Vysokoškolské vzdělání je, bylo a bezpochyby bude považováno za jistý
znak schopností daného občana. S příslušnou kolonkou se setkáme v životopise,
objevuje se ve statistickém souboru popisujícím populaci a obecně platí,
že krátký dovětek ke jménu s sebou nese spíše výhody.
Nicméně ať už se
naše vysoké školy těší sebevětší úctě, začínám mít neblahý pocit, že jejich
výstupy v podobě čerstvých inženýrů nejsou tím, co si pod nimi stále představujeme.
Cílem mého zkoumání se stali absolventi škol technických a ekonomických
směrů, pro jejichž převratné myšlenky jsme měli učinit ve firmě prostor.
Zdánlivě banální úkol. Z několika možných uchazečů vybrat toho, u něhož
je předpoklad, že skutečně něco nového přinese. Vzhledem k tomu, že věkově
spadám spíše do této kategorie lidí, zdálo se to být nadmíru jednoduché
a zajímavé. Ovšem s přibývajícím počtem uchazečů začalo přicházet zděšení,
kdo všechno se honosí inženýrským titulem.
Pod pojmem vysokoškolsky vzdělaný člověk si alespoň v mém oboru představuji
osobu schopnou samostatného uvažování, mající přehled o aktuální situaci
na trhu, sledující aktuální trendy a ty smysluplné aplikující ve své práci.
S těmito atributy vychází leckterý středoškolák z trochu lepší průmyslovky.
Dokáže pracovat s informacemi a ty promptně uplatňovat v praxi. Vysokoškolské
vzdělání by tomu mělo přidat jen jakýsi obecný nadhled a uvažování v širších
souvislostech. Ostatně absolventská práce by tomu měla odpovídat a kromě
desítek stran nezáživných teorií opsaných z různých zdrojů přinést i nějakou
tu přidanou hodnotu.
Ukázalo se však, že mé představy se zásadně rozchází s realitou. Vysoké
školy jako takové chápou inženýra zcela jinak. Výsledkem jejich činnosti
je osoba schopná během krátkého času vstřebat neuvěřitelné množství informací,
přičemž důraz je kladen nikoliv na pojetí informací jako celku, ale nejlépe
na doslovnou citaci studovaných materiálů. Ve chvíli, kdy se daná znalost
prokáže před příslušnou komisí, je odsouzena k zapomnění. Pokud se náhodou
najde osoba, která si tyto informace nejenže pamatuje, ale rovněž pravidelně
obnovuje, je dosti pravděpodobné, že se s ní v budoucnu setkáte jako s
přednášejícím na příslušné katedře. Tím se koloběh uzavírá.
Pod pojmem zkouška z matematiky se i nadále na ČVUT i třeba VŠE chápe
schopnost nejenom vymyslet postup řešení konkrétního problému, ale současně
schopnost co nejvěrnější citace jedné z několika stovek definic. Ohodnocení
cizího jazyka určuje schopnost zvládnutí gramatiky i příslušného objemu
slov, žádným způsobem však nevypovídá o tom, zdali se dotyčný člověk vůbec
dokáže domluvit. A absolventská práce v případě VŠE není ničím jiným, než
spíše sesbíraným souborem již existujících dat, ovšem s omezenou přidanou
hodnotou. Samozřejmě, existují i výjimky, ale ty nemají se samotným školstvím
co do činění. Jsou totiž tvořeny studenty jako takovými, kterým se příčí
trávit čas nad něčím, co nemá žádný valný smysl, a tak své práci věnují
zvláštní úsilí. Odměnou jim však může být dobrý pocit, v lepším případě
uznání.
Vybaven těmito znalostmi, částečně doplněnými o své osobní zkušenosti
ze studentských lavic, jsem pojal myšlenku najít, proč vysokoškoláci jsou
považováni za lidi s větším nadhledem. Po nejrůznějších zkoumáních se mi
jako nejpravděpodobnější tezí jeví historické okolnosti, kdy tempo změn
stačily školy akomodovat a do studentů tlačit opravdu smysluplné poznatky.
V dřívějších dobách navíc byl objem dat mnohem menší, tudíž stačilo spíše
rámcové rozdělení do jednotlivých oborů a student si mohl snadno vybírat,
čím se chce živit.
Otevřením hranic se však i u vysokých škol projevily nevýhody všech
institucí pod státní správou. Jistá odtrženost od reality a velmi pomalé
tempo změn, ať už jde o zavádění nových poznatků nebo snaha o kompatibilitu
s evropským školství bují na většině škol. Existují i výjimky. Alespoň
jsem tedy na jednu narazil. Nachází se na benzínce na dálnici na Vídeň.
Lidé, kteří prošli brněnskou Masarykovou univerzitou jsou totiž od první
chvíle vedeni k samostatnému uvažování a jejich znalosti jsou zpravidla
velmi dobře použitelné. Navíc osobně mě zaujala možnost vytváření specializací,
kdy sice dotyčný student může skončit „jen“ jako bakalář, ale nese si s
sebou jakési „razítko“ znalostí v dalších oborech. Tudíž z mého, jistě
dosti omezeného pohledu, má mnohem větší tržní cenu, než „inženýr“ z ostatních
škol.
Představa, že na nově vytvořené pozici by měl sedět člověk schopný z
čistého stolu dát alespoň rámcové základy budoucího projektu ve mně zcela
pochopitelně začala vyvolávat hrůzu. Uchazeči z řad slavného ČVUT i informatických
oborů VŠE totiž měli za sebou znalosti, které se schopnější jedinec dokáže
naučit řádově za několik týdnů. A člověk ucházející se o práci v oboru
jimi disponuje spíše tak nějak samozřejmě, zpravidla z vlastní iniciativy.
Pod taktovkou všech těchto dojmů se mi jako jediné rozumné východisko
jeví teorie, že vysoké školství nemá ve státní moci co dělat. Úlohou státu
má být základní a středoškolské vzdělání, všechno ostatní je bráno jako
investice do budoucnosti, tudíž jako jakýsi způsob zhodnocování peněz.
Stát by proto měl pouze vytvořit rámec, ve kterém by nebylo možné získat
titul „grossovským“ způsobem, umožnit studentům nejlépe bezúročné půjčky
s odloženou dobou splatnosti pokrývající školné a o získané finanční prostředky
snížit daňové zatížení občanů. Kdo si přeje studovat, může. Pod vidinou
očekávaných vyšších příjmů si vybere školu a bude na ní studovat s tím,
že vyjde jako snadno nasaditelný pracovník. Nikoliv jako současná osoba
s titulem, která pokud není sama o sobě více než aktivní, je pro praxi
okamžitě po absolutoriu jen těžko použitelná.
Uznávám, že vytvořit takový systém není jednoduché. Na jedné straně
jsou požadavky dané dobou, na straně druhé stojí aparát, který je musí
nějakým způsobem akceptovat. Nicméně to nic nemění na tom, že vysoká škola
sama o sobě je v tuto chvíli pouze prodloužením mládí, nikoliv zvýšením
kvalifikace pracovníka odpovídající pěti a půl letům intenzivního učení.
Alespoň co se informatických oborů týká.
24.01.2005 Catana