Tento článek se týká asi největšího současného martýria České republiky
a tím záměrná tvorba nedostatečné („červivé“) legislativy, která je vydávaná
za „reformy“. Teorie her nám pomáhej!
Můj předchozí článek se týkal problematiky politického směrování ČR,
socialismu a sociální demokracie. Ač se vám to může zdát absurdní, zmíněná
témata nejsou pro ekonomiku zdaleka tak velký problém jako „červivé reformy“.
Stejně tak veřejný dluh je v porovnání s tím, co se „za oponou“ děje, směšným
problémem a proto ani tyto dva současné neduhy nebudu dále komentovat a
přejdu raději k tomu, co mě tíží a z čehož asi budou čtenáři-právníci metat
kozelce v diskusi.
Určitě jste už někdy slyšeli novinářské výrazy jako „porcování medvěda“,
„pumpování z rozpočtu“, či „finanční ropovod“. Všechny se týkají veřejných
financí České republiky a konkrétně způsobu, jak je rozdělit/přerozdělit,
respektive jak z nich vysávat prostředky jako upír z reklamy na Komerční
seBranku. V České republice dochází od 90. let 20. století k tvorbě legislativy,
která v sobě záměrně skýtá způsoby, jak může být obcházena. Obecně takto
schválené zákony komentujeme se slovy, že jsou poslanci pěkní blbci, když
něco tak hloupého můžou navrhnout a následně schválit. Vtip je v tom, že
oni tací blbci nejsou a jednají zcela zištně, protože je to způsob jak
si, de iure, mohou oni sami, jejich kamarádíčci, či lobbistická uskupení,
přijít na zdroje ze státního rozpočtu, nebo přímo z našich peněženek/účtů.
Toto zcela záměrné jednání je navíc perverzní v tom smyslu, že je vydáváno
za reformy, tedy situaci, kdy legislativa zpětně dohání vývoj lidské společnosti.
Uvedu několik základních případů, hlavně ze svého oboru. Určitě vás,
jako čtenáře, napadne mnoho jiných, dalších, takže mě klidně doplňte v diskusi.
Pokud jste někdy slyšeli výrazy jako „komise pro cenné papíry“, „insider
trading“, „povinné odkupy při převzetí společnosti“, „ochrana minoritních
akcionářů“, atd., které nějakým způsobem musí být implementovány do legislativy
ošetřující kapitálové trhy a obchodování na nich, aby mohly bezproblémové
fungovat, tak přesně tyto byly v první vlně kupónové privatizace „opomenuty“.
Asi smůla nebo náhoda. Ekonomové i právníci si tohoto stavu samozřejmě
všimli a urgovali ministerstvo financí s tím, že legislativa v současné
podobě povede akorát k tomu, že se určité zájmové skupiny domluví a budou
vykořisťovat drobné akcionáře, manipulovat s jejich majetkem, záměrně krachovat
společnosti a odvádět z nich kapitál. Ministerstvo financí stížnosti akceptovalo
a slíbilo, že se nad nimi zamyslí a situaci případnou vyhláškou poupraví
do doby, než vznikne aktualizovaná legislativa (v podobě zákona), která
by výše zmíněné instituty dodala a tím zajistila kvalitní dozor a dohled
i ochranu drobných akcionářů a jejich majetku. Radili se asi opravdu dlouho
a bouřlivě, protože se tak samozřejmě nestalo. Co si ale myslíte, že se
reálně stalo na kapitálových trzích? Zájmové skupiny si rozdaly pomyslné
karty, manipulovaly s majetky, odváděly kapitál a okrádaly drobné akcionáře
(okrádaly z hlediska mravního, nikoliv legislativního, protože takové aktivity
tehdy nebyly v kolizi s právem). No kdo by to byl čekal, že?! Podobné situace
se děly i v různých jiných kauzách, např. lehké topné oleje (opět ministerstvo
nečinně dohlíželo) a nejnověji v problematice tzv. slunečních elektráren,
jejichž spanilou krásu hnusných panelů na poli si všichni platíme v cenách
elektřiny (ministerstva, vláda i poslanci opět nečinně přihlíželi, i když
se právníci, ekonomové, i energetičtí odborníci mohli třeba postavit na
hlavu). V současné době mají kapitálové trhy ČR řádnou a moderní legislativu,
které podobné, zcela otevřené plivance do obličeje občanům neumožňuje (tím
netvrdím, že se na nich nedá podvádět) a původcem této je často nenáviděná
Evropská Unie a ekonom Alexander Lamfalussy. Tato legislativa (MiFiD) vrátila
evropské kapitálové trhy zpět mezi světové hráče (potom co přezmrdované,
kamarádíčkovské prostředí soudružské výpomoci začalo na agresivní asijské
a tradičně funkční americké trhy, značně ztrácet). Uvádím to sem proto,
abyste automaticky nepočítali se vzorcem EU = svinstvo. Občas zdravý rozum
a lidská slušnost zmrdismus porazí a každý takový případ je ponaučením
pro nás, abychom se s zazmrdovaným prostředím obecně nikdy nesžili, netolerovali
ho a nepřestali proti němu a bojovat (a to i v případě EU).
Vraťme se ale zpět k našemu tématu. Dalším „superzákonem“, který byl
evidentně napsán zcela účelově a s jiným úmyslem, než byl jeho údajný důvod
vzniku byl exekuční řád. S praktikami, které dovoloval (vzpomeňme na Langerovy
návrhy ohledně toho, že stížnosti na exekutory, kteří si dělají, co chtějí,
bude řešit exekuční komora, která si dělá, co chce, nebo jak se ta parta
megazmrdů jmenuje) jste se každý setkal minimálně na stránkách tohoto webu,
v horším případě ze smutných vyprávěních svých známých a z vlastního smutného
osudu. Jelikož mě exekuční problematika neskutečně sere, raději se dalších
komentářů a popisů vzdám, protože by se stejně jednalo o snůšku synonym
genitálií či způsobů vylučování, na adresu autorů a vykonavatelů tohoto
„práva“.
Teď si asi myslíte, že mi úplně přeskočilo a v duchu to komentujete výrazy
o „objevech Ameriky“ a „dlouhých vedeních“, protože je vám tato situace
už dlouho známa. To, co vám ale není známo, je to, že takto vadná legislativa
se objevuje v českém právním řádu i nyní, dvacet let po změně společenského
systému a podobné se připravují i nadále. Za těch 20. let se v tomto ohledu
zase tolik nezměnilo. Nejnovější „flip-off“ nám, daňovým poplatníkům, se
děje při přípravě projektu „prodeje státních dluhopisů obyvatelstvu“. Vlastníte
někdo jako fyzická osoba státní dluhopis? Odpovím za vás. Pravděpodobně
ne. Proč? K jeho získání potřebujete buď mít vlivného kámoše v nějaké bance,
nebo vytáhnout tři miliony z peněženky, aby se s vámi vůbec někdo bavil.
Státní dluhopisy ČR nabízejí zhodnocení 5% ročně a jsou velmi bezpečná
(jejich nevyplacení = revoluce) aktiva. Co dělat, když máte např. 100.000
Kč a chcete si je bezpečně odložit na pár let a očekávat i nějaké to zhodnocení?
Můžete je mít doma pod postelí, ale v takové situaci na ně působí inflace
(což je průvodní jev tržní ekonomiky; zákonitost), takže v době jejich uložení
ztrácí reálnou hodnotu (nominální hodnota – inflace = reálná hodnota).
Můžete je dát na běžný nebo termínovaný účet do banky nebo jiný bankovní
produkt, ale to se potom těšte na poplatek za protivnou bankovní úřednici,
poplatek za čekání ve frontě a poplatek za multikulturní obohacení (trávíte
čas v hale s jako obvykle tichými a klidnými Romskými takébohuželobčany)
a dalších 949.416.516 jiných poplatků, kterými vám banka dává najevo, že
si vás jako klienta váží. Třetím způsobem by měla být možnost nákupu státních
dluhopisů (samozřejmě existují i další možnosti jak investovat, například
nemovitosti, komodity, akcie atd., ale u těchto titulů vzrůstá riziko).
Dluhopisy jsou bezpečné a mají solidní a stabilní výnos, sice ne takový
jako umí akciový mág a top-investor minulých let Stanislav Gross, ale mohl
by udělat radost a navíc si kupujete osud své země. Které zájmové skupině
by tak asi hromadný nákup dluhopisů obyvatelstvem způsobil škodu? Lidé
by přestali kupovat jejich přepoplatkované nekvalitní produkty a nakoupili
si bezpečné a „slušné“ dluhopisy. Také by se začali více zajímat o veřejné
finance České republiky a přestali poslouchat rozhazovačné populisty, protože
na těchto financích by stál osud jejich investice. Ve zkratce, kvalita
by se zvýšila a lidé by byli ještě informovaní. To opačně dává dohromady
politiky a zájmy bank, protože tyto dvě skupiny jsou takovým vývojem nejvíce
postiženy. Jak sami tušíte, je z toho pěkný průser, protože si banky s politiky
a úředníky šli na ruku. Vzniká tedy legislativa, kdy pouze banky mají možnost
prodávat dluhopisy fyzickým osobám a nejsou k tomu ničím vázané, tj. sami
si stanoví, za jakých podmínek to udělají. Jinými slovy, banky budou bránit
fyzickým osobám, aby se snadno dostali k dluhopisům (například barierou,
že musíte nakoupit dluhopisy v minimální hodnotě 3.000.000 Kč, jinak tento
obchod neuskuteční) a samy budou od státu tyto dluhopisy nakupovat, aby
z nich měly bezpečné výnosy. Celý projekt je tedy úplně k hovnu a slouží
jako kamufláž pro posvěcení šedé ekonomiky.
Tomuto se říká „černomyrdinův paradox“, dle slavného výroku bývalého
ruského premiéra, Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe,
ale dopadlo to jako obvykle.“
Existuje nějaký způsob, jak s takovým jednáním bojovat? Jak ho odhalit?
Já myslím, že ano.
Existuje obor, který se zabývá dešifrováním (společenské) reality. Jmenuje
se redistribuční systémy a využívá matematických prostředků teorie her,
jakožto oboru aplikované matematiky. Funguje na principu, kdy je vytvořen
co nejjednodušší model, který v dané oblasti vystihuje „oč běží“. Daný
model je zkoumán prostředky matematiky, protože jenom tyto prostředky zajistí
přesnost výsledků i intuitivní přijatelnost zkoumaného modelu. Model se
konfrontuje s příslušnou oblastí společenské reality a evidují se otázky,
na které nedává model odpověď, resp. identifikují se podstatné odlišnosti
mezi tím, co model o realitě vypovídá (jak jej lze interpretovat) a tím,
co se v realitě odehrává. Dalším postupem se model rozšiřuje tak, aby „plněji
a přesněji“ vystihoval reálný problém. Konfrontace matematického modelu
s realitou (prostřednictvím jazyka umožňujícího interpretaci modelu) umožňuje
odhalit další významné reálné vlivy a tím i tzv. paralelní redistribuční
systém.
A teď copypasta:
„Paralelní redistribuční systémy jsou typem redistribučních systémů,
které jsou parazitní vůči elementárním redistribučním systémům. K jejich
modelování zatím není plně funkční matematický aparát. Jejich existence
je předpokládaná z empirických a také matematických důvodů. Paralelní systémy
existují pouze společně se systémy elementárními. Je to z toho důvodu, že
tyto systémy jsou na svých elementárních „bratrech“ závislé, těží z nich
v totiž výplaty (případně ze svého okolí mimo element. sys., ale o tom až
později). Existence paralelních systémů je dána snahou ovládnout elementární
redistribuční systém. Snaha ovládnout elementární systém, existuje ze dvou
hlavních skupin důvodů:
- První skupinou jsou ekonomické důvody. Paralelní redistribuční
systém se snaží ovládnout systém elementární proto, aby z něj mohl těžit
výplaty pro účastníky (osoby – hráče) systému paralelního.
- Druhou skupinou jsou zájmové důvody. Elementární systém,
respektive jeho ovládnutí, představuje pro zájmovou skupinu (které iniciuje
vznik paralelních systémů) určitou výhodu či nefinanční prospěch, který
se snaží získat.
Paralelní systémy fungují tak, že uvnitř redistribučního systému
vznikne pevná koalice, která nebude narušitelná klasickým podbízením v jednotlivých
kolech. K podnětu vytvořit pevnou a nenarušitelnou koalici dochází buď zevnitř
systému (hráči v systému se spolu dohodnou, viz výše zmíněné důvody), anebo
z vně paralelního systému. Dokonce může existovat i stav, kdy někteří hráči
paralelního systému (někteří ale jeho součástí být musí, aby mohli mít
vliv na elementární systém) nejsou součástí systému elementárního a snaží
se „pomáhat“ ovládat elementární systém jinými metodami, než přímým ovlivňováním.
Jak je možné, že uvnitř elementárního redistribučního systému dojde k vytvoření
nenarušitelné koalice, která se nebude dát „rozložit“ podbízením v jednotlivých
herních kolech. Důvody proč je takové chování možné, jsou dva. Prvním důvodem
je změna strategie hráčů (paralelního systému) – ti už se nesnaží maximalizovat
své příjmy, ale udržovat pevnou koalici. Druhým důvodem jsou výplaty. Výplaty
si nesmíme představovat pouze jako nějakou částku na účtu, či nějaký jiný
bonus, ale jako ocenění. Takové ocenění však může být i negativní. Hráčům
paralelního systému mohou být vypláceny jako pozitivní, tak i negativní
výplaty a právě to je nutí udržovat status quo a neumožňovat změny koalic
pro podbízející se hráče. Typickým projevem negativních výplat je šikana.
Jedná se o trest, respektive pobídku, která má hráčům v paralelním systému
ukázat, jak se budou „vyplácet“ negativní výplaty v případě, že hráči v redistribučním
systému nějakým způsobem selžou (třeba se z něj budou snažit vystoupit).“
Tak a teď vysvětlení. Všimněte si, že jsem se naprosto vzdal jakéhokoli
použití matematických vzorců v tomto textu. Je to ze dvou důvodů. Jednak
vás tím nechci jako čtenáře zatěžovat, protože ne každý vzorci rozumí a
už jenom minimum lidí rozumí interpretaci, ale hlavně tyto vzorce jsou
autorské, pracovalo na nich více lidí a stále se na jejich zdokonalování
pracuje, takže bych vynášel informace. Já jsem ještě nestačil všechny autory
oběhnout a zeptat se na souhlas s uveřejněním (ne, že by to nějak fakticky
těmto lidem vadilo, jsou i v některých knihách, ze kterých můžu citovat,
ale je to slušné a já si na slušnosti maximálně zakládám), takže se vám
všem omlouvám, že jsem nezveřejnil to nejdůležitější. Udělám to v budoucnu
a samostatném článku o teorii her a redistribučních systémech, až se s ostatními
autory domluvím. Nezlobte se.
A teď zpět k naší problematice. Redistribuční systém je každý systém,
ve kterém dochází k rozdělování financí. Může to být státní rozpočet, může
to být vaše firma, může to být vaše domácnost, kde se s manželkou dělíte
o výplaty dle nějaké matice. Tento systém má nějaké zákonitosti a nějak
funguje. Matematicky se dají zákonitosti takového fungování velmi dobře
namodelovat, a proto může matematika, resp. teorie her dobře odhalovat
paralelní redistribuční systémy. Paralelní systémy jsou struktury, které
se snaží pokoutně z těch redistribučních čerpat peníze. Můžete si je představit,
buď jako dohodu politiků s lobbisty, na tom, že zas nějako nově „pumpnou“
státní rozpočet, zmrdistruktury ve firmě, ve které pracujete, které si
přivlastňují vaši práci a berou za ní odměny, které náleží vám, nebo dítě,
které pokoutně vytahuje bankovky z peněženky rodičů, aby si třeba koupilo
marihuanu. Ďábel má mnoho podob, ale jenom jeden účinek. Okrádá. Dávám
v diskusi tedy jednu otázku. Má smysl vůbec vést nějaké nabubřelé veřejné
rozpočty, nebo je raději redukovat na minimum, když stejně slouží k tomu,
aby se peníze z kapsy A (té naší), dostaly do kapsy B (nějakého arcizmrda),
místo aby byly účelně vynaloženy?
Smyslem tohoto článku je, aby, až vám bude nějaký chytrý politik vyprávět
o nutnosti vyššího zdanění, poplatků za tohle a tamto, příspěvků a různých
dalších debilit, které slévají peníze do nepřehledného celku, nad kterými
panují pochybné struktury, jste si na něj vzpomněli a „flip-offli“ tentokrát
vy toho politika.
Teorie redistribučních systémů by se dala s trochou nadsázky nazvat
„vědeckou zmrdologií“. To co D-FENS popisuje na těchto stránkách či ve
své knize je tou samou problematikou, kterou redistribuční systémy řeší,
ale využívají k tomu matematický aparát (na rozdíl od ne vždy spolehlivého
empirického). Já vás hodlám průběžně informovat o vývoji této teorie, protože
v České republice vznikl jedinečný projekt, který nám pomůže se zmrdismem
bojovat a zkvalitnit tak život nás všech.
P.S.: V textu jsem použil některé brilantní myšlenky Radima Valenčíka,
čímž ho považuji za spoluautora (byť o tom chudák neví).
02.04.2010 Cadrian