Tak jsem se dnes musel zamyslet nad tím, co to pan Ginter z novinek
zase zkouší. Většina článků pana Gintera, které jsem kdy četl, byla nějakým
způsobem účelová. Například jsme před časem komentovali dosud nedokonanou
lobbistickou
kampaň, ve které si dva přední české autobazary chtěly hrát na zákonodárce.
Vše ale utichlo stejně rychle, jako to začalo, pravděpodobně proto, že
účelu bylo dosaženo byly nastartovány příslušné legislativní procesy.
Tentokrát se pan Ginter zabývá kauzou, kdy "čeští právníci vydírali
automobilky".
Domnělý postup vydírání měl naznačit článek s titulkem Parta
právníků úspěšně vydírala dodavatele automobilek. V něm pan Ginter
popsal fungování záměru takto:
"Skupina vyděračů proto nejprve takovou firmu levně koupila. S tím
získala i fyzický přístup k certifikovaným, originálním formám pro odlévání
dílů.“
Skupina ovládla subdodavatelskou firmu, vyvolala soudní spor pro
prkotinu, zablokovala produkci a reálně tak velkým firmám hrozila řetězovým
ochromením celé výroby.
Tento článek je ještě velmi nekonkrétní, ale Pan Ginter se k tématu
vrátil opět docela nedávno dalším článkem Automobilky
se děsí obřího vydírání českou partičkou právníků. Zdá se, že sousloví
"parta právníků" novnáři nějakým způsobem učarovalo, stejně jako jiným
učaruje sousloví "pět prsatých panen" a v něm varuje, že se dodavatelé
automobilového průmyslu mohou kdykoli stát obětí vydírání. Zde již zmiňuje
konkrétní legislativní kroky a také popisuje některé detaily z proběhlé
kauzy, přičemž se ukazuje, že se jednalo o jeden izolovaný případ jedné
firmy, ve které figuruje krizový manager nazývaný "vlasatý Tony".
Musím říci, že mi naprosto není jasné, kam mají tentokrát namířeno a
jaký cíl tato palebná příprava má, protože rozptyl palby je tak velký,
že zasáhli mnoho různých cílů. Jako prvotní cíl mě napadl útok na advokáty,
protože advokát je zlý, zlý ošklivý pán. Nejen že má většinou oblek, kravatu
a drahé auto, za hodinu práce si naúčtuje takovou raketu, na kterou Mařena
z kravína dělá tři dny a aby toho nebylo dost, ještě maří protože obhajují
kriminálníky a zbavují je vykonstruovaných a nepodložených obvinění, kteří
si z prstů vycucali hrdinní policisté a udatní státní zástupci. Advokát
bude za pár let stejný štvanec jako silniční pirát. Jenže tohle by nefungovalo,
na to by se lépe hodila nějaká vražda nebo alespoň pořádná loupež, protože
nějaké formy nějakých kapitalistů jsou většině národa buřt.
Jakkoli je postup popsaný panem Ginterem reálný, nepostihuje či doslova
obchází podstatu problému. Předně za to nemohou advokáti. Celý postup staví
na pomalosti justice, která dostatečně rychle není schopna rozhodnout o
předběžném opatření, ačkoli tento institut byl koncipován právě k tomu,
aby se pomocí něho dosáhlo rychlé úpravy sporu. Dále se nejedná o trik,
ale o jednání, které je sice eticky sporné, ale systém ho umožňuje a jako
riziko ho všichni berou v úvahu. Spíše by se měl pan Ginter ptát, jak je
možné, že vůbec existuje tak zásadní nestabilita justičního systému v případě,
kdy hned několik vlád po sobě deklarovalo snahu o zlepšení právního prostředí
v zemi. Nemůže zde obstát obhajoba, že je to složité a že "to právníci
zašmodrchají", kdyby to bylo jednoduché, tak na to třeba není potřeba dobře
placené soudce a stání zástupce.
Moje nejvážnější výhrada k článkům páně Gintera pramení odjinud, totiž
z principu fungování celého byznys modelu. Lisovací forma na plasty je
skutečně ideální prostředek pro takový druh jednání, protože je to jeden
z mála výrobních nástrojů, u kterých se pravidelně používá modelu, že jej
zákazník (OEM nebo TIER 1) vlastní a dodavatel (TIER 2) provozuje. Zároveň
je velmi drahá, složitá, každý kus je v podstatě originál a lze ji těžko
krátkodobě nahradit. Až potud je to všechno reálné, ale veškeré další úvahy
páně Gintera jsou bullshit.
Pro získání přístupu k cizím lisovacím formám je potřeba nejprve získat
přístup k továrně, kde mají vstřikovací lisy a plastikářskou výrobu. Nedá
se zrovna říct, že by se továrny na plasty prodávaly na každém rohu jako
párky v rohlíku. Tuzemských nezávislých firem, které dosáhly potřebné technologické
úrovně na to, aby mohly dodávat do automobilového průmyslu ve velkém, nebude
na našem území více než 20, a troufám si tvrdit, že většinu z nich by bylo
sakra těžké ovládnout zvenčí. Kdo má zájem o seriozní investici do plastikářského
průmyslu, bude asi muset rozfláknout prasátko, protože je to investičně náročné. Například jeden nový vstřikovací
lis pro termoplasty se zavírací silou kolem 400 tun stojí nějakých 300
tis. EUR, k tomu potřebujete nějaké příslušenství, infrastrukturu, různé
drahé stroje a přístroje k zajištění kvality, nástrojárnu přinejmenším
externě, energii, chlazení, topení a kabely tlustý jako salátová okurka.
Pokud už činíte takovou investici, asi vás nebude příliš vzrušovat, že
podojíte nějakého zákazníka o pár desítek tisíc, protože i když je třeba
zaplatí, tak se to do druhého dne rozkecá po celé zeměkouli a v branži
jste skončil. Jediné východisko je tedy koupit firmu sice technicky fungující,
ale s dluhy neřešitelnými natolik, aby byla dostatečně levná.
Když v pozici OEM nebo dodavatele na úrovni TIER 1 zaměstnáváte nějaké
ty "bezpečnostní poradce z řad bývalých elitních policistů", víte, že s
nimi je celkem potíž. Měli by provádět preventivně analýzu rizik, ale starýho
psa novým kouskům nenaučíš a tak se mnohem raději vyžívají ve fízlování
řadových zaměstnanců a vymýšlení různých sledovacích systémů, jestli někdo
nekrade ze skladu šroubky.
Pokud ale fungují jak mají, pak podle předem stanového plánu projíždějí
účetní výkazy, hodnotí různé finanční i provozní ukazatele, hromadí informace
o klíčových dodavatelích a většinou jsou s to přijít s nějakým plánem už
dávno předtím, než dojde k faktické krizi dodavatele. Kompletní změna vlastnické
struktury, odkoupení specifickým investorem nebo interim management jsou
ty naprosto nejzávažnější signály, kdy tito lidé vyhlašují červený poplach
a okamžitě dělají opatření k ochraně firemního majetku a know how před
zcizením nebo dokonce odcizením. Stejně tak smlouvy mezi dodavatelem a
odběratelem jsou koncipovány tak, že odběrateli umožňují v podstatě operativní
převzetí takového úseku výroby, který je v dodavatelských nebo kvalitativních
potížích. Už se mnohokrát v automobilovém průmyslu stalo, že jednoho rána
u vrat nějaké firmy zastavilo pár mikrobusů, z nich vyskákali specialisti
na všechno možné a doslova obsadili část výroby jiné firmy, aby ji začali
relokovat nebo provozovat sami.
Samozřejmě existují i další méně invazivní postupy, seriózní firmy mají
pro kritické díly second source nebo backup, například se opotřebované
formy nelikvidují, ale někde zaskladní a pokud by došlo ke krizi, tak se
z nich vymetou pavouci a uvedou se opět do chodu. Není potřeba hned uvažovat
s krádeží za bílého dne, ta forma se může například rozbít. Není to tedy
tak, že by existovala jen jediná možnost, jak se z takové situace dostat,
a to zaplatit vyděrači. Taková možnost zbyde jen tomu odběrateli, který něco skutečně hodně podcenil.
V té loserské tunelfirmě, kterou eventuální vyděrač koupil, tak patrně
budou zbývat už jen ti zákazníci, kteří zaměstnávají nepříliš schopné "bezpečnostní
poradce z řad bývalých elitních policistů" a kteří nemají žádný plán pro
případ obstavení nebo poruchy nástroje, aby snížili náklady. Zřejmě budou
dodávat obdobně zodpovědným OEM, kteří po nich nechtěli nikdy žádný validní
plán pro takovou situaci, protože je zajímalo jen a pouze, aby to všechno
bylo co nejlevnější. Je to jak hrát ruskou ruletu a pak říkat "jejda, ono
to vystřelilo". Nevidím důvod, proč by měl stát tohle chránit.
V ČR je známá kauza Thermolast v Dětřichově ve Frýdlantském výběžku.
Firma se zhruba před deseti lety rychle
rozvíjela. Její management si však pletl obrat se ziskem, s firmou
to šlo rychle s kopce a dlužila, kam se její management podíval. Od roku
2005 patřila firma investorovi M.L.Moran, který odkupuje problematické
firmy za účelem jejich restrukturalizace a následného prodeje. Na konci
své existence v roce 2010 začal Thermolast zadržovat
dodavatelům formy a požadoval po nich peníze, aby je uvolnili (tohle
pro ně konkrétně dělala najatá kolekce grázlů z jedné poměrně známé bezpečnostní
agentury). Někteří zákazníci Themolastu skutečně proto uvažovali, že by
se svých forem zmocnili stejným způsobem, jako je Thermolast nechával zadržovat,
tedy za pomoci ozbrojené ochranky, a jeden nejspíš nezůstal jen u úvah.
Jednoho dne vtrhli do budovy dva muži v kuklách, v budově se perfektně
vyznali, neřekli ani slovo a rutinovaně namlátili držky dvěma "managerům",
poskokům "krizového managera" Vlasáka. Jeden z napadených dokonce vyskočil
z okna. Nevím, zda se podařilo zjistit identitu útočníků, ale každopádně
pak zadržování forem pominulo. Ginterovo výprávění silně připomíná právě
kauzu Thermolast, takže předpokládám, že jde o ni. Thermolast se předtím
potácel nejméně pět let v problémech, než došlo na zadržování výrobního
vybavení, a těchto pět let se jeho (zbývající) zákazníci nezmohli na žádnou
reakci, takže se nemají co divit.
Poslední a poněkud obecná výhrada je pak následující: OK, tak dejme
tomu, že se to stalo. A co má být? Ale takových věcí se přece dějí mraky.
Někdo někomu nezaplatí, nebo zaplatí málo, strany se nedohodnou, ukončují
spolupráci, zadržují si pohledávky a neuznávají závazky... tohle je přece
typický "shit happened event". Chce stát více inherovat do obchodních vztahů
a pod záminkou ochrany obchodních zájmů významných zaměstnavatelů slídit
ve firmách?
Asi by advokáti měli začít nějakým způsobem pracovat na obhajobě, ale
tentokrát nikoli obviněného, ale své profese, protože je proti nim vedena
čím dál zřetelnější kampaň, která se dříve nebo později odrazí v konkrétních
legislativních krocích. Za pár let se možná dozvíme, že podezřelí a obvinění
používají "trik s advokátem", podobně jako jsme před časem slýchali, že
podezřelí z přestupku používají "trik s osobou blízkou", a podobně jako
právo nevypovídat proti sobě bude i právo na obhajobu občanům nějakým sofistikovaným
způsobem zcizeno.
22.04.2015 D-FENS