K zakoupení Klausovy knihy Modrá,
nikoli zelená planeta mě nepřiměl obdiv k osobě pana profesora, ale
tento
článek v Technickém týdeníku, který sepsal nějaký ekosocialistický
mindfucker ve snaze doložit, že kapitalismus vykořisťuje a znečišťuje áááno.
Velmi svérázná recenze se množí nesmysly a celkově připomíná pohádku O
milionáři, který ukradl slunce (v moderním podání: O milionáři, který ukradl
přirozené klima).
Knihu s podtitulem „Co je ohroženo: Klima nebo svoboda?“, která melouního
mozkomora se zkratkou šu tolik rozzlobila, jsem si samozřejmě musel přečíst,
protože jsem tušil, že se jedná o atomovou bombu vhozenou do řad ekozmrdstva.
A musím říci, že profesor nezklamal.
"Zdrojem ohrožení svobody, demokracie, tržní ekonomiky a prosperity
přestal být socialismus a komunismus, ale stala se jím ambiciózní, arogantní
a téměř bezskrupulozní ideologie politického hnutí - environmentalismus."
Klausova kniha samozřejmě není vědecká studie na téma klimatických jevů,
ale politickoekonomická úvaha na téma environmentalismu jako politického
směru. Klaus vystavěl její obsah na konfontaci myšlenek levicového environmentalismu
a liberální ekologie. Kostru knihy tvoří citace myšlenek liberálních ekonomů,
neoteplených klimatologů, vědců, ekonomů a novinářů, přičemž Klaus tyto
příspěvky komentuje, dále rozvádí nebo je zasazuje do tuzemských poměrů.
Jak je u Klause zvykem, jeho argumentace je precizní a subjektivní,
místy proložená krutou ironií a sarkasmem. Pokryteckým předstíráním objektivity
v duchu politické korektnosti se Klaus nezatěžuje. Klaus bez výčitek hned
v úvodu přiznává, že většina publikací známých environmentálních doomsayerů
je apriori nedůvěryhodná a má politický účel nebo vychází z korupce vědců
snazším přístupem ke grantům. Nedůvěryhodnost enviromentalistického "hlásání
zkázy" demonstruje na osobě Paula Ehrlicha, jakéhosi dědečka světových
doomsayers a ekolháře první kategorie, který například v sedmdesátých letech
předpovídal, že v roce 2000 zmizí z mapy Anglie.
Osobně mě nejvíce zaujala kapitola druhá, dotýkající se odlišného chápání
zdrojů v ekosocialistickém a liberálním pojetí. Klaus zde ponejvíc vychází
z Juliana Simona. Konstatuje to, co každý člověk podvědomě chápe, totiž
že cena zdrojů je funkcí lidských znalostí a dovedností, tedy schopnosti
tvořit technologie, které zdroje využijí. Demonstruje to na jednoduchých
případech, například nulové ceně ropy v dobách stavitelů pyramid. Bez odpovídajících
technologií zdroje žádnou cenu nemají a díky novým technologiím mohou dosavadní
zdroje svoji cenu ztratit. Přirozeně oceněné zdroje pokládá Klaus za nevyčerpatelné.
Klaus neuznává "klimatickou krizi" jako jev, vliv člověka na zvyšování
teploty pokládá za nedoložený a její důsledky nevnímá pouze jako negativní,
ale nachází i pozitivní. Odmítá environmentalismus. Odmítá poroučení větru
dešti a odsuzuje zpupnost, s jakou se ekosocialisté staví přírodě a jejím
zákonům. Proti ochraně životního prostředí nenamítá nic. Navrhuje, že by
každý měl začít sám u sebe a soustředit se na maličkosti v běžném životě.
Lidskou kreativitu a schopnost řešit problémy vidí Klaus jako základ pro
řešení možných ekologických problémů, její podmínkou je ovšem tvůrčí a
podnikatelská svoboda neomezovaná regulačními zásahy ekosocialistů.
Princip preventivní opatrnosti by podle Klause měl vždy být podložen
analýzou nákladů a benefitů, přičemž by měly být zohledněny nejen náklady
na provedení nějaké akce, ale také z neprovedení nějaké akce (náklady promarněné
příležitosti). To je ostatně známý Klausův výrok.
Klaus se několikrát dotkl i toho, jak a za pomoci jakých prostředků
environmentalisté komunikují svoje teorie veřejnosti. Dokonce pojmenoval
i jednu z vlastností enviropropagandy, totiž náhlé mizení teorií, které
ještě včera představovaly její základní kámen a pak ze dne na den zmizely
ze slovníku oteplených sdělovacích prostředků, protože se podařilo doložit,
že vycházejí ze špatných teoretických základů (např. tzv. hokejkový graf,
na kterém environmentalisté stavěli v minulých letech svoje konstrukce).
Klausovo "Místo o životní prostředí usilujme o svobodu" stojí
v seznamu doporučení, tvořícího poslední sedmou kapitolu, na prvním místě.
Kniha je proložena vybranými citáty příznivců i odpůrců environmentalismu.
Některé z nich jsou důvodem k vážnému zamyšlení nad naší dobou a nad tím,
proč se asociálové vyšplhali na mocenském žebříčku napříč společností nahoru.
"Kdykoli někdo zahyne v důsledku zátop v Bangladéši, jeden z
šéfů aerolinií by měl být vyvlečen ze své kanceláře a utopen."
George
Monbiot, komentátor deníku Guardian
Postupně ke konci knihy Klaus poněkud ubírá na počáteční brilantnosti
a místy se zbytečně hnípe v rozporech, které se vyskytují v enviromentalistických
dogmatech. Sice chápu, že inteligentnímu člověku a bystrému pozorovateli
jako Klaus činí sadistické potěšení sledovat narůstající počet rozporů
a zjevné díry v argumentaci ekosocialistů, ale myslím, že Klaus právě tohle
zapotřebí nemá, protože jeho myšlenkové schopnosti kvality mozkových procesů
environmentálních guru zcela zřejmě předčí. Stejně tak jsem si při čtení
knihy uvědomoval zcela evidentní převahu Klause na intelektuálně žvanivým
Havlem, pokud jde o formulaci myšlenek.
Klausův knižní počin mi udělal velkou radost. Jedná se o malou bibli
ekozmrdobijce. Jsem rád, že v čele České Republiky po dlouhé době stojí
osobnost, která si dovede vlastní názor nejen vytvořit, ale dovede jej
i přesvědčivě formulovat a hájit. Doufám, že se tato vlastnost bude přenášet
na další a další z nás.
4.7.2007 D-FENS