Jsou všude kolem nás. Pozorní, obětaví, nenápadní. Dávají na nás pozor,
trpělivě a laskavě nás vedou po cestách pravých.
Málokdy nás napadne jim
poděkovat a stejně bychom nevěděli komu. Jsou příliš skromní, nehlásí se
o zásluhy. Dobrovolníci v utajení.
Jejich prořadým cílem je vnuknout nám, lehkomyslným, alespoň základní
představu o disciplině a pořádku. Vědí totiž (čítají Haška a jiné klasiky),
že „disciplína, vy klucí pitomí, musí bejt“. Kam by svět dospěl, kdyby
si např. každý sušil prádlo, jak dlouho uzná za vhodné? Až dokud není suché?
Pěkně všichni stejně! Je tedy třeba cedulku vyrobit, krasopisně popsat
a na dveře společné sušárny vylepit. „Nájemníci mohou používat sušárnu
nejvíce jeden den nepřetržitě“. A podpis – „Vaši slušní sousedé“.
Kočárkárna v panelovém domě, toť další trn v oku dobrovolného domovníka.
Kočárkárna je od slova kočárek, že? A přesto sem lidé ve své nevědomosti
cpou jízdní kola a dokonce i sáňky, boby a všechno možné, co se jim nevejde
do sklepa o ploše 1x1 m. Takže je zde další cedulka, štábní kultura opět
na výtečnou (dlouholetý návyk se nezapře) a text nás poučí, co že je povoleno
zde skladovat. Podepsáni – pro změnu – „Pořádkumilovní nájemníci“.
Dobrovolníci nejsou žádní vulgární materialisté, jak by si snad někdo
myslel. Vědí, že člověk – i nedisciplinovaný – má své duševno, které neradno
zanedbávat či nechat zarůst plevelem. A tak je nástěnka dole v chodbě stálým
objektem zájmu dobrovolného nástěnkáře. Občasná suchopárná sdělení majitele
domu jsou průběžně doplňována pozvánkami na hodnotné kulturní akce, jako
jsou prvomájový průvod, manifestace proti rozkrádání republiky a besedy
s populárními politiky. Bylo mi opravdu líto, když dobře míněná snaha mého
syna vyšla nazmar: založili s kamarádem organizaci „Smrt emzákům“ a po
večer osvobozují naše sídliště od mimozemšťanů. Jejich náborový leták se
na nástěnce ani neohřál, přestože má jejich činnost k realitě podstatně
blíže, nežli pozvánka na komunistické jamboree pořádané šestého července
ve jménu katolického kněze Jana. Stěžovat si není kde, cedulka „Tuto nástěnku
má ve své péči …“, kdysi tak oblíbená, patrně nedopatřením chybí.
Někdy ovšem i zdánlivě nekonečná trpělivost těchto obětavců dosáhne
svých mezí. Tak se stalo, že mi dobrovolný učitel parkování nechal za stěračem
tento osobní a naléhavý vzkaz:
Podpis ze skromnosti vynechal, nemám se tedy koho optat, čeho jsem se
dopustil – nestál jsem ani v zákazu, ani na přechodu, ani na mrtvole, auta
přede mnou, auta za mnou… nemusím všemu rozumět, že.
Hlavní je vědět, že nejsem lidem lhostejný. Že na mne někdo myslí, byť
má se mnou trápení. Rozhodl jsem se tedy, že nebudu nevděčný a alespoň
tomuto utajenému aktivistovi poděkuji. Naskenovaný lístek doplním vhodným
textem a za tmy – též se učím skromnosti – jej vylepím na domovní dveře
v blízkém okolí. Text bude znít takto:
Odměna 1.000,- Kč za informaci vedoucí k identifikaci
pisatele tohoto lístku. Tel. č. ….
Domnívám se, že chtivé pohledy v očích jeho pivních přátel (kterým se
jistě pochlubil, jak toho fráju srovnal, až tak skromný zase nebude) budou
tomu ochotnému pedagogovi přiměřenou odměnou za jeho péči. Doufám jen,
že nezatrpkne a nezačne se starat sám o sebe. Byla by to škoda pro nás
všechny. I když vlastně, když o tom tak přemýšlím…
01.09.2005 Boone