Možná jste to v médiích nezaznamenali, ale v nemocnici v Rumburku působila
jedna zdravotní sestra, která prý údajně pomáhala duším těžce nemocných
opouštět
nemocí soužená těla a dosáhnout nirvány. Kolem případu se točí řada
otázek, zejména je teď nemocničními menežery probíráno to, jestli za to
může dochtor.
Nemocniční menežeři totiž nemají nic jiného na práci, než ukazovat dochtorům,
jak se pracuje, a zejména dohlížet na to, aby dochtoři nepobírali zbytečně
moc peněz. Dle toho, jak dokáže nemocniční menažer zlotřilé doktory “přidusit”
se měří jeho úspěšnost, je to hned druhý faktor úspěšnosti po počtu peněz
z evropských dotací, které manažer dokáže poslat do kapes místní politické
elitě z řad ČSSD, ODS a TOP09. Ve výše linkovaném článku dobře známý rumburský
ex-socialista Darek Šváb (který stejně půjde zřejmě brzy do lochu) za ochotné
spolupráce novinářské ohnuse obviňuje službu majícího lékaře z toho, že
jako příčinu smrti pacientky neuvedl “srdeční zástavu”, ale selhání jater.
Můžu s klidem přiznat (a možná mě za to Darek bude obviňovat v médiích),
že já sám jsem na ani jednom z mnoha úmrtních listů, které jsem vypisoval,
neuvedl jako příčinu smrti “srdeční zástava”. Kdybych to tam napsal, Gesundheitsamt
mi ten úmrtní list vrátí a budu ho muset skartovat a psát znovu. Ono
je to totiž tak, že mimo jednoho speciálního případu (smrt mozku, kde je
definicí nevratná ztráta funkce celého mozku včetně mozkového kmene) je
srdeční zástava nikoli příčinou smrti, ale je to to samé co smrt (nevratná
zástava krevního oběhu - definice smrti). K této “srdeční zástavě” pak
vede vlastní příčina smrti, kterou tam musíte napsat, tu je ale bez pitvy
často obtížné určit. Obviňování z “falšování příčiny smrti” můžeme tedy
smést ze stolu.
Podle toho, co jsem se dočetl je hlavním problémem, že sestra měla za
úkol podat infuzi s ampulí draslíku (vlastně KCl) - je to standardní způsob
doplnění draslíku, nic výjmečného. Chlorid draselný, resp. ionty ze kterých
se skládá jsou ale v těle přítomny normálně ve velkém množství, takže se
nedá říct “našli jsme draslík, pacient byl zavražděn”. To doplnění hladiny
draslíku při nedostatku se dělá například tak (pokud jste JIP v nemocnici
Rumburk a nemáte na perfuzor), že vezmete standardní infuzní roztok, do
stříkačky jednu ampuli (třeba 10 ml KCl) a to co máte ve stříkačce přidáte
to do té infuze. Pak tu infuzi necháte pomalu kapat. Proč? Protože když
ten KCl dáte rychle a nezředěný, tak se může dostat tahle vysoká koncentrace
KCl do srdce a vyvolat maligní arytmii až zástavu. Tak - a co
tvrdí sloužící doktor je, že sestra nedala naordinovaný KCl do infuze,
ale dala infuzi zvlášť a pak stříkla KCl přímo do žíly, čímž způsobila
zástavu. On to ale neviděl, protože tam nebyl, spal na sesterně. Došel
k tomu na základě toho, že ho zavolali k pacientce, a na monitoru, na kterém
byla vidět nějaká akutní arytmie, kterou prý pacientka nikdy neměla. Jak
se ale zjistí, že ta arytmie byla opravdu důsledkem příliš rychlého podání
KCl? Ať to dáte do infuze, nebo mimo infuzi, pořád máte na konci jeden
prázdný infuzní set a jednu prázdnou ampuli KCl. KCl je navíc natolik běžná
látka, že se její použití nijak zvlášť neeviduje. Že by se při pitvě zjistila
zvýšená koncentrace KCl v srdci? Silně pochybuju, že by to bylo nějak průkazné.
Pacientka měla přece podle sloužícího lékaře dostat úplně stejnou dávku
KCl, jako byla naordinovaná, jenom příliš rychle, a během akutně nastalé
arytmie srdce pořád ještě nějakým způsobem tlouklo. A že v infuzním setu,
kterým se látka podala, nebyla zvýšená koncentrace K+? Infuzní set prý
zachránil lékař, když ho předtím předal vrchní sestře, a to z koše, kam
ho prý sestry vyhodily. Není vůbec jasné, co se s ním mezitím dělo. Kdo
ho měl v ruce? Lékař, který sestru evidentně neměl rád? Já se mu nedivím,
některé sestry jako správné zástupkyně dělnické třídy ví o všem mnohem
víc a mnohem lépe, než lékaři, taky nemám spoustu sester rád. Ale to, že
mu ten infuzní set prošel rukama, a pak ještě dalšíma x rukama nějakých
sester než se ocitl v koši, a než se z něho stal “důkaz” z toho infuzního
setu dělá spíš novinářskou kachnu. Předpokládám, že ampulka od KCl se ani
nehledala, takových se denně vyhazuje spousta, takže i tady bude důkazů
poměrně málo. A i kdyby v infuzním setu nebylo víc K+ než normálně, je
přece možné že do té infuze sestra zapoměla ten KCl dát. O tom, že KCl
podala příliš rychle nitrožilně to nic neříká, také to mohla podat pomalu
i stříkačkou (centrálně) nitrožilně a i v tom přpadě by se nic nestalo.
Závěr? Za prvé, zatím to pro obviněnou sestru vypadá dobře. Radil bych
jí mlčet jako hrob a nedokážou jí vůbec nic. Jediná šance zelených mozků
je, že na ní uhodí a ona se přizná, byť třeba nic neudělala, nebo se najednou
najde nějaká kolegyně, která jí při vraždě viděla. V nejhorším případě,
tedy pokud by jí někdo prokázal že píchla toho KCl moc, může tvrdit, že
se prostě spletla. Prokazovat záměr bude asi těžké, i když možná bude existovat
společenská objednávka a na to už české soudy slyší, jak víme z kauzy Lacina.
Za druhé, to, že by sloužící doktor nějak zdržoval nebo nenahlašoval svoje
podezření (jak tvrdí Šváb) je podle mě nepravděpodobné, protože kdyby tohle
podezření nevyjádřil on, tak by o “případu” nikdo ani nevěděl, respektive
by žádný případ neexistoval. To, že svoje vágní a velmi pravděpodobně neprokazatelné
podezření nepopsal do úmrtního listu (který vzhledem ke svému podezření
ale nepotvrdil a nepodepsal) je pochopitelné. Z toho zřejmě vzniká i Švábova
historka o dvojím úmrtním listu, sloužící lékař sice úmrtní list rozepsal,
vzhledem ke svému podezření ho ale odmítl dopsat a podepsat a nechal definitivní
rozhodnutí o udávané příčině smrti na primáři oddělení. Zřejmě pak vznikl
další úmrtní list, který psal už někdo jiný a do kterého se psalo něco
jiného, je ale nutné pochopit, že ten první “úmrtní list” není úmrtním
listem v pravém slova smyslu, ale napůl popsaný formulář úmrtního listu
bez nějaké oficiální platnosti. Také bych si nejdřív snažil zajistit důkazy,
než bych běžel na policii nebo psal do úmrtního listu jako příčinu smrti
vraždu. Přece jenom tu máme nějaký trestný čin křivé obvinění.
A teď se ještě vrátím ke dvěma věcem:
1. Část diskutujících se pod výše uvedenými články pozastavovala nad
tím, že lékař v práci spal. Jak si to může dovolit! Dochtor jeden. Copak
já v práci spim? Miliony berou a ještě chrápou v práci, mamo. Nejde ale
o pracovní dobu, ale o ústavní pohotovostní službu. Zatímco pracovní doba
- směna - je omezena na maximálních 12 hodin, ÚPS je běžně vykonávána v
rozsahu 32,5 hodin (24+8,5), popřípadě v klasickém víkendovém rozsahu pásonepo,
tedy 80,5 hodiny. Kousek na západ od nás už byly i pohotovostní služby
(Bereitschaftsdienst) omezeny na 24 hodin, ale i v tomhle rozsahu je povolené
spát. Tam, kde není spánek vzhledem k vytížení personálu žádoucí (jako
jsou např. právě JIP), respektive tam, kde vytížení během Bereitschaftsdienst
překročí 40% doby, takže během ní spát nejde, musí být zaveden směnný systém,
kde je maximální délka směny 12 hodin. Takový systém je ale pro provozovatele
výrazně nákladnější (je potřeba více zaměstnanců), proto se k němu v Čechách
sahá málokdy. Tedy až malí závistiví zmrdíci mezi čtenáři tohoto článku
narazí na informaci o spánku lékaře, prosím je, ať drží hubu, protože sami
32,5 hodiny v kuse v práci většinou nebyli a pokud náhodou ano, tak během
té doby taky spali.
2. V souvislosti s tímhle případem se objevila diskuse o eutanazii.
Doufám, že se dotyčná zdravotní sestra nebude snažit svézt na téhle módní
vlně a nepřizná se naprosto hloupě k něčemu, co jí velmi pravděpodobně
nebude moci být prokázáno, i kdyby to udělala. Mám k tomu jednu poznámku
- je to určitě populární téma, Jiří X. Dement smradlavý vyhula už si taky
přihřál
svojí polívčičku, takže můžeme očekávat další výtrysky moudrosti v
rámci progresivního a moderního přístupu k lidskému životu. Nemá ale cenu
u nás zavádět eutanázii, pokud u nás předtím nebude dobře fungovat systém
paliativní péče. Tj. část zdravotnictví umožňující důstojné a pokud možno
bezbolestné dožití terminálně nemocných lidí. To u nás do značné míry chybí,
stejně jako ochota lékařů se tím zabývat. Nejde jenom o organizaci např.
hospicové péče, ale také o ochotu lékařů mluvit s pacienty a jejich příbuznými
o alternativách ke klasickému (kurativnímu) cíli léčby. Není povinností
lékaře pacienta vždy vyléčit, ale je jeho povinností ho léčit, proto odstranění
bolesti, nevolnosti a ostatních potíží u terminálního onemocnění může (a
má) mít větší prioritu, než prodloužení přežití. Na těchto
stránkách si každý může prohlédnout graf množství použitých opiátů
za rok 2009, což je parametr, který slouží jako ukazatel kvality paliativí
péče. I tady je vidět, že máme v porovnání se “západním” světem co dohánět.
Přijde mi přitažené za vlasy nenabízet lidem dožít byť i pár měsíců důstojným
způsobem bez bolesti a s radostí ze života (i když by to šlo) a nabízet
možnost se nechat prostě zabít.
23.08.2014 Áčko