Asi před měsícem jsem zde uveřejnil článek „Návrat
do minulosti“, popisující mé zážitky z návštěvy Albánie, konkrétně
Tirany a v něm jsem Vám slíbil, pokračování, zde je…
Jak již jsem dříve anoncoval, pracovní návštěva Tirany byla zaměřena
na školení tamního manshaftu „Institutu lehkého průmyslu“, kde jim z nějakých
grantových peněz zakoupili atomový absorpční spektrometr a s kterým moc
neuměli. No, neuměli, v podstatě neuměli s ním vůbec. Zařízení je určeno
ke stanovování těžkých toxických kovů, jako je olovo, kadmium, chrom a
další v roztocích, výluzích, prostě kapalných matricích. Účelem návštěvy
bylo je naučit stanovovat olovo a kadmium ve výluzích z keramiky a skla,
které přicházejí do styku s potravinami. Zejména barvená keramika, pokud
není dobře vypálená může uvolňovat z glazury a barev tyto dva kovy, což
je pro uživatele nepřijatelné. V Evropě existuje asi už 25 let direktiva,
která klade požadavky na tyto výrobky, včetně limitních hodnot. Tuto v
Albánii zatím ještě nemají přijatou v jejich legislativě, ale dá se čekat,
že se tomu tak v blízké budoucnosti snad stane a výrobci i dovozci budou
muset jejich výrobky nechat testovat na zdravotní nezávadnost. Toť cíl.
S nezbytným vybavením a asi s deseti reálnými vzorky z Albánského trhu
jsme chtěli předvést celou proceduru, od přípravy vzorků, jejich výluhů,
analýzu a vyhodnocení. Vyrazili jsme proto dva, já a kolega Dan. Byly plánovány
tři dny školení, středa až pátek, přílet v úterý, odlet v neděli (kvůli
ceně letenek a taky kvůli tomu, že jsme o víkendu chtěli vyrazit někam
do přírody, popř. poznávat místní kolorit). U mne se už tolik překvapení
nekonalo, bo jsem již před měsícem ten prvotní šok zažil, ale Dan první
dva dny nevycházel z údivu. Prvním šokem, který ho čekal byla stejně jako
mne cesta z letiště. Tentokrát nás taxi dopravil do Tirany slušně, bez
žádných problémů a překvapení, cestu lemoval jen všudypřítomný bordel.
Finta s otáčením na dálnici přes středový pruh se tentokrát nekonala, zprovoznili
tam most, takže nájezd byl celkem kultivovaný. Na dálnici se mi dokonce
podařilo vyfotit
několik chodců, kteří šli v levém pruhu, budiž jim ke cti, že šli aspoň
spořádaně proti směru jízdy a dálnici přebíhali jen občas a s nejvyšší
opatrností. Zdálo se mi, že jich od minula nějak přibylo, navíc přibylo
i uniformovaných ozbrojených policajtů. Při dotazu, co to znamená mi bylo
řečeno, že večer někam odlétá president a že už teď zabezpečují cestu z
Tirany na letiště… Zřejmě se báli, ať jim nikdo toho presidenta neukradne,
pač by potom mohl být všem ukradenej…
Příjezd do hlavního města opět nezklamal, zácpy, tvořené tisíci mercedesy,
domíchávači betonu a absencí pravidel silničního provozu, tvořili kolem
nás atmosféru slušně hučícího úlu. Tentokráte byly asi celkem blbé rozptylové
podmínky v porovnání s před měsícem, smog ve městě byl důsledný, tvořen
zejména zplodinami ze všudypřítomných dieslů a prachu. Smog jsme dost intenzivně
vnímali, pálili nás oči a vůbec, bylo to dosti nepříjemné, potíže při dýchání
nás provázely celým pobytem. Je to zvláštní, přemýšlel jsem, zda v době,
kdy u nás pravidelně hlásili stavy NOx, SO2 a polétavého prachu na úrovni
několikanásobně převyšující imisní limity, jsem toto ovzduší u nás vnímal
stejně. Jisté je, že jsme na tyto stavy již řádně odvykli a čistý vzduch
je pro mnohé samozřejmostí (aspoň ve Zlíně určitě, nevím, jak jinde).
Po zkušenostech z minula jsme zvolili stejný hotel, tentokráte dokonce
tekla i voda na záchodě, takže pobyt byl celkem příjemný. Výhled
z okna hotelu byl slušný, viděli jsme přímo na mešitu (cca 80 m) a
na hlavní třídu. Dan už žhavil foťák a fotil první fotky západu slunce.
Trochu nepříjemné bylo, že i po zavření okna hluk neustával, fugy mezi
oknem a zdí byly dost slušné, o zvukové izolační schopnosti dvojitého skla
nemohlo být ani řeči, o čemž svědčila asi třícentimetová vrstva vody uvnitř
ditermu, chyběly jen rybičky, váleli jsme se smíchy. Jak se tam ta voda
mohla dostat nám zůstalo záhadou.
Smích nás však večer přešel, neboť jsme zjistili, že hluk z ulice nějak
neustává a navíc do toho v pravidelných intervalech řve muezin z mešity,
nerozuměli jsme mu, co říká, ale aktuální rozptylové podmínky na zítra,
to asi nebyly. Minule jsem měl okna do dvora, tak to takový randál nebyl.
Ten chlapík se stal v průběhu těch šesti dní stále nepříjemnější, první
motlitba byla ještě někdy za hlubokého rána (cca kolem čtverky), kdy slušný
člověk ještě spokojeně prdí do peřin. Časem jsem nabýval přesvědčení, že
toto mít vedle domu, tak do roka a do dne by mi jeblo a obstaral bych si
bazuku a tu mešitu bych sejmul jak asfaltového holuba brokovnicí…
Při vybalování věcí nás potkali hned dvě kudly do zad: První: opět jsme
zapomněli vývrtku, druhá, já zapomněl láhev slivovice, Dan měl jen jednu
plácačku, což pro dva chlapy na šest dní je žalostně málo. Tato chyba se
stala posléze Danovi osudná, protože asi třetí den při nedostatku přiměřeného
množství dezinfekční slivky prohrála jeho vlastní střevní „Flóra a fauna“
souboj s domorodými kmeny, které jeho trávící soustavu vyřadili z provozu
a Dan utrpěl sračku nebetyčných rozměrů, která se ho pár dní držela i po
návratu zpět. Já to nějak ustál, zřejmě díky tomu, že jsem si byl vědom
nebezpečí a každý večer prováděl genocidu nastěhovaných vetřelců láhví
vína a pro jistotu i nějakým tím panákem místní ovocné pálenky, kterou
prodávali za mrzký peníz v takovém sympatickém kiosku vedle hotelu. Podle
chuti to byla nějaká čtyřicítka, max. pětačtyřicítka, možná i z trnek,
nechutnalo to zle, kopl jsem to do sebe, zatímco bufetář připravoval na
rožni výtečně opékané skopové žebra na dřevěném uhlí. Jen místní štamgasti
mne poprvé varovali, že je to strašně silné… netušili, že synci z valašska
sů zvyklí na inší grády…
Samotné tři dny školení vypadaly skoro stejně, ráno jsme naklusali do
institutu, přednášky, praktické cvičení a měření. Během těch třech dní
jsme jim vysvětlili teorii, předvedli analýzu deseti reálných vzorků z
trhu, z nichž u mnohých byly skutečně nalezeny vysoké koncentrace olova
ve výluhu do simulantů potravin, zejména ze vzorků s barevnými glazurami.
Z hlediska práce, kterou jsme tam předvedli na místě to dopadlo docela
dobře, v pátek už analyzovali sami, otázkou je, jak rychle legislativa
přitlačí na výrobce a dovozce, aby dávali na trh pouze zboží, které je
zdravotně nezávadné. Bojím se, že než to nastane, zase všechno zapomenou,
ale to je už jejich problém. Jediné, co nás celou dobu sířilo v průběhu
školení byly (kromě absence pořádného vybavení laboratoře) výpadky elektriky,
průměrně tak třikrát denně. Mašina dostává docela zabrat, doporučoval jsem
ji ať si koupí nějakou slušnou úpéésku, jinak jim ta elektronika uvnitř
může brzo kleknout. No, v pátek jsme jim dali „Sbohem a šáteček“ a naplánovali
výlet do hor nad Tiranou. Z Tirany vede lanovka,
kterou tam teď nově postavili rakušáci, má převýšení cca 1000 m a délku
3500 m, vede asi tak do třech čtvrtin nejvyššího kopce nad Tiranou, zbytek
až na vrchol, který má cca 1750 m.n.m. jsme chtěli jít pěšky. K dopravě
k lanovce jsme v sobotu ráno využili místní MHD, nebylo to až zas tak strašné,
autobus ale pamatoval Šemíka ještě jako hříbě.
Z konečné autobusu jezdila kyvadlovka (zdarma) ke spodní stanici lanovky,
cca kilometr), vypadalo to asi tak, že přijel Tranzit, do něho se nacpalo
včetně nás 22 lidí, my, jako cizozemci jsme mohli dva svorně okupovat sedačku
spolujezdce a řadící páku, zbytek sardinek byl vzadu. Lanovka nás vytáhla
nahoru, po svých jsme vyrazili až na kopec, byla to paráda, podzimní bukový
a javorový les, všude krásné barevné listí, moc hezké. Cestu nahoru jsme
si trochu zkrátili, nešli jsme první velkou serpentinou, ale lesem přímo
šturmom nahoru, potom jsme vzhledem ke sklonu svahu pokračovali po serpentýnovce
až pod vrchol. Tam byla spousta vysílačů, nějací týpci to tam těsně pod
vrcholem hlídali. Když jsme přišli, říkali nám něco albánsky, anglicky
neuměli, tak jsme jim odpovídali česky, ať je sranda. Říkali něco jako
„Policaj, Policaj“, kašlali jsme na ně a na kopec (posledních 50 metrů)
jsme stejně vylezli. Výhledy byly parádní, fotky Tirany i vnitrozemí
výtečné, zde ještě jedna.
Zpět jsme šli ale po cestě řádně a v té serpentýně, co jsme ji poprvé minuli
jsme vpadli do zad ozbrojené hlídce vojáků, pytle s pískem, samopaly… Už
jsme se nedivili, proč na nás ti hoši nahoře tak zírali a proč po tak krásné
vyhlídkové trase v sobotu za hezkého počasí nikdo nejde… Vojáci si nás
měřili pohledy, my jsme blábolili, něco jako „Turisti, ja!!“ a rychle jsme
se dekovali pryč. Za náma zůstala cedule jak vrata „Military area“ a tím
bylo vše vysvětleno. Sjeli jsme do města, večer na hotelu jsme strávili
v poklidu.
Největší zážitek nás však čekal v neděli ráno, protože v neděli se konají
pravidelně trhy. Chvíli trvalo, než jsme našli tu správnou ulici, ale pak
to stálo za to. Představte si ulici,
narvanou smrdícíma autama, po obou stranách chodníky tak 5-8 metrů široké,
na nich na zemi naprosto vše,
co se obchodovat, vyjma potravin, ty jsme tam neviděl. Hadry, sporáky,
nábytek, prostě vše, trh jak na balkáně. Vrcholem byla ženská, která měla
rozprostřené prostěradlo a na něm haldu použitých silonek,
ostatní baby se v tom hrabaly a přebíraly ještě použitelné… Mazec
Dlužno podotknout že oproti minulé návštěvě, kdy jsme zde poukazoval
na fakt, že bylo velmi obtížné při chůzi po ulici chytit něčí pohled, nyní
již tomu tak nebylo, na krku se mi houpal celkem velký foťák, což místní
celkem interesovalo a naopak nás pohledem sjížděli „Od hlavy k patě“. Pěkných
bab všude dost… Bylo velmi zajímavé, jak člověk za těch pár dní otupěl,
při chůzi kolem řeznictví, ve kterém za výlohou viselo skopové, na kterém
se pásly masařky, mu už nic divného nepřipadalo. No, i když ten bezdomovec,
který si udělal na hlavním náměstí v celkem nové zastávce MHD pelech a
regulérně tam bydlel byl opravdu moc. Jest dlužnou ještě podotknout, že
školení jsme udělali opravdu v hodině dvanácté, anžto jsem nyní četl, že
v Tiraně je energetická krize, letošní sucho zcela paralyzovalo jejich
jediný zdroj elektrické energie, což jsou vodní elektrárny a import elektřiny
ze sousedních zemí je zcela nedostatečný. Elektrika je v dnešních dnech
v Tiraně vypnutá až 18 hodin denně…
Co dodat závěrem: Zkušenosti jednotlivce jsou nenahraditelné, Až při
pohledu na drsnou realitu si člověk uvědomí, kde a jak vlastně žije. I
zde samozřejmě můžeme nalézti věci, které člověku hýbou žlučí, nicméně
člověk si uvědomí, že kultura, ve které vyrostl produkuje základní sociální
jistoty, hygienické návyky, vzdělanost, infrastrukturu, obecně kulturu
žití, která snad ve finále konvertuje i k nějakým vyšším cílům, zatímco
jinde je bordel, špína, svoloč… Jak je na tomto případu zřejmé, komunismus
ke kulturní společnosti a slušnému žití nevede… Nevím, jak to bude, až
v Albánii zavládne islám se vším všudy, jestli si pomůžou… Zatím vím, že
rodina, která začne praktikovat v Albánii islám dostává 500EURO měsíčně
(nevím, jak dlouho, to jsem se zapomněl zeptat), náklady hradí turecká
strana, která je propagátorem islámu v Albánii…
Toš tak…
13.11.2005 Samson & Dan