Je mi 22 let, žiji na severu Čech. Odmalička jsem se snažil žít jako
moji rodiče, slušně, spořádaně, mít jednou auto, děti, baráček na vesnici.
Měl jsem vcelku pěkné dětství, vyrůstal jsem převážně na vesnici, i když
jsem bydlel ve městě. Dodělal jsem si střední průmyslovou školu a jelikož
jsem zjistil, že vysokoškolská matematika není nic pro mě, začal jsem se
ucházet o zaměstnání. Do té doby byl život jedna velká pohoda, prakticky
bez starostí. Každý den po škole jsem chodil na brigádu, přivydělával jsem
si počítači v jedné firmě, získal jsem celkem slušné zkušenosti, každé
léto jsem byl alespoň jeden měsíc na brigádě, odváděl jsem daně, prostě
žádná černota. Z mých ušetřených peněz jsem si tenkrát koupit auto, na
které jsem platil, dával jsem ho postupem času do pořádku, vybudoval jsem
si vlastní internetové stránky s klubem Italských aut, prostě jsem se snažil
žít hlavně pro svoje koníčky. Díky tomu sice neumím hrát ani fotbal, ani
hokej, ale jsou to věci, které mě nikdy nelákali, tak proč se jim někdy
věnovat?? Tehdy jsem si říkal, že život není tak špatný, že všechno není
tak zlé a že když člověk chce, může se mít dobře. Hned po první návštěvě
Úřadu práce v Mostě, kdy mi bylo řečeno, že mám osobní automobil, že jsem
vlastně bohatý, takže ho mám prodat a že nikdo nebude dotovat příživníky,
jako jsem já. Ptal jsem se, jak jsou na tom cikáni, kteří nemají od auta
papíry a jezdí na černo. Paní mi řekla, že jsem jí to neměl říkat, a že
mám smůlu, protože kdybych to auto nepřiznal, stejně by to nikdo nikdy
nezjistil a že to tak dělá každý. Říkal jsem si, dobrá nic s tim nenaděláš,
vyděláš si peníze jinde.
Po třech měsících hledání práce jsem konečně něco našel. Industrial
Engineer jr.v jedné zahraniční firmě, navíc komunikace hlavně v angličtině,
vypadalo to dobře. Jelikož si měl zaměstnavatel vzal z pracáku, dostal
od něj příspěvek. Dělal jsem od rána do večera, do toho jsem opravoval
a upravoval moje milované auto, dělal věci pro klub, prostě jsem se nezastavil.
Po třech měsících v práci (měl jsem na starost zavádění 5S, Poka Yoke,
Kanban, atd, bylo mi 20) mi řekli, že odemně očekávali víc, a že to semnou
ještě zkusí, ale jakoby externí zaměstnanec. Příspěvek byl pak ještě větší.
Dělal jsem prakticky za pakatel od rána do večera, na nic jsem neměl čas,
v práci jsem byl neustále pod tlakem mého neschopného šéfa.
Mezitím jsem si bokem vydělal na lepší auto, našel jsem zálibu v tuningu
(nemysli spoilery a doplňky ala Interspar), ale úpravy motorů, jejich charakteristiky,
chování, atd. Pořídil jsem si Fiata Uno Turbo i.e., se kterým jsem jezdil
hlavně na sprinty porovnávat s kolegy, kdo jak dalece upravoval a snažil
se. Za dva roky jsem si získal poměrně dost přátel z okolí úprav aut, přes
profi firmy, pořadatele tuningových akcí, samotných majitelů a fandů do
úprav aut. Proč jsem tohle psal? Myslím si, že jsem se snažil.
Nyní pracuji pro větší českou firmu na severu Čech, lidi zde si váží
mých dovedností, do práce chodím tak jak mám, nemusím tu zůstávat déle,
zaměstnavatel si mě váží stejně jako já jeho, nemarodím, funguje tady určitá
harmonie. Nemusím chodit na zbytečné meetingy, nemusím poslouchat kecy,
které nikdy nebudou pravdivé, nemusím poslouchat jak jsem neschopný a nemusím
si nosit do práce jídlo. Do včerejšího dne jsem měl i dvě auta. Fiat Punto
GT, kterých u nás v ČR moc není, a již výše zmíněné Uno Turbo po vcelku
brutálních úpravách motoru. Přes jiné turbo, jiný tlak paliva, tlak na
turbu, jinou hlavu, intercooler, výfuk, hadice, kompletní GO motoru, po
snížení hmotnosti, přepracování elektroniky, interieru, atd. Hádejte co
se stalo? Včera mi moje milované Uno ukradli. Asi nějací cikáni, kteří
semnou stáli na pracáku v jedné frontě, asi se chtěli jenom svézt, pak
to někam zapíchnout, oberou to, jiní cikání to dají do šrotu a mají vyděláno.
Když je někdo zastaví, nemají jim co vzít, tak je nechají být, nebo nějaký
blbec, kterému jsem ujel na sprintu a teď se mi pomstil? Co je naplat moje
roční práce, shánění dílů, které u nás nejsou k dostání, co všechny ty
peníze, úsilí? Všechno přijde vniveč. Přemýšlím, jestli má cenu dnes vůbec
něco dělat jen tak pro radost? Proč? Proč si my, jako tupý stát plný volů
necháváme tohle líbit? Proč jsme tak pohodlní? Jak si alespoň trochu užívat
svých zájmů, když nemáte miliony ani statisíce? Já nechci jen přežívat,
ale jak je vidět, asi to jinak nepůjde. Udělám něco, zase mi to někdo zničí.
Já nechci pomstu, chci jen spravedlnost. Ano, je pravda, potkat toho zlodějíčka,
asi by nějakou dobu, jestli vůbec nechodil po svých. Škoda, že by za to
potrestali mě, protože jsem ho buď diskriminoval, nebo nesouhlasil s navrácením
mého majetku, nebo se ho právě snažil vrátit a já jsem ho vlastně napadl.
Poslední dobou mi opravu připadá, že zákony jsou napsány proti nám, ne
pro nás. Kdo zákony porušuje, má se dobře. Ale kdo zákon poruší jednou,
je hned zle. Každý to vidí a nikdo s tím nic neudělá. Proč necháváme cikány
žít? Proč jim cpeme peníze za to, že nás okrádají a to ještě dvojnásob?
Na soc. výdajích a našich daních? Vždyť takový bordel nemají ani v Americe.
Mám rád Čechy, ale asi tady nezůstanu.
Češi pitomí líní, nikdo z nás nezbyde!
ReproBoy, 17.01.2006
www.italiancars.org