Před nějakými dvanácti lety jsem se, společně s celou rodinou, odstěhoval
z města na vesnici. Vyměnil jsem nový byt v novém paneláku za starý byt
ve staré bytovce, vyměnil jsem ústřední topení za kotel na uhlí, vyměnil
jsem stabilní dodávku teplé vody za boiler a dosah MHD za nutnost denního
dojíždění do práce, k lékaři a pod. vlastním autem.
Rozhodnutí toto podstoupit ve mně uzrálo, a dozrálo, po půlročním pobytu
hnědočeské rodiny, čítající osm kusů dospělých, těch jsem se dopočítal,
nedopočítaných kusů potomstva a stejně tak nedopočítaných krátkodobých
i dlouhodobých návštěv v bytě pod námi. Okamžitě druhý den, po jejich nastěhování,
začal nepřetržitý, půlroční mejdan, pak už nevím, to už jsem byl pryč.
Co mohlo hrát hrálo, kdo mohl zpívat zpíval, kdo mohl chlastat chlastal.
Před domem se začaly zapalovat ohně, s odpadky do popelnic se nikdo neobtěžoval,
zdánlivě nedobytné sklepy se staly sklady zpeněžitelných věcí, které postupně
mizely téměř před očima. Jednou z perliček bylo evidentně lidské hovno
v nádherně zakroucené spirále, umístěné téměř dokonale ve středu podlahy
výtahové kabiny.
Vrchol soužití a okamžik rozhodnutí proběhl jedné noci, kolem 23. hodiny,
kdy na mou žádost o klid reagovali hnědočeši, v počtu tří dospělých, s
noži v rukou a nohou v mých dveřích, já v pyžamu a manželka s roční dcerou
v ložnici. Přežil jsem bez újmy na zdraví a dodnes nevím jak, jen ten útěk
z toho domu byl tímto definitivně rozhodnut.
Uplynulo dvanáct let, na vesnici, na zahradě, uprostřed lesů, v klidu
a tichu. Do letošního léta. Nemohl jsem vědět, nikdo nemohl vědět, že se
za tak relativně krátkou dobu naučí lidi, normálně tak 20%, na vesnicích
80%, za obří podpory socdem, nedělat, brát všemožné dávky a hlavně - rodit
děti, protože porodné je 17500 Kč a mateřská bude, nebo má být, srovnatelná
s nižším platem.
Současná situace je téměř identická s dětským táborem – kolem domu jsou
rozesety stolky a židle, popíjí se vše, co teče, děti si hrají se vším,
s čím to jde, za rohem je postavený gril a kousek vedle je občas zapálen
oheň na opečení buřtů. To se sem soustředí téměř všechny děti ze vsi a
téměř všechny matky, otcové, jsou-li, sedí buď v hospodě, nebo čumí doma
na bednu.
Tohle všechno mám pod okny a před zahradou, kterou mám těsně u domu.
Není možné projít bez až hmatatelně zvědavých pohledů, kam co nesu, není
možné na zahradě cokoli dělat bez dohledu všech přítomných. Kolem domu
začaly poletovat všemožné papírky od bonbónů a čokolád, děti běžně čůrají
na chodník, dospělí (viděl jsem muže) na můj plot u zahrady. Tráva je zdupaná,
keře polámané, vítr si pohrává s plastovými lahvemi a už chybí jen nějaká
kytara nebo rádio. Sedí se a čumí se, v horkých dnech i do půlnoci.
A jako jsem měl svůj okamžik „O“ před dvanácti lety s hnědočechy, měl
jsem ho i letošní léto. Dovolil jsem si, podotýkám, že jsem to formuloval
jako prosbu, důraznou, ale prosbu, dovolil jsem si požádat jedno dítě,
aby si nekopalo míčem do mých keříků zlatého deště. Od jeho matky jsem
vyslechl přednášku, že je, to přece dítě, je na veřejném prostranství a
že si tedy tam může dělat co uzná za vhodné. Tímto byla spuštěna lavina
ubíjejících drobností, mým dětem je vyhrožováno fackami, někdo mi vylomil
zvonek u vchodu, záhadně mi všichni přestali odpovídat na pozdrav, jsem
slušně vychovaný a tak i přes spory stále zdravím, ztrácí se nám boty a
podobně.
Opět ve mně dozrálo přesvědčení, že musím pryč, že musím utéct, snažil
jsem se bojovat, ale proti takové přesile tuposti a arogance nemám šanci,
to už vím, co nevím je jak z toho. Nikdy jsem si ani na okamžik nemyslel,
že mi bude lůza vděčná za to, že chodím do práce, a že tedy vytvářím nějakou
hodnotu, ze které oni bez skrupulí žijí, ale kdybych to měl postavit takto,
tak chci jen klid, nic jiného a to už v současné chvíli u nás není možné.
Bojím se hypoték a krvavých úvěrů a snad poprvé v životě nevím, co mám
dělat.
13.09.2006 Rosel