Je to už nějaký ten pátek, kdy se mi dostal do ruky beletristický zázrak
jménem “Parfém-příběh vraha“ od Patricka Süskinda.
Tento pro mě onehdy
neznámý autor napsal jeden jediný román a to právě Parfém, jinak už jen
tři krátké novely Holub, Pan Sommer a Kontrabas, který je mimochodem zdramatizován
– Heřmánek (myslím) se u toho dobře vyřádil. Knihu jsem otevřel a po přečtení
prvních tři stránek, kdy jsem si zaklapl spadlou čelist a poutíral sliny
až z břicha, jsem hubu už nezavřel, až když jsem ji dočetl, celou dobu
naplý jak podprsenka Dolly Buster. Parfém je nesrovnatelný s ničím, co
jsem kdy četl - dějově, historicky, atmosférou, nápadem, slohem a celkovým
spádem mě naprosto uchvátil. Po přečtení jsem začal vnímat vůně jaksi intenzivněji
a měl jsem pocit, že poprvé v životě cítím pořádně – asi to bylo tím, že
jsem se na to více soustředil – začal jsem čichat k jídlu, čímž jsem si
zvýšil i požitek z něj, chodil jsem jak ve snu a zkoušel čichat ke stromům,
kamenům, vodě, no zkrátka kdyby mě někdo pozoroval, tak si asi poví, co
to jsem za magora;-) Tato extoška s časem pochopitelně přešla, ale silný
vryp, který ve mně Süskind tímto dílkem zanechal je nezahladitelný. Také
jsem přestal čichové vjemy rozdělovat na vůni a smrad – ale jen na vůně
určité intenzity a stupně příjemnosti.
Jelikož jsem totální trotl na jména herců, režisérů a filmů jako takových
- všechny tyto informace mi z hlavy závratnou rychlostí uniknou, není pro
mě důležité, kdo to točil, ale vím, že patnáct let se “generace režisérů“
snažily získat autorská práva na zfilmování románu a patnáct let je autor
nikomu neprodal až ..... nějakému Němci. Vím, že si jeho jméno můžu najít
na netu, ale proč? Je to už i nějaký ten pátek, co jsem film viděl poprvé
v kině, ale jak si nebyl čas článek dopsat do konce, což se mi konečně
po dvou letech povedlo. Na film jsem byl, jsa zasažen knihou, velmi natěšen,
tvrdohlavě jsem odmítal se na to podívat doma na počítači a zašel jsem
si do biografu nadnárodně korporačního shlédnout to v plné palbě. V několika
recenzích byl film hodně zprzněn, ale na názory kdovíjakého vidláka, s
problémy se kontrolovat, když vidí prasečí řiť, já nedám a názor si musím
udělat sám, shlédnutím snímku. Měl-li bych to shrnout nějak stručně, tak
byl film vynikající, samozřejmě s mouchami. Drží se striktně literární
předlohy – stejnou téměř absolutní podobnost jsem viděl naposledy u Kesseyova
vyhoďme ho z kola ven - Přeletu nad kukaččím hnízdem a Sin City. Jediné,
co mi kazilo dojem byla velká část osazenstva multiplexu - puberťáků,
jejichž důvod přítomnosti v kině mi zcela uniká. Neberu-li to, že se tam
přišli jen omacávat, nahlas se smát inteligentním připomínkám o kozách
a frikulínovsky na plné kolo sypat ze sebe názvy pohlavních orgánů, aby
všichni věděli jak moc už jsou dospělí.
Ale vezměme to pěkně zkraje – hlavní hrdina Jean Baptist Grenouille
(JBG) je vyvržen do světa jako nechtěné dítě na nejsmradlavějším místě
tehdejší Evropy - na pařížském rybím tržišti, stojící na místě bývalého
hřbitova, přímo mezi rybí vnitřnosti (toto právě popisují první tři stránky
knihy, z kterých mi spadla čelist a které jsou vskutku hutné.) Jeho matka
to takhle udělala už pětkrát a dítě se vždy narodilo mrtvé – tentokrát
však ne a malý Grenouille se po odříznutí z pupeční šňůry rozeřve, čímž
na sebe přitáhne pozornost a tento první zvuk, který z něho vyjde, pošle
jeho matku na šibenici. Smrt lidí, s kterýma přijde do styku ho pak provází
celý život. Jako novorozeně je umístěn do sirotčince, kde se ostatním dětem
nepodaří ho zabít a pomalu objevuje svoji neobvyklou schopnost a to neskutečný
čich – cítí vůni kamenů, větru, větví, červů uvnitř mrtvého potkana, letícího
jablka zezadu, zkrátka všeho. A jak to tak na tom světě chodí, když je
někdo výrazně odlišný, bývá vyděděn ze společnosti vrstevníků, tak je i
JBG stranou svých stejně starých sousirotků. Rozhodně mu to ale nevadí.
Mluvit se díky izolovanosti naučí až mnohem později než ostatní, ale tato
schopnost ani zčásti není schopna postihnout závratné množství čichových
vjemů, zaznamenané a zapamatované jeho fenomenálním olfaktorickým smyslem.
Ze sirotčince je prodán do koželužné dílny – paní sirotčince si nestihne
pořádně ani přepočítat utržené lováčky, které jsou nezištně a bleskurychle
přerozděleny dvěma podnikavci s hbitým nožem, v rámci programu “davej love.“
Přestože životnost učňů v koželužné dílně prý není moc dlouhá, JBG se ukáže
jako nezmar a vyroste v pohublého, ale zdravého mládence, a ač těžko mohu
objektivně posuzovat mužskou krásu, myslím, že v celkem pohledného, což
je vcelku pochopitelné ve filmu – v knize byl popsán jako dost odpudivá
bytost. Během tohoto dospívání si vypracuje důvěru a šéf ho bere na jednu
cestu do Paříže, kde poznává batalion nepoznaných vůní. Drahnou dobu stráví
zastávkou před parfumerií, kde zahlédne a zacítí hit tehdejší sezóny parfém
“Amor and Spirit.“ Potom zahlédne ohňostroj a zacítí vůni nádherné kudrnaté
slečny a v extatickém opojení ji následuje až na jeden ztmavlý dvorek.
Musím říct, že osobně bych měl strach sedět v takové tmě a nevlídném prostředí,
ale slečinka si tam bezstarostně loupe nějaké ovoce jako by se ji tam nemohlo
nic stát. Taková trestuhodná ignorance okolního krutého světa nemohla skončit
jinak, než že ji JBG v transu z její vůně zamorduje a začne z ní strhávat
dobové hadříky. Oproti očekávání poloviny adolescentního osazenstva kina,
které i na chvíli trochu ztichlo, ji tam nezačne zběsile oprckávat, ale
jen čichá a čichá, snaží se z ní tu vůni stáhnout, urvat, získat, odnést,
zachovat, ale nic z toho se mu nepodaří a zoufale se vrací ke svému pánovi,
který ho ztříská jak prašivého psa za takovou potůlku. Přesto důvěru neztrácí
a pod pohrůžkou zabití při podobném excesu je znovu poslán do Paříže s
kozími kůžemi k parfumáři, přes můj filmový analfabetismus vím, že ztvárněného
Hopkinsem, kdysi slavnému výrobci lahodně vonících esencí, jenž je drcen
“Amorem“ a nejen že se mu nedaří vytvořit nic nového vlastního, není schopen
ani “Amora“ zkopírovat.
Grenouille mu dokáže, že lepšího nosu v Paříži není, když mu “Amora“
namíchá bez použití jakýchkoli odměrek a s prohlášením, že to není moc
dobrý parfém mu namíchá takovou vůni, že Hopkins si musí v záchvatu divokého
orgasmu vyměnit treňáry. No to ne, ale celá scéna je moc dobře udělaná
a podbízivě sugestivní, člověk má z ní radost, když vidí jak tam slavný
parfumář sedí v němém úžasu před uměním špinavého poslíčka. Dlouhá doba
neuteče a Grenouille je koupen – mistr koželuh si mne ruce a s výrazem
jaký neudělal kšeft jde utrženou mega-sumu směnit za tělesné požitky, přičemž
se mu stane ošklivá nehoda kočárem s následkem smrti a jeho bezvládné tělo
zůstane ležet ve splaškách.
Rutinu parfumérie zvládne JBG velice rychle a to mu za chvíli nestačí.
Je mu málo vůně míchat dohromady, chce se je naučit uchovávat. Vůbec se
mu nedívím, ba naopak tomu rozumím, protože jsem stejného názoru - nad
vůni krásné ženy skutečně není. Jelikož po jeho příchodu se mistrově dílně
vrací její zašlá sláva a penízky se jen hrnou, nebrání se mistr Grenouilleho
naučit vše co umí. Vydestilovat esenci z obrovské hromady květů růží je
první krok - a je z ní jen pár kapek “duše samotné růže.“ Jednou přijde
rozespalý mistr se svícnem dolů do dílny a najde tam JBG jak tam všechno
rozbíjí v podivném amoku. JBG ho proklíná, že mu lhal - mistr jen nevěřícně
hledí, když mu jeho učeň dává přičichávat k bezbarvým a bezzápachovým kapalinám,
výsledkům to destilace mědi, kamení apod. Když mu mistr oznámí, že tyto
vůně zkrátka zachytit nelze (přičemž ponechá stranou, že tyto předměty
pro něj jednoduše žádnou vůni nemají), JBG upadne do smrtelné horečky.
Vypadá to s ním dost bledě, ale když mu mistr po pár dnech oznámí, že existují
i jiné způsoby zachytávání vůní než destilace, najednou je opět mezi živými.
Tyto techniky našeho milého JBG však mistr naučit neumí a odkáže ho do
“Mekky parfemářů,“ jejíž jméno si už nepamatuji. Na oplátku chce však po
JBG receptury na sto parfémů, ten mu je vysype z hlavy na počkání s tím,
že by jich mohl vyklopit tisíc a dostane tak požehnání mistra, který ho
propustí ze svých služeb a JBG tak poprvé ucítí chuť svobody. Majstr
Hopkins ulehá spokojeně do postele se svým notýskem plným receptů přitisknutým
k hrudi, s vyhlídkou na bezstarostný život a neutuchající slávu jako parfémového
guru, když tu zrovna jeho dům se sesype do řeky, jakoby byl z karet. Tento
efekt byl docela povedený a myslím, že ho točili na Barrandově. No jo,
co má člověk jisté, že? Pak následuje taková malá meditační vsuvka, kdy
se chce JBG oprostit od všech vůní světa v jeskyni, kde by žádný pach neměl
proniknout a přijde na to, že jediné co nemá žádný pach je on sám. Při
cestě do města ho mine kočár, který cítí už z velké dálky a vůně, linoucí
se z jeho nitra, patřící živoucímu ztělesnění ženské krásy, ho doslova
přibije k zemi. Běží za ní až k bráně, která patří místnímu, tuším, že
soudci nebo zkrátka někomu hodně vysoko na jurisdikčně-společenském žebříčku,
jenž je ztvárněn taky jedním poměrně známým hercem. JBG se nechá najmout
do parfumérské dílny, kde se zaujetím učí technice macerace, jeho mistr
poctivě pigluje paní mistrovou a JBG to lakonicky přejde pomyšlením, že
jde cítět kořalkou, mastnotou a semenem (nebo tak nějak). Při kroužení
za vůni svých snů musí vzít JBG za vděk vůněmi jejich kamarádek a jak každý
správný voňavkář ví, parfém se skládá z dvanácti “odstínů“ + třinácté bonusovky,
která tomu dává duši, a proto potřebuje JBG přesně tolik překrásných žen,
aby vytvořil parfém zvící Božský. Ve městě začíná narůstat panika, lidé
nacházejí nezneužité, mladé panny, čistě oholené, ostříhané a umyté, jejich
počet stoupá, dochází k prvnímu lynčování a lidé se bojí jen vytáhnout
nos, čehož důsledkem Papá si svou božskou dcerku hlídá jak Čonka své nunčaki
(to bili take dětské žádné bojové pané náčelňýk vám řykam!!!). Po nějaké
době má svých dvanáct lahviček vůní a jediné, co mu schází je vůně poslední,
která parfému nasadí korunu. Papá už je strachy o svou dcerku zcela oprávněně
posraný strachy a za ranního kuropění ji jednoho dne posadí na koně a vyrážejí
směr bezpečný klášter daleko v horách, přičemž matou tělem. Co je to však
platné, když se JBG, jako stopovací pes řídí pouze svým nosem? Na noc se
Papá se svým pokladem uchýlí do hostince, kde mají strávit noc – je podezřívavý
až běda, všechno překontroluje radši třikrát, ale když ráno vkročí do pokoje
najde svou dcerunku ostříhanou a nahou ležet na posteli. V zoufalství padne
na kolena a hořké slzy mu upřímně kanou po smutkem zryté tváři. Dramatičnost
chvíle nijak nebránila mladé a perspektivní generaci po sobě házet tepelně
upravenou kukuřici jako vrchol největší zábavy.
Střih nás přenáší do komůrky parfumérské dílny, kde JBG spal a pod
jejíž podlahou jsou objeveny šaty, vlasy, předpokládám i sem tam nějaká
ta osobní věcička, zkrátka důkazní materiál o jasné vině našeho hlavního
hrdiny. Jakým způsobem je následně JBG lapen si přesně nepamatuji, ale
to není důležité, u výslechu s kádí vody a jednoduchou kladkou odpovídá
na otázky nekonstruktivně, že to prostě udělat musel a netrvá dlouho a
je rozhodnuto o popravě. Následně je vystrojena velká paráda, kdy se celé
město jen třepe na proces s tím špinavým psychopatem. Když už se popravčí
četa blíží k cele, JBG vytáhne svůj životní výtvor a lehounce si kapku
vetře na krční tepnu (jak mě poučila přítelkyně prý se to tak dělá, aby
vůně proudila....no nepolemizoval jsem) a řádně vypasený duchovní i katovi
pohůnci padají na kolena, v domnění, že právě hledí přímo do tváře Všemohoucího.
Na popraviště nedojede JBG jako odsouzenec, ale v kočáře a luxusních šatech,
které dříve zmíněný duchovní už nepotřeboval. Když lenivě proudící vzduch
začíná šířit jeho vůni náměstím mezi lidem, nadávky a zlost lůzy přechází
nejdříve do zmatena a pomalu do nadšení. JBG zabije poslední hřebík, když
švihne navoněným kapesníkem, způsobujíc tak, že esence nevinné ženskosti
a smyslné krásy se šíří davem. Poslední kdo odolává je otec poslední zavražděné,
který nakonec ale tváří v tvář koncentrované podstatě své dcery v pláčí
padá na kolena a nazve JBG svým synem. Lidé na náměstí jsou opilí tou krásnou
vůní, začínají ztrácet zábrany, všichni jsou najednou zamilovaní a začíná
se to svlékat. Kopulační mánie nevynechá nikoho od kardinála až po posledního
podkoního, ruch v kině trochu utichá, scéna je podle mne zbytečně moc dlouhá.
JBG odejde středem a když se lidé začínají probouzet jako by po velké opici,
nevěří vlastním očím, uším a tak vůbec jsou dost zmateni, do ráje na zemi
se člověk často nedostane. To co se stalo bylo pro všechny zúčastněné v
tak příkrém rozporu s jejich morálkou, že to všichni vytěsní z mysli jakoby
se to nikdy nestalo. Jelikož nebyl nikdo odsouzen, k vrahovi se nejde daleko,
však se to našlo v jeho domě pod podlahou, tak jaképak sraní, gilotina,
pro jistotu v tichosti a bez lidí, šmik, hotovo dvacet. Dav je umlčen,
vrah je mrtev, lůza přede spokojeností. JBG si pochoduje krajinou a je
mu jasné, že není síly a člověka na této zemi, který by mu mohl vzdorovat.
Že mu leží u nohou celý svět a může si nechat třeba od papeže vylizovat
prach cest z meziprstí, ale nějak se už zdá naplněn a po nějaké době přichází
na místo svého narození, kde si kousek od ohně žebráků vylije svůj parfém
na hlavu. Reakce nenechá na sebe dlouho čekat a skupinka otrhanců se na
něj vrhne a samým chtíčem ho rozcupuje zaživa. JBG je spokojen, život pro
něj už nemá cenu, když dosáhl svého vrcholu a uvědomuje si krásnou věc:
že ti lidé poprvé v životě udělali něco z čisté lásky.
Nevšední zážitek, který vřele doporučuji každému, komu nestačil tento
spoiler.
2.10.2009 Muldžar