Znáte ten pocit, když vylezete před barák, auto nikde a nestojí ani
na parkovišti městské odtahovky? Já už jo! Začal tím téměř pěti měsíční
horor, který mimochodem ještě úplně neskončil, ale už to snad bude...
Netušil jsem, že se tak rozepíšu, takže netrpělivým typům doporučuji
rovnou přeskočit. Vy ostatní vězte, že všechny události uvedené níže jsou
pravdivé a všechny se staly mě, v období květen-září 2006.
Jsem průměrný živnostník, snažící se oddálit smrt hlady svou vlastní
prací. Při snaze o obživu najezdím kolem 50-ti tisíc km ročně. A tak jako
vlastník dvou vozů v celkové hodnotě kolem čtyř českých průměrných platů,
jsem v náhlém záchvatu zoufalství, po zjištění nákladů na jejich další
nutné opravy, začal hledat nějakej novej kchár. Asi po týdnu hledání se
nechal slyšet dobrý známý, že jeho vymazlená A6 Avant 2,5 V6 fTéDéÍčku,
fQuatru a fTiptronicu z roku 2000, kterou vlastnil necelé dva měsíce,
je na prodej, neb staví barák a dochází mu kredity. Auto bylo po prvním
majiteli, najeto tak akorát, mělo nový turbo a vstřiky a kromě pár škrábanců
na laku nemělo chybu. Když jsem se svezl, ani mě nemusel moc lámat a několik
mnoho tisíc kreditů z mého nedotknutelného fondu změnilo majitele.
Ani ne dva dny poté jsem ty „volný“ peníze pochopitelně potřeboval.
Takže jsem ukecal jiného známého, který pracuje v otcově leasingovce.
Dohodli jsme se, jediná podmínka byla, že všechny úřední věci vyběhám
sám.
Druhej den jsem vyřídil pojistku (díky ó prozřetelnosti, viz níže),
no převod bude muset počkat do příštího týdne, práce volá.
To bylo 10. května. Protože po ránu není můj intelekt zcela k použití,
pro jistotu ještě večer nakládám hotový rozvaděče, nějaký ty senzory, kablíky
a vercajk, abych ráno jen skočil do auta a hurá do říše vyrvat Helmutovi
nějakou kačku. Druhý den ráno chvíli tupě zírám na cizí auto stojící na
mém místě. Obíhám blok s tichým klením, že ta stařecká demence přichází
nějak brzo. Pohyb asi aktivuje paměť: ,,Ne ne, určitě jsem stál tady.“
Ty městský ku..y mi zas odtáhli auto! Nebylo by to poprvé, co rezatá
škodárna není v křižovatce, ale normální auto za ní jo. No nic, zas si
ze mě udělal městský rozpočet dojnou krávu, jeden telefon, patnáct set
v háji a to zdržení hravě najedu na dálnici. Po negativním zjištění po
telefonu se dostavuje neurčitý svíravý pocit kolem žaludku, ale absencí
snídaně to není. Že to mohli bejt ještě státní? OK, zavoláme. Druhý pokus,
taky neplatný, vtipkování operátora o odtažení někým, kdo k tomu neměl
oprávnění nechávám bez komentáře a usedám na chodník z důvodu absence jistoty
v kolenou.
Ještě mi zcela nedochází rozsah katastrofy a přes vyčítavé pohledy směrem
k nebi začínám tušit krutou realitu.
Proč já?
Postupně si uvědomuji, že je čtvrtek, že manipulátor, pro nějž byly
díly v autě se má v pondělí vrtět, že dodací doby na většinu dílů jsou
kolem 1-2 týdnů a penále za nedodržený termín je pro firmu mé velikosti
likvidační už po pár dnech. Dále si uvědomuji, že nákupní hodnota nákladu
auta je kolem čtvrt mega (pozn. pro znalce: optická a indukční čidla, sestava
PLC S7-300 atd) a že při sjednávání pojistky na zavazadla mě upozornili
na fakt, že zavazadlo není už ani taška s PDÁčkem, natož pak třeba kufr
s nářadím.
S nedefinovatelným pocitem prázdna volám na policii a oznamuji krádež
auta. Je mi sděleno, jaké doklady chtějí vidět a jsem dotázán, zda na místě
krádeže jsou nějaké stopy. Sděluji, stále ještě s IQ houpacího koně, že
na místě krádeže stojí jiné auto a akceptuji sdělení, že to k nim mám kousek
(cca 1 km) a že stejně nemají volné auto, takže ať přijdu na služebnu.
Po úvodní ceremonii na fízlárně probíhal rozhovor asi v tomto duchu:
Polda: „Tak vám ukradli auto? Jaký? A kde?“
Já: „Jo, Audi A6 2,5 TDI Quatro r.v.2000, před barákem na ulici.“
Polda: „No to ste blázen, takový auto parkovat na ulici...“
Já: „A to ho mám jako každej večer vynést na zádech do druhýho patra?“
(pro pořádek dodám, že náš činžák rohem sousedí s jednou z nejrušnějších
ulic ve městě, takže žádný ghetto)
Polda: (chvíli nechápavě civí) „No tak ukažte ty papíry...“
Polda: „Hm, deset dní koupený, včera pojištěný, tak hele mladej,
přestaň nám tu hrát komedii, nám je jasný jak to je...“
Já: (po velmi uctivém konstatování, že jsem přechod k tykání nepostřehl,
a když mi došlo, jak to Rex myslí) „A to jako myslíte, že než si to
auto nechám ukrást, tak do něj nacpu věci nekrytý pojistkou skoro v jeho
ceně? Nehledě na fakt, že to auto ze 70% patří leasingovce, takže bych
na tom asi moc nevyvařil, né?“
Polda: „Jak myslíte. No tak to sepíšem, ale já si myslím svý.“
Já: „Hm, a tamto o tom, že je člověk nevinnej, dokud se neprokáže
opak, přestalo platit kdy?“
Polda: „Chovejte se slušně, jednáte s úředním orgánem! Tady ty papíry
si vyplňte...“
S myšlenkou na orgán poněkud jiného druhu začínám vyplňovat chlívečky.
Než se s tím poperu, osoba orgánu se vymění. Tenhle umí zcela evidentně
vkládat i papír do psacího stroje. Položí si mnou vyplněné papíry vedle
a ptá se mě na všechny věci, které jsem do teď smolil. S mírně nechápavým
výrazem absolvuji výslech. Před podpisem protokolu konstatuji, že pasáž
o ohledání stop a vytěžení svědků po příjezdu hlídky na místo činu se nezakládá
zcela na pravdě. Nicméně mé námitky jsou smeteny ze stolu s tím „že se
to tak píše vždycky“. Mírně pobaven myšlenkou, že jestli se to tak vždycky
i dělá, tak se počty objasněných zločinů rovnají počtu pachatelů, kteří
se šli udat, podepisuji.
Ani nevím proč, ale náhle se ptám:
Já: „Podle vašich zkušeností, jaká je šance, že se to auto najde?“
Polda2: „No podle našich zkušeností.... no uvidíte, no“
Odzbrojen logikou odpovědi se vzdávám a jdu se domů zhroutit.
Asi po dvou hodinách si uvědomuji, že pondělní termín nikdo nešoupne
a začínám mámit z dodavatelů kontakty na firmy, které v poslední době braly
podobný věci jako já. Pak následovalo zrujnování účtů mých, mé rodiny a
některých přátel a vybaven hotovostí jsem vyrazil přesvědčovat úplně cizí
lidi, aby mi pomohli. Nemožné se stalo skutkem a v pátek večer mám skoro
všechno, hurá do dílny a pak do říše. Vše dopadlo jak mělo, robot robotil,
já se v pozdních pondělních hodinách vracím domů s rozhodnutím dohnat alespoň
část ze ztracených tří nocí (a asi deseti let života).
Úterý 16. května 2006, 6:03 mi zvoní telefon. Neschopen odporu jej zvedám:
Polda3: „Jste Ten-a-ten? OK, našli jsme vaše auto. Zastavili ho
u obce Plesná a teď je v Chebu, v objektu MV.“
Já: „No to je super. A co ty věci?“
Polda3: „Jaký věci?“
Já: „No přece ty z toho auta, dával jsem vám seznam a vyčíslení
škody...“
Polda3: „O tom nic nevím a než se to vyšetří, tak mi nikdo nic víc
neřekne“
Já: „No víte, jestli tam nejsou, tak mě by se vyplatilo jet do Chebu
a prohledávat popelnice, jen kdybych věděl kde...“
Polda3: „Jak říkám, než se to vyšetří, žádný další informace...“
Já: „A v jakým je to auto stavu? Je to pojízdný?“
Polda3: „Jak už jsem řek...“
Já: „Jasně, už to chápu. A kdy to auto dostanu zpátky?“
Polda3: „No počítejte tak týden maximálně dva.“
Spát už se mi ani trochu nechce, obvolávám známý, kdo by mohl pomoct,
vždyť přece nechci vědět kdo zabil Kennedyho, chci jen, aby se někdo podíval
do toho kufru nebo do nějakýho toho lejstra, co snad píšou, když něco zajistí
a zjistil v jakým je to stavu. Setkávám se však většinou s odpovědí typu
„To víš, co šlo dřív, nejde teď“ nebo „Ty vole, to si dneska
nikdo neveme na triko, zvlášť teď, když je před volbama“. Nechápu zcela
vztah informace týkající se obsahu kufru mého auta a volebních preferencí,
a tak to zkouším dál.
Někdy začátkem června mi jeden známý, který dělá něco v Praze pro vnitro,
slíbil, že to zkusí. Asi za hodinu mi volal, že auto má vylomený zámky
(překvapivě), je v něm jiná spínací skříňka a je pojízdný, a že kufr je
prázdnej. No nic, říkám si, stanou se horší věci. Né že by mě těch mejch
čtvrt mega někde na skládce nebo v zastavárně nerozhodilo, dělám na to
celej rok, ale mohlo bejt hůř, aspoň že auto je na světě. Prachy zase vydělám,
holt zbohatnu o něco dýl...
Pár dní po tomhle neveselém zjištění, Polda3 podlehl každodennímu telefonnímu
nátlaku a info potvrdil. Dál mi oznámil, že mi bude posílat „usnesení o
vydání věci“ a že až ho dostanu, tak se mám zastavit a zříct se odvolání,
aby se to urychlilo. Navrhuji, že v rámci urychlení se zastavím rovnou
a usnesení převezmu osobně a vše vyřídíme. S konstatováním „Nebo tak“ zavěsí.
Na služebně následuje další střet s právním řádem.
Já: „A kdy si teda můžu pro to auto jet?“
Polda3: „No já sem to samozřejmě poslal i tomu Petrovi M. a on se
k tomu musí taky vyjádřit“
(nevracejte se v textu, to jméno jsem slyšel taky poprvé)
Já: „Komu?“
Polda3: „No tomu podezřelýmu, co ho v tom autě chytli.“
Já: (čumim jak tele) „A co se jako bude Petr M. vyjadřovat k tomu,
že mi chcete vrátit auto?“
Polda3: (shovívavě) „No on nevěděl, že je to auto kradený. On mu
volal nějakej známej Jarda z telefonu 776 224 743, o kterým ví jen to,
že se motá kolem aut a řek mu, že má A6 nějakýho vietnamce co ztratil klíče
a jestli by s tím – jako ten Petr M. – nemohl něco udělat?“
Já: (pořád čumim stejně) „No dobře, ale proč musí souhlasit s vydáním?“
Polda3: „No protože on to auto musel hned odevzdat. Ale může tam
mít nějaký svoje věci a nebo ho mohl nějak zhodnotit a to byste mu pak
musel uhradit náklady.“
Já: (už nedokážu popsat jak čumim) „Co že bych musel?!“
Polda3: „No třeba to, že to auto zprovoznil, vyčíslil na 5.000,-
Kč, ale řek, že na náhradě netrvá.“
Já: „No to je hodnej, ale já to furt nechápu...“
Polda3: „No to máte jako tady jinej případ. Pánovi ukradli Superba
a on ho za tři měsíce našel v bazaru. Jenže už neměl černou metalízu, ale
normální modrou barvu – prej to poznal podle něčeho vevnitř. No, pachatele
jsme zadrželi a ten doložil, že ten lak stál 30.000,- Kč. Ten majitel mu
musel zaplatit, že mu to auto zhodnotil.“
Já: (dále již bez pokusů o definici mého pohledu) „To jako že mu
zhodnotil auto přestříkáním z metalízy na normál lak?“
Polda3: „No jo, ale ten lak byl novej...“
Já: „Takže když Petr M. řekne, že na tom mým udělal třeba tuning
za 100 litrů, tak já mu je budu muset zacálovat?!“
Polda3: „No kdyby to doložil... Právě proto má právo se k tomu vyjádřit.“
Já: (moje třicetileté srdce několikrát vynechalo a dýchám jen s námahou)
„No a co když si ten dopis nepřevezme?“
Polda3: „No to mu ho pak budou muset doručit místní policisti.“
Já: „A když mu ho nedoručí třeba rok?“
Polda3: „No prostě s tím vydáním musí souhlasit. Heleďte, prostě
musíme respektovat jeho práva.“
Já: (zajíkavě řvu) „A kdo ku..a respektuje moje práva?! Pojišťovnu
to nezajímá, auto se našlo. Já platím leasing, protože bych na tom jinak
prodělal pr.el. A auto může shnít někde na policejním dvoře a všechno je
v pořádku!“
Polda3: „No tak, tak se uklidněte, on si to převezme, v tom Chebu
ho znají, je to slušnej člověk.“
Já: „Kterýho náhodou zastavili v kradeným autě...“
Zde musím podotknout, že mě Polda3 poněkud uvedl v omyl. Jak jsem záhy
zjistil, pokud si adresát zásilku nepřevezme, ale na udané adrese se zdržuje,
pak platí tzv. fikce doručení – tj. jako by ji převzal. Výše zmíněný scénář
by platil v případě, že by zmíněný Petr M. uvedl falešnou adresu, a nebo
se stihl přestěhovat a neudal kam. Tohle ale naštěstí nebyl můj případ.
Asi čtyři dny po tomhle rozhovoru volá Polda3 znovu a oznamuje, že zjistil,
že způsobená škoda je větší než půl milionu a tudíž to nesmí vyšetřovat
policie, ale kriminálka. Vzhledem k tomu, že po tomhle sdělení jen lapám
po dechu, protože výši způsobené škody znali již v den krádeže, stihne
mi ještě oznámit, že než si to kriminálka přebere, tak se vydání pozdrží.
V rozporu s očekávanou dobou mi po pár dnech volal Polda4 z kriminálky,
že už má všechny podklady a že mi může vydat auto. Jásám a dožaduji se
nejbližšího termínu.
Jen na okraj, v době od zmizení audinky do tohoto dne mi u jednoho ze
zbylých vozů jistý 76 let starý MUDr. za volantem dodávky, upravil linii
boku (kdo mu asi vystavuje potvrzení zdravotní způsobilosti...). Druhé
auto pak, po střetu s BMW (jehož řidič věřil, že kudy jede on, tam je hlavní),
vykazovalo také jisté odlišnosti od původního záměru konstruktéra.
Polda4 trval na tom, že u toho MUSÍ být, a protože jindy nemohl, domluvili
jsme se na pondělí 19. června. Už mě ani nebolelo, jak dlouhý jsou „maximálně
dva týdny“ v policejním podání. Potřebuju splácet dluhy a k tomu potřebuju
mít čím jezdit za prací. Domlouvám odtahovku, protože stav auta se podivně
změnil z „pojízdné“ na „nejde nastartovat“, ale snad je to jen baterka.
V pátek 16. června volám Poldu4, abych se s ním domluvil, zda do Chebu
pojede se mnou, a nebo má vlastní dopravu.
Polda4: (po krátké, leč dramatické pauze) „Do Chebu? My ho nemáme
tady u nás?“
Já: „No to já nevím, jestli jste ho převezli, ale na usnesení o
vydání se píše v Chebu“
Polda4: „Hm, tak to ono bude asi v Chebu. Já to zjistím a zavolám.“
Tiše čekám s telefonem v ruce a snažím se zapudit všechny ty vtipy
o inteligenci policajtů, které se mi náhle vyrojili z paměti.
Polda4: (vesele) „Tak ono je v Chebu. Já myslel že ho máme tady.“
Já: „No a na naší věci to mění co?“
Polda4: „No já to budu muset nejdřív domluvit v tom Chebu...“
Opět tiše čekám, v hlavě už se mi nerojí nic.
Polda4: „Tak se tam nemůžu dovolat, asi už tam nikdo není.“
– je pátek 13:30!!!
Já: „To oni na policii v Chebu už nedělaj?“
Polda4: „To né, jen ten člověk přes ty auta tam není.“
Já: „A to ho nikdo nezastupuje?“
Polda4: „Ale jo, ale ten tam taky není. Zkusím jim to poslat faxem
a až jim to dojde, tak to domluvím na co nejbližší možný termín.“
Já: „No, ale ten fax tam budou mít snad hned jak ho pošlete, né?“
Polda4: „To budou, no, já se ozvu až budu něco vědět.“
Tiše zuřím, odvolávám odtahovku a již poněkolikáté bojuji s nutkáním
jít se opít.
Pondělí 19. června:
Polda4: „Tak je to domluvený na středu 21.června, pojedete tam-a-tam
a Tenhle člověk vám to vydá.“
Já: „Perfektní, dík moc a vy se tam máte jak dostat?“
Polda4: „Já u toho být NEMUSÍM.“
Nemám slov, po obvyklém dechovém cvičení dojednávám odtah a pro jistotu
si ověřuji kontakt v Chebu.
A je tu středa, drandíme s odtahovkou do Chebu, přijedem do tam-a-tam
a „kontakt“ nebere telefon. Po necelé hodině se dovolám, scházíme se v
objektu, který umístěním a stavem jako by právě vypadl z nějakého mafiánského
filmu z dob prohibice. Vyřizujeme papíry. Podepisuji, že přebírám „1 kus
Audi“, žádost o kopii zamítají s tím, že tu nemají kopírku a že je to papír
pouze pro ně. Odvádí mě do garáže. V přítmí policejní sluje nacházím autíčko.
Při zběžné prohlídce se až na několik větších a menších nových šrámů na
kastli nezdá být nic v nepořádku. Na vyndaný foťák reagují policisté konstatováním
„tady se fotit nesmí“. Nasedám tedy a jakýmsi torzem klíče se snažím nastartovat.
Ani ťuk. Řidič odtahovky vyndává krabici, které říká bůstr a hledá v autě
baterku. Navádím ho na správnou cestu a třeštím oči. Kde je moje Optima?
Ze schránky, kde má být původně 95Ah baterie a před krádeží tam byla tam
půl roku stará Optima, na mě kouká stará, ještě asfaltová mrcha, dle zbytků
štítku kdysi 40Ah. Nechápu, ta s V6 dieslem nemá šanci pohnout ani kdyby
byla OK, jako že není. Vždyť říkali, že to auto zastavili na silnici při
kontrole – to to Petr M. pokaždý startoval přes kabely? No nic, s pomocí
bůstru se motor roztáčí a auto chytá. Zvuk není nijak netypický, tedy alespoň
co si pamatuju. Řadím zpátečku a couvám. Co je to za zvuk? Nechápavě civím
na obě zrcátka, která se bez důvodu vrtí sem a tam jako o život. Motor
chcípnul. Další start, tentokrát to už řídící jednotka vzdává, stáhli se
všechny okna a za doprovodu barevné hudby na palubce motor opět chcípá.
Vzdávám to i já, na odtahovku auto už dostanem. Při méně zběžné kontrole
zjišťuji, že až na pravý přední jsou všechna kola jiná (včetně rezervy)
a disky dojebaný jak pro jízdu do schodů. Prohlížím auto, vypadá jak vyluxovaný.
To že zmizely sluneční brejle Hugo Boss nebo kompletní povinná výbava,
to bych ještě pochopil, ale na co komu byla PET lahev s cca 0,5 litrem
oleje na dolívání? No nic, auto je na světě, nakládáme a jedem domu.
Auto skládám po předchozí domluvě v místním značkovém servisu Audi a
jedu na pojišťovnu. (Žzp – žena za přepážkou)
Já: „Dobrý den, dneska mi vrátili auto po krádeži, jaký bude postup?“
Žzp: „Odevzdejte oba klíče, malý a velký technický průkaz.“
Já: „Ale já ho chci dál používat, fakt to mám odevzdat nebo co mám
dělat?“
Žzp: „Tak to já nevím!“
Já: „Prosím?! A když nevíte vy, kdo teda? To sem první komu ukradli
auto? U policie jsem podobný pocit měl.“
Žzp: „Ne, ale jste první, komu ho vrátili, já jsem tu jen dva roky
a nevím co se má dělat. Zkuste počkat na kolegu, on je tu dýl, snad bude
vědět.“
Už poměrně nacvičeným způsobem nechávám oči zapadnout zpět do důlků
a čekám. Kolega naštěstí věděl a řekl co a jak.
Nemůžu si pomoct, když něco nechápu, musím tomu přijít na kloub. Volám
Poldu4 a domlouvám si nahlédnutí do spisu. Neptá se proč. Pročítám protokoly
z výslechů a nechápu.
Já: „Tady ten Petr M. tvrdí, že to auto převez do Plesný se svou
přítelkyní a ten co to zprovozňoval tvrdí že přijel s nějakym chlapem,
kterýho nezná, ale ví že „dělá“ do aut.“
Polda4: „To jsou dílčí nesrovnalosti ve výpovědích, to je normální.“
Já: „No ale on toho druhýho docela dobře popsal... Víte, já jsem
asi zblblej z detektivek, ale taková ta rekonstrukce obličeje a následný
pátrání – to už se nedělá?“
Polda4: „Ale jo, ale to musí být jasné, že se jedná o pachatele...“
Já: „No ale ten Petr M. ho zapřel, takže k tomu asi měl důvod, když
už jel v autě s rozlomeným zámkem, bez dokladů a SPZ měl v kufru a nevěděl
že je kradený...“
Polda4: „Jak říkám, jsou to dílčí nesrovnalosti, je to normální.
Nebojte, my víme jak dělat svoji práci. Po tom druhým chlapovi nemůžeme
pátrat, když máme jenom podezření, musíme chránit jeho práva.“
Na tuhle frázi začínám mít averzi. Nicméně pokračuji:
Já: „Víte, já bych jen chtěl, aby se našel pachatel. Stálo mě to
skoro čtvrt milionu a rád bych ty peníze na někom vysoudil zpátky.“
Polda4: (pobaveně) „No s tou žalobou počkejte, až ho soud uzná vinným.
Když mi najdem pachatele, a vy ho zažalujete a soud ho pak pustí, tak vy
mu zaplatíte soudní výlohy. Ono to není jednoduchý, oni v tom umějí chodit.
Jdou třeba ve dvou, jeden to auto otevře a druhej s nim odjede. A když
je chytnem, tak tomu prvnímu můžem přišít většinou jen poškození cizí věci
a ten druhej bude tvrdit, že nevěděl, že je to auto kradený.“
Podobnost čistě náhodná co?
Já: „Pak mě tu ještě zaráží, jak je tu napsáno v té ohledací zprávě
ze dne, kdy jste to auto zadrželi, třeba, že auto má baterii neobvyklé
konstrukce nebo že všechny pneumatiky jsou stejné značky a disky jsou bez
poškození. V tom autě, když jsem ho dostal byla baterka, která by nenastartovala
ani trabanta a kola jsou tak na vrakárnu.“
Polda4: „To jako myslíte, že do toho uzavřeného policejního objektu
vniknul nějaký další neznámý pachatel a ty věci, co říkáte, vám na autě
vyměnil? To se mi nezdá...“
Díval jsem se na něj, div mi nevypadla sanice. To jako myslel vážně?
Nic, balím to, nic mi do toho není, rozdíl mezi stavem před krádeží a po
navrácení hradí havarijní pojistka, kašlu na to.
Zhruba po dvou týdnech se v Audi servisu dostali na mého mazlíka a udělali
mu prohlídku.
Audi: (vesele) „Tak to máme pohromadě...“
Já: (taky vesele) „No sedim, tak povídejte...“
Audi: (stále vesele) „Tak bez plechařiny a práce je to cca 172.000,-
Kč bez daně...“
Já: (už ne vesele) „To je asi omyl né?“
Audi: „Neni, to auto někdo táhnul hodně dlouho na laně, je poškozená
přední náprava a mezinápravový diferenciál.“
S tím táhnutím měli pravdu, do Chebu to táhli minimálně 100 km. Domlouvám
se s technikem pojišťovny a navštěvujeme servis. Prohlíží to, fotí, o něčem
diskutuje s Audi technikem a pak povídá: „No řeknu vám to asi takhle,
jestli to bude víc než za cca 220 tisíc, bude to totálka.“
Mno, materiál je s daní cca za 205 tisíc a nemám iluze že se v Audi
vejdou s prací do 15.
Audi: „No a pak tu máme ty nárazníky, jeden stojí cca 20 tisíc bez
laku.“
Já: „Cože?! Vždyť je to kus plastu, to ho v tý fabrice vyřezávaj
ručně, né?!“
Shodou okolností se kolem linek na výrobu vstřikovaných plastů pro automobilový
průmysl motám dost dlouho na to, abych dokázal alespoň odhadnout výrobní
cenu nějakého dílu. S technikem pojišťovny se dalo mluvit. Vysvětluji mu
svou situaci a on povídá, že kdyby to nebylo na leasing, tak by se to dalo
udělat rozpočtem a vešli bychom se do toho limitu. Jedu za známým na leasingovku
a ukecávám ho. Pochopil mě, a tak po pár minutách odcházím s tím správným
papírem a vezu ho na pojišťovnu. Technik říká, že má vše co potřebuje a
zítra to pošle a zavolá jak to vyšlo.
O týden později už to nevydržím a volám já. Dozvím se že zítra určitě.
Za tři dny volá že mu to vyšlo na cca 180 000,- Kč. Nechápu to, když jen
cena dílů je 205 a z havarijního pojištění se nepočítá amortizace. Přivřu
oči a vidím větrné mlýny. No nic, hlavně ať to frčí, potřebuju jezdit,
nějak se s tím poperu. Mám kontakt na německého dodavatele autodílů a ten
je cca o třetinu levnější než v Čechách. Uplynou dva týdny, kdy obden volám
na pojišťovnický veselý drát a honím co se dá, ale ono se to spíš nedá.
Dozvídám se, že je to „v řešení“. Pak přijde dopis, kde po mě chtěj nějaký
papíry od policajtů, který mimochodem dostal už jejich technik. Po cca
půlhodině na veselým drátu rezignuji a posílám mejlem a pro jistotu i dopisem.
Další dva týdny, další dopis od pojišťovny, tentokrát chtějí posouzení
stavu vozu od policie v době předání. Volám veselý drát a konstatuji, že
nevím, na kolik je policejní služebna v Plesné či v Chebu vybavena diagnostikou
Audi, aby byli schopni posoudit stav vozu jinak než „pojízdný“. Po kratším
zápase odesílám opět všemi známými způsoby kontakt na Poldu4 z kriminálky.
Po dalším týdnu ztrácím nervy a volám do Audi, ať provedou to nejnutnější,
aby to auto aspoň odjelo po ose a namontují DefendLock (ve firemní imobilizér
jsem nějak ztratil důvěru). Po telefonu říkají, že do 35 tisíc se vejdou
a do čtrnácti dnů to bude. zbytek dořeší nějaký noname servis. S takovou
sazbou za hodinu, že člověk nemá pocit, že platí půl fabriky.
Asi po deseti dnech volají z Audi, že je to hotový a že to je za 52
tisíc. Na mojí, myslím vcelku logickou poznámku, že domluveno bylo do 35,
argumentují, že to bylo bez práce a bez daně.
Rezignuji, už nemám sílu bojovat, potřebuju mít čím jezdit.
26. září po intervencích snad všech známých a všech jejich známých,
kteří mají na mou pojišťovnu vliv dorazili peníze. Ten samý den se vracím
z „venku“ a běžím pro audinku. S mírně křečovitým úsměvem platím fakturu
a jdu si pro auto. Spíš ze zvyku ho obcházím a zběžně kontroluji. „Co
ten motor, je v pohodě?“ ptáme se, “No to já nevím, my jsme to projeli,
ale tlaky a tak jsme neměřili“ zní odpověď. Koukám do faktury na položku
"diagnostika motoru" a částku u ní zvící platu pokladní v supermarketu
a vrtím hlavou. Někdo tu někomu dělá křena.
Pak zůstávám stát jak opařený: „Co to přední okno!“ vypadne ze
mě a ruka mi trčí směrem k cca 50 cm dlouhé prasklině. Technik Audi sleduje
naznačený směr a konstatuje „Jo tuto, to už tam bylo“. Ač ateista,
děkuji bohu, že sebou nemám střelnou zbraň a ovládám neodbytné nutkání
uchopit opodál ležící metrovou trubku. „Fakt to tam bylo, taková malá
prasklinka a pak se zvětšila. Servisman mi to říkal, mám to někde v papírech,
můžem se do nich kouknout.“ Souhlasím s kouknutím, kupodivu to nemůžou
najít, „Asi to vybledlo, ale tady to někde bylo napsaný.“ Potlačuji
v hlavě křik mých divokých předků a přistupuji k dopsání poznámky o prasklém
skle na výstupní papíry. Odpouštím si komentáře v tom smyslu jako že zprovoznit
auto, aby se s ním dalo odjet, se nějak neslučuje s půlmetrovou prasklinou
na čelním skle, že 6 a půl tisíce za nový klíče nějak nekoresponduje s
pouhou výměnou kovového klíčku a zachování původní dálky a tak podobně.
Obávám se, že mám v žilách pouze čistý adrenalin a tupá bolest vystřelující
do levé ruky neodbytně varuje.
Přes tohle všechno připouštím jistou minimální možnost existence malé
praskliny při předání auta do servisu. Abych nebyl za debila, studuji doma
všechny fotky z inkriminované doby a můj definitivní závěr potvrzuje i
technik pojišťovny. Zítra se těšte, i při náznaku neochoty se vyřvu jak
při hokeji. Tahle číše přetekla.
Dnes je úřední den a tak běžím na DI, abych auto konečně převedl – jo
pořád ještě není převedený. Na místním DI zavedli lístečkový systém, aby
lidi nečekali, takže se před DI stojí cca od šesti hodin, v osm otevřou
a cca ve čtvrt na devět už nemáte šanci sehnat lístek na tento den. Náležitě
poučen jsem v devět na řadě.
Já: „Chci převod vozu a jiné SPZ“
DI: „Na co nový SPZ?“
Já: „To auto s nima ukradli, prostě chci jiný.“
DI: „Proč jdete až teď, auto vám vrátili už v červnu?
Já: „Protože bez evidenční prohlídky mi to nepřevedete a s nepojízdným
autem jsem se jaksi na STK nedostal.“
DI: „Hm, potřebujeme předávací protokol od policie, že vám auto
vrátili.“
Já: „Jak to vypadá, dávám vám všechno co k tomu mám.“
Když mi to popíše, je mi mdlo. Jo, je to ten papír co mi nechtěli zkopírovat
a tvrdili že mě je k ničemu. S pocitem právě kastrovaného jedince opouštím
DI a začíná telefonní onanie s Poldama. Mezitím případ překvapivě odložili,
vše je v archivu. Do mysli se mi vtírají scény s archivem z filmu Brasil.
No nic, letos už se asi nesvezu, jdu se odreagovat do servisu.
Audi2: „Co je tu za problém?“
Audi1: „Pán si včera bral auto a bylo tam prasklý přední sklo.“
Já: (ukazuji fotky) „Podívejte pánové, na fotkách nic není, v zakázkovým
listu taky ne, v seznamu dílů pro pojišťovnu taky nic, tak bych řek, že
je to jasný.“
Audi2: „A vy s tím chcete něco dělat?“
Já: (skoro cedím přes zuby) „Vážený pane, dali jste mi auto s půlmetrovou
prasklinou přes přední sklo. Myslíte že tu sedím, protože s tím nechci
nic dělat?“
Audi2: „Ale to okno stojí s prací 16 tisíc!“
Já: „A co jako, vám to tu prasklo, jste na to pojištěný, tak o co
jde?!“
Audi2: „A jak to chcete řešit?“
Já: (rozhlížím se a hledám skrytou kameru, pak konstatuji) „Chci
to řešit tak, abych měl na autě okno v celku a nemusel to platit!“
Audi2: (mluví k Audi1) „Tak to holt objednejte...“
Domlouváme termín na příští týden a odcházím středem.
Polda4 překvapil, po obědě volal, že papír našel a je schopen ho poslat
faxem. Domlouvám raději osobní předání a jedu zpět na DI.
Nemám lístek, čekám u přepážky z rána. „Jo, to jste vy? Zajděte
si s tím k technikům.“
K technikům taky nemám lístek, čekám.
Já: „Dobrý den, poslali mě sem od přepážky, potřebuji nové SPZ...“
DItech: „Já vám to dělat nebudu!“
Já: „No já to po vás nechci, jen chci vědět co s tím...“
DItech: „Já vám to dělat nebudu!!! Mám svojí práci!“
Já: „OK, poslali mě sem od přepážky, byl jsem tu už ráno, co mám
dělat teď?“
DItech: „Já jsem to ráno nedělal! Já nevím o co jde!“ (a obligátně)
„Já vám to dělat nebudu!“
Rezignuji, povoluji pěsti a vracím se čekat k přepážce.
Já: „Od techniků mě vyhodili, že to dělat nebudou, co teď?“
DI: „Počkejte si, já tam pak skočím.“
Pak bylo zhruba za půl hodiny.
DI: „Tak jo, zastavte se v pondělí, budete to mít hotový.“
Já: „Prosím? Proč v pondělí? Proč to nejde dneska?“
DI: „Pane, mi tu máme lístečky, tady pán tu čeká a vy ho zdržujete.
Já mám spoustu jiné práce, máme tu nový systém, je těžký to za celý den
zvládnout.“
Něco se ve mě zlomilo, přes téměř neprůhledné scény z prodejny hamburgerů
z filmu Falling Down se nakláním k přepážce a zahajuji monolog:
„Vážená dámo, vy máte těžkej den, já mám těžkej den, 16. května policie
našla moje auto a dodnes s ním nemůžu jezdit, protože někdo má holt těžkej
den, a nebo nedělá pořádně svou práci!“ Rozhlížím se kolem, všichni
civí, z haly se přišoural uniformovaný strážce a taky civí, paní za přepážkou
má slzy na krajíčku... Ku..a, už z toho blbnu, takhle mi normálně nervy
neujíždí. S omluvnou frází „Vím že za to nemůžete...“ se snažím
zjistit, zda by to nešlo v pátek (taky úřední den). Nervové zhroucení jenom
hrála, s úsměvem člověka, který si je vědom své pozice (nebo člověka, který
ztratil pud sebezáchovy) mi oznamuje, že v pátek to nepůjde, protože tu
nebude vedoucí.
Končím, už nemůžu, už nemám sílu postrkovat lidi, aby dělali svou práci,
už nemám sílu se rozčílit, když pracují špatně.
Doufám, že vydání SPZ a výměna předního skla proběhnou už v mezích
normálu.
Kdysi kdosi řekl: „Co mě nezabije, to mě posílí.“ Pokud je to
pravda, tak já pravděpodobně umřu, až když budu sám chtít.
30.9.2006 Rhino