Jednoho dne se nás budou děti ptát, kdy zanikla Evropská unie. Budeme
si pak muset rozmyslet, zda to bude datum formálního zániku nebo datum
zániku faktického, který už známe. Bylo to 22.9.2015.
22.9.2015 totiž na mimořádném summitu byly vůlí většiny prosazeny kvóty
na přerozdělování uprchlíků. Toho dne přestala platit zásada, že se rozhoduje
konsensuálně a suverenita členských zemí je nedotknutelná. Odteď a až do
formálního konce bude platit, že stabilní většina velkých států může "válcovat"
ty, co nesouhlasí. Tím zanikla jedna ze stěžejních zásad, na které EU stála.
Dokonce i eurofilové byli tímto aktem zaskočeni. Téměř současně s tímto
velmocenským aktem poskytoval známý eurofil Dienstbier rozhovor v rádiu
a ohledně vnucení názoru většiny menšině států nesouhlasících s kvótami
sděloval, že „tak to v EU nechodí.“ Když to pak v EU začalo "chodit" jinak,
nedokázal k tomu cokoli říci. Ale nepochybuji, že se na novou situaci dostatečně
rychle morálně adaptoval.
Pamatujete ještě, jak nás kolem referenda v roce 2003 eurofilové ujišťovali,
že v EU nemůže přehlasovat většina menšinu a velké státy nemohou vnucovat
svoji vůli malým, protože když někdo řekne "ne", nejede přes to vlak? Ha
ha. Tak to bylo. Něco se změnilo.
Co je tedy koncem Sovětského svazu západu? Není to okamžik, kdy poslední
bruselský byrokrat zavře a zhasne, je to okamžik, kdy začne unie sama obcházet
a ignorovat zásady, které si sama stanovila. A to by mohl být právě tento
den. Už se nemohou vrátit zpátky, počínaje tímto dnem si eurokracie začala
kupovat čas výměnou za postupný výprodej vlastní podstaty.
Těch zásad bylo v poslední době obětováno víc.
Přerozdělovací nástroj s kvótami požaduje Německo, Nizozemsko a Švédsko
uplatnit pokaždé, když počet migrantů přesáhne nějakou mez. Takže už to
není tak, že v zájmu "evropských hodnot", "solidarity" , "zodpovědnosti"
a všech těchne sraček, prostě politicky korekně řečeno diktátu menšiny
většině ustoupí menšina, nejnovější požadavek je, že bude ustupovat vždy,
když si to situace vyžádá a hřbet sehne sama bez nějakých diskusí.
I přesto, že si velké země prohlasovaly, co potřebovaly, setkaly se
kvóty s pasivitou na straně národních institucí, a to i v těch zemích,
které hlasovaly pro. Prý budou do konce listopadu schopny všichni dohromady
přijmout nějakých 700 lidí. Je vidět, že EU nejen dala svoje hodnoty do
frcu, ale nemá naprosto žádnou autoritu a na rozkazy z Reichskanzlei v
Bruselu leda sere pes.
Ohledně samotných kvót, EU také rezignovala na občanské svobody a svobodu
pohybu. Jak mají ty kvóty fungovat? Budou muset jednotlivé protektoráty,
kam dostali uprchlíci umístěnku, je poté muset udržet na svém území násilím?
Asi ano, jinak by ty kvóty nedávaly smysl. Už neplatí, že v EU může každý
jít kam chce?
Celý slavný schengenský systém se zhroutil v podstatě během jediného
měsíce. Jediná státní administrativa, která zareagoval v intencích toho
systému, bylo ta maďarská. Protože Maďarsko mělo závazek zajistit vnější
hranici a protože se jeho politická reprezentace rozhodla mu alespoň nějak
dostát, jali se narychlo stavět plot kolem hranic s Chorvatskem. To je
sice také celkem ubohé opatření, ale ve srovnání s (ne)činností Řecka a
Itálie alespoň nějaké. Na Maďarsko se okamžitě snesla kritika dokonce z
oficiálních míst v EU, přitom oni udělali jen to, co se po nich vyžadovalo.
Zhruba jeden měsíc poté začínají v EU opět vyrůstat fyzické
hranice. Eurokrati se tváří, jako by bylo všechno OK, ale tohle je
přece ohromné selhání, které směřuje přímo na základy fungování eurostátu.
Napětí roste i v Německu, kdy jednotlivá města a okresy vedou spory o to,
kolik uprchlíků mohou či chtějí absorbovat a občas se odněkud ozve, že
už dost a že je prostě nechtějí. Frau Merkel jako správný byrokratický
autokrat na to nebere ohled a vybavená dvojí rétorikou nenápadně odstraňuje
překážky, aby jich do Německa mohlo přijít do nejdříve co nejvíc.
Nyní představitelé EU už poněkolikáté prohlašují, že příliv uprchlíků
na území Unie se musí omezit. Takovou větu je určitě potřeba brát vážně.
Trochu to připomíná Hitlera, který na samém konci války nakazoval svým
velitelům, že musejí dobýt ropná pole.
Daleko rozsáhlejší průser se odehrává daleko od nás, v Sýrii, kde se
Rusko zmocnilo iniciativy a vede si vlastní kampaň postavenou na uchování
Asadova režimu. Obamova administrativa to neustála, v podstatě se zmohli
jen na několik chaotických žblebtnutí, že to není od Ruska hezké a šli
jim z cesty. Nabízí se otázka, co tam "mezinárodní" koalice ten zhruba
rok a půl bombardovala a proč tam vůbec zbylo něco, na co Rusové ty bomby
mohou házet. I zde se eurokrati tváří, že jakoby nic a jakoby že to mají
všechno pod kontrolou, ale jinak je to megaprůser. Nyní se zdá, že se síly
EU přeorientovaly ohledně volby cílů, stíhací bombardéry Tornado se údajně
chystají sestřelovat ruské stroje. Zajímalo by mě, jak to tyto veteránské
stroje hodlají realizovat.
Významnou hodnotou EU byl také mír a nevyvolávání konfliktů. Nikdo
už si pod dojmem aktuálních selhání EU nevzpomene na zpackaný Drang nach
Osten, kdy se EU pokoušela šířit svoje hodnoty na Ukrajinu. To byly tenkrát
starosti. Celé se to jmenovalo "podpora svobody, demokracie, hospodářské
prosperity a občanské společnosti na Ukrajině" nebo tak nějak a skončilo
to totálním fiaskem, ke kterému je třeba připočíst ještě nějakých 10.000
mrtvých civilistů. Halt Drang nach Osten není zadarmo, jak se přesvědčili
už dva velcí evropští integrátoři. Fakt je, že EU si v Drang nach Osten
3.0 počínala přece jen obratněji než Napoleon nebo Hitler, protože nemusela
nechat krvácet vlastní armádu. Teď už může EU jen uhradit faktury neziskovkám
jako Člověk v tísni, které tam podle původně amerického osvědčeného inflitračního
modelu "měly svoje akcie" a doufat, že se na to všechno zapomene.
V memorandu o přistoupení ČR do EU uvedla tehdejší vláda ČR pod vedením
Václava Klause mimo jiné, že „si uvědomuje prospěšnost a nezvratnost
procesu evropské integrace“ a ocenila jej jako dílo, „které zaručilo
občanům členských států na dlouhá desetiletí mír, politickou stabilitu,
korektnost mezinárodních vztahů, nebývalé svobody a hospodářskou prosperitu“.
Též prohlásila, že akceptuje i mimoekonomické aspekty evropské integrace,
a byť „nebylo rovněž lehké po nedávném opětném nabytí plné státní svrchovanosti
přijmout představu, že bude v budoucnosti třeba se této suverenity v určitých
oblastech vzdát“, nezvratně dospěla k závěru, „že v moderním evropském
vývoji je výměna částí vlastní státní svrchovanosti za sdílený podíl na
suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch
vlastní země, tak i pro celou Evropu“.
Skoro by se chtělo říct "ámen".
2.11.2015 D-FENS