Může se to stát i Vám. Vlastní iniciativou se dostanete do situace,
ve které půjde o krk Vás samotných nebo někoho jiného, a vy se zpětně budete
jenom ptát, co jste si to sakra mysleli. Nabízím Vám dva příběhy.
Oba mají
stejné jádro, ale jen jeden z nich se doopravdy stal tak, jak jej popisuji.
Budete zklamaní, neřeknu Vám, ve kterém mluvím jen a jen pravdu, protože
na tom nezáleží. Obě varianty stojí za prd. A nepřeji nikomu, aby je sám
zažil.
Byl čtvrtek dopoledne a já jsem si řekl, že si před příchodem do práce
(ten den v práci dělám od 11h) půjdu zacvičit do fitka, protože jsem byl
určitě méně líný, než bych byl to odpoledne. A také jsem měl radost, že
jsem opravdu vstal na osmou, tohle se mi povede jen málokdy, když nemusím.
Chodím k Šípkový na Vyšehradě, proč, to je jedno. Takže to je i důvod,
proč jsem se octl na stanici metra stejného jména a hodlal pokračovat směr
fitness. Bylo 8:55 nebo tak nějak, zkrátka ideální čas, všechno jsem stíhal,
ještě jsem si stačil koupit bagetu a tu jsem celkem spokojeně žvýkal.
Stanice metra Vyšehrad má obě kolejiště vedle sebe tak, že kdo chce
rovnou nastoupit do protijedoucího metra, musí projít podchodem, přímo
to opravdu nejde. Vlak, ze kterého jsem vystoupil už odjel a souprava v
protisměru od Muzea se začínala rozjíždět, když její řidič přestal akcelerovat
a trochu přibrzdil. Zároveň se z nástupiště, na které jsem kvůli zmíněné
soupravě neviděl, ozval křik. Nejdříve ženský a pak mužský. Zaujalo mě
to, a tak jsem počkal až i druhý vlak odjede.
Naskytl se mi pohled na poměrně vysokého muže urostlé postavy v poměrně
pěkném kabátě jak u prosklené stěny stanice drží nějakého výrostka v zašpiněné
mikině a džínách. Tomu přihlížela ještě jedna slečna a jeden borec alá
skejťák podobného ražení jako ten, co byl nucen tisknout obličej k prosklené
stěně. Pan Mikina se snažil vyprostit panu Kabátovi, ale nedařilo se mu
to. Co mě to popadlo, že jsem spěchal podchodem blíž k nim? Záchvat touhy
„páchat“ dobro nebo jen zvědavost a čumilství? Už nevím. A je to jedno.
„Co vám udělal, že ho tak valchujete?“, ptám se pana Kabáta. Pan Kabát
mi popsal, co jsem kvůli stojícímu metru vidět nemohl: Mikina spolu se
svým parťákem vzali slečně mobil. A aby je nemohla pronásledovat, zkusili
ji vyřadit tím, že ji asi odhodili (nevím který to byl) na rozjíždějící
se soupravu metra. Pan Kabát se na to nemohl dívat, pana Mikinu občansky
zadržel a slečně mobil vrátil.
1.
Takže šťastný konec? Pan Kabát, já se mu ani moc nedivil, to chtěl ale
dotáhnout do úplného konce a předat zlodějíčka policii, kterou slečna mezitím
už zavolala. Musím říct, že jsem toho chlápka obdivoval. Sám bych asi nedokázal
takhle znehybnit pana Mikinu, který nevypadal, že by měl mnoho co ztratit.
A s Mikinou to opravdu neměl lehké. Policie nikde a šmejd to nevzdával.
„Můžu se napít? Já si chci zapálit? Kámo, pojď sem a podej mi cígo!“, hulákal
na Kabáta i svého věrného komplice, který se ve své nerozhodnosti držel
opodál. Policajti nikde. „Budu tě žalovat! Tohle nesmí ani revizáci!“ Kabát
nepovoloval. „Pusť mě, prosím!“ Kouzelné slůvko nezabralo, pan Kabát mu
řekl akorát něco v tom smyslu, ať drží hubu. Mikina se rozhodl situaci
hrotit a oslovil Skejťáka: „Tak vyndej tu pistoli a zastřel ho, kurva,
na co čekáš?“ Policie nikde. Kde sakra jsou, říkám si v duchu. Pan Kabát
si hleděl svého snažení, pozornost opodál stojící slečny i má se přesunula
na o pár metrů dál stojícího parťáka pana Mikiny, který držel v rukou svůj
baťůžek a v něm zabořenou ruku. Byl nerozhodný. Lidi procházejí kolem a
čumí.
Zbraň jsem sebou neměl. Našlo by se pár důvodů. Ve fitku jsem ji nechtěl
nechávat ve skřínce a do práce jsem ji nechtěl brát, protože jsem ještě
ve zkušebce. A mé vnitřní pouzdro má navíc odpáraný klip k opasku, takže
moc nedrží. Pokud z báglu vyndá pistol, tak je Kabát v háji. Přátelé, co
byste dělali na mém místě? Myšlení mi v té chvíli opravdu nešlo, takže
jsem si rozepnul kabát, vsunul pod něj ruku za svá záda a na toho skejťáka
jsem chvíli civěl a mírně kroutil hlavou. Ano, opravdu geniální! Darwin
award nominee v praxi. Skejťák na mě civěl a asi přemýšlel. Policajti nikde.
„Podám na tebe trestní oznámení!“, skuhral stále pan Mikina. Pořád jsem
čučel na jeho parťáka a v duchu jsem rozebíral, jak jsem se do takové sračky
mohl dostat. „Vem tu pistol a ustřel mu hlavu, dělej!“, povzbuzoval Mikina
svého kámoše, který ale celou pozornost věnoval mě. Vyndává ruku z batohu,
prázdnou. Policajti nikde. Sám beru druhou rukou telefon a volám 158. Řeknu
jméno (slyšeli ho všichni) a štěkám na dispečera, ať už někdo jede. Ten
mi slibuje, že posílá hlídku. O pár minut později dorazili policajti a
pan Kabát jim Mikinu předal. Skejťáka neodchytli. Zapomněl jsem se zmínit
o tom, že mohl mít zbraň, takže normálně odešel. Slečna děkuje také mě,
moc nepobírám za co. Je mi špatně, musím si zkontrolovat spodky.
Policie si vybrala i moje ID, přestože jsem jim řekl, že vlastní loupež
jsem na vlastní oči neviděl. Pan Kabát byl velmi ochotný a nabídl své svědectví.
Pan Mikina sdělil policii, že chce podat trestní oznámení na pana Kabáta
za jánevímco.
2.
Pan Mikina je panem Kabátem odsouzen k čekání na policii. „Tak už
ho kurva zastřel.“ Skejťák šahá do batohu. Nevím, zda neblafuje. Policie
nikde. Lidi kolem jen čumí. Pan Kabát mě má ze své pozice na čtvrté hodině.
Skejťák, který je před vchodem do stanice s rukou v batohu, je na Kabátově
druhé hodině, zatímco k prosklené stěně tiskne Mikinu. Rozepínám si tříčtvrťový
kabát. A trvá to věčnost. Skejťák čumí na Mikinu. Jen si gratuluju, že
mezi rozbité pouzdro a svůj bok mám vtěsnanou svůj svetr, takže pistol
je na dosah. Dívám se na Skejťáka a tahám zbraň. Nespěchal jsem, přesto
se mi manévr povedl, protože skejťák měl problém se zpracováním nové informace.
Zcela chybně mu mířím na hlavu a natahuju kohoutek. Pan Mikina to nevidí,
takže svého parťáka stále povzbuzuje k akci. Slečna v tu dobu není v mém
zorném úhlu. Nevěděl jsem, jak se to stalo. Co tady dělám? Co jsem si to
myslel, hrát si na nějakého Bruce Willlise. Skejťák se nehýbá, ruku stále
v batohu. Rozhodl jsem se něco říct: „Nedělej to. Nech tu ruku v báglu,
nebo tě zastřelím.“ Nevzpomínám si, zda jsem to zakřičel nebo jen v
klidu řekl. Skejťák zatím poslouchal a já mu dál mířil na kšiltovku. Asi
si říkáte, že jsem měl přemýšlet o lepší taktice. Co třeba mířit na prsa
a zároveň hledat vhodný úhel pro střelbu (aby to neskončilo prostřílením
třeba herny naproti).
Já jsem se ale zaměstnával něčím jiným. Držel jsem palce tomu skejťákovi,
aby tu pracku nechal v batohu. A zároveň se ujišťoval, že když ji vyndá
i s pistolí v ruce, budu střílet. Moje CZ 83 mi těžkla v rukou a dost se
i smekala, asi jsem se trochu potil. Obdivoval jsem pana Kabáta, že si
hledí svého a drží Mikinu dál v šachu, vždyť už musí být unavený. Zatímco
já byl posraný strachy a je mi špatně. Už se to blíží, on tu pistol fakt
vytáhne, ten kretén, ježišmarja, já mu tu hlavu fakt prostřelím a o tom
obrázku se mi fakt bude zdát, doháje, co tu zase děláš Rusworme, proč si
sereš do gatí v týhle situaci, to se v životě nudíš, že potřebuješ akci,
nebo co? Co když nelehne po první ráně, proč mám tak malou ráži, proč jsem
si nepřinesl třeba kulomet?! Tak zhruba o tomhle jsem přemýšlel. Panikařím.
Čas plynul nevím jak rychle a skuhrání pana Mikiny jsem si nevšímal. Nevšímal
jsem si ani té slečny, ani lidí kolem, ani pana Kabáta. Kdyby ke mě někdo
přišel a moji pistoli mi vzal, asi by se mu to povedlo, protože já měl
oči jen pro parťáka pana Mikiny a jeho pracku v báglu. A pro svůj šíleně
10 tun těžký kompakt ve své do té doby dostatečně silné ruce. Skejťák hovoří:
„Já vyndám tu ruku, jo? Ale nic v ní mít nebudu.“ Čekám, co bude. Vyndal
ruku a nic v ní neměl. Skláním zbraň. Druhou rukou beru mobil a snažím
se zpaměti vytáčet 158, na dotykáči to jde fakt blbě. Je obsazeno. To můžou
mít na nouzové lince obsazeno?! Do háje! Vytáčím znova. Dotykáč blbej.
Stále panikářím. Dispečer zvedá telefon. Sděluji mu své jméno (to byla
blbost přede všema) a aby rychle přijeli. Popisuju stručně situaci a snažím
se mu sdělit, že ten maník s pistolí v ruce je ten hodný, tak ať s tím
počítají. Asi jsem na něho trochu křičel.
Policie přijíždí. Když je vidím přicházet, zandávám zbraň do pouzdra.
Asi další chyba. Policajti legitimují, koukají se na moje doklady, ptají
se, co se stalo. Mluvení mi nejde. Pan Kabát vysvětluje a slečna jeho tvrzení
podporuje. Prý to bylo v pořádku. Pan Mikina vyhrožuje trestním oznámením.
Skejťák je zticha. V batohu žádnou zbraň neměl. On a pan Mikina blafovali.
Předávám kontakt na sebe pro případ svědectví u soudu nebo co. Slečna se
snaží napsat sms do práce, že jde pozdě. Já si jdu koupit krabičku cigaret.
Chtěl jsem po zkouškovém přestat kouřit, ale ještě jednu krabku asi zvládnu.
Koukám na staniční hodiny, za tu dobu uplynulo asi deset minut. Jdu do
fitka. Na pásu běžím o trochu déle a pak ještě plavu v bazénu. Jdu do práce.
Nebudu Vám zde předkládat závěry z obou historek. Je to na Vás posoudit,
kde jsem to zvoral, co jsem dělat měl a nebo neměl. Sám vím. Pointou snad
může být, že ať už budete mít zbraň pro svou obranu, nebo jen holé ruce,
tak se může stát, že se ocitnete v podobné nebo ještě horší situaci. A
mít střelnou zbraň Vám podle všech pravidel zvýší šanci. Ale Vám to v tu
chvíli tak připadat nebude, to Vám garantuji alespoň na základě své poslední
zkušenosti. Sám si beru ponaučení, že na střelnici budu chodit častěji,
zkusím i nějaký LOS, abych byl lépe připravený na situaci, která nemusí
a přitom může přijít. A ve fitku budu asi více makat, protože opravdu smekám
především před panem Kabátem, který měl koule i fyzičku na zastavení toho
grázla. Být na jeho místě, asi mi to tak dobře nepůjde.
10.2.2011 Rusworm