Blahopřeji Švýcarům k moudrému
rozhodnutí v referendu ohledně zachování zbraňové legislativy, kdy
se 56% Švýcarů vyslovilo pro zachování práva držet zbraň.
Zde je také nutno
dodat, že 1. média vesměs předvídala vítězství odpůrců držení zbraně, byla
tedy nejspíš pod kontrolou anti-gun lobby 2. v minulosti již došlo k určitému
zpřísňování švýcarské zbraňové legislativy bez plebiscitu, takže Švýcaři
například nesmějí skladovat svoje zbraně a náboje společně 3. ve Švýcarsku
je již zakázáno skryté nošení zbraně. Doufejme, že jsme se všichni z přístupu
Švýcarů poučili a názorně jsme viděli, jak je dobré rozhodovat si o svých
věcech sami a k čemu nám je EU "dobrá".
Charakteristické je, že pro "reformu", rozumějme omezení držení zbraně
horovala zejména policie, ženské aktivistické organizace a levice
všeobecně. Plakát odpůrců držení zbraní vypadal takto a vyzývá voliče
k tomu, aby řekli ANO k ochraně proti násilí se zbraněmi. Švýcaři asi pochopili,
že pokaždé, když jim někdo nabízí nějakou ochranu, ať politik nebo mafie,
vyklube se z toho vždy něco špatného.
Mám problém mu porozumět, z mého pohledu je naplnění hesla "Familie
schützen" (Chránit rodinu) třeba mít doma zbraň nebo cokoli, co účinně
zažene potenciálního útočníka. Ale možná jsem se nenarodil jako sráč a
tak jsem málo vlevo.
Musím se pozastavit ještě nad dalšími argumenty švýcarských odpůrců
držení zbraní. Hlavní argument totiž byl, že přiliš mnoho Švýcarů páchá
sebevraždu zastřelením. Čekal bych obvyklou propagandu, jako že zbraně
jsou špatné áno, protože zabíjejí lidi, roztomilé chlupaté pejsky, plyšový
medvídek to taky koupil, zabíjejí srnky s velkýma očima, rozbíjejí dětské
kočárky apod. Objevil se nějaký náznak, např. v
článku, který odkazoval Honza ZZR, kde si jakási dáma vylévala srdce,
že se před šedesáti (!) lety zastřelil nedopatřením její třináctiletý bratr,
protože manipuloval s nabitou zbraní. Čí to asi byla chyba? Nepochybně
rodičů, protože umožnili, aby nabitou zbraní manipuloval, a také jeho,
protože ve třinácti letech už je dost velký na to, aby pochopil, co zbraně
dělají. Je slaboduché stavět propagandu na retardovaném bratříčkovi, ale
i tak si můžeme ještě jednou rejpnout. Počet omylem zastřelených dětí a
počet dětí, které jejich rodiče ochránili pomocí zbraně bude zhruba stejný.
Zpátky k těm sebevraždám. Nedovedu si to představit. Rozhodnutí spáchat
sebevraždu je patrně nejzávažnější rozhodnutí v lidském životě, ale není
rozhodnutím posledním. Po něm následuje ještě rozhodnutí, jak to provést.
Lidé takto uvažují. Nejdřív mají nějakou potřebu a pak hledají prostředky,
jak ji naplnit. Když se potřebují zastřelit, najdou si něco co střílí.
Když se chtějí oběsit, vezmou si provaz, kterým přivazovali bernardýna
k saním, protože potřebovali přivázat bernardýna k saním. Těžko si dovedu
představit opačný proces, že někdo najde prostředek a až následně vznikne
potřeba. Třeba že zabrzdí auto, protože auto má brzdu.
Někdy to sice jako vypadá, že dostupnost nějakého prostředku přiměje
jeho uživatele něco podnikat, ale když to sledujeme detailně, tak to tak
nikdy není. Například si koupíte nové auto a protože máte nové auto, vezmete
přítelkyni projet. Jenže na začátku takové akce nestála dostupnost nového
pěkného auta, ale potřeba se předvést před krásnou dámou (cykloaktivisté
nyní nečtou, protože nemají auto a mají hnusné chlupaté přítelkyně, takže
je to pro ně scifi). Houbaři například chodí do lesa v období, kdy rostou
houby, vypadá to tedy, že dostupnost hub provokuje houbaře k tomu, aby
šli do lesa. Ve skutečnosti tam chodí proto, že chtějí hledat houby, kdyby
nechtěli hledat houby, tak by tam nešli, i kdyby tam hub bylo jak sraček.
Dostupnost nějakého prostředku, kterým mmj. lze spáchat sebevraždu,
rozhodně nemůže ovlivnit vůli člověka ji spáchat. Zdá se, že toto rozhodnutí
a dokonce i jeho dokonání je nezávislé na prostředcích, které jsou momentálně
k dispozici. Jejich zákaz tak nemůže sebevraždě zabránit, ale jen její
provedení oddálit po dobu, která je nepřímo úměrná kreativitě sebevraha.
Praktické příklady:
Nemocnice. Nepochybně tam nejsou žádné zbraně ani jiné věci, které by
byly dostupné pacientovi a dalo se jich použít k sebevraždě. Přesto se
tam pokusy o sebevraždu konají celkem běžně, nejčastěji skokem z okna.
Nezaznamenal jsem žádnou občanskou iniciativu pravdy a lásky, která by
požadovala stavět nemocnice pouze přízemní, ale i kdyby se tak stalo, patrně
by to stejně nic nezměnilo na počtu sebevražd.
Vězení. Opět místo, kde není dovoleno držení zbraní, ale k sebevraždě
vězňů dochází - pokud tedy vynecháme případy sebevražd, které ve skutečnosti
byly vraždou provedenou spoluvězni nebo dozorci. Vzhledem k tomu, že okna
jsou zamřížovaná, musejí si sebevrazi pomoci jinak, a také to dokáží.
Slyšel jsem vyprávět o jednom případu, kdy pseudohumanismus zvítězil
skutečně na celé čáře. Jednalo se o bilanční sebevraždu muže - invalidy,
který nebyl dostatečně pohyblivý k tomu, aby odněkud skočil nebo se pověsil. Měl tedy na výběr z ještě méně možností, než pacient nebo vězeň.
Měl náboje, ale neměl zbraň, použil tedy trubku, náboj a pistolovou pájku.
Touto pájkou nahříval v pozici vleže na zemi zápalku náboje, přičemž očekával,
že projektil proletí trubkou a zasáhne jej do hlavy. Odpálení náboje tímto
způsobem muselo trvat řádově minuty, nejednalo se tedy rozhodně o nic příjemného.
Kdyby skutečně zbraně
někoho "ponoukaly" k sebevraždě, pak by jejich počet nějakým způsobem koreloval
s počtem zbraní ve společnosti, což ale prakticky nenastává. Například
v Japonsku je držení střelných zbraní včetně pistolí zakázáno všem kromě sportovních
střelců. Ohledně počtu sebevražd je Japonsko na pátém místě celosvětově.
Litva je na prvním místě, přičemž zákony o držení střelných zbraní jsou
podobné těm českým, Česká republika je na místě třicátém. K zajímavým závěrům
se lze dopracovat porovnáním údajů zde
a zde. Naprosto nic nenaznačuje,
že by mezi restriktivním přístupem státních autorit ke zbraním a počtem
sebevražd existovala jakákoli korelace.
Sebevraždu v ČR dokoná ročně asi 1.600 lidí, což je téměř dvakrát tolik
jako obětí dopravních nehod. Ze sebevražd však narozdíl od bezpečnosti
dopravy nelze podojit politický kapitál, takže toto srovnání není všeobecně
známo. Zhruba 60% sebevrahů volí jako způsob smrti oběšení, následuje zastřelení
se, otrava a skok z výšky. Na tyto čtyři způsoby připadá asi 90% všech
sebevražd.
Zajímavé je sledovat i časové rozložení sebevražd. Dá se říci, že počet zbraní ve společnosti je v čase konstantní nebo
se jen pomalu mění, zatímco počty sebevražd jsou nejvyšší v období od ledna
do dubna. Dostáváme se k očekávanému závěru, že málokdo spáchá sebevraždu
proto, že má zbraň, ale pokud chce někdo spáchat sebevraždu, pak po zbrani
může (a nemusí sáhnout).
Fascinuje mě, že poměrně značné procento Švýcarů tuto záměnu příčiny
a následku nebylo schopno dostatečně razantně odmítnout a vyhnat nositele
takto pokřivených argumentů ze své země někam do Blbákova, kde je takhle
pokroucené myšlení přípustné.
18.02.2011 D-FENS