Pokusím se tu sesmolit svůj vlastní příběh, který se mi stal před
zhruba dvěma týdny na staré kolínské.
Ve vyhrocenějších situacích na silnici se snažím spíše ustoupit, nikdy
nevíte co sedí za volantem za ZMRDa a teď se mi podařilo na jeden kapitální
kousek narazit.
Jedu si takhle v sobotu odpoledne na chatu za přítelkyní z Prahy směrem
na Kolín. Provoz skoro žádný, motor si příjemně brumlá a jedu si svých
120. Ano, porušuji předpis a vím o tom. Nikoho ovšem neohrožuji, když předjíždím,
tak tam kde vidím daleko před sebe, na nikoho se nelepím a vyšší rychlost
mi zvyšuje pozornost.
Prostě sice rychlejší, ale bezpečná jízda. A to říkám s čistým svědomím.
To bylo do té doby, než sem si dovolil předjet stříbrný Superb. Jenom
ve zpětném zrcátku vidím, jak to přišlápne a nalepí se na mě. Nemám nic
proti řidičům, kteří chtějí jet rychle, pokud neohrožují mě, nebo svoje
okolí. A i to, když jedou dvě auta spolu, je na cestě příjemnější. Rozhodně
ale nemám náladu s nikým závodit, nalepím se na pravou stranu krajnice,
aby mě mohl předjet, ale nic…pořád je za mnou ve vzdálenosti asi tak na
dva Smarty, což v rychlosti kolem 120 není úplně příjemné. Tohle trvá asi
dva kilometry, kdy mi do očí buší xenony, což ani tak nevadí. Sklopím zrcátka
a je klid, ale ten člověk asi pořádně nechápe smysl bezpečného odstupu.
Mohl bych to zašlápnout a podíval by se mi do kufru…ale co z toho? Sice
jeho chyba, ale auto bouraný, možný zranění, prostě zbytečnost. A na sešlápnutý
brzdový pedál tak, aby se jenom rozsvítily brzdovky, vůbec nereaguje.
Po celkově asi pěti kilometrech už sem si řekl dost, polechtal sem plyn
a nechal ho daleko za sebou. Mám pod velice nenápadnou kapotou schovaných
200 benzínových velbloudů, takže to zase takový problém nebyl. Po chvilce
jsem vjel do vesnice, kde sice neměří, ale jedu tam kolem 50, přeci jenom
tam může někdo skočit. No a to byla chvíle, kde se ten „závodník“ mohl
na mě dotáhnout. Když mě dojel, tak ve vesnici musel jet minimálně 120,
což už je i na mě je docela prasárna. Ale to není moje věc, ať si jede
jak chce, dokud jede daleko ode mě, ale on se na mě zase nalepí.
To už sem si řekl dost, takhle by se to mohlo táhnout až do Kolína a
na to rozhodně nemám nervy, nasadil sem předpisových 90, zařadil se k pravému
okraji a čekal, kdy mě konečně přeletí. Trvalo to chvilinku a byl přede
mnou, celý šťastný, že mi tak krásně naložil při výjezdu z vesnice. Myslel
sem si, že tím story končí, ale zdaleka to nebyla pravda.
Jakmile byl přede mnou, srovnal rychlost na 100…už mi pomalu začaly
téci nervy. Chtěl sem si prostě jet na prázdné silnici vlastní rychlostí
a tenhle kráva musí dělat takový kraviny. Říkám si, že nemá cenu se zbytečně
rozčilovat, jedu přece za slečnou a nechci tam přijet vytočenej. Zastavil
sem teda na první benzínce na bagetu a kdo tam nestaví taky…ale byl jsem
docela zvědavej, kdo z toho vyleze. A on se z toho vysoukal kluk, tak maximálně
19 a to bych mu ještě přidával. Takže tatínkovo auto a plná kšiltovka řidičského
umění.
Zastavil sem vedle něj a on se na mě hnedka začal culit, jak jsme si
to skvěle jeli. Tak sem ho vyvedl z omylu, že jeho způsob jízdy mě velice
iritoval, ale jestli mi to udělá ještě jednou, tak půjdu na brzdy, z auta
ho vytáhnu a dostane políček. Teda použil sem trochu jiné výrazy, přirovnal
sem jeho osobu a jízdní styl k určitým hospodářským zvířatům...ale nejvíc
ho vytočilo, když sem mu řekl, že není ani prase, ale spíš sele, protože
na prase je moc velkej cucák.
Panáček se začal vztekat, ale na to sem už nečekal a odjel od benzínky
dál směrem na Kolín.
Po pár kilometrech co to nevidím, ve zpětném zrcátku opět staré známé
xenony a samozřejmě rovnou mě za prdel. To už si ale říkám, že klučina
si o to vážně říká. Jdu na brzdy, ale tak aby to ubrzdil, nerad bych si
nechal zbořit zadek. Už lezu z auta, ale ouha, je už na cestě ke mně a
v ruce basebalovou pálku, což není úplně příjemný. Vzhledem k tomu, že nejsem
majitelem střelné zbraně, ani mistrem Kung fu tak by bylo docela jasné,
jak by to dopadlo. Naštěstí jsem měl na sedadle u spolujezdce tašku s věcmi
a v ní i zbrusu novou, na Aukru zakoupenou, mačetu,
kterou sem si vezl na chalupu. S ní stačilo vystoupit, vytáhnout z pouzdra.
panáček se na to podíval, chvíli přemýšlel a potom zalezl zpátky do auta
a ujížděl pryč.
Musím říct, že mi hodně spadnul kámen ze srdce, když si sednul zpátky
do auta. Nebyl bych schopný jí použít jindy než kdyby šlo opravdu o život,
což tady nehrozilo. A hlavně kdybych ji použil, tak bych si šel rovnou
sednout, což za to nestojí. Mačeta šla po příjezdu hned do dílny. Mít ji
v autě je prostě nebezpečné jak pro okolí, tak pro mě.
Takže teď to dobře dopadlo, ale když jsem o tom zpětně přemýšlel, tak
sem našel asi dvě stě lepších a účinnějších řešení. To je ovšem klasika
? a člověk nikdy nejedná tak, jak si představuje v klidu domova.
Docela by mě zajímalo, jak byste na to reagovali vy.
01.06.2008 Tobiáš