Úvodem si připomeneme osobnost a dílo Abrahama Maslowa
(1908-1970). Maslow se narodil v Brooklynu ruským židovským přistěhovalcům
jako jedno ze sedmi dětí. Otec z něj chtěl mít právníka, Maslowa to ale
táhlo jinam.
Rád si všímal výrazných osobností s jasnou myslí a to ho postupně
přivedlo k psychologii. Byl prakticky orientovaný a soustředil se na oblasti
duševního zdraví a lidského potenciálu. Jeho přístup k lidské psychice
dokonale vystihuje jeho vlastní věta: "... studium zmrzačených, nezdravých
a nezralých objektů vede pouze k zmrzačené psychologii a zmrzačené filozofii".
Narozdíl od Freuda, s jehož filozofií (částečně naplňující definici
z konce předchozího odstavce) si dnes vyplachuje hubu každej vidlák, pochopil
Maslow, že lidské potřeby nejsou rovnocenné, ale některé mají vyšší prioritu.
Například když je člověk hladový a má žízeň, snaží se nejprve opatřit něco
k pití. Maslow pracoval s touto teorií a sestavil slavnou hierarchii potřeb.
Ta kategorizovala lidské potřeby do pěti skupin:
- fyziologické potřeby, tedy vodu, vzduch, potravu, teplo, sem tam nějakej
sex
- pokud je předchozí skupina docela naplněna, přijde na řadu další
kategorie potřeb, totiž potřeba bezpečí. Příslušný jedinec začne toužit
po takových věcech, jako sociální a zdravotní pojištění, jistota pracovního
místa, bezpečný domov a podobně.
- poté, co jedinec dosáhne uspokojení v této oblasti (nebo aspoň získá
dojem, že je tomu tak), pocítí potřebu vztahů, sounáležitosti, patřičnosti
k nějaké komunitě. Dalo by se říci, potřeba lásky k lidem nebo k něčemu
jinému, toť podstata církve. Tato potřeba se podle všeho dá vyjádřit i
negativně, pak by se jednalo o hledání společného nepřítele, samozřejmě
v nejčistším duchu pravdy a lásky.
- až nyní to začíná být zajímavé. Další kategorie potřeb má nálepku
uznání. Jednak uznání jinými, jednak uznání sebou samým. Do této kategorie
by patřila kromě obvyklých potřeb akceptace, důstojnosti, důvěry, případně
dominance.
Dosud popsané potřeby jsou tzv. deficitní - důvodem vzniku potřeby je
její nedostatek. Když se někdo cítí bezpečně, patrně nebude mít zájem akceptovat
další regulace k tomu, aby se cítil ještě bezpečněji, a obavy o jeho bezpečí
je v něm třeba správně volenými prostředky nejprve vzbudit. Nedeficitní
potřebou je kategorie pátá - potřeba seberealizace. Ta je motivační sama
o sobě.
Rozdíl mezi uznáním a seberealizací je patrný na Havlovi a Klausovi.
Havel vyhledával a dosud vyhledává uznání. Obklopil se kohortou vlezdoprdelníků,
kteří mu občas prolízli análek. Nechával se fotografovat na koních a večer
si přendaval medaile ze saka na pyžamo. Jeho touha po seberealizaci byla
nulová, pouze cosi žvatlal o tom, jak by toho prezidentování rád nechal,
což bylo stejně naprosto nereálné. Zato jeho touha po uznání byla enormní,
projevující se navíc tvorbou a hromaděním různých artefaktů. Klaus tyhle
nesmysly neprovozuje, dvorní sbor klaunů v Pištěkových hábitech rozehnal
a jede si svojí lajnu. Je příležitostně ochoten obcházet zákony země nebo
hledat pochybné spojence, aby bylo po jeho. Sice toho zatím moc neprosadil,
ale sám před sebou má účet čistý. Maslow také pojmenoval, co přesně pohání
lidi s potřebou seberealizace - označil to peak events - jistě známe ten
pocit, kdy si můžeme říci, "to se mi to ale povedlo". V Klausově hradní
kariéře najdeme těchto momentů celou řadu, u Havla žádný.
Maslow říkal, že člověk je takový, jaký je a nemůže být jiný. Maslow
na druhou stranu připustil, že je možné se mezi kategoriemi pohybovat,
ale pravděpodobnější je posun výš než posun níž, který má dočasný charakter.
Pokud například onemocní člověk jinak veleúspěšný v práci, na nějakou dobu
se orientuje na své zdraví, ale pak se vrátí k uznání či seberealizaci.
Maslowa pochopitelně zajímala především skupina lidí, kteří měli potřebu
seberealizace. Zjistil, že se jedná zhruba o 2% populace. Maslow vytipoval
tyto jedince a studoval jejich životopisy, spisy a s některými také mluvil.
Zjistil, že mají některé vlastnosti společné - například orientaci na realitu
(schopnost rozeznat, co je skutečné a co jsou sračky), orientaci na problém
(obtíže jsou problémy vyžadující řešení, nikoli úprk či hledání zastání
jinde), dále byli schopni jednat samostatně a preferovali úzký okruh přátel.
Také upřednostňovali autonomii a odolávali "socializaci" - jazykem českých
intelektuálů glajchšaltování.
Formalizací této teorie se stala známá Maslowova
pyramida potřeb. Ta díky své názornosti zasáhla poměrně rozsáhlou část
populace a uplatnila se v personalistice, vedení lidí či v marketingu.
Některé otázky zůstaly nezodpovězeny. Například, zda má pyramida vedle
kvalitativní také kvantitativní interpretaci. Nebo jak se přesně se odehraje
posun od jedné kategorie potřeb k druhé. Jinak stvořil Maslow pekelný nástroj,
který je zde připraven pro každého, kdo o něj má zájem a který se hodí
zejména na odhalování jedinců, kteří nedovedou otevřeně hovořit o svojí
motivaci.
Ještě zajímavější výsledky nabízí aplikace Maslowovy pyramidy na českou
politickou scénu.
Například ČSSD se soustředí zcela jasně na první level. Součástí její
propagandy je, že lidem sebere peníze, aby mohla uspokojit většinou nepříliš
komplexní potřeby svých voličů (buřt, pivo, Škoda Fabia skrze šrotovné).
S tím sociální demokrati dosáhli volebního výsledku kolem 30%. ODS dělá
totéž, ale trochu jinou formou.
KDU-ČSL se zaměřila na druhý level. Její program je od začátku do konce
o tom, že zreguluje společnost natolik, aby se její příznivci - spatřováni
takto v rodinách s dětmi - cítili bezpečně. Souhrn všech možných regulací,
kterými chce tato strana oblažit českou společnost, tvoří naprosto absurdní
seznam (regulace hracích automatů, kouření, surfování na internetu, jízdy
na motocyklu a já nevím čeho všeho ještě). Jelikož ale KDU-ČSL nestrká
lidem do úst špekáčky za 35 Kč/kg, její volební preference jsou nižší.
Stejně postupuje TOP09, která slibuje bezpečí zprostředkovaně tím, že její
představitelé, ještě nedávno špičkové korupční veličiny, "budou
dobří hospodáři". Nebo bezpečí plynoucí z toho, že hlavní představitel
strany Schwarzenberg nebude krást, protože už má dost (což je další popření
Maslowa). Když se podíváte na program této zmrdistrany, uvidíte zase jen
regulace, regulace a regulace. O společný volební výsledek kolem 15% se
oba subjekty musejí podělit.
Komunistická strana a Strana zelených jedou třetí level. Obě strany
jsou pseudoreligiózní seskupení. Jedni jsou motivováni nenávistí (ke kapitalistům),
druzí vzývají bohyni Gáju (v lepším případě) nebo je žere nenávist ke kapitalistům,
protože z nich má Gája krámy. Obojí jsou to čistě ideologická seskupení,
do kterých vstupují lidé, kteří mají nutkání k "nim patřit". Není za tím
racionálního - když si položíme otázku, o kolik je naše příroda lepší po
čtyřech letech spoluvlády Zelených a zavedení různých ekologických daní,
poplatků a odpustků, je ve výsledku velké nic. Projevuje se to na volebním
výsledku - nenávistná případně pravdoláskomilná demagogie oslovuje něco
kolem pěti až deseti procent voličů.
Možná jste zaznamenali, že žádná ze stran neoperuje s potřebou uznání.
V minulosti to tu bylo ("chceme, aby Čechy byly opět slavný národ" nebo
tak něco), ale to by bylo v kolizi s oficiálně přijatou linií "evropanství"
a kdo by s tím začal, ten by si koledoval o nálepku nacionalisty, což je
pochopitelně silně diskreditační, protože se médiím podařilo vložit mezi
pojmy nacionalista = nacista rovnítko.
IMHO pouze jedna z větších politických stran nabízí svým voličům jako
použitelnou hodnotu možnost seberealizace, a to Strana svobodných. Hned
někde nahoře v jejím programu stojí toto: "Za nejcennější hodnoty, které
chce podporovat a rozvíjet, považuje svobodu jednotlivce, svobodnou vůli
člověka, jeho schopnost odpovědně se rozhodovat a volit lepší variantu
z více možných, lidskou kreativitu a iniciativu." Samozřejmě, takový svět
by byl výzvou, kterou by podstatná část populace neunesla a uchýlila se
opět do fiktivního bezpečí komunistických regulací. Proto Svobodným reálně
hrozí dvouprocentní volební výsledek, zcela v souladu s Maslowem - pokud
tedy nedokážou přesvědčit větší počet lidí, že k buřtu a pivu se lze dobrat
i jinak než přes sociální dávky - k více buřtům a více piva v podstatě.
Psal jsem tento článek proto, protože odpovídá na často vyslovovanou
otázku, proč voliči nehlasují racionálně nebo tak, jak by bylo nejlepší,
aby hlasovali. Odpověď je, že optimum je nezajímá, protože každý máme jiný
systém priorit. Stejný máme pouze počet volebních hlasů per capita.
P.S.
Platnost této úvahy se v prostředí našeho webu osvědčila v této dvojici
anket, kterých se účastnili čtenáři D-F.
Udělali jste mi radost
24.10.2009 D-FENS