Příspěvky pro tento web píšu velmi
zřídka a výhradně jako polemiku s články jiných. Nejsem rád,
že tentokrát se objektem mé polemiky musí stát sám zakladatel
tohoto blogu, ale novoroční amnestie a na ni reagující článek
„Amnestie aneb vohnoutí ruka spravedlnosti“ si o reakci z tábora
těch, kteří kriminály plní, říká velmi hlasitě.
Omlouvám se
čtenářům za délku textu. Jinak to ale nešlo, pokud jsem se
chtěl vyhnout alespoň nejkřiklavějším „bulvárním“
zkratkám, které vedou k nepřesnostem. Dalo by se totiž říci, že
taková amnestie je složitý proces, kterému málokdo rozumí.
Pokud se něco v uplynulém roce
prezidentu Klausovi skutečně povedlo, byl to jeho projev ve
Vladislavském sále Pražského hradu dne 28. října. Zejména pak
formulace „Namísto malého silného státu nás obepíná stále
mohutnější obruč stále slabšího státu“ ukázala naši
současnost v celé její nahotě. Škoda jen, že dva měsíce po
vyřčení této věty vět zasadil její autor slabnoucímu státu
další těžkou ránu, která však jen těžko byla z milosti,
neboť mimo jiné vyvolá volání po dalším posílení státní
obruče. Amnestií tak v mých očích Václav Klaus popřel sám
sebe, což je nehodné státníka, za kterého by rád byl považován.
Obecně
Novoroční amnestie má
mnoho tváří. Jednou z nich je pro mě její sociální
necitlivost, kterou bych dokázal pochopit u Václava Klause let
devadesátých, ale už bych ji nečekal u Václava Klause roku 2013.
Inu zmýlil jsem se. Proč považuji amnestii za sociálně
necitlivou a vůči komu?
Za prvé vůči všem tzv. slušným
občanům ČR, tedy té většině, díky které může tento stát
vůbec existovat, přičemž není rozhodující, zda jde o vohnouty
či čtenáře DFENSe. Nový rok přinesl těmto občanům jistě
ještě vyšší daně, ruku v ruce s nimi vysoce pravděpodobně
vyšší nezaměstnanost a v součtu tedy nižší životní úroveň.
Díky amnestii přinese asi i vyšší kriminalitu (což se ovšem s
určitostí dozvíme přibližně za rok a čtvrt, až bude známa
její statistika za rok 2013, která umožní porovnání s
kriminalitou let předchozích). To celkově lze jen ztěží
považovat za pozitivní, proto nelze očekávat, že by lidé, kteří
tento stát svojí prací živí, s radostí odpouštěli lehkoživům,
kteří si na svůj chléb odmítají vydělávat a raději si ho
ukradnou. Jsem přesvědčen, že kdyby stejná amnestie byla
vyhlášena před pěti lety, tedy v době před současnou
ekonomickou recesí, kdy životní úroveň nemalé části obyvatel
byla výrazně lepší, zdaleka by nevzbudila takové negativní
emoce (byť je pravdou, že ať udělá Václav Klaus cokoli, pro
pravdoláskaře a na ně navázaná média je to špatně vždy),
jako nyní.
Za druhé je (každá) amnestie
sociálně necitlivá i vůči samotným amnestovaným, jakkoli se
takové tvrzení může zdát absurdní. Jak vysvětlím níže, mezi
amnestovanými je i nemálo těch, kteří „sedí“ již tak
dlouho, že návrat do občanského života ztěží zvládnou i při
normálním výstupu z výkonu trestu, natož při nečekané
amnestii. Při vší slabosti našeho „nápravně-výchovného“
systému (který takřka nikoho nenapraví, což by ovšem nemělo
být řešeno amnestií) totiž výstupu z výkonu delších trestů
předchází jakési adaptační období, v průběhu kterého se
mají vězni naučit alespoň základy občanského života. Vězni
na výstupním oddělení jsou odděleni od ostatních, mříží i
dozorců je podstatně méně, režim je volnější. Nechodí v
„eráru“, nemusí jíst ve vězeňské jídelně, ale dostávají
peníze, za které si chodí nakupovat mimo objekt věznice, v
předstihu si zajistí oblečení, které odpovídá datu výstupu,
mohou využít pohovorů s psychology atd. V případě amnestie toto
vše odpadá.
Příklad
1: Hypotetický vězeň Lojza vykonal již několik postupně
uložených trestů odnětí svobody, má za sebou „osmičku“ za
„elpasa“ a nyní mu zbývá již jen pár kratších trestů za
obyčejné „čórky“ a taky za „mařenu“, kterou si přivodil,
když se osmičce za loupeže přes dva roky vyhýbal. Sedí tedy už
tak dlouho, že hypermarkety zná pouze z televize anebo vyprávění
příležitostných návštěv. Do výkonu byl dodán vprostřed
léta, v pantoflích, kraťasech a tílku. Trest vykonává na druhém
konci republiky, než má bydliště (pokud jej má) a jeho bližní
(pokud je má) si pro něj ztěží přijedou, neboť ani netuší,
že i jejich Lojza, co seděl tu osmičku, bude taky propuštěn,
protože to do rozhodnutí soudu, který v uplynulých dnech prošel
stovky spisů, netuší vůbec nikdo. Náš Lojza se tak dostává v
pozdním lednovém večeru před bránu věznice v naprosto
neodpovídajícím oblečení, zato s 1.000,- Kč v kapse, které by
měl využít na cestu domů. Prodere se houfy novinářů, kteří
se jej chtějí zeptat, jak tam bylo, či zda mu není zima.
Nejbližší vlak či autobus mu jede za 9 -12 hodin, vietnamská
tržiště, kterých bylo všude plno, když jej „zabásli“,
nemůže nikde najít, šance koupit si něco na sebe se, stejně
jako venkovní teplota, rovná nule. Jde se tedy zahřát do hospody
či nonstop baru. Jako kdysi Švejk, i Lojza za chvíli všechny své
„vlaky do Budějovic“ propije, navíc po letech trestu není
zvyklý pít a také nedobře nese pohledy vohnoutích štamgastů,
kteří mu dávají těžce najevo, že ví, odkud do hospody přišel.
Otázku, jak vysoké jsou Lojzovy šance na nespáchání dalšího
trestného činu hned v prvních hodinách po propuštění, nechávám
otevřenou.
Koho začnete v
důsledku amnestie potkávat na ulicích?
(pro pochopení
následujícího textu je třeba vědět, že čl. I amnestie promíjí
nepodmíněné tresty odnětí svobody uložené ve výměře
nepřesahující jeden rok odnětí svobody bez ohledu na to, kolik
jich je, článek III nepodmíněné tresty do dvou let za podmínek,
o nichž pojednám níže, a článek IV tresty podmíněné a tresty
obecně prospěšných prací. Článek II. pak zastavuje trestní
stíhání trvající déle, než 8 let, kde trestní sazba
nepřesahuje deset let)
Článek I amnestie
Nelze souhasit s tím, že
by amnestie svědčila jen pachatelům „mařenek“ tj. maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 tr. zákoníku
(TZk) a neplatičům alimentů (zanedbání povinné výživy dle §
196 TZk). Zdaleka totiž není pravdou, že by tresty do jednoho roku
byly ukládány jen za trestné činy, kde je taková sazba stanovena
zvláštní částí TZk. Pro ukládání trestů je totiž kromě
konkrétní sazby za jednotlivé trestné činy důležitá obecná
část TZk. Díky obecným pravidlům pro ukládání trestů pak
trest do jednoho roku, případně i do dvou let, jde uložit za
širokou paletu trestných činů, kde sazba dle zvláštní části
TZk je výrazně vyšší.
Mařenky
a alimenty – okrajová poznámka, kterou nemusíte nutně přečíst,
neboť nemá vliv na význam textu
Okrajem
zmíním to, že pokud jde o „mařenky“, dostat za ně
nepodmíněný trest již vyžaduje notnou dávku „snažení“ a
DFENSem naznačený příklad není ani zdaleka postačující! Krom
několika skutečných vohnotů, kteří až do poslední chvíle
nevěřili, že do výkonu skutečně půjdou, sedí obvykle ti
mařiči, kteří jsou prostě nepoučitelní, tedy ti, kdo se s
chozením do autoškoly anebo alespoň minimální střídmostí v
konzumaci alkoholu či drog před řízením auta jaksi neobtěžovali.
Uvedený trestný čin má i mnoho dalších forem, které nechci na
tomto místě blíže rozebírat, nicméně sem spadají i vyhoštění
imigranti, kteří nevycestovali, případně se vrátili pod jinou
identitou. Pojednání o vykázání a jeho maření by vyžádalo
širší rozbor fenoménu tzv. domácího násilí, což rovněž
není na tomto místě možné. Proto se omezím na konstatování,
že domácí násilí objektivně existuje (což jsem si ověřil za
léta, kdy jsem se věnoval vyšetřování násilné kriminality) a
přinejmenším některé jeho formy trestněprávní relevancí mají
a musí mít, neboť nelze přistoupit na to, že jde o soukromou věc
zúčastněných a že pokud je někdo způsobilý být obětí, má
se jí také stát (to bychom totiž nemuseli stíhat např. ani
pohlavní zneužívání a obdobné delikty za zavřenými dveřmi,
což nepovažuji za šťastné řešení).
Pokud jde o
neplacení výživného, v zásadě souhlasím s tím, že
kriminalizace je kontraproduktivní. Neodpustím si ale malé rýpnutí
na příkladu rodiny Beňákových z Chomutova.
Na výživné nebylo, ale na oslavu ano? Inu, snad se na oslavě
řádně vyživí i malí Beňáci, na které paní neplatila,
protože po zbytek roku (anebo života) je zase budeme živit my
všichni...
Drtivá většina obyvatel věznic
nevykonává jediný trest odnětí svobody, ale trestů více, které
odpovídají jejich kriminální kariéře. Nezřídka tak jsou dle
čl. I amnestie propouštěni pachatelé celé řady trestných činů
(nejčastěji krádeží), kteří měli odsedět např. tři
postupně uložené tresty odnětí svobody (některé původně
podmíněně, později tzv. „přetočené“ na nepodmíněné) ve
výměře do 12 měsíců včetně, takže nebýt amnestie, pobyli
by ve vězení i několik let.
S amnestií je spojena i fikce
neodsouzení, která s sebou i do budoucna přinese další zastavená
trestní stíhání.
Příklad
2: Hypotetická dvaadvacetiletá Monika F. krade odmala, stejně jako
její otec Imrich a matka Žaneta přesně v duchu učebnice majora
četnictva Košťáka (v … tlupě krade každý; muž, žena i
dítě, a to podle svých schopností). Jako mladistvá dostala
nejprve několikrát alternativní tresty, jako obecně prospěšné
práce, případně podmíněné tresty odnětí svobody. Protože
kradla dál, propracovala se k prvnímu nepodmíněnému trestu a
také „přetočení“ dřívějších trestů (všechny samozřejmě
s ohledem na počátek její kriminální kariéry ve výměře do 1
roku). Než byla vypátrána a do výkonu trestu dodána, stihla
Monika poprvé otěhotnět, což ihned po nástupu výkonu trestu
úspěšně „reklamovala“, vědoma si toho, že výkon trestu na
těhotné ženě se přeruší až do jednoho roku po porodu (při
vysoké úrovni reprodukce v některých částech populace může
toto přerušení být i opakované – a pak že neexistuje
perpetuum mobile!). Od propuštění do porodu stihla Monika dalších
pár trestních stíhání, neboť si je vědoma, že do basy jen tak
nepůjde. Oblečení ani jídlo obvykle nenakupuje, prostě si je v
obchodech bere. Občas ji chytí, většinou však ne, má přece
praxi. Díky tzv. speciální recidivě (§ 205 odst. 2 TZk), byla v
jejím případě trestná i krádež zboží v hodnotě nedosahující
5.000,- Kč. Protože však s amnestií je spojena i fikce
neodsouzení, padá do budoucna v případě Moniky i speciální
recidiva a tak se po nějakou dobu bude nadále dopouštět pouze
přestupků, za které jí budou ukládány pokuty, které nezaplatí
a protože její oficiálnjí příjem tvoří jen neexekuovatelné
sociální dávky, jsou nevymahatelné. Přibližně po roce se buďto
díky institutu pokračování (§ 116 TZk) anebo spáchání
kvalifikovanější krádeže, dostane opět do spárů trestní
justice. Díky fikci neodsouzení ovšem postupně začne zase s
alternativními tresty, což jí umožní nejen zaslouženou
mateřskou pauzu (uvěznění nebude momentálně hrozit, tak proč
si s těhotenstvím chvíli nepočkat), ale hlavně prodloužení
její kriminální kariéry nepřerušené vězením. Posuzováno
hlediskem ekonomické efektivity, vyplatilo by se zdánlivě Moniku
netrestat vůbec. V komentářích si rád přečtu, zda budete
čtenářstvo DFENS tak liberální?
Článek III amnestie
Nelze ani souhlasit s
tím, že díky amnestii se nedostanou na svobodu pachatelé
násilných deliktů. S ohledem na výše uvedená obecná pravidla
trestání se do čl. III amnestie často „vejdou“ i pachatelé
loupeží (je totiž zařazena mezi trestné činy „proti svobodě
a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství“,
neubude se na ni tak vztahovat omezení čl. III odst. 2 písm. b
amnestie), znásilnění, sexuálního nátlaku, kuplířství,
výroby či šíření dětské pornografie, opuštění dítěte či
týrání svěřené osoby, únosu, ohrožování výchovy dítěte
(přinejmenším v základních skutkových podstatách jsou to –
viz § 14 TZk - totiž přečiny, nevztahuje se na ně tedy omezení
čl. III odst. 2 písm. b amnestie, vztahující se pouze na
zločiny), dále drogových trestných činů a mnohých dalších,
které bych rozhodně neoznačil za „bagatelní“.
Mladiství
Odlišný způsob
trestání se uplatňuje u mladistvých (15-18 let věku), sazby
zvláštní části trestního zákoníku se snižují na polovinu s
omezením horní hranice trestní sazby u mladistvých, která ani po
snížení nesmí přesáhnout pět let (výjimečný trest je u
mladistvých 5-10 let), přičemž nepodmíněný trest se mladistvým
ukládá zcela výjimečně ve zvlášť závažných případech.
Protože amnestie toto nijak nezohledňuje, výčet trestných činů,
které se do ní v případě mladistvých „vejdou“ se ještě
rozšiřuje.
Problematický článek
II amnestie
Jsem přesvědčen, že
přísloví „kdo rychle dává, dvakrát dává“ by se více než
kde jinde mělo uplatnit v trestním soudnictví. V úvodu citovaná
silnější obruč slabšího státu spolu s vládami gaunerů však
s sebou mj. přinesla určité komplikace v těch nejzávažnějších
(a tím logicky i skutkově a právně nejsložitějších) případech
hospodářské a finanční kriminality. Sečteme-li neustálou
reogranizaci policie, do které se krom několika vln odchodů
zkušených policistů skryla i likvidace např. solidně fungujícího
útvaru Finanční police, působení justiční mafie, Kalouskovy
telefonány vyšetřovatelům a další faktory, nelze se divit, že
vyšetřování některých případů dosti vázlo. Ano, je to
šptaně a je to nepochybně vina státu (nikoli však nutně
policistů, státních zástupců a soudců), nicméně ten za svoji
vinu potrestá jako obvykle nikoli sebe, ale své slušné ovčany,
kteří to za ty, kdož si (nyní již legálně) nakradli, zase
zaplatí (což nás bude stát mnohonásobně více, než výše
uváděné alimenty pro malé Beňáky...).
Argumentace „Hradu“ o nutnosti
zastavit dlouho běžící kauzy kvůli mezinárodním závazkům a
judikatuře má přibližně stejnou faktickou úroveň, jako
zpravodajstí TV Nova o amnestii, tj. má jakýsi reálný základ,
který ovšem překrucuje takřka „goebelsovsky“. Ano, existuje
řada judikátů o nepřiměřeně dlouhých soudních řízeních,
způsobujících porušení lidských práv. Nikde však není dáno,
že by věc, která není skončena do šesti let, měla být
obligatorně zastavena. To je čirá „bulvární“ manipulace,
podle mého názoru nehodná Václava Klause, Ladislava Jakla a Petra
Hájka.
Berka
Pokud jde o případ
soudce Berky (kde zatím vůbec není jisté, zda se na něj amnestie
vztahuje), není žádným problémem případné doplacení jeho
ušlé mzdy. Propuštění cca 7.000 vězňů totiž objem peněz,
který by stál případný Berkův nárok, ušetří státnímu
rozpočtu dříve než za jeden den. Problémem by byl spíše Berkův
případný návrat do taláru, který by znamenal další snížení
důvěry v právo a spravedlnost, všeobecným kocourkovskýcm
bordelem a nyní i amnestií již tak dosti mizernou. V komentářích
si opět rád přečtu, kdo z čtenářů bude ctít presumpci
neviny, až se v případě potřeby obrátí na soud, kde jeho
případ dostane přidělen amnestovaný soudce.
Mediální obraz
amnestie – ještě větší hnůj, než jsme doufali
Způsob, jakým je o
amnestii ve sdělovacích prostředcích informováno, je naprosto
nechutný. Ačkoli „dobrodiní“ prezidentské amnestie je na můj
vkus obrovské, je rozhodně nesrovnatelné s nechvalně proslulou
Havlovou amnestií roku 1989, která propustila více vězňů, než
jich současná ČR vůbec měla. Tento nepopiratelný fakt však TV
Nova nebrání v tvrzení, že Klausova amnestie je horší. Doslova
zabrnkáním na nejnižší pudy divactva pak byla reportáž o cca
tisícovce, kterou propouštění dostanou v base na cestu domů a na
kterou mají následně nárok ještě jednou. Stejně jako v případě
platu soudce Berky jde i v součtu o částku, kterou amnestie
„vydělá“ dříve, než za jeden den. Vybírání jednotlivých
případů, které jsou dle filtru a podání TV Nova dostatečně
strašné, aby jimi šlo doložit nespravedlnost amnestie, je
zbytečné (amnestie je nespravedlivá sama o sobě bez ohledu na
její šíři – viz níže), nechutné a s ohledem na existující
fikci neodsouzení i právně velmi pochybné.
Sečteno podtrženo
Úroveň trestního práva
a justice obecně je nízká, stejně jako zbytek státní moci.
Veškeré snahy o reformu dopadají podle hesla „chtěli jsme to
udělat dobře, ale dopadlo to jako vždycky“. Nelze se tomu divit,
když zákony přijímá banda nekompetentních a nemorálních tupců
jen jaksi mimochodem, v pauzách mezi porcováním medvědů,
rozdělováním trafik, rozkrádáním státního, obecního či
krajského majetku, nakupování hlasů a za stálého obouručního
držení se všech svých křesel, funkcí a požitků. Zásahy do
zákonů, včetně úplně nových kodexů (např. TZk) jsou
nekoncepční a nekompetentní, často navíc motivované snahou
jakoukoli kontrolu či odpovědnost skutečných gaunerů vyloučit
(malí gauneři zákony porušují, velcí si je přizpůsobují).
Právu chybí tolik potřebná stabilita. Kriminalizací mnoha
bagatelních jednání jsou orgány činné v trestním řízení
zahlceny, což efektivitě systému také nepřidá. Společnost se
potýká s nízkou úrovní práva i morálky, což není dobré.
Cestu ven, jakkoli se zdá být snadná, se nám nedaří nalézt,
případně se nedaří po ní jít. Zlepšení by jistě přineslo
zvýšení morálky (což samo od sebe nepřijde a jde o velmi dlouhý
proces, proto ostatně vzniklo psané právo) a pozdvihnutí úrovně
práva, v důsledku čehož by přirozeně stoupnul i respekt občanů
k němu (opačně to ztěží půjde).
Amnestie je aktem nespravedlnosti, a to
vždy, což vychází z její „plošné“ povahy. Patří do
opatření charakterizovaných slovy „když se kácí les, létají
třísky“. Nechci připomínat, kdo a kdy se tímto heslem
zaštiťoval. Přesto nemohu říci, že bych ji zcela odmítal. Jsem
však přesvědčen, že měla být mnohem, mnohem... mnohem užší.
A pokud už chtěl někdo široce odpouštět nejen z důvodu
uvolnění kriminálů, mohla být vyhlášena amnestie třeba na
přestupky (§ 90 přestupkového zákona). Takový symbolický akt
odpuštění by se jistě dočkal pochvaly nejen od DFENSe a jeho
čtenářů.
Novoroční amnestie v podobě, v jaké
byla vyhlášena, tedy možná dočasně vyřešila problém
přeplněných věznic, čímž také došlo k nemalým finančním
úsporám. Obávám se však, že jen dále přispěla k degradaci
hodnot, což nás bude stát více, než uspořené cca 3 miliardy na
vězeňství.
08.01.2013 Horský myslivec