S gustem jsem si přečetl Aleffův příspěvek o plánovaném systému parkování v naší metropoli i reakce pod ním. Myslím, že když už bylo řečeno všechno tohle, je čas dopovědět ten zbytek. Jak vůbec by měl rozumný systém parkování vypadat?
Předně se však chci pozastavit nad drtivou většinou komentářů k Aleffově textu. To, co o nás vypovídají, není příliš lichotivé. Totiž většinou každý vidí jen tam, kam dosáhne jeho vlastní zájem. Kdo došel k závěru, že nový systém pro něj nebude výhodný, začal křičet. Ostatní mlčeli, případně systém začali nějak hájit. Je to pochopitelné, ale ukazuje to, že lidé suverenitu byrokratů bez debat přijímají a kritizují jen to, co je osobně pálí. Před papírem s kulatým razítkem sedáme na zadek, zdá se, nadáváme jen na jednotlivosti, celkově vůči autoritě magistrátu nikdo nic moc nenamítá.
Jenže právě to řehtání úřednického šimla je největším problémem samo o sobě. Jsme šílení, že byrokratům vůbec dáváme právo kecat do parkování. Logicky se pak musíme smířit s tím, že provedou svou práci tak, jak jedině to dovedou, navrhnou nějaký systém, který bude otravovat celkem pravděpodobně víc lidí, než kolika kdy dovede pomoct. Nic lepšího nemůže lejstro vymyslet, protože nemá způsob, jak zjistit kde a kolik komu dát parkovacích míst. Takže se vymyslí obecné pravidlo a běda těm, kterým nevyhovuje. Úředník prostě nikdy nemůže být vaším dobrým služebníkem, protože jeho tušení o tom, co potřebujete, je nejvýš mlhavé, pokud ho vůbec kdy zajímá služba veřejnosti. I ti nejchytřejší, nejpracovitější a nejpoctivější lidé oddaní cele veřejnému zájmu, kdyby tam takoví byli v hojném počtu, by s tím nemohli nic udělat. Lidé mimo úřady vědí vždycky, jestli lidem dobře slouží, protože kdykoliv jim slouží, ostatní jim za poskytnuté zboží a služby platí. Úředník žádný takový ukazatel nemá. Ono je to ještě obecnejší, ony totiž ceny poskytují každému člověku informaci o tom, jak je tohle nebo tamto vzácné. Když je něco drahé, tak to znamená, že si ta věc zasluhuje jen ta nejlepší využití těmi, kteří ji nejvíce potřebují. Bez cenovek to ale nefunguje! Když nemají vzácné statky cenu a jejich rozdělování je řízeno byrokraty, vypadá to ne náhodou jako reálný socík, prostě chaos, korupce, neuvěřitelné plýtvání všude, kam se podíváš.
Většina těch komentářů však naznačuje, že jejich autoři o tom nemají snad ani tušení, že nevidí, jakým nepřekonatelným omezením čelí libovolný úřednický aparát. Všem asi vadí jen nějaké ty poplatky, málokdo už si ale klade otázku, jaké všechny skryté ztráty takový byrokratický systém parkování musí způsobit a kolik nás bude stát v konečném součtu. O čem to kecám? Proč nezkusit příklad. Dejme tomu, že řeč je o Josefu N., který přijel se svým služebním ořem na nějaké urgentní jednání do centra Prahy. Pepa vydělává třeba něco přes tisícovku na hodinu po zdanění. Hledá půl hodiny parkovací místo, to je pět stovek ztráty. Zároveň u chodníku stojí rezident Kája se svou orezlou škodivkou. Kdyby mu Pepa dal třeba tři stovky na ruku, ať si to odveze někam dál, Kája by to dost možná bral za ty prachy. Oba by z toho vyšli lépe, kdyby k transakci došlo. Jenže ono k ní nedojde. Pepa nebude hledat Káju, to by se mu vůbec nevyplatilo, Kája nestojí u svého auta, není snadný způsob, jak ho najít a domluvit se na směně. Takže Pepa přichází o pět stovek a ještě víc to dělá, když započteme jeho protějšky, kteří jeli na totéž jednání. A teď si představme takových ztrát desítky tisíc za rok, spousty proplýtvaného času, který se neproměnil v úspěšná jednání, uzavřené kontrakty, v nové nápady, v konkrétní produkty, prostě nestal se ničím. O tohle vše přicházíme, my všichni.
Jak s tím ale souvisí ti úředníci? Odpověď je snadné nalézt, pokud se podíváme, co by se stalo, kdyby namísto úředníků byl přítomen jen chytře vymyšlený zákon. Řekněme, že kdysi město přiřadilo v každé existující ulici všechna parkovací místa konkrétním domům (třeba podle délky průčelí jako hlavního kritéria). Přesný způsob takového rozdělení není až tak důležitý, protože noví majitelé mohli svá parkovací místa od toho okamžiku libovolně prodávat a kupovat. Tento zákon také stanovil, jak mají být parkovací místa vyznačena a určil, jaké možnosti má vlastník ve vymáhání svého práva parkovat. Příkladem může být třeba odtažení cizího auta a následná povinnost zaplatit pokutu (část odtahové firmě, část majiteli místa ke stání). Lze si dokonce představit, že by majitel parkovacího místa mohl na něj vyznačit i sumu, kterou by za jeho neoprávněné použití žádal. Bez vyznačení této částky by platily nějaké základní místní sazby. Díky tomuto chytrému zákonu by Kája nemusel stát u svého auta. Prostě by pronajal své místo ke stání nějaké firmě, která by výběr sama obstarala. Bylo by pak už jejich starostí, jak by s tím místem naložit a jak vybírat poplatky za jeho používání. Kdyby Pepa přijel do téhle ulice, parkoval by nejspíš okamžitě a bez problému.
Efektivita obecného zákona ve srovnání s úřednickým řešením je skutečně nesrovnatelně lepší. Parkovat mohou vždy ti, kteří to nejvíce potřebují, tedy ti, jejichž čas má nejvyšší cenu. Není třeba žádných analýz a výběrových řízení, lidé vyřeší své problémy sami, vyřeší je lépe. Kája nebude parkovat v ulici před domem, protože by tím plýtval příliš cenným zdrojem. Bude tam stát Pepa, protože si místo na pár chvil pronajal, anebo protože firma, kam jede za svými záležitostmi, je ochotna za parkovací stání pro takové obchodní partnery zaplatit.
Jelikož ale takový zákon ve skutečnosti nikdy nebyl přijat, protože vládne byrokracie namísto zákona, nestane se tak. A proto je nám souzeno jen nadávat a nadávat. Nesledujeme nic jiného než starý příběh tragédie každého veřejného majetku. Dokud je potřeba parkování bezpečně uspokojena kapacitami lokality, byly by náklady na zavádění soukromého vlastnictví míst k stání vyšší než jakékoliv zisky. Jakmile se však misky vah zhoupnou na druhou stranu, veřejné vlastnictví překáží. Kája totiž kvůli němu netuší vůbec, že zaclání Pepovi. S tím však žádné systémy, které na magistrátu dovedou vymyslet, nic nesvedou, pokud náhodou nevymyslí, že nejlépe je nic nevymýšlet a celé to hodit lidem na hlavu, ať se s tím sami poperou.
Drtivá většina lidí v této zemi je však bohužel vůči plýtvání, které byrokracie způsobuje, slepá. Co víc, často po nějaké té vyhlášce voláme, když se nám něco nelíbí. A odpor klademe jen tehdy, když se nás direktiva nepříznivě dotkne, nikdy nám nevadí opak, ani trochu studu necítíme, když donucovací moc slouží našim zájmům. Kdyby alespoň nějaké ty výčitky! Komentáře pod Aleffovým příspěvkem však ukazují, že ani ty nemáme. Malá skupina odpůrců státu z principu dělá věci liberalismu mědvědí službu, protože obvykle odmítají stát jako takový, všecky jeho zásahy. Jenže, jak se ukázalo, právě podoba státu určuje, jak se v naší zemi bude žít. Stát, který stanovuje pravidla hry a dohlíží na jejich dodržování je potřeba, moc potřeba. Ovšem stát, ve kterém politici z vlastní hlouposti odevzdávají moc do rukou byrokracie a podrobují tak občany její zvůli, za nic nestojí. Takový stát je státem žebráků, protože o řešení každého problému, i toho méně zásadního jako je parkování, musíme na kolenou prosit na nějakém tom příslušném odboru. Všichni vy, kdo jste chtěli jen trochu jiný systém vymyšlený úředníky, nasaďte servilní výraz v obličeji a vzhůru na magistrát poskytnout tamějším úředníkům hřejivý pocit moci a důležitosti. Jděte však raději pěšky, blbě se tam v okolí parkuje.
30.08.2007 Kilmore Trotter