Amelie z Montmartru s plnovousem.
Film Vratné láhve otce a syna Svěráka nám je předkládán jako významná
filmová událost. V prvním týdnu zaplnil kina. Samozřejmě jsem to neoželel.
Překonal jsem odporný puch laciného chlastu, cigaret a sociálních přídavků
(dolní patro komplexu budějovického Multikina) a puch spáleného popcornu
(horní patro) a shlédl to veledílo.
Děj filmu je zhruba takový: Hlavní postava, pětašedesátiletý učitel
představovaný Zdeňkem Svěrákem himself, zanechá kariéry pedagoga krátce
poté, co jej nasere prominentní žák. Doma ho to nebaví a zabývá se tím,
že prudí vlastní ženu a ostatní okolo. K tomu všemu jej pronásledují erotické
vize odehrávající se ve vlakovém kupé, jejichž hlavní postavou je kolegyně
učitelka, později vychrtlá múza zvaná "Čárkovaná" a nakonec ředitelka školy.
Znuděný Svěrák přijme práci messengera a rozváží na kole zásilky, ale nestíhá
sledovat trasu a nakonec když pronásledován agresívním automobilistou (jak
jinak) havaruje, usoudí, že by bylo třeba najít si jinou práci. Začne tedy
vykupovat v samoobsluze láhve a sere se přitom cizím lidem do života. Lampasáka
Mluvku ožení s babou zvanou Rádiovka, svoji dceru trikem vpálí učiteli
informatiky, senilní babku nasměruje do nemocnice a svého kolegu Šourka-Úlisného
vloží do náruče roztoužené učitelky. Tento prvek zasahování do cizích osudů
mi silně připoměl Amelii z Montmartru. Hlavní hrdina taky všem pomáhá,
jen sám sobě pomoci nedokáže, v případě Svěrákova hrdiny Tkalouna se pomalu
prohlubuje konflikt mezi ním a jeho upjatou a ironickou ženuškou, která
se chystá zahnout s úředníkem Wasserbauerem. Nakonec vše dobře dopadne.
Svěrák je nahrazen automatem na výkup lahví, se svou ženou absolvuje kuriózní
let balónem a najde se místo průvodčího v historickém osobním vlaku, kde
se konečně vyplní jeho železničně-erotická vize. Hlavní hrdina se o nic
nesnaží, je vláčen událostmi, na které porůznu reaguje a to je vlastně
celé.
Měl jsem dojem, že se ve filmu nikdo nechová normálně. Tkaloun je divnej,
jeho žena je divná, Wasserbauer je divnej... Možná je to tím, že mi generace
šedesátníků je třicet let vzdálena a tak se mi zdá divná jako celek i v
jednotlivostech, možná to byl záměr, každopádně je to film plný pro mě
nepochopitelného a v mých očích krajně neobvyklého lidského chování. Freud
by měl radost, všichni jsou tam poháněni snahou si s někým vrznout. Děj
se táhne jako žvýkačka a jednotlivé scény jsou si podobné jako náboje v
zásobníku, díky čemuž se ta hodina a půl zdá nekonečná. Zhruba po první
půl hodině příběhu je možné jej poměrně přesně odhadovat děj dopředu. Celý
příběh by se nechal zkomprimovat do pětačtyřiceti minut, zbývající čas
je vyplněn záběry na jedoucí vlaky, mlhu nad Prahou, cyklistu na mostě
a další podobné vizuální scény obvyklé pro umělecké filmy, kde kamera snímá
nekonečně dlouhou minutu stéblo kymácející se ve větru. Málem jsem usnul.
Film obsahuje humor v množství větším než malém. Některé scénky jsou
k popukání (například babka šourající se na židli během jedné z erotických
vizí nebo sleva na rajčata), je poznat, že Svěrák je dobrý pozorovatel
a neztratil svůj typický smysl pro humor, na druhé straně prodává někdy
zábavu velmi lacino. Komolení jména úředníka Wasserbauera na Hundertwassera
nebo pana Hromadu, který se neustále mlátí do hlavy, by spíše ocenili diváci
Kameňáku 4 než Svěrákovo fancore.
Herecké obsazení vychází opět ze zaběhaného konceptu, že všechny české
filmy jsou vlastně jeden velký seriál a herci jsou jedna velká rodina.
Svěrákovic duo lovilo mezi svými osvědčenými dodavateli hereckých výkonů.
Oproti minulým dílům seriálu scházel Abrhám a Šafránková, přibyl Budař.
Nejlepší dojem na mně udělala Kolářová a Landovský. Vedlejší role připadla
automobilce Volkswagen, jakmile se objeví v záběru nějaké auto, je to vždy
VW.
Dá se na to sice dívat, ale přimlouval bych se za nějakou turboverzi,
ve které budou vynechány ty únavné nekončící pohledy do prázdna. Filmu
chybí kvalitní námět, story o presenilním obšourníkovi hledajícím sebe
samotného je slabá a dobrý film se z toho udělat nedá, i kdyby se jeho
tvůrci bůhvíjak snažili. Pokusy o propojení vizuálního umění s echt českou
komedií nemám rád a soudě podle výrazu dalších diváků okolo, asi nejsem
sám. S filmy jako Vrchní, prchni nebo Kulový blesk, jemnou ironií a lehce
cynickým humorem v nich obsazených se to srovnávat nedá, tohle je zase
taková ta ČT-certifikovaná laskavá zábava.
26.03.2007 D-FENS