Naštěstí ne doopravdy. Titulek lže. Včerejší premiéra „Dalibora“ v Ostravě
byla úspěšná, jak už premiéry bývají. Publikum si otloukalo dlaně jednu
o druhou dostatečně dlouho na to, aby se (na čas) zapomnělo na různá příkoří,
která zpěvákům způsobil dirigenti, režiséři, inspicienti - nebo třeba Zdena
od rekvizit.
Ostatně: premiéra... Tento povedený kousek se již hrál v červenci
v Litomyšli na Smetanovském festivalu. Dokonce dvakrát. Takže jakápak „premiéra“
čili „první uvedení“.
Ale poslední dobou je nešťastným zvykem prohlásit za premiéru
kdejaké představení. Do kolekce sólistů prostě někdo přibude a hned je
tu premiéra. Sice jeho osobní, ale diváctvo má ten termín rádo. Ono asi
zní lépe povědět sousedce „byli jsme včera na premiéře“ než „byli jsme
včera v divadle“. Jeden si pak připadá trochu jako ti VIP, no né?
Dalibor je nejstarší česká opera o gayích a pro gaye. Málo se o tom
mluví, ale znalci to pochopitelně vědí. Zdá se vám to poněkud přitažené
za vlasy? Ani náhodou! Uvažujte se mnou:
Když je v prvním jednání předveden buřič a vrah Dalibor před krále Wladislava
aby obhájil, proč že „hrad dobyl a pobořil a purkrabího zabil“ začne poněkud
zeširoka. Poté, co prohlásí slavnou větu „Zapírat nechci, nejsem zvyklý
lhát“ obšírně vysvětluje: „Vždy odolával jsem čarozraku žen, po příteli
můj duch toliko toužil. Mé přání splněno, přátelství jsem snil, u Zdeňka
v ňader tůň se hroužil.“ Zřejmé homosexuání představy. Pravda, mohlo by
snad jít o čisté vřelé přátelství mezi dvěma muži. Proč by ne. Tak se vykládá
„Dalibor“ na základních školách. Z hlediska dnešní optiky je ovšem
naprosto zřejmé, že oba pánové nejspíše patří do 4%-ní menšiny.
Nicméně Zdeněk je dost smolný hoch. Cholerik Dalibor často býval ve
sporech s jinými malými čekými šlechtici a v jedné ze šarvátek je jeho
přítel a spolubojovník Zdeněk zabit „a vášeň surová sťala mu hlavu“.
To ovšem Dalibora tvrdě zasáhne v rozkroku. Nalítne na hrad, kde je na
cimbuří nabodnuta Zdeňkova hlava, hrad dobude a „purkrabí pak splatí
svou krví hlavu Zdeňkovu“.
Leč sledujme příběh dále. Když Dalibor v poutech vstoupí do královské
soudní síně, přítomný lid nadšeně sborem vydechne „Jaký to zjev,
jaký to zjev...“ a to bez ohledu na pohlaví. Své pohlaví.
Ano, Dalibor je (alespoň by měl být) krásný chlap. Pokud tomu tak není
a divadelní Dalibor vypadá jako obtloustlý magistrátní úředník navlečený
do kostýmu dobového Supernamana, je to důvod k prvnímu veselému řehotu
publika v této tragické opeře. Milada, sestra zrakveného purkrabího čile
přehodnotí situaci a po krátké chvíli váhání a několika vilných pohledech
na přestupníka otočí a jme se žádat krále o milost pro vraha
jejího bratra, ačkoliv předtím žádala o jeho přísné potrestání. Protože
však je Dalibor i nadále zpupný a vyhrožuje samotnému Wladislavovi, je
královským soudem uvžen „Do žaláře, do žaláře...“.
Tak by příběh mohl končit, spravedlnosti bylo učiněno zadost. Jako v
dnešních časech, jenže podstatně rychleji. Ale to neznáte ženský. Daliborova
schovanka Jitka (dávno Dalibora platonicky miluje, ale netroufá si mu tento
fakt sdělit, bo ten jeho Zdeněk...) se nakonec sčuchne s Miladou a tyto
dvě dospělé naivky se rozhodnou krasavce dostat z vězení ven. Jak by se
o Dalibora posléze podělily už neřeší. Prostě „Vysvobodíme jej!“.
Když pak v druhém jednání sedí Dalibor v hluboké díře „Dolů sedmdesát
schodů, tamť Dalibor“ a marně sní o svém bývalém sexuálním partnerovi „Kde
meškáš Zdeňku, zjev se, příteli... ...Ó Zdeňku, Ó Zdeňku...“
ilustruje na scéně onu lyrickou homosexuání představu vězně Dalibora luzná
tanečnice! A to je to druhé místo naší tragické opery, kde se diváctvo
pochechtává, gayové pak zvláště. Asi holt mají jiné sexuální představy.
Ze snění vyruší našeho vězně Milada, která se lstí, v chlapeckém převlečku,
dostala až ke svému idolu, aby mu přinesla housličky a pilník na železo.
Přizná se mu ke své nezvladatelné vášni pro vraha svého bráchy, ale od
Dalibora se jí dostane jen vágního sdělení „Jáť usmrtil vašeho bratra,
chci vám být bratrem, přítelem...“ - tedy žádný příslib sexuálních radovánek.
To ovšem dámy J+M neodradí od zpackaného pokusu Dalibora vysvobodit,
při kterém je Milada zabita. Způsob nebývá specifikován, bude to nejspíš
rána do hlavy, protože když se rekyně naposledy probere, ptá se „Kde to
jsem...?“. A to už je téměř konec opery. Dalibor, dostižen svými vězniteli
za zpěvu „Nepřítel poražen je a zbit! Poddej se Dalibore!“ se nepoddá,
je tedy logicky proklán mečem a v posledním tažení (last pull) doufá, že
jej na onom světě čekají „...Zdeněk s Miladou!“, tedy stává se bisexuálem.
Milada už ovšem tento obrat v Daliborově sexuální orientaci neslyší – je
už v pánu. A Jitka – ta ostrouhá kolečka. Tak se snažila a nakonec všude
samá mrtvola. Možná si už teď vyčítá, že se měla raději pokusit o lesbický
vztah s Miladou a Dalibora nechat shnít v díře. Protože hůř už to dopadnout
snad nemohlo. Inu, je to opera tragická, jak praví plakát.
Předpokládám, že milovníci opery (a puritánské staré dámy) najdou méně
kontraverzní vysvětlení libreta. Anna Hostomská totiž popisuje „Dalibora“
zcela jinak. Mohou mě tedy právem poslat i s mou teorií do pr... ...nenávratna.
Ale moje vysvětlení je rovněž možné, no ni?
Bez ohledu na to, jak kdo chápe Dalibora mohu bez uzardění doporučit
návštěnu této ostravské inscenace. Hudba je to bez ohledu na jakékoliv
„vlivy“ opravdu krásná a dobře zahraná. (Dirigent Oliver Dahnányi.) A pokud
budete mít štěstí, uslyšíte i perfektní výkony sólové. Navíc – Dalibor
Luciana Mastra je, kromě toho, že opravdu umí zatraceně dobře zpívat, prý
moc hezký chlap - tvrdí to nezávisle na sobě gayové, ženské i chlapi.
Posledně jmenovaní se zjevnou závistí...
STK, 13.09.2009
P.S.: Nemohu nevzpomenout na Daliborovu vyhrůžku Praze: „Však teď se
zachvěj, Praho zpyšnělá, která´s mi bratra pekelně zhubila...“ ;-)