K čemu je mi Julínkova reforma ... asi k tomu, čemu nám všem.
Tento týden jsem opět zatoužil po mojí obvodní lékařce. Byl jsem celý
nedočkavý, až zas uvidím tu krávu, protože jsme se nepřivítali celý rok.
Naposledy jsem ji potřeboval, když jsem potřeboval razítko na žádost o
zbrojní průkaz. Tentokrát měl důvod mé návštěvy čistě medicínské pozadí.
Potřeboval jsem recept. Mám totiž alergii na pyl. Počínaje prvním květnem
po mně tři týdny raději nic nechtějte. Jsem out of order, bolí mě hlava,
smrkám, prskám a slzím. To, co mě dělí od totální trosky, je krabička s
nápisem Xyzal. Bohužel je na předpis. Předpis vystavuje obvodní čarodejnice.
(Aby bylo jasno, nemám vysokého mínění o té dámě. Zhruba před rokem
dorazil do prachatické
pobočky VZP jistý MUDr. Bohumír Doul. Omluvil se úřednici na přepážce,
že jí dělá problémy a zastřelil se jednou ranou do hlavy. Předtím vyplnil
vlastní úmrtí list. Důvodem tohoto činu měl být trvající spor s VZP, která
Doula obviňovala, že si neoprávněně připisoval body. Nevím, kde je pravda,
faktem je, že Doul vynikal neobyčejnou angažovaností ve prospěch pacientů.
Dokonce ani neslavil Silvestra a bydlel v ordinaci. Naše obvodní lékařka
je opakem Doula. Je líná, blbá, její organizace práce je úděsná, ale evidenci
má v pořádku a bilanční suicidium rozhodně nikdy nespáchá).
Vydal jsem se tam v pátek. Začalo to tím, že jsem hodinu jel přes Budějovice.
Já tohle nechápu. Dopravní systém ve sračkách, u Výstaviště policajt imituje
řízení dopravy, protože se rozbila světla, ale přednostně se musí nakoupit
radary od estébáků z Czech Radar. Přišel jsem do čekárny a světe zboř se,
nikdo tam neseděl. Přičítal jsem to Julínkovu regulativu, totiž 30 Kč poplatku.
U naší obvodní lékařky bylo totiž běžné, že čekárna fungovala jako klub
důchodců a lékař měl úlohu jakéhosi moderátora, který koordinoval řízenou
výměnu bacilů mezi pacienty. Nebylo neobvyklé, že pacient přišel na kontrolu
po chřipce a z ordinace plné krchlajících pacientů čekajících několik hodin,
než se bába Vomáčková svěří z toho, co jí za poslední týden všechno uhnilo,
si přinesl festovní angínu. Do ordinace se chodilo především na kus řeči.
Na člověka v produktivním věku, navíc ještě projevujícího známky určité
nedočkavosti, se pohlíželo jako na něco, co do klubu nepatří a dávalo se
mu to všemožně najevo.
Pacienti naší obvodní bývají stoičtí a změnu nehledají. Sedí, koukají
před sebe a koukají se, jak minuty jejich životů plynou. Některým je patrně
jedno, zda mají dřepět někde na úřadě nebo ve škole, jiní to prostě berou
jako nutné zlo. Asi už je ani nenapadá, že to jde i jinak. Objednat na
určitou hodinu a den se nelze, aplikuje se frontová disciplína SIRO.
S důchodci v čekárně bývala vůbec legrace. Většinou se jedná o lidi
posedlé touhou organizovat, takže vytvářeli mezi sebou ilegální pořadníky
podobné waitlistu na Favorita, ve kterých se postupovalo podle míry úpadku
fyzické schránky. Jejich vzájemné líčení různých nemocí a jejich kombinací,
pronášené většinou nahlas nebo přímo hulákáním, by vystačilo na několik
sérií seriálu Dr. House. Sem tam se jim dokonce i paní doktorka postarala
o nějakou taškařici, například když někomu bezprostředně po návštěvě dealera
farmaceutické společnosti změnila prášky na tlak a babku pak odvezla rychlá,
což v komunitě senilních hypochondrů platí za největší thriller hned po
klinické a regulérní smrti. Jiné příhody byly méně veselé, naší rodinu
například postihlo léčení infarktu jako namožených zad a karciomu ovaria
jako žlučníkových kamenů, dá se očekávat, že čůza kácí i v jiných lesích.
Byl jsem odevzdán absolvovat to znovu a ještě na chodbě před dveřmi do
čekárny jsem slibně rozjel tetris na mobilu, abych to utrpení přežil. Prázdná
čekárna pro mě znamenala překvapení.
Posadil jsem se na čtyřicet let starou koženkovou lavici. Hned za mnou
dorazil nějaký mladší člověk, který vypadal skutečně mizerně. Měl nohu
v sádře, na lícním oblouku pět stehů, obrovský monokl, odřeninu na bradě
a zavázanou ruku. Tipoval jsem, že ho
bodový systém ochránil jako další neštastníky. Ty vole D.F., seš to
ty, otázal se invalida. Nakonec se ukázalo, že se jedná o kamaráda z dětství
jménem Mydlil, který byl na operaci kolene. Protože neuměl chodit na berlích,
upadl a namlátil se. Mydlil prohlásil, že jde na kontrolu. Optal jsem se,
co očekává od takového aktu v prostředí ordinace ze šedesátých let, kde
nejmodernější přístroj představuje stolní lampička. Mydlil odpověděl, že
neví, ale že musí a taky něco o neschopence. Dál jsem se Mydlilovi svěřil
se svými dojmy ohledně úbytku pacientů, prý poslední dobou učinil rozsáhlé
poznatky. Mydlil mé obavy následně beze zbytku vyvrátil. Báby prý chodí
do ordinace dál, protože těch třicet korun se platí jen tehdy, když lékařka
provede nějaký klinický úkon, třeba píchne injekci, a takových úkonů je
u ní minimum. Dnešní prázdnotou zející čekárna byla v Mydlilově interpretaci
způsobena tím, že většina lidí měla tzv. dlouhý víkend, tedy v pátek zůstala
doma a odjela někam do řiti nebo na chatu.
Čas běžel. Uteklo asi půl hodiny a nedělo se nic. Začínali jsme jevit
zájem o to, co tam ta kráva vyvádí a tak jsme ustali v hovoru. Do ordinace
vedou totiž obyčejné lepenkové dveře a je skrz ně všechno slyšet. Nějaká
bába se tam zpovídala z toho, že jí bolí klouby, záda a cítí se unavená.
Lékařka evidentně neměla zájem to řešit, bába to hrála na nějaká exotická
analgetika, o kterých někde četla a která ještě žádný důchodce v okolí
nemá a tudíž by byla zdrojem nebývalé prestiže. Vyjednávání se poněkud
táhlo. Ibuprofen nabídnutý jako cenu útěchy bába odmítla s tím, že se po
něm zpotí a když vyjde ven, tak že by jí mohlo ofouknout. Asi ve 45. minutě
čekání konečně bába rezignovala s recptem na Surgam jako konečnou kořistí.
Doktorka se vyřítila ven a spustila na Mydlila, zda je již po operaci.
Ať žije lékařské tajemství.
Vystavení receptu na 2x28 tablet Xyzalu trvalo asi tři minuty. Z toho
se minutu hledalo, jaké balení mi předepsat, abych měl co nejnižší doplatek.
Třicet korun jsem neplatil.
K čemu je Julínkův poplatek?
Partikulární hledisko: Já na tom zatím nemohu prodělat. I kdyby se moje
obvyklé čekání v důsledku Julínkova regulativu u lékaře zkrátilo o půl
hodiny, tak za tu dobu vydělám několikanásobek této částky, takže si dovolím
tvrdit, že pro mě je Julínkův regulativ přínosný.
Celkové hledisko: Je to totálně k ničemu. Je to záplata aplikovaná na
socialistický
systém, ovšem taková, že je sama socialistická. Dovedl bych pochopit,
kdybych u lékaře hradil plnou cenu jeho výkonu (např. fakturou s měsíční
splatností) a tu následně nechával uhradit pojišťovnu, tak jak je činěno
při jiných transakcích s pojišťovnami (požár domu, havárie auta). Samozřejmě
by tento systém kladl nároky na pojištěnce (museli by mít povědomí o rozsahu
pojistky, který si sjednali) a také na lékaře, kterým by pravděpodobně
někteří odbojní pacienti odmítali platit za zkurvenou práci (dokonce, kdyby
se odbojných pacientů našlo dost, mohl by někdo zkrachovat, což se v socialistickém
systému nemůže stát). Julínkův regulační poplatek je než další z dlouhé
řady socialistických poplatků, které musím v socialistické zemi zaplatit,
aniž bych měl jakoukoli kontrolu nad tím, co (a zda vůbec něco) za ty peníze
dostanu, zde ještě navíc okořeněný tím, že platím socialistickou zdravotní
daň (socialistickou proto, že sice roste s příjmem, ale obsah a rozsah
služeb je pro všechny poplatníky stejný bez ohledu na to, kolik "pojištění"
si zaplatili). Některé nemocnice to postavily do roviny "musíte zaplatit
poplatek, abychom se vám vůbec začali věnovat" (kompletní socialismus,
že dotyčný již platí zdravotní daň, to je jim asi jedno) a jinde zase proplácejí
poplatky vybraným občanům z vybraných sociálních skupin obce (lokální socialismus
s prvky kastovního systému). Jedna poučka ze světa hnusných zaoceánských
imperialistů a vrahů z Wall Streetu zní, že když něco chodí jako kachna,
kváká jako kachna a vypadá jako kachna, tak to nejspíš bude kachna. Když
ODS zavádí v socialistické zemi socialistické poplatky, bude asi socialistickou
stranou.
Mám pro Julínka dobrou zprávu. Protože se mi jeho socialistický poplatek
jeví jako dočasný a jeho neakceptace jde politickým spektrem napříč, navrhuji
jiné řešení, které povede k ještě dramatičtějšímu úbytku výkonů v systému.
Totiž radikálně redukovat okruh léků na recept.
Každý jouda ví, co pohání jeho auto, co do něj má tankovat, co do něj
v žádném případě tankovat nesmí a kolik ventilů připadá v jeho motoru na
válec. Tím pádem také každý jouda může vědět, jaké bere léky, jaký je jeho
aktuální stav a jaké možné interakce mohou nastat. Na to není třeba člověka
s lékařským vzděláním, zvlášť v případě naší obvoďačky je to velice tristní,
protože úroveň dokumentace, kterou si k pacientovi vede, lze charakterizovat
pouze slovem hnůj. Když mi byl jednou předepsán Xyzal a já po něm nezemřel,
dá se předpokládat, že ani do budoucna po něm nezemřu. Pokud svévolně medikaci
změním a zemřu, je to moje chyba. Čili, předpis měl význam pouze poprvé,
kdy lékařka posoudila možné kontraindikace a stanovila dávkování. Každé
další předepsání není nutné. Stačí, když přijdu do lékarny a řeknu "Xyzal".
Je sice určité riziko, že se v mém zdravotním stavu něco změní natolik,
že nebudu moci dále brát Xyzal, ale to stejně lékař formátu naší obvodní
nepozná. Z hlediska nákladů raději zaplatím Xyzal v plné ceně (140 Kč),
než bych strávil dvě a půl hodiny cestou do ordinace, z ordinace a vysedáváním
tam. Samozřejmě, ne každý to vidí takhle. Někomu přijde správné být systémem
hýčkán a dopřávat si Ibalgin na recept, já bych se definitivně styděl nechávat
si předepsat lék za čtyřicet korun.
Mám ještě druhý tip: Redukovat kontroly zdravotního stavu obvodním lékařem,
nejsou-li spojeny s vyšetřením. Pracovní neschopnost také může ukončit
každý sám. Pacient ví kupodivu lépe než lékař, jak se cítí - většina kontrol
u obvodního lékaře například po chřipce se pozestávala z otázky "A jak
se cítíte?". Většinou jsem se cítil mizerně, protože jsem strávil dvě hodiny
čekáním na dvouminutovou proceduru, kterou jsem musel absolvovat jen díky
tomu, že paní doktorka má razítko.
Uvedené dva případy symbolizují maximální plýtvání. Učinit takové změny
by bylo rozhodně snazší než zavádět debilní socialistický poplatek a pak
kvůli němu trpět kritiku od socialistů (jaký paradox). Jenže je zde vážný
problém: Systém by ztratil nad občanem moc. Je to stejná kategorie, jako
proč nelze povolit volné držení zbraní kategorie B, proč nelze odmontovat
zbytečné dopravní značky, zrušit rychlostní limity stanovené před třiceti
lety pěti kvůli spotřebě paliva, proč musí být silnice státní, maturity
standardizované anebo cokoliv dalšího. Aparát zde drží ruku na jedné důležité
kompetenci, která činí občana na něm závislým, pokud by ruku z té páky
sundal, ohrozí sám sebe. Tolik na téma poplatku - z hlediska aparátu funguje
skutečně správně. Občanská strana sociálně demokratická a pan Julínek
mohou být spokojeni.
04.05.2008 D-FENS