Po ukončení vzdělání jsem se mladý a naivní vrhnul do víru pracovního
trhu s pozitivním pocitem vytvářet hmatatelné něco ve spolupráci s někým.
Bohužel mě škola nenaučila, že se v našem životě nacházejí zmrdi a vohnouti
na každém kroku a snaží se nám práci v lepším případě znechutit a v horším
případě zkurvit.
První měsíce v zaměstnání probíhaly docela klidně, dělal jsem svou
práci a dle ohlasu kolegů ve zbrani docela dobře. Minulý rok však ve firmě
proběhlo zmrdské zemětřesení, neboť majitel usoudil, že pověření zmrdi
nedokáží vytvořit zisk v naší socialistické torzofirmě, kde nejnovější
stroj je z roku 1963. A tak na místo technického zmrda dosadil zmrda vizionáře
s cílem inovovat vrakový výrobní park. Ten si s sebou přivedl dalšího zmrda
a vohnoutku a první co udělal bylo, že řadové technology milostivě povýšil
do funkcí manažerů projektů (samozřejmě jen ústně) a hodinu a půl ventiloval
své slinty o pozitivním přístupu k práci a hlavně ke komunikaci s ním.
Platově se nic nezměnilo, vždyť přece nejsme v zisku, tak co by jsme chtěli
a pohrozil nám, že pokud nebudeme plnit jeho příkazy, tak nám sebere prémie.
Asi měl na mysli prémie, které jsme nikdy nedostali. Při prvním projevu
jsem aspoň zjistil, že za výsledek hospodaření jsou zodpovědní technologové
a ne zmrdi.
Hned druhý týden od zmrdova příchodu se začaly dít pozoruhodné věci
a to ne až na druhý pohled jako v Rákosníčkovi, ale už na ten první. Rozdal
nové úkoly, vytasil se s konáním brain něčeho (kde zmizely ty staré porady),
vypracováváním studií a tabulek na kdejakou chujovinu a všelijakých dalších
zmrdských papírů, které stejně nikdo nečte, ale zaberou 120 % produktivního
času špatně placeného dříče.
Bohužel jsem dostal na starost oproti ostatním kolegům vypracovat studie
hned dvě (asi si myslel, že ve firmě i spím) a uložil termín dva týdny.
Nu což, tak jsem se na to vrhnul. Dle jeho zmrdského příkazu jsem zaúkoloval
jeho, s ním nově příchozí, tzv. kolegyni, ze které se vyklubala vohnoutka
o jejíž přítomnosti jsem od jejího nástupu neměl ani ponětí. Až později
jsem zjistil, že hlavní náplní vohnoutky je se někam zdekovat a naučit
se frázi „Já mám moc práce, nemám na vás čas“, česky řečeno „Polib
mi prdel a udělej si to sám.“ což jsem nakonec taky udělal (v tu chvíli
jsem měl chuť jí tu prdel políbit, ale buldozerem). Dodnes netuším, jak
se mi to povedlo udělat, ale studie jsem odevzdal včas a mohl jsem se konečně
věnovat své bohulibé činnosti, kterou jsem vykonával předtím.
Minulý týden si mě však zmrd zavolal prostřednictvím mailu!!! (přece
se nebude bavit s takovým nýmandem) a dal mi za úkol vypracovat další studii
se spoustou tabulek, ale tentokrát z něho vypadlo, že ji bude dělat se
mnou, protože ty minulé byly sice podprůměrně dobré, ale on, ZMRD, by je
chtěl mít lepší a pouze s jeho pomocí se to může povést (asertivní příručka
v tu chvíli dostala pěkně na prdel). V minulém životě jsem musel asi provést
něco děsivého (asi Jack Rozparovač), protože za tu chvíli strávenou s ním
jsem prošel očistcem na Zemi. Každé ráno jsem musel přijít do jeho smradlavé
kanceláře (jezdí denně na kole, protože zdravě žije a dělá něco pro své
zdraví … moje čichové buňky jsou mu ukradené) a poslouchat jeho vizionářsko
asertivní slinty.
Minulé ráno však bylo něčím výjimečné. V očekávání dalších asertivních
keců jsem před odchodem z bytu slíbil přítelkyni, že se nenechám nasrat
a vyrazil jsem. Vzhledem ke každodenní miniakci Kryštůfek, místní posádky
výběrčích z Městké policie, cesta proběhla docela klidně (až na blbce na
kruháku s Helmutovou Oktáfkou f tédéíčku) a už jsem vysedal z auta na parkovišti
před vchodem. Najednou slyším skřípění brzd a do mého starého, roky prověřeného
a s láskou udržovaného favorita, narazí technický zmrd na kole. Sebere
se ze země, sprostě zanadává, na mě ani nepohlédne, nasedne a bránou klidně
vjede do areálu jako by se nechumelilo. Ještě asi pět minut jsem na parkovišti
stál s otevřenou hubou jako chovanec Jedličkova ústavu a trochu jsem se
divil. Obyčejně jsem průtokový (zocelený politikou), ale v tu chvíli mi
to dalo hodně práce ho nedohonit a udělat mu to samé co on mému fávu. Došel
jsem do kanclu na dílně (obyčejně to zvládnu za 5 minut), uvařil si ranního
smrťáka (+ dalších 5 minut) a při prvním doušku volá zmrd, kde jsem a jak
to, že ještě nejsem u něho, že on je tu už hodinu a čeká na mě. Napočítal
jsem do dvaceti (v případě zmrda po ránu doporučuji i více) a šel k němu.
Vlezl jsem do kanclu a ten smrad mě málem porazil. Stádo buvolů oproti
tomu voní jako fialky. První slova na uvítanou nebyl pozdrav, ale výtka,
že jsem mu vjel ráno do cesty. Na ta slova jsem opáčil, že jsem už dávno
parkoval a v inkriminovanou chvíli jsem už zamykal dveře. Jeho HM, HM
mě opět rozpálilo na provozní teplotu jaderného reaktoru, ale vzpomněl
jsem si na ranní motto: Hlavně se nenechat nasrat. Vytáhl jsem poznámky
z předešlého dne, do počítače nakopíroval to veledílo dílo minulého sezení
po drobném grafickém zásahu (gramatika mu nic neříká) a ještě jsem se nestačil
rozkoukat a slyším výkřik „Chyba!!!! Máte tu chybu!!“. Podíval jsem
se na to a jemně ho upozornil, že tento odstavec včera psal on. V tu chvíli
se zvednul, prohlásil že jsem lhář a že jsem to tam schválně nakopíroval
a že se mnou už dál nebude pracovat, protože i jeho labrador umí parkovat
lépe než já. Vzhledem k rannímu parkovacímu incidentu to od něj bylo trochu
nerozvážné a vzhledem k mé postavě (198/110) hloupé. Na ta slova jsem se
postavil taky, dobře mířenou fackou (v Čechách neboxujeme, my se fackujeme)
jsem ho usadil zpět do křesla a na 7 minut ho zbavil zbytku smyslů.
Následující průběh byl docela jednoznačný. Nejdřív si mě zavolal generální
zmrd, potom majitel a po pětiminutové konverzaci s každým z nich jsem opouštěl
podnik v doprovodu bezpečnostních goril a doživotním zákazem vstupu do
objektu.
S odstupem jednoho dne lituji, že jsem svou minutu slávy promarnil jen
jednou ranou. Od zítřka nastupuji ke konkurenci, která mě kontaktovala
s nabídkou přesně 57 minut po facce a tuto chvíli prázdnoty vyplňuji čtením
blahopřání teď již bývalých kolegů.
14.05.2007 Petr