Měl jsem za to, že pokud budu někdy něčí rukojmí, budou na mě mířit
zbraně (ty jsou špatné, ááááno) a přijdou mě zachránit policejní zakuklenci,
protože to jsou ti dobří hoši, i když mají také zbraně (ale to je něco
jinýho, vole, to jsou hodný zbraně).
V poslední době se ale často dozvídám,
že jsem rukojmím doktorů a spolu se mnou dalších 10MČ (MČ je zkratka jednotky
megačlověk).
Původně jsem se k tomuto tématu nechtěl vyjadřovat, protože nejsem odborník,
navíc už toho bylo řečeno a napsáno docela dost. Čím víc jsem ale poslouchal
řečené a četl napsané, tím více mi připadalo, že většinu mých spoluobčanů
lze názorově rozdělit do dvou tříd kongruence:
1. "Doktoři jsou idioti, vole, nasrat na ně, léčí blbě a ještě by chtěli
víc než my, slušný lidi z výkopu!!"
2. "Doktoři jsou chudáci, přidat jim, mají těžkou práci a kdejakej
řemeslník si bere víc."
Osobně se nejsem schopen přiklonit ani k jedné skupině. Kdybych měl
svůj názor napsat ve zkratce, myslím si toto: Zdravotnictví je vážně úděsné,
doktoři se často chovají jako idioti, PROTOŽE mají těžkou práci, za kterou
jsou mizerně placeni A ZEJMÉNA se kvalita jejich práce na platech odráží
minimálně, což je pro státní sektor typické.
České zdravotnictví mě dovedlo do stavu, že ke (státním) doktorům prostě
nechodím a ani žádného doktora nenavštívím, dokud se nedostanu do situace,
která by přímo a akutně ohrožovala můj život, protože tam už není moc co
zhoršit. Bohužel, mé nenavštěvování lékařů rozhodně není následkem skvělého
zdravotního stavu, nýbrž naprosto zoufalých zkušeností. Vezmu to od začátku.
Od malička trpím nějakou (pravděpodobně vrozenou) vadou, která mi způsobuje
nesnesitelné bolesti břicha a střev, navíc je doprovázena silným krvácením.
Na české zdravotnictví jsem se s ochabující důvěrou obracel od nějakých
13 do 19 let, kdy mi došlo, že to nemá smysl. Navštívil jsem s tímto problémem
odhadem dvacet lékařů. Když uvedu takovou soukromou statistiku:
- Dva se ke mně chovali v mezích slušnosti (zbytek nikoliv).
- Přibližně polovina mě podezřívala z toho, že si problémy vymýšlím,
jeden dokonce i poté, co na vlastní oči viděl mé krvácení (které ignoroval
a jeho verdikt zněl, že mám snížený práh bolestivosti).
- Ani polovinu z nich nezajímalo, jaká vyšetření jsem již absolvoval
(navzdory tomu, že jsem jim odpovídající výsledky aktivně cpal), takže
jsem opakovaně podstupoval různá nepříjemná vyšetření, při kterých do mě
strkali různé dlouhé předměty.
- Dvakrát se stalo, že v průběhu takového vyšetření (při kterém se
člověk nachází člověk v ne zcela důstojné pozici) do ordinace vstoupili
jiní pacienti. Jednou je sestra důrazně vykázala, podruhé se s nimi bavila
bez ohledu na mou přítomnost.
- Mnohokrát jsem podstoupil rentgen postižené oblasti. Asi ve čtyřech
případech bylo snímek nutno pořizovat na dva pokusy, v jednom extrémním
případě dokonce bylo potřeba pokusů asi pět (z nichž dva selhaly proto,
že tam obsluha rentgenu prostě nevložila tu fólii, na kterou se to fotí).
Koho by nepotěšilo takové ozařování, které dopadá mimo jiné na reprodukční
orgány?
- Jeden z vyšetřujících doktorů byl zcela evidentně opilý.
- Asi čtvrtina z nich mluvila jazykem pro mě v různé míře nesrozumitelným
(i po opakovaném upozorňování z mé strany, že jsem laik a neumím latinsky).
- Dva doktoři mou situaci svým léčením a/nebo vyšetřováním přímo zhoršili.
Jeden mi doslova (ať už v důsledku nešikovnosti či nezájmu) natrhl prdel
a druhý mi zas předepsal prášky, po kterých se mé problémy začaly vyskytovat
v několikanásobné intenzitě. Když jsem ho s touto skutečností konfrontoval,
tvářil se, že to není možné. Zkusil jsem tedy svévolně prášky vysadit (situace
se zlepšila) a znovu nasadit (opět se to zhoršilo), takže jsem je pak vysadil
definitivně (a byl jsem zase na začátku). Když jsem ho obeznámil i s tímto
a opatrně a slušně se optal, jestli by neměl prášky s přesně opačným účinkem
(uznávám, nejsem doktor, vůbec tomu nerozumím, ale přišlo mi to logické),
dostal jsem vynadáno a byl jsem důrazně poučen o tom, kdo je tu lékař a
kdo pouhý pacient (jistě, pravděpodobně to byla hloupost a léky tímto způsobem
asi nefungují, nicméně mohl být alespoň slušný).
Každopádně mě nevyléčil ani jeden z nich. Nakonec jsem si musel pomoci
sám. Vypozoroval jsem, že na mé problémy určitým způsobem působí teplo
a chlad, fyzická zátěž, poloha těla a různé další vlivy, takže jsem jistými
úpravami svého životního stylu dosáhl prakticky úplného potlačení projevů
nemoci.
Další zkušenost se státním zdravotním systémem jsem absolvoval, když
se na mně vysypala bedna skelné vaty. Do očí mi naštěstí nic nenapadalo,
ale celkový dojem byl nepříjemný a jedna ruka mi otekla tak, že měla asi
o 50% větší průměr (nevím, jestli je to při kontaktu se skelnou vatou normální,
nebo to byla nějaká divná reakce). Dojel jsem si do nemocnice, kde mě nechali
čekat několik hodin, během kterých mi došlo, že ač to není příjemné, můj
stav se nijak podstatně nezhoršuje, ruka se nezvětšuje, takže jsem šel.
Zajímavé na celé věci bylo, že ve chvíli, kdy mi ruka stále otékala,
jsem na tuto problematiku upozornil zdravotní sestru, které to bylo evidentně
úplně jedno a nechala mě spokojeně čekat (aniž se na ruku podívala ze vzdálenosti
menší než půl metru).
Když měla manželka zdravotní problém, jenž vyžadoval (celkem snadný)
chirurgický zákrok, kterého se státem placení chirurgové chopili s takovou
vervou, až manželka málem přišla o nohu. Jako řešení problému (který sami
způsobili) navrhovali další operaci (protože jinak to určitě nepůjde),
kterou už tentokrát zaručeně zvládnou. Tento postup mě kupodivu nenadchl,
takže jsem začal hledat lepší řešení na internetu.
Nakonec jsme s manželkou objevili soukromou kliniku, na které požadovaný
zákrok prováděli s velmi dobrou úspěšností. Reference byly skvělé. Jediným
háčkem této kliniky bylo, že neměla smlouvu s žádnou pojišťovnou (nebo
možná měla, ale tato konkrétní služba byla považována za nadstandard) a
operace stála nemalé peníze.
Protože jsme zdraví mé ženy vyhodnotili jako cennější než ten balík
peněz, rozhodli jsme se služeb kliniky využít. Když pominu, jak se přístup
lékařů i personálu diametrálně lišil od přístupu ve státních zařízeních,
podstatný rozdíl byl i v odbornosti. Místo státního "přijďte v úterý a
ve středu budeme řezat" tu byla dlouhá (i když docela drahá) předoperační
péče. A pointa? Veškeré problémy byly vyřešeny bez operace - ta předoperační
péče kompletně stačila. TOTO BYCH RÁD VZKÁZAL VŠEM KRITIKŮM SOUKROMÉHO
ZDRAVOTNICTVÍ, KTEŘÍ ZÁSOBUJÍ SVĚT OBLÍBENÝMI MOUDRY O TOM, ŽE FINANČNĚ
NEJVÝHODNĚJŠÍ PRO KLINIKU JE LÉČIT, ALE NEVYLÉČIT!!
Náš úžasný stát se k tomu postavil opět naprosto příkladně. Protože
máme peníze na soukromou kliniku, jsme nechutní zbohatlíci a nezasloužíme
si z našeho zdravotního "pojištění" (tedy vlastně daně) ani korunu. Co
na tom, že jsme ty peníze reálně neměli a museli si půjčit od banky, prostě
finger.
Poslední zkušenost s lékaři jsem měl před pár lety, kdy jsem se řízl
přes velkou pihu. Protože manželčině kamarádce podobný malý úraz pihy způsobil
rakovinné bujení, byl jsem svou drahou polovičkou doslova donucen k návštěvě
doktora (ač jsem silně protestoval).
Když jsem došel do nemocničního areálu, přišel jsem se do vrátnice zeptat,
kde mají kožní oddělení. Tam jsem dostal hned preventivně sprdnuto, abych
neotravoval, že se mám podívat na ceduli s mapou nemocnice. Ač jsem za
normálních okolností spíše asertivní člověk, bez keců jsem se odebral k
mapce, protože jsem byl značně frustrován už svou přítomností na tom místě
hrůzy a bál jsem se, že další komunikace s vrátným by mohla být onou příslovečnou
poslední kapkou do poháru mé trpělivosti, jehož přetečení by znamenalo
můj odchod z nemocničního areálu, což by následně vedlo k nespokojenosti
mé milované družky. Tento úžasný orientační nástroj, který obsahoval plán
celého areálu, měl jednu poměrně závažnou vadu - ze tří pavilonů byla seškrábána
a jedno z nich bylo zrovna kožní oddělení. Naštěstí byly tyto budovy u
sebe, takže jsem se vydal odpovídajícím směrem s tím, že se optám, až bude
otázka aktuální.
Když jsem došel na místo, kde bylo nutné zvolit směr v závislosti na
přesném umístění pavilonu, optal jsem se kolemjdoucí zdravotní sestry.
Asi jsem se měl raději optat nějakého pacienta, protože sestra bez pozdravu
mávla rukou nějakým směrem a zaštěkala: "Neumíte číst?"
Význam štěkotu jsem pochopil, když jsem došel k budově, na které byl
skutečně relativně velký nápis KOŽNÍ ODDĚLENÍ, jen bohužel z místa, kde
jsem se sestry ptal, nebylo toto označení viditelné skrz větve stromu.
Vešel jsem dovnitř, vyhledal kožní pohotovost, usadil se do čekárny a raději
se začetl do předem připravené knihy v upřímné snaze věnovat okolí co nejméně
pozornosti. Když jsem přišel na řadu (tohle bylo překvapivě rychle, čekal
jsem možná půl hodiny), optala se mě nerudně vyhlížející doktorka, co mě
trápí. Když jsem popsal problém, na nějakou rozříznutou pihu se ani nepodívala
(ani ji nezajímalo, kde se problém nachází) a položila mi následující otázky
(doslova cituji, zejména tu poslední otázku): "Máte teplotu? Halucinace?
Jiní potíže? Umíráte?" Když jsem odpověděl, že teplotu nemám, o halucinacích
nevím, jiné potíže mi nepřipadají související s problémem a umírám pomalým
tempem, které považuji za přirozené, bylo mi řečeno (v červnu), abych znovu
přišel v září, že by mě pak mohli na listopad objednat. Neměl jsem už sílu
na to, abych se snažil dopídit smyslu, proč bych měl chodit v září, abych
se objednával na listopad a nemohl to udělat rovnou. Neměl jsem sílu už
ani na sdělení dotyčné, co si o ní myslím.
Od té doby jsem nemocnici už nikdy nenavštívil, spoléhám raději na Google.
Zlomený prst (nebo možná vyhozený, co já vím, ale svíral pravý úhel s ostatními)
na noze jsem si narovnal ručně a jako dlahu použil prst vedlejší. Zánět
zvukovodu mi diagnostikovala manželka s pomocí Googlu, čelové lampy a špetky
šikovnosti (léčení už bylo trochu horší, neboť nejúčinnější preparát nelze
koupit bez předpisu). Když jsem se nabodl nohou na hřebík, vyndal jsem
ho ručně a prolíval ránu desinfekcí. Jen doufám, že se mi nestane nic takového,
abych kvůli tomu k doktorům musel.
Na druhou stranu -i přes tyto negativní zkušenosti- doktory naprosto
chápu. Pokud bych měl říci jedno povolání, které bych chtěl vykonávat ze
všech nejméně, byl by to právě doktor. Opravdu bych dělal raději pomocného
kopáče na stavbě. Proč? Vezmu to od začátku.
Aby mohl být člověk doktorem, musí nejprve vystudovat školu. Tady je
třeba si uvědomit, že rozhodně není škola jako škola! Krom toho, že studium
medicíny trvá šest let, náročnost bude oproti průměrné vysoké škole neporovnatelně
vyšší. Sám jsem takovou školu sice nestudoval, ale stačí se podívat na
všechna ta skripta a požadavky ke zkouškám, aby člověka přešla chuť. Nehledě
na to, že vypadne-li člověk z medicíny někde v průběhu studia, je asi docela
ztracen (na rozdíl od některých jiných oborů, kde člověku stačí třeba Bc.
titul na to, aby mohl jít něco dělat). Jaké má možnosti někdo, kdo vypadne
ve čtvrtém ročníku medicíny, opravdu netuším, ale řekl bych, že asi moc
růžové nebudou.
Po škole následuje atestace, ve které je absolvent proháněn jako poslední
podržtaška všemi možnými odděleními a obory, které leckdy nemají nic společného
s tím, co chce dotyčný nakonec dělat (předpokládám, že v této fázi už je
asi rozhodnutý, když už věnoval šest let té nechutně těžké škole). Plat
neatestovaného doktora bude pravděpodobně také asi nevábný, když platy
těch atestovaných se pohybují kolem 20k (na začátku).
Pak už tedy práce samotná. Pracovní doba nekonečná (o přesčasech jsme
slyšeli už mockrát, takže to tu nechci znovu omílat), náplň práce náročná,
neboť je u toho třeba myslet, navíc se mezi pacienty kolikrát objevují
idioti, kteří by v tržním zdravotnictví do nemocnice vůbec nevlezli, protože
jim reálně nic není, ale když to mají zadarmo, tak proč by lékaře nenavštívili.
Doktor se jim ale věnovat musí i v případě, že si je na 99% jist, že se
jedná o nějakého důchodce, který si jde do nemocnice postěžovat, těžko
je může ignorovat, protože co kdyby jim opravdu něco bylo.
Možnost postavit se na vlastní nohy je také dost nejistá, protože žijeme
ve státě (světě), kde prakticky není možné, aby si někdo jen tak otevřel
vlastní zdravotnickou praxi a nechal lidi rozhodnout, jestli mu budou/nebudou
platit. Protože stát vymáhá násilím z lidí nějaké peníze na zdravotní péči,
pak logicky, chcete-li takovou péči poskytovat, musíte podmínky řešit se
státem (VZP). Vykašlete-li se na to, máte všude kolem sebe konkurenci,
která poskytuje služby z pohledu lidí zadarmo.
A největší lahůdku (alespoň z mého pohledu) této úžasné práce jsem si
nechal na konec. Zodpovědnost. Kolikrát se Vám stane, že v práci něco poděláte?
Ať už nějakým omylem, nebo jste prostě jen přišli do práce nevyspalí. Mně
se to občas stane a jsem neskonale rád za to, že je to téměř vždy vratné
a jediné následky mých chyb spočívají v tom, že musím obětovat nějaký čas
tomu, abych je opravil. Opravdu bych nechtěl dělat práci, ve které by každá
má potenciální chyba mohla znamenat nezvratný problém. Samozřejmě pravděpodobně
většina chyb většiny doktorů žádné fatální následky nemá, nicméně v tom
počtu úkonů, které doktor za svůj život udělá, se skoro jistě nějaký omyl
s krutými následky najde a i kdyby se na to veřejně nepřišlo, musíte s
tím žít.
To celé děláte za plat, který dostanete na mnoha jiných místech za daleko
méně práce, která navíc nemusí být tak stresující a pro její vykonávání
Vám stačí mnohem méně schopností (a jednodušší škola). Tímto nechci tvrdit,
že by se lékařům "mělo přidat", jen si myslím, že by měli dostat příležitost
k tomu, aby mohli nabídnout své služby pacientům za ceny, které si (lékaři)
zvolí a oni (pacienti) by pak měli možnost volby (zaplatit, nebo si pomoci
sami). Osobně jsem přesvědčen o tom, že většina doktorů by si platově výrazně
polepšila.
Doktory chápu, pacienty chápu, kde je tedy chyba? Na straně státu, samozřejmě.
Kdyby se do toho stát přestal tak hloupě montovat a neuzurpoval si na zdravotnictví
téměř monopol (pravda, úplný monopol to ještě není, ale jedná se o tak
šílenou regulaci, že následky jsou podobné), měli bychom se výrazně lépe.
Doktoři by byli motivováni dělat svou práci lépe a chovat se k pacientům
slušně, protože by se to reálně projevovalo na jejich platech (o čemž teď
nemůže být vůbec řeč). Problém s nedostatkem peněz by byl najednou vyřešen,
každý by dostával právě tolik, na kolik by lidé ocenili jeho práci.
Rozhodně jsem dalek toho, abych odsuzoval stávky či odchody doktorů.
Je to jejich právo a ať si dělají, co chtějí. Řeči o tom, že vystudovali
za naše peníze a teď tu musí zůstat, jsou naprosto liché, protože když
už tu máme státní školství (což je dementní samo o sobě) a tvrdíme, že
každý má právo na studium, není možno najednou říci, že zrovna doktoři
jsou za to něco morálně dlužni (vždyť kolik lidí vystuduje nějakou školu
a pak dělá třeba něco úplně jiného). Jen mi přijde, že cíl jejich vyjednávání
se státem (tedy zvýšení platů) není to, co by jim samotným nejvíce pomohlo
(a pacientům už vůbec ne, ale to může být doktorům jedno). Daleko lépe
by se doktoři dle mého názoru měli, kdyby místo zvýšení platů žádali více
svobody a omezení regulací.
Stát se teď logicky snaží poštvat občany proti doktorům, protože uzurpujete-li
dvě skupiny lidí a parazitujete-li na obou, je pro Vás každopádně výhodné,
když budou tito lidé válčit mezi sebou, protože pak nemohou spolupracovat
proti Vám. Alarmující je, že naše společnost už se dostala do tak retardovaného
stavu, že je tu možné vyhrát volby na třicetikorunových poplatcích a naprosto
zaslepení a zmatení socialisté, kteří nějak už dávno neví o světě, naletěli
všemožným doomsayerům a skutečně věří tomu, že bez státních regulací ve
zdravotnictví by tu začala jatka, lidé by umírali po tisících a v zájmu
doktorů by najednou nebylo vyléčení pacientů, ale pouze jejich nekonečné
léčení. Pro příklad není třeba chodit daleko, stačí se podívat například
na komentáře k tomuto článku (toto tvrzení nabude platnosti několik hodin
po publikaci).
14.01.2011 Urza