Na téma osoby blízké jako obecné právní zásady nevypovídat proti sobě
a svým blízkým, a specifické aplikace této zásady v šetření přestupků v silničním
provozu již bylo napsáno mnoho článků. Současné znění silničního zákona,
který má tuto aplikaci oslabit, je velmi špatné a nebezpečné. Je otázkou
diskuze, zda je špatné kvůli svým výsledkům, ale určitě je špatné pro svůj
princip, a o ten má jít v právu především.
Nejsem právník, i když se ve své profesi s právem setkávám velmi často.
Tento článek si klade za cíl shrnout argumentaci těch, kteří podobně jako
já vnímají nebezpečí postupného omezování základních práv, a připravit
ucelený systém východisek s jediným cílem – zrušení tohoto ustanovení. Pro
oslabení tohoto špatného ustanovení uvedu i několik myšlenek, jak se s ním
vypořádávat v praxi, protože i když hlavním cílem je useknout bestii „objektivní
zodpovědnosti“ hlavu, postupné vyrážení jejich zubů a utínání pařátů také
nemůže uškodit.
Jde o výsledek, nebo o princip?
Podstatné je posuzovat prostředky a principy, které jsou využívány,
nikoliv výsledky. I když i já si přeji bezpečné silnice a slušné řidiče,
výsledky mají tu nevýhodu, že i když mohou být krátkodobě příznivé, mohou
se v čase měnit, ale principy by měly být věčné. Nelze rezignovat na „usvědčení“
pachatele jen proto, že jsme si „téměř jisti“, že jej známe i bez důkazů.
Potrestání domnělého pachatele bez důkazů je zločin. Navíc, právě současné
znění silničního zákona je problematické nejen tristním pošlapáváním principů,
ale i co se týče výsledků. Při zavedení bodového systému bylo silným argumentem,
že zbavením práva řídit, jakožto ultimátním trestem, zrovnoprávníme řidiče
bez ohledu na jejich ekonomickou situaci. Že zmizí „piráti“, kteří nás
nejvíce ohrožují v silných autech a pro něž je peněžitý trest bagatelní
(a ještě dávají tisícová „dýška“). Současné znění zákona na trestání těchto
nejnebezpečnějších osob rezignuje, pokud budou spořádaně plnit obecní kasu.
Nejde o bezpečnost, ale o peníze
Zde si dovolím malou odbočku. Obecně jsem proti argumentu, že finanční
postih „nebolí všechny stejně“. Já si za 1.000 Kč koupím stejně rohlíků,
jako bezdomovec. Úsilí, které vynakládám k získání finančních prostředků,
je tak vysoké, protože chci mít lepší bydlení, zdraví, vzdělání, ale i
právo. A nakonec jej lepší mám, moje šance se zvyšují, když si mohu dovolit
lepšího právníka, kauci a podobně.
Nicméně tady jsme zákonodárce takzvaně „nachytali na hruškách“. Schizofrenně
nám tvrdí, že zpřísňuje pravidla protože mu jde o naše bezpečí a současně
mu stačí úplatek, pardon poplatek, aby nechal řídit i nejnebezpečnější
jedince. V principu to připomíná systém zvaný wergeld – pokud byl někdo
zabit, jeho vrah dal jeho pozůstalým určitý obnos a tím se „vyplatil“ z trestu.
V určité modifikaci funguje tento systém dodnes v anglosaském právu, kdy
při zabití z nedbalosti přihlíží soud k dohodě mezi viníkem a pozůstalými,
která je často provázena finanční kompenzací. Pak je ale vhodné, aby zákonodárce
vyložil karty na stůl a přiznal, že bohatším občanům se rozhodl přiznat
vyšší práva. Protože mu, znovu opakuji klíčovou myšlenku, nejde o bezpečnost
na silnicích, ale o peníze. Dalším krokem by mohlo být zavedení „permanentky“
na páchání přestupků, což už je v náznaku v ustanovení o slučování více případů.
Lidem využívajícím pražskou magistrálu by se určitě hodilo zaplatit třeba
100.000 Kč ročně a neřešit rychlost.
Obhajoba objektivní zodpovědnosti
Shrnuto, zákon je špatný nejen principiálně (kdy porušuje několik ustanovení
Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavy), ale i v tom,
že zcela rezignoval na dosažení stavu dodržování předpisů a zaměřuje se
pouze na výběr „výpalného“. Existují poměrně sofistikované protiargumenty,
který princip zákona obhajují, založené většinou na analogiích. Nejčastější
bývá zmiňování spoluzodpovědnosti za jednání osoby, které zapůjčíme palnou
zbraň a která nemá zbrojní průkaz. Toto však platí jen v prostoru střelnice,
kde máme dotyčného pod dohledem, podobně jako spoluzodpovědnost instruktora
autoškoly, který má na dosah volant a řadící páku a má vlastní pedály,
podobně jako my máme ve střeleckém stání na dosah svoji zbraň. Naopak při
smlouvě o výpůjčce zbraně rozhodně nikoho nenapadne trestat vlastníka,
pokud je se zbraní spáchán trestný čin. Navíc, a to je podstatné, v případě,
že k něčemu takovému dojde, policie sbírá důkazy a snaží se usvědčit viníka.
Rozhodně nepostupuje stylem „zastřelený byl zabit ráží 9 mm, která odpovídá
vaší zbrani, navíc jste byl poblíž místa činu viděn, takže toto jednání
naplňuje znaky trestného činu, takže nám buď řeknete, kdo ho vaší zbraní
zabil, nebo zaplatíte 50.000 Kč pokuty“.
Zde vidím jedno z nejslabších míst zákona – i když ve speciálních případech
může být uplatňován princip objektivní zodpovědnosti, vždy existuje vyviňující
podmínka a je prvořadým úkolem nade vší pochybnost prokázat jednak samotné
závadné jednání a jednak to, že ten, kdo za něj nese objektivní zodpovědnost,
mu mohl a měl zabránit. Na toto silniční zákon zcela rezignoval.
Zákonné ustanovení tedy ukládá nesplnitelnou povinnost, zavádí de facto
zpoplatnění práva daného ústavou, umožňuje sankcionovat nevinného, a dokonce
rezignuje na prokázání protiprávního jednání a ukládá sankce už, když toto
jednání „vykazuje znaky“ protiprávního. Nicméně možnosti obrany jsou právě
díky uplatňování mnoha protichůdných principů poměrně velké.
Možnosti občanské obrany
Pro ty, kteří nemají dostatek právního povědomí, nebo časové kapacity,
či obojího pro férový ústavní boj proti normě, ale chtějí se místo v úvodu
zmíněného utínání hlavy bestii podílet alespoň na vylamování jejich zubů,
přináším několik podnětů ke každému z jednotlivých ustanovení novely. Některé
z nich již zazněly a zmiňuji je pro úplnost, jiné jsem vymyslel, další aplikace
a situace napadnou mnohé z vás, protože šedivá je teorie, zelený strom života.
Na některých praktických příkladech je vidět, jak absurdní situace mohou
v praxi nastat aplikací tohoto zákona, který nejen že nemůže postihnout
všechny reálné situace (což se dá říct o každém zákonu), ale svoji úpornou
snahou ohnout až zlomit základní principy práva povede k zcela zjevně nelogickým,
nespravedlivým a neřešitelným koncům. U některých možností obrany je způsobem
opustit rovinu správního deliktu (obecné odpovědnosti) a vrátit se do standardní
roviny přestupkové se všemi jejími výhodami a nevýhodami. Takové pasáže
budu psát kurzívou pro odlišení. Otázka, zda musím, abych vůbec mohl využívat
svá další zaručená práva, na jedno z těchto práv rezignovat, je zmíněna
v poslední části a týká se samotné ústavní stížnosti.
125f odst. 2 písm a)
Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení
pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku
používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání
Zde bude na místě diskuze o „automatizovaném prostředku bez obsluhy“,
nicméně „common sense“ napovídá, že dojde k ustálení výkladu. U neoprávněného
zastavení nebo stání je to zajímavější, protože na rozdíl od odst. 2 písm.
b) (viz. níže) nestačí, že jednání „vykazuje znaky neoprávněného zastavení
nebo stání“, ale prostě jím musí být. Zde jsou tato ustanovení v rozporu,
protože „vykazuje znaky přestupku“ je něco jiného než „jedná se o neoprávněné
zastavení, nebo stání“. Samozřejmě pro uložení pokuty za správní delikt
je třeba, aby byly naplněny veškeré podmínky, tedy je třeba (na rozdíl
od rychlé jízdy) skutečně prokázat, že se jednalo o neoprávněné stání.
Je otázkou, jak pouze na základě comba „lísteček za stěračem + botička“,
případně „odtah“ bude možno prokázat neoprávněnost zastavení, nebo stání
(například v případě odstavení vozidla z důvodu náhlé indispozice řidiče,
nebo spolujezdce, vyžadující okamžité lékařské ošetření). Mimochodem okolností
vylučující trestnost není jen krajní nouze, ale i takzvaná svépomoc. Dovedu
si tedy představit situaci, kdy mne řidič jiného vozu při couvání z kolmého
stání jemně nabourá, ale nechce komunikovat, zamkne se v autě a odmítne
vystoupit a svoji chybu řešit. V rámci svépomoci jej tedy vlastním vozem,
stojícím podél zaparkované řady aut zablokuji. Následně dostane rozum a
odejdeme spolu k bankomatu, aby vybral příslušnou kompenzaci (jdu s ním,
protože ho chci mít pod dohledem, protože když uteče, nemůžu jeho auto
blokovat věčně, že?). Po návratu zjistím, že na mém voze je botička, nebo
je odtažen. Dotyčný buď odjede taxíkem, protože nehodlá čekat, až mi botičku
sundají, nebo v případě odtahu odjede normálně (se mnou už se vyrovnal),
ale mně zbyl černý Petr objektivní odpovědnosti, I když jsem jednal v rámci
okolnosti, vylučující trestnost. Takže stačí namítnout a zdůvodnit, proč
se nejednalo o neoprávněné zastavení, nebo stání (protože na základě okolností
bylo oprávněné) a nelze uložit pokutu za správní delikt.
125f odst. 2 písm. b)
Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení
povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje
znaky přestupku podle tohoto zákona
Zde by mohl nastoupit oblíbený princip materiálního aspektu přestupku,
nicméně zákonodárce tento „úskok“ tušil, takže místo formulace „porušení
povinnosti je přestupkem“ použil formulaci „vykazuje znaky přestupku“.
To znamená, že k přímé odpovědnosti za přestupek je vám jej třeba ve všech
aspektech prokázat, nicméně abyste se dopustili správního deliktu, stačí,
aby konání „vykazovalo znaky“ přestupku. Čin vámi nezaviněný, kterému jste
ani nemohli zabránit, je tak postihován bez nutnosti správního orgánu dokazovat,
že se skutečně jednalo o přestupek (bez ohledu na to, kdo ho spáchal).
To je další flagrantní porušení právních principů, byť v kontextu celé
úpravy méně viditelné. Proč tedy zákonodárce nezavedl I do dalších ustanovení,
kdy je osoba řidiče například ztotožněna při silniční kontrole, obdobně
silné ustanovení, že řidič bude za přestupek potrestán, pokud jeho jednání
„vykazuje znaky přestupku“? Toto znění zákona mimochodem oslabuje možnost
použití argumentu o okolnostech, vylučujících trestnost, uvedeného u předchozího
písmene, nicméně v případě touhy argumentovat rodící manželkou a krajní
nouzí je potřeba identifikovat jako řidiče sebe a tím se dostat mimo oblast
objektivní zodpovědnosti a fungovat v „starém“ režimu, kde díky bohu má
obviněný stále všechna procesní práva.
125f odst. 2 písm. c)
Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení
pravidel nemá za následek dopravní nehodu.
I zde je možné ocitnout se snadno mimo oblast správního deliktu, kdy
například ve vyšší rychlosti dojde k „pusince“ s druhým vozem, nicméně
k minimálním škodám, finančnímu vyrovnání za lak na nárazníku a pokračování
v jízdě bez zatěžování vytížené policie, neboť škoda nepřesáhla 100.000
Kč.
125f odst. 3
Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše
pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel
provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000
Kč.
Podobné je I ustanovení 125e odst. 2. Další neprávní formulace, jinými
slovy „sice jsme neprokázali, že byl spáchán přestupek, ani kdo ho spáchal,
ale sankci stanovíme podle toho, jak se nám to jeví i bez důkazů závažné“.
Chatrná logika objektivní odpovědnosti v silničním zákoně tak dostává zcela
na frak, protože se vrací k neexistujícímu přestupku. Zákonodárce sice
chtěl složitě obejít vazbu na přestupek, aby jej nemusel dokazovat, natož
konkrétní osobě, ale při stanovení výše sankce k němu bez zaváhání přihlíží,
jako by byl prokázán.
125f odst. 4 písm. a)
Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce
1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku
a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti
odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo
První krok je tedy identifikace pachatele. Toto je přesně ono zpoplatnění
práva nevypovídat proti sobě. Zákonodárce říká: „O.K., nechceš říct, kdo
to byl, my to nezjistíme, takže zaplatíš ty“. Otázkou zůstává, jak usilovně
by měl a bude úřad viníka zjišťovat, když vlastně nemusí a jaká procesní
práva má v tomto případě provozovatel. Ten může například namítnout, že
sice nebude v souladu s ústavou proti dotyčné osobě vypovídat přímo, aby
ji identifikoval, ale jinak poskytne úřadu součinnost a vodítka, aby se
vyhnul pokutě za správní delikt a bude trvat na tom, aby úřad věc řádně
prošetřil.
125f odst. 4 písm. b)
Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce
1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku
a řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání
skutku prokázáno.
Toto ustanovení částečně vyvrací nejčastěji zmiňovaný workaround s „osobou
vzdálenou“. Úřad opět tvrdí: „Fajn, byl to bolívíjec Chuan Sanchez Chimenez
Geta, ale my jsme mu to neprokázali, tak plať“. Zde se nabízí částečná
cesta úspěchu s tím, že se Chuan přizná. Pachateli bylo spáchání skutku
prokázáno, takže pokutička za správní delikt nebude, nicméně pokuta za
přestupek se bude úřadu těžce vymáhat. Mnohem zásadnější je však použití
slov přestupek a skutek. Zákonodárce, lišák jeden, si byl dobře vědom,
že nemůže nazvat přestupkem jednání, které takto není prokázáno. Proto
nenápadně použije slovo skutek a myslí si, že mu to projde. Neprojde. Je
to obdobné, jako ustanovení 125f odst. 2 písm. b), kdy čin musí „vykazovat
znaky přestupku“. Provozovatel vozidla je tedy trestán nikoliv za protiprávní
jednání (byť zaviněné někým jiným, za něhož podle tohoto zákona nesl objektivní
zodpovědnost), ale za to, že dotyčnému nebyl prokázán „skutek“. Tedy čin,
který nemusí být z mnoha důvodů protiprávní. To dává možnost obrany na
vyšším levelu
Obrana vyššího levelu – skutek není přestupek
Podle výše uvedeného ustanovení se tedy řidič k spáchání skutku přizná,
nelze tedy provozovateli (byť je to třeba tatáž osoba) udělit pokutu za
správní delikt. V takovém případě je úřad spokojen, protože cílem zákona
bylo za každou cenu vymoci peníze buď z řidiče, nebo z provozovatele a
to v každém případě. Jeho radost mu však poněkud zakalím, pokud namítnu
jako řidič, že jsem sice spáchal skutek, ale že nemůžu dostat pokutu,
protože se nejednalo o přestupek. Tak se ocitám zcela mimo oblast
125f a řeším přestupek – jeho materiální stránku, jeho prokázání certifikovaným
zařízením umístěným pod správným úhlem, fungujícím za správné teploty a
vlhkosti (kdo ji měří, když je bez obsluhy?). Mohu namítat okolnosti vylučující
trestnost, důkazy a svědky. Protože přestupek se na rozdíl od správního
deliktu vyšetřuje maximálně rok, je dobře možné, že během tohoto roku některý
z argumentů vyvrátí, že se jednalo o přestupek, nebo dojde k promlčení.
Výsledkem je, že pokutu nezaplatí ani provozovatel, ani řidič. Vše je
v souladu se zákonem. Zákonodárce měl asi silné nutkání na tomto místě
napsat: „Pokuta bude v každém případe zaplacena, je mi jedno kým, do 30
dnů a basta“. Ale to nemohl, takže se snažil co nejvíce zahradit veškeré
únikové cesty. Nu, jedna zjevně zůstala.
125f odst. 5. písm a) Provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá,
jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel
provozu na pozemních komunikacích bylo vozidlo, jehož je provozovatelem,
odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací
značkou,
Je otázkou, jak by se případ vyvíjel, kdyby například manžel v 11:00
spáchal přestupek na pražské magistrále, ale manželka již v 9:00 nahlásila
vozidlo jako kradené, protože si všimla, že auto není na svém parkovacím
místě, manžel ráno říkal, že jede s kolegou jeho vozem, nicméně kolega
onemocněl, takže manžel si vzal auto, ale už neinformoval manželku. Pravděpodobně
by se vše vysvětlilo, a vzhledem k tomu, že vozidlo odcizeno nebylo, nebyl
by tento vyviňující prvek naplněn. Nicméně existuje I varianta, že manželka
nahlásí krádež vozidla, manžel odjede na služební cestu s kolegou a zloděj
mezitím rovněž odjede do Prahy, projede po magistrále 80 a následně vůz
odstaví u hlavního nádraží a jde jednat s kupcem. Manžel mezitím zahlédne
své stojící auto, otevře jej druhými klíči a zavolá policii k sejmutí otisků
s tím, že svůj vůz právě našel.
125f odst. 5 písm b) Provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá,
jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel
provozu na pozemních komunikacích podal žádost o zápis změny provozovatele
vozidla v registru silničních vozidel.
Jak by se postupovalo, kdyby provozovatel žádost podal a následně byla
vzata zpět? Literou zákona se jedná o vyviňující podmínku. Nebo by žádost
byla zamítnuta pro procesní chyby?
Co říci závěrem?
Článek obsahuje nástin několika situací, ke kterým může v reálu dojít
a které povedou k tomu, že ustanovení o objektivní odpovědnosti nelze použít.
Dále popisuje situaci, kdy je možné neplatit ani pokutu za správní delikt,
ani za přestupek, přičemž účelem zákona bylo zpoplatnit ve výsledku jakékoliv
zaznamenané jednání. Některá ustanovení nejsou v rozporu s Listinou sama
o sobě, nicméně v kombinaci z ostatními ano. Každý nechť si z článku vezme,
co je mu blízké a sympatické. Já souhlasím s tím, že nejčistším řešením
je usilovat o zrušení tohoto ustanovení, nikoliv hledat workaroundy, jejichž
masové používání opět zřejmě povede k dalšímu prznění ústavnosti a právních
principů v této zemi (což se pak může hodit i v jiných oblastech).
Zkrácené argumenty pro ústavní stížnost jsou:
Zákon nemůže ukládat nesplnitelnou povinnost. Protiargumentem může být,
že povinnost je splnitelná tím, že vozidlo nepůjčím. Nicméně to není pravda
v případě podílového spoluvlastnictví, kdy vlastníků, oprávněných auto užívat,
je více, ale provozovatel musí být jedna osoba.
Zákon nemůže zpoplatňovat použití zákonných práv. I v případě obhajoby
máte právo na obhájce ex offo. Ale v případě správního deliktu je smyslem
zákona, že můžete použít své právo nevypovídat, jen když zaplatíte pokutu.
Zákon nemůže podmiňovat využití základních práv (na spravedlivý proces,
navrhování důkazů, obhajobu apod.) tím, že se vzdám svého jiného základního
práva (nevypovídat). Tyto procesní možnosti jsou zachovány jen mimo správní
delikt, ten je sankcionován, i když závadné jednání není prokázáno.
Zákon nemůže trestat (byť v přenesené odpovědnosti v rámci objektivní
zodpovědnosti) někoho za čin, který nebyl prokázán. Tento zákon ukládá
pokutu za správní delikt provozovateli jen za „skutek“ který jen „vykazuje
známky přestupku“.
Ústavní stížnost tak bude s nejvyšší pravděpodobností úspěšná.
30.1.2013 PaulMuadDib