Jakkoli vám to přijde podivné, byl jsem už potřetí ve svém životě
na muzikálu.
V prvních dvou případech se jednalo o muzikál Krysař a v druhém o další
projekt Dana Landy s názvem Tajemství.
V každém případě Krysař na mně udělal určitý dojem (zvlášt jeho druhá edice
vypadala, že vzápětí po představení rozdají uvaděčky baseballové hole a
půjdeme si zahrát pár odpalů bez míčků) a tak jsem se na Tajemství těšil.
Když jsem si ještě předtím přečetl recenzi
z pera (nebo z péra – jak je to správně) Jiřího Peňáse, jinak šéfa
kulturní rubriky časopisu Týden, byl jsem doslova napjat, co z toho vyleze.
O čem to je? Na začátku se seznámíme s frustrovanou lékařkou Eliškou
(Míša Kuklová). Ta se odebere stopem na chalupu ke kamarádce. V tu chvíli
se začne paralelně odvíjet ještě jiný příběh, ve kterém najdeme všechno,
co má Landa rád. Totiž rytíře, vlkodlaky, tajemná místa, hledání pravdy
ve stylu „vydal jsem se do říše lesů hledat víly, ty z pohádky“
a blbé policajty. Jak to spolu souvisí a zapadá do sebe, neprozradím, protože
bych tím sebral Landovi pointu, ale nehledejme v tom nic extrémně komplikovaného.
Dokonce v tom ani nehledejme žádné hluboké myšlenky. Je to takové příjemné
pokoukání na sobotní odpoledne a jen místy z toho vypadne nějaká myšlenka,
kterou můžete potom dál rozvíjet ve vlastní hlavě. Ve srovnání s Krysařem
tomu Landa hodně odlehčil, takže i klasický posklimakterický konzument
muzikálů nepřijde k duševní újmě, které by v něm mohlo vyvolat nabádání
k revoluci.
Zajímavá je i technická stránka celého dílka, muzikál totiž rychlým
střídáním scén připomíná film. Scéna se velmi rychle mění, je to vlastně
taková malá logistická operace spojená s přemístěním nezanedbatelného množství
materiálu. Během dvou hodin můžeme slyšet asi patnáct písniček, jedna jako
druhá v typickém Landově stylu (nevím jak vy, ale já tam pořád slyším starý
dobrý sound of Orlík). Skladba "Čaruj!" jistě udělá dojem na každého. Co
je třeba na tomto Landově projektu ocenit: nesklouzl na úroveň sladkobolného
škváru pro typické autokarové publikum, který produkují oficiální postkom
muzikáloví matadoři (třeba soudruzi Janeček a David) a vytvořil příběh,
který je ve své podstatě reálný a přihodit by se mohl každému z nás (radši
ne). Nikomu nekáže a nedovolává se žádných prvoplánových emocí (typu Julio
by souložil, ale nemá s kým, tak je strašně smutný).
A teď k panu Peňásovi.
Týden čtu docela rád, kromě komentářů pana Peňáse. Myslím si totiž,
že je to nafoukaný idiot. Míra erekce Peňásova ega je zhruba srovnatelná
s občasným ztopořením svazáka Neffa, provozovatelem Neviditelnýho schweiner
Hunda. Peňás napsal, že Tajemství je slátanina, poněkud nevhodně konfrontoval
děj muzikálu s dopravně-bezpečnostními aktivitami Dana Landy a nakonec
sáhnul do hluboké pokladnice slovesnosti soudruhů Wachsmanna a Wericha,
aby nás informoval, kam ho srdce táhne – muzikál nazval slovem hovadno.
Pan Peňás jako profesionální pisálek vidí věci, které my obyčejní Untermenschové
ani nevidíme nebo si je ani nedovedeme představit: na premiéře muzikálu
dokonce viděl skinheady. Nevím, zda pan Peňás slyšel někdy nějaké skinheadské
kapely, ale představa, že se ortodoxní člen Blood´n ´Honour jde hudebně
vyžít na (jakýkoli) muzikál mi připadá zhruba stejně iracionální, jako
vystoupení sourozenců Ulrychových se skupinou Prodigy. Je sice pravda,
že pokud se Peňás odebral do divadla Kalich s očekáváním nějaké intelektuální
podívané, že musel být zklamán, vtip je ovšem v tom, že od muzikálu coby
zábavného žánru nic podobného očekávat nelze. Peňásův komentář je třeba
vnímat jako součást ideologického boje, kdy nikoli muzikál Tajemství, ale
jeho autor sám je hlavnímu ideologovi trnem v oku – jinak si totiž tak
zoufale zhovadilou recenzi nedovedu odůvodnit.
Když jsem hledal na netu Peňásovu recenzi, našel jsem další zajímavý
článek. Je pozoruhodný tím, že se v něm setkali dva brilantní ješitové
– totiž pan profesor Klaus a profesionální ideolog Peňás. Nevím, proč Peňás
nemá Klause rád – jsou si totiž dokonale podobní. Takže vězte.
Snowboard a voda z plastových lahví jsou rekvizity, podle kterých spolehlivě
poznáte levičáka.
Zpátky k Landovi. Líbilo se mi, co udělal. I přes některé okamžiky,
které působily poněkud nepřesvědčivě nebo násilně, platí pro Tajemství
to samé, co pro veškerou Landovu produkci: Mnohem lepší dojem dělá maličko
nedokonalý originální výtvor, než zcela dokonalý vyumělkovaný paskvil.
V Landově případě nějaká ta občasná nedokonalost dodává jeho práci pečet
opravdovosti a tak přijímám dobře všechno, co vyprodukuje. Landa samozřejmě
taky musí platit nájem a vydělávat peníze, ale nenechal se zlákat bezhlavou
komercí na úkor originality a kvality, což je v dnešní době samo o sobě
malý zázrak.
Přeju tímto Danu Landovu projektu hodně úspěchů a panu Peňásovi extra
a osobně přeju, by se jeho lejno změnilo v lustrkouli.
08.05.2005 D-FENS