Je čtvrtek večer, domů z práce jsem přijel za tmy a unavený.
Udělal jsem si něco na večeři a počkal na ženu, byla se projít venku se
synem.
Fyzicky a psychicky nemám na víc než sebou kecnout na gauč a civět
na zprávy. Je potřeba si dobít baterky, zítra je pátek.
Zvonek. Jdu ke dveřím, za nimi stojí dvojice lidí, které matně poznávám;
jsou to sousedi z vedlejšího vchodu našeho paneláku – znám je od vidění,
párkrát jsme se pozdravili. Jsou to lidé asi našeho věku.
„Ahoj, jsme (dejme tomu) Novákovi a přišli jsme na sousedskou
návštěvu.“ No nic, sice nevhod, ale nemám sil k tomu je asertivně vyfakovat
(pozn.: zde se příběh liší od reality, asertivně vyfakuju kohokoliv kdykoliv),
takže je pouštím dál. Muž – Petr – něco svírá v ruce. To „něco“ mi vzápětí
podává: „Tady ti nesu nějaký malý prezentík, sousede.“ Abych neurazil,
hned rozbaluji. Samolepka s logem Hyundai, velkoplošná. Nechápu, jsem zmaten.
„No jo, Petře, to je smolík, že jezdím Fordem, že?“, snažím se
křečovitě odlehčit. „To si nalep na auto,“ nedá se Petr. „Proč?
Dyk říkám, že…“
„Tak hele, tahle firma teď dává práci lidem v naší republice, takže
se zachováš vlastenecky, když si to připleskneš na káru tak, aby to bylo
pěkně vidět. Mám toho víc, takže kdybys chtěl, můžeme to nalepit ze všech
stran, ale pro začátek to snad postačí.“
To snad ne.
Petrova žena si odchází odskočit. Cítím, jak blednu – adrenalin. Krev
mi tepe vzteky ve spáncích, ale ovládám se. „Milý sousede, situace je
asi takováto: Forda jsem si pořídil nedávno. Při výběru jsem nebyl vázán
značkou, vybíral jsem jen a pouze podle kvalit konkrétního typu, jež jsou
souhrnem jízdních vlastností, komfortu, výbavy, záruk, kazivosti, ceny
vozu a ceny náhradních dílů, dostupnosti servisu a součástek a také designu.
Jako nejlépe vyhovující těmto mým požadavkům se projevil tenhle fokál.
Kdyby přišli zástupci Hyundaie a dali mi klíčky od auta se slovy, že když
budu mít na haubně jejich reklamu, bude mě jejich auto stát korunu, přehodnotil
bych výběr a šel do toho, ale takhle… Takže ve zkratce – za nálepku díky,
ale buď bude na dveřích od sklepa, nebo si ji vezmi zpátky. Kapišto, doufám.“
Na Petrovi to evidentně nezanechalo žádný otisk, tvářil se mile a trpělivě
jako Svědek Jehovův. Natáhl se pro jednohubku a lehce si srkl portského.
Pousmál se. „A pak tady máme ještě něco. Jak asi víš, máme tady s pár
klukama takový klub leteckých modelářů…“ Upřímně, něco takového jsem
sice tušil, ale vzhledem k tomu, že mě to extra nebere, jsem se rozhodl
to nebrat na vedomí, dokud se mě nějaká jejich aktivita přímo nedotkne.
Což se zcela překvapivě stalo právě teď.
„… a taky ses už asi doslechl o tom, že máme trochu problém se starým
Jechem z prostředního vchodu.“
Tím problémem holenek nejspíš myslel to, že někdy před měsícem si „kluci“
– tak třicetiletí frajeři – proháněli svá letadýlka na dálkový ovládání
po sídlišti v prostoru mezi barákama a jedno to éro penetrovalo okno dotyčného
starobního důchodce Jecha. Dědouš z toho mohl mít infarkt, nicméně přežil
za pomoci řvaní po těch hajzlech. Následná oprava ho stála něco kolem dvanácti
tisíc, které od nikoho z dotyčných nikdy neviděl.
„No a?“, opáčil jsem, nevěda, kam tím Petr míří.
„Onehdy jsem viděl, jak se s ním zdravíš na ulici a pak spolu asi
deset minut něco řešíte…“
„Hele Petře, já fakt nechápu, co se staráš o to, s kým se bavím
nebo nebavím!“
„Tak jinak,“ jeho hlas se znatelně zostřil,“ ty se s ním
NEMÁŠ CO BAVIT.“
Tak. Dneska poprvé v životě zabiju chlapa. A bude ho to bolet. Ticho
v místnosti bylo absolutní, statická elektřina prosycovala ovzduší. V mozku
mi poletovala myšlenka zabiješ svini, zavřou tě za člověka a bylo mi to
jedno. Tak co mu utrhnu první?
A do toho se ozvala Petrova žena (on sám se mezitím tvářil, jako že
je ohromně spokojený s tím, co právě řekl): „Byla jsem si umýt ruce
a radši tam, Péťo, ani nechoď, ti tam mají takový brajgl, to bys nevěřil…“
Dál byla červená mlha. V novinách se pak psalo, že jsem se choval jako
šílenec, když jsem naprosto bezdůvodně napadl lidi, co ke mně přišli na
návštěvu…
Konec příběhu. Byl smyšlený co se osob a obsazení týče, ale jeho dějová
kostra ne. Toto se děje. Takové emoce dokáže zjitřit arogance, hulvátství,
neslušnost, neschopnost empatie (omezenost) a naprostá absence základních
pravidel lidské slušnosti. I relativně slušný člověk se pak ocitne na pokraji
zkratu. Tak bacha na to.
Chtěl bych říct, že se zcela neztotožňuji s místním dělením na zmrdy,
vohnouty a „nás“. Každý se někdy zachováme tak, že v očích ostatních sklouzáváme
do těch druhých kategorií. Moje dělení je jednodušší. Skupina „my“ ješitně
zůstává, protivník se ovšem nazývá „potěmkinovský vesničan“ neboli „svině
v obleku“. Navenek člověk, uvnitř intrikán zneužívající ostatní na cestě
k plnému korytu.
hombreux
15.12.2008