Blíží se volby a jako voliči stojíme před problémem, který lístek vhodit
do urny. O naši přízeň soutěží vyjma zavedených matadorů i několik malých stran, z nichž jedním je vcelku neokoukaná Strana svobodných občanů
vedená Petrem Machem.
Jen několik málo chvil stačí k nalezení programového
prohlášení dotyčné strany, zhruba hodina k jeho řádnému přečtení, o něco
déle jsem psal tento komentář. Kdo má rád vanilkovou, nekoupí si čokoládu,
tedy nemělo by smysl si stěžovat, že to je program liberální a vkusu levicového
voliče nevyhoví. Voliče vpravo by však mohl zaujmout, konečně nejsilnější
pravicová strana v poslední době předvádí veletoče takové, že leckomu z
toho jde hlava kolem a ohlíží se po nějaké alternativě. Jsou touto alternativou
Machovi Svobodní? Posuďte sami.
Opravdu nepřekvapí, že základním půdorysem programu SSO je liberalismus
klasického střihu. Nejlepší pasáže celého textu se zabývají právě tématy,
kde byli klasičtí liberálové nejsilnější, a sice v argumentaci ve prospěch
svobody podnikání a obchodu. Je příjemné zjistit, že myšlenka svobodného
podnikání zcela nezmizela z politické soutěže. V naší době totiž není protekcionismus
o nic méně v módě než před dvěma staletími, viz třeba příklad zemědělství,
telekomunikací nebo železniční dopravy. Poněkud méně věrni jsou Svobodní
klasickému liberalismu ve věci zahraniční politiky, kde považují za zásadní
prohlubovat alianční vztah s USA, s Británií na bilaterální rovině, jak
to umožňuje Severoatlantická smlouva. Toto „prohlubování“ by se totiž
nejspíše sestávalo z účasti v různých vojenských podnicích, které Svobodní
(sic!) nijak nekritizují. Očividně soudobý liberalismus opustil klasické
Jeffersonovo motto: „Obchodujte se všemi, neuzavírejte aliance s nikým.“
Pochybuji velice, že by vojenské kampaně USA a Británie si zasloužily označení
mírové mise, anebo že by si obyvatelé dotčených zemí přáli mír dovážet.
Ani si nejsem jistý, že nám je zvláště užitečné plnit roli fíkového listu.
Jakkoliv liberál může ocenit zdravý euroskepticismus Svobodných, ten přídavek
neo-konzervativního mesiášství kazí chuť celého dortu.
Podivné ingredience jsou přimíchány i jinde. Sice se s potěšením dočteme,
že vlastnické právo je právem absolutním, ale bohužel to patří jen
do stati, kde je řeč o vyvlastňování pod záminkou veřejného zájmu. Všude
jinde v programu je ten princip ohýbán, jak jen to jde, ne-li otevřeně
porušován. Nejvíce snad, když Svobodní navrhují reformovat sociální systém
a nahradit některé dávky (přídavek na dítě, rodičovský příspěvek, sociální
příplatek a další) takzvanou negativní daní. Ať se na tenhle návrh dívá
liberál z kteréhokoliv úhlu chce, musí se podivit ochotě, se kterou Svobodní
přiznají člověku automatické právo po vyplnění daňového přiznání obdržet
šek. O současné dávky je třeba alespoň žádat, vyplnit stohy otravných formulářů,
jejich příjem je tedy spojen s alespoň nepatrnou nepříjemností, s nutností
poníženě leštit kliky na „sociálce“. Zato v systému negativního zdanění
je život z cizí práce zjednodušen takovou měrou, že více již to snad ani
nelze, i ta nejposlednější vpravdě mikroskopická překážka je odstraněna
a nic nebrání žadateli, aby považoval svůj nárok na dávku za právo srovnatelné
s právem na život nebo třeba svobodu vyznání. Přitom se dočítáme, že Svobodní
se … ze zásady staví proti ideologii a praxi zaměňování, oslabování
a zpochybňování uvedených tří základních občanských práv [život, svoboda,
majetek] odvozenými právy sociálními, hospodářskými, menšinovými, genderovými,
environmentálními, atp.
Přesně takto byl kdysi klasický liberalismus na hlavu poražen, nebo
spíš se stal liberalismem pouze v americkém smyslu toho slova. Základní
lidská práva se zdánlivě logicky „rozšířila“ o další, jako třeba právo
na vzdělání nebo právo důstojně dožít a tak dále. Ve skutečnosti ale práva
sociální, hospodářská, menšinová, genderová a enviromentální NEJSOU odvozena
odnikud. Naopak jsou tato „práva“ s právem vlastnickým absolutně neslučitelná.
Bezvýhradná úcta k vlastnictví znamená, že pan Novák nesmí být nucen komukoliv
přispívat na vzdělání, zajistit jej na stáří, pomáhat mu v nemoci, zaměstnat
jej, nebo jen mluvit o dotyčném slušně a nekritizovat třeba jeho barvu
pleti nebo pohlaví. Podstatou liberalismu není nic jiného než tento princip
zastávaný v přesvědčení, že společnost bude významně lépe fungovat i pro
ty méně šťastné z nás, pokud pan Novák projeví soucit a takt bez práskání
biče nad jeho hlavou. Když na to klasický liberalismus v druhé polovině
předminulého století zapomněl, proměnil se v sociální demokracii. A právě
do jejího programu se hodí nápad zavést negativní daň, nikoliv do programu
Svobodných.
Na jinou podstatnou vadu narazíme hned na samém počátku textu, kde se
konstatuje, že stát garantuje uspořádané vztahy mezi lidmi a vlastnické
vztahy, je oprávněn a povinen řešit spory občanů. Jinde zas se říká,
že stát má a musí mít monopol na legitimizaci použití síly a donucovací
moci. Takový pohled na svět je pořádně naivní. Je to jak vtisknout
někomu do ruky jedinou zbraň ve městě a pak jej prosit, aby ji použil pouze
ve spravedlivé věci a jedině v souladu s vůlí svých bezbranných spoluobčanů.
Jakmile však takovou moc někdo dostane do rukou, zneužije ji. Přikazovat
potom dotyčnému, aby svou zbraň nosil zajištěnou, anebo ji zamykal do vitríny,
jak se snažili klasici pomocí důmyslných návrhů systémů vlády, to je naprosto
beznadějné úsilí. Příkladem jeho marnosti je i zákon o rozpočtové kázni,
který Svobodní také navrhují a který vyžaduje, aby vyšší deficit mohl být
schválen jen kvalifikovanou nebo dokonce kvalifikovanou třípětinovou většinou.
Cyklický vývoj ekonomiky, přesněji snížení daňových příjmů vyvolaných hospodářskou
recesí, by nejpozději za šest či sedm let po schválení tohoto zákona přivodil
„krizovou“ situaci. Na jedné straně by se strany nemohly shodnout na snížení
výdajů (škrty jsou vždy bolestivé a nepopulární) a na straně druhé by nemohl
být schválen rozpočet deficitní, protože by se nenašlo dost hlasů. Nastalo
by tak provizorium (zákon by tedy byl fakticky ignorován), anebo by rovnou
zákonodárci zákon o rozpočtové kázni zrušili a ještě se poplácali po zádech,
že právě zachránili zemi před bankrotem a mezinárodní ostudou.
Jádro pudla spočívá v problému, který klasici nikdy uspokojivě nevyřešili,
a sice jde o tu potíž, že jejich minimální stát vůbec v žádném slova smyslu
oním pověstným nočním hlídačem. Jestliže má monopol ve věcech síly a donucování,
jestliže „garantuje“ vlastnické vztahy, pak je vybaven vším, co potřebuje,
aby občany okrádal a tyranizoval. Jeho hlavní zbraní v té snaze je legislativa
a justice. Rozpolcenost Svobodných v této oblasti je téměř nezakrývaná,
v kapitole nazvané vzletně Reforma právní filozofie nenajdeme nic jiného
než prázdné fráze. O podobě slíbených změn se však dozvídáme pouze, že
[j]ustice musí být nezávislá na výkonné moci, ale nalézání spravedlnosti
podléhá veřejné diskusi a musí korespondovat s veřejným vnímáním toho, co
je spravedlivé, a že [s]pravedlnost nemůže být nezávislá na reflexi
občanů státu. Zákon by ale v žádném případě neměl být závislý na libovolné
„reflexi občanů státu“, zákon by měl být pokusem o nalezení neměnného standardu
spravedlnosti, který platí, jak je to jen nejvíce možné, bez ohledu na
osobu (princip rovnosti před zákonem jinde v programu hájený) a dobu. Když
někdo ukradne dnes pytel s obilím, je takový čin krádeží, stejně jako tomu
bylo ve století minulém, anebo třeba jednoho letního odpoledne pátého června
l.p. 1348. Problémem naší justice je především fakt, že někdy jí takové
zjištění trvá řadu let, jindy k němu ani nedojde, ať už kvůli osobnímu
selhání soudce, anebo kvůli tomu, že zákonodárci se rozhodli dotyčný „převod“
pytle ječmene posvětit jako legální.
Přitom namísto planých slibů reformy justice by Svobodní mohli přislíbit,
že lidé si mohou svobodně vybrat svého arbitra v libovolném sporu, který
mezi sebou vedou. Řekněme, že třeba pan Novák zažaluje společnost prodávající
vodičku na zázračný růst vlasů za porušení smlouvy, ve které bude mimo
jiné uvedeno, že případný spor bude řešit ten a ten arbitr, což by byla
nejmenovaná právnická firma poskytující soudní služby. Ta by následně rozhodla
třeba ve prospěch prodejce zázračné vodičky a úhradu nákladů řízení by
uvalila na žalujícího. Kdyby snad pan Novák byl nespokojen a přiběhl s
brekotem k soudu státnímu, ten by jen škrtem pera potvrdil předchozí rozhodnutí
soukromého arbitra. Tímto by byla celá soudní reforma hotova, jelikož by
takové uspořádání lidem umožnilo domoci se svého práva v přijatelném čase,
soukromé firmy by nemohly nabízet hlemýždí tempo procesů jako současný
monopolista. Na druhou stranu by nikdo nemohl být k soukromé arbitráži
donucen. Taková reforma otevírá ještě jednu, z liberálního pohledu doslova
dech beroucí možnost, a sice že by sporné strany mohly fakticky a vědomě
ignorovat některé chybné zákony vydávané státem a spoléhat se na jiné právní
rámce vytvořené soukromými soudními dvory. Nepochybuji, že tyto alternativní
právní systémy by znovu zavedly pravidlo, že poškozený musí být kompenzován,
čemuž by mnohý poškozený dal přednost před situací, kdy od zločince neuvidí
ani zlámanou grešli a navíc jej musí ze svých daní živit v průběhu výkonu
trestu odnětí svobody. Bohužel v programu Svobodných se takového návrhu
nedočkáme, což je docela ostuda, když uvážíme, že prý [p]olitická a
donucovací moc musí být včetně autority právního pořádku podrobena omezení,
kontrole a musí být vyvážena. Těžko dojít lepší kontroly, než skrze
svobodu volby ve věci spravedlnosti.
Podobně rozpolcení jsou Svobodní, co se týče problému koruny a eura.
Nejprve říkají, že [p]oužívání cizích měn včetně eura by mělo být nadále
povolené. Nabízí se otázka, proč se omezovat na cizí „měny“. Konečně
když si smluvní strany dojednají plnění třeba v snopech slámy, proč by
to nemělo být dovoleno? Pochopitelně nikdo si ve skutečnosti snopy nedohodne,
ale mohl by třeba trvat na platbě v nějaké dobře směnitelné komoditě, jako
je třeba ropa, případně jeden z drahých kovů. Další zbytečnou chybou programu
Svobodných je vůbec úvaha o referendu ke zrušení koruny. Proč by měla být
koruna někdy zrušena? Jestliže by bylo umožněno bez překážek volit alespoň
mezi korunou a eurem, tak by okamžik přechodu k euru mohl být ponechán
na rozhodnutí jednotlivých občanů a firem. Někdo by jej dokončil prakticky
ihned, jiný by třeba mnoho let nadále používal korunu. Lze si představit
i situaci, kdy by většina občanů vůbec k euru nepřešla, nebo jen částečně.
Strana tak opatrná k EU by přeci měla po této možnosti doslova skočit!
Ale nestalo se tak. Dále se dočteme, že úroková míra nemá být regulována
Českou národní bankou, že se [j]edná se v podstatě o dotace bankovnímu
sektoru, jemuž tak ČNB generuje na úkor nás všech uživatelů korun zisk.
Přesně taková je ale cena „stabilizace cenové hladiny“, držitelé korun
platí inflační daň bankovnímu systému a úroková míra není stanovena na
svobodném trhu, ČNB neustále narušuje proces jejího svobodného stanovení.
Inflační zdanění je také zdrojem zisků samotné ČNB, které Svobodní navrhují
odvádět do státního rozpočtu, tak jak tomu bývá jinde ve světě. Je směšné
tvrdit, že [k]dyby ČNB odesílala každoročně svůj zisk, který může být
kolem 30 miliard, do státního rozpočtu, mohl by být o 30 miliard nižší
deficit veřejných financí nebo by o to mohly být nižší daně. Ve skutečnosti
by jedna daň byla nahrazena jinou, to je celé kouzlo. Co se týče monetární
politiky, kulhá tedy z odborného hlediska program SSO na obě nohy. Na druhou
stranu v ideové poušti naší politiky je tato pasáž světlou výjimkou, jelikož
jiné partaje ani nenapadá, že by snad měly téma řešit.
Něco podobného lze říci i o celém programu Svobodných jako takovém.
I když to vůbec není text důsledně liberální, liberálně smýšlející volič
těžko může najít na české politické scéně lepší nabídku. To je však už
volba, která ani komentáři tohoto druhu nepřísluší, to je na Vás.
03.04.2010 J.V.