Článek Ultimate bazar experience ve mne vyvolal pocit, že pro běžného
smrtelníka je snadnější běh skrz ostnaté dráty, než nákup jezdítka v autobazaru.
Jelikož mám však pocit, že při dodržení správného postupu to v zásadě jde
i bez vypadání vlasů, pokusil jsem se níže sesrat dohromady pár nejčastějších
chyb, které imho automobilový analfabet při výběru činí.
Ještě než se do následujícího textu pustíte, omluvte prosím jeho sníženou
stylistickou a pravopisnou úroveň neb do tajů našeho jazyka jsem nikdy
zcela nepronikl a tudíž lze očekávat, že se v něm vyskytne nejedna hrubka.
FAIL 1: Odmítnutí nového auta / navýšení rozpočtu
Pravidlo číslo jedna by mělo být, že pokud je to alespoň trochu únosné
a ospravedlnitelné, dívám se po nových autech nebo skladovkách. Současná
situace v SS.. ehm.. EU, tlačí ceny nových aut do takových sfér, že mnohé
zánovní ojetiny zcela ztrácejí smysl. Tudíž pokud mé nároky dokáže splnit
supermini nebo skladová nižší střední, mé znalosti v automobilové oblasti
jsou průměrné či menší anebo si zkrátka jen chci ušetřit promrhaný čas
a nervy, měl bych zajít na kafe do showroomu některé ze značek proslulé
výraznými slevami nebo výprodejem výběhového modelu, dát si nohy na stůl
a užívat si klidu. I kdyby to mělo znamenat, že do auta zahučím trochu
víc šušňů, než jsem původně plánoval.
Mimochodem, za čtvrtmega jsem nedávno viděl třeba nový Citroen C4 1.6
VTI, což je auto, které musí uspokojit 90 % potřeb 90 % běžných kupců.
FAIL 2: Megakombi syndrom
Při pohledu na složení vozového parku v naší krásné zemi mě vždycky
napadá, že krom mistrů světa v hokeji a hodu oštěpem jsme i mistři světa
v převážení vzduchu. Téměř každý, kdo má doprdele díru, pociťuje (z mi
neznámých důvodů) nutkavou touhu brázdit silnice v něčem, co uvnitř převeze
2 kubíky volného prostoru. Svobodní tydýti čerstvě propuštění ze škol,
mladé páry s vyhlídkou na rozmnožení okolo roku 2156, pokročilé střední
krize, kterým už mláďata dávno vyletěla z hnízd...
To, že jednou za 2 roky potřebuji převézt lednici z ikea, není důvod
ke koupi MPV. To, že každý rok na Silvestra jedu s bandou retardérů na
týden někam do daleka změnit játra v šutr, není důvod ke koupi kombi střední
třídy. Důvodem není ani to, „že se to časem asi jako bude hodit ty vole“,
„že jezdíme s manželkou každý víkend na chatu“ (asi stěhovat tvárnice...),
a ani „se tam ty věci tak hezky nakládaj..“ není důvod, protože do hatchbacku
taky!
Obecně: větší auto = větší a dražší kola, větší a dražší gumy, větší
opotřebení brzd, větší čelní plocha a větší hmotnost = větší spotřeba,
větší průměrný nájezd ojetin, dražší díly, horší parkování. Jednoduše,
větší provozní náklady a více problémů. Samozřejmě se to nedá aplikovat
zcela paušálně, ale statisticky to platí.
FAIL 3: Očekávání nesplnitelného
Přehnaná očekávání – imho důvod většiny frustrací při nákupu ojetiny.
Tohle je třeba si ujasnit hned na začátku. Můžu si nakrásně v hlavě nakonfigurovat
5 roků staré Polo za 50 tyček, s 50 tisíci na tachometru, ale to je asi
tak všechno. Ojetá auta jsou prostě kurva ojetá! Takže se v nich sedí,
kouří, prdí, bourá, blijí do nich děti a až na výjimky na nich bazary tvoří
svůj zisk. Jo a hlavně, hlavně se v nich i jezdí! Óóó jaké překvapení,
že hledat pětileté TDI s nájezdem pod 200 tisíc, je tak složité a ty děvky
bazarnické všechno stáčejí... Jenže ten dýzl se většinou kupuje na 30 tisíc
ročně a víc, nikoliv na 10, jak si naivně přeje kupec. Stejně tak mne neustále
překvapuje údiv kupců, kteří jsou ohromně překvapeni, že nejlevnější auta
z nabídky daného modelu, jsou vylítané a 5x zbořené mrdky...
Ojeté auto nikdy nebude nové. Jestli mi vadí, že 150 tisíc na tachu
už je moc, tadydletenc čudlík je nějaký divný a ohmataný, a že po koupi
budu muset vyměnit tlumiče a nedej bože rozvody, je čas se zamyslet, jestli
jsem se nedopustil FAILu 1. Opakuji, ojeté auto není nové auto (Jakkoli
se při troše štěstí dá ojetina ve stavu auta nového pořídit...). Očekávání
by tedy měla být spíše vágního charakteru.
Aby to nebylo zle bourané, aby to po nákupu nevyžadovalo neúměrné investice
(zmiňované tlumiče i rozvody jsou jednoznačně úměrná investice), aby to
vevnitř nesmrdělo jak 3 dny chcíplý tchoř atd.
FAIL 4: Naftová posedlost
Toto už je napsáno na všech internetových stránkách s automobilovou
tématikou asi 1000x, ale pro úplnost a krátce... Pokud nenajedu ročně alespoň
25 – 30 tisíc nebo pokud neabsolvuji denně alespoň stokilometrové přesuny,
nemá pro mě ojetý dýzl smysl! Pokud výše zmíněné najedu, ale převážně v
krátkých pojížďkách, nemá pro mě ojetý dýzl smysl! Spotřeba není všechno!
Turbo, dvouhmota, vstřikovače, DPF – drahé až extrémně drahé opravy, problémy,
vytrhané vlasy... k tomu sraní se se zimními starty, háklivost na hojně
se vyskytující naftu kvality sračky z žumpy... Ale proč to tu vůbec píšu,
dokud se to nebude tesat lidem do hlav majzlíkem, tak na to stejně všichni
budou srát... „Ty vole, přece nebudu jezdit za 8 litrů.. to mě zruinuje...“
FAIL 5: Předsudky a konzervatismus
Táto, koupíme Škodovku nebo FauWé.. to je kvalita... Italové reznou,
Frantíci se serou, Japonci mají drahé díly, Korejci jsou sto let za opicema...
Velké hovno! Za prvé jsou mnohé předsudky vousaté jak ZZ Top, za druhé
žijeme ve světě regulací, globalizace a katování kostů. Šetří se na všech
možný místech, co se dá ojebat, se ojebá a co se ojebat nedá se ojebe alespoň
do té míry, aby to zákazníkovi nepraštilo do očí. Zkrátka rozdíly v trvanlivosti
a spolehlivosti se stírají. Ať už kvůli ekonomickým faktorům nebo velkým
subdodavatelům, kteří zásobují automobilky napříč koncerny i zeměmi stejnými
díly. Snad jen ti Japonci ještě sem tam propustí na trh něco lehce naddimenzovaného,
ačkoli i zde už to nemá nic společného s nesmrtelnými auty z 90. let, která
odkroutila třeba 300 tisíc jen s výměnami náplní a brzd.
Ale co jsem to chtěl vlastně říct. Nejosvědčenější cesta je zároveň
nejdražší cesta. Klasický zákon nabídky a poptávky. Takže pokud člověk
vykoukne z oné bájné ulity „koupíme Octávku nebo Golfa, to jsou kvalitní
auta a díly se na ně válejí v příkopách“, kupodivu zjistí, že za stejné
peníze může mít více auta, více výbavy, méně roků... prostě lepší kus plechu
na kolech... Čímž opět nechci říkat, že jde o naprosté dogma, a koupě Škodovky
je kravina..
FAIL 6: Ignorace zájmových fór a klubů
Zrovna při posledním případu, kdy jsem pomáhal vybírat auto kamarádovi,
jsem to řešil. X krát jsem mu radil, aby se podíval po nějakém klubovém
autě.. „Jenže tam chcou po mě registraci, abych měl přístup a viděl fotky...
a je to takové nepřehledné...“ No, kdo chce kam, chuj s ním...
Přitom je to jedna z nejjistějších cest, jak zjistit o autu a majiteli
mnoho podstatných věcí. V dnešní době, kdy máme wi-fi pomalu i v análním
kolíku a každý na web uploaduje gigabyty nesmyslů, to je přímo studnice
informací.
Jestli je auto mrdka nebo voňavka naznačí už reakce ostatních členů
na inzerát a pokud člověk věnuje trochu času lustraci příspěvků prodávajícího,
může se jen utvrdit v tom, že auto je přeinvestovaný krasavec, anebo mezi
řádky vyčíst, že majitel je hovado, které měnilo olej v rámci pětiletek,
koupilo ty nejlevnější ramena s tuhostí gumového medvídka a zadní sedadlo
mu prochcala tchýně trpící inkontinencí...
Tož asi tak. Pokud bych ještě duch článku na zvěr obrátil a nevypsal,
co nedělat, nýbrž co dělat, shrnul bych to asi takto.
1. Definovat si co chci, co od auta skutečně potřebuji a kolik na to
mám peněz
2. Vytipovat si okruh vhodných kandidátů, nebát se zeptat někde na
diskuzním fóru, pokud nemám v modelech aut přehled. Neklást si nereálné
podmínky.
3. Vyhledat si relevantní informace o hlavních favoritech, vhodných
motorizacích a typických závadách, avšak nevěřit všemu v diskuzních fórech
a jako zdroj informací vyhledat raději důvěryhodné články odborníků. Doporučil
bych články na tipcars.com anebo články a videa p.Vaculíka
4. Hledat, hledat, hledat – preferovat auta od soukromých prodejců
(nikoliv kvůli kvalitě, pro laika kupce je situace mnohem příznivější,
když stojí taktéž proti laikovi prodejci, než profíkovi ošlehanému mnoha
zkušenostmi) a ze všeho nejdřív hledat na zmiňovaných klubech.
5. Najít, přijet, koupit :)
06.01.2013 enthusiastic.driver