D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * 2045
    Vydáno 10. 04. 2011 (14754 přečtení)


    Pojďme se chvíli věnovat zářným ekologickým zítřkům. Komedii už jsme tu měli, Orwellovský thriller taky, takže si dáme horor. Co říkáte?

    Toho dne se Generální tajemník světové ekologické strany a Předseda výboru pro boj s klimatickými změnami profesor Richard Bauer vzbudil nezvykle brzy. Vždy byl workoholik a svůj pracovní den, končící dlouho po půlnoci, zahajoval v šest ráno, ale tentokráte byl již v půl páté na nohou. Posnídal dva suché rohlíky, které zbyly od večeře v důstojnické jídelně, a zapil je zeleným čajem. Ten byl jediným přepychem, který si profesor Bauer dopřával – jinak, ačkoliv patřil k nejmocnějším světový státníkům, žil příkladně a naprosto asketicky.

    Tomu odpovídalo i jeho nesmírně kuriózní obydlí – malý domek z hlíny, starých pneumatik a dalšího odpadu, umístěný ovšem v obrovském protiatomovém krytu, původně sloužícím coby sklad jaderných hlavic pro rakety SS – 23. Nad objektem byla kasárna pro 800 vojáků a 200 civilních zaměstnanců, pečujících například o celou paletu protileteckých zařízení a rozsáhlý autopark. Provoz celého zařízení umožňovala malá atomová elektrárna, která pracovala pouhých tři sta metrů vzdušnou čarou od profesorova obydlí.

    Profesor Bauer tohle všechno z hloubi srdce nenáviděl. Byl humanista, vegan, ekolog a zapřisáhlý pacifista. Nedávno se mu dostal do ruky mail, kolující mezi členy hnutí odporu, jehož autor srovnával profesorovu spotřebu energie se superboháči z předekologického věku. Profesor musel se skřípěním zubů dát anonymnímu autorovi za pravdu. Ale co mohl dělat?

    Vždyť během své třicetileté politické kariéry přežil nejméně deset pokusů o atentát. Nedávno se tajné službě podařilo odhalit skupinu, která někde v Africe zakoupila stíhačku F16, měla v plánu naložit ji bombami a ve stylu japonských kamikadze zaútočit na profesorovu kolonu.

    Nejstrašnější následky však pro něj měl první atentát, ke kterému došlo již před více než čtvrt stoletím a který všechna bezpečnostní opatření vlastně odstartoval. Tehdy se vracel coby nově jmenovaný Předseda výboru pro boj s klimatickými změnami na kole ze své kanceláře domů, a neznámý atentátník jej srazil terénním automobilem. Bezmála tři čtvrtě roku pak lékaři bojovali o jeho život a profesor si odnesl řadu trvalých následků. Tím nejhorším byla brutální deformace obličeje, kterou nespravila ani řada plastických operací, takže pan profesor poněkud připomínal křížence mistra Yody a senátora Palpatina.
    Po snídani si pan profesor prošel poštu a zavolal svého tajemníka. Ten mu však nemusel dlouze líčit jeho dnešní program. Vždyť na dnešek čekal skoro deset let!

    Netrpělivě dal pokyn k odjezdu. Profesor zásadně nelétal, neboť se snažil svoji uhlíkovou stopu alespoň zbytečně nezvyšovat. Jeho kolonu však tvořily tři navlas stejné vozy Dingo a čtyři Humvee. Velitel profesorovy „Zelené gardy“ byl v tomto naprosto neústupný. Jedno Dingo bylo prázdné, v jednom cestovali čtyři tělesní strážci a v posledním profesor. Během cesty vozy, které neměly jakékoliv označení a nelišily se ani v detailech, neustále měnily pořadí v koloně. Dva kilometry před kolonou a za kolonou jeli po zuby ozbrojení průzkumníci na terénních motocyklech, kteří byli neustále ve spojení s velitelem kolony.

    Výzbroj všech vozů byla v pravdě impozantní – jedno z Humvee neslo například dvě malé, teplem naváděné rakety země-vzduch.

    Profesorovo sídlo se nacházelo v samém srdci Nového světa, v místě, které se dříve nazývalo Středočeský kraj. Před 15 lety, v roce 2030, bylo odtamtud vysídleno veškeré obyvatelstvo a všechna města i vesnice byly – až na historická centra několika okresních měst – srovnány se zemí a vráceny Přírodě.
    Původní obyvatele nahradili Noví lidé, příslušníci různých národů, kteří již patnáct let žili v souladu s Matkou Gaiou v malých zemědělských komunitách a věnovali se fyzicky nenáročnému zahradničení. Kraj protkávaly makadamové cesty, po kterých jezdily koňské a hovězí potahy, mezi kterými kličkovala jízdní kola. Tu a tam se objevilo několik ekologických domků,  větrník nebo panely solární elektrárny.

    Lidé pracující na polích profesorovu kolonu nadšeně zdravili. Jak rád by se profesor Bauer zastavil a dal se s nimi do řeči. Vždyť ho ti skvělí lidé viděli již pět let jenom v kině (televize byly zakázány) a na internetu (který ovšem často nefungoval). Bohužel, před pěti lety, když profesor kynul z okna svého Hummeru H1 jásajícím davům, vystřílel atentátník do okénka zásobník ze škorpiona a zabil dva příslušníky ochranky. Bauer zůstal tentokrát nezraněn.

    Vozy pádily po prašné cestě bezmála stokilometrovou rychlostí, velkým obloukem minuly Prahu (kterou vězňové ručně bourali a podle plánu architektů ji redukovali na historické jádro, aby z ní mohla vzniknout Ekopolis, hlavní město Nového světa) a zakrátko dorazily k hraničnímu přechodu. Nový svět byl obehnán zdí s ostnatými dráty a signální stěnou, kterou hlídalo deset tisíc pohraničníků se samopaly a cvičenými psy.

    Teréňáky předjely čtyři autobusy na bioplyn, čekající u hraničního přechodu (vezly Nové lidi, kteří dostali povolení k návštěvě příbuzných), prosvištěly okolo celnice a pokračovaly v cestě. Okolí se prudce změnilo. U brány stála obrovská fronta, v níž se mísili pěší s dvoukoláky, elektromobily i kamiony na bio či dřevoplyn. Navzdory vší snaze zůstával Nový svět hluboce nesoběstačný, a to i v mléce a dalších potravinách, které produkoval. Jeho půl milionu obyvatel tak bylo závislých na dodávkách ze Starého světa. Za tím účelem nechal profesor vybudovat v místě bývalé obce Žebrák obrovský železniční terminál s překladištěm, ale jeho provoz byl zoufale neefektivní. To poslední, co si přitom profesor přál, byla právě nespokojenost obyvatel Nového světa. A tak nezbývalo než improvizovat.

    Řidiči elektromobilů, autobusů, osobáků i chodci se dekovali z cesty hned, jak uviděli ozbrojence na terénní motorce, ti méně pozorní pak poté, co zaslechli houkačky. Po chvíli se éterem roznesla zpráva, že z Nového světa vyjel nějaký potentát, snad dokonce profesor Bauer. Kdo mohl, nechal auto doma, a jelikož všechny vozy byly vybaveny autorádiem nebo alespoň malým tranzistorákem, řidiči je odstavovali, kde to jen šlo.

    Ti, co neměli to štěstí (parkování bylo nesmírně striktně omezeno), se modlili, aby kolonu obrněnců nepotkali. Řidič prvního Humvee, bývalý zloděj aut Serjoža, mohl v neoblíbenosti u obyvatel Starého světa směle soutěžit se svým šéfem. Na kontě už měl minimálně čtyři mrtvé a hnutí odporu vypsalo na jeho hlavu odměnu. Kolona minula domek důchodce Vorlíčka a vjela na silnici E55, označenou značkou B11 s dodatkovou tabulkou „Mimo vozidel s výjimkou VPBKZ, SES“. Důchodce Vorlíček si odplivl a vzal do ruky zařízení podobné telefonu.

    „Pozor, pozor, pozor. Všichni, kdo se procházíte s kočárkem po E55. Právě tam vjelo sedm ošklivých teréňáků a dva motorkáři. Zachraňte se, je-li vám život milý,“ pravil Vorlíček do mikrofonu a jeho hlas se v zápětí nesl po radiových vlnách. Řidiči i chodci, ba i cyklisté opět v panice opouštěli dálnici, a tak mohl profesor Bauer nerušeně pokračovat až do Jo-Leinen Stadtu (dříve Drážďan).

    Na chvíli si zdřímnul. Opět se mu zdál sen, který ho pronásledoval již celá desetiletí. Planeta, ozářená prudkým sluncem, v něm hynula pod nápory vln tsunami a zbytky lidstva vedly mezi sebou bratrovražednou válku na posledních náhorních plošinách. Profesor se v tom snu s pláčem omlouval Matce Gaie, že nebyl ve svých krocích dostatečně důkladný a katastrofě nezabránil. Gaia však zůstala neoblomná…

    Ozvalo se zatroubení klaksonu, které profesora vytrhlo ze spánku. Dojeli právě do Jo-Leinen Stadtu a uvízli v dopravní zácpě. Serjoža projel křižovatku na červenou a právě se troubením a gesty snažil přimět řidiče trolejbusu, aby kousek zacouval. Ten by mu rád vyhověl, ale dopravní situace to příliš neumožňovala. A tak Serjoža zacouval a svým Humvee do trolejbusu lehce narazil a silou tisíce koní svého vozu jej kousek odtlačil.

    Jo-Leinen Stadt připomínal ruiny. Domy již nikdo neopravoval nejméně dvacet let, některé byly vybydlené. Většina ulic byla omezena navezenými panely tak, aby jimi mohla projet pouze vládní kolona. Byly však plné aut, převážně s dřevoplynovým kotlem na zádi. Některá byla i více než padesát let stará a všude vládl nepopsatelný chaos, který nyní profesorova kolona zdatně korunovala. Profesor se rozhlédl okolo a začal jím cloumat vztek.

    Sáhl po digitálním telefonu a uprostřed vozu se objevil 3D hologram vojenského velitele oblasti plukovníka Malcuse.

    „Ano, excelence?“ zeptal se plukovník úslužně.
    „Plukovníku, můžete mi prosím vysvětlit, kde se tu vzala všechna ta auta?“ zařval profesor. „Neklame-li mne paměť, nechal jsem všechna auta již před dvěma lety sešrotovat!“
    Profesor přitom nevěděl, že jakýsi spontánní systém okamžitého varování, jehož součástí byl i starý pan Vorlíček, zafungoval sice špatně, ale přeci jenom alespoň část Leinenských motoristů díky němu stačila profesorovi vyklidit pole.
    „Ano, to jste nechal, všechna soukromá auta byla sešrotována. Ale tahle jsou nová,“ vysvětlil plukovník.
    „A kde se sakra vzala?“ zařval profesor. „Vždyť to tu vypadá jak před třiceti lety.“
    „Část prodává soukromníkům Toppenerův koncern, část se pašuje po dílech a montuje – loni jsme odhalili jednu takovou bandu. Nicméně všechny vozy jsou konformní s legislativou a mají všechny potřebné výjimky. To moji muži hlídají,“ vysvětloval plukovník. „Pokud se vám zdá, že je těch výjimek moc, obraťte se na toho, kdo je vydává. To je magistrát a místní vedení strany. My je akorát kontrolujeme,“ dodal plukovník, protože tušil, kam se ubírá tok profesorových myšlenek.
    „Na stranický výbor se obrátím, hned jak budu hotov s vámi,“ zařval profesor. „Povím vám, co teď uděláte. Okamžitě vyhlásíte silniční kontrolu, všechna auta zabavíte, Toppener netoppener, strana nestrana, a všechny nestraníky, co je řídí – vlastně ne, nefuncionáře, na místě zastřelíte a hodíte do kultivátoru. Funkcionáře mi nahlásíte a já už si to s nimi vyřídím. Jasné?!“
    Plukovník si povzdechl. „Excelence, to neudělám. Jakmile bych se o to pokusil, mám na krku vzpouru. Moji muži jsou unavení, začínají nadávat. Ti chlapi nebyli dva roky na dovolené a nic nestíhají. Jeho excelence prezident Toppener nařídil, abychom zavírali nelegální diskotéky, bojujeme s hnutím odporu, zabezpečujeme veřejný pořádek. Město má dva miliony obyvatel, žije tu spoustu uprchlíků. Já mám k dispozici pět a půl tisíce mužů, z toho stovka hlídá centrální evidenci obyvatel. Ty slavné mikročipy pod kůži stojí za houby, nejsme schopni lokalizovat ani těch pár rebelů, kteří je mají. Nezvládáme. Je to sud prachu. Pokud bych se měl excelence pokusit o to, co navrhujete, vybuchne a následky budou nedozírné.“
    „Máte moji plnou moc, zavolejte si posily z Karl-Marx Stadtu, z Mannstadtu a odkud chcete. A začněte to tu čistit,“ nevzdal se profesor.
    „Excelence, v Mannstadtu je tyfus a zákaz vycházení. Po nocích se tam střílí. Musel jsem tam odsud převelet osmdesát mužů jako posilu. Pokud odtamtud stáhneme posádku, vypukne tam vzpoura. Chcete-li slyšet můj názor, tak zavádíte v posledních řekněme třech letech ta restriktivní opatření moc rychle. Dovoluji si vám navrhnout, abyste tak rok dva přestal a lehce povolil šrouby. My zatím spolu s tajnou službou zlikvidujeme hnutí odporu a konečně rozběhneme ten systém evidence obyvatel pomocí čipů,“ řekl smířlivě plukovník.
    „Chápete, že je pozdě, plukovníku?“ zařval profesor. „Matka Gaia nemůže čekat na vaši neschopnost. Co nejdříve vás odvolám a nahradím někým schopnějším.“
    „Odvolejte, excelence,“ řekl klidně plukovník, „ale kterýkoliv ze zkušených velitelů vám řekne totéž. Je možné, že vám některý z mladších důstojníků slíbí modré z nebe a ujme se velení, ale v takovém případě to skončí naprostou katastrofou. Leda kdybychom dokázali naverbovat více mužů, to by možná šlo. Kdybyste ráčil vyhovět návrhům maršála Conorse o obnovení vojenské služby…“
    Profesor nečekal a znechuceně přerušil spojení. Vzápětí vytočil číslo předsedy místní organisace SES doktora Nowaka.
    Obtloustlý, pečlivě upravený Nowak se rozzářil: „Buď vítán, nejvyšší bratře. Svůj život jsem zasvětil smíření s Matkou Gaiou a jsem ochoten jej proto i obětovat.“
    „Já též, bratře,“ dokončil profesor stranický pozdrav a začal lamentovat: „Projíždím teď Leinen-Stadtem a ulice jsou zaflákané autama. A nejen to – podle toho kouře, co je všude okolo, polovina lidí evidentně topí v kamnech. A přitom jsem zakázal jak auta, tak topení. A já se ptám, co dělají mimo toho? Co tu krucinál bratře celou dobu děláte? To si říkáte stranická organizace? Copak jste nepřísahali na Usnesení 12. sjezdu?“
    „Chápu tvé rozčilení, nejvyšší bratře,“ nenechal se Nowak vyvést z míry, „leč děláme vše, co je v našich silách, abychom i v Leinen-Stadtu dosáhli co nejdříve harmonie s Matkou Gaiou.“
    „Tomu bordelu říkáš harmonie?“ zařval profesor. „Co ta auta, co ta kamna, co ty odpadky?“
    „Nejvyšší bratře, co se aut týká, musím tě ujistit, že provoz v ulicích zdaleka převyšuje počet výjimek, které naše strana udělila…“ začal Nowak.
    „Ale vojáci tvrdí opak…“ přerušil ho profesor.
    „Přirozeně,“ usmál se Nowak, „přece ti neřeknou, že hlídky berou úplatky za to, že při kontrole přivřou oko. Zadruhé – dobře víš, že jsem to byl já, kdo na 21. sjezdu nejprve plně podpořil tvůj návrh, aby byla soukromá auta zakázána, a pak alespoň chtěl prosadit, aby je neměl nikdo jiný než straníci. A dobře víš, že to bylo Toppenerovo křídlo, kdo oba mé návrhy zamítlo. Mám-li mluvit za sebe, já s výjimkami opravdu neplýtvám a je více než těžké tady v Leinenu něco takového získat.“
    „A odkud se tady ta auta berou?“ nepřestal dotírat profesor.
    „Toppenerův koncern otevřel před rokem velký autosalón. Vozí je hlavně z Číny a Brazílie. Strana mu na to dala povolení – nejlépe víš, bratře, že v případě prezidenta Toppenera je to spíše taková formalita,“ vysvětloval Nowak.
    „A proč jsi mi to nehlásil, bratře?“ zavrčel vztekle profesor.
    „Stranické stanovy mi nic podobného nenařizují, nejvyšší bratře. A navíc,“ usmál se Nowak široce, „kdo jsem já, abych rozdmýchával spor mezi tebou a panem prezidentem Toppenerem – dvěma největšími osobnostmi Ekologického věku?“

    Profesor podruhé odhodil ovládací zařízení videokomunikátoru. Udělalo se mu špatně. Opět, neustále stejné problémy – oportunismus, neochota, švejkování, korupce. Bauer nebyl tak naivní, aby mu nedošlo, že Nowak a jeho straničtí bratři kasírují za přihlašování aut tučné úplatky. A nejen za to – jsou jedna ruka s veksláky, zavírají oči před pašováním kamen a uhlí či nelegálními diskotékami a nechávají si za to řádně platit.

    A jelikož státní úředníci ani šmelináři nehodlají chodit pěšky, potřebují auta. Když je poptávka, je i nabídka. Pan prezident Toppener jim je – samozřejmě s pořádnou přirážkou – prodá. A do toho skuhrají vojáci, že nic nestíhají a nezvládají a celý ten chaos kráčí mílovými kroky ke klimatické apokalypse.
    Profesor se v duchu omlouval Matce Gaie. Bylo to už více než čtyřicet let, co k němu Matka poprvé promluvila. Plakala, jak se lidstvo přemnožilo, jak rve z jejího těla stále více neobnovitelných zdrojů a chce ji zničit. Profesor slíbil Matce Gaie, že vše uvede do stavu harmonie.

    Ze začátku se snažil postupovat demokraticky a humánně – trvalo mu dlouho, než pochopil, že tohle je válka, ve které jsou povoleny všechny prostředky. A Matka Gaia to chápala a uznávala, že není zbytí. Zásadní odpůrce trestu smrti profesor Bauer tak spolu s výjimečným stavem vyhlášeným roku 2032 dočasně obnovil i trest smrti. Za těch třináct let skončilo s kulkou v hlavě v kultivátorech zhruba dva miliony Evropanů a obyvatel Severní Afriky. Dalších přibližně 20 milionů otročilo v pracovních táborech.

    Profesorovi z toho bylo do pláče. Ale co měl dělat, když ti lidé nedokázali nic pochopit???

    Vozy se konečně probojovaly Leineskými ulicemi a najely zpět na dálnici. Bauer mohl dál v klidu přemýšlet a rekapitulovat svoji politickou kariéru. Nejvíce mu na ní vadilo, s jakými lidmi se musel spřáhnout. O prezidentu Gerhardu Toppenerovi se mu už mnohokrát i zdálo. A nebyly to hezké sny. Profesor chtě nechtě respektoval vůdčí osobnosti hnutí odporu. Ti lidé měli názor (byť z profesorova pohledu zcela zvrácený) a odvahu. Ale Toppener? To je oportunista nejhrubšího zrna s jediným názorem – totiž že peněz není nikdy dost. Toppenerův koncern se rozlézá po Starém světě jako rakovina a postupně „znárodňuje“ všechny segmenty průmyslu i služeb. Budovy, továrny, zbraně, i ta šílená auta – to všechno Toppener prodává či pronajímá. Nedávno ho hnutí odporu označilo za největšího boháče, který kdy na Zemi žil. A ten luxus, kterým se obklopuje! Profesorovi bylo špatně i z pouhého pomyšlení.

    Rád by se Toppenera zbavil a poslal ho do kultivátoru, ale věděl, že na to nemá sílu, neboť Toppenerova pozice ve státním aparátu byla navlas stejně silná jako profesorova. Navíc Matka Gaia nemá tolik času. A tak profesor chtě nechtě úzce spolupracoval s člověkem, kterého z hloubi duše nenáviděl. Pak se Bauer ovšem trochu uklidnil. Vždyť dnešek přinese řešení. Řešení, na které Matka Gaia čeká už desítky let.

    Cesta po prázdné dálnici rychle ubíhala. Řidiči své vysokovýkonné motory opravdu nešetřili. Profesor Bauer zahnal všechny negativní myšlenky, zapnul notebook a dal se do práce.

    „Systém výchovy mládeže je, navzdory všem dětským a mládežnickým organisacím, stále velice nevyhovující,“ objevilo se v textu mailu, který Bauer psal, „na mladé lidi neustále negativně působí vliv rodičů a kamarádů, kteří dosud nepochopili smysl naší Nové ekologické politiky. Velká část mladých – podle posledních průzkumů mezi dětmi straníků (!) dokonce 70 % – se nehodlá v budoucnu transformovat v Nového člověka.

    Vypracuj, bratře, prosím detailní metodiku, podle které budou v horizontu nejpozději dvou let děti odebírány rodičům z řad Starých lidí v druhém roce věku a podrobeny intenzivní ekologické výchově v internátních zařízeních…“

    Ano, vzdělávací politika potřebuje důkladně reformovat. A nejen to. Pan profesor stihl během cesty ještě vyřídit řadu mailů, které se tentokrát věnovaly zakázaným textům a hnutí odporu.

    Konečně byli na místě – v přísně tajném lodním doku kdesi na břehu Baltského moře. Na blízkém letišti již stálo několik Gulfstreamů  a jeden vrtulník typu Chinook. Ostatní účastníci schůzky tedy již byli na místě. Na mořské hladině se houpala tři obrovská plavidla vzdáleně připomínající tankery z předekologického věku.

    Profesor vystoupil z vozu. V ústrety mu kráčela skupinka mužů a v jejím čele profesor poznal nepřehlédnutelnou figuru prezidenta Toppenera.

    „Buď zdráv, bratře,“ hlaholil Toppener, vysoký, hřmotný muž s vlasy do copu, oděný v luxusním, na míru šitém obleku, „ani nevíš, jak rád tě vidím. Budeš mít radost,“ zamrkal na něj spiklenecky.
    „V to doufám,“ pokusil se profesor o úsměv.
    Toppener královsky pokynul rukou ověšenou zlatem. „Dovol, bratře, abych ti představil realizační tým projektu Harmonie. Zde je jeho vedoucí, profesor Fukuda,“ ukázal na drobného usmívajícího se Japonce v bílém plášti.
    „Toto je inženýr Robert Smith, renomovaný lodní stavitel,“ pokračoval Toppener a dokonalý gentleman v obleku se mírně uklonil.
    „A tohle je třetí do party, profesor Jerzy Bukowski, vedoucí katedry teorie her na Universitě Alberta Arnolda Gora,“ ukázal prezident na nepřítomně se tvářícího chlapíka v umaštěném obleku.
    „Tihle pánové jsou hlavní stratégové projektu. Dále na něm pracuje více než 200 renomovaných odborníků, to vše samozřejmě v nejdůslednějším utajení. Ale co já ti mám co vyprávět,“ usmál se Toppener, který byl evidentně ve svém živlu, „dejme slovo povolaným. Prosím, profesore Fukudo. Neostýchejte se,“ pokynul Toppener rukou a blýskly se zlaté hodinky Patek Philippe.

    Profesor Fukuda si odkašlal a spustil: „Vaše průlomová myšlenka, excelence, totiž skokově snížit počet obyvatel Nové Evropy o 150 milionů, je zcela unikátní a nemá v historii srovnání. Architekti holocaustu pracovali s více než desetkrát menšími počty, a navíc preferovali průmyslové zpracování těchto jednotek. Vzhledem k tomu, že váš požadavek jednoznačně vylučoval jakékoliv emise CO2, nemohli jsme ani pomyslet na neefektivní zplynování a spalování. Nicméně jsme našli cestu, jak dosáhnout vašeho cíle během jednoho dne, efektivně a v harmonii s přírodou. Příslušný počet jednotek bude jednoduše dopraven na speciální plavidla, vyvezen na širé moře a tam zpracován pomocí slané vody.“

    Profesor Bauer se nadechoval, aby vyřkl své námitky. Fukuda však byl rychlejší.
    „Technické aspekty vám popíše inženýr Smith,“ usmál se a uklonil se.
    Inženýr šel přímo k věci. „Při konstrukci vhodného plavidla jsem se – po dlouhých letech experimentů – nakonec inspiroval projektem Habakkuk  ze čtyřicátých let dvacátého století. Eliminační plavidla, jejichž první tři exempláře byly nyní dokončeny,“ inženýr poněkud zbytečně ukázal na kolosy kotvící pouhých pár metrů od nich, „jsou vyrobena z ledu obohaceného bavlnou a celulózou. Nemají žádný pohon a o jejich chlazení se starají výkonné baterie dobíjené fotovoltaickými články. Každé z plavidel je 600 metrů dlouhé a má kapacitu 500 tisíc jednotek. Jakmile budou jednotky naloženy,“ pokračoval inženýr ve výkladu, „remorkéry vytáhnou plavidla na širé moře. Tam se na povel dálkového ovládání otevřou speciální ventily a komory, které během 25 minut zaplaví prostor pro eliminaci jednotek mořskou vodou. Eliminační plavidla budou i nadále schopna vlečení a remorkéry je dopraví k rovníku. Tam lodě zakotví a vypne se systém chlazení. Během dvou až tří let roztají, díky čemuž se o definitivní zkultivování jednotek postarají mořští živočichové…“
    „Zajímavé, pane inženýre,“ přerušil jej profesor Bauer, „jenže co se stane s fotovoltaickými články a bateriemi? Víte, k jakému znečištění oceánu dojde?“
    „Bez obav, excelence,“ usmál se inženýr, „bateriový systém má podobu malé lodi a články jsou umístěny na plovácích. Obojí se udrží na hladině a bude je tedy možné plně recyklovat.“
    „A to není všechno,“ řekl profesor Fukuda, „podle výpočtů klimatologa doktora Ibáňeze projekt Harmonie ochladí globální klima o 0,00002 stupně Celsia.“
    „Geniální, pánové, geniální,“ zajásal profesor, „jenže jak ty lidi chcete nalodit?“
    „V našem týmu používáme slovo jednotky, excelence,“ usmál se omluvně Fukuda.
    „Promiňte, profesore.“
    Slova se ujal profesor Bukowski. „Celá akce musí být provedena v několika hodinách. Za tím účelem je potřeba vytvořit speciální evakuační vlaky. Naší výhodou je, excelence, že jaksi tento, nemusíme ty jednotky to, nijak vybírat. Tedy stačí, když jich dostaneme do vlaků 150 milionů. Vymyslel jsem to tak, že bude těch 300 plavidel a tři tisíce vlaků. Veškeré odbavení bude připomínat evakuaci, a jakmile budou jednotky naloděny, není pro ně cesta zpátky.“
    „To chápu,“ přikývl profesor, „ale jak dostanete jednotky do těch vlaků?“
    „Jednoduše, excelence,“ usmál se Bukowski. „Prostě budeme předstírat, že hnutí odporu odpálilo ty, atomové bomby. A vlaky že evakuují jednotky z dosahu radiace.“
    Profesor Bauer byl poprvé za svoji politickou kariéru šťastný. Věděl, že to dokáže. Že dokončí své dílo a zachrání Matku Gaiu. Odkašlal si a poněkud pateticky spustil:
    „Pánové, vy nejlépe víte, že jsem nikdy nebyl přítelem exaktních věd. Dovolte mi, abych se vám nyní omluvil. Je vidět, že moderní věda dokáže dělat velké věci, pokud dostane smysluplné úkoly. Kdybych takto postupoval od začátku své politické kariéry, kdybych se nesmyslně neodvracel od vás vědců, harmonie lidstva s Matkou Gaiou by bylo možná již dosaženo. Profesore Fukudo…“ obrátil se Bauer na vedoucího týmu, „dovolte, abych váš tým ihned po dokončení projektu navrhl na Nobelovu cenu míru, a musím vás ubezpečit, že udělám vše, co je v mých silách, abyste ji získali.“
    „Děkuji, excelence,“ uklonil se Fukuda s pyšnými záblesky v očích.
    „Pánové, myslím, že je nejvyšší čas na malé občerstvení,“ usmál se široce Toppener. Všichni se vypravili do blízké jídelny.
    „Richarde, ještě maličkost,“ přitočil se Toppener k Bauerovi, „vypracoval jsem plán znárodnění majetku tamtěch, však víš, jednotek. Musím neskromně říci, že to moje firma zvládne nejlépe. Samozřejmě klasika, všechno půjde na boj proti klimatickým změnám, stačí mi 15% marže. Kdybys to tady ještě podepsal, ať nám zbytečně neskřípou vztahy.“
    Profesor Bauer rychle podepsal a snažil se na to nemyslet.
    Cestou zpátky se mu zdály poprvé v životě krásné sny o míru, lásce a harmonii. Matce Gaie se konečně uleví…

    Inspirační zdroje:
    http://petrzilek.blog.idnes.cz/c/20696/Svetu-treba-drasticka-reseni-Jsou-zatim-politicky-nepruchodna.html
    http://eldar.cz/zelenyklid/gaia.html
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Pol_Pot
    http://kremlik.blog.idnes.cz/c/175981/Vedci-varuji-Lidstvo-ceka-hladomor.html
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1s_de_Torquemada
    http://www.arara.cz/product/114437
    http://ec.europa.eu/commission_2010-2014/kallas/headlines/news/2011/03/2011_03_28_white_paper_en.htm
    http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2009031501
    http://www.databazeknih.cz/knihy/jak-chutna-moc-15743


    08.04.2011 Shackall


    Související články:
    Zdrojovna odpadu za vaše prachy (30.10.2014)
    Burn Horns – Save Rhinos! (26.09.2014)
    Go green, save lives! (29.10.2013)
    Od mimozemšťanů ke globálnímu oteplování, 2. část -- vědci, média a politici (14.06.2013)
    Od mimozemšťanů ke globálnímu oteplování -- aneb jak konsensus a politika zabili vědu (03.06.2013)
    Připravte své potomky na Multivision (06.11.2012)
    Úvaha o štítkování (07.10.2012)
    Velká výzva hnutí Duha (05.02.2012)
    Aktivisté: cesta změny (17.10.2010)
    Běchovické blbství (10.10.2010)
    Zelená mrhání… (12.09.2010)
    Biopaliva jsou jako LTO. Jeden z největších tunelů na lidi a stát. (23.05.2010)
    Den Země (25.04.2010)
    Daň za "škodlivost" - pro vaše dobro (05.04.2010)
    Zpráva o proběhlé cyklojízdě v Praze 21. ledna (31.01.2010)
    Eco-movie-fest (06.12.2009)
    Globální klimatická blamáž (26.11.2009)
    Den, kdy jsme šli k čertu (03.11.2009)
    Ekozmrdí výchova s Jů a Hele (18.10.2009)
    Zažili jsme město jinak (22.09.2009)
    Kolompyjáda (19.09.2009)
    EU versus rtuť (26.07.2009)
    Zelená demence (24.05.2009)
    Zelená je kráva (22.05.2009)
    Už zase zezelenal (19.05.2009)
    Osobní problém paní M. H. (28.12.2008)
    Zaplať zelené autoekodávky (10.09.2008)
    Článek o ČEZu - trochu jiný pohled (25.05.2008)
    Zmrdiprojekt Plakettenverordnung (07.01.2008)
    Kozošuky kchombasčn kchontrol (07.10.2007)
    Vstanou nové Kuchtové! (28.09.2007)
    Den bez aut 2k7 style (09.09.2007)
    Moje setkání s občanskou společností (19.08.2007)
    Princip preventivní opatrnosti (11.06.2007)
    Oteplování ve zkratce (16.04.2007)
    Blízká ekologická (ne)realita (09.04.2007)
    Oteplená církev (22.03.2007)
    Ekopokrytci (04.03.2007)
    Ochránci hospodářských zvířat (25.02.2007)
    Ekonesmysly III (jak to mohlo vypadat, kdyby...) (11.02.2007)
    Ekonesmysly II (08.02.2007)
    Ekonesmysly (04.02.2007)
    Zelení populisté (10.01.2007)
    Eko cosa nostra (03.12.2006)
    Jak zařídit skutečný den bez aut (08.10.2006)
    Oxid bursičitý (29.09.2006)
    Den bez aut @ Ttr City (24.09.2006)
    Děti Země beze mě (18.09.2006)
    Ekologičtí aktivisté? Nejen naivní píčusové. (13.08.2006)
    Ekoaktivista 2006 (11.06.2006)
    Otec, syn a duch svatý (14.05.2006)
    Zelený luxus (26.04.2006)
    Melouni a kvalita života (09.04.2006)
    Zelení na scéně (28.03.2006)
    Píčusové, ekologie a Česká televize. (27.02.2005)

    [Akt. známka: 1,43] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: Shackall | Komentářů: 14 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.