28. října jsme měli příležitost slyšet vpravdě státnický projev našeho
pana prezidenta Václava Klause.
V době mezi dvěma státními svátky, které
jsou v podzimním čase příjemným zpestřením všedních dnů, má člověk chvilku
času se zastavit a zamyslet se možná trochu nematerialisticky nad podstatou
toho, kam vlastně morálně směřujeme. Prof. ing. Václav Klaus, CSc. je vskutku
prezidentem většiny našich občanů; v průzkumech veřejného mínění mu vyjádřilo
důvěru něco kolem 75% obyvatelstva. Zaměřme se tedy na poselství, které
náš pan prezident sdělil národu ve státní svátek ku příležitosti vzniku
1. republiky, předchůdce dnešního Czecholandu.
V úvodu svého projevu pan prezident charakterizoval naši zemi takto:
„Za sebou máme již 15 let ničím a nikým neomezované plnohodnotné občanské
svobody, široce založeného politického pluralismu a opravdové politické
soutěže“. Tato teze je poněkud optimistická. Jak známo, demokratické
občanské zřízení je založeno na rovnováze mezi složkou zákonodárnou, exekutivou
a soudní mocí. Všechny tyto mocenské struktury musejí dobře fungovat, aby
dokázaly bránit projevům potlačujícím občanské svobody a dokázaly bránit
občanova práva. Bohužel, denní praxe nás přesvědčuje o opaku. Naši parlamentáři
si za naše daně jezdí poznávat exotická místa, ve speciálně zřízených parlamentních
hostincích si kupují levný chlast a zřejmě v opici a na základě zkušeností
získaných z pobytu v exotických krajinách produkují celou haldu děravých
zákonů, které spíše než potřeby společnosti odrážejí lobbistické tlaky
a potřeby nejrůznějších kamarádů a lidí, co dobře platí. O funkčnosti soudní
moci darmo mluvit, policie se nám poslední dobou přeměnila na úřad pro
buzeraci občanů a úřad na dokumentaci skutečné zločinnosti, když už se
někdy najde policista, který zločinnou kauzu dovede ke zdárnému konci,
máme tady ještě druhou instanci, ve které mají naši zločinci oporu a to
jsou naše soudy. Jistě, když jde o to, vysoudit si pro sebe 14. platy,
projevují naši soudci nebývalou aktivitu. Nicméně je-li třeba odsoudit
a zavřít vraha osmileté holčičky, trvá jeho odsouzení 10 let. Však ona
holčička už nikam nespěchá, ona počká. Normální smrtelník si už v letmém
kontaktu s těmito institucemi připadá jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce
až na ten šťastný konec, protože v reále se většinou všechno táhne tak
nějak do ztracena. Rovněž takové instituce jako opoziční smlouva výrazně
odporují posledním slovům pana profesora o opravdové politické soutěži.
Demokracie neznamená jen to, že vás nezavřou, když řeknete, že císařpán
je vůl. Svoboda projevu je pouze jedním z atributů takové společnosti a
dalším, ještě důležitějším atributem tohoto systému je tvorba spravedlivých
zákonů, jejich rychlé, bezchybné, rovné a spravedlivé uplatňování v praxi
a bezchybné fungování veřejných služeb. Srovnáme-li jen dvě mediálně nejznámější
kauzy – kauzu Hučín a kauzu Grebeníčka seniora, lze o pravdivosti celého
výroku našeho pana prezidenta s úspěchem pochybovat. A to je jenom ta nejvyšší
špička ledovce. Máme za sebou 15 let postkomunistické klientelistické bordelokracie,
kde se u moci státní a potažmo ekonomické střídají zmrdi a jejich přisluhovači
ať už z pravého nebo levého konce politického spektra. Tento bezvýchodný
stav vyústil v celkovou apatii spojenou s nízkou volební účastí a vzrůstající
podporou komunistů.
Rovněž další fakta v prezidentově projevu jsou skutečné perly: „Ti,
kteří komunistickému režimu za cenu nesmírných osobních obětí otevřeně
vzdorovali, požívají dnes v naší zemi skutečnou a zaslouženou úctu a je
naší povinností nedopustit jakékoli znevažování jejich činů a postojů.
Ani teď, ani kdykoli v budoucnu.“ Jistě, bývalí političtí vězni, kteří
dnes mají díky ekonomické perzekuci z let minulých minimální důchody si
tady žijí úctyhodně jako králové. A jejich věznitelé, kterým se důchody
vypočítávají z jejich platů za komunismu, takže nyní berou kolem 15 tisíc,
jsou rovněž v poměru ke svým bývalým vězňům na tom adekvátně. Ti, co nesměli
studovat jsou dnes považováni za „socky“, se kterými je třeba rázně zatočit,
zatímco bývalí komunističtí a svazáčtí prominenti jsou odborníci na vysokých
postech nebo slovutní páni podnikatelé. Podle mého názoru je společenské
postavení komunistických pohlavárů a lidí, kteří režimu otevřeně odporovali
v naprostém a nespravedlivém nepoměru. Je to naprostá nehoráznost. Je otázkou,
zda tyto skutečnosti pan prezident pouze opoměl nebo tato fakta neuvedl
záměrně. Rovněž skutečnost, že na nás z televizní obrazovky neustále čumí
Grebeníčkův xicht musí být všechny slušné lidi, zvlášť pro bývalé politické
vězně skutečnou morální satisfakcí.
Nejlepší z celého projevu je ovšem východisko, které náš pan prezident
nabízí. Podle něj, „míra naší dnešní oddanosti svobodě a demokracii
se nedá měřit podle síly hlasu a podle míry emocí, s jakými někteří z nás
dnes, kdy už nic neriskují, umí odsuzovat minulé bezpráví“. Tak prý
nevypadá věrohodně, když člověk ostentativně odsoudí komunismus. Je pravdou,
že odsoudit komunismus ještě neznamená, že dotyčný nemá máslo na hlavě,
avšak odsuzovat minulé bezpráví může kdokoli, kdykoli a nejen tehdy, když
mu za to něco hrozí. To je právo člověka žijícího ve státě, kde platí svoboda
projevu a pan profesor, který sám sebe považuje za demokrata, by se s tím
měl smířit. Ostatně, jestli za to bude někdy něco hrozit v budoucnosti,
pan profesor určitě neví, protože to neví nikdo. Výzva „Přestaňme se
tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé
znamení po celý zbytek svého života“ už zavání komunistickým zmrdismem
těžké váhy. Prý máme interpretaci komunistického bordelu ponechat historikům
a máme se zaměřit spíše na budoucnost. Je pravdou, že každá věc se dá odčinit
a nikdo nemusí za svůj lapsus nést žádné černé znamení až do konce života.
Nicméně k takovému odčinění je třeba jistých náležitostí. Ten, kdo čin
spáchal, ho nejprve musí doznat, projevit účinnou lítost, být připraven
nést odpovědnost a žádat odpuštění. Pak se mu odpuštění většinou dostane,
tak to chodí od nepaměti. Já jsem však takový počin od žádného komunisty
dosud nezaznamenal. Pokud se někdo tváří, že se nic nestalo a má tu drzost
veřejně vydávat komunistický bordel a komunistické zločiny za legitimní,
patří právem do kriminálu a to za trestný čin podpory a propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 tr. zák., protože
komunismus je založený na diskriminaci na základě příslušnosti ke společenské
třídě a je naprosto principielně identický s nacismem. Zatímco ožralého
hajlujícího skinheadského ubožáka budou soudit a snad ho i odsoudí, komunističtí
soudruzi ve vší střízlivosti a hrdě plánují, jak tady s kdekým zatočí a
mají dokonce zastoupení v parlamentu; holt naše orgány činné v trestním
řízení si svoji práci představují poněkud svérázně. Bodejť by ne, když
je podporuje sám pan prezident – sice mu vadí, když jakéhosi jeho kamaráda
podnikatele Peciče podezřelého v kauze H-systém odposlouchávají, jejich
nečinnost v jiných kauzách mu evidentně nevadí, naopak.
Je zajímavé srovnat, jak se ke komunistům choval Havel a jak se k nim
chová Klaus. Havel s komunisty v klidu vyjednal převzetí moci a nenechal
je rozvěsit po lucernách. Po dobu svého prezidentování se však ke komunistům
choval značně chladně a zásadně s nimi nekomunikoval. Za tyto své postoje
byl Havel mnohokrát kritizován. Jednak byl označen mnohými za komunistickou
svini, protože s komunisty řádně nezatočil, když prý ještě mohl, ale potom
byl rovněž svině, protože tím, že nejednal s komunisty, vlastně opovrhoval
občany s legitimním politickým názorem. Havla můžeme samozřejmě
kritizovat za spoustu věcí. Podíváme-li se však na rozdíl v chování Klause
a Havla, Klaus s komunisty mluví a navíc v mnoha svých prohlášeních směřuje
k tomu, že je vysoce morální a správné komunistické zmrdy tolerovat, protože
babrání se v minulosti prý nikomu neprospívá. Tímto postojem pan profesor
tak trochu ruší staré zaběhané pořádky. Je v zájmu celého národa, aby se
jeho jednotliví občané navzájem mezi sebou smířili. To však vyžaduje především
aktivitu těch, kteří páchali nějaké zlo. Nelze odpustit zmrdovi, který
o odpuštění nestojí a s drzostí sobě vlastní se staví do role oběti. Člověk
se ptá, co to má všechno znamenat. Klausovy výroky typu „zapomeňte na komunisty“
až nápadně korelují s výroky z minulého listopadu, když tvrdil, že převrat
nezpůsobila hrtska statečných, která se nepodělala před komunistickým režimem
a která provozovala disidentské hnutí, nýbrž vohnout Pepa, rozkradač majetku
v bývalém socialistickém vlastnictví. To ukazuje, jaký typ občanů pan profesor
upřednostňuje ve svém zorném poli a jakých občanů chce být prezidentem.
Je otázkou, proč to pan profesor dělá, naskýtají se tři možná vysvětlení.
1. Pan profesor neví, jak to chodí mezi slušnými lidmi. Nezná základní
paradigma hříchu a odpuštění, na kterém je založeno fungování slušné společnosti,
místo tohoto paradigmatu podsouvá paradigma nové: ke zločinu nepatří trest
(přece si zločinec nemůže nést „cejch“ do konce života), zapomeňme na zločin,
nebabřeme se v minulosti, nechme to na odbornících (ti přece dokáží lépe
a radostněji minulost krásně překroutit). Odpuštění bez přiznání viny je
povinností každého občana, asi tak jako ekonomická solidarita ala Vladimír
Iljič Špidla. Na rozdíl od daní, odpouštět vás přece nic nestojí, takže
to ani nemůže bolet. Pokud by platila tahle premisa, prezidentův projev
by byl důkazem nade vší pochybnost, že onen pán patří mezi zmrdy, protože
ti vyznávají stejná pravidla a paradigmata.
2. Pan profesor se chce zalíbit komunistům a vohnoutům, kteří komunisty
podporují. Chce být prezidentem ještě o 20% lidovějším, aby ho podporovali
ne 3 ze 4, nýbrž 9 z 10 občanů. Jde tedy o klasické populistické gesto.
Pokud platí tato premisa, pak logicky platí i premisa číslo 1.
3. Pan profesor má rád komunisty. Ostatně komunisté dělali jeho rodné
straně vždy velmi dobrou službu. Když byl pan profesor ještě se svými modrozmrdy
ve vládě a nebyl schopen občanům nabídnout skutečné řešení, bylo vždy proti
komu mobilizovat. Nyní v opozici je to základní partner k potlačení byť
sebemenšího konstruktivního počinu růžovočerné zmrdivlády podle hesla čím
hůře tím lépe. Komunisté se svým nulovým koaličním potenciálem nikdy legitimně
vládnout nebudou, nicméně apatie, snížená volební účast, a tím zvyšující
se preference komunistů způsobí polarizaci politického spektra – strach
z roustoucího vlivu komunistů vžene spoustu slušných lidí do modré pasti.
Pokud platí tato premisa, pak logicky rovněž platí premisa číslo 1.
Možná by bylo dobré, aby pan prezident v rámci objektivity a rovného
přístupu pozval na hrad rovněž zástupce nazi skinheads, aby tak ještě svobodněji
a demokratičtěji prezentoval, že má úctu ke každému politickému názoru.
Těžko říct, jaká je skutečná motivace pana prezidenta profesora Václava
II. Narcise k tomu, aby pronášel na veřejnosti podobná moudra. Osobně si
myslím, že nechápe, jak to chodí a že na všech třech bodech bude něco pravdy.
To rozhodně nelze brát u nejvyššího reprezentanta státu na lehkou váhu.
Kdesi na tomto webu padla otázka, co to je radikální odzmrdění. V politice
musí jít nutně o proces zdola. Politici budou dělat průsery a kašlat na
lidi do té doby, dokud je ti lidé budou volit. Pokud je volit budou, nikdy
nepřestanou. ODS se svým čestným předsedou měla již dávno zmizet v propadlišti
dějin, protože se však spousta lidí bojí komunistů, nestalo se tak. Místo
toho se těší velké popularitě a to jenom proto, že nyní mají máslo na hlavě
zase jiní zmrdi. Lidi slyší na nové volební programy starých stran a myslí
si, že staronové politické panoptikum přinese lidem prosperitu. Přestože
bych si sám přál, aby tomu tak bylo, obávám se, že prosperita se zmrdy
nehrozí.
9.11.2004 Challenger