Minule jsem se s vámi podělil o pár zkušeností s Renaultem
Laguna, nyní je čas podívat se na jeho nástupce. Protože Laguna není
úplně malé auto, bylo od začátku jasné, že její náhradník bude muset být
minimálně stejně velký.
Většinu času sice jezdím sám, občas ve dvou a jen
výjimečně ve třech a více, ale jak si člověk jednou zvykne na velké auto,
do menšího už se mu nechce. Převoz nadbytečného plechu a vzduchu kompenzuji
pečlivým tříděním odpadu a sběrem bordelu v městské zeleni při venčení
psa. Tím zůstává zachována vyrovnaná karma a ekologové mohou být klidní.
Ale to jsme odbočili.
Proč zrovna Mondeo? A proč zrovna naftové? Z prostého důvodu – bylo
na prodej. První tři roky života sloužilo jako služební přibližovadlo.
Nevím komu, kde a na jaké pozici a ani jsem potom nepátral. Napovídají
tomu ale držáky RZ s logem LeasePlan a razítka autorizovaného servisu v
servisní knížce. Následně se auto dostalo k mým známým, kteří ho po dalších
třech letech užívání vyměnili za mladší Octavii II fkombíku. A protože
auto mělo jasný původ i historii a já zrovna potřeboval nové, tak jsem
příliš neváhal. Forda jsem nikdy nevlastnil a o Mondeu jsem netušil nic.
Můj exemplář přišel na 150 tisíc korun, kterážto suma hezky ladila se 150
tisíci km na tachometru. Asi by se obdobně starý model s pobobným nájezdem
dal sehnat levněji, ale garantovaný původ a historii jsem bral jako položku,
za kterou jsem ochoten připlatit. Před koupí jsem nechal auto prohlédnout
v autorizovaném servisu Auto Motol Beni a spokojil se s konstatováním techniků,
že je ve velmi dobrém stavu a bylo o něj předchozími majiteli dobře pečováno.
Kolektivní wisdom mechaniků AMB o tom, že naftovému motoru TDCI dříve nebo
později odejdou vstřiky, které mohou přijít i na šedesát tisíc korun, jsem
s mírným mravenčením v břiše přešel a to i přesto, že svorně tvrdili, že
tato epizoda potká KAŽDÉ Mondeo. Akorát prý není jasné kdy. Těsně před
mou koupí obdržel motor nový dvouhmotový setrvačník, což je podle stávajících
měřítek automobilového průmyslu spotřební součástka. Tak určitě...
Fast forward o tři roky dopředu a jsme v současnosti. Čas utekl jako
voda a nyní už se cítím dostatečně povolán na to tento největší evropský
osobák zámořské značky zhodnotit. Pojdmě na to.
Mondeo je relativně velký kus auta. Není to mamut od Mercedesu ani cruiser
Crown Victoria, ale já z něj prostě mám takový pocit. Zejména při parkování
– i po letech tak ve třetině případů po zahájení manévru zjistím, že jsem
byl příliš optimistický a zvolené místo je jednoduše malé. U žádného jiného
auta se mi toto nestává, což o něčem vypovídá. Možná o špatné práci mého
optika. Kdo ví. Každopádně Mondeo nemá podle mého názoru úplně dobře odhadnutelné
rohy a konec vybouleně zaoblených nárazníků spíše tušíte, než že byste
přesně věděli kde se nachází. Po designové stránce autu není moc co vytknout
– je to standardní ocucaný bonbón, který nenadchne ani neurazí. Modelový
rok 2004 přišel s faceliftem, který zahrnoval zejména „chromovanou“ mřížku
chladiče a protáhlé mlhovky místo kulatých. Zbytek zůstal beze změn (v
základní verzi), což myslím není na škodu. Celek působi IMO vyváženě a
dojem lze zkazit pouze tím, pokud si necháte v zadních svítilnách popraskat
žárovky. Pak se z efektních světelných kruhů stane nevzhledný paskvil a
vypadá to divně. Mám pocit, že tahle „oka na punčoše“ postihují značný
počet tuzemských exemplářů. Buď na to majitelé kašlou, nebo netuší, že
je v každém světle víc než jedna žárovka. Já si na svá dávám pozor, ale
chápu, že je to věc zbytná.
Vnějším proporcím odpovídá prostornost interiéru. Místa je dost ve všech
směrech a i na delší cesty se dá jet v pěti lidech bez toho, abyste půl
hodiny před odjezdem hráli kámen-nůžky-papír o to, kdo vyfasuje prostřední
místo vzadu. Co interiér získává na prostornosti, to ztrácí na vizuálním
dojmu. Můj exemplář asi vznikal jako pojízdná reklama na Technoplast Chropyně,
n.p. - až na spodní část středového panelu je vše černé a bakelitové. Tím
myslím všechno do výšky spodní hrany oken. Kvalita plastů je asi ok (nevím,
jak se objektivně měří) a po letech provozu nevykazuje prakticky žádné
degradující změny. Nic není vyšisované, nic nevrže a nic nesmrdí. Lehce
se loupe madlo dveří řidiče, ale to je pochopitelné. Navíc je pod vrchní
černou vrstvou další vrstva (taky černá), takže je to buřt. Co je ale problém
je textura plastu, která na první pohled nevypadá záludně, ale kterou prakticky
nelze vyčistit. Na prazích mám tři roky staré šmouhy od bláta, které drží
svou barvu i hloubku jako jeskynní malby v Altamiře. Nedovedu si představit,
jak vypadají exempláře vozící pravidelně lidský potěr a příslušné krmné
směsi. Jako pozitivní fakt vnímám to, že všechny „koberečky“ ve voze jsou
gumové, takže pokud máte mokré boty nebo vám na festivalu kamarád nechá
dva dny v nohách spolujezdce prasklou plechovku Kozla, jednoduše ho vezmete,
postříkáte hadicí a hotovo. Kobereček samozřejmě, ne kamaráda.
Odkládací prostory jsou standardního rozmístění a prostornosti – čtyři
díry ve dveřích (opět plastové, bez čalounění) do kterých ale nenacpete
1,5 litru Rajce, což je podle některých serverů kruciální parametr. Nevím,
jak soudruzi ve Fordu mohou po tomto lapsu vůbec večer usnout... Dále je
tu osvětlená přihrádka před spolujezdcem (musí se s ní třísknout, aby se
řádně zavřela – vlastnost všech exemplářů - ověřeno), kapsy na opěradlech
předních sedadel a prostor v loketní opěrce. Pak taky jeden výsuvný držák
na kafe, který vyjíždí z palubní desky směrem ke spolujezdci a do kterého
mi zatím žádný hrnek přesně nepasoval. Ale vyjíždí opravdu hezky, takže
máte za svůj peníz alespoň sofistikované hejble. Já v autě moc kafe nevozím,
takže je mi to fuk. A úplně nakonec tu ještě máme výklopnou „dokladovou“
schránku vlevo pod volantem. Využívám ji jen občasně při delších cestách
a možná právě proto se mi ji kdysi podařilo nedopatřením zanechat v otevřené
poloze a následně při nastupování ukopnout kolenem. Nakonec jsem ji dobastlil
za pomoci kusu plechu a šroubů. Výsledek je hnusný, ale funkční. Pro úplnost
dodávám, že po jejím vyjmutí lze získat přístup k pojistkám, které jsou
lokalizovány hned za ní.
Ovládací prvky jsou jednoduché a přehledné. Spínač světel vlevo od volantu
otočením aktivuje světla normální, tahem k sobě potom přední a zadní mlhovku.
Do dnešního dne nechápu, proč u většiny nových aut nelze zadní mlhovku
zapnout nezávisle na mlhovkách předních. Často potřebuji „prosvítit“ vodní
tříšť za vozidlem, abych byl v dešti vidět, ale nepotřebuji oslňovat protijedoucí
vozidla. Favorit to uměl, ve Fordu to ale vidí jinak. Co naplat. Třešničkou
na dortu je pro mě fakt, že indikace zapnutých mlhovek je u spínače a nikoliv
na přístrojovém štítu. Důvod tohoto rozdělení mi stále uniká. Jednou se
mi povedlo nedopatřením mlhovky zapnout a byl jsem, pozor, teď se něčeho
držte, zastaven příslušníkem PČR, který mi toto vytkl. Nejdříve si myslel,
že jsem jeden z tísíců českých řidičů, kteří mají pocit, že mlhová světla
jsou mlhová proto, aby se s nimi svítilo pořád. Avšak poté, co jsem mu
ukázal nesmyslnost umístění jejich kontrolek, mě nechal být. I takoví jsou...
Blinkry a stěrače jsou ovládány klasicky. Blinkry mají „trojblik“, stěrače
potom cyklovač s regulovatelnou prodlevou a celkem příjemnou funkci jednoho
setření na „klepnutí“ do páčky. Opruzná je naopak nemožnost použít ostřikovače
nezávisle na stěračích. Pokud stříkáte, tak i stíráte. Opět nechápu důvod
tohoto řešení, které ale není vlastní jen Fordu. Při zapnutých stěračích
a zařazení zpátečky se automaticky spustí i stěrač zadní, což mě pravidelně
vyleká, protože na tuhle fičuru zapomínám.
Na páčce blinkrů lze stlačením čuflíku projít jednotlivé módy palubního
počítače – vnější teplota, aktuální dojezd, průměrná spotřeba a průměrná
rychlost. Okamžitou spotřebu Ford neumí a stejně tak se musíte smířit s
tím, že průměrná spotřeba má hoooodně dlouhý reakční čas. Osobně používám
akorát ukazatel teploty, ale při dojezdu pod 80 km Mondeo pípne a začne
vám ukazovat nejen hladové oko, ale také aktuální dojezd. Často si to ale
po změně jízdního stylu zase rozmyslí, takže je lepší myslet hlavou a koukat
na tachometr. Z kontrolek na přistrojovém štítu stojí za zmínku snad jen
symbol vločky, který se rozsvítí žlutě při poklesu teploty pod pět stupňů
Celsiových. Pokud jde teplota pod nulu, ze žluté se stane červená a Mondeo
vás tedy upozorňuje na nebezpečí radioaktivního sněhu (nejsem myslím jediný,
komu tahle kontrolka přijde lehce komická). Plusové body Mondeo získává
za plnohodnotný ukazatel teploty chladící kapaliny, na kterém je skutečně
poznat, co se v okruhu děje.
Naopak ovládání rádia pod volantem je dost nešťastně umístěno v poloze
„osm hodin“. V Laguně bylo mnohem lepší, ve Fordu asi předpokládají, že
má řidič volant stále otočený doleva a krouží na okruhu pro NASCAR. Jinak
si nedovedu vysvětlit, proč ho dali na „osmou“, kde člověk normálně ruku
nemá. Zvyknout si na přehmatávání lze, ale je to asi podobně intuitivní,
jako dráždit klitoris malíčkem levé ruky.
Středový panel s plastovým „hliníkem“ je bez výhrad – nešpiní se, je
příjemný na dotek, tlačítka mají příjemný krátký chod a jsou dobře dosažitelná.
Taktéž oceňuji příjemný zvuk různých „pípačů“, kterých je navíc málo. Můj
exemplář jest vybaven vyhříváním předních sedadel, které lze regulovat
v pěti krocích. Ovládání má paměť a po opětovném nastartování tedy začne
sedadlo automaticky hřát. Vyhřívání je prima a už ho dávno nepovažuji za
zbytný luxus, jako tomu bylo na začátku. Další věcí, která je jednoznačně
povedená, je vyhřívané přední sklo. Nastartujete, stisknete, za dvě minuty
(i v silném mrazu) klepnete do stěračů a můžete vyrazit. Tenké drátky zatavené
ve skle nijak neruší a pokud se na ně vyloženě nesoustředíte, tak si jich
ani nevšimnete. Třetí skvělou fičurou do zimy je tlačítko klimatizace pro
maximální ofuk předního skla. Reakce na stisknutí je okamžitá i při studeném
motoru a funguje to velmi dobře. Tady se myslelo hlavou...
Dálkové odemykání je funkční dle předpokladů, přítomno je i obligátní
tlačítko pro samostatné otevření kufru. To je výhodné na parkovišti u Kauflandu,
kde vám díky tomu klienti Sananimu nešlohnou při nakládce CD a reflexní
vestu. Nevýhoda je, že pokud takto odemknete pouze kufr a pak si do něj
hodíte klíče, tak si je můžete jednoduše zabouchnout uvnitř. Dosud se mi
to nestalo, ale pokud do vás u nakládání hučí manželka, že jste měli vzít
Ceresol v akci, potenciál tu je. Nebezpečí lze eliminovat absencí manželky
a vařením na sádle. Dlouhým stisknutím tlačítek lze stáhnout či naopak
zavřít všechna okna, při zamykání lze použít dva stupně. Při prvním auto
pouze cvakne, při druhém cvakne podruhé a zabliká. Jaký je rozdíl mezi
1. a 2. zamčením dodnes netuším.
Kufr jest rozměrů velkých a tvaru pravidelného. Povinnou výbavu lze
hodit pod podlahu kolem dojezdové rezervy, sedadla lze klasicky sklopit
buď celá, nebo v rozdělení 1/2. Bohužel při tom vznikne schod. Také absentuje
průvlak na lyže, což je pro mě relevantní hodně, pro jiné asi vůbec. Podlahu
kufru jsem vylepšil černou prostiskluzovou látkou z produkce Tchibo, která
se velmi osvědčila a vřele ji doporučuji. Poměrně jednoduchý je přístup
k zadním světlům – krycí plasty se neodklápí, ale jednoduše vyndají. Oproti
různým inspekčním otvorům v jiných autech je to nebe a dudy. Totéž paltí
vlastně i pro světla přední – sundáte mřížku chladiče (drží skrze nacvakávací
piny), vysunte dva dlouhé kovové „zarážkovníky“ a celé světlo jednoduše
vyndáte z uložení. Zabere to přesně dvacet vteřin a výměna je hotova. Několik
let jsem byl nucen měnit žárovky v Citröenu C5 (o tom zase jindy), kde
to byl servisní úkon hodný vyškoleného technika NASA a proto toto elegantní
řešení skutečně oceňuji.
Jak to jede?
Můj exemplář je trohu mutant – sice má fšechno v elektrice + vyhřívané
okno a sedačky, ale motor má druhý nejslabší z turbodieslových dvoulitrů
(údajně se vyráběla i varianta uškrcená na 66 kW, ale nedokážu si představit,
jak se Mondeo v reálu mohlo s něčím takovým pohybovat). 85 kW se na takhle
velké auto nezdá moc a taky to moc není. Motor táhne od 1500 ot./min. až
do cca 3500 ot./min., pak už je to jen trápení. Pokud turbo neturbí, tak
to nejede a lze se maximálně posouvat po parkovišti na 1. nebo 2. převodový
stupeň. Osobně využívám většinu času pásmo otáček mezi 1500 a 2000, kdy
motor táhne, ale příliš nežere. Nevím, jestli je tento „náklaďákový“ způsob
jízdy normální u všech dieslů (moc zkušeností s nimi nemám), ale já jsem
k němu dospěl tak nějak vylučovací metodou. Klidně by šlo motor veškerý
čas držet od 2 tis. otáček výš a projev by asi byl živější, ale výše popsaný
způsob využití motoru myslím celkem svědčí. Zvláštností je, že při správném
poskládání rychlostních stupňů a sešlápnutí plynu v pravý moment lze vyvolat
funkci overboost, která krátkodobě zvýší výkon motoru až někam ke 125 kW.
To se mi ale podařilo vyvolat/využít asi tak 5x za tři roky. Vše výše uvedné
lze přeložit zhruba takto – 85 kW stačí na běžnou, relativně svižnou jízdu.
Nejste brzdou provozu a nemusíte řešit, kolik zavazadel vezete. Musíte
ale zapomenout na pružné zrychlení nad rychlostmi 80 km/h. Mondeo se bez
problémů rozjede na 180 km/h a tuto rychlost udržuje na 6. rychlostní stupeň
na zhruba 3 tis. otáčkách. V Reichu jsem atakoval i 200 km/h, ale to už
skutečně projevily výkonové meze motoru. Jakmile vám však do cesty přijde
táhlý kopec nebo vás někdo zpomalí, tak ani podřazení neznamená, že byste
vystřelili jak z praku (v kopci je na to opravdu nutno zapomenout). Opětovné
zrychlení prostě trvá a to dost dlouho na to, aby vám každý Passat nebo
služební Octavia ukázali záda. Osobně jsem si na to zvykl a málokdy mám
pocit, že by výkon skutečně chyběl. Jsem ale zvyklý jezdit plynule (byť
ne pomalu) a ne stylem brzda-plyn. Motor TDCI má řetězový rozvod, takže
odpadá starost o servis v této oblasti. Řetězy se údajně mění až někdy
kolem čvrt milionu kilometrů a do těch mi ještě nějaký ten tisíc zbývá.
Při studeném motoru je ovšem řetěz slyšet a to tak, že připomíná ruční
kladku zvanou „kočka“. Kdo někdy tento ženiální kus mechanizace používal,
ten si patřičný zvuk jistě bez problémů vybaví. Naftové Mondeo je prostě
pojízdná řehtačka, jinak to nazvat nelze. Mohou za to nápínáky, které začnou
správně pracovat až po zahřátí oleje (tak mi to bylo vysvětleno). Naopak
zcela absentuje jakékoliv hvízdání turba, hučení a podobné nepřístojnosti.
Takže to vyjde ve výsledku prašť jako uhoď.
Převodovka je šestistupňová manuální a nemám k ní výhrad. Řazení je
přímé a přesné, chod spojky jemný a rychloběžná šestka je výborný vynález.
Tachometrových 130 km/h znamená nějakých 2100 otáček, což má pozitivní
vliv jak na spotřebu, tak na hluk na palubě. Fofrpákou je ale nutno kvedlat
relativně intenzivně, protože na „roztahování“ z pod hranice 1500 ot./min.
motor nereaguje nijak nadšeně. Zatímco u atmosférických motorů nebo silnějších
dieslů tato starost odpadá, Mondeo s relativně malým výkonem zkrátka vyžaduje
řidiče s alespoň mírně pokročilým citem pro vnímání chování motoru a schopností
vyjít mu trochu vstříc. Začátečníkům pomůže otáčkoměr, pokročilí už mohou
tuto starost přenechat podvědomí.
Brzdy nejsou nijak jedovaté a nefungují v režimu „vypnuto – zapnuto“
(což je třeba příklad již zmiňované C5). Čtyři kotouče ovšem na práci stačí
a v případě nouze pomůže ABS a ESP. Oproti atmosférickému benzínu ale nejsem
v naftovém Mondeu schopent tolik brzdit motorem, takže na brzdový pedál
špalu častěji, než jsem býval zvyklý. Důsledkem je rychlejší opotřebení
obložení i kotoučů – obojí jsem za dobu vlastnictví vyměnil, ale původní
exempláře vydržely šest let a 150 tisíc km, takže to nebude zase tak hrozné.
Citelnější ranou byla výměna obou zadních brzdičů, která začaly zarůstat
a přibržďovat kola i tehdy, když to nebylo v plánu. Výměna jednoduchá,
nicméně cenovka cca pět tisíc za kus nepotěší. Dají se samozřejmě sehnat
levnější varianty vyráběné v Říši středu podle tradičních orientálních
receptur, ale to byste také mohli riskovat, že koupíte příslovečného „Bóóbika“.
Zlatým hřebem Mondea je bezesporu podvozek. Tady se vývojáři a ladiči
skutečně vyznamenali a já neznám ve stejné třídě a cenové relaci nic, co
by se výsledku vyrovnalo. Zadní víceprvková náprava a tužší řízení znamená,
že relativně velké a težké Mondeo sedí na silnici jako přibité. Za tři
roky ježdění jsem se pocitově ani jednou nepříblížil limitu toho, co si
auto nechá líbit. Buď mi došla odvaha, nebo výkon motoru, který by umožnil
v určitých situacích dostat auto více na hranu. ESP mi do řízení nekecalo
nikdy a to se skutečně neloudám a v místech, která znám, občas jezdím velmi,
velmi ostře. Jednoduše řečeno - kůží obšitý volant (s vyboulením pro správný
úchop na pozici „za deset minut dvě“) prostě v libovlné rychlosti otočíte
a auto ho okamžitě následuje bez jakéhokoliv náznaku zaváhání nebo protestů.
O kolik větší porno to je v šestiválcové benzinové verzi ST220, která má
oproti mému exempláři skoro dvojnásobný výkon a zcela jiné naladění, to
si ani netroufám odhadnout.
Co se spolehlivosti týče, nemám vážnějších námitek – měnil jsem opotřebované
kotouče a obložení, oba zadní brzdiče a oba zadní náboje (u Mondea nelze
vyměnit pouze ložisko), která přišly na pět tisíc jeden. Nebyl to levný
špás, ale auto má něco odslouženo, takže jsem mu to odpustil. Svépomocí
jsem měnil drobnosti typu čerpadla ostřikovačů (160 Kč), spodní spoiler
a kryt motoru (cca 2000 Kč) a oba boční blinkry, které ztratily světelnou
propustnost (200 Kč/kus). Také jsem tuhle měnil žárovičky v palubní desce,
což mi po vygooglování postupu zabralo asi třicet minut. Jak vidno, i relativně
nové, plně elektrifikované vozidlo s mnoha kurvítky si při troše snahy
nechá říct a nenutí vás navštěvovat servis kvůli každé prkotině. Z neplánovaných
servisních zásahů jsem bohužel absolvoval výměnu zadního nárazníku, svařování
vany kufru, rovnání pátých dveří a výměnu levého světla poté, co si o mě
jeden nešťastník pří jízdě v koloně rozpáral svůj Fiat Punto. Trochu jsem
se bál, že to bude pro auto konec. Nejezdil bych totiž s něčím, co se muselo
rozřezat a opětovně svařit. Nakonec to nebylo tak hrozné – auto jezdí dál
a nezpozoroval jsem u něj žádné následky na jízdních vlastnostech. Nicméně
ten náraz při nehodě autem prošel a nedělám si iluze o tom, že by se jeho
energie rozplynula do vzduchoprázdna. Rozplynula se do deformačních zón
a ty nejsou gumové. O robustnosti Mondea svědčí fakt, že jediné, co jsem
při nehodě zaznamenal, byla jakási vzdálená rána z prostoru kufru.
Celkově se život s Mondeem se dá shrnout nějak takhle – přišel jsem
k němu jako slepý k houslím a získal příjemného společníka. Co postrádá
na svalech, to vyrovnává jistotou, s jakou se pohybuje. Vejde se do něj
všechno a je vybavené tak akorát. Jeho ideální využití je pro úspornou
meziměstskou jízdu, která, pokud řidič umí trochu předvídat, může být i
velmi svižná. Pravděpodobně i za tímto účelem ho před skoro deseti lety
v belgickém Gentu vyrobili. Za tyto služby chce kolem 6,5 – 7 litrů nafty,
což odpovídá stáří, velikosti a mému jízdnímu stylu (do nafty přidávám
aditiva VIF, ale netuším, jestli to má nějaký vliv. Dělám to kvůli dobrému
pocitu). Nedotaženosti v ergonomii a jistou strohost interiéru neřeším
a raději vidím to pozitivní – výborný podvozek, přesné řazení s dálniční
šestkou, prostornost a solidnost, s jakou ho v Belgii postavili.
12.11.2013 HV