Před nějakým časem tu kdosi v komentáři prohlásil zcela samozřejmě,
že soukromí hasiči jsou naprostý nesmysl. Myslím, že dotyčný pak musel
být velice překvapen, když jsem se vlastně z pouhého rozmaru s ním jal
nesouhlasit.
A nebylo to opravdu nic jiného než pouhý rozmar. Diskuse se
však rychle stala notně emocionální, navštívili jsme dokonce i hořící panelový
dům, před kterým stojí několik málo zachráněných (platících zákazníků)
a přítomná zásahová jednotka si balí fidlátka, zatímco zbytek obyvatel
(ti neplatící) vyskakuje s křikem a v plamenech z oken. Jen nemnohé oko
zůstalo suché. Kdekomu hned bylo jasné, že není pitomějšího nápadu, než
představovat si hasiče jako soukromou firmu, a také to kdekdo dával hlasitě
najevo. Když z vás ale někdo dělá vola, tak vás to alespoň přiměje najít
způsob, jak mu to vrátit.
Rozhodně zde nejde jen o dánskou firmu Falck, která je proslavena svým
letitým záznamem láce a spolehlivosti (a podniká mimochodem už i na Slovensku).
Nemluvím ani o tom, že si lze lehce (pár minut s Google) vyhledat další
příklady soukromých firem, které poskytují ochranu průmyslovým podnikům
nebo ochranu cennějších nemovitostí. Něco tu není v pořádku logicky.
Neexistuje totiž vůbec žádná homogenní „státní protipožární ochrana“ ™,
protože různé státy poskytují různé stupně ochrany v různých místech, někde
dokonce skoro žádnou. Je nesmyslné tvrdit, že státem poskytovaní hasiči
jsou a priori vždy a všude lepší než jakákoliv soukromá alternativa. Za
druhé, stát intervenuje v mnoha směrech do našich životů, že často jen
těžko zhodnotit výsledný efekt. Kupříkladu nedávné katastrofální požáry
ve státě Viktoria si vyžádaly tolik obětí jen proto, že bylo zakázáno mýtit
ochranná pásma kolem obydlených míst. Kdo zákaz porušil, byl souzen, jako
třeba Liam Sheahan, který byl v roce 2002 donucen zaplatit 100 tisíc AUD
za pokácení stromů na svém pozemku. Jeho útěchou může být, že po požárech
jeho dům zůstal stát jako jediný v okolí dvou kilometrů. Není očividně
možné tvrdit, že pouhým zřízením požárních stanic nás stát chrání, protože
zároveň s těmi stanicemi produkuje i spousty legislativy, která má
závažný dopad na prevenci požárů. Jak můžeme ex ante vyhodnotit
výsledek takových intervencí? A kdo ze zastánců státu jako vrchního hasiče
se o to kdy pokusil? Konečně třetí potíží etatistů je fakt, že jejich závěr
neplyne vůbec z žádné teorie. Požární ochrana není ani podle slavné (a
proklatě keynesiánské) Samuelsonovy definice veřejným statkem, protože
nemůžeme hovořit o nevyloučitelnosti ze spotřeby a nezmenšitelnosti. Krátce
řečeno, všechna ta argumentace zastánců státních hasičů je jedno dlouhé
non sequitur. Zkusme si proto představit svět, kde stát do této
oblasti nijak nezasahuje, ať se ukáže, kam to vede.
Než abychom se zaobírali přímo hasičskými firmami, mluvme raději o pojištění
před požárem. Nedává totiž velký smysl sjednávat si smlouvy přímo s hasiči
pro případ potřeby. Stejně tak přeci neuzavíráme smlouvy s doktory o poskytnutí
péče v případě ohrožení života, anebo se stavebními firmami, aby nám postavili
znovu dům zničený živelní pohromou v případě, že k ní snad někdy dojde.
Namísto toho uzavíráme smlouvy s pojišťovnami a ty pak teprve s jednotlivými
poskytovateli (lékaři, stavaři, hasiči). Kdyby nějaká hasičská firma poskytovala
takovýto produkt, šlo by de facto o pojištění, takže označení pojišťovna
je na místě. Ani nás nezajímá, jestli pojišťovna má specializované oddělení
hasičů, jestli je to hasičská firma se specializovaným pojišťovacím oddělením,
anebo zda jsou to dvě oddělené firmy. Jako zákazníky nás zajímá jen služba
jako celek, pokud tedy si právě nechcete najmout výhradně svou hasičskou
jednotku. Na jedné straně tak kupujeme ochranu před ohněm samotným (hasiči)
a ochranu před jeho následky (náhrada škod), vše v jednom balení jako pojištění.
To je mimochodem závažným argumentem proti státem zřízeným hasičům.
Když dnes uzavíráme pojištění, pojišťovna dodává pouze ochranu před následky
požáru, nikoliv ochranu před požárem jako takovým. O těchto faktorech tak
pojišťovna nerozhoduje, v jejích modelech vystupují jako exogenní veličiny,
poskytovaný rozsah hasičských služeb stanovují politici a byrokrati. Buď
se vykloní z okna a navlhčeným prstem stanoví přibližnou rychlost větru,
anebo nahlédnou do křišťálové koule či vyvrhnou nějaké zvíře a rozhodnou
podle jeho vnitřností (běžněji se tomu říká raut). Soukromá pojišťovna
by se dokázala v těchto složitých otázkách rozhodnout racionálně, jelikož
se může řídit neocenitelným kompasem každého podnikatele, a sice ziskovým
motivem. Stát to nedokáže, získává přeci peníze zdaněním a směřuje je jinam,
než by sami občané chtěli (jinak by jeho existence postrádala účel). Zatímco
tedy pojišťovna by srovnávala rozsah pojištěných majetků v různých oblastech
s ochotou tamějších rezidentů platit náklady protipožární ochrany, státem
zřízená ochrana je poskytována v podstatě iracionálně, často v naprostém
rozporu s objektivními riziky i jejich subjektivním vnímáním na straně
občanů. Proto ex ante si můžeme být jisti, že státem poskytovaná ochrana
je nevhodná. Naopak soukromé pojišťovny by usilovaly poskytnout vždy tolik
ochrany a v takové kvalitě, jakou si jejich zákazníci přejí.
Základním principem pojištění je vzájemná dobrovolná výpomoc,
platí to pro všechny typy pojistek. Je-li kupříkladu známo pro určité povolání
riziko úrazu s trvalými následky tři ku stu, pak není třeba, aby si každý
vytvořil rezervy pro případ takového neštěstí, ale stačí v podstatě, aby
stovka lidí vytvořila rezervy pouze pro tyto tři lidi (plus rezervy pokrývající
nebezpečí chyby v odhadu a transakční náklady). Očividně je tím zajištěna
určitá míra životních jistot bez nutnosti silně si ukrajovat ze životní
úrovně. Podobně je-li stanovena míra rizika požáru, není třeba si najímat
vlastní hasičskou stanici. Lidé vytvářejí společně fond ochrany před rizikem,
vytvářejí jej navíc ze své svobodné vůle. Mnozí zastánci státních
hasičů a dalších služeb jaksi předpokládají, že bez státu jsou lidé neschopni
vůbec koordinovaného a racionálního postupu, takže je třeba moudrých úředníků
a karabáče. Sama existence pojišťoven ale ukazuje, že lidé stát vůbec nepotřebují
k tomu, aby rozeznali nebezpečí a podle toho jednali.
Zájmem soukromé pojišťovny je mít co nejlepší modely rizik, co nejdokonaleji
mezi různými jeho mírami rozlišovat. Kupříkladu není možné, aby domy v
zátopových oblastech byly oceněny stejně jako domy na kopcích, kde je povodeň
naprosto nemožná, protože vzájemné sdílení rizika je smysluplné jen mezi
stejně rizikovými skupinami. Není těžké spatřit, když si problém takhle
zformulujeme, v čem spočívá další problém takzvaných „pojištění“ orchestrovaných
státem. Kupříkladu zdravotní pojištění je sdílením rizika mezi pojištěnci
naprosto neslučitelných kategorií. Ničit si vlastní tělo nedostatkem pohybu,
nevhodnou stravou, nebo naopak příliš namáhavou fyzickou aktivitou, případně
ohrožovat sám sebe rizikem úrazu, ať už v práci nebo při sportu, je dnes
zvýhodňováno na úkor rozumné životosprávy a opatrnosti. Méně riziková skupina
je nucena přispívat více rizikové. Lidé se proto obecně vystavují vyšší
míře rizika, než jak by tomu bylo, kdyby každý dostal, co jeho jest. Podobně
je tomu v případě pojištění před živelními pohromami. Stát sype spousty
peněz do ochranných opatření, přehrad, zábran, varovných systémů apod.
To vše zatěžuje obyvatele relativně bezpečnějších oblastí na úkor těch
méně bezpečných. Proto se více staví v zátopových oblastech, než by tomu
bylo bez státní intervence. Nejinak je tomu s ochranou před požáry, kde
je vybírán paušální poplatek za ochranu nerozlišující mezi bezpečnou a
méně bezpečnou čtvrtí, mezi různou kvalitou staveb a různými riziky prostředí.
Důsledky státních intervencí v oblasti pojištění jsou tedy dvojího druhu.
Předně stát přerozděluje ochranu před riziky od těch, kdo si ji cení více,
k těm, kteří si ji cení méně. To nesporně snižuje blahobyt společnosti,
ať už jej hodnotíme jakkoliv. Za druhé stát tímto přerozdělováním snižuje
motivaci celé populace se před rizikem chránit, škody jsou proto v absolutních
číslech vyšší (v řadě případů může jít o zajímavá procenta HDP).
Kdosi namítl, že důležitou rolí státu je tvorba a vynucení norem. Avšak
bezesporu by soukromé pojišťovny měly všechny důvody zasahovat už v okamžiku
stavby nového domu. Jen sama skutečnost, že by některým domům udělily slevy
na pojistném, by motivovala stavebníky, stavební firmy i jejich dodavatele,
aby dohromady vytvářeli a dodržovali standardy bezpečnosti. Takové normy
by byly lepší než dnešní, protože by obsahovaly právě jen ta doporučení,
která jsou efektivní, jejichž prospěch převyšuje náklady. Pojišťovna by
totiž zvýhodňovala jen účinnou ochranu, takže všechno drahé a zbytečné
by investoři sami z projektů vyškrtávali, stejně jako by rychle přecházeli
od méně účinných starších opatření k novějším. Spotřebitel, tedy kupující
domu nebo bytu, by ve svém vlastním zájmu žádal doklad o dodržení uznávaných
standardů, které by mohly dodat nezávislé certifikační firmy, pojišťovnami
uznávané jako platné autority v dané oblasti. Pokud by nedbal, musel by
hradit rizikovou prémii, což jej efektivně motivuje. Navíc pojišťovna sama
je vedena k účinnému vynucování protipožárních směrnic, protože platí nejen
škody, ale také zásah samotný a vůbec i sílu hasičů a vybavení pouze čekajících
na požár. I kdyby se tedy snad dokázala z pojistného plnění vyvléci s odkazem
na nedodržení nějakých klauzulí smlouvy, nemůže to vědět v okamžiku, kdy
hoří, aby zásah zastavila. Proto se pojišťovna nespolehne jen na pojištěnce
a jejich slovo, ale vytvoří i důsledný systém kontrol, kterým bude zaměřen
ke snížení absolutní četnosti výskytu požárů jako takových. Dnes pochopitelně
nic takového nepřipadá v úvahu, jelikož stát stanovuje normy a vymáhá je,
přičemž pojišťovny jako svého druhu privilegia požívají práva nestarat
se o nic z toho.
Tím jsme snad ukázali, že idea soukromých hasičů je víc než životaschopná,
ona je nesporně lepší než současné uspořádání! Dovedu si živě představit,
jak barvité obrazy zkázy dokáží zastánci státu vykreslit, jak hrozivé bubáky
vymalují na zeď v odpověď. Těmi živými pochodněmi s křikem vyskakujícími
z šestého patra panelového domu to jen začne, řekl bych. Podstatou všech
jejich námitek ale může být jediné, a sice pohrdání intelektem spoluobčanů.
Nemají na výběr, protože jak ví každý školáček, soukromé firmy jsou skutečně
lepší než státní podniky, co se týče kvality produktu i nákladů. Dále jsme
zde ukázali, že politici ani nemohou vědět, kolik si lidé protipožární
ochrany přejí, jaká by měla být, kde by měla být atd. Takže zastáncům státních
hasičů nezbývá než tvrdit, že lidé jsou pitomí a ještě pitomější, že si
bezstarostně pojištění vůbec nesjednají, čímž riziko vyletí ke stratosféře.
I na to jsme do jisté míry odpověděli. Předně ti domnělí prosťáčci si dnes
pojištění v řadě jiných případů sjednávají. Navíc právě stát svým zásahem
zavinil, že lidé jsou bezstarostnější a že normy týkající se požární bezpečnosti
jsou méně kvalitní. Pokud se dnes některé skupiny obyvatel chovají hloupě,
co se týče zdraví nebo rizika živelní katastrofy, pak je to především důsledek
tohoto odměňování hlouposti na úkor rozumné opatrnosti. Bude-li intervence
odstraněna, uvidíme namísto růstu rizika více předvídavosti a opatrnosti.
Tohle všechno můžeme říct tady od stolu. Co už říci nemůžeme, anebo
co alespoň nemůžeme říct s jistotou, je konkrétní podoba smluvních ujednání
nabízených pojišťovnami v případě, že stát by nezasahoval. Tržní proces
je vždycky chytřejší než akademické úvahy. Zkusme však alespoň odpovědět
na námitku, že lidé jsou hloupí a výsledek bude proto katastrofální. Předem
můžeme vyloučit scénáře, jakým je ten panelový dům, ve kterém majitelé
jednotlivých bytů zavírají smlouvy individuálně. To je podobně hloupé,
jako si představovat situaci, kdy by si majitelé těchto bytů rozdělili
různé části fasády mezi sebou a udržovali by každý jen ten „svůj“ kus,
takže některé by byly opraveny a nesly by dodatečnou tepelnou izolaci,
zatímco ostatní nikoliv. Malebné scénáře hořícího panelového domu, ve kterém
soukromá firma zachraňuje pouze platící zákazníky, zatímco zbytek uhoří,
proto můžeme rovnou zavrhnout. Problém neplatiče by se projevoval na úrovni
celých domů, kde se s ním tedy musíme vypořádat.
Bloky nových domů nechá developerská společnost pojistit všechny
a prodá je s doložkou ve smlouvě, která zajistí, aby noví majitelé dále
svá individuální pojištění obnovovali. To proto, že tak zvýší jejich cenu
de facto šmahem pera. Zákazníci by její domy koupili pouze za nižší cenu,
pokud by již nezajistila ochranu, jelikož by pak museli sami ji mezi sebou
vyjednávat, což by pro ně bylo náročnější. I to je však možné. V existující
zástavbě bude pojištění levnější, pokud okolní doby budou také chráněny,
v opačném případě bude nutné platit rizikovou prémii. Tento motiv pak pochopitelně
přiměje jednotlivé pojištěnce, aby usilovali navzájem se smluvně zavázat
a pojistit se všichni. Konečně v případě prodeje své nemovitosti budou
moci tuto výhodu také kapitalizovat. Sice je to obtížnější varianta, ale
jakmile je jednou dosaženo potřebných smluvních ujednání, věc je
tím vyřešena definitivně. Výsledný stav tedy bude vypadat tak, že nějakou
měrou bude proti požáru pojištěna drtivá většina majetku. Ten majetek,
který pojištěn nebude, zřejmě nemá v očích svého majitele dostatečně vysokou
cenu, anebo dotyčný má natolik vysoké časové preference, že se nad svou
budoucností nehodlá zamýšlet. Pokud snad se někde vyskytne nepojištěný
dům uprostřed pojištěných, pak uvalená riziková prémie umožní pojišťovně
zajistit lepší ochranu dotčené oblasti pro případ požáru. Tedy i v případě,
že lidé budou ohroženi svými nezodpovědnými sousedy, budou se moci proti
tomuto riziku alespoň bránit, místní hasičská stanice bude lépe vybavena
jim pomoci. Srovnáme-li to s dnešním stavem, kdy se lze pouze přestěhovat,
je i tento „nejhorší scénář“ pořádným zlepšením. Ty hrůzné scénáře, které
mnozí malovali, jsou dobré tak ke strašení dětí.
Tady je myslím vhodné definitivně téma uzavřít. Když tehdy někdo
prohlásil, že soukromí hasiči jsou nesmysl, chytl jsem se toho z pouhého
rozmaru, v životě jsem tomu tématu nevěnoval ani vteřinu. Čím více jsem
ale o tom přemýšlel, tím víc se ukazovalo, že správnou otázkou není, jestli
jsou možní soukromí hasiči, ale spíš, proč by ksakru neměli být. Když se
nad tím člověk pak zahloubá ještě více, napadnou ho určitě další
zajímavé a provokativní otázky. Ty ale už nechám na někom jiném, třeba
na vás, mně zatím stačilo se ujistit, jak je to s těmi hasiči.
26.04.2009 Kilmore