Osud / Bůh (nehodící si škrtněte podle vlastních preferencí) mě
neobdařil klasickým vnímáním dovolené (= dojet fabií vyvenčit lahváče a
konzervy do Chorvatska. Zlí jazykové tvrdí, že vozy Škoda jsou navrhovány
tak, aby dojely bez závady do Chorvatska a zpátky) a tak jsem využil času
eufemisticky označeného jako "dovolená na zotavenou" k návštěvě míst, která
jsem vždy vidět chtěl a nějak jsem se k tomu nedostal.
O rakouských Korutanech bych mohl
napsat separátní článek. Prošmejdili jsme je skrz naskrz a ujeli zhruba
dva tisíce kilometrů. Také celkem dost nachodili, takže mě ještě teď různě
bolí. Je-li účelem dovolené zotavení, válení v Chorvatsku by jej naplnilo
bezesporu lépe. Korutany jsou chudá země, lidé tam z turistického ruchu
žijí a všemožně jej podporují, k cizincům se chovají mile a ne ty kyselý
držky tady. Podbízení se turistům zachází někdy ad absurdum - například
turisticky významná místa se nazývají Erlebnis. Hrad je Burgerlebnis, vyhlídka
je Panoramaerlebnis a kopec je Erlebnis 3000. V jedné vsi na úpatí Gerlitzenu
jsem objevil hezký obrázek na zdi hasičárny, takže si budeme myslet, že
je to hasič.
Turistické báby a dědkové provozují nordic
walking a všude se ohánějí holema, mladí nordic walking nedělají, ale
zato na vás koukají blbě, když jdete do kopce a máte na nohou sportovní
boty a ne hustotrekingovou obuv. Za penzionem bučely krávy, mládež makala
na polích a nehrála si na gangstas a jiný kriply. Benzín 95ROZ stál 1.14
EUR = 32,49Kč (v Čechách v tu dobu 32,50 Kč, když zvážíme parciální výhody
v podobě levnější dopravy, nižších mezd apod. v ČR, vidíme, kdo asi realizuje
jaké zisky) a řidiči jezdí s ohledem na ostatní a ne jako stádo blbců,
a to i bez samospásného bodového systému. Škoda mluvit. Návrat do Republic
of Banana se odehrál za asistence Zahradníkových přičmoudlých hostesek
na silnici E55 a když jsem dospěl do vnitrozemí, přepadla mě zvláštní úzkost,
která mě provází až doposud. O tom jsem ale vlastně psát nechtěl.
Za měsíc jsou v Rakousku regionální volby. Ze všech možných míst na
nás vykukoval vlezlý a modrooký H.C.
Strache, kandidát na hejtmana za FPÖ, s heslem "Sozial statt gierig
und brutal" ("Sociální místo chtivý a brutální"). Když jsem se dozvěděl,
že Strache je původní profesí zubař, dostával jsem při každém přečtení
jeho volebního hesla záchvat smíchu. Notoricky známý Jörg Haider se rozhodl
vsadit na abolutní pravdu heslem "wir
sind wir", když na stránkách chvíli počkáte, zjeví se vám korutanská
zombie. Dále se můžete seznámit s voličem zelených, říkejme mu Herr Hampelmann,
který nechce proud z atomu. Nezbývá než Herr Hampelmannovi poradit, aby
nepřipojoval žádné spotřebiče, protože pak nepoteče jeho dráty žádný proud.
Když jsem viděl pana Hampelmanna, vzpomněl jsem si na párek podvodníků
recesistů, kteří kdysi prodávali jakési zařízení, které se připojovalo
do zásuvky a byly na něm dvě ledky, zelená a červená. Když svítilo zelené,
pocházela energie z ekologických zdrojů a když červené, byl to atomový
proud a potrhlý zákazník měl okamžitě odpojit všechny spotřebiče. V rámci
další evoluce tohoto zařízení doplnili ještě featuru, kdy krabička tu zlou
energii zpátky vracela do sítě. V obou případech ovšem krabička obsahovala
jen jednoduchý obvod, který nahodile rozvěcoval světýlka; pan Hampelmann
má jistě doma taková zařízení nejméně tři.
Celkem vzato jsem rakouskou volební kampaň shledal stejně debilní jako
českou.
Když vynechám turistické cíle: V městečku Faak am See najdete Modellbahnparadies.
Mega kolejistě modelové železnice je ukryto v budově proti nádraží, je
postaveno na bázi komponent Märklin v měřítku H0. V oběhu je několik desítek
souprav a nejen železniční provoz, ale i okolní prostředí je zcela realistické,
budete stát a zírat s otevřenou hubou. Vstupné činí 6,50 EUR a litovat
nebudete jediný cent.
V Gmündu je malé muzeum Porsche,
mimojiné přejímá exempláře z muzea Porsche Zuffenhausenu, expozice je sice
malá, ale zajímavá. Z Gmündu pak lze vyrazit směrem k přehradě v Maltatalu
a za nějakých 15 EUR si vyzkoušet, jak umíte točit volantem na horské silničce
začínající v 900 m.n.m. a končící na 1.900 m.n.m.
Poslední dva dny dovolené jsme obětovali k návštěvě ZOO ve Dvoře Králové.
Sekundárně jsem hodlal navštívit Železniční
výtopnu v Jaroměři. Oba cíle se podařilo splnit, i když nám osud nakladl
do cesty mnohá protivenství. Například naprosto hardcore penzion poblíž
obce Chocenická lhota, který na nás učinil nesmazatelný dojem a snad jen
vrozená slušnost mi brání zveřejnit jeho název; v mém soukromém bottom
five ubytovacích zařízení spolehlivě zvítězil s kategoriích "biohazard",
"mizerné chování personálu" a "kuchyně, kde bych se bál i vymočit" a pokořil
i takové favority, jako penzion pro turecké a ruské lopaty provozovaný
paní Braun v norimberské čtvrti Schweinau.
Na druhé straně byla tato cesta zdrojem mnoha příjemných dojmů. Musím
zmínit podnik s názvem "Hospůdka
u dvou borovic", kde jsme se moc a moc dobře napapali. Silně doporučuji.
Pokud dáváte přednost jiným než kulinářským zážitkům, pak doporučuji
navštívit železniční muzeum
v Jaroměři. Expozice skrytá v bývalé výtopně zahrnuje několik exemplářů
renovovaných i dosud nerenovovaných historických lokomotiv a různé jiné
hardware z minulých dob. Cosi mě k těmto hřmotným strojům táhne, snad genetické
zatížení po dědečkovi strojvedoucím, a i když jim rozumím jen docela málo,
pohled na ně mě vždy znovu zaujme. V sobotu 2. září jsem měl hody, protože
jedna z parních lokomotiv právě vyjížděla na nostalgickou
jízdu z Jaroměře do Náchoda.
Muzeum: před množstvím vynaložené práce, kterou tam spolek nadšenců vykonal,
je třeba smeknout. Jejich míra fandovství musí být obrovská. Stačí se jen
podívat na některé exponáty před
a po
rekonstrukci. Byl jsem nadšen, že ještě v této zemi existují lidé, kteří
jsou ochotni vynaložit takové množství práce jen pro radost svoji případně
dalších fans. Tím spíše nechápu, proč jim České dráhy hážou
klacky pod nohy. Muzeum můžete navštívit, aniž byste o parních lokomotivách
cokoli věděli, vše důležité se dozvíte přímo na místě. Expozice nemá charakter
zasmrádlých muzeí se zaprášenými exempláři ve vitrínách, v prostorách výtopny
současně probíhají rekonstrukční práce na dalších lokomotivách a do všech
exemplářů můžete nahlédnout, nasoukat se do budky strojvedoucího a podobně
jako já přemýšlet, jak se ta věc vlastně ovládala. Nemá cenu to nějak dál
komentovat, je to jedinečné místo, které rozhodně stojí za vidění.
Jízdu parním vlakem taženým lokomotivou
řady 423 jsem také nehodlal oželet. Trať z Jaroměře do Náchoda má jednu
zvláštnost. Nejprve je třeba dojet do Starkoče. Ve Starkoči by se souprava
měla otočit a vyrazit po trati 033 do Václavic, což se v případě parního
vláčku vyřešilo tím, že souprava v tomto úseku couvala, tzn. lokomotiva
byla na konci soupravy. Ve Václavicích zase nastane normální běh věcí.
Vlak byl tvořen několika retro osobními vozy, jedním vozem jídelním, skříňovým
vozem a plošinovým vozem, na kterém byl poněkud nelogicky umístěn kulomet
a zřejmě i s jeho obsluhou v dobových uniformách měl sloužit jako reklama
na návštěvu vojenského muzea v pevnosti Josefov.
Obsadili jsme místa u okna v jednom z osobních vozů a nadšeně přihlíželi
sestavování soupravy. Místo na SD kartě v mé krabičce na mýdlo ubývalo,
byl jsem z toho u vytržení, nic takového jsem dosud neviděl. Netušil jsem,
že s parní lokomotivou lze zastavit na centimetr přesně. Vagón se pomalu
plnil. Zejména mě zaujal jakýsi místní agitátor ve žlutém tričku ČSSD.
Snad jen metr devadesát a metrák živé váhy sociálního demokrata ochraňovaly
před inzultací. Dále dorazilo několik zasloužilých matek s dětmi různého
věku a různého stádia zvlčilosti. Maminky v podstatě pojaly parní vlak
jako každý jiný normální vlak, umístily kypré prdele na dřevěné lavice
a začaly si vyměňovat taktické informace, například kolik mají s sebou
náhradních plínek a jak to funguje s rostoucími zuby. Vlak se rozjel. Po
zhruba deseti minutách začali haranti projevovat známky neklidu, protože
rozvážná jízda parního vlaku nenaplňovala všechny fíčury adrenalinového
zážitku. Jeden harant začal protestovat nahlas a zjišťovat, když už tam
budem. Matka mu místo seznámení s jízdním řádem vrazila do úst zakončení
z láhve džusu Kubík (nebo tak nějak) a oznámila "teď se hezky nabumbej",
připomínalo mi to dialog občana se státem. Zjistil jsem, že v podstatě
všechny děti se jmenují Jakub nebo Tereza. Po dalších deseti minutách začal
vagón připomínat pavilón opic, který jsme viděli den předtím. Začalo se
zdát, že haranti jsou úplně všude. V duchu jsem se dovolával asistence
věhlasných kapacit přes výchovu dětí, jako Herodes nebo aspoň Kulínský.
Malý zpovykaný ganxta mě píchl prstem (tedy doufám, že prstem) do zad,
nereagoval jsem na to. Když to malý zmrd udělal potřetí, už jsem to nevydržel,
utrousil nějaké nepříliš slušné slovo a vrhl po něm mimořádně psychopatický
pohled. Harant se stáhl a matka ho napomenula: "Nech bejt toho pána", ale
znělo to spíš jako výčitka směřovaná ke mně, že jsem právě narušil přirozený
vývoj jejího fakana, omezil jeho práva a vyvolal v něm nějaký psychický
blok, který s sebou potáhne po celý život. Zasloužilá matka vedle mě, která
jinak připomínala Shrekovu partnerku (kromě zelené barvy a uší, pochopitelně)
využila toho, že jsem se po valnou část jízdy díval z okna a na místo,
kde jsem seděl, nakladla harantí kokon. Když mě koukání z okna přestalo
bavit, málem jsem jí přisedl dařbujána. Pohlédl jsem na ní s nevyřčenou
otázkou, jak si dovoluje provést anšlus mého místa k sezení, a na vysvětlenou
mi bylo řečeno, že "já myslela že budete stát ne". V tu chvíli jsem myslel,
že "dítě poletí z okna ne". Po krátké době jsem měl dojem, že naprosto
nejvyšší zásluhou v novodobé společnosti je nechat si naštěkat do boudy
a osoba, která se takto obětuje, požívá nějakých mimořádných práv podobně
jako gerojové sovětskoho sojúza. Jakási matka to nevydržela a vystrčila
hlavu z okna, po chvíli ji ovšem stáhla zpátky a stěžovala si, že tam lítají
saze, což je u parního vlaku skutečně nečekané. Měla pravdu, snad si jaroměřští
nebudou muset kvůli jedné krávě a její původně bílé halence nechat na komín
namontovat partikulární filtr. Jako jediné řešení mě napadlo vypůjčit si
z flak vagónu kulomet. I přes tyto zážitky, na kterých samozřejmě nenese
vinu železniční společnost v Jaroměři, nýbrž nesoudné zhovadilé matky,
které s sebou tahají děti na akce, které jim v jejich věku nic neřeknou,
to rozhodně stálo za to.
Zugerlebnisem skončila moje dovolená - takže I´am back v Kocourkově.
K mé velké radosti.
10.9.2006 D-FENS