Gavrilo zastavil před obchodem Šillerových delikates, aby si spočítal
drobné, které mu zbyly od plukovníka. Moc toho není. Nikdo totiž nepočítal
s tím, že touto dobou vůbec bude potřebovat nějaké peníze. Takhle to prostě
být vůbec nemělo.
Najednou zůstal jako opařený. Kolem něho téměř krokem projel tmavězelený
Gräf & Stift Double Phaeton. Auto, na které v houfu nedočkavců celý
den marně čekal, tady najednou z ničeho nic zvolna zastavilo a řidič se
jal asi couvat. To musí být vůle prozřetelnosti! Boží znamení, že jejich
dílo je pravé!
Gavrilo byl stále ještě otupělý a jakoby v tranzu přistoupil k téměř
stojícímu automobilu, vytáhl pistoli a mačkal spoušť a mačkal a mačkal…
Vůbec nebyl schopen si později vzpomenout, co v daný okamžil cítil, co
se dělo. Jako by byl náměsíčný. Jakoby z dálky zaslechl arcivévodu, jak
plačtivě křičí „Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere
Kinder!“ a Gavrilova paže následovala vztyčující se postavu. Odněkud k
němu doléhalo jakési tlumené dohadování zakončené rázným "Es geht mir gut".
A pak bylo ticho. Dlouhé, naprosté ticho. Jakoby se čas zastavil. Trvalo
snad celou věčnost. Gavrilovi zněla v hlavě ozvěna "Es geht mir gut". Nebyl
schopen se na nic soustředit, nebyl schopen na nic myslet, jen stál, v
hlavě měl prázdno a pořád slyšel dokola "Es geht mir gut". Auto kamsi zmizelo,
blížily se píšťalky policistů a Gavrilo se dal na útěk. Než si vzpomněl
na svoji ampuli, srazil ho kdosi k zemi a on se ani nebránil. Dokázal to?
Naplnil vůli velkého proroka? "Es geht mir gut".
Dne 28. června 1914, tedy před rovným stoletím, spáchala muslimská separatistická
skupina Mladá Bosna pokus o atentát na následníka trůnu, arcivévodu Rakousko-Uherské
monarchie Franze Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Po
neúspěchu plánovaného atentátu, kdy Muhamed Mehmedbasić vůbec na vůz arcivévody
nezaútočil a bomba vržená Nedeljko Čabrinovićem explodovala až pod koly
následujícího vozu se dílem omylu a náhody podařilo Gavrilo Principovi
na následníka trůnu a jeho choť vystřelit z bezprostřední blízkosti a oba
tak usmrtit. O měsíc později vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, která
přešla v jeden z nejkrvavějších konfliktů v historii lidstva a rozlila
se do čtyř z pěti světových kontinentů.
Atentát zosnovala skupina kolem Dragutina Dimitrijeviće, šéfa srbské
rozvědky a hlavy ideové skupiny Černá ruka, majora V. Tankosiće a M. Ciganoviće,
která navenek působila dojmem, že usiluje o vymanění Bosny a Hercegoviny
a dalších oblastí Balkánu z pod Rakousko-Uherského područí. Upřímně řečeno,
kdyby tato skupina měla skutečně uvedené cíle, jevil by se atentát na Františka
Josefa d'Este jako nebetyčná hloupost. Slovanské národy mohly v Hofburgu
těžko najít většího spojence, než byl právě jimi zavražděný arcivévoda.
Ostatně i skandální sňatek s českou dvorní dámou arcivévodkyně Isabely
z Croy namísto jedné z jejích dcer, jak bylo trůnem očekáváno, bylo pro
slovanské národy uvnitř "kolébky národů" příslibem jisté významné velkorysosti
k jejich požadavkům. Větší logiku by měl atentát na původně zamýšleného
guvernéra Bosny a Hercegoviny, generála Oskara Potioreka. Jenomže skutečné
Dimitrijevićovy cíle byly pravděpodobně trochu jiné, protože právě následníkem
trůnu přislíbené výsady jižním Slovanům by mohly oslabit roli Srbska v
oblasti a nadále zkomplikovat jeho přístup k moři. V této souvislosti se
role "výkonných atentátníků" jeví jako role "užitečných idiotů", kteří
vlastně ani přesně nevěděli proti komu a za co bojují. O to větší však
bylo jejich odhodlání.
Sarajevský atentát vyústil v ultimátum, které rakousko-uherská vláda
navzdory nesouhlasu a protestům císaře zaslala Srbsku. Ultimátum bylo natolik
nepřijatelné, že později získalo přezdívku "diplomatický pamflet" zejména
bodem 5: (Srbsko se zavazuje…) "svolit k tomu, aby orgány c. a k. vlády
spolupůsobily v Srbsku při potlačování podvratného hnutí namířeného proti
územní integritě monarchie. V dané době a daných souvislostech však rakousko-uherská
monarchie získala atentátem sympatie většiny Evropy, a tak Srbsko překvapivě
couvlo a na většinu podmínek, krom právě bodu 5, přistoupilo, což oslabilo
rakouské důvody k vypovězení války. Císař toto gesto vnímal jako vstřícné,
a se svým bratrancem Wilhelmem II, německým císařem, a ruským carem Mikulášem
II se shodli na tom, že musí udělat vše proto, aby odvrátili nebezpečí
hrozící války. Jenomže monarchové již dávno nebyli pány situace a jejich
moc byla výrazně omezena vládou a parlamentem. A na rozdíl od monarchů,
ve vládě ani v parlamentu nikdo vlastně nenese (z principu parlamentarismu)
osobní odpovědnost za to, co vláda nebo parlament z jeho osobní iniciativy
učiní. Výjimkou bylo Rusko, kam kouzlo parlamentatismu ještě nedorazilo
a zůstávalo stále carským samoděržavím. A právě Mikuláš II byl tím, kdo
vyzýval srby v první řadě k pokoře a rozvaze. Zároveň ale přislíbil konat,
pokud by došlo k napadení Srbska Rakousko-Uherskem, neboť doufal, že taková
situace vlivem císaře Františka Josefa I. nenastane.
Avšak rakouská vláda, která obdržela podporu vlády německé, nedbala
monarchistického odporu a jednala. Jednala naprosto demokraticky, čímž
spustila mechanismus, který vyvrcholil největším válečným konfliktem, který
do té doby lidstvo poznalo. Monarchie válku nechtěla. Lid ano.
Co bylo příčinou celosvětového běsnění? Byly to "odstředivé síly" v
Rakousku-Uhersku usilující o samostatnost a o rozpad monarchie? Byla jím
slovanská rozpínavost? Bylo Rakousko-Uhersko prostým lidem chápáno jako
"kolébka národů", jak jej vnímali Habsburkové? Jednalo se o mírumilovnou
sjednocenou zemi, v níž bok po boku žily různé národy ve vzájemné symbióze,
nebo se jednalo o utlačovatelský režim, který se silou snažil bránit jednotlivým
národům v právu na jejich sebeurčení? To bude možná jedna z klíčových ideových
otázek ohledně vzniku Světové války.
Samozřejmě kromě národnostních, tedy oněch ideových příčin, tu máme
také čistě materialistické. Nejenže celá Evropa byla podemílána a drcena
v sevření všudypřítomného marxistického materialismu, který kromě národnostních
rozporů vytvářel i nenávist mezi jednotlivými sociálními třídami i v národnostně
homogenních částech, ale rovněž postupný všeobecný úpadek Rakousko-Uherského
hospodářství v kontrastu s kvetoucím Bismarckovým Německem byl příčinou
nespokojenosti rakouských Němců. Čím dál víc bylo patrné zaostávání Rakousko-Uherska
nejen ve srovnání se sílícím Německem, ale i světovým hegemonem Anglií
či kolonialistickou Francií. Jedinou jeho nadějí byl společně Německem
podepřený extenzivní růst směrem na Balkán, zisk nových území a surovin,
neboť ta dosavadní se zdála již poněkud vyčerpána a značná část průmyslu
přešla z německých do slovanských a židovských rukou. Balkán však představoval
významnou sféru i pro Rusko. A Rusko představovalo prakticky neomezený
zdroj nerostných surovin. A Rusko také na vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem
ihned zareagovalo díky nerozhodnosti Mikuláše II mobilizací. Další události
již patří do kapitoly Světová válka.
Mohou mít události staré sto let nějaký význam pro dnešek?
I dnes jsme svědky dvojího pohledu na velkou část Evropy. Zatímco jedni
vidí politicky sjednocující se Evropu jako kvetoucí zahradu míru, v níž
jednotlivé státy bok po boku sledují společné zájmy a ve vzájemné symbióze
hledí s optimismem ke světlým zítřkům pod modrým nebem se zlatými hvězdami,
jiní vidí v Evropské unii politickou organizaci, která dávno opustila myšlenku
hospodářské spolupráce rovnocenných národních států a silou omezuje právo
jednotlivých zemí na sebeurčení. Který z těch pohledů je reálný? Zatímco
parlamenty zemí EU přijaly bez vážnějších protestů Lisabonskou smlouvu,
její prakticky totožná předchůdkyně – Ústava pro Evropu – byla lidovými
referendy v Evropě smetena. Má tato skutečnost nějaký význam, nebo se jedná
o dávno zahranou kartu? Zatímco část obyvatel Evropy v posledních Eurovolbách
požehnala křesťanským a socialistickým stranám v jejich sjednocující politice,
většina obyvatel kontinentu se voleb nezúčastnila. Ve dvou zemích však
zaznělo od voličů jasné NE dalšímu budování jednotné evropské říše. Jsou
to jen statisticky nutné obtíže, jimiž nevyhnutelný proces evropského politického
sjednocení prochází, nebo je to opakování přezíravosti politiků vůči názoru
obyvatel, které hrozí propuknout stejně, jako před stoletím, ve vážnější
konflikt?
A co ty důvody materiální? Jak si hospodářsky Evropská unie stojí? Zažívá
po politickém sjednocování více kvetoucí prosperity nebo více ubíjejících
problémů? Podobá se víc nebo se víc liší od tehdejšího Rakousko-Uherska?
Existuje vůbec dnes nějaká snaha o expanzi na východ Evropy? Souvisí s
ní dnešní události na Ukrajině, v Sýrii a dalších zemích? Nemůže se jednat
o zárodek konfliktu o sféru vlivu, jako před stoletím na Balkáně? A co
víc: nemáme zde na spadnutí další souboj o pozici světového hegemona mezi
USA a státy BRICS, které již nadále odmítají Petrodolar v roli světové
rezervní měny a vyhrožují jejím sesazením?
Smyslem úvahy rozhodně není strašit válkou nebo vyvolat hysterii, ani
hledat nějaká spiknutí nebo záhady. Jsou zde jisté podobnosti, které se
po sto letech – zdá se – opakují, a jsou zde samozřejmě mnohé podstatné
odlišnosti. Svět byl určitě válečnému konfliktu mnohem blíž v době Kubánské
krize či Sachalinské provokace. A ustál to. Řekněme možná, navzdory parlamentní
demokracii, protože ta ani v těchto situacích nesehrála právě pozitivní
roli posla míru. Ale nechci ani nijak napadat princip parlamentní demokracie
jako takový, neboť všichni víme, kam to naposledy došlo, když se samozvaní
vůdci snažili ji eliminovat. Že byl Adolf Hitler jedním z mála evropských
politiků, kteří reálně nesli za své činy osobní odpovědnost, asi tváří
v tvář jeho skutkům těžko obstojí. V žádném případě, ať je již závěr jakýkoli,
nehodlám nabízet jakákoli "řešení", protože jednak žádná neznám a jednak
k nim nejsem nikým zmocněn. Nehodlám se připojit k žádným alarmistům, kteří
hystericky čekají, že konečně nastane apokalypsa. Až budou moci křičet
"já jsem Vám to říkal". Nehodlám ani řešit oprávněnost či neoprávněnost
jakýchkoli národnostních snah o sebeurčení. Každý z nás asi chápe nějak
právo národů na sebeurčení, ale každý z nás by jeho hranice definoval asi
poněkud odlišně. Hodně bude záležet na tom, na které straně případného
sportu se nacházíme. Každý z nás bude asi mít trochu odlišné stanovisko
nejen k událostem před stoletím, ale i k pozdější situace v Palestině,
vzniku Kosova nebo přidružení Krymu k Rusku.
Využijme příležitosti stého výročí sarajevského atentátu prostě proto,
abychom si sami pro sebe udělali z tak významné historické události, která
naprosto změnila prakticky celý svět, nějaký názor, nějaký osobní závěr,
který nás třeba dokáže varovat vždy, když budeme opakovat chyby našich
předků. Víra, že jsme chytřejší než oni, je totiž naprosto iracionální.
27.06.2014 Integrale