Začátek tohoto článku bychom mohli věnovat pravděpodobně již zaniklé
tiskovině s názvem Týdeník Republika. Jednalo se o tiskový orgán již neexistentní
strany Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa.
Tato
strana představovala po několik měsíců jedinou reálnou pravicovou stranu,
která v polistopadové ČSFR/ČR vznikla a dostala se do parlamentu, ale kvůli
mimořádně hloupým krokům jejího vedení reprezentovaného Miroslavem Sládkem,
amatérismu a jak si ukážeme dále, determinována třetím stupněm zazmrdování
byla její existence ukončena ještě dříve, než se strana na něco pořádného
zmohla. Osobně si myslím, že je to škoda, protože strana podobného zaměření
by dnes představovala v ČR nezbytnou protiváhu proti zelenorudému ekosocialismu.
Jenže to by se muselo uchopit do ruky úplně jinak, než činili Sládkovo
boys. Ti na to neměli a místo toho dohonila je ruka jiná, ruka přirozeného
výběru, aby je nasměrovala tam, kam patří. Krejsu do pozice managera cikánské
herny na hlaváku, Sládka do křesla starosty Útěchova (to prý ještě celkem
zvládal) a Andreu Cerqueirovou...
Popořadě.
Zpráva sdružení orwellovsky nazvaného Tolerance a občanská společnost,
které se specializuje na špiclování a donášení na vybrané politické nepřátele
establishmentu, konstatuje
v roce 1999:
Týdeník Republika
Týdeník má celostátní distribuci, jeho vydávání je ztrátové, cena
za 4 strany formátu A3 z 2,90 Kč nyní stoupla na 5,90 Kč. Republika patří
k nejvíce diskutovatelné tiskovině v ČR a společně s již zakázaným antisemitským
časopisem Politika a Pochodní dneška je nejxenofobnější a nejrasističtější
celorepublikově distribuovaným periodikem, který po roce 1989 ultrapravicová
politická scéna vytvořila. Současná redakce s určitou pravidelností informuje
i o mítincích a shromážděních NA, VF a NO. Někdy se stane, že dokonce předem
na tato připravovaná setkání vytiskne pozvánku. Jedna z takových pozvánek
byla ukončena pozdravem Vítězství zdar.
(Když jsem to četl, uvědomil jsem si, a) jak ten čas letí b) jak málo
stačí pohladit vemeno občanské společnosti, aby z něj něco (1
2)
ukáplo. Současné zprávy o pravicovém extrémismu zveřejňované organizací
Tolerance a občanská společnost a.s., pardon, o.s. jsou totiž úplně stejné,
pořád stejně obsažné a pořád stejně varující. Jen se trochu mění organizace,
které jsou tam zmiňovány, tu se máme bát republikánů, pak to byli Hammerskins,
loni jsme se báli Blood and Honour, i letos přijde něco podobně alarmujícího,
ale život jde i přes tyto kruté rány, které neviditelná ultrapravice zasazuje
společnosti, dál a dál. I přes tato latentní nebezpečí nejvyššího řádu
a naléhavost, s jakou je hnutí Tolerance pojmenovává, nyní po osmi letech
obchody dál fungují, školy zůstávají otevřené, televize vysílají, vlaky
jezdí, máme víceméně - čím dál tím méně, než více - svobodu ... takže ještě
c), nebezpečnost uvedených skupin pro společnost jako organismus je nijaká.
Testováno v praxi na reálných lidech. To jen tak okraj.)
V letech 1996 - 1998 byla součástí Sládkova crew (snad se republikáni
neurazí. SPR-RSČ fungovala jako strana jednoho muže, podobně jako dnes
ČSSD) jistá baculatá dívka jménem Andrea Cerqueirová. Současně byla redaktorkou
týdeníku Republika, ano toho samého, který tak děsil Ondřeje Cakla, který jej shledal ještě
o 54,321% rasističtější než bežné týdeníky. Andrea
byla radikální a Andreu měli republikáni rádi. Tuším, že interně se jí
říkalo Angelika nebo tak nějak - asi měl Krejza zamatlaný brejle.
Dokonce ji
navrhovali na členku Rady České televize, největší politicky řízené
vysílačky v Čechách. Čtenáři týdeníku Republika mohli ocenit téměř každý
týden její brilantní sloh. Kdo zná SPR-RSČ, jistě ví, že strana fungovala
krátkou dobu normálně, ale pak její předseda začal magořit a v letech 1996-1998
už se tam udržely jen osoby, které byly s panem předsedou zadobře a nekladly
mu odpor. Myslím, že Andrejka stála u Sládka podobně vysoko jako všichni
prdelolízači, kteří to tam až do Untergangu v roce 1999 vydrželi.
Pět let poté, v roce 1999, slečna Cerqueirová pocítila potřebu očistit
se od stop předchozího několikaletého působení v řadách republikánské strany
a svoje utrpení, které ji přivedlo až do poslanecké sněmovny, popsala v
knize Republikáni, šokující odhalení, vydané v roce 1999. Její snaha přišla
vniveč, protože tou dobou SPR-RSČ prakticky neexistovala. Zajímalo by mne,
jaký faktor nutil Cerqueirovou pracovat několik let pro stranu, která jí
byla tak úžasně proti mysli, zda jí snad Krejza se Sládkem přivazovali
za nohu k radiátoru nebo jí vyhrožovali znásilněním.
Nyní se přenesme do roku 2007. PhDr. Sládek je v pr.. achu a nezdá se,
že by někomu chyběl. Ne tak Andrea Cerqueirová. Život je pln nepochopitelných
událostí a pokud jste dostatečně ohební zvenku a hlavně zevnitř, pak i
nepochopitelných obratů. Tak se může stát, že se z redaktorky ultrapravicové
tiskoviny se stane gender a multikulti
aktivistkaTM. Životopis na její hlavní platformě, stránkách
TA Gita, kulantně mlčí o její minulosti a konstatuje pouze, že se novinářské
činnosti věnuje od roku 1994.
Zatímco její předchozí zaměstnavatel nemohl teploušům přijít na slovo,
jeho odcizená exposlankyně s tím nemá problém a sděluje nám, že hvězdy
podporují gaye a lesbičky. Informace o tom, že Stehlíková
otevřela diskusi o tom, co se děje mezi mámy a tátami, by jistě také
PhDr. Sládkovi udělala radost. Narozdíl od předchozí praxe, Cerqueirová
už jeví zájem i o dění v jiných stranách, konkrétně o to, kolik
penisů a vagín bude možno napočítat ve vedení ČSSD. Škoda že Cerwueirová
také neocenila, že SPR-RSČ byla kádrová, pardon genderová rovnováha jak
řemen, protože v ní bylo poměrně dost žen. Kromě Cerqueirové také Sládkova
dcera a Sládkova milenka. Kádrový profil slečny Cerqueirové kazí poněkud
zdrženlivý
přístup k americké základně, ale předpokládám, že při její zcela zřejmé
přizpůsobivosti nebude problém, aby se její další článek jmenoval "Raketa
od strýčka Sama do každé kuchyně". Zatímco předchozí zaměstnavatel slečny
Cerqueirové měl o naplnění pojmu Endlösung poměrně nekomplikovanou přestavu,
ona sama má nyní trochu
jiný výklad. Zatímco PhDr. Sládek neměl pro komunisty dobrotivého slova
a chtěl je házet do Vltavy, slečna Cerqueirová naopak komunisty
obhajuje a na jejich odpůrce podává
trestní oznámení. Na politiku však rozhodně
nezanevřela. Andrea je každopádně zhruba stejně produktivní, jako v
Týdeníku Republika - na stránkách dezinformační agentury TA Gita produkuje
přibližně sedm článků za týden, aniž by kvantita byla na úkor kvality.
Sládek by měl obrečet takto produktivní sílu. Nevím, kolik jí platil, ale
rozhodně to bylo málo.
Prostě slečna Cerqueirová udělala nebývalý veletoč. Kdyby zůstal geniální
akrobat Manfred
Strossenreuther naživu, jistě by ocenil takový manévr z pozice profesionála.
Někdo by si možná řekl - v podivné to žijeme zemi. Ale já ne. Podivných
veletočů se děje řada a i právě teď. Novinář je něco jako prostitutka,
ve skutečnosti není nezávislý, ale jeho chléb vezdejší záleží na ochotě
a životní situaci jeho páníššška. Když se pániššek má dobře, má se i kašpárek
dobře. A když se páníššek má špatně, najde kašpárek jiného páníššška, ale
toho zase baví úplně jiné kousky než páníšška předchozího. Je třeba platit
nájem a složenky, a kdo se za třicet pět let života nenaučí nic jinýho
než šířit ultrapravicovou / ultralevicovou propagandu (což je zhruba to
stejný), tak tak musí činit za všech okolností, jinak by pošel. Důležité
je, aby měl kašpárek na ty veletoče žaludek a nechtělo se mu po každým
obratu samotnému ze sebe blejt. Osud slečny Cerqueirové nebude v tomto
světě ničím mimořádným, osobně si myslím, že řada multikulti aktivistů
(z hlavy mě napadají pánové Uhl sen. nebo Slačálek/Netolický) mají také
solidně vybavenou třináctou komnatu ve své minulosti.
Mysleme na to, až nám budou kázat o morálce.
03.03.2007 D-FENS