Nelekejte se prosím! Jsa vyježděným řidičem i vášnivým cyklistou,
nableju poctivě na obě strany…
Za volantem často šílím, cože to za hňupa nechce uhnout aspoň kousek
víc ke kraji a proč mu teda já musím zachraňovat život (skoro) zastavením.
O.K.; a jako cyklista zase často nechápu, kam ten idiot tak letěl, že mě
téměř pohladil zpětným zrcadlem. A jak si tak čtu diskuse kolem podobných
témat, napadlo mě se vyjádřit u přítele D-FENSe…
Začnu bicyklem, protože ten byl určitě jaksi dřív, než auto (i když
v jiné podobě proti dnešní). Nemám rád pády. To se tu nevyjadřuji proti
práci učitelských češtinářů, ale spíše hlasuji proti držkovým tvářím cyklistiky.
Dlouhodobě mám vypozorováno, že nejbezpečnějšími bývají pro spanilá vyznávání
sportu a pohybu na čerstvém vzduchu silnice, ale pokud možno co nejvyšší
třídy, beru-li poslední formulaci jako numerický fakt. Většinou relativně
solidní asfaltky mezi příměstskými dědinami totiž (obvykle) skrývají nejméně
záludností a (vesměs) je na nich taky nejmenší výskyt plechových ořů. Naopak
daleko nejhorší bývají - vedle dopravních tepen vně i uvnitř měst - tzv.
cyklistické stezky, a to hlavně kvůli výskytu množin chodců, kolečkových
bruslařů, mamin i s kočárky, pejskařů a dalších lidiček s různým stupněm
pravděpodobnosti karambolu…
Párkrát jsem hodil držkovou. To jako ne že bych vrhnul do dálky produktem
masozávodu, ale prostě se nezadařilo a já opustil kolo nestandardním způsobem.
A až na jednu výjimku to bylo vždycky na cyklostezkách. Jednou se fešná
mamča asi domnívala, že mě musí doslova chytit, jindy zase grupa pionýrů
neměla dost odpovědného führera a cestu si jaksi zahradila po svém. Uvědoměle
se mi pokaždé podařilo zachránit onoho necyklistu a udělat si pořádný (!)
bebina. No a to jsou jen dva z mnoha dobrých důvodů pro ježdění po silnici,
že ano…
Jezdím na fanouškovsky hodně dovybaveném kolečku. Kromě všech kutilských
fórichtuňků, kterými bych se asi v očích mnohých spíše chlubil,
mám veleúčinná světla (ano, nikoli jedno) a například praktické zpětné
zrcátko. Ne ten typ, ve kterém je auto za mnou jako špendlíková hlavička
a do vteřiny se mihne kolem, ale pro představu čtenáře spíše cosi jako
se osazuje na mopedy a skútry - tedy vypomáhající mému (i automobilistově)
přehledu a potažmo i bezpečí. Musím se ale podivovat nad dobytčím syndromem
mnohých šoférů (slovní základ určitě není „fér“), kteří si jaksi neuvědomují,
že vachrlatost človíčka na dvou kolech (bez karoserie) je v přímé úměře
k jeho rychlosti: čím pomaleji (co do kopce?) jede kolo, tím méně přímou
stopu budou držet oba pláště jeho vypletených obručí. Tzv. mignutí s evidentním
soutěžením „Kdo ho vezme blíž zleva, vyhrává“ známe z kola všichni, ale
výše vzývané pohlazení zrcátkem už je přece jen zážitkem svátečním (stalo
se mi nedávno), nikoli pro každý den…
O čem píšu? Dokud si početná obec řidičů s různým stupněm nadání a hlavně
machrovství za volantem nevyzkouší projet se na kole v provozu - ve městech
i mimo ně - asi nelze dělat nic jiného, než občas někomu rozbít hubu (nebo
naznačit, že to lze), protože tohle sankční řešení má v dnešní pomrvené
době prokazatelně nejlepší účinek (+minimálně pravděpodobné kontra sankce,
když nepraskají kosti). Já vím, bezohledný kretén se většinou nedá chytit,
ale když se to aspoň občas povede, musí to být nádherný pocit, že. Dojet
ho na parkovišti, ve frontě před křižovatkou a pokud možno hovadovi alespoň
naznačit, že by přes ni mohl dostat, když bude kontinuálně pokračovat ve
zvířecím jednání…
Zvláštní kapitolou jsou - alespoň jak já je vidím - řidiči z povolání.
Nebudu se probírat svými subjektivismy ve stylu „národ pinglů a taxíkářů“,
ale spíš se zmíním o profesionálech, kteří si každý den vydělávají na chleba
za kulatým řízením větších povozů. Kamarádův otec druhdy říkával „profíků
z povolání se hochu nemusíš bát, jsou vyježděný a dávaj bacha“ (myslím,
že se to týkalo instrukcí k ježdění na jeho Mustangu). Blbost, vážení!
Tuhle mě jedno takový óbr zvíře předjelo a jak se tak řadí před mé dvoukolové
(ne)vozidlo, docela přesně jsem u jeho asi 10 metrů dlouhého přívěsu spočítal
počet svislých příček, a to samozřejmě vlastními řidítky. A těžko bych
se vyjadřoval nějak zásadně kladně třebas o šoférech u městské, i když
nemůžu vhodit všechny do jednoho osudí (obvykle nazýváno pytlem)…
No nic, tolik k otázce dobytků za volanty, nyní se přesuneme do další
cimry, respektive tedy ouplně jako do vozidla a mrkneme se na problematiku
z druhé strany barikády. Jdu mrknout z okna na svůj velký wágen (předtím
jsem láskyplně hladil kolo), abych se vžil do drsné reality ubližovaných
- nebo spíše omezovaných - strojvedoucích s gumovými koly a drtivou adhezí,
alespoň tedy ve srovnání s železnicí nepochybně…
Jako řidič často šílím (to opakování může být přece i čísi matkou),
cože to za dementa musí hulit patnáctkou celý metr od bílé čáry, když má
navíc u krajnice ještě půlmetr asfaltu. Nebo se můžu jen podivovat, jaký
že to má vztah k synáčkovi (dcerušce) cyklo-magor, šinoucí se s ratolestí
po čtyřproudé výpadovce při kraji, když chodník nebo cyklostezku mají vedle
(volná jízda dítka, připomínající sestavou spíše padoucnici, je nabíledni).
Ale to nic není proti dvěma šlápistům vedle sebe - dobře zakouslých do
rozhovoru - že chtě-nechtě musím za zatáčkou na brzdy a i přes suchý asfalt
cítím cvrkotání ABS do podrážky od pedálu, abych těm dobrým a milým fandům
dvou kol zachraňoval životy…
Cyklista je účastník dopravního chaosu (jo, mohl jsem napsat i provozu).
Tím jsem neobjevil samozřejmě žádné novum, jen tu musím konstatovat, že
provozovatel bicyklu se do pomyslné války s auty MUSÍ aspoň trochu vybavit.
Idiotů, kteří nemají pro jistotu ani zadní blikačku a potemnělým štatlem
(brněnský výraz k městu) uhánějí klidně uprostřed silnice, je v poslední
době - a možná právě kvůli rozmachu cyklistiky - opravdu hafo. Jenomže
kde je odpovědnost jedince, který si vyleze na dvě kola s kovovým rámem
a riskuje nebohému šofci přinejmenším velmi ošklivý zážitek? Jak se má
chápat zdvižený prostředník takového vola (krávy), když si u něj přibrzdím
a hlasitě mu onen nedostatek připomenu? A to už se nebudu vracet k ohrožení
ostatních takovým hňupem i na večerní (noční?) cyklostezce, že…
Dávání předostí je jednou z dalších libůstek společného soužití těch
se střechou s těmi bez ní.
Jedu-li městem, zvykl jsem si na fakt, že co svítí, to jede, zatímco
nesvítící subjekty (obvykle) nejedou. Jenže když se za autem po našlápnutí
plynového pedálu a chystaném vystřelení do křižovatky objeví neviditelný
cyklouš, často mám co dělat, abych činil obvyklé kroky k jeho záchraně.
Na vteřinku na druhou stranu barikády: osobně to na bicyklu (do jisté míry)
řeším zapnutou blikačkou s jedovatou sadou namodralých LED-lampiček i přes
den…
Ožralců je sice dost i za volantem (ruce uřezat!), ale cyklistická řidítka
mají snad magnetickou přilnavost k alkoholu. Ne že bych si osobně zásadněji
odpíral na svých početných kilometrech destistupňový mok, ale to, co člověk
z vozu občas vidí, už nemůže být cyklistou ani nazýváno a mělo by být vystaveno
u nějakého sloupu veřejné ostudy! Cyklisto, sakra, nepřeháněj to, je to
houby o sportu a může dojít k průšvihu. Mimochodem: řidičák se za jízdu
na kole vzít nedá, to jsem si ověřoval na různých místech; v úvahu by to
mohlo přijít jen v případě, že by kolista dokázal vyrobit nějakou větší
bouračku (ale to už by mu taky mohlo být jedno, že jo)…
Už vidím zase tu vášnivou diskusi: jeden tu vykřikuje cosi za kolisty,
druhý je defenestruje ze svého vozu a třetí se podivuje, o čem jsem to
vlastně dneska psal. Takže: sakra, šofče, zkus si na kole prubnout
kousek v provozu - anebo (pokud občas jezdíš) vnímej chvilku pořádně, vo
co gou! A kolaři: beztak máš (skoro každej) řidičák, tak se za volantem
občas vnoř i do oné pozice cyklisty (bez přivírání očí!), třeba se v hlavě
konečně i něco rozsvítí. Bez běžné lidské ohleduplnosti i úctě k zákonům
a toleranci obou antagonistických stran z dnešního povídání to ale stejně
asi nepůjde. Jo: lidé bděte, mějte se rádi a učte se jezdit! Ropa nebude
věčně…
15.03.2006 Bruno