Based on a true story…
Tento příběh se odehrál vloni za vlny veder, která na ČR udeřila a kterou
jsme letos tak marně očekávali ….. i když jak kdo.
Den jako vymalovaný ! Sluníčko zatím peče jak tavící pec, nebe bez mráčku
a člověk smrdí v kanceláři zavalen nudnou horou práce kterou se musí nějak
prokousat. Odborná předpověď na internetu slibuje, že o víkendu (kdy jindy,
že?) se můžeme těšit na studenou frontu a déšť. Paráda. Je sice hezké,
že ráno ve snídani na Nově nějaká přiblblá nicka slibovala „že si o
víkendu užijeme i sluníčka ale i malinko mráčků“ …. jenže moje důvěra
v exaktnost přání této blonďaté prázdné hlavičky se limitně blíží nule…
Mám hlad, na stole mi rychle chladne kafe a pozvolna teplá minerálka. V
tom telefon a na druhém konci drátů velmi starý hlas – že se prý potřebuje
na něco zeptat. A arogancí sobě vlastní jsem se domníval, že za minutku
budu zpět u své práce a po příchodu asistentek z oběda je „potěším“ sdělením,
že nechápu co ony se tak dlouho s lidmi vybavují, když já dokážu stejný
problém se zákazníkem vyřešit během pár vteřin. Jenže kosa narazila na
kámen a po pěti unitách jsem již věděl vše o vesnici ve které paní žije,
vše o tom co na náš výrobek řekla Julča a Anče … a teprve po cca dalších
18 minutkách naplněných třeba důležitou informací, že „obilíčko vážně
pěkně žene do vejšky“ jsem byl na pokrají šílenství konečně vysvobozen.
Neměla to být však jediná veselá příhoda s oldtimerem toho dne. Kéž by
byla jen takováto ….
Nesnídal jsem a hlad na mě nyní dolehl s nevídanou údernou silou. Odebral
jsem se do blízkého salátového baru koupit si něco lehkého – vedro bylo
fakt na chcípnutí. Uvnitř bylo cca 15 lidí , ale díky klimatizaci tam bylo
jakžtakž příjemně …tedy než přišel on – „red“ dědek. Věk přes 65, rovné
držení těla, rudý nos, rudý mozek, vysoký tlak, obezita, smrad jako když
se ze v noci odkope tlustá selka…. Rozhlédl se supím zrakem po frontě lidí
a usoudil, že s takovým plebsem on nehodlá ztrácet svůj čas, který mohl
věnovat čtení Haló novin a nadáváním na buržoazní poměry. Přemístil se
na čelo fronty a odporující slečně, před kterou se nacpal řekl, ať si hledí
svýho …“že on se dost v životě nadřel aby se takový smradi mohli mít
líp a že za to nemůže, když je v téhle zemi takovej bordel a to za něj
nebejvalo “ . Čekal jsem jen až vytáhne pásku POMOCNÍK VB a začne nás
legitimovat. Jeden starší pán z fronty se také ozval, že ačkoliv je v důchodu,
tak je slušnost nepředbíhat, natož mu již poněkud brunátný partijník odsekl,
ať drží hubu. Situace začala houstnout jako marmeláda na plotně.
Aby svému chování dodal korunu, tak doslova zařval na slečnu – brigádnici
– že chce dvacet pochoutkovýho …, ale fofrem. V životě jsem neviděl
takovou kombinaci odporné arogance, nadutosti a hulvátství. V tu chvíli
se ve mě vzpěnila krev což při mých tělesných parametrech 199cm/122 Kg
vždy zavání kriminálem… Vykročil jsem směrem k němu, aniž bych tušil co
udělám, ale věděl jsem, že toho chci udělat dost…. Jaké bylo moje překvapení,
když slečna za pultem – opakuji, že brigádnice – vyhodnotila situaci ještě
lépe a s úsměvem profesionálního vraha vykydla z připravené mísy těch „dvacet
pochoutkovýho“ dědkovi pod nohy na jeho apartní polobotky z NDR a to
vše s okouzlujícími slovy o tom, že když se někdo chová jako prase, měl
by jako prase jíst/žrát ze země. Pak s týmž úsměvem pořádala o zaplacení
….. čekal jsem výbuch vzteku čemuž popravdě také nasvědčovala barva v jeho
obličeji stále více a více připomínající paviání prdel. Dříve než však
stačil z toho šoku zareagovat, zareagoval jsem já, otevřel dveře a lehce
jej povystrčil ven. Celá fronta začala té slečně tleskat…. Jen jedna starší
paní za mnou mě zatahala za rukáv . Otočil jsem se a on prohlásila, že
je škoda, že jsem k tomu povystrčení ze dveří ještě nepřidal kopanec a
facku, protože tohle prej byla okresní komunistická svině „numero uno“
a dost lidem před lety „polepil“ život.
U oběda – již zpátky v kanceláři – jsem přemýšlel o tom, nakolik by
si takovjhle týpek zasloužil facku a to ať za jeho odporné hulvátství nebo
za hnusné činy z minulosti? Těžko říci. Asi za obojí.
Po obědě jsem potřeboval něco zařídit ve městě. Dojel jsem si na centrální
parkoviště a postavil auto poblíž lavičky na které seděli tři dědulové.
Ostřížím zrakem skenovali, co se kde šustne. Usmál jsem se, že nebudu muset
schovávat tašku s notebookem pod sedadlo nebo do kufru, protože těmto třem
vůbec nic neujde. Vyřizoval jsem ještě hovor, slunce stále pálilo jako
čert a klimatizace bojovala s černou barvou mého vozíku, seč jí síly stačili.
Stál jsem takto na místě cca 4-5 minut a stále měl nastartováno. Když v
tu chvíli mi někdo holí (sic!) klepe na okýnko. Otevřu, ukončím hovor a
koukám do bezzubé tváře důchodce, který opustil lavičku a došel mezitím
ke mně. „Dobrý den?“ říkám. „Vypni sakra ten motor, mladej, kdo
to má furt čuchat“ …zakrákal. Vypnul jsem motor, vylezl z auta a rozhlédl
se. „dejte pokoj, dědo….“ Řekl jsem napůl v žertu s úsměvem, protože
jsme stáli cca 50 metrů od nerušnější křižovatky ve městě na parkovišti
plném aut. Jedinou zelení byl ostrůvek trávy s lavičkou pod stromem na
které seděli tito „orlové práva“. Seniora vůbec neznepokojovalo, že mi
sahá jen o málo výš než k přezce opasku a začal na mě povykovat jak by
to prej vypadalo, kdyby všichni lidi nezhasínali motory a nechali auťáky
běžet. Nechtěl jsem přilévat olej do ohně a tak jsem dál na něj vůbec nereagoval
– jedna příhoda s konfliktním gerontem mi dnes již stačila. Zamknul jsem
auto a šel si po svých. Po pár krocích mě ale zastavil tlukot důchodcově
hole do dlažby a prostá skutečnost, že mě někdo uchupil za zápěstí !! „A
platit tady bude jako kdo…?" zařval co mu plíce stačily. „Automat
je támhle…. tak alou jdeme….“ A chtěl mě odtáhnout k parkovacímu automatu.
To mě dorazilo. Fakt, že jeho snaha byla stejně marná jako kdyby favorit
chtěl odtáhnout naloženou tatrovku nebyla v tu chvíli relevantní. Skutečnost,
že mám parkovací kartu a mohu stát ve městě kde chci také nebyla relevantní.
Skutečnost, že mě bezzubý napůl chromý stařec zadrží a chce donutit něco
zaplatit však byla více než bizarní. „A vy jste jako kdo?“ zeptal
jsem se – napůl ještě omámen zděšením a napůl s narůstajícím adrenalinem.
„JÁ TO TADY HLÍDÁM a tobě po tom nic není…“ Vmetl mi do obličeje a
stisk nepovolil. Přemýšlel jsem rychle, jak se ho zbavit bez nutnosti z
něj udělat náplň do jitrnic, ale i prosté vytržení se z jeho chabého sevření
by mu nejspíše zlámalo zápěstí. V tu chvíli dědka zachránila okolojdoucí
hlídka policie. Vystoupil policajt, uklidnil dědu, uklidnil hlavně mě,
protože říkal, že nechce řešit vraždu za bílého dne v takovém vedru…. Prej
se to má tak, že prej ředitel městské policie, když viděl tyhle děduly
sedávat u parkoviště, tak jim prej jednou v žertu nadhodil, ať to hlídají.
A že to prej tak přehánějí, že si lidé stěžují policii, že je bez oprávnění
dědci šikanují ….. no jo… dej nudícímu se dědkovi funkci.
Sedím téhož dne večer v útulné italské restauraci a s přítelkyní rozebíráme
situaci na staveništi, které jednou bude naším domovem. Restaurace je téměř
plná, lidé šveholí, popíjejí , baví se…. Právě jsme dojedli. Dopíjím sklenici
obstojného vína a blahosklonně kynu na obsluhu s tím, že si dáme ještě
kávu. V tu chvíli přijde dovnitř dost tlustá starší žena se zrzavým předškolákem.
Paní sama připomíná vodní nadrž postavenou na dvou popelnicích a stejně
tlustý je i onen chlapec. Chvíli něco potichu dohadovala s obsluhou a pak
již zvýšeným hlasem řekla, že ona pryč nepůjde, protože mají s vnukem hlad
a že si místo najde sama. Bez jakéhokoliv respektu k obsluze a majiteli
restaurace (který byl u toho) vzala situaci do svých rukou. Ještě jsem
ji stihnul zahlédnout jak se šine s razancí odbržděného vlaku směrem k
našemu stolku až z ní pot cáká na všechny strany. Teprve teď jsem si se
zděšením uvědomil, že sedíme dva u stolečku pro 4 lidi. Co naplat, že sedíme
naproti sobě, co naplat, že na našem stolečku je cedulka „rezervace“ ….
je to hovno platné. Bez jakéhokoliv slova sebou kydne na židličku se zvukem
plesknutí všech pádel osmiveslice o hladinu. Spratek vedle mí na mě civí
svým pihovatým otylým obličejem s prasečími očky. Sedni si Péťo, zahřmí
, jinde není volno a tihle (ukázala na mě a přítelkyni) už stejně platí…
Také osazenstvo ostatních stolků to svým způsobem vyvedlo z míry a nechápavě
vrtěli hlavou. Mnozí si viditelně oddechli, protože byli také dva u většího
stolečku. Jiní si oddechli, protože měli strach, že ji tato umolousaná
ženština sedne na klín. Všichni svorně jsme se však nadechli a zatvářili
výrazně odpudivě, protože vzduch naplnila neopakovatelná „vůně“ nemytého
otylého těla po parném dni v létě ….
A teď mi řekněte co byste udělali na mém místě? Upřímně…. po takto vydařeném
dni?..... a upřímně….
Vše začalo roztomile upovídanou babičkou, pak jsem byl svědek hrubiánství
od bývalého estébáka, pak mě dědek začne trénovat na parkovišti a večer
když se po horoucím dni jdu najíst a popovídat si jsem od vlastního zarezervovaného
stolu vyhozen obrovskou hrošicí s vnukem – a to bez jakéhokoliv slova dovolení
nebo omluvy.
Ano je normální, že za vedra se lidé chovají podivně ! Je však normální,
že se v některých starých pomatených lidech probudí počasí takového chování
bez nejmenší známky sebereflexe? Jako had na teplém slunci zvyšuje svoji
agilitu a také agresivitu, tak někteří jedinci asi ztrácí přirozené zábrany
a elementární slušné chování a začnou se chovat jako zvěř.
Jak to celé dopadlo? S odstupem času vám tedy prozradím konec celého
příběhu.
Upovídaná babička byla poté kontaktována mojí asistentkou a porouchaný
výrobek jí byl k velké spokojenosti vyměněn.
Estébák si šel stěžovat na policii, městský úřad a k majiteli. Celé
to však asi prováděl tak asertivní formou, že zatímco na prvních dvou institucích
jej poslali slušně do prdele, tak majitel salátového baru tak slušný nebyl
a dle neověřených informací prý padla i nějaká ta facka. Budiž tento dobrý
muž blahořečen !
Orlové práva z parkoviště byli městskou policií opakovaně bezvýsledně
napomínáni a to až do chvíle, kdy prý nějakému občanovi došla trpělivost.
Odmontoval z lavičky prkna, donesl je na městské technické služby se slovy,
že jestli prý tam ta lavička bude znovu obnovena, tak ji prý znovu demontuje,
dědkům prkny roztříská palici a tomu kdo nařídil její obnovení je pak narve
do zadku …. a to přesně v tomto pořadí.
No a neomalená hrošice? Nemějte mi to za zlé, ale jsou chvíle, kdy v
člověku v takovém vedru rupnou nervy a zachová je jako Bill Foster z filmu
Volný pád – začne se chovat jako bloudící neřízená střela (díky D-FENSi
za tento příměr). Chtěl bych napsat, že jsem vstal, řekl něco o tom, že
tohle snad není možné, vyslechl si, že jsem debil a pak že jsem odešel…..
jenže v každém z nás je troška Billa Fostera a tak jsem se otočil, vzal
jsem do rukou chladící kyblík na sekt od vedlejšího stolečku, opatrně vejmul
láhev a se slovy promiňte jsem ji postavil zpět na stůl našich překvapených
sousedů. Pak jsem se otočil zpět a vychrstl obsah kyblíku zmíněné dámě
do jejího překvapeného ksichtu a zařval něco ve stylu ať se pakuje od mýho
stolu. Překvapenému přibíhajícímu majiteli jsem nemusel nic vysvětlovat..
omluvil jsem se za rozlité 2 litry vody s ledem, dal mu tisíc korun, což
o pár stovek převyšovalo naši útratu a odešel s tak nevýslovným pocitem
blaha, že jsem ani nevnímal co se cestou k východu v restauraci dělo….
bylo mi to fuk. I při malém volném pádu fouká vítr a krákání vran není
slyšet….
Měl jsem toho DOST! Klidně mě nevěřte, klidně mě zlynčujte ….
p.s. do té italské restaurace chodím dál velice rád – jen když jsem
chtěl posledně objednat Prosecco, tak mi majitel se smíchem navrhnul, ať
si dám raději červené víno než sekt… že jej nemá nachlazené a „kyblík“
s ledem do mého dosahu prý zakázal dávat….
Dnes, když na toto vzpomínám, tak venku prší a je 15 stupňů… docela
rád bych znovu „zblbnul“ z vedra, protože déšť – podle psychologů vyvolává
v lidech prý ještě horší stavy než vedro. God save us!
23.08.2005 ROTTOR