Netrvalo dlouho a Usain Bolt se sešel se stejným novinářem znovu. Tentokrát
neoficiálně, na osobní přátelský pokec u kafe. Setkání kupodivu inicioval
sám Bolt.
První neoficiální pokec s novinářem
Bolt: „Pane redaktore, musím se vám s něčím svěřit. Jsem šokován a zděšen.“
Novinář: „A z čeho? Byl jste přece tak nadšený.“
Bolt: „Co jsme se neviděli, pozvali mne na několik atletických mítinků
zde v Česku.“
Novinář: „A?“
Bolt: „A za kolik? Nejen že neocenili moji velkorysou finanční nabídku
450 tisíc zdejších korun za start, ale chtěli mi dát stejně – považte –
úplně stejně jako běžcům, kteří běhají stovku za 10. 4 nebo 10.5!
Směšných a naprosto urážlivých 20 tisíc korun!“
Novinář: „Já jsem vás varoval. A – jak to zdůvodnili?“
Bolt: „Tak, že běžec u nich obvykle dostává tolik. Běžec! Kus jako kus,
světová jednička stejně jako ligový průměr! A to mysleli úplně vážně!“
Novinář: „Co jste jim na to řekl?“
Bolt: „Že jsem mistr světa a že mám osobní rekord 9.58.“
Novinář: „A oni?“
Bolt: „Museli to uznat, nic jiného jim nezbývalo. Pak prohlásili, že
vzhledem k vynikajícím předchozím výkonům mi tedy dají za ten start ne
20, ale 40 tisíc korun. A ještě se tvářili naštvaně a pohoršeně, že se
prý vychloubám, vytahuju!“
Novinář: „Odmítl jste start?“
Bolt: „Samozřejmě že odmítl. Ale ono se to za týden opakovalo u jiného
domácího mítinku. Taky jsem odmítl. A když se to krátce poté opakovalo
potřetí, tak už jsem dostal strach, že si nezazávodím vůbec – a potupné
podmínky jsem přijal. Dali mi padesát tisíc korun za start. A omlouvali
se, že jistě zasloužím i více, ale že oni prostě více nemají, nemohou si
dovolit. Trochu se mi jich zželelo – a přislíbil jsem účast.“
Novinář: „A jak ten třetí mítink dopadl?“
Bolt: „Skvěle, jako vždy. Téměř bez reklamy byl plný stadion lidí. Diváci
mi tleskali ve stoje, šíleli nadšením. Před druhým v cíli jsem měl patnáct
metrů náskok. Pozvánky na další mítinky se hned po závodě jen hrnuly. Snad
už to teď bude s mým startovným lepší.“
Novinář se jen dlouze odmlčel a podíval kamsi do dálky.
Po dalším závodě
Za krátký čas se Usain Bolt a novinář sešli znovu. Opět jen osobně,
tedy, jak se říká, „mimo mikrofon“.
Bolt: „Jsem čím dál více zhnusen ze zdejších poměrů. To už není jen
rovnostářství, to je řízená likvidace špičkových jedinců!“
Novinář si pomyslel, že Bolt to konečně pojmenoval správně, ale nechtěl
jej ještě více rozčílit. A zeptal se: „Co se vám konkrétně stalo?“
Bolt: „Absolvoval jsem další domácí závody. Zvláštní bylo, že manažer
pořádajícího oddílu a zároveň ředitel stadionu také závodně běhá sprint.
Když jsem se to dozvěděl, nevěřil jsem svým uším. Jak může to vše řídit
a ještě špičkově trénovat? Vždyť obojí špičkově nelze dělat, ba ani nelze
dělat obojí najednou kvalitně. Jen průměrně až podprůměrně. Pochyboval
jsem, že zaběhne stovku vůbec pod 11 vteřin.
Novinář: „Možná ani ne pod 12 vteřin – při svých ředitelských povinnostech.“
Bolt: „Máte úplnou pravdu! Víte, jak ten pan manažer na dráze dopadl?
Čas 12.6!! Samozřejmě na mou účast nalákal na tribuny spoustu diváků, samozřejmě
díky mé účasti mohl citelně zvýšit vstupné. Mně zaplatil žebráckých 45
tisíc korun, sám shrábnul přes milion na tržbách. A z této tržby sám sobě
coby běžci udělil startovné také 45 tisíc. Tak ocenil svůj dosažený čas
12.6, svůj výkon. Šel jsem se jej po závodě do jeho kanceláře zeptat,
jak si to představuje.“
Novinář: „A jak si to tedy představuje?“
Bolt: „Pan manažer má zvláštní logiku. V ní určuje příjmy ne podle kvality
výkonu, ale podle profesí. Generální ředitel je podle něj jaksi automaticky
něco více než běžec. Takže průměrný generální ředitel čehokoliv podle něj
má mít více než desetinu příjmu špičkového běžce. Ba, dokonce absolutně
více než ten špičkový běžec. Řekněte mi – je to normální, že si ve vaší
zemi průměrný vrcholově řídicí pracovník za své příjmy koupí dříve svou
první fabii, než si špičkový podřízený výkonný pracovník koupí svůj desátý
mercedes? To jsem nikde ve světě nezažil!“
Novinář: „Bohužel, v naší zemi je to už od roku 1948 tak. Průměrný ředitel
nemocnice má více než desetinu platu špičkového chirurga. Průměrný ministr
školství má více než desetinu příjmu nejlepšího učitele. Průměrný majitel
daňové poradenské firmy více než desetinu svého nejlepšího zaměstnance
– daňového specialisty. A když se ti výkonní bouří a protestují, mají ti
řídicí dost možností, jak je zdiskreditovat. Zákulisní vyjednávání a kamrádíčkování
na hraně zákona zde platí více než výkony a zákony. Pokud se, pane Bolte,
budete bouřit i vy, diskreditace potká nejspíše i vás.“
Bolt: „To jako že by si někdo troufl tvrdit, že nekvalitně běhám? Po
těch stovkách a stovkách objektivních měření mých časů přesnými přístroji?
Takhle vzhůru nohama to ani u vás nemůže být; to mi tedy neříkejte. Nemáte
pravdu.
Musím vám říci, že ten běžec-ředitel hned zorganizoval další mítink,
chce mne tam všemi deseti – a nabízí 120 tisíc korun. Věřím, že se to začíná
obracet k lepšímu.“
Šok po dalším mítinku
Usain Bolt na další schůzce s novinářem dlouho seděl jako zařezaný.
Občas hluboce vzdychl a zakroutil hlavou. Dlouho nebyl schopen slova.
Konečně zhluboka upil minerálky a začal hovořit.
„Kolik absurdit já zde ještě budu muset prožít? A to mám tuhle zemi
stále velmi rád. I diváci mne, myslím dle jejich reakcí, zbožňují. Píšou
mi denně moc krásné maily. Ale někteří lidé mne zde mají hodně neradi.
Třeba pan ředitel-běžec.“
Novinář: „Tak ven s tím. Týká se to toho druhého mítinku pod hlavičkou
jeho oddílu?“
Bolt: „Týká. Zpočátku mi bylo veselo. Radoval jsem se, že s tím startovným
se to konečně zlepšilo. Dělal jsem na lidi své obvyklé posunky – jako že
střílím z luku a jiné. Řvali nadšením.Vyhrál jsem samozřejmě zase o dvě
šachovnice, tedy o deset metrů. Za cílem jsem dostal velkou kytici. Běžel
jsem s ní čestné kolo. Po pár metrech byly v první řadě divaček takové
dvě dámy; nadšeně tleskaly, posílaly mi vzdušné polibky. Ta vlevo mi byla
hodně sympatická, ta vpravo mi připadala nějak moc zmalovaná. Tak jsem
dal svou kytici té vlevo, naklonil se k ní a dal jí polibek na tvář. Mohla
se zbláznit radostí. Ta její kamarádka se ale v ten moment tvářila dosti
ztuhle. Nepřikládal jsem tomu žádný význam; hned jsem to pustil z hlavy.
Zpětně jsem si to však uvědomil až později, v kanceláři ředitele-běžce,
kam jsem si přišel pro startovné.“
Novinář: „Copak se o tom polibku hovořilo i u pana ředitele?“
Bolt: „A jak hovořilo! Hrůza a děs! Pamatuji si slůvko po slůvku doslova,
co mi ředitel tehdy do očí řekl.“
Příště: Co řekl ředitel do očí Usainu Boltovi
23.11.2009 SG550
Prohlášení: Tato série člnků je fikce. Platí pro ni to, co je uvedeno
v poznámce na začátku 1. dílu.