Začátek prázdnin ukázal realitu bezpečnosti na českých silnicích v celé
své nahotě. Když si tak pročítám popisy jednotlivých nehod, nemohu se zbavit
dojmu, že je příčinou rok od roku více bezmozkovitost. Ta je přímo úměrně
závislá na míře regulace.
Je to logické. Řešíte-li nějakou situaci, buď
se musíte snažit vymyslet, jak na to, nebo k vám někdo přijde a řekne: „udělej
to takto“ – tím je vystaráno. Ostatně to stále více vidím kolem sebe, za
volantem.
1. Nehody motorkářů.
V 90% procentech (berte to samozřejmě jako můj názor) motorkář dojede
na omyl jiných. Řidiči aut věnují dle mého motorkářkům trestuhodně málo
pozornosti. A tak se proti nim předjíždí („von dyžtak snad uhne“), nedostanou
přednost na hlavní, atd. Zatímco motorkář většinou sleduje provoz na sto
procent, protože nic jiného ani nemůže, v plechovce Jarmil Netáhlo jako
bonus ladí rádio, svačí buřt a odsekává svojí Mařeně. Tak mi nevykládejte,
že motorkáři jezdí tak, aby se v prvé řadě zabili.
Problém vidím v tom, jak mainstream média motorkáře vykreslují – no vždyť
všichni víme. Jarmil je tedy přirozeně považuje za obtížný hmyz, který
se plete jeho Fábii dvojce pod kola. Sledoval jsem média, jak se vehementně
snaží z každé nehody, kde figuruje motorka, která nehodu nezavinila, vnutit
alespoň taková fakta jako „motorkář zřejmě překročil povolenou rychlost“.
Novinky.cz vůbec znají rychlost zúčastněných s obdivuhodnou přesností už
asi tak půl hodiny po nehodě.
Nemotorkařím. Snažím se ale ze své plechovky vnímat i motorky, které
jdou zkrátka hůř vidět, ale o to víc pozornosti jim holt člověk musí dopřát,
neboť to není nějaká jejich chyba nebo rozmařilost, že nemají tři metry
na šířku. Nedávno jsem si na D-F přečetl článek,
kde řidič motorky vypichoval věci, kterými lze motorce ulehčit život, ku
prospěchu obou zúčastněných. Kdo nejezdí na motocyklu totiž neví. Ani já
jsem nevěděl, že je vhodné dávat raději větší rozestup od zadního kola
atd. – a už vím. Od té doby jsem podobné články dokonce aktivně vyhledával.
Prosím, pište další, apeluji!
Také pořád nechápu, kolik odporu může vyvolat fakt, že někdo jezdí i
tak trochu pro radost. Motorkáři mě málokdy ohrožují, tedy přesně řečeno
vůbec. Nemají tendenci vjet mi na kruháč před nos, protože jim to pud sebezáchovy
nedovoluje. Zatímco tirák mi to dělá často, on ví, že zastavím, a kdybych
nezastavil, patrně mu nikde nenechám ani šrám. Motorkář to testovat spíše
nebude.
A kde je problém? Typický vohnoutí řidič je konfrontován s tím, že musí
jezdit tolik, kolik je napsáno na cedulích, nesmí obtěžovat cyklisty, kteří
jsou patrně novodobou spásou světa – atd. Aby ale slušně koexistoval s motorkáři,
k tomu systémem nabádán není, ne-li přímo naopak, motorkáři jsou totiž přinejmenším
gauneři a vrahové. Komu ale současný stav věcí prospěje?
2. Bodový systém.
O tom už politici raději nemluví, neboť v poslední době snad už i ti
nejradikálnější zastánci prohlédli, jak se věci mají. Bodový systém totiž
ochraňuje především dopravně policejní sbory a úředníky státní správy.
Přináší jim dostatek práce, tedy i pravomocí, jinak řečeno více moci. Kýžené
zmenšení nehodovosti na silnicích ale nepřinesl, ani nemohl. Pouze řidič
ovládá vozidlo, nikoli papírový paragraf. Pouze mozek a chování řidiče
ovlivní způsob vedení vozidla. Punktensystem má však opačný vliv; nejeden
řidič mozek vypíná, neboť si myslí, ho systém ochrání. O bezpečnost se
nestará on, ale dopravní značky, dopravní policie, která eliminuje piráty
v černých superbech z obrněných vrtulníků, a především tvrdý a spravedlivý
bodový systém. Kromě vypnutí mozku, neboť na všechno přece myslí systém,
nastupuje ještě jeden faktor. Přirozená (v ČR ještě silnější než jinde)
touha se systémem tajně vyjebat. Porušení pravidel pak vypouští přetlakový
ventil a řidič se tetelí blahem, když radar není v dohledu. Často však přitom
poruší pravidla zdravého rozumu, která však jako jediná opravdu rozhodují
o bezpečnosti na silnicích.
Včera jsem, vraceje se z dovolené, přijížděl k místu, kde se sbíhají dvě
dvoupruhové rychlostní silnicie ve vražedně ostrém úhlu. Nějak jsem si
nevšiml trojúhelníku ani „zlatého“, a blížil jsem se dále, zatímco z druhé
erky přijíždělo šedé bávo stejnou rychlostí, takže jsme jeli chvilku vedle
sebe a blížili se k bodu zvratu. Přestože dle podélných čar na silnici a
„geometrii“ místa vůbec to vypadalo, že by bávo mělo zastavit, šel jsem
na brzdy. Toužebná stoprocentní jistota totiž chyběla. Hle, zastavilo i
bávo. Podívali jsme se na sebe a já se rozjel. Připadá vám ta historka
nudná? V západní Evropě semtam některá města testují provoz bez dopravního
značení. Zkrátka se jezdí mozkem, neboť nikdo není v právu. Narozdíl od
zesilujících represí v legislativě, které mají účinnost asi tak jeden týden,
tohle funguje už napořád. Nevím sice, jak se vyšetřují případné nehody
(kdo co zavinil), ale to je jedno. Princip zůstává; jedinou cestou k menší
nehodovosti je přenesení zodpovědnosti na řidiče. Posílení zdravého rozumu
a jeho využití v individuální dopravě. Samozřejmě si však každý řidič nese
následky svých činů, svoboda jednoho totiž končí tam, kde začíná svoboda
druhého.
3. Heslovitě
Brno, trasa Bystrc-Troubsko, takzvaná „stará“. Dva pruhy tam a dva zpátky,
oba směry odděleny (svodidly, někdy jen pásem trávy). Silnice přehledná
na pět set metrů, široká na pět aut v každém směru. Jak by také ne, jde
o součást bývalého Brněnského závodního okruhu. Co jste čekali? Ano, správně.
Jeden pán se krčí s trojnožkou za bukem, druhý to hnedle kasíruje. V tomto
místě nehodu nepamatuji, ani nechápu, jak by se stala. Ale přes sto tam
jede každý, neboť to neodporuje zdravému rozumu.
Ale oni nepůjdou brát ty, kteří prasí, jezdí bezohledně, pokutovat cyklisty,
kteří se prohánějí po přechodu na kole. To je moc práce. Číhat za bukem
na bezpečném rovném úseku je mnohem jednodušší. Já vím, že už jste tohle
četli milionkrát. Ale – pořád je to realita.
Prosím, lidé, používejte svůj rozum. Jezděte odpovídající rychlostí,
ne tou, která je v červeném kroužku. Nespoléhejte na nějaké značení, mnohdy
diletantské. Kam nevidím, tam zpomalím, přemýšlejte v každém okamžiku o
své brzdné dráze. Dívejte se kolem sebe, sledujte a vnímejte. Nelezte za
volant intoxikovaní, myslet si, že to zvládnete, je sebeklam. Pravděpodobnost,
že to nezvládnete, roste s každým douškem exponenciálně (tímto zdravím OC).
Když se něco stane, idylka bodového systému končí, neboť vás neochránil.
Stejně tak vám nepomůže, že na novinkách.cz psali, že motorkáři jsou zlí,
až jednoho zrušíte. Budete mít deset let času o tom přemýšlet a patrně
dospějete k úvaze, že tomu nemohly předejít značky a radary, ale pouze zdravý
rozum za volantem.
17.07.2010 Smrtihlav