Pracuji jako řidič z povolání. Přes 8 let trávím téměř veškerý čas od
nedělního do pátečního večera za volantem 40-ti tunové návěsové soupravy.
Jezdím - naštěstí - výhradně do západních zemí (Evropa pro mě končí v Jablunkově),
kde je rozdíl v mentalitě řidičské komunity oproti Čechám opravdu znatelný.
Zejména ve skandinávských zemích, na bohy zatraceném ostrově (Spojené království)
nebo v zemi tulipánů, sýrů a větrných mlýnů. Na silnicích převažuje ohleduplnost,
úcta, a svým způsobem i klid, oproti naschválům a prasárnám, jevům tolik
oblíbeným v Banánové republice. Tolik slovo úvodem.
Nedávno jsem na D-F znovu četl článek Ksindl na silnici. Připomnělo
mi to zážitek, který mi minulý měsíc patřičně zpestřil odpolední cestu
domů po dálnici D5.
Vracel jsem se z Irska, v pátek odpoledne jsem přejel hraniční přechod
Rozvadov a vedl svůj Long vehicle po D5 směrem na Prahu s úmyslem pokračovat
po D8 do místa svého bydliště v severních Čechách.
Mezi Berounem a Prahou se však objevil zádrhel. Z mých představ horké
vany a večerního lenošení u TV mě vytrhly blikající výstražná světla aut
jedoucích přede mnou v obou pruzích dálnice, rozsvěcení brzdových světel
a postupné "rozblikávání" všech aut přede mnou. Nu což, máme tady nějakou
kolonu. Sáhl jsem po červeném vypinači s trojúhelníčkem, pomaloučku začal
brzdit a během chviličky jsme už stáli. Kolona se nehýbala přes 5min. Mezitím
mě zprava přes odstavný pruh podjely dvě auta (kravaťák v Octavii Combi
- motorizace jsem si nevšiml, ale věřím, že na benzín to nejelo, a pak
stříbrná Toyota LandCruiser).
Kolona se pomaloučku rozjela, během chvilky se ale zase stálo. V pravém
zrcátku jsem viděl, že za mě se chce nacpat z odstavného pruhu černá octavia.
Za mnou stojící Transit byl však příliš blízko u mě a na spěchajícího manažera
v chrochtávce už jaksi nezbylo místo. Takže zůstal stát jen předním rohem
za mnou, zbytkem auta v odstavném. Během několika vteřin jsem zaslechl
houkání a v pravém zrcátku zahlédl sanitku jedoucí odstavným pruhem. Protože
odstavný pruh byl částečně zašpuntovaný skoro polovinou nejrychlejšího
auta planety, sanitka ho objížděla snad s 10cm rezervou na každé straně,
na té pravé téměř olizujíc svodidla. (mimochodem - když jsem viděl, že
jede sanitka, popojel jsem cca 2m dopředu a doslova se "nalepil" na escorta
přede mnou - aby se mohl spěchající žokej TDIčkového zázraku zařadit za
mě a uvolnit místo sanitce. Co myslíte, zařadil se za mě, nebo zůstal stát
jako kretén půlkou auta v odstavném...? :D )
Jen co sanitka projela odstavným pruhem kolem mě, hned za ní následovala
opět černá octavia a za ní černé obláčky. V pravém zrcátku jsem zahlédl,
že se do odstavného pruhu začíná cpát zase několik osobáků s chutí podjíždět
kolonu zprava. Asi pět aut za mnou stál kamion, který si prostředkem auta
najel na dělící čáru a tímpádem zatnul spěchálkům s chutí vrhat se do odstavného
pruhu tipec. Kolona začala pomalu popojíždět, takže i já jsem si najel
pravýma kolama do prostředku odstavného pruhu, a levýma zůstal v pravém
pruhu. Kdyby náhodou jela další sanitka nebo hasiči, samozřejmě se zařadím
zpět, ale spěchající zmrdy pouštět nebudu. Samozřejmě se za mnou během
chvilky objevilo několik aut, zběsile blikajících, na což jsem vůbec nereagoval
a setrvával na dělící čáře.
Kolona stále popojížděla; sice krokem, ale popojížděla. Různému přejíždění,
řazení a "rošádě" v pruzích přede mnou jsem nevěnoval nijak velkou pozornost.
Najednou z levého pruhu vjel přede mě mírně otlučený, asi tříbarevný Passat
B4, a zastavil téměř napříč mým pruhem. Říkám si "Co tady magoří?", a zastavil
hned za ním. Dveře řidiče Volkswagenu se otevřely a ke mému autu se přihnal,
řekl bych, téměř ukázkový prototyp zmrda. Šusťákové tepláky, bunda stejného
vzoru, adidasky, kolem krku stříbrný řetěz (pardon, možná to byl jen nerezový
obojek ze zverimexu, je to levnější) a vyholená hlava. V ruce držel kovovou
tyč. Přiběhl k mojí kabině, podíval se na mě do třímetrové výšky a zakvílel
vysokým hlasem, ne nepodobným vykastrovanému eunuchovi: "Bavíš se dobře,
Ty píčo? Co si o sobě myslíš?" Protože jsem flegmatik, člověk poměrně
bezkonfliktní a částečně vychovaný pohodovým stylem jízdy většiny západních
zemí, šusťákové soupravě v klidu povídám "Hele klid, za chvíli se to
rozjede, tak to všechno můžeš předjet normálně po dálnici. Takhle tam nemůžou
sanitky..." to jsem už nedopověděl, protože šusťáková souprava se rozmáchla
a kovovou tyčí mi rozbila zrcátko. Ještě nutno podotknout, že nejezdím
Liazkou, u které stojí zrcátko pár korun, ale Scanií, kde se cena zpětného
zrcátka přibližuje průměrné české mzdě.
Vystoupil jsem z auta a říkám šusťákové soupravě "Jsi vůbec normální?".
Zmrd zareagoval dalším máchnutím tyče, cílem však nebylo moje auto, ale
má tělesná schránka. Ránu jsem dostal do předloktí, ale druhou rukou jsem
mu tyč chytil a vyškubnul z pazoury. Najednou - jako po cvaknutí kouzelným
přepínačem - se ze zmrda stal plachý beránek. Vyplašeným pohledem pokukoval
po mně, po železné tyči v mojí ruce, a po střepech a kouscích plastu ze
zrcátka. Nejsem ale žádná agresivní gorila, abych šusťákovou soupravu tou
tyčí seřezal nebo mu zrušil toho jeho ošuntělýho prasáta. Tyč jsem hodil
přes svodidla. Sotva přistála 20 metrů za svodidly na louce, zaslechl jsem
za sebou dusot dvou párů sprintujících nohou doprovázený slovy "Co tady
zkoušíš, Ty sráči?". Přiřítili se ke mně dva "strejdové", každý cca
120 kilo, tak 50 let, vzhledově něco jako méně foremný Karel Loprais. V
tu chvíli mi jen prolétlo hlavou, že teď mi nastanou opravdu krušné chvíle.
Jaké bylo moje překvapení, když jeden ze strejdů chytil šusťákovou soupravu
pod krkem (doslova) a "odložil" ho na bok mého návěsu s úsilím, jaké já
potřebuji asi na odhození míče při basketu. Sotva šusťáková souprava přistála
na mém návěsu, ani se nestihla rozkoukat a už chytila ránu pěstí velikosti
medvědí nohy od druhého strejdy. Dokud si šusťáková souprava nezakryla
ksicht rukama a zkoušela se kolem sebe ohánět - zřejmě snaha o útok, strejdové
do něj bušili jako do fackovacího panáka. Já jsem jen stál u nich a ani
se nehnul.
Asi ze tří osobáků, co stáli v levém pruhu, vystoupilo několik lidí,
ať ho jako už necháme být. Zmrdík v šusťákové soupravě, s mírně pochroumaným
krvácejícím ksichtem, se potupně odplazil do svého VW a hrozně dlouho někomu
telefonoval.
Nakonec vyšlo najevo, že Lopraisové byli ze žlutého kamionu pardubické
dopravní firmy pojmenované po jejím majiteli, a celou dobu jeli za mnou.
Zmrdík s passatem zkoušel to samé i na ně, když ho nenechali podjet kolonu
zprava - přiběhl k nim s tyčí, jako že jim rozbije přední okno. Jeden z
Lopraisů jen otevřel dveře, a když zmrdík viděl jeho medvědí figuru, jen
zahuhňal nějakou poznámku o tloušťce a zalezl zpátky do passata. Strejdové
pak ale viděli zmrdíkův manévr přede mnou a následnou destrukci zrcátka,
což jim "zapálilo koudel" a přiběhli šusťákovou soupravu poučit o chování
na silnici. Nejvíc se mi ale líbilo, jak zmrda mlátili - jakoby "po staru",
seshora, podobně jako to kdysi dělával Bud Spencer. :-)
Krátce po ručním vyřešení záležitosti se šusťákovou soupravou jsem volal
šéfovi, co s tím zrcátkem. Ze začátku zrovna nadšený nebyl, po detailním
vylíčení dalšího průběhu incidentu se ale opravdu pobavil a potěšil mě
sdělením, ať zrcátko neřeším, že se vezme ze shořelé Scanie, která stojí
ve firmě na dvoře. Takže pohoda...
Protože měsíčně najezdím kolem 15.000 km a převážně v západních zemích,
nikde jinde nevidím takové chování a tak velké množství zmrdů, ksindlů
a jiné havěti na silnici, jako v ČR. Je pravda, že jezdit přes Německo
je za trest (díky tomu, že Němci jsou nejhorší řidiči, co znám - i když
v některých tiskovinách se píše něco jiného), ale neumím si v žádném případě
představit, že by se Němec snažil podjíždět kolonu přes odstavný pruh,
aby si pomohl o pár aut dopředu. Natož aby na mě vyletěl s tyčí v ruce,
že jsem ho nepustil. A to ani nemluvím o takovém Holandsku nebo Anglii,
kde jsou řidiči (a lidé všeobecně) už na úplně jiné úrovni.
13.11.2006 Troo