Tak nám v Bostonu vybouchly nějaké bomby, paní Müllerová, a můžou za
to tidlecti teroristí, pravil by nejspíš ku své služebné pro blbost superarbitrovaný
K.u.K. voják Švejk. Současný průměrný žrout bulváru (který se od něj příliš
neliší) tuhle informaci spolkne mezi polskou technickou solí a holandskou
koninou, zahýká a moc nepřemýšlí o souvislostech. Proč taky, zítra bude
na Hovinkách další porce vydatného bulvárního krmení.
Pojďme se ale podívat na jeden aspekt, který mohl k takovémuto, zjevně
amatérskému terorisitickému útoku, vést. Předesílám, že s tímhle způsobem
řešení věcí obecných zásadně nesouhlasím a jsem dalek toho, patlat doma
nějaké pekelné stroje a riskovat vlastní zabití nebo zmrzačení, pašovat
takovéto výrobky v batohu na místo určení a riskovat přistižení nějakým
bdělým ozbrojeným šimpanzem, který si mne náhodou všimne mezi vybíráním
pokut za parkování a stavbou radarových pastí a v neposlední řadě nést
pak šrámy na svědomí za pobití nevinných lidí. Za to mi, upřímně řešeno,
celý tenhle nemocný svět zdaleka nestojí.
Nejsme ale všichni stejní a jsou mezi námi takoví, jimž se to v hrnku
pod čepicí vaří trochu jinak.
Ve společnosti v poslední době roste napětí a agresivita. Jenom v oblasti
dopravy v Praze vzpomínám na léta šedesátá a sedmdesátá, kdy nebylo cyklostezek,
preferenčních pruhů, modrých a nízkoemisních zón, Bursíkova poplatku a
protiústavní objektivní odpovědnosti za to, co nemůžete ovlivnit. Jezdil
jsem v té době hodně na kole, na motorce nejprve malé, pak ne zrovna malé,
na tu dobu (J250/350), později pak i s různými vícekolými vozítky. Všichni
jsme se na silnici vešli, nikdo se nad nikoho nepovyšoval, buzerace byla
minimální, policajti kontrolovali opravdu důležité věci a bylo vcelku dobře.
Současný nanny state se snaží nám vnutit do rukou jen předměty dostatečně
pomalé a pokud možno s kulatými hranami, abychom si náhodou ve své hlouposti
neublížili, pečlivě hlídá, co smíme a co nesmíme a z řidičů si udělal pohodlnou
lovnou zvěř, na které „se vždycky něco najde“ a hned je čím záplatovat
vykradenou státní kasu. Přibývá příkazů, zákazů, novel příkazů, novel zákazů,
novel novel zákazů a novel novel příkazů ...
A v téhle situaci si různé egocentrické, narcisistní partičky rozhodnou
budovat své PR na omezování jiných. Typické akce?
Pražský půlmaraton
Sám jsem v mládí hodně běhal orientační běh a upřímně nechápu sportovce,
kterého těší si rasovat kotníky, kolena a kyčle na površích typu asfalt,
či, ještě lépe, dlažební kostky. Vzpomínám, jak jsme byli rozmrzelí, když
bylo v rámci tratě orienťáku nutné proběhnout úsek po asfaltce. Proč si
nejdou tihle masochisté raději zaběhat do volného terénu, do přirozeného
prostředí, na měkkou půdu? Nechápu. Konec konců, jejich věc. Co se ale
stane, je „externalita“ takovéto akce, a sice současné zablokování poměrně
významného počtu důležitých tras v tak dopravně napjatém organismu, jako
je pražská doprava. Tlak v papiňáku roste, bezmoc běžného občana proti
takovéto vrchností pořádané veselici za každou cenu k němu moc hezky přispívá.
Cyklojízdy
Napadlo by někoho z Vás (Pražáci), jet z Jiřáku na Žižkovské nádaží
přes Bulhara, Hlavní nádraží a Nuselský most tam a zpátky? Ne? Tak to jste
málo massare a špatný filler. Takhle se lidem ukazuje moc, pro projížďku
půldruha tisícovky často přiopilých narcisistních kašparů na bicyklech
zastavíme hlavní dopravní tepnu města. Blbost? Ne, realita. Nepustíme projet
ani paní, co jede za mužem do nemocnice. Tady vládneme my. Jediné, co mne
překvapuje, že už se cyklojízdy nepořádají v pracovní den odpoledne ve
špičce, to bylo ještě lepší. Ale asi dostalo málo aktivistů v neziskovkách
dovolenou. Tlak v papiňáku stoupá.
Zavírání částí města pro dopravu
Když se zavírala spodní část Václaváku, říklal jsem si, schválně, co
tu vznikne. Velkohubé agitky hovořily o živé pěší zóně s krámky a společenským
životem. Běžte se tam podívat teď - prakticky všechny „krámky“ jsou s azbuckou
bižuterií a mezi nimi je holý plac, připomínající v tomto kontextu trochu
komickou parafrázi na Rudé náměstí. Zmizí turisté a prostor zmrtví. Názorná
ukázka oživení.
K pocitu Rudého náměstí nádherně přispívají i (minimálně) tři auta Městapa,
která zde trvale a okázale parkují a „pomáhají a chrání“ ty, kdo by potřebovali
do uvedené enklávy byť jen zajet. Radostné korzování ovčanů pod přímým
dozorem ozbrojených cukrářů se blíží orgasmu.
Stejně tak současné snahy o uzavření Smetanova nábřeží. I když, z osobních
důvodů, nemám pana Moose z Dopravní fakulty ČVUT ani trochu rád, v jednom
má pravdu. Doprava v Praze je jako voda, prostě protéct musí a když jí
jednu cestu zahradíte, rozlije se do cest souběžných. V případě Smetanova
nábřeží jsou to trasy dvě, přetížená magistrála a přetížená smíchovská
pobřežní komunikace. To ale sluníčkové organizátory buzerace v Karlových
lázních jaksi nezajímá. Zajímá to ale destitisíce automobilistů, kteří
budou mít o to zkomplikovanější dopravu. A ruku na srdce - kdo jezdí autem
Prahou ku potěšení? Většina, kdo jede, prostě musí. Sobotní pokusné uzávěrky
nic neukážou, ale pokud by prošlo odsouhlasení trvalého uzavření, bude
to mocný příspěvek k tlaku v papiňáku.
A tak se nedivme, až nějakému duševně kalnému jedinci zaharaší na cimbuří,
praskne pojistka Papinova patentního tlakového hrnce a odpálí nějaký ten
ohňostroj v Praze. Koledujeme si o to docela pilně.
17.04.2013 Kadel