D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Zpráva o Zvláštní škole v X
    Vydáno 19. 05. 2013 (17809 přečtení)

    Jelikož školství se na DF stalo oblíbeným tématem, chtěl bych zde prezentovat část své učitelské zkušenosti, pro nahlédnutí do veřejnosti málo známé části školství a také pro poznání lidských osudů a prostředí, které často nepoznáme. Zaposlouchejte se tedy do příběhů z dávných časů…

    Jak jsem k tomu přišel

    Kdesi v Sudetech leží městečko X a toto městečko mělo na sklonku existence Československa skromnou síť školních zařízení, sestávajících se mimo jiné ze zvláštní školy. Kus odtud, už mimo Sudety jsem žil já a v této době jsem se po gymnáziu nedostal na vysokou školu. To v té době takřka automaticky znamenalo dupat pro vlast po buzeráku, ale rámci uvolňování režimu jsem dostal odklad na rok, abych mohl VŠ zkusit znovu.

    Začal jsem shánět místo na rok a zakrátko jsem získal tip na místo učitele na oné zvláštní škole. Měl jsem celkem slušné zkušenosti s vedením dětí v oddíle, navíc hned po maturitě jsem šel učit na jednu vesnickou školu, cítil jsem se tedy relativně připraven. I když jsem učil a to okamžitě jako třídní, uzavíral část kvalifikace dětí, které jsem neznal a to navíc v předmětech, které nebyly přímo mou silnou stránkou, psal vysvědčení, atd. a u dětí i vedení jsem obstál (a některé děti mě nechávali pozdravovat ještě po letech). To zapůsobilo jako past, působil jsem na škole s celkem hodnými dětmi a velmi rozumným vedením. Vše se mělo změnit.

    Každý začátek je těžký, horší je už jen pokračování

    V přípravném týdnu (to je ten týden na konci srpna, jež část veřejnosti automaticky počítá učitelům do prázdnin), jsem si prohlédnul třídu, mě svěřený kabinet, vyfasoval klíče, ze skromné knihovny pobral osnovy, metodické pokyny, připravil dětem učebnice (osnovy a učebnice byly tehdy pevně svázány, existovala jedna sada učebnic a k nim přímo vypracované osnovy), sestavil a nechal si schválit rozvrh (v malém kolektivu jsme si rozvrhy sestavovali v podstatě sami) a poznal kolegy.

    Nechci se kolegy blíže zaobírat, ale byli jsme skupina, složená z lidí, kteří měli společné to, že tuto práci nepovažovali za definitivní a i ti z nich, kteří chtěli zůstat ve školství, nechtěli zůstat na této škole. Výjimkou byl důchodový ředitel, který neměl důvod odcházet, leč byl jedním z důvodů, proč by rádi odešli ostatní.

    Po materiální přípravě, zahloubal jsem se do životních osudů svých svěřenců a to prostřednictvím katalogových listů. Byl jsem třídním páté třídy, kterou tvořilo deset žáků, což byl početní strop a šlo myslím o nejpočetnější třídu na škole. Ve třídě jsem měl osm chlapců, dvě dívky. (Jména jsou dále v textu pozměněna. Informace o svěřencích jsou často z doslechu od kolegů, ale X je malé město a v praxi se vždy ukázaly jako dostatečně přesné).

    Svou třídu jsem učil na češtinu, matematiku, pěstitelské práce, tělocvik a tuším nějakou variantu prvouky nebo jiného obecného předmětu, kde se braly mimo jiné nějaké společenské vztahy, (kdo je to strýc, dědeček atd.), něco o přírodě apod., ale blíže si tento předmět nevybavuji.  Chlapce ze své třídy jsem měl na tělocvik. Kromě své třídy jsem učil na tělocvik spojenou spojenou první a druhou třídu. Úvazek byl asi 20 hodin, snížený oproti regulérním základkám. Z pozice některých zdejších diskutujících jsme tedy neměli de facto nic na práci.

    Podle katalogových listů šlo většinou o děti z vesnic v okolí X (místní byl vlastně jen jeden žák), většinou pocházely z vícečetných rodin, pokud však čekáte historky o cikánech, mnoho jich nebude. V okolí X se příliš nevyskytují, podle mých vybledlých vzpomínek tvořili tak 20% stavu, a pokud se týká problematičnosti, nevyčnívali z průměru. U mě ve třídě to byl 1 z 10 a to ještě vzhledem nevypadal jako typický cikán a byl zdrojem minima problémů (bráno na poměry).

    Zajímavé také je, že většina mých svěřenců byla z úplných rodin, jeden byl poloviční sirotek a jedna měla tuším rozvedené rodiče, ale jist si tím nejsem. Ale byl počátek devadesátých let a manželství bylo přeci jen trochu stabilnější institut, alespoň navenek a na venkově. V této době ještě oblast X podstatněji nezasáhla nezaměstnanost a velká část rodičů tedy pracovala, především v zemědělství a dělnických profesích.

    Většina dětí měla samozřejmě nějakou diagnostikovanou poruchu učení či psychiky, a jelikož jsem dyslektik, cítil jsem s nimi.

    Z metodik jsem pochopil, že úkoly pro pátou třídu odpovídají zhruba třetí až čtvrté třídě ZŠ. Po odborné stránce tedy žádný problém a pečlivou prací prostě doženu nedostatky v myšlení mých žáků. Každý si někdy myslí kravinu, když neví, do čeho jde. Nebo alespoň mně se to občas stane.

    Tak jsem první školní den stanul před třídou a začal se snažit. Ihned na počátku mi to ujelo a v první hodině jsem použil slovo „sankce“. Uvědomil jsem si, kde jsem a zeptal jsem se, zda slovu rozumí. David v první lavici mě ujistil, že ano, že „samec je třeba bejk“. Tak jsem si v duchu poznamenal, že se budu muset jít s náročností dolů. Netušil jsem, jak moc.

    Pochopil jsem, že intelektuální úroveň bude níže, než jsem čekal a disciplína ještě horší, ale vše jsem se snažil překonávat. Po necelých dvou týdnech se žáci vzpamatovali ze začátku školního roku, zjistili, že je nebiji, že se jim snažím pomáhat, vyhodnotili to jako slabost a rozpoutali peklo na zemi. Ve čtvrtek už se mi pravidelně třásly ruce, bez nadsázky.

    Každý den jsem stál tváří v tvář hulvátské třídě, násilné vůči sobě a výjimečně i vůči mně. Naučil jsem se od ostatních učitelů, že facka a řev (prostředky, které se mi příčily) jsou také řešení a kupodivu to často fungovalo. Pokud se týká facky, tak žádné, pojď do kabinetu, ale rovnou na place a čím silnější, tím lepší. Oficiálně jsme to měli zakázané, ale dodržovalo se to asi jako Ženevské konvence, největší ránu dával ředitel (a to fakt byla pecka, že i pozorovatel sebou škubnul). Kromě facky byla zajímavým trestem protidrogová prohlídka, při které jsem prohledal aktovky a zabavil cigarety (tabákové, tráva tehdy ještě nejela).

    Šlo o boj s protivníky, z nichž někteří si nedělali nic z ničeho, ostatní sice nechtěli pětku a poznámku, ale když na ní došlo, rychle se z ní oklepali. Jediná Vlasta bojovala o známky a bez problémů byla na samých jedničkách, zbytek se i při minimálních nárocích zvláštní školy držel spíše v horším průměru. Když ve třídě propuknul konflikt mezi žáky, mohla rvačka začít takřka kdykoliv, nevychovaná zvířátka se propadala do ámoků, neschopna ovládnout své emoce a nemírnila se v boji ani ve výrazech. Napadaní i neúspěšní agresoři se domáhali mé ochrany a to hlasitě. Tělocviky a dozory na chodbě byly ještě zajímavější, neboť zde byla dána úplná volnost pohybu.

    Cestou na oběd (přes dvě rušné silnice) jsem krotil pobíhající stádo a viděl se v kriminále, až mi některý z těch pacholků vletí pod auto, za pokřikující vulgární bandu jsem se původně styděl, potom mě to začalo být jedno. Nikomu se nakonec nic nestalo a místní byli na to divadlo zvyklí.

    Komunikace se svěřenci byla silně proměnlivé kvality dle jejich nálady, měsíční fáze, počasí a mávání motýlích křídel v Brazilském pralese. Některé hodiny jsem převážně učil, některé hodiny z většiny bojoval. Dokázali překvapit tím, že poslechli i tím, že byli úplně mimo. Jednou jsem byl zrovna už dost vyšťaven a jeden žák si stoupnul a něco pořád říkal. Na pokyny nereagoval a situace v třídě už byla celkově dost vyhrocená. Velmi důrazně jsem mu řekl: „Davide, prosím Tě, sedni si!“ Načež on začal lehce poskakovat, hýkat a prohlásil „Hý, hý, hý, prosím, prosím, kalhoty nosím. Hý, hý.“ Přežili jsme oba a já ani nebyl trestán.

    Jeden z mála problémů, které školu (bohužel) netrápily, bylo záškoláctví. Za prvé to bylo dobou, kdy děti i rodiče měli jakousi představu, že se do školy má chodit (dnes postupně mizí), jednak žáci jinde takové hřiště neměli.

    Po čase jsem se dozvěděl, že o tuto třídu se ucházela učitelka, ale ředitel sem chtěl za každou cenu muže. Věděl proč, třída byla problémová dlouhodobě, a když se do ní propadnul David, získala grády.

    List of my enemies

    Časem jsem znal své svěřence blíže.

    Nejstarším ve třídě byl David, propadlík (tuším, že dvojnásobný), o hlavu či dvě převyšující své spolužáky, nevychováván ve vícečetné rodině (šest sourozenců), fyzicky i slovně agresivní, bez možnosti ho ovlivnit kázeňským postihem. Někdy zabral řev, někdy pomohla rána, většinou nepomohlo nic. Byl by ozdobou každého pasťáku, který mu ředitel pravidelně sliboval. Asi dva roky po skončení mé tamní kariéry se vloupal do obchodu a skončil ve vězení, odkud utekl a skončil tam ještě na delší dobu.

    Jemu sekundoval jeho bratr Marek, fyzicky subtilnější, nicméně jinak neméně agresivní, ale bohužel i mírně chytřejší. Svou agresi dokázal částečně maskovat za chvíli rozumného chování nebo jí omlouvat. Jediný člověk, který se mě za dobu mé dospělosti pokusil (neúspěšně) kopnout do rozkroku. Také se zúčastnil vloupání a jako nezletilý skončil v pasťáku, kde měl být už dávno.

    David s Markem byli grázlové, na zvláštní školu odložení proto, že jinde by vysloveně rozvraceli fungování třídy (to tady také, ale my byli odpadní žumpa systému, takže to nikomu kromě nás nevadilo), oba osobnosti s patologickými projevy, dávno na šikmé ploše a to za horizontem událostí. Když náhodou chyběli, třída byla podstatně zvladatelnější (to neznamená utichnutí boje, jen se přestaly používat zbraně hromadného ničení).

    Ve třídě byla ještě jedna sourozenecká dvojice, Jindřich a Roman, jednovaječná dvojčata. Vzhledem k subtilní postavě nebyli nebezpeční okolí, spíše sami sobě – pokud rozpoutali konflikt, byli většinou biti. Chvílemi s nimi byla i legrace a problémy občas činily jejich prudké záchvaty vzteku, omezené většinou na slovní projevy nebo zahazování pomůcek. Zdálo, že za jejich problémy mohlo spíše určité zanedbání ve výchově a při solidní rodinné péči by se asi na základní škole udrželi. Bohužel, pocházeli z  početné rodiny a rodičům, i když asi milujícím, na výchovu zjevně nezbývaly síly, vůle, čas, schopnosti nebo alespoň něco z toho. Když zapomenu na to, jak se chovali většinou, jeví se mi po letech jako docela příjemné děti (což nebyla až tak často pravda).

    Milan byl pomalejší dítě s určitými problémy, ještě v páté třídě si předčítal slovo potichu po slabikách a pak ho vyslovil, což byl horší stav než standart. Do jisté míry spolupracoval a asi za půl roku se nám podařilo tento problém odstranit. Jako většina dětí byl nespoutaný, neznal míru a občas se choval neslušně. Určité těžší postižení tu bylo i diagnostikované (pokud si dobře pamatuji) a myslím si, že i s dobrým rodinným zázemím by měl se základní školou velké problémy. Pokud si pamatuji, byl Milan dítětem, které i podle mých představ patřilo na zvláštní školu. Později prý seděl za rvačku a řízení bez řidičáku.

    Nepamatuji si, proč byl Karel na zvláštní škole, ale nebyl úplně hloupý, spíše zlenivělý. Z paměti dost vymizel, pamatuji si jen, že šlo o silného kuřáka a vím, že sám tvrdil, jak je mu zle, když si od rána do večera nemůže zapálit.

    Simon byl chytrý, základku by zvládnul a podle mého názoru by se ocitnul minimálně ve středu pole. Problémem tu byla evidentně rodina, které syna po prvních problémech na ZŠ odsunula na ZVŠ, aby se mu nemusela věnovat. V hodinách jsem mu dával práci navíc, neboť se neskutečně nudil, když čekal na ostatní a on tu práci dělal rád. Z chlapců byl nejchytřejší a jeho devastaci zvláštní školou považuji za morální zločin jeho rodičů. Simon bylo dítě postižené svými rodiči, které jinak nemělo na zvláštní škole co dělat.

    Posledním z chlapců byl Milan, cikán (nebo napůl cikán?), asi ze čtrnácti dětí. Občas bylo cítit, že se delší dobu nemyl a někdy se asi pomočoval (přezdívka mezi dětmi: „Pochcaná Sláma“), ale jinak byl celkem hodný (na místní poměry), nepříliš schopný, přesto místy snaživý a být lepšího rodinného zázemí (jeden z rodičů tak početné rodiny již zemřel), snad by zvládnul i základku, třeba někde na konci pelotonu.

    Dvojici růží mezi trním tvořily dvě naprosto odlišné dívky. První byla Lada, poněkud hyperaktivní a dosti ukřičená, na začátku roku i snaživá, bohužel později stále více pod vlivem blížící se puberty. Stejně jako Jindřich s Romanem v sobě měla něco dětsky sympatického a i její neukázněné výlevy občas nutily spíše do smíchu. To „občas“ podtrhuji. I její potenciál by asi na základní školu dostačoval, byť by to pro rodiče byla dřina a třídní kolektiv by to s ní neměl jednoduché.

    Na skoro celé čtvrté čtvrtletí zmizela do lázní, tuším s astmatem. Bylo právě na čase, neboť i když nepředstavovala zásadní problém, začínala se stávat hůře zvladatelnou a mírně strhávala Vlastu. Na Ladu si léčebna stěžovala, jsou s ní prý „velké problémy“ – chápu, málo kdy jim tam někdo přišel ze ZOO.

    Druhé děvče, Vlasta, byla podle mého názoru jasným příkladem toho, jaké děti by měly chodit na zvláštní školu. Hodné, slušně vychované, trochu chytré, ale zoufale pomalé dítě, přitom ambiciózní, údajně na školu přišlo ve špatném psychickém stavu, neboť ZŠ nezvládalo a ve své rychlosti a rozumu naráželo na hranice svých možností, přitom chtělo vynikat (dovolím si předpokládat, že nedostatek potenciálu rodina „kompenzovala“ vysokými požadavky). Na ZVŠ se značně srovnala psychicky, neboť zdejšímu tempu více než stačila.

    Spolu Vlasta se Simonem tvořila intelektuální elitu třídy, bráno ve vztahu k místu a okolnostem. Zatím co Simon se identifikoval s kolektivem, Vlasta se ho víceméně stranila, vědoma si své nadřazenosti. Měla k tomu své důvody, nicméně tento přístup ji vedl dál a to k přesvědčení, jaká není skvělá a kam až sahá její genialita. Což zase bohužel, nebylo tak žhavé.

    Boj pokračuje

    V průběhu podzimu jsem získal určité bojové dovednosti a začal odhalovat slabé stránky nepřítele. Pomalu jsem získal i jakýsi respekt svých oponentů. Začal jsem rozlišovat nenápadné známky blížící se katastrofy a naopak zdánlivý začátek konfliktu, který tak není míněn a podle toho reagoval. Po krůčcích jsem postupoval, dostával třídu pod kontrolu a dokonce je donutil něco se naučit.

    Zjistil jsem, že realita je absolutně jiná, než jsem si představoval. Čekal jsem, že zvláštní škola je zařízení, kde má být věnována péče pomalejším, aby co nejvíce dohnali ty normální a mohli se zařadit do společnosti. Ve skutečnosti sloužila jako odpadní jímka systému, kam ve velké většině padaly nevychované a zanedbané děti neschopných nebo neochotných rodičů a tyto měli devastující účinky na těch pár vychovávaných, leč obtížněji vzdělavatelných žáků a těmto účinkům nešlo zabránit. Cílem bylo naučit blbé, že jsou blbí, budou s tím muset žít a víc asi nic. Naopak, pokud jsem pochopil, individuální postup žáků byl nežádoucí a heslem bylo „všem stejně“, tedy podle nejpomalejšího. Pokus to dělat jinak byl většinou po zásluze trestán shora. To vedlo k tomu, že ti rychlejší se nudili a jejich pacifikace odčerpávala čas a síly na podporu pomalejších.

    Zahodil jsem do šuplíku metodiky, neboť jejich autoři nemohli mít představu o tom, jaké je skutečné složení dětí a jejich rozhled a chování. Úkoly z příruček byly pro mé páťáky takřka nepřekonatelné a oni se s překonáváním ničeho nenamáhali, hodina musela mít spád, nevymysleli to hned, nevymyslí to nikdy, jedeme dál. Výsledky byly chabé, ale šlo o to, udržet třídu spádem hodiny při zemi. Pokud šlo o metody pedagogického působení, veškeré mé zkušenosti z oddílu i předcházející výuky byly mimo. Tohle nebylo jiné hřiště, to byl jiný sport. Bojový sport, podotýkám.

    Palba do zad

    S šéfem jsme se neměli rádi (a myslím, že jsem nebyl v rámci sboru výjimka, i když asi špička co do intenzity vzájemné nelásky).

    Myslím, že chyba byla na obou stranách – na mé v nedostatku diplomacie a zkušeností (devatenáct let věku) a v tom, že šéf byl – nevíte, jak se to řekne, aby to nebyl vulgarismus? Já nevím. To nebyl jen můj názor a jeho protivné chování směřovalo i vůči ostatním.

    Bodů střetu s ředitelem bylo nepočítaně. Úkoly děti někdy dělaly a někdy ne, často ztratily (zahodily?) sešit na úkoly. To byl problém, neboť ředitel občas úkolové sešity kontroloval oficiálně a občas prolezl stoly v naší nepřítomnosti jaksi preventivně. Když nebylo dost odevzdaných sešitů, byl průšvih, když děti napsaly málo úkolů, byl průšvih, když nebyla na výši úprava, byl průšvih (hádejte, kdo měl ten jeden upravený sešit).

    Když jsem jednu hodinu češtiny dovolil, že budeme číst z knížky, kterou někdo přinesl (tuším Vlasta), putovala kniha po třídě a kupodivu se na chvíli rozhostil skoro klid, neboť měli pocit něčeho zvláštního a ještě z vlastní iniciativy. Bohužel ho při odposlechu za dveřmi získal i ředitel a byl průšvih, že kniha (tuším nějaké pohádky) nebyla v osnovách.

    Potom zase měl něco proti tomu, že část nadanějších žáků dostává v hodinách práci navíc. Mají udělat to, co ostatní a pak v klidu čekat. To mi přišlo jako pokyn, aby vydrželi pod vodou deset minut zpívat. Přestal jsem jim tedy tato cvičení navíc zadávat do sešitu a psali je na zvláštní papíry, které jsem posléze likvidoval.

    Za situace, kdy mi jednou při hospitaci byla hodina strhána, udělal jsem si poznámky a další hospitovanou hodinu udělal podle nich a ejhle – zase to bylo úplně špatně (a dobře bylo to, co bylo strháno minule), jsem pochopil, že nejde o organizaci hodiny, ale o osobní konflikt. Po té, co jsem trochu postupoval na poli pedagogickém a dostával situaci pod kontrolu, mě tato palba zezadu zarazila.

    Nakonec jsem i v rámci boje s ředitelem dosáhnul drobných úspěchů.

    Opravované sešity a písemky jsem rozstrkal po zásuvkách stolu tak, aby nebylo možno při tajném prohlížení mého stolu spočítat, kolik jich je, kdo neodevzdal a pak mě za to zpucovat. Vtip byl v tom, že ředitel si netroufnul přiznat, že nám prohlíží stoly a já vytvářel prostředí, že prohlídkou stolu se nic moc nedalo zjistit.

    Když už jsem povinně předkládal písemné přípravy, dotáhnul jsem to k dokonalosti a při té příležitosti i jinak zahrnoval ředitele spoustou otázek ohledně výuky, které jsem si vymýšlel tak, že byly úplně k ničemu, ale on nemohl úplně neodpovědět. Chodil jsem ho otravovat s každou blbostí, abych na ní znal jeho názor. Po nějaké době jsem si tím vybojoval určitý klid, šéf mě prostě nechtěl vidět.

    S nástupem jara jsem si udělal tabulku v kvalifikačním sešitě a v ní byly dny do konce mé tamní kariéry. Každý den ráno po zápise do třídnice jsem si odškrtnul jeden. S nadějí na blízké vystřídání jsem se snažil zakopat a přežít, má práce mi přišla zbytečná, děti i šéf nevděční a systém, který mě najal, postavený na hlavu.

    Stalo se

    Ve škole došlo k řadě zajímavých událostí, některé uvádím na přeskáčku a příkladmo, pro dokreslení prostředí:

    Vržený nůž
    Někdy v průběhu zimy, tuším po vánocích, přišel Ivan (starší bratr Marka) a oznámil mi, že Marek je v nemocnici. Marek totiž neprozřetelně provokoval svou sestru (asi pět let věku) a tato po něm hodila nůž, který se mu zabodnul do oka. Bohužel Marek na toto oko oslepnul. Vrátil se do třídy v podobě nedotknutelného, neboť kvůli oku nesměl dostat pohlavek a museli jsme ho chránit před ostatními žáky, kteří by ho ve rvačce mohli zranit, čehož zneužíval a dovolával se ochrany pedagogů. V tomto případě však ne dlouho – při jednom z posledních jarních sněžení dostal sněhovou koulí do zraněného oka, naštěstí mimo školu. S tímto opakovaným zraněním zmizel skoro do konce školního roku ze třídy. Ivan komentoval osudný vrh nože takto: „Víte, pane učitel, neměl ségru srát“.

    Čórkaři
    Po celou dobu se bojovalo s krádežemi, páchanými žáky převážně v obchodech, v některých obdobích u nás policajt málem přespával. Když jsem na pokyn nejvyššího přednášel třídě filipiku proti krádežím, vstala Lada a prohlásila „Pan učitel, vyste nikdy v obchodě nic nepočáhnul?“ Po pravdě jsem odpověděl negativně. „To kecáte,“ ozval se Karel. „Řekněte pravdu,“ naléhala Lada. „Ani čokoládu?“ Ne, ani čokoládu, ale stejně mi to nevěřili. Za nejlepší zločinný nápad (i když žáků jiné třídy) považuji jejich krádeže vratných láhví z přepravek ve dvoře obchodu a jejich okamžité vrácení. Naštěstí láhve obíhaly v  takovém množství, že majiteli obchodu vše rychle došlo, žáky chytil při činu a přepravky s vykoupenými láhvemi dával někam jinam.

    Nepohodou do školy
    Když propukla sněhová kalamita a nejezdily autobusy, po druhé hodině přišli mí neoblíbenci David a Marek do školy, což znamenalo přes dvě hodiny pochodu špatně prohrnutou silnicí za vánice. Nešlo o lásku ke škole, ale oběd ve školní jídelně – doma by asi nedostali – a tenhle jim platila sociálka (čímž část dávek nemohla být rodiči utracena jinak).

    Čerti na půdě
    Na Mikuláše jsem prováděl organizační opatření pro příchod Mikuláše, čertů a andělů (osmáci pod vedením učitelky výtvarné výchovy). Při tom jsem řekl, že si čerti možná někoho odnesou a David zvážněl. Nějak z něj vypadlo, že čerti jsou na půdě. Tak jsem řekl, že ne, že budou chodit po škole. On řekl, že myslí ty pravé čerty. Třída ztichla a pochopila. David věřil na existenci opravdových čertů (tuším, že mu bylo třináct či čtrnáct). Lada otevřela pusu, aby svůj údiv ventilovala a Milan se chystal k něčemu podobnému. Pohledem a krátkým gestem jsem je zarazil, čemuž kupodivu porozuměli. Krátká chvilka, kdy jsme dovedli beze slov říci, že ho při tom necháme, jiskřička porozumění, které tu bylo tak vzácné. A můj údiv, že i David má někde autoritu, které se bojí (a také lítost nad tím, že tato autorita je tak nedostupná).

    Janova volba
    Toaleta pedagogů měla předsíňku společnou s dívčími záchodky. Na toaletě jsem se jednou převlékal na tělocvik, když se z venku ozval dívčí zpěv rómským jazykem. Když jsem vyšel ven do předsíňky, na okně seděla dívka, tuším ze sedmičky či osmičky a zpívala (velmi pěkně). Pochválil jsem jí zpěv a zeptal jsem se, o čem ta písnička je (romštinou nevládnu). Dozvěděl jsem se, že Jano přemýšlí, jestli jít pracovat, nebo umřít hlady. Na můj dotaz, jak se nakonec rozhodne, odpověděla, že raději umře hlady. Inu, svoboda volby.

    Bitkaři
    Měl jsem dozor na chodbě, když začala rvačka jakéhosi osmáka s klukem ze sedmičky. Nevím, jak se jmenoval, ale byl to agresivní nebezpečný magor a to mě mělo varovat. Osmáka jsem hravě odstrčil, nicméně sedmák (o dvě hlavy menší než já) to ani nezaregistroval a mlátil, zřejmě do rudé mlhy před sebou. Chytil jsem jednu na prsní kost a byl jsem rád, že mi dech nevyrazil úplně, ale stejně na chvíli mě vyřadil z boje. S pomocí dalšího učitele jsme ho zklidnili. Nebyla to jediná rána, kterou jsem ve škole utržil, ale suverénně největší. Na druhou stranu, žádný z našich žáků nebyl po rvačce odvážen záchrankou, jako jedna dívka z nedaleké ZŠ nedávno, asi jsme měli odolnější materiál.

    Co se s nimi stalo

    Další osudy svých svěřenců moc neznám. V té době měli po dokončení tehdy osmileté základní školy šanci pokračovat jen na některé učební obory, většinou speciálně pro ně zřízené. V tomto doba pokročila a nyní infiltrují do širšího spektra vzdělávacích programů (nejsou děti, bereme každého).

    Dnes se budou pomalu blížit třicítce, a teď, když vyprchala zloba a rozčílení ze střetu a touha po jejich krvi, chtěl bych doufat, že někteří si našli svou cestu k nějakému štěstí, ale obávám se, že často výsledky jejich snažení, pokud nějaké bylo, nebudou nic moc.

    Odbočka do první a druhé třídy

    První a druhá třída byly nepočetné (děti odpadávají do ZVŠ většinou až v průběhu prvního stupně) a proto byly spojené. Měl jsem je dvakrát týdně na tělocvik, což byly jediné hodiny mimo moji třídu. Bohužel to, co nastoupilo rovnou do naší školy, byla politováníhodná sbírka lidského neštěstí. Dnes bych brečel, když na ně vzpomínám, asi také proto, že už léta nemusím snášet jejich zlomyslnosti.

    Malý kolektiv tvořili tři chlapci a dvě dívky.

    Petr byl mladší bratr Simona z mé třídy. Bystré a nadané dítě, preventivně odložené do ZVŠ, neboť rodiče byli spokojeni s tím, jak se nemusí namáhat se Simonem. V průběhu roku nejdříve exceloval, zvládnul látku pro první i druhou třídu ZVŠ za pár měsíců, potom se nudil, následně pochopil, jak převažuje své spolužáky (představoval asi 70% intelektuálního výkonu celé pětice) a začal této převahy zneužívat. Ze sympatického klučíka se stal krutý tyran, přes upřímnou snahu nešťastné třídní učitelky.

    Honzík žil doma se svou dosti jednoduchou maminkou, tuším samoživitelkou, a ta bohužel intelektuálně nezvládla výuku češtiny a výchovu vůbec. Chlapec mluvil nesrozumitelným jazykem, skládajícím se z huhlání, nedotčeným výslovností. Jeho matka mu rozuměla, děti i jejich třídní tento jazyk pochopili, já většinou ne (náš kontakt býval příliš krátký) a nechal jsem si jeho projevy překládat. Škola a sociálka dokopaly Honzíkovu matku k tomu, že začala s chlapcem jezdit na logopedii. Jeho situace se přes rok pomalu lepšila a řeč začala češtinu vzdáleně připomínat, leč se obávám, že dohnat handicap bylo už mimo jeho síly. Zanedbanější dítě jsem nepotkal. I ta mrňata v roztrhaných hadrech u chýší pod Mont Elgon dokázala alespoň jednoduše anglicky prosit o sušenky.

    Lukáš byl mladší bratr Davida a Marka z mé třídy. Vychován minimálním zájmem početné rodiny, otřískán od rodičů i sourozenců, choval se jako šelma, prudký, útočný, rychlý, ohebný, nezranitelný, neovladatelný, s vysokým prahem bolesti. Bez dovolení vyšplhal na tyč do cca. 4 až 4,5 metru a odtud skočil dolů na parkety, rozplácnul se, zašklebil a zase někam běžel.  Potenciál vývoje, který v sobě měl, jasně varoval, že jeho starší bratři budou proti němu slabý odvar. Na rozdíl od nich neměl respekt vůbec z ničeho a hodnotový systém odpovídal džungli. Docela mě děsí představa, co z něj vyrostlo.

    Dlouhovlasá blondýnka Kamila byla týrané dítě, jejíž sociální chování bylo usměrněno tím, že byla doma (kromě bití) zavírána do železné klece, aby neobtěžovala rodiče svou přítomností a živostí. Ostatní výchova a péče byly na podobné úrovni, a její povaha vykazovala četné deformace. Rodiče byli před nástupem dívky za tuto činnost soudem potrestáni, nebo se to alespoň říkalo, děvče bylo necitelné, zlomyslné, agresivní, lhavé a zákeřné, k tomu ne úplně hloupé. Myslím, že Kamila byla do základu dokonce docela chytrá a byla zničena svými rodiči stejně jako Honzík, Simon a další z této školy.

    Pavlínka byla nešťastný případ, který nepatřil do žádné školy, přesněji řečeno patřila do nějaké internátní speciálky, de facto ústavu s propustkou na víkendy, kam jí její matka odmítla umístnit. S její matkou jsem měl tu čest párkrát mluvit a chápu, že při její jednoduché povaze (a to berte jako eufemismus), výchovu vrozeně duševně postižené dívenky nemohla zvládnout, nemohla ani rozsah problému pochopit a tedy se nechtíc podílela na neradostném vývoji, který ani v případě vzorné péče asi neměl moc velký potenciál. Hodnotit Pavlínku jako zlé či hodné dítě nemá smysl. Chovala se jako zvířátko, mluvila špatně, celé to brala jako nějakou hru. Byla snadným cílem škodolibostí svých spolužáků, ale spousta z nich nechápala nebo brala jako nějaké kočkování, pamatuji si, jak jednou Kamilu v sebeobraně kousla. A protože situace s ní musela být doma k uzoufání, schytávala občas nakládačky, ale tvrdila mi, že umí zalézt za skříň a tam se za ní nikdo nedostane. Ve škole se jí líbilo, protože tam nebyla bita. Také získáváte představu, že už místem narození a osobami rodičů jste vyhráli první cenu?

    Pavlínka je dnes pochopitelně nezaměstnaná (a nedovedu si představit, že by byla zaměstnatelná), závislá na alkoholu a prý po několika potratech. To chápu, protože spolknout jednou denně prášek bude zřejmě nad její intelektuální síly, stejně jako většina dalšího běžného rozhodování.

    Tělocvik s těmito dětmi byla velmi náročná hodina, po které jsem odcházel naprosto vyřízený, vděčný za to, že všichni přežili bez zranění, vzhledem k jejich fyzickým dispozicím jsem je nějak zvládnul. Až tu zase bude někdo přepočítávat plat učitele na odučené hodiny, tak dvouhodinové soudní jednání je proti tomuto těláku brnkačka. To jen na okraj.

    Něco závěrem

    Veškeré popisy, hodnocení a vůbec vše v tomto článku vychází z takřka dvacet let starých vzpomínek na jeden rok na jedné zvláštní škole a prosím, aby to tak bylo bráno. Čas vzal mnoho detailů, ale i vzteku a opovržení, přinesl nadhled a snad i trochu objektivity.

    Speciální pedagog je nevděčné zaměstnání, které vyžaduje zvláštní praxi a schopnosti, o jeho přitažlivosti v místě a čase lze říci tolik, že z pěti učitelů jsme byli dva elévové bez praxe, oba sehnaní na konci prázdnin, jeden ex ředitel ZŠ, smetný nedávnou revolucí a dojíždějící kolegyně, hledající po škole už několikátým rokem místo jinde. Praxi jsem neměl a sebekriticky říkám, zvláštní schopnosti také ne. Osobně považuji nasazení devatenáctiletých elévů na místa, která jsme zastávali, za zoufalost, něco jako účast Hitlerjugend v bitvě o Berlín. Vlastnosti, které speciální pedagog potřebuje, se podle mého názoru formují u většiny lidí později. Udělal jsem, co jsem za daných podmínek zvládnul a na výsledek nejsem nijak zvlášť pyšný, ale nestydím se za něj.

    Při pohledu zpět viním rodiče většiny těchto dětí. Moje třída mohla být při troše jejich snahy poloprázdná, první třída podle mého názoru prázdná, s výjimkou Pavlínky (která tam také nepatřila, i když z opačných důvodů než ostatní). Osobně znám dívku, která prošla základkou na hraně propadnutí, ale prošla, za snahy jejích rodičů (přitom žádní géniové) a konečně i její vlastní (odměněné tolerancí pedagogů). Vyučila se, na „nástavbě“ odmaturovala – což něco vypovídá o kvalitách té maturity - a vyrostla z ní vcelku příjemná mladá žena, radostná matka, je zaměstnaná a zdá se, že se jí i její rodině daří dobře. Její pád do kolektivu obdobného mé třídě na škole v X by mnohé z toho zmařil či neuvěřitelně ztížil.

    Viním i systém, který nedokázal rozdělit grázly od pomalých dětí a předhazoval ty druhé těm prvním, zcela bez zájmu o jejich další osud, neboť v praxi šlo o odložení či odhození. Viním ho i z toho, že děti s minimálními a překonatelnými problémy nechal bez odporu přehodit do této žumpy bez naděje, že se odtud vrátí do normálního světa.

    Nejde jen o tyto konkrétní postižené jedince. Jde i o ty, kteří s nimi budou muset sdílet tento svět, tedy i o nás, neboť úplně se totiž svému vzájemnému vlivu nevyhneme. A bohužel také nevíme, kdy někdo nám blízký bude speciální pedagogiku opravdu potřebovat. Proto bychom se neměli dávat ptát, komu zvoní hrana.
     


    15.05.2013
    --- LWG ---
     


    Související články:
    Učitelova ujetá ruka (11.10.2015)
    Pallady ( . )( . ) poprsí (17.05.2015)
    Bezpečnost v MŠ, aneb uč se "neprožitkem" (22.03.2015)
    Nedostatek techniků & kovářova kobyla (15.03.2015)
    Elitní vzdělávání (18.01.2015)
    Den učitelů (29.03.2014)
    Několik poznámek k domácímu vzdělávání (16.12.2013)
    Domácí vzdělávání (01.12.2013)
    Nulová tolerance -- aneb zvykáme si na policejní stát (14.05.2013)
    Botostroj n.p. (14.04.2013)
    A znovu školství (26.03.2013)
    Ještě jednou školství (24.03.2013)
    Náboženství vysoké školy (17.01.2013)
    Hey, teacher, leave them kids alone… (11.11.2012)
    Zabijte toho vraha! (01.11.2012)
    Mají rodiče právo ničit zdraví svých dětí? (16.09.2012)
    Svoboda učení (13.05.2012)
    Dilema s balónky (13.05.2012)
    Týden neklidu – reloaded (11.03.2012)
    Reforma školství (11.03.2012)
    Svoboda učení I. (04.03.2012)
    Alma Mater (04.03.2012)
    Týden neklidu (04.03.2012)
    Vzdělání není zboží? A co to tedy je? (29.02.2012)
    EMAE na ENSTA Bretagne aneb Jak je v Brestu? (05.02.2012)
    Bída českého vysokého školství v obrazech II (21.12.2011)
    Musí mít všechny děti nárok na stejné vzdělání? Nemusí! (11.12.2011)
    Bída českého vysokého školství v obrazech (03.11.2011)
    Jaké to je učit černé studenty (17.07.2011)
    Jelita a Elita (06.02.2011)
    Státní likvidace vzdělaných středních vrstev už v zárodku (30.01.2011)
    Nadané děti - dar nebo prokletí? (16.01.2011)
    Učitelství v praxi ještě jednou (09.01.2011)
    Před pedákem plno (19.12.2010)
    Učitelství v praxi (28.11.2010)
    Chudák učitel (21.11.2010)
    Erasmus a Jagelonská univerzita v Krakově (14.11.2010)
    Krátká zpráva o stavu základního školství – hlášení zevnitř (30.08.2010)
    Školné na státních vysokých školách (13.06.2010)
    VŠE vs. VŠB (01.06.2008)
    Versáči (21.01.2007)
    VŠ systém, alebo Ako prísť k re-/dešpektu. (16.09.2006)
    Jak zmrd k velkému štěstí přišel, aneb jsou všude! (13.08.2006)
    Hra o vzdělání (16.07.2006)
    Zlatý Ámos. Aj i Portos a Aramis též. (27.02.2005)

    [Akt. známka: 1,06] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: LWG | Komentářů: 162 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.