Né že bych měl nějaké přehnané ideály o stavu a provozu našich železnic.
Na leccos už je člověk už zvyklý...
... ale někdy se stane, že i vaše pověstná
nádoba trpělivosti přeteče a nejlépe se jí ještě utrhne ucho. Budu vám
tedy vyprávět příběh z mé poslední nedělní cesty vlakem do školy…
Bylo něco po šesté večer a já jako vždy již stojím na nádraží v Benešově,
netrpělivě očekávajíce vlak. O pár vteřin později se dozvídám, že má netrpělivost
ještě rapidně poroste, spolu s narůstajícím zpožděním onoho rychlíku. …Patnáct
minut… Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit…
Paráda…, na to abych se dostal do Holešovic budu mít devět minut. Přiblblý
hlas z chrchlajícího repráku nad mou hlavou ještě po dojemné omluvě všem
cestujícím duchaplně dodává, že zpoždění je zdůvodů provozních…Ještě
že tak, už jsem se lekl, že třeba politických…
Deset minut pryč. Lidé na nástupišti začínají být nervózní. Skupinka
opodál stojících, již podle výrazu velmi inteligentních pánů, nešetří kritikou
na adresu bandy pitomců, čímž patrně míní dráhy obecně. Zaposlouchajíce
se do jejich projevu nabývám dojmu, že na tenhle vlak čekali už čtyři hodiny
v zaplivané nádražní hospodě chlemtajíce pivo s ostatním vohnoutstvem.
Nyní vyrazili do světa vybraným výrazivem obohatit místní mládež.
Mládež okupujíce většinu laviček zatím utrousí jen znuděné vopruz a
zapálí si další cigáro. Důležité je zůstat v pohodě… Důchodci postávajíce
nervózně u kolejiště v domění, že takhle budou v Praze dřív, začnou nadávat
zprvu na dráhy a pak i na mládež. Aspoň že je na co si stěžovat. To už
se ale debata ve zmíněném hloučku vohnoutů posunula o značný kus a na hovno
je vlastně celý svět…
Hlášení o zpoždění… Rušná debata ve všech skupinách rázem utichá
a nahrávka se konečně dostává k jádru věci. …Bude asi dvacet minut…Omluvy
ani provozní důvody už nikdo neposlouchal a s hláškou o další možné změně
zpoždění je všudem kolem možno pozorovat projevy agrese, zoufalství a beznaděje…
No to sem asi malinko přehnal :) ale chápete mě. Baví mě pozorovat okolí
a chování různých lidí. Člověk se pobaví a zapomenu i na to, že navazující
vlak IC z Holešovic už nelze stihnout a 150 kilometrů cesty do Ústí zdolám
tedy jiným spojem zhruba za čtyři hodiny.
Nervózní pan podnikatel vedle mě odchytává jakéhosi nádražáka a dozvídám
se, že chvátá na stejný vlak. Nádražák asertivně opakuje pouze že vlak
přijede za devět minut, nic víc z něj nedostane. "To už určitě nestihnete…,"
informuji ho, protože nekonečná debata už mě rozčiluje. Pán opustil nádražáka
a jal se svou historku o rozbitém rok starém autě, povinném ručení a posledním
vlaku do Německa vyprávět mě. Sice jsem celou story příliš nepochopil,
ale cizí nezdar větší než vlastní aspoň na chvíli člověka pozvbudí. Já
vím, to ode mě není hezké…
Za devět minut rychlík skutečně dorazil. Otrvřel jsem dveře a málem
mě zavalila hromada zavazadel. Ještě že je ta paní chytla. Ač běžně akrobacii
neholduji, podařilo se mi nastoupit a zabouchnout za sebou dveře. Pohlédl
jsem do zcela ucpané uličky a bylo mi jasné, že následující hodniku je
mi souzeno strávit v nepřirozené poloze tady u dveří, nepohodlně rozkročen
mezi taškami a s notebookem raději na rameni. Věřím, že by se tady lehce
ztratil. Nad celou situací jsem se musel pousmát a pronesl jsem subjektivně
vzato relativně vtipnou hlášku, pročež jsem očekával nějakou reakci od
okolních spolucestovatelů. Paní dál stála a držela svou pyramidu z báglů,
pán se snažil neoběsit se při instalaci tašky na věšák a slečny opodál
ani nemukly. Jen jsem měl pocit, že na mě všichni tak nějak podivně koukají,
jako bych nějak závažně narušil jejich zaběhnutý ekosystém utvořený již
cestou z Budějovic. No nic, říkám si, sranda nebude, a rozhodl jsem se
pokořit svůj mobilní přístroj v šachu. Jen jsem si těch lidí přestal všímat,
rozhovořili se mezi sebou. Španělsky. Aha…
Když se mi v rozhoupaném vagóně podařilo zaostřit na miniaturní šachovnici
a ještě titěrnější, řekl bych pouze několikapixelové figurky, vrazil do
mě jakýsi "čundrman" v maskáčích, div že mi ostrou hranou klobouku
nezpůsobil tržnou ránu na čele. Zle jsem se na něj podíval, ale on se dál
neohroženě prodíral džunglí zavazadel k záchodu. Na cestu zpátky už si
klobouk raději sundal. Opět jsem se pokusil nalézt v omezeném prostoru
relativní pohodlí a zabývat se hrátkami s telefonem. To už se na mě ovšem
tiskne další vlakový turista s cílem záchod. Prostorově výrazná paní pak
měla trochu problémy při cestě zpátky, ono totiž protahování se tří osob
vedle sebe v uličce bylo moc i na mága Copperfielda. Nakonec prošla. Tak
snad teď už bude klid…
Nebudu to protahovat a řeknu rovnou, že za tu cestu se už provoz vagón
– záchod nezastavil. Téměř nepřetržitý proud putujících cestujících bezděčně
vytvářel komické artistické představení, jak jednotliví lidé krásně plynule
a synchronizovaně překonávali opičí dráhu a to v obou směrech, čili se
zrcadlovým efektem zcela zdarma. Pravda, občas se vyskytl narušitel v podobě
slušňáka dávající přednost unavenému důchodci, nebo dvou slečen okupujících
místnůstku společně. A tak se, milé děti, narušením časoprostorové kontinuity
začaly tvořit táhlé fronty, takže situace neznalí vohnouti z konce se samozřejmě
začali prodírat v další vrstvě frontou skrz. Netřeba dodávat, že toto jednání
bylo důvodem vzniku několika sociálních konfliktů ještě více zahušťujících
atmosféru.
Nutno podotknout, že někteří jednotlivci z vedlejšího vagónu se rozhodli
navštívit ten "náš" a tak vznikala fronta druhá. Sofistikovaní cestující
kupodivu dokázali tuto situaci snadno vyřešit a zcela živelně začali uplatňovat
známé pravidlo zipu.
Připomínám ještě jednu věc. Jak to na takových záchodech bývá, ani tento
překvapivě příliš nevoněl, ba naopak. A tak celá ta masová migrace, všechno
to překračování protahování se a podlézání bylo doprovázeno zápachem, s
nímž by si těžko poradil i štelovatelný antismrad Brise do zásuvky nastavený
na maximum. Nebudete se mnou určitě polemizovat, ani nesouhlasit, že to
komfortu cestování rozhodně rovněž nepřidá…
Vyvrcholení všeho přišlo v momentě, kdy se průchodem z vedlejšího vagónu
nějak zázračně protáhla slečna i s pojízdným minibarem. "Nedáte si něco
k pití?" Grrr…
Tolikrát jsem se již zamýšlel, proč vlastně takto přeplněné vlaky jezdí.
Nebylo by snad logickým řešením problému jednoduše přidat ke spoji, o němž
víme, že je každý týden beznadějně přecpaný, další vagón? … A pak jsem
na to přišel! S českými dráhami nejen že cestujete v rámci republiky, ale
navíc pod záštitou speciálního programu máte jedinečnou možnost poznávat
cizí kultury. Vždyť přesně takhle se běžně cestuje třeba v Indii…
10.11.2004 Harley