Nedávno jsem tady rozebíral "kontroverzní" produkt české justice,
ve kterém byl řidič shledán spoluviníkem nehody, při které mu cyklista
nedal přednost v jízdě. Bylo to hlavně proto, že policii a úřadům poskytl
možnost to udělat a oni ji využili, konstatoval jsem. Nyní to zopakuji.
Dozvěděli jsme se, že jakási paní Jakubisková, shodou okolností manželka
režiséra Jakubiska, autora nesrozumitelných nesledovatelných filmů, byla
odsouzena za to, že srazila chodce. Dostala třicetiměsíční podmíněný trest
a zákaz řízení na čtyři roky. Pozůstalým má navíc zaplatit přes milion
korun. Jakubisková vinu odmítá, na místě se odvolala. Svědkové navíc vypověděli,
že Jakubisková srazila
chodce až za přechodem.
Idnes
uvádí:
... I kdyby však trestní senát podle svého předsedy Milana Rossiho uvěřil
tvrzení, že chodce Jakubisková neviděla přes protijedoucí vůz, viny jí
to nezbavuje. Producentka prý měla auto z rychlosti 44 kilometrů za hodinu,
kterou podle znalců minimálně jela, zpomalit tak, aby na přechod viděla.
"Jednoznačně měla zpomalit, měla svojí jízdu přizpůsobit této situaci,
aby se přesvědčila, jestli může přes přechod řádně přejet," uvedl Rossi.
Kdyby podle něho jela Jakubisková pomaleji, nemusela muže zabít, případně
by dokázala zastavit úplně. "Prostě se stalo něco, co znamenalo, že tu
situaci hrubě podcenila, na což myslí nedbalostní zavinění."
V tomto popisu nenacházím nic, co by nasvědčovalo, že Jakubisková celou
situaci hrubě podcenila, naopak si všímám toho, že pan soudce nedokázal
pojmenovat, co tedy bylo to "něco", co nasvědčuje nedbalosti. Pan soudce
se zřejmě chce udělat, doufejme že pouze kariérně, a k tomu se mediálně
sledovaný případ skvěle hodí. Když se tam ještě napíše, že Jakubisková
jela SUV značky Mercedes, je podmínka a šestimístné odškodné vlastně úspěch.
V případu byli samozřejmě involvováni
znalci z věhlasného Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, ve věci
se vyjadřoval i již zde
probíraný znalec Vémola. Zkusme se nad tím zamyslet, protože se to
zase nějak zvláštně vyvrbilo.
Jakubisková jela pomalu a dokonce podle předpisů, znala předmětné místo,
zdánlivě udělala vše, co se dalo. Až na jednu věc - tu v žádném případě
dělat neměla. Podobně jako řidič zmiňovaný v
článku o cyklistovi, i ona poskytla úřadům naprosto skvělou munici.
Odkud mohl žalobce a soud vědět, že Jakubiskové něco ve výhledu překáželo?
No přece pouze od ní. Někde to uvedla, do fízlího protokolu nebo u soudu,
a vsadím se, že bez konzultace s právníkem. Ten by jí to jistě dostatečně
důrazně vymluvil.
Kdyby Jakubisková setrvala u konstatování, že jí chodec před auto vběhl,
všimla si ho na poslední chvíli a nestihla na to nijak reagovat, tak by
jí nejspíš neupekli a navíc by to byla dokonce pravda, protože to tak bylo.
Jenže ona udělala něco navíc a tohle "navíc" obrátili proti ní. Uvedla,
že chodce neviděla přes protijedoucí auto (ten zřejmě vyšel nebo vyběhl
odněkud od levé krajnice). Touto zmínkou, která není nijak nápadná, přivolala
na sebe trest. Dopřála totiž obžalobě a soudu možnost otočit se na ustanovení
§ 18 odst. (1) zákona č. 361/2000 Sb., kde stojí:
(1) Rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem,
vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému
stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám
a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí,
aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
V okamžiku, kdy Jakubisková připustila, že existovala překážka, která
jí bránila ve výhledu, měla nejspíš podle justice snížit rychlost tak,
aby dostála výše uvedené povinnosti. Ze strany soudu se jedná se o naturální
výklad zákona, který nebere v úvahu realitu. Pokud by se měla Jakubisková
nebo kdokoli jiný zachovat podle takového výkladu, znamenalo by to například,
že při míjení libovolného vozidla v protisměru musíme zastavit, neboť se
k nám blíží, nepochybně představuje překážku v našem zorném poli, zpoza
které může cokoli vyjet nebo vyběhnout a to ve vzdálenosti takové, na kterou
máme rozhled - což je v okamžiku míjení vzdálenost nulová. Proto zastavit.
Co horšího - tento protijedoucí řidič musí také zastavit ze stejného důvodu
kvůli nám. V podstatě by byl veškerý provoz paralyzován. Dokonce i pan
soudce a pan brněnský všeznalec, kterému se tak nelíbily články o Lacinovi,
to určitě denně porušují, jen se jim ještě nestal průser. Toto ustanovení
zákona, jedna z nejgumovějších vět na tomto světě, je latentní hůl na naprosto
každého psa.
Nač jim tu hůl strkat do ruky. Budiž nám to ponaučením. Všímejme si,
k jakému občanskému postoji k policii, soudům, celému právnímu systému
taková rozhodnutí vedou, protože to ponaučení je jasné. Kdyby se vám nebo
mně stala nějaká podobná událost, je třeba se omezit na konstatování, že
jsem jel podle předpisů, sledoval jsem provoz, chodec vběhl / cyklista
vjel bezprostředně před jedoucí vozidlo, nemohl jsem reagovat. Auto bylo
v pořádku, cítil jsem se dobře, o situaci před sebou jsem měl přehled,
světelné podmínky byly dobré. Nazdar. Cokoli nadto je poukázkou na problém
a pokud si aparát myslí, že to bylo jinak, nechť to taky dokáže.
V praxi to není tak snadné. Lidé přirozenou mají tendenci své jednání
omlouvat, obhajovat a vysvětlovat každému na potkání, zvláště pokud to
nejsou ostřílení recidivisté a jsou otřeseni po nehodě. Uvádějí detaily,
které se nestaly a které jejich mysl doplnila. Slušný člověk je jednou
nohou v průseru právě proto, že je slušný a státní spravedlnost toho beze
zbytku využije. Až vám bude policajt po nehodě vykládat, abyste lezli do
nějaké dodávky, že "se to musí sepsat", tak ho pošlete někam. On to musí
sepsat. Ať si to klidně sepíše, udělá z toho třeba trubičku a vrazí si
ji do análu, protože vy jste otřesení z nehody a nebudete vypovídat - nechť
si vás pan policajt předvolá, stejně se to stane, trestné činy vyšetřuje
kriminálka a ta provede výslech tak jako tak znova. Pravděpodobnost, že
plácneme nějakou hovadinu, je bezprostředně po nehodě nejvyšší. Proč strkat
hlavu do oprátky.
Ještě mám jednu poznámku směřující k podstatě výše popsané povinnosti,
totiž jet jen takovou rychlostí, aby byl řidič schopen zastavit vozidlo
na vzdálenost, na kterou má rozhled. Při pozornějším zkoumání zjistíme,
že tato rovnice má dvě strany. Na jedné straně je vzdálenost, na kterou
má řidič rozhled (zde jen okrajově připomenu dva pojmy z létání - meteorologická
a osobní minima) a na druhé straně schopnost na tuto vzdálenost zastavit.
Pokud má tedy řidič rozhled na 40m, je povinen jet tak rychle, aby mohl
reagovat zastavením vozidla na objekt 40m vzdálený. Uvedená praxe ale nedopadá
na případ, kdy má řidič rozhled na 40m a náhle se 20m před ním objeví něco,
co tam předtím nebylo - například tam vyběhne chodec z křoví, spadne tam
nějaký předmět z nebe nebo se v této vzdálenosti odehraje například nehoda
jiných dvou vozidel. Pak se může řidič úspěšně bránit - ano, já měl rozhled
na 40m, jel jsem tak rychle, abych na 40m zastavil, ale bohužel se v kratší
vzdálenosti objevilo něco, co jsem nemohl předvídat a tak si policie vyliž
prdel nebo opatři důkazy, že to bylo jinak. Kdyby se Jakubisková nebyla
rozhovořila o tom, že jí něco ve výhledu překáželo, mohla její obhajoba
vypadat například právě takto.
Je to zvláštní svět, že? Vysloveně motivuje k tomu, chovat se jako svině.
Nám nezbývá nežli rukavici hozenou prostému člověku justičním systémem
zvednout a zachovat se podle toho, což je možná jedna z příčin, proč to
tady vypadá, jak to vypadá.
14.09.2013 D-FENS