Tak máme za sebou dalšího Silvestra. Miliony lidí si zase ožraly držky, vystřílely se rakety a dělobuchy také za miliony (většinou zřejmě nezdaněné), odbimbaly hodiny, připili jsme si náhražkou šampaňského z Lidla a začíná nám nový rok.
V čem je nový? Tak například je nové číslo roku: 2006. Neboli, číselník let se zvýšil o jednotku. Dále je nový v tom, že od 1. ledna začínají platit nové zákony. Pak je také nový v tom, že budu mít za pár dní zase narozeniny, takže mi bude také o jednotku více (a sakra). No a dále mě žádná zásadní věc nenapadá. Otázka tedy zní: „Stálo to za to?“ Myslím tím ty oslavy, to chlastání, ty prachy vystřílené do vzduchu během pár minut.
Někteří lidé si příležitost k oslavám vyhledávají. Například moje máma vždycky říkala, že každý den je co oslavovat. Takoví lidé nerozeznávají rozdíl mezi běžnou oslavou a silvestrovskou oslavou. Ožerou se vždycky stejně, tedy do bezvědomí.
Pak jsou lidé, kteří se celý rok drží zpátky a na konci roku si za zbytek, který jim zbyl z půjčky na vánoce od banky, udělají pořádné mecheche, o kterém pak v práci několik týdnů vyprávějí, předhánějíc se, kdo toho utratil a poblil víc.
No a nakonec jsou lidé, pro které je silvestrovská noc, jako každá jiná. Tito lidé si přiťuknou svými skleničkami, vyřknou svá přání do nového roku, který by měl být alespoň trochu lepší, než ten předchozí a jdou spát s pocitem, že je to stejně tak na hovno, jako přípitek vloni a předloni.
Já patřím k té poslední skupině. A zde je pár mých názorů na oslavy podobného typu.
Alkohol
Zastávám názor, že alkohol škodí zdraví, není z něj žádný užitek, opilý člověk vypadá neskutečně uboze a není to tedy věc, kterou by se mohl kdokoliv chlubit. Je to opačný názor, než jaký má většina obyvatel této země. Škodlivost alkoholu považují přinejmenším za sporadickou. Alkohol má podle nich velký přínos, neboť jim pomáhá se odreagovat, uvolnit, nabrat sebevědomí a zvýšit si prestiž. Opilý člověk si neuvědomuje, jak je ubohý, a když se pak náhodou vidí na videu, tak se sice třeba zastydí (a nebo taky ne), ale žádný hlubší dopad to na něj nemá. A navíc se lidé rádi chlubí. Pochlubit se pořádnou opicí, poblitým a vyvráceným záchodem, poblitou manželkou, prochlastanými penězi, nebo opíchanými protějšky, na které by si za střízliva takový člověk netroufl, se ve spoustě kruzích cení více, než Nobelovka v kruzích akademických.
Když jsem dělal barmana, taky jsem chlastal. Nikoliv kvůli prestiži, odreagování se, uvolnění, nebo sebevědomí. Chlastal jsem, protože je to v hospodě a na baru běžné. Barman je současně obsluhou i hostem, který sám sebe obsluhuje. Je přítelem a mentorem těch trosek před barem a musí chlastat, aby s nimi udržel mentální kontakt. Kromě toho s půl promile v krvi se těmi flaškami lépe hází a ta show má pak také mnohem lepší parametry.
Ale barmani chlastají i z jiných důvodů. Chlastají, protože je to pro ně zábava. Téměř každou noc, když odtáhly nametené trosky domů vyspat opici, jsme zavřeli bar a šli se bavit dál. Většinou jsem jel domů kolem sedmé, osmé ráno, a přestože jsem měl v sobě hromadu alkoholu, nikdy jsem nebyl skutečně ožralý. Chlastat se totiž musí umět. Nestačí jen sedět, lejt do sebe panáky, nebo piva a blábolit nesmysly. Nejenže to není zábava, ale navíc se při tom ten alkohol téměř neodbourává. Výsledkem je blábolící idiot, kterého musíte usazovat do taxíku, protože toho už sám není schopen. Když se však při pití alkoholu vyvine aktivita, například taneční, odbourává se alkohol mnohem lépe a člověk jde domů jen lehce „ovíněn“.
Avšak potom, co jsem seknul s gastronomií a šel programovat, jsem absolutně přestal chlastat. Jednak mi to nikdy (ani předtím) vlastně nechutnalo, druhak jsem už pak nikdy nenašel lidi, se kterými bych se dokázal pobavit a třeťak mi to najednou přišlo, jako totální ztráta času. Byl jsem nucen se zúčastňovat různých firemních večírků a musím konstatovat, že není nic horšího a trapnějšího, než firemní večírek. Jednou jsem se zpozdil o dvě hodiny, a když jsem přišel, byli už všichni zboření po fernetu, českém rumu a pivu takovým způsobem, že nedokázali říci souvislou větu. Nechápu, jak se jim to za ty dvě hodiny podařilo. Pak se začali všichni chovat, mírně řečeno, uvolněně a já raději odešel, abych se nemusel cítit trapně za ně. Nakonec jsem se začal těmto večírkům vyhýbat i za cenu jistého odtržení od kolektivu.
Chlastat na Silvestra mi tedy přijde stejně zbytečné, jako chlastat kdykoliv jindy.
Pyrotechnika
Zastávám názor, že každý se baví, jak umí. Někomu stačí příjemná hudba a příjemná společnice (společník). Jiný potřebuje vyhodit z okna (doslova) několik desítek tisíc, aby měl pocit, že se fuckt hustě pobavil.
Nejlepší zákazník, kterého jsem kdysi na baru měl, byla dvojice pánů, zřejmě obchodních partnerů, kteří si sedli na bar a za dvacet minut odešli. Za tu dobu si dal každý z nich dva koňaky Remy Martin Luis XIV (cca 4000Kč/panák) a jeden kubánský doutník (cca 2000Kč/kus), zaplatili tedy 20000 korun a šli. Prochlastat za dvacet minut dvacet tisíc se vidí málokdy. Samozřejmě existují i mnohem větší rekordy, ale u těch jsem nebyl. Každopádně to nebyli lidé, kteří by těch peněz litovali. S největší pravděpodobností to pro ně byl stejný výdaj, jako když já si dám v hospodě sklenici pomerančového džusu.
Proč o tom píši? No protože když jsem se včera díval z okna, jak se lidé baví vystřelováním raket a boucháním dělobuchů, maně jsem si na ty dva pány vzpomněl a neubránil se srovnání.
Ti dva v baru si přišli užít kvalitního stoletého koňaku a dobrého doutníku v příjemné atmosféře liduprázdného baru v kubánském retro stylu. Kdybych měl spoustu peněz, možná bych se bavil stejným způsobem.
Naproti tomu stojí lidé, kteří žijí v paneláku, splácí úvěry za bydlení, nebo auto, makají od nevidím do nevidím, prostě peněz nemají nazbyt. Jak ti dva pánové v baru, tak tito lidé v panelácích jsou schopni vyhodit dvacet tisíc během dvaceti minut. Ovšem je jasné, že to není to samé.
Mimochodem, mně se ty barevné rachejtle také líbí. Každý rok jsem buď u okna, nebo vyběhnu k zastávce tramvaje, kde je takový kopeček, na který si vylezu a koukám na Prahu, kde statisíce lidí právě vyhazují miliony korun jen tak do luftu. Je to docela dobrá zábava a nic mě to nestojí. Ten pohled za mne zaplatí ti ostatní. Díky vám za to, lidé.
Jídlo
Lidé žerou rádi. Záměrně říkám žerou, protože je veliký rozdíl mezi pojmy „najíst se“ a „žrát“. Člověk jí, aby neumřel hlady. Avšak žere pro zábavu. Někteří lidé žerou permanentně a jiní žerou jen o zvláštních příležitostech.
Od doby, co mám sedavé zaměstnání, se řadím do první skupiny. Nemůžu si pomoci, ale mám pořád hlad. Když jsem dělal za barem, měl jsem 80-85 kilo. Po pár letech za počítačem mám o více než 20 kilo více. Žraní mě přivedlo až k současným zdravotním problémům, jako je počínající gastritida a hyperurikémie. Zdá se, že moje tělo zaťukalo na dveře, a když jsem otevřel, bez obalu mi řeklo: „Neser mě!“ Takže se začínám držet zpátky, ze zdravotních důvodů, samozřejmě.
Druhá skupina lidí je na tom jinak. Celý rok normálně jí a nepřežírají se. Pak přijdou vánoce a Silvestr a z těchto lidí se stanou hladová zvířata. Nedávno byla v televizi reportáž o rodince, která se chystala na vánoce prožrat 20 tisíc. Chtěli za jeden večer sežrat kapra, husu a hromady salámů. Ač žeru celý rok, jako nezavřený, něco podobného jsem nikdy nezkusil. Dám si jedno jídlo a mám dost. Avšak když pak přijdu na firemní vánoční večírek a vidím, jak si lidé dají čtvrtku kachny s hromadou zelí, biftek na třista s hranolkama, půl kila bůčku, nebo vepřové koleno a navrch tiramisu, palačinku, nebo zmrzlinu, tak se mi vážně zvedá kufr.
Já se teď rozhodl, radikálně změnit svůj jídelníček. Hodně mi pomohl i Vlahův článek „Jak jsem zhubnul“, který jsem si přečetl na Okounovi a Vlahovi za něj děkuji. Chystám se ten postup dodržet do mrtě. Pokud se to povede, měl bych mít v květnu 86 kilo.
Kouření
Tato kategorie sice nespadá do silvestrovských oslav, nebo spíše neznám nikoho, kdo by na Silvestra kouřil více, než jindy, protože „slaví“. Přesto se o tom zmíním, neboť tento názor docela úzce souvisí s těmi předchozími.
Lidé kouří, hulí, protahují plíce a vykuřují. Podle mě je to humus a narozdíl od předchozích kategorií, této jsem nikdy neholdoval. Má to dva důvody. Jednak jsem byl jako dítě astmatik a alergik a druhak mi to nikdy nechutnalo. Astma mi kouřit nedovolilo a navíc mě to ani nelákalo. Kromě toho jsem introvert, takže jsem neměl ani motivaci v „kamarádech“. Tepley taky nejsem, tudíž kuřba jakéhokoliv druhu se mi naštěstí vyhnula.
Ovšem spousta lidí takové štěstí neměla. Kouří více, či méně, ale jedno mají společné. Nedokáží přestat. Tak jako já nedokázal říci DOST přežírání, oni nedokážou říci DOST kouření. Je to závislost a chce to fakt silnou vůli, nebo silnou motivaci, přestat. Moje přítelkyně měla také štěstí. Teprve začínala, když jsme se poznali a kromě toho zafungovalo pravidlo, že když se sejde kuřák a nekuřák, tak jeden se téměř stoprocentně přizpůsobí tomu druhému. A u nás jsem byl, v tomto ohledu, tou silnější osobností já. Můj táta zase přestal kouřit sám od sebe, aniž by měl nějaké zdravotní problémy, nebo jinou motivaci. Prostě jednoho dne si řekl DOST a prostě skončil. Po sedmi letech se k tomu částečně vrátil tak, že si dal jedno cigárko denně. Moje máma však hulila celý život. Zhusta i 40-60 denně. Párkrát zkoušela přestat, ale nejdéle vydržela asi 3 dny a pak jsem jí šel sám koupit „kartáč máček“, protože se s ní nedalo vydržet. Kdykoliv jsme o tom mluvili, odpovídala standardně lehkomyslně: „Na něco umřít musím...“, nebo „Jiný nekouřili a taky umřeli...“. Všichni ty bláboly známe. Problém nastane, když to pak skutečně přijde. Před půl rokem dostala dvakrát po sobě zápal plic a doktorka jí nakonec řekla, že má rozedmu plic a jestli nepřestane kouřit, tak do pěti let umře. No a máma už půl roku nekouří. Najednou to šlo.
Pasivní kouření mi zase tak nevadí. Sere mě to, to ano – sere mě ta arogance kuřáků – ale nevadí mi to. Z hospody jsem vytrénovaný. Když vás jeden takový zmrd nechá deset minut stát u stolu, zatímco dělá, že si vybírá z jídelního lístku, nebo hledá peníze a celou tu dobu vám fouká kouř přímo do ksichtu, zvyknete si také. Nakonec, od toho pinglové jsou, aby pomáhali hostům narovnat sebevědomí, pošramocené z práce, nebo z domova. Takový zmrd se pak cítí, jako king. Lepší než hodinové sezení u psychiatra.
Tuto úvahu jsem psal jen jako zamyšlení, nikoliv jako výtku. Každý dělá, co ho baví, jen já prostě některé činnosti tak úplně nechápu.