Soused je kutil. Vyrábí všechno, o co si kdo řekne v celém širém okolí
– kovový držák kufru na motocykl, dřevěný držák květináčů do obýváku, tv
stěny, ploty, botníky, chladné zbraně i věci, které jsem ještě nikdy neviděl.
Soused je totiž všeuměl.
Přesněji řečeno vohnout všeuměl. To jsem vydedukoval
v průběhu času a definitivně jsem si to potvrdil předminulý týden, kdy jsem
ho ve slabé chvilce požádal o vyrobení boudy na nářadí na mojí zahrádku.
Nejprve pár informací o kutilovi vohnoutovi obecně.
Kutil má v garáži dílnu. Kutilové mohou mít svůj hobby kout i jinde,
například ve sklepě, v sušárně protožesenastěhovaljakoprvníastejněvnínikdonesuší,
v ohavné boudě na společné zahradě, v ložnici, kde se už delší dobu nic zajímavého
neodehrává apod. V jeho dílně najdete všechno, co mají v Madmaxhauzu, jen
od každého o něco menší skladové množství. Všechny partaje chtějí nalepit
na schránky ceduli „nechceme reklamní letáky“, pouze soused kutil je proti,
protože on čte všechny reklamní letáky hobby firem a nakupuje na základě
skvělých slev podivuhodné přístroje, jaké by se hodily i údržbářům vesmírných
stanic, kdyby neměli tak vořezanej rozpočet. Některé nářadí má ve více
verzích – stolní čili napevno umístěné, například v kovovém stojanu na pracovním
stole + přenosné se šňůrou do zásuvky + „aku“, tedy přenosné s dobíjecím
článkem. Obzvláště nabídka hobby-marketů v oblasti aku-produktů umožnila
vohnoutům cítit se králem všech řemesel a jsou na tyto stroje náležitě
pyšní. Když takovej multifunkční akubazmek s několika pracovními flexibilními
hlavicemi, opatřený navíc svítilnou, vodováhou, krabičkou první pomoci
a kompasem drží v ruce, v očích mu lze číst „tak todle mám jenom já a
chlapi vod NASA, kamaráde…“. Není typ šroubu, který by neměl vohnout
doma, ať se jedná o rozměr závitu, určení, materiál, délku nebo typ hlavy
– on ho prostě v případě potřeby odněkud vyloví. To samé platí pro veškerá
kování, matice, hřebíky, podložky atd. Některé věci nikdy nepoužije, na
některých je vidět, že se mu včera poprvé hodily po třicetiletém naskladnění.
Vohnout kutil sváří plamenem, obloukem i třením na hobby soustruhu a je
vybaven potřebnými agregáty, vše ve skvělé kvalitě Horst Fuchs Level. Vohnout
kutil nezná své meze, odkýve všechno, přislíbí vyrobit cokoliv. Nemá smysl
ho obtěžovat technickým výkresem, stačí jednoduchý obrázek a uvést míry
v cenťácích, on už ví to je jasný todle…
Přes týden na Vašem domě například pracují zedníci - rok buší do zdi
při instalaci zateplení, pak se přistěhují noví sousedé a přes týden jejich
stavební parta rekonstruuje vybydlený byt po zemřelých starousedlících
a jiné příhody. Jediné dny, kdy se nebuší do zdí pneumatickými kladivy,
jsou dny víkendové. A právě o těchto dnech vstupuje vohnout kutil do svého
království , aby ráno zapnul vrtačku nebo brusku nebo cirkulár a po vypnutí
strojů začne to, co si připravil, stloukat k sobě. Až do západu slunce.
Správný kutil má v dílně rádio, na kterém poslouchá písně, které Vás sraly
už v dětství a ti zanícenější mají v dílně topení a osvětlení, takže ani
západ slunce je z království bastlení nevyžene. Za vohnoutem kutilem se
trousí podivní lidé, převážně známí z místní putyky, kde se dělá lidovej
byznys a nikoli chlastá do mrtva, jak se manželky vohnoutů a jiní lidé
mylně domnívají – a tito lidé nosí kusy materiálu do kutilova hlučného
království a odnáši si později hotové výrobky, přičemž si cestu zkracují
přes Vaší zahradu nebo na ní aspoň cvrnkaj vajgly.
Nedávno jsem navštívil nejmenovaný hobby-market a padla mi do oka bouda
na zahradní náčiní. Pěkná, ale drahá. Zdánlivě vysoká pořizovací cena se
později ukázala jako velice relativní. Nevím, čím jsem kdy vůči komu zhřešil
tak, že bylo nutné mi pro očistu svědomí vnuknout myšlenku raději si
boudu postavím sám bude větší levnější a lepší…prostě debil, no.
Potkal jsem souseda kutila a dílo zkázy jsem započel dotazem, zdali
má zájem o menší kšeft. „jasněéé…nakup si materiál a já ti to postavim
“. Měl jsem za to, že se bouda vejde do jeho garáže, takže během stavby
na ni nebude pršet a navíc díky množství jeho nářadí a tunám spojovacího
materiálu bude snažší mu stavbu zadat než se s tim mořit sám a ještě nakupovat
drahé pracovní stroje na jedno použití. V okamžiku, kdy článek začínám psát,
stojí torzo boudy venku a prší na něj, protože je vyšší než garáž a širší
než průchod k sousedově garáži z mojí zahrady. Že to celé nebyl nejchytřejší
nápad, jsem začal tušit, když soused začal z nakoupeného materiálu stavět
prapodivnou kostru boudy. Vlastně, první pochyby se dostavily už když jsme
stavbu „plánovali“.
Záznam hovoru - soused : „ to teda uděláme metr na metr jó…na vejšku
vepředu dva dvacet vzádu dva metry aby to bylo skosený na to udělám stříšku
aby ta voda stejkala dozadu (k sousedům v protějším domě)…akorát
bys měl dát na zem ňáký trámy abysme to mohli do toho jako ukotvit…“ Hups.
„Proč ukotvit ? A nebude to moc velký ?“ – ptám se. „…vepředu
to chce dva dvacet aby to jako stejkalo ať se tam taky něco vejde dovnitř
a já myslel ty trámy na zem aby to líp drželo…“- odvětil soused. Dodatečně
tedy usuzuji, že kladete-li vohnoutovi otázku, na níž nechce nebo neumí
odpovědět, odpoví důrazně odpovědí předchozí. Pokud se prokecne a již dopředu
nepočítá s tím, že jeho dílo nebude samo o sobě držet, ale potřebuje „ukotvit“,
je ze své pravdomluvnosti sám natolik zaskočen, že pro jistotu mluvit přestane.
Tím byl tedy rozhovor se stavitelem u konce. V tomto okamžiku jsem se na
akci boudička měl zvysoka vys… No, neudělal jsem to. Po menší pauze jsme
sepsali potřebný matroš, který jsem posléze pořídil. Počáteční náklady
na dřevo, izolační nátěry, spojovací materiál a další vstupy již převýšily
prodejní cenu boudičky z marketu cca o 20%. V ceně mojí boudy ještě nebyla
práce a případné zmetky a doděláfky, které k vohnoutímu kutilství
patří, což je další klíčový poznatek. Vohnout díky absenci plánu, výkresu
a dodržování plánu své dílo na poprvé prostě nedá a vzniklé bazmeky z jeho
dílničky je třeba posléze dořešit doděláfkami. A tak když soused kutil
vyrobil nesamonosnou kostru boudy, postavil ji na slunce a já ji uzřel,
jak se kácí již při rychlejším proběhnutí kutilovic psiska kolem a horizontální
nosníky svírají s vertikálními nosníky úhly zcela nahodilé – dobil jsem
baterii do foťáku a rozhodl se, že zase něco napíšu. Další varianta byla,
že tu věc již v počátcích rozbiju, připravená prkna na stěny boudy si odnesu
a poleju benzínem nebo z nich vyrobím zahradní knihovnu, neb doma již nemám
na nic místo. Ale rozhodl jsem se jinak. Tohle dotáhnu do konce a čtenáři
d-f budou při tom.
Nuže tedy - na ochutnávku několik netradičních konstrukčních řešení
a dokumentace toho, jak pracuje vohnout všeuměl…
Na prvních dvou obrázcích je zřetelná přesnost usazení prkenných stěn
na nesamonosnou konstrukci, především téměř strojová preciznost při práci
s vruty. Další obrázky pak prezentují netradiční konstrukční řešení a ilustrují
také dobrou radu všem kutilům – když výztuha nestačí a nosník málo unese,
vyztužte to dalším nosníkem a další výztuhou a dělejte to tak dlouho, dokud
to nefachčí, jak má. Dřeva je fšude tři prdele, obzvláště pokud ho nakoupí
někdo jiný. Možná se někdo pozastaví nad morálním aspektem reportáže. Ano,
asi to je trochu sviňárna a nepěkné pomluvy ohavné tfuj. Stydím se? Ne.
Možnost pozorovat vohnouta v akci, jak se bazmek rodí a co se děje kolem
– to je znamenitá příležitost pro dokumentaci, jaká se podruhé nemusí naskytnout.
A doufám, že už nenaskytne.
Tak. Líbilo se Vám jistě jako mně při bližším prozkoumání. Kácející
se holou kostru komentoval kutil takto: „ to mám jen chycený hřebíkama
k sobě abych měl ty rozměry vono se to pak zpevní jak se tam natlučou pak
ty prkna na to…“. Tomu jsem nevěřil a šikmé výztuhy navíc byl můj nápad,
resp.osvědčilo se již prapradědům při stavbě kadibudek a vrat od stodoly
a pochybný výraz kutilův byl dalším identifikačním znakem, že stavba byla
zadána vohnoutovi – pokud kutil nepobírá funkčnost jednoduchých a velmi
efektivních prvků stavby, je – prostě vohnout. Bez těchto požadovaných
výztuh by již tak zcela nesamostatná kostra měla celkovou stabilitu tak
asi St = 0,0012 - odhaduji. Takto jsme se dostali alespoň tak na 0,25.
Kromě primárních znaků, že bude problém (Váš stavitel rád řeší konstrukci
a povrchovou úpravu při cestě z hospody pod vlivem, při klíčových dotazech
se mu začíná chvět hlas, už jste viděl některý z jeho dřívějších výtvorů
aj.), existují i další průběžné znaky toho, že máte problém. Jakmile se
vohnout pustí do díla a začne být velice vážný a víc kouří– znak průseru.
Vohnout přestane vtipkovat a začne být zádumčivý,občas mluví sám k sobě
- znak průseru. Vohnout začne hovořit o tom, že „ty zasraný prkna byly
pěkně zkroucený do vrtule to je tim jak to rychlosušej to chce prostě mít
to prostě na zahradě tři roky aspoň aby na to pršelo sněžilo a svítilo
na to sluníčko vono se to srovná a teprve pak z toho něco stavět…“ a téměř
se rozpláče - máte spolehlivě Megaprůser. Pokud začne soused zmiňovat dny,
kdy tu nebude, protože bude jinde a nebude na tom moct dělat, snaží se
pohybovat se kolem Vašich oken nenápadně a rychleji, než obvykle - je ve
vzduchu Ultramegaprůser. Už je jasné, že stavba bude komplikovaná, nic
nepůjde tak snadno, jak si soused kutil představoval. Už ví a Vy pomalu
taky, že výsledek bude neskutečný peklo, že jste provařil spoustu peněz
úplně zbytečně, že to bude možná stát, když nebude moc foukat, bude potřeba
to doladit závažím na podlahu, křivé stěny nezakryje stříška, protože bude
taky nakřivo a Vy to budete mít dalších X let před očima na připomínku
svojí naivity, neřku-li blbosti. Nejlepší bude nechat to celý zarůst břečťanem…
V průběhu stavby jsem pochopil, že vohnout se „prací“ tak nějak šťastně
zabaví a považuje ji za skvělou příležitost vyzkoušet svůj hi-tech vercajk,
díky němuž stavba jde tak nějak sama od sebe lehce i bez plánu, výkresu,
měřidel a myšlení. Poté, co je realitou vyveden z omylu, že svede hravě
všechno, na co si pomyslí, začne projevovat sklony k depresi a začne litovat
faktu, že jeho dílna obsahuje náčiní za čtvrt milionu Czk a více a stejně
to ňák nefachčí.
No, týden je pryč a bouda je cca hotova. Lakem jsem ji opatřil sám,
neb mě to baví a je to krásné.
V průběhu stavby jsem měl možnost sledovat mistrné improvizace, flexibilní
reakce na předchozí bastlení typu „ kurva jak je možný že je to vo cenťák
a půl vedle ta díra no neva tam vrazim kolíček to tam narvu bác-hamrem
a vyvrtám to vo kus vedle dyť sem tam měl nohu do pdele jak mi to mohlo
uject…“ atd. Byl jsem svědkem zajímavých momentů, kdy jsem vodováhou
vyrovnal dlaždice pod boudou, vertikální hrany boudy taktéž s vodováhou
ladily, nicméně bouda se při usazení kácela, dveře, panty a petlice byly
tak dlouho laděny, až nešly zavřené dveře otevřít, takže jsem problematická
místa ořezal nožem, neb reklamace slyší vohnout velmi nerad a považuje
je za ňáký moc pintlich vofrňování . Takto provedená bouda samozřejmě ještě
vepředu nemá stříšku proti dešti. Byť jsem ji tam tak nějak očekával, „stříšku
to tam vepředu nemá no…“. Zato to má škvíru mezi dveřmi a ňákejma posranejma
prkýnkama nad nimi, kudy za deště voda proniká do boudy a drží se na horním
trámku dveří. V této chvíli již stříšku vohnout vyrobil – celkem nepochopitelně,
neb jsem již zakoupil střešní krytinu, ze které jsem ji chtěl dodělat a
najednou mi soused buší na okno že aby esli můžu jít chvíli ven že mi něco
ukáže a ukázal mi docela slušně vyvedenou stříšku, takže jsem prachy za
krytinu utratil zbytečně. Nevím, proč to nešlo hned. Až zaschne lazura,
osadím ji.
Dalším ftipným bodem projektu bylo položení asfaltové krytiny na střechu.
Nač kupovat drahou krytinu podle rozměrů v hobbyšopu - soused sehnal v hospodě
kus asfaltového bazmeku, který rozřízl napůl, takže ani jedna polovina
zcela nepokryla plochu střechy. Při rozměrech střechy dejme tomu 100x120cm
byla vhodnější část asfaltu cca 98x117cm. „To stačí ne ? To je dobrý…“.
„Ne, to není dobré“ – odpovídám. Zabavil jsem oba kusy, jeden nařezal na
čtyři pásy a olemoval jsem jimi stříšku s menším převisem kvůli dešti a
druhou půlku jsem pak položil na zbývající nezakrytý povrch, zmenšený o
plochu již položených bočních lemování, takže střecha je plně pokryta.
Byl jsem za toto dílo pochválen... Náčrt zde –
V jedné slabší chvíli se posléze soused rozpovídal o tom, že to je
nejvječí věc, jako kdy vyrobil, že zatím dělal spíš skříňky nebo zateplení
chalupy, což doložil prezentací ve svém iPhonu, nezbytné to pomůcce
bastličů a i boudička se již stala součástí jeho profi prezentace. Předpokládám,
že se stane předmětem chlouby, neb soused se teď od mé boudy nemůže odtrhnout,
stále by do ní nějak rád ještě trochu zašťoural, jednou ráno jsem se vzbudil
a na petlici visel zámek i s klíči, že abych jako věděl, že profík dotáhne
věci do konce atd. Vhozenou stovku za zámek do jeho schránky soused komentoval
: „nato seru…“, což byla další věc, kterou lze u vohnouta pozorovat. Má
hrdost. Jakmile vidí, že Vám zprasil Váš materiál a není to celé ono, začne
projevovat jistou míru sebemrskání a odmítá jakékoliv peníze, i když nakonec
bouda jakž takž stojí a díky profi lazuře za cca 1500,- to celé vypadá
docela dobře, stojíte-li přiměřeně daleko. Ne, žádné slitování, něco si
prostě vzít musí, jinak se pak x let bude Váš „dluh“ za jeho „dřinu“ objevovat
v každém sousedském pozdravení a vohnoutově nadřazeném úsměvu. To nepřichází
v úvahu. Není-li schopen nějakou sumu vyplodit, navrhněte ji Vy a nacpěte
mu jí. Vy máte dobré svědomí a on zkušenost, že není rozumné se hrabat
do všeho.
Původně jsem chtěl tento zdařilý projekt zpracovat do pédéef a za pouhých
2500,- Czk nabídnout ke stažení, ale protože každý není tak bohatý, aby
si mohl dovolit věci nekupovat a žádat souseda vohnouta o jejich zhotovení
na zakázku, přikládám jednoduchý obrázek, zhotovený v konstruktérském prográmku
Windows Malování - je volně k použití.
Náklady na Boudu:
Prkna, trámky – asi 5000,- pokud chcete Boudičku z ohoblovaných prken.
Zbytečný prachy, stačí nehoblovaná. Pokud si myslíte, že koupíte někde
levně dřevo, jste na omylu. I velkosklady na okraji města jsou jen překupníci
a pokud nemáte nějakou množstevní slevu coby stavební firma apod. nebo
si nemůžete dát boudičku do odpočitatelné položky „občerstvení zaměstnancům
při vysokých globálních letních teplotách“ , budete cálovat. Jet na Šumavu
ke zdroji může být hezký výlet, lepší cena, nicméně benzín…Prkna navíc
nemusí být ve velkoskladu k dispozici a je třeba je objednat, prodleva může
být i týden, je třeba s tím při projektu počítat.
Krytina – několik piv, panáků nebo ňáká pětka za pár švédských tašek.
Spojovací materiál (asi 200 vrutů do dřeva, hafo vinglů, petlice, výztuhy
výztuh a tak)- asi 500,-
Profi lazury (tenkostěnná jako hloubková impregnace, silnostěnná jako
vrchní izolační nátěr, cca 2+2kg)- asi 2000,- a něco zbyde na doma. Lze
i levněji, například celé Luxolem, který spotřebitelé zvolili impregnantem
století, nejlepčím výrobkem na planetě a krásou nesmírnou, jak se píše
na obalu - pak bude Vaše boudička skutečně kompletní hnus. Kvalitní vícevrstvá
lazura sice vyjde o něco dráže, ale se dřevem čaruje a dá se použít i na
okrášlení domácího nábytku.
Práce vohnouta – k nezaplacení.
Když se to celé sečte a podtrhne, jste na cenách hezkých zahradních
domků, zhotovených profesionály, jako například
Zkušený zahradník, kterým nejsem, ví, že na podzim mají v sekci Zahrada
mnohé hobby markety slevy, i 30%. Má dobrá rada tedy je – počkejte na vhodný
moment sezony a boudu si kupte. Finálně ušetříte a za své peníze získáte
profesionální výrobek, který tu Vaší hajzlboudu předčí o dvě třídy. Jsou,
tuším, impregnovány pod tlakem již z výroby, takže pokud máte cukání aspoň
trochu si na zahradě zabastlit, protože je to prima, zdravé a in, dostatečně
se lze vyblbnout s kvalitními barevnými laky nebo lazurami jako finální
jahodou na předem upečeném dortu. Pokud se někomu výrobek zdá „vachrlatý“,
pár vrutů navíc je houby proti doděláfkám, které Vás čekají, když si necháte
boudičku vyrobit vohnoutem. Nakonec, bydlet v tom nebudete, je to jen na
nářadí. A tato rada se týká všeho, u čeho by Vás napadlo nechat si to vyrobit
kutilem, protože to bude z nějakého důvodu lepší. Ne, nebude.
Závěrem snad jen doplnit, že podobnost s mojí boudou a mým sousedem je
čistě náhodná, podobně jako pravidelná stolice sousedovic psa na mojí zahradě
má s pochopitelnou realitou pramálo společného a podobnost s jinými zahradami,
s jinými pejsky a jejich stolicemi a s jinými úplně neznámými ultramegavohnouty
sice není vyloučen
09.09.2011 t.t.