Tak jsme společně oslavili den památky holocaustu a můžeme se nyní
věnovat nějakým lehčím tématům, při kterých se nemusíme nad ničím zamýšlet
ani přijímat vinu za něco, co se stalo v dobách, kdy většina z nás existovala
jen na úrovni genetické informace.
Popíšu moje zcela nedávné zážitky z kupování ojetého vozu. To je vždycky
trauma.
Abych preventivně eliminoval část diskusních příspěvků, předesílám,
že vlastnictví Škody Favorit není pro mě otázkou ani mobility (na to mám
Seat Choroba, případně vozy svěřované mi zaměstnavatelem, jedná-li se o
cestu služební), ani kchůl stajlu. Mojí garáží už jich prošlo celkem hodně,
jmenovitě: 136L r.v. 88 (v dnešní době bych ho asi musel softwarově omladit,
protože rok výroby není politicky korektní číslovka), 135GLX r.v. 93, 135GLXi
r.v. 1994, 135LS r.v. 1992, 135GLX r.v. 1993. Jsem prostě fanda těchto
vozíků a náš vztah s tímto hranatým automobilem není postaven na racionální
bázi. Pro někoho je 50.000 Kč neboli padesát litrů nafty jeden vyhraný
fotbalový zápas, pro někoho dvě dovolené v Chorvatsku strávené v režimu
nothing inclusive včetně proviantu v plechovkách, nebo dvěstě cédéček s
Vaškem a Evou, pro někoho jiného poukázka na desítky hodin v garáži při
instalaci různých předělávek. Jsem ten poslední případ. Takže připomínky
typu "za padesát kapříků se sežene pěkná felicije" nebo "za to
by byl golf dvojka nahlínách fkorozi pyčo" nemohu vyslyšet, jsou mimo
oblast mého zájmu, navíc tu nejde o peníze. Ostatně kvality Favoritu jsou
skryty za rádoby hustoimič v lidové slovesnosti, kdy se pro některé jedince
stává hanění vozů staršího výrobního data lifestyle rituálem a zaříkávadlem,
které dodává jejich fobii s tříválcem do I nejméně dvě koňské síly navíc.
Ale i tak můžeme nyní jedenáct let po ukončení výroby posledního sériově
vyráběného českého osobního automobilu diskutovat o reálné kvalitě a na
základě různých číselně kvantifikovatelných parametrů zjistíme, že si často
vysmívaný automobil nevede vůbec špatně, zejména ve srovnání s tím, s čím
se (nejen) koncern VW pokouší uspět v segmentu kompaktů nyní...
To jsem ovšem odbočil.
Že nedám vydělat autobazarnímu zmrdstvu, byť by měli tepláky pruhované
jak prdelka včelky Máji, jsem věděl už předtím. Do okruhu zájmu jsem zahrnul
nabídky soukromých osob, nabídky autosalónů Škoda na autoplus.cz a paradoxně
také AAA Auto Praha. Tolik obchodní strategie, reálná praxe si však vedla
podstatně hůře.
Pan Nepřesný, kterému jsem se ozval na inzerát v Onanci, tvrdil,
že mi může nabídnout fajfku MY94 GLXi se vstřikováním a motorem 50kW, s
najetými 110.000km a bez koroze. Jel jsem kvůli němu dokonce extra do Prahy.
Prohlídkou vozu na místě se ukázalo, že vůz je z roku 93, není ve verzi
GLXi, ale LX, nemá vstřikování, ale karburátor, nemá výkon 50kW, ale nominálně
43kW, kterými motor v žalostném stavu zcela jistě nedisponoval. Na tachometru
bylo 138.000 km a když jsem klíčem od domova propíchl do prorezlého podběhu
díru, doslova jsem zbořil i poslední mýtus. Pan Nepřesný se celou dobu
tvářil, jako by se ho tato zjištění vůbec netýkala, poznamenal, že inzerát
psala dcera a nakonec se mě rozhodl oblažit několika svéráznými technickými
expertízami, za které jsem se souhrnně odměnil slovem "sbohem".
Pan Šmelka se do telefonu dušoval, že není autobazar. Připustil,
že sice má podané v Annonci inzeráty na dva vozy současně (každý s jiným
telefonním číslem, vzhledem k zvláštnostem přítomným v jeho slohu byl však
snadno identifikován, asi díky mé zálibě v hříčkách typu "najdětě 10 shodných
prvků"), ale že to je náhoda. - Předem vás varuji, pane, jestli jste obchodník,
nekoupím od vás ani plechovej nočník! - Ne, nejsem obchodník, jsem první
vlastník toho auta, podívejte se do techničkáku bla bla. Tak jsem se tam
podíval. Bylo to asi takhle. Pan Šmelka skutečně nebyl autobazar, pouze
vykupoval od různých lidí staré exhausted favority a jejich dokumentací
omlazoval jiné favority, které dovezl z ciziny při svých výpravách za prací.
Odborně se tomu procesu říká přestavba, probíhá však zcela neinvazivně
a není při ní povolen jediný šroubek. Se zvlášť zachovalými exempláři Šmelka
nějakou dobu jezdil, čímž řešil otázku své mobility. Tím se také vysvětluje,
proč byl prvním majitelem podle TP - předchozí TP buď byl starého typu,
když použil legislativní platformu vyrobenou kolem roku 1988, a policie
jej vyměnila sama od sebe, nebo nějakým trikem nechal vystavit druhopis.
Je jasné, že se pan Šmelka také dostal na business hold list, ne snad proto,
že by nabízel špatné zboží, ale protože ze mně dělal pitomce. Zdá se, že
existuje interface mezi zahraničními vrakovišti a tuzemskými bazary, totiž skupina
lidí, kteří doma "dělají auta".
Pan Výmrd uchopil okrádání bližního svého za jiný konec. To auto
je prostě perfektní, nikdy nebouraný, poslední rok skoro nejetý, fmodrýmetle
nahlínách sšíbrem a scentrálem. Idyla nám vydržela do doby, než jsem se
začal zajímat, které plechy jsou měněné. Odpověď zněla, že žádné. Zde se
však deklarovaná kvalita poněkud obrátila přímo proti panu Výmrdovi , protože
Favorit je prost pozinkování a takové auto z roku 1994 někde rezaté být
prostě musí, a to "někde" je zpravidla na horní hraně blatníku, kde je
sešroubován s podběhem. Zazoomoval jsem v obsáhlé fotodokumentaci a odehrál
se zhruba následující dialog:
- Jakto že to tam není zrezlý?
- No sem říkal že je v dobrým stavu, bez koroze, nikdy nebo...
- Tyhle místa ale u všech favoritů po dvanácti letech zreznou.
- No dutiny byly vystříkaný.
- Tam žádný dutiny nejsou. Tak se zase ptám, co jste všechno měnil?
(Zde se zmrdeček opět ocitl v pasti, protože se nemohl vymlouvat na předchozího
majitele).
- ... ? No voni ty plechy vpředu byly zrezlý tak sem je vyměnil.
- Jaké všechny plechy jste tedy měnil?
- Blatníky a masku.
- Maska taky zrezla? To je docela neobvyklý.
- No ... ne.
- Tak proč jste jí měnil? Jen tak?
- No... no... vono to bylo jako trochu naťuklý.
- Aha. A copak ještě bylo naťuklý kromě blatníků a masky?
- No kapota je taky trochu...
- ... trochu měněná?
- No měněná. Ale za novou.
- Hmm. Tak si příště dělejte prdel z plastelíny a ne ze mě. Nashle.
Kdo ze čtenářů těchto stránek se zajímá o japonskou kulturu, jistě si
vzpomněl na story zvanou Rašomon,
která byla o tom samém - postupném propracovávání se k pravdě. V principu
by mi nevadilo, že "to" bylo "naťuklý", ale totálně mě nasralo, že mi to
ten pazdrát neřekl.
Největší dojem na mně učinil pan M. Brouk. Celé jméno zní Mrtvej
Brouk a podle hlasu mu bylo asi padesát. Byl to nerudnej kokot. Měl jsem
zato, že když si dá někdo do novin inzerát, že prodává kchár, takže skutečně
chce v reálném čase prodat kchár a stržit za něj peníze, je tedy ochoten
vyjednávat o prodeji a věnovat se náležitostem, které k tomu patří. Pan
M. Brouk byl jinej kalibr. Jak jsem záhy zjistil, s panem Broukem se po
úvodním telefonátu dalo komunikovat už jen přes SMS, protože telefon vymačkával.
I přes toto opatření reagoval zhruba na každou druhou SMS. Asi osmou SMS
jsem ho přiměl poslat mi fotky auta mailem. Buď zapomněl ze svého kchůl
telefonního fotoaparátu sundat pouzdro, případně na objektiv otiskl svoji
mastnou pazouru, kterou si ještě před chvílí tlačil do pusy řízek. Stín
na fotkách vypadal jako pěkné auto a nízký počet najetých km byl pro mě
argumentem k tomu, abych ve hře pokračoval. Zhruba po 14 dnech se mi podařilo
dojednat s Broukem termín. Jednoho nedělního odpoledne dorazil jsem xídlu
pana M. Brouka. Disciplinovaně jsem mu předtím poslal SMS, že jedu, a pak
jsem mu zavolal, že jsem na místě. Brouk to típnul jako obyčejně a já usoudil,
že je game over. Vyhledal jsem tedy podle mlhavých fotek kchár na panelákovém
parkovišti, přičemž jsem přemýšlel o tom, jak asi vidí svět spermie, která
je uvnitř prezervativu. Kchár byl na první pohled celkem OK, býval bych
ho byl zařadil do užšího výběru, ale představa, že zase komunikuji s M.
Broukem, mi sebrala chuť to udělat.
Kromě toho jsem narazil ještě na dvojici slušných prodávajících, kteří
se nepokoušeli mě vzít na hůl, jen se mi jejich auto nelíbilo a tak jsme
se rozešli v dobrém. Od třetího slušného člověka jsem pak auto koupil.
Čili - ze sedmi pokusů zde máme: dva zmrdy (29%), jednoho vohnouta (14%),
jednoho ichtyla (14%) a tři slušné lidi (43%). To je pěkná bída. Nedávno
jsem tu něco plácnul o tom, jak by fungovalo obchodování s ojetými auty
na p2p principu, čili přímý obchod mezi prodávajícím a zájemcem bez účasti
prostředníka v podobě obchodníka ojetými vozy. Vzájemně by dojednali cenu
a obsah záruk, jednalo by se o zcela transparentní obchod a jediné, co
by bylo třeba zabezpečit, by byla funkce dohazovače. Dokonce se mi i ozvala
skupina lidí, která vytvořila software fungující jako databáze nabídek
a poptávek. Jako nápad to vypadalo hezky, ale teď to prosím vypusťte z
hlavy, protože empiricky určená efektivita takového systému je někde mezi
14% a 43%. Je to totiž stejné jako se vším - podobně jako stát, politika
nebo kultura jsou i obchody kvintesencí obchodujících, tedy veřejnosti.
Příště vám povím něco o kupování jednoho faka v AAA Auto (lidi pro
lidi) a možná tím některé z vás překvapím.
29.1.2006 D-FENS