Volby roku 2006 byly v mnoha ohledech vyjímečné...a v mnoha naprosto
obyčejné. Byly to poslední volby, kdy u nás byly strany, které dosáhly
více než třiceti procent hlasů. Menší strany tu byly už předtím. Některé
se dostaly i do vlády (Unie Svobody). Spousta z nich jen krátce zazářila,
aby se následovně propadla na smetiště dějin. Jiné tu jsou jako takový
folklór. Poprvé se dostala do poslanecké sněmovny a následně do vlády Strana
zelených. První následek únavy z bojů dvojčat ODS a ČSSD.
Velmi brzy se projevila zmrdí povaha jejich členů a politiky, což vedlo
k pokání voličstva, které je následovně poslalo do zádele. Následky nebyly
laciné a kvůli pověstné krátké voličské paměti se návratu ekofašistů na
scénu dočkáme spíše dříve než později. Banda ohebných parchantů známá jako
KDU-ČSL samozřejmě vlezla i do Topolánkovy vlády. Ta strana má ve skutečnosti
jen jeden bod v programu – dostat se ke korytům. A většinou se jim to i
daří. Dlouho mi dělalo problém představit si jejich voliče. Říkal jsem
si, že asi vážně přežívají jen na PR křesťanské strany, i když jsem nechápal,
jak by mezi křesťany mohlo být tolik hejlů. V těchto volbách mi začalo být
jasné, že slušná část voličů jsou beznázoroví přizdisráči. Jak pojmenovat
něco, co své názory prezentuje následovně: „Jsem živnostník, minulé volby
jsem volil ODS, ale naštvali mě, tak to příště hodím ČSSD. Stejně jsem
je volil předminule.“ Původně jsem netušil, zda-li se jedná o názorovou
swingers párty, nebo o prostou touhu, aby se v politice neprojevoval žádný
názor. Obliba Fischerovy úřednické vlády jasně naznačila, že to druhé bude
pravděpodobnější. Jasně, Realpolitik ODS byla v té době k nerozeznání od
ČSSD, ale drtivá většina voličů se stále vůči sobě velmi ostře vymezovala.
Voliči ODS věřili, že se konečně dočkají i nějakého snížení daní. Po Paroubkově
upoceném povolebním projevu, kdy varoval před „modrou totalitou“ přišla
řada na Topolánkovi „spasit“ zem.
Mimo jiné díky problémům voličů s identitou je po každých volbách nesmírně
těžké sehnat většinu. Ani tenkrát tomu nebylo jinak a vláda stála na přeběhlících.
ČSSD pod vedením zhrzeného Paroubka se několikrát pokoušela zbavit vládu
důvěry, až se jí to nakonec v roce 2009 povedlo. Mirek „Toskánec“ Topolánek
a jeho vláda předvedli naprostou rezignaci na pravicovou politiku. Asi
jsem teď šokoval jedince, kteří žijí v dojmu, že tu sedm let vládla pravice.
Opravdu mne nenapadá jediná oblast, kde bychom se dočkali pravicové politiky.
Jejich „reforma“ veřejných financí je ukázkou spousty vynaložené činnosti
s minimálním efektem (pár ušetřených desetikorun bylo vyváženo a nejspíš
i převáženo zvýšenou DPH a zavedením poplatků ve zdravotnictví. Toto vše
prezentováno jako pravicová politika). Nebo Mirkovo poplácávání se s knížetem
Bilderbergem nad podpisem Lisabonské smlouvy. Zato výrazné osobnosti této
vládě nechyběly. Ať už „Íčko“ Langer, Slizoun Vondra, Vlastička „zpěvačka“
Parkanová, zmrd Řebíček, exoti Džamila a Kocáb a mnoho dalších. Samozřejmě,
i socani měli svá obludária, ale takový dream team se jen tak nesežene.
Topolánkovi můžu dát plus jen za informování Kalouska o tom, že je jednička.
Po vyslovení nedůvěry přišla na řadu úřednická vláda s předsedou Janem
„úlisným zmrdem“ Fischerem, který se svým životním krédem: „hlavně nemít
názor“ přesně vyhovoval bezpohlavní části voličstva. Avšak i na ně časem
vyplavalo na povrch, jak to podělali se soláry.
A tak jsme doklopýtali k volbám roku 2010. ODS i ČSSD se sotva přehouply
přes milion hlasů. Pravověrní hnusáci z KDU-ČSL se sice do sněmovny nedostali
(díky Bože!), ale nemálo z nich stejně skončilo v Topce. Za zmínku stojí
ještě těsná neúčast Zemanovců a rostoucí strany Svobodných, Pirátů a DSSS.
I řádila v Čechách krize. A Řecko začalo sloužit jako varovný případ.
Nemůžeš-li voliče uplatit, tak jej alespoň vystraš. Ne, že bychom snad
nemířili řeckým směrem, ale že se narychlo spíchnutá organizace TOP09 v čele
s profláknutými ksichty prezentuje jako odpověď na řeckou hrozbu…Nevím,
jestli se mám smát nebo plakat. S typickou ukázkou orwellovštiny vznikla
strana Tradice, Odpovědnosti a Prosperity. A zachránci pravice se měli
stát lidovecký „všudevlez“ Kalousek, zdegenerovaný havlista Schwarzenberg
nebo sturmbannführer Heger, který by za Reichu řídil selekci a kuřáky posílal
rovnou do plynu. Podle výsledků a počtu mandátů budoucí vlády se zdálo,
že se voliči konečně rozhoupali jedním směrem. Z tohoto omylu nás ovšem
vyvede pohled na onu beznázorovou sebranku známou jako Věci Veřejné, jejichž
politickým programem byl „boj proti dinosaurům“.
Toto brutální kombo nachystalo zvyšování daní, zákazy všeho možného,
zvyšování daní, megaschodky rozpočtu, zvyšování daní (vydávané za důchodovou
reformu) a další zvyšování daní. Koktejl působící lépe než to nejúčinnější
projímadlo. Kalousek tak usilovně šetřil, až se prošetřil ke snížení celkových
výdajů (z rekordně vysoké úrovně roku 2009) o necelých patnáct miliard.
Žárlivá milenka a už tradičně korupční skandály daly Nečasovi dvě možnosti
– skonči nebo budeš skončen. Demisi podal cca v polovině roku 2013.
Pro pochopení dalších událostí se musíme ještě kousek vrátit. Ve snaze
zalíbit se voličům došlo na protlačení přímé volby prezidenta. Šaškárna
to byla obrovská. Na kandidaturu se shromáždila vážně výběrová individua
podle systému – socan, komouš, socan, komouš…Jen támhle vzadu, to je jediná
výjimka, sedí dva komouši vedle sebe. Podle toho to taky vypadalo. Ať už
ulhaná média tvrdila cokoliv, do finále se dostali 2 zástupci levice. Stará
levice (Miloš Zeman) – taková ta klasická sorta ,,jistoty a prosperita“.
Nová levice (Schwarzenberg) – elitářská banda havlistů, pro které jsou
všichni ostatní póvl. Stereotyp? Možná, ale fakt jen trošku. Kdo alespoň
sem tam sledoval kampaň a debaty si určitě vzpomene, jak byly tyto stereotypy
posilovány. A tak Zeman objížděl vesnice, ládoval se ovarem, zaléval se
tvrdým či ještě tvrdším alkoholem, pózoval s popelníkem pro média, potácel
se před kamerami a vůbec posiloval svoje vrozené chování burana. Knížepán
zase sbíral hlasy naší kulturní fronty, objížděl vysoké školy, pózoval
s dýmkou, jakože těžký konzervativec a sbíral hlasy Schwarzjugend s odznáčky
Kchárlpunk a vůbec hlasy samozvané elity národa, pro kterou jsou Zemanovi
voliči socky, vidláci a já nevím co ještě. Přitom sami se od těch „socek“
liší akorát hypotékou na krku a opravdu originálním názorem, že když budou
pít fairtradeovou kávičku, tak se pozvednou nad nuzné masy.
Zeman nakonec zvítězil a okamžitě dal všem na srozuměnou, kdo je tu
pán. Na jednu stranu se člověk musí divit, co všechno tu politikovi projde.
Na druhou stranu bylo nesmírně zábavné sledovat, jak Zeman vyjebává s každým,
kdo ho před lety odepsal. Becherovkář dal jasně najevo, že hodlá být hodně
aktivní a to obzvlášť ve prospěch svých kamarádů. Od rozdávání státních
vyznamenání po rozdávání premiérství. Tak jsme se dočkali vlády Jiřího
Rusnoka, která sice neobdržela důvěru, ale i tak to doklepala až do konce
ledna 2014 a stihla přijmout taková rozhodnutí jako je zvýšení minimální
mzdy. Zeman-aktivista to možná malinko přehnal, tak mu hned spousta lidí
chtěla přistřihnout křídla a část prezidentských pravomocí rozdělit mezi
další části státních složek. Takže nakonec si budeme moct přímo zvolit
dobře placeného notáře…
No, tak jsme se dostali k volbám na podzim roku 2013. Člověk by si řekl,
že voliči (snad s výjimkou těch, kteří získali nedávno volební právo) si
už tak trochu dají jedna a jedna dohromady a docvakne jim, že třeba samotná
volba nových ksichtů nezaručuje nějakou změnu, obzvláště když ti noví ksichti
vyznávají na chlup stejnou politiku jako ti staří. Taky by jeden čekal,
že když skoro každá vláda skončí nějakým tím korupčním skandálem, tak by
mohlo lidu dojít, že problém bude někde jinde, než v nějakém „nastavení
pravidel“. Co takhle fakt, že taková zločinecká individua jakými politici
jsou, mají vůbec moc brát lidem jejich peníze? Není tohle to jádro problému
a to, co se nazývá „korupce“ je jen průvodní jevem? Asi ne. Stačí přece
zvolit konečně ty správné lidi, kteří nebudou krást a dočkáme se Království
nebeského na zemi.
První novinkou těchto voleb byla exploze politických hnutí. Evidentně
už není dost sexy se nazývat politickou stranou. Stálicí naopak byl fakt,
že předvolební průzkumy jsou na dvě věci – na hovno anebo na manipulaci
davem. Ale ta se ne vždy podaří a tak si taková SPOZ, která měla mít vstup
do parlamentu jisto jistý, utrhla docela ostudu. Nevyplnily se ani vlhké
sny ČSSD na (víceméně) jednobarevnou vládu. Tolik dobré zprávy, teď to
bude trochu horší. Do přízně voličstva se dostali samozvaní mesiáši, registrující
svá hnutí pár měsíců před volbami.
Tentokrát byly hlasy ještě roztříštěnější než kdy jindy. Hranici milionu
hlasů překonala akorát ČSSD (a ANO se jí přiblížilo). Vítěz voleb tak dokonce
i pár mandátů ztratil. Jednoznačnou star těchto voleb bylo hnutí ANO v čele
s Andrejem Neburešem. Voličstvo místo pokání zvolilo čekání na spasitele.
Prý i hvězda betlémská zazářila po volbách na východě. Celé to slavné hnutí
ukázalo, jak se dá dostat k moci, když má člověk kliku na situaci a trochu
(no…hodně) vytuněný PR. Andrej pak vypadal jako bůh. Andrej je hvězda naše
jasná. Andrej je „náš“. Kdyby se mne výsledek netýkal, tak bych se opravdu
hodně bavil nad skoro milionem lidí, co se nechá oblbnout zjevem „lidového“
miliardáře, co by i tu poslední koblihu rozdal. Navíc s „programem“, který
se zázračně vešel do třech slov „Ano, bude líp“. Ale já tu bohužel žiju,
takže to zas taková sranda není. Politiku vyznává na chlup stejnou jako
jeho předchůdci, i když jsou jeho média plná toho, jak na ministerstvu
ušetřil snížením přídělů toaletního papíru a strouhátek na tužky. Výsledek
tudíž bude stejná žumpa. Nejsem si jistý jeho úmysly. Možná šel do politiky,
aby si lépe pojistil své postavení řepkobarona. Možná dostal takové to
nutkání, jež dostal před více než osmdesáti lety jeden pán s dost blbým
knírkem, jakože ho sama Prozřetelnost vyvolila vést národ. Možná obojí.
V každém případě už jen čekáme na to, co se na něj provalí. Nebureše asi
nechytnou s nějakým ušmudlaným miliónem v igelitce. Ne, když si může zlegalizovat
řepkosrágoru, koruptosložku, Babišovy kapky, autoprojímadlo. Ale jsou i
jiné cesty na politický hřbitov. Voličstvo klidně odpustí neplnění programu,
ale většina politiků se dá nachytat na nějaké hovadině. Burešovými hřebíčky
do rakve mohou být nehlídané řeči do éteru. Jako třeba, že Kostelecké uzeniny
by nedal ani psovi, ale že pro vohnoutské voliče jsou dobrý dost.
Komunisté dostali skoro patnáct procent, což je docela na blití, if
you ask me. Kromě stálé (a stále vymírající) sorty ala Jiřina Švorcová
jim prý pomohly hodně tzv. „protestní hlasy“. To by mne vážně zajímalo,
co za debily s kachními žaludky může volit takovou sebranku a jaký „protest“
v tom vlastně hledají?
TOPka dost ztratila, i když méně než jsem čekal a rozhodně méně než
si zasloužila. Teď už to divadlo s názvem: „Jsme pravicová strana“ šlo hrát
o dost hůř. Přesto se bohužel stále našlo dost voličů, kteří slyšeli na
(kromě maskota havlistů – uslintaného zombíka) Kalouska a jeho údajně rozpočtově
odpovědné pohádky.
ODS dostala krásnou a zaslouženou nakládačku. Obávám se, že důvodem
byli spíše „kmotři“ nebo Nagyová, než totální absence pravicových myšlenek.
Jinak by voliči nešli za Neburešem a jemu podobnými. Teď už asi nebudete
hučet do voličů, aby nedávali hlas malým stranám, protože takový hlas „je
vyhozený“, což? Ne teď, když jste se octnuli na chvostu peletonu v Tour
de Koryto.
Další příčku obsadilo zase hnutí. Tentokrát za Úsvit přímé demokracie,
v čele s Pitomiem Okamurou. Stejně jako u ANO tvoří program neurčitá hesla
a líbivé hovadinky typu „konec lichvy“. Naše asijská verze Jasánka se inspirovala
u návrhů Pavla Kohouta (který poté, co se dozvěděl CO, že se to ohání jeho
jménem, dal jasně najevo, že s tím pošukem nemá nic společného) a sesmolila
„program“.
„Ano, bude líp“ bylo nahrazeno „přímou demokracií“, která je teď v kurzu,
jinak je to stejný podvod jako u Nebureše. Ideový programový průjem je
odrazem Okamurova lebečního obsahu. Potkat jejich voliče je vážně zajímavý,
avšak nepopsatelný zážitek. To si prostě musíte vyzkoušet sami.
Nad pět procent se ještě vyšvihli lidovci. Zřejmě se k nim část voličů
vrátila od topky. Už by mělo být celkem jasné, co si o nich myslím, takže
přeskočím podrobnější popis.
Zemanovci jsou prostě socani, kteří si myslí, že na trůnu všeho socanstva
by měl sedět Berija, nikoliv Chruščov – jde tedy ideově o socdemáckou sektu,
která věří, že Sobotkovo předsednictví je hereze.
Jasně špatnou zprávou je opětovný vzestup Brčálníků, kteří zahráli divadlo
„za všechno může Bursík“ (btw. odporný pravdoláskař, nyní se lísající k topce).
Já se jen hrozím dne, kdy opět vlezou na scénu. Co se týká Pirátů, na začátku
tu byl jistý zájem i mezi libertariány. Přece jenom projevili rozumný postoj
k drogám, proti ACTA…Jde však spíše o image, než nějaké ideové ukotvení.
Do takových německých Pirátů, kteří by se dali popsat jako „klasičtí komunisté
bez páprdů ve stranických sekretariátech“, mají sice dost daleko, ale i
tak je tam dost pochybných individuí s ještě pochybnějšími názory. Tudy
cesta nevede.
Když přijde na odpor proti státu, jsem dost radikální. Přesto však nejsem
purista v tom smyslu, že strana, která nemá v programu jediný bod – „rozpustit
stát“ – nemůže získat moji podporu. Program Svobodných by sice dle mého
názoru zasloužil pár úprav, aby se zbavil těch několika nápadů na nový
státní program (myslím tím například tzv. „negativní daň“, která nic jiného
než státní program není a tudíž ani nemůže dobře dopadnout), ale celkově
je to docela slušný. Po dlouhé době (dobře od poloviny devadesátých let)
tu máme pravicovou stranu, která má navíc plán toho, co chce dosáhnout.
To je dobře. O tom, co si myslím, že by mělo liberální hnutí udělat, aby
uspělo, až někdy v příštím článku. Hodlám Svobodné trochu více rozpitvat
a porovnat s obdobnými stranami ve světě.
20.6.2015 Tom Paine