Poslyšte malé povídání o správném chování na přechodu pro chodce. Jasně,
už jako bych to slyšel. To je samozřejmé, to všichni víme, proč to rozebírá,
nejsme blbí, takhle to dělám taky, objevil Ameriku…
Jasně, jasně. Ta dívenka
z dneška* to ale zřejmě nevěděla, doufám, že to vědí alespoň její rodiče
a poučí ji. Doufám, že jsou čtenáři tohoto webu.
Takže co se stalo? Jel jsem nahoru směrem na Libuš ulicí Generála Šišky.
To, co budu popisovat, se stalo zde.
Těsně před konečnou autobusu Sídliště Libuš je přechod a zpomalovací práh.
Přejel jsem přes práh tak jako vždy, cca 20 km/h a trochu polechtal plyn,
tak cca na 40 km/h, protože ke kruhovému objezdu Gen. Šišky / Novodvorská
/ Meteorologická je to přece jen ještě kousek. Na fotomapě kruháč není,
je to cca rok stará záležitost. Myslím, že jsem se za něj i zde již jednou
přimlouval, kruháč jako takový je dobře vyřešený a je zde soudě dle předchozích
zkušeností zcela na svém místě. Takže dál. Již z dálky, tedy od stanice
autobusu, jsem viděl asi desetiletou dívenku, kterak přechází na přechodu
u kruhového objezdu protější směr.
Nejel jsem nijak rychle, ale už jsem byl za zastávkou, tedy nějakých
40 – 50 metrů od přechodu. Dívka nejprve zpomalila chůzi. Sundal jsem nohu
z plynu a začal jemně brzdit. Evidentně musela vidět, že zpomaluji a začala
přecházet. Najednou se však naprosto z nenadání v polovině přechodu, rozuměj
tedy přímo před znakem na masce mého VOV, zastavila! Chvíli na mě koukala,
jak jedu k přechodu a pak se otočila a vrátila zpátky. Zůstala stát při
kraji mého jízdního pruhu. Měl jsem pootevřené okno, tak jsem zařval něco
jako „Nezastavuj se v silnici!“ a jen nevěřícně kroutil hlavou. Kruháč jsem
přejel jako v mdlobách, myslím že jsem někomu i vjel do přednosti, jestli
ano, tak pardon.
Takže kde je chyba? Možná Vás překvapím. Chybu nevidím v dívce ale v systému.
Dívka zcela správně usoudila, že zpomaluji, jsem dost daleko od ní a její
mozek ji zcela správně řekl, že má přejít a nezastavovat dopravu. Pak ale
podle mě zapůsobila časovaná bomba důmsejerská. Paní učitelka ve škole,
ta co všemu rozumí, ta co volí zelené, tak ta přece říkala, že auta jsou
zlá, lidé je v podstatě neovládají, za volant si sedají jen tak pro pocit
a pak se ta auta nikým neřízená řítí proti každému chodci, dokonce i těm
za zdí a pod zemí. Tak to paní učitelka říkala. Jo a taky říkala, že máme
vždycky počkat až autíčko zastaví, protože pak jsme největší brzda provozu
a je to tak správně.
Takže, děti, hezky si to rozebereme. Chodci i cyklisté, autaři, motorkáři,
tramvajáci, autobusáci... silnice a chodník není nikoho z nich. Jsou nás
všech a musí se používat podle daných pravidel. Motorovým vozidlem ani
na kole po chodníku jezdit nelze. Chodec na silnici nemá co dělat. Budete
překvapeni, ale ten řidič, co to auto neovládá (proto asi většina z nich
dojede v pohodě do cíle) z toho auta taky musí vystoupit. A v tu ránu se stává
chodcem. Cyklista je taky chodec, jakmile sesedne a tlačí. Jedině tak má
právo použít přechod pro chodce.
Obecně lze říci, že pokud jako účastník provozu na pozemních komunikacích,
a to je i chodec, křížím něčí dráhu, musím mu dát přednost. Z této logiky
vychází většina pravidel týkajících se přednosti. Neexistuje absolutní
přednost chodců, ona neexistuje absolutní přednost žádného účastníka provozu.
Co se týká chodců, neexistuje dokonce ani nic jako přednost. Zákon pouze
hovoří o tom, že jeví-li chodec úmysl přechod použít, musí mu řidič umožnit
bezpečné přejití silnice snížením rychlosti vozidla, případně i jeho zastavením.
Opakování pro úředníky, pražské matky a Buzno*MATky: případně i jeho zastavením!
Necituji zde zákon přesně, to nechávám jiným, ale vím, že tam nikde není
psáno nic o povinnosti pokaždé před přechodem zastavit.
I já jsem denně po Praze chodcem. Pokud vidím blížící se auto zpomalovat,
přecházím. Nechci zdržovat. Ty lidé jedou vydělat na daně, ze kterých žije
moje škola. Navíc řidičům věřím. Možná se to jistým mentálně postiženým
lidem bude zdát divné, ale žádný řidič nesedá do svého vozu s tím, že dneska
někoho přejede. Když zpomaluje, tak vás chce pustit. A zastaví když bude
muset. Ale proč ho k tomu nutit? Já prostě nechápu proč bych měl mít z auta,
které ještě nezastavilo, strach? Vím o něm, takže kdyby to náhodou nezvládl,
tak buď vyskočím na kapotu a nenechám se jen tak nabrat, nebo se proběhnu.
Ono mi to neuškodí a prostor, kam běžet, je při přecházení vždy. Předchozí
řečené ale nepředpokládám, neboť nejsem sebevrah a nevrhám se těsně před
auta a nevrhám se před rozjetá auta. Někdy prostě člověk spěchá, mějte
pochopení, třeba ráno učil dceru, jak se správně chovat na přechodu. Nelezte
mu těsně před auto, jsou to vaše kosti.
Takže prostě to chce víc citem a rozumem. Někdy když vidím osamocené
auto nebo skupinku max. tří a za ním (nimi) kilometr nikoho, záměrně zpomalím,
abych přišel k přechodu později a „nejevil úmysl“ právě když se dotyčný(í)
k přechodu blíží. Mě to čas neubere (přidám do kroku přes přechod) a on(i)
nemusí zastavovat.
A je tu cílová rampa a rekapitulace. Pár zásad přecházení pro začátečníky:
1.K přechodu se neženu jak slepice za flusem. Pokud tam jede jedno auto,
nic mi neuteče když ho nechám jet. Nenuťte ho zastavit, řidič vám jen v duchu
poděkuje a šetří se tím životní prostředí.
2.Vidím-li auto, jedoucí bezpečnou rychlostí v dostatečné vzdálenosti,
které navíc začíná zpomalovat (ponořuje se předek), nic neřeším a jdu.
Během přecházení ale přibližování vozidla kontroluji, nepřenáším na něj
celou odpovědnost, že „on to přece stihne“!
3. Neskáču před / pod auta, jedou-li takovou rychlostí, že by nedokázali
zastavit.
Body 2 a 3 vyžadují odhad, ale to je věc cviku. Není lepší způsob než
trénink. Buďte ale opatrní, jde o vaše zdraví.
4. Pokud řidič zastaví ikdyž by nemusel, tzn. vy jste ho třeba chtěli
nechat projet, děkujte. Potěší to.
V tomto základním kurzu jsme se zaměřili pouze na přecházení na přechodech
a to přechodech neřízených. Záměrně nerozebírám teorii přecházení mimo
přechod a přecházení na světlech. O tom až někdy příště, v dalším dílu.
Závěrem bych chtěl podotknout, že občas v tramvaji spolucestuji se školou,
asi tak jako každý. Já se však pozorně dívám a poslouchám. Dnešní základoškoláci
jsou přemoudřelí, vědí všechno o všem, ale nemají základní společenské
návyky. My když jsme někam jezdili, tak nám paní učitelka kladla na srdce,
abychom nikoho neobtěžovali svou přítomností. Nikdy jsme lidem nedupali
po nohách, nikdy jsme se nechytali trubek v místě, kde už někdo ruku má
nikoho jsme nevzali batohem po hlavě a hlavně jsme věděli sami od sebe,
že se chytnout máme. Dnešní děti nastoupí do tramvaje jako tupé stádo a
čekají, co se stane. V okamžiku rozjezdu tramvaje sebou všechny trhnou a
zaječí. Jsou hodně emotivní, umí dokonale mluvit o svých emocích, ale neumí
použít přechod pro chodce. Do 18 let je přece chrání paní učitelka!
Takhle by to nešlo, na škole by měla být povinná nejen sebeobrana a
kurz ovládání základních zbraní. Tím myslím včetně nože, protože o dovednostech
dětí s nožem si po dnešku nedělám valné iluze. Měla by být povinná také
dopravní výchova spojená s praktickou fyzikou, aby děti získali základní
odhady o brzdění a zastavování vozidel. Ale to bych toho chtěl asi moc.
Abychom je chudinky nepřetěžovali. Vždyť do 18 let by to mohlo ohrozit
jejich duševní vývoj. Zatím to má pevně v rukou paní učitelka Zelená.
*Výše popisovaná událost se stala dne 28. 4. 2010 zhruba v 17:30.
01.05.2010 C.J. Hornster