Včera večer nastala nestandardní situace, že jsem neměl co dělat.
Bílení bytu proběhlo kupodivu hladce a tak jsem se vydal nakupovat do
Země nákupů, jak by se dal nazvat Kaufland. Pokud znáte Kaufland v ČB,
tak víte, že je to takový zvláštní obchod, kde ze tří pomerančů bude určitě
jeden shnilý. Když si chcete koupit třeba jablka, chleba a prací prášek,
ujedete asi tři kilometry s vozíkem, který má minimálně jedno kolečko šmajdavé.
U pokladny jsou taková hezká ocelová zábradlí, že si připadáte jako prase
jdoucí na porážku.
Devět z deseti budějovických cikánů doporučuje nákupy v Kauflandu a
Kaufland se jim dokonale přizpůsobil. Zákaznická orientace je co? No přece
hlavní!
V Kauflandu nastává ještě jedno specifikum. Pokladní musí u každého
zákazníka zadat do počítače čtyřmístné číslo jeho nákupního vozíčku. Nemyslím
tím vašeho Yaríska, paní Nováková, ale ten vozíček, co do něho skládáme
zboží. Nevím, k čemu je tahle buzerace dobrá. Hlavně prodavačova páteř,
ta kdyby mohla mluvit, řekne něco o kurvách. Ale to nic, není moje věc.
V prostorách Kauflandu jsem potkal našeho nového německého kolegu, říkejme
mu třeba Ralf. Že Němec nakupuje v Kauflandu, je celkem pochopitelné, ale
že tam nakupuji já jako Čech, už méně. Ale asi jsme to tak chtěli.
Slovo dalo slovo. Shodli jsme se na tom, že se oba nudíme a že hospoda
nebude daleko. Postupně jsem ale nápad přehodnotil. Není třeba, aby z Ralfa
od Stuttgartu vyrost takovej chrapoun, jako jsou bavorští kvalitáři z jedné
nejmenované bavorské automobilky na bavorské vozy. Ti zredukovali svoje
povědomí o České Republice na slovo pivo. A tomu jsem v případě Ralfa hodlal
zamezit.
A tak jsem zjistil, že jedeme mým favoritem do Českého Krumlova.
Pojal jsem myšlenku, že bych mohl zaparkovat na takovém tom parkovišti
nahoře nad zámeckou jízdárnou, protože je tudy k zámku nejblíže. Dědek
na parkovišti mě hned pumpnul o patnáct korun a nedal mi lístek. Ignoroval
jsem tento drobný delikt řadící dědka do sféry šedé ekonomiky a zaparkoval.
Sotva jsem zastavil a vystoupili jsme, přihnal se dědek s informací, že
tam bude stát autobus a abych si přeparkoval. Sice se mi chtělo říci něco
o políbení prdele, ale zase jsem to kousnul.
Byl jsem ztělesněná tolerance.
Zde je třeba něco upřesnit. Jak z tohoto webu možná nevyplynulo, nejsem
žádnej drsňák. Normálně neházím po lidech zdroji z počítače ani netluču
pražské mamrdy hadicí, moje vystupování i exteriér jest zcela přátelský
a extrému prostý. Musí se stát skutečně hodně, abych začal bejt hustej.
To jen tak na vysvětlenou, abyste nečekali nějakého rebela nebo se neptali,
proč jsem dědka hned nezmlátil klíčem na kola.
Kdo to v Krumlově znáte, víte, že z parkoviště u jízdárny vede cesta
buď přes zámeckou zahradu nebo takovým úzkým chodníčkem kolem jízdárny.
Do zámecké zahrady bylo zavřeno, takže jsme volili druhou alternativu.
Cestu nám však zastupil druhej Kevin Costner. Totiž krajně důležitej agent
bezpečnostní služby.
Bezpečnostní drn měl na sobě bílou košili, které nikdy neslyšela o zelených
perlách s aktivními molekulami kyslíku, které dodávají prádlu fantastickou
bělost. Navíc to vypadalo, že jí po vyčerpávajícím boji vyrval krávě z
přímo držky a kráva mu podlehla přesně ve chvíli, kdy se chystala polknout.
Dále měl na sobě džíny, které už dávno měly skončit v popelnici. Na košili
se mu houpala visačka Security. Měril asi metr šedesát a IQ na první pohled
neměl vyšší než aktuální datum. Skutečně z něj šla hrůza, ale jiného druhu,
než se zamýšlelo.
„Tady je to zavřený“, pronesl Kevinkostner a rozkročil
se přímo přede mnou. Říkal si o nakopnutí do koulí.
Prohlásil to velmi důležitě a naléhavě. Představuji si, že takovým tónem
promlouval Čingischán ke svým vojskům.
„My chceme jít do města“, informoval jsem ho.
„To mě nezajímá. Tady je to zavřený“, proneslo to znovu.
„To už jsem slyšel. A je mi to jedno. Já jdu do města. A vy skoro
abyste uhnul.“
„Co chce?“, tázal se Ralf.
„Je to áršloch…“, odbyl jsem ho nekolegiálně.
Použití cizí neznámé řeči uvedlo Kevinkostnera v rozpaky. Najednou
se objevili další dva knechti. Když QWAS psal o množení zmrdů, zapomněl
na množení dělením, známým u kvasinek. Jeden knecht totiž vypadal stejně
jako Kevinkostner, jen měl vyžehlenou košili. Asi mu máma půjčila
žehličku nebo má jejich kráva ploché patro. Dále se objevil jakýsi starší
pán, zřejmě velitel dvoudementního komanda.
„Von chce projít!“, podal hlášení Kevinkostner 1.
„Ale tady je to zavřený!“, pravil Kevinkostner 2.
Už je mi jasný, co chtěla Coca-Cola vyjádřit reklamním sloganem „spolu
na jedné vlně“. Kdyby jejich dědečkové hlídali hranici stejně důsledně
jako tyhle dva svěřený chodník, pak by bratři Mašínové nepotřebovali už
nikdy žádnou medaili.
„Pane, tady je koncert“, pravil ten nejstarší.
„Tady je chodník, veřejná komunikace, kdo vám povolil ji zabrat?“,
tázal jsem se.
Nic. Systém se zhroutil a právě se restartoval. V dynamické knihovně
MOZEK.DLL došlo k neznámé výjimce vektoru 0x0.
„Co chtěj ty lidi?“, ptal se Ralf nervózně. Předchozí vysvětlení
mu asi bylo málo.
„Jsou to áršlochové…“, rozhodl jsem se ho opět neuspokojit.
„To je jedno. Prostě tady nemůžete projít“, nalezl gruppenführer
řešení poté, co znovu nabootoval.
„Támhleten pán nahoře vybírá patnáct korun za parkoviště, nikde
žádná informace o tom, že z něj není průchod ven, vy si tu zabíráte chodník,
já tomu nerozumím. Kdo je pořádající firma? Co jste vy zač?“
Takže jsme se dozvěděli, že pořádající firma ten špektákl byl nějaký
Auviex a úderné komando nebylo
z Jedličkova ústavu, ale z bezpečnostní agentury, kterou starší zmrd pojmenoval
jako Agentura Krumlov, ale ve skutečnosti taková firma není
v obchodním ani živnostenském rejstříku. Nevím, co se tam odehrávalo za
koncert, ale protože se tam pohybovalo hodně společensky oblečených párů,
soudím, že Franta Sahula a Los
Hovnos to asi nebyli. Celá další komunikace se nesla v asertivním
duchu, kořeněná větami „vo tom my nic nevíme“ a „po to nám nic
neni“.
Klece
z postelí rozhodně neměl Kubinyi nechat sundat.
Mezitím se objevil další problém. Původní dědek z parkoviště asi odešel
někam vyprat nezdaněných patnáct korun a místo něj nastoupil jiný exemplář.
„Kde máte lísteček?“, tázal se dědek 2.0.
Už už jsem myslel, že vypustím obušek z pytle ven a přetáhnu ho. Hadici
v autě pořád ještě vozím.
„Kdyby si váš kolega tady nezřídil soukromou praxi, tak bych vám
ho ukázal!“
„Co?“
„Já teď v klidu odjedu a v pondělí nebudu nikam telefonovat a povídat,
jak to tady děláte, ano? Jinak byste si museli sehnat na léto jinej šolích.“
Fungovalo to. Výhružky tohoto typu v banánových republikách zpravidla
fungují.
Ralfovi se do města už nechtělo. Ani se mu nedivím. Tázal se, zda je
v Krumlově někde nádraží. Ukázalo se, že je fanda do mašinek, podobně jako
já býval. Sice jsem nevěděl, zda pohled na krumlovskou střelu, totiž motorový
vláček plazící se s úděsným skřípotem rychlostí svižnější chůze, uspokojí
jeho ambice syna ajznboňáka, ale chce to, tak to má.
Cestou k nádraží nás předjela fóbije městské policie jedoucí asi stovkou
bez majáku přes plnou čáru, ale to nestálo za řeč. Jeli asi k zásahu. Třeba
se nějaký pes chystal udělat bobek a museli mu v tom pomocí hmatů a chvatů
zabránit.
Zaparkoval jsem u nádraží. Ihned jsme vzbudili pozornost nějaké báby.
Jak jsme chodili po nádraží, tak všude chodila za náma. Asi dostala před
padesáti lety od STB za úkol chytat kopečkáře a tak to pořád dělá. Prohlídka
nádraží byla rychlá a ne nezajímavá. Dokonce přijely dva vlaky, což se
Ralfovi zalíbilo. Dokonce jevil zájem se svézt, ale když jsem mu vylíčil
týden staré neštěstí na obdobné trati a popsal, že na jakých principech
je postaveno řízení dopravy na lokálních tratích, zjistil, že nemusí zažít
všechno a že musí myslet na děti a manželku. Při odchodu jsme vyrušili
STBábu, jak si prohlíží číslo mého auta, tak jsem jí ho nadiktoval, aby
neměla v hlášení věcnou chybu. Ale třeba chtěla jen odlepit známky z STK
a dát je vnukovi na votuněnou škodofku, kdo ví. S nadáváním oddusala zpět
do prostor stanice.
Ralf se opět ptal, co že chtěla, tak jsem to znovu odbyl tím, že je
to stará píča.
Dále jsme se na nádraží pokoušeli koupit něco nealko k pití. Hospoda
situovaná hned vedle pánského hajzlu byla plná ochlastů v různém stádiu
cirhózy. Umolousaný vrchní na mě po otázce, zda má studenou kolu, pohlédl
jako na čtrnáct dní mrtvou myš a tak jsem už dále populární nápoj nevyžadoval.
Nahnědlé dítě, které si tam hrálo s míčem a čekalo, až se máma s tátou
vylejou za přídavky, co na něj dostali, mezitím trefilo Ralfa do břicha.
Myšlenka na hospodu poté doznala renesance. Jako vhodné místo byla vybrána
pizzerie kdesi na té dlouhé klesající ulici vedoucí od Budějovické brány
na náměstí.
Rozhodl jsem se trochu pobavit a komunikoval se servírkou německy. Dokonce
jsem to vylepšil o jakýsi dialekt. „Bír mit šus *) hat ma net?“,
otázal jsem se přiblble, ale servírka stejně nevěděla, co chci, tak mi
přinesla budvar. Kupodivu tam neměli jídelní lístky s dvojími cenami, jako
to bývá k vidění jinde, asi proto, že už zavedli ceny evropské i pro český
ksindl.
*) Bír mit šus = Bier mit Schuß. Východoněmecká specialita. Německé
pivo močovité chuti s malinovou šťávou. Jen pro silné povahy.
Dali jsme si pizzu, která vypadala, jako když pomažete čtrnáct dní starý
lívanec kečupem a pak s ním vytřete školní jídelnu. Nedalo se to ukrojit,
a to ani tím tupým nožem, co nám k tomu donesli. Jen mimořádný hlad nás
přiměl to pozřít. Pokud jsme to dostatečně zapíjeli teplým pivem a teplou
limonádou, dalo se to alespoň rozkousat. Zaplatili jsme za dvě pizzy, pivo,
kafe a sprite tři sta sedmdesát korun, v ceně je započtena i návštěva pánského
záchoda, který silně připomínal podobná zařízení na nádražích před dvaceti
lety. Těsně před placením jsem servírce oznámil, že na mě může klidně mluvit
česky a nechal jí celé dvě koruny spropitného, protože za víc to stejně
nestálo.
Po tomto zážitku jsme se rozhodli perlu jižních Čech opustit, dříve
než bude pozdě a něco provedem.
Cestou jsem se optal Ralfa, co si o tom myslí. Neptal jsem se ho, zda
se mu to líbilo, protože tam byla odpověď známa už předtím. Přináším názor
zahraničního turisty v doslovném znění:
„No, vůbec to nechápu. To město je krásný. Fakt nádhera. Ale to všechno
okolo je divný a lidi taky. Barevný cedulky, anglický nápisy, je to všechno
umělý. A lidi se chovají divně. Jako bychom tu byli za vetřelce. Kdyby
mysleli trochu progresivně, mohli by tu vytřískat fantastický prachy!“
Problém krumlovských vomrdů (vomrd = VOhnoutnozMRD) nespočívá v tom,
že by měli peněz málo nebo že by jich měli moc. Oni jich mají pouze DOST.
Už mají domeček s věžičkou a cimbuříčkem ve stylu podnikatelského baroka
a oktáfku f kombíku a f tédéíčku a f metle a s klimou, takže ztratili
motivaci cepovat svůj personál, aby se choval k lidem slušně a ne je jen
prachsprostě nedrbal.
Následující větu pronáším s plnou zodpovědností za svou duševní integritu
jihočeského patriota. V Krumlově mám příbuzné, chodil jsem tam do střední
školy, zažil jsem v tom městě mnoho pozitivního, takže chápete, s jakým
nadšením píšu to, co píšu.
Kdo máte namířeno do Krumlova, vyserte se na něj. Přijeďte k nám,
do Budějovic, nebo jeďte někam jinam, do Prachatic třeba. Napucnete se,
že se vám budou dělat boule za ušima, nebudou vás šikanovat dementi, špionážní
báby nebudou opisovat vaše SPZ a i jinak se k vám budeme chovat slušně.
01.08.2004 D-FENS