Nebudu se snažit napsat nějak zvlášť slohově čistý článek, možná by
to šlo, ale myslím, že vynaložené úsilí by nebylo adekvátní vypovídající
hodnotě. A konečně - jsem přesvědčený, že inteligentní čtenář si udělá
závěr sám.
Kozojed
Nebudu se snažit napsat nějak zvlášť slohově čistý článek, možná by
to šlo, ale myslím, že vynaložené úsilí by nebylo adekvátní vypovídající
hodnotě. A konečně - jsem přesvědčený, že inteligentní čtenář si udělá
závěr sám.
Nejprve se, prosím, seznamte s podrobnostmi jedné části příběhu, zde
a zde.
První událost, která zapadá do této mozaiky, se stala mému známému,
říkejme mu třeba Ivan, zhruba před sedmi lety. Událost celkem prozaická
- zastavili ho policajti a naměřili mu téměř tři promile. V jeho případě
nic neobvyklého, pil často, hodně a řízení pod vlivem nijak zvlášť neřešil.
Ivan, poprvé chycený policií, si vzpomněl, že jedna jeho kolegyně, dokonce
jí i znám, má za manžela vedoucího odboru dopravy na Magistrátu města Ústí
nad Labem. Že je to ten stejný Dalibor jako v uvedených článcích, je více
než zřejmé. Ivan tedy promluvil s kolegyní, ta promluvila se svým manželem
a výsledkem bylo, že se celá věc, pěkně potichu, zametla pod koberec.
Dlužno dodat, že se tím vším Ivan nijak netajil a na potkání všem vyprávěl,
takto nějak i mně.
Příběh jsem vyslechl a jako nedůležitý zapomněl, nebo lépe řečeno odsunul
v paměti někam dospod.
Vše se mi vybavilo za okolností, které popíšu v druhé části.
Asi dva roky po tomto incidentu jsem omylem vjel do jednosměrky. Jezdím
tou ulicí dvacet let a najednou si někdo vzpomněl, že z toho udělá jednosměrku,
což udělal tři dny před tímto mým vjezdem. Samozřejmě mě okamžitě zastavili
dva městští strážníci a jali se mi vysvětlovat, že je tady jednosměrka
a tak dále. Já, vychovaný k úctě k autoritám (prosím, nesmějte se!), vůbec
netušil, že mě strážník nesmí ani zastavit, ani pokutovat, tenkrát.
Přiznám se, že jsem se trochu hádal, tu jednosměrku jsem jim prostě
nevěřil a tak jsem se šel podívat na začátek ulice. No, ta značka tam fakt
byla, krásná, čistá a voněla novotou. Takovéto upozornění: Změna místní
úpravy, nebo jak se to jmenuje, které se u nových úprav zpravidla na nějaký
čas dává, samozřejmě nikde.
Vrátil jsem se k nim a uznal svou chybu. Jeden vytáhl blok a povídá
mi, že to necháme za dvěstě. Dvěstě není vůbec moc, ale mě žralo, že jezdím,
myslím, hodně slušně a za jedno přehlédnutí mě budou kostit? Tak jsem se
zeptal, kde je nějaká výchova, co domluva, když je to tam tři dny (to mi
řekli oni) a tak.
Nejsem konfliktní typ a tak jsem to vzdal, sáhl jsem do peněženky a
zjistil, že mám jen padesát korun. Tak jim říkám, že ty dvě stovky nemám,
napsali si moje nacionále a že mám čekat nějaké předvolání na Magistrát.
Přijel jsem domů a ještě nakrknutý jsem sedl k PC, na internetu našel
kontaktní mail na Magistrát a napsal zhruba toto: dnes se stalo to a to,
jsem si vědom, mám zaplatit dvěstě korun, pošlete mi číslo účtu a já to
zaplatím převodem z účtu, hlavně mě, velmi prosím, netahejte na úřad pro
hloupé dvě stovky. Odpověď přišla asi za dva dny a byla velmi zvláštní.
Zvláštní v tom, že mi psala nějaká paní, ale součástí té odpovědi byla
třikrát přeposlaná mailová pošta mezi tou paní a naším, teď už známým,
panem Daliborem.
Nebudu to citovat přesně, už si to nějak přesně ani nepamatuju, ale
zhruba:
Paní: Dalibore, co si o tom myslíš?
Dalibor: Něco mu napiš, dostali jsme podnět, tak se tím musíme zabývat.
Paní: Myslíš jako ten účet, já tady tu pokutu nikde nemám.
Dalibor: Tak na ní počkej, napiš mu něco jako že zákon platí pro všechny
a tak... (tuhle větu si pamatuju přesně).
A pak už ten mail pokračuje směrem ke mně: Vážený pane! Chápu, lituji,
bohužel..., slinty a slinty.
Kdo se někdy zúčastnil korespondence vnitropodnikovým mailem, tak ví,
že většinou je jméno pisatele ve formátu příjmení.jméno@podnik.cz, ne jinak
na Magistrátu a já koukám jako opařený - Dalibor je náš Dalibor! Okamžitě
jsem si vybavil Ivanův příběh a můj pocit křivdy dostoupil maxima. Napsal
jsem
Daliborovi, že VÍM, že zákon úplně pro všechny neplatí, ale podrobnosti
jsem si nechal pro sebe. Dlužno dodat, že jsem žádné předvolání nedostal
a pokutu tedy neplatil, asi Dalibor dobře věděl, že strážníci překročili
svou pravomoc.
No a potom se vynořila causa Madár, tedy část třetí. Celkem jsem to
sledoval a sleduju, protože se mě to všechno nějak osobně dotýká.S Daliborem
a jeho kolegyní (zda je to ta z mailu, nevím) proběhl nějaký soud, kde
byl předvolán jako svědek i tehdejší primátor Gandalovič. Jeho výpověď
byla očekávatelná - já nic, já muzikant. Samozřejmě na Dalibora žádný tlak
vyvíjen nebyl, to se přece nedělá a tak.
Za nějaký den jsem potkal Daliborovu manželku. Tak jsem jakoby náhodou
zavedl řeč na problém Dalibora s Madárem, co to jako má znamenat, že je
to asi špatné a tak. Její odpověď byla asi takováto: po tom, co Madára
chytli a Dalibor to měl řešit, se Gandalovič denně stavoval u něj v kanceláři,
Dalibore sem, Dalibore tam, já bych si to představoval takhle a takhle,
ty jsi člověk na svém místě a určitě to nějak vyřešíš.
Co myslíte, je to nátlak, když vám váš nadřízený podobným způsobem projevuje
svá "přání"? Není, alespoň ne před zákonem, ale je to váš nadřízený a jako
takový vám podepisuje výplatu, píše odměny..., nebo nenapíše a co když
zjistí, že nejste vhodný člověk na to místo? Prostě Dalibor to neustál
(ustál bych to já?, a vy? vy byste to ustáli?) a úmyslně událost do řádného
a správného konce nedotáhl.
Nějak nevím, kam se přiklonit. Dalibor doplatil na střet s mocí, s arogantní
mocí a tak je mi ho trochu líto. Na druhou stranu vím, že podobnou věc
udělal minimálně jednou a bez jakéhokoli nátlaku, prostě kamarádíček. Že
by přece jen nějaké poučení?
Každopádně Daliborovi hrozí až dva roky vězení a já přemýšlím, jestli
umí na housle nebo jestli se naučí. Mimochodem, víte že housle bylo v době
Dalibora z Kozojed, známého vladyky, slangové označení skřipce, zřejmě
nějaká paralela skřipec - skřipky, tedy nástroje ne strunného, ale mučícího?
Kdoví, jaké zvuky byly slyšet z Daliborky... To snad našemu současnému
Daliborovi nehrozí...
18.09.2008 Rosel