Rád spojuji příjemné s užitečným, zvláště dovolenou s prací. Pokud se
mi podaří sehnat v nějaké vzdálenější zemi pracovní pobyt
alespoň na týden, výdělek mi většinou uhradí cestu.
Náklady
na další týden pobytu rád obětuju, obzvláště dostanu-li se tak do relativně
exotických zemí. (Tím nemám na mysli Kanáry nebo Seychely, tam se
dostane každý, co má trochu peněz a je ochoten je za to vyhodit.) Tyto
výlety podnikám nikoli sám, ale s kolegou, ve dvou se přece jenom občas
cítím bezpečněji.
Jelikož v Lybii je skoro v každém městě univerzita, nechali jsme
se před nedávnem pozvat na pracovní pobyt na Al-Mukhtar Univerzity do města
Al-Bayda ve východní části Lybie. Postřehy, které následují, vznikly
jako výsledek tří pracovních pobytů v celkové délce asi jednoho měsíce,
přitom jsme projeli celkem asi 1 000 km.
Úvod
Lybie leží na severním pobřezí Afriky východně od Egypta. Politický
systém by se dal nazvat socialistická diktatura, ale my, kteří máme reálnou
zkušenost se životem v takto nazývaném systému, bychom uspořádání v Lybii
spíš označili jako diktaturu s prvky státního socializmu.
Lybie je turisticky zcela panenská země, která má ovšem co ukázat.
Lybie se rozkládá na obou stranách zálivu Malá a Velká Syrta na severním
pobřeží Afriky. Západní část tvoří starověká Tripolis, kteréžto jméno
převzalo současné hlavní město Lybie a východní část tvoří starověká
Pentapolis, Benghází stojí na místě jednoho z pěti původně starořeckých
měst. Památek z tohoto období je tu tím pádem opravdu dost. Pochybuji,
že byste někde v Evropě našli kompletní starověké město s vlastním přístavem,
olympijským stadionem, pěti amfiteátry, nekropolí, svatyní v jeskyni s
pramenem – vše z velké části pořád nezdokumentované.
Na své si přijdou ale i křesťané – nedaleko města Derna je jeskyně, kde
došel osvícení Sv. Marek. Milovníci novější historie ocení Tobruk
a případně Rommelovu jeskyni (kterých je ale trase Benghází – Al
Alamein několik, dokonce bych řekl, že nějakou takovou ukazují v každé
vesnici).
Libie se dá pomyslně rozdělit na dva světy: pobřeží a a ten zbytek,
což je převážně Sahara. Na pobřeží, zvláště pokud je to ve vyšší
nadmořské výšce, jako je oblast Pentapolis (kolem 1000 m n.n.m.), je klima
i v létě celkem snesitelné, v zimě tu bývá (na to, že je to v Africe) celkem
chladno. Oblast Pentapolis na východě je zemědělsky hodně využívaná, něco
jako jižní Španělsko, s obdobnou oblastí na západě kolem Tripolis ji spojuje
dálnice podél pobřeží.
Na Sahaře je horko, písek a kamení a hlavně ropa.
Silnice a dálnice
Silniční síť je hustá kolem Tripolis a Benghází , kde slouží místnímu
provozu mezi zemědelskými usedlostni a pak podle pobřeží. Tripoli a Benghází
je spojeno kvalitní dálnicí dlouhou asi 700 km, která vede podél moře.
Pár slušných asfaltek vede směrem na jih přímo do Sahary, tyto slouží
k zásobování těžebních stanic ropy.
Silnice v Lybii mají většinou velmi dobrý povrch – ve srovnání s jinými
obdobně rozvinutými zeměmi. Příčiny jsou dvě: jako producent a zčásti i
zpracovatel ropy ma Lybie dostatek surovin pro realizaci vynálezu inženýra
Mac Adama. Druhou příčinou je počasí – prší dost málo, teplota pod
nulu neklesá, povrch dálnice tím pádem drží pořád. Těžké kamiony jsem tu
prakticky neviděl, většinu dopravy obstarávají pickupy nebo osobáky
na ně upravené.

Vozový park
V Lybii se dá na silnicích spatřit snad úplně všechno, co kdy lidská
civilizace vyrobila jako dopravní prostředek. Ve městech jsou občas
vidět úplně nejnovější a nejdražší modely, ale naprostá většina aut na
vesnicích jsou vraky, které drží pohromadě silou vůle majitele. Vrakoviště
tu zřejmě neznají, protože auta se opravují pořád dokola, až je na nich
jako na starých kalhotech víc záplat než původního materiálu. Důležité
je, že to jede a má to volant. Světla důležitá nejsou, takže v noci asi
třetina aut nesvítí. Ti, co svítí, mají přes světla svařený rošt z roxorů,
aby o ně nepřišli při kontaktu s jinými auty, která zrovna nesvítí.
Standardní výbavou aut starších deseti let je obdobná ochrana zadních rohů
karoserie, pokud majitel aspiruje na funkčnost i zadních světel.
Příslušník střední třídy (vysokoškolák) v této zemi má auta dvě,
nové západoevropské na dlouhé cesty a pak japonce na nákupy a cestu k holiči.
Veřejná doprava tu neexistuje, protože litr benzínu je za babku (při
kurzovém přepočtu asi za pětikorunu) a ojetina se dá koupit taky hodně
levně, záleží jen na náročnosti a solventnosti kupce.
Servis
Značkovou opravnu jsem tu neviděl, zato v každé vesnici je dílna, kde
vám spraví proraženou pneumatiku a chlápek má navíc autogen, kterým spraví
ten zbytek. Opravna se pozná podle barvy, veškerá půda v okolí má barvu
vyjetého oleje (nasycením země černým olejem se snižuje prašnost
pracovního prostředí).
Dopravní značení
Veškeré nápisy (a bylo jich hodně) jsou psány arabsky. V dopravním značení
se piktogramy ani latinka v této zemi nepoužívají. Bylo mi vysvětleno,
že vládce země toto považuje za jednu z cest, jak snížit riziko imperialistické
agrese (podobně jako u nás před 20 lety naprosto schematické turistické
mapy, zákazy fotografování a jiné triky, jak agresora ošálit). Díky tomu
jsem se brzy naučil arabské písmo, ač musím přiznat, že ke čtení měly moje
schopnosti daleko, spíš k luštění piktogramů. Dělící čára na silnici mimo
město je považována za ukazatele optimálni stopy při rychlosti nad 150
km/h.
Dopravní pravidla
Dopravní pravidla tu jistě existují, ale neměl jsem možnost odhalit
odlišnosti od zbytku světa, protože se jimi nikdo neřídí. Následující pravidla
jsem odvodil z chování mého hostitele při jízdě. „We are a free nation“
bylo jeho oblíbené úsloví na dotaz, jak je to s těmi pravidly.
První pravidlo by se dalo charakterizovat:
- dovoleno je vše
Následující pravidla jsem si intuitivně odvodil při společných cestách
Benghází – Al Bayda – Derna - Sahara :
- přednost máš ty, pokud jsi přijel dřív
- nikdy nevíš, co provede ten v tom druhém autě
- strůjcem tvého osudu je Alláh
Tato axiomy rozvedené do každodenní praxe pak implikují následující
pravidla:
Pravidlo křižovatky
- přednost má ten, kdo přijel první
V reálu to znamená, že pokud vidím, že se z vedlejší silnice blíží
auto, sundám nohu z plynu a začnu troubit tak dlouho, dokud křizovatku
neminu.
Jedná-li se o křižovatku řízenou semafory, je zřejmé, že tu křižuje
víc aut. Přítomnost semaforu mne tedy informuje , že na téhle křizovatce
by bylo dobré zpomalit. Vjíždím tedy na křizovatku a ve všech směrech si
kontroluji, zda jsem na ni přijel první:
- pokud ano, přidám a projedu
- pokud ne, zpomalím, nacpu se do první volné škvíry a další
rozhodování viz předchozí bod
Jízda vpravo
V Lybii se jezdí vpravo, pokud má pravá strana silnice lepší povrch
než ta vlevo. Dálnice v tomto pravidlu výjímku netvoří. Protijedoucí
řidiči se ale míjejí převážně vpravo, pokud se stihnou při míjení doprava
zařadit. Tohle jsme zažili na dálnici Tripoli – Benghází. Jeden jízdní
pruh dálnice byl pokryt vrstvou písku, která znemožňovala rychlou jízdu,
pomalou ale nikoliv. Všichni řidiči včetně našeho přejeli bez problémů
do protisměru. Provoz byl jako obvykle velmi řídký, přesto ale mám
pocit, že všichni ti, kteří jeli z pohledu českého řidiče ve špatném směru,
si asi přece jen byli vědomi něčeho nepatřičného, protože na auta jedoucí
proti nim dost vydatně blikali. Něco obdobého jsme viděli v Jemenu
– jeden pruh dálnice, která byla zaříznuta do svahu kopce, byl pokryt kameny
od 10 cm do 1 metru v průměru. Místní nejdřív v kamení vyjezdili poměrně
čistou stopu, která ale spíš připomínala sjezdařskou dráhu na slalomovém
svahu. Pak kamení zhoustlo, tak se přejelo do protisměru. Povrch dálnice
byl kvalitní, akorát nikoho nenapadlo ty kameny odstranit.
Rychlost na silnicích
Omezení maximálni rychlosti zřejmě existuje, jezdí se však tak,
jak to auto dovolí. V Lybii se většina silnic sestává z dlouhých přímých
a rovných úseků, které se zatáčí pouze v místě křížení s jiným dlouhým
přímým a rovným úsekem. Výjimkou je občas silnice lemující pobřeží
nebo některé trasy přes vrchy Pentapolis. Vzhledem k mírnému provozu se
jezdí 180 – 200 km/h a to výhradně uprostřed na dělící čáře. Překážka bývá
vidět na kilometr daleko. Může to být jiné auto šinoucí se padesátkou,
stádo koz přecházející přes silnici nebo výše zmíněná křižovatka.
V tom případě zpomalíme na 120 km/h a začneme troubit, a to tak dlouho,
dokud překážku nemineme. Pak opět zrychlíme na požadovanou cestovní rychlost.
Přibližně po 50 - 100 km jsou silnice přehrazeny policejními posty,
které se sestávají z několika přístřešků vytvářejích stín, zpomalovacího
prahu a obvykle jednoho policisty s kalašnikovem v odrbaném khaki
stejnokroji. Zde je také vhodné zpomalit, houkání se ale zásadně
nedoporučuje.
Na Sahaře jsou silnice narýsované podle přímky. Pohled na silnici, která
končí na horizontu, se v Evropě moc nevidí. Pokud je povrch pouště kamenitý,
bývá povrch silnice čistý, takže těch 180 km/h bylo pravidlem. Pomaleji
se ale jezdí mimo silnici – náš řidič to před dno vyschlého jezera po ztvrdlém
a rovném bahně mydlil kolem 100 km/h. Zdůvodňoval to tím, že oblak prahu,
který se za námi zvedal do výšky několika desítek metrů, se tak nedostane
do vzduchového filtru motoru.
Alkohol za volantem
Problém alkoholu za volantem v Lybii neexistuje, protože islám
zakazuje požívání alkoholu.
V Lybii se dá koupit nealkoholické pivo, většinou německé, které podle
nápisu na plechovce obsahuje 0.4 % alkoholu. Z vlastní zkušenosti
potvrzuji, že pořídit si náladu s tímhle nápojem je dosti obtížné. Po příletu
na letišti vás důkladně zkontrolují, mám ale pocit, že je zajímá víc alkohol
než zbraně. Přitom s tím alkoholem je to trochu složitější. Islám
nezakazuje implicitně alkohol, ale požívání látek, které ovlivňují mysl
člověka. Tím pádem to je alkohol a drogy. Cigarety, kávu a čaj sem islám
neřadí. V Jemenu jsem měl trochu problémy kam zařadit khat (obsahuje látky
obdobné amfetaminu), protože ani Arabové v tom nemají úplně jasno.
Musím ale říct, že jízda s řidičem, který si dal čerstvou dávku, stojí
za to.
Chodci
Silnice je pro auta, chodci na ní nemají co dělat. Přechody pro
chodce se neoznačují, pěšky nechodí skoro nikdo. Pokud někdo nemá
auto, patří k těm nejchudším z nejchudších. Z tohoto důvodu někdy pokus
přejít v centru města čtyřproudou komunikaci připomíná spíš ruskou ruletu.
Cyklisté
Cyklisté v této zemi neexistují. Není to proto, že by na cyklistiku
bylo vedro nebo že by vadil prach, když přijde pouštní bouře. Cyklista
totiž není sportovec, ale ten, co nemá na auto.
Dopravní nehody
Dopravní nehody policie neřeší, to je problém řidičů, nikoli policie.
Řidiči ale bourají minimálně, protože důsledně uplatňují pravidlo předběžné
opatrnosti. Ti, co jedou ve vraku, jedou pomalu, protože rychle to
nejede. Ti, co jedou rychle, jsou ochotni připustit v chování ostatních
řidičů úplně všechno, takže se podle toho chovají. Za tu nedlouhou dobu,
co jsem pobyl v této zemi, jsem viděl pouze jednu dopravní nehodu, bohužel
zrovna naši.
Přítel domorodec nás přepravoval svým zánovním Citroenem mezi hotelem
na pobřeží a prací ve městě. Na ulicích města byl poměrně čilý provoz,
byl den trhu. Doprava se výrazně zahustila zvláště na několika křižovatkách
v centru, kde byly semafory. Pokud by řidiči světla respektovali, zřejmě
by byl průjezd dosti plynulý. Jelikož se ale všichni řídí vlastními
pravidly, odvozenými od onoho „We are free nation“, byla křižovatka dost
zahuštěná. Průjezd pak spíše připomínal poskakování, kdy cílem byla nejbližší
mezera mezi auty směrem na požadovaný směr jízdy. Takto řešili tuto
křižovatku úplně všichni. V jednom okamžiku zrovna uprostřed, kdy
jsme poskočili do další mezery před nosem našeho auta, se ale ozvala strašná
rána a bouchly dva boční airbagy na levé straně . Odpálil je náraz vozidla,
jehož řidič si vyhlédl stejnou škvíru. My ale byli rychlejší, takže nám
to napral boku.
Přítel domorodec prohlásil „To je vul“ (vystudoval Karlovu
univerzitu v Čechách) , načež se pokusil odjet, což nešlo, byla přeražená
levá přední poloosa. Tak jsme všichni vylezli, my i parta Sudánců z druhého
auta. Nikdo nikomu nenadával. Ani nikdo nikomu nedával vinu, natož číslo
pojistky. Škoda se zjišťovala ve smyslu JEDE TO x NEJEDE TO. Policie
se nevolala. Přítel akorát vytáhl mobil a zavolal pár kamarádům ze
stejného kmene, protože nám to nejelo. Jeden přivezl nové auto a druhý
se postaral o Citroena. Tím pojistná událost skončila. V této zemi je dobré
postavení ve svém kmeni důležitější než každoroční platby pojišťovně.
Dopravní buzerace
Dopravní buzerace zde neexistuje, protože policie se o automobilisty
nestará. Viděl jsem asi pětiletého kluka, který jel někam s traktorem.
Všiml jsem si ho jen proto, že jsem si chvíli myslel, že traktor
jede sám nebo má dálkové ovládání. Řidič při své výšce v tomto věku nebyl
skoro za volantem vidět. Jediný okamžik, kdy policie nějak zasahuje
do dopravy, je chvíle, kdy musíte zpomalit na policejním postu a policajt
vás znuděně odmávně, ať jedete dál.
Závěr
Lybie je ráj na zemi pro ty, kteří dopravní pravidla považují
za pouhá doporučení a radši se řídí „zdravým rozumem“. Tento pocit je posílen
faktem, že jsem tu po několika týdnech na silnicích neviděl ani JEDNOHO
cyklistu (i když věřím, že pokud by tu nějaký byl, určitě by jel po chodníku).
„We are a free nation.“
08.06.2009 Dr. Evil