(Ti, kdo postrádali pozitivně laděné články, se nyní konečně dočkají. Nebude to na dlouho)... Někdo koupí své babičce pantofle a říká tomu dárek. No jo. Mám
dva drobné předměty, které mi udělaly tyhle vánoce velkou radost a přesto
jsou z užitného hlediska téměř k ničemu.
1. Laibach - Album Volk
Sere vás popmusic? Možná zbytečně. Pop se dá dělat i prodávat tak, aby
to nikdo nepoznal.
Slovinskou skupinu Laibach netřeba dvakrát představovat. Vox populi
žádá vše pečlivě zařadit do příslušných krabiček, takže Laibach hraje něco
jako industrial nebo EBM, jak kdo chce. Hudba je pouze částí celkové tvorby
skupiny Laibach, jejich počiny mají mnohem promyšlenější rozměr, propojující
dohromady hudbu, civilizaci a národní myšlenku. Pro názorovou většinu by
asi tvorba skupiny jako celek nebyla příliš stravitelná - klasický Laibach
je těžká hudba, obsahuje složité tóny, zvukové experimenty, mnohdy velmi
ponurou atmosféru, s náhlými přechody od velice křehkých až subtilních
melodií k hrubým zvukům spolu s typickým hlasem frontmana Fraše. Odhaduji,
že ortodoxní frikulín by již po jedné hodině poslechu něčeho takového spáchal
sebevraždu nějakým obzvlášt bizarním způsobem. Pro mě také Laibach v podobě
Opus Dei byl těžko stravitelný, každopádně se jedná o muziku, na kterou
je třeba mít náladu. Laibach není pro nažrání, Laibach je pro chuť, já
osobně to používám vždy, potřebuji-li antidotum proti všudypřítomné infekci
vlezlým jásavým blbstvím tohoto světa.
Poslední album Volk
mi dokonale sedlo.
Volk považuji za popularizační počin kapely a současně zajímavou zvukovou
a politickou provokaci. Národní hymny představují patrně neojobehranější
popové hity v historii, Laibach ukázal, že i něco tak beznadějně profláknutého
lze uchopit za úplně jiný konec. Na albu jsou hymny 14 zemí, bohužel ne
česká, ve svérazném hudebním a někdy i textovém podání. Za vrchol alba
považuji skladby Anglia a Francia, ale to je ostatně dost subjektivní,
dobré jsou všechny. Už pohled na titulní stránku alba s vyobrazeným ovčím
stádem (zde se sluší připomenout, že Volk je německy lid)
dává pochopit, že zde budeme mít co do činění s inteligentní provokací.
A tak třeba text Francie reflektuje řádění barevných výtržníků, Anglia
připomíná britský pocit národní nadřazenosti (video)
a kdo by ještě neměl dost, může v hymně Izraele vysledovat část palestinské
národní písně.
Laibach ukázal, že na smysly posluchačů dovede zaútočit ještě jinak
než militaristickou nebo totalitní mystikou, a tohle album nepochybně hodně
lidí znechutí ještě víc, než cokoli předtím. Jedno je jasné - až mediální
bouře utichne a poslední intelektuální pisálek nableje svoji neúprosnou
kritiku slovinské skupiny do tváře čtenářů jeho kulturního sloupku, bude
tady pořád jedno album, které dalo slovu pop jiný rozměr.
2. Octavia by Abrex
Teď úplně něco odjinud. Do hráčkářství jsem původně šel pro něco jiného,
jmenovitě pro plyšovou beruchu (říkat "beruška" něčemu, co má půl metru
v průměru, fakt asi nejde) určenou jedné velmi dobré známé a její malé
ratolesti. Berucha nebyla, ale odnesl jsem jednu malou krabičku, ve které
se skrýval model Škody Octavia v měřítku 1:43. Koupil jsem jej sobecky
pro sebe a udělal mi radost.
Samozřejmě že se jednalo o Octavii z roku 1963. Solidně zpracovaný model
mi dovolil zavzpomínat si na doby, kdy český automobil byl ještě malým
uměleckým dílem a nikoli nástavcem na penis a symbolem dominance pro frustrované
zoufalce, kterým maska ze švindlchromu a lomozící nízkorozpočtový diesel
dovolí aspoň na chvíli zapomenout, že je opomíjí manželka nebo vedoucí.
Ironie osudu tomu chtěla, že stará Octavia byla zahrabána právě mezi krabičkami
se současnými Octaviemi II. S nechutí jsem stranou odsunul krabicoidní
moderní automobil bez tváře a bez duše a vylovil si jednu starou octavii
tmavě modré barvy. Popravdě řečeno ani mě nezajímalo, kolik stojí, podobně
jako malé dítě zatoužil jsem prostě mít to malé kulaté autíčko v ruce.
Doma jsem jej postavil na skříň a dlouho okukoval ze všech úhlů. Přemýšlel
jsem přitom, co se asi změnilo v myšlení lidí, že osobní auta mohla zmutovat
z podoby, která se nedá nazvat jinak než krásnou, do podoby otřesných
škatulí, jejichž beznadějnou ošklivost nezaplaší ani fotografie v atraktivní
destinaci. Model je - na to, že je vyráběn sériově - velice pěkně provedený.
Sice jsou na něm malé chybky, jako špatný tvar disků, jedna parabola světla
se viklá a tak dál, ale to je mi celkem jedno. Také je škoda, že jsem v
regálu nenalezl Octavii ve světle modré, bílé nebo tmavě červené, tedy
v takovém barevném provedení, v jakém toto auto pamatuji z dob svého dětství.
Zajímavé jsou i stránky Abrexu, musejí tam pracovat lidé, kteří mají
svoji práci skutečně rádi. V nabídce je kromě současných škodovek také
Felicia (1963) s poněkud nemodelovým čelním sklem (což ovšem z technologických
důvodů asi jinak nešlo) a také Roomster ("mohli jsme vám vyrobit kvalitní
a hezké auto. Ale my jsme řekli ne.")
Vánoce?
Obdržel jsem hodně mailů s přáním hezkých vánoc. Děkuji. Nestihl jsem
na ně odpovědět v termínu - omlouvám se za to, ale přišlo jich vážně dost
a i já musím stanovovat priority - a tak místo odpovědí píšu článek. Přeju
všem čtenářům, kteří chodí nebo přispívají na naše stránky s férovými úmysly,
mnoho zdraví a chutě do života. Vycházím z toho, že kost se dá zlomit ranou
zvenčí, ale vůle pouze tlakem zevnitř, v tomto smyslu přeju hodně vytrvalosti
v každodenním boji za zachování vlastní tváře a neohnuté páteře.
29.12.2006 D-FENS