…aneb zdravotnictví, kde vy jste skutečně zákazníkem.
Už delší dobu jsem přemýšlel o tom, že by bylo dobré opět něco investovat
do společnosti a jít darovat krev. Nedá se syntetizovat a pořád se objevují
lidé, kteří ji potřebují, ať jsou to ortopedičtí pacienti během implantace
umělých kloubů, nebo třeba mamina s dítětem, do kterých to na přechodu
napralo ožralý hovado. Následující řádky jsou prostým popisem mojí návštěvy
transfúzní stanice.
Tohle je jedna ze situací, kdy člověk přece jenom neváhá a pomůže jak
je v jeho silách. Nijak zvlášť ho to neomezí a dobrý pocit může zkazit
jen to, že by se ta krev mohla dostat i nějakýmu zmetkovi, který si vyřizoval
účty se stejně sociálně vyvinutým kolegou a při té příležitosti obdržel
pár děr kudlou do břicha. Předpokládejme ale, že se tak nestane, a naši
radost z rozhodnutí stát se dobrovolným dárcem krve nám nic nekazí.
Začal jsem se tedy zajímat, jak celá procedura vypadá. V místě, kde
jsem měl v úmyslu transfúzní stanici navštívit, tedy v našem milém Tetterákově,
se nikdo s podáváním informací prvodárcům moc nesral. Tedy alespoň na první
pohled. Na webu Nemocnice České Budějovice má Transfúzní oddělení jakousi
prezentaci, která nám řekne jen žalostně málo a kdybych se nedočetl zbylé
informace jinde, např. na webu plzeňské nemocnice, asi bych šel na první
odběr se staženým zadkem. Naštěstí alespoň pár kontaktních údajů jsem našel,
ve čtyři odpoledne však nikdo nebral telefon, napsal jsem tedy svých několik
otázek mailem. Zajímaly mne celkem základní věci: jaké doklady budu potřebovat,
co bych neměl (nebo naopak měl) jíst a pít, jak dlouho celá procedura bude
trvat, jestli je nutné si dohodnout pevný termín a jestli je možné provést
odběr v čase, který se hodí mně, nikoliv nemocničnímu personálu. Pracuji
totiž v Praze a ideální termín by byl v pátek večer, abych neobíral zaměstnavatele
o čas, za který mě platí a svoji práci bych si stejně musel udělat.
Druhý den ráno mě čekalo překvapení – kolem deváté zvoní telefon a hlásí
se mi celkem milý hlas starší dámy, že četla můj mail, a že mi chce odpovědět.
Vězte tedy, že potřebujete jenom občanku, s časem se vejdete do hodiny,
prvodárci mohou přijít kdykoliv v dobách odběrů bez pozvání a že bych neměl
jíst alespoň den předem nic tučného. Ráno se prá mám nasnídat, aby mi nebylo
špatně. Odběry se prý provádějí od 6:30 do 9:30 ráno, a to v pondělí, ve
středu, čtvrtek a pátek. Krom toho také ve čtvrtek odpoledne až do 17:00.
V úterý se provádějí výjezdy. Na moji otázky, proč zrovna takové časy se
mi dostalo celkem rozumného vysvětlení, že odebraná krev se okamžitě zpracovává,
a že je tedy žádoucí dárce nacpat na začátek dne a vykrvit je najednou.
Se čtvrtečním odpolednem je to prý tak, že dárce krve má ze zákona nárok
na 24 hodin placeného volna, takže člověk, který zapíchne ve čtvrtek ve
tři odpoledne fachu a dojde si na odběr, má celý pátek volno, a že si to
přáli dárci. Vohnoutistán funguje, napadlo by vás to? Já osobně jsem přemýšlel
o pondělku ráno, abych se dostal do práce jen o nějakou hodinku později.
Jako prvodárci mi však paní hned cestu autem do Prahy nedoporučila, tak
jsme se dohodli, že se uvidíme v pátek ráno.
Domluvil jsem se v práci a v pátek ráno hezky nasnídaný na půl sedmou
naklusal před transfúzní stanici. Když už nic, říkal jsem si, značený to
tu mají dobře. Kdo zná okolí českobudějovické nemocnice, je to úplně první
budova nemocničního komplexu, pokud jedete po ulici Boženy Němcové směrem
z centra. Na dvaceti metrech chodníku dvě cedule, které ukazovaly na jediný
vchod budovy s obrovským nápisem Stanice dárců krve. Trefil by tam i blbec.
Tím ale moje překvapení nekončilo. Vešel jsem do moderně zařízené chodby,
kde sedělo několik lidí, zřejmě čekajících na odběr. V chodbě fungující
hlídaná šatna, odložil jsem si tedy kabát a dostal okamžitě formulář a
tužku. Sedl jsem si k jednomu z několika stolků a začal, jako ostatní,
vyplňovat. Jméno, adresa, zaměstnavatel, telefon, praktický lékař… dál
jsem to nestihl, už u mě byla ochotná sestra, jestli s něčím nepotřebuji
pomoct. Ani jsem nepotřeboval, tak si ode mě vzala občanku a informaci,
že jsem tu poprvé. Od té chvíle jsem byl až do konce pan (třeba) Hrouda,
nikoliv „Další!“. Výsledek byl, že než jsem stihnul vyplnit kdy jsem měl
naposledy klíště a jestli jsem se náhodou někdy neléčil na nějakou pohlavní
chorobu, byla u mě jiná usměvavá sestra a zbytek formuláře vyplnila se
mnou. Čekejte otázky typu: Jaké léky jste bral v posledních čtyřech týdnech,
byl jste v roce 1991-1996 déle než půl roku ve Francii či Anglii (evidentně
zvýšené riziko Creuzfeld-Jacobovy choroby) a podobně. Chvíli jsem přemýšlel,
jestli nemám rozedmu plic, ale nakonec jsem se rozhodl, že ne.
Vyplněný formulář jsem odevzdal v první ordinaci výměnou za svoji občanku,
sestra mi změřila tlak a teplotu, druhá mi zatím zavedla papírovou kartu
dárce krve a třetí přepsala základní údaje do počítače. Celkem dvě minuty,
takhle si představuji fungující oddělení. Další dvě minuty trvalo ve vedlejší
ordinaci orientační vyšetření krevní skupiny, které se skládalo z píchnutí
do prstu a kápnutí kapky krve do tří kapek jakýchsi roztoků. Za chviličku
jsem věděl, že mám skupinu A. Byl jsem opět odeslán o ordinaci dál, kde
se mě ujal pan doktor. Prošel se mnou pečlivě vyplněný formulář, vyptal
se na podrobnosti a na věci, které ve formuláři nejsou (výrobky mého zaměstnavatele
a jiné důležité věci J ), poslechl si můj dech a prohlédl nohy, zda je
nemám oteklé.
Byl jsem předběžně jako dárce schválen a tak jsem se posadil do zvláštní
čekárny s televizí a hromadou časopisů, které jsem ještě ve zdravornickém
zařízení neviděl. Žádné salátové vydání lékařských časopisů, ale aktuální
čísla Týdne, Reflexu a dalších, noviny od Blesku až po Hospodářské noviny.
Opět netrvalo dlouho a ve dveřích se objevila další sestra, zavolala mě,
oblékla mě do zeleného mundůru a odvedla k odběrovému křeslu. Pečlivě mi
vysvětlila co se bude dít, že mi odebere cca 450ml krve a že bude stékat
do plastového vaku se sérem proti srážení, a zeptala se mě, ze které ruky
chci krev odebrat. Nechal jsem to na ní, vybrala si žílu na pravé ruce.
Sedl-lehl jsem si na své křeslo, v místnosti jich bylo asi šest, na jednoho
dárce jedna sestra, která u něj seděla a povídala si s ním, měl-li zájem.
Přišla chvíle vpichu, praxe „mojí“ sestry zafungovala tak, že jsem prakticky
nic necítil. Odběr, během kterého jsem musel napíchnutou rukou cvičit otevíráním
a zavíráním dlaně, trval asi deset minut, následovalo vytažení jehly, okamžité
zalepení a doporučení, abych si ranku držel zamáčknutou ještě několik minut.
Potom pomalu sundat nohy z křesla a zůstat chvíli sedět. Asi jsem se netvářil
moc nadšeně, seběhly se asi tři sestřičky, jestli se mi netočí hlava. Řekl
jsem popravdě, že se mi hlava netočí, že cítím jen trošku mravenčení na
čele, vlastně mi vůbec nic nebylo. Okamžitě mě chytily a odvedly na vedlejší
polohovací křeslo, že tam mám chvíli zůstat. Jakmile jsem se na něj vyškrábal,
dostal jsem skleničku džusu. Nevím, jak dlouho bych takovou péči vydržel,
dohromady kolem vás skáče asi deset sester, které se můžou přetrhnout,
aby vás i poškrábaly na zádech. Chvili jsem tedy ještě koukal na televizi,
dopil džus a vstal z křesla. Dostal jsem svojí sadu papírů a byl odeslán
do bufetu na chodbě, kde prý dostanu omluvenku a najíst.
V bufetu seděla sekretářka a zástupkyně Českého Červeného Kříže. Odevzdal
jsem jim svoji složku a dostal za ni odznáček Krůpěj krve (dává se za první
odběr), propisku ČČK, omluvenku pro zaměstnavatele a poukázku na občerstvení.
Tu jsem odevzdal o dva metry dál výměnou za balíček s půllitrovou krabicí
multivitamínového džusu, Zlatými oplatkami, tabulkou mléčné čokolády a
játrovou paštikou. K pití jsem měl na výběr čaj, vodu se šťávou nebo kávu.
Tady jsem si uvědomil, jak celé oddělení funguje – zhruba každé tři minuty
přišel do bufetu další dárce, který si držel druhou rukou místo vpichu.
Když si uvědomím, že se to celé dá přirovnat k pásové výrobě, ale přesto
vás vždy osloví jménem a starají se o vás tak, že je vám to ke konci až
nepříjemné…jsou to machři. Zřejmě sem dorazil trh a jim je jasné, že dárci
z nebe nepadají sami. Že cokoliv nefunčního, pomalého, nepříjemného, jakákoliv
drzá poznámka, odseknutí nebo i jen kyselý obličej by mohl způsobit, že
dárce krve se na ně příště zvysoka vysere. Ale to jsem trochu odbočil.
Vybral jsem si tedy čaj a posadil se ke stolku, kde jsem si pročetl
další informační materiály, z nichž by vás mohly zajímat některé informace:
Dárcovství krve je bezpříspěvkové, protože to zabraňuje záměrnému lhaní
a zkreslování údajů o zdravotním stavu dárce. Člověk hnaný představou finančního
zisku by klidně mohl zatlouct, že měl včera klíště, což by nutně znamenalo
nutnost velmi, velmi pčlivého testování každé kapky krve a tím i vícenákladů.
Takhle prostě nemáte důvod lhát. Přesto to není úplně zadarmo. Po odběru
krve máte nárok na placené volno, které obsahuje čas na cestu na místo
odběru a zpět, na samotnou dobu trvání odběru a následné zotavení. Suma
sumárum 24 hodin. Ujišťuji vás, že jsem si pak doma čtyři hodinky pospal
a byl jsem celkem rád, že nemusím být v pozoru. Napoprvé můžete přijít
kdykoliv v době odběrů, potom na písemné vyzvání. Muži mohou dávat krev
maximálně 4x ročně, ženy 3x ročně, v praxi bude toto číslo zřejmě nižší.
Dostanete něco na zub. Sice jsou to jen sušenky a čokoláda, ale lepší než
drátem do oka. Na konci roku taky dostanete potvrzení pro finančák – za
každý bezpřízpěvkový odběr vám náleží odpis ve výši 2000Kč, což znamená
v nejvyšší daňové sazbě 32% nějakých 640Kč, v mém případě 25%-ní sazby
je to 500Kč přeplatku, které vám finančák vrátí. Maximálně tedy státu neodvedete
cca 2560 Kč za rok, svoji sazbu si každý dosadí a úsporu dopočítá laskavě
sám. Taky vaše zdravotní pojišťovna vás nenechá úplně na holičkách. VZP
dává každému, kdo za poslední rok dal krev alespoň dvakrát (nebo v poledních
dvou letech třikrát) 35 dní cestovního pojištění zdarma. Jiné pojišťovny
dávají např. vitmínové preparáty, pravidelným dárcům ozdravné pobyty apod.,
informace určitě najdete na webu svojí pojišťovny. Dál vás čeká ocenění
od Českého Červeného Kříže. Za první odběr je to, jak bylo napsáno výše,
odznáček Krůpěj naděje, za 10 odběrů bronzová, za 20 stříbrná a za 40 zlatá
medaile prof. Jánského. Za 80, 120 a 160 odběrů je to Zlatý kříž třetího,
druhého, resp. prvního stupně. Poměrně důležitou, byť možná opomíjenou,
výhodou je získání všech informací o dárci, které lze získat z krve. Jakákoliv
problém vám lékař nahlásí, případně doporučí léčbu. Můžete tak u sebe zjistit
chorobu, která by vás začala otravovat klidně až za několik měsíců. Dárcovství
krve by ale nemělo být hnáno ziskem, proto se jedná o odměny spíš symbolické,
resp. společenská ocenění. Hlavním motivátorem je v tomto případě asi snaha
nějak pomoci. Znáte to, nikdy nevíte, kdy cizí krev budete potřebovat vy.
Na závěr bych si dovolil malé shrnutí. Ti, kteří čekali, že budu dštít
oheň a síru na české zdravotnictví jsou asi zklamáni. Byl jsem příjemně
překvapen profesionalitou personálu, dostupností transfúzní stanice, kvalitou
péče i hodnotou informací poskytnutých na místě. I místo vpichu den po
odběru vypadá, jako by se tam vůbec nic nestalo. Výhrady mám ke kvalitě
webu na www.nemcb.cz – málo informací,
vše celkově zastrčené někde vzadu. Abych nezapomněl – po odběru jsem zaskočil
jen ze zvědavosti do vedlejší budovy na příjem ambulantní chirurgie. Na
lavičkách tam sedělo asi patnáct pacientů, převážně starších lidí, na vozíku
ležela přikrytá nějaká paní, o nabídnutí byť jen vody k napití nemohla
být řeč. Krásně bylo vidět, kde jste zákazník, a kde jen otrava se zlomenou
hnátou. Ovšem i tohle byl naprostý luxus proti tomu, co jsem viděl v jedné
z pražských poliklinik, ale o tom někdy jindy.
14.01.2006 Granger7