Existují jen dva způsoby, jak narovnat nerovnováhu sil a tím agresorům
a zlým lidem ztížit napadání nevinných: buď slušné lidi vyzbrojit tak,
aby byli stejně silní jako zločinci — nebo se pokusit odzbrojit zločince,
aby byli stejně slabí, jako slušní lidé.
Většina dospělých lidí má v našem civilizačním okruhu silnou averzi
k boji a násilí a je zvyklá, že se o ně postará někdo jiný. Když se proto
snaží zvýšit svou bezpečnost a podvědomně vyhodnocují výše uvedenou rovnici,
zcela přirozeně se uchylují k pokusům vyřešit nerovnost sil tou cestou,
že odzbrojí zločince aby tito byli stejně slabí, jako oni.
To má jediný háček: nefunguje to, nefungovalo to a nikdy to fungovat
nebude. Zločinci totiž mají eminentní zájem na vytvoření a udržení oné
nerovnosti. Nerovnost sil proti jejich oběti je základním předpokladem
pro jejich "práci", takže si vždy najdou způsob, jak být oproti napadenému
občanu v přesile. K vytvoření nerovnosti, získání moci nad druhými nebo
jejich zabíjení se totiž dá zneužít cokoli:
Všechno je zbraň
Český zákon naprosto brilantně definuje zbraň jako "cokoli, čím je možno
učinit útok proti tělu důraznějším."
Zbraň je tak Boeing 767, když jej teroristé zneužijí k naletění do
budovy. Zbraň byl nákladní automobil, když jej Hepnarová použila k najetí
do a usmrcení lidí na tramvajovém ostrůvku. Zbraň je kanystr s benzinem,
když se jím žhář snaží zapálit dům. Zbraň je svícen, který cholerický manžel
popadne v ložnici a umlátí jím manželku přistihnout in flagranti. Zbraň
je pes, kterého majitel poštve na jiného člověka. Zbraň je kámen, když
jej zaostalé kmeny užívají k ukamenování odsouzených k smrti. Zbraň je
hrana dlaně karatisty, když jí přeráží ruku napadenému. Zbraň je lahev
s kyselinou, kterou zhrzený nápadník v Pákistánu chrstá do obličeje ženy,
která jej "zneuctila" odmítnutím. Zbraň je struna do zahradní sekačky,
když ji škrtič utáhne okolo krku své oběti. Zbraň jsou armáda a policie,
když je ovládne totalitní politická strana a začne je využívat k vraždění
Židů (jako nacisté), rolníků (jako Stalin), lidí s brýlemi (jako Rudí Khmérové)
nebo třeba zrovna vás.
Zakážete tedy Boeingy, náklaďáky, kanystry, svícny, psy a pak ještě
kamení, dráty, elektřinu, vodu, kyselinu a vůbec všechno, co se dá vzít
do ruky? A přikážeme karatistům, že musejí chodit s dlaněmi obalenými ručníky?
Ty předměty jsou samy o sobě neškodné. Ba co neškodné: dokonce jsou
užitečné. Škodlivé jsou jen tehdy, když je někdo zneužije. Jít cestou
zákazů znamená skončit ve vyšinuté společnosti, kde nikdo nesmí sáhnout
vůbec na nic a všichni jsou navlečení do svěracích kazajek protože nikomu
nedůvěřujete, že by něco nezneužil.
Jenže zneužití jsou v poměru k užití správnému naprostá menšina.
Za 94 let byly zločinci jako zbraň-střela zneužity tři Boeingy — přičemž
desetitisíce dalších létají ku prospěchu všech zúčastněných. Za 122 let
bylo vražděno jedním náklaďákem, zatímco miliony jiných denně slouží ku
prospěchu. Vodou a kamením bylo spácháno více zločinů (a stalo se nehod
— ročně se v USA v bazénech utopí řádově 100x více dětí, než se stane obětí
nehody se zbraní), ale o to více dobrých použití mají.
A co do palných zbraní — v USA mají civilisté zhruba 250 milionů zbraní*.
Každý rok se takovou zbraní ubrání 2,5 milionu** obyčejných lidí jako vy
nebo já, kteří tak zastaví zločince. A zneužito k vraždění je ročně 9146
zbraní*. Tedy, ještě jednou: 250 milionů zbraní — 2,5 milionu zachráněných
životů — 0,009 milionů zmařených životů.
Navíc se ukazuje, že
Zákazy nefungují, protože je zločinci ignorují.
Kdo chce, ten zbraň nelegálně má — samozřejmě mluvím o člověku,
který má alespoň základní napojení na "podsvětí".
Vlastní zkušenosti s tím mam poměrně staré, to je pravda, ale nepředpokládám,
ze by to dnes bylo jinak, než řekneme před 10 lety. Tehdy jsem mel kontakty
na 'male ryby' co se týce 'organizovaného zločinu', ale i tam platilo,
ze kdo chtěl, ten měl...a samozřejmě nejen zbraně, ale i drogy, a podobně."
— z
veřejné diskuse
"Nestarám se o to, že mi vláda říká že nesmim nosit zbraň.
Stejně ji budu mít." — těžký zločinec zpovídaný reportérem ABC news
Donem Dahlerem
Když se stane nějaká děsivá událost (kterou média v honbě za sledovaností
ještě patřičně vystraší společnost), politici v atmosféře všeobecné hysterie
a nejistoty rádi volí první řešení, které je napadne a v médiích vypadá
tak dobře: nebezpečnou věc zakáží. Ať se jedná o zbraně nebo alkohol. (A
zakáží je tím raději, pokud je již dávno zakázat chtěli — jak otevřeně
prohlásil starosta Chicaga a bývalý Obamův poradce, Rahm Emanuel: "Nikdy
nepromrhejte vážnou krizi, protože vám umožní prosadit věci, o kterých
si myslíte že by vám jinak neprošly").
Problém je, že kde je poptávka, tam je vždy i nabídka. Nedávno jste
měli příležitost na vlastní oči sledovat, jak se lidé tráví metanolem i
po zákazu tvrdého alkoholu — kdo chtěl pít, jednoduše si našel zdroj navzdory
zákazu; zdroj ilegální. Se zbraněmi tomu není jinak.
V Británii se v roce 1996 odehrál masakr, ve kterém Tomas Hamilton postřílel
16 dětí. Vláda s radostí zakázala zbraně — jen aby zjistila, že zbraně
z rukou neoprávněných držitelů v žádném případě nevymýtila, jen odzbrojila
ty slušné a vydala je napospas gangům: sehnat
v Británii nelegální samopal je záležitost jednoho dne i pro reportéra
bez vazeb na podsvětí. S takovou se není co divit, že od zákazu zbraní
počet zločinů spáchaných s nelegálními zbraněmi utěšeně roste a i stanice
BBC — která zákazy obyčejně podporuje — musela uznat, že zneužití
zbraní ke zločinům vzrostlo po jejich zákazu o 40%. Guardian pak cituje
jednoho z překupníků, že nelegální
zbraně má každý dětský gang, mladiství si s nimi vyřizují spory na
hřištích a je to horší, než v USA.
Dokonce i jeden z nejhlasitějších propagátorů britského zákazu zbraní,
Ian Bell, měl tolik cti, že v roce 2007 v komentáři pro deník Scotland
Sunday Herald veřejně přiznal, že "Zákazy zbraní naprosto selhaly" a že
představa že zákaz zbraní sníží počet zločinů s nimi spáchaných nefunguje:
doslova napsal, že tvrdě bojoval za to, aby z celé země zmizely zbraně
s myšlenkou, že zmizí i násilí, jen aby dospěl k poznání, že "má idea nefungovala"
a "zbraně se od zákazu staly rozšířenými. Tak rozšířenými, že každý terorista
hodný svého jména musí být ozbrojený až po zuby." Ian Bell tak po letech
pochopil a veřejně uznal to, čím mu před lety — když lobboval za zákaz
jejich zbraní — říkali britští střelci: že "je jednoduché něco zakazovat
zákona dbalým občanům. Zločinci se ovšem, jaksi z principu, o dobře míněné
zákony moc nezajímají. Když se rozhodnou se ozbrojit, zatímco se zbytek
společnosti odzbrojuje, rozhněvaní komentátoři novin a jejich rychlé pokusy
o řešení celou situaci jen zhoršují." Kéž by byli stejně upřímní, pokorní
a pravdomluvní byli i ostatní reportéři!
Bohužel, emocionální či mocenské důvody pro zákazy zbraní jsou silnější
než rozum. Prostorem, jaký masmédia věnovala vrahu Hamiltonovi se prokazatelně
"inspiroval" jistý Martin Bryant, který si nelegálně pořídil pár zbraní
a 28. dubna 1996 se rozhodl získat svých pár hodin mediální slávy zavražděním
35 lidí v australském Port Arthuru. Média opět zahájila hysterickou kampaň
věnovanou vrahu a čerstvě zvolený předseda vlády, John Howard, okamžitě
vrhnul všechnu svou energii do toho, aby státům vnutil zákazy zbraní (nemohl
jim to přikázat, protože zbraňovou politiku si oficiálně každý stát Austrálie
dělal vlastní a Tasmánie a Queensland se zákazy zbraní nesouhlasily). To
se nelíbilo stovkám tisíc farmářů a sportovních střelců, které se Howard
jal "přesvědčovat" tak, že s nimi uspořádal meeting na který demonstrativně
přišel v neprůstřelné vestě, vyslav tak jasný signál, že všechny střelce
považuje za vrahy. Tato ostentativní nedůvěra samozřejmě střeleckou veřejnost
pobouřila, čehož se s gustem chopila média která střelce vykreslila jako
agresivní šílence. Australská vláda pak ustanovila striktní legislativu
a zvýšila zdravotní daně, aby mohla provést "nedobrovolný výkup" stovek
tisíc zbraní. Co se stalo se zločinem asi uhodnete: Australský Institut
Kriminologie, tedy instituce, která volala po zákazu zbraní, ve svém vlastním
grafu
výskytu vražd ukazuje, že zatímco do zákazu v roce 1996 počet vražd
klesal (násilí na počátku 90. let měly na svědomí války motorkářských gangů),
od zákazu zbraní počet vražd prudce rostl a špičky dosáhl v roce 2002;
počet vražd spáchaných s palnou zbraní jejich zákaz vůbec nijak neovlivnil,
protože ten klesal od 70. let zhruba stejně. Zákaz zbraní se tedy nejenže
minul cílem, protože nepřinesl žádné zlepšení, ale naopak vydal slušné
lidi všanc zločincům, kteří odzbrojení svých obětí přivítali s nadšením.
Ale třeba by zákazy mohly fungovat v budoucnu, když se jim dá čas? To
tvrdil Ondřej Liška jako předseda Strany Zelených: tvrdě prosazoval zákazy
zbraní s tím, že nakonec uspějí, protože zločinci přece zbraně získávají
od zákona dbalých občanů a když vláda sebere zbraně zákona dbalým občanům,
zločinci nebudou mít kde je sehnat. Výše
linkované video Ondřeje Lišku usvědčilo ze lži: samopal Ingram MAC-10,
zkonstruovaný v roce 1967, nemohli zákona dbalí občané v Británii držet
nikdy — takže pokud je nyní běžně k dostání na ulici, zcela očividně
musí pocházet z jiných, nelegálních zdrojů.
Jakých? Inu, je snad legální koupit heroin nebo kokain? Není; a přesto
je zvesela prodávaný a rozhodně nepochází z nějakých "místních zdrojů",
které by mohly "časem vyschnout". Celý organizovaný zločin stojí na
prodeji nelegálních věcí k těm, kteří je poptávají — a kdekoli se pašují
a prodávají drogy, pašují a prodávají se i "nelegální" zbraně. A ano,
proti nelegálním zbraním je policie právě tak bezmocná, jako proti nelegálním
drogám — takže do třetice, ano, nelegální zbraně jsou na ulici právě tak
těžko k sehnání a právě tak rozšířené, jako tvrdé drogy.
Pokud tedy vláda zakáže zbraně, jediný, kdo její zákaz poslechne jsou
zákona dbalí občané — zločinci jej budou ignorovat, stejně jako ignorují
všechny ostatní zákazy (koneckonců, ignorování zákazů je jaksi inherentním
specifikem zločinecké kariéry, že.)
Zrovnoprávněná oběť
Jelikož se jako zbraň dá použít téměř cokoli a zákazy zbraní se vždy dají
obejít (a zločinci je stejnak ignorují), je zhola nemožné vyrovnat síly
zločince a oběti (a tedy zločince připravit o jeho převahu a s ní i
o odvahu k útoku) cestou odzbrojení zločince. Taková je syrová realita.
* statistické
šetření Guardianu, které mělo vyznít protizbraňově
** prof. Garry Kleck, kriminolog, Florida State University; prof. James
Q. Wilson, University of California, Los Angeles; National Institute of
Justice má konzervativnější odhad 1,5 milionu obran ročně
20.12.2012 cover 72