Probudil jsem se na Marsu, jel autem co mělo dvě kola, a padal z letadla
bez padáku, ale co mě vždycky bez problémů dostane, jsou příběhy ze Správy.
O efektivitě a výkonech zaměstnanců má přehled (nebo alespoň představu)
pravděpodobně každý, co s tímto ouřadem kdy přišel do styku, nicméně nelze
bagatelizovat a vezmeme to hezky ze široka.
ČSSZ patří pod ministerstvo sociálních věcí a zabývá se agendou výplaty
důchodů a nemocenského. A všech souvisejících administrativních úkonů.
Ministerstvo má nějakou dlouhodobou koncepci, nicméně (ne vždy jen) drobnosti
se mění podle aktuálního personálního obsazení ministerstva a především
barvě poslanecké sněmovny. Mezi činnosti ministerstva patří návrhy úprav
zákonů souvisejících s danými agendami, což jej, vzhledem k jeho celkovému
rozpočtu, dělá zajímavým terčem předvolebních slibů a vůbec různých úsporných
balíčků. Výdaje ČSSZ jsou mandatorní, tedy nelze je ovlivnit bez úprav
patřičných zákonů, a těch probíhá klidně i několik ročně.
Výsledkem například je, že se na nemocenském pojištění vybírá každoročně
více, ale vyplácí stále méně. Například v roce 2008 bylo vybráno o téměř
polovinu více než vyplaceno (výroční zpráva z minulého roku ještě není
zveřejněna - začátek září 2010). Celkový rozpočet je však každoročně vyrovnaný
(plus mínus pár set milionů) až je podezřelé, jak to takhle kluci ministerští
umí hezky pár let dopředu spočítat.
Hlavním problémem je efektivita celého aparátu. U veřejnosti se lze
setkat se zajímavým fenoménem "jó, ty děláš ve státní sféře, tak toho se
drž". Všeobecně většina úřadů vyžaduje sto procent čtení návodů a, pokud
možno, nula procent mozku. Na úřadech tak sedí slepice, které dělají svou
práci, nicméně, narazí-li na problém, nejsou schopny jej vyřešit, a taky
jej řešit nebudou. Jednoduše to nejde, pošlete si žádost, a vůbec, špíno
neotravuj.
Na zaměstnaneckou politiku (výplata mezd a prémií) je určen finanční
fond, jehož rozdělování je plně v kompetenci nadřízených složek (ministerstvo
dělí na kraje, kraje na okresy, ředitelé na oddělení, šéfové na vedoucí
a vedoucí na zaměstnance). Základní složka platu je určena tabulkami, na
základě odbouchaných let a vzdělání, doplňková pak dle plného uvážení nadřízeného.
V praxi ruka ruku myje, takže se lze bez problémů setkat s lidmi, kteří
sedí v jedné kanceláři, dělají stejnou práci s řádově stejným výkonem a
ten protekční dostává řádově dvojnásobek. O tom se ale nemluví, aby oddělení
příští měsíc, kvůli problémům, nedostalo míň.
Už samotná zaměstnanecká koncepce je naprosto antiutopistická. Narozdíl
od soukromé sféry, kde je tlak na maximální výkon při co nejnižších nákladech
(tedy co možná nejméně lidech), zde se setkáváme s opačným systémem. Výkony
se nijak nezefektivňují, pokud se nestíhá, prostě se najme další síla.
Zákony sice určují počty pracovníků spadající pod ministerstvo, jsou ale
irelevantní - lze je jednoduše obejít například vytvářením brigádních míst
a stáží, což nicméně dále zvyšuje náklady (lidé odchází dříve, než se dokáží
vůbec zaškolit).
Zajímavá situace například vznikla v Praze. Vzhledem k tabulkovým platům
se z úřadu stal takový odrazový můstek pro absolventy. Dostanou mnohem
více peněz než na ÚP, nulová zodpovědnost, prakticky nulová pracovní zátěž.
Nekoncepčnost řešení (spolu se zaváděním nového způsobu výplat) začátkem
tohoto roku přerostla do takové úrovně, že byly dávky vypláceny s několikaměsíčním
zpožděním a jezdili sem vypomáhat pracovníci z celé republiky (což logicky
zase brzdí jejich vlastní práci). Může se zdát, že lze odměny řešit na
základě výkonu, nicméně není tomu tak. Jeden problémový případ vydá mnohdy
za padesát bezproblémových a pár telefonátů či klientova osobní návštěva
dokáže s libovolným plánem řádně zamávat.
Setkal jsem se i s jedním extrémem - dotyčná je v kolektivu oblíbená
a i s klienty vychází bez sebemenších problémů. Pak na ústředí přišla stížnost
od klienta, který, na základě kombinace chyb účetní jeho firmy sídlící
v jiném okrese a doktora, dostane dávky se zpožděním. To ale klienta nezajímá,
jelikož za výplatu je zodpovědná právě dotyčná a celou kampaň vede k nutnosti
jejího postihu. A i přestože vedoucí a případně i vedení problém prošetří,
punc problémů zůstává. Jedinou možností je tak skutečně spamovat vedení
úřadů o postupech jednotlivých pracovníků. Pokud byl dotyčný příjemný,
snažil se pomoci, pošlete kladnou reakci. Naopak, pokud se vás snažil odbýt,
poskytl nepřesné údaje, projevil neschopnost nebo se choval jinak nevhodně,
stěžujte si. Stačí i elektronicky, ale nikdy anonymně (takové podněty se
ignorují).
Z pozorování lze usoudit, že ano, jde o teplá místečka, kde se nenadřete,
na druhou stranu nemůžete čekat zázraky na výplatní pásce. Celkovou výkonnost
lze zajistit především cílenou automatizací. Pro pár oddělení jsem vytvořil
několik jednoúčelových aplikací v excelu. Jde o jednoduché propočty založené
pouze na pár podmínkách (žádná makra), díky čemuž se řešení konkrétních
problémů smrsklo na řádově desetinu času. Už jen fakt, že osoby pracující
s danou agendou nejsou schopny vůbec analyzovat strukturu a problémy vlastní
práce, a alespoň částečně ji zoptimalizovat, je pro mne zarážející. Ještě
horší mi ale přijde, že nejsou schopny iniciovat žádné změny - takto jsem
se to naučila, tak to tak budeme prostě dělat (jedinou výjimkou jsou neustálé
stížnosti na to, jak je té práce moc a jak se nestíhá). Například jedna
z mých aplikací řešila kompletnost plateb firem za sociální pojištění.
V praxi to vypadá tak, že z jedné aplikace je třeba přepsat požadované
platby na základě výše platů, z druhé pak převody na účet úřadu od dané
společnosti. Slepice vezme kalkulačku, po třech pokusech, kdy udělá překlep
a místo smazání aktuální hodnoty zruší výpočet a jede od začátku, dojde
k nějaké částce a tu porovná se součtem příchozích plateb. Výsledek do
systému zavede. Zkušenější slepice celý výpočet provede pro jistotu dva
až třikrát, protože kdyby se sekla a vystavila penále za dluh, který neexistuje,
dostala by ... no vlastně by si jen přidala práci, jelikož jí nic nehrozí.
Technicky založená slepice součet provede v excelu, kde může jednak zpětně
dohledat problém a jeho opravou získat okamžitý výsledek. Jednoduché makro
by přitom zvládlo i vystavit případnou žádost o platbu penále s konkrétními
hodnotami a žádostí o kontrolu údajů s upozorněním na nutnost okamžitého
řešení konfliktních údajů, a automaticky vytisknout. Analýzu daného problému
uzavírám s tím, že by stačil modul pro spojení systémů dané agendy a výpisu
účtu, který by čísla kontroloval a pouze vyjížděl reporty, s vhodným zařízením
i rovnou obálkoval.
Bohužel v roce 2008 byla více než třetina zaměstnanců nad 50 let a přiznejte
si sami, jak se vaši rodičové domluví s počítačem, případně jaké byly jejich
začátky. Pro většinu přeškolených uklízeček je vědomostním everestem vytvoření
sumy dvou buněk v excelu. Nahoře se o počítačové negramotnosti ví a dokonce
ji zkouší i nějak řešit. Bohužel však opět zcela bezvýsledně. Vznikla série
školení zaměřených na zvýšení gramotnosti v běžných kancelářských nástrojích,
práci s IS a samozřejmě s jednotlivými aplikacemi. Většina školení byla
zakončena elektronickým testem, jeho vyhodnocení spadalo pod jednotlivé
vedoucí. Vzhledem k týmové práci v každé kanceláři jsou však výsledky doslova
průměrné. Slabé články se tak odhalit nepodařilo a ty silnější pro jistotu
udělaly pár chyb, aby na svou "dokonalost" neupozornily.
A tím se dostáváme k další kapitole, kterou je softwarové vybavení.
Časté změny v zákonech vyžadují poměrně dost přizpůsobování jednotlivých
agend, nicméně problém je, že na softwarovou výbavu se v minulosti vypisovala
výběrová řízení, takže dnes, místo jednoho monstrózního IS (jak je to zvykem
v soukromé sféře) je jich klidně i několik pro každé oddělení. Šílené nástroje
s nestandardním ovládáním, v zastaralých prostředích a téměř bez možnosti
automatizace mi napovídají, že je něco špatně. Sám osobně bych viděl řešení
snad jen ve zřízení SW divize přímo pod ministerstvem informatiky (na co
ho tam máme?), které by bylo odpovědné za vývoj jednotného informačního
systému pro celou státní správu. Jednak by se tím zjednodušila celá agenda
a propojení jednotlivých částí, ale také by se systém stal celkově transparentnějším
a hlavně by se zpřehlednila komunikace mezi úřady.
Což je dalším problémem většiny z nich. Všechny údaje je třeba požadovat
písemně, razítkovat a požadovat doručenky. V případě exekuce je například
třeba zjistit majetkové poměry dlužníka a případně jeho partnerky, zajistit
účty a zjistit jeho vztahy s jinými úřady. Takhle se obepíše většina státních
institucí, všechny banky, a čeká na odpověď, která může trvat měsíce. Proč
jen všechno nemít v jednom systému a pomocí ticketů nepožadovat poskytnutí
informací? Problémem sice zůstávají bankovní úřady, nicméně i v jejich
případě jde o relativně rutinní záležitost řešenou v řádech dní, navíc
si nemyslím, že právě ty by se bránily tomuto propojení.
Na druhou stranu aplikace s tímto centralizovaným způsobem výměny informací
začínají pomalu přicházet. Bohužel však díky jejich fragmentaci pouze pro
jednotlivé agendy. Ovšem, zatímco kdysi bylo třeba o údaje z jiného okresu
písemně žádat, interpretace centralizace údajů je zcela chybná. V době
terminálních strojů a decentralizovaných systémů, které vyměňují data mezi
sebou, stále vznikají centralizované systémy s přístupem pomocí klientských
aplikací. Výsledek? V případě nové verze aplikace je třeba přeinstalovat
všechny počítače v republice, výpadek na serverové farmě v Prahé znamená
výpadek v celé republice. Řešení? Terminálový server v každé budově, synchronizace
na pozadí. V případě práce s daty vlastní oblasti by byla data vždy aktuální
a vždy dostupná, u cizích dat může docházet k pokusu o online přístup do
jiných měst, případně noční aktualizaci dat k read only.
Jediné teoreticky schopné řešení nabídly datové schránky. Původně plánovaná
náhrada dopisních zásilek se opět ukázala jako zcela nekoncepční. Měsíc
po zahájení provozu se teprve začalo řešit školení pracovníků a nasazovalo
softwarové vybavení. A jak to vlastně fungovalo dosud? V případě komunikace
s klientem ouřada vyjede papíry, zaobálkuje a zaeviduje odeslání, a následně
i případné přijetí. Pro hromadnou komunikaci existují další nástroje pro
shromažďování dat a vystavení hromadné žádosti (například u zmíněných exekucí
je asi rozumnější poslat jeden dopis týdně do každé banky se stovkou jmen
a rodných čísel, místo stovek jednotlivě). A nyní? Člověk by předpokládal
nějakou automatizaci či napojení přímo na jednotlivé systémy, například
i jen formou virtuální tiskárny. Praxe je taková, že na úřadě vzniklo nové
oddělení pro datovou komunikaci. Úředník vyjede doklady k odeslání, jde
na toto oddělení, kde se doklady naskenují, odešlou cílové osobě a vytisknou
protokoly k archivaci. Úspora papíru ani času se nekoná, pokud tedy dostáváte
stále papírové upomínky a vaše datové schránky zejí prázdnotou, vězte,
že je v tom lenost v kombinaci s idiotským návrhem celého řešení. V praxi
se schránky používají pro instantní "zabezpečenou" a "podepsanou" komunikaci
mezi jednotlivými úřady (banky, pojišťovny, exekutoři), což částečně zrychluje
celý aparát. (Podle výroční zprávy z roku 2008 byly poštovní náklady přes
půl miliardy, těším se na jejich predikované snížení.)
Další perlou je samotná diskrétnost úřadů. Všude jsou jen lidé, a ti
jsou jednak zvědaví a druhak také sdílní. Pro řadového pracovníka tak není
problém zjistit plat prakticky kohokoliv v republice, výši důchodů, poskytnutých
dávek a nakonec i případných nemoci, kterými trpí. Opět, chybný návrh,
nebo spíše požadavek na prostředí aplikací, umožňuje přístup pracovníků
k datům nepotřebným k jejich práci. Na druhou stranu zákonem požadovaná
přílišná diskrétnost znemožňuje řešení i drobných problémů po telefonu,
jelikož u tohoto způsobu komunikace nelze ověřit identitu osoby. Pokud
tedy například dojíždíte za prací do Západních Čech do pobočky firmy se
sídlem na Severní Moravě, máte trvalé bydliště v Jižních Čechách a přitom
kontaktní adresu na Jižní Moravě, vězte, že komunikace bude hodně veselá
a raději si zřiďte datovou schránku i když jste soukromá osoba.
Můj závěr? Mzdové náklady tvoří necelé procento z celkových výdajů úřadu,
tedy nemyslím, že by jakékoliv změny nějak výrazně ovlivnily její výši.
Po vzoru soukromých organizací by ale měl být kladen na maximální efektivitu
jednotlivých pracovníků, což však, vzhledem k nekompetentnosti lidí na
vyšších postech nemusí zajímat. Tedy klasicky česky - proč do toho vrtat,
když to funguje.
Pro oživení uvádím pár případů z praxe, abychom pochopili, kam například
směřují peníze ministerstva, jehož rozpočet se, i vůči státnímu rozpočtu,
každoročně zvyšuje (již překročil 40%):
1. Založíte firmu, zaměstnáte pár příbuzných, dáte jim papírově desetitisícové
platy a následně odešlete na neschopenku. Stát pak platí desetitisícové
nemocenské po dobu jednoho roku, vaše náklady, prakticky pouze zálohy na
sociální a zdravotní po omezenou dobu (které však platit nemusíte). K akci
potřebujete firmu, spřáteleného doktora a nervy.
Případ se skutečně stal, ve firmě bylo zaměstnáno široké příbuzenstvo,
výplata dávek probíhala zcela regulérně do doby drobných problémů, které
byly neřešitelné právě kvůli mizerné komunikaci mezi úřady. Než se dohodly,
na dávkách bylo vyplaceno přes deset milionů korun, které jsou nyní neúspěšně
zpětně vymáhány. Hlavní iniciátoři akce si rozebrali pokuty, podmínky a
i pár let natvrdo.
2. Jako OSVČ jste ze zákona povinni platit zálohy na sociální pojištění
a zaměstnancům zdravotní, samotní OSVČ mají zdravotní volitelně. Neplaťte
nic. Pokud vám začnou chodit obálky, nechte je na poště. Byt přepište na
manželku či děti. Nechte se vystěhovat, čímž se adresa trvalého bydliště
změní na okresní úřad. Manželka se s vámi rozvede a požaduje vysoké alimenty.
Nyní můžete po letech začít s úřady komunikovat. Jelikož nepodáváte přehledy,
není možno zjistit výši způsobené škody, tedy nejste pachatelem trestného
činu. Podejte přehledy zpětně (samozřejmě s minimálními hodnotami) a požádejte
o prominutí penále vzhledem k sociálním poměrům - přece bydlíte v půjčeným
rezavým favoritu, vyděláváte pár tisíc a o ty vás připraví bývalá manželka
na výživném. Plaťte dle splátkového kalendáře těch pár stovek měsíčně.
Realita? Únik za několik desítek milionů, o kterém sice úřady věděly,
ale díky pomalé komunikaci v kombinaci s vadnými zákony jemu nebyly schopny
zabránit. Pohledávka je nyní nevymahatelná. Možným zamezením problémů by
byl centralizovaný systém všech úřadů (tzv. big brother), který by sdružoval
veškeré dostupné informace o osobě na jednom místě. Tedy v případě pokusu
o převod majetku by bylo včas zjištěno, že osoba se některým úřadům vyhýbá
a majetek mohl být zabaven. Mimochodem, osoba z příběhu bydlí s manželkou
v "jejím" domě, děti ve vlastních bytech a podnikatel má několik aut (psaných
samozřejmě na ženu).
3. Mějte schopného daňového poradce, který má jednak přehled v praktických
aplikacích zákonů a volitelně kontakty na lidi, kteří v tom umí chodit.
Můžete si tak za pár hodin vychodit i několik set tisíc korun na nemocenské,
a přitom klidně chodit do práce.
Děje se denně a stát s tím není schopen nic dělat (a jen tak nebude)
mimo mlžení a mystifikací, pokud se nějakým případem začnou zabývat média.
Několik posledních změn zákonů sice aplikaci backdooru značně ztížilo,
nicméně stále nikoliv na nerealizovatelnou úroveň. Schválně neuvádím konkrétní
detaily, v případě zájmu čtenářstva můžeme uspořádat školící seminář.
4. Plaťte na své zaměstnance sociální za minimální mzdu, stejné hodnoty
udávejte v přehledech. Oficiální výplata je volitelná. Získáváte rozdíl
na sociálním a zdravotním mezi minimální a vyplacenou mzdou. Taktéž se
snažte přesvědčit zaměstnance o tom, že je pro ně pracovní neschopnost
značně nevýhodná. Tedy pokud plánují delší dobu marodit, přijdou hlavně
o prémie za loňský rok a samozřejmě i na dva další dopředu. Požadavky?
Silné koule a schizofrenní informační systém, který bude schopen vést dvě
zaměstnanecké agendy. Vhodné pro menší firmy a nejlépe sezónní práce.
Obrana? Prakticky neexistuje. Jako zaměstnanec máte možnost zkontrolovat
údaje svého sociálního účtu (tedy základ pro výpočet důchodu) z výplatní
pásky, případně ročního zápočtového listu vůči přehledům podávaným zaměstnavatelem
přímo na ČSSZ. Přehledy se však podávají zpětně, takže můžete brečet nad
firmou, která již neexistuje. Na druhou stranu, pokud jako zaměstnanec
takový podvod odhalíte, v práci končíte a žádného doplatku se stejně nedočkáte.
Firmu nicméně, pokud se podaří její úmysl prokázat, čeká klidně i několikamilionová
pokuta, takže pokud máte koule, můžete si k důchodu přilepšit vydíráním.
6.9.2010 P.