Strávil jsem na cestách po USA trochu času v Lincolnu Town Car. Je to
auto na naše poměry poměrně nezvyklé a udělalo mi hodně radosti, tak Vám
o něm něco napíšu.
Lincoln, prestižní značka Fordu, vyrábí Town Car od roku 1981. Dnes
jde o jednu z posledních pravých amerik, neboli full size sedan. To full
size sedí, protože rozměry úspěšně konkuruje menší letadlové lodi. Na délku
má pět a půl metru, poháněnou zadní tuhou nápravu, třístupňový automat,
osmiválec 4,6 litru, hmotnost … no, odpovídající. Zastaralé a chlastá,
říkáte? Nemáte tak úplně pravdu. Vzduchové odpružení, elektromotory ovládaný
kufr a nastavení volantu, parkovací asistent, sedadlo řidiče se automaticky
přisouvá k volantu po zastrčení klíčku, spotřebu jsem měl za 11. Ale hlavně
to auto má CHARISMA.
Když jsem k autu na parkovišti půjčovny poprvé přicházel, málem jsem
upadl. Auto stálo zaparkované mezi poctivými americkými SUV (proti nim
je BMW X5 trpaslík) a PŘEČUHOVALO JE!!!! Ty rozměry se musí zažít, tady
není s čím porovnávat. Například místní mastodont BMW 7 je o půl metru
kratší.
První jízda má zvláštní atmosféru. Jste přece jen nervózní, ale jdete
do toho. Uložíte se do kožených pohovek, auto si vás přisune k volantu
(to asi abyste náhodou neutekli), nahodíte motor (musíte věřit otáčkoměru,
nic neslyšíte ani necítíte), pákou pod volantem zvolíte na automatu D,
odbrzdíte ruční (pardon, nožní) parkovací brzdu a auto se s pomalým zhoupnutím
začne pomalu sunout prostorem. Spíš ale máte pocit, že stojíte a prostor
se sune okolo vás. Vpředu vidíte nekonečnou kapotu, všude okolo tušíte
metry a tuny železa a jen se bojíte, do čeho se s tou děsnou krávou naboříte.
Silnice jsou nějak úzké, ale pomalu se vymotáte nejdřív z půjčovny, pak
z letiště, pak z města, a hele, ono to jde! Pomalu si zvykáte a začínáte
si to užívat.
Jízda: dá se asi nejlépe přirovnat k plavbě po silnici. O nerovnostech
moc nevíte, ty jsou někde pod vámi. Monstrózní rozměry a hmotnost způsobí,
že se auto jen plavně pohupuje, jak se přes ně přenáší. Skutečně to nejvíc
připomíná loď, k ničemu u nás obvyklému se to nedá přirovnat. Zapnete si
tempomat, motor běží skoro pořád na volnoběh a vůbec ho neslyšíte, volant
jde zlehka, auto vás oddělí od světa okolo a vy si ukrajujete míle jednu
za druhou. Americkému stylu jízdy je to auto ideálně přizpůsobené, prudce
nezrychlujete, nebrzdíte, nezatáčíte….upřímně řečeno, ono divočit ani moc
nejde. Když chcete ostřeji zatočit, tak se vás auto takovým slušným, ale
důrazným stylem zeptá, co jako blbnete? Chvilku mu to vysvětlujete a potom
pochopíte. S tímhle autem se prostě nezávodí, s tím se kochá. Koneckonců,
i rozměr pneumatik 225/60R17 mluví za vše. (Jen mi není jasné, jak to dělají
v New Yorku, kde se jezdí docela ostře a těchhle aut je tam fůra?)
Interiér je jednoduše obrovský (po návratu jsem se v Mondeu cítil hodně
stísněně). Mezi předními křesly (grandiózní rozměry, velmi pohodlné, boční
vedení nula - není třeba) je hodně chytře udělaná skříňka s loketní opěrkou.
Dá se zvednout a vznikne lavice pro tři (moc pohodlná není, jako nouzovka
to ujde). Na palubce ekonoměr, kompas. Všechno je v kůži, v elektrice,
dvouzónová klima (auto z půjčovny, asi sociální stupeň výbavy)….ale na
palubce byla dost ošklivá imitace plastů. Na fotkách to sice vypadá nádherně
(jsou z katalogu, já neměl navigaci)., ale mně přišel interiér dost levný.
Lincoln sice staví tohle auto jako konkurenta BMW 7 a MB třídy S, ale to
by američtí kluci museli na interiéru fakt zapracovat.
Motor je velký a vlastně o něm nevíte. Takový elektromotor, táhne pořád.
Spotřebu jsem už zmiňoval, vešel jsem se v pohodě do 11/100. Kdyby s ním
ale chtěl někdo jezdit po evropsku stylem brzda / plyn, asi by se mu nelíbila
převodovka. Když prošlápnete plyn, motor začne hučet, ale zas až tak moc
se neděje. Auto se sice rozjede docela svižně, ale mohlo by to být rychlejší.
Pouhé tři kvalty a hmotnost auta dají i osmiválci zabrat.
Pohodlí je v tom autě neskutečné. To není žádná evropská nebo japonská
pixla, nabouchaná technikou po okraj tak, až vás to otravuje. To auto je
udělané pro jednoduché, pohodlné ježdění z jednoho místa v USA na druhé.
Tuhle úlohu plní na jedničku. Na jeho ovládání nepotřebujete sedm manuálů
a osm vysokých škol, nemusíte studovat žádný ídrajf.
Každá pohádka má svůj konec a tak nakonec přijde ten moment, kdy nechávám
Lincolna na parkovišti půjčovny pro někoho dalšího. Budu na něj rád vzpomínat.
Připomněl mi staré časy poctivé kovářské práce, velkých aut, velkých motorů
a levného benzínu, kdy jste opravili auto v každé garáži, řidič auto skutečně
řídil a nekecaly mu do toho všemožné elektronické hacaperky s třípísmenovými
zkratkami (i když ESP i tohle už mělo..). Jen škoda, že je bohužel už možná
poslední svého rodu.
10.10.2006 jenyk