To auto jsem si hned zkraje pojmenoval Zm(a)rd... Je divné ze všech
stran a jak podotýkám hned zkraje, nesvezete se v něm, ani si v něm nezašukáte.
Ta věc skýtá jeden jediný bonus - dá se s ní zaparkovat i na španělském
pobřeží a hledání místa k odstavení trvá (v nejdelším případě) dvě ulice.
Místy to jde dokonce i kolmo k chodníku.
Smarta mi nabídli na letišti v Málaze v půjčovně poté, co jsem se -
zklamán absencí volných aut v pondělí ráno - otáčel od přepážky Goldcaru
k sousednímu Sixtu a poté, co zjistili, že kufr který vezu je pro nás oba
i s manželkou jediným zavazadlem. Nic zlého netuše, stal jsem se běhen
desíti minut držitelem neskladného klíčku, připomínajícího přerostlé lízátko
a během dalších pěti minut i čehosi, připomínajícího ze všeho nejvíc hypertofovaný
golfový vozík černé barvy. V porovnání s naším kufrem byla ta věc jen o
málo větší a měla o dvě kola bohatší podvozek.
Tehdy poprvé jsem řekl nevadí.
Líp nebylo. Po stisku tlačítka s odemčeným zámečkem věc sice blikla
a cvakla servy, madlo kufru zavrčelo, kufr ale otevřít nešel. Otevřel jsem
dveře, pokrývající celý bok vozu, abych našel pojistku, aretaci či madlo
otevření kufru, ve voze se ale nic podobného nenacházelo. Pomohl až pohled
zevnitř - záď vozu nemá jedny dveře, ale hned dvoje. Skleněný díl se
po zmáčknutí madla na spodním dílu plechovém odjistí a po přehmátnutí na
jeho nijak nezvýrazněný kraj jde vyklopit nahoru, spodní díl se pak po
odjištění dvojice pojistek nechá sklopit dolů. Otevře se prostor o hloubce
cca šedesáti centimetrů, předělený v polovině výšky absurdní roletkou.
Položil jsem tam kufr a při snaze zavřít spodní díl to nešlo - musel jsem
kufr dosunout až na doraz k přepážce a víko zabouchnout za pomoci docela
vydatné rány nohou.
Po vsednutí do auta nastává další šok - v místech, kde je člověk zvyklý
mít auto je už okolí. Motor sedí někde nad zadní nápravou, tedy pod kufrem
s vašimi svršky a čtením na dovolenou. Tak, kde bývá normálně je místo
pro nohy, vylepšené dvojicí z podlahy vytopořených pedálů. Ten plynový
je nízko a veleměkký, ten brzdový vysoko a veletvrdý. Spojku vůz nemá,
lépe řečeno, spojka je pro řidiče neobsluhovatelná, protože je za vás mačká
automatizovaná převodovka. Celé se to jmenuje GETRAG a patří k tomu ještě
cosi, podobného dalšímu lízátku, tentokráte kuličce Chupa-Chups na špejli.
Podobně, jako volič automatu to má na boku tlačítko a na hlavici vyryté
polohy N a R. A pak ještě plus a mínus. Páka stála na N. Vyšlápnul jsem
brzdu, vytáhnul z kaosy klíček a pravou rukou ho zastrčil pod volant. Nic.
Předal jsem klíček do levé ruky a po dalším šátrání jsem rozsvítil v kabině
světélko tvaru a barvy perleťové pudřenky. Nic.
Tehdy podruhé jsem řekl nevadí.
Díra pro klíček je za oním šaltrem od převodovky. Rozsvítil se jediný
půlkulatý budík s LCD displejem v dolní části a přehršel konrtrolek s převážně
známými symboly. A taky dvě, budící nezdravou pozornost technikovu - jedna
zelená, jedna žlutá, obě s nápisem ECO. Po dalším pootočení klíčku
naběhnul motorek, uložený kdesi vzadu a kontrolky pozhasínaly, s výjimkou
oné žluté. Sáhnul jsem po voliči automatiky, stisknul tlačítko "aretace"
a pokusil se posunout ho dopředu do míst, kde jsem čekal polohu drive.
Nic. Uprostřed displeje svítilo veliké N a auto se (vcelku logicky) ani
nehnulo. Cvaknul jsem tou věcí doleva k sobě a N na displeji nahradila
jednička. Ulehčeně jsem si odfouknul a veleopatrně jsem s tou věcí vyjel
z parkovacího boxu. Světla se u Smarta rozsvěcí stejně, jako u Mercedesu
a celý vůz se - kupodivu - chová stejně, jako normální auto, tedy po otočení
volantu po směru hodinových ručiček jede doprava. Ulehčeně jsem odfouknul
podruhé, přidal plyn a čekal, kdy automat zařadí dvojku. Nic. S již docela
vyjícím motorem jsem ten šaltr postrčil dopředu a auto s mocným zhoupnutím
zařadilo dvojku.
Tehdy potřetí jsem řekl nevadí, ale líp nebylo.
Ta věc nemá automatickou převodovku, jen jakýsi interface do převodovky
normální. Tam, kde je na voliči automatu aretace, je ve skutečnosti tlačítko
pro volbu módu automat-sekvencomat. Moc spolehlivě to nefunguje a stalo
se mi, že v horách nad Granadou systém vypověděl službu a až do vychladnutí
šlo za doprovodu elektronického pískání řadit jenom ručně. Řazení
samo (bez ohledu na režim) je zoufale pomalé, provázené zhoupnutím a ztrátou
otáček, automat má navíc snahu držet pětku až do chvíle, kdy se vůz skoro
dusí. Při akceleraci se projevuje jakýsi nevyzpytatelný kick-out, jehož
algoritmus mi přes dvě vysoké školy zůstal utajen - vůz někdy drží jedničku
až do uvolnění plynového pedálu, někdy ve stejném režimu chaoticky řadí.
Dlouhou dobu mne zaráželo, proč vůz chcípe při vyšlápnutí brzdového
pedálu. Na denním světle před hotelem jsem ale objevil na středovém tunelu
kolébkový přepínač, označený ECO a OFF. Vedle něj je umístěna dvojice podlouhlých
zářezů, které jako by z oka vypadly mincovnímu automatu. Manželka vyjádřila
názor, že se autu platí za poskytnuté služby a že zastrčení dvojeura se
zpřístupní bonusové funkce jako stěrače nebo rychlejší jízda. Mince do
té díry opravdu zastrčit jde, ale jenom z poloviny - pravděpodobně to má
sloužit jako pohotovostní držák na mýtné.
Spínač je naopak funkční a jeho vymáčknutím na straně OFF zhasne i ono
rozsvícené ECO. A ejhle, auto se začne chovat normálně, místo toho, aby
na každé křižovatce vypnulo (a pak znovu nastartovalo) motor, nechává ho
běžet. Vůz totiž nemá klasický alternátor, ale reverzibilní startéralternátor,
který zdechlý motor při puštění brzdy promptně zase nahodí. To žluté ECO
svítí, pokud je motůrek (pětačtyřicetikilowattový litrový trojváleček)
příliš studený, aby si podobný výsměch nechal líbit.
Jízdní vlastnosti jsou takové nijaké. Auto jede. Nijak moc a nijak moc
živě, ale jede. Vzhledem ke konstrukci, rozvoru a požadavkům na bezpečnost
nemá Smart samonosnou karosérii, ale prostorový rám Tridion - taková hodně,
ale opravdu hodně tuhá klec, která vám i na slušné španělské dálnici vytřese
a omlátí o zadek každou dilatační spáru na vozovce. Ve spojení s
krátkým rozvorem je to docela peklo na retardérech, kterými je pobřeží
poseto. Řízení je hodně strmé, auto se chová trochu jako motokára, na to
si ale jde zvyknout docela rychle.
V autě je neočekávaně mnoho místa - asi proto, že všude kolem už je
jenom vzduch, oddělený plechem, sklem nebo plexitem na celoprosklené střeše
nad hlavou. Tu jde naštěstí překrýt další stahovací roletkou, protože jinak
se vůz i přes klimatizaci rychle mění v pařeniště. Sednout si "sám za sebe"
není možné, za sedadly je uzounký prostor tak na deštník a notebook, pak
následuje ocelová přepážka a onen již zmíněný kufřík. Sedadla mají vysoká
opěradla s poměrně slušným příčným vedením, přiměřeně dlouhé a hluboké
sedáky a příjemnou, byť pevnou výšku. Místo pedálové podlahy je rub přední
masky auta, pedály trčí z podlahy doslova.
Brzda je příliš vysoko - koleno leckdy narazí do věnce pevného volantu.
Pro odložení nepotřebné levé nohy je prostoru spousta. Souložit v autě
nejde, a to ani při vynaložení veškeré možné fantazie. Nejde to ani na
autě a pravděpodobně ani s autem. Možná by se daly provozovat nějaké orálně
manuální aktivity, ale velké prosklené plochy kolem budí dojem výkladní
skříně a ověření v praxi bránil nedostatek exhibicionismu na obou stranách.
Resumé? Tohle auto bych si v životě nekoupil. Původně jsme mysleli,
že bude alespoň funny, ale po najetí skoro tisíce kilometrů Andaluzií od
Granady po Gibraltar jsme byli docela rádi, když jsme Zmrda vrátili půjčovně.
2.11.2009 Milkov