V půlce března jsem situaci na Kypru nazval “měnovou reformou”. Bylo
to na základě prohlášení, že všechny vklady na Kypru budou podléhat dani,
jejíž sazba bude odstupňována podle výše vkladu.
Od té doby se situace x-krát změnila a poslední verze mluví o tom, že
záchranu problémové banky (tzv. „bail-in“) zaplatí mimo jiní vkladatelé
s více než 100 tisíci euro na účtu. Právě proto, že vkladatelé přijdou
o část vkladů a zbylá část jim bude vyměněna za akcie banky, označuje řada
komentářů tento postup za krádež apod. Problém je v tom, že uložení peněz
do banky se obecně nepovažuje za investici.
Pokud se na “bail-in” podíváme z pohledu účetnictví, vypadá situace
o něco jinak. Proto tipuji na jeho použití i v budoucnu. Pro vkladatele
jde o klíčovou informaci.
Jak to tedy z pohledu účetnictví vypadá?
Lidé často žijí v přesvědčení, že když své peníze vloží do banky, stále
jsou to „jejich“ peníze, že je mají v bance uschovány. Omyl.
Reálně člověk i vkladem do banky investovat – konkrétně půjčil bance
peníze (i když smlouva nemluví o půjčce peněz bance, ale o vedení běžného
účtu, termínovaného vkladu nebo jakéhokoliv bankovního produktu) a dostal
za to úrok (nehodlám teď na tomto místě diskutovat o jeho výši). To, co
klienti bank vidí svých na bankovních výpisech včetně úroků, není de facto
to, kolik oni mají peněz uložených v bance, ale kolik jim banka dluží,
kolik jí půjčili.
„Bail-in“ je postup podobný postupu jako při bankrotu jakékoliv jiné
firmy. V takovém případě věřitelé přicházejí o část svých pohledávek, případně
je budou rekapitalizovat.
Investice vkladatelů na Kypru nevyšla a oni o část své investice přišli.
Podle vyjádření šéfa UniCredit Bank by se tento princip měl používat i
v případě dalších problémových bank. Toto vyjádření by si všichni vkladatelé
měli zapsat za uši, o podobném principu se totiž mluví i v dalších zemích
počínaje Spojenými státy či Kanadou a konče Velkou Británií.
Co se stane, když se najednou banka ocitá v problémech a není schopna
plnit své závazky? Co se stane pak?
Vkladatel nepřijde naštěstí o vše, určitou část mu v celé EU garantuje
stát.
V rámci EU jsou garantovány vklady do výše 100 tisíc euro u každé banky.
Stejný limit platí i pro vklady v České republice. V České republice je
garantem Fond pojištění vkladů, který garantuje výplatu těchto pojištěných
vkladů. Upozorňuji však na skutečnost, že případě, že se jedná o vklady
vedené u poboček zahraničních bank, které působí na našem trhu (např. ZUNO,
ING…) tak tyto vklady jsou pojištěny v zemi, kde má sídlo mateřská banka.
V současné době Fond pojištění vkladů disponuje zhruba 25 miliardami
korun (cca 1% hodnoty pojištěných vkladů v České republice). Fond má ze
zákona na zahájení výplaty pojištěných vkladů 20 pracovních dní od data
vydání oznámení o platební neschopnosti. Zmiňovaných 25 miliard korun by
v případě problémů větší banky nemuselo stačit. Proto v červnu 2012 preventivně
schválila ČNB desetiletý dluhopisový program fondu v objemu 100 miliard
korun. Minulý týden (konkrétně 5. dubna) oznámil Fond pojištění vkladů
zahájení příprav zadávacího řízení na veřejnou zakázku na výběr poskytovatelů
syndikovaného úvěru ve výši 100 miliard korun.
Co z toho pro vkladatele plyne?
Nenechat se vyšachovat.
Rozdělit finanční prostředky mezi více bank by proto mělo být samozřejmostí
pro lidi, jejichž finanční prostředky jsou větší než 100 tisíc euro, nemluvě
o tom, že ne všechna aktiva by měly být uloženy na bankovních účtech.
Z praktických důvodů bych totéž rozdělení bank doporučil i lidem, jejich
prostředky ani zdaleka nedosahují částky 100 tisíc euro. Přece jenom i
přes pojištění vkladů by se ke svým penězům nemuseli v případě velkých
problémů nějaký čas dostat a likvidita je v dnešní době exekucí a podobných
věcí klíčovou záležitostí.
28.04.2013 Jan Dvořák
http://proinvestory.cz/