S blížícím se druhým kolem prezidentských voleb, souvisejícím růstem
nezvladatelných emocí fanoušků i odpůrců toho či onoho hluboce vzdělaného,
kultivovaného a moudrého pána, jenž nás zachrání tu před Moskvou (nebo
alespoň u Borodina?), tu před Washingtonem, vytanulo mi na mysli několik
úvah, o které se tímto s laskavými čtenáři dělím. Neříkám, že jsou to všechno
úvahy mé, ba naopak, většinou jde o zprostředkované či dokonce adoptované
myšlenky cizí.
První, co mě již několik let zaráží, a co jsem však donedávna nedokázal
dokonale postihnout, je furiantství, s nímž současní Čechové a Češky hazardují
se svou státností. Bylo mi to jevem nevysvětlitelným, naštěstí mi byl –
inu vysvětlen. Více než tisíc let české státnosti – a v běhu těchto jedenácti
staletí jsou všechno vlastně jen episody, především pak ta zdánlivě zásadní
první Čs. republika, určitě pak dnešní Schwarzenberci, ale možná vlastně
i včerejší Habsburci – tak tedy těchto jedenáct staletí české státnosti
vyvolává v Češích a Češkách dojem, že se jedná o něco samozřejmého, pevně
daného, jakýsi přírodní zákon. Proto se svou státností tak bezstarostně
nakládají, proto zariskují tu vstup do Evropské unie, jindy Lisabonskou
smlouvu, příště kdoví jaký zase další experiment. Na svou státnost si Čechové
a Češky již zvykli, nemají tudíž sebemenší obavu, že by ji mohli ztratit.
A i kdyby snad ano, proč by to mělo vadit - ptají se, po dvacetiletém
výplachu dutin již zcela přesvědčeni, že státnost je zbytečná veteš, relikt
(před)minulého století a vůbec fuj. Proč však přehlížejí, že svět stojí
na státech, a že bez státu není národa, s nímž a jehož budoucností jsou
chtě nechtě spojeni, tomu nerozumím. Obzvlášť když mají tolik krásných
příkladů, jak národy jiné, třeba ty orientální či asijské, až žárlivě střeží
svoji státnost. Znovu – předmětem naší úvahy není ta či ona konkrétní státní
forma, a není jim malý silný, velký slabý ani dlouhý pevný stát. Na tom
nám nyní nesejde. A už vůbec nejde o nadšení ze státu, když už tak snad
o přiznání jeho nutnosti a o obavu z nebezpečí spjatých s jeho ztrátou.
Ve světě, který dosud stojí na státech, totiž považuji za nebezpečné (nebo
alespoň nepohodlné) a naivní páchat sebevraždu vlastní státnosti, či přinejmenším
s ní hazardovat. Obzvlášť pak, má-li být nahrazena šidítkem Evropské unie
či romantickým sněním o dávno minulých (či zanedlouho nadcházejících) krásných
časech za císaře (či knížete) pána.
Nechť tedy Čechové a Češky svou státnost prohazardují. Problém je, že
v tom okamžiku přicházejí o jednu z možností, jak ovlivňovat své vlastní
životy. Předpokládám, že i jejich touhou vždy bylo žít v zemi suverénní,
tak aby mohli – třeba jen v malém, ale přece jen – rozhodovat o jejím směřování;
aby byla zemí prosperující, svobodnou a bezpečnou. O tuto možnost po ztrátě
suverenity přijdou, protože o hospodářské, imigrační, vojenské, sociální
a vlastně veškeré svojí politice již nebudou Čechové a Češky nadále rozhodovat.
Prohazardují svou státnost, protože si na ni (slovy klasika) zvykli jak
na Národní divadlo.
Mýlil jsem se, když jsem na podzim roku 2009 považoval mizivý odpor
většinové české populace vůči Lisabonské smlouvě za projev ustrašenectví,
servility a stádnosti. Kdepak, bylo to čiré hazardérství, krok učiněný
pro samotnou možnost opájet se vzrušením z riskování, z adrenalinové jízdy
na utýrané kobyle české státnosti. Nenacházím v sobě nadšení pro takový
risk. Hazardní hry nejspíš nejsou pro mne.
Dnes v noci jsem si opět četl Hájkovu vynikající Smrt v sametu, a narazil
jsem v ní na podobný motiv. Motiv o to zajímavější, že vlastně v Hájkově
vidění světa – odhaduji-li správně! – může být celkem podružný. Jen pro
těch pár, co dosud ještě neměli možnost se s onou knihou seznámit: Petr
Hájek nás vybízí, ať se zkusíme „na chvíli vrátit do zákoutí našich vnitřních
světů a svobodně, bez cenzury politické korektnosti, udělat úkrok od všudypřítomného
mediálního rachotu...“ prostě „líčí svět kolem nás po svém, nicméně promyšleně“.
Zabývá se otázkami po smyslu života, víry, křesťanství, vztahem pozemského
a nadzemského, Apokalypsou, koncem (a novým začátkem) věcí viditelných
i neviditelných; úlohou smrtelníků v zápase Dobra a Zla, ale také třeba
praktickými důsledky rozpadu evropské kultury a civilizace, nebo pátrá
po stopách spiknutí proti lidské svobodě. Obávám se sice, že žádné z těchto
témat nebude ve zdejší prázdnotě rezonovat (to je záměrný oxymóron!), snad
jen s čestnou výjimkou tématu desítky let trvajícího intelektuálního a
politického souboje mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem; tomuto souboji
pak Hájek bravurně dává rozměr transcendentní. Pro leckterého čtenáře to
asi nebude úplně stravitelné čtení, vždyť mnozí dosud pevné stravě nepřivykli,
ba dosud snad ani mléko neokusili. Ale to teď nechme stranou.
Věc, která mě zaujala, se týká Hájkova vidění toho, jak by mohla Apokalypsa
vypadat přinejmenším zpočátku. Jako jeden z možných scénářů Poruchy, jak
nazývá tuto prvotní fázi Apokalypsy, nabízí Hájek „například velký ‚black
out‘, na který vůdce Německo usilovně zadělává svým pokrokovým budováním
větrných elektráren a zavíráním jaderných“ a pokračuje vizí Evropy, v níž
po několik týdnů nefunguje zhola nic, protože tak jako se zastavil tok
elektřiny, zastaví se i celá společnost na ní závislá – až se nakonec zhroutí.
Bez tekoucí vody (a odtékajících splašků), bez jídla, tepla, médií a supermarketů
nedokáže nejtechničtější (a ve své techničnosti snadno zranitelná) civilizace
přežít. Záchrana přichází ve chvíli poslední – mírové sbory Evropské unie
zavedou řád a bezpečí. A všechno je zase sluníčkový...
Může vám připadat tato představa přitažená za vlasy, to ale není podstatné.
Mě na ní mimo jiné zaujalo to, že se zaobírá podobným fenoménem, jakým
jsem já zabýval výše: hazardérstvím. Vždyť co jiného, než nevysvětlitelné
hazardérství – a dobrá, taky třeba pokrokářské nadšení pro věci nové, upřímná
starost o přírodu, snad i racionální obava z jaderné energetiky; hodně
taky asi dělají peníze – může stát za evropskou (nebo všeobecně západní)
naivitou a nadšením, s níž příslušníci nejzhýčkanější generace té nejzhýčkanější
civilizace strkají hlavu pod energetickou gilotinu, jež hrozí, že je skutečně
setne. Setne, ne pouze odřízne od Playstationů a rozhlasu, ale setne –
nezbude jim ani jídlo, ani voda, ani teplo, zbudou jen ty splašky. I když
pravda, proud alespoň těch mediálních na chvíli ustane.
Nejspíš si Evropané na blahobyt zvykli jak na Národní divadlo, tak teď
ho bez rozmyslu přihodili do banku. Že jim z transcendentního hlediska
blahobyt beztak jen škodil? Že bych toto jejich odhození zátěže na cestě
k úzké bráně měl vítat? No, hlavně aby se jim jednou po blahobytu nestýskalo.
Aby neplakali, že o něj vlastním furiantstvím přišli.
Čiré hazardérství naprosté části české populace je pro mě tímto již
vysvětleno. V kontextu evropského (nebo snad evropanského či dokonce evropejského?)
všeobecného hazardérství by byl jakýkoliv jiný postoj nepochopitelnou (přitom
však rozumnou) výjimkou. Zůstává jen otázka, k čemu přesně se (dnes bez
státnosti, zítra bez elektrického proudu) Čechové a Češky rozhodli prohazardovat.
Výsledek budu s napětím očekávat.
24.1.2012 Alexandr Bátora
PS: Jo a co lze v nadcházejících volbách změnit? Nic, pochopitelně.
Ani jadrný prognostik, ani jadrný myslivec nemůže nastartované procesy
zpomalit, natož zastavit, a to ani kdyby onen či snad aspoň ten chtěl;
vždyť pokrok nezastavíš. Otázku „co s tím a co dál?“ nechám otevřenou,
já na ni odpověď neznám.