Vzhledem k tomu, že mi delší
dobu nepadlo do ruky nic čerstvého ke čtení, rozhodl jsem se ku
poučení ctihodného obecenstva sepsati krátké pojednání o
čarování kolem střelby z palných zbraní.
Od nepaměti se kolem bojů i lovu
ovíjí celá řada mýtů, pověstí a mystiky. Objevení a
rozšíření palných zbraní přineslo jejich modifikaci a nové
pole působnosti.
Čarování a rituály lze rozdělit
do několika skupin podle toho, na co měla magie působit.
Proto první v řadě byla
nezranitelnost (v dobové terminologii „státi se fest“,
nebo „býti zmrzlým“).
Zajišťovala se buďto přímým
„očarováním“, nebo pomocí amuletů. „Přímé“ očarování
se nejčastěji provádělo pomocí „kouzelného“ pokrmu, nebo
kouzelné formule napsané na papírku či pergamenu, který musel
„uživatel“ sníst. Tímto způsobem si bylo možno zajistit
nezranitelnost v nejrůznějším rozsahu (celé tělo, jen ohrožené
části) a proti různým typům zbraní (palné, sečné). Do této
sorty patří též nejrůznější motlitby a zaříkání.
Druhou nejrozšířenější formou
ochrany byly amulety. Opět měly různé formy - od kousků různého
materiálu (rostlin /hadí česnek, třezalka tečkovaná,
mandragora/ či kamenů /ametyst, tyrkys, křemen, meteorit/)
zašitých v oděvu, přes speciální řemeslné výrobky až po
určité druhy mincí (například mansfeldské tolary či speciálně
pro bojovníky s Turky ražené mince z Kremnice, obojí se svatým
Jiřím) nošených jako přívěsky. Často byly jako amulet
používány některé karty (žaludské eso, zelený spodek), jiné
prozměnu rány přitahovaly (srdcové karty).
Druhé v řadě bylo očarování
zbraně. Tato disciplína byla doménou lovců a myslivců, do
jisté míry v ní hráli roli i umělci zdobící zbraně. Slovo
„myslivec“ v těch časech označovalo svého druhu řemeslníka,
každým coulem profesionála, který měl na starosti hospodaření
v lesích na pozemcích svého zaměstnavatele (samozřejmě včetně
organizace lovů a neuvěřitelného množství dalších
náležitostí).
Cílem očarování zbraně bylo
buďto zajistit si neomylnou střelbu, nebo naopak vyřadit
konkurenta a ochránit vlastní zbraně před uřknutím konkurencí.
K obojím účelům se používalo nejrůznějších dryjáků, od
mechu z lebky oběšence, přes různé části zvěře až po živé
hady a nejrůznější druhy hmyzu. Jeden z receptů na očarování
vlastní pušky zní: „Hlaveň nabijeme prachem, vezme se malý
had, vstrčí se do hlavně a nechá se v ní několik hodin, pak se
vystřelí proti dubu.“ Toto kouzlo se nazývalo „studená sněť“
a mělo zajistit rychlou smrt cíle i v případě, že by zranění
nebylo vážné.
K očarování cizí zbraně, aby
se netrefila, stačilo (dle dobového receptu s názvem „Usadit
lovce“) „najít kousek použité pucvole nebo hadru, kterým byla
zbraň čištěna. Ráno se navrtá do dubu otvor, do něj se vloží
inkriminovaný kus hadru a zatluče klínkem z hlohu. Dokud je hadr
ve stromě, nemůže postižený nic trefit.“ K podobnému účinku
vedlo též uřknutí pušky - stačilo prý, aby čaroděj pohlédl
do hlavně.
V řadě receptů na očarování
či uřknutí hrálo svou roli i místo a čas (hřbitovy, boží
muka, šibeniční vršky, postavení hvězd a Měsíce, datum,
hodina atd.).
Další, v některých končinách
dosti rozšířený způsob ochrany a očarování zbraně byl
takříkajíc „vestavěný“ od výrobce ve formě ozdobných
prvků. Mohly to být vsazené kameny, ale i kovové ozdoby různých
tvarů - osmicípé hvězdičky pro štěstí, srdce s „uhnutým“
rohem pro jistý zásah, nebo čtyřcípé hvězdice coby X proti
kouzlům a čarodějnicím.
Třetí skupinou kouzel je očarování
střeliva. V době, kdy se tato kouzla většinou praktikovala,
se kule klasicky lily do speciálních kleští. Kdo střílí z
ládovaček ví, o čem je řeč. Ve výrobě kouzelného střeliva
hrají roli jednak drahé kovy jako je stříbro, případně zlato
(spolehlivě zabíjejí či zraňují nadpřirozené bytosti a vyšší
šarže v cizím vojsku), druhak pak různé předměty zalévané do
kulí (kousky meteoritů nebo železa) či speciální přísady do
odlévaného kovu. Lití stříbrných kulí získalo na věhlasu v
době Třicetileté války, kdy došlo k masovému rozšíření
palných zbraní a příslušných znalostí.
Pokud se „kouzelné“ kule lily
z olova, hrálo roli (stejně jako ve výše uvedeném čarování)
místo a čas. U myslivců nečastěji půlnoc na křižovatce
lesních cest, kudy projíždí „divoká honba“.
Většina výše popsaných praktik
byla dávána do souvislosti s temnými silami či přímo s peklem a
jejich provozovatelé byli v případě přistižení tvrdě
trestáni. O účinku většiny kouzel a pověr je možno silně
pochybovat, i když nelze ignorovat jejich psychologický efekt v
daném čase a prostředí.
Zaujalo-li Vás toto navýsot
stručné a dosti nespojité pojednání, vyhledejte si v knihovnách
či antikvariátech publikace Ludiše Letošníkové „Zbraně,
střelci, puškaři“ a „Lovecké zbraně v Čechách“.
Základem pro tento text pak byla kniha „Střelci a čarostřelci“
od Jaroslava Lugse (Naše vojsko 1977).
06.11.2012 Střelec