Dnes jsem byl v jednom obchodě s ovocem a zeleninou obsloužen desetiletou
slečnou. Kupoval jsem banány. Podal jsem jí trs banánů, slečna je zkušeně
dala na váhu a sdělila mi částku k zaplacení. Dal jsem ji peníze, za ně
jsem dostal svoje banány, které jsem ve spolupráci s mladou slečnou vložil
do igelitového pytlíku. Všechno z povzdálí kontrolovala maminka, majitelka
obchodu, která zatím obsluhovala jiného zákazníka. Vzal jsem banány, poděkoval
jsem a odešel. Všechno v pořádku.
Možná ne pro všechny. Krimi zprávy, sociálka nebo Amnesty International
by se případem možná rádi zabývaly. Jak je možné, že v civilizovaném světě
děti pracují? A jak je možné, že toto dovolují jejich rodiče? Proč ta slečna
nehraje venku s dětmi nebo se neučí? Měl jsem možnost na celou situaci
upozornit. Volat Primu, upozorňovat úřady a hlavně policii je již opět
v módě. Ale nic takového jsem neudělal a vlastně ani nemohl. Je třeba říci,
že příběh se stal v čínském městě Wuxi, kde se teď momentálně nacházím
za účelem práce. Nicméně nechci se zde pouštět do povídání o práci nezletilých
v Číně. Spíš chci okolnosti tohoto příběhu přenést na naše prostředí a
sdělit, proč mě „ta slečna za pultem“ nechala naprosto chladným a co mě
napadlo v tu chvíli, když jsem odnášel svůj nákup z obchodu domů.
Dětská práce pro Nestlé za vodu a kousek kukuřičné placky na kávových
plantážích v Mali je odporný zločin. Dětská práce, kdy je dítě rodiči systematicky
vedeno k řemeslu může být pro hodně lidí taky zločin, ale co když je v
tom i něco dobrého? Tak nějak jsme si zvykli na život, kdy je pro nás automatické
být konfrontován s logikou, že je třeba se učit a studovat, abychom potom
našli dobrou práci a měli se dobře. Alternativa dětského života stráveného
prací nebo představa, že odpoledne po vyučování místo hraní a chození ven
s kamarády jsme s rodiči ve firmě a pracujeme, je nepředstavitelná. A oprávněně.
To, že tak uvažujeme, není naše vina. Jsme tak desítky let vychováváni
a přijde nám to přirozené. Vzpomínám si ještě, jak se ve školách veřejně
ukazovalo prstem spolužáky, kteří měli rodiče podnikatele, nebo jste o
někom mohli slyšet, že „to je syn podnikatele, ten má hodně peněz“. Doufám,
že si to většina těch malých nedokázala ve svých letech přebrat a už si
nic nepamatuje. Totálně jsme si ze svého života odstranili myšlenku, že
existuje i cesta vlastního rozvoje. Rozvinout své originální myšlenky,
aby nás mohly třeba živit. Nevzpomínám si na jedinou hodinu ve škole, kde
by někdo učil, jak se dobře prezentovat, „aby nás lidi slyšeli“ nebo na
co je dobré myslet, než založíme firmu. Spíše docházelo k opaku. A když
už jsme se od učebnic náhodou dostali na otázky budoucího života, od všech
těch budoucích doktorů a právníků došlo i k těm ostatním. Odpověď třídního
hajzla, který pod lavicí na mobilu přeprodával náhradní díly na auta na
dotaz, kde a co chce v životě dělat, že bude podnikat, byla téměř nepřípustná.
Reakce učitelů, největších expertů na investice a podnikání byly, že to
je moc riskantní a náročné a je především je třeba se dobře učit a vést
si sešit. Myslet si „já to dokážu“ nebo pak třeba prohlásit, že „já budu
mít nejlepší kavárnu na světě“ nikdy nebylo moc in, a rodiče a učitelé
to vždycky tak nějak nasíralo. Mysleli si, že nemyslíme na školu, a že
„zase vyvádíme lumpárny“.
Naše myšlení je tak zdegenerované posedlostí dostat se do velké firmy
a nebo přinejhorším stát se loajálním stážistou menší firmy, že strávíme
někdy i 20 let života učením a opakováním stále toho stejného rok co rok,
abychom se nakonec ze stážisty změnili v zaměstnance a v tom „firemním
týmu“ se neztratili. Služební mobil, notebook, oktávka a 30 000 Kč měsíčně
se staly novodobou modlou mladých lidí, a je třeba si za tímto snem jít
a dobře se učit.
Předmět podnikání ve školních osnovách není. Pro majitelé škol a tvůrce
školních osnov - stát - to není žádoucí. Rozpoznávat ve svých studentech
talent bylo a je pro učitele náročné, a pokud už někdo z učitelů ve svém
okruhu studentů objevil nadprůměrný talent, většinou to byl hajzlík, který
na učitele volal příjmením a mířil na ně svým samopalem na kuličky, a zkrotit
takového parchanta vždy byla jen neplacená sranda. Nikdo nechce lidi rozvíjející
své myšlenky a já to těm učitelům ani nedávám za vinu. My jsme masírováni
jejich výchovou a oni byli masírováni stejně tak jako jejich rodiče a učitelé
desítky a stovky let zpátky. Vám zbývá jen možnost pokračovat dalších 5
let gymnázia, tedy jít na vysokou školu, a pro toho magistra nebo inženýra
si prostě dojít takto. Před jméno si pak napíšete titul, potom jdete na
Jobs.cz hledat práci a pokud jste zrovna nevystudoval religionistiku na
MU v Brně tak vás někde vezmou.
Anebo je tady malá slečna z obchodu. Ta stráví možná několik hodin denně
prací v rodinném podniku a přichází o čas strávený hraním si venku s dětmi,
dneska už hraní si na Facebooku, ale vsadím cokoliv, že bude v patnácti
vědět o obchodování více než sto dalších univerzitních absolventů mezinárodního
obchodu.
V rámci mých bývalých spolužáků je poměr podnikatelů vůči ostatním stejně
malý jako všude v ČR. Nicméně pár se jich najde, a je zajímavé, že tři
čtvrtiny z nich strávili podstatnou část dětství rytím zahrady a křížením
stromků či opravou aut, podle toho co dělali jejich rodiče, a kromě toho
že tito spolužáci stěží dosahovali průměru 3.8 jsou dnes shodou okolností
majiteli fungujících a úspěšných firem anebo „makají“ na sebe a živí se
obchodem.
Jak už jsem řekl, tenkrát jsem se svým nákupem z obchodu odešel s naprostým
klidem a uspokojením. Je třeba, aby děti byly vedeny ke kreativitě a praktické
práci od mala, jinak z nás za pár let budou samí psychologové, a ze všech
těch religionistů a genderových specialistů totálně zblbneme.
25.05.2015 Namibudoucim
www.namibudoucim.cz/