Ve čtvrtek jsem jel do Vídně.
Objevily se najednou nějaké problémy
u zákazníka, tak jsem si narychlo vypůjčil od našeho technika nezbytné
nástroje a hurá do jámy lvové, abych případný průser evropských rozměrů
zadusil hned v počátku.
Šikana začala na hranicích.
Celník: „Kam jedete?“
Já: „Do Vídně“.
Celník: „Na hokej, že jo?“
Já: „Ne, to je služební cesta“.
Celník: „No tak můžete jít večer fandit těm vašim.“
Já: „Asi ne. Mě to až tak nezajímá.“
Celník: „Ale hrajou dobře, to musím uznat.“
Chápal jsem to jako excesivní chování senilního dědka, který nemá nic
jiného na práci, než sledovat dementy, jak se honí za pukem. Vyrazil jsem
silou všech 75 koní po trase Horn – Stockerau – Wien. Ve Stockerau, kde
se najíždí na dálnici, mě v tom úseku, kde je rychlost snížena na 100km/h,
předjela kolona vedená mastodontním Touaregem s pražskou registrací. Za
ní jely dvě octavie, jedna s logem jisté velké plynařské firmy na dvěřích.
Management užívá služební auta skutečně jen a jen k výkonu své práce a
dbá na národní hrdost, protože má za zadním oknem české vlajky. Jel jsem
zrovna 110km/h vědom si velikánských cedulí „Gefährliche Strecke“, tak
se ukázalo, že máme sice výborné hokejisty, ale vymaštené řidiče.
Dorazil jsem do cíle. Během toho odpoledne se mě na hokej ptali ještě:
Rezidentní inženýr naší firmy, manažer kvality od zákazníka, nějaký technik
přes diagnostiku motorů také ze strany zákazníka, rakouská kantýnská, od
které jsem si při odchodu kupoval pití a nakonec vrátný. Ve všech případech
jsem záměrně odpověděl, že vůbec nevím, jaký hokej mají na mysli, což u
některých z nich vyvolalo skutečně „hluboce lidské“ podivení.
Nabyl jsem dojmu, že když jsem Čech, že je moje národní povinnost usilovně
vejrat na hokej. A to já nemám v úmyslu. Mě to totiž vůbec nezajímá. Nejsou
to pro mě „ti naši klucí“, protože na nic není nic mého (i když…
jak si ukážeme dále) a hlavně mě s nimi nespojuje vůbec nic a dokonce bych
i nerad, aby mě s nimi něco spojovalo, protože jsou to lidé mdlého rozumu
a jednostranné specializace, jejichž měřitelný přínos pro naší zem je blízký
nule. Já bych mnohem radši, kdyby naše země proslula transparentním právním
prostředím, dobrými podmínkami k podnikání, kvalitními silnicemi, čistou
přírodou, vyráběla se tu kvalitní auta, špičkové léky, moderní zbraně nebo
levná elektronika. Ale že naši chasníci umí dobře mlátit klackem do puku,
to pro mě vážně nemá hodnotu.
Fanoušci ledního hokeje, kteří radostně krkají a pořvávají inteligentní
slogany na ochozech nebo sedí doma u televize s láhví piva, jsou součástí
mnohem dokonalejší hry – hry kočky s myší, ve které nemohou vyhrát. Ve
hře jménem šoubyznys nastoupili v plné sestavě za tým s názvem Spotřebitelé.
Sekundárně do hry vtahují všechny ostatní včetně těch, kteří s tím nemají
nic společného. Typický hardcore fanoušek s dálkovým ovládáním a láhví
doma u televize možná vnímá jako zásadní ten problém, že skrz reklamy pivovarů
a loga jedné automobilky na ledové ploše puk ani nevidí (a možná ho ani
vidět nepotřebuje). Skutečný problém je ale jiný a to co fanoušek (ne)vidí,
je pouze jeho symptom. Měřítkem té hry na ledě už dávno nejsou góly, branky
ani trestné minuty, ale prachy od sponzorů z řad velkých firem (jiné si
to už dávno nemohou dovolit). A tak zatímco fanoušek sleduje a snaží se
mezi nápisy najít puk, sleduje, jak si naši vedou, rozehrává se ještě jedna
partie, ve které je on sám pukem.
Dřívější filozofie, kdy podnikatel přinesl na trh produkt a nabídl ho
zákazníkovi, byla již překonána. Nyní si zákazník s produktem kupuje (a
platí) také životní styl, který produkt představuje, produkt se zmocnil
zákazníkova života. Produkce ovládla spotřebu a vytvořila dokonalý princip
tlaku – zákazník si kupuje zboží nikoli proto, že ho potřebuje, ale proto,
že to bylo namalované na ledě. Vezměme si třeba názvy Staropramen extra
liga, Budvar aréna – to jsou skutečně multiprodukty pro vohnouty, kombinující
pasívní sport, pivní kulturu a dopřávající mozku klidný spánek.
Samotné hokejové kluby včetně funkcionářů a hráčů jsou také součástí
hry, stejně jako pindy o strategii a taktice, kterou hodlají použít. Je
jedno, zda je na ledě Standa Dvořák nebo Pepa Novák, oba jsou jen nástroje.
Je dokonce úplně jedno, zda vyhrají nebo prohrají, protože prohra je mediálně
silnější než vítězství a je zárukou, že stádo přijde příště zase. Chování
hráčů a funkcionářů je samo o sobě zdrojem třeskutého humoru. Když například
trenér v odpovědi na otázku po strategii jeho týmu shrnuje svoje dlouholeté
zkušenosti do věty „musíme pořádně máknout, abysme vyhráli“, je
to jistě k pousmání.
Už samotná volba značek vypovídá o mnohém. Pivovary jsou no comment.
O významu piva pro vohnoutí hnutí jsem již psal, laciného piva chutnajícího
jako fridex zvláště. Nebo taková Škoda Auto. Škodovka je u mě zapsána jako
auto, které si dobrovolně vybírají lidé bez nápadu a bez fantazie, pokud
tedy nemají k jeho koupi jiný vážný důvod, třeba nízké provozní náklady
nebo že děda měl škodofku, táta měl škodofku a tak já taky
musím…
V konečném důsledku na to doplácíme my všichni. Firmy provádí hokejové
P.R., aby zvýšily zisk, z něhož zase část odvedou na hokejové P.R., tak
kolem dokola, až dosáhnou hranice efektivity, při které už jedna koruna
vložená do sportu nevydělá třeba ani korunu padesát, a pak si řeknou dost.
Nastaví nějakou konstantní úroveň a tento příspěvek platíme dobrovolně
všichni při koupi produktu promítnutý do jeho ceny. Je zde ještě x jiných
mechanismů, kterými peníze z našich kapes plynou do kapes hokejových, fotbalových
a vím já ještě jakých funkcionářů, přičemž donátor zpravidla také nebývá
škodný. Zvláště pikantní je to pak u firem polostátních, kde se dělá státu
nápaditý bypass do soukromých kapes.
Já už jsem svoji strategii zvolil. Sem tam mrknu na hokej, kdo do něj
aktuálně leje prachy, a těmto produktům se pak jednoduše vyhýbám. Někdy
to jde (Škoda), jindy to nejde (Telecom, ČEZ..). Naopak jsou mi bližší
podniky, které přispívají na kulturu nebo zdravotnictví, protože to je
něco, co nás všechny může nějakým způsobem obohatit. Kromě toho nemám rád
atmosféru násilí (scénky, kdy si hokejisté dávají jen tak zbůhdarma přes
držku, považuji za extrémní demonstraci jejich vlastní hlouposti) a laciný
nacionalismus, viz například tento text z Blesku ze 14.5.2005:
"Republikou třese hokejové šílenství, český nároďák se na mistrovství
světa ve Vídni žene za zlatým snem. Předposlední překážka - dnes večer
semifinále se Švédy. Ach milí Vikingové, bude to pro vás sutrový konec!
Vy máte volva a Ikeu, my zase pivo a hezčí holky. A hlavně Jágra a spol.,
nejlepší hokejisty světa! Takže vy kluci ve žlutomodrém, sbohem a štastnou
cestu domů, do Stockholmu!"
Nakonec – ať se mi nikdo neopováží argumentovat češstvím a národní hrdostí.
Většina hokejistů, ze kterých hockey fans tak radostně vyjí, dává přednost
zahraničnímu angažmá. Někteří jsou tak drzí, že nejsou ochotni ani reprezentovat
svoji zemi na olympiádě a vymýšlí si různá zranění, jejichž názvy jako
by někdo vyrval Dr. Jeseniovi z úst. To, co se odehrává kolem fotbalu a
hokeje, nemá s vlastenectvím společného ani za mák. Většina fans by nedovedla
sestavit správně trikolóru a kdyby se jich někdo zeptal, kdo byl Josef
František, pindali by kraviny o císaři pánu. Pokud tedy někdo chceme demonstrovat
svoje vlastenectví, můžeme volit jiné postupy, například že my sami budeme
naši zem a naše výrobky správně prezentovat v cizině, a ne se jednou za
rok na tři dny splašit a mydlit si oči češstvím.
15.05.2005 D-FENS