Bohužel, nepůjde o bajku, i když nadpis by se
hodil. Mám
psa, konkrétně hrubosrstého jezevčíka
jménem Robin, kterému bude na jaře
jedenáct let. Jako většina jezevčíků, je to napůl
kretén. Milej, veselej, ale
neposlušnej. Procházka bez lajny bohužel neexistuje.
Před
rokem začal mít
problémy s vyprazdňováním, a jelikož
náš (dnes už bývalý) veterinář, pan
König, určil chybně diagnózu, tak se náš pes
bez pomoci nevysere. Důvodem byla
zanícená prostata, která tlačila na střevo, a jak
se pes snažil dostat ze sebe
stolici, uhnal si kýlu u varlat. Řešení? A)
operace za čtyři a půl tisíce,
s úspěšností asi 50 % a nutnou
sterilizací psa, nebo B) když pes přičapne,
rukou zamáčknout bouli, která se mu udělá vedle
ocásku. Nic nečistýho nebo tak,
jen na vás lidi čuměj jak na nějakýho
úchyláka. Jelikož jenom léčba psa stála
to co operace a vykastrovanej desetiletej pes ztratí
zájem i o jídlo, rozhodli
jsme se pro variantu B).
Pro úplnost příběhu půjdu trochu do minulosti. Měli jsme
s bráchou u prarodičů německého ovčáka Dana. Byl ze čtyř štěňat, všechna
dostala psinku, neb nebyla očkovaná. Jeden pejsek to nepřežil, náš Daník a
zbylí dva sourozenci jen díky péči a profesionalitě olomouckých doktorů
z veterinární stanice u hřbitova. Možná i díky tomu, že jsme ho
zachránili, nás bezmezně miloval. Brácha, protože byl starší, s ním chodil
pravidelně na cvičák, a díky důslednému výcviku pes poslouchal jako hodinky.
Dožil se krásných třinácti let, bohužel mu odešly klouby, nemohl se nakonec už
ani postavit a ani s pomocí se neudržel na tlapkách, takže přijel doktor
za ním…
Dan byl natolik výtečný pes, že dalšího už babička
s dědou nechtěli, protože by nebyl takový. Možná se vám to nebude chtít
věřit, ale kromě mojí rozkousané kožené rukavice (byl mu necelej rok) a
dědových papučí nikdy nic nezničil. Babička mohla nechat otevřeno do kuchyně –
stejně nešel. Podobně jako s jídlem na stole – podíval se, ale NIKDY
nevzal. Neutíkal, když ho jednou děda při vynášení popelnice nechal za brankou,
chodil kolem plotu a vyl, až museli sousedi zavolat telefonem, že chce domů.
Když šel u nohy, neotáčel hlavu za lidma, nikdy nevrážel kolemjdoucím čumák do
rozkroku (věc, kterou u cizích psů FAKTICKY nesnáším, a vážně ji nepovažuji za
vtipnou, jako mnozí.) Bez vodítka chodil líp než s ním. Prostě miláček,
jakýho už asi nikdy mít nebudu a kterej je snem snad každýho pejskaře…
Ale proč to všechno vyprávím – aby bylo jasno, že o vlčákách
něco vím a mám je rád. Bohužel to ještě není všechno.
Protože jsme si pořídili druhýho psa. Domů. Hrubosrstýho
jezevčíka. Byl mu rok a něco, šel jsem s ním kolem plotu, za kterým
doráželi dva vlčáci. Najednou jeden z nich protáhl hlavu kováním, chytil
mého pejska za krk, vtáhnul ho dovnitř, a tam ho s druhým potrhali tak
zle, že večer umřel. Párádní dárek k narozeninám, že? Bylo mi třináct…
Máti byla úplně na prášky, já jsem nevěděl, jestli jsem víc
nasranej, nebo smutnej. Naštěstí přišel Robin číslo dvě.
Kromě výše popsaného
zdravotního problému je na svůj věk
absolutně v pořádku, i když problémům
s jinýma čoklama jsme neunikli.
Jednou jsem třeba jezdil s měšťákama tři hodiny po
městě a hledal psa,
který po nás vystartoval předešlej den večer.
Nešlo o nic velkýho, pouliční
směska, něco mezi foxlem a bíglem, stihl jsem vytáhnout
psa do náruče, jenže
onen vořech se mi zakousnul do nohy. Až doma jsem zjistil, že se mu
podařilo
prokousnout dvoje kalhoty, takže ráno jsem šel
k doktorce, ta zavolala
benga a objížděli jsme ty tři hodiny část města, kde se
mi to stalo. Veselé
povídání o dvou měsících v
prostějovské nemocnici, které mě čeká, pokud
čokla nenajdeme, a ještě veselejších
injekcích do břicha a zábavě na infekčním
oddělení nemluvě. Naštěstí jsme psa nakonec
našli, panička jej držela doma,
zřejmě čula průser, papíry hledala nekonečných dvacet
minut…Výsledek? Naštěstí
byl pes očkovanej, takže paní dostala pokutu a mě odvezli
švestky domů.
Tak, a konečně se dostávám k tomu podstatnýmu.
Předevčírem, zhruba o půl šesté večer, jsem odcházel od svých prarodičů. Měl
jsem s sebou taky psa. Asi padesát metrů od brány, na křižovatce, jsem si
všimnul pohybu vpravo. Je tam docela tma, takže si dávám bacha. Objevil se pes,
ovčák, a za ním druhej, středně velkej vořech. Navolno, bez košíků, pán kdesi
vzadu, rozhodně dál než padesát metrů. Uviděli nás, zastavili se. Zavolal jsem,
ať si je odvolají. Vlčák se rozhodl, že to zkusí, vořech po celou dobu
incidentu zůstal stát. Zařval jsem, ať si odchytí psa, jednou rukou přitáhl
vodítko tak, abych měl Robina u nohy, a druhou vytáhl teleskop. Ozvalo se
volání, které pes zcela ignoroval. Vrčel a v půlkruhu nás začal obcházel.
Zkusil zaútočit, nato jsem naznačil výpad. Pochopil to, stáhnul se, ale stejně
to zkusil ještě dvakrát. To už k nám dobíhala panička, která na něj celou
dobu bezvýsledně ječela. Snažila se psovi asi natřikrát připnout vodítko, přitom
už na mě začala hystericky křičet, jestli jsem normální. Řekl jsem jí klidně,
že ano. Všimnul jsem si, že má k tomu všemu s sebou ještě dvě malé
děti, takže jsem se rozhodnul spolykat úplně všechny kurvypiče, který jevily
extrémní chuť proletět milé paní sluchovody. Paní mě začala oslovovat jako
čuráku a podobně, v souvislosti s tím se mě zeptala, jestli nepoznám,
že je to štěně. Pes byl dostatečně velký, pravda, spíš jako fena, ale uši mu
stály dokonale, vrčení taky neznělo jako pozvánka ke hraní, nehledě na ocas na
půl žerdi a podobně. Vím moc dobře, jak se choval Dan a vlčáci známých, mám pro
ty psy fakt slabost. Nehledě na to, že při tak mizerném osvětlení a když nemáte
psa bokem, tak to fakt těžko poznáte, jestli má kulky, že jo. Zkusil jsem to
paní klidně vysvětlit, ta na mě ale zakřičela naprosto nesmyslnou větu
„Posranej až za ušima, že jo?“ a nadávala dál, děti neděti. Zeptal jsem se jí
tedy, jestli jí někdy roztrhali psa před jejíma očima. Žádný efekt, jen začala
urychleně vyklízet scénu, kterou mezi nadávkami okořenila radou „Příště si ho
vemte do náruče.“ Zmohl jsem se jen na krávu.
S tím strachem neměla pravdu. Je fakt,
že adrenalinu
jsem měl v sobě navaleno jako prase, ale strach to nebyl.
Vím, že
s tím psem v náručí měla prakticky
pravdu. Její pes mě měl potrhat,
měl potrhat i mýho a měla by průser jako Brno. JENŽE! vzhledem
k tomu, že
právě tohle už se mi taky párkrát stalo,
naštěstí teda bez trhání,
páníci byli
většinou rychlí jako střevní chřipka, psi měli
většinou košík, dostali výprask
a páníci se slušně omluvili, takže
v konečným důsledku pohoda, ale já si
uvědomil, jak je tenhle systém ochrany úplně na hovno.
Ruce máte plný psa,
kterej samosebou chce přijmout boj a snaží se vám
utýct, rovnováhu máte díky
tomu nulovou, takže kopnout do čokla ani moc nemůžete, k tomu
odkrýváte břicho
svého pejska útoku…a k čemu mi budou prachy, když
přijdu o psa? Navíc, i když
to třeba někomu připadne hloupé, malí psi mají tu
vlastnost, že si veškerej
bordel (teď v zimě sůl, břečku, popel, piliny) natahají na
bříško
(psi-jezevčíci se v hlubokém sněhu vyznačují
stopou „pluh“), a perte si
každej den goráčovku, že jo…
Rozuzlení nečekejte, já jsem jen nasranej ještě druhej den,
a je mi zase jednou na blití z toho, že jsou lidi takoví bezohlední
ignoranti. Nechci už podruhé zažít tu hrůzu a bezmoc, jako s prvním
Robinem. Co byste dělali vy? Máte podobnou zkušenost?
1.1.2011 Maggot