Vlk s krátkýma nohama.
Byl to vlastně svého druhu autotest, nicméně vzhledem k primárnímu určení
vozu až komický.
Tak si mě zase jednou odvolala mateřská firma na dva měsíce do Němec.
Nebylo to poprvé, nejspíš to nebylo ani naposledy, nové bylo jen to, že
jsme měli zrovna s manželkou dost co dělat. Tedy se sklonkem pátého týdne
jsem podle plánu vyrazil na víkend domů. Na takovou cestu obvykle obdržím
nějaký vhodný Lidový povoz (Passat, Sharan, Golf), leč stalo se nyní, že
na kozáky nouze přišla: montáže, služebky, bla bla – zkrátka, na firemním
parkingu zůstalo osaměle a smutně stát (pod vrstvou prachu) bílé Lupo.
Lámal jsem dispečerku, seč mi síly stačily – vše marno. Nakonec jsem si
řekl, že je to pořád lepší než jet vlakem, kdy cesta trvá 16 hodin a z
plánovaného víkendu by v důsledku nic moc nebylo. Má poraženecká nálada
mě mimo jiné přiměla celou cestu vzít jako čelindž s technikou, tělesnou
i psychickou výdrží a časem.
Na parkovišti
Čtvrtek, poledne. Lupo důvěrně znám, jako popojíždědlo je dostávám prakticky
denně již od roku 2003. Na breisgauské okresky i občasnou cestu po dálnici
do 40 km vzdáleného Freiburgu je to auto dostačující, v městském provozu
navíc velmi ocením jeho obratnost, mikroskopické rozměry a tah atmosférického
čtyřválce copyright by R. Diesel o objemu 1.7 litru. Navíc se mi Lupič
líbí – jak zvenčí, tak uvnitř. Je to takový „dětský obličejík“ – kulaté
světlomety s čirou optikou, blíž k masce umístěné malé blinkry, hezky tvarovaná
kapota… základ mnozí budou znát v jeho v tuzemsku distribuovaném dvojčeti
Seat Arosa, kde ovšem designéři posrali na co šáhli a na němž se mi nelíbí
lautr nic. Obzvláště to bolí v případě přístrojové desky, kterou má seat
naprosto ordinérní, namísto té v Lupínu, která jako by byla přesazena z
Alfy Romeo. Apropo pajšl – klasická trojkombinace plast – plech – textil.
To první se vyskytuje ve verzích matný povrch a strukturovaný protiskluzový
povrch a jak jsem naznačil, tvarově nemám výtek. Po letech používání je
ovšem dopad na plastové díly znatelný a pazvukům, drnčení a odpadávání
se nelze ubránit. Plech v interiéru je klasický lakovaný, textilní potahy
se přes svůj odolný výzor třepí a otrhávají. Celkový stav jinak ucházející
– promáčklý pravý práh a občas defektní zámek kufru. Výbava minimální –
stahování oken via švihadla, autorádio Alpha bez RDS a na kazety. Stavitelný
volant a dva airbagy, abych nezapomněl.
Mutující batole
Zarážím klíček do odpovídajícího otvoru vpravo od volantu, žhavím, startuji.
Zvuk – jasný Zetor Crystal. Zpátečka se řadí zaražením šaltrklacku do podlahy
a zařazením jedničky – lepší než u oplů, ale pořád málo přesné. Poprchá.
Vyjíždím z technické zóny. Do Francie to mám 200 metrů, do Švýcarska 40
kilometrů, domů 1100 kilometrů. Najíždím na dálnici, sešlapuji plynový
pedál a počítám ovečky. Po pár minutách dosahuji kýžené maximální rychlosti
160 km/h – hovořit o zrychlení se v případě SDi (60k) nedá. Po 20 km motorest
a maxi Menü jako oběd.
Křížová cesta
Plynový pedál u Lupiče zná celkem tři polohy: volno, stálá rychlost
a plně sešlápnuto. Mezi těmito pozicemi není valného rozdílu a občas jako
by se dokonce prolínaly.
14:00 První zácpa; zjišťuji, že brzdy skoro nebrzdí, nicméně to zvládám
a přestože mi po zádech stéká ledový pot, bušení srdce se pomalu dostává
do normálu. Budu se muset soustředit na dění dál před autem, tak dva až
tři kiláky. Reagovat na poslední chvíli nelze.
15:45 až 17:00 Projíždím sérií bouřek s hustým pršením, rychlost sundávám
na 120, stěrače stírají, kvůli snížené viditelnosti zapínám zadní mlhovku
– přední nejsou. Blahořečím gumám Michelin Energy. Dostávám se z deště
a sjíždím poprvé natankovat, aspoň se protáhnu. Sedačky jsou dobře tvarované
a příjemně tuhé, ale stejně – musím čurat a z hluku v kabině mě začíná
pobolívat hlava. Rádio má volume hodně vpravo a hodně dlouho si drží stanice
SWR3 a Antenne Südbaden.
18:30 Rozvadov, tuním čelní sklo dálniční nálepkou na dva týdny. Cena
200 Kč nebo 10 Euro – divný kurs. Razím na Prahu a po cestě se domlouvám
s kámošem na kafe.
20:00 Průhonice. A. se diví, s čím jsem to přijel. Vypadám jako troska.
Rádio jsem vypnul ještě v Bavorsku, nemělo to smysl přes debilní řev od
motoru. Auto („auto“) sebou hází při každém míjení kamionů, kterých je
na dálnici jak nasráno. Oči mi můžou vypadnout, jak čumím tři kiláky před
sebe. Je tu ovšem čas na kafe, to mě možná probere.
21:30 Neprobralo. A druhý taky ne. Na parkovišti jsme se rozloučili
s A. a já s příznaky fóbie nasedl do bílého inkvizitora (doktore, kde jsou
ty prášky). Je skoro tma, bude málo aut – a domov se blíží.
Jedu jak vrah. Tachometr nesleduju, jako ve snu vnímám červená koncová
světla těch několika málo aut, která se mnou sdílejí asfalt. Z Prahy do
Brna mě předjela dvě. Míjím Vyškov a jedu po tom novém kousku dálnice na
Kroměříž, o kterém nevím, kde přesně končí.
01:00 Debilní výjezd, zamotala se mi z něj hlava. Není divu, po deseti
hodinách za kolečkem. Čurám někde ve tmě, bolí mě ledviny, hlava tepe nesnesitelnou
bolestí, zadek mám otlačený. Miláčku, dnes z toho fakt nic nebude…
01:30 Staví mě policajti. Jěště že jsem se hlídal. Udiveně sledují
moje krví podlité oči. Ptám se, jestli je ve Zlíně otevřená nějaká benzínka,
blbá otázka. Auto vypadá jako já, je zaprasené a evidentně unavené. Poslední
tankování a 25 km kličkování cestami třetí třídy domů.
02:30 Přijel jsem na parkoviště před dvaceti minutami, ale pořád nemůžu
vystoupit. Ze studeného vzduchu, který jsem na sebe pouštěl, abych neusnul,
mám křeče v předloktích – volant je na takové štreky nevhodně umístěn.
Záda bych si ze všeho nejradši urval a zahodil.
No nic. Beru cestovní tašku ze zadního sedadla, za kterým Lupo prakticky
končí – zavazadelník je tak malinký, že ho ani nemělo smysl otevírat –
vejde se tam stěží přejetý ježek. Zavřu široké dveře (jedny na každé straně)
a poslouchám lupání chladnoucího motoru pod svažitou kapotou z nějakého
divného materiálu, která se dá v pohodě tlakem prstů promáčknout až na
motor.
Až se z toho vyspím, uznám, že to nemůže být špatné auto, když zvládlo
takovou cestu. Spotřeba nízká (kolem šesti litrů), prostor pro dva s několika
málo zavazadly, relativně vysoký podvozek se značnou „žehlivostí“. Ve městě
štika, na okresce kapr, na dálnici leklá mřenka. Co se motorizace týče,
tak 1.7 SDi leda jako služebku. Pro osobní užití bych doporučil spíš benzín,
ideálně 1.6 16V s 92 kW (samotného by mě zajímalo, jak to jezdí). Kolega
má soukromě takovou sonderverzičku s diesel tříválcem 1.2 a spoustou věcí
z hořčíku a s elektronickou polosamočinnou spojkou, tzv Lupo 3L. Je dynamičtější
než jedna sedmička a spotřeba je skutečně poloviční, nicméně servisní ceny
jsou zhruba na úrovni Jasu Grippen, takže vypadává ze hry o druhé auto
do rodiny.
Někde jsem potkal Lupo s koženými sedadly, klimatizací a elektrickým
stahováním všeho možného, takže i fajnoví šmekři si přijdou na své.
Lámání chleba
Volkswagen Lupo 1.7 SDi je přítulná městská blecha. Jeho užitná hodnota
je o dost vyšší než u Smartu a navíc – aspoň vypadá jako auto a ne jak
zkurvený angličák. Díky charakteristice motoru a zpřevodování lze světelné
křižovatky opouštět za zvuku likvidovaných předních pneumatik – prostě
takové přibližovadlo pro radost, pokud máte ovšem jasno, kde má potěšení
hranice. Cokoliv ve stylu losího testu nemá v Lupu naději na úspěch; v
rychlých zatáčkách se vůz naklání a brzdit v zatáčce vás napadne jen jednou
a pak už nikdy, protože pocit, který přitom zakusíte, není příjemný. Tohle
je městské auto. Městské. Tečka.
Poznámka pod čarou
Z Lupína mám stejný přetrvávající pocit, jako ze všech německých aut
(škodovky nevyjímaje) – že jsou jaksi neotesané a když po nich chcete nějaké
výkony, vždycky víte, že ten stroj má práci se splněním vašeho přání. Vždycky
cítíte, že je to stroj. Na doma jsem si pořídil japonce a dojem z něj je
naprosto odlišný (a potvrzený i mými známými s japonskými vozy) – všechno
funguje tak nějak… samozřejmě. Hladce. Neznatelně, bez zjevné námahy, dobře,
přesto komunikativně. Tohle německá auta – aspoň ta, se kterými jsem jezdil
– neumí; nejkřiklavější je to u passatu, který přidává naprostou neodhadnutelnost
řízení. Ale kolik lidí, tolik chutí.
hombreux
24. 08. 2006