Tento příspěvek nebyl zplozen ve stavu momentálního nasrání, ale spíš
dlouhodobé frustrace nad současným stavem dané problematiky. Dozvíte, co
je špatně na dnešním pojetí copyrightu a jeho ochrany, kdo a jak nás ojebává,
a jak se lze bránit.
Aby bylo jasno, nejsem digitální komunista / anarchista.
Nesouhlasím s obhajobou pirátství stylem „Ten film co měl včera premiéru
stejně vydělá 300 milionů, tak nikomu neublíží, když si ho stáhnu.“ Autorská
díla by se podle mě měla konzumovat se souhlasem držitele autorského práva.
Jenže ti držitelé a jejich gorily mnohdy jednají tak zákeřně, že člověk
proti nim nutně ztratí veškeré zábrany. Ale popořadě:
Poznej svého nepřítele
Ochranný Svaz Autorský pro práva k dílům hudebním - zastupuje až milion
autorů, díky smlouvám s podobnými vyžírky z padesáti zemí světa. Vybírá
poplatky za produkce jejich děl. Z hospodářské zprávy za rok 2008 se dozvíme,
že vybrali 813 milionů, z toho 60 milionů výpalné (viz níže). Jak vybrané
peníze rozdělili, se nedozvíme. Před lety tady o nich vyšel článek OSA
zla - Kašpárčí
průmysl. Od té doby se pokud vím nic nezměnilo, akorát rok od roku
roste vybraná částka.
International Federation of the Phonographic Industry - nevládní organizace,
chránící práva umělců. O jejich české pobočce bylo slyšet v souvislosti
s padesátiletou ochranou autorského práva výrobců hudby a výkonných umělců.
IFPI chce tuto lhůtu prodloužit na 70 let, aby "změnila život desetitisícům
umělců napříč Evropou". Ale skutečný důvod je zjevný. Máme rok 2009, takže
skladby z 50. let už nejsou chráněné, a za chvíli si lidé budou volně stahovat
rock ze 60. let! To se jim nesmí dovolit, budou hezky klopit i za 70 let
staré nahrávky. V USA se tamní ekvivalent této ochrany prodlužuje téměř
„v reálném čase“, takže Micky Mouse nejspíš nikdy nebude volně k použití.
Česká Protipirátská Unie - zájmové sdružení právnických osob, založené
v roce 1992 za účelem ochrany autorského práva. Právě od ČPU pochází otravný
(a lživý) klip Auto byste neukradli. Klip dobře známe, protože nejde přeskočit
na originálních filmových DVD, přitom ve filmu staženém z internetu bychom
ho neviděli. Jasné doporučení zákazníkovi, aby si příště film nekupoval.
Pokud uslyšíte, že policie dopadla piráta (třeba toho co natočil v kině
Simpsonovy), ČPU v tom pravděpodobně má prsty.
Recording Industry Association of America - nezůstanu jen v kotlině
české, seznamte se s těžkou vahou mezi parazity. „RIAA is the trade group
that represents the U.S. recording industry. Its mission is to foster a
business and legal climate that supports and promotes our members' creative
and financial vitality." Jejich cílem není nějaká trapná spravedlnost,
ale změna právního prostředí tak, aby prospívalo jejich členům. Je fajn,
že to tak otevřeně přiznají, aspoň si o nich nemusíme dělat zbytečné iluze.
Motion Picture Association (of America) – něco jako RIAA pro filmy.
Sice nepořádají hon na „piráty" za stažení dvou filmů, ale i tak jde o
čisté zlo: „Anyone who sells, acquires, copies or distributes copyrighted
materials without permission is called a pirate. Downloading a movie without
paying for it is no different than walking into a store and stealing a
DVD off the shelf.“ Kde se asi naše ČPU inspirovala?
Digital Rights Management - obecný název pro ochrany proti kopírování.
Patří sem všechny ty CSS, Cactusy, Starforcy, SecuROMy a podobně. Zkratka
se někdy vtipně vykládá jako Digital Restrictions Management.
Výpalné
Už o tom bylo napsáno hodně, já napíšu jen o málo víc. Oficiálně se
to jmenuje "Náhradní autorské odměny", je to popsáno ve vyhlášce 488/2006
Sb a od letoška aktualizováno v 408/2008 Sb. Z každého média a zapisovacího
zařízení platíte daň, protože si určitě chcete nelegálně kopírovat Karla
Gotta. To platí i u paměťových karet a tiskáren, protože máte v úmyslu
fotit a tisknout... é... obrazy z galerie? Kdo ví.
Ale důležité je, že i když samozřejmě nesouhlasíte s automatickou presumpcí
viny, aspoň si tímto zvláštním způsobem jakoby předplácíte právo si autorská
díla pro osobní potřebu stahovat, ne? Špatně! Podle Petry Žikovské, ředitelky
české pobočky IFPI, to tak být „nemusí", protože paragraf 30 autorského
zákona to povoluje, ale paragraf 29 nejspíš zase zakazuje. Asi, možná.
Pokud si chcete být jistí, asi budete muset počkat na nějaký ten soudní
precedent.
Přehnané vyčíslování škod
Nemůžete je dopadnout všechny, tak uděláte odstrašující příklad z těch
několika, které máte. Dávné policejní moudro se na zhotovování rozmnoženin
autorských děl (tak tomu říkají naše zákony) vztahuje stoprocentně.
"Nelegální kopírování je jeden z nejčastějších trestných činů, i malé
dítě umí přepálit cédéčko". Tak začala reportáž v Televizních novinách
13.3. 2009. Policie dopadla piráta (za spolupráce ČPU), prodávajícího kopie
filmů. Zločinec žádal 35 korun za kus a prodal jich 138, čímž dosáhl obratu
4 830 Kč. Vyčíslená škoda na autorských právech pak činila neuvěřitelných
52 000 000, což je 376 811 Kč za jedno prodané DVD! Nutno dodat, že dotyčný
těch 52 mega nakonec nebude muset zaplatit, ČPU se spokojí asi s půlmilionem.
Drsnější příklad ze zámoří. Davy lidí denně páchají "zločin" stahování
děl podléhajících copyrightu pomocí několika kliků myši. K některým z těch,
kteří za sebou nezametli stopy, přijde RIAA a řekne: "Máme podezření, že
jste si stáhli tohle album. Zaplaťte 5000 dolarů nebo půjdete k soudu a
prohrajete, protože my máme na dražší právníky." Jejich způsob získávání
důkazů je dost pochybný a u soudu by se nejspíš dal napadnout, ale přesto
se moc případů tak daleko nedostane. Jammie Thomas Rasset je jedna z mála,
která soud riskla. Sdílela 24 skladeb přes síť Kazaa a po vleklém procesu
byla (i díky několika vlastním chybám) odsouzena k zaplacení pokuty 1,92
milionu USD. To dělá kolem 1 500 000 Kč za každou empétrojku!! Kdyby to
cédéčko fyzicky ukradla v obchodě, šlo by jen o banální přestupek.
Nádodou si jednoho dne zapnu internet a co nevidím: „Za sdílení 30 písniček
zaplatí Američan pokutu 675 000 dolarů." Hezké. Pokud vím, tyto dva rozsudky
jsou zatím jediné, kdy byl obžalovaný odsouzen k zaplacení tak masivní
částky, ale to neznamená, že by to RIAA nezkoušela.
Obchodní praktiky z What-the-fuck-istánu
Někdy se vydavatelé chovají, jako kdyby autorská díla nechtěli dát z
ruky. Nelíbí se jim, že si lze album koupit a pak ho poslouchat pořád a
pořád, do omrzení. Ideální obchodní model by pro ně byl, kdybychom platili
za každý jednotlivý poslech. Napster a jemu podobné obchody s hudbou jsou
od „ideálu" vzdálené jen krok. Fungují na principu předplatného, které
když přestanete platit, vaše hudební kolekce prostě nepůjde přehrát.
Velmi oblíbené u hudby a her je ověřování sériového čísla na serveru
výrobce, s čímž je spojeno několik úskalí: nutnost připojení k internetu,
riziko že si někdo zaregistruje vaše číslo, a otázka dostupnosti serveru
výrobce. Na to poslední málem došlo minulý rok, když americký řetězec WallMart
přestal prodávat hudbu s DRM (bravo) a zároveň oznámil úmysl zastavit svoje
DRM servery, čímž by zničil zboží svých zákazníků. Rozhodnutí odložil o
jeden rok až po masivních protestech. Právní zástupce RIAA a MPAA Steven
Metalitz k tomu vyslovil následující: "Vlastníci autorských práv nemůžou
poskytovat přístup ke chráněným dílům donekonečna. Žádný výrobce v žádném
jiném oboru to dělat nemusí, žádný počítač nebo elektronické vybavení nefunguje
věčně, a není důvod, proč by to mělo platit pro poskytování chráněného
obsahu. Jakýkoliv nový poskytovatel obsahu by musel znovu zvážit vstup
na trh, pokud by své práci nebyl oddán navždy. V důsledku by utrpěli zákazníci,
kteří by našli trh s méně inovacemi a méně možnostmi." (Můj vlastní, volný
a určitě nepřesný překlad.) Jediná možná odpověď je, že obsah by měl fungovat
sám od sebe, a nějaké debilní DRM tam především vůbec nemá co dělat, ale
zkuste to té druhé straně barikády vysvětlit. Pojďme se teď na ochrany
podívat podrobně.
Protiuživatelské ochrany
Už celé věky se vydavatelé snaží zabránit neautorizovanému kopírování
svých produktů, což je pochopitelné. Ale pirát ochranu vždy prolomí a vesele
paří, zatímco poctivec se musí nechat omezovat. Chcete si cokoliv zálohovat?
Zákon vám tu možnost zároveň dává a odepírá, protože obcházení ochrany
je nelegální (§ 43 121/2000 Sb). Takže pokud je médium chráněno (což skoro
vždycky je), máte smůlu. Jestli jste před deseti lety sledovali filmy v
Linuxu, automaticky jste byli piráti - bez překonání ochrany to nešlo.
V USA vešel ve známost případ učitelů a profesorů, kteří chtěli zkopírovat
různé filmy a pak je promítat třídě pro vzdělávací účely. To nemohli udělat
legálně, tak podali návrh na vyjímku v daném zákoně (DMCA - Digital Copyright
Millenium Act). Odpověď MPAA? „Pokud se obcházení ochrany povolí, dojde
k propadu poptávky po DVD a studia zkrachují! Ale máme řešení: místo ripování
DVD prostě namiřte kameru na televizi a film nahrajte!" Ne, nedělám si
prdel. To je nesmysl na tak mnoha úrovních, že je ani nebudu rozebírat.
U počítačových her je boj mezi vytvořením a prolomením DRM nejintenzivnější.
Jednoduché způsoby z dob F-19 Stealth Fighteru („Identifikuj tohle letadlo
podle obrázku v manuálu, jinak si nezahraješ!“) už patří minulosti, dnes
se na věc jde složitěji. Vydavatelé EA a 2K Games dali do svých her Spore
a Bioshock omezení na počet instalací. Jak by se vám líbilo, že si koupíte
hru, ale můžete jí nainstalovat jen dvakrát nebo třikrát? Výsledek na sebe
nenechal dlouho čekat, v roce 2008 byla Spore hra s rekordním odhadovaným
počtem nelegálních stažení.
Dříve populární ochrana StarForce poskytuje nadprůměrnou míru odolnosti
proti cracknutí, ale dokáže uživatele dost otrávit, protože spolu s hrou
do systému nainstaluje vlastní ovladače, které už nemusí jít odstranit.
Přidejte k tomu možné problémy se stabilitou, kompatibilitou a máte favorita
herní komunity, od jehož použití se dnes naštěstí upouští.
Pokud hledáte tu úplně nejnechutnější ochranu proti kopírování, cenu
přebírá Sony za použití systému XCP od firmy First 4 Internet. V roce 2005
si počítačový odborník Mark Russinovich všiml v počítači rootkitem maskovaného
souboru $sys$DRMServer.exe, vykazujícího podezřelou aktivitu při a po přehrání
CD-ROMu od Van Zant Brothers (bylo to jedno z těch hudebních CD přímo určených
pro přehrání v počítači. Většinou obsahují i nějaké interaktivní hovadinky).
V licenční smlouvě (EULA, to je to co při instalaci čehokoliv nikdy nečtete)
nebyla o takovém softwaru ani zmínka, navíc nešel odinstalovat běžným způsobem
a po vymazání souvisejících souborů z počítače dokonce zmizela CD mechanika!
Navíc rootkit prostřednictvím skrytí souborů s názvem začínajícím $sys$
vytvořil zjevnou bezpečnostní díru v systému. Obyčejný uživatel by problém
pravděpodobně neobjevil a téměř jistě nedokázal odstranit. Celý článek
najdete dole v odkazech, je to zajímavé čtení. Thomas Hesse, president
of Sony BMG's global digital business division, má jasno: „Most people,
I think, don't even know what a rootkit is, so why should they care about
it?" Tenhle výrok se stal symbolem celé kauzy, která nakonec vyústila v
hromadnou žalobu na Sony a stažení všech dotyčných CD. Jako třešnička na
dortu vyšlo během vyšetřování najevo, že při vývoji XCP byla v rozporu
s General Public licencí použita část kódu od Jona Lecha Johansena, člověka,
který jako první na světě překonal ochranu filmových DVD (a byl za to dlouho
vláčen po soudech).
Konečné řešení pirátské otázky
Účinný způsob boje proti pirátství je postavit mimo zákon samotnou technologii,
která se k němu používá: souborové formáty, síťové protokoly, nebo elektronická
zařízení umožňující kopírování. Až dosud technologie a zdravý rozum vždy
vítězily, VHS, vypalovačky a mp3 přehrávače jsou navzdory snahám nahrávacího
průmyslu stále legální (i když u Bittorrentu je to na hraně, mnoho poskytovatelů
připojení (ISP) ho blokuje). Ale tam, kde se velké, těžké a hranaté videokazety
ubránily, samotný internet takové štěstí mít nemusí. Ve Francii utrpěl
velkou porážku, když byl nedávno, po několika letech porodních bolestí,
konečně přijat zákon HADOPI.
Podle prvního návrhu zákona měl nově vzniklý úřad zmrdů vyslovit podezření,
že jste si něco stáhli. Váš ISP vám zahrozí prstem. Toto opakujte. Potřetí
vás ISP odpojí od internetu na dva měsíce až rok, přičemž mu za připojení
stále budete platit. Návrh byl pohřben pro neústavnost, protože o odpojení
od internetu nerozhodoval soud. Následoval service pack HADOPI 2: Vytvoří
se 100 pracovních míst, z toho 26 soudců, a ti budou rozhodovat o odpojení
od internetu a udělení pokuty. Mnoho dalších problémů zůstává, třeba presumpce
viny a důkazní břemeno na straně obviněného (tyhle dvě věci se v ochraně
autorského práva objevují tak často, že už to ani není sranda). Jestli
svět směřuje tam kam má, v roce 2020 bude tenhle zákon jen vtip z minulosti
a přístup na internet se stane jedním ze základních lidských práv. A jestli
ne, internet bude jen na povolenky.
Jak se bránit
Můžete volit Pirátskou stranu. Nic o ní nevím, ale doufám, že je to
rozumná strana, která si klade za cíl překopat autorské právo, a ne jen
tupě řvát „Zrušte OSA!“ (což by sice nebylo od věci, ale musí se na to
jít trochu sofistikovaně). Můžete průmysl bojkotovat, nekupovat autorská
díla, neposlouchat televizi a rádio. Můžete podporovat umělce, kteří se
nebrání volnému používání svých děl. Můžete vesele stahovat dál, překvapivě
se to ještě nedá postihnout (narozdíl od sdílení). A taky vám to může být
úplně jedno, protože svět kvůli tomu přece neskončí.
Vůbec nejdůležitější ale je, aby se vědělo, jak je dnešní aplikace a
chápání copyrightu pokřivené a zastaralé. I kdyby Pirátská strana ve volbách
neuspěla (nedělejme si iluze), pro reformu autorských práv musí být mezi
veřejností podpora.
Doporučená četba
Lawrence Lessig: Free Culture – How big media uses technology and
the law to lock down culture and control creativity.
Dozvíte se přesně to, co se píše na obálce. Mimo jiné, že 99% starých
autorských děl podléhajících copyrightu už neprodukuje zisk, a proto by
jim prospělo uvolnění zdarma. Hlavní problém není, že vlastníci děl je
nechtějí zveřejnit, ale že nevědí, že jsou vlastníci! Neexistuje žádný
registr držitelů autorských práv, není způsob, jak je dohledat. A řešení
není vyrvat autorská díla z rukou jejich vlastníků, ale změnit autorské
právo tak, aby po nějaké době nepozornosti dílo prostě přešlo pod creative
commons licence (nebo to má být general public licence? Nevím.)
Což se nestane, protože MPAA se vší lobbistickou silou brání jakýmkoliv
změnám. A majitelé toho zbývajícího procenta děl v USA protlačili prodloužení
copyrightu, aby si mohli užívat peněz z produkce 70 let starých kreslených
seriálů (Digital Copyright Extension Act, nebo také Mickey Mouse Protection
Act). Zhruba jako IFPI u nás - píšu zhruba, protože právní detaily se asi
budou lišit a nechci aby mě přítomní právníci chytali za slovo. Těch 99%
pozapomenutých děl pořád čeká na zveřejnění před dnešním publikem, ale
nemusí se dočkat nikdy, protože copyright může být (a téměř jistě bude)
prodlužován donekonečna.
Profesor Lessig se toto prodlužování copyrightu pokusil napadnout u
soudu. Jeho hlavní argument zněl přibližně tak, že americká ústava stanoví
pevnou délku copyrightu, kromě odůvodněných vyjímek, ale neustálým prodlužováním
skrze ty vyjímky se ústava obchází, což by kongres neměl dělat. Nakonec
u soudu prohrál... už přesně nevím proč, ale každopádně je to zajímavé
čtení.
Další doporučená četba, zdroje a inspirace
Prodlužování copyrightu v reálném čase: http://en.wikipedia.org/wiki/Mickey_Mouse_Protection_Act
Jak byl rozebrán Sony rootkit: http://blogs.technet.com/markrussinovich/archive/2005/10/31/sony-rootkits..
Změny výpalného od ledna 2009: www.cdr.cz/a/26116/1
Ředitelka IFPI odpovídá na dotazy čtenářů: www.cdr.cz/a/23496
Bender's anti-piracy warning: www.youtube.com/watch?v=OWPfcEOr2Yg

(Tento obrázek je sice americký, ale místo iTunes a DMCA 1201 si dosaďte
i-legalne.cz a § 43 121/2000 Sb, a jste v obraze.)
27.9.2009 stunty