S tímhle slovem jsem se setkal poprvé na vojně. Označovalo někoho,
kdo se bál vykonat něco, co bylo v rozporu s pravidly, vojenským řádem,
přeneseně všechno, z čeho mohl (ale nemusel) vzniknout nějaký malér.
Vyplašenka
vám nikdy nepodepsala vycházku i když guma nebyla ten den v kasínu, vyplašenka
minutu po večerce nahlašovala vaší absenci dévéťákovi, i když do rána do
šesti byste vždycky přišli a nikdo by to většinou nezjistil. Vyplašenka
by nikdy nepronesla přes bránu chlast a nikdy by neojebala nadřízeného.
Vyplašenka všechno plnila do posledního puntíku, leč sama byla mnohdy bez
ohledu na toto snažení zprcána od nadřízených, ale ani tyto výmrdy dotyčného
nepředělaly a tak jako vyplašenka odcházel i do civilu.
Ačkoli vojna už dávno není povinná a příhody z ní jsou jen součástí
nostalgických "urban legends", vyplašenky nevymřely. Naopak. Daří se jim
skvěle.
Vyplašenka nesedne do auta, aniž by se neujistila, že lékárnička ještě
není prošlá, neopomene zkontrolovat všechny žárovičky a běda, když by měla
jet v prosinci po suché silnici na letních gumách! Pokud vyplašenku stopne
silniční fízl, rozklepe se a po povinném kolečku servility a lidské nízkosti
ihned na místě zaplatí příslušný flastr, poděkuje a ještě si říká, jak
z toho náramně vyvázla.
A co teprve různé nedobrovolné interakce s úřady. Konečně, stačí blížící
se termín např. zaplacení poplatku z jorkšíra nebo daně ze zahrádky. Vyplašenka
2 měsíce předem běží se složenkou na pokladnu úřadu a solí. A žije v iluzi,
že s tímto přístupem se jí nemůže nic zlého stát. Do doby, než se zjistí,
že pozemek, ze kterého poctivě a horlivě platí výpalné, ve skutečnosti
patří někomu jinému nebo že se přišlo na to, že před deseti lety zapomněla
při přestěhování nahlásit změnu adresy na Svaz zahrádkářů. A najednou je
průser jako Brno a vyplašenka má hlavu v pejru a přijde se pokorně poradit,
co s tím.
Nemám vyplašenky rád. Otravují svým strachem a předposraností okolní
život a svou servilitou posilují Systém v jeho konání proti ostatním. A
bývají i nebezpečné; aby si samy (možná) zachránily svou pochybnou kůži,
neváhají do kdejaké halamajzny zatáhnout i ostatní. Nedokáží zabojovat,
zariskovat a snést i případnou porážku. Neumí se nebezpečí podívat do tváře.
Chybí jim velkorysost, nadhled, chladnokrevnost a schopnost myslet s čistou
hlavou.
Když z tohoto pohledu zrekapituluji posledních 25 let svého života,
rozhodně se mi vyplatilo nebýt ani vteřinu vyplašenkou. Vždy se my vyplatilo
zvážit riziko a pravděpodobnost, zda se to či ono stane. Nikdy jsem se
nepřihlásil k placení koncesionářských poplatků za TV a rozhlas, protože
na propagandu nechci zbytečně přispívat ze svého. Pravděpodobnost, že by
mě pravomocně donutili k zaplacení se limitně blíží nule a pokud si příslušný
zákon přečtete, tak zjistíte, že žádnou velkou páku na vás ve skutečnosti
nemají.
Nedávno mi přišlo předvolání na berňák, že jsem nepodal přiznání k dani
z nemovitosti. Ano. Již od roku 2005 a dobře jsem to věděl. Jenže vše nad
tři roky je promlčené a vzhledem k relativně bagatelní částce jsem vyvázl
jen s nuceným doplacením posledních tří let. A i tu platbu jsem nechal
ještě dva měsíce uzrát. Jednoznačně tedy pozitivní bilance. Vyplašenka
by již 10 let platila. A dobře jí tak.
Odpočtete si DPH i z věcí, které do podnikání nepatří? Proč ne. Šance,
že na vás berňák do čtyř let přijde a navíc vám dokáže, že jste to udělali
se zlým a podvratným úmyslem, je celkem mizivá. Je to sázka s dobrým kurzem.
Také se mi to stalo a po letech doplatil směšný doměrek proti tomu, co
jsem reálně získal. Opět dobrý deal. Vyplašenka přizná i to, co nemusí
a stejně si na ní ještě něco najdou. Úřednice na berňáku jsou v podstatě
nešťastné a duševně nemocné bytosti, které při troše šikovnosti oklamete.
A pokud ne, pak prohrajete a vaše sázka propadne. Ale hraje se dál a o
to jde.
To samé s pokutami. Jen zbabělec nebo dítě zaplatí na místě. Má smysl
zkusit celou věc poslat dál a získat šanci, že vše vyšumí do prekluze.
V současném fašistickém režimu je to již spíše ruleta, ale i tak se vyplatí
zabojovat. Ten pocit, nenechat se jen tak oholit, a případně prohrát až
po boji, za to stojí.
Někdy v devadesátých letech vydali vyhlášku, že každé vozidlo muselo
mít na SPZ nalepenou známku tzv. evidenční kontroly. Stálo to stovku, ale
řekl jsem si - srát na ně. Vyplašenky hned jely na STK a platily, aby se
za půl roku nebo za rok rozhodlo, že se tato známka vylepovat nebude. A
byl jsem z toho venku.
Pamatujete ještě jak se každý rok měnila povinná výbava lékárničky v
autě? Vyplašenka letěla do prvního obchodu pro novou, já si ponechal tu
svou z roku 1997. Nikdy mi jí žádný fízl nekontroloval, pouze jednou a
to byl takový hlupák, že si ani nevšiml, že je dávno prošlá. Případná pokuta
by ale i tak byla ve srovnání s celkovou cenou za ty nové naprosto nicotná.
A takhle je to se vším. Stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko,
není správné. Je to naopak hanebné, zbabělé a zavrženíhodné.
Jsou to možná detaily, ale právě z těchto detailů se utváří naše cesta
životem. Učme se nebát se, nepodělat se před každým "papírově silnějším"
na potkání. Učme se zvažovat rizika a výnosy. Zvažujme míru pravděpodobnosti,
se kterou se daná věc může (ale nemusí) přihodit. Buďme trochu hráči. Snažme
se z jakékoli, i sebebeznadějnější situace získat aspoň milimetr pro sebe,
a i když nakonec prohrajeme, zachováme si vlastní cenu. A to za to stojí!
17.08.2015 Jaroslav Franc
článek byl taktéž zveřejněn na autorově blogu franc.pise.cz