Dvě upozornění úvodem. Pro označení dotyčného etnika používám zásadně
výraz „Cikáni“ a nikoliv politicky korektní „Romové“. Nevidím ani ten nejmenší
důvod proč používat výraz převzatý z cikánštiny. Němce rovněž označujeme
českým „Němci“ a nikoliv „dojčové“.
Na druhé straně se sami označujeme za „Čechy“, ačkoliv nám většina národů
ve svých jazycích říká zcela jinak. Je mi tedy úplně jedno, jak Cikáni
sami sebe v jejich jazyce označují. Do češtiny je Rom překládáno jako Cikán.
Abych předešel výkřikům humanistů-teoretiků na téma „co ti Cikáni udělali“
a „to se ti může stát s Čechy taky“, odkazuji na svůj článek publikovaný
na těchto stránkách již před pěti lety (je to vůbec možný?), který naleznete
zde
.
A teď k věci
Tak nám začala „sladká“ Francie šupito presto expedovat cikánské přistěhovalce
do jejich původní domoviny na Balkáně. Mám vůči tomuto jejímu činění poněkud
neujasněné pocity. Na jedné straně zcela chápu pohnutky vedoucí k tomuto
jednání. Jen si vzpomeňte na aféru s utopeným „princem“, na záběry svinčíku
kolem jejich naprosto nelegálních ležení rozbitých kde libo a sestávajících
mimo jiné z vozidel BMW, Mercedes a dalších. Viz zde.
Nakonec ukázalo, že se o žádného „prince“ nejednalo, ale zato se jednalo
o naprosto typickou lež.
Mimochodem, myslíte, že je to pouhá náhoda, že se ve slovenštině pro
lhaní používá též výraz „cigániť“?
Na straně druhé se naskýtá otázka, co asi bychom se dozvěděli z humanistické
sladké Francie a ze strany Evropské unie všeobecně my, kdybychom uplatnili
tutéž politiku vůči cikánským přivandrovalcům z východního Slovenska. V této
souvislosti si pro změnu vzpomeňte na pokřik, který vypukl v souvislosti
se stavbou zdi v jisté Matiční ulici v Ústí nad Labem. Takže se zdá, že když
dva dělají totéž, není to v EU vždycky totéž!
Nemůžu se ubránit jistému pocitu škodolibosti, protože sladká Francie
se stala obětí svého vlastního činění. Sladká Francie si, podle oblíbeného
českého idiomu klasicky naběhla na vidle!
Ačkoliv ne, v téhle situaci to pořekadlo poněkud pokulhává. Ten obrat
jaksi mlčky předpokládá, že ty vidle drží v rukou někdo jiný a to tady neplatí.
Tady by byl asi na místě spíše již poněkud otřepaný gag z kreslených grotesek
o šlápnutí na hrábě odložené zuby vzhůru. Sladká Francie nejen, že sama
ty hrábě takto odložila, ale dokonce donutila všechny ostatní přijmout
tento způsob skladování hrábí jako všeobecný standard a povinnost. Je mi
určitým zadostiučiněním, že je to právě ona, kdo jako první sklízí ovoce
tohoto přístupu.
A ani tohle není tak úplně pravda, protože potíže podobného druhu mají
státy jako my a další již dávno. Jenže my pro „sladkou“ Francii ležíme
hluboko pod prahem jejího vnímání. My a podobné státy jsou dobré leda k tomu,
aby jim bylo z patřičné výše mentorováno.
A začaly se dít věci! Pokrokový francouzský lid opustil svá oblíbená
bistra na rohu (proslýchá se, že mnohdy ani nedopil své beaujolais), rozvinul
rudé prapory a za zpěvu Internacionály se vydal do ulic protestovat proti
deportacím ušlechtilých Romů. No co, práce není, podpory v nezaměstnanost
jsou bohaté a už se dávno nic nedělo. Tak proč ne?
Moc těm lidem držím palec, moc! Jestliže uspějí, naskýtá se reálná naděje,
že bude následovat exodus i z dalších evropských zemí do cikánského ráje,
sladké Francie. Ano, tušíte správně, stávám se vyznavačem lidských práv.
Evropské komisařce pro spravedlnost a lidská práva Viviane Redingové
(Lucembursko) se ovšem zlostí nadmuly líce a zamlžily brejle. "Už toho
bylo dost," rozlítila
se! "Vzniká pocit, že lidé jsou vykazováni z jedné členské země (EU)
jen proto, že patří k jisté etnické menšině“.
Hleďme, hleďme, tak paní komisařka má pocit! Kdybych měl tu možnost,
upozornil bych ji, že její „pocit“ je zcela mylný. Lidé nejsou vykazováni
pro svou etnicitu, ale pro svou absolutní neschopnost dodržovat alespoň
v minimální míře pravidla civilizovaného soužití. Dále bych jí asi položil
otázku, jaký ohled bere na pocity lidí, kteří jsou nuceni žít tak, jak
popisuje tento
dopis. Dále bych se zeptal, kamže to zmizela ona známá zásada, že moje
práva svobody končí tam, kde omezují práva a svobody jiných. Ano, moc rád
bych se jí zeptal! Jen se obávám, že s plebsem se jejich vysokoprevoschoditělstva
eurokomisaři nebaví.
Tak si to, jako obvykle, rozebereme. Přísně vzato má podle Lisabonské
smlouvy paní komisařka pravdu. Zvláštní na tom ovšem je, že paní komisařka
se ani zlostí nenadouvá, ani se jí rozlícením nemlží brejle nad tím, že
občané jisté České republiky (a dalších členských států EU) dodnes nemají
právo pracovat v Německu a Rakousku, což je rovněž v příkrém rozporu se zněním
dotyčné smlouvy a sladká Francie sama ruší tento zákaz až v těchto dnech.
To jsem si prosím ověřil zde: EURES Poradenská síť pro pracovní uplatnění,
Adresa Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 Telefon +420 221 923 766 E-mail
vera.kolmerova(at)mpsv.cz
V této souvislosti zní její „zvolání nakonec“ o tom, že: "Žádný členský
stát nemůže čekat zvláštní zacházení, když jsou ve hře lidská práva,"
jako arogantní výsměch těm, jejichž rovněž v Lisabonské smlouvě zakotvená
práva jsou naprosto ignorována.
Zdá se milí Čechové, že vaše práva nejsou v rámci Svazu Evropských Socialistických
Republik zdaleka tak důležitá a závazná jako práva ušlechtilého cikánstva.
V případě zájmu se bližší o těchto slavných smlouvách dozvíte v článku zde.
To však stále ještě nebyl, není a nebude konec. „Jestli chcete naše
Romy, není to problém“, kontroval francouzský
prezident.
Podle téhož článku řekl senátor vládního Svazu pro lidové hnutí Bruno
Sido , že podle Sarkozyho Francii nelze vůbec nic vyčítat. "Naše politika
je dobrá a je skandální, že Evropa se takto vyjadřuje o tom, co Francie
dělá“, (podtrženo autorem).
Ano, plně souhlasím! Já ale zase shledávám skandálním, proč představitelé
sladké Francie nezaujali stejný postoj a neshledali skandálním, když byla
Česká republika jebána za stavbu shora uvedené zdi v Matiční. A to nebyl
nikdo z České republiky vykazován a dotyčná zeď měla především ochránit
necikánské obyvatele přilehlých domů. A co Chánov? Kde byla „sladká“ Francie,
když jsme byli sprdáváni za stav „sídliště“ Chánov do kteréhož stavu bylo
toto „ghetto“ uvedeno jeho vlastními obyvateli a za to, že většina daňových
nevolníků včas nezaplatila jeho (marnou) obnovu?
Klasická ukázka „rovnosti“ členských států EU!
Ale vraťme se in medias res! Výměna zdvořilostí mezi zlostí nadmutou
eurokomisařkou Redingovou a prezidentem Sarkozym zřejmě k smrti vyděsila
lucemburského ministra zahraničí Jeana Asselborna.
Mám niterné podezření, že toto zděšení nepramenilo ani tak z nepříliš
diplomatické výměny názorů mezi shora zmiňovanými, jako z představy, že
na jejím základě by mohla být pozornost cikánstva upoutána na Lucembursko,
jako na jednu z možných destinací. Ostatně, nasvědčoval by tomu článek zde.
Cituji: „...označil Sarkozyho slova za "zlovolná" a řekl, že Redingová
nemluvila jako Lucemburčanka, ale jako členka Evropské komise. "Nemluví
za Lucembursko a nedostala žádné pokyny z Lucemburska. To, že Nicolas Sarkozy
směšuje státní příslušnost komisařky a Lucembursko, je něco zlovolného,....atd"
.
Vás na tom nic nezaráží? Mne ano! Najednou už Evropa není „náš společný
dům“, jak nám bylo vtloukáno do hlavy v průběhu nalejvárny před referendem
o vstupu? Najednou jsou rozlišováni „Lucemburčané“ a „členové Evropské
komise“ , kteří „nemluví za Lucembursko“ (jak je to ve „společném domě“
vůbec možné?) a dokonce je „zlovolné“ směšovat státní příslušnost komisařky
a Lucembursko (sic!).
Z toho ovšem vyplývá, že euroobčanství a občanství Lucemburska jsou dvě
naprosto odlišné věci. Až mandát paní eurokomisařky skončí a stane se opět
Lucemburčankou, její zlostné nadmutí patrně oplaskne a stane se zuřivou
obránkyní lucemburských partikulárních zájmů podobně, jako pan Asselborn
dnes.
No, zdá se, že upřílišněné pocity vzájemnosti a jednotnosti v tom našem
„společném domě“ jaksi nepanují. Spíš se zdá, že „společný dům“ odsáť až
pocáť , ale dojde-li na lámání chleba, tak je bližší košile než kabát.
Nic překvapujícího! Máme politiky, kteří nás na tyhle skutečnosti upozorňovali
už před naším vstupem do tohoto spolku. Bohužel jsme na ně nedali!
Co říci závěrem. Podle shora uvedeného článku „Redingová v úterý pohrozila
Francii právními kroky a slíbila předat komisi příslušný návrh“. Na místě
naší politické reprezentace bych pozorně sledoval, v čem budou dotyčné „právní
kroky“ spočívat a podle výsledku bych upravil své budoucí chování a postupy
vůči Unii.
Dovoluji si zavěštit. Ten evropský moloch, nevybavený podle slov jistého
soudruha Pitharta „systémem brzd a rovnováh“ najednou zjistí, že vlastně
může přijmout opatření jen zcela formální, nebo také, že nemůže vůbec nic.
Zejména vůči takovému státu jako Francie.
Otázkou zůstává, zda vůči České republice, nebo podobnému členovi EU
by společenství nebylo rezolutnější a razantnější.
Nevěříte? Cituji: „Státní tajemník pro evropské záležitosti Pierre
Lellouche označil její (Vivian Redingové) slova za "nevhodné pochybení"
a řekl, že se státem, jako je Francie, takto nelze hovořit. "Trpělivost
má své meze," prohlásil“.
Konec citátu ze kterého ovšem přímo vyplývá, že s jinými státy takto
hovořit lze. Hezké, že?
Tak co, jak se vám líbí spolek do kterého jsme vstoupili?
19.09.2010 Katoda
Levičácký intelektuál do domu, hůl do ruky!