„Co pořád máte s tím pomazánkovým máslem a se zahnutím banánů? Důležité
je přeci, že můžeme jezdit bez kontrol na hranicích, vyvážet zboží a že
je v Evropě mír!“ Tak zní nejčastější argumenty většiny „eurokonformistů“,
tedy lidí, kteří sice o EU příliš nepřemýšlejí, ale v médiích slyšeli, že
ten „euroskepticismus“ je tak nějak fuj…
Zaprvé se jedná o argumentační klam falešného dilematu “pokud chceme
volné cestování, obchod a mír, musíme mít regulace”, což není pravda. Zadruhé
tyto na první pohled úsměvné a marginální (a z toho důvodu bagatelizované)
regulace jsou daleko větším zlem nikoliv pro věc samotnou (máslo, banány,
žárovky), ale pro svůj etický dopad na ty, co se jimi mají (a nechtějí)
řídit. Smršť nesmyslných regulací, které nic nepřináší (a to v tom lepším
případě) podkopává důvěru v právo, jehož úkolem není kauzisticky řešit doslova
každé uprdnutí. Navíc rychlost chrlení těchto nápadů znemožňuje důkladnou
diskuzi o nich a efektivní formování kritických připomínek. Tyto regulace
jsou často předkládány ve formě návrhů, či doporučení, aby mohly být dočasně
staženy v případě přeci jen úspěšného zformování opozice a jejich vyznění
bagatelizováno tím, že šlo „jen“ o pracovní materiál. A v neposlední řadě
tvorba těchto regulací ze strany úředníků a zájem se s nimi seznamovat ze
strany veřejnosti a zájmových spolků odčerpává obrovské množství práce
a myšlenkové kapacity lidí, kterou by bylo možno využít mnohem lépe.
Uznávám, že snaha o zavádění nových regulací do všech myslitelných oblastí
lidského života není u těchto úředníků patrně vedena zlým úmyslem. Nepodezřívám
tyto užitečné idioty, z toho, že by se pokoušeli o globální spiknutí s cílem
zglajchšaltovat lidi a upevnit tím vládu nevolených elit. Věřím, že většina
z nich si dokonce myslí, že koná dobro.
Tragédie spočívá v tom, že jejich zhoubné jednání je motivováno dvěma
scestnými názory, které psychologicky pramení z přehnaného pocitu osobní
důležitosti v konfrontaci s reálnou absolutní nejistotou a neukotveností.
Tyto myšlenky jsou následující:
Zaprvé: „Co je dobré pro mě, je dobré pro všechny.“
Zadruhé: Některé věci je třeba vynucovat, nebo zakazovat, i když inteligentní
lidé (mezi které počítají) by tyto příkazy a zákazy nepotřebovali, ale
většina lidí je bohužel příliš hloupá.
Pokud je někdo v důsledku přebujení své osobní důležitosti přesvědčen,
že co je dobré pro něj, musí být nutně dobré pro všechny, je to jednak
projev pýchy, ale i nedostatku fantazie. I mně připadá dobrý nápad mít
při cestě na kole na hlavě helmu, mít v automatech na školách třeba čerstvé
zeleninové šťávy místo čokoládových tyčinek a vzít si třeba reflexní pásek
při noční cestě po okresní silnici. Ale současně si dokážu představit,
že někdo třeba hraje airsoft a potřebuje se po svých za večerního šera
přemístit několik kilometrů „nepřátelským“ územím, a to částečně i s využitím
krajnice silnice. Takový člověk na sebe nechce upozorňovat reflexním páskem
a tomu jednomu autu, které po odlehlé silnici večer projede, s předstihem
uhne mimo cestu, protože jej ve večerním tichu slyšel na dva kilometry
dopředu. To ale pachatele dobra nenapadne, protože on to nikdy nehrál a
konec konců, proč má někdo hrát hry, které jej osobně nebaví a nevidí v nich
smysl?
Druhý postoj, podceňování intelektu ostatních, je také důsledek přebujelého
ega a myšlenky „jsem něco víc“ a zaznamenávám jej u mnoha politiků, ale
i občanů, se kterými diskutuji. „Jasně, Vy a já víme, že budeme jednou
staří, a proto bychom si odkládali zdroje bokem, ale většina lidí by je
utratila a byl by problém.“ „Jasně, Vy a já můžeme mít v trezoru pistoli,
protože nejsme blázni a nepostřílíme školu, ale nemůžeme to přece dovolit
všem, to by se pozabíjeli.“ Tyto postoje v sobě kromě samotného zla nesmyslné
regulace nesou ještě daleko větší zlo hrubého pohrdání ostatními a stavění
se do role „elity“. Kdo pročítal nějaké diskuze pod články, nebo diskuzní
fóra, zná tento postoj jako své boty.
Kromě těchto dvou hlavních motivů se může také jednat o něco jako odpustek.
Pokud se jednotlivec proviní proti svým morálním zásadám a touze po dokonalosti
tím, že se pohádá s manželkou, podvede ji, křičí na děti, zanedbává své
rodiče a prarodiče, uhýbá v práci před zodpovědností a maskuje průšvihy
způsobené vlastní neschopností, vyvolá to v něm touhu kompenzovat tato selhání
projevem statečnosti a dobrého úmyslu někde jinde. A tak si občas koupí
věcičku s nápisem „fair trade“, přispěje na nějakou sbírku, nebo podepíše
nějakou petici. Takovému aktu osobní zodpovědnosti a projevu dobré vůle
nelze v podstatě nic vytknout (kromě toho, že je smutné zanedbávat blízké
a kompenzovat to „rozmazlováním“ neznámých).
Problém nastane, když tento jednotlivec „hřeší“ ve svém životě takovou
měrou, že mu tyto individuální odpustky přestávají stačit. Pokud někdo
vystuduje obskurní předmět a poté se upíchne na nějakém úřadě, kde je konfrontován
se zbytečností své práce, nutností uhýbat nadřízeným a krýt prasárny, a
svoji frustraci ze zmařeného talentu si vybíjí na svých blízkých, nebo
hledá únik v souběžných vztazích, jako nejmenovaný miliardář a bojovník
proti korupci, má takový člověk oprávněný pocit, že se chová špatně. Aby
dokázal takovouto míru křiváctví a zbabělosti kompenzovat, musí najít vskutku
veliké a ušlechtilé aktivity a cíle. A tak se stane bojovníkem proti korupci,
nebo rovnou jejím bonzákem. Vytvoří „jasná a objektivní” pravidla, podle
kterých by se měly řídit všechny politické strany, jinak jsou zlé a podezřelé.
Začne aktivizovat za méně aut, více cyklostezek, podporu hladových dětí
v Indii a podobně. Jeho názor na „dobro“ je totiž tak správný, že jej přece
musí přijmout všichni ostatní. A kdo ne, je zlojed…
Nevýhoda takové „overkompenzace“ je v tom, že se jedinec stává militantním
a pro většinu ostatních obtížným. Ještě horší je, když svým halasným křikem
dosáhne částečného naplnění svých cílů. Bohužel, takto jsme byli vychováváni
a takto vychováváme své děti: Kdo víc křičí, má víc pozornosti a abychom
si to usnadnili, raději mu vyhovíme. Osobně jsem u dětí pro výchovu opačným
přístupem – jakmile dítě začne křičet (pokud je to vědomý vynucovací křik),
přestat si jej všímat a věnovat se mu s plným nasazením, jakmile s křikem
a vynucováním přestane. Tím, že křikloun dosáhne svého, jednak uškodil
všem, kteří nesdílejí jeho světonázor, a jednak získal motivaci křičet
ještě více u svého dalšího obskurního nápadu.
Nakonec bych se vrátil k příkladu z reality dnešních dnů – zdravé potraviny
do automatů na školách. Mým snem je žít ve společnosti, kde člověk, který
dojde k názoru, že po čokoládových tyčinkách se tloustne, kdežto zeleninové
šťávy pomohou bojovat proti epidemii hypertenze za 20 let, místo aby začal
psát rozhořčené články a petice a lobovat na ministerstvech školství a
zdravotnictví, využije této příležitosti a sám zeleninové šťávy nakoupí
a začne je ve škole nabízet.
27.05.2014 PaulMuadDib