Poté, co Avatar viděla většina kolegů z práce, jsem se, v zájmu udržení
si pověsti dynamického floutka, rozhodl navšívit kino a shlédnout nejnovější
film Jamese Camerona (Titanic, Terminátor).
Trailer nevypadal úplně nejhůř,
a tak jsem zlanařil přítelkyni a jal se zabookovat lístky. Hned prvním
zklamáním byla nepříjemná volba mezi angličtinou ve 2D nebo češtinou v
3D. S přihlédnutím k oslavným článkům na revoluční 3D pojetí jsme se rozhodli
právě pro něj.
Do kina jsem dříve chodíval často, ale vzhledem ke kvalitě filmů obecně,
kvalitě ripů a novému monitoru jsem s tím na pár let přestal – zapomněl
jsem tak na úroveň diváctva obecně. Tentokrát se ale žádné excesivní vystupování
nekonalo, a já si tak Avatar mohl nerušeně vychutnávat téměř tři hodiny.
Bohužel. To, že před 3D představením neběží reklamy a trailery, je jen
zdánlivá výhoda, neboť váš dvousetkilový soused nestihne sníst kilo popcornu
a litr pepsi v ceně dvou vstupenek bude usrkávat ještě půl hodiny. Vzhledem
k nepříliš zábavnému začátku to ale bylo jedno. Děj začíná tím, že postižený
mariňák Džejk dofelí na Pandoru (planeta, kde se film odehrává) v žoldu
zlé americké korporace, která tam těží superdrahou látku (důvod její ceny
se autor neobtěžuje vysvětlit), a hned si jde vyzkoušet svého avatara.
Avatar je domorodá postava modré pleti, kterou lidé ovládají myslí pomocí
takové rakve, do které si vlezou. Džejk je jako zázrakem rozený talent
a tak vše jde jako po másle a on už za pět minut běhá a skáče jako kozel.
Brzy se seznámíme i s hlavním záporákem generálem Drsňákem, který dá našemu
mariňakovi tajný rozkaz, aby u domorodců vyšpiónil, co se dá. Divák zde
a ještě mnohokrát později jistě ocení tu spoustu patosu, který na něj z
úst postav cáká ve 3D.
Džejk vytvoří krů a už to fičí podívat se po Pandoře. Zde patrně Cameron
očekává, že budete následujících dvacet minut bez dechu hltat každý obraz.
Podobné obrázky snad viděl už každý, kdo má trochu blíže k fantasy. Po
bližším seznámení se s místní florou a především faunou se Džejk tak trochu
ztratí a záhy se seznámí se Šmoulinkou, která ho odvede do vesnice domorodců.
Celá cesta je lemováná kýčovitými obrázky kytek, houbiček a minihelikoptér
živočištého původu. Ve vesnici Džejk chvíli onanuje, nepodaří se mu vyhnout
ani jednomu z mnoha klišé, které na něj Cameron nastražil a nakonec se
vrátí na základnu. Tady mu Drsňák připomene, že na Pandoru nepřijel skákat
po stromech, ale zajistit přísun toho kouzelného materiálu. A co čert nechtěl,
největší ložisko téhle rudy je pod vesnicí Šmoulů. Následuje neakční pasáž,
kde se Džejk učí všelijakým kouskům jako je jízda na šestinohém koni (evoluce
na Pandoře šla evidentně jinou cestou než na Zemi), lezení po stromech
a pilotování draka. Celé je to proloženo notnou dávkou green řečí a filmových
stereotypů. Kýč, kýč, kýč.
Šmoulové překvapivě odmitají opustit Lórien a tak se blíží „nečekané“
finále. Generál nechá zničit vesnici a po pár dnech se rozhodne, že by
ještě nebylo od věci vybombardovat i posvátný palouk a tak se chystá na
věc. S Džejkem se mezitím dějou zajimavé věci, nejdřív se stane skutečným
Na’vi a pak i jejich leaderem. Nebo možná obráceně, můj mozek odmítal tuhle
část vnímat, protože koncentrace klišé přesáhla snesitelnou mez. Džejkovi
se do finální bitvy, na kterou se divák těší už dobře hodinu a půl, podaří
zmobilizovat i pandorské menšiny, homosexuály a zlatou mládež a může se
jít do akce.
Tak moc jsem chtěl, aby mi srdce do žil pumpovalo adrenalin, kolem mě
létaly kulky, šípy a hořící helikoptéry a já se cítil jako jeden
z mariňáků/Na‘vi - podle toho, které straně zrovna budu fandit. Tak moc
jsem chtěl tu bitvu prožít takřka na vlastní kůži a hltat každou vteřinu
epického souboje dobra a zla. Tak moc jsem chtěl a James Cameron mi nic
z toho neumožnil, místo toho jsem pořád seděl v kině a očima posouval ručičky
hodinek kupředu. Dočkal jsem se ale snad nejhloupější části filmu, když
do již téměř ztraceného boje vyrazila i obří prasata, a protáhla tak tu
zdánlivě nekonečnou nudu o dalších deset minut. Pokud by ještě pořád někdo
netušil, jak bitva dopadne, nebudu prozrazovat. Napovím ale, že závěrečnou
píseň zpíva Celine Dion.
Cameron se při tvorbě svého nejnovějšího filmového počinu rozhodl postupovat
stejně, jako já jsem kdysi psal referáty na gymplu. Z Pocahontas vzal příběh,
hlavní vesnice domorodého národa nápadně připomíná Lórien, zbytek Pandory
slepil z různých scifi a fantasy a zajímavý nápad ovládání postav myslí
obšlehl z Matrixu. Všechny postavy jsou šedé hollywoodské archetypy, bez
špetky inovace nebo jen trošky charakterového vývoje během filmu. Na český
dabing si po chvíli zvyknete, to ale bohužel neznamená, že by nebyl naprosto
úděsný. Revoluční 3D do hloubky bylo určitě zajímavé, ale do děje mě vůbec
nevtáhlo. Grafická stránka je nejlepší částí filmu, nicméně i ta byla pod
moje očekávání. Cameron se ve snaze okouzlit za každou cenu uchyluje k
neuvěřitelně kýčovitým obrazům, které jsem vytrpěl jen s největším sebezapřením.
U hudby jsem měl pocit, že už jsem ji někde slyšel a pak jsem si vzpomněl.
Bylo to v každém druhém velkofilmu. Herecké výkony jsou matné, scénář a
dialogy jako z pomocné školy a celkový dojem velmi, velmi slabý.
Nečekal jsem mnoho, nedostal jsem nic. U Avatara jsem se těšil jen na
jednu věc, stejně jako před pár lety u filmu 300: Bitva u Thermopyl
– vizuální orgie. Bohužel jsem se jich narozdíl od 300 nedočkal a příběh
byl tak hloupý, že se to prostě nedalo odpustit. Pokud jste nikdy neviděli
žádný film, pak vás Avatar ohromí, v opačném případě budete odcházet a
přemýšlet, kdy naposledy jste promarnili 162 minut v kuse. Upřimně mohu
říct, že Avatar byl nejhorší film, co jsem kdy v kině viděl a to jsem byl
i na Království ohně. Podle internetových žebříčků popularity se mnou (velká)
část čtenářů nebude souhlasit, ale v tom už je ta krása...