Tak konečně přišli, tedy přišla, neboť v mém případě se na ubytovnu
nemocnice kde pracuji dostavila – Sčítací komisařka. Očekával jsem jí a
otevřel dveře hned jak jsem uslyšel klapot jejích střevíčků. Představili
jsme se a započali s dílem.
Okamžitě se objevil zádrhel. Nějak nemohla
najít číslo formuláře, jež mi mělo být přiděleno. Nakonec jej našla - bohužel
psané na někoho jiného, neboť to popletla. Zanesli jsme tedy do formuláře
změnu a já se začal píditi po obálce. Paní znejistěla a povídá: “Nám na
statisťáku říkali, že si to máme od lidí brát sami.“ „Ale já to chci poslat:“
oponuji. „No dobře, ale já teď u sebe obálku nemám …“ „To přece nevadí,“
usmívám se . „Dodáte mi jí jindy, nebo víte co? Necháte mi jí v ubytovací
kanceláři, ať to máte jednodušší…“. „Jenže na poště se to třeba může ztratit….
“ nechce se vzdát. „No to je problém pošty co s tím udělá a jak. Já to
do schránky hodím“ „A víte že mne tím připravíte o již tak dost špatný
výdělek?“ pokouší se hrát na city. „A vás někdo nutil státi se pohůnkem
tohoto státu?“ zadeklamuji. Skončila. Pochopila, že jakákoliv diskuze je
zbytečná a kdo ví, třeba by se toho mohli chytit i další, pozorně naslouchající
za dveřmi svých pokojíků. Popřáli jsme si dobrého dne a šli po svém. Na
chodbě už čekal nějaký další vovčan, hodlající dostát svým závazkům vůči
státu, a tak se začala věnovat jemu.
„Prosím tě oč šlo?“ odchytila mne na chodbě sousedka. Vysvětli jsem
jí to, stejně jako předcházejícími řádky vám a to patřičně hlasitě, aby
paní komisařka věděla, že se snažím zvlčet další vovčanku v jejím rajónu.
Zašel jsem i do ubytovací kanceláře, abych paním ubytovatelkám ozřejmil,
že jen velmi nerad a pro blaho nás všech, po nich budu chtít aby mi onu
obálku schovali . Připadal jsem si v té chvíli, jako když kardinál Richelieu
píše mušketýrův rozsudek slovy „Na můj rozkaz a pro blaho státu…“ Dámy
už mne dobře znají, vědí že jsem prudič obecný a tak jen odevzdaně poznamenávají
“No vy, vy aby jste si něco nevymyslel…“
Závěr korunuje dílo, jak bylo napsáno na nástěnce v době mé maturitní
zkoušky, a majíc dojem dobře vykonané práce, zašel jsem navštívit kamarádku,
abych se pochlubil. Dveře sousední kanceláře byly pootevřeny a já dobře
věděl, že i její kolegyně si přivydělává na účet nás všech jako další ze
sčítacích pohůnků. Vydržela až do chvíle, kdy jsem prohlásil že budu přesvědčovat
co nejvíce lidí aby použili služeb pošty, protože „Vydělávati si otravováním
lidí pouze prostitutek hodno jest…“ A vystartovala jak Sputnik. Začala
mlít cosi o tom, že jí bych odměnu odepřel, ale stejně to nakonec všichni
co brblem pošleme, tak proč mi vadí těch několik korun co si tak těžce
vydělá a po vzájemné výměně několika roztomilostí se raději vzdálila…
A já si uvědomil, o čem se nepsalo, nenapsal to ani D-fens, ani Franta
Matějka a proto to píšu já. Není to z důvodu, abych se chlubil jak jsem
znepříjemnil život několika malým víceméně neškodným ohnoutkům, to určitě
ne. Problém je v něčem jiném. Jsou to obyčejní lidé, co si občas myslí
že je dobrý nápad, křičet třeba „Za Stalina“ nebo „Juden raus“. Jsou to
„obyčejní“ lidé, co měli dojem, že prospívají společnosti jako domovní
důvěrníci nebo Pomocná stráž VB. Jsou to obyčejní lidé, co se nás budou
snažit přesvědčit, že je okrádáme o peníze, když onu obálku nevydáme do
rukou jim, ti samí obyčejní lidé, co před dvěmi tisíci let křičeli v Jeruzalémě
na Piláta: „ Propust Barabáše…“ Vždy v historii bylo mraky obyčejných Pachatelů
dobra, kteří to mysleli dobře či v dobrém úmyslu jen plnili rozkazy . A
už jen to je důvod, aby onu obálku do rukou nedostali.
František „Sincityman“ Mikyna
23.03.2011