Chtěl bych volně navázat na článek Tanguera a poskytnout Vám pohled
do několika tříd základní a střední školy, kterých jsem se zúčastnil relativně
nedávno.
Dvakrát za svůj život jsem byl mezi elitou, dvakrát mezi jelitama.
Elita, neboli BNB (banda nadaných bláznů) se vyznačuje tím, že děti jsou
inteligentní, ba co víc, ony vědí že jsou inteligentní, často bývají velcí
individualisté. Jsou na ně kladeny vyšší nároky, za to ale každé dítě v
něčem pokulhává, jedno tělesně, jiné je nepraktické a třetí vysloveně hloupé
a dohání to tím, že dře jak kůň. Naproti tomu Jelita, nebo taky SPT (spolek
průměrných trotlů) jsou typická tím, že nemají žádný nebo jen malý cíl
a je jim jedno, jestli ho v životě skutečně dosáhnou, protloukají se jak
to přijde, obecně je mnohem těžší je ukáznit a hlavně nejsou příliš soutěživí
a svým kolegům ve třídě neodpustí žádný úspěch. Libují si v průměrnosti
a ve velkém davu.
Vezmeme to ale postupně. Popisované se stalo na jedné ze dvou ZŠ v Modřanech
mezi lety 1993 a 2002. V první a druhé třídě jsem byl součástí kolektivu
typu SPT. Někteří neuměli v druhé třídě ještě stále číst, jiní počítat
do 20, taky tam byli šprti co měli samé jedničky ale reálně věděli prd.
Celou druhou třídu jsem jim stačil (přizpůsobení nejpomalejším) a ještě
jsem stíhal pod lavicí číst různé encyklopedie, ponejvíce technické. Ve
třetí třídě se odehrál pokus udělat z SPT jazykovou třídu. Dopadlo to tak,
že jsem se v páté třídě octnul mezi těmi nejprůměrnějšími až podprůměrnými,
mluvíme li nejen o ambicích ale i o IQ. A tady story začíná.
Do pseudojazykovky, na kterou se pak tak nějak potichu zapomnělo, jsem
se dostal absolvováním pro mě velmi lehkých zkoušek, které jsem ležérně
vyplnil a odevzdal asi za polovinu času. To mi trochu připomnělo inteligenční
testy, kterými jsem prošel nedlouho předtím s výsledkem, že do Mensy bych
mohl. Číslo si, s dovolením, nechám pro sebe. Jak se stalo, že jsem šel
do páté třídy mezi ty největší idioty, to fakt nevím. Asi se jim pomíchali
kádrové složky.
Nicméně, idioti po 3 letech angličtiny neuměli časovat sloveso "to be"
v přítomném čase, neuměli vypočíst 3 na druhou ani vynásobit dva triviální
zlomky. Nebyl mezi nima až tak těžkej život. Samozřejmě, že individualistickej
egoista, kterej ví, že ví, byl trnem v oku. Svoje relativně slušné postavení
v hierarchii jsem si ale vždy vybojoval, protože mezi slepými je jednooký
králem. Když to shrnu, dělal jsem ty největší voloviny ve sém životě. Během
roku jsem nadělal škody za několik desítek tisíc všude různě kde se dalo,
byl to fakt tobogán. Toulání venku, nedělání si nic z autorit, 5. třída
byla z tohohle hlediska bezva. Jen po stránce vzdělání jsem se nic nového
nedověděl a příliš dobře jsem se tam necítil.
Po tom, co se moji a ještě pár dalších rodičů ozvalo proti tichounkému
zrušení jazykovky, došlo k reorganizaci tříd a já se ocitl ve výběrové
jazykové třídě. Od 6. třídy povinně dva jazyky, fakt hukot. Takovej malej
gympl uvnitř běžné základní školy. Až do 9. třídy jsem už kolektiv nezměnil.
Z 25 kusů nás bylo 9 kluků, o zábavu bylo tedy postaráno. Brzy jsme
jako "Céčko" začali platit za hlas, se kterým se musí počítat. Nebyli jsme
blbí a učitelky to veděli.
V sedmé třídě se stalo, že jsme byli ubytováni (všechny 6. až 9. třídy)
v koncentráku. Bylo to zařízení v jakési obci Žihle k tomu účelu určené.
Ubytovací blok, tělocvičny, arbeitblock, pradon, učebny, kabinety, prostě
všecko. A na chodbách mříže, všecko jen na dovolení. Pití v jídelně asi
kilometr chůze od postele, v noci pěkná procházka. Točení max. do 0,5 l
lahví, asi měli málo vody. Když nás ráno nahnali do školy, zamkli mříže,
takže jsme si o přestávce nemohli dojít ani na pokoj např. pro zapomenutou
láhev s pitím. Ani na výslovné požádání nebyli mříže odemčeny. Nutno podotknout,
že vše bylo pod jednou střechou, nedalo se nikde nikam ztratit. Nějak jsem
to tehdy přežil, ale nasraný jsme byli všichni.
Pak to přišlo. Výtržnosti. Pomeranče, mandarinky, jablka, tím vším jsme
"vymalovali" na chodbách i záchodech, starší kluci škrábali klíči do stěn
i lavic, nikdo nebral na nic ohled. Na záchodech byla denně potopa, prostě
jsme to tak chtěli. Částečně jsme bojkotovali i vyučování tím, že někteří
odpovídali na jakoukoliv otázku vždy slovem "žízeň". Ke všemu popisovanému
se přidala i naše třída. A když se přidala naše třída, bylo to pro učitelky
jasné varování. Pak někdo napsal na tabuli v nepoužívané třídě "ŠvK = škola
v koncentráku" a začalo se vyšetřovat. Když přišli k nám, někteří nahlas
poznamenali, že to napsané je celkem pravdivé. Co se dělo pak, u toho jste
měli být. Vyšetřování vyznělo do ztracena, soudružky se chytly za rypáky
a druhý den byli mříže všude odemčené, nikdo nikomu v ničem nebránil, nesmyslná
pravidla byla zrušena a kázeň se – překvapivě - zlepšila. A to o dost.
Taková byla tedy váha hlasu 7.C na prahu nového milénia.
První hodina pracovních činností v kolektivu typu BNB se neobešla bez
6 zranění. Z 9 kluků docela úspěch. Jen já a dva další jsme věděli jak
se drží pilník nebo rašple a jak šroubovák. Vždy když přišlo na praxi,
která mě bavila, bylo v BNB veselo.
Intermezzo: Teď si říkáte, jak si ten Hornster myslí, že je geniální.
Má pocit, že on umí úplně všechno, zatímco ostatní jsou trapný blbci, že
nedovedou to nebo ono. Budu mírný. Jak už jsem psal, tak každému z nás
něco nejde. U mě je to zeměpis, dějepis, všechny memorovací předměty obecně,
k tomu vytrvalostní běh a míčové hry, na ty jsem úplně levej. Radši mám
atletiku. Stačí?!
Celé ty čtyři roky jsme od učitelů poslouchali, jak jsme výběrová třída
a jak na nás musejí mít vyšší nároky. Bylo to v každém předmětu. V devítce,
zejména ve druhém pololetí, jsme stanovili axiom "My nejsme jentak někdo,
my jsme 9.C!" Náš hlas stále platil. Když se něco nelíbilo normálním žákům,
učitelé na ně srali. Když se ozvala 9.C, věci se dali do pohybu. Respekt
učitelů k elitní třídě a ohled na její názory je vždy vyšší než ve vztahu
k SPT.
Když to shrnu, byl jsem v kolektivu BNB spokojenější. Prospěch jsem
měl horší než mezi blbama, ale je vždycky lepší bejt průměrnej mezi elitou
než za génia mezi jelitama. Kolektiv BNB v protikladu k SPT táhne člověka
nahoru, nedovolí mu polevit ve snažení. Měli jsme tam jednu holku nadanou
na sporty, ale co se týče matiky a takových věd, měla všechno dost tvrdě
vydřený. Nikdy jsme jí ale za to nějak neplísnili, táhli jsme jí s sebou,
jednou byla naše a tak to taky zůstalo.
Tak skončila ZŠ. Někteří z nás to až na vejšku nedotáhli. I tady gaussovka
funguje. Někteří z nás už mají dnes dítě nebo dvě, někteří stále ještě
studují. Osudy byli velmi různé a tak to má být. Ikdyž se stala spousta
věcí, na které je lepší nevzpomínat, celkem těch čtyř let v téhle bandě
nelituju.
Přišla střední a jak se záhy ukázalo, zařazen jsem byl zase do třídy
typu SPT. To, co mě čekalo po první dva roky, byla pohoda kdy jsem nemusel
šáhnout na učení a všecko jsem věděl. Strojařina mě bavila a stačilo mi
dávat pozor v hodinách. Bylo to fakt snadný.
Už horší to bylo v kolektivu. Velké procento zavohnoutování, pár naprostých
vymaštěnců co chtěli jen hulit a poslouchat techno. Mimochodem, jeden z
nich byl i syn bývalého závodníka a majitele sítě autosalonů BMW, ale to
jen na okraj. Někteří borci měli pocit, že za ně snad budu něco dělat…
Jsem ochotný vždycky poradit, vysvětlit, pokud sám chápu a umím, ale aby
někdo čekal, že za něj jeho úkoly budu dělat celé? To nemůže nikdo chtít.
Tak se stalo, že mě polovina třídy začala tak nějak nemuset. Naštěstí to
byli tací, kteří neuměli krátit zlomky, napsat jednoduchou podmínku aby
jmenovatel nebyl nula a dosadit do vzorce na výpočet paraboly, když ho
měli přímo před sebou. Ty odfiltroval přirozený výběr v podobě matikářky
– nejlepší třídní učitelky, jakou jsem kdy měl.
A pak přišla výzva. Experiment. Jmenovalo se to Aplikovaná mechanika
a já tehdy staršímu kamarádovi řekl, že oni budou první ročník a my poslední.
A taky jo. Během třeťáku nás přejmenovali na "Matematicko fyzikální obor"
a trochu změnili osnovy. Nicméně kolektiv byl BNB, takže opět spokojenost,
byli jsme bezva parta včetně stále stejné třídní, 90% třídy spolu drží
do dneška a na naše třídní srazy vzpomínají v nejedné hospodě, někde se
slzou v oku, jinde s hasákem v ruce.
Abych to ale nezamluvil. V poměru k normálním osnovám SPŠ strojní spočíval
"matfyz" v rozšířené výuce matematiky, fyziky, mechaniky a strojírenské
technologie, konkrétně nauky o materiálech. Povinně jsme maturovali z matematiky,
to se taky na průmkách ne vždy dělá. Za všechno z toho jsem vděčný. Matematika
prvního semestru na FS ČVUT byla díky tomu opakování, fyzika 1 taky, z
materiálů mám za A protože dát rekrystalizaci a Charpyho kladivo MĚ, kterej
jsem z toho psal už pětkrát předtím… :-D
Opět nastala situace jako předtím na "malém gymplu". Jste výběrová třída
=> vyšší nároky. A makejte! Tak my makali a bylo to znát. Kolektiv co sám
sebe hecuje, drží spolu, nevím o nikom, kdo by byl vysloveně outsider.
"My nejsme jentak někdo, my jsme čtvrtá Bé!"
I tady se ale našel zmrd, který nikdy nezapadl. Může si za to ale vlastní
vinou, arogancí, hlupáctvím a buranským chováním a dobře mu tak. Pokud
vím, jel v nějakých podvodech a asi skončí v kriminále, ne, není mi ho
vůbec líto. Taky se našel snaživý hlupák, pár vohnoutů, co jim to bylo
všecko lógr, prostě standardní vzorek. Ikdyž byl obor brán jako příprava
na VŠ, ne všichni tam šli a ne všichni jsou dnes Bc. A opět ne všichni
jedou dál na Ing. Ale střední nás na život a řekl bych i profesní praxi
připravila dobře.
Po našem odchodu roku 2006 prošly ještě 2 třídy matfyz a pak program
akreditovali jako technické lyceum. Lidi z lycea máme na VŠ, zkusím být
slušný. Ty lidi neuměj ani strojařinu, ani elektrotechniku, matiku maj
většinou jako na obyč SPŠ, je to taková demoverze gymplu. Možná umějí číst
technické výkresy a modelovat v Inventoru, to gymnazista neumí, ale tím
to hasne.
A navíc – my, "matfyz", "aplikovaná mechanika", cokoliv, prostě kovaný
strojaři, my chodili do dílen. 4 hodiny týdně celý čtyři roky. Mám díky
tomu spoustu praxe v samostatné práci na obráběcích strojích, ale i v kovárně,
truhlárně, svařování i něco klempířiny a zámečničiny nás učili… Prostě
nás i po téhle stránce vybavili pro život chlapa. Dnešní techlyceáci se
chodí na stroje jednou za rok jen dívat. Teplé, zelené, levicové a zabalené
do bublinkové fólie. To je mi ale pokrok…
Teď už je asi jasné, že jsem se vždy lépe cítil v kolektivech typu BNB.
Proto si myslím, že JAKÉKOLIV elitní třídy, nejen víceletá gymnázia, by
se neměly rušit. Je to vždy ke škodě, nutit nadané a inteligentní děti
se mučit mezi nevzdělatelnými a nevychovatelnými blbečky. Průměrování je
nástroj levicových demagogů a co se vzdělání týká, nikdy nepřinese nic
dobrého. Podle mě by svou elitní třídu měla mít každá škola, a to proto,
aby se jejím nadanějším studentům neházeli klacky pod nohy. Z hlediska
dlouhodobé perspektivy státu je to podřezávání větve na které zrovna náhodou
sedím.
Všechny, kterých se to může týkat, nechť tento článek vyprovokuje k
akci.
04.02.2011 C.J. Hornster