Jelikož zde fenomén šťastného Karla ještě asi pár týdnů pobude,
proč mu nedopřát další den života v podmínkách, které jeho tvůrce nastavil.
Proti porušení copyrightu jistě autor nemá námitek...pálím, pálíš, pálíme
a jsme jedna rodina, že.
Karlův Den poté
PhDr.PaeDr.Saša Lebreux, soukromý praktikující terapeut, poodhalil záclonu
a zpoza okna pozoroval děvčátko, které od včerejška pobíhalo ulicí a požadovalo
po kolemjdoucích peníze za cosi, čemu Saša nerozuměl. Pootevřel okno, aby
lépe slyšel.
"...za to, že jsem vdechla Váš kouř a tím jste ohrozil
zdravý vývoj mých průdušnic, mi nyní zaplatíte třicet korun nebo jedno
euro..." . " Včera to bylo jen za vosum, megero !!! " - zařval na celou
ulici ten jeliman vodvedle a něco štrachal v kapse. To je fakt debil...
- pomyslel si Saša. Chvíli pozoroval Karla, jak křepčí na chodníku, pak
ale zpozorněl. Něco mu nesedělo a začal přemýšlet, co to je. Něco se děje,
něco je jinak, říkal si v duchu. Jeho pohled padl na povalené popelnice
uprostřed silnice, na chodníku temně rudé skvrny, v povětří poletovala
spousta papírů, prachu a bylo cítit pronikavý zápach spáleniny. Za horizontem
vilové čtvrti Saša spatřil na obloze dým, v dáli snad i plameny....ve vzduchu
napětí přímo k prasknutí. Vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Zavolal
na dosud vztekajícího se Karla : "...zdravím, pane inženýre, co se to
venku děje ? To stávkujou popeláři nebo někde hoří ?" Karel přestal
hledat drobné a zahleděl se vzhůru do Sašova okna: "Vy nic nevíte ? Všechno
je pryč !" , skoro brečel, "všechno je v prdeli...vláda...policie...armády
celýho světa...ekonomika vole...všechno !!! Zbyly jen prachy !!!
A ty budou za chvíli taky na hovno...na hovnóó...lidi se střílej jak dobytek,
kradou, rabuje se...copak si nic kurva neslyšel ? !!!" Karel
začal usedavě brečet a sedl si na okraj chodníku, hlavu bezmocně spustil
mezi schlíplá ramena. "Civilizace je fpíči...totál v hajzlu...všechno...".
PhDr.PaeDr. polkl nasucho a ztuhnul. Nechápavě hleděl na doutnající
obzor, na Karla, na holčičku šťastně poskakující střídavě na jedné a druhé
noze s hrstí drobných v dlani. "Co - cože? To si jako děláš eh děláte
snad legraci, ne ?" Chvíli bylo ticho, než Saša vstřebal tuhle podivnou
informaci. "To...jakože...konec, jo?...jakože anarchie nebo co ?...ty
voe konec vlády jo ?... no ty krááááávoooo...." Saša se kousl do sevřené
pěsti a stáhl se do pokoje. No ty vole...tý vole...pyčo...ty krávo vole....to
je mazec...mazec... - říkal si potichu pro sebe. Utíkal do přízemí a v
obývacím pokoji zapnul chvatně televizi, rádio, internet. Všude ticho nebo
šum...na obrazovce počítače nápis - Omluvte dočasný výpadek sítě, zprávy
o aktuálním dění v každou celou hodinu - přináší NewAgeNet. Týýý vole...znovu
proběhlo Sašovi hlavou. Do celé hodiny zbývalo ještě 42 minut, Saša začal
pobíhat nesmyslně po pokoji a nevěděl, jak se uklidnit. Nakonec vyběhl
před dům. Na trávníku mezi domem a plotem ležela rozsypaná popelnice s
kartonem prázdných, rozbitých lahví Perignonu, do jejichž konzumace se
předevčírem pustil, aby zahnal stále se opakující deprese. O kus dál leželo
nějaké mrtvé zvíře, stažené z kůže. Spousta odpadků po celé ploše zahrady,
ohořelá baseballová pálka a bílá čepice s kšiltem s temně rudými skvrnami.
O kus dál žluté triko s tmavými skvrnami a několika otvory se spáleným
okrajem...Saša skoro přestal dýchat a jen pozoroval nehnutě tu spoušť na
zahradě. Nemohl odpoutat zrak od ohořelé pálky a zvířete s odhaleným svalstvem
a šlachami. Srdce mu začalo bušit rychleji a silněji. Po těle se mu rozlévaly
vlny adrenalinu, za chvíli skoro hořel a pot mu začal stékat zpod vlasů
na napjaté čelo. Jeho zrak se posunul k obzoru, kde dým začal zahalovat
ranní oblohu a nebe začalo připomínat večerní západ slunce. Ještě chvíli
těkal od horizontu k zahradě, k nic neříkajícímu Karlovi a pak pohledem
ulpěl na dívence, která na ulici vyhlížela další oběť pro svou pokutu za
zdravé životní prostředí. Jestli domů nepřinese alespoň sto českých nebo
tři eura, otec alkoholik jí zřeže jako pokaždé, když mu došla podpora a
vodka.
" Karle, co Ti chtěla ta malá ? " - houkl na zhroucenou, vzlykající
postavu. Karel se v slzách otočil k Sašovi : "...musel jsem jí zaplatit
za znečištění vzduchu prej...prej že když kouřim, tak jí škodim...za euró..bůůůů....bééééé...a
každej sráč..vzlyk....teď něco chce...za nic voe...vzlyk...". Karel
se vzlykajíc opět zhroutil na chodník. Někde v hloubi satelitního městečka
se ozvala střelba ze samopalu, pak jednotlivé výstřely, zřejmě z pistole,
tříštění skla a kvílení pneumatik...
Saša vešel zpět do domu. Došel k mramorovému hifi stolku a zapnul lampový
zesilovač. Po osmileté bezvýsledné terapii
s Agátou Hanychovou si z utrženého honoráře pořídil tenhle vintage
klenot a cenil si jej nejvýše ze všech předmětů, které ve svém luxusním
sídle, navrženém posmrtně architektem Kaplickým, za život nasbíral. Saša
byl znalcem života a uměl jej žít naplno, na přepychu a luxusu nešetřil.
V garáži parkovalo černé Porsche a tmavě modrý Bentley Arnage, interier
domu navrhla a zařídila Blanka Matragi, pyčo. Saša pravidelně odbíral u
PNS magazíny pro muže, co vědí, co chtějí - TopKchár, Zbraně a bicepsy,
Men´s Health a po dvou číslech od každého vydání TopClass
- jeden výtisk do pracovny a druhý sebou nosil stále v kapse hedvábného
županu (s výšivkou Marriot Petrograd), kdyby mu jeho těžce zkoušené sebevědomí
pokleslo rychleji než promile v krvi. Poslední dobou mu potíže pacientů
nějak začaly přerůstat přes hlavu a přestávalo zabírat i čím dál větší
množství kvalitního čtení a alkoholu, pokud je nesmíchal s dávkou kokainu
nebo marihuanou, máčenou před kouřením v aloe vera jogurtovém drinku, politém
trochou cherry a zdobeném snítkou šafránu, jemně sypaným strouhaným lanýžem,
pokud to ty čuráci z Fedexu byly schopný doručit do dvou hodin od vyšťourání
ze země, jinak by to Saša nevzal do huby. Nikdy v péči o své potřeby neslevil...
Magické oko zesilovače zezelenalo a Saša zapnul CD přehrávač. Zvolil
opakované přehrávání skladby. Z reproduktorů se začala linout píseň
J.A.R. Knihovnička.
Jeden z mála songů, který nebyl na netu ke stažení na žádném serveru a
tím raději ho poslouchal. Dal Volume na 70% a padl na kolena. "Jóóóóóó,
tyvoejóóóóóó, pyčovoe je to táááááám !!!!!!!!!! Je to táááááááááááááááááááám
!!!!!!!" - řval v agonii, až místy přehlušil zamilovanou skladbu, kterou
si někdy pouštěl i třicetkrát za sebou, aby se udržel v psychické pohodě.
"...zamrdaný neurotici, vypíčený buzny bez erekce...já vás konečně jebu
!!! sráči voe, zhebněte na ty vaše pojebaný deprese...voéééé....jo - jo
- jo !!! " - Saša šílel a vodopády vulgarit, uvolněněných náhlou ztrátou
potřeby sebekontroly se z něj valily jak právě odstartovaná psychotická
příhoda...o svá práva se hlásila léta potlačovaná pudovost a nyní již ničím
nebrzděná spontánnost bestie v něm. Ač vyhledávaný terapeut, sám byl obětí
komformity a nemilosrdné výchovy svých snobsky odměřených rodičů. Mít je
teď po ruce, asi by je rozcupoval... (anebo zklapnul a ustoupil by jako
dříve, za což býval matkou odměňován například krokodýlími botkami nebo
zapůjčením otcova RR na víkendový výlet do zimní chatky nedaleko Chamonix.
Jednoho slunečného dne Saša spící rodiče ´neupozornil´, že se k chatce
blíží lavina, nasadil lyže a s úsměvem odjel po svahu do Chamonix...pak
už si bral otcův RR podle chuti...)
Přiblížila se celá hodina a na monitoru naskočila zpráva o mimořádném
zpravodajství. Saša stáhnul Volume a doběhl k televizi.
"Během prvního dne po rozpuštění demokratických institucí jen v bývalé
evropské unii 12,500.000 mrtvých a zraněných...rabování obchodních domů....ozbrojené
skupiny bývalých policistů a vojáků se snaží udržet v ulicích pořádek...bývalá
elitní jednotka chrudimských výsadkářů po vyrabování vojenského skladu
obsadila okres Chrudim...svádí boje se skupinkami občanů, kteří skandují
- chceme zpátky vládu, dejte nám práci, dejte nám jistoty a prosperitu
a chléb, ně - kdo - na - Hrad !!!...v administrativní budově europarlamentu
se zamkli bývalí poslanci EU a pojídáním obložených chlebíčků s vajíčkem
za okny provokovali bruselany, až skupinka belgické domobrany srovnala
sídlo bývalé EU se zemí několika teplem naváděnými raketami typu země-vzduch...skupiny
ozbrojených anarchistů svádí boje se skupinami ozbrojených, kdysi takzvaně
pravicových extremistů, kteří svádí boje se skupinami romsk - pardon cikánů,
kteří se spojují se skupinkami sociálně slabších, vícečetných bělošských
rodin...pokladní z Tesca v Ústí nad Labem byla vláčena vozem Žiguli po
parkovišti, údajně jako výstraha za nevydání několika kartonů cigaret a
alkoholu skupině mladíků tmavé pl..pardon...tlupě cikánů, kteří chtěli
platit již neplatnými poukázkami na prací prostředky..."
Saša nevěřil. Padl vysílen na podlahu. To neni pravda, to neni pravda...šeptal
si. A pak mu to docvaklo. Teď můžu všechno...pomyslel si. Vstal, do kapsy
zasunul TopClass a z humidoru vyjmul doutník. Sešel po schodech na zahradu
před dům a zapálil si.
"To je ale hezká holčička..." - a vyfoukl směrem k dívence, skákající
na ulici panáka, obláček kouře. Dívenka zachytila jeho slova a otočila
se. "Pane, dostanu od Vás třicet korun nebo jedno euro, za zneči - "
"Já vím, pojď dál, dojdu si do domu pro peníze" - s úsměvem jí
přerušil a otevřel branku. Dívka doskotačila na zahradu. Saša vešel do
domu a nechal otevřené dveře. "Tak pojď, mám peníze nahoře v podkroví,
dám Ti něco navíc předem, ať sem nemusíš chodit víckrát, zatím si sedni
v obýváku na tu príma kožešinku z ledního medvěda...". Dívka vešla
a Saša za ní zavřel. Zastrčil západku bezpečnostního zámku. Z přehrávače
vyjmul J.A.R. a vložil oblíbenou arii Nessun Dorma. Ze stolku vylovil balení
Viagry a polkl tři kusy. Otočil se k dívce. "Už Ti maminka ukázala,
jak se správně mýt ? Jak si umýt zádíčka a zadeček ? A buchtičku ? Já jsem
dětský lékař, víš...pojď, ukážu Ti to, ať nejsi nemocná..." a pro jistotu
si do kapsy vsunul kyblíček se zvlhčovacím gelem Tee Tree Oil Big Gun Animalizationer.
Dívka v kapse sevřela rukojeť tazeru a prstík si připravila na spoušť.
Věděla od mámy, jak se chovat k pánům, co jsou moc hodní a zkusí ji pozvat
domů. Ozvaly se první tóny z božské Turandot, zpívané mistrem Pavarottim
a přehlušily tak vřískot dívenky i nelidský řev PhDr.PaeDr. Saši Lebreux,
diplomovaného psychoterapeuta, milovníka luxusu a krásných
věcí ...
Hmm, cvokař má zas depku....kreten... - otočil se Karel k sousedovu
domu, když hudba zněla ještě hlasitěji než obvykle. Tohle dál nepude, takle
ne...jedu pryč...někam do hajzlu... - přemítal v duchu již zcela vyčerpaný
Karel. Příbuzní na Vysočině ! Jasně ! Strejda, co mně léta zve na prázdniny...na
zabijačku...na pálení slív...teta, kámoši odmala...a holky !...bože, ty
skvělý, nádherný holky...byla s nima legrace i vzrůšo...- bože můj, jak
jsem se moh´ na to všechno vysrat ?...to nejlepší, co jsem kdy měl, jsem
nechal za sebou... V Karlovi se probral život. Najednou cítil, že už nic
jiného nechce. Chce tam, kde mu bylo dobře a kde byl odjakživa doma, odkud
možná neměl nikdy odejít. Snad jsou všichni v pořádku, bože...Karel se
podivil, kolikrát si už v duchu řekl bože. Nikdy o něm s nikým nemluvil,
ani na škole, ani v práci, ani s Rebekou nebo Tanjou, ani s mámou a tátou...možná
měl...možná není ještě všechno pryč...třeba tam někde nahoře...ale proč
teda teď tohle...?
Teď ale neměl čas na rozjímání. Skočil do auta a zkontroloval přístrojovou
desku. Nádrž skoro plná, klíčky zůstaly přes noc v zapalování. Vběhl do
domu a do auta naházel několik tašek - s nářadím, oblečením, kanystr benzínu,
dvě flašky oleje do motoru, destilku, baterie do svítilny, sušené ovoce,
těstoviny, vařič na líh, karimatku z dob studia a trampování - všechno,
co se mohlo hodit. Z garáže vzal krumpáč, pilu, lopatu a pár balení hřebů
a šroubů. Kdo ví, kdy to skončí... - pomyslel si. Kdo ví, jestli to vůbec
kdy skončí...Naposledy vstoupil do kuchyně a z ozdobného držáku Uve (Ikeu
prý vydrancovali spolu s autosalony ŠkodaVWAudiPorsche po celé zemi během
prvních dvou hodin po Konci) sebral sadu nožů, pánev, hrnec na těstoviny,
z lednice vzal všechno ovoce a zeleninu, co vypadalo ještě použitelně.
Balení šumivých multivitamínů, zásoby musli a pár balení stolní vody...nakonec
v garáži sundal ze zdi hasičskou vyprošťovací sekeru, zděděnou po tátovi
a hasicí přístroj. Vše naházel chvatně do vozu a sekeru položil vedle sebe
na přední sedačku, spolu se sáčkem sušených meruněk a lahví minerálky.
Tak jedem...Karel se dotkl volantu jako důvěrného spojence na blbý časy.
Podíval se ve zpětném zrcátku na typický Mickey Mouse land - jakožedomek,
navlas stejný jak ostatních sedmdesát pět domů v satelitu (kromě toho růžovo-zelenýho
cvokařova lejna za čtyřicet mega), který začal před šesti lety splácet.
Ještě včera to byl jeho splněný sen, zázemí, prestiž, zhodnocení let studií
a tvrdé práce...a teď zbyla ve zpětném zrcátku jen iluze, omyl, pocit ztraceného
času a úsilí. Karel otočil klíčkem v zapalování, zařadil "D" a sešlápl
plyn. Jeho dům, kariera, kamarádi z kanclu, pařby v Schummi Yummi Nyummi
Hafi Haf baru, jeho poslední objev - Tanja, asijská míšenka, servírka z
La Papua Pueblo De Magorro, kam chodili slavit s kolegy - po prvním
rande na retro parníčku, který nechal Karel rezervovat jen pro ně dva,
to bylo na nejlepší cestě k trvalejšímu erotickému vztahu...všechno se
mu sešlápnutím plynu vypařilo z mozku. Bylo to pryč. Gumy s kvílením vykouzlily
dvě černé čáry na okrasných bílých dlaždicích. Dobrá práce, pomyslel si
v duchu, když čerstvě namontovanou přední hrazdou sejmul výběrčího za průjezd
ulicí, který se mu postavil před auto. Vyserte si voko, debilové...chcete
vydělávat na hovně a chrápat na sametu !!!? Hovno, sráči !!!...nestudoval
jsem šestnáct let a neučil se čtyři jazyky, abych teď rozdával uválenejm
smradlavejm pupkům...
Další na řadě byl výběrčí z Moonlightu. Fungl nová uniforma, za opaskem
tonfy, nunchaku a kopie samurajského meče z vietnamské tržnice. Dokonce
zlaté výložky a modrej lampas na kalhotech. Pěkné...Prý rozšířili portfolio
o SunshinePowerCompany a jejich poskok si přišel do Karlovy ulice pro výpalné
za blahodárné sluneční paprsky už po ránu. Plesk ! Zastavit něco, co je
třicetkrát těžší a má to vepředu hrazdu se zbytky uniformy kolegy - to
nebylo moc chytré... Fyzikální zákony zatím ještě platí - skoro se začal
smát Karel, když jeho džíp lehce nadskočil při přejezdu druhého výběrčího.
Výjezd na hlavní ulici, protínající satelitní městečko, zvládl Karel smykem.
Dřív by si netroufl, byť ho to pokaždé svrbělo v nártu - dobrá pověst přece...kultivovaný
člověk, jež dodržuje pravidla soužití v lepší čtvrti...takový klidný a
bezkonfliktní člověk je ten pan inženýr, slyšel v duchu Karel. Hovno !...hovno
každýmu, co po mně něco chtěl a sám nikdy nic nedal !!! Před křižovatkou
zahlédl koutkem oka něco pestrobarevného, co se zleva blížilo směrem k
němu. No jistě...Bobeška... Asi dvacetiletá místní dredařka Libunka, v
oblíbené rasta čapce si to mazala na kole, jako vždy na háku přednost zprava
(a vůbec všechno kolem, co nenosilo dredy nebo podobně kulturní jamajsko-anarcho-zhuli
prvek, jí bylo u prdele), byť vjezdy do zóny satelitu byly po zkušenostech
označeny cedulemi o dodržení přednosti zprava. Její otec, PhDr. Bobeš CSc.,
bojoval v Bruselu za emisní povolenky, ekotoalety, elektrohydroplány a
návrat parních lokomotiv či co, Libunce koupil v satelitu domek a posílal
jí na účet každý měsíc dva tisíce euro. Většinu peněz Libunka investovala
do renovace sqatu, kde trávila volný čas s revolučně smýšlejícími přáteli,
kupovala potraviny pro kamarády bez práce - jak říkala, oběti zvůle systému
- a zbytek kapesného šel do jejího opelichaného vlčáka Deža, pojmenovaného
na protest proti vyplácení dávek sociálně potřebným stravenkami. O otci
tvrdila, že je kreten, co bojuje za dobrou věc. Dále bylo známo, že preferuje
dívky spíše než hochy, což nikomu nevadilo a řidiče, které občas donutila
svojí ignorací k nečekaným manévrům na hranici veřejného ohrožení - zdravila
fakáčem, což vadilo jen těm řidičům. Karel jí nedávno po zvláště nečekaném
setkání v jednosměrce seřval za debilitu a pokus o sebevraždu, leč kravka
odvětila, že táta v Bruselu zařídí, že už se Karel ani neusere, aniž by
si mu to předem nedovolil + fakáč jako bonus. Libunka na kole s Dežem na
obojku byla prostě jednou z místních rarit.
Karel se nechtěl mstít, ale dnes už nechtěl ani ustoupit. Sundal nohu
z plynu a volnoběhem vjel do křižovatky. Díky tomu se mu Libunka pouze
připlácla na boční okno a krátký pohled Karlových očí do vytřeštěné Libunčiny
bulvy na vzdálenost zhruba 30-ti centimetrů napověděl, že Libunka dá možná
při vjezdu do křižovatky příště pozor. Možná...Pouze Dežo, obvykle běžící
na vodítku dva až tři metry před Libunkou, už do žádné křižovatky nikdy
nevběhne...To bylo Karlovi asi vteřinu líto. Skoukl v zrcátku, jak se Libunka
sbírá ze země, fokusuje na osmičku z předního kola a chlupatou krvácející
hroudu na konci obojku a skrze slzy ze sebe souká něco jako : "...tati...tatínku
můj..., Dežo...Dežíčku..."
Karel sešlápl plyn až na podlahu a kick-down ho vtlačil do sedačky.
Fakáče z okénka na adresu Libunky a Deža si odpustil. Teď, když se věci
lidské začaly opět odhalovat až na dřeň - to nemělo smysl. Pomalu mu docházelo,
že některá vítězství nejsou radostná...byť asi nezbytná.
Začalo mu být zima, žaludek měl jak na vodě a chvílemi musel zhluboka
dýchat, aby se nesložil. Za dva dny se toho událo víc, než za celý jeho
život a předrážděné nervy se začaly ozývat. Zapnul topení a do pusy vložil
pár sušených meruněk. Pomalu žvýkal a sladká chuť ovoce ho uklidňovala,
vracela mu energii do žil...
Rostlo v něm odhodlání držet se cesty, kterou se právě vydal. Cítil,
že se vrací ke svým kořenům, ke svým blízkým...ke starým známým, které
kdysi opustil kvůli vábení Velkého světa. Jenže svět, jak ho znal, se ze
dne na den ocitl v troskách a Karel se teď cítil nepochopitelně volný.
Nerozuměl tomu...nerozuměl teď vůbec ničemu. Minulost byla pohřbena a budoucnost
nejistá...Karel krátce pohlédl do zpětného zrcátka, pak upřel zrak ke vzdálenému
obzoru před sebou. Uvelebil se v sedačce, položil ruce na volant a znovu
sešlápl plyn k podlaze.
Cesta domů právě začala...
Karlův Den poté II již brzy na Vašem webu.
08.02.2009 Jouda