Zdálo se, že odchod personálního ředitele Škody Auto a.s. Schustera
byla jen lapálie.
Česká média se tomu věnovala jen okrajově, protože to
vrhalo špatný stín na Škoda Auto a o Škoda Auto se v Čechách píše výhradně
v dobrém. Jinak…!
Schuster se měl nespecifikovaným způsobem obohatit na účet firmy. Kromě
svých úkolů ve Škodě Auto „ho koncern pověřoval“ obchodními úkoly v Asii.
Podnikavý Schuster prý vytvořil pomocí nastrčených figurek firmy, které
z „moci úřední“ vybral jako lokální providery (něco jako v Čechách IVG),
kteří zajišťují v dané lokalitě prodej vozů a náhradních dílů dealerům.
Dále je der Genosse Schuster v podezření, že cosi podobného hodlal realizovat
i na území střední Evropy a prostřednictvím nastrčených firem se ucházet
o koncernové zakázky. Vedení VW mělo jistě plné právo hodnotit takový postup
jako úskok a s panem Schusterem se rozloučit.
Jenže ono to nebylo tak docela všechno. Před zhruba týdnem se poděkoval
legendární personální ředitel (orig. Arbeitsdirektor) VW Peter Hartz. Oficiální
vysvětlení je takové, že sice nenesl za Schusterovy sviňárničky přímou
odpovědnost, ale byl jeho nadřízeným, podepisoval ty papíry a tudíž vina
padá i na jeho hlavu. Nově se odebral na trvalou dovolenou soudruh Klaus
Volkert, jinak předseda podnikové rady (Betriebsrat) VW. Skandál tím zamířil
do řad německých odborů IG Metall, v souvislosti s nimi se přezkoumávají
cestovní výlohy Hartzova spolupracovníka soudruha Gebauera, taktéž člena
IG Metall, který pořádal pro členy podnikové rady výlety do teplých krajin
a jako kulturní program latinskoamerické kurvy a luxusní prostředí vybraných
destinací.
K pochopení rozsahu tragédie je třeba vzít v úvahu některé souvislosti.
Přehnaně se někdy tvrdilo, že Hartz vyvedl VW z personální krize. Spíš
by bylo výstižnější napsat, že vyhnal čerta ďáblem. V polovině devadesátých
let na tom VW nebyl právě dobře a jako olověná koule táhla jej k ekonomickému
dnu přezaměstnanost, která se zčásti dala přivodit na technologická zjednodušení
při výrobě aut v posledních letech, jednak prostě na to, že VW odešli zákazníci
k jiným značkám. Soudruh Hartz, sám člen IG Metall, to vykoumal a vymyslel
dva – kulantně řečeno – personální programy. 4-denní pracovní týden a tzv.
5.000 x 5.000. Ten první spočíval v tom, že ve vybraných závodech zůstali
pracovníci jeden den prostě doma – týkalo se především přímých struktur
– a druhý, implementovaný později, zavázal 5.000 zaměstnanců VW pracovat
za 5.000 tehdejších DM. Viděno optikou rozumného člověka, Hartz je socialista
jak prase. Oprostíme-li mysl od dogmat, musíme si nutně pokládat otázku,
zda něčím takovým VW vůbec prospěl. Sice zachránil několika tisícům zaměstnanců
místo, ale na druhé straně jich daleko více odsoudil k přežívání za dveřmi
koncernu bez perspektivy růstu. Druhá strana mince je ovšem taková, že
při abnormální vyjednávací pozici IG Metall v Německu (gottwaldovské „ani
muže ze závodu, ani haléř ze mzdy“ je standardní vyjednávací metoda a žijí
stabilně v bludu, že továrny jsou od toho, aby zaměstnávaly lidi, ne aby
tvořily zisk) dosáhl soudruh Hartz vlastně úspěchu.
Soudruh Hartz je zajímavá figurka sám o sobě. Je členem SPD a poradcem
kancléře Schrödera, kterému pomáhá ozdravit německou ekonomiku. Zní to
jako ironie. Zdráhám se uvěřit, že jeho nejbližší spolupracovníci aplikovali
výše popsané zmrdoviny, které Hartz pojmenoval jako „odchylky“, aniž by
on sám o tom věděl. V prostředí německých firem, kde se neustále pohybuje
nadměrné množství různých supervizorů a šedých dohlížitelských myšek, je
ranaření takového rozsahu nepředstavitelné, leda že by se jednalo o mnohem
širší spiknutí. Nezbývá než se ptát, co všechno Hartz věděl a jak moc to
pro koncern bylo nebezpečné, že se ho raději zbavili. Funkci řezníka zastával
v tomto případě předseda vlády Dolního Saska Wulff, který vyvíjí tlak na
pečlivé prošetření celé záležitosti metodou "padni komu padni“ – je ale
zatěžko uvěřit, že se tak děje kvůli jeho vrozenému smyslu pro spravedlnost,
spíš to bude tím, že je členem opoziční CDU.
Stejně tak nevěřím, že personální ředitel Škody Auto Schuster byl pověřován
kromě své funkce ještě nějakými obchodními záležitostmi na druhém konci
zeměkoule, takhle to ve velkých firmách nechodí a v německých už vůbec
ne. To byla jen záminka, která měla dát Schusterově počínání ryze kriminální
charakter. Spíše to působí dojmem, že si staří odborářští pardálové z dob
Ferdinanda Piecha vytvořili uvnitř koncernu ještě jeden koncern vlastní,
který dlouhá léta existoval za souhlasu nebo alespoň tolerance vrcholového
vedení.
V ještě širším pohledu vidíme obrovský socialistický koncern na lidové
vozy. VW je chráněn zákonem, nehrozí mu převzetí zvenčí. Dokonce ani Brusel
s tímhle nemá problém, prostě to tak je. O hračku v podobě koncernu se
přetahují dvě zlobivá děcka – politici a odboráři. Sám koncern je zřejmě
na začátku konce a nefungují v něm základní očistné mechanismy, jinak by
si v něm strýčkové z odborů nemohli vytvořit podnik v podniku. Ostatně
podezření na korupci se už několikrát kolem VW vyskytla, dokonce i na území
Čech, když pracovník VW požadoval úplatek od firmy ABB dodávající roboty
pro průmyslové lakování. Další, co ve VW nefunguje, je základní zdravý
princip podnikání, totiž vyrábět nejlepší auta s cílem dosáhnout největšího
zisku. VW vyrábí pomocí aut umělou zaměstnanost, aby soudruzi z IG Metall
a socialističtí politici byli spokojeni. Docela by mně zajímalo, jak dlouho
to ještě bude trvat, zda to budou roky nebo desítky let, než tu firmu soudruzi
úplně vyžerou.
A teď co s tím my, majitelé vozů vyrobených VW nebo jeho klony. Personální
plány soudruha Hartze a IG Metall musel někdo zaplatit. Výlety soudruhů
z odborů do Brazílie za kurvami také. Zlaté padáky, za jejichž šňůrky nyní
soudruzi tahají, aby se měkce snesli do polštáře předčasných důchodů a
dlouhodobých dovolených, jistě také někdo uhradí. Mám takový pocit, že
v konečném důsledku jsme to byli my zákazníci VW nebo jeho derivátů, ať
již v podobě vyšší ceny vozu, nebo v podobě nižší úrovně techniky. Do budoucna
pociťuji problém v tom, kupovat si auto od politicky řízené firmy – auto,
do kterého se zhmotnila odborářská ideologie. Také mám problém kupovat
si auto od firmy, která i v budoucnosti bude nucena investovat čím dál
více peněz do udržení sociálního smíru a resuscitace blahodárného dědictví
soudruha Hartze.
Soudruh Hartz sám nemá vysokou školu a soudruh expředseda Volkert je
vyučený kovář. I to něco vypovídá o tom, s jakou profesionalitou soudruzi
koncern vedou. Odbory si činí patent na spolurozhodování o Hartzově nástupci
- nezbývá než popřát soudruhům štastnou ruku. Třeba vyberou kotelníka nebo
uklízečku.
Historka je poučná i pro řadové štrajchpudlíky, kteří dosud žijí v zajetí
předsudků typu „voňy ty f tý kanceláři je seděj, zatimco my musíme vosum
hodin makat a ještě za poloviční plat“. Tady se vidí, kdo doopravdy
krade a kdo reálně okrádá řadové pracovníky, tedy lidi, kteří musí chodit
do práce, aby se uživili a ne aby se mohli exhibovat. Kdyby soudruzi z
IG Metall nevyrobili ve VW atmosféru zničujícího socialismu a soudruh Hartz
neimplementoval ty jeho personální programy, možná by VW byl normálně fungující
zdravou firmou a byl by nyní schopen se postavit expanzi japonského automobilového
průmyslu. Ale tenhle zpolitizovaný spolek s odborářskou pijavicí za krkem?
Ten už nám nic dobrého nepředvede.
17.07.2005 D-FENS