Petr Mach ve
svém článku nastínil nepotřebnost státního systému sociálního zabezpečení.
Pojďme se na tuto, pro mnohé nepředstavitelnou možnost podívat blíže.
Jistě bychom při návrhu na zrušení státní podpory v nezaměstnanosti a státních
důchodů slyšeli spoustu protestů, protože co by si důchodce nebo nezaměstnaný
bez státu počal.
Nuže ve stávající situaci zaměstnanec odevzdává ze svého platu celkem
31,5% svého příjmu na „Sociální pojištění“. V uvozovkách proto, že jak
dobře víme, o žádné pojištění se nejedná. Pojištění je vztah, kdy pojištěný
platí pojistné, které si dohodl s pojišťovnou a jeho výše je zpravidla
odvozena od výše pojistného plnění v případě pojistné události a od pravděpodobnosti
že k takové pojistné události dojde. V případě „sociálního pojištění“ se
jedná o povinnou platbu procentuální části z příjmu, která je vymáhána
státem. Taková platba je samozřejmě daní, a to bez ohledu na její oficiální
název.
Tak tedy 31,5%. To je poměrně dost, blíží se to třetině toho, co člověk
vydělá.
Představme si dva zaměstnance, Petra a Pavla. Petr má nižší než průměrný
plat, vydělává řekněme 18.000 Kč hrubého. Jeho 31,5% činí 5.670 Kč měsíčně.
Pokud státní systém sociálního pojištění přestane existovat, může si Petr
zachovat stávající životní úroveň a tuto částku ukládat kam je libo. Ročně
si takto odvede do vlastního sociálního zajištění (účtu, fondu, matrace,
whatever) 68.040 Kč. To není tak špatné, že?
Pavel se svou nadprůměrnou mzdou 32.000 měsíčně by při přesměrování
plateb do vlastního sociálního spoření mohl kumulovat 10.808 Kč měsíčně,
tedy 120.960 Kč ročně.
V případě že by kterýkoliv z nich přišel o práci, mohl by si po dobu,
než najde práci novou, vybírat ze svého soukromého fondu jak je libo. Pokud
by si i při výpadku příjmu zachovali svůj životní standart, dojdeme velice
snadno k tomu, že by jim jejich fond stačil na 31,5% odpracované doby.
To je po 10 letech práce možnost více než 3 roky žít z vlastního nastřádaného
balíku peněz. Nepředpokládám, že by někdo tak dlouhou dobu prožíral své
těžce vydělané rezervy, aniž by mu po pár měsících došlo, že pokud nesehnal
práci doteď, asi bude třeba zvýšit svou hodnotu na pracovním trhu. Kupříkladu
na zvýšení kvalifikace má takový člověk po 10 letech práce peněz více než
dost – konkrétně Petr 680.400 Kč a Pavel 1.209.600 Kč. Jde jen o to, jakou
část svých rezerv je kdo ochoten obětovat – či lépe řečeno investovat -
do zvýšení vlastních schopností a následně pravděpodobně vyššího příjmu.
Dnes člověk pracuje řekněme přinejmenším 40 let, než splní podmínky
pro odchod do důchodu. Při absenci státního důchodového systému by nešlo
o splnění podmínek, ale o vlastní rozhodnutí.
Pokud by člověk při výpadku příjmu čerpal ze svého fondu pouze nějakých
65% svého někdejšího příjmu a pouze by si je „půjčil“ s tím že by je později
do fondu doplnil, měl by Petr po 40 letech práce 2.721.600 a Pavel 4.838.400
Kč. Pokud by se rozhodli přestat pracovat a vybírat si řekněme 50% svého
zaměstnaneckého příjmu jako důchod, vystačil by jejich vlastní fond každému
z nich více než 25 let.
Ale mít pohromadě takový balík peněz a postupně ho ujídat by byl holý
nerozum. Daleko lepší nápad by byl investovat tyto peníze například do
oboru, který ze své práce dobře znají a kde je menší riziko, že je někdo
po česku okrade. Při výnosu 6,5% ročně by jim jejich důchod ve výši poloviny
příjmu zajistila samotná výplata dividend. Při výnosu 12,6% by ji dividendy
dokonce poskytovaly stejný výnos, jaký měli příjem ze své práce. A hodnota
jejich naspořeného majetku by se vybíráním důchodu nesmršťovala.
Ptám se tedy – Kde je ta potřeba státního sociálního zabezpečení? V
tom, že lidi jsou hloupí a určitě by si nespořili? Tak to také může stát
lidem zabavovat 80% jejich příjmu a kupovat za ně jídlo, lidi by přeci
peníze utratili za blbosti a na potraviny by jim nezbylo.
Podotýkám, že kalkuluji pouze se sazbou příspěvku do sociálního systému,
placenou dnes zčásti zaměstnancem a zčásti zaměstnavatelem z peněz, které
by jinak mohl dostat zaměstnanec. Ubohé vdovy, sirotci a třeba učitelé
by dál mohli být vypláceni z daní, tak jak je to dosud. Stát samozřejmě
není nutný ve spoustě dalších oblastí, ale v tomto článku se zabýváme pouze
úvahou týkající se sociálního zabezpečení a důchodů.
Ano, má to jeden velký háček – inflaci. Bylo by nutné udržovat svůj
fond v takovém režimu, aby svým zúročením alespoň držel krok s inflací.
Spousta ekonomů se shoduje na tom, že určitá míra inflace je prospěšná,
protože podporuje investování. Nevím jak vy, ale já si podporu představuji
tak, že pokud bude člověk investovat, dostane navíc něco, co by jinak nedostal.
To je ale princip obyčejného výnosu z investice. Pokud nám ale někdo řekne
„Pokud nebudeš investovat, pak každý rok o X procent svého majetku přijdeš“,
není to žádná podpora, ale prachsprostý racketeering.
Centrální banky obhajují svou existenci nutností udržet cenovou stabilitu.
Hlavním argumentem jejich prospěšnosti je, že jak se zvětšuje bohatství
společnosti, množství dostupných výrobků a služeb, je nutné zvyšovat i
objem peněz v oběhu aby se udržela stabilní cena. Na tento argument se,
zdá se, již poněkud pozapomnělo. Od chvíle kdy Nixon v srpnu 1971 vyhlásil
default na povinnost vyplácet za každých 35 USD unci zlata (k čemuž byly
USA vázány mezinárodní smlouvou), jedou si centrální banky zcela bez brzd
a v expanzi monetární báze jsou omezovány pouze vlastním úsudkem.
Systematické vykrádání úspor inflací je proto jednou z hlavních překážek
svobodného individuálního sociálního zabezpečení. Spousta občanů má za
to, že v případě státního sociálního zabezpečení a důchodů nám stát bere
část svobody a dává nám za ni část jistoty. Z výše uvedených jednoduchých
počtů vidíme, že stát nám v tomto případě bere část svobody a majetku,
ale na oplátku dostáváme pouze obojek závislosti na státu. A obávám se,
že to je přesně ten důvod, proč je zrušení státního systému sociálního
zabezpečení za normálních okolností nemožný. Dnešní stát potřebuje občany,
kteří jsou na něm závislí. Co na tom, že stát pouze pomáhá lidem do určité
míry řešit problém, který sám způsobil. Politici budou bránit status quo
co jim budou síly stačit. Proto má jakýkoliv rozumnější systém šanci na
uplatnění pouze v mimořádné situaci, řekněme po nějakém velkém otřesu,
kdy se budou formovat nová pravidla. Zda takový otřes může nastat, to už
je na jiný článek.
18.09.2011 Fast_rider