuto zjevnému faktu namítl, že armáda
už jen svou existencí a silou odstrašuje nepřítele, který by snad pomýšlel
dobýt českou kotlinu. Trochu pravdy na tom samozřejmě bude, byť by
se ta odstrašující schopnost našeho vojska dala zpochybnit, v paměti nám
všem zajisté ještě tkví vzpomínka na slavné nepojízdné vojenské transportéry
před budovou Rádia Svobody. Odsud ale logicky neplyne závěr, že armáda
je proto nezbytná. Totiž tím druhým faktem, který se při pohledu do historie
jasně vyjeví, je skutečnost, že pravý smysl bytí pravidelného vojska nespočívá
v obraně země jako takové, a proto také není armáda nejúčinnějším způsobem,
jak zemi bránit.
Když jeden panovník vytáhl do pole, napadený král shromáždil své leníky
a vydal se bránit rodové državy. Nechránil lidi a nějaký neosobní ideál
vlasti, chránil svou dynastii a její privilegia, svou vlastní moc a bohatství.
S přechodem monarchií v republiky se na podstatě věci příliš nezměnilo.
Kdyby došlo na nejhorší, kdyby sem znovu vtáhl Rus, co by znamenalo s nimi
válčit? Znamenalo by to, že několik desítek tisíc našich mladíků by riskovalo
svůj život na frontě, možná by jich bylo i více, kdyby znovu byly zavedeny
odvody. Ať už bychom vyhrávali nebo prohrávali, vojáci by umírali a umírali
by i civilisté, jak by je zabíjely bomby dopadající na naše města. Kdyby
nakonec „vlast byla zachráněna“, k čemu by to bylo těm, kteří už ji nikdy
nespatří, nebo těm, kdo ztratili své blízké? Jaká vlast byla ve skutečnosti
uchráněna, když mrtví ji neuvidí a pro spoustu ostatních už nikdy nebude
tou vlastí, kterou by byla, kdyby se mohli těšit z přítomnosti všech těch
padlých? Bezesporu vlast poničená, města pobořená a továrny srovnané se
zemí. Tedy vítězství by to bylo trpké, nikoliv sladké. Co by naopak znamenala
prohra? Měli bychom tu nějaké vojenské základny (což nás může beztak potkat),
„poradce“ a také samozřejmě loutkovou vládu. Dále by se naše utrpení sestávalo
z toho, že namísto vlastní (omezené či zrušené) armády bychom museli strpět
armádu cizí, a také z toho, že současné vládnoucí elity by byly vystřídány
jinými. Zajisté pro většinu z nás žádná katastrofa, protože většina z nás
(z definice slova elita jakožto výlučného spolku) k vládnoucí elitě prostě
nepatří. Očividně tedy i v dnešní době platí, stejně jako v dávné minulosti,
že smyslem armády je především bránit vládce, třeba i na úkor celé země.
S tím souvisí i neúčinnost armády jako způsobu obrany země, jejích obyvatel
a jejich majetku. Totiž armády jsou vybaveny a vyškoleny, aby ničily jiné
armády. Proto používají tanky, letadla, rakety a dokonce vyhrožují jadernými
zbraněmi. Všechno jsou to zbraně velice drahé a určené k boji s podobně
vybaveným nepřítelem. Americká kampaň v Iráku ale ukazuje, jak jsou tyto
prostředky bezmocné proti odhodlání a vůli i relativně nepočetné nepravidelné
skupiny bojovníků vybavených jen primitivními prostředky. Spojené státy
utopily hromadu peněz (řádově stovky miliard dolarů) ve vojenském dobrodružství,
které nedosáhlo vůbec ničeho vyjma výměny režimu a smrti spousty civilistů.
Oblíbená teorie, že se bojovalo o ropu, je pochopitelně směšná, protože
Saddám by býval rád prodával ropu, kdyby jen mu v tom embargo (většinou)
nebránilo. Zbraním hromadného ničení jakožto zámince se dnes smějí už všichni.
Region není o nic stabilnější, teroristů neubývá (dokonce naopak) a v konečném
důsledku pověst Spojených států značně utrpěla. Američané se k této kampani
už nechtějí znát a prezident slibuje stažení sil. Miliardy dolarů a naprosté
fiasko! Přitom irácká armáda byla rychle rozprášena a režim se zhroutil
vzápětí. Země však nebyla skutečně dobyta a nakonec impérium utíká s ocasem
staženým mezi nohama. A kdo toho dosáhl? Ozbrojené milice a (ještě důležitější
faktor) nesouhlas a nenávist většiny Iráčanů k okupantům. Přitom Američané
by tuto lekci měli znát z vlastní historie, jejich republika vděčí za svůj
zrod milicím, které natolik vyčerpávaly pravidelnou armádu a napjatý rozpočet
britské koruny, že se nakonec rozhodla odbojné kolonie zanechat svému osudu.
Řádná armáda je příliš drahým a příliš neúčinným způsobem, jak bránit
zemi, míněno zemi ve smyslu jejích obyvatel a jejich životů. Přesněji u
velkých a bohatých států je armáda vždy nástrojem agrese, pomáhá prosadit
vůli vládců, ať už je to otevřeně dynastická ambice, anebo třeba něco tak
vznešeného, jako je šíření demokracie a míru po světě. Občan pak musí zaplatit
účet za tyto výboje, která nemají s jeho obranou nic společného. U slabých
zemí je armáda samozřejmě slabá a neposkytuje víc než zdánlivou obranu
před rozpínavostí silnějších sousedů. Viděli jsme přeci, jak rychle se
pod soustředěným tlakem irácká obrana zhroutila, stejně tak by se rozpadla
česká obrana před ruským útokem. Protože zároveň vláda často ve vlastním
sobeckém zájmu občany pod různými záminkami odzbrojuje, po zhroucení armády
nemají obvykle civilisté způsob, kterak se efektivně bránit zvůli agresora
běžně demonstrované popravami mužů, znásilňováním žen, drancováním a tak
dále. Navíc zřídit armádu ještě neznamená mít vůli a schopnost ji použít.
Může skutečně česká vláda zavelet k boji? Neexistuje pro to v našich novodobých
dějinách jediný historický precedent! Avšak armáda, kterou ani nemáme vůli
použít, je už vskutku dobrá jen na parádu k osmadvacátému říjnu. Bylo by
chybou doufat, že si toho ruští představitelé nejsou dobře vědomi.
Milice jsou protikladem armády, jsou dobrovolné, vybavení je skromné
a financují si jej převážně sami bojovníci. Z logiky věci jejich boj je
prostorově omezený, milice nemohou než zasáhnout se svými lehkými zbraněmi
na konkrétním místě. Byť nezúčastnění civilisté také umírají, nemůže se
stát, že celé město by bylo srovnáno se zemí v jediném okamžiku. Navíc
ochota civilistů poskytovat milicím podporu je závislá na selektivnosti
jejich boje. Kdyby umíralo příliš mnoho kolemjdoucích, záhy by proti partyzánům
stál celý zbytek národa. Aby jednotliví milicionáři byli ochotni bojovat,
musí být věc pro ně morálně naprosto zřejmá, jelikož riskují své vlastní
životy. Není to tak snadné, jako poslat někoho jiného do pole, anebo nechat
někoho jiného válku zaplatit. Proto je obtížně představitelné, že by partyzáni
byli prvotními agresory, naopak je to v jejich případě téměř vždy obrana
před cizím násilím. Když je boj neúspěšný, útoky se míjejí cílem a počty
ztracených životů jsou vysoké, milice svůj boj ukončí a vojáci se vrátí
domů. Nehrozí jim zajetí, ani zastřelení za zbabělost, proto partyzánská
válka nemůže být ze své podstaty pouhým mařením životů, jak se to musí
stát při střetu dvou rovnocenných armád. Shrnuto a podtrženo je „malá válka“
nepoměrně efektivnější způsob boje, pokud jde o počet ztracených životů,
zničené hodnoty a cenu používaných zbraní a materiálu, stejně jako o odstrašující
účinek a ztráty nepřítele.
Závěry plynoucí ze srovnání nákladů a přínosů vydržování armády jsou
tedy vcelku zřejmé. Namísto harašení tanky a letadly, které je v případě
Česka dokonce směšné, bychom měli možné agresory odstrašovat svou vůlí
uchovat si svobodu, ochotou ji bránit se zbraní v ruce. Kdybychom po švýcarském
vzoru vybavili jednotlivé občany zbraněmi a vojenským výcvikem, řekněme
všechny k tomu svolné svéprávné dospělé muže, pak by si mohl být Kreml
jistý nepříjemně vysokými ztrátami v boji s těžko lokalizovatelným nepřítelem.
Jaderné hlavice, tanky, letadla a vůbec všechno „těžké“ vybavení by bylo
ruské armádě téměř k ničemu v nepravidelném střetu s partyzány. Věc má
i svůj druhý rozměr. Jak by Kreml dokázal ospravedlnit válku proti nám
v očích obyčejných Rusů? Z jejich hlediska je agrese obětí, kterou přijmou
jen tehdy, budou-li mít k tomu dobrý důvod. Obvykle se válka „prodá“ tak,
že napadená země se označí za agresivní a nebezpečnou, anebo alespoň se
vyvolá obava, že by mohla nepříteli sloužit jako základna. Pokud bychom
ale nebyli součástí NATO a pokud bychom zároveň neměli pravidelnou armádu
v běžném slova smyslu, pak by nebylo nijak snadné nás vůbec vykreslit jako
krvežíznivý národ, který je třeba odzbrojit. Sami ruští vládci by k tomu
neměli žádný dobrý důvod, protože by nákladným vojenským dobrodružstvím
získali jen spousty problémů a strategickou pozici by si tak spíše pokazili
než zlepšili.
Co tedy říct na zakonzervování našich T72M? Že se vůbec nic neděje.
Pokud by vláda chtěla vskutku přispět našemu bezpečí, měla by ušetřené
prostředky z armádního rozpočtu vyčlenit a věnovat je policii. Bylo by
příjemnou změnu právě tam vidět plné stavy a platy, které by lákaly kvalitnější
lidi, to se zdá být mnohem rozumnější politikou obrany. Totiž o osobní
bezpečí svých blízkých a o svůj těžce nabytý majetek má asi většina z nás
tíživější obavy než o naši zahraničně-politickou prestiž a pozici ve vztahu
ke Kremlu. Ostatně když vyhlédnete z okna, co tam uvidíte? S mnohem vyšší
pravděpodobností nějakého otrapu, jak vám právě krade autorádio, než ruského
vojáka.
17.05.2009 Kilmore