K sepsání tohoto článku mě vedla jakási „vnitřní povinnost“ uvést záležitosti
ohledně dění v sousedním Německu na správnou míru (samozřejmě dle mého subjektivního
vnímání), kdy jsem byl přítomen zatím nejmasivnější demonstraci proti islamizaci
v této saské metropoli. V tomto článku nebudu ani nehodlám rozebírat důvody
zda, nebo proč by se podobné akce měly, či neměly konat a zda jsou oprávněné.
Zároveň tento článek neslouží ani jako chronologické shrnutí vzniku a působení
hnutí PEGIDA, jelikož si netroufám tvrdit, že jsem v tomto směru dostatečně
informovaný.
Několik slov úvodem
Již před Vánoci jsem registroval, že v Německu vzniká jakýsi odpor veřejnosti
proti islamizaci a nekontrolovatelnému přílivu imigrantů. Nedočetl jsem
se to v médiích, nýbrž mi o tom vyprávěl kamarád, Němec, když jsem se ho
jal někdy koncem listopadu navštívit v Drážďanech.
Povídal, že původní protesty začaly na fotbalových stadionech a přišli
s nimi právě fotbaloví fanoušci, přičemž z ochozů stadionů se tato záležitost
velmi rychle dostala
do ulic. Náš rozhovor na toto téma trval ani ne pět minut, protože
jak jeho, tak ani mne, fotbal, ani záležitosti okolo něj, nezajímají. Jen
jsme se shodli na tom, že je asi pozitivní, že se tohoto tématu ujala alespoň
některá skupina. Nutno však uznat, že při pohledu na video, které jsem
přiložil, nepůsobí protesty v této krajně – podzimní fázi roku 2014, nijak
kultivovaně.
Během jednoho z adventů jsem s rodinou navštívil drážďanské vánoční trhy,
kde jsem se poprvé dozvěděl z jistého plakátu o hnutí PEGIDA (Patriotische
Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes), tedy Vlastenečtí Evropané
Proti Islamizaci Západu. Snažil jsem se dohledat nějaké informace na internetu.
V německých médiích bylo zmínek na toto téma (ač s poměrně jasnou sluníčkářskou
a pravdoláskařskou cenzurou) poměrně dost, na rozdíl od médií českých.
Pak následovala demonstrace z 22. 12. 2014 v Drážďanech,
kde se sešlo 15 – 25 tisíc lidí (údaje se liší dle zdrojů) a o dění za
hranicemi začala psát i naše média. Nedělal jsem si iluze, že informace
budou objektivní a nemýlil jsem se. Drážďanské protesty se opakují každé
pondělí a periodicky na ně chodí čím dál více Němců.
Po Vánocích začala mediální masáž sílit. Starostka Drážďan, Helma Orosz,
se například v rozhovoru pro MF
Dnes nechala slyšet, že nebýt imigrantů, byly by Drážďany „temnou provincií“.
Pochybuji, že to byli imigranti, kdo znovuvystavěli město po devastujících
náletech osvoboditelů a nositelů demokracie, ale budiž. Dokonce si také
dovolím pochybovat nad tím, že jsou to právě imigranti, kdo představuje
užitek a obohacení (nejen) pro Německo. Helma to však vidí jinak: „Je nutné
vše říkat na rovinu. Ano, budeme mít více uprchlíků. Ano, budeme i nadále
potřebovat další ubytování pro žadatele o azyl. Ano, potřebujeme přistěhovalce,
bez nich je naše současná životní úroveň neudržitelná. Bez imigrace by
v Drážďanech nebyl výzkumný ústav, naše vysoká škola by dnes neměla titul
Excelence University a tak dále.“ Měl jsem pod tuto citaci napsaný celý
odstavec, ale nakonec myslím, že bude lepší nechat ho bez komentáře.
Záměrem médií a postaviček z vyšších pozic je dezinformace. Tak jako
obvykle. Klasický obraz, který se snaží média nastavit už po několik let,
je osočit nepohodlné okolo sebe z nacismu a jiných ideologií. To totiž funguje.
Evropané jsou něco jako Pavlovovy dogy, kterým se při doslechu klíčových
slov jako Hitler, holocaust, nacismus, rasismu apod., spouští silný reflex,
přes který takříkajíc nejede vlak. A tak stačí toho či onoho označit za
někoho z těchto neřádů a dále se můžeme odebrat k jinému tématu. O to se
pokoušela německá i tuzemská média. Zatímco v České republice tato strategie
víceméně stále funguje, o Německu už bych to samé netvrdil. I zde se snažili
PEGIDU ihned z počátku označit za neonacistické a všelicos dalšího hnutí.
Na to reagovala
tamnější scéna vcelku hbitě, tudíž to nezapracovalo a na demonstracích
se scházelo stále více lidí.
Merkelová také během své novoroční řeči odmítla
jakékoli debaty a vyjednávání s demonstrujícími, samozřejmě za podpory
zelených a levice. I to bylo podle některých příčinou nárůstu stoupenců,
kteří jsou schopni vyjádřit svůj nesouhlas s tamní imigrační politikou.
Pondělí, 5. 1. 2015
Ale zpět k důvodu, kvůli kterému tento článek píši. Z německých zdrojů
jsem se dozvěděl, že na pondělí 5. 1. tohoto roku se chystá další z protestních
akcí. Protože bydlím takřka u hranic a Drážďany mám, co bys uhlím dohodil,
rozhodl jsem se spolu s mým kamarádem tuto akci podpořit.
Začátek byl psán na 18:30 hod. V 17:00 vyjíždíme, jelikož počasí toho
dne příliš nepřálo a u Petrovic to často vázne. Dle očekávání jsou na dálnici
jazyky a spolu se silným větrem se tvoří podmínky, které nedovolují jet
normální cestovní rychlostí. Pár minut před odjezdem jsem se navíc vrátil
z delší cesty a nestihl tak večeři, tudíž stavíme na benzince pro bagetu.
Do Drážďan přijíždíme přesně v 18:30 a dle policejních aut poznáváme, že
parkujeme ve správné lokalitě. Je nám jasné, že nebudeme na místě včas,
ale co, jsme přeci Češi a ti chodí vždycky pozdě.
Chvilku trvá, než se zorientujeme, kde se nacházíme, a tak jdeme po
Prager straße opačným směrem, než je správně. Za rohem slyšíme nějaký hluk,
tak tam zahýbáme s domněnkou, že se jedná o protest, na který se chystáme.
Na místě vidíme asi 100 lidí svírajících v rukou rudé vlajky s neidentifikovatelným
nápisem. Většina účastníků vypadala silně alternativně, okována různými
piercingy a bordelem v nosech, očích a kdoví kde ještě. Spousta z nich byla
nejspíš také omámena pro mě neznámými psychotropními látkami a spousta
z nich přijela na kolech. Procházíme okolo nich a dle transparentů vzývajících
sluníčko a toleranci, je nám jasné, že jde o jakousi protidemonstraci.
Ta na nás zanechala komický dojem a zvedla nám náladu. Bohužel, jsme se
ihned shodli na tom, že ve večerních zprávách bude tato skupinka jistě
označena za mnohonásobně početnější hnutí svobodných, umělecky nadaných
intelektuálů. No a víte co? Opět jsme se
trefili.
Po chvilce vtipkování mi kamarád říká, ať se někoho zeptám na cestu.
Nejlépe nějaké slečny s nákupem. Ta podle něj určitě nebude patřit k této
skupince a ráda nám poradí. Takže budiž – akorát jedna vychází z obchodního
centra. Zamířím k ní a ptám se, kudy se dostaneme na „Cockerwiese“. Okamžitě
odsekává, že neví. Dobrá tedy, ptám se, kde začíná ta velká demonstrace
proti islamizaci, musí o ní přeci vědět. Začala prskat a nepříjemně se
otáčí, přičemž odsekává „Nein, Nein!“. Pobavení stoupá.
Opodál jde další, tentokrát sympaticky vyhlížející slečna. Ptám se na
to samé. Chvilku váhá, zřejmě nerozuměla mé lámané němčině, tak jí to opakuji
anglicky. Dodávám, že jdeme podpořit demonstraci proti islamizaci. Usmívá
se a vřele nás naviguje: „K Muzeu hygieny, tamtím směrem!“ Mile se loučíme,
přeje nám šťastnou cestu a my pokračujeme. Po cestě se ptáme ještě několika
lidí, kteří nás také vřele poslali správným směrem.
Se zkracující se vzdáleností roste výskyt policie, a tak nás zastavují
tři kosmonauti, kteří přehradili služební dodávkou chodník. Vysvětluji
jednomu z nich, že jdeme podpořit demonstraci a jsme z Čech. Na to začal
volat „Tschechisch!“ směrem k policejnímu autu. Přišel další, který mluvil
česky. Zeptal se nás na to samé, co jeho kolega, a vstřícně (kupodivu)
nás poslal dále, přičemž nám ještě doporučil zkratku, protože pochod se
právě dává do pohybu.
Prošli jsme několika ulicemi a viděli nekončící dav, který pomalu kráčel
dopředu. Bylo to ohromné množství lidí, nebyli nijak seřazeni a zabírali
celou ulici i s chodníkem. Konec i začátek průvodu byl v nedohlednu. Zařadili
jsme se a kráčeli pomalým krokem s nimi. Dav chvílemi skandoval „Wir sind
das Volk!“ a u novinářských pozic také nějakou kritiku na média (přesnému
znění jsem neporozuměl). Transparenty, které lidé nesli, byly různorodé
a nemalá část z nich reagovala na výroky různých špiček německé politické
scény, vč. Merkelové, u které dav žádal odstoupení (Merkel muss weg apod.).
Hlavní důvod, proč jsem ten večer do Drážďan jel, byl však ten, že jsem
chtěl vidět, kteří lidé na oné demonstraci budou a byl jsem příjemně překvapen
– přišli lidé všech věkových vrstev, muži i ženy. Mezi davem bylo vidět
i několik cizinců tmavší pleti, přičemž předpokládám, že poměr původních
obyvatel a jich, byl skutečným odrazem toho, kolik imigrantů se reálně
dokáže přizpůsobit.
Naší konverzace v češtině si při chůzi Němci velmi všímali a s několika
z nich jsme se dali také do řeči. Vždy byli rádi a vyjadřovali díky, že
jsme je přijeli podpořit. Průvod došel na onu cílovou „Cockerwiese“, kde
proběhly projevy. Troufám si tvrdit, že řečníci mluvili deset minut a neřídnoucí
průvod mezitím stále ještě docházel. Zde s projevy skončila i celá akce.
Několik minut vázla doprava, avšak ty, kteří jezdí na vánoční trhy a vědí,
jak v tento čas bývají Drážďany ucpané, mohu uklidnit, že tak silný provoz
zase nebyl.
Záznam celé akce zde.
Po cestě zpátky jsme hodnotili celý den jako velmi poučný. Shodli jsme
se na tom, že něčeho takového Kocourkov v tomto čase jen těžko dosáhne.
Vrcholem současného českého „odboje“ nejspíš ještě dlouho zůstane rozdávání
červených karet z frustrace, že volby nedopadly tak, jak si někdo přál a
pocit svobody, že máme možnost volit v podstatě to samé. Jediné, co nás
mrzelo, bylo to, že jsme nevzali např. českou vlajku (byť tu současnou
nepovažuji za symbol, jež je z historického hlediska hoden zastupovat český
národ), kterou bychom dali najevo, že i u nás žijí lidé, kteří nejsou lhostejní
osudu evropské civilizace. Možná nemáme tolik muslimů a tolik problémů,
ale máme podobné politiky se stejnými rudo-zelenými cíli.
10.1.2015 Arminius