Homosexuálům, buznám, hošanům či bukvicím se v různých dobách dařilo různě. V dobách starého Řecka či Říma bylo
svým způsobem docela běžné a módní mít kromě heterosexuálního vztahu také
homosexuální, homosexualitě prý „holdovala“ řada tehdejších význačných
osobností a já dost dobře nevím, co na tom viděli. S nástupem křesťanství
a středověku se homosexualita stala zavrženíhodnou, trestala se smrtí, což
ještě dnes přežívá v ortodoxních islámských státech, kde se uplatňuje
islámské právo šaríja.
Z lékařského hlediska je homosexualita bezesporu
sexuální poruchou a to poruchou sexuální preference. Mluví se o 4% vyhraněných
homosexuálů, ovšem existují oprávněné domněnky, že homosexuální chování je
vlastní podstatně většímu procentu populace (asi 10 i více %), což lze doložit
na studiích chování populací, kde se vyskytuje pouze jedno pohlaví, jako jsou
například věznice, či katolické semináře a mnišské řády, kde je údajně
homosexualita rovněž abnormě rozšířena, ovšem nikdo neví přesná data.
V tomto ohledu je dosti pikantní postoj katolické církve
k homosexualitě, která homosexualitu šmahem odsuzuje jako hříšnou ohavnou
a zavrženíhodnou praktiku, ovšem podíváme-li se pod drobnohledem na některé
církevní skandály (nikoli pouze homosexuální, ale pedofilně homosexuální), pak
vyznívá poněkud komicky, jelikož církev na jedné straně dští oheň, síru a
plameny pekelné, na druhé straně si nezamete před vlastním prahem a ani zamést
nemůže, jelikož celibát je v přímé kontradikci s uplatněním
pohlavního pudu a postavíme-li proti sobě sílu církevní tradice a sílu přírody,
pak je naprosto zřejmé, která síla zvítězí na celé čáře. Ani do budoucna
nezbude církvi nic jiného, než sexuální skandály svých členů zametat pod
koberec, aby si zachovala tvář a vliv na vesměs konzervativní věřící.
Existují i velmi zkreslené představy veřejnosti ohledně
normy a ohledně chování některých homosexuálů. „Norma“ je v současné
sexuologii definována velmi široce. Role sexuálního styku jako prostředku
k tvorbě potomstva je sice nezpochybnitelná, ovšem sex má v lidské
společnosti ještě celou řadu dalších úloh, více či méně „oficiálních“ – mohli
bychom například udělat analogii s chováním šimpanzů, kteří kromě plození
potomstva si sexem vybíjejí i konflikty a stresové situace, což pro některé lidi
představuje běžnou praxi a některým lze tuto praxi jen a jen doporučit. Norma
je tedy v sexuologii definována tak, že je to takový druh sexuálního
chování, který neporušuje přirozená práva účastníků sexu a který nevede ke
zhoršování zdravotního stavu (čímž se nemyslí kolaterální rizika typu přenosu
sexuálně přenosných onemocnění). Co bezesporu není normální, tomu se říká
sexuální deviace a tam patří chování typu sadismu, pedofilie, gerontofilie,
nekrofilie či zoofilie, nikoli však homosexualita. Jestliže spolu dva homosexuálové
provozují sex, jde z hlediska sexuologicko-společenského o normální projev, zatímco pokud by si například nějaký homosexuální sadista chtěl vynutit sex na čistokrevném heterosexuálovi, jde o abnormní chování a v rámci práva o jednoznačně zavrženíhodný čin stejně jako když sexuální agresor obtěžuje osobu opačného pohlaví. Totéž lze říct o obtěžování na veřejnosti u voayérů ať má homosexuální nebo heterosexuální charakter. Čili homosexualitu lze hodnotit jako jev nefyziologický a z hlediska reprodukčního nenormální, ovšem stejná hlediska nelze uplatňovat z hlediska společenského.
Ostatně divili byste se, co je v naší společnosti
sexuální norma. Česká populace se po letech komunismu, kdy jí byla vnucována
jakási uniformita a prudérnost v oblasti sexu, ubírá cestou experimentování. Udává se, že asi 70% populace žijící v manželství měla alespoň 1x v životě extramatrimoniální sexuální vztah. Relativně význačná část populace se oddává "soft" sadomasochistickým praktikám (panu dr. Uzlovi prý „vstávaly vlasy na hlavě“), asi 30-40% vysokoškolsky vzdělaných heterosexuálů provozuje s osobou opačného pohlaví čas od času anální sex (inu proti gustu žádný dišputát). Orální sexuální praktiky jsou víceméně považovány za „normu“ a provozovány naprostou většinou českých občanů včetně katolické mládeže, kde (jak mi bylo jednou adeptkou vysvětleno) se jedná o jedinou přípustnou sexuální praktiku před svatbou, jelikož se tím minimalizuje možnost deflorace a nežádoucího otěhotnění a skutečně farizejsky se tím obchází šesté boží přikázání a zároveň se tím činí požadavkům matičky přírody zadost. Má se totiž za to, že sesmilněním není myšleno jakékoli sexuální chování, nýbrž pouze průnik mužských pohlavních orgánů do pohlavních orgánů ženských. Onanoval každý a kdo tvrdí, že ne, onanuje dosud. Je těžké říct, do jaké míry jsou tyto sexuologické průzkumy validní. Vyvozovat, že Vladko z VyVolených (nebo jak se ten pán jmenoval) zvítězil kvůli mediální masáži, stejně jako pan Horváth zvítězil kvůli mediální pozitivně-diskriminační masáži v Superstar je podle mého názoru chybná spekulace, která naprosto podceňuje racionalitu a inteligenci Čechů. Podle mě je Čechům naopak velmi sympatické, když si někdo navzdory překážkám zachová upřímnost a zůstane svůj a že to, zda je to buzna nebo heterouš je do značné míry podružnost. Naopak, v rámci sexu je docela dobře možné vymezit zmrdské chování, které naopak společnost nijak nepostihuje a mnohdy i glorifikuje. Například podle klasika v oboru zmrdologie MUDr. X. Crementa se zmrdské chování dá shrnout do těchto bodů:
1.
Souloží, ale o sexu s nikým nemluví
2.
Nesouloží, ale o sexu vykládá v jednom kuse
3.
Souloží ale nelíbí se jí to (platí obzvlášť pro ženy –
zmrdice)
4.
Souloží, ale nelíbí se to tomu druhému (platí obzvlášť pro
muže – zmrdy)
5.
Sex používá jako prostředek pro vydírání (obvykle předstírá
bolest hlavy)
6.
Sex používá jako prostředek pro pokoření partnera (obvykle
předstírá orgasmus)
Je zajímavé, jak si laická populace představuje homosexuála.
Představám dominuje muž extravagantního oblečení a způsobů, který inklinuje
k nějakému kumštu, nebo oděvnímu návrhářství, zženštilý, změkčilého
vyjadřování, ženské intonace hlasu a periodických rozlad (zřejmě způsobovaných
neexistujícími lunárními hormonálními cykly :-)). Toto chování však není ani
tak typické pro homosexuály jako spíše pro transsexuály (popř. transvestity),
což není porucha sexuální preference
nýbrž porucha sexuální identifikace, kdy se muž cítí býti ženou a naopak.
Z hlediska diagnostiky a léčby se jedná o problém podstatně složitější.
Je zajímavé, že zatímco přání homosexuálů nebývají
společností vyslyšena, pak transsexuál je naší společností doslova hýčkán a
nikomu (včetně soudruha Karase) to ani v nejmenším nevadí. Součástí léčby
transsexuála je dlouhodobé psychologické a sexuologické sledování na jehož
základě bývá takto diagnostikovanému jedinci obvykle doporučena operativní
změna pohlaví. Tato léčba s sebou nese kastraci, hormonální léčbu a ve
finále i chirurgickou korekci vzezření zevních pohlavních orgánů tak, že osoba
je schopna obstojného sexuálního života (ženské předělané na chlapa mají
například implantovanou inflatabilní penilní protézu, která umožňuje erekci,
bývá provedena transpozice sliznice genitálu s erotogenními zónami tak,
aby byl schopen orgasmu – to platí hlavně pro transmutaci chlap-ženská). Dále
je možné operativně změnit výšku hlasu aproximací hrtanu, je možné si nechat
implantovat prsní implantáty, provést laserovou depilaci. Celá šaráda je
placena Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, o čemž si občané podstatně bohatších
států mohou nechat jenom zdát, i když odvod do fondu zdravotního pojištění
připadající na jejich osobu je několikanásobně vyšší než u průměrného českého
transsexuála. Transsexuál si potom na matrice žádá o změnu pohlaví de iure,
čemuž bývá bez okolků vyhověno, a Jan Novák se potom stane Janou Tomšů (záměrně
se užívá sexuálně neutrální příjmení), a tak může uzavřít manželství a vést
„plnohodnotný“ rodinný život. Bylo by jistě velmi pikantní, kdyby si například
syneček sexuálně prudérního superobčana Karase takovou předělanou ženskou nabalil
a byl věrný zásadě svého otce, že jisté věci se mají činiti teprve po svatbě a
co Bůh spojil, člověk nerozděluj. Koupil by zajíce v pytli a pak bych
chtěl vidět páně Karase a jeho občanský postoj k církevnímu rozvodu. Jistě
by to bylo velice zajímavé téma pro bulvární tisk a já to panu Karasovi ze
srdce přeju. Odříkaného chleba totiž největší krajíc, jak říká jedno staré
přísloví – ono osud, ta mrcha nevypočitatelná, rád nechává člověka ochutnat
jeho vlastní medicínku (kde já to jenom četl?). Tou hnusnou a hříšnou
buznou může být někdo z Vaší rodiny, syn nebo bratr, někdo na kom Vám
záleží. Základním etiologický aspekt homosexuality totiž spočívá – alespoň
podle nejnovějších lékařských výzkumů – v pravděpodobné hormonální
dysbalanci u matky v určitém stádiu vývoje plodu v děloze.
Homosexuála nelze léčit, nemůže si pomoci. Naproti tomu, má-li vhodné podmínky,
může prožít citově téměř plnohodnotný život a léčbu vlastně nepotřebuje.
Samozřejmě, jisté výhrady lze mít k výchově dětí
homosexuálními páry. Lze s naprostou jistotou vyloučit, že by děti
vychovávané u homosexuálních párů mohly mít homosexuální sklony, jelikož
podstata reaktivity na sexuální podněty je založena již v intrauterinním
vývoji. Ovšem přirozené je také to, že dítě přirozeně prahne po ženském i
mužském vzoru. S efektem výchovy dětí v homosexuálních svazcích nejsou
dostatečné zkušenosti a společnost by měla mít na zřeteli zejména zájmy dítěte
a nikoli zájmy homosexuála. Při současné právní úpravě mají přirozenou výhodu
ženy-lesbičky, které si mohou pořídit dítě s nějakým naivním kaštanem a
pak se odstěhovat k životní lásce.
Oproti transsexuálům, homosexuální pár, ačkoli normálně
pracuje a platí daně, má (zatím) zapovězenou celou řadu práv, kterých se
dostává párům heterosexuálním. Homosexuálové, ač se upřímně milují, nemají
nárok na informace o zdravotním stavu partnera, nevztahují se na ně některá
majetková práva jako například možnost být neopominutelným dědicem, není možné
těžit ze sociální sítě při péči o nemohoucího a některé další výhody. Odpůrci
registrovaného partnerství tvrdí, že společnost „garantuje práva“ pouze těm
jedincům, kteří jsou z biologického hlediska schopni vychovávat nové
potomstvo, potažmo daňové poplatníky. To je ovšem názor velmi nekonzistentní,
který je v totálním rozporu s běžnou právní praxí. Kdyby tomu bylo
tak, jak tvrdí odpůrci RP, pak by muselo platit islámské právo šaríja, které
garantuje neplatnost manželství, pokud se ukáže, že jeden z partnerů je
neplodný. Tak například pokud žena během 10 let neotěhotní, v Íránu má
kterýkoli z partnerů možnost podat žádost k soudu o úřední
přezkoumání plodnosti partnera, pokud partner nevykazuje patřičné kvality
plemenného býka či krávy, pak je manželství rozvedeno a „věno“ (čili finanční
závazek, který každý, kdo vstupuje do manželství skládá) propadá ve prospěch
plodného partnera. Z řečí odpůrců RP mám dojem, že toto jsou ta zaslíbená
pravidla, podle kterých by měla naše společnost fungovat – na rozdíl od
euroatlantické civilizace jsou totiž pravidla islámského práva s prohlášeními
odpůrců RP v přímé korelaci. Tedy pokud chceme jen a pouze protěžovat
výchovu dalších daňových poplatníků přesně podle vzoru soudruha sociálního
inženýra Karase, pak zaveďme toto právo a také trest smrti ukamenováním pro
manželskou nevěru.
Domnívám se, že manželství zde je nejen kvůli výchově dětí.
Statut manželství chrání především nejniternější lidské city jako je láska. A
láska je základní lidskou potřebou dokonce i u homosexuálů. Odpůrci RP říkají,
že svým postoje chrání tradiční manželství. Já nevím jak Vy, ale já
k ochraně svého vlastního manželství nepotřebuji pana Karase ani jiné jeho
zanícené příznivce. Mám dojem, že moje manželství je nutné chránit hlavně přede
mnou samotným a před mojí ženou, protože pokud se někdy rozpadne, pak to bude především
naše zásluha a ne zásluha bukvic Lojzy a Rudolfa, kteří bydlí přes ulici a
touží po legalizaci svého vztahu. Zatím se zdá být vše v pořádku a tak si
v klidu můžeme pravidelně hekat v našem 3+1 a dělat všechny ty směšné
pohyby, které máme tak rádi. Myslím, že Lojzovi a Rudolfovi to nevadí a proto
ani mě nevadí, když malinko odlišným způsobem spolu hekají oni dva. A pokud na
to budou mít papír?
Láska je základní lidskou potřebou. A homosexuálové, to jsou
pro mě především lidé. Věřím tomu, že když já nebudu bránit jejich přirozených
právům, pak ani oni nebudou bránit mým právům, že se budeme
v míře odpovídající všeobecnému vkusu tolerovat. Proto jsem zcela
jednoznačně pro uzákonění registrovaného partnerství. Dnešní profibuzny nejsou
výdobytkem bordelu, kdy je každému dovoleno vše, nýbrž právě proto, že zde jsou
lidé, kterým dělá dobře, když mohou někomu říkat, co smějí a co ne. Kdyby byly
chráněny přirozené lidské potřeby gayů (nebo buzerantů, chcete-li), pak by nebyl pro existenci profibuzen
žádný důvod a taky by neexistovaly. Všichni by byli spokojeni a sex by se
vrátil tam, kde je jeho místo, totiž do ložnic a lidského soukromí a ne na
ulici a do poslaneckých lavic. Mám pocit, že právě lidé typu pana poslance
Karase jsou na existenci profibuzen závislí a dělá jim to dobře, když si na
těch chudácích mohou honit svoje vlastní lidovecké ego, protože jinak by jako
politici neměli svým voličům co nabídnout.
Celou eskapádu kolem odmítání registrovaného partnerství
považuji za zářný příklad kolektivismu. Neexistuje totiž racionální důvod, proč
by schválením RP měla utrpět moje individuální občanská práva. Dokonce se
necítím býti ani diskriminován, jelikož místo RP dám přednost manželství, kde
je garance mých práv ještě mnohem širší. Zajímavý je dopad problému
homosexuální minority na uspořádání celé společnosti Právě lidé, kteří
v politice tolik prosazují individuální práva vzhledem ke státu a jejich
nedotknutelnost nám zde předvádějí své naprosté nepochopení pro práva jiných. A kdo nerespektuje práva bližního, rezignuje i na práva vlastní. V rovině volebních preferencí se to projevuje tak, že ten, kdo podporuje RP, bude mít v nadcházejících parlamentních volbách +4%. A nejen tyto procenta. Je možné, že snaha respektovat přirozené právo na legalizaci lásky mezi bukvicemi – ač se to někomu může zdát divné - dostane přednost u spousty jinak nerozhodnutých a nevyhraněných voličů. A v naší populaci alespoň podle výzkumů převládá populace sexuálně tolerantní. Já to vidím tak, že Chorcheho socani právě překročili politické preference pravicových stran. Takže buzny nakonec možná rozhodnou, jaké budou daně, jaká bude zahraniční politika, jak bude vypadat reforma zdravotnictví. Možná, že zkreslené představy o tom, co je in a co je out rozhodnou o mnohém. Kdo by to byl řekl.
Každý máme právo na svůj názor. Dokonce i odsuzování homosexuality a snah homosexuálů a uzákonění svých práv je legitimní. Ale nic to neřeší. Lidem, kterým homosexualita a snahy homosexuálů prosazovat svá práva legálními prostředky vadí, mohu doporučit, aby inspirovali těmi šimpanzy. Předpokládám že šimpanzí strategie, by jako reduktor stresu z existence homosexuality a registrovaného partnerství byla podstatně účinnější, než hřímání z poslaneckých lavic.
18.12.2005 Challenger