Jak název vypovída, chci se věnovat fenoménu, který není nikde jinde
v naší zemi k vidění.
Za celou svoji řidičskou kariéru mám poměrně dost najeto. Nedokážu odhadnout
kolik, ale například dva roky jsem to do práce měl devadesát kilometrů,
což dělá s nějakým tím popojížděním okolo skoro dvěstě kilometrů na pracovní
den. Moje současné auto, které mám dva a půl roku má se mnou najeto přes
dvěstě tisíc. Jezdím ohleduplně, nesnažím se nikoho vychovávat. Ochotně
pouštím ve městě jiné, zvlášť když vidím spz jiného kraje. Za celou kariéru
mám na kontě dvě dopravní nehody s účastí policie. Jedno odření na parkovišti,
kde jsme se nedohodli v jakým pořadí a kam kdo budeme couvat a jedno škrtnutí
o auto přede mnou, zaviněné mojí nepozorností a přeceněním schopností pána
přede mnou, který jel ve fungl novém voze, rovnou z autosalónu pro manželku
do porodnice, a kterému jsem trošku zkazil ráno. Jediným mým nešvarem je
(ne)dodržování rychlosti. Často se courám po republice i evropě s podvalníkem
a nějakým tím autem, znám i republiku a přilehlé země z kabiny nákladního
vozu.
Nicméně zpět k D1, z pracovních důvodů po ní brázdím poměrně často.
Nechci tu rozebírat pomalost silničních prací, nesmyslné uzavírky a zpomalení
provozu, policii vybírající na pro ni výhodných místech nebo absolutní
nepochopení pravidla zipu. Každá tato položka by vydala na samostatný článek.
Nechci ani rozebírat poničený stav silnic ani pomalu se předjíždějící kamiony.
Jednak trošku jejich motivaci chápu, druhak i jim jejich zlaté časy končí.
Od 1.5. jsou na českých silnicích často k vidění hlídky celní správy.
Možná i častěji než policie. Nový zákon jim dal nové pravomoce, a oni musí
prokázat svojí činnost. Takže tyto hlídky kontrolují váhu, povinné přestávky
a dálniční známky. Dle mně žádná zbytečná buzerace. Sice bazírují na druhé
části dálniční známky, ale koneckonců oni ten zákon nevymysleli ani neprosadili,
a to že jí hledám v autě, ve kterém se střídá několik kolegů je čistě náš
interní bordel. Jediným mým dnešním cílem jsou řidiči osobních aut.
Já osobně využívám D1 téměř výhradně k služebním cestám. Z toho plyne
i doba, kdy se tam nejčastěji vyskytuju. Jsem teda uchráněn vlivu svátečních
jezdců a jiných „klobouků“.
Bohužel v řadách mých „kolegů“, služebních jezdců je taková sbírka zmrdů,
která se koncentruje na D1, že číše přetekla a já píšu tento článek.
Fenomén první – úsek Praha – Mirošovice.
Vzhledem k hustému provozu díky přípojce od Českých Budějovic je na
tomto úseku hustý provoz. Díky někomu chytrému je tento úsek rozšířen na
tři jízní pruhy. Díky automobilovým zmrdům to je téměř k ničemu. Jako kdyby
snad platilo přísloví „Kdo bude viděn v pravém pruhu, do roka zemře“.
Mnohokrát jsme s přáteli diskutovali o realizaci plánu zaplatit na začátku
dálnice billboard s nápisem „Jezdí se v pravém jízdním pruhu“. Celkem
jsem v klidu na úseku Chodov – Průhonice. Provoz tam je hustý a pruhy jsou
využity celkem rovnoměrně. K odbočce Říčany už začínám dumat o inteligenci
a od Říčan k Mirošovicím je třetí pruh házení perel sviním. Pokus o výchovu
předjetím jezdce v prostředním pruhu a okamžité zařazení před ním do pravého
pruhu má účinek tak jednou ze sta. Už jsem na to rezignoval, policie je
v tomhle absolutně laxní a místo toho abych lítal po dálnici jako hadr
na holi z jedné strany na druhou, tak dotyčné prostě podjíždím s tím, že
porušuju zákon. Riskuju tím, že jezdce v prostředním přepadne osvícení,
bude chtít napravit svoji chybu a zařadí se tam kam má v momentě, kdy ho
míjím. Byl bych automaticky viníkem nehody. Z praxe ale vím, že mi cestu
spíš přeruší meteorit, než tohle.
Úplná nirvána je vidět někoho, kdo se chová jak má a přispívá plynulosti
provozu. Bohužel na celým úseku potkám v průměru dvě taková auta. Ani mně
nepřekvapuje, že je dokážu celkem spolehlivě odhadnout na dálku. Téměř
nikdy to není kravaťák „v oktávce, v tédéíčku, v kombíku“ , zato
téměř vždy to je třeba člověk s Chryslerem Voyager, který sice nevypadá,
jako když včera opustil továrnu, ale stále vydrží udržovat tempo. Pro upřesnění,
nejsem majitelem amerického auta, naopak moje soukromé auto je spíše z
kategorie zmrdů a služební je obyčejná francouzská střední třída. Musím
ale podotknout, že majitelé amerik jsou na silnicích nejohleduplnější a
nejpohodovější. V opačném směru je celkem normální jev na připojení tahu
od Budějovic. Tato silnice navazuje na dálnici a začíná tak pravý pruh.
Někdy bych si tam chtěl sednout, a počítat kolik aut po najetí na dálnici
automaticky změní pravý pruh za prostřední. Jsem si naprosto jistý, že
to číslo bude obrovské. To samé na přípojce z Říčan, kde je také hustý
provoz.
Fenomén druhý – německý syndrom dálnic
Kdo kdy jel v Německu po dálnici, tak ví, že Němci nejsou zrovna nejlepší
řidiči. Na dálnici A3, která je přetížená, to je v úseku Norimberk – Frankfurt
hotové utrpení. Jedná se zhruba o toto: Jedeme spořádaně v pravém pruhu.
Nikam obvzlášť nespěcháme, proto jedeme povolených 130 nebo míň. Půl kilometru
před námi se objeví něco pomaleji jedoucí. Hodláme to předjet, proto se
okamžitě rařazujeme do levého, bez ohledu na to jestli někdo chce jet rychleji.
Po předjetí ješte setrváváme v levém minimálně deset sekund, bez ohledu
na vznikou frontu za zády. Na zmíněné A3 to je dovedené k dokonalosti tak,
že ve všední den to vypadá tak, že se levý pruh plouží stodvacet, a v pravém
jsou kamiony s rozestupem kilometr. Protože i tam je předjíždění zprava
trestné, tak se netoleruje, navíc němci vychovávají a nenechají dotyčného
zařadit. Každý si může spočítat, že dojet náklaďák jedoucí 80 a který je
cca 400 metrů před náma trvá stotřicítkou přes dvacet sekund. Za těch dvacet
sekund se dá krásně předjet, kdyby byl zmrd ochoten zajet do pravého pruhu.
Tento jev je bezpochy hlavním původcem pomalé dopravy na dálnici.
Fenomén třetí – pravý pruh smrdí
Extrémem předchozího jevu jsou zmrdi, co do pravého vjedou jen neochotně
a ješte jim to trvá. Každou cestu potkám někoho, kdo je prostě v levým
i když pravý je úplně prázdný. Stačí je dojet, a když už je člověk pár
sekund za ním a případně o sobě dává vědět, tak dotyčný teda neochotně
uhne do pravého, ale po předjetí se ihned vrací do levého. Ani se nemusím
koukat, kdo auto řídí, téměř vždy to je typický zmrd. V případě snížené
viditelnosti mu nesmí chybět zaplé přední mlhovky.
Fenomén čtvrtý – nezájem o ostatní
Mám ve zvyku při předjíždění ve zvyku vyvinout značně větší rychlost
než rychlost, než kterou běžně jedu. Nedělám to v případě, že nikdo není
v zádech. Stejně tak když nespěchám, tak nepředjíždím, když vidím, že někdo
za mnou by musel alespoň sundat nohu z plynu, o brždění ani nemluvě. Když
to zrovna nevyjde, tak předjíždění dokončím jak rychle to jde, abych spěchajícího
omezoval co nejkratší dobu. Sám jsem často v opačné roli. Smutné je ale
to, že na D1 je podobně smýšlejících pouze cca pět.
Tyto čtyři body můžou za to, že cesta z Prahy do Brna netrvá optimální
hodinu a půl, ale spíše hodinu a třičtvrtě, či víc. Díky zmrdům za volantem.
Zdržení, které tam způsobí předjíždějící kamion je naprosto zanedbatelné
v porovnání v této exhibici zmrdství.
Z mého psaní je zřejmé, že nejsem člověk s čistým štítem. I já porušuju
zákon, obvzláště co se rychlosti týče. Ale nikoho nevychovávam, nechávám
spěchat i ostatní, neznám důvody, které je vedou k tomu jet rychle. Ovšem
na D1 pro mne platí, že opak je pravdou. Z naprosté většiny jezdím trasu
Praha Brno v pravém pruhu, mezi náklaďáky, rychlostí kolísající mezi 90
a 110. V Brně jsem o cca dvacet minut později, než když bych se o něco
pokoušel a uchráním si tak duševní zdraví.
12.09.2004 Darmon