Není tomu zase tak dávno, kdy byl pes v domácnosti doménou zejména venkova.
Dnes tomu tak není a najdou se i blbci, co si myslí, že je to tak dobře.
Chov zvířat měl na venkově po staletí svoji logiku a vlastností zvířat
bylo využíváno k uspokojení poptávky venkovské zemědělské společnosti.
Slepice snášely vejce, králík se servíroval na česneku a pro mléko se nejezdilo
do Tesca. To, že každé zvíře má své vstupy a výstupy je zcela přirozené
a odpovídala tomu i koncepce staré venkovské aglomerace. Pes nacházel v
domácnosti uplatnění zejména jako inteligentní strážce stáda či pozemku.
Určitou výjimku této skutečnosti v pozdějších dobách tvořili bývalí pohraničníci,
kteří si s sebou občas brali vysloužilé čtyřnohé veterány do civilu jako
kamarády. Statný a inteligentní “vlčák“, co se uměl na povel plížit i dozadu
a metat kotouly budil tehdy na vesnici oprávněný obdiv a i když už to měl
skoro za sebou, na patrolu kolem baráku ještě stačil. Cikánští “prodavači“
čehokoliv pak před takovým obydlím udělali raději otočku a i čtyřnohý senior
tak přišel k užitku. Takový pes potřeboval pohyb a do malometrážního městského
bytu bez možnosti výběhu si jej člověk znalý psích potřeb většinou nebral.
Nicméně, od té doby se toho hodně změnilo…
V posledních letech psí aglomerace dramaticky vzrostla. Není to ale
tím, že by na vesnici bylo zapotřebí čtyři psy u každé branky. Pominu-li
vlastnictví psa ze zdravotních a pracovních důvodů, z čtyřnohého kamaráda
se stala módní záležitost a tím pádem pronikl téměř všude. Každý pes má
v ideálním případě svého pána, bohužel s jeho masivním rozšířením vzrostl
i počet lidí, kteří se o svého šampióna neumějí postarat. Z toho důvodu
jsme dnes svědky častých excesů a doslova zamoření životního prostředí
psími exkrementy. V čem je problém? Ve psech určitě ne.
Dříve na vesnici připadl na jednoho psa odhadem alespoň jeden hektar
srací plochy a díky tomu docházelo k dostatečnému rozptylu. Dnes je situace
jiná a na ploše 100x100m se třemi paneláky o devíti patrech bývá psů třeba
padesát. Jak to pak v okolí takového baráku vypadá víme všichni a třeba
takový pétanque si tam zrovna neužijete. Všude pobíhají přešlechtění kabelkoví
potkaňáci, otylí retrívři a občas se najde i šedesátikilová doga z bytu
1+1 co vysere hovno jak od slona. Čest vyjímkám, ale běžní pejskaři jsou
si potravinového koloběhu svých miláčků moc dobře vědomi a staví se k této
skutečnosti vskutku vychcaně. Zajímavé je pak sledovat vynalézavé frikulíny,
jak si to chodí vzájemně vyklopit aspoň před vedlejší vchod. V této škodolibé
soutěži pak vítězí ten barák, který má víc psů než ostatní a zasere to
ostatním podstatně víc než oni jemu. Jsou i pejskaři dalekonosného typu,
kteří sice naoko nesouhlasí s výkalovou politikou v bezprostřední blízkosti
svého bydliště a dají si tu námahu zmizet z očí. Nejdou ale přeci takovou
dálku proto, aby se pak mastili s papírovým pytlíkem a smradlavým exkrementem
a tak proces probíhá naprosto stejně, akorát s jiným akčním rádiusem. Oblíbené
destinace jsou tak parky, univerzitní areály, okolí řek atd. Speciální
záležitostí poslední dekády je pak kategorie zvaná hulopes, který je nedílnou
součástí každé vyhulené antifa-huloetnoparty. Tento typ vám kolikrát dokáže
překvapivě nasrat i ve vaší oblíbené hospodě a v místech kde by to normální
člověk ani nečekal.
Hulopes je zároveň i oslím můstkem k tématu pes a bezpečnost. Taková
antifa-huloetnoparta je sice hlavně vo pohodě ale občas se kvůli propagaci
svého povalečského vidění světa dostane do konfliktu s okolím. Jelikož
ale svými parametry nebudí žádaný respekt, jsou nuceni k optimalizaci své
skupiny a často je přibírán pes vybraných vlastností (pitbulek, buldok
atd.). Problém nastává v momentě, kdy leží tato huloetnoparta v rauši někde
na zahrádce a jejich čtyřnohý bodyguard pobíhá bez náhubku po světě. Člověk
se pak takovým místům raději vyhýbá a pejskaření to na popularitě moc nepřidá.
Vraťme se ale zpět na vesnici, kde sice exkrementy vzhledem k nižší koncentraci
psů na plochu tolik nevadí, ale problém pes versus bezpečnost nabírá zcela
jiného rozměru. Tam kde pejskař ve městě užívá anonymity a svobod veřejného
prostranství, naráží v případě vesnice občas tvrdě na čumák. Pes totiž
není žádné panelákové tamagoči ale zkrocená teritoriální šelma a občas
dokáže pěkně zatopit. Tato užitečná vlastnost, která je využívaná při ochraně
majetku, nemusí být jinde zrovna vítaná. Nemám teď na mysli všelijaké bojácné
ratlíky, které není problém lehce usměrnit, ale regulérně ostrá plemena,
která bez výcviku a dozoru bývají nevyzpytatelná obzvláště při kontaktu
s hravými a důvěřivými dětmi. Nehlídaný pes má tendence vlézt všude a svou
nečekanou návštěvou uvede lehce do rozpaků i dospělého člověka a případné
vzájemné leknutí ho za vhodných podmínek uvede do rozdrážděného módu. Z
toho plyne, že s vlastnictvím každého psa se pojí i zodpovědnost za jeho
chování a tak sázka na to, že nehlídané venčení dopadne u patnáctikilového
mixpunti stejně jako u necvičeného rotvajlera je čin hodný blba. Takový
blb jedná často z lenosti a pak doufá, že se mu šampión vrátí po
lovecko/oplodňovacím kolečku v pořádku domů a nic dalšího neřeší. Najdou
se i tací, co se škodolibou radostí sledují jak jejich “Max“ dává za vyučenou
sousedovic kočce nebo rexovi, nehledě na to, ze se tak děje na cizím pozemku
a za vyučenou by potřeboval hlavně on. Obdobou je trénink loveckých schopností
na pastvinách či v místním lese, kde může zábava velmi rychle skončit a
lokální sbor ozbrojených alkoholiků (myslivci) se občas postará o spontánní
regulaci. Nejen myslivci jsou ale oprávnění regulativně jednat. Jsou známy
pestré případy eliminace v krajní nouzi, kdy byl obránce domu normální
civil. Případnou negativní medializaci takového činu pak má na svědomí
majitel psa, jaká to ironie. Ne vždy je ale majitel psa kokot. Občas se
totiž stane, že pes nenabude žádaných charakterových rysů a jsou s ním
jen problémy. V případě, že takový zmetek občas potrhá ne děti, ale ovci
či jiné domácí zvířectvo, dochází na normální vesnici nikoliv k právnickým
potyčkám, ale k úhradě škody a občas je pes zpracován buďto místním sdružením
dobrovolných hasičů nebo fotbalovým družstvem jako divočina na česneku.
Kubišová by se z toho sice asi posrala, ale jsou kraje kde je tato gurmánská
lahůdka vyhledávanou záležitostí, nehledě ke společenskému významu zasloužené
predátorovy eliminace.
Závěrem lze tedy říci, že psi ve velkém množství rozhodně nepatří minimálně
z hygienických důvodů do zástavby městského typu a co se týče zodpovědnosti
jejich nekulturních majitelů, tak je rozhodně co zlepšovat. Snad se potenciální
pejskaři po tomto článku nad pořízením psa zamyslí a reálně zváží své schopnosti.
Nezařadí se tak mezi bandu ichtylů servírujících hovna a starosti těm,
kteří o to zrovna nestojí.
28.7.2009 David