Onehdá sem tady objevilo avízo na skvjelou gamesu Ležák a život mi poskytl
příležitost si ji zahrát live. Měl jsem tedy možnost vyzkoušet si hratelnost,
grafiku i ovládání a v krátké recenzi chci shrnout svou osobní zkušenost.
Držte si klobouk, začínáme hrát.
Defaultní nastavení bylo následující:
Subject: Otec, 65 let
Health status: cca 30%, postupně klesal
Default desease: Rakovina mozku
Location: Fakultní Nemocnice u Svaté Anny, Doléčovací a rehabilitační
oddělení
Hráno: Červenec až září 2010
Enemies: Personál. Hned na začátek jsem vyfasoval celkem těžkej level.
Ve většině špitálů platí, že ošetřovatelé a sanitáři jsou zrcadlovým obrazem
vedoucího oddělení, tedy zpravidla lékaře. Zde byl úhlavní nepřítel neskutečně
protivná doktorka, slovo lékař se zdráhám použít. Přítomnost na oddělení
zpravidla prac.dny od osmi do tří. První tři dny pobytu nebyla k zastižení
a když jsem se jí po třech dnech dovolal, sprdla mě, že se o otce nezajímám
a matce si pro změnu postěžovala na totéž. Sestry půl na půl protivné a
ochotné, sanitáři taky. Potkal jsem dva, jeden vypadal jak kriminálník,ale
zato byl ochotný, druhý zase nevypadal, ale byl kretén na zabití. Naprosto
skvělé zvládnutí ochranného zbarvení.
Spoluhráči: příbuzní, tedy teta(typ pes), já(tak psolev) a bývalé manželky
vč. mé drahé matky(lev)
Průběh hry
Začíná převozem subjectu do lokace hry. Ačkoliv enemies znají sociální
síť subjectu, zásadně o převozu mezi odděleními neinformují a hráč se o
lokalizaci subjectu dozvídá buď až když přijde k prázdné posteli, nebo od
příbuzných, kteří to zjistili dřív. Navíc název lokace klame, jedná se
v podstatě o formu LDN, většina pacientů je bezperspektivních. Ačkoliv byl
otec s některými spolutrpícími dlouho, žádnou rehabilitaci či zlepšování
health status jsem ani u nich nezaznamenal. Cíl hry je zajistit přežití
subjectu co nejdéle a v co nejlepším stavu, což se enemies, leckdy úspěšně,
snaží sabotovat. Například v paralelní hře jsem zaslechl dialog:
A(manželka pacienta): „Prosím Vás pane, to zbarvení moči se mi nějak
nezdá, nemá nějaké potíže?Co na to doktor?“
B(sanitář):“To už má dýl, takže to bude v pořádku a paní doktorka
bude zítra.“
Základ přežití spočívá samozřejmě v podávání potravy a nápojů. Personál
se s tím moc nemaže a i když se stav subjectu postupně zhoršoval a přestával
být schopen samostatného příjmu potravy, jídlo mu bylo ještě pár dní předkládáno
stále stejně jako na začátku. To samozřejmě způsobuje úbytek váhy a po
asi měsíci umístění v lokaci vypadal otec jako vězni na těch fotkách z osvobození
Osvětimi. Dá se to nahrazovat donášením vlastních potravin subjectu, ale
pokud zdravotní stav, v tomto případě poškození mozku vlivem nádoru způsobí,
že subject potravu při návštěvě odmítá, nemá cenu mu něco nechávat, personál
to zpravidla při sanitě večer hodí do posranejch plínek. Žádost například
o umístění jogurtu do lednice na oddělení se setkával zpravidla s neochotným
přijetím a požadavek vydání s komentářem: “Dyk von to stejně nebude chtít,
ale když myslíte.“ a kyselým ksichtem při donesení.
S tekutinami to taky není žádná prča, poněvadž člověk s takovou chorobou
je buď odmítá, nebo hltá až se polije. Použití brčka byl jen krátkodobý
hotfix, protože ta jsou k dispozici na lahvičkách s tekutou výživou a pokud
ji otec vypil při podání, personál brčko občas vyhodil. Protože za otcova
dětství ještě nebyly nápoje v tetrapaku s brčkem, po vymazání posledních
let života z paměti herním enginem tato skousával a možnost hydratace se
rapidně snížila. Personál má velkou setrvačnost a dodání injekční stříkačky
s hadičkou na podávaní tekutin trvá dny i pokud se žádá. Když se huláká,
tato možnost podávání vody se záměrně nevyužívá a nalívá se čaj do hrnku
na nočním stolku. Poté co měl otec připoutané ruce k posteli, kvůli tomu
že si tahal lejna z plínek, měla tato forma podávání tekutin (hrnek na stolku)
opravdu význam.
Krom udržování při životě je dále nutno uspokojit i potřeby hygienické,
mám teď na mysli že bylo potřeba otce holit a zajistit stříhání vlasů.
Na jiných odděleních holení probíhalo automaticky a tak otcův rumcajsí
zjev po třech dnech pobytu byl překvapením. Samozřejmě o potřebě udržovat
subject tímto způsobem personál neinformuje a na dotaz jak s holením sanitář
odsekl : „To si dělejte sami.“ To jsem pak nevěděl, jestli mám jako začít
masturbovat nebo mu vlepit. Narychlo se nabídla otcova poslední bývalá
manželka, protože otec žiletku měl s sebou a po zakoupení elektrického strojku
jsem měl služby dvakrát týdně já. Taky je potřeba kontrolovat sprchový
gel a šampon, protože personál si pokaždé nevzpomene když dochází, a když
dojde úplně tak na Vás držkujou, že ho nebylo čím umýt a než došel si nevzpoměli,
páč toho maj moc a je jich na to málo.
Bonus features spočívají například v tom, že při převozu mezi odděleními
se pobyt v nemocnici jakoby ukončí a vystaví se faktura za pobyt, která
se subjectu přibalí do osobních věcí a v nové lokaci v lepším případě vybalí
do nočního stolku, v horším se zamrdá někam dolů do tašky a tam se nechá.
Informovat blízké o tomto faktu se samozřejmě nikdo neobtěžuje a když poprvé
teta našla v nočním stolku složenku na tři tyčky, ačkoliv jen chtěla najít
lžičku na jogurt, aby otce nakrmila (mimochodem lžičku nenašla), málem
ji z toho skolil infarkt. Faktura má samozřejmě splatnost max.dva kalendářní
dny, aby se z toho slabší jedinci mohli posrat, když pak letěj přes půl
Brna na centrální pokladnu rychle doplatit.
Úplně poslední fičura o kterém bych se rád zmínil jsou osobní věci pacienta.
V posledních dnech pobytu v kriminále se přidružily ještě další zdravotní
obtíže a byl nutný převoz opět na další oddělení. To jsem zjistil samozřejmě
tak, že po příchodu na oddělení jsem šel ke dveřím, za nimiž byl posledně.
Cedulka s jeho jménem na nich nebyla, ale protože se malovalo, převáželi
subjecty i jiných hráčů mezi pokoji často. Obešel jsem celé oddělení, dokud
jsem nezjistil, že nikde není a potkal sestru. Ta mi konečně řekla co se
stalo a že mám přenést ještě otcovu tašku se sbalenými věcmi. Sepsali jsme
protokol a to bylo naposled, co byl táta likvidní, poněvadž měl ještě v peněžence
i peníze, dvakrát Komenský a něco kovu. Po dalším, neoznámeném samozřejmě,
převozu zpět do lágru, už peněženka obsahovala jen dvě jízdenky.
O něco později byl otec převezen do hospicu, kde se mu dostalo péče
na zcela jiné úrovni jak do kvality tak kvantity, a za tu jsem velmi vděčný.
Hra skončila. 1.října 2010 otec v hospicu zemřel.
Na závěr, když se s někým loučíme zpravidla mu něco přejeme. Tak tedy
tati štastnou cestu k nebeské bráně. A tomu zmrdovi, co tě připravil o poslední
peníze, aby se dostalo stejné „péče“ jakou poskytoval sám, pokud možno
však při plném vědomí a v úplné fyzické nemohoucnosti.
12.10.2010 Vitikus