Pokusím se naznačit pár příkladů, v čem se dnešní doba podobá té před
25 lety.
Socialismus se kromě společného vlastnictví výrobních prostředků vyznačuje
centrálním řízením a plánováním ekonomiky.
Oproti tomu v kapitalismu se kromě soukromého vlastnictví výrobních
prostředků v ekonomice uplatňuje volný trh, kde ceny zboží jsou určovány
nabídkou a poptávkou. Ceny zboží neurčuje stát, ani je neovlivňuje. V kapitalismu
se vyrábí to, z čeho je zisk. Vyrábí se to, co uspěje na trhu, vyrábí se
to, o co mají lidé zájem a co si chtějí koupit, za co chtějí zaplatit.
Evropská unie naplánovala, že v České republice do roku 2020 vzroste
výroba elektřiny z takzvaných obnovitelných zdrojů na 13%. Protože v současné
době jsou solární a větrné elektrárny nekonkurenceschopné, dotují se výkupní
ceny. Na tyto ceny odběratel elektřiny nedobrovolně přispívá v cenách elektřiny.
Tento příspěvek bude dále narůstat.
Zákazník nedostal možnost výběru, kdy by si mohl svobodně vybrat mezi
elektřinou ze solárního panelu za 14Kč/kWh a elektřinou z tradičních zdrojů
dejme tomu třeba za 4Kč/kWh. Jinými slovy na volném trhu by elektřina ze
solárního panelu neuspěla, tedy by podnikatelé nestavěli solární elektrárny
v takovém množství, jak se to děje.
Stejně tak nemáme svobodu volby mezi tradičním benzínem a o korunu (nebo
dvě) dražším benzínem s podílem biolihu. Podobně jako v socialismu před
25 lety, kdy jsme neměli mnoho možností volby, kdy toho spoustu za nás
rozhodoval všemocný stát.
Společnost jako celek, naše země, naše hospodářství nezbohatne, když
budeme vyrábět a dotovat nekonkurenceschopné věci.
Plníme tedy plán, stejně tak jako se plnívaly plány před 25 lety. Roste
výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů, roste podíl biolihu v benzínu.
Zdražila proto elektřina a benzín. Lidem zbylo v peněžence o něco méně
peněz, které mohli utratit za jiné zboží a služby. Poklesla proto o něco
málo ekonomika ve všech ostatních oblastech. Ale není to tak dobře vidět
jako přibývání solárních panelů. Naše prosperita se tím nezvýšila. Naopak,
utrpěly všechny ostatní obory kromě solárních panelů, větrníků a biolihu.
Svoboda volby patří ke svobodě jednotlivce. Dnes je omezována svoboda
jednotlivce. Před 25 lety byla také omezována svoboda jednotlivce. Socialismus
je také typický upřednostňováním zájmů celku nad zájmy jednotlivce. Dnes,
stejně tak jako před 25 lety, je svoboda jednotlivce omezována ve jménu
vyšších zájmů. Před 25 lety to bylo budování socialismu a komunismu, dnes
je to například environmentalismus, snižování emisí prospěšného plynu CO2,
přirozené součásti atmosféry. Nějaká záminka pro omezování svobody jednotlivce
se vždycky najde.
Základní hodnotou je však svoboda jednotlivce.
Všechny drobné i větší problémy v zásobování (prázdné regály v obchodech)
v době před 25 lety byly důsledkem centrálně řízené a plánované ekonomiky,
tím, že stát vlastnil a vyráběl všechno, zajišťoval distribuci, určoval
ceny zboží. Určoval co se má vyrábět (tedy i co se nemá vyrábět).
EU už zakázala klasické žárovky, rtuťové teploměry (digitální jsou ve
srovnání s klasickými rtuťovými o dost horší), bude pokračovat s regulací
sprchových hlavic, snad i vodovodních baterií, bude určovat, jakou spotřebu
elektřiny smí mít televizory (některé nebo možná většinu z dosavadních
plazmových zakáže). To je další typický příklad socialismu a centrálního
řízení ekonomiky. Úředníci tyto kroky zdůvodňují tím, že to dělají pro
dobro spotřebitelů, že spotřebitelé ušetří za elektřinu, vodu, atd. Úředníci
(stát, Evropská unie) mají občany za nesvéprávné jedince, kteří nevědí,
co je pro ně dobré a kteří se neumí sami svobodně rozhodnout pro to, co
je pro ně výhodné. Stejně tak jako před 25 lety, kdy tady také byl pečovatelský
stát zasahující do všech oblastí našeho života, který nám nenechával mnoho
svobody volby.
Jde o nepochopení fungování volného trhu a cenového systému. Ekonomiku
tvoří velké množství lidí, velké množství zboží na trhu. Ekonomika není
statická, neustále se mění. Lidé mění svoje preference, ceny zboží se neustále
mění a reagují na nabídku a poptávku. Ani ten nejchytřejší plánovač nemůže
ekonomiku řídit lépe než volný trh. Ceny vyjadřují vzácnost zboží (např.
vody, elektřiny). Pokud cena vody nebo elektřiny vzroste, každý spotřebitel
může sám posoudit, jestli se mu vyplatí investovat do úsporné vodovodní
baterie nebo úsporné ploché televize. Všechny tyto věci, které se snaží
stát nějak regulovat, efektivně řeší volný trh. V době před 25 lety byl
stav ekonomiky takový, jaký byl, z důvodu centrálního řízení a plánování.
Zatím jsou v obchodech regály plné, ale fungování EU roky a desítky
let zpátky se negativně projevilo na velikosti růstu ekonomiky a na velikosti
nezaměstnanosti. Posledních 20 let Evropa v hospodářském růstu zaostává
oproti okolnímu světu. Současnost se době před 25 lety začíná čím dál víc
podobat tím, jak se zvyšuje moc státu a jak se vracíme k tomu centrálnímu
řízení a plánování. Prostřednictvím regulací, dotací.
V době Evropy rozdělené na Západ a Východ na Východě regulovali všechno
a úplně, na Západě regulovali jen částečně a jen něco. Rozdíl v kvalitě
života občanů na Východě a na Západě byl i tak jasně vidět. Na Východě
byl socialismus komunistického typu, na Západě postupně prorůstal socialismus
sociálně demokratického typu. Projevilo se to ve výsledku tak, že v průběhu
desetiletí se každých deset let růst ekonomiky západních zemí snižoval
o jeden procentní bod. Nárůst sociálních jistot, budování sociálního státu
blahobytu na Západě (na dluh) má přímou souvislost s oslabováním hospodářského
růstu. Od konce devadesátých let se to týká i nás.
Máme takovou zkušenost, že není dobré, aby byl stát mocný. Prakticky
všechno, do čeho se stát vehementně uvrtá, končívá nějakým průšvihem. V
zemích, kde je maximální ekonomická svoboda, minimální daně, minimální
přerozdělování, stát má minimální moc, tam je minimální nezaměstnanost
a větší růst ekonomiky (růst bohatství). Což není případ EU.
Někdy v roce 2000 vyhlásila EU desetiletku: do roku 2010 dohnat a předehnat
Spojené státy americké. Museli to odpískat jakožto nereálné někdy v roce
2004. Teď v roce 2010 vyhlašují něco podobného do roku 2020. Poučili se,
už se nesrovnávají s nějakým konkrétním číslem, nějakou konkrétní hodnotou,
ale už jen uvádějí, že se budeme zlepšovat.
Brežněvovu doktrínu omezené suverenity jsme vyměnili za suverenitu sdílenou,
přitom omezená i sdílená suverenita jsou stejný protimluv. Suverénní je
ten, kdo rozhoduje sám o sobě, nikdo další o něm nerozhoduje.
Takových podobností by se dalo najít víc, není to jen o plných nebo
prázdných regálech v obchodě. Prázdné regály jsou důsledkem centrálního
řízení a plánování.
Současný vývoj spěje k centrálnímu řízení a plánování, které se postupně
čím dál víc uplatňuje.
Rozhoduje se v EU, k nám přichází direktivy (=příkazy, které se u nás
opatrně překládají jako "směrnice"), které náš parlament musí odhlasovat,
jinak přijdou sankce.
V době před 25 lety jsme tady měli jediný povolený oficiální názor,
odlišné názory byly nepřípustné. Stejně tak dnes začíná být nepřípustné,
když má někdo jiný, než oficiální eurounijní názor. Když prezident České
republiky oddaloval ratifikaci euroústavy přejmenované na Lisabonskou smlouvu,
hovořilo se o vlastizradě a o odvolání prezidenta.
Před 25 lety jsme neměli v parlamentu vládnoucí koalici a proti ní opozici.
Opozice neexistovala. V parlamentu byla pouze Národní fronta, v podstatě
jen komunistická strana. Dnes v českém parlamentu přestává mít zastoupení
jednotlivých stran význam, protože stejně všichni odhlasovávají příkazy
přicházející z Evropské unie. V Evropském parlamentu také není rozdělení
na vládnoucí koalici a opozici. Chybí tam opozice, jeden ze základních
znaků svobodné demokracie.
Poučili jsme se z minulosti?
06.03.2010 jp