Místo děje: Základní škola někdy kolem roku 2108. Obrazovky e-sešitů
měkce osvětlují zvídavé tváře dítek školou povinných. Před dotykovou ledbulí
stojí paní učitelka, a lehce poklepává stylusem kombinovaným s laserovým
ukazovátkem na katedru. Když se děti utiší, učitelka začne hodinu: „Dnes
si děti vysvětlíme nový pojem: Džamilování.“
S příběhem to nijak nesouvisí, ale možná jste si, všimli velikého reflektoru
nad katedrou, který ale nikdy nesvítí. Nesvítí jen zdánlivě, je to silný
zdroj IR světla, které zabraňuje focení a filmování vyučujícího při výkladu
– zdroj světla je totiž tak intenzivní, že zcela oslepí čipy mobilů malých
žáčků. V tomto ohledu se nic nezměnilo.
Učitelka se rozpovídala, a protože nejsme malí žáčkové, můžeme si její
výklad převyprávět. Hovořila o tom, že do celosvětové krize v roce 2011
(jež začala tzv. černým únorem a následovala po mnohem menší krizi z roku
2008) byl neustálý problém s tím, že se společnost měla natolik dobře,
že existovaly dva komplementárně se doplňující jevy. Za prvé zde byla část
společnosti, která nepřijala za svůj koncept, že na spokojený a zajištěný
život není právní nárok a je potřeba směnit čas/schopnosti za virtuální
poukázky, které se dále směňují za komponenty, z nichž se takový život
skládá. Tento koncept je mimochodem stále nejlepší, který lidstvo vymyslelo,
protože univerzální sada komponent neexistuje a jen takto si každý může
sestavit svůj svět podle vlastních představ.
A díky tomu, že ta druhá část společnosti generovala dostatečný přebytek,
vyrazila se, jako se na zadnici vyráží vřed, skupina materiálně skvěle
zaopatřených osob, které samy nikdy nepracovaly a tudíž měly nastavené
principy zajišťování existence podobně, jako skupina první. Vpodstatě vnímaly
situaci tak, že ten pán, co se s ním stejně jmenujou, jim svévolně brání
v přístupu k neomezenému zdroji „poukázek“. A ačkoliv bylo nad jejich síly
pochopit, kde se berou, naučily se za pomoci různých primitivních psychosociálních
metod z něho tyto ždímat na různé podstatné investiční akce, jako je leštění
drápů, zatmavování koženého exteriéru, zesvětlování hlavového porostu,
apod. Samozřejmostí bylo mandatorní příslušenství života v satelitu, tj.
autíškooo, pes a fond mimomanželských aktivit (název, který samozřejmě
takto používá jen dotyčná).
Protože představy těchto bytostí byly, především kvůli naprosté absenci
kontaktu s reálným světem fungujícím na principech kapitalismu (nikoli
jako ten jejich, který je zcela založen na tezi lokálního socialismu),
zcela naivní, a protože jednak začasté pocházely z poměrů podstatně skromnějších,
zkombinoval se u nich vlčí instinkt se solidaritou s podobnými parazity
a vznikla potřeba hystericky, ale naivně a hloupě pomáhat tím nejnevhodnějším
způsobem skutečně, ale především zdánlivě diskriminovaným, čímž ale vznikne
více škody než užitku. Jedním slovem, vzniklo džamilování.
Sama nerovnost či nespravedlnost života je, ať se nám to líbí nebo ne,
nutnou a neodbouratelnou součástí existence. Lidé nejsou stejní a nejde
při nejlepší vůli uměle zajistit, aby měli stejné podmínky. Lišíme se povahově,
tím kdy, kde a komu se narodíme, kolik inteligence pobereme, koho potkáme...
Někdo má holt toho „objektivního“ štěstí více a někdo méně. To není chyba,
to je prostě tak. Říká se tomu přirozený výběr.
Dnešní doba opojená humanismem až posthumanismem však oficiálně nepřipouští
myšlenku, že slabší jedinci mají zemřít. Skrýváme či necháme si skrývat
realitu života, až ji nakonec zcela popřeme. Řízek na talíři nemá žádnou
zjevnou vazbu na prase někde v chlívku. Babička neumřela, zkrátka jednoho
dne „odjela do nemocnice“. Kožený interiér nového vozu nemá žádnou spojitost
s kravičkami na louce. A je neuhmánní fyzicky trestat dětičky. Opravdu?
Za tím vším je mnoho pokrytectví. Vegetariáni a jiní ekisti (neplést s
„ekology“, to jsou lidé vědecky bádající o přírodě, ekista je odvozený
stejným způsobem, jako fašista, komunista, rasista, cyklista, terorista)
se mohou zbláznit, kdyby měli pozřít nějaké ňuňu chlupaťoučké uostomilouššké
stvořeníčko, ale považují za demagogii argument, že jehňátko se od kukuřice
liší v principu jen tím, že kukuřice nemá vočička a nemluví. Člověk jako
jakékoli jiné zvíře potřebuje k životu konzumovat substance živočišného
či rostlinného původu a komu se to nelíbí, ať třeba umře hlady. Proto je
pokrytecké cítit se lépe jen proto, že utrpení květin, zeleniny a ovoce
neumím posoudit. A nebo vnímat jako plus, že si koupím řízek, protože jsem
příliš zženštilý, abych vzal do ruky nůž a zabil prase.
Džamilování je zcela klasické sloveso, které se standardně skloňuje:
já džamiluji, ty džamiluješ, on/ona/ono džamiluje; my džamilujeme, vy džamilujete,
oni džamilují. Nabývá samozřejmě i záporných hodnot. Pro názornost je dobré
nové slovíčko použít ve větě. Cvičné příklady: „Ministr Čunek nedžamiloval
vsetínské Read Only MemorY, pročež byl popotahován v médiích.“ „Ministryně
Stehlíková džamilovala děti, které pak v dospělosti neměly vštípeny základní
zásady trvale udržitelného sociálního soužití, čímž se zatížil trestněprávní
aparát státu.“ „Ministr Julínek se pokusil nedžamilovat simulanty a důchodce
toužící více po sociálním kontaktu než po zdravotním vyšetření, ale nebylť
on ni jeho rodná strana kloudným popularizátorem svých kroků a měliť oni
za předsedu mameluka, který nevnímal rozdíl mezi zásadovou zemitostí a
arogantním zupáctvím, dostali negativní občanský feedback, což jim vesměs
přáli i dřívější skalní příznivci, jakkoli se to neobešlo bez naparování
konkurenčního vůdce.“
Je potřeba rozlišovat mezi džamilováním a skutečnou pomocí proti „diskriminaci“.
Například když je někdo inteligent, ale holubičí povaha a je napadán agresivním
tupcem není od věci, pokud to napadený nebude vnímat jako ponižující, zasáhnout.
Je-li ale osoba svěřená po vyčerpání všech výchovných prostředků fyzicky
argumentována, nedžamilujte ji, neznáte všechny souvislosti a jakkoli vám
ona osoba bude v danou chvíli vděčna, není pro její správný vývoj takový
zásah žádoucí. Nebo... je-li Read Only Memory stahován svým okolím, a chce-li
být podpořen, není džamilováním ruku podat a sledovat, jestli se pomoc
nemíjí účinkem. Džamilovat ale jedince, kterým v noci chodí „někdo“ nepozorovaně
odřezávat radiátory je katastrofálním omylem. Takovým je třeba odebrat
děti, které za to zatím nemohou a ať třeba umrznou. Naopak udělá-li někdo
vše pro to, aby ochránil své „investice“ v podobě majetku i dětí a přesto
má kromobyčejnou smůlu, není džamilováním... a tak by šlo pokračovat donekonečna.
Nejsou podstatné konkrétní příklady, jsou jen ilustrací, z kolika fazet
se život skládá a pokoušet se popsat zákonem jev, u něhož záleží na mnoha
proměnných a souvislostech časových, dějových, sociálních či místních,
je mírně řečeno neuvážené.
Věnováno D.S., jež svou soustavnou a neúnavnou činností dala již
dříve známému jevu jméno.
1.12.2008 Jan Gutbayer