Nedávno jsme si mohli připomenout 60. výročí náletu na Drážďany.
Televize nezapomněla o celé akci dostatečně obšírně informovat a padla
přitom číslovka, která mě doslova vyhodila z křesla. Podle aktuální informace
si nálet vyžádal až 35.000 obětí (toto číslo lze najít i
na serveru Novinky). Zní to jako nějaká připitomělá reklama na šampón nebo
krém proti vráskám - váš ksicht bude až o -43% vyhlazenější!
Podle historických pramenů si nálet vyžádal 135.000
obětí. Toto číslo je dostupné v historické literatuře a vzácně se na
něm shodují historici z obou stran (Hans Voght, David Irving). Jedním dechem
se zpravidla dodává, že toto číslo obsahuje značnou míru nepřesnosti a
skrývá značný potenciál k růstu, protože oběti nikdo nespočítal a ani nikdo
nevěděl, kolik lidí tehdy v Dráždanech bylo. Dráždany se staly cílovým
místem, kam prchali zemědělci z východního Pruska před Rudou armádou a
počet osob v místě byl podstatně vyšší, než počet obyvatel města. Tito
lidé se prostě někde vytratili a nikdo nezjistí, zda se v Dráždaněch proměnili
v světlo a teplo, nebo zda je cestou rozdrtily pásy tanků T-34, případně
se nestali cílem pobavení ruských pilotů šturmoviků, kteří si takto krátili
dlouhé chvíle a spotřebovávali „efektivně“ zbytky střeliva při návratu
z mise.
Identifikace obětí náletu nebyla prakticky možná. Lidé prostě zmizeli.
Letadla RAF shazovala především zápalné pumy, které v centru města rozpoutaly
mohutné požáry. Ty spotřebovaly prakticky všechen kyslík ve svém okolí
a v odlehlejších místech vytvářely komínovým efektem uragán, který pohlcoval
další oběti a vtahoval je přímo do centra ohně. Vzhledem k tomu, že město
s náletem nepočítalo a nebyly vystavěny žádné protiletecké kryty /kromě
bunkru, který pro sebe zbudoval místní Gauleiter SS/, se lidé skryli do
sklepů domů. Po náletu zůstali prostě zasypáni pod hromadou sutin a mnozí
z nich nebyli nikdy nalezeni. Jediný věrohodný údaj o počtu obětí se tak
dá odvodit z počtu nalezených těl (40.000), případně z počtu snubních prstýnků
odebraných nalezeným obětem (15.000). Číslo 35.000, které uváděla média
v tomto roce, nemá žádný historický základ, resp. nikde jinde jsem na něj
při celkem intenzívním zájmu o dějiny druhé světové války nenarazil.
V minulosti se vyskytla snaha falšovat počet obětí na opačnou stranu
a to sice číslem 240.000. Autorem této mystifikace byl Goebbelsův P.R.
team, který ztráty uměle zveličil s úmyslem manipulovat veřejné mínění
proti Spojencům. Jak naznačeno výše, nebyl Goebbels dál od pravdy, než
jeho současní napodobitelé upravující počet obětí směrem dolů. Nejde to
prokázat ani vyvrátit. Nyní jsme svědky opačného fenoménu, kdy se počet
obětí snižuje, jako by je polil živou vodou. A tak ruka cenzora škrtne
desítky tisíc životů jen tak pohybem tužky, protože jsme jednou v NATO
a nálet provedla RAF, a koho chleba jíš, toho prdel lízej.
Zajímalo by mne, zda se jednalo o nějaký postupný proces, kterým se
zmenšil počet obětí o sto tisíc, cosi jako liposukce, kterou se každý rok
nenápadně ubíralo třeba dva tisíce, nebo nějaký skokový jev, při kterém
došlo k revizi počtu obětí na základě „nově zjištěných“ fakt. V obou případech
by mě zajímaly myšlenkové pochody toho, kdo oficiální čísla takto vylepšil
a jeho vnímání morálky, kdy 135.000 tisíc obětí není přijatelných, ale
35.000 už přijatelných je. Jako by to nebylo jedno, fakt kobercového bombardování
civilních cílů, lidé mrtví, lidé ranění, lidé bez domova, tu je stejně
přítomen.
Údaj o 35.000 obětech náletu by jistě zklamal i jeho autora, velitele
Bomber Command RAF, maršála Sira Arthura Harrise. Ten odhadoval počet obětí
na 111.000 a i jemu je zapotřebí důvěřovat, protože postupem času získal
velkou praxi v náletech na civilní obyvatelstvo a jeho tým přivedl techniku
plošné demolice k mezím efektivnosti.
Když jsem sledoval TV zpravodajství, jmenovitě ČT1, neunikla mi ještě
jedna věc. Reportáž nebyla ani tak o náletu a neměla za cíl připomenout
ony desetitisíce obětí, které s válkou pravděpodobně neměly nic společného
kromě toho, že žili ve špatné zemi a ve špatnou dobu, ale zaměřila se na
politické aspekty celé situace. Měl jsem proto příležitost se dozvědět,
že výročí zneužili nějací neonáckové ke zviditelnění se. Vzápětí následoval
pohled na pochodující demonstranty. Možná ČT1 ví něco, co já nevím, ale
pokud budu vycházet jen z toho, co jsem viděl a nepodlehnu instantním na
podnosu servírovaným pravdám, tak mi ten průvod mi připadal jako všechno
jiné než provokace. Ti lidé šli naprosto mlčky a v čele průvodu nesli transparent
„Bombenholocaust kann man nicht widerlegen“ („Bombardovací holocaust
se nedá vyvracet“), což mi připadalo jako velmi trefné heslo v souvislosti
s tím, co jsem napsal výše. Jediný, kdo se tam choval nepřístojně, byli
rudí anarchokomunisté, kteří házeli různé předměty různými směry, napadali
policisty a vůbec se chovali, jako by těch n desítek tisíc lidí, co se
uškvařili před šedesáti lety, nebyli ani jejich předkové. Byl jsem trochu
fascinován touto mírou neúcty k dějinám vlastní země.
V povrchnosti oficiálního zpravodajství zaniklo jedno dlouhodobé dilema,
pronásledující problematiku historie kobercových náletů. Proamerické, tedy
v podstatě všechny oficiální sdělovací prostředky nazývají kobercové nálety
na německá města „útoky na významné dopravní a výrobní uzly“. Vzhledem
k značné decentralizaci německého průmyslu koncem války odpadá to druhé,
a to zvláště v případě Drážďan. Jediná strategicky významná továrna v místě
byla továrna na optické přístroje firmy Zeiss, její chod nebyl náletem
vážně narušen. O to více je v případě Drážďan významné to první. Jak řečeno
výše, v Drážďanech hledalo útočiště mnoho tisíc uprchlíků z Pruska. Přinejmenším
se tam podařilo dorazit těm štastnějším, kteří cestou nezmrzli. Báťuška
Stalin musel mít z náletu bezesporu radost, protože jednak byla výrazem
Churchillovy podpory ruské ofenzívě maršála Koněva, a v druhém plánu vyřešil
problém, jak naložit s východpruskými Němci. Stalin měl s územím Polska
svoje plány a pár desítek tisíc vypařivších se uprchlíků mohlo jeho záměr
na anexi a vyklizení západní části Polska jen zjednodušit. Tolik lekce
na téma „reálná politika“, při které vám dojde, že aféra kolem Grossova
bazénu nebo bytu je jen historka okresního formátu. Ale kdo chce, může
dál věřit tomu, že bombardováním centra Drážďan byl narušen ústup wehrmachtu
z prostoru Wroclavi.
Ve skutečnosti lze o věrohodnosti vysvětlení „dopravní a průmyslové
uzly“ znova vždy a s úspěchem pochybovat. Někdo hovoří o teroristických
náletech, ale možná by se také dalo říci, že se jednalo o nálety politické,
mající za cíl podlomit morálku obyvatelstva a ochromit tak chod státu.
Sám nálet na Drážďany je pro tuto verzi důkazem, protože cílem náletu bylo
primárně centrum města, kde se nacházelo maximálně pár tradičních dílen
na porcelán, zatímco průmyslová předměstí a seřaďovací nádraží vyvázlo
s minimálními škodami. Komu by tento argument byl málo, může se zamyslet
nad nálety amerických bombardérů na bulharskou Sofii na jaře 1944, přičemž
Sofie byla cílem s téměř nulovým taktickým i strategickým významem a útoky
měly přimět bulharskou vládu k veletoči směrem na východ, což se nakonec
stalo (nálet USAF na Sofii přispěl k napsání poslední kapitoly předválečného
čs. letectví. Pilot stíhačky Avia Av-135 dosáhl vzdušného vítězství nad
bombardérem Liberator, ale to je jiná story).
Neochota nazývat události z druhé světové války pravými jmény je čím
dál tím silnější. Nehodí se zřejmě slovo holocaust, protože to by se muselo
jednat o záměrné vyhlazování nějaké rasové nebo náboženské skupiny, což
primárně nebylo cílem. Cílem bylo použít přeživší obyvatelstvo ke strategickým
účelům, ať už k podlomení autority systému, nebo k vyvolání logistických
a zásobovacích problémů. K tomu je zde jedno výborné slovo – terorismus.
Závěr napsaly dějiny samy a tak se nemusím obtěžovat. Zacituji něco
málo z knihy Robina Crosse „Pád Orlice“:
„Jedna skupina zákopníků odstranila trosky, jež zavalily sklepní
kryt, v němž se ukrylo na tři sta lidí. Pohled, jenž se jim naskytl, překonával
vše, s čím se do té doby setkali. Těžká puma, plněná vysoce brizantní směsí,
projela střechou i podlažími, prorazila strop suterénu a vybuchla. Exploze
roztrhala přítomné na kousky, jiné nesmírná energie expandujících plynů
rozdrtila na kaši.Sedlina složená z masa, krve, kostí a vnitřností, přes
jednu stopu hluboká, několik dní po náletu, kdy do ní muži vstupovali,
nesnesitelně páchla. Několik německých vojáků odmítlo i přes několikeré
výzvy velitele hrůzné pozůstatky do kbelíků nakládat a vynášet ven. Všichni
byli na místě zastřeleni a jejich těla vhozena na jeden z vozů odvážejících
mrtvé do společných hrobů.“
27.02.2005 D-FENS