Byla země, ve které žili lidé. Ti lidé spolu žili v míru, spokojenosti
a hojnosti. Každý žil a pracoval podle svých schopností a dispozic. Tito
lidé se spolu nepřeli. V zemi neexistoval patentový úřad. V žádném případě
nebylo možné, aby jeden rozhodoval o druhých. Děti se učili tak, že prostě
sledovaly ty o pár let starší. Velmi přirozeně se tak předávaly vědomosti
a tolik potřebný rozhled.
Tvořili společnost, která měla přirozenou hierarchii, založenou na zajímavém
principu: každý byl tím váženější, čím více byl respektován ostatními.
Váženější si byli tohoto respektu vědomi, a jak rostl respekt, rostl i
jejich pocit zodpovědnosti. Ale necítili se odpovědni za ostatní. Cítili
se odpovědni za svou vlastní práci.
Lidé se v této zemi buď milovali, nebo respektovali. Jistěže existovaly
konflikty, například "kterou cestou se vydat?". Ale vše se vždy vyřešilo
diskuzí nebo rozchodem. Velmi často s nadějí v obou, že se ještě potkají.
Když někdo umřel, nikdo si nedovolil zpochybňovat, kam až nebožtík za
svůj život došel. Každý věděl, že ve svém životě došel přesně tam, kam
mohl dokázat dojít. Nemylte se - není to o tom, že by každému bylo dáno,
kam má dojít. Naprostá většina toho, co ovlivnilo jeho cestu, se odehrála
až za jeho života. To, co bylo novým narozeným dáno dědičně, byl jen určitý
způsob rozhodování.
Každý se svobodně rozhodl, co udělá, a nikdy nebylo jeho rozhodnutí
na škodu kohokoli jiného. Vždycky bylo jeho rozhodnutí respektováno. Jistěže
se navzájem dokázali varovat, ale jiný názor jednoho nikdy nevedl k žádnému
příkazu pro druhého.
Ta odpovědnost, kterou výše postavení cítili za vlastní práci, je odpovědnost
průkopníka. Někoho, kdo jde před ostatními a vytváří tak cestu. Je to jako
cesta skupiny na vrchol - jen ten, kdo je před/nad vámi, vám může říct,
co vás na cestě čeká.
Na pocit respektu neměl nikdy vliv jakýkoli z lidských smyslů. Nikdo
nerespektoval někoho jen proto, jak voněl, chutnal nebo vypadal. A už vůbec
ne jak zněl nebo jaký byl na omak. Láska dvou lidí v této zemi byla nejvyšší
formou respektu – když smích, tak nikdy ne škodolibý. Když smutek, tak
sdílený a prožitý.
Láska mohla slábnout, a mohla i zmizet. Ale nikdy její zmizení nevedlo
ke ztrátě respektu. Láska v této zemi protkávala vztahy mezi lidmi a byla
tak vlastně jakousi temnou hmotou, stejnou jako je ve vesmíru. Nevíme o
ní nic. Kromě toho, že existuje.
Možná se ptáte, podle jakých pravidel tato společnost fungovala. Ale
odpověď je úsměvně jednoduchá. Lidé vzájemně fungovali podle toho, co fungovalo.
Když něco nefungovalo, lidé na to zapomněli.
Dětem se vyprávěly pohádky, ve kterých se, stejně jako v našich, odměňovalo
dobro láskou. Nejčastěji „dokud neumřeli“. Ale úplně jinak se trestalo
zlo – kdo byl zlý, na toho se zapomnělo. Nikomu se nedalo učinit žádné
bezpráví. To totiž může spáchat jeden na druhém či jiných. Protože se ale
navzájem respektovali, ať byli z jakéhokoli kraje, prostě to nešlo. Respekt
je chránil před zlem.
Každý tvořil,nikoli pracoval. Jeden maloval domy, druhý je stavěl, třetí
kladl cihlu na cihlu a všichni se cítili bezpečně na lešení, které jim
čtvrtý postavil. Maminka si užívala každý pohyb rtů svého miminka, a i
když to trochu bolelo, blaženě se usmívala. Ten v čelbě si užíval, že je
prvním vepředu, ačkoli nemohl pořádně dýchat, málo viděl, bylo mu horko
a adrenalin v krvi mu zvedal třeba ten fakt, že je nad ním kilometr země.
Grafikova křivka na plátně konečně po nekonečných hodinách vypadala přesně
jako ta, kterou vykreslily červené přiléhavé šaty dívky, kterou včera potkal.
Zpěvák se stěží mohl nadechnout, ale křídla mu dával desetitisícový dav,
který pochopil, o čem byla slova i noty právě skončeného koncertu. Sestřička
se na sesterně potutelně usmívala, protože ji na osmičce při kontrole pohladila
bábi po zápěstí. Učitel po cestě domů koupil svým dvěma rošťákům lízátko
z radosti z toho, co mu děti ve škole nakreslily. Podomní prodejce si dal
radostí po dvou týdnech abstinence cigaretu, protože potkal klienta, který
mu znovu poděkoval za vysavač, který si od něj koupil. Vdova se cítila
na nejvyšší míru dojatá, protože pohřeb jejího manžela byl prostě – nádherný…
Otázkou zůstává – kam zmizela matematika?
01.09.2014 Pavel Laskavec