Lidi to pořád nechtějí pochopit. Nic není zadarmo...
Každou sobotu dopoledne podstupuji ohavnost zvanou „velký“ nákup. V
mém případě ani tak velký není, ale vzhledem k časově náročnému zaměstnání
prostě vhodnější dobu těžko naleznout. Většinou jsem v obchodě mezi prvními.
Potkávám rodiny, jedoucí na chatu ve složení: fotr, který dávno rezignoval
na cokoliv, vypruzená matka a dva a více rozmazlených spratků. Dále pak
ti, kteří se vracejí z nočních barů hledajíc cokoliv co by jim ráno usnadnilo
zahnat ten nepříjemný pocit toho, že takhle se fakt nedá žít a samozřejmě
důchodce lačnící po slevách pač v týdnu máme spoustu práce s…. ničím. I
tak jsme však s tímto panoptikem spokojený, protože jsem za 15 minut venku.
Tuto sobotu se však stal fatal error.
Večírek se protáhnul a po zdrcujícím nasazení v pracovním procesu jsem
si přidal dvě hodinky spánku. Ani jsem netušil, co hrozného mě čeká.
Nejblíže k mému bydlišti je Tesco. Nakupuji tedy tam. Né že bych z toho
byl tak odvázanej, ale nerad se řadím k těm, co projedou celé město, jen
aby nakoupili o 50 halířů levnější okurky. Už příjezd k nákupnímu centru
stojí za to. Můžete zde potkat burany, kteří poprvé vidí rondel, cyklisty
žijící v domnění že mají absolutní přednost a ten červenej chodník vedle,
kde je napsáno cyklostezka je jen pro parádu, nebo narvané autobusy plné
zuřivých důchodců lačnící po jogurtu za 2,90,- Zjistíte také, že se dá
jet méně než 20km/h, případně 50km/h na jedničku a to, že když někdo vyhodí
blinkr, neznamená to, že bude odbočovat. Způsob parkování některých jedinců
raději ponechám bez komentáře. Na zákazu parkování stojí nejvíce aut, na
místech pro handicapované stojí zásadně lidé, kteří s pohyblivostí nemají
nejmenší problém.
Při vstupu, třeba se probít armádou nabízející bankovní účet, za který
tvrdě zaplatíte, ale to nevadí, protože jako bonus vám nabídneme nevýhodné
podmínky u mobilního operátora, který vám naúčtuje pořádné penále za vaši
hloupost a protože jste tak skvělí, tak dostanete navíc, zcela zdarma za
pouhých 645 Kč tuto luxusní voňavku po které se vám udělá takovej svrab,
že budete vypadat jak Freddy Kruger a smrdět jak týden neměněné spodky
Ozzyho Osbourna.
Pokud se vám podaří prostřílet se s nevraživým pohledem, musíte překonat
ten počáteční odpor k poloopicím, které musí mít doma co nejvíce mouky
ve slevě, nejlépe víc než sousedka. Dále se člověk řídí podle zaběhnutého
scénáře. Kupovat jen balené pečivo, protože „tenhle rohlík je moc tvrdej,
tenhle moc měkej a já moc línej abych si nasadil na ruku sáček“. Pultu
s masem, uzeninami, sýrem, saláty, rybami a nosorožci je třeba se oklikou
vyhnout. Tuhý boj o poslední párky bez masa zato s veselým názvem stryptýzky
končí výhrou šťastné důchodkyně. Poražená sokyně si jde okamžitě stěžovat
na informace, kde jí je sděleno, že nemusí smutnit, protože mleté maso,
ve kterém jsou pouze kosti, si může taktéž koupit za výhodnou slevu a tak
jsou nakonec všichni šťastní, utvoří kruh přátelství a zazpívají si Eine
weisse orchidei.
Nejhorší část však teprve přichází. Pokladny. Ty nové samoobslužné rovnou
vzdávám. Tři jednoduché kroky jsou totiž pro většinu lidí nepřekonatelný
problém. Nejlépe, aby byl jeden pokud možno žádný. Čekám, než si paní při
placení kartou vzpomene na PIN a tak mám možnost s klidem shlédnout apokalyptické
dění v hypermarketu. Naštěstí však vidím ostrůvek naděje. Mladý pár, dvě
malé děti a pouze příruční košík s opravdu potřebnými věcmi. Je však spláchnut
a potopen tsunami starých raptorů, kterým nestačí jeden vozík, ale mají
rovnou 3 (slovy tři) vozíky. Jeden je napěchován minerálkami Tesco s báječnou
průmyslovou příchutí a lahodným pivem Žejdlík. Další pak věcmi, o jejichž
existenci jsem doposud neměl ponětí.
Konečně mohu platit. Ne Clubcard nemám. Ne nechci si ji vyřídit. Možná,
kdybych chtěl, aby mě každý týden volalo 15 lidí na monitorovaný průzkum,
abych si měl vůbec s kým popovídat, nebo kdybych chtěl všem dávat přeci
tak nedůležité informace jako to, co si kupuju a podobně, protože to v
dnešní době vůbec nikoho nezajímá.
Opět se musíte proklestit lidmi nabízející nový produkt, nebo nového
boha. Musíte přežít ten odporný smrad vietnamského bistra, nebo smutný
pohled na vietnamské nehtové studio plné zoufalých manželek. Znovu a znovu
se musíte přesvědčit o tom, že k řidičskému oprávnění by se měl dávat i
zbrojní průkaz především majitelům vozů Škoda Favorit, kteří mají najeto
méně než 20 000 km.
Jsem doma a přemýšlím, kdy přesně jsem nad Čechy zlomil hůl. Zřejmě
však byla zlomena dávno před mým narozením. Já jsem jen zdědil hromadu
třísek.
15.11.2010 Dyk