Minule jsem nastínil, proč socialismus je nefunkční. Někteří lidé mi v diskusi k tomuto článku vyčetli různé věci, často
i takové, které jsem tam vůbec nenapsal (jako je rušení státu a podobně).
Inu, nepřekvapili mne. Není však mým dnešním
cílem jim oponovat.
Již minule jsem zmínil, že člověk je živočich. Nikdo proti tomu neprotestoval. Ale proti uspořádání lidské společnosti v
souladu s přirozeným stavem, to je jiná věc, proti tomu se ozve vždy někdo, kdo mi chce podsouvat například střílení
nemohoucích. Lidská neochota řídit společnost přírodními zákony je dána řadou aspektů, z nichž nejvýznamnější je pocit
nadřazenosti člověka nad ostatními živočišnými druhy a přece se pán tvorstva nebude řídit nějakými pravidly, která pochází
od někoho jiného, než je jeho vlastní nadřazený druh. Nicméně nevím jak vy, ale mne se nikdy nikdo neptal, jako příslušník
kterého živočišného druhu se chci narodit, jakým chci disponovat pohlavím, intelektem, zdravotním stavem či fyzickými proporcemi
(a dokonce ani na barvu kůže se mne nikdo neptal, jaká neslýchaná diskriminace). Příroda zkrátka není spravedlivá. S tímto stavem
se smiřme. Můžeme se jej pokoušet změnit, ale provádět na tomto poli experimenty za peníze, o něž byli proti své vůli připraveni
daňoví poplatníci, nelze než považovat za scestné.
Myslím si, že společnost bez existence státu (tak, jak si jej známe dnes) může existovat, avšak na místo zrušeného státu
nastoupí stovky států nových - ať už soukromých, družstevních nebo třeba komunálních. Příkladně čtvrť, kterou D-Fens
věrně popisoval v článku, kde jistý pan Krtek cpal frikulíny do popelnic, by mohla být krásným příkladem družstevního státu,
zmíněný pán by mohl vykonávat například sdruženou funkci ministra obrany a vnitra a velitele místní domobrany. Silná konkurence
mezi jednotlivými státy by měla pochopitelně příznivé účinky a časem by pochopitelně vykrystalizovala v systém, který by patrně
byl lepší, než ten dnešní. Na druhou stranu by vzniklo nepříjemné a dlouhé přechodné období, poznamenané mnoha excesy.
Proto nejsem tak zcela příznivcem tohoto liberteriánského modelu, přesněji se příliš nebráním pokusům o poněkud méně
živelný dlouhodobý přechod na tento model, neboť cílový stav je výrazně lepší než neudržitelný současný welfare stát, nicméně
ač se to někomu může zdát divné, považují za průchodnější historií již dávno prověřenou koncepci tzv. minimálního státu. Ostatně,
až budeme mít minimální stát, můžeme se bavit o jeho případném přerodu v liberteriánský model, ale momentálně nás trápí daleko
palčivější problém, který je nezbytné vyřešit.
Proč se tedy sociálního státu musíme zbavit?
Minulý článek snad každému dokázal osvětlit, proč sociální stát škodí ekonomice. Ekonomika je tím, na čem je závislý život
každého z nás, ať právě jsme či nejsme ekonomicky aktivní. Devitalizace ekonomiky prostřednictvím socialistické politiky vede
k zaostávání ekonomiky. Zaostávání ekonomiky však není jednorázovou záležitostí - je to proces. Proces zrychlování či zpomalování
ekonomického rozvoje probíhá v rozdílných státech rozdílným tempem, tam, kde je trh svobodný, se ekonomice obvykle daří lépe a
naopak tam, kde trh svobodný není, se ekonomice daří hůře. Na světě jsou země, kde míra svobody trhu je značná. Tato skutečnost
ve spojení s nízkými mzdami a technologickým pokrokem dříve nebo později způsobí problém ekonomikám, jako je právě ta naše.
Tady už nejde o to, jestli se chceme či nechceme starat o své staré, nemocné a nemohoucí, ale zda si to vůbec budeme moci dovolit.
I v tom případě, že naše ekonomika bude zcela svobodná, nebude pro nás jednoduché se zajistit na důchod. Problémem naší generace
je, že financuje jak průběžným systémem stávající důchodce, tak se musí být schopná vypořádat i s vlastním zabezpečením stáří,
které po roce 2030 stát patrně nebude schopen v patřičné výši průběžným systémem garantovat. A zabezpečení stáří nejsou zdaleka
jen důchody, ale také stále dražší zdravotní péče.
Zatím na takové věci peníze ve veřejných rozpočtech ještě máme a ukolébáváme se pomalým růstem. Poválečná generace bude však díky
své struktuře tou, která současný systém zdravotního pojištění a průběžného důchodového pojištění přivede do potíží, které se budou
nějakou dobu pomalu prohlubovat do doby, než zestárne další silná generace. Pak se oba systémy položí a všichni, kdo na ně spoléhají,
budou vystaveni opravdovým problémům - stáří a s tím související zdravotní obtíže, úspory zanedbatelné a nikdo, kdo by byl schopen
jim pomoci. A tak budou muset pracovat, budou-li ovšem v nekonkurenceschopné ekonomice schopní sehnat pracovní místo. Pokud už nějaké
seženou, půjde o nějaký McJob, tedy o špatně placenou a vysilující práci. Vyhlídky nic moc. Zatím připomínáme člověka, který padá z
jedenáctého poschodí a nyní si v sedmém říká, že ještě to je dobré.
Proto si musíme svůj důchod zajistit sami. To není možné dosáhnout pomocí penzijních fondů. Právě růst inflace a růst ceny práce povede
k tomu, že reálná hodnota našich úspor příliš neporoste, ale naopak může klesat, příčemž důvod opět můžeme hledat mimo jiné i ve státní
regulaci tohoto odvětví, kde stát brání fondům snášet vyšší investiční riziko, než on sám uznává za vhodné. A vyšší investiční riziko
obvykle znamená i vyšší možný výnos. Jak se s tím vyrovnat, to probírá například Robert Kyiosaki ve svých knihách Rich Dad, Poor Dad;
Cashflow Quadrant; Rich Dad's Retire Young, Retire Rich a dalších, všechny vyšly i v češtině a doporučuji je každému ke studiu,
podobně jako třeba knihu Napoleona Hilla Think and Grow Rich, také vyšla v i češtině. Ano, uznávám, všichni nemůžeme obchodovat s
realitami, to bychom nakonec dosáhli v tomto tržním segmentu té keynesiánské nulové efektivity kapitálu, po čemž žádný vlastník kapitálu
patrně toužit nebude - proto chápejme obsah těchto knih obecněji a uvedené obchodní aktivity považujme spíše za příklady, než za doslovný
návod.
Nicméně je tu někdo, kdo se nám v tom snaží zabránit a trestá nás za tuto činnost - ano, správně, tím je náš milovaný stát. Když máme
být chudí, nechť jsme tedy všichni obdobně chudí, když máme být hladoví, tak také všichni stejně. Samozřejmě až na ty, kteří jsou si
rovnější. Tady můžeme hledat odpověď na nadpis tohoto odstavce. Ano, zde mi můžete odpovědět, že stát mírně podporuje spoření do penzijních
fondů a v některých případech i životní pojištění, ale ta podpora samotná nikoho k takové činnosti nepřesvědčí a další důvody, proč to
příliš nepomůže, jsou o odstavec výše.
Potřebujeme silnou ekonomiku
Protože neočekávám, že každý občan ČR může být úspěšným majitelem podniku či profesionálním investorem, potřebujeme silnou ekonomiku, která
nám umožní se zajistit i při poměrně nízké efektivitě našeho kapitálu, uloženého v různých investičních instrumentech (včetně nemovitostí).
O tom, že silnou ekonomikou je pouze ekonomika svobodná, snad už teď nikdo nepochybuje (pro ty, kdo mi chtějí předhodit jako příklad Švédsko
doporučuji nejprve ke studiu tento materiál). Proto musíme snížit zdanění práce
na přijatelnou mez a proto také musíme stát zbavit činností, které mu dle přirozeného práva nenáleží (pro ty, kdo by se mnou chtěli
polemizovat o přirozeném právu, doporučuji nejprve ke studiu tento materiál),
ačkoli to bude znamenat řadu nepopulárních opatření a dočasné, znovu opakuji slovo dočasné, zhoršení životní úrovně mnoha občanů. A proto
také musíme v lidech budovat pocit odpovědnosti za vlastní budoucnost. České země májí výhodu v tom, že zde žíje mnoho schopných obyvatel,
jejichž schopnosti a technická zdatnost je zárukou budoucí prosperity, nebude-li jim v jejich seberealizaci tento stát překážet a všemožně
jim jejich snahu komplikovat.
Máme ještě jinou možnost? Obávám se, že kromě chudoby bohužel nikoli.
Tohle je konec teoretické části. V dalším(-ch) díle(-ch) se pokusím popsat způsoby, jak se dá bojovat proti tomu, co nás tak nebetyčně štve na
naší současnosti a co bytostně ohrožuje naši budoucnost a také popsat svoji představu toho, této zemi dát lepší systém, než je ten stávající.