Koncem dubna jsem psal, že Spojené státy svým zablokováním íránských
bank od mezinárodního finančního systému podaly nechtěný podnět ke vzniku
konkurenčního
finančního systému.
Že vývoj může být hodně rychlý, čeká se jen na
příhodný katalyzátor. Takovým katalyzátorem se mohou stát nedávné prezidentské
volby ve Francii.
Francie, Španělsko, Itálie – všechny tyto tři velké země odmítají úsporná
opatření prosazovaná zejména Německem a doufají v pokračování uvolněné
politiky Evropské centrální banky, hodlají prosazovat „prorůstovou“ politiku
charakterizovanou nárůstem veřejných výdajů a deficitem veřejných rozpočtů.
Populistické orgie ve všech třech výše zmíněných zemích se blíží, na nějaké
požadavky o šetření nebude brán zřetel. Pokud by k tomu náhodou nedošlo,
nedávná demonstrace na Václavském náměstí bude vypadat jako přátelské setkání
pár kamarádů.
Vítěz francouzských prezidentských voleb – F. Hollande – může převrátit
Francii a následně celou Evropu vzhůru nohama. Slibuje řadu opatření, např.
snížení věku pro odchod do důchodu, doplněné výrazným navýšením zdaňování
bohatých, stanovením maximální výše odměn, nebo zavedení kontroly ceny
benzínu apod. Vyjadřuje se kriticky k politice úsporných opatření, prosazované
primárně Německem, navrhuje například nové projednání pracně domluvené
rozpočtoví smlouvy, čímž by se debata o záchraně eurozóny vrátila do bodu
nula.
Hollandovo vítězství a implementace výše zmiňovaných opatření hrozí
řadou dopadů. Holland totiž bude chtít prokázat, že nesliboval jen tak
do větru, že je mužem činu. Speciálně v okamžiku, kdy Francie má pocit,
že o všem se rozhoduje v Berlíně a oni a zbytek Evropy jsou v německém
područí.
Tyto volby mají potenciál vyostřit konflikt mezi Německem propagujícím
úsporná opatření a zvětšujícím se zbytkem EU. Podobný konflikt je
již na úrovni centrálních bank. Taková situace není dlouhodobě udržitelná.
Ač se nový francouzský prezident bude snažit sebevíc, dostane se do
vleku událostí a jeho další kroky pak nebudou řízení tím, co chce a co
slíbil, ale tím, k čemu bude okolnostmi dotlačen. Nebude to pro něj nic
příjemného.
Něco se musí stát. Něco zásadního.
Dosud jsem zastával názor, že jako první eurozónu opustí Německo a
vrátí se k marce. Pořád se mi tento scénář zdá jako nepravděpodobnější.
Mezi škálu možných scénářů však musím přidat ještě jeden, o kterém se dosud
prakticky nemluví.
Co kdyby jako první opustila eurozónu Francie?
Samozřejmě by se Francie nevzdala eura jen tak z plezíru a pro své vlastní
potěšení, ale byla k tomu donucena Německem. Německo, jako největší věřitel
Francie držící před 90% francouzského státního dluhu, má na ní silné páky.
Možná by tento scénář pro ni byl i výhodnější, než kdyby eurozónu opustilo
jako první Německo spolu s vybranými zeměmi a na Francii zbyla společná
měna s „prasátky“. Jenom by v případě, že Sarkozy obhájí post v Elysejském
paláci, muselo Německo změnu postojů zdůvodňovat mnohem více, než kdyby
Sarkozy nebyl zvolen.
Takovýto vývoj by představoval černou labuť nevídaných rozměrů a katalyzátor
řetězce dalších událostí. Jakmile k něčemu takovému dojde, každá země okamžitě
hraje jen a jen na své triko, nějaké mezinárodní dohody by šly stranou.
Následný vývoj počínaje jižním křídlem eurozóny přes Čínu až po Spojené
státy by pak mohl proběhnout mnohem rychleji a ve svém důsledku přinést
mnohem radikálnější (rozuměj systémové) změny, než je drtivá většina lidí
ochotna si dnes vůbec připustit, zvláště pokud by šlo o koordinované akce
různých zemí. Nový „SWIFT 2“ bude pouze jedním z kroků.
13.05.2012 Jan Dvořák
http://proinvestory.cz/