Mluvíme-li o pravicových (svobodných) a levicových (státních) politických
názorech, většina lidí implicitně předpokládá, že levice je etická, spravedlivá,
lidská a morální, avšak neefektivní a v praxi nefungující, zato pravici
je přisuzována ona efektivita a ekonomická síla, které ovšem chybí morálka
a soucit. Z takových úvah pak vyplývá představa souboje pravicových a levicových
ideálů coby funkčnosti proti morálce.
Přijmeme-li tuto představu jako axiom, logicky dojdeme k závěrům typu
"musíme najít kompromis mezi morálkou a efektivitou", či "socialismus/komunismus
je sice krásná myšlenka, ale v praxi nefunguje", nebo "kdo nebyl v mládí
socialistou, nemá srdce; kdo není ve stáří kapitalistou, nemá rozum", případně
"vezměme to nejlepší z kapitalismu i socialismu". Já však tvrdím, že tyto
úvahy jsou nesmyslné, protože vychází z chybného předpokladu.
Tento předpoklad je mylný proto, že není třeba volit mezi efektivitou
a morálkou. Pravicové ideály kombinují dle mého názoru obojí; levicové
naopak postrádají nejen ekonomickou sílu, ale i etiku.
Protože většina libertariánských textů (minimálně na tomto serveru)
pojednává o praktické stránce věci, rád bych ji nechal úplně stranou a
zabýval se pouze a výhradně morálkou. Otázky efektivity, motivace jedince,
ekonomické výkonnosti a tržních řešení ponechám stranou; zaprvé tyto věci
řeší spousta jiných článků a zadruhé se na odpovědích většina logicky uvažujících
lidí shoduje.
Války
Pozoruhodná manipulace s morálkou mas spočívá v zatemnění a relativizaci
špatnosti vraždy. Usoudí-li někdo (z libovolných důvodů, které se nám mohou
zdát podlé, ale někdy i pochopitelné), že by bylo dobré kohosi zabít, což
následně i realizuje, je společností (zřejmě po právu) odsouzen a zavrhnut
jako vrah. Na druhou stranu v případě, že nepoužije úsudek vlastní, nýbrž
jej nahradí rozhodnutím své vlády, může zabít desítky či stovky, aby jej
společnost nejen nezavrhla, ale dokonce ocenila jako válečného hrdinu.
Ani vraždy dětí nevadí; sice se za ně nevyznamenává, nicméně jsou-li vedlejším
produktem v rámci nějakého dalšího vraždění (např. shozená bomba), jsou
omluvitelné, neboť stát vytváří takové společenské klima, aby vraždy, které
si přeje vláda v rámci válek, byly vnímány diametrálně jinak než ty, pro
které se rozhodnou jednotlivci ze své vůle (proti těm se stát pochopitelně
ostře vymezuje ve snaze vyvolat dojem, že bez státní moci by se lidstvo
pozabíjelo - ve skutečnosti je to přesně naopak, neboť právě státy jsou
instituce zodpovědné za drtivou většinu lidského utrpení v dějinách).
Co vlastně znamená, že spolu státy válčí? Typicky vše spočívá v tom,
že vlády dotyčných států (tj. několik vyvolených jedinců) rozhodnou o válce,
do které pak jde nedobrovolně a z donucení (často pod pohrůžkou smrti)
bojovat a nasazovat život určitá skupina občanů státu, která nezřídka válčit
vůbec nechce. Navíc je třeba říci, že - minimálně v posledních staletích
- se lidé, kteří o válce rozhodují, sami neúčastní.
Drtivá většina lidí se patrně shodne na tom, že války jsou špatné. Navzdory
tomu se stále válčí (evidentně proti vůli a přání dotyčných). Lze sice
namítnout, že na vině není státní zřízení a systém jako takový, nýbrž špatní
politici, zlí lidé, zbrojařská lobby a vůbec lidská chamtivost (nejlépe
kapitalistická, jak jinak), nicméně i v případě, že by to byla pravda,
vyskytují se tyto údajně nesystémové chyby tak často, že je prostě nutné
s nimi kalkulovat i do budoucna. Je pošetilé se domnívat, že války najednou
skončí; vždyť kolik už bylo napsáno knih, natočeno filmů, vyřčeno slov
a zpíváno písní na téma "válka je zlo" - pomohlo něco z toho? Pochopitelně
ne. Máme OSN - jenže k čemu? Je to jen směšná a submisivní organizace,
jejímž jediným posláním je chlácholení lidí, kteří se o to nezajímají,
aby mohli mít (za nemalé peníze) pocit bezpečí, protože "tam sedí určitě
odborníci, kteří ví, co dělají". Při bližším pohledu ale každý soudný člověk
pochopí, co asi tak může být zač organizace, která má jeden rok Libyi jako
předsednickou zemi Valného shromáždění a člena Rady pro lidská práva, její
přední představitelé se objímají s Kaddáfím a podporují jeho režim, aby
během jediného roku zcela otočili a vtrhli na tyrana Kaddáfího do Libye
s tanky a letadly. Invaze do Iráku v roce 2003 byl velmi podobný případ,
kdy Spojené státy požádaly OSN o mandát k zásahu, ten nedostaly, tak z
toho zkusily udělat akci NATO a když selhaly, stejně zaútočily. A co OSN?
Nic, pochopitelně, co zmůže.
Většina lidí též bez přemýšlení a zcela automaticky řekne, že stát potřebujeme
k vlastní ochraně, aby k nám nemohl například někdo přijít a jen tak nás
zavraždit. Tento argument (se zabíjením) je kupodivu častější než argument
s loupeží (která je celkově více pravděpodobná). Když pomineme, že právo
na život (stejně ostatní vlastnická práva) mohou zajistit i soukromé agentury
(a dost možná lépe než stát, viz můj
článek), a přistoupíme na argumentaci státu, podle které nás chrání
před násilím, stálo by za to porovnat, před čím nás vlastně chrání a za
jakou cenu. Dovolím si uvést několik čísel. Dobrou ukázkou prostředí, kde
pořádek nezajišťovaly státní bezpečnostní složky a které je navíc obecně
považováno za velmi kruté, je Divoký západ. Jako příklad může posloužit
ta nejzkaženější doba, kdy bylo právo ponecháno v rukou svobodných lidí
(1870 – 1885), a nejdrsnější z drsných měst, která měla tu nejdivočejší
pověst (a dodnes jsou inspirací pro mnohé westerny): Abilene, Ellsworth,
Wichit, Dodge City a Caldwell, ve kterých v součtu docházelo ročně k 19
vraždám na sto tisíc obyvatel (do nich navíc nejsou zahrnuta projíždějící
individua; s jejich započtením klesá roční počet vražd na sto tisíc obyvatel
z 19 na něco málo přes 1). I kdyby nás od toho stát ochránil (což neochrání,
protože v současnosti je například na sto tisíc obyvatel ročně zavražděno
6 lidí v New Yorku a 31 ve Washingtonu), je třeba ještě zohlednit cenu.
Co třeba oběti několika válek za posledních sto let? První světová válka
- 20 milionů, Druhá světová válka - 62 milionů, Vietnamská válka - 3 miliony,
Korejská válka - 3 miliony, Írán-Irák - 1 milion (a mnohé další, které
nezmiňuji), v součtu 89 milionů za sto let (na námitku, že zahrnuji obě
světové války, předem odpovídám, že se stačí podívat dál do minulosti a
zas takové rozdíly tam nejsou - počet obětí mongolských válek, dobývání
Číny či Timur Lenkova tažení též překročil desítky milionů, a to na mnohem
menší světovou populaci). Rozdělíme-li 89 milionů obětí do celého století,
připadá na rok asi 890 tisíc vražd. Při průměrné světové populaci v posledním
století (asi 3 miliardy), by připadalo ročně na sto tisíc obyvatel 30 obětí.
Do svých výpočtů jsem nezahrnul mnoho údajů, nicméně všechny by jen zvýšily
číslo obětí z válek nebo snížily číslo ostatních zavražděných. Státy nás
tedy teoreticky chrání (ve skutečnosti nechrání, protože se stále vraždí)
před 19 vraždami na sto tisíc obyvatel ročně za cenu 30. Morální výhra,
že?
Daně
Jste hodní a soucitní lidé, takže jsou pro Vás hodnoty jako solidarita
důležitější než třeba ekonomická svoboda? Pokud ano, představte si následující
situaci. Jdete po ulici s plnou peněženkou, někdo kolem Vás projde a Vy
pokračujete v cestě bez plné peněženky. Dejme tomu, že někde poblíž bude
stát pohotový a vnímavý spoluobčan, který zloděje zachytí a přivede jej
i s lupem k Vám. Zloděj Vás začne prosit, že je v těžké životní situaci
(vyberte dle libosti: bydlí v oblasti zasažené povodněmi, má postižené
dítě, sám je postižený, přišel o práci, cokoliv podobného), ať máte slitování
a peníze mu necháte. Řekněme, že jeho vyprávění o problémech věříte (ukáže
Vám občanku s bydlištěm v povodňové oblasti, někde okolo se potuluje jeho
postižený potomek, je sám evidentně postižený, vypadá jako bezdomovec -
nebo něco takového). Ruku na srdce: Necháte jej odejít s penězi? Pokud
ne, proč toto chování vyžadujete po všech občanech tohoto státu?
Co jsou daně? Nic víc než legalizovaná krádež, která je šikovně schována
za pojmy typu solidarita, soucit, veřejné blaho, zájmy státu a podobně.
Situace, kdy k Vám přijde kapsář a vytáhne Vám peněženku, je ještě mnohem
menší pohroma než to, co předvádí stát. Blíže realitě by byla skupinka
gangsterů, kteří k Vám bezostyšně přijdou, namíří na Vás pistoli a požádají
o peníze nebo život. Tito ale přijdou a zase odejdou. Ještě podobnější
státu by byla skupinka mafiánů, která Vás v přátelském duchu navštíví,
žoviálně požádá o dokumentaci všech měsíčních příjmů, polovinu z nich zrekvíruje
s tím, že máte hezky pokračovat v práci, protože příští měsíc přijdou zase.
Možnost nezaplatit s sebou pochopitelně nese horší následky než možnost
druhá, jak už to tak u nabídek "peníze nebo život" bývá. A stát nám reálně
takto na výběr dává - co se stane s těmi, kteří nezaplatí? Po několika
iteracích, ve kterých jsou obíráni o majetek po zlém (exekutoři), mohou
dospět až za mříže (a pokud svůj majetek brání i násilím, což je jejich
nezpochybnitelné právo, mají to vězení jisté).
Na místě je pochopitelně otázka, co dává státu morální právo na to,
aby prováděl tyto krádeže. Lze se setkat s různými odpověďmi, každopádně
jsem neslyšel ještě žádnou uspokojivou. Pojďme si je rozebrat:
1/ Lidé si to sami demokraticky odhlasovali. Aby měla tato odpověď vůbec
smysl, musíme vycházet z premisy, že pokud si něco odhlasuje většina, má
morální právo to provést. To by ale znamenalo, že odhlasuje-li si většina
občanů nějakého státu plynové komory a koncentrační tábory pro likvidaci
nějaké menšiny, je morální tuto minoritu vyhladit. Nechci srovnávat daně
s genocidou, jen poukazuji na to, že argumentace většinovým souhlasem je
nesmyslná - pokud by to byl logický argument pro morálnost daní, zároveň
by se jím daly obhájit i genocidy.
2/ Stát z daní svých občanů pomáhá těm, kteří to potřebují, což obyčejní
zloději typicky nedělají. Pomineme-li nejednoznačnost a relativitu při
určování toho, kdo vlastně potřebuje pomoc, tak i v případě, že bychom
ke shodě nějakým zázrakem došli, dáváme tím nějaké skupině lidí právo zmocnit
se násilím majetku jiných jen na základě toho, že jsou sami v nouzi. V
praxi je jedno, jestli to udělají sami, nebo to provede někdo za ně; například
tím, že stát vybírá povodňovou daň, zároveň říká, že každý, komu velká
voda unese střechu nad hlavou, má právo na peníze ostatních, což by pak
mělo znamenat například i to, že nezaplatí-li někdo daně, je morální, když
mu někdo z povodňové oblasti ukradne peníze. Cítíte-li, že je taková krádež
nemorální, pak je pochopitelně nemorální i ta samotná daň (připadá-li Vám
daň přijatelná a krádež ne, svědčí to o propagandě ze strany státu, která
dělá z krádeže něco víc).
3/ Daně nejsou sprostá krádež, protože stát nám (na rozdíl od zlodějů)
poskytuje za naše peníze služby. Problém je ovšem v tom, že žádná sebechytřejší
a sebeinformovanější vláda nemůže vědět, co by si koupil každý jednotlivec,
takže za ty peníze nepořídí to, co lidé doopravdy chtějí (je neefektivní).
A i kdyby vláda jednala podle nejlepšího vědomí a svědomí (což ani omylem
nejedná), znamenalo by to, že krádež, po které zloděj nakoupí za všechny
ukradené prostředky okradenému cokoliv (v upřímné snaze jednat v jeho nejlepším
zájmu), je morálně v pořádku. To, že se podobné věci v reálném světě nedějí,
na věci nic nemění - souhlasíte-li s tím, že snaha koupit okradenému za
jeho prostředky přesně to, co on chce, krádež neospravedlňuje, je i tento
argument lichý.
4/ Když někdo živoří, nebo dokonce umírá hlady, musíme mu pomoci bez
ohledu na všechny morální a etické pravdy, vlastnická práva a cokoliv dalšího.
Jenže proč by se měla tato pravda týkat pouze spoluobčanů? Jaký je morální
rozdíl mezi tím, jestli hladoví Váš soused, nebo někdo na druhé straně
světa? Žádný, pochopitelně. A protože jsou stále na světě místa, ve kterých
zuří hladomor, pak každý, kdo tomuto názoru skutečně věří, žije těsně nad
hranicí chudoby a veškeré své příjmy, které sám nespotřebuje, posílá těm,
kteří hladoví. Kdokoliv takto nežije a zároveň se prezentuje jako zastánce
toho názoru, je pokrytec a lhář, který tomu, co říká, skutečně ani nevěří.
Pak už lze jednoduše nahlédnout, že pokud by takových lidí byla většina,
nejsou daně třeba z důvodu, že by živořící a umírající lidi uživili ti
ostatní; pokud je takto smýšlejících (a skutečně podle toho žijících) lidí
málo, pak zas nemohou být daně proto, že by si je ani demokraticky neodhlasovali
(jakkoliv toto hlasování považuji za špatné a nemorální).
Ohledně daní je třeba si uvědomit, že stát pasoval sám sebe do role
jediného spravedlivého, který má právo lidi legálně okrádat. Jaký je ale
z hlediska morálky výběru daní rozdíl mezi státem, charitativní organizací,
mafií a náhodnou skupinkou libovolných nýmandů, kteří si řeknou, že chtějí
páchat dobro a vědí, co je pro lidi nejlepší? Když se nad tím zamyslíte
opravdu bez předsudků a odhodíte stranou veškerou státní propagandu, kterou
posloucháte už od základní školy (k čemu všemu stát potřebujeme, jak by
bez něj bylo zle,…), zjistíte, že rozdíly jsou zanedbatelné a z morálního
hlediska zcela žádné. Je-li správné okrádat lidi a dávat jejich peníze
těm, kteří to potřebují, pak charitativní organizace mohou krást. Je-li
správné, že si většina občanů něco odhlasuje a všichni se tomu pak musí
podrobit, pak by to opět mělo být správné univerzálně, tedy v každé skupině
lidí by měl stačit souhlas většiny k okradení menšiny. U jiných skupin
je to ale samozřejmě nazýváno výpalným, krádežemi, násilím, trestnou činností…
jen u státu se jedná o solidaritu, vzájemnou pomoc, veřejné zájmy a různé
další fráze, které zastírají prachsprostou krádež.
Svoboda
Uzavřou-li spolu dva lidé dobrovolně (na nikoho není vyvíjen nátlak)
nějakou dohodu, zjevně tak učinili proto, že ji obě strany považují za
výhodnou (v tu chvíli dokonce pro obě strany výhodná je, i když se později
může ukázat opak, více o tom například tady).
Přesto se stát z nějakého důvodu domnívá, že je žádoucí, aby do takových
dohod vstupoval, upravoval je, případně úplně zakazoval. Takovými regulacemi
jsme obklopeni na každém kroku a většina lidí je považuje za naprosto normální
- nebo dokonce správné (pro příklady není nutné chodit daleko, otevřte
zákoník práce na libovolném místě a začtěte se).
Oficiálním důvodem, proč se stát do podobných věcí míchá, je údajně
ochrana lidí pro jejich dobro. Když pomineme, že žádní úředníci nemohou
vědět, co je pro každého jednotlivce nejlepší (a už vůbec ne pro všechny
paušálně), takže výsledky bývají mizerné (například minimální mzda má za
důsledek jen to, že nekvalifikovanou pracovní sílu, která by podnikateli
přinesla po zdanění zisk menší než minimální mzdu, nikdo nezaměstná, protože
by prodělal, více o tom zde),
což tu ale nebudu podrobněji rozebírat, neboť se to týká spíše efektivity
než morálky, pořád zůstává prostá otázka: Kde bere stát právo zakazovat
lidem uzavírat soukromé dohody? Nařizuje podnikatelům, za jakých podmínek
smí a nesmí zaměstnávat lidi, určuje maximální úroky, které může věřitel
stanovit dlužníkovi, zakazuje prodej zboží s krátkou zárukou i v případě,
že by o to měli spotřebitelé zájem (za nižší ceny, pochopitelně), vyžaduje
monopol na některé služby, jejichž poskytování soukromému sektoru buď přímo
zakazuje, nebo jej v tom značně omezuje (například školství) a tak dále.
Všechny tyto věci, ač už je vnímáme jako naprosto běžné, jsou hrubým zásahem
do našich práv a svobod. Morální ospravedlnění pro toto jednání pochopitelně
neexistuje - proč by měl mít tato práva zrovna stát a ne někdo jiný? Proč
vůbec někdo?
Peníze
Ve všeobecném povědomí je práce považována za něco ušlechtilého a poctivého.
O penězích se naopak říká, že kazí charakter a jsou některými jedinci považovány
za něco nízkého a přízemního. Navzdory tomu jsou peníze obousměrně směnitelné
za práci. Padělání peněz je trestné, špatné, ilegální a nemorální. Proč
tomu tak je? Inu, jedná se o to, že reálná hodnota (papírových - nekrytých)
peněz závisí na tom, co si za ně můžeme koupit. To zas závisí na tom, kolik
je v peněz v oběhu; čím více jich je, tím méně jsou vzácné, klesá po nich
poptávka a lze za ně nakoupit méně věcí. Když tedy padělatel vytiskne nějaké
peníze, sám sebe sice obohatí, nicméně pochopitelně na úkor všech ostatních
držitelů měny (jejich peníze ztrácí reálnou hodnotu); přesně o tolik, o
kolik padělatel zbohatl, zchudnou v součtu držitelé měny (náklady jsou
mezi ně rozděleny přesně v poměru podle toho, kolik peněz drží). A to je
důvod, proč je padělání škodlivé - padělatel vlastně okrádá velké množství
lidí o malé částky.
Jak už to tak bývá, tak přesně to, co stát u jiných odsuzuje a postihuje,
tomu dá nějaké alternativní honosné jméno a pod tím to buď přímo sám provozuje,
nebo to deleguje na jiné. V případě padělání peněz tomu není jinak; říká
se tomu monetární politika. Podstatou je, že stát dá některým privilegovaným
skupinám (bankám) právo padělat peníze za určitých podmínek. Konkrétně
jde o to, že banka smí padělat peníze za účelem poskytnutí půjčky (tedy
půjčit peníze, které nemá), ze které pak vydělá úrok. Pochopitelně pokaždé,
když banka půjčí peníze, všichni ostatní držitelé měny v tu chvíli prodělají.
Jakou roli v tom přesně hraje stát? Krom toho, že dává bankám licence a
určuje podmínky, za kterých mohou půjčovat peníze, které nemají, dělá ještě
něco - vynucuje, aby lidé nekrytou měnu přijímali. Toto vynucování probíhá
různě. Na počátku zavádění papírových (nekrytých) peněz bylo jejich nepřijetí
trestáno mučením a smrtí, pak si lidé zvykli, takže státy ve svým nátlaku
polevily a zdálo by se, že máme civilizovanou dobu, ve které ohledně peněz
nikdo nikoho k ničemu nenutí. To ovšem platí jen do doby, dokud všechny
ovce poslouchají a státní měnu přijímají. Když se ale objeví nějaký odpor,
je okamžitě násilně potlačen (o příkladu z poslední doby se lze dočíst
tu či tady).
Co má monetární politika, tedy vznosný výraz pro padělání, společného s
morálkou, si jistě každý domyslí sám.
Závěr
Je velmi těžké logicky a nezaujatě uvažovat o věcech, které nám byly
od malička předkládány v určitém světle a které jsme již podvědomě přijali
právě tak, jak jsme je přijmout měli. Právě proto není nikdy na škodu konfrontovat
s logickými a morálními argumenty to, co máme již zafixované a bereme to
jako axiom. Typickým ukazatelem zatemnění státní propagandou je například
myšlenka typu "všechno to zní hezky, je to i logické, ale vnitřně s tím
nemohu souhlasit" - kdyby byl článek o ekonomické efektivitě, mohla by
taková úvaha znamenat, že s tím čtenář souhlasí, ale morálka mu říká něco
jiného. Protože byl ale celý tento text jen o morálce a etice, pak v případě,
že je logicky v pořádku, může být jediným důvodem k nesouhlasu právě nějaký
automaticky zafixovaný axiom, který nám byl celý život podstrkován.
Ač je většina obhajoby pravicového a svobodného myšlení postavena na
ekonomické efektivitě, mám za to, že morální stránka věci je mnohem důležitější.
Svoboda jednotlivce a vlastnická práva jsou hodnoty tak zásadní, že je
chybou nechat stát, aby po nich nadále šlapal.
2.5.2011 - Urza
(článek původně vyšel
na mises.cz a byl převzat s laskavým svolením autora)