Před několika dny jsem – obklopen vánočními pochoutkami mé maminky –
hledal cosi na Internetu a Google kromě jiného vyplivl i odkaz na stránky
www.zeleznaopona.com.
Nejprve
jsem tam jen nakoukl, ale obsah těchto stránek mne zaujal natolik, že jsem
se nakonec jejich prostudování věnoval mnohem hlouběji. Jak už samotná
adresa napovídá, jsou tu vystaveny informace o železné oponě a jejím vývoji
v průběhu vlády komunistického režimu v naší zemi. Dnes, kdy padají hranice
mezi národy a kdy lze volně projet celou Evropou od Tallinnu po nejzazší
cíp Portugalska, vypadá svědectví těchto stránek jako cosi z jiného světa.
Tím spíše, že i já jsem určitou část svého dětství strávil kousíček od
železné opony a zažil tak i absurdity úsměvné i ty méně úsměvné, které
s sebou život v pohraničním a zakázaném pásmu přinášel.
Tím dějištěm byly České Velenice, maličké to městečko, situované přímo
na hranicích s Rakouskem, kam se moji rodiče v roce 1980 přestěhovali za
čerstvým vzduchem a zdravým prostředím z exhalacemi zamořeného Ústí nad
Labem. Mně tehdy byly necelé čtyři roky. Maminka nastoupila jako kuchařka
v závodní jídelně v českovelenických ŽOS, tatínek pracoval jako údržbář
v betonárce v Nových Hradech.
Velenice tehdy žily železnicí, protože ŽOS byly prakticky jediným velkým
zaměstnavatelem v oblasti a určovaly rytmus života ve městě; další větší
podniky byly až v Nových Hradech, Třeboni a dále na sever a západ. Byla
to větší vesnice s několika tisíci obyvateli, něco málo samoobsluhami,
dvěma kinosály, několika jeslemi, mateřskými školkami a relativně velkou
základní školou. Dokonce i několik učilišť tu otevíralo své brány věděníchtivým
studentům. Ale byla to železná opona, obklopující v těsné blízkosti ze
tří stran městečko, která vždy měla poslední slovo ve všem, co se tu dělo.
Vysoký ostnatý plot, ne nepodobný těm v nacistických koncentračních lágrech,
dominoval výhledu ze všech oken, obrácených k Rakousku; všudypřítomní příslušníci
pohraniční stráže a jejich pomocníci dávali najevo, že to tady kolem je
ostře střežená zóna a první výspa obrany proti imperialismu a kapitalistické
hnilobě Západu, kde se nevyplácí vybočovat z řady.
Náš první byt, který naší rodině podnik přidělil, se nalézal v patrovém
domku v tehdejší ulici Pohraniční stráže. Ta ulice vedla jedním směrem
do centra města, přičemž procházela tunelem pod tratí na Gmünd, v opačném
směru končila asi po padesáti metrech ostnatou bránou ve vysokém trojřadém
plotu a vojáčkem se samopalem, který hlídal v budce na čapích nohách –
jinak řečeno špaku - nad vraty. Ten ostnatý plot pak dál pokračoval kolem
zahrad, přiléhajících zezadu k domům v ulici a táhl se také na druhou stranu
ke hřbitovu a dál na Nové Hrady. V této souvislosti si pamatuji na dvě
lokality, které byly ostnatým plotem přímo zasaženy: městský hřbitov a
městské koupaliště. Hraniční zátaras procházel v těsné blízkosti kolem
hřbitova a když se šlo dovnitř, muselo se procházet podél ostnatých drátů.
Nad hřbitovní bránou stál další špak, permanentně obsazený ozbrojeným pohraničníkem
a všude kolem byly protitankové silniční bloky, kterým se také říkalo ježci,
a betonové jehlany. To aby někoho nenapadlo ukrást auto i s nebožtíkem
a prorazit na nepřátelskou stranu. Druhým tragikomickým místem bylo koupaliště.
To leželo kousíček za hraničním zátarasem, takže se tam procházelo ostnatými
vraty, hlídaných dalším špakem. Aby nikdo náhodou nepojal útěkářské choutky,
ostnatý plot obklopoval celý areál koupaliště a v rozích areálu opět trčely
špaky. Zkrátka to byl takový malý prázdninový lágr s bazénem. Vojclové
tu mívali v létě příjemnou službu, protože špaky byly vybaveny dalekohledy
a slunící se velenické krásky za (daleko)pohled stály. Koupaliště se z
bezpečnostních důvodů otevíralo jen v létě a jen v určité dny, které údajně
schvaloval velitel místní posádky PS. Co se zátarasu za našimi zahradami
týče, moji rodiče mi vždy kladli na srdce, že za plot zahrady nesmím, jinak
by si mě chytli loupežníci a už bych se nikdy nevrátil domů.
Přímo naproti našemu domku stála kasárna pohraniční stráže, umístěná
v rozlehlém patrovém domě se sedlovou střechou a autoparkem se cvičišti
vzadu. Vojáčci mívali několikrát do roka neplánovaně mimořádnou pohotovost;
to když jsem jim vždycky několik dní dopředu pod okny kasáren hlásil, že
k nám na návštěvu přijede moje sestřenka s kamarádkou. Tehdy to byly fešné
holčiny těsně-před-plnoleté lahodně kulatých tvarů a nebylo tudíž divu,
že vojclové byli v době jejich příjezdu vyložení ve všech oknech a s očima
vykulenýma hltali dění dole na ulici. Mám dokonce podezření, že vojáci
na nádraží a ve městě předávali vysílačkou informace o jejich pohybu na
základnu, protože kasárna vždy věděla, kdy děvčata vejdou do naší ulice.
Holky si jejich toužebné pozornosti byly vědomy a vyloženě jim to lichotilo:
při chůzi všelijak kroutily zadečky v těsných džínách a házely očky po
klucích v oknech a ti šíleli a dělali neuvěřitelný rámus. Občas mne holky
brávaly s sebou na rande s těmi mládenci, kteří byli momentálně poctěni
jejich zájmem (asi jako pojistku cudnosti) a já pak hrdě nosíval na hlavě
brigadýrku a vyhříval se na výsluní závisti ostatních kluků z naší party.
Dnes jsou obě děvčata už dlouho šťastně vdaná, ale vždy na tyhle velenické
návštěvy rády vzpomínají.
Jak už jsem psal výše, železná opona byla všudypřítomná a nebylo možné
ji ignorovat. Velenice se nalézaly v hraničním pásmu a tomu také odpovídala
omezení, která byla oficiálně namířená proti případným narušitelům hranic
i diverzantům ze zahraničí, ale spíš otravovala život ve městě a jeho okolí.
Do Velenic dodnes vede jediná hlavní silnice, položená podél železniční
tratě č.199 Veselí nad Lužnicí – Třeboň – České Velenice. U rybníku Kubáku
se tato silnice kříží se silničkou od Nových Hradů; na tom samém místě
je také železniční přejezd. Na této křižovatce bývala pevná hlídka PS,
která zastavovala vozy s jinou než jindřichohradeckou SPZ (někdy také zastavovala
také všechny vozy bez rozdílu) a kontrolovala doklady posádek těchto aut
a občas i celé auto. Budka bývala vybavená polním telefonem a v příkopu
za křižovatkou bývalo palebné postavení s vojenským periskopovým dalekohledem,
odkud se dala pozorovat celá křižovatka, trať i příjezdová komunikace ze
směru od Nové Vsi a od Hradů. Jiné silnice, otevřené pro veřejnost, do
Velenic nevedly a ty neveřejné byly pod nepřetržitým dozorem terénních
hlídek nebo se pro automobil vůbec nehodily; PS tak měla dokonalý přehled
o dopravním ruchu směrem do města nebo z něj. Nás velenické i naše auta
už ty délesloužící hlídky znaly, takže nás kontrolovaly spíš jen formálně
a namátkou, obvykle jim stačilo nakouknout do auta, prohodit pár slov s
lidmi uvnitř a jelo se dál. Cizí státní příslušníky ale byli lustrováni
dost pečlivě, dokonce o nich hlídky dávaly hlášky na hraniční přechod Velenice
– Gmünd. Ono těch cizinců přes Velenice stejně moc nejezdilo, víc se k
těmto účelům využíval přechod Neunagelberg – Horní Dvořiště.
To ve vlacích, končících ve Velenicích nebo pokračujících dál do Rakouska,
byl ostřejší režim. Průvodčího často doprovázela hlídka PS nebo pomocníků
PS a pokud se jim někdo nezdál, okamžitě mu věnovali pozornost. To pak
následovala kontrola dokladů podezřelého a výslech typu „proč jedete do
Velenic, co tam budete dělat, ke komu jedete, kdy se budete vracet“. PS
měla oprávnění v případě pochyb dotyčného i zatknout a předvést jej na
oddělení VB ve Velenicích k podrobnějšímu výslechu.
Tyto kontroly byly naprosto běžné v mezinárodním rychlíku Vindobona,
která ve Velenicích stavěla a kterou jsme my a naši příbuzní využívali
k jízdám do Ústí nad Labem a vice versa. Myslím, že to tehdy býval povinně
místenkový expres a kdo neměl místenku nebo nebyl místní, stal se okamžitě
podezřelým. Tetička mi vyprávěla, jaké mívala pravidelně větší či menší
konflikty s těmi pasovými kontrolory a hlídkami PS na cestě do Velenic,
kteří nastupovali nově do služby a neznali své pappenheimské. Orgány totiž
do vlaku nastupovaly už v Třeboni a kontrolovaly cestující během cesty
do Velenic. Protože tetička nebyla místní, ale až z Ústí, byla samozřejmě
nápadná a orgány si ji chtěly proklepnout. Teta, sice drobná, ale zato
velice výřečná ženička s ostrým jazykem, každou jejich všetečnou otázku
odrážela poukazem na ústavou zaručenou svobodu cestování a na to, že je
bezúhonná a řádně pracující občanka, že nepáchá žádný trestný čin a proto
využívá svého práva odmítnout vypovídat proti sobě při takovémto výslechu.
Vždycky nakonec vyhrála, ale už se z toho stávala fraška; asi i díky tomu
si ji příslušníci PS a pasováci zapamatovali a nechávali ji při dalších
setkáních ve vlaku na pokoji. Rekord nicméně držel můj dědeček, který se
za námi jednou vypravil Vindobonou z Ústí a protože si chtěl pohovět, zakoupil
si jízdenku a místenku do první třídy. Za Třeboní se ho začala vyptávat
pohraniční hlídka, co tam dělá a kam jede a proč dál sedí v první třídě,
když bylo nařízeno přesednutí do určeného vozu. Děda, rázný to člověk a
bývalý policejní pyrotechnik, jen studeně odsekl „protože na to mám, nikam
se hýbat nebudu a kam jedu, do toho vám nic není“ a dál vojcly ignoroval.
Ti si to nenechali líbit, dědu zajistili a ve Velenicích předvedli na stanici
VB jako individuum, co maří úřední výkon. Esenbákům bylo po kratším rozhovoru
vše jasné, děda dostal napomenutí, aby byla zákonu učiněna zadost, ale
od té doby k nám nerad jezdil.
S tím přesedáním to bylo tak: všichni cestující, kterým jízdenka končila
ve Velenicích, si museli za Třeboní přesednout do jednoho společného vozu
(obvykle to býval vůz řady BDs se zavazadlovým a služebním oddílem, kde
kromě průvodčího úřadoval i pasový kontrolor). Po příjezdu do Velenic se
smělo vystupovat pouze dveřmi u oddílové části vozu, které venku na nástupišti
měl pod dozorem pohraničník, připravený zasáhnout. Také pohyb uvnitř vlaku
byl po vjezdu do pohraničního pásma omezen, občas se zamykaly přechodové
dveře mezi jednotlivými vagony. Za mých časů už na Vindoboně jezdívala
klasická souprava, tvořená dieselovou lokomotivou a osobními vagony (zlatý
věk nádherných motorových expresů - jako kupříkladu „delfínů“ řady DR VT18.16
nebo „hyder“ řady ČSD M296.1 - na této trati skončil před několika lety).
V čele Vindobony se blýskal naleštěný vínový brejlovec řady 750, pak bylo
několik „českých“ vozů, jídelní vůz a za ním vozy rakouské. Do rakouských
vozů se běžně nesmělo, stejně tak cizinci nesměli do české části soupravy
a tak jediné možné setkání s cizinou bylo možné v jídelním voze, pokud
tedy byl pro Čechy otevřený. Pamatuji si ale, že jednou v zimě nefungovalo
parní topení v české části soupravy a tak průvodčí učinil výjimku a usadil
nás Čechy do jednoho z rakouských vozů druhé třídy. Byl jsem tehdy ohromen
plyšovými křesílky, lampičkami nad sedadly i v druhé třídě, neuvěřitelnou
čistotou (a to si tehdejší ČSD dávaly na Vindoboně záležet) a zářivým luxusem,
který tehdy rakouské vozy na Vindoboně nabízely. V kupé s námi jela taková
milá starší paní, dcera českých manželů, kteří se usadili v Rakousku, která
se dala hned do hovoru s mými rodiči a mne učila počítat německy do deseti.
S blížícím se koncem komunismu a uvolňováním režimu v pohraničí bylo naštěstí
přesedání vyžadováno stále řidčeji.
Když Vindobona dorazila do Velenic – jedno z jakého směru - neměla kontroly
ani zdaleka za sebou. Vlak zajížděl vždy k prvnímu nástupišti a hned po
zastavení jej obklopili pohraničníci se samopaly v pohotovosti. Neexistovalo,
že by někdo vystupoval mimo střežený prostor. Nesmělo se také do vlaku
nastupovat dříve, než vojáci a celníci dokončili kontrolu interiéru vagonů.
To se odklápěly stropní panely na WC a úmývárnách, někdy i v chodbičce
a namátkově v některých kupé. Hlídky PS se psy procházely všechna kupé
a kontrolovaly prostory pod sedadly. Pokud v kupé někdo seděl, byl zdvořile
vykázán na chodbičku, kde čekal na dokončení prohlídky. Vindobona tehdy
nebývala plná, více lidí natupovalo až za Třeboní a hlavně v úseku Veselí
nad Lužnicí – Tábor, takže kontroly vozů odsýpaly rychle. Dokud pohraničníci
vlak nezkontrolovali, nesmělo se ani z vestibulu nádraží na nástupiště.
Dodnes na toto nástupiště vedou jediné široké lítačky, které bývaly po
dobu pobytu Vindobony uzamčené a odemykaly se jen na pár minut během nástupu
nebo výstupu cestujících. Ostatní dveře na toto nástupiště z nádražní budovy
(vyjma služebních) byly buď trvale uzamčené, nebo zazděné. Kromě toho Vindobona
ještě na hranicích projížděla „přechodovou komorou“ na místě, kde trať
překonávala hraniční zátaras. To byl dlouhý koridor, tvořený ostnatým plotem
podobné konstrukce, jako hraniční zátaras, zakončený ostnatými vraty na
obou čelech a hlídaný vojcly se samopaly na špacích nad tratí, odkud byl
dokonalý výhled na celý koridor. Vlak vjel do koridoru a zastavil, vrata
do ČSSR se uzavřela, občas pohraničníci se psy provedli vnější prohlídku
vlaku a pak se teprve otevřela vrata do Rakouska a vlak dostal volno k
odjezdu. Dodnes jsou tyto vynálezy ke spatření a v provozu na hranicích
s Ukrajinou a Běloruskem.
Moji rodiče jsou vášnivými houbaři a lesy podél jihočeských hranic houbami
přímo přetékaly. Než si naši zvykli na to, jak to tu chodí, stávalo se,
že se při hledání hub zatoulali do „horké zóny“ podél hraničního zátarasu,
odkud je zase vyvedli pohraničníci se samopaly v pohotovostní poloze, když
jim předtím zabavili houby coby „podezřelý materiál“. Snad jediné štěstí
bylo, že vojáci z velenické posádky se k místním chovali mnohem mírněji
než k přespolním a naši vždy měli doklady s sebou. Ale v měsících po přijímači,
kdy do kasáren nastupovali noví odvedenci, kteří brali své povinnosti smrtelné
vážně a neznali to tu, nebylo radno pokoušet osud a lézt někam, kde by
se mohlo bez varování střílet. Proto nakonec naši začali jezdit na houby
k Nové Vsi a Suchdolu, kde nehrozilo nečekané setkání s pohraniční hlídkou.
Sice velice zřídka, ale také se pořádaly preventivní akce k ochraně státních
hranic, kdy dostala místní posádka hlášení, že se možná chystá nějaký nájezd
na hranice. To pak se život ve městě téměř zastavil, pohraničníci hlídkovali
v ulicích, zesílené hlídky procházely podél zátarasu a v noci bylo zakázáno
vycházet bez povolení do oblastí mimo vymezené silnice a železniční tratě.
Já si na to osobně nepamatuji, snad proto, že jsem tehdy byl malý špunt
a měl jsem mnohem důležitější starosti, takže tyhle věci šly mimo mě. Rodiče
mi ale vyprávěli o raziích, kdy hlídky PS a VB procházely hospody, obchody
a nádraží a kontrolovaly doklady všem bez rozdílu.
My malí jsme ale pohraničníky brali jako prima kluky, kteří pro nás
vždy připravovali zajímavé akce, vždy spojené s ukázkami výcviku služebních
psů nebo bojové techniky. Když nás vzali na střelnici a učili nás střílet
ze samopalů slepými náboji nebo světlice ze signální pistole, byli jsme
v sedmém nebi. Každoročně jsem jezdíval na pionýrský tábor na říčce Dračice
(pionýrský byl proto, že se muselo nastupovat každé ráno a večer v plném
kroji ke vztyčování a svěšování vlajky, jinak to byl svým zaměřením tábor
spíše skautský, přestože se to tehdy ještě nesmělo – zkrátka ideologie
se do táborového života téměř nemíchala; jezdil jsem tam taky, přestože
jsem nebyl ani jiskra, ani pionýr – já jediný jsem byl při ranním a večerním
nástupu v civilu); ten tábor byl kousek od vojenské lesní střelnice. Občas
nás táborníky odvezli vojáci patronátního útvaru PS gazíky do lesa a pořádali
s námi bojovku typu někde v prostoru je „hrad“, na něm je „poklad“ a my
ho měli získat a odnést. Občas nás taky zavezli na střelnici a tam nám
předváděli bojový výcvik nebo u nás v táboře prováděli kejkle se psy. V
našich dětských očích byli cosi jako hrdinové, kteří se jako indiáni plíží
lesem a chytají zločince. Dneska se tomu říká propaganda, ale tehdy jsme
chtěli být stejně silní a dobří jako oni a řídit gazíky a nosit pistole
a samopaly a chytat zlé lidi. Hodně nás v tom podporovala škola a její
tehdejší paní ředitelka. To bývala velice vysoká paní, spíše chlap než
žena, kovaná Soudružka s velkým S a ta se z nás, drzých rošťáků, snažila
vychovat správně uvědomělé malé soudruhy a soudružky. V tomto bohunelibém
snažení jí pomáhaly hodiny výuky, kdy nás podrobovala výplachu mozků, organizovala
pro nás exkurze na hraniční přechod Velenice – Gmünd, kde nám ukazovala
hrdinné příslušníky PS, kteří nás chrání proti roztahovačnému imperialismu.
Ano, hřímala a ukazovala přes blízkou hranici na domky v Gmündu, tam jsou
ti kapitalističtí upíři, kteří vás, naše děti, chtějí vysát a zničit tak
naději naší strany a vlády. Ještě dnes ji slyším…
Hraniční přechod tehdy nevypadal jako dnes, ale tvořily ho dva prostory
se závorou na vjezdu a výjezdu. Tam, kde silnice křižovala hraniční zátaras,
byla silná červenobílá železná závora v mohutných soklech, hlídaná a obsluhovaná
dvěma pohraničníky. Mohutné sokly a mohutné ocelové břevno závory proto,
aby tím nemohl projet náklaďák. Právě ve Velenicích se totiž někdy v šedesátých
letech pokusili projet do Rakouska a využili k tomu mohutnou Tatru 111.
Mám za to, že je pohraničníci zastřelili. Tato epizoda poučila konstruktéry
závor a od té doby instalované typy závor by prý odolaly i náporu tanku.
Teprve za touto závorou, po několika desítkách metrů volného prostoru,
kde bylo případně možné zadržet nebo sestřelit narušitele, začínal samotný
celní prostor s klasickou budkou pro celníka, pruhy pro osobní a nákladní
auta atd. Dokonce ani celníci nepatřili tehdy do policejních složek jako
dnes, ale spadali pod PS v rámci Oddělení pasové kontroly.
Tolik některé moje vzpomínky, tak, jak to prožíval malý kluk. Zcela
určitě jsou do jisté míry zkreslené, protože je to už pár let, co jsme
tam bydleli, hodně vzpomínek vybledlo úplně a z mnoha vzpomínek zůstala
jen torza. Přesto ale pobyt v tak zvláštním místě zanechal v mém životě
a světonázoru určitou stopu. Z Velenic jsme se odstěhovali v zimě roku
1987 a celá naše rodina v tomto městě zanechala kamarády a známé. S některými
se styky přerušily, s některými se stýkáme dodnes, ale vzpomínky na život
ve stínu železné opony zůstávají…
29.12.2007 CzechDave