Zpravodajství komerčních televizí dokázalo dokonale převrátit pohledy
lidí na denní události. Namísto strnulých, zpravidla dosti monotónních
hlasů veřejnoprávních událostí přineslo divácky přitažlivé podání nejrůznějších
zpráv přímo až hororového charakteru.
Informace o více či méně zkázonosných
krocích naší vlády vhodně doplňují záběry autonehod, vražd či alespoň požárů,
a po konečném vyhodnocení se programový ředitel opět může radovat nad modrajícími
se koláčky.
Statistikami podložená obliba morbidního zpravodajství však přinesla
nejen neuvěřitelné ceny reklamy lemující televizní noviny, ale dokázala
i posílit pozici negativních stránek společnosti. Sebetupější vohnout se
stane hrdinou dne, stačí jen trocha benzínu, postavit se doprostřed většího
náměstí a zahrát si na Palacha. Stejně tak psychicky narušený jedinec snadno
bude hlavním bodem relace. Vybere si vhodnou lokalitu a s krutostí sobě
vlastní začne decimovat bezbranné oběti. A protože „pouhá“ vražda je v
době poprav, brutálních znásilnění či podobných zvěrstev slabý odvar, čím
větší trápení oběti způsobí, o to větší publicity se mu dostane.
Zřejmě s touto logikou přistupuje k dobrovolnému ukončení života společností
či svými problémy vydeptaný jedinec. Nějakým způsobem překoná pud sebezáchovy,
sepíše dopis na rozloučenou a provede krok, za který bych ho s největší
chutí postavil, pokud by to však bylo možné, před nějaký tribunál. Namísto
tichého, nenápadného a hlavně individuálního odchodu ze života vybere způsob
smrti, který zasáhne určitou část nás ostatních. Skočí pod vlak jedoucího
metra a způsobí tak nejméně na hodinu dopravní kolaps, zapálí se uprostřed
davu lidí či zkusí volný pád z dostatečně vysoké budovy nejlépe na nějaký
sloup.
Následné podání novinářů pak ze sprostého narušitele veřejného pořádku
udělá hrdinu. Pokud to není bezdomovec či neznámá existence, najde se člověk,
který do zpráv pronese pár vzletných slov o „nešťastně zemřelém“. To, že
způsobí v lepším případě jen šok bezpočtu ostatních už nikoho nezajímá.
Skok pod metro otřese nejenom samotnými záchranáři a strojvedoucím při
pohledu na rozdrcené tělo, ale tisícům lidí způsobí nepříjemnosti s pozdním
příchodem do zaměstnání, školy či kamkoliv jinam.
Zatímco pohled na pěkné tělo opačného pohlaví dokáže člověku den zpříjemnit
a v naprosté většině případů to v něm nezanechá žádné následky, nedobrovolná
účast na sebevražedníkově vystoupení vyvolá šok i na celý život. Stačí
poměrně triviální situace. Jdete si po chodníku zabořeni do svých myšlenek
a pár metrů před vás dopadne na chodník člověk s nepopsatelným, ale o to
příšernějším plesknutím. V tu chvíli už to není nešťastník řešící své životní
trable, ale neovladatelná smrtící zbraň ničící vše živé, co se s trochou
smůly pod něj dostane. A vy kromě toho, že můžete zapomenout na svůj denní
program, máte před sebou polomrtvý kus čehosi, na což byste měli uplatnit
dávno zapomenuté základy první pomoci.
Navzdory pochopitelným protestům nejrůznějších sfér mediálního průmyslu
bych proto hlasoval pro zákaz sebemenšího šíření zpráv o podobných sebevraždách.
Menší publicita sice jistě nedokáže vše a nějaký sabotér se stejně najde,
v každém případě se mu však televize nestane návodem jako například v loňském
roce, kdy po upálení mladíka na Václaváku následovali jeho příkladu minimálně
další dva lidé a obnovili tak prachem zapadanou kapitolu těchto nechutných
sebevražd.
Pravda, osvěta o správném provedení ukončení života by nebyla od věci,
ovšem mediální magnáti těžko do svých programů zařadí kampaň doporučující
vhodné techniky sebevraždy a vznik nové nadace nejspíše také nehrozí. Ale
ze svého subjektivního pohledu bych se podržel myšlenky nadací. Většina
fondů určených pro financování (proti)drogového programu s diskutabilní
efektivitou by mohla být převedena právě do sféry sebevražd. Zbytek finančních
prostředků bych pak investoval do propagace těchto center tiché smrti a
směroval do nich nejen zmíněné zoufalce, ale i nově státem nedotované feťáky.
Převedení uživatelů drog na mrtvoly by sice byla nejobtížnější část
programu, ale z pohledu většinové společnosti by šlo v každém případě o
zisk. Vše by se financovalo z již existujících položek státního rozpočtu,
tudíž by to nepřineslo další náklady, a ušetřilo by se za nákladné léčení
drogově závislých, či odstraňování škod po sebevrazích. Ano, můžete teď
namítnout, že feťák je ve své podstatě zoufalec, který potřebuje pomoc.
Ale co já s tím? Těžko mě někdo přesvědčí o happyendu, kdy šťastně vyléčený
feťák začne pracovat, založí rodinu a uskuteční myšlenku hitu kin poloviny
devadesátých let, Trainspottingu. Možná jsou nějaké ukázkové příklady,
ale kolik jich je? Jeden, dva ročně? Nedokážu posoudit. Ale zcela jistě
je to zcela zanedbatelné číslo, tudíž vynakládané úsilí přichází vniveč.
A nás připravuje o těžce získané finance, které by mohly plynout do užitečnějších
sfér. Ať už podpory škol, zdravotnictví, silniční sítě či třeba těch pitomých
stíhaček o jejichž smysluplnosti leckdo pochybuje.
12.6.2004 Catana