A hned zkraje se musím kát za snad přespříliš frivolní zacházení s mateřštinou
ve veřejném projevu, ještě ke všemu hned v titulku. Na svou obhajobu uvádím,
že to ne já, ale Jim Čert. Dávno již oplakaný minidisk s jeho písničkami
byl po létech objeven při vánočním úklidu (mimochodem – budiž tomu formátu
země lehká. Stýská se mi po jeho praktičnosti a nezničitelnosti), a útržek
textu se střípkem melodie uvízl v paměti (asi to taky znáte – vrazí se
to člověku do hlavy a ne a ne...).
Navíc bylo chvilku volno – a to je na
průšvih zaděláno raz dva. Hlas zvonů táhl nad závějí, panímáma vstala,
koledu nám dala - a Evropan Jirka přemejšlel vo státě hajdom tydlidom.
Stát. Moderní predátorský stát. Nejděsivější, nejstrašlivější výtvor
lidského druhu, destruktivním potenciálem mnohonásobně přesahující vodíkovou
pumu či Otázky Václava Moravce. Obludně hypertrofovaná opičí tlupa, vedená
zdegenerovanými alfa samci. A přece – svým způsobem - úspěšný koncept.
Úspěšný v tom smyslu, že přes permanentní a zcela manifestační selhávání
ve všem, na co sáhne, se státu podařilo vštípit tolika lidem přesvědčení
o své vlastní nezbytnosti. Přesvědčení, intenzitou hraničící se závislostí.
Nebyl bych zase až tak překvapen tím, že etatistická demagogie dokáže zmanipulovat
jednodušší exempláře druhu homo (opravdu?) sapiens, ale jaká zvěrstva dokázala
napáchat mezi těmi, které si lidská společnost vydržuje mimo jiné na to,
aby ji právě proti demagogií imunizovali, mezi těmi, jejichž prakticky
jediným posláním a smyslem existence je být profesionály kritického myšlení,
mezi intelektuály – to je prostě fascinující. V němém úžasu pak jeden zírá,
jak snadno lze i ty nejlepší mozky přimět, aby gumově ohýbali vědecké principy,
aby rasovali logiku a metodiku, aby při obhajobě neobhajitelného naplivali
na samotný smysl vědecké práce. Aby se bez nejmenšího studu zprostituovali
k vytváření myšlenkových konceptů tak bizarních, že by se jim oni sami
museli jako první vychechtat – kdyby šlo o něco jiného, než zrovna o obhajobu
existence státu. Tady je totiž dovoleno a vážně bráno asi opravdu cokoli.
V pozadí všech novodobých pokusů jakž takž logicky konzistentně stát
odůvodnit stojí Hobbs. Ten podle mne neudělal nic jiného, než že geniálně
uchopil a do filosofických výšin pozvedl věkovitou hospodskou debatu o
tom, že lidi sou hrozný svině a aby se navzájem nepozabíjeli, potřebujou
nad sebou pevnou ruku. Vůbec nejlíp udělaj, když si vyberou ty největší
svině a těm daj neomezenou moc. Malý svině se pak těch velkejch budou bát,
budou se chovat slušnějc a ten strach je pak udělá ňák jako takový lepší.
Hlavně se ale musej furt bát.
A já tu opravdu nechci lacině vtipkovat na účet klasika státovědy, ale
když odfiltrujete filosofický terminologický aparát – zbyde něco jiného?
Něco zásadně odlišného od toho, co uslyšíte v každé putyce po nějakých
pěti pivech s panákovou forsáží? Nejspíš je to právě tohle hlubinné ukotvení
v syrových a nekultivovaných instinktech „obyčejného člověka“, co Hobbsovi
přes tvrdou konkurenci zajistilo neotřesitelnou pozici hlavního intelektuálního
bodyguarda státu. Protože všechny modernější teoretické koncepce jsou pouhými
variacemi na něj.
Tak třeba mírní liberálové v mezích zákona (hnízdiště: Montpelerinská
společnost, Cato Institute, Strana svobodných občanů) věří, že volný trh
sice dokáže vyrobit superpočítač schopný miliard výpočetních operací za
vteřinu, fungující obchodní zákoník ale zkonstruovat nesvede, natož ho
efektivně vynutit a prosadit. Konkurence, svobodná volba, kopírování úspěšných
řešení odjinud – to všechno sice jo, ale vocuď pocuď. Právo a obrana jako
zboží na trhu? Tak to prr, to by bylo v našem liberálním salóně moc šokink.
A že to tak fungovalo po staletí? Že sám evropský model práva je výsledkem
tvrdé konkurence různých právních systémů? Nezájem. V této oblasti (a taky
v oblasti měnové) musí státní monopol být, k čemuž nám dopomáhej sv. Smith,
sv. Hayek i sv. Friedman.
Od jiného lesa jdou na problém konzervativci. Modlí se k Hospodinovi
(čemuž rozumím), ale tak nějak stydlivě a na zapřenou i k zplozenci pekel,
monopolnímu násilníkovi Leviathanovi (což mi hlava poněkud nebere). Existence
oné lidožravé obludy je podle nich zdůvodněna tím, že tady vždycky byla
a že se historicky osvědčila. Prostě stát se jaksi darwinovsky ukázal silnější,
než jiné, alternativní formy uspořádání lidské společnosti. A aby to neznělo
tak surově (konzervatismus a Darwin - apage Satanas), poleje se to romantickou
omáčkou o historicky vzniklém společenství, sdílených hodnotách, z generace
na generaci předávaných symbolech a kolektivních prožitcích. Zkrátka -
násilnické dědictví otců zachovej nám Pane a komu se to nelíbí, dostane
po čuni.
Rafinovaně si vedou právníci, kdo by to do nich řekl. Monopolně agresorskou
podstatu státu nezastírají ani oni, ale hrůzovláda Leviathana je v jejich
pojetí legitimizována tzv. společenskou smlouvou. To se má tak: Lidé jsou
hrozné svině (sakra, neříkal to tady už někdo?) a aby se navzájem nepozabíjeli,
uzavřeli spolu v dávných dobách dohodu o tom, že se společnost rozdělí
na dvě skupiny. Ta menší skupina se obětuje a vezme na sebe těžké břímě
otrokářů. Druhá, mnohem větší parta pak stráví zbytek života v pohodlné
a příjemné roli jejich otroků. Dáno v… (nevím kde), podepsáno... (nevím
kým). Že by ale někdo na takový kontrakt z vlastní svobodné vůle přistoupil...
i když - možné to snad je, jen si říkám, že museli ti naši předkové být
fakt dost divní patroni. Na druhou stranu by to leccos vysvětlovalo ohledně
všelijakých podivností v mentalitě jejich potomstva. Společenská smlouva
v sobě ovšem skrývá ještě jednu vychytávku, opravdovou fintu fň. Její ustanovení
totiž zavazují nejen ty, co ji sjednali a odsouhlasili, ale všechna následující
pokolení do skonání věků. Snad je na vině můj prostý venkovský původ, ale
koukám na to jak kadet Biegler na rozkazy zbláznivšího se velitele divize
a spolu s literárním hrdinou hlásím – Herr Hauptmann, es stimmt nicht.
Ani demokraty a jejich obhajobu nezbytnosti státu nesmím vynechat, vím
o tom, i oni přece věří, že mají argument, ospravedlňující existenci územního
monopolu na násilí a konečné rozhodování sporů. Nechal jsem si je ale až
nakonec, protože ono s tou vládou lidu je to celé nějaké podivné. Současná
podoba demokracie je dítětem osvícenství, není-liž pravda. Racionálního,
až rozumářského osvícenství. Ale čím víc jsem ten rozum a tu racionalitu
hledal, tím beznadějněji jsem se ztrácel v nadpřirozenu, tajemnu, přímo
záhadnu. Nejvlastnější podstatou demokracie je totiž esoterický rituál,
zvaný hlasování. Na první pohled jednoduchý úkon – přesunutí horní končetiny
z polohy „připažit“ do polohy „vzpažit“ (pro nesokoly – zvednutí ruky nad
hlavu) má magický účinek, rovnající se vykonání mystického očistného obřadu.
Provedením tohoto rituálního gesta najednou přestane masová vražda být
masovou vraždou (stane se třeba válkou proti terorismu) a sprostá loupež
sprostou loupeží (změní se v počestnou dépéhá). Zlo se zázračně přepodstatní
v dobro. Jak funguje ten demokratický kámen mudrců nemám tušení, snad někdo,
kdo dělá do alchymie, voodoo nebo praktikující šaman. A do rukou těchto
expertů také vkládám úkol vysvětlit, jak a proč kýmsi odhlasovaný kriminální
čin přestává být kriminálním činem, jak a proč může hlasování ospravedlnit
agresi jedněch proti druhým, žádnou agresi nepáchajícím.
Místo epilogu – podle zjištění University of Hawaii si jen ve dvacátém
století šílené řádění Leviathana vyžádalo 260 milionů lidských obětí...
29.01.2014 Evropan Jirka