Amerika a Evropa mají rakovinu a symptomy jsou stále zřetelnější. Právě
skončený rok 2013 jimi byl doslova naplněn. Dovolte nejdříve malý příběh:
Když loni dva britští muslimové za bílého dne v Londýně podřezali
krk pětadvacetiletému britskému vojákovi, stihli přímo nad jeho tělem
nahrát několik
videoblogů, zatímco policii trvalo deset minut, než na místo činu vůbec
dorazila.
Když britští občané později vyrazili do ulic, aby solidarizovali
s rodinou zavražděného, byla
už policie připravena a několik demonstrantů zmlátila. Bylo dokonce
zatčeno několik lidí, kteří na sociálních sítích prezentovali své protináboženské
názory, a policejní mluvčí se nechal slyšet, aby si lidé dávali dobrý
pozor na to, co píší na internetu (!!). Ta samá policie však nechala v
poklidu proběhnout demonstraci síly a nenávisti, během níž islamisté provolávali
smrt demokracii,
Americe a Británii, tedy zemi, která je přijala za své občany a formou
štědrých dávek mnohé z nich živí a šatí. Výjev, připomínající spíše každodenní
realitu somálského Mogadišu, než Londýn, skončil absurdní scénou, kdy islamisté
za posměšných pokřiků rozháněli
policejní jednotky.
Těch příběhů bylo napsáno mnohem více: za nezájmu světových médií byl
v Oxfordu po několikaleté existenci odhalen pedofilní
gang pákistánských pasáků, kteří k prostituci nutili výhradně bílé
dívky už od věku jedenácti let. Policie odhaduje, že jen v Británii je
takto operujících gangů na padesát. Když britští rodiče odmítli, aby
jejich osmiletí potomci v rámci školního výletu navštívili mešitu, škola
je varovala,
že by to mohlo být považováno za rasismus (tohle si zapamatujte, víra
je rasa). Když britský veterán namaloval na dveře vlastního domu anglickou
vlajku, tvořenou křížem sv. Jiří, ozval se mu městský úřad s tím, že
je nutno ji jako urážlivou přemalovat, protože by některým spoluobčanům
mohla připomínat křižáckou
minulost Anglie (!!!). Absurdnost celé této estrády dokládá, že sami
představitelé muslimské komunity se ozvali, že jim takové tvrzení připadá
pomatené. Takže kde je problém?
Neviním pravici, ani levici. Neviním křesťany, ani ateisty. Neviním
ani židy, vděčný to terč našich prostomyslných spoluobčanů. A neviním dokonce
ani muslimy, kteří v Evropě žijí, z nichž mnozí tohoto zoufalého stavu
veřejné správy využívají k vlastnímu prospěchu. Neviním je, protože, ruku
na srdce, kdyby se k nám regionální vládci v Abú Dhabí, Dohá či Alexandrii
chovali stejně servilně a štědře, kdo z nás by toho nevyužil.
Viním současné ultraliberální politické garnitury napravo i nalevo,
pro něž jsou mravní universalismus a zdravé vlastenectví sprostá slova,
a občansko-společenské iniciativy, které posledních zhruba padesát let
na Západě svorně instalují zhoubný anticivilizační systém. Systém, který
formou úpadkového školství a štědré sociální podpory přesvědčuje nezaměstnané
lenochy (jedno, zda domorodce či přistěhovalce), že právě oni jsou hlavními
oběťmi nespravedlivě nastavených společenských poměrů. Politici často záměrně
míří na etnické a náboženské menšiny, které je nejjednodušší rozmazlovat
a tedy zneužívat pro vlastní politické hry. V samém zárodku je tím likvidován
sebemenší náznak soběstačnosti, stejně jako touha po nezávislosti či pocit
potřeby postarat se sám o sebe a své blízké. Důsledky vidíme všude. Domovy
důchodců jsou naplněny k prasknutí. Učitelé, zvláště na předměstích a ve
velkých městech, se bojí vlastních žáků. Feťáci a chroničtí alkoholici
jsou všeobecně prezentováni jako oběti systému, případně vlastního smutného
osudu, na něž je nutno vynakládat peníze daňových poplatníků. Když jste
přepadeni, skoro se bojíte na zloděje v sebeobraně vytáhnout zbraň, abyste
neskončili za mřížemi, v lepším případě několik let vláčeni po soudech.
Školní osnovy, především v Británii, obecně však na celém Západě, jsou
už desítky let upravovány podle způsobilosti nejslabších žáků, aby se tito
necítili odstrčeni a pokořeni lepšími studenty (dlouhodobě to ve svých
studiích sleduje významný britský psychiatr mladistvých Theodore Dalrymple,
jehož práci doporučuji, byť se jedná o velmi
ponuré čtení).
Směsí systematického hloupnutí a vymývání mozků tak vzniká patogenní
společenství, denně navíc masírované politickou korektností, prostupující
všechny složky života, utápějící společnost stále hlouběji v bahně mravního
relativismu. Příkladů je nespočet: Associated Press, největší tisková agentura
na světě, ve svém interním slovníku loni zakázala
slovní spojení „ilegální přistěhovalec“, protože slovo „ilegální“ by
mohlo neblaze působit na jemnocit přistěhovalců. Před nádhernou gotickou
radnicí na Grote Markt v Bruselu se loni nerozsvítil tradiční vánoční stromek.
Nahradila jej ocelová
obluda, která je šestinásobně dražší (a hnusnější), než klasický strom
ze dřeva. Podle bruselské radnice, která to celé iniciovala, jde o umění
a modernu, spíš to ale vypadá, že politici, kteří už v minulosti stihli
oficiálně přejmenovat Vánoce na „Zimní radovánky“, si chtějí koupit hlasy
překotně rostoucí muslimské populace (zhruba 25% bruselského obyvatelstva
jsou muslimové). V berlínské čtvrti Kreuzberg pro jistotu Vánoce úplně
zakázali. Abychom byli přesní, zákaz se týká všech nábožensky motivovaných
slavností, protože v Kreuzbergu žije rovněž početná turecká komunita. Tohle
má být svoboda? Takhle vypadá rozmanitost a tolerance? Jak vidíme, slavný
multikulturalismus - namísto, aby vytvářel pestrá společenství, kde by
jedna kultura obohacovala druhou - vytváří jednu jedinou, univerzální,
fádní, šedou a strašlivě nudnou společnost, kde pro tradici a kulturu není
místo.
Média, v zajetí pokrokových pravidel o vyváženém zpravodajství, zcela
selhávají. Odpovězte si sami, kolik z vás se z médií dozvědělo například
o zrůdném znesvěcení
britského hřbitova nedaleko libyjského Benghází? Na místo, kde jsou pochovány
stovky britských veteránů, vtrhla organizovaná skupina Libyjců, aby za
všeobecného jásotu rozkopala pomníky, zdemolovala náhrobní kameny a svrhla
velký křesťanský kříž. Na místě jsou přitom pohřbeni muži, kteří za druhé
světové války zahynuli při osvobozování Libye od nacistů a italských fašistů.
Nestalo se nic, nejvyšší politická místa korektně pomlčela a celá událost
byla v tichosti zametena pod bruselský kobereček. Bezbřehá hanba přitom
dopadá na nás všechny, kteří se vlastních statečných předků neumíme hlasitě
zastat ani ve chvíli, kdy oni sami za svobodu našeho projevu položili to
nejcennější, život. (Naopak, když skupina pitomých holek uspořádala koncert
v ruské katedrále a za své počínání spravedlivě nesla následky, to
se západní země promptně ozvaly a zuřivě protestovaly.)
Rozhazovačnost evropských vlád znásilňuje pro změnu naše peněženky.
Jeden příklad za všechny: Mezinárodní červený kříž zjistil, že v Evropě
hrozí
43 milionům lidí hlad, to však bruselským vládcům nezabraňuje rozhazovat
desítky miliard euro v těch nejpochybnějších končinách světa (zrovna loni
Evropský účetní dvůr zjistil, že se v obludně zkorumpovaném palestinském
státě „ztratilo“
zhruba 2,3 miliardy euro, které tam Brusel v rámci štědré pomoci nalil
v letech 2008 až 2012). Evropa, ale i Amerika, která by loni bez dalšího
navýšení dluhového stropu prostě zbankrotovala, se musí už jednou provždy
zbavit svého nadřazeneckého postoje a nesmyslného mesiášského komplexu.
Rok 2014 není rok 1914.
Islamisty nebráním, ti se utrhli ze řetězu zhruba stejným způsobem jako
naši politicky korektní fašisté. Jen s tím rozdílem, že sebevědomí jim
naopak vůbec nechybí. Dokazuje to nedávné usnesení Organizace islámské
spolupráce, největšího mezinárodního seskupení muslimských zemí. Její ministři
zahraničí se jednohlasně shodli na zcela vážně míněném prohlášení, že islamofobie
je nejhorší forma terorismu.
Ne vypichování
očí vesničanům, ne upalování
dětí zaživa, ne ubodání
tříměsíčního kojence, ale odpor k islámu je tou nejstrašlivější formou
terorismu, jakou kdy lidstvo vymyslelo. Bravo.
„Musíme neustále opakovat, že zločin je zločin, a ani na okamžik nesmíme
dopustit, aby byl mravní řád na svou dobu suspendován,“ napsal před pětasedmdesáti
lety, krátce před svou smrtí, Karel Čapek. Jeho slova byla platná tehdy,
kdy se na naše hranice (nebo to, co z nich zbylo) řítila nacistická vojenská
mašinérie, a jsou možná ještě platnější dnes, v době zdánlivé svobody,
míru a prosperity, tedy v situaci, která má tendenci nás ukolébávat.
Věřte mi, málokdo nenávidí Tálibán tak jako já. V jedné věci jsem však
nucen dát jim za pravdu: Západ je dekadentní. Je také dotěrný: řeší problémy
jiných a vlastní odkládá. Páchá tím sebevraždu, sice pomalou a nenápadnou,
ale pokud se něco nezmění, budou následky fatální tak jako tak. Možná bychom
se měli začít věnovat méně světu a více sami sobě. Problémů na to máme
dost. Do roku 2014 nám všem tedy přeji více statečnosti a sebestřednosti.
Taková byla Evropa tisíc let a dařilo se jí. Vše ostatní už přijde samo.
04.01.2013 Witold