Zabýváme-li se zmrdy a zmrďárnami v tomto státě, nesmíme opomenout systém,
který se na produkci zmetků přímo podílí. Protože – a to si každý, kdo do
věci vidí, musí nutně přiznat – náš vzdělávací systém je mechanismem, který
jejich množení výrazně napomáhá. Podám tedy nyní stručný raport o nejvlivnějších
činitelích školské parchantoprodukce.
Ve sporu o tom, kdo je ve školství největším zmrditvůrcem, by bylo první
místo obsazeno rodiči a státem, přičemž obě entity mezi sebou zřejmě vedou
tajnou válku o dominanci. Začnu tedy rodiči, protože jsou podle abecedního
pořádku na řadě dříve.
A. Rodiče
Časy, kdy rodičové spolupracovali - ať už dobrovolně či z donucení -
se školou na společném cíli, totiž vzdělaném a slušně vychovaném žáku,
jsou nenávratně pryč. Drtivá většina žákoploditelů (neboť používat pojem
rodič v souvislosti s některými bytostmi by bylo urážkou menšiny odpovědných
a pečlivých) si zřejmě myslí, že si na škole vybije mindráky, které utrpěla
v kontaktu s jinými státními organizacemi či v době, kdy sama seděla ve škamnách
- neboť zde vlastně nemá co ztratit. Velká část rodičů, zejména ve městech,
se otevřeně staví proti všemu, co škola představuje. Chtějí vést diskusi
o tom, co se žáci mají či nemají učit, jaké známky by měli dostávat – a
upřímně, čím větší pologramotné hovado, tím lépe vzdělávání rozumí. Nevím
jak vy, ale já bych rozhodně nekecal chirurgovi do toho, jak operovat,
ekonomovi bych neradil, jak vést jeho agendu... Zato však každý, kdo si
dokáže ušukat parchanta (A ve městech této definici odpovídá polovina děcek!),
má za to, že s rodným listem nafasoval i speciální pedagogické vzdělání,
kterému umožňuje kvalifikovaně posoudit učitelovu práci... Dále platí,
že dříve stačilo být negramotným straníkem, aby bylo dítě „v pohodě“, dnes
pak podnikatelem či osobou napojenou na struktury místní radnice (A jak
to tak vidím ve svém okolí, v případě mnoha takových jedinců se sloučilo
„dříve“ a „dnes“!). Pokud bych měl ze své pozice učitele 2. stupně s –náctiletou
praxí odhadnout, kolik roditelů opravdu spolupracuje se školou, skončil
bych maximálně na 20%. Dalších 30% se tváří, že se školou spolupracuje,
zbytek ji ignoruje či se otevřeně staví na odpor. Protože škola od jejich
mazlíka něco chce, třeba to, aby nosil do hodin pomůcky, aby měl domácí
úkoly, aby do té školy vůbec chodil. K tomu poslednímu snad jen tolik: Vždy
bylo, že někteří rodiče kryli záškoláctví svých ratolestí. Jenže teď to
dělají prakticky všichni. Nejtrapnější chvíle nastávají, když máte v rukou
důkazy o žákově záškoláctví a rodič vám při diskusi o vzniklém docházkovém
manku (Neboť v tomto státě je nutné se rodiče zeptat, zda s trestem za neomluvenou
absenci souhlasí!!!) do očí tvrdí, že chudáček byl nemocinkaný a ležel
doma. Naprostou samozřejmostí jsou výhružky škole (Mnohdy realizované!),
že udělají to či ono, pokud bude mít jejich milášek nějaké problémy.
A celkem běžným jevem jsou úplatky v podobě sponzorského daru škole.
Škola dostane dar, ředitel zdupe „problémového“ učitele a žák dostane lekci
– kolik prachů máš, tak vzácným jsi člověkem.
B. Stát
dělá opravdu, hmm, ale opravdu vše pro to, aby se mu školství rozsypalo.
Je úplně jedno, jaký, který, eventuálně čí ministr tam sedí, protože na
co šáhli, zprasili všichni. Snad jen tok financí (a teď nemluvím o platech
učitelů, ale o penězích, které by měly jít do celého systému!) je vždy
slabší, když je u vlády ODS. a na ministerstvu nějaký jejich či jim věrný
anální speleolog, jakými byli například zelenáči, ať je jim země těžká!
Občas se pak stává, že škola nemá na topení a pomůcky, to nemluvím o zachování
vlastního bytí. Zkušenost mi říká, že zejména na vesnických školách je
situace mnohdy katastrofální. A existence školy ve vesnici a existence
vesnice samotné jsou spojenými nádobami; když zanikne škola, zanikne následně
vesnice, protože mladí, zejména ti inteligentnější, odejdou pryč, aby jejich
děti nemusely dojíždět kamsi do sousedního města. Tak se na dědiny stěhují
pouze Indočeši, kterým je vzdělání u prdele.
Samotnou kvalitu výuky neustále ohrožují pochybné a naprosto nepřipravené
deformy. Tím nejzářnějším případem z poslední doby je „reforma“ učebních
osnov čili proslulé ŠVP (Školní vzdělávací program) podle RVP (Rámcový
vzdělávací program). RVP je dokument, který přišel shora (Zjevně od lidí,
kteří nikdy neučili a pokud ano, tak někdy v pravěku...) a nařizuje, co
všechno by měli žáci umět; je plný slov a spojení zcela zjevně odtržených
od jakékoliv pedagogické praxe. Ti, kdo napsali pár desítek stran poloblábolů,
shrábli hezkých pár desítek miliónů. Učitelé pak odvedli všechnu práci
na „reformě“ za ně. Výsledkem je, že každá škola má jiné osnovy a žák,
který přestoupí, bude mít ve vědomostech díry. Nevím, kterého chytráka
napadlo takto rozesrat fungující systém osnov, ale zasloužil by dubovou
holí přes záda.
Za účelem „zkvalitnění“ výuky nás ministerstvo zásobuje řadou veselých
příruček, třeba tou profláklinou o sexuální výchově či o potírání homofobie.
Zcela otevřeně přiznávám, že jsem příručku o potírání homofobie použil,
byť k trochu jinému účelu, než si autoři představovali. Demonstroval jsem
na ní hloupost státních úředníků a jejich „odborníků“; přečetl jsem žákům
údajné příklady „homofobní šikany z praxe“. Deváťáci se docela dobře a upřímně
bavili – podle nich by takové věci nikdo neřekl a ani neudělal, a pokud
ano, určitě ne s homofobním podtextem. Navíc odhalili dosti značnou mezeru
ve vzdělání jednoho z autorů, když tento zařadil Alighieriho do antické
literatury. (Popravdě, vypsal jsem jedničku za práci v hodině pro toho,
kdo tuhle chybu najde.)
Populárním zaříkadlem je například „více zábavy a méně biflování“. Tohle
zaklínadlo, dokazující mentální zaostalost a infantilitu svého autora,
napáchalo na žácích škody srovnatelné snad jen s lobotomií mozku. Výsledky
loňských mezinárodních srovnávacích testů ukázaly (A veřejnost, neznalou
reality školství, snad i šokovaly!), že se naši žáci v úrovni vědomostí
začínají propadat za africké školáky. Nejlepší jsou pak překvapivě Rusové,
Číňani, Japonci. Viděli jste někdy africkou školu? Ruskou? Japonskou nebo
čínskou? To je biflování, žádná zábava. Do školy se totiž, a to si naše
vševědoucí rádobydemokratické hlavy nedokážou zjevně přebrat, nechodí za
zábavou, ale za učením. A učení je kudla těžká práce. Dřina. A zapomeňte
na Komenského Scholu Ludus. To je totiž příručka o využití náboženských
divadelních her ve vyučování. Pokud si přečtete Komenského pedagogická
díla (Což vřele doporučuji, ten člověk věděl, co píše!), zjistíte, že proti
biflování vůbec nic neměl.
Učitelé ze západu k nám jezdí a konstatují, jak dobré máme školství.
Z těch zemí, ze kterých si naši potentáti berou příklad! A to už je naše
školství pouze troskou zašlé slávy...
Neposlední věcí, která mě na přístupu státu sere, jsou neustálé informování
veřejnosti o tom, kolik dostanou učitelé přidáno. Popravdě, já nedostal
přidáno čtyři roky. Většina kolegů také ne. Ředitel nedostal na naše platy
ani floka navíc. Peníze se ztrácejí někde v Praze a na krajích. A cifry,
které se zveřejňují ohledně průměrného platu ve školství, jsou také poněkud
přehnané. Alespoň u řadových učitelů. Tak o čtvrtinu. Neustále si říkám,
který parchant tam nahoře tu moji čtvrtinu do školského průměru uzurpuje.
Podobně je to s dalším „naléváním“ peněz do škol, vždy hlasitě vytrubovaném
do médií – k nám na školu většinou nic nedoteče. Je to jako řeky na Sahaře,
které se ztrácejí ve vnitrozemí.
Intermezzo: Pozitivní diskriminace a la školství
Žák Boszág je idiot se sníženým intelektem, má to i papírech. Navíc
i líný flink, který celé dny prolítá po vesnici s kuličkovkou od obchodníků
z JV Asie za stopadesát; ostřeluje kolemjedoucí auta. Nebo třeba také auta
učitelů, zaparkovaná na dvoře školy. V lenosti mu jde zdárným případem matka,
kterážto nepracovala za těch deset let, co jsem na škole, ani jednou. Žije
tudíž z našich daní. Žák Boszág smrdí jak popelnice, protože matinka v obecním
bytě, který má pro neplacení odpojenou vodu, elektriku i plyn, vypaluje
jedno žváro od druhého; posílá si pro ně synátora do nedalekého obchůdku,
odhadem tak třikrát denně.
Žák Boszág přesto, že neumí ani číst, ani psát, postoupil do osmého
ročníku. Za celou školní docházku ani jednou nepropadl. Žák Boszág je totiž
zohledněný.
Máte vadu očí? Nemáte šanci být stíhacím pilotem. Jste barvoslepí?
Nedostanete řidičák. Máte astma? Nebudete policistou. Jednoduchá logika.
Jenže ve školství neplatí. Tam se totiž zohledňuje. A tak musí učitel přizpůsobit
tempo výuky celé třídy žáku Boszágovi, který neumí psát a identifikuje
pár písmen. Průměrní žáci se nudí, inteligentní, kteří nějakým omylem zůstali
po 6. ročníku ve třídě, si zoufají a mlátí se hlavou do stolu, proč nešli
s těmi ostatními na gympl. Nebo se všichni smějou Boszágovi, protože je
to guma i podle jejich měřítek. Nesmím brát ohled na jeho písemný projev,
takže zatímco ostatní žáci drabou jak draci, panáček sedí v první lavici,
ryje do desky a spokojeně se usmívá. Musím mu to totiž všechno nakopírovat.
Je totiž zohledněný. Nemůže psát písemky. Při písemce, zatímco se ostatní
trápí, panáček sedí v první lavici, ryje do desky a spokojeně se usmívá.
Musím ho tudíž zkoušet pouze ústně. Ostatní můžou prasknout zlostí.
Boszág samozřejmě chápe, že papír, který má z pedagogicko-psychologické
poradny, je něco jako jeho šlechtický rodokmen, že on nemusí vlastně nic.
Stačí, když se dvakrát, třikrát za půl roku trošku naučí na ústní zkoušení
(O kterém ho musím nejlépe předem informovat!) a bude mít pěknou čtverku
i z angličtiny, ze které ostatní potí krev. On je totiž zohledněný.
Letos mi došla trpělivost. Řekl jsem si, že to Boszágovi pěkně osolím,
aby si tu čtverku opravdu zasloužil. Poté, co nachytal několik kulí i z ústního
zkoušení, jsem vzkázal matince, že je synáček na propadnutí. Trapně jsem
doufal, že se oba vybičují k nějakému výkonu. Vybičovali. Sepsali petici
a obešli s ní rodiče celé třídy, že chtějí, abych okamžitě přestal v jejich
třídě učit. Skončil jsem u ředitele na koberečku a žák Boszág zase prošel.
C. Žáci
se rovněž snaží, aby z nich byli opravdoví idioti. Jsou v tomto ovšem
pouze odrazem chování dospělé populace, která se projevuje úplně stejně.
Idiocie žáky obklopuje od kolébky ze všech stran a to by byl zázrak, kdyby
z nich nevyrostlo totéž. Jedna reklama na 20 minut čtení to nespraví. A
ani se nikdo nesnažte házet vinu na učitele! Škola má možnost ovlivnit
žáka tak z 15%, zbytek zařídí televize, internet, rodiče, spolužáci. Co
udělá z člověka TV Zh@vna (ČT1 děti nesledují, je tam málo adrenalinu, ČT2
pak už vůbec ne, samé nudné dokumenty...), titulní stránka Seznamu, pologramotní
rodiče, kteří na své potomky buď nemají čas, nebo na ně rovnou kašlou a
problémy řeší přísunem financí, spolužáci , kteří se dělí do skupin na
skejťáky, hip-hoppery, ...? Odpovím si sám: IDIOTY. Knihy – vlastně jakýkoliv
souvislejší text – čte maximálně 25% žáků, zbytek s bohorovným výrazem hovnivála
řekne, že nečte, protože je to námaha, nebo nuda (Protože si nepřiznají,
že číst neumí, naučit se to by je totiž stálo úsilí!). A k těmto exemplářům
má učitel přistupovat „individuálně“, podle potřeb a schopností žáka! Pak
je naprosto běžné, že patnáctiletý výrostek není schopen napsat slovo existence,
nespočítá jednoduchou matematickou úlohu (Zeptejte se matikářů, o kolik
museli za posledních 5 let slevit ve svých nárocích, protože svěřené objekty
vzdělávacího procesu nerozumí zadání z 10 let staré učebnice!)...
Výchova z domu u většiny pedagogova pracovního materiálu nestojí za
psí štěk. Člověk musí bandu nevychovanců neustále upozorňovat, že je slušné
pozdravit, v budově se nenosí čepice a nehvízdá na celé kolo, že slovo prosím
stále patří k dobrým mravům; totéž platí pro děkuji. Učitele zjevně netřeba
respektovat, tím méně školní řád. Obrovským překvapením bylo pro některé
orangutany, že se po škole nesmí jezdit na skateboardu či kolečkových bruslích.
Komentář žáka k zákazu: „Ty pyčo, tys věděl, že se po chodbě nesmí jezdit
na skejtu?“. Zřejmě jezdí doma na okolečkovaném prkénku běžně. . A slovo
pyča je ostatně nejčastějším označením učitele - a ani se to nesnaží nijak
skrývat. Nápisy po stěnách školy to dosvědčují. Nekončící pokusy o demolici
budovy a jejího vybavení, často fungl nového, pak svědčí o jejich vřelé
touze být vzděláván v příjemném prostředí.
Nebo možná také ne. Žák, řekněme třebas Vélupek, jde po chodbě a kope
vztekle do mobilu. Svého. Na vznesený dotaz dozírajícího učitele odpoví,
že chce od rodičů nový, tak tenhle musí co nejrychleji rozbít. Učitele
zavalí rozporuplný pocit, neboť ví, že rodiče daného žáka jsou již nějakou
dobu na podpoře…ale zakázat mu to nemůže, je to jeho osobní vlastnictví.
Běžně se tito výrostci slučují do gangů, označených poslední dobou zejména
červenými a modrými šátky či různě velkými a barevnými kly v probodeném
uchu (…až vypadají jako kanibalové z Nové Guiney), zřejmě podle toho, kdo
z nich je větší kripl. Samozřejmostí je šikana, neustálá, nepostihnutelná.
Poslední dobou se rozmohla tzv. kyberšikana, jednak mezi žáky, jednak ve
vztahu žáků k učitelům. Ono je totiž celkem „normální“, že čísla učitelů
kvůli „rilejšnšip s parentama“ a „plánu dosažitelnosti“ (Jako kdybychom
měli nějaký příplatek za to, že jsme neustále na drátě…) někde ve škole
veřejně visí na nástěnce, neboť rodiče, předpisy a tím pádem vedení takové
info vyžadují. Samozřejmě, že jsou to soukromá čísla, už jste viděli školu,
která by dávala učitelům erární mobily? Trvale poskytuji do seznamu špatné
telefonní číslo; předtím jsem musel několik čísel vyměnit, protože se mi
můj osobní komunikátor stal zdrojem velmi nepříjemných duševních stavů.
Svéráznou kapitolou jsou napadení učitele žákem. Většina z nich se utají.
Vedení žádné školy nestojí o to, aby se vědělo, že na jejich škole žáci
mlátí učitele – co pak asi dělají děcka mezi sebou! Osobně jsem byl napaden
židlí žákem devátého ročníku, který měl v papírech napsáno, že má násilnické
sklony. Spousta incidentů může vyvolat debatu o tom, co se vlastně stalo,
ale uvedu teď jeden zcela jednoznačný konkrétní případ. Ze školy v sousedním
městě. Žáčci šestého a sedmého ročníku si hráli na výletě flašku, což jim
!učitelka! povolila. Leč za blbost se platí a tak, sedíc ve svém pokoji
čtouc kdovíco, nečekaně zjistila, že před ní stojí dva žáci, řekněme Gábor
a Gábor (Jména změněna, etnikum ne.) Mladší Gábor jí nečekaně jednu vyšil,
druhý mu poblahopřál a svorně odešli. Pozdější vyšetřování zjistilo, že
starší Gábor si jako úkol při flašce pro mladšího Gábora vymyslel vyliskání
učitelky. Trest – staší budoucí pracovník s nožem dvojka z chování, mladší
ganxta důtka ředitele školy. Následoval scénář jak vystřižený z levné komédie.
Rodina Gáborových se houfně dostavila do školy a požadovala důrazně zrušení
trestu, protože si to ta učitelka přeci všecko vymýslela a to je dyskrymynáce,
né? A jestli ke zrušení okámžitě nedójde, tak je dáme na jinou škólu.
Prý se chystají k nám. Asi začnu zase nosit do práce pistoli.
D. Učitelé.
Teď zahájím friendly fire, palbu do vlastních řad. Přestože se
jí říká friendly, moc přátelská není. Protože za kriplovatění mládeže jsou
do značné míry odpovědní i pedagogičtí pracovníci. Než zmáčknu spoušť,
přednesu zcela nedemokraticky žalobu a zároveň rozsudek: Učitelé jsou obviněni
a shledáni vinnými ze zbabělosti před nepřítelem, a někteří i z kolaborace.
K obvinění ze zbabělosti – učitelé se bojí vzepřít nadřízeným státním orgánům,
které na ně uvalují myriády nesmyslných a často zbytečných, hloupých nařízení
a pokynů. Nejzářnějším příkladem je takzvaná kurikulární reforma, jak jsem
ji popsal výše. Žádná vlastně neproběhla, zvýšila se pouze byrokratická
zátěž učitelů a problémy žáků. Dalším, přímo trestuhodným počinem, je tupé
psaní tzv. výstupního hodnocení čili kádrového posudku. Zbytečný papír.
Na každého žáka musí jeho třídní učitel v případě, že se jemu svěřená ratolest
hlásí na střední školu - už nikoliv k přijímačkám, ty jsou pouhou formalitou,
každého lempla vezmou tam, kam si zamane - napsat chvalozpěv. Proč chvalozpěv?
Protože nám bylo shůry řečeno, že máme vyzdvihnout (mnohdy z popela) kladné
vlastnosti žáka, zatímco ty záporné nezdůrazňovat a pozapomenout. Takže
bychom si vlastně měli blahopřát – školy plné polonegramotných idiotů a
líných parchantů opouštějí dle výstupních hodnocení pouze samí fajn žáci...
A opět: Rodič i žák musí s výstupním hodnocením souhlasit!!! Samozřejmým
důsledkem takto pojatého cáru papíru, na který škoda rozdrtit strom, je,
že ho na dalším stupni vzdělávání prakticky nikdo nečte, ergo učitel 2.
stupně odvádí hodiny zcela zbytečné práce v hloupé snaze napsat keep smiling
laděnou slohovku na nějakého dacana. Dalším – a snad ještě smutnějším důsledkem
bude ztráta motivace dobrých žáků (Vždyť ta sviňa shnilá z vedlejší lavice,
co krom bordelu ve škole nic nedělá, má taky pěkné hodnocení!), zatímco
sviňa shnilá bude ještě shnilejší, protože její nulová snaha byla rovněž
pěkně ohodnocena... Každý slušný člověk už by se proti takové praxi musel
zákonitě vzbouřit – ne tak učitelé, kteří drží hubu a krok, protože by
mohli přijít i o těch pár korun osobního hodnocení, které jim plynou z funkce
třídního učitele – v mém případě 300 Kč hrubého. A protože většinu (dost
často až 100%) pedagogického sboru tvoří ženské mezi 45 – 100 lety, drží
hubu, aby náhodou nepřišly i o místo. Školství se totiž neustále potýká
se 2 hlavními problémy – nedostatkem učitelů a přebytkem učitelů. Ale o
tom snad někdy jindy.
Mluvíc o papírování, málokdo ví, že učitel je kromě svého pedagogického
působení zaměstnáván rovněž neuvěřitelným množstvím neuvěřitelné byrokracie
– zprávy z porad, které se kvůli předpisům konaly pouze papírově, analýzy
stavu tříd, zprávy a plány šéfů předmětových komisí, výchovných poradců,
preventistů sociálně patologických jevů; rozbory písemek... to je pouze
malá část ze stovek papírů, které učitelé permanentně vypracovávají a které
tak z 95% nikdo nečte. Náš bývalý ředitel a podle jeho vzoru i já jsme si
to empiricky ověřili. Do několika zpráv a hlášení jsme opakovaně vložili
naprosto nesmyslné texty, občas dokonce i básničku... a NIKDY SE NIKDO
NEOZVAL! Což v praxi znamená, že za posledních minimálně 5 let nečetl moji
zprávu koordinátora prevence sociálně patologických jevů o šíření toxikomanií
mezi žáky 2. stupně NIKDO. Škoda. Pokud by to někdo udělal, možná by se
občanstvo za pár let netvářilo zase šokovaně, když zjistí, že je minimálně
třetina dospívající populace závislá na nějakém svinstvu... a to nemluvím
o pár potáhnutích z jointu. A na koho se to pak zase hodí? No přeci na ten
nejsnadnější terč, na ...hádejte! Letos už jsem zprávu neposlal, dodnes
nikomu nechybí.
Kolegové, kteří učili ještě za bolševika, tvrdí, že takového papírování
nebylo ani tehdy. Celkem se shodnou, že psali tak o třetinu méně nesmyslů.
Zpět k palbě do vlastních řad. Mezi učiteli se občas objeví tupouni,
kteří v jakési zvrhlé naději na světlé zítřky ochotně přistoupí na jakoukoliv
pytlovinu seslanou z ministerstva a nadšeně a nezištně ji šíří dál... Přiznejme
si, jsou to povětšinou učitelky 1. stupně. Jsou pak zdrojem nepříjemných
situací ve škole. A tak, abych uvedl příklad z vlastní vzdělávací instituce,
umí žáček páté třídy několik anglických říkanek, leč nezná vyjmenovaná
slova; běhá po škole na Halloween v čarodějnickém hábitu, ale neví, proč
jsou Velikonoce; Vánoce jsou podle něj oslavou zimního slunovratu (Nad
středověkou dvoutýdenní odchylkou v kalendáři se nikdo nepozastaví!) a podobně.
O množství valentýnských přáníček, které s dětmi navyráběly učitelky nižších
ročníků, se raději nebudu rozšiřovat. Čerta starého, že nevědí, kdo to
ten sv. Valentýn byl... Vrcholem je pak ředitelka školy v nedaleké vesnici,
která své vlastní děti pojmenovala Brian a Merlin...
Mimochodem, většina vedení škol v okolí, kam až mé oko dohlédne a ucho
doslechne, jsou bývalé kádrové rezervy. Včetně našeho ředitele. Ten nebyl
ledajaký komunista. Frontman místní buňky mladých bolševiků. Nadšený budovatel
nového řádu. Kádrová rezerva před rokem 89.To pak slyšíte takové hlášky
jako „Vůbec jsi nezapadl do kolektivu!“ nebo „Ty se mimo pracovní dobu
vůbec neangažuješ!“ Taky mám „takový pochmurný způsob vidění světa“ a co
je nejhorší, jsem věřící, čímž „žiji naprosto mimo realitu…“ Zato i feťák,
co mu před školou rozdává děckám trávu, aby si zvykaly odmalinka, zapadá.
To je přeci ten bývalý mladý nadějný sportovec, kterého kdysi čtyři roky
učil. Co na tom, že se nevyučil, teď rozdává drogy a je na pracáku. Prostě
zapadá. Já ne.
V sousedním městě jsou tři školy, dvě z nich vedou bývalí mladí komunisté
či nadšení a angažovaní svazáci. Dům dětí a mládeže taky. Neonormalizace.
Je to dost cítit, zejména, když se odhodláte prosazovat pluralitu názoru.
Osnovy některých předmětů o tom svědčí rovněž, zejména tzv. Výchovy k občanství
(bývalé Občanské výchovy; změna názvu přišla s RVP a ŠVP. Rodinná výchova
se vtipně přejmenovala na Výchovu ke zdraví, asi proto, že stát prováděl
tak dobrou prorodinnou politiku, až se mu ty rodiny tak nějak rozpadly,
že…). Máte vést žáka k samostatnému názoru na svět. Musíte ho ovšem vést
k tomu správnému samostatnému názoru na svět. Můžete například probírat
místní památky, jako jsou kapličky, kříže a kostely, ale nesmíte propánajána
ani slovem zmínit, proč tam stojí. A už vůbec ne se rozšiřovat o tom, jaké
názory zastávají ti, kdo tam chodí. Třebas Pavlovo heslo „Kdo nepracuje,
ať nejí!“ je vysloveně nekorektní. Někteří rodiče by si totiž stěžovali
u ředitele. Zato máte dost prostoru, celé týdny a v několika ročnících,
abyste probrali vznik, vývoj a trvalé výhody, které nám přinese EU. Na
křesťanství, islám, hinduismus a buddhismus máte po 45 minutách. V osmičce.
Výchova k ovčanství, kterou daný předmět ve skutečnosti je, tím skýtá těmto
kryptobolševikům a současným budovatelům světlých zítřků, kteří ji s oblibou
vyučují, nečekané možnosti. A rozvratným živlům ji přece nesvěří, byť by
to byl jediný učitel na škole, který daný obor vystudoval. Mohly by být
problémy. Hlavně s rodiči a rodič je co? Rodič je něco mezi ministrem a
bohem, tedy kdyby na nějakého věřili.
Z jiného soudku: Za naprosto amorální považuji věc, kterou nám v balíčku
s RVP jako obrovské ptačí lejno seslalo shora ministerstvo školství – totiž
autoevaluaci. Jistě, proč to nenazvat takovým pěkným multikulturně globálním
pojmem, zvláště když sebehodnocení zní tak sprostě, že áno. Žáci, učitelé
i ředitel se musí pěkně autoevaluovat. V praxi to vypadá tak, že žáci si
zanadávají na učitele, u kterých musí něco dělat, kantoři si zanadávají
na žáky, že je těžké je donutit něco dělat a ředitel pak vydá tiskem v obecním
plátku hodnocení, kde se škola pěkně poplácá po rameni,jak je dobrá, což
potvrdí výčtem pohárů a medailí, které získali žáci na vesnickém turnaji
ve florbalu. Nevím, jak vám, ale mně se taková praxe hnusí. Protože tam
už nenajdete informaci o tom, že třetina našich žáků nebyla schopna dokončit
učební obor či střední školu, na kterou se díky formálním přijímačkám hravě
dostala; že ze značné části jsou vyhulení pohodáři (mezi kterými se například
u nás rozmohla nová zábava – noční skákání do silnice před jedoucí auto),
profesionální hráči hazardních her, zloději či nějací jiní kriminálníci…
E. Verdikt
Dopracovali jsme se na konec stručného uvedení do stavu současného základního
školství, zejména druhého stupně. Zbývá vynést verdikt či prognózu. Osobně
si myslím, že kvalita našeho školství se bude přes všechny pořád dokola
proklamované snahy o reformu neustále zhoršovat. Zejména proto, že „reformy“,
které „proběhly“, nevyřešily nic, naopak. Zničily fungující systém osnov,
který měl svůj smysl; zničily funkční strukturu vzdělávacího systému, který
dokázal produkovat jak obráběče, tak inženýry. Dnes produkujeme sice houfy
nezdravě sebevědomých absolventů evropských studií a kdovíjakých cypovin,
ale jak říká klasik, počítač nepodojíš. Diktatura proletariátu v osnovách
byla nahrazena diktaturou multikulturalismu a podobných nesmyslů. Když
nejsi s námi, jsi proti nám. To zůstalo.
Pokud bych mohl dát rodičům z řad čtenářů nějaké doporučení – dejte děti
na církevní školu/y. (Teď si nepřihřívám vlastní polívečku, nejsem katolík.)
Kamarád a spolužák z univerzity na jedné učí a i z hodnocení dalších jsem
nabyl dojmu, že jsou to jedny z nejkvalitnějších vzdělávacích ústavů u nás.
Panuje tam poněkud jiná atmosféra, žáci jsou tam takoví „jiní“ (Přitom
statisticky jich je značná část z nevěřících rodin!), umí pozdravit, škola
nevypadá omšele a zdevastovaně, na stěnách nejsou kosočtverce s úhlopříčkou;
co mne zarazilo nejvíce, na chodbách jsou (samozřejmě v klecích) živá zvířata.
Na „normální“ průměrné základce by buď nebyla živá, nebo by tam nebyla
vůbec. Ani ty rybičky v akváriu. Ačkoliv jsem ji opakovaně a tajně prošel
v době výuky celou, nikde jsem neslyšel učitele ječet na žáky, jako je tomu
u nás; vztahy vyučujících a dětí mi přišly z těch interakcí, které jsem
viděl, nehraně rovné. Taky je tam o dost víc učitelů mužského rodu. Jsou
totiž ohodnoceni trochu jinak než my ostatní.
Bavte se s dětmi o tom, co ve škole probírají, aby vás jednoho dne nepřekvapily
svými názory. Učte se se svými dětmi. Škola je toho moc nenaučí. Nuťte
je číst. Čtení procvičuje mozek. Vzdělávejte se sami, protože oficiální
propaganda umí být opravdu vtíravá a vaše děti ji vnímají. Budete s ní muset
bojovat.
Stejně jako já, a to je mé dítě teprve ve školce.
Platí totiž heslo Dr. Josepha Goebbelse o tom, že stokrát opakovaná
lež se stává pravdou.
23.08.2010 shadow164