Opel Zafira už není na našem trhu žádnou novinkou, ale přesto si myslím,
že se nemohu nepodělit o zážitek z šoférování tohoto, dle mého názoru na
svou dobu povedeného, praktického a plnohodnotného rodiného vozidla.
Navíc
se chystá uvedení nového modelu a po mé zkušenosti se současně vyráběnou
verzí, půjde pravděpodobně o dílčí vylepšení už šest let nabízeného vozidla,
zajímavého nejen pro cestovatelsky založenou rodinu.
Na cestu k žabožroutům, mi šéf velkoryse propůjčil, zvenku i zevnitř
zaprasenou Zafiru, s motorem 2.2 Hdi (94 Kw, 280Nm při 1800-3000 ot/min),
vyrobenou v roce 2002. Tachometr ukazoval 60 000 kilometrů a nebyl důvod
mu nevěřit. Tímto rodinným vozem jezdí obyčejně šéfova manželka se dvěma
dětmi. Jedno je slintající, různé tělesné pachy a tekutiny vypouštějící
batole a druhé rozmazlený tříletý fracek, se silně destruktivním přístupem
k věcem svých rodičů. Interiér vůbec nevykazoval známky toho, že vůz používá
zástupce druhu homo sapiens, spíše vypadal, jako kdyby uvnitř explodoval
vetřelec, který sežral kontejner s netříděným odpadem. Nejsem žádný bůh
pořádkumiluvnosti, ale tohle bylo i na mě moc. Při smutné představě dlouhé
cesty s tímto pojízdným hnojištěm, jsem zaparkoval v první oáze motoristů.
Když jsem opouštěl benzínku, kde jsem utratil šedesát korun za vysavač,
zakoupil tři stromečky a kde jsem díky ochotě obsluhy čerpací stanice zanechal
dva plné pytle odpadků a biologického odpadu v různém stádiu rozkladu,
dalo se již na místě řidiče sedět, oči ovšem nesměly opustit přístrojovou
desku, nebo nedejbože zkoumat další prvky nadstandardní výbavy. Přes veškerou
snahu se mi totiž nepodařilo z různých záhybů interiéru odstaranit všechen
humus. Stopařky byly pro tuto cestu tedy pasé, protože pokud by vyznavačka
levné dopravy nenastupovala v noci, nebyla by pidlovoká nebo silně astigmatická
na obě oči a netrpěla by akutní ztrátou čichu, myslím, že by se jen velmi
těžko hledalo vhodné téma k hovoru. O nějakých případných fyzických pikantnostech
a aktivitách v útrobách vozidla nemohlo být ani řeči, v takových podmínkách
bych nemohl pracovat.
Další obavy ve mě vzbuzoval, před nástupem do tohoto vozidla, motor.
Vím, že moderní dieselové motory disponují vysokým výkonem, kroutícím momentem,
vynikají nízkou spotřebou atd. Alespoň se o tom všude píše a zastánci této
technologie z řad mých známých pějí chválu na všechny možné i nemožné výhody
dieselové techniky. Někdy mám pocit, že se už mluví o vznášedlech, nebo
o projektech NASA, nejspíše se však hovoří o zbožných přáních. Já si prostě
nemohu pomoci, protože když ráno soused nastartuje svou zánovní Fábii,
poháněnou nejbrutálnější pohonnou jednotkou na světě, totiž 1.9 SDI od
VW, jakékoli kladné emoce k dehtu mě ihned opouštějí. Tuto vlastnost dieselových
agregátů, mi připomnělo i prvních deset kilometrů ujetých se studeným motorem
Zafiry. Auto drnčí, chrochtá a ze strachu o stav motoru lechtáte plynový
pedál špičkou chodidla. Jak zvyšujete rychlost, hlídáte zároveň otáčkoměr,
jako kdysi piloti v africké poušti startujících hurricanů teplotu glykolu
ze strachu, aby vám něco nechrstlo do ksichtu. Prostě diesel by moje požadavky
na denní krátké pojížďky z domova do práce příliš nesplňoval, právě pro
nekultivovaný běh motoru za studena. Na delší trase, jako byl tento 2500
km dlouhý výlet, mě však motor po zahřátí na provozní teplotu překvapoval
svou pružností a plynulým zátahem, už od hranice 1500 otáček.
V Zafiře příjemně překvapí pohodlné, ale poněkud měkčí sedadlo řidiče
s výklopnou a stavitelnou loketní opěrkou. Tuto jsem ovšem začal používat
až na zpáteční cestě, protože na jejím semišovém povrchu byly nějaké podezřelé
skvrny, připomínající plíseň. Po prozkoumání za denního světla a důkladném
očichání jsem zjistil, že se jedná o neškodné a zaschlé zbytky nějakého
mléčného produktu pro děti, takže jsem začal bez obav používat výhody opřeného
loktu pravé ruky. Člověk se později jen pousměje, kde všude ruka, ovládající
šajtpáku ve vozidle bez opěrky, může spočívat.
Na Zafiře kladně hodnotím také přehlednost všech ukazatelů a jejich
čitelnost. Oplovský digitální displej palubního počítače na středovém panelu
je přehledný, ale zároveň vás nenutí k neustálému nahlížení, jako některé
cirkusácky barevné konkurenční displeje jiných automobilek. Praktické kapsy
ve dveřích u řidiče a spolujezdce pojmou i více než jednu pet láhev z tekutým
občerstvením a jsou po hmatu dobře přístupné. Volant má vhodný průměr a
tloušťku věnce, z auta je výborný výhled do všech stran. V žádných rychlostech
a to ani hodně přes 150 kilometrů v hodině, vás neruší žádný aerodynamický
hluk. Zadní dveře se vyklápí vysoko, takže ani 190 centimetrů mé maličkosti
nemělo strach o svůj skalp. Prostorný kufr postrádající schodek, umožňoval
snadnou manipulaci s uloženými předměty a ani jsem si tradičně nezasvinil
kalhoty od nárazníku, tak jak k tomu dochází u jiných vozidel s utopeným
kufrem. V interiéru kupodivu při jízdě nic nevrzalo, jednom mi vadil jeho
poprodejní uživatelský bejbytuning. Ten mi bohužel zabránil praktikovat
zkoušku pohodlnosti sedadel za řidičem, protože nikdy nevíte, co všechno
může sedák užívaný nevychovanými dětmi se silně benevolentními rodiči obsahovat
a co vše na něm a v něm zasychá. Pohledově se dá ovšem konstatovat, že
i na prostřední řadě sedadel, se člověku do vzrůstu dvou metrů trůní celkem
pohodlně. Šestá a sedmá sedačka chyběla, protože prostor za prostřední
sadou sedadel jsem využil k přepravě firemních materiálů, ale ani tak bych
si nedělal iluze o jejich použitelnosti pro dospělé osoby na delší cestě.
Páčky k ovládání směrovek a stěračů chodí ve svých drahách se skřípáním
a drhnutím. Praskání plastů ve mně vzbuzovalo obavu, že některé z tykadel
vrátím po návratu majiteli sólo. Nejhorší zkušeností se Zafirou, byla šaltpáka.
Vůbec jsme si spolu nepadli do oka a především do ruky, takže oceňuji,
že jsem většinu cesty strávil na dálnici. Rychlosti nad šedesát kilometrů
musel oddřít pátý rychlostní stupeň, protože jsem se s kulisou řazení nechtěl
utkávat častěji. Řadící dráhy jsou příliš dlouhé, řadička má nevhodný tvar
a délku, klechtá, nepostojí v klidu a za studena jsem musel řadit s meziplynem
jako šofér třicetileté autobusu. Fuj skopčáku, umíš to líp.
Asi nejvíce srandy si užijete s takto omotorovanou Zafirou na českých
dálnicích. Postrádajíc štítek s motorizací, působí vysoký profil a krabicoidní
tvar Zafiry jako magnet pro výlevy zbídačeného ega majitelů malých kompaktních
aut, různého stáří a výkonu. Sotva někoho takového na dálnici „ometete“
stopadesátkou, postřehnete ve zpětném zrcátku, kterak předjeté vozítko
zrychluje a snaží se o dojetí a revanč. Úplně v zátylku cítíte, jak řidič
vozítka cítí svou šanci na předjetí takto obyčejně vypadající a motoricky
neoznačené krabice a jeho dychtivost po satisfakci. Tady se vnucuje otázka,
zda je skutečně nějaký vztah mezi průměrnou délkou pánského přirození a
přeceněním výkonu řízeného vozidla. V takových situacích oceníte, že motor
Zafiry v této rychlosti točí 2500 otáček, což je pro takový překvapivý
skok vpřed s pisklavým nádechem turba ideální rychlost. Nejpozději po druhém
neúspěšném pokusu o dojetí a předjetí, vám dotyčný obejda dá pokoj a červenolící
se vrátí do vhodné cestovní rychlosti, svého městského automobilu. Je škoda,
že takový řidič nejspíše neocení vaši snahu ušetřit mu prostředky na pohoné
hmoty. Skutečně špatně nesl úděl slabšího motoru zakrslý řidič ochcávky
f kombajnu, f obyčblůlajnu, f turbodechtu 1.9 s fůlblekfont,
s Blanenskou RZ. Nemaje dostatek výkonu v dálničních kopcích Vysočiny,
neodpustil si přátelské pozdravy dálkových světel potom, co byl nucen zanechat
jízdy po středu dělící čáry obou dálničních pruhů a přesunout se pokorně
do prázdného pravého. I když z výfuku Oktávky létaly rozžhavené saze a
pidišofér příliš nezatěžoval svou vahou už z výroby 1400 kg těžké auto,
nebyl schopen udržet tempo a přiznat porážku svého lidového vozu vagónem
od Oplu. Byl jsem si alespoň jist, že jsem zpět v naší milé Českomoravské
kotlině, plné rozverně laškující řidičské obce. Korektnost francouzkých
a především německých řidičů mi už lezla na nervy a člověk by mohl při
delším pobytu v těchto zemích zapomenout na zákony džungle.
Co mě příjemně překvapilo byla spotřeba. I když jsem Zafiru proháněl
stopadesátkou, někdy i více, po tuzemských i zahraničních dálnicích, schlamstl
motor Zafiry průměrně jen 6,5 litru nafty na 100 km. Vzhledem k tomu, že
se jedná o vozidlo se skoro dodávkovým profilem, tudíž má aerodynamiku
asi jako lednička, zdá se mi spotřeba příjemně nízká. Při průjezdech zatáčkovitých
silniček pod Alpami neměla Zafira tendenci se výrazně naklánět a neprojevovaly
se u ní žádné tendence ať k přetáčivému, nebo nedotáčivému smyku. Nejlépe
se ale Zafira cítí na dálnici. I humpolecký tankodrom vstřebal podvozek
tak, že jsem na chvíli zapomněl, že se právě nacházím na unikátním skanzenu,
vypovídajícím o umění socialistické výstavby.
Celkově vzato mě Zafira vzala u osrdí. Nebýt projevů chrochtomotoru
za studena a neuspokojivého řazení, dokážu si představit Zafiru jako primární
dopravní prostředek i bez převážení rodinných příslušníků. Pokud bych se
s přítelkyní nějak záhadně pomnožil, uvažoval bych o Zafiře jako o vhodné
kandidátce na rodinný vůz. Jen bych asi zatím zvolil verzi, do které se
leje benzín.
Poslední otázka která mě tedy napadá: Je vůbec možné, aby byla ženská
takové prase a nevadil by jí každodenní pobyt v tomto pojízdém chlívě?
Přeji hodně šťastných kilometrů bez nehody
Týpek