D-FENS

  Hlavní menukulatý roh
  • Hlavní stránka
  • Statistiky
  • Personalizace
  • Kniha hostů
  • Autoři webu
  • Oldschool D-FENS
  • Chlívek

  •   FAQkulatý roh
  • Jak se stát autorem?

  •   Toplistkulatý roh



    téma * Vesnická motoškola
    Vydáno 04. 09. 2011 (11835 přečtení)

    Byl bych rád, kdyby moje vzpomínky z pravěku motorismu pomohly odlehčit situaci po více či méně potřebných legislativních změnách a po kvantech hustých mediálních masáží. Chci tím naznačit, že nejhezčí chvíle na motorkách jsem prožil převážně ve druhé polovině minulého století.

    Začnu historkou, která spadá do období mojí začínající puberty. Typicky přidrzlým způsobem jsem se asi před padesáti lety zeptal otce, kdyže si pořídil motorku ČZ 175 Speciál, kterou (bez ohledu na počasí) už dávno předtím používal k jízdám do práce, Chvíli mlčel, ale pak kápnul božskou. Stopětasedmdesátku koupil v roce 1937, ve třiadvaceti letech, ovšem vůdčí list, který prodavač požadoval, v tu dobu ještě neměl. Závěr transakce údajně proběhl tak, že obchodník vytlačil stroj před prodejnu, provedl letmou instruktáž a motorku mu jednoduše předal.
     

    4,1 kW - 80 km/h
     
    Když jsem přitlačil na pilu, aby otec přiznal jak získal vůdčí list, zahartusil, abych mu dal pokoj. Asi bych měl zmínit, že do důchodu odcházel jako profesionální řidič. Když se zaváděly nějaké novoty, sprostě nadával a nerad se jim podřizoval. Nejvíc nadával, když ve dvaapadesáti absolvoval první školení - podle něj stálo za hovno. Neskutečně ho iritovalo, že „na starý kolena musí sedět na prdeli, poslouchat cintání nějakýho cucáka, místo aby šel makat“. Vždycky se řídil vlastním rozumem a můžu přísahat, že nikdy v životě neboural …

    Asi rok před ukončením devítiletky jsem od otce dostal torzo Jawy 175 Speciál v sešlém stavu. Někde sehnal rám s nefunkčním motorem, bez předního kola a dalších podstatných
     

    4,4 kW - 85 km/h
     
    věcí. Řekl, že když stroj neuvedu do chodu, skončí ve šrotu, kam podle něj stejně patřil. Časem se mi podařilo Jawu oživit a jediná věc, která bránila zkušební jízdě, byla vadná rukojeť plynu. Vyřešil jsem to svérázně. Protože Jawa už měla nožní řazení, levou rukou jsem obsluhoval spojku a pravou tahal za lanko karburátoru. Po rovině to šlo docela dobře, ale jen do chvíle, než jsem nízko položenou stupačkou zavadil o velký šutr. Po pádu jsem stroj potupně odtlačil domů a vyhledal první pomoc. Na sedřené předloktí mi matka vylila celou lahvičku desinfekce a kamínky odstranila silonovým kartáčkem. Pořád dokola opakovala „neřvi hrdino, už to bude“… Ruku mi omotala fáčem a zavěsila na krk.
     
    Sotva odezněl první nával bolesti, odpojil jsem přední brzdu a na ovládací páčku připevnil lanko karburátoru. Bylo to riskantní, ale funkční řešení. Jízdy v terénu si vyžádaly ještě další úpravy. Dolů šlo světlo, přední blatník, půl zadního a taky tlumiče výfuku.  Bůhvíjak originální nápad to nebyl, obšlehnul jsem to podle plochodrážní Jawy.
     
    36 kW
     
    Trubky bez tlumičů vydávaly parádní zvuk, ale tzv. slušní občané měli na mě spadeno a někdo z nich mě zákeřně udal. Tam, kde bych to nikdy nečekal, vyskočil z křoví policajt a zastoupil mi cestu. Chtěl, abych motorku odtlačil domů, že si promluví s rodiči. Vzdoroval jsem, že rodiče o tom ví, a že když jezdím po kopcích, nejsem účastníkem silničního provozu. Pod tíhou argumentů kapituloval a okamžitě přeladil pozornost na motorku. Měl jsem strach, že bude hledat blechy – pár by jich našel. Pořádně si jí prohlídnul a znalecky ocenil, že ten šrot jezdí. Nakonec sednul za řídítka a nechal se roztlačit. Chvíli sice zápolil s páčkou plynu, ale krasojízdu po louce nakonec zvládnul. Potěšen nebývalým zážitkem ukončil inspekci domluvou, abych namontoval aspoň tlumiče výfuků. Přišlo mi to nefér, protože v našich kopcích často řádila motokrosová Číza (dost podobná té na obrázku) a ta měla ještě pekelnější zvuk.
    foto 4 25 kW - 105 kg
     
    Udržoval jsem Jawu jakž takž v chodu, otec byl tomu rád, chválil mě a podporoval. Naivně myslel, že tím odpoutá mojí pozornost od jeho zánovní motorky ČZ 150c, což samozřejmě nešlo. Fascinovalo mě, že tahle lehká motorka vyjela na jedničku každý kopec. Jenže otec láteřil, že jí huntuju a motokrosové vložky mi zatrhnul. Brečel jsem, ale zákaz zrušil až po slibu, že budu jezdit jen po polních cestách. Jenže proti blbnutí v terénu to byla děsná nuda.
     
    5 kW - stoupavost 38% (!)
     
    A nuda panovala i na naší silnici. Sem tam projelo nějaké auto nebo traktor. Když už jela motorka, byla to docela srandovní podívaná. Řidič měl na sobě kabát, koženou kuklu, brýle jako potápěč a kolena schovával za revmaplechy. A pokud plechy neměl, kolena o asfalt stejně nebrousil – tehdy to neuměli ani závodníci. Spolujezdkyně v sukních zase seděly na tandemu Čezety spořádaně bokem, takže klopit zatáčky a nevyklopit slečnu nešlo moc dohromady.
     
     

     
    Poklidný vesnický provoz narušoval jen moped Stadion. Motor měl sníženou hlavu, upravené kanály, přetryskovaný karburátor a ve střevech ložiska SKF. Původně jednovýfuk měl dva doutníky s přídatnými „píšťalami“, které vyluzovaly zvuk jako motorová pila. Moped napráskal kde komu. Jediné co ho degradovalo, že se startoval dvojicí pedálů, čímž připomínal mrzké kolo.
     

    1,1 kW - 60 km/h

    V 15 letech jsem zdědil jednomístného Pionýra. S předstihem jsem se učil vyhlášku, z níž jsem měl skládat ústní zkoušku.
     

    1,6 kW – 60 km/h
     
    Musím ale říct, že jak jsem se do autoškoly těšil, tak mě těžce zklamala. Výcvikovým prostorem byla kruhová, asi 2 metry široká asfaltová dráha o průměru ani ne 30 metrů. Kdo se naučil jezdit doma, udělal pár koleček a instruktora uviděl až při zkouškách. Vedle plácku byla malá místnost - asi učebna, no nevzpomínám si, že bych tam chodil.

    V té místnosti se ale odehrála zkouška z vyhlášky a na kruhovém plácku zkouška z jízdy. Ve stanovený den dorazili soudruzi z Veřejné bezpečnosti v sestavě 3+1. Tři tvořili zkušební komisi a jeden dohlížel na průběh jízdy. Praktická část byla snadná, komisař dbal na předpisové provádění úkonů - použití brýlí, ukázání směru rukou při rozjezdu a použití stojánku. Teoretická část byla obtížnější. Velitel komise vybral dva paragrafy, zeptal se na jejich obsah a na význam několika dopravních značek. Když byl spokojený  a souhlasně kývli i němí členové komise, vyplnil protokol o zkoušce. Z kufříku obřadně vytáhnul bianco řidičský průkaz, do kolonky AM zapsal číslo protokolu, podepsal se a proces ukončil kulatým razítkem. Vynikající bylo, že během chvilky jsem měl řidičák v kapse.

    Tři měsíce po dovršení 18 let, během jediné zkoušky, přibyly do mého řidičáku skupiny A, B a T. Pikantní bylo, že v autoškole jsem na motorce ani v traktoru nikdy neseděl. U skupiny T mi to nevadilo. Hned jak jsem v dětství dokázal vylézt na traktor, sedával jsem vedle otce a bedlivě ho pozoroval. Když jsem byl trochu starší, umožnil mi první krůčky. Otec sešlápnul spojku a na mě bylo, abych zařadil rychlost. Když se mi to podařilo, vyrostl jsem o několik centimetrů. Na volant mě nechal sáhnout, když si zapaloval cigaretu. Seděl jsem na blatníku, křečovitě svíral volant i zadek, zatímco otec předstíral, že ho zlobí zapalovač. Skutečnou „traktorškolu“ jsem si užil v 17 letech na žňové brigádě. Na poli jsem se naučil couvat s vlekem i obsluhovat kombajn. Jednoznačně to byla bezvadná průprava a taky nejhezčí prázdniny.

    U skupiny A mi to taky nevadilo, dokonce jsem byl rád, že nemusím jezdit na motorce s druhými řidítky. Myslím, že se tomu vyhýbali i učitelé, protože na silnici nebyl tandemový výcvik příliš k vidění. Malá odbočka: Estetický dojem po naroubování druhých řidítek ponechám tentokrát stranou. Že se pomocí nich lépe zvedá ležící stroj je sice pravda, ale po ukončení autoškoly tato výhoda padá. Při pádu může dojít k zaklínění žáka a při nárazu zase k poranění břicha nebo ke zlomeninám v oblasti pánve. Je jasné, že druhá řidítka nemohou být umístěna jinde, než jsou. Jak dokládá snímek motocyklu z roku 1935, nebývalo to tak vždycky. Staré řešení, které je mnohem bezpečnější, umožňovala jiná konstrukce rámu a také to, že sedadla byla od sebe oddělená.
     

     
    Byl bych zklamaný, kdyby článek vyzněl jako stupidní vychloubání. Upřímně řečeno, ono se ani není čím chlubit. Takových a ještě silnějších zážitků měla v tehdejší době většina kluků, obzvlášť na vesnicích a v malých městech. Vynechal jsem jen etapu, která spadá do období novověku a týká se úplně jiných strojů.

    Přál bych všem motorkářům, aby vždy ustáli všechny nebezpečné situace anebo z nich aspoň vyvázli bez větších šrámů! Nicméně platí, že lehký pád na začátku kariéry vydá během pár sekund víc, než libovolně dlouhý výklad o fyzikálních zákonitostech. Ale přesto jejich znalost neuškodí, neboť trochu teorie nikoho nezabije … Na závěr připojuji srovnávací tabulku, jejíž obsah je jasný.


    01.09.2011 JaKo


    [Akt. známka: 1,16] 1 2 3 4 5

    ( Celý článek | Autor: JAKO | Komentářů: 7 | Informační e-mailVytisknout článek )

    TOPlist

    Web site powered by phpRS V kodu tohoto webu byly pouzity casti z phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.