Po příjemně stráveném večeru jsem se vracel něco před půlnocí od své
přítelkyně k domovu. Je to asi 15 km, cesta první třídy, takže i v tuto
dobu celkem značný provoz.
Hned za městem jsem si všiml dvou za mnou jedoucích aut, z nichž to
poslední se na velmi krátkém úseku rozhodlo pro předjíždění. Původně chtěl
předjet ještě i mě, ale to se mu už nepodařilo, i tak už to bylo dost riskantní.
Přes následující obec jel tedy celou domu přilepený za mnou a jen co obec
skončila, udělal tak těsnou kličku, že kdybych nepřibrzdil, asi bych měl
nový přední blatník, nárazník a bůhví co ještě. Zablikal jsem na něj dálkovými
světly, což mělo znamenat něco jako ty debile, takto se nepředjíždí a považoval
celou věc za ukončenou.
To se asi řidiče výrazně dotklo a začal prudce brzdit a přejíždět ze
strany na stranu, čímž mi znemožnil jeho předjetí nebo objetí. Když se
v protisměru objevila další auta, zklidnil se, zařadil se zpět do svého
pruhu a jel dál. Má reakce na jeho prvotní brždění byla opětovné použití
dálkových světel, protože mi jeho počínání přišlo dosti nebezpečné vůči
mně i ostatním účastníkům provozu. Když auta v protisměru zmizela, ksindl
(už ne řidič) celou věc zopakoval. Byl jsem unavený, nechtělo se mi hrát
si s nějakým dvacetiletým soplákem v tátově novým Mondeu a už vůbec nejsem
zastáncem nějakého dovádění na silnici.
Ksindl ale nečekaně zastavil vprostřed silnice tak prudce, že jsem si
snad poprvé uvědomil, že moje auto má něco jako ABS. Než jsem stihl úplně
zabrzdit, už se otevřely dveře černého fordu přede mnou a uslintané a příšerně
řvoucí hovado a velmi krátkými vlasy se řítilo na moje auto. V tu chvíli
jsem zalitoval toho, že jsem si nevzal ponaučení z jednoho staršího D-fensova
článku, ve kterém doporučoval mít v autě mezi sedadly kus nějaké hadice.
Co naplat. Dostat se s ním do nějakého fyzického konfliktu se mi nechtělo
už jen proto, že v autě byli ještě další dva jeho kumpáni, podle mého názoru
stejného nebo horšího ražení. Jediné, co mi zbývalo, bylo se zamknout a
to jsem také udělal.
Seděl jsem tedy v autě a čekal, co se bude dít. Přesně podle mého předpokladu
se ksindl začal sápat po klice a lomcovat s ní. Když zjistil, že je zamčeno,
začal vydávat takové zvuky, jaké není možné slyšet v žádném safari na světě.
Kupodivu začal vydávat i slova, něco jako hajzle já tě zabiju, vylez nebo
uvidíš. V tuto chvíli mu ale asi došla celá jeho slovní zásoba, kterou
do něj vlila jeho ksindlmatka. Přešel tedy na jemu asi dobře známou posunkovou
řeč a začal svou nohou posunovat plech mých zadních dveří dovnitř auta.
Toho si všimli jeho spoluksindlové, vyskákali z auta a výtržníka si odtáhli
se slovy, ať se na to vysere, že to nemá cenu. Asi byli o chlup rozumnější.
Tohle všechno se odehrálo za tak krátkou dobu, že jsem si jen stačil
uvědomit, že mít u sebe zbraň, asi bych zanedlouho seděl za vraždu. Ksindlové
nasedli do auta a pokračovali dále ve své cestě. Já jsem se po chvíli vzpamatoval
a vyrazil za nimi, ne snad kvůli nějaké krevní mstě, ale hlavně pro číslo
SPZ. Když jsem ho přečetl, zpomalil jsem z nějakých stočtyřiceti na devadesát
a vytočil 158, oznámil vše nějakému lachtanovi a čekal co bude dál. V dalším
městě jel ford kupodivu nějakých šedesát, tak jsem ho dojel na dohled.
V tom mi volali lachtani zpátky, že proti němu jede hlídka. V tom jsem
zahlédl modré majáky a policejní feldu, která se přes čtyři pruhy otočila
tak „bravurně“, až sem se divil, že nikdo nezůstal ležet na silnici. To
jsem jim odpustil, zásah byl přece jenom rychlý, od telefonátu uběhly sotva
dvě minuty. Oznámil jsem tedy, že hlídku vidím a bylo mi sděleno ať u nich
zastavím.
Vylezl jsem z auta a teprve tehdy jsem viděl ksindlovo umělecké dílo.
Zadní dveře byly prokopnuté na dvou místech. Policie mi sdělila, že jestli
vím, kde je tady obvodní oddělení, tak ať jedu tam, že oni si naloží řidiče
a přijedou za mnou. Jel jsem tedy na řečené místo, které bylo vzdáleno
asi 500 m. Tam mi otevřel nějaký lachtan se slovy co si jako přeju. Zběžně
jsem mu vylíčil, co se stalo a najednou se na jeho tváři rozprostřel úsměv
malého dítěte, které dostalo vytouženou hračku. Se slovy „to sme ale
rychlí co?“ mi ukázal, kam se mám posadit. V tom přijela hlídka i s
ksindlem útočným, který se jen přiblble usmíval a mrkal očima. Odvedli
ho do jiné místnosti, kde ho vyslechli. On teda jako že nic neudělal, že
se mý káry ani nechytil a že teda neví, proč ho jako vyslýchaj. Dali mu
dýchnout a po negativní zkoušce ho pustili. Nasedl opět do ksindlkáry a
všichni tři si to hnali někam dál. Ještě než odešel, nezapomněl mi říct,
že tato hodina zdržení mě přijde draho. Odpověděl jsem mu, že jsme na lachtárně,
tak ať raděj nevyhrožuje.
Se mnou sepsali nějaký protokol a řekli mi, ať si zjistím cenu opravy
a donesu jim vyčíslení. Pokud to totiž bude víc než pět tisíc, bude se
jednat o trestný čin a ksindl to asi pěkně schytá. Jelikož se jedná o vůz
zahraniční provenience, tak podle odhadů servisu bude cena asi 15-20.000
kč.
Tak uvidíme, co všechno ještě lachtani udělají v rámci spravedlnosti
tohoto státu.
Otázkou zůstává, jestli mají takováto hovada vůbec právo se volně pohybovat
po ulicích….
29.09.2004 Mashur